U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 6. 2016 o
dovolání obviněného Ing. M. V., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem
ze dne 3. 7. 2015, sp. zn. 4 To 108/2015, v trestní věci vedené u Okresního
soudu v Teplicích pod sp. zn. 6 T 149/2014, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 22. 12. 2014, sp. zn. 6 T
149/2014, byl obviněný Ing. M. V. uznán vinným ze spáchání přečinu nedovoleného
ozbrojování podle § 279 odst. 1 tr. zákoníku, zločinu nedovoleného ozbrojování
podle § 279 odst. 3 písm. a), b), odst. 4 písm. b) tr. zákoníku a přečinu
padělání a pozměňování veřejné listiny podle § 348 odst. 1 tr. zákoníku,
kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že:
„od přesně nezjištěné doby nejméně do dne 17. 4. 2014, v době kolem od 18:00 –
19:00 hod., kdy byly nalezeny, měl ve skryté místnosti své pracovny zamaskované
ve skříni a v trezoru ve skladu v přízemí rodinného domu na adrese J. L. v T.,
bývalý okres T., který obýval společně se svoji rodinou, uloženy 1 ks pistole
samonabíjecí vzor 70, CZ r. 7,65mm bez výrobního čísla, 1 ks pistole CZ vzor
83, ráže 7,65mm bez výrobního čísla, 1 ks samopalu vz. 61 bez označení se
sklopnou opěrkou bez výrobního čísla, 1 ks samopalu vz. 61 se sklopnou rukojetí
bez označení výrobního čísla, 1 ks samopalu vz. 61 se sklopnou rukojetí
výrobního čísla, 1 ks samopalu vz. 61 se sklopnou rukojetí výrobního čísla,
dále 4 ks tlumičů černé barvy se závitem, 9 ks zásobníků různého typu a 4. 323
ks nábojů ráží 6.35 a 7.65 mm, vše v kožené brašně, igelitové tašce a krabicích
pod postelí v tajné místnosti, dále zásahovou výbušku P1 s třecím zapalovačem
TZ – M uloženou v šedém trezoru ve skladu v přízemí, kdy zde dále měl uloženy
podle odborného zjištění padělané či obsahem podstatně změněné, konkrétně
výměnou fotografie či identifikační strany, osobní doklady L. a S. republiky,
na kterých měl svou vlastní fotografii, přestože je a vždy byl pouze občan
České republiky, konkrétně pak občanský průkaz L. republiky znějící na jméno T.
N., cestovní doklad L. republiky znějící na jméno T. N., řidičský průkaz S.
republiky znějící na jméno J. P., cestovní doklad S. republiky znějící na
jméno J. P., řidičský průkaz L. republiky znějící na jméno T. N., vše uloženo v
přenosném trezoru pod postelí v tajné místnosti, dále cestovní doklad S.
republiky znějící na jméno B. K., řidičský průkaz S. republiky znějící na
jméno B. K., občanský průkaz S. republiky znějící na jméno B. K., vše uloženo v
šedém trezoru ve skladu v přízemí, jakož i dva neplatné cestovní doklady České
republiky, oba znějící na jeho jméno a s jeho fotografiemi, přitom tyto doklady
dle správních evidencí byly vydány na osoby B. V. a O. C., uloženo v přenosném
trezoru pod postelí v tajné místnosti, když pistole i samopaly byly plně
funkční a střelbyschopné, samopaly pak dokonce v režimu střelby jednotlivými
ranami i dávkou, když samopal vz. 61 je tak zakázanou zbraní kategorie A ve
smyslu § 3 odst. 1 písm. a), § 4 zákona č. 119/202 Sb., o střelných zbraních a
střelivu v platném znění (dále jen zákon), v případě obou pistolí ČZ vz. 70 a
83 jde o zbraně kategorie B ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 písm. b) a § 5
zákona, v případě tlumičů hluku výstřelu jde o zakázané doplňky zbraní
kategorie A ve smyslu § 3 odst. 1 písm. a) a § 4 zákona, v případě střeliva
jde o střelivo do zbraní kategorie A a B ve smyslu § 3 odst. 1 písm. e) a § 5
zákona, a v případě zásahové výbušky jde o zbraň kategorie A ve smyslu § 3
odst. 1 písm. a), § 4 zákona a kdy obviněný M. V. nikdy nebyl a není držitelem
zbrojního průkazu nebo zbrojní licence ve smyslu ustanovení § 8 zákona.“
Za uvedené jednání byl obviněný Ing. M. V. odsouzen podle § 279 odst. 4
tr. zákoníku za užití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí
svobody v trvání 4 roků. Podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon
uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou.
Podle § 70 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest
propadnutí věci a to:
- 1 ks pistole samonabíjecí vzor 70, CZ r. 7,65 mm bez výrobního čísla,
1 ks pistole CZ vzor 83, ráže 7,65 mm bez výrobního čísla, 1 ks samopalu vz. 61
bez označení se sklopnou opěrkou bez výrobního čísla, 1 ks samopalu vz. 61 se
sklopnou rukojetí bez označení výrobního čísla, 1 ks samopalu vz. 61 se
sklopnou rukojetí výrobního čísla, 1 ks samopalu vz. 61 se sklopnou rukojetí
výrobního čísla, dále 4 ks tlumičů černé barvy se závitem, 9 ks zásobníků
různého typu a 4.250 ks nábojů ráží 6.35 a 7.65 mm,
- zásahové výbušky P1 s třecím zapalovačem TZ – M,
- občanský průkaz L. republiky znějící na jméno T. N., cestovní doklad
L. republiky znějící na jméno T. N., řidičský průkaz S. republiky znějící na
jméno J. P., cestovní doklad S. republiky znějící na jméno J. P., řidičský
průkaz L. republiky znějící na jméno T. N.,
- cestovní doklad S. republiky znějící na jméno B. K., řidičský průkaz
S. republiky znějící na jméno B. K., občanský průkaz S. republiky znějící na
jméno B. K.
Proti rozsudku Okresního soudu v Teplicích ze dne 22. 12. 2014, sp. zn. 6 T
149/2014, podal obviněný Mgr. M. V., Z. V., D. V., L. V., Z. D. a I. W.
odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 3. 7.
2015, sp. zn. 4 To 108/2015 tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 7. 2015, sp. zn. 4 To
108/2015, podal následně obviněný Mgr. M. V. prostřednictvím svého obhájce
dovolání opírající se o důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a), b), e),
g) a l) tr. ř. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) uvedl, že v
předmětné věci byla věc přidělena do senátu 6 T Okresního soudu v Teplicích
podle v rozvrhu práce uvedených kritérií, proti čemuž nelze nic namítat. Jinak
je tomu ovšem, pokud jde o přísedící Marii Čaradovou a Kristu Jenatschkovou. Členové senátu jsou dle rozvrhu práce volání podle abecedního seznamu vedeného
vedoucí kanceláře pro příslušný senát. Jmenný seznam pro senát 6 T v rozvrhu
práce vůbec není uveden a je uveden toliko jmenný seznam přísedících pro úsek
T. Podle jmenného seznamu přísedících je zřejmé, že nebyla dodržena zásada
postupu dle abecedního seznamu, dále je vysoce pravděpodobné, že nebyla
dodržena ani zásada stanovená v zákoně č. 6/2002 Sb., kdy je třeba z výkladu
ustanovení § 65 odst. 1 dovodit, že přísedící mají být k soudu voláni
rovnoměrně tak, aby nezasedali více než 20 dnů v kalendářním roce. Názor
Krajského soudu v Ústí nad Labem, že jde o nerozhodnou skutečnost, neboť
jedinou rozhodující skutečností je, zda nejsou přísedící vyloučeni z úkonů
trestního řízení, neodpovídá judikatuře Nejvyššího soudu, je zřejmé, že krajský
soud zaměnil námitku správnosti obsazení soudu s námitkou vyloučení soudce. Obviněný dále v řízení opakovaně namítal podjatost soudce Okresního soudu v
Teplicích Mgr. Roubalíka a rovněž předsedkyně senátu Krajského soudu v Ústí nad
Labem JUDr. Hájkové. Otázka podjatosti u Mgr. Roubalíka byla v průběhu procesu
řešena vícekrát vždy se závěrem, že Mgr. Roubalík není vyloučen z úkonů
trestního řízení, vyjma rozhodnutí samotného Mgr. Roubalíka, který se sám v
usnesení ze dne 2. 10. 2014, sp. zn. 6 T 149/2014, označil za podjatého a
uvedl, že není schopen ve věci nezávisle a objektivně rozhodovat. Toto usnesení
bylo zrušeno usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 10. 2014,
sp. zn. 4 To 320/2014, přesto lze mít za to, že důvody vyloučení objektivně
existují. Podjatost Mgr. Roubalíka dovozuje obviněný z toho, že se na základě
podaných trestních oznámení dostali do vzájemného vztahu - údajný pachatel x
poškozený a naopak, dále ji dovozuje z toho, že postupoval v řízení v rozporu
se zákonem, nerespektoval pořádkové lhůty k vyhotovení protokolů a rozhodnutí,
kladl problematické dotazy svědkům, leckdy sugestivní či kapciózní. Pokud se
jedná o JUDr. Hájkovou, rovněž u ní je třeba mít pochybnosti o její
nestrannosti. Její podjatost je dána vzhledem k nedůvodnému obvinění a pro
předstižné negativní hodnocení obhajoby, což svědčí o tom, že bylo rozhodováno
na základě deformovaných úvah okresního státního zástupce, čímž degradovala
odvolací soud do role pouhého pomocníka veřejné obžaloby. O objektivitě a
neutralitě JUDr. Hájkové existují pochybnosti vyvolané nepravdivým obviněním,
včetně dehonestujícího hodnocení obhajoby obviněného. Podjatost JUDr.
