U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. 9. 2017 o
dovoláních obviněných I. B. a M. P., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci
ze dne 11. 1. 2017, sp. zn. 3 To 128/2016, v trestní věci vedené u Krajského
soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, pod sp. zn. 69 T 7/2014, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných I. B. a M. P.
odmítají.
Rozsudkem Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 14. 9. 2016,
sp. zn. 69 T 7/2014, byl obviněný I. B. uznán vinným ze spáchání zločinu
podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku jako spolupachatel
podle § 23 tr. zákoníku a zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti podle §
216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a), b), odst. 4 písm. b), c) tr. zákoníku a
obviněný M. P. byl uznán vinným ze spáchání zločinu podvodu podle § 209 odst.
1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku jako spolupachatel podle § 23 tr. zákoníku a
zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 písm. a),
odst. 3 písm. a), c), d) tr. zákoníku, kterých se podle skutkové věty výroku o
vině uvedeného rozsudku dopustili tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů):
„1) obviněný I. B. jako ředitel společnosti Ortopedické pomůcky s. r. o. a
obviněný M. P. podnikající v oblasti výroby ortopedické obuvi jako firma téhož
obchodního jména se společně dohodli s již odsouzenými Ing. P. H. a M. K. na
podvodném vylákání peněz od zdravotních pojišťoven v úmyslu se na jejich úkor
obohatit, a to tím způsobem, že v období od 1. 9. 2010 do 17. 8. 2011 si
odsouzení Ing. H. a K. blíže nezjištěným způsobem obstarali velké množství
fiktivních poukazů na léčebné a ortopedické pomůcky opatřené razítkem a
podpisem MUDr. P. K., lékaře KNTB ve Zlíně, a podpisy pacientů deklarujících
převzetí ortopedických pomůcek, údaje o nichž získali částečně od zaměstnankyně
nemocnice L. P. a částečně nezjištěným způsobem.
Následně I. B. jménem společnosti Ortopedické pomůcky s. r. o. (jako její
zaměstnanec) a M. P. jménem své firmy podle pokynů Ing. P. H. tyto poukazy,
poté co je obdrželi osobně nebo poštou od odsouzených, uplatnili k proplacení u
příslušných zdravotních pojišťoven České republiky, a to přesto, že společnost
Ortopedické pomůcky s. r. o. ani M. P. tyto pomůcky nezhotovili ani nenakoupili
od svých údajných dodavatelů MADISOLA, s. r. o. a Green Food s. r. o., jak
nepravdivě I. B. a M. P. deklarovali, přičemž stejně tak pomůcky nikdy nebyly
předány žádnému z uváděných pacientů, což obvinění věděli.
Takto obviněný I. B. vylákal společně s odsouzenými od poškozených zdravotních
pojišťoven celkovou částku 6.125.127,60 Kč a obviněný M. P. celkovou částku
1.539.900 Kč, čímž společně způsobili škodu
a) Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, IČ 41197518, se sídlem 130
00 Praha 3, Orlická 4/2020, ve výši 5.948.226,40 Kč,
b) České průmyslové zdravotní pojišťovně, IČ 47672234, se sídlem 703 00
Ostrava-Vítkovice, Jeremenkova 11, ve výši 971.647,20 Kč,
c) Vojenské zdravotní pojišťovně České republiky, IČ 47114975, se sídlem 190 03
Praha 9, Drahobejlova 1404/4, ve výši 167.812 Kč
d) Revírní bratrské pokladně, zdravotní pojišťovně, IČ 47673036, se sídlem 710
00 Slezská Ostrava, Michálkovická 108, ve výši 166.580 Kč,
e) Zdravotní pojišťovně ministerstva vnitra České republiky, IČ 47114304, se
sídlem 101 00 Praha 10, Kodaňská 1441/46, ve výši 356.762 Kč,
f) Oborové zdravotní pojišťovně zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví, IČ
47114321, se sídlem 140 00 Praha 4, Roškotova 1225/1, ve výši 54.000Kč,
2) následně pak obvinění finanční prostředky takto vylákané od zdravotních
pojišťoven a zaslané na účty společnosti Ortopedické pomůcky s. r. o. a M. P.
dle pokynů obviněného Ing. P. H. a po odečtení svého podílu na zisku z trestné
činnosti obratem bezhotovostně převedli na základě faktur opatřených
odsouzenými na účet společnosti MADISOLA, s. r. o., a to v celkové výši
3.800.500 Kč (z toho obviněný I. B. částku 3.619.000 Kč a obviněný M. P. částku
181.500 Kč) a na účet společnosti Green Food s. r. o. v celkové výši 2.718.500
Kč (z toho obviněný I. B. částku 1.915.100 Kč a obviněný M. P. částku 803.400
Kč), odkud byly tyto finanční prostředky vybírány odsouzeným M. K. a jednateli
uvedených společností stíhanými samostatně. Tyto převody pak obvinění prováděli
přesto, že věděli, že společnosti MADISOLA, s. r. o. a Green Food s. r. o.
žádné ortopedické či protetické pomůcky nevyrobili a pacientům nedodali.“
Za uvedené jednání byl obviněný I. B. odsouzen podle § 209 odst. 5 tr.
zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody
v trvání 5 let. Podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon trestu
zařazen do věznice s ostrahou.
Podle § 71 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněný I. B. odsouzen k trestu propadnutí
náhradní hodnoty, a to bytové jednotky o velikosti 1+1, situované ve 4.
nadzemním podlaží bytového domu na ul. T. v obci T., část H. S. M., na pozemku
označeném jako stavební parcela a spoluvlastnického podílu o velikosti na
společných částech bytového domu vše zapsané v katastru nemovitostí u
Katastrálního úřadu pro Královéhradecký kraj, Katastrální pracoviště Trutnov,
na LV a pro dané katastrální území.
Obviněný M. P. byl za uvedené jednání odsouzen podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku
za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání
3 let. Podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon trestu podmíněně
odložen na zkušební dobu 5 let.
Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněným uložena povinnost společně a
nerozdílně s již odsouzenými Ing. P. H. a M. K., odsouzenými rozsudkem
Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, dne 26. 8. 2015, č. j. 69 T
7/2014-3050, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 3.
2016, sp. zn. 3 To 1/2016, zaplatit na náhradě škody poškozeným:
a) Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, IČ 41197518, se sídlem 130
00 Praha 3, Orlická 4/2020, částku ve výši 4.059.582 Kč,
b) České průmyslové zdravotní pojišťovně, IČ 47672234, se sídlem 703 00
Ostrava-Vítkovice, Jeremenkova 11, částku ve výši 83.444 Kč,
c) Vojenské zdravotní pojišťovně České republiky, IČ 47114975, se sídlem 190 03
Praha 9, Drahobejlova 1404/4, částku ve výši 39.571 Kč
d) Revírní bratrské pokladně, zdravotní pojišťovně, IČ 47673036, se sídlem 710
00 Slezská Ostrava, Michálkovická 108, částku ve výši 27.000 Kč,
e) Zdravotní pojišťovně ministerstva vnitra České republiky, IČ 47114304, se
sídlem 101 00 Praha 10, Kodaňská 1441/46, částku ve výši 45.000 Kč,
f) Oborové zdravotní pojišťovně zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví, IČ
47114321, se sídlem 140 00 Praha 4, Roškotova 1225/1, částku ve výši 54.000 Kč,
Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená Všeobecná zdravotní pojišťovna České
republiky, IČ 41197518, odkázána se zbytkem svého nároku na řízení ve věcech
občanskoprávních.
Proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně ze dne 14. 9. 2016, sp.
zn. 69 T 7/2014, podali obvinění I. B. a M. P. odvolání, o kterých rozhodl
Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 11. 1. 2017, sp. zn. 3 To 128/2016,
tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 1. 2017, sp. zn. 3 To
128/2016, podal obviněný I. B. prostřednictvím svého obhájce JUDr. Ing.
