USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 2. 10. 2024 o dovolání obviněného P. P. proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 16. 4. 2024, sp. zn. 13 To 72/2024, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 2 T 173/2023, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 30. 1. 2024, sp. zn. 2 T 173/2023, byl obviněný P. P. uznán vinným ze spáchání zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil spolu s obviněným L. K. tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů):
„dne 11. 3. 2023 v době od 21:45 hodin do 22:00 hodin ve venkovních prostorách vedle restaurace McDonald´s na XY v Pardubicích, jako fanoušci fotbalového klubu AC Sparta Praha společně přistoupili k fanouškovi fotbalového klubu SK Slavia Praha – poškozenému AAAAA (pseudonym), kterého L. K. bez jakéhokoli předchozího varování udeřil pěstí do levé tváře a současně mu strhl "slávistickou" šálu, kterou měl poškozený omotanou kolem levého zápěstí, následně na něho oba začali křičet, aby si sundal a dal jim svojí mikinu s nápisem "Smrt Spartě" s tím, že pokud tak neučiní, tak dostane do držky, čehož se poškozený obával a ze strachu si tak mikinu svlékl a předal ji jim, poté poškozeného vyzvali, aby si sundal slávistické tričko a dal jim ho, jinak dostane do huby, což poškozený udělal, čímž poškozenému AAAAA, způsobili škodu v celkové hodnotě cca 2 000 Kč“.
2. Za uvedené jednání byl obviněný P. P. odsouzen podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) let. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněný pro výkon trestu odnětí svobody zařazen do věznice s ostrahou.
3. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla oběma obviněným uložena povinnost společně a nerozdílně zaplatit na náhradě škody poškozenému AAAAA, k rukám zákonného zástupce K. P., částku 2 000 Kč.
4. Tímto rozsudkem bylo také rozhodnuto o vině a trestu obviněného L. K.
5. Proti rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 30. 1. 2024, sp. zn. 2 T 173/2023, podal obviněný P. P. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 16. 4. 2024, sp. zn. 13 To 72/2024, tak, že z podnětu odvolání obviněného P. P. napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o trestu uloženém tomuto obviněnému a podle § 259 odst. 3 tr. ř. uložil P. P. podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 2 (dvou) let. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněný pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn.
6. Proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 16. 4. 2024, sp. zn. 13 To 72/2024, podal obviněný P. P. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že nebyl náležitě zjištěn skutkový stav věci a soudy přehlížely zjevné rozpory zjištěné v průběhu trestního řízení. Ve vztahu k právnímu posouzení věci uvedl, že nebyly naplněny znaky skutkové podstaty zločinu loupeže. Za zcela zásadní porušení základních zásad trestního práva vůbec považuje to, že oba soudy absolutně nepřipustily výslech svědka (poškozeného) v rámci hlavního líčení. Oba soudy tuto osobní výpověď svědka odmítly se zdůvodněním, že je tento svědek dítětem. K tomu je však třeba připomenout, že poškozený měří 195 cm a váží kolem 130 kg, není proto dle obviněného žádná submisivní osoba, která by účasti při hlavním líčení mohla být traumatizována. Je zcela nepochybné, že tímto byl obviněný zkrácen na svých ústavně zaručených právech (konkrétně na právu na spravedlivý proces a na řádnou obhajobu).
7. Obviněný má dále za to, že oba soudy hodnotily provedené důkazy jednostranně výlučně v jeho neprospěch. Obviněný totiž využil zákonné právo nevypovídat v přípravném řízení, a to je mu přičítáno k tíži s tím, že je nevěrohodný. Proti tomu několik minut po incidentu vidí poškozený AAAAA obviněného P. za přítomnosti policie a jasně uvede, že mu nic neudělal, ale následně ho po více než 7 měsících pozná na rekognici. Věrohodnost poškozeného je však dle názoru obou soudů v pořádku. Přitom o tom, jak se na místě incidentu obviněný P. choval, vypověděl obviněný. K., který jednoznačně a beze všech pochybností popsal, že se obviněný P. ničeho nedopustil.
8. Závěrem obviněný shrnul, že byl v jeho případě jednoznačně naplněn dovolací důvod dle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když okresní ani krajský soud neprovedly důkaz výslechem svědka AAAAA. Má rovněž za to, že napadená rozhodnutí jsou nepřezkoumatelná a nevypořádávají se s právně relevantní argumentací obviněného. Je také toho názoru, že je v jeho případě dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci a provedenými důkazy. Dodává, že soudy postupovaly v rozporu se zásadou „in dubio pro reo“, když porušily princip presumpce neviny zakotvený v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud dle § 265k odst. 1 tr. ř. rozsudek Okresního soudu v Pardubicích, sp. zn. 2 T 173/2023, ze dne 30. 1. 2024 a rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích, sp. zn. 13 To 73/2024, ze dne 16. 4. 2024, zrušil a dle § 265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Pardubicích přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, případně dle § 265m tr. ř. sám rozhodl rozsudkem tak, že se obviněný zprošťuje obžaloby.
9. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a po přezkoumání obsahu předloženého mimořádného opravného prostředku uvedl, že dovolatel opakuje ve svém dovolání obhajobu, kterou uplatnil již před nalézacím soudem a kterou shrnul ve svém odvolání proti odsuzujícímu rozsudku nalézacího soudu. Dovolatel opět namítá, že u hlavního líčení nebyl osobně vyslechnut nezletilý poškozený a má za to, že mu bylo prokázáno pouze to, že s hlavním pachatelem K.
na místě činu byl, nikoliv však to, že by byl spolupachatelem loupeže. Dovolatel tvrdí, že obviněného K. od loupeže slovně odrazoval. S těmito námitkami se však již vypořádaly soudy v odůvodnění svých rozhodnutí. Nalézací soud tak učinil v bodech 15–18 odůvodnění svého rozsudku a odvolací soud v bodech 12–17 odůvodnění svého rozsudku napadeného předmětným dovoláním. S argumentací soudů se státní zástupce ztotožňuje a v podrobnostech na ni odkazuje, neboť nepovažuje za nezbytné ani rozumné ji opakovat.
Dovolatel brojí proti tomu, že nalézací soud u hlavního líčení nevyslechl nezletilého poškozeného. Dovolatel navíc poukazoval na to, že poškozený měl postavu dospělého muže. Státní zástupce uvádí, že po přečtení oné výpovědi poškozeného a po provedení dalších důkazů byly strany dotázány, zda mají další důkazní návrhy. Dovolatelův obhájce k tomu sdělil, že navrhuje slyšení svědků Š. a R. a uvedl, že další důkazní návrhy nemá. Posléze u hlavního líčení dne 22. 1. 2024, tedy po slyšení obou navržených svědků, byly strany shodně bez návrhů na doplnění dokazování.
Dovolatel tedy od svého důkazního návrhu na výslech nezletilého poškozeného ustoupil a dne 22. 1. 2024 jej již vůbec nezmínil. Dovolatel tak prostřednictvím svého obhájce trval na osobním slyšení poškozeného, aniž by však po přečtení jeho výpovědi učinil v tomto směru konkrétní důkazní návrh. Státní zástupce proto považuje za sporné, zda vůbec existuje zamítnutý důkazní návrh ve smyslu třetí varianty dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Celkový obsah ostatních dovolatelových námitek směřuje dále k tomu, že soudy porušily zásadu in dubio pro reo.
K tomu státní zástupce připomíná, že Ústavní soud již ve svém usnesení ze dne 11. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 154/02, shledal, že k uplatnění této zásady je důvod pouze, pokud soud pochybnosti má, nikoliv pokud je nemá. Pokud dovolatel poukazuje na zásadu in dubio pro reo, jeho dovolání žádnému dovolacímu důvodu neodpovídá a nic nenasvědčuje ani tomu, že by snad byla tato zásada porušena, když soudy pochybnosti neměly. Dovolatel navíc ani ohledně zásady in dubio pro reo své námitky blíže nekonkretizoval.
Ze shora uvedených důvodů proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Z hlediska ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.
11. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
12. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
13. Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že námitky uplatněné obviněným v dovolání byly již uplatňovány v předchozích stadiích trestního řízení i v odvolání, a jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě obviněného P. P.
14. Obviněný P. P. ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tento dovolací důvod je dán tehdy, pokud rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Zakotvením uvedeného dovolacího důvodu do trestního řádu však nedošlo k rozšíření rozsahu dovolacího přezkumu též na otázky skutkové. Smyslem jeho zakotvení byla totiž pouze výslovná kodifikace již dříve judikaturou Ústavního a Nejvyššího soudu vymezených nejtěžších vad důkazního řízení, pro něž se obecně vžil pojem tzv. extrémního nesouladu. Pod uvedený dovolací důvod lze podřadit tři skupiny vad důkazního řízení. Do první skupiny takových vad patří tzv. opomenuté důkazy, pokud soudy odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily. Patří sem taktéž případy, pokud soudy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Druhou skupinu vadné realizace důkazního řízení tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí oblast pak zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. pokud odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení. Jedná se tedy o tzv. stav extrémního nesouladu mezi skutkovým zjištěním a skutečnostmi, jež vyplývají z provedených důkazů a v důsledku toho pak i konečným hmotněprávním posouzením (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2022, sp. zn. 7 Tdo 1315/2021).
15. Obviněný má za to, že byl v jeho případě jednoznačně naplněn dovolací důvod dle ust. § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když soudy nepřipustily výslech poškozeného AAAAA v rámci hlavního líčení. Tuto skutečnost považuje za zcela zásadní porušení základních zásad trestního práva.
16. Nejvyšší soud konstatuje, že tato námitka by mohla odpovídat variantě uvedeného dovolacího důvodu spočívající v nedůvodném odmítnutí důkazního návrhu učiněného účastníkem řízení. Základní podmínkou zde ovšem je, aby byl předmětný důkazní návrh učiněn a aby o něm soud buď vůbec nerozhodl, nebo jej odmítl bez věcně adekvátního odůvodnění. Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu uvádí, že obhájce obviněného Mgr. Matoulek během hlavního líčení dne 15. 1. 2024 uvedl, že si přeje, aby byl osobně slyšen poškozený, neboť mu bude 18 let. Na to reagovala státní zástupkyně, která navrhla čtení výpovědi s ohledem na § 102 odst. 2 tr. ř., a to z důvodu, aby poškozený nebyl opětovně slyšen. Na základě § 102 odst. 2 tr. ř. byla následně čtena výpověď poškozeného. Po přečtení výpovědi a po provedení dalších důkazů byly strany dotázány, zda mají další důkazní návrhy. Následně obhájce poškozeného uvedl, že další důkazní návrhy, vyjma slyšení svědků R. a Š. nemá. Poškozeného mezi navrhované svědky tedy již nezařadil. U hlavního líčení dne 22. 1. 2024, tedy po slyšení obou navržených svědků, již strany neměly další návrhy na doplnění dokazování.
17. Pokud tedy obviněný tvrdí, že čtením předmětné výpovědi došlo k porušení kontradiktorního charakteru trestního řízení, Nejvyšší soud uvádí, že poškozený AAAAA byl v přípravném řízení vyslechnut jako svědek za účasti obhájců obou obviněných a pracovnice orgánu sociálně-právní ochrany dětí, přičemž obhájci mohli položit svědkovi otázky, na které jmenovaný odpovídal. To, že se obvinění rozhodli v přípravném řízení nevypovídat, není možné v souvislosti s výslechem svědka hodnotit jako omezení práva obhajoby. Obhájci se mohli s obviněnými před plánovaným výslechem svědka poradit a formulovat otázky dostatečně široce i bez ohledu na skutečnost, že se rozhodli k věci vypovídat až před soudem po podání obžaloby. Přítomnost obhájce u takového výslechu považuje za dostatečnou záruku kontradiktornosti i Nejvyšší soud, jak je patrno například z jeho usnesení ze dne 13. 3. 2024, sp. zn. 7 Tdo 181/2024.
18. K námitce obviněného, že poškozený měří 195 cm a váží kolem 130 kg, a proto není možné, aby byl účastí při hlavním líčení traumatizován, Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že nelze argumentovat stavbou těla, neboť osoba mladší než osmnácti let je definována věkem, a nikoliv svými tělesnými rozměry či hmotností. Stran výslechu mladistvého svědka šlo proto o postup souladný s § 102 tr. ř., pokud nedošlo k výslechu tohoto svědka u hlavního líčení, nelze tento postup shledat za nezákonný.
19. Dále k námitce obviněného, že tímto postupem byl zkrácen na svých ústavně zaručených právech (konkrétně na právu na spravedlivý proces a na řádnou obhajobu), Nejvyšší soud nad rámec dovolacího důvodu uvádí, že žádný zásah do těchto práv neshledal. Soudy plně respektovaly veškerá procesní práva obviněného, okresní soud během řízení respektoval právo obviněného na obhajobu, umožnil mu, aby se k věci náležitě vyjádřil, aby se vyjadřoval k jednotlivým důkazům a navrhoval případně důkazy na svoji obhajobu. Náležitým způsobem zdůvodnil i to, proč se rozhodl osobně nevyslýchat poškozeného a proč pouze přečetl výpověď tohoto nezletilého svědka z přípravného řízení. Nelze proto souhlasit s tvrzením obviněného, že by postupem soudu mělo dojít k porušení ústavně chráněných práv a porušení zásady kontradiktornosti řízení.
20. K namítanému extrémnímu rozporu mezi skutkovým stavem věci a provedenými důkazy, který obviněný blíže nespecifikoval, Nejvyšší soud pro úplnost uvádí, že v posuzovaném případě se v poměru mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Pardubicích, z nichž v napadeném rozsudku vycházel také Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně nejedná o obviněným namítaný rozpor. Soud prvního stupně se dostatečně vypořádal s obsahem jednotlivých důkazů, podrobně a dostatečně přesvědčivě vyložil svoje úvahy, jimiž se řídil při hodnocení důkazů a rozporů mezi nimi a při posuzování obhajoby obviněného. Soud prvního stupně získal bezpečný základ pro svá skutková zjištění a pro závěr o vině obviněného po logickém zhodnocení před ním provedených důkazů zejména z výpovědi poškozeného AAAAA, který jednoznačně a nepochybně popsal, že byl napaden nikoliv jedním, ale dvěma muži, kteří se oba aktivně účastnili útoku, při němž bylo proti poškozenému použito násilí i pohrůžka násilí, a tímto způsobem byl donucen vydat oblečení s klubovým označením. Na podkladě provedených a nalézacím soudem řádně vyhodnocených důkazů bylo proto v souladu se zásadami formální logiky nepochybně možné učinit skutkové závěry vyjádřené následně ve skutkové větě a v odůvodnění odsuzujícího rozsudku. Lze doplnit, že se obviněný svými námitkami pouze domáhá toho, aby soudy hodnotily důkazy jiným způsobem, resp. aby akceptovaly jeho tvrzení. Existenci zjevného rozporu skutkových zjištění s provedenými důkazy však v žádném případě nelze dovozovat pouze z toho, že soudy hodnotily důkazy jiným způsobem, než jaký by odpovídal představám obviněného o správném hodnocení důkazů.
21. Obviněný v dovolání uvádí, že nesouhlasí se skutkovým zjištěním soudů, že se i on podílel na násilném jednání spoluobviněného K. proti poškozenému AAAAA. Má za to, že mu bylo prokázáno pouze to, že s hlavním pachatelem K. na místě činu byl, nikoliv však to, že by byl spolupachatelem loupeže. K tomu Nejvyšší soud konstatuje, že nejen z výše uvedené výpovědi poškozeného, který konstantně uváděl, že útok provedli dva muži, ale také z kamerových záznamů je patrné, že po odchodu poškozeného, který si v provozovně zakoupil jídlo a odešel s ním ven, směrem za ním odešel nejprve obviněný P. a za ním obviněný K. Oba také připustili, že se dostali do blízkosti poškozeného, kromě nich se v době útoku na poškozeného, při kterém přišel o oblečení s klubovými znaky, nikdo jiný poblíž nenacházel. Za této situace nevznikají žádné pochyby o tom, že dvě osoby, které se v době útoku na poškozeného nacházely v jeho blízkosti, byli právě obvinění K. a P. Zákonným způsobem byla provedena také rekognice, při které poškozený označil obviněného P. jako jednoho z útočníků. Bylo tak prokázáno, že se obviněný jako spolupachatel podílel na provedení loupeže vůči poškozenému, tedy užil proti poškozenému pohrůžky bezprostředního násilí (pokud jim nevydá oblečení se znaky fotbalového klubu, kterým byl fanouškem, tak ho zbijí), aby získal oděv poškozeného. Tímto jednáním tak naplnil znaky skutkové podstaty zločinu loupeže ve smyslu § 173 odst. 1 tr. zákoníku.
22. Nejvyšší soud k námitkám obviněného pro úplnost dodává, že odlišná zjištění soudů, která se míjí s jeho představami, nemohou být důsledkem porušení zásady presumpce neviny a principu in dubio pro reo ze strany soudů. Podle celé řady respektovaných rozhodnutí Ústavního soudu či Nejvyššího soudu se totiž nelze ztotožnit s názorem, že stojí-li proti sobě dvě odlišná tvrzení, respektive dvě skupiny důkazů, které nabízejí různé varianty průběhu skutkového děje, je třeba vždy a za všech okolností rozhodnout ve prospěch obviněného s odkazem na zásadu in dubio pro reo. Uplatnění této zásady je totiž namístě pouze tehdy, pokud soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů dospěje k závěru, že zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Pokud však soud po vyhodnocení důkazní situace žádné pochybnosti o průběhu skutkového děje nemá, podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch" splněny nejsou. Právě tak tomu bylo i v nyní posuzované trestní věci, neboť žádný ze soudů po vyhodnocení provedených důkazů pochybnosti o průběhu skutkového děje a o vině obviněného neměl.
23. Obviněný P. P. ve svém dovolání dále k právnímu posouzení věci uvedl, že nebyly naplněny znaky skutkové podstaty zločinu loupeže. Neuvádí k tomu však žádnou bližší argumentaci. Z toho lze usuzovat, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. uplatnit nechtěl, zvláště když tento dovolací důvod nikde ve svém dovolání nezmínil.
24. Je tak možno učinit závěr, že v průběhu daného trestního řízení bylo prokázáno, že obviněný P. P. svým předmětným jednáním naplnil všechny zákonné znaky zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud proto souhlasí se závěry, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
25. Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného P. P. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 2. 10. 2024
JUDr. Jiří Pácal předseda senátu