Hájkové
dále dovozuje z toho, že se opakovaně veřejně vyjadřovala ke správnosti
rozsudku, osobě obviněného a způsobu obhajoby, a z toho, že v Ústeckém deníku
vyšel dne 11. 6. 2015 článek, který je vůči obviněnému negativně laděn, přičemž
přestože se autor článku snaží zastřít zdroj svých informací, je z jejich
charakteru evidentní, kdo je původcem těchto názorů, tedy to, že autor pouze
opakuje názory JUDr. Naděždy Hájkové. Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b
odst. 1 písm. e) tr. ř. obviněný spatřuje ve skutečnosti, že proti jeho osobě
bylo vedeno ve věci vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 6 T
148/2014 trestní stíhání, ačkoliv bylo nepřípustné pro zákonnou překážku věci
rozhodnuté. Tato překážka vyplývá z toho, že za totožné padělané doklady byl
již v minulosti trestně stíhán, přičemž původní trestní stíhání bylo pravomocně
zastaveno. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvedl, že
ve výroku rozsudku v tzv. skutkové větě musí soud uvést všechny zjištěné
skutečnosti, které jsou v posuzovaném případě konkrétním obsahem zákonných
znaků skutkové podstaty příslušného ustanovení, podle kterého byl čin
obviněného právně posouzen. Výše uvedené požadavky rozsudek Okresního soudu v
Teplicích ze dne 22. 12. 2014, sp. zn. 6 T 149/2014, nesplňuje. Samotná
formulace skutku jako jediného skutku, kterým je v jednočinném souběhu spáchán
přečin nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1 tr. zákoníku, zločin
nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 3 písm. a), b), odst. 4 písm. b) tr. zákoníku a přečin padělání a pozměňování veřejné listiny podle § 348 odst. 1
tr. zákoníku se jeví jako nesprávná. Je zjevné, že odlišnost následku, ale i
jednání, které však ve výroku popsáno vůbec není, svědčí pro to, že jde o dva
různé skutky. Popis jednání prakticky absentuje, jedná se pouze o vyjádření,
které nepokrývá skutkovou podstatu stíhaných trestných činů. Pokud jde o
nedovolené ozbrojování, jde po objektivní stránce o„přechovávání zbraní, popř. střeliva“ a ohledně dokladů „o opatření si veřejné listiny v úmyslu ji užít
jako pravé“, je tedy nutno jednání popsat tak, aby pokrývalo tyto znaky
skutkové podstaty, a to nejen po objektivní, ale i subjektivní stránce, což
není splněno vůbec. Časové vymezení skutku je dále nejen stylisticky značně
neobratné, ale i natolik neurčité, že nelze mít za stanovený interval, po který
měl závadný stav trvat. Vady výroku rozsudku nejsou ani částečně zhojeny tím,
že by absentující popis vyplýval z odůvodnění rozsudku. Především chybí stručné
vylíčení skutečností, které vzal soud za prokázané. Toto soud vyřešil toliko
odkazem na výrokovou část rozsudku, což je v tomto konkrétním případě zjevnou
vadou rozsudku. Obviněný dále poukazuje, že mezi zjištěními soudu a provedenými
důkazy existuje extrémní nesoulad, např. ohledně určení času, kdy byly zbraně
nalezeny. Popis skutku, který je základem pro správné hmotněprávní posouzení,
trpí rovněž tím, že ani v odůvodnění rozsudku není uvedeno, jak se zbraně a
doklady do skryté místnosti dostaly. Pro závěr, že je tam umístil obviněný,
neexistuje žádný důkaz. Na závěr svého dovolání obviněný namítá porušení jeho
základních práv, byť takový dovolací důvod vyjmenován v ustanovení § 265b tr.