Miroslava Madeje dovolání, opírající se o důvod dovolání podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. Má za to, že soudy pochybily, pokud na základě skutkových
zjištění dospěly k závěru, že jde ve vztahu k obviněnému o úmyslnou trestnou
činnost, a to jak pod skutkem č. 1, tak pod skutkem č. 2, a to z toho důvodu,
že nebyla prokázána subjektivní stránka charakterizující trestný čin z hlediska
jeho vnitřní stránky, z pohledu psychiky pachatele. Závěr o vině musí být vždy
prokázán výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout. Mezery v
dokazování ohledně subjektivní stránky trestného činu nelze nahrazovat pouhými
úvahami soudu, které nemají oporu v provedeném dokazování. Dále je přesvědčen,
že při odůvodňování napadených rozhodnutí soudy nepostupovaly důsledně v
souladu s § 125 odst. 1 tr. ř., který stanoví, že soud v odůvodnění rozsudku
stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá
skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených
důkazů, zejména pokud si vzájemně odporují. Dle názoru obviněného po vrácení
věci na základě podaného odvolání státního zástupce Krajského státního
zastupitelství v Brně – pobočky ve Zlíně proti rozsudku Krajského soudu v Brně
– pobočky ve Zlíně ze dne 26. 8. 2015, č. j. 69 T 7/2014-3050, dle usnesení
Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 3. 2016, č. j. 3 To 1/2016-3206, nebyla v
dalším řízení před soudem prvního stupně osvědčena taková skutková zjištění,
která by odůvodňovala naprostou změnu úvah soudu prvního stupně ohledně viny
obviněného, a soud se řídil výkladem skutkových zjištění státní zástupkyně
Krajského státního zastupitelství v Brně – pobočky ve Zlíně. Nebylo tedy
důsledně postupováno v souladu s § 125 odst. 1 tr. ř. a tento zlom úvah soudu
nebyl řádně odůvodněn. Dále uvádí, že soud vůbec nevzal v úvahu všechny důkazy,
které obviněný uváděl na svoji obranu, spočívající v neexistenci úmyslu spáchat
trestné činy. V napadených rozhodnutích se soud řádně nevypořádal s obhajobou,
nijak neosvětlil, proč nebere v potaz výpověď odsouzeného Ing. H., který
potvrdil, že obviněný o trestné činnosti nevěděl, výpověď např. svědka H. a
dalších svědků, pokud byly ve prospěch obviněného. Vrchní soud v Olomouci ve
svém odůvodnění uvedl tvrzení, která nemají oporu ve skutkových zjištěních,
čímž došlo k extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a na jejich základě
učiněnými skutkovými zjištěními soudů. Je tedy zjevné, že ve vztahu k volní
složce jednání obviněného nalézací soud i soud odvolací bez odůvodnění
akceptovaly pouze ta skutková zjištění, která svědčí pro podvodný úmysl.
Ohledně trestného činu dle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a), b), odst.
4 písm. b), c) tr. zákoníku bylo konstatováno, že jej obviněný spáchal jako
člen organizované skupiny. Trestní odpovědnost pachatele u tohoto znaku
skutkové podstaty je podmíněna existencí nejen intelektuální složky úmyslu
(pachatel má představu o tom, že je členem sdružení nejméně tří trestně
odpovědných osob), ale také složky volní (pachatel chce čin spáchat jako člen
organizované skupiny), ovšem tomu skutková zjištění vůbec neodpovídají.
Obviněný B. jednal výhradně s odsouzeným Ing. H., o ostatních trestně
odpovědných osobách neměl nejmenší tušení, a proto tento čin nemohl spáchat
jako člen organizované skupiny. Je přesvědčen, že pokud by soudy respektovaly
ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. řádně, měl být maximálně odsouzen za trestný
čin legalizace výnosů trestné činnosti z nedbalosti podle § 217 odst. 1 tr.
zákoníku.
Z uvedených důvodů obviněný I. B. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení
Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 1. 2017, sp. zn. 3 To 128/2016 a tomuto
usnesení předcházející rozsudek Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze
dne 14. 9. 2016, sp. zn. 69 T 7/2014 a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal
Krajskému soudu v Brně, pobočce ve Zlíně, aby v potřebném rozsahu věc znovu
projednal a rozhodl, popř. aby dle ustanovení § 265m odst. 1 tr. ř. sám rozhodl
ve věci. Dále navrhl, aby předseda senátu Krajského soudu v Brně, pobočky ve
Zlíně, ve smyslu ustanovení § 265h odst. 3 tr. ř. předložil věc neprodleně
Nejvyššímu soudu k rozhodnutí o přerušení výkonu trestu, popřípadě, aby
předseda senátu Nejvyššího soudu podle § 265o odst. 1 tr. ř. sám rozhodl o
přerušení výkonu trestu obviněného do rozhodnutí o dovolání.
Obviněný I. B. podal prostřednictvím svého druhého obhájce JUDr. Viktora
Rossmanna další dovolání, opírající se o důvod dovolání podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. Ve vztahu k výroku o vině namítl, že došlo k nesprávnému
hodnocení otázky protiprávního jednání, neboli porušení právní povinnosti
jakožto pojmového znaku trestného činu, a k nesprávnému hodnocení otázky
zavinění jakožto pojmového znaku trestného činu podvodu podle § 209 tr.
zákoníku a trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 tr.
zákoníku. Soudy obou stupňů nesprávně zhodnotily otázku příčinné souvislosti
mezi jednáním a následkem. Rozhodnutí o vině obviněného bylo dále vydáno v
důsledku porušení procesních pravidel spočívajících v odepření procesních práv
zakládajících nezákonnost rozhodnutí z důvodu porušení práva na spravedlivý
proces. Došlo rovněž k jinému nesprávnému hmotněprávnímu posouzení, které je
dané extrémním nesouladem mezi právními závěry a zjištěnými okolnostmi. Soudy
obou stupňů tak v napadených rozhodnutích a v řízeních, která jim předcházela,
porušily právo obviněného na řádnou obhajobu a na nestranné posuzování věci,
jednostranně a nesprávně hodnotily provedené důkazy nebo je nehodnotily vůbec.
Dále namítl, že výrok o vině je nesprávný, neboť nebyly splněny předpoklady
vzniku odpovědnosti, neboli pojmové znaky trestného činu, jako je protiprávní
jednání, příčinná souvislost mezi jednáním a následkem a zavinění. Je toho
názoru, že nenaplnil veškeré znaky skutkové podstaty zločinu podvodu dle § 209
odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, natož potom zločinu legalizace výnosů z
trestné činnosti podle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a), b), odst. 4
písm. b), c) tr. zákoníku. Ve vztahu k subjektivní stránce nejednal ani v
nepřímém úmyslu, natož potom v úmyslu přímém. Neměl nejmenšího důvodu domnívat
se ani předpokládat, že poukazy předkládané pojišťovnám jsou fiktivní a že se
dopouští něčeho nezákonného. Obviněný jednal na základě smluvního vztahu se
společnostmi MADISOLA, s. r. o. a Green Food, s. r. o., které měly ortopedické
pomůcky vyrábět, nicméně nebylo jeho povinností na základě tohoto smluvního
vztahu kontrolovat, zda ortopedická obuv byla skutečně vyráběna, či dokonce
dodávána koncovému zákazníkovi. Upozorňuje na fakt, že v rozsudcích soudů
nižších stupňů nebyla v žádném případě popsána subjektivní stránka, tj. úmysl
obviněného a dokazuje na tomto místě na ustálenou judikaturu, podle které v
případě trestného činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku musí být podvodný úmysl
jednání pachatele přítomen již od samého počátku, v tomto případě tedy již od
převzetí poukazů, které měly být překládány pojišťovnám k proplacení. Prokázání
takové skutečnosti však v odůvodněních rozsudků soudů zcela absentuje. Tím se
zde naskýtá otázka správnosti použité právní kvalifikace jak trestného činu
podvodu podle § 209 tr. zákoníku, neboť chybí základní znak tohoto trestného
činu ve formě zavinění, tj. podvodný úmysl spočívající v předstírání, že jde o
legální poukazy na ortopedické pomůcky, a stejně tak i úmysl způsobit
proplácející pojišťovně škodu. Obviněný trvá na tom, že subjektivní stránka
podvodu nebyla a nemohla být naplněna z toho důvodu, že tento neměl v úmyslu
obohatit konkrétní osoby figurující ve zmíněných společnostech, se kterými
žádný vztah neměl. Závěry soudů o tom, že s ohledem na skutková zjištění
obviněný pravděpodobně věděl, že se jedná o fiktivní poukaz, naprosto odporuje
důkazům, neboť z žádné svědecké výpovědi toto nevyplývá. Jde tedy o extrémní
rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, zejména ve vztahu
k naplnění subjektivní stránky trestného činu. Odvolací soud se pouze omezil na
opakování závěrů soudu prvního stupně, ačkoliv pro závěr o naplnění úmyslu
nesvědčí žádný důkaz, a skutková zjištění se tak dostávají do extrémního
rozporu s právními závěry. Dále v souladu s právním názorem Ústavního soudu
České republiky namítá nesprávnost právní kvalifikace i ve vztahu ke škodě,
která je mj. také pojmovým znakem trestného činu podvodu, neboť není-li osobou
jednající způsobena škoda, není možné skutek kvalifikovat jako trestný čin
podvodu.
Obviněný od počátku nejednal v úmyslu způsobit škodu, jednal v dobré
víře na základě smluvního vztahu se společnostmi, se kterými měl dohodnutou za
tuto obchodní činnost provizi, jejíž výše odpovídala obchodním zvyklostem v
této oblasti, tudíž nebyl prokázán vztah způsobené škody jednáním obviněného. V
této souvislosti odkazuje na skutková zjištění, založená především na
svědeckých výpovědích svědka S., P., J., K., V., svědkyně R. a dalších
listinných důkazech. Ze všech těchto důkazů vyplývá, že proces, v rámci něhož
jeden subjekt vyrobí ortopedickou obuv, avšak nemá smlouvu s pojišťovnou, a
proto tedy pouze fakturuje subjekt jiný, který má se zdravotní pojišťovnou
uzavřenou smlouvu, není nestandartní a tato kooperace probíhat může. Při
existenci těchto důkazů potom soudy zcela porušily zásadu subsidiarity trestní
represe a in dubio pro reo.
Ve svém dovolání dále namítl, že zastírání původu financí nelze spatřovat v
tom, že peníze získané od pojišťoven prošly dvěma účty. Tak tomu bylo proto, že
to bylo dohodnuto mezi smluvními stranami, nikoliv za účelem zastírání původu
těchto financí. I s ohledem na to, že finanční prostředky byly vždy zaúčtovány,
tj. vedeny v účetnictví a zdaněny, nelze na proces zastírání usuzovat. Jakým
způsobem bylo s finančními prostředky nakládáno ve společnostech MADISOLA, s.
r. o. a Green Food, s. r. o., obviněný nevěděl a nebylo jeho povinností se tím
zabývat. Je pak s podivem, jakým způsobem soud dospěl ve svých úvahách na
okolnost spáchání tohoto trestného činu členem organizované skupiny, když sám
ve svém rozsudku uvádí, že nebylo prokázáno, co obvinění věděli o dalších
osobách podílejících se na trestné činnosti. O nesprávné kvalifikaci obou
skutků ze strany odvolacího i nalézacího soudu svědčí fakt, že odvolací soud v
případě prvního skutku kvalifikoval tento jako skutek spáchaný ve
spolupachatelství, navzdory tomu potom skutek druhý kvalifikoval jako skutek
spáchaný členem organizované skupiny. Tento rozpor nemá oporu v provedeném
dokazování. Namítá, že soud nemohl dospět k závěru o spáchání jakéhokoli skutku
obviněného jakožto člena organizované skupiny, neboť i tomuto znaku musí být
dán vzhledem k povaze zvlášť přitěžující okolnosti úmysl. Soudy obou stupňů se
nikterak nevypořádaly ve svých rozhodnutích se znaky organizované skupiny.
Zásadní nelogičnost rozhodnutí spatřuje v tom, že soudy dospěly k závěru, že
hlavní skutek byl spáchán podle § 23 tr. zákoníku ve spolupachatelství, načež
na něj bezprostředně navazující a s ním související skutek byl spáchán členem
organizované skupiny. Je nemyslitelné, aby dva skutky byly spáchány ve zcela
jiném režimu, ač skutkové okolnosti v obou případech jsou naprosto stejné.
Zdůrazňuje, že neměl povědomí o činnosti spoluobviněného M. P., a tedy nemohl
jednat ani v režimu podle § 23 tr. zákoníku, tedy v režimu spolupachatelství.
Aby mohl být obviněný označen za spolupachatele M. P., museli by se dopouštět
trestného činu podvodu společným jednáním. Dle obecných soudů ale každý z nich
předkládal poukazy sám za sebe, nikoliv společně a rovněž inkasované finanční
prostředky poukazovali každý sám, nikoliv společným jednáním. V žádném stadiu
řízení nebylo prokázáno, že by se tyto dvě osoby na čemkoliv dohodly.
K výroku o vině ve vztahu ke skutku uvedeném pod bodem 2) výroku rozsudku
uvádí, že je třeba prokázat, že určitá majetková hodnota pochází z trestné
činnosti, na druhé straně je nutno prokázat rovněž to, že s takovouto získanou
majetkovou hodnotou bylo nakládáno způsobem, zastírajícím deliktní původ této
majetkové hodnoty. Obviněný nevěděl a nemusel vědět, že majetková hodnota,
která byla poukázána pojišťovnami na jeho účet, je majetkovou hodnotou
pocházející z trestné činnosti. Aby se pachatel dopustil tohoto zločinu, musí
jednat v přímém, nebo alespoň nepřímém úmyslu, tedy musí být alespoň srozuměn s
nelegálním původem věcí. Tak, jak je skutek popsán, by mohlo být jednání právně
posouzeno nanejvýš jako přečin legalizace výnosů z trestné činnosti z
nedbalosti podle § 217 tr. zákoníku, neboť soudům se nepodařilo prokázat
úmyslné jednání. Pokud se totiž finanční prostředky, jejichž původ by měl být
zastírán, objeví zcela neskrytě a nezkresleně v účetnictví společnosti, finance
jsou řádně zaúčtovány a zdaněny, potom nelze usuzovat na snahu zastírací ze
strany obviněného. K zastírání, tedy krytí majetkové hodnoty zaviněním ve formě
vědomé či nevědomé nedbalosti, a to ve vztahu ke všem znakům daňového trestného
činu, tedy nakládání s majetkovou hodnotou způsobem zastírajícím její deliktní
původ, nikdy nedošlo. Obviněný je přesvědčen, že druhý skutek, který je mu
kladen za vinu, nebyl jeho osobou spáchán, a to ani po subjektivní stránce - ve
formě nevědomé nedbalosti. Soud prvního stupně a následně rovněž soud odvolací
rovněž pochybily v otázce kvalifikace skutku dle § 216 odst. 4 písm. b) tr.
zákoníku, neboť aby hodnota věci nebo jednotlivé majetkové hodnoty dosáhla
velkého rozsahu, muselo by tomu tak být v případě jedné konkrétní věci či
majetkové hodnoty. Jestliže se tento trestný čin vztahuje na více věcí nebo
majetkových hodnot, potom jejich hodnoty nelze sčítat, pokud ovšem nejde o věci
hromadné, což poukazy na ortopedické pomůcky zcela jistě nejsou. Obviněný
shrnuje, že se nemohl dopustit trestného činu dle § 217 tr. zákoníku, a to ani
z nedbalosti, neboť není naplněna minimálně podmínka zastírání deliktního
původu finančních prostředků, se kterými obviněný nakládal a které byly
vyplaceny zdravotními pojišťovnami za předložené poukazy.
Dále poukazuje na fakt, že trestný čin legalizace výnosů z trestné činnosti má
akcesorickou povahu, tzn., že tento trestný čin je odvozen od trestného činu
základního, v tomto případě trestného činu podvodu, kterého se měl dopustit ve
spolupachatelství, a potom je vyloučeno, aby se potenciální navazující a
související trestné činnosti dopustil jako člen organizované skupiny. Nebyla-li
navíc prokázána subjektivní stránka trestného činu podvodu, je logické, že
nemohlo být prokázáno, že by se obviněný jakkoliv podílel na trestné činnosti
spočívající v legalizaci výnosů z trestné činnosti. Nadto namítá, že je
vyloučen souběh postihu trestného činu podvodu dle § 209 a legalizace výnosů z
trestné činnosti dle § 216 tr. zákoníku v případě jedné osoby. Nemůže dojít k
tomu, aby pachatel druhého, navazujícího trestného činu, byl zároveň pachatelem
trestného činu předcházejícího. Jedná se o ustálený názor právní vědy, kde
významným argumentem pro tuto neslučitelnost je rozpor s principy zákazu nucení
k sebeobviňování a zákazu dvojího přičítání. Tomu napovídá i znění tr.
zákoníku, kde stejně jako u podílnictví § 214 a nadržování § 366 explicitně
uvádí, že spáchá-li takový čin ve vztahu k věci která pochází z trestného činu,
na který zákon stanoví trest mírnější, bude potrestán tímto trestem mírnějším.
Zákonodárce tak explicitně vylučuje, aby byl za trestný čin legalizace výnosů z
trestné činnosti udělen přísnější trest než v případě základního trestného činu
a potvrzuje tím akcesorickou povahu jednání spočívajícího v legalizaci výnosů z
trestné činnosti.
Obviněný je nadále přesvědčen, že nebylo jednoznačně prokázáno, že naplnil
subjektivní stránku zločinu podvodu dle § 209 tr. zákoníku a zločinu legalizace
výnosů z trestné činnosti dle § 216 tr. zákoníku ve formě úmyslu. Má za to, že
jeho jednání by bylo možné posuzovat maximálně pouze v rámci nedbalostní formy
zavinění. Namítá, že z provedených důkazů nevyplývá, že věděl, že příslušné
poukazy na ortopedické pomůcky, které předkládal zdravotním pojišťovnám, jsou
fiktivní a že tyto pomůcky se ve skutečnosti nevyrábějí. Stejně tak si nemohl
být vědom, že finanční prostředky, které vyplácely na základě předmětných
poukazů zdravotní pojišťovny, pocházejí z trestné činnosti, a je tím zastírán
jejich původ. Soudům obou stupňů vytýká vnitřní rozpornost rozhodnutí, v čemž
spatřuje zásah do práva na spravedlivý proces.
Ve vztahu k výroku o náhradě škody uvádí, že soudy pochybily, když určily, že
se má podílet na náhradě celé škody, a když neaplikovali ustanovení § 438 odst.
2 tehdejšího občanského zákoníku, dle nějž soud v odůvodněných případech může
rozhodnout, že ti, kteří škodu způsobili, podílejí se na ní v rozsahu podle své
části. Soudy neoprávněně zohlednily pouze zájmy poškozených se zdůvodněním, že
užití předchozího postupu by mohlo být na úkor jejich nároků.
Závěrem svého dovolání konstatuje, že při plném vědomí dovolacích podmínek, že
za určitých okolností lze dovolacím důvodem spatřovat porušení procesních práv
takového rozsahu, že jde o porušení práva na spravedlivý proces, a to za
situace, že je zjevné, že toto porušení ovlivňuje hmotněprávní kvalifikaci.
Během řízení byla porušena procesní práva obviněného natolik, že z řízení
vzešlý hmotněprávní závěr je tím natolik ovlivněn, že není možné vést
samostatnou úvahu o jeho správnosti. V této souvislostí namítá, že mezery v
dokazování ohledně subjektivní stránky trestného činu nelze nahrazovat pouhými
úvahami soudu, které nemají oporu v provedeném dokazování.
Z uvedených důvodů obviněný I. B. navrhl, aby Nejvyšší soud v souladu s § 265k
odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 1. 2017,
sp. zn. 3 To 128/2016 a tomuto usnesení předcházející rozsudek Krajského soudu
v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 14. 9. 2016, sp. zn. 69 T 7/2014 a podle §
265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Brně, pobočce ve Zlíně, aby v
potřebném rozsahu věc znovu projednal a rozhodl, popř. aby sám dle ustanovení §
265m odst. 1 tr. ř. rozhodl ve věci. Dále navrhl, aby předseda senátu Krajského
soudu v Brně, pobočky ve Zlíně ve smyslu ustanovení § 265h odst. 3 tr. ř.
předložil věc neprodleně Nejvyššímu soudu k rozhodnutí o přerušení výkonu
trestu, popřípadě, aby předseda senátu Nejvyššího soudu podle § 265o odst. 1
tr. ř. sám rozhodl o přerušení výkonu trestu obviněného do rozhodnutí o
dovolání.
Obviněný M. P. podal prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o
důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Namítl, že soud
prvního stupně po provedeném dokazování, které bylo doplněno na základě zrušení
předchozího zprošťujícího rozsudku Vrchním soudem v Olomouci, provedl jen
několik důkazů, které buď nemohly vůbec přispět k posouzení subjektivní stránky
trestného činu, a pokud ano, pak je přesvědčen, že svědčily ve prospěch
obviněného. V této věci tak neexistuje žádný přímý důkaz, který by prokazoval,
že obviněný věděl nebo byl srozuměn s úmyslem odsouzených Ing. H. a K. vylákat
podvodným způsobem peněžní prostředky od zdravotních pojišťoven na základě
fiktivních poukazů na léčebné ortopedické pomůcky. S ohledem na absenci
jakéhokoliv přímého důkazu týkajícího se naplnění subjektivní stránky trestného
činu pak soud prvního stupně přistoupil k dokazování subjektivní stránky
nepřímo na základě jiných okolností objektivní povahy. Soud prvního stupně
posoudil skutečnosti týkající se obvyklosti spolupráce ve zjevném a extrémním
rozporu s výsledky provedeného dokazování, když dokazováním bylo zjištěno, že
spolupráce v tomto podnikatelském oboru může mít i tu formu, když výrobci,
kteří nemají uzavřenou smlouvu se zdravotními pojišťovnami, účtují své výrobky
prostřednictvím subjektů, které takovou smlouvu uzavřenou mají. Závěr o
běžnosti takové spolupráce byl prokázán např. v hlavním líčení konaném dne 13.
7. 2016 při výslechů zástupců zdravotních pojišťoven, zejména svědka JUDr. J.,
Ing. K., Ing. V., Mgr. K. a dalších, kteří potvrdili běžnost předmětné
spolupráce. Závěr o běžnosti spolupráce vyplynul i z dalších důkazů provedených
před soudem prvního stupně, a to konkrétně z listinných důkazů, které obsahují
výčet subjektů, které na internetu nabízejí dodávky ortopedických pomůcek za
účasti zdravotních pojišťoven, tedy avizují, že zajistí jejich proplacení u
pojišťovny, nicméně se nejedná o subjekty, které by měly uzavřeny smlouvy s
pojišťovnami. Dále soudy obvyklost tohoto typu spolupráce odmítly s tím, že se
jim tato spolupráce měla jevit jako ekonomický nesmysl. Pokud jde o skutečnost,
že uvedené společnosti nejsou firmami z oboru, pak obviněný opakuje, že
odsouzený Ing. H. mu sdělil, že tyto společnosti jsou na něj navázané, přičemž
tomuto tvrzení uvěřil a neměl důvod toto tvrzení ověřovat. Ekonomickou
výhodnost tohoto typu spolupráce potvrdil i svědek S. u hlavního líčení,
konaného dne 12. 3. 2015 i znalecký posudek Ing. Pavla Janáska, MBA, znalce z
oboru kůže – kožešiny. Z těchto důkazů je potom patrné, že argumentace soudu,
dle které měla být posuzovaná forma spolupráce ekonomickým nesmyslem, v
extrémním rozsahu odporuje provedeným důkazům.
Dále namítá, že v rozsudku soudu prvního stupně je nově hodnocena výpověď
svědka J. M., a to zcela svévolně a účelově tak, aby soudu umožnila dospět k
závěru, že subjektivní stránka předmětného zločinu byla naplněna bez ohledu na
provedené dokazování. V tomto ohledu poukazuje na to, že svědek M. údajně dle
svého tvrzení měl domlouvat na žádost odsouzeného Ing. H. spolupráci s
obviněným, a to z toho důvodu, že odsouzený Ing. H. údajně nestíhal výrobu
obuvi, přitom měl soud v rámci trestního řízení za prokázané, že nešlo o pomoc
s výrobou obuvi, kterou by někdo nestíhal. Je tak s podivem, že soudy hodnotí
výpověď svědka M. jako věrohodnou a že právě této nevěrohodné výpovědi
přikládají nejzásadnější význam pro dovozování úmyslu spáchat zločin podvodu.
Také další okolnosti, např. dobrovolné předání poukazů policii, vedou k závěru,
že u obviněného nemohla být naplněna subjektivní stránka zločinu podvodu.
Dobrou víru v pravost poukazů obviněného potvrzuje i výpověď nprap. N., který
potvrdil, že jakmile bylo obviněnému sděleno, že poukazy jsou fiktivní, byl v
šoku a cítil se být osobou poškozenou. Dále je třeba zdůraznit, že soud prvního
stupně nesprávně interpretoval část výpovědi Ing. H., kterou navíc hodnotil
selektivně a účelně, a to za situace, kdy výpověď tohoto odsouzeného shledal
nevěrohodnou, poté ji považoval zčásti za věrohodnou a navíc vložil do úst Ing.
H. něco, co neřekl. Přitom obvinění P. i B. vypověděli, že o sobě vzájemně
vůbec nevěděli. Pokud jde o další skutečnosti podstatné pro posuzování
subjektivní stránky zločinu podvodu, měly by oba soudy zohlednit i skutečnost,
že obviněný veškeré platby, které mu pojišťovna vyplácela, řádně zdanil. Kdyby
měl skutečně v úmyslu dopustit se podvodného jednání, sotva by příjmy takto
dosažené uváděl v daňovém přiznání a platil by z nich daň z příjmu. Řádné
danění těchto příjmů nasvědčuje tomu, že subjektivní stránka nebyla naplněna,
tj. že nemohl úmyslně spáchat zločin podvodu, jak mu oba soudy kladou za vinu.
Stěží si lze představit poctivého podvodníka, který finanční prostředky získané
podvodem obratem zdaní.
Dalším zcela nesprávným závěrem soudu prvního stupně je názor, dle kterého měl
obviněný údajně vědět, že společnost Green Food, s. r. o. a MADISOLA, s. r. o.,
nejsou společnostmi navázanými na Ing. H. V této souvislosti je nutno vzít v
potaz skutečnost, že obviněný jednal s Ing. H., který hovořil o svém obchodu,
nikoliv o obchodu společností Green Food, s. r. o. a MADISOLA, s. r. o.,
přičemž obviněný Ing. H. důvěřoval jako osobě vážené a v oboru známé. Nebylo
pro něj tudíž podstatné, že mu faktury zasílaly tyto společnosti, a to zejména
za situace, kdy mu Ing. H. sdělil, že chce postupovat tímto způsobem proto, že
má finanční problémy se svým společníkem. Nelze tedy obviněnému klást k tíži,
že v dobré víře předpokládal, že obě společnosti jsou ovládány Ing. H. Dobrá
víra o propojenosti Ing. H. s uvedenými společnostmi je taktéž podepřena
výpovědí svědka H. Sám odsouzený Ing. H. prohlásil, že obvinění jsou nevinní. Z
rozsudku soudu prvního stupně dále plyne, že společnosti měly obviněného
zahlcovat, přitom z provedeného dokazování vyplývá, že mu zasílaly maximálně
desítky poukazů, nikoliv stovky. Uzavírá, že závěry soudů o úmyslném zavinění
jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Soudy obou stupňů pochybily
při závěrech o naplnění skutkové podstaty zločinu podvodu podle § 209 odst. 1,
odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, a to z pohledu subjektivní stránky, která ve
vztahu k obviněnému v daném případě nikdy nebyla naplněna. Ten jednal v dobré
víře, že všechny poukazy jsou pravé, a byl do věci pouze vmanipulován
odsouzeným Ing. H. a využit jako živý nástroj. Jednal tudíž v negativním
skutkovém omylu o okolnostech zakládajících trestní odpovědnost, který vylučuje
odpovědnost za úmyslný trestný čin. Zločin podvodu dle § 209 tr. zákoníku může
být spáchán pouze úmyslně. Vzhledem k tomu, že obviněný jednající v negativním
skutkovém omylu o okolnostech zakládajících trestní odpovědnost nemůže jednat
úmyslně, nemohla být naplněna ani skutková podstata tohoto zločinu. Soudy obou
stupňů dále pochybily v tom, že dle jejich názoru šlo v daném případě o
spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Vzhledem k tomu, že obviněný se stal
fakticky obětí jednání odsouzeného Ing. H., nemohl být dán stejný společný
úmysl mezi obviněným, Ing. H. ani jakoukoliv další osobou, a proto nemohl být
spolupachatelem.
Ke zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti dle § 216 tr. zákoníku uvedl,
že platby z pojišťoven byly poukazovány na jeho účet, byly vedeny v účetnictví
a že je řádně danil. Tím, že převáděl bezhotovostně společnostem MADISOLA, s.
r. o. a Green Food, s. r. o., finanční prostředky, nemohl umožnit ani zastření
původu takových prostředků, když bezhotovostní forma převodu je zcela
transparentní, neboť umožňuje zjistit konečného příjemce těchto prostředků.
Nadto o všech takových platbách byly vedeny účetní záznamy a faktury, které
byly řádně založeny do účetnictví. Obviněný nevěděl, že z účtů společností
MADISOLA, s. r. o. a Green Food, s. r. o., byly finanční prostředky vybírány v
hotovosti. Z provedeného dokazování je patrné, že měl důvěru k těmto
společnostem, neboť věřil Ing. H., který mu oznámil, že je s těmito
společnostmi propojen. V tomto ohledu odkazuje na skutečnosti, které byly v
rámci dokazování prokázány a které oba soudy ignorovaly, např. že nemohl vědět,
že poukazy byly padělané, jakmile pojal podezření, přestal poukazy uplatňovat,
kontaktoval MUDr. K., poukazy zajistil jako důkazy a předal je policii.
Dále namítl, že trestný čin legalizace výnosů z trestné činnosti svou trestnost
odvozuje od trestného činu základního, v tomto případě od trestného činu
podvodu. V takovém případě je ovšem vyloučen postih trestného činu podvodu a
trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti. Souběžné postihování
tohoto základního trestného činu a trestného činu legalizace výnosů je v
rozporu se zásadou ne bis in idem. Taktéž není správná právní kvalifikace
uvedená v rozsudku nalézacího soudu, dle které se měl dopustit legalizace
výnosů z trestné činnosti dokonce jako člen organizované skupiny. Z rozsudku
soudu není ani zřejmé, proč v případě obvinění z trestného činu podvodu dospívá
soud k závěru, že nebyly naplněny znaky organizované skupiny, zatímco v případě
trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti dospívají soudy k závěru
opačnému. Vzhledem k výše uvedenému nemohla být z jeho strany naplněna ani
objektivní stránka zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti, když se
obviněný nedopustil žádné fiktivní majetkové, účetní či finanční operace
spojené s tzv. praním špinavých peněz. Nemohla být ovšem naplněna ani
subjektivní stránka tohoto trestného činu, neboť nejednal ani nemohl jednat s
úmyslem zatajit či zakrýt nedovolený původ majetku, když ani nevěděl, že
finanční prostředky od pojišťoven byly vyplaceny za fiktivní poukazy.
Dodává, že i výrok o náhradě škody vychází z nesprávného právního posouzení.
Tento nárok na náhradu škody nemůže obstát vzhledem k tomu, že nemůže obstát
výrok o vině, neboť nedošlo k naplnění skutkových podstat trestných činů. Soud
prvního stupně vycházel z nesprávného právního posouzení solidární odpovědnosti
k náhradě škody, jelikož bylo prokázáno, že obviněný P. se mohl podílet na
vzniku škody v maximální výši 1.539.900 Kč. Zbývající část přisouzené náhrady
škody do výše 4.308.777 Kč byla způsobena jednáním obviněného B., přičemž z
provedeného dokazování je zřejmé, že obvinění o sobě vzájemně nevěděli.
Rozsudkem soudu prvního stupně byl tak obviněný učiněn odpovědným i za škodu
způsobenou obviněným B., na jehož jednání se žádným způsobem nepodílel. V daném
případě měl proto soud aplikovat § 438 odst. 2 tehdejšího občanského zákoníku,
dle kterého měl soud rozhodnout, že ti, kdo škodu způsobili, odpovídají za ni
podle své účasti na způsobení škody.
Obviněný si je vědom, že jeho námitky částečně směřují proti nesprávným
skutkovým zjištěním obou soudů, které v zásadě dovolací soud nepřezkoumává. V
daném případě jsou však skutková zjištění v tak extrémním nesouladu s
provedenými důkazy a právními závěry i skutkovými zjištěními soudů, že skutková
zjištění postrádají obsahovou spojitost s provedenými důkazy. Oba soudy nadto
porušily ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř., jakož i ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř.,
přičemž rozsudek nalézacího soudu i usnesení odvolacího soudu jsou ve zjevném
rozporu se zásadou in dubio pro reo, a tím i se zásadou presumpce neviny.
Z uvedených důvodů proto obviněný M. P. navrhl, aby Nejvyšší soud v souladu s §
265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 1.
2017, sp. zn. 3 To 128/2016 a tomuto usnesení předcházející rozsudek Krajského
soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 14. 9. 2016, sp. zn. 69 T 7/2014, a aby
současně zrušil i všechna další rozhodnutí navazující na toto usnesení
odvolacího soudu a rozsudek soudu nalézacího, pokud vzhledem ke změnám, k nimž
zrušením došlo, pozbyla podkladu a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal
Krajskému soudu v Brně, pobočce ve Zlíně, aby věc v potřebném rozsahu znovu
projednal a rozhodl. Zároveň požádal, aby podle § 265o odst. 1 tr. ř. byl před
rozhodnutím o dovolání odložen výkon rozhodnutí o náhradě škody, a to do doby
rozhodnutí o dovolání.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství využila svého práva a k
dovoláním obviněných se vyjádřila. Ve svém vyjádření stručně shrnula dosavadní
průběh trestního řízení a dále uvedla, že dovolatelé se omezili toliko na
vlastní způsob vyhodnocení provedeného dokazování ve spojení s prosazením
důkazního významu části provedených důkazů vytržené z kontextu jejich
zbývajícího rozsahu, aniž by ve smyslu jimi poukazované judikatury jak
Nejvyššího soudu tak Ústavního soudu vyložili, že právě v jejich případě je dán
rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, a že jde o rozpor
takové extrémní intenzity, že skutková zjištění soudů nevyplývají z těchto
důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení a že jsou
opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění
učiněna. Pro úplnost mimo rámec podaného vyjádření uvádí, že v posuzovaném
případě podvodného jednání, popsaného pod bodem 1) výroku o jejich vině nebylo
možno na podkladě dostupného spisového materiálu dospět k takovému názoru, že
by se skutkové a právní závěry soudů obou stupňů nacházely v extrémním rozporu
s výsledky provedeného dokazování, neboť je nalézací soud vyhodnotil za splnění
předepsaných podmínek § 125 odst. 1 tr. ř. a učinil zcela správná skutková
zjištění tak, že výsledek přezkumné činnosti odvolacího soudu při povinném
respektu k jeho přezkumným závěrům, jakož i jeho závazným pokynům, plynoucím z
jeho předcházejícího kasačního rozhodnutí (viz usnesení Vrchního soudu v
Olomouci ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 3 To 1/2016) již nemusel být spojen s
objektivní potřebou jejich přehodnocení. Odvolací soud tak v uvedeném směru
mohl plně odkázat na příslušné hodnotící pasáže z odůvodnění rozsudku soudu I.
stupně.
K otázce obvyklosti praktikované obchodní spolupráce státní zástupkyně uvádí,
že tato se zcela vymykala obchodní praxi v konkurenčním prostředí
specializovaných dodavatelů ortopedické obuvi, navíc měla probíhat na podkladě
zprostředkovatelské činnosti, avšak bez vyřešení podstatné otázky dohodnuté
výše zprostředkovatelské provize, promítnuté do celkově fakturovaných částek
jednotlivým pojišťovnám při nezbytném zohlednění přísných pravidel cenového
předpisu Ministerstva zdravotnictví a kdy tak zcela důvodnou otázkou zůstala
ekonomická efektivita zapojení údajných subdodavatelů do obchodní součinnosti
tohoto typu. Zvláště pak v případě oněch výše jmenovaných obchodních
společností, které začaly zcela nově figurovat v postavení podnikatelských
subjektů do té doby zcela neznámých ve zcela specifickém obchodním prostředí,
ve kterém se oba dovolatelé pohybovali po řadu let, a bylo jim tak známo, že se
nejedná tzv. o firmy v oboru. Dokonce druhá z nich nesla takový obchodní název,
který s předmětem podnikání - výroba ortopedické obuvi nikterak nesouvisel, a
to aniž by jej bylo možno omylem zaměnit za společnost mající v názvu slovo
foot, pakliže bylo jejím plným a zcela jiný smysl dávajícím názvem Green food,
s. r. o. Odkaz obou dovolatelů na důvěryhodnost Ing. H. a tím i korektnost jím
zprostředkovaných obchodních subjektů v rámci nabízené spolupráce tak nemůže
obstát stejně tak jako vypovídací hodnota tvrzení tohoto spoluobviněného, že
žádný z dovolatelů o trestné činnosti, resp. podstatě podvodného jednání,
ničeho nevěděl. Zřetelné okolnosti rozšíření takto praktikované obchodní
spolupráce na spoluobviněného M. P. pak vyplynuly z výpovědi svědka J. M.,
který tlumočil žádost Ing. H. za popisované situace nestíhatelnosti velkého
množství zakázek ortopedické obuvi, ačkoliv paradoxně nešlo o sériovou výrobu,
ale o zhotovení uvedené zdravotnické pomůcky na míru na podkladě zdravotních
poukazů, navíc pak vystavených v takovém enormním množství na pacienty pouze
jediného ortopeda MUDr. P. K. Pokud dovolatel M. P. za takové situace obdržel
prostřednictvím svědka J. M. ujištění Ing. H., že je vše v pořádku, pak by
taková informace byla v rámci zcela běžného a legitimně probíhajícího
obchodního případu zcela nadbytečnou. V této souvislosti pak nelze považovat za
lichou úvahu soudu, že odsouzený Ing. H. nejprve trestnou činnost páchal s
obviněným B., poté z jeho výpovědi vyplynulo, že panu M. oznámil, že pan B. to
odmítá v takovém rozsahu účtovat (resp. se mu tzv. zdál počet poukazů již
příliš vysoký), a obrátil se na pana M., jestli je ochoten toto dělat i pan P. Výpověď tohoto svědka má rovněž usvědčující povahu ve vztahu k povědomí obou
dovolatelů, že se jednáním pod bodem 1) dopouštějí nelegální činnosti. Soudy
tak nemohly žádnému z obviněných přisvědčit v jejich obhajobě, že pokud jednali
na podkladě smluvního vztahu se společnostmi MADISOLA, s. r. o. a Green Food,
s. r.
o., pak nebylo jejich povinností kontrolovat, zda ortopedická obuv je
skutečně vyráběna či dokonce dodávána koncovému zákazníkovi, rovněž neměli
nejmenšího důvodu domnívat se nebo předpokládat, že poukazy, předkládané
pojišťovnám, jsou fiktivní a tudíž se tak dopouštějí něčeho nezákonného.
K právnímu závěru o podvodném způsobu jednání obou dovolatelů dospěly oba soudy
mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 5.
2007, sp. zn. IV. ÚS 260/05, ze dne 16. 6. 2011, sp. zn. I. ÚS 864/11, ze dne
12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08) i přesto, že vycházely z důkazů nepřímé
povahy. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 1970, sp. zn. 7
Tz 84/69, (publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek NS, roč.
1970, svazek 9, č. 38/1970) státní zástupkyně dodává, že provedené důkazy
tvořily ve svém souhrnu logickou, ničím nenarušenou a uzavřenou soustavu
nepřímých důkazů vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících, které byly v
takovém příčinném vztahu k dokazovaným skutečnostem, že z nich bylo možno
dovodit jen jediný závěr a současně vyloučit možnost jiného závěru. Za výše
popsaného stavu věci tak nelze soudům s úspěchem vytýkat, že by při hodnocení
výsledků provedeného dokazování, vztahujícím se k podvodnému úmyslu obou
obviněných, porušily zásadu „in dubio pro reo“.
Dovolatel M. P. dále poukázal na ustálenou judikaturu, podle které je
nepřijatelné, aby trestním postihem jednoho účastníka soukromoprávního vztahu
byla nahrazována míra opatrnosti druhého účastníka při ochraně vlastních práv a
majetkových zájmů. Trestním postihem není možno nahrazovat instituty jiných
právních odvětví určené k ochraně majetkových práv a zájmů (Nejvyšší soud pod
sp. zn. 11 Tdo 1121/2012). K takto uplatněné námitce subsidiarity trestní
represe se připojil i dovolatel I. B. Vzhledem k tomu, že dovolatelé kromě
zpochybnění přisouzeného skutkového podkladu ve vztahu k subjektivní stránce
jejich podvodného jednání ad 1) výroku o vině a zdůraznění jejich
soukromoprávního vztahu s poškozenými pojišťovnami neuvedli žádnou bližší
argumentaci k aplikaci principu ultima ratio v jejich případě, nezbývá, než
odkázat na přisouzený způsob, jakým svůj smluvní vztah k poškozeným pojišťovnám
reálně naplnili. Na jejich případ se vztahuje usnesení Nejvyššího soudu ze dne
18. 11. 2015, sp. zn. 6 Tdo 1137/2015, s odkazem na jeho dřívější usnesení ze
dne 6. 11. 2003, sp. zn. 5 Tdo 1256/200, které podmínky obezřetného či méně
obezřetného postoje poškozeného řeší právě v kontextu takového jednání
obviněného, kterým naplnil podvodný modus operandi podle § 209 odst. 1 tr.
zákoníku zejména ve smyslu jeho zákonné varianty „uvedení jiného v omyl“ a
kterým tak docílil toho, že poškozený subjekt přikročil k poškozující dispozici
se svým majetkem, ke které by se nerozhodl, pokud by znal skutečné okolnosti na
straně svého potenciálního smluvního partnera. Z uvedeného judikátu tedy
jednoznačně vyplývá, že namítanou nedostatečnou obezřetnost poškozených
pojišťoven nelze pokládat za faktor vylučující trestní odpovědnost obviněných.
V této souvislosti státní zástupkyně dále připomíná judikatorní závěry
Nejvyššího soudu, podle kterých „byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková
podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, nemůže stát rezignovat na
svou roli při ochraně oprávněných zájmů fyzických a právnických osob s poukazem
na primární existenci institutů občanského, obchodního práva či jiných právních
odvětví, jimiž lze zajistit náhradu škody, která byla trestným činem způsobena.
Akcentace principu ultima ratio nemůže zcela znemožnit aplikaci základního
principu – účelu trestního řízení – tak, jak je vymezen v ustanovení § 1 odst.
1 tr. ř.“ (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 6 Tdo
1508/2010).
Pokud dovolatelé byli na podkladě výroku o vině ad 1) za podmínek § 228 odst. 1
tr. ř. uznáni povinnými k solidární platební povinnosti vůči poškozeným
pojišťovnám vyjmenovaným pod body a) – f) uvedeného adhezního výroku v tam
přisouzených částkách, pak je třeba odmítnout důvodnost jejich námitky jiného
nesprávného hmotněprávního posouzení, spočívající ve výtce, že v jejich případě
mělo být aplikováno ustanovení § 438 odst. 2 OZ, podle kterého měl soud
rozhodnout, že ti, kdo škodu způsobili, za ni odpovídají podle své účasti na
jejím způsobení. V případě fakultativního postupu soudu při rozhodování o
dělené odpovědnosti škůdců za škodu podle jejich konkrétní účasti na jejím
spáchání, totiž nelze vadu chybějící aplikace tohoto hmotněprávního ustanovení
úspěšně vytýkat. Pokud dovolatel M. P. dále v souvislosti s adhezním způsobem
rozhodování připomenul, že nelze přehlížet ani ustálenou judikaturu, podle
které je soud povinen i bez návrhu zkoumat, zda nejsou dány předpoklady pro
snížení náhrady škody ve smyslu § 450 OZ, pak v prvé řadě přehlédl překážku
takového postupu, uvedenou v § 450 věta druhá OZ a kterou je (nejen) v jeho
případě přisouzené úmyslné jednání, jímž ke způsobení škodlivého následku v
daném případě došlo.
Z hlediska vyvozené trestní odpovědnosti za zločin legalizace výnosů z trestné
činnosti ve smyslu § 216 tr. zákoníku pak nelze mít v návaznosti na již výše
prezentovaný závěr o naplnění subjektivní stránky podvodného jednání na straně
obou dovolatelů důvodně za to, že při své nevědomosti o tom, že poukazy na
ortopedické pomůcky byly zfalšované, jakož i při jejich plné důvěře v
korektnost obchodní spolupráce s Ing. P. H. nevěděli, že společnosti MADISOLA,
s. r. o. a Green Food, s. r. o., slouží Ing. H. pouze jako inkasní místa.
Podstatou tomu odpovídajícího způsobu jejich jednání ad 2) výroku o vině byla
taková následná manipulace s finančními prostředky, získanými podvodným
jednáním ad 1) výroku o vině od takto poškozených pojišťoven, která po odečtení
jejich podílu na zisku spočívala v bezhotovostním převodu zbývající části takto
vylákaných financí na bankovní účty obchodních společností MADISOLA, s. r. o. a
Green Food, s. r. o., fakturujících za údajné dodávky ortopedických pomůcek.
Není pochyb o tom, že tak postupovali ve zcela jednoznačném záměru vzbudit
zdání, že takto uskutečněné finanční transakce mají svůj původ v podnikatelské
činnosti uvedených obchodních společností, založené na jejich subdodavatelském
postavení v rámci obchodní součinnosti, předstírané pod bodem 1) výroku o vině.
Nelze ani přisvědčit důvodnosti navazující výhrady obou dovolatelů, že je
vyloučen souběh trestných činů podle § 209 a § 216 tr. zákoníku, a to ani v
případě, že by se, na rozdíl od posuzovaného případu, nejednalo o souběh
vícečinný (srov. přiměř. Nejvyšší soud pod sp. zn. 7 Tdo 108/2013). Konečně v
této souvislosti namítaný zákaz dvojího přičítání nebude praktickým za situace,
že k výměře úhrnného trestu za podmínek § 43 odst. 1 tr. zákoníku došlo v
rozmezí trestní sazby, uvedené v případě dovolatele M. P. v ustanovení § 209
odst. 4 tr. zákoníku a v případě dovolatele I. B. uvedené v ustanovení § 209
odst. 5 tr. zákoníku. Pokud dovolatel I. B. v souvislosti s vyjádřením názoru,
že skutkové okolnosti (obou přisouzených skutků) jsou naprosto stejné, namítl,
že je nemyslitelné, aby byl skutek prvý posouzen jako spáchaný ve
spolupachatelství, kdežto skutek druhý již v postavení člena organizované
skupiny, pak nezbývá, než plně odkázat na odpovídající pasáž odůvodnění
rozsudku soudu I. stupně, ve které jsou ony rozdílné formy trestné součinnosti
ve vztahu k oběma částem výroku o vině vyloženy. Nalézací soud přitom v souladu
s popisem skutku ad 1) výroku o vině osvětlil také otázku naplnění
spolupachatelského vztahu obou obviněných se samostatně odsouzeným Ing. P. H.
Dovolací námitku B., že předkládal poukazy sám za sebe a neměl tak povědomí o
činnosti M. P., tak nelze v jím vytýkaném smyslu akceptovat. Dovolatel I. B.
namítl, že se svojí účastí v organizované skupině nemohl být alespoň srozuměn,
pokud jednal vždy a výhradně s Ing. H., přičemž o dalších trestně odpovědných
osobách neměl vůbec žádné tušení, zejména pak vůbec nevěděl o páchání trestné
činnosti M. P. Jejich navazujícímu právnímu závěru, že skutek ad 2) výroku o
vině nemohli spáchat v postavení členů organizované skupiny, však nelze
přičítat žádného opodstatnění. V této souvislosti je namístě v souladu s
výstižnou argumentací nalézacího soudu a tudíž v návaznosti na přisouzený
způsob jednání ad 1) výroku o vině a tím i na, v této souvislosti zjištěný,
okamžik, kdy se do původně samostatně fungujícího spolupachatelského vztahu
mezi samostatně odsouzeným Ing. P. H. a obviněným I. B. zapojil i dovolatel M.
P., konstatovat, že tak v nezbytné součinnosti s jimi blíže neidentifikovanými
zástupci výše uvedených subdodavatelských obchodních společností plánovitým a
koordinovaným způsobem dílčího přispění tak jak je popsáno ad 2) výroku o vině
docílili výsledného zastření původu obdržených a následně převáděných
finančních prostředků. Naplnění kvalifikačního znaku spáchání činu, uvedeného v
odst. 1 § 216 tr. zákoníku jako člen organizované skupiny podle § 216 odst. 3
písm. a) tr. zákoníku, tak nelze na straně žádného z dovolatelů účinně
zpochybňovat.
Neobstojí ani samostatná námitka dovolatele I. B., podle kterého je třeba k
naplnění skutkové podstaty zločinu podle § 216 odst. 1, 4 písm. b) tr. zákoníku
aby hodnota jednotlivé věci nebo jednotlivé majetkové hodnoty dosáhla velkého
rozsahu. Soudům v této souvislosti nelze dle státní zástupkyně s úspěchem
vytýkat, že se s touto námitkou nevypořádaly, neboť byť se jejím
prostřednictvím vytýká hmotněprávní vada absence přísnějšího kvalifikačního
momentu jak ve smyslu § 209 odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, tak i podle § 216
odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, nevychází ze skutkového stavu věci pod oběma
body výroku o vině, jelikož jak čin pod bodem 1), tak i čin pod bodem 2) výroku
rozsudku se vztahují k jedné jediné sumě vylákaných peněz.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství proto navrhla, aby
Nejvyšší soud dovolání obviněných I. B. a M. P. odmítl podle § 265i odst. 1
písm. e) tr. ř. odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněná a aby tak
učinil za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Obviněný M. P. reagoval na vyjádření státní zástupkyně Nejvyššího státního
zastupitelství stručnou replikou. Uvedl v ní, že s tímto vyjádřením nesouhlasí,
neboť je přesvědčen, že neobsahuje žádné argumenty, vyvracející argumenty
uvedené v dovolání obviněného. Konstatuje, že právní závěr soudů o tom, že byla
naplněna subjektivní stránka trestného činu podvodu, je v extrémním rozporu se
skutkovými zjištěními obecných soudů, čímž je v rozporu se zásadou in dubio pro
reo. Hodnocení důkazů v projednávané věci představuje exces, neboť obecné soudy
z provedených důkazů dovodily taková skutková zjištění, která při racionálním
zhodnocení skutečně provedených důkazů učinit nelze. Státní zástupkyně zcela
přehlíží, že obecné soudy při úvahách o zavinění obviněného hodnotily
jednotlivé důkazní prostředky jednostranně a selektivně, čímž se dopustily
libovůle a porušily princip spravedlivého procesu spočívajícího v zákazu
deformace důkazů. Obecné soudy při úvahách o zavinění zcela nedostatečně
zhodnotily řadu relevantních skutečností, zejména to, že v dané věci neexistuje
žádný přímý důkaz prokazující, že obviněný věděl, nebo byl srozuměn s úmyslem
odsouzených Ing. H. a K. podvodným způsobem vylákat finanční prostředky od
zdravotních pojišťoven na základě fiktivních poukazů na ortopedické pomůcky,
dále, že obvyklost kooperace výrobců ortopedické obuvi, jako skutečnost
významná pro rozhodování o subjektivní stránce trestného činu, byla prokázána
objektivně zjištěnými a provedenými důkazy, a to zejména výpověďmi svědků S.,
P., M., H. a R., zástupci dotčených zdravotních pojišťoven, znaleckým posudkem
Ing. J. a dalšími listinnými důkazy. Ekonomická opodstatněnost spolupráce
výrobců ortopedické obuvi byla prokázána výpovědí svědka S. a rovněž znaleckým
posudkem Ing. J. V této souvislosti také odmítá úvahy státní zástupkyně, podle
nichž zůstala otázkou ekonomická efektivita obchodní spolupráce, neboť nedošlo
k vyřešení otázky výše zprostředkovatelské provize. S takovou úvahou nelze
souhlasit již z toho důvodu, že státní zástupkyně zjevně přehlédla, že provize
obviněného byla s odsouzeným Ing. H. smluvena na 30 % z částek, které obviněný
fakturoval zdravotním pojišťovnám. Dále ani výslech svědka M. nijak
neprokazuje, že by se měl obviněný zapojit do páchání trestné činnosti, a
nemůže tedy ani prokazovat subjektivní stránku, tj. úmysl spáchat trestný čin
podvodu. Uvádí, že sám ze své vůle telefonoval MUDr. K. a dotazoval se ho, z
jakých důvodů došlo k vyřazení poukazu, přičemž poté, si poukazy ponechal a
dobrovolně je vydal policii. Dále uvedl, že nebylo vyvráceno tvrzení, že
důvěřoval odsouzenému Ing. H. jako osobě známé a vážené, které chtěl vyjít
vstříc a uplatňovat svým jménem u zdravotních pojišťoven poukazy na ortopedické
pomůcky. Dále zopakoval, že příjmy z činnosti, která je předmětem obžaloby,
činily pouze zanedbatelnou část jeho příjmů za rok 2011. Chyběl mu tak
jakýkoliv motiv dopustit se vytýkaného jednání. Zopakoval úvahy o skutkovém
omylu, uvedené v dovolání.
Rovněž úvahy státní zástupkyně ohledně údajného
trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti považuje za nesprávné. Předně neměl jakoukoliv povědomost o tom, že dané finanční prostředky jsou
vypláceny zdravotními pojišťovnami na základě fiktivních poukazů na ortopedické
pomůcky. Tím, že bezhotovostně převáděl finanční prostředky jmenovaným
společnostem, navíc nijak neumožnil zastření původu těchto prostředků. Bezhotovostní forma převodu je zcela transparentní a ze strany obviněného tak
nedošlo k žádným fiktivním účetním operacím, které by směřovaly proti odhalení
původu finančních prostředků. Taktéž úvahy státní zástupkyně k otázce náhrady
škody jsou podle něj irelevantní. Uzavírá, že z důkazů provedených v trestním
řízení nelze bez porušení principu presumpce neviny učinit závěr, že je
pachatelem trestných činů. Jak rozhodnutí soudů, tak vyjádření státní
zástupkyně je motivováno snahou prokázat vinu obviněného, avšak bez
respektování presumpce neviny. Vzhledem k výše uvedenému nadále navrhuje, aby
Nejvyšší soud v souladu s § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu
v Olomouci ze dne 11. 1. 2017, sp. zn. 3 To 128/2016 a tomuto usnesení
předcházející rozsudek Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 14. 9. 2016, sp. zn. 69 T 7/2014 a přikázal Krajskému soudu v Brně, pobočce ve Zlíně,
aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání
jsou přípustná [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], byla podána obviněnými jako
osobami oprávněnými prostřednictvím obhájců [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2
tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2
tr. ř.). Dovolání obsahují i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst.
1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále
nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnými naplňují jimi uplatněné zákonem
stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou
provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3
tr. ř.
Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným
prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních
vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého
stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je
totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může
doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném
opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno
základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve
smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen
„Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou
třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a
samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho
důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je
mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět
(srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr.
ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň
plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání
dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní
pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne
27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými
dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k
revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci
má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d
odst. 2 tr. ř.).
Obvinění ve svých dovoláních uplatnili dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat,
jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném
nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak
možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako
trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho
právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o
vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže
odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících
řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem
nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán
(srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně
relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti
skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel
vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále
vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu.
Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu
soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle
svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností
případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění
skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení
nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle
§ 2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se
zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající
se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod.
nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého spisového materiálu zjistil, že
většina námitek uváděných obviněnými I. B. a M. P. v dovolání byla již
uplatňována v předchozích stadiích trestního řízení i v odvolání, a jak soud
prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v
odůvodnění svých rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v
dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem
prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně
a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu
§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru
rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto
závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě obviněných.
Ve vztahu k jednání posouzenému jako zločin podvodu podle § 209 tr. zákoníku
oba obvinění namítli absenci subjektivní stránky a uvedli, že při neexistenci
žádného přímého důkazu o tom, že věděli nebo byli srozuměni s úmyslem na straně
spoluobviněných Ing. H. a p. K. vylákat podvodným způsobem peněžní prostředky
od zdravotních pojišťoven na základě fiktivních poukazů na léčebné a
ortopedické pomůcky, musel nalézací soud přistoupit k dokazování subjektivní
stránky nepřímo na základě jiných okolností objektivní povahy. Obviněný P.
namítl, že s ohledem na absenci jakéhokoliv přímého důkazu týkajícího se
naplnění subjektivní stránky trestného činu soud prvního stupně přistoupil k
dokazování subjektivní stránky nepřímo na základě jiných okolností objektivní
povahy, jako je údajný neobvyklý postup spolupráce výrobců ortopedické obuvi
spočívající v účtování skutečného výrobce na jiného výrobce, údajná ekonomická
nesmyslnost celé transakce, skutečnost, že společnosti MADISOLA, s. r. o. a
Green Food, s. r. o., nejsou firmami z oboru apod.
Zde Nejvyšší soud prvně konstatuje, že trestněprávní teorie i praxe připouští
situace, kdy k odsouzení pachatele budou provedeny pouze nepřímé důkazy.
Naopak, mnohdy zejména u poměrně složitých případů, nejsou opatřeny jiné než
nepřímé důkazy. V těchto situacích je však potřeba vždy důkladně vyhodnotit
veškeré okolnosti, za nichž byl čin spáchán, a mít k dispozici nikoli pouze
jediný a osamocený nepřímý důkaz. Z existence nepřímých důkazů se dá dovodit
závěr o dalších skutečnostech, které dohromady umožní utvořit logický závěr o
existenci trestněprávně relevantní skutečnosti, závěr o spáchání skutku a o
tom, kdo jej spáchal. Nepřímé důkazy proto nelze bez dalšího považovat za
horší, méně věrohodné nebo méně spolehlivé než jsou důkazy přímé. (srov. Musil,
J., Kratochvíl, V., Šámal, P. a kol. Kurz trestního práva. Trestní právo
procesní. 3. přepracované a doplněné vydání. Praha: C. H. Beck, 2007, 394-396
s.). Na podkladě hodnotícího postupu nalézacího soudu, akceptovaného na
odvolací úrovni, byl dovozen právní závěr o podvodném způsobu jednání obou
obviněných.
Nejvyšší soud předně připomíná, že trestného činu podvodu podle § 209 tr.
zákoníku se dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v
omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, čímž způsobí na
cizím majetku škodu. Uvedení v omyl spočívalo v projednávaném případě v tom, že
obvinění poškozeným zdravotním pojišťovnám zasílali fiktivní poukazy na
zdravotní pomůcky, tedy předstírali, že tyto pomůcky byly vyrobeny a vydány
jejich pojištěncům, načež inkasovali platby pojišťoven ve výši uvedené ve
výroku rozsudku. Pokