4 Tdo 810/2025-303
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. 10. 2025 o dovolání obviněného J. P., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. 4. 2025, sp. zn. 3 To 38/2025, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 88 T 142/2024, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 14. 1. 2025, sp. zn. 88 T 142/2024 (dále jen „soud prvního stupně“, popř. „nalézací soud“), byl obviněný J. P. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným přečinem podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku. Podle skutkových zjištění se trestné činnosti dopustil tím, že včetně pravopisných chyb a překlepů)
„dne 9. 4. 2023 oslovil F. M., který s ním komunikoval mj. z místa svého bydliště v Brně, v internetové aplikaci sázkové společnosti Chance, který zde vystupuje pod přezdívkou „Fany1269“ z herního účtu s přezdívkou „Adela1631“, a dále v aplikaci WhatsApp z telefonního čísla XY, kdy s ním uzavřel dohodu, že má tipy na zápasy, ale svůj herní účet má zablokovaný, tak aby tyto tipy sázel F. M. na svém herním účtu s tím, že pokud sázku vyhraje, tak mu zašle jednu polovinu finančních prostředků z výhry a pokud prohraje, tak mu naopak obviněný zašle celou vsazenou finanční částku, kdy F. M. takto vsadil a prohrál kolem 90.000 Kč a obviněný mu posílal videonahrávky zobrazující, že prohrané částky zasílá na jeho účet a prováděl screenshoty obrazovky s číslem účtu F. M., ačkoliv věděl, že k převodu finančních prostředků z jeho účtu nedojde, čímž ve F. M. vzbudil důvěru, a dále s cílem získat pro svoji potřebu finanční prostředky F. M. sdělil, že se jednalo o sérii proher a přesvědčil ho, že nyní má nárok sázet přímo u zahraničního zdroje s garancí výhry, s tím, že zašle finanční prostředky na bankovní účet neurčité osoby a následně neurčité osoby budou za poškozeného uzavírat sázky, s čímž F. M. souhlasil a dne 17. 4. 2023 zaslal z místa svého trvalého bydliště ze svého bankovního účtu č. XY na bankovní účet č. XY, jehož majitelem a jediným disponentem je obviněný, částku ve výši 22.222 Kč a částku ve výši 20.000 Kč, načež dále F. M. uvedl, že zdroj z těchto dvou zaslaných částek udělal výslednou částku 200.000 Kč, na což zaslal F. M. další videonahrávku ze dne 18. 4. 2023 v 11:23 hodin s přeposláním těchto finančních prostředků ve výši 200.000 Kč z bankovního spořícího účtu č. XY, jehož majitelem je J. P., na bankovní účet poškozeného č. XY, a to přes aplikaci společnosti České spořitelny s názvem George v mobilu, které ovšem na účet F. M. připsány nebyly, dále dne 18. 4. 2023 F. M. dále přesvědčil k zaslání finančních prostředků ve výši 12.000 Kč, což F. M. opět učinil a následně dne 27. 4. 2023 byla textová komunikace v aplikaci WhatsApp z jeho strany ukončena a F. M. finanční prostředky za tři provedené platby ze dne 17. 4.2023 a 18. 4.2023 v celkové výši 54.222 Kč nevrátil, kdy tuto částku použil jako vklad na sázky na herní účty "Easymoneygang" a "Pory00" zaregistrované na své jméno v českých internetových aplikacích sázkových společností Tipsport.net a Betano CZK AP, a dále pro svoji vlastní potřebu, čímž poškozenému F. M., způsobil škodu ve výši 54.222 Kč“.
2. Za uvedenou trestnou činnost a za sbíhající přečin podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, kterým byl obviněný uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 8. 1. 2024, č. j. 11 T 28/2023-989, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 6. 2024, sp. zn. 4 To 224/2024, uložil soud prvního stupně obviněnému podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání 24 (dvaceti čtyř) měsíců. Podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku, § 82 odst. 1 tr. zákoníku soud obviněnému výkon tohoto trestu podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 42 (čtyřiceti dvou) měsíců. Podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku nalézací soud obviněnému dále uložil povinnost, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle § 70 odst. 1 tr. zákoníku obviněnému uložil taktéž trest propadnutí věci, a to finanční částky ve výši 5 976,38 Kč, která byla zajištěna na účtu obviněného č. XY usnesením Policejního orgánu Policie ČR Městského ředitelství policie Brno ze dne 26. 4. 2023, č. j. KRPB-89375-6/TČ-2023-060218. Současně podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 8. 1. 2024, č. j. 11 T 28/2023-989, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 6. 2024, sp. zn. 4 To 224/2024, jakož i všechny další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
3. Dále podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému povinnost nahradit poškozenému F. M. škodu ve výši 54 222 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. zmíněného poškozeného odkázal se zbytkem jeho nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, které směřoval do všech výroků napadeného rozhodnutí. Krajský soud v Brně (dále také jako „soud druhého stupně“, popř. „odvolací soud“) o podaném odvolání rozhodl usnesením ze dne 9. 4. 2025, sp. zn. 3 To 38/2025, tak, že podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl.
II. Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. 4. 2025, sp. zn. 3 To 38/2025, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, a to z důvodu § 265 odst. 1 písm. h) tr. ř. [správně § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. – pozn. NS], neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Dovolatel je totiž přesvědčen o tom, že vymezený skutek není trestným činem, když nenaplňuje znaky stanovené pro přečin podvodu ve smyslu § 209 odst. 1 tr. zákoníku.
6. Podle obviněného totiž sázky (resp. následné vypořádání prohraných sázek), nepožívají ochrany v soukromém právu, natož pak v právu veřejném. Akcentuje, že poškozený mu poskytl prostředky na sázení, přičemž musel být seznámen s rizikovostí sázek, když garance výhry je v případě sázek ze samé jejich podstaty vyloučena. Zdůrazňuje, že sám poškozený se dlouhodobě pohybuje v sázkařském prostředí, tudíž mu tato skutečnost musela být známa. Nadto trestní právo by podle obviněného mělo chránit oprávněné zájmy osob, mezi které však nelze pro jistý nekalý úmysl zařadit poškozeného, který sám chtěl mít prospěch z určité nemorální či snad protiprávní činnosti (garantované, zmanipulované sázky). Podle obviněného musel poškozený vědět, že se má jednat o nelegální činnost provozovanou ke škodě sázkařských společností, jelikož z podstaty sázek, pokud je garantován 10násobek zhodnocení, nelze toto žádným legálním způsobem garantovat. Proto uvedené nemůže být pod ochranou trestního práva. Již z tohoto pohledu musela být daná nabídka poškozenému podezřelá a měl tak zachovat nezbytnou míru obezřetnosti a poskytnutí prostředků odmítnout. To, že tak neučinil, nelze klást k tíži obviněnému. Obviněný tak v této souvislosti odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2017, sp. zn. 4 Tdo 85/2017.
7. Dovolatel nadto akcentuje, že poskytnutí prostředků ze strany poškozeného k sázkám, by se mělo řídit ustanoveními občanského zákoníku, nikoli normami trestního práva. V této souvislosti tak odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu 4 Tdo 251/2019. Poukazuje na skutečnost, že poškozený věděl, za jakým účelem prostředky poskytuje. Současně vyslovuje přesvědčení, že pro posouzení věci nejsou rozhodná nepravdivá tvrzení o tom, že sázky bude namísto obviněného provádět třetí osoba, když rozhodující je účel, za jakým byly peníze použity. Obviněný nesouhlasí ani s tím, že došlo k uvedení v omyl ve smyslu definice provedené Ústavním soudem v nálezu ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. I. ÚS 558/01.
8. Dále obviněný uvádí, že vzhledem k zásadě subsidiarity trestní represe a principu ultima ratio není pochyb o tom, že počínání poškozeného se zjevně vymykalo běžnému, obvyklému způsobu sázení, a proto by nemělo být pokryto trestněprávní ochranou. Opakuje, že trestní právo by mělo chránit oprávněné zájmy osob, mezi které, vzhledem k popsanému stavu věci, zájem poškozeného nepatří, když účel trestního řízení v sobě obsahuje i rozměr morální, etický a hodnotový (např. NS 4 Tdo 534/2013).
9. Obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud vyhověl jeho dovolání a podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. 4. 2025, č. j. 3 To 38/2025-271, a přikázal mu věc k novému projednání a rozhodnutí podle § 265l odst. 1 tr. ř., neboť je zde dán dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
10. K dovolání obviněného se dne 26. 8. 2025, sp. zn. 1 NZO 608/2025, vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Úvodem stručně zrekapituloval dosavadní průběh řízení, uplatněný dovolací důvod, a především obsah podaného dovolání. Následně upozornil na to, že v dovolání použitou argumentaci obviněný uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení v rámci své obhajoby. Z jeho strany se tak jedná pouze o její opakovaní, přičemž podle jeho názoru se soudy nižších stupňů s jeho argumentací vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Proto na jejich rozhodnutí pro stručnost odkazuje.
11. Nadto dodává, že nesouhlasí s argumentací obviněného, že sázky nepodléhají žádné občanskoprávní úpravě, jež by nechránila oprávněné zájmy osoby sázející. Naopak, pohledávky vzniklé ze sázek, her a loterií vymahatelné jsou. Navíc uvádí, že obviněný uváděl v omyl poškozeného již v otázce převodu finančních prostředků třetímu subjektu, k čemuž v rozporu s jeho opakovaným tvrzením a soustavným utvrzováním poškozeného nedocházelo.
12. Za nejzásadnější považuje státní zástupce ovšem to, že obviněný přehlíží skutečnost, že podstata jeho jednání, jež bylo shledáno jako trestně závadné, nespočívala v tom, že poškozeného uvedl v omyl v otázce jistoty výhry v případě uskutečnění sázky. Podstata jeho jednání tkvěla v tom, že poté, co si poškozeného v předchozí komunikaci tzv. připravil a vzbudil v něm určitou důvěru, obviněný ho uvedl v omyl ohledně toho, jakým způsobem budou použity vylákané finanční prostředky, toho, komu budou poskytnuty a pod jakým jménem (kdo tedy vůbec bude mít možnost výhry), a následně i v tvrzení o dosažení výhry a odeslání prostředků poškozenému, vše za účelem vylákání dalších finančních prostředků od poškozeného, aby je obviněný mohl použít pro svou osobní potřebu. Soudy zcela správně dovodily, že pokud by byl poškozený seznámen s pravým stavem věci, k poskytnutí svých finančních prostředků obviněnému by nepřistoupil.
13. Odkaz obviněného na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 4 Tdo 251/2019, považuje státní zástupce za nepřípadný, když mj. Nejvyšší soud v uvedené věci řešil zcela odlišnou skutkovou problematiku. Přičemž obviněným ocitované pasáže nejsou na současnou trestní věc přiléhavé, což podrobněji rozepisuje.
14. Vzhledem k výše uvedenému státní zástupce navrhuje, aby Nejvyšší soud odvolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako dovolání zjevně neopodstatněné. Dále souhlasí, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu souhlasí podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. rovněž s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
III. Přípustnost dovolání
15. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že je dovolání obviněného přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována, a splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).
IV. Důvodnost dovolání
16. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
17. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
18. Nejvyšší soud proto připomíná, že není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
19. Obviněný ve svém dovolání uplatňuje dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku (první alternativa) nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (druhá alternativa). Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve
výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
20. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
21. Jelikož dovolatel vztahuje jím tvrzené vady a nedostatky i k rozsudku soudu prvního stupně, lze rovněž dovodit, že chtěl ve svém dovolání uplatnit i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., neboť právě prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu se lze v dovolacím řízení zásadně domoci přezkumu rozhodnutí soudu prvního stupně. Jelikož tento dovolací důvod explicitně neoznačil, jedná se o jistý nedostatek předmětného dovolání, když právě povinnost podat dovolání prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 tr. ř), by měla tomuto pochybení zabránit, tj. uvést všechny dovolací důvody nejen obsahově, nýbrž námitky i správně podřadit pod zákonem vymezený taxativně určený dovolací důvod. Naznačené pochybení ovšem není takového rázu, aby bránilo věcnému přezkoumání podaného dovolání.
22. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (první alternativa) nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) tr. ř. (druhá alternativa). Jestliže v posuzované věci odvolací soud rozhodl tak, že podle § 256 tr. ř. odvolání dovolatele zamítl, tj. rozhodl po věcném přezkoumání, je zjevné, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. přichází v úvahu pouze v té jeho variantě, jež předpokládá spojení s některým z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. (druhá alternativa).
23. Současně je vhodné upozornit na to, že § 265d odst. 2 tr. ř. hovoří o tom, že obviněný může podat dovolání pouze prostřednictvím obhájce. Z podání zaslaného Nejvyššímu soudu je přitom zřejmé, že je pod tímto podepsán toliko advokát obviněného JUDr. Petr Hošek. To by mohlo určitým způsobem vzbuzovat dojem, že za obviněného dovolání podává sám jeho obhájce, nikoliv, že jej podává obviněný jeho prostřednictvím. Je ovšem zřejmé, že se jedná jen o jistou nepřesnost, když v podání je jako dovolatel označen obviněný J. P. a v samotném textu podání je pak výslovně uvedeno, že „[d]ovolatel podává podle ustanovení § 265d odst. 1 písm. c) tr. řádu ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. řádu dovolání …“ či „[d]ovolatel namítá …“.
24. Nejvyšší soud nadto zdůrazňuje, že i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele (obviněného), včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
25. Nejvyšší soud předně považuje za potřebné uvést, že v dovolání deklarované námitky dovolatel uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení, když jeho dovolání z velké části odpovídá ve věci podanému odvolání. Z jeho strany jde v podaném dovolání v podstatě pouze o opakování obhajoby, se kterou se již vypořádaly soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí. K tomu je třeba uvést, že v situaci, kdy dovolatel v rámci dovolání opakuje shodné námitky, které uplatnil před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, se jedná zpravidla, o dovolání neopodstatněné [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK), ročník 2002, svazek 17, pod T 408)]. O takovou situaci se v dané věci jedná.
26. Na základě výše zmíněných východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti dovolání obviněného. Poté, co se seznámil s obsahem napadeného rozsudku odvolacího soudu, jakož i rozsudku soudu prvního stupně a rovněž s průběhem řízení, které předcházelo jejich vydání, musí konstatovat, že dovolací námitky obviněného, jejichž prostřednictvím namítá vadu nesprávného právního nebo jiného hmotněprávního posouzení věci, lze po formální stránce podřadit pod dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Po obsahové stránce se jedná o námitky zjevně neopodstatněné, když obviněný ve svém dovolání předkládá argumentaci, se kterou se již soudy nižších stupňů odpovědně vypořádaly. Dovolatelovy námitky tak nepřesahují pouhou polemiku s těmito závěry. Bez ohledu na shora uvedené Nejvyšší soud uvádí následující.
27. Dovolání obviněného je vystavěno zejména na námitce, že poskytnutí finančních prostředků za účelem sázky nepožívá trestněprávní ochrany, neboť i sám poškozený musel být s rizikovostí návratnosti takto poskytnutých finančních prostředků seznámen. Současně obviněný namítá, že poškozený ani nedodržel nezbytnou míru opatrnosti a jednal nemorálně. Své jednání obviněný nepovažuje za trestné. Současně odkazuje za zásadu subsidiarity trestní represe.
28. Jak již však bylo výše naznačeno, obviněný de facto v dovolání pouze opakuje svou obhajobu, kterou uplatnil již před soudy nižších stupňů, přičemž tyto se s jeho argumentací dostatečným způsobem vypořádaly. Zde je namístě uvést, že již nalézací soud v bodech 13 a 15 svého rozsudku výslovně konstatoval, že skutečnost, že dovolatel poškozeného přesvědčil, aby sázel podle jeho tipů, nemůže naplňovat objektivní stránku trestného činu podvodu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 4 Tdo 251/2019, na které obviněný taktéž odkazuje), když následně řádně objasnil, jaké jednání obviněného považuje za významné z pohledu trestného práva. Nakonec i odvolací soud v bodech 7 a 9 svého usnesení zopakoval, že za trestné není shledáváno celé jednání obviněného v popisu skutku, což ostatně podle tohoto soudu i soud prvního stupně dostatečně ve svém rozhodnutí vyjádřil.
29. Na rozdíl od tvrzení obviněného má Nejvyšší soud za to, že nalézací soud v bodě 14 svého rozhodnutí předestřel řádně a srozumitelně podstatu podvodného jednání obviněného a pro stručnost na jeho úvahy odkazuje. Soud prvního stupně se i zabýval otázkou, zda obviněný vyvinul patřičnou míru opatrnosti při jednání s obviněným. Podle tohoto soudu nelze mít za to, že by poškozený nevyvinul patřičnou opatrnost, neboť obviněný mu záměrně podsouval a rovněž dokládal zcela nepravdivé informace, týkající se domnělých výher a převodů na účet poškozeného. Jinak řečeno, zcela evidentně se obviněný snažil poškozeného oklamat, aby poškozený nebyl obezřetný a zaslal mu požadované finanční prostředky, které následně použil pro vlastní potřebu (viz podrobněji pak bod 15 rozsudku soudu prvního stupně).
30. S těmito námitkami obviněného se pak řádně a dostatečně vypořádal i odvolací soud (viz body 7 a 8 jeho usnesení) a Nejvyšší soud pro stručnost na jeho úvahy zcela odkazuje. Odvolací soud pak správně konstatoval, že je nutno oddělit platby představující vklady do sázek na základě tipů od obviněného, což je jednání, které není trestné a kde riziko nesl sám poškozený, od plateb vylákaných s podvodným úmyslem za využití nepravdivé legendy, kterou obviněný poškozenému sděloval. Akcentoval, že obviněný používal lživé skutečnosti, jejichž cílem bylo vyvolat nátlak na poškozeného, kdy tomuto předkládal lživé příběhy a podklady o provedených platbách, čímž sledoval to, aby poškozený pokračoval v zasílání finančních prostředků, které použil jinak, než předpokládal poškozený a než bylo dohodnuto. Odvolací soud tedy správně uzavřel, že v takovém případě již nelze mluvit o kriminalizaci soukromoprávního vztahu, ale o tom, že obviněný uváděl poškozeného nepravdivými skutečnostmi v omyl, což již vede k jeho trestní odpovědnosti.
31. Z výše uvedeného je zřejmé, že soudy nižších stupňů se s argumentací obviněného odpovědně vypořádaly a Nejvyšší soud se s jejich závěry plně ztotožňuje a pro jistou stručnost odkazuje na jejich rozhodnutí, zejména na výše uvedené body. Pouze v krátkosti považuje za vhodné a potřebné doplnit následující. Trestného činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou.
V dané věci soud prvního stupně dospěl k závěru, že obviněný poškozeného uvedl v omyl. Omyl je rozpor mezi představou a skutečností. O omyl půjde i tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat. Následkem takového podvodného jednání je vznik škody nikoli nepatrné a obohacení pachatele nebo jiné osoby v důsledku majetkové dispozice podváděné osoby, která např. předá pachateli vylákanou věc, převede peníze ze svého účtu na jeho účet nebo na účet jiné osoby, převede vlastnické právo k nemovité věci apod. Mezi podvodným jednáním pachatele, jednáním podvedené osoby a vznikem škody a obohacení pachatele nebo jiné osoby musí být dána příčinná souvislost, přičemž podvodné jednání pachatele může představovat i jen jeden z důvodů majetkové dispozice podváděné osoby (nikoli důvod jediný).
Z hlediska naplnění znaků citovaného trestného činu je relevantní jen takové jednání pachatele, které předchází transferu majetkové hodnoty (např. peněz) z dispozice poškozeného do dispozice pachatele nebo někoho jiného. Jen takové jednání totiž může být v příčinné souvislosti s následkem, který má podobu úbytku majetku na straně poškozeného. Důležité je i posuzování míry opatrnosti podváděné osoby, kdy obecně platí, že možnost podvedené osoby, aby si sama zjistila skutečný stav věci, bez dalšího nevylučuje, aby její jednání bylo ovlivněno podvodným jednáním pachatele.
O podvodné jednání jde tudíž i v případě, jestliže podvedený je schopen zjistit nebo ověřit si skutečný stav rozhodných okolností, avšak je ovlivněn působením pachatele ve formě podání nepravdivých informací nebo zamlčení podstatných informací, takže si je v důsledku pachatelova jednání neověří buď vůbec, nebo tak neučiní včas (srov. TR NS 1/2004-T 648), (dále srov. komentář k § 209 In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2638 a násl.).
32. V nyní posuzované trestní věci je přitom zcela zřejmé, že obviněný záměrně podával nepravdivé informace poškozenému, přičemž v případě, že poškozený byl jistým způsobem nerozhodný, což bylo právě projevem jeho obezřetnosti, pak obviněný se tento projev obezřetnosti snažil překonat/ prolomit smyšlenými legendami a falešnými videi a screeny. Tedy záměrně uváděl poškozeného v omyl, aby ten učinil majetkovou dispozici a převedl tak finanční prostředky na účet obviněného, který s nimi dále nakládal (v rozporu s tvrzenými informacemi poškozenému).
Tedy nepředal je nějaké další „třetí osobě“ jak avizoval poškozenému, přičemž neexistovala ani jím opakovaně tvrzená garance (na „1000 %“ viz č. l. 46 – verte spisového materiálu) návratu daných prostředků. Nejedná se tak o případ, kdy by snad poškozený neprojevil žádnou obezřetnost, když tuto obezřetnost poškozeného právě musel obviněný svými „triky“ překonat. Dovolatel tak zcela evidentně naplnil objektivní stránku přisouzeného trestného činu. Z pohledu dovolacích námitek obviněného je třeba uvést, že obviněným překládaná judikatura je na tuto konkrétní věc nepřiléhavá, jak již i konstatoval státní zástupce (viz bod 14 vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství), když, jak už bylo uvedeno výše, nejedná se o situaci, kde by zcela absentovala obezřetnost poškozeného, kdy není pochyb ani o tom, že poškozený byl záměrně uváděn v omyl stran informací, jak bude probíhat nakládání s jeho finančními prostředky (neexistence třetí strany, smyšlená výhra částky 200 000 Kč, smyšlený převod na účet poškozeného, smyšlené problémy s převodem apod.).
33. Pokud obviněný argumentuje nutností aplikace zásady subsidiarity trestní represe, což je námitka podřaditelná pod zvolený dovolací důvod, pak v dané souvislosti považuje Nejvyšší soud za potřebné odkázat na stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012 (publikovaného pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.) podle kterého „I. trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§ 13 odst. 1 tr.
zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.
Zvláštnost materiálního korektivu spočívajícího v použití subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva.
II. Zakotvení zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu použití trestního práva jako ‚ultima ratio‘ do tr. zákoníku má význam i interpretační, neboť znaky trestného činu je třeba vykládat tak, aby za trestný čin byl považován jen čin společensky škodlivý. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné povaze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr.
zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.
III. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem ‚ultima ratio‘, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné.
Chování pachatele po spáchání skutku vykazujícího znaky trestného činu, zejména jeho snahu nahradit takovým činem způsobenou škodu nebo odstranit jiné škodlivé následky činu, není okolností, která by ve smyslu zásady subsidiarity trestní represe dovolovala rezignovat na povinnost uplatňovat trestní odpovědnost takového pachatele, ale lze ji zohlednit zejména při úvaze o použití § 172 odst. 2 písm. c) tr. ř. (příp. § 159a odst. 4 tr. ř.) nebo některého z odklonů v trestním řízení [srov. § 179c odst. 2 písm. f), g), h), § 307 a § 309 tr. ř., § 70 zákona o soudnictví ve věcech mládeže], případně při úvaze o druhu a výši sankce ukládané za takový trestný čin (srov. § 39 odst. 1 věta za středníkem tr. zákoníku).“.
34. Nejvyšší soud považuje za vhodné připomenout i další závěry obsažené v rozhodnutích Nejvyššího soudu, týkajících se problematiky zásady subsidiarity, v nichž bylo vysloveno (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 6 Tdo 1508/2010), že „sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného pachatelem, ještě sama o sobě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe (resp. pojetí trestního práva jako ultima ratio), bez možnosti aplikace trestněprávních institutů. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů fyzických a právnických osob s poukazem na primární existenci institutů občanského, obchodního práva či jiných právních odvětví, jimiž lze zajistit náhradu škody, která byla trestným činem způsobena. Akcentace principu ultima ratio nemůže zcela znemožnit aplikaci základního principu – účelu trestního řízení – tak, jak je vymezen v ustanovení § 1 odst. 1 tr. ř.“.
35. Dovolací soud má za to, že jednání dovolatele nevykazuje žádné výjimečné rysy, které by přitom vedly k závěru, že jeho jednání nedosahuje ani spodní hranice trestnosti u typově shodné trestné činnosti. Za takové situace lze mít za to, že posuzovaný skutek odpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Současně ani námitka obviněného, že poškozený mu poskytl finanční prostředky pro jejich zhodnocení nemorálním způsobem, není relevantní pro trestnost jednání obviněného, když předmětem toho trestního řízení je podvodné jednání vůči poškozenému a nikoliv vůči sázkové kanceláři.
36. S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud konstatuje, že rozhodnutí soudů nižších stupňů nejsou v tomto případě zatížena vadou, která by byla podřaditelná pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Jelikož nebyl naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., nemohlo dojít ani k naplnění výslovně neuvedeného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
37. Nejvyšší soud považuje rovněž za vhodné pouze pro komplexnost a s ohledem na obsah a charakter podaného dovolání obviněného dodat, že problematikou stran námitek opětovně uplatněných v dovolání a také problematikou nutnosti reakce (odpovědí) na stále se opakující otázky (argumentaci) obviněných se zabýval Ústavní soud i Evropský soud pro lidská práva. Ústavní soud ve svém rozhodnutí ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, mj. zmínil, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc G. proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost. V. Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu
38. Nejvyšší soud uzavírá, že v trestní věci obviněného nezjistil podmínky pro svůj kasační zásah, když jeho dovolací argumentaci bylo sice možné pod jím uplatněný dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. formálně podřadit, avšak jednalo se o námitky neopodstatněné. Vzhledem k tomu, že na straně orgánů činných v trestním řízení nezjistil ani žádná pochybení, jež by byla s to přivodit závěr o porušení ústavně zaručeného práva obviněného na spravedlivý proces, Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, přičemž tak rozhodl v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 8. 10. 2025
JUDr. Marta Ondrušová předsedkyně senátu