ř. není. Konkrétně bylo porušeno jeho právo domáhat se stanoveným postupem
svého práva u nezávislého a nestranného soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských
práv a základních svobod, a to v důsledku svévole soudů všech stupňů při
zjišťování skutkového stavu věci, došlo i k porušení ústavního práva, aby věc
byla projednána zákonným soudcem podle čl. 38 odst. 1 LZPS. Dále nebyla ctěna
zásada presumpce neviny, když rozpory a pochybnosti při zjišťování skutkového
stavu věci byly vykládány v neprospěch obviněného, čímž došlo i k porušení
zásady „in dubio pro reo“. Došlo také k porušení ústavního práva zakotveného v
ustanovení čl. 40 odst. 5 LZPS, které zaručuje, že nikdo nemůže být trestné
stíhán za čin, pro který již byl pravomocně odsouzen, nebo zproštěn obžaloby.
Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud
napadené usnesení zrušil, stejně jako rozsudek soudu prvního stupně a věc
vrátil soudu prvního stupně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal.
Zároveň navrhl, aby věc byla přikázána jinému senátu, ať již prvostupňovému
soudu nebo soudu II. stupně.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k
dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní
průběh trestního řízení a dále uvedl, že pokud jde o dovolací důvod dle § 265b
odst. 1 písm. a) tr. ř., spatřuje obviněný jeho naplnění v podstatě v
nesprávném obsazení senátu okresního soudu přísedícími Marií Čaradovou a
Kristou Jenatschkovou. Podle jeho názoru nebyla při obsazení senátu přísedícími
dodržena zásada postupu dle abecedního seznamu. Nastíněná námitka není dle
názoru státního zástupce důvodná. Zaprvé platí, že Okresní soud v Teplicích byl
jako soud nalézací s ohledem na povahu projednávané trestné činnosti obsazen
řádně, zadruhé věc napadla senátu 6 T v souladu s platným rozvrhem práce. Co do
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., obviněný namítl
podjatost soudce Okresního soudu v Teplicích Mgr. Roubalíka a rovněž
předsedkyně senátu Krajského soudu v Ústí nad Labem JUDr. Hájkové. Ani tyto
námitky obviněného nepovažuje státní zástupce za důvodné. Obviněným tvrzená
podjatost již byla v předchozích fázích trestního řízení řešena, příslušné
soudy o těchto námitkách vždy řádně rozhodly a státní zástupce se s názory
zmíněných soudů, které se týkají obviněným namítané podjatosti, plně
ztotožňuje, na příslušná usnesení, jež konstatují, že podjatost není dána,
plně odkazuje. Obviněný dále uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. a uvedl, že proti jeho osobě bylo vedeno ve věci vedené u Okresního
soudu v Teplicích pod sp. zn. 6 T 148/2014 trestní stíhání podle § 348 odst. 1
tr. zákoníku, ačkoliv bylo nepřípustné pro zákonnou překážku věci rozhodnuté. Zde se státní zástupce plně ztotožňuje se stanoviskem krajského soudu
prezentovaným na str. 21 – 22 jeho usnesení a námitku obviněného považuje za
neopodstatněnou. Ohledně dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný uvedl že tzv. skutková věta je nedostatečná, když skutek v ní není
řádným způsobem specifikován, není v ní vystižena subjektivní ani objektivní
stránka předmětných trestných činů, popis skutku je stylisticky značně
neobratný, neurčitý, výrok rozsudku je nepřezkoumatelný, nepřezkoumatelné je i
odůvodnění, rozhodnutí trpí extrémními vnitřními rozpory. V tzv. skutkové větě
zachycené jednání je navíc podle něj nikoliv jediným skutkem, nýbrž dvěma
skutky. V odůvodnění chybí údaje o tom, jak se zbraně a padělané doklady
dostaly do skryté místnosti, neexistuje jednoznačný důkaz, že je tam umístil
obviněný, nebyla řešena historie zbraní ani to, zda se vůbec mohly dostat do
dispozice obviněného atd. Ani tuto skupinu výtek nepovažuje státní zástupce za
důvodnou. Pokud se obviněný vyjadřuje ke stylistické neobratnosti formulace
tzv. skutkové věty, je to bezpředmětné. Významné je pouze to, že z ní lze ve
spojení s odůvodněním dotčených rozhodnutí bezpečně dovodit naplnění
objektivních i subjektivních znaků předmětné trestné činnosti. Skutek je v tzv. skutkové větě dostatečně specifikován jak z hlediska způsobu provedení, tak i z
hlediska místa a času spáchání.
Výtky obviněného, že nebylo zjištěno, jak se
zbraně a padělané doklady dostaly do skryté místnosti, že neexistuje
jednoznačný důkaz, že je tam umístil obviněný, nebyla řešena historie zbraní
ani to, zda se vůbec mohly dostat do dispozice obviněného, jsou z hlediska
uplatněného dovolacího důvodu bezpředmětné, neboť primárně nesměřují vůči
právnímu posouzení skutku či jinému hmotněprávnímu posouzení, nýbrž do oblasti
dokazování, potažmo skutkových zjištění. Již na podkladě učiněných skutkových
zjištění lze říci bez jakékoliv důvodné pochybnosti, že obviněný se předmětné
trestné činnosti dopustil. Z odůvodnění dotčených soudních rozhodnutí, resp. z
dostupného spisového materiálu nelze dovodit ani obviněným namítanou existenci
extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními,
když z nich naopak vyplývá, že soudy postupovaly v souladu s pravidly
zakotvenými v § 2 odst. 5, 6 tr. ř., přičemž odůvodnění jejich rozhodnutí
splňuje požadavky zakotvené v § 125 odst. 1 tr. ř. a jako taková jsou
rozhodnutí plně přezkoumatelná.
Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce Nejvyššího státního
zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §
265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné a aby tak učinil za
podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání
obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou
oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř.
a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve
smyslu § 265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále
nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem
stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou
provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3
tr. ř.
Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným
prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních
vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého
stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je
totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může
doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném
opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno
základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve
smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen
„Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou
třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a
samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho
důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je
mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět
(srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr.
ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň
plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání
dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní
pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne
27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými
dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k
revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci
má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d
odst. 2 tr. ř.).
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. spatřuje obviněný v
nesprávném obsazení senátu okresního soudu přísedícími Marií Čaradovou a
Kristou Jenatschkovou. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. lze
uplatnit, jestliže ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který
nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl
soud vyššího stupně. Za zákonného přísedícího je možno považovat každého z
přísedících, kteří byli pro dané funkční období zvoleni ke konkrétnímu soudu a
zařazeni v souladu s rozvrhem práce do konkrétního senátu jako přísedící (srov.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. 4 Tdo 468/2014). Soud
tedy neporušil právo obviněného na zákonného soudce, příslušnému předsedovi
senátu Mgr. Roubalíkovi byla předmětná trestní věc přidělena dle platného
rozvrhu práce Okresního soudu v Teplicích, stejně tak byli ve věci obsazeni
přísedící. V dané věci nejsou k dispozici žádné poznatky o tom, že by přísedící
byli vybráni účelově. Nelze tak učinit závěr, že by přísedící byli ustanoveni
tak, že by obviněný byl odňat svému zákonnému soudci.
Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že Okresní soud v Teplicích byl jako soud
nalézací s ohledem na povahu projednávané trestné činnosti obsazen řádně,
rozhodoval v tříčlenném senátu složeném ze soudce a dvou přísedících, což ani
obviněný nijak nesporuje. Jak Krista Jenatschková, tak Marie Čaradová jsou obě
určeny jako přísedící do senátu 6 T Okresního soudu v Teplicích. Věc napadla
senátu 6 T v souladu s platným rozvrhem práce. Pokud věc napadla zmíněnému
senátu v souladu s tímto rozvrhem, nemohlo dojít k zásahu do práva obviněného
na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Vznesenou námitku obviněného proto Nejvyšší soud vyhodnotil jako zjevně
neopodstatněnou.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. lze uplatnit, jestliže ve
věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost
byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před
rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Z této dikce je patrné, že zákon s
možností podat dovolání z tohoto důvodu spojuje naplnění dvou podmínek, které
musejí být dány současně. První z nich, že ve věci rozhodl vyloučený orgán, je
dána tehdy, pokud rozhodnutí napadené dovoláním učinil soudce (samosoudce, člen
senátu nebo předseda senátu), který byl ve věci vyloučen z důvodů uvedených v §
30 tr. ř., aniž bylo rozhodnuto o jeho vyloučení podle § 31 tr. ř. Jde o orgán,
který je z řízení vyloučen, a který ve věci samé vydal dovoláním napadené
rozhodnutí. Druhou z podmínek je, že uváděná okolnost nebyla tomu, kdo podává
dovolání, již v původním řízení známa anebo, že již byla dovolatelem před
rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.
Ve věci rozhodl vyloučený orgán tehdy, jestliže rozhodnutí napadené dovoláním
učinil soudce (samosoudce, člen senátu, předseda senátu), který byl ve věci
vyloučen z důvodů uvedených v § 30 tr. ř., aniž bylo rozhodnuto o jeho
vyloučení podle § 31 tr. ř. Musí jít o orgán, který je nejen z řízení vyloučen,
ale který také ve věci samé rozhodl, tj. vyloučený soud (soudce) vydal
rozhodnutí, jež je napadeno dovoláním opřeným o důvod podle § 265b odst. 1
písm. b) tr. ř. Proto k uplatnění dovolacího důvodu zde nestačí, že byla
kterákoli z osob podílejících se na řízení vyloučena, třebaže učinila jiná než
meritorní rozhodnutí. Tímto dovolacím důvodem není ani skutečnost, že se na
dřívějším stadiu řízení sice podílel vyloučený soudce, ale nikoli již na
vlastním rozhodnutí ve věci samé (viz Šámal, P. a kol. Trestní řád II, 7.
vydání. Praha: C. H. Beck 2013, s 3157).
K námitce obviněného, že řízení u okresního i krajského soudu trpí
vadou, spočívající v podjatosti soudce Okresního soudu v Teplicích Mgr.
Roubalíka a rovněž předsedkyně senátu Krajského soudu v Ústí nad Labem JUDr.
Hájkové, Nejvyšší soud dodává, že obviněným tvrzená podjatost ve věci činných
soudců již byla v předchozích fázích trestního řízení řešena, a to nejen
Okresním soudem v Teplicích či Krajským soudem v Ústí nad Labem, ale i Vrchním
soudem v Praze. Příslušné soudy o relevantních námitkách podjatosti vždy řádně
rozhodly. Rozhodnutí byla na základě stížností přezkoumána a pochybení shledána
nebyla.
Pro úplnost Nejvyšší soud uvádí, že v § 30 odst. 1 tr. ř. se stanoví, že z
vykonávání úkonů trestního řízení je vyloučen soudce nebo přísedící, státní
zástupce, policejní orgán nebo osoba v něm služebně činná, u něhož lze mít
pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon
přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro
poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat.
Úkony, které byly učiněny vyloučenými osobami, nemohou být podkladem pro
rozhodnutí v trestním řízení. Obviněný, ačkoliv poukazuje na údajnou podjatost
Mgr. Roubalíka a JUDr. Hájkové, v podstatě netvrdí, že by na jejich straně byl
dán poměr k projednávané věci, k dotčeným osobám či orgánům. Poměrem k
projednávané věci je třeba v zásadě rozumět vztah ke skutku a všem faktickým
okolnostem s ním souvisejícím, přičemž vztah vyloučené osoby k věci musí mít
zcela konkrétní podobu a osobní charakter, aby mohl být dostatečně pádným
důvodem podmiňujícím vznik pochybnosti o schopnosti soudce přistupovat k věci a
k úkonům jí se týkajícím objektivně. Nemůže proto postačovat poměr abstraktního
rázu, který se promítá v právním názoru a z něj vycházejícího přístupu k
projednávané věci, protože nejde o osobní poměr k věci samé, ale toliko o
odlišný názor na právní posouzení skutku. Ze stejného důvodu nemůže postačit
ani neshoda v pohledu na způsob vedení hlavního líčení, resp. trestního řízení
vůbec. Poměrem k dotčeným osobám či orgánům je třeba rozumět zejména poměr
příbuzenský, švagrovský, druha a družky, vztah úzce přátelský, nebo naopak
nepřátelský. Každopádně se musí jednat o poměr či vztah, v jehož základu stojí
určitá osobní rovina. Z námitek uplatněných obviněným však žádný vztah soudce
Okresního soudu v Teplicích Mgr. Roubalíka a předsedkyně senátu Krajského soudu
v Ústí nad Labem JUDr. Hájkové ke skutku ani k faktickým okolnostem s ním
souvisejícím nevyplývá. Ze zmíněných námitek ovšem nevyplývá ani osobní poměr k
dotčeným osobám či orgánům. Nic z toho nevyplývá ani z dostupného spisového
materiálu. Poměr k věci či dotčeným osobám a orgánům ve shora naznačeném smyslu
tak nejen že není dán, obviněný jej dokonce ani netvrdí. V podstatě pouze
soudům vytýká způsob, jakým postupovaly v trestním řízení či údajně nevhodné
chování či vyjadřování nebo antipatie (takovýto nesouhlas či pocit obviněného
však nezakládá podjatost, srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo
786/2010 nebo sp. zn. 6 Tdo 880/2010), eventuálně dovozuje podjatost Mgr.
Roubalíka z toho, že byla vzájemně podána trestní oznámení (podání trestního
oznámení však bez dalšího podjatost nezakládá – srov. např. rozhodnutí
publikované pod Rt 18/1998).
Obviněný ve svém dovolání dále uplatnil dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. e) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže proti
obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné.
Konkrétní naplnění tohoto dovolacího důvodu spatřuje ve skutečnosti, že proti
jeho osobě bylo ve věci vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 6 T
148/2014 vedeno trestní stíhání, ačkoliv bylo nepřípustné pro zákonnou překážku
věci rozhodnuté. Tato překážka vyplývá z toho, že za totožné padělané doklady
byl již v minulosti trestně stíhán, přičemž původní trestní stíhání bylo
pravomocně zastaveno. Nejvyšší soud má za to, že ani tyto námitky, že padělané
či pozměněné doklady nalezené při domovní prohlídce a vyjmenované ve výroku
rozsudku byly obviněnému zabaveny již v rámci předchozího trestního stíhání,
nejsou důvodné. Z dostupného důkazního materiálu nevyplývá, že by se jednalo
o totožné doklady v tom smyslu, že by šlo o jedny a ty samé doklady. Proto
vznesenou námitku obviněného, ve které konstatuje nepřípustnost trestního
stíhání v důsledku porušení zásady ne bis in idem, Nejvyšší soud posoudil jako
zjevně neopodstatněnou.
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním
posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek
zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže
nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace
neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto
skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového
zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není
oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost
nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí
Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních
námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění,
hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost
provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr
obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně
spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve
zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního
přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i
v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci.
Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a
úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř. ani
přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení
důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění,
tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně
relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého spisového materiálu zjistil, že
většina námitek uváděných obviněným v dovolání byla již uplatňována v
předchozích stadiích trestního řízení i v odvolání, a jak soud prvního stupně,
tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých
rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje
v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v
odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně
vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i
odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí
Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl
Nejvyšší soud i v případě obviněného Ing. M. V.
K námitkám uvedeným pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Nejvyšší soud dodává, že tzv. skutková věta, obsažená v rozsudku okresního
soudu, vykazuje veškeré zákonné znaky trestných činů, jejichž spáchání je
obviněnému kladeno za vinu. Konkrétně pokud jde o přečin nedovoleného
ozbrojování podle § 279 odst. 1 tr. zákoníku, vyplývá z ní jasně, že obviněný
přechovával (měl ve své moci, resp. držel v jím užívané skryté místnosti) bez
povolení (nebyl držitelem zbrojního průkazu či zbrojní licence) zakázaný
doplněk zbraně (tlumiče). Tzv. skutková věta je co do naplnění objektivní
stránky tohoto přečinu zcela jednoznačná. Pochybení, kterého se okresní soud
dopustil při formulaci tzv. právní věty při vyhlašování rozsudku a na které sám
poukazuje na str. 21 rozsudku (záměna alternativy „zakázaný doplněk zbraně“ za
alternativu „střelná zbraň“), nemá vliv na správnost právní kvalifikace jako
takové, tudíž nemůže být ani důvodem pro kasační zásah dovolacího soudu (srov.
např. jeho rozhodnutí ve věci sp. zn. 11 Tdo 601/2010). Co se týče zločinu
nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 3 písm. a), b), odst. 4 písm. b) tr.
zákoníku, tzv. skutková věta opět vykazuje veškeré objektivní znaky tohoto
deliktu. Tedy znak přechovávání (měl ve své moci, resp. držel v jím užívané
skryté místnosti) zbraně hromadně účinné (samopaly), hromadil zbraně (jednalo
se o několik samopalů a pistolí) a střelivo ve značném množství (několik tisíc
kusů), a spáchal takový čin ve větším rozsahu (což je dáno jednak celkovým
počtem zbraní, dále tím, že několik z nich bylo hromadně účinných, jakož i
počtem několika tisíc kusů zajištěného střeliva). Rovněž tzv. skutková věta
obsahuje i veškeré objektivní znaky přečinu padělání o pozměňování veřejné
listiny podle § 348 odst. 1 tr. zákoníku, když pojednává o padělaných veřejných
listinách (vyhotovené jako nepravé), resp. o podstatně pozměněných veřejných
listinách (výměnou fotografie), které obviněný sobě opatřil (byly na nich jeho
fotografie), aby jich využil jako pravých (obviněný si takto počínal již v
minulosti, doklady totožnosti přitom byly formálně, resp. na první pohled
platné). Lze tedy shrnout, že byla naplněna objektivní stránka všech třech
trestných činů, které jsou obviněnému kladeny za vinu. Nelze však mít
pochybnosti ani o naplnění stránky subjektivní, protože je zřejmé, že vzhledem
k okolnostem, za kterých byly zbraně, střelivo a doklady zajištěny (jím užívané
prostory, jeho fotografie na dokladech, DNA na zbraních atd.), o nich obviněný
jednak věděl, jednak je držet chtěl, přičemž mu bylo známo, že nedisponuje
příslušným povolením, resp. že se jedná o doklady padělané (pozměněné). Jednal
tedy v úmyslu přímém dle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
Pokud se obviněný domáhá toho, aby jeho jednání bylo posouzeno jako dva skutky,
nikoliv jako skutek jediný, pak se domáhá změny ve svůj neprospěch (vícečinný
souběh trestných činů je přísněji trestný, srov. např. § 43 trestního
zákoníku), což je však vyloučeno – 265p odst. 1 tr. ř. Co se týče údajných
zásahů do práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a Evropskou
úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, Nejvyšší soud dodává, že
žádný takový zásah neshledal. Soudy plně respektovaly veškerá procesní práva
obviněného, včetně jeho práva na obhajobu, jejich rozhodnutí přitom odpovídají
i právu hmotnému. Pro úplnost zbývá dodat, že ani tvrzení obviněného, že nebylo
postupováno v souladu se zásadou in dubio pro reo nelze považovat za relevantní
výhradu, neboť tato námitka směřuje do oblasti skutkových zjištění a proti
způsobu hodnocení provedených důkazů. Uvedené pravidlo vyplývá ze zásady
presumpce neviny zakotvené v § 2 odst. 2 tr. ř. a má vztah pouze ke zjištění
skutkového stavu na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných
pochybností. Týká se otázek pouze skutkových a není způsobilé naplnit obviněným
uplatněný dovolací důvod.
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého
stupně. Jen zcela výjimečně tak může učinit, pokud to odůvodňuje extrémní
rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě
je zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění nižších soudů nezbytný proto,
aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu obviněného na spravedlivý
proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy
je dán tehdy, jestliže skutková zjištění soudů vůbec postrádají obsahovou
spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při
žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková
zjištění soudů jsou opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě byla tato
zjištění učiněna, apod. Nejvyšší soud uzavírá, že extrémní nesoulad, namítaný
obviněným zjištěn nebyl. V posuzovaném případě se v poměru mezi skutkovými
zjištěními Okresního soudu v Teplicích, z nichž v napadeném rozsudku vycházel
také Krajský soud v Ústí nad Labem, na straně jedné a provedenými důkazy na
straně druhé rozhodně nejedná o extrémní rozpor. Soud prvního stupně se
dostatečně vypořádal s obsahem jednotlivých důkazů, podrobně a dostatečně
přesvědčivě vyložil svoje úvahy, jimiž se řídil při hodnocení důkazů a rozporů
mezi nimi a při posuzování obhajoby obviněného. Odvolací soud se s argumentací
soudu prvního stupně beze zbytku ztotožnil.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. byl v této věci
uplatnitelný ve variantě, podle které lze dovolání podat, jestliže bylo
rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, přestože v
řízení předcházejícím tomuto rozhodnutí byl dán důvod dovolání uvedený v
písmenech a) až k). Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. tu je
vázán na další dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.,
v posuzované věci na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. a), b), e) a
g) tr. ř. Z této vázanosti vyplývá, že pokud uplatněné námitky nejsou
dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. a), b), e) a g), tr. ř., pak
nejsou ani dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Je tak možno učinit závěr, že v průběhu daného trestního řízení bylo prokázáno,
že obviněný Ing. M. V. svým předmětným jednáním naplnil všechny zákonné znaky
skutkové podstaty přečinu nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1 tr.
zákoníku, zločinu nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 3 písm. a), b),
odst. 4 písm. b) tr. zákoníku a přečinu padělání a pozměňování veřejné listiny
podle § 348 odst. 1 tr. zákoníku, příslušné skutky byly bez jakýchkoliv
pochybností objasněny, soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený
trest odpovídá všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud proto souhlasí se závěry,
které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění
rozhodnutí obou soudů vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich
hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními
závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí ani
řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání
obviněného Ing. M. V. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně
neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení § 265r odst. 1
písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. 6. 2016
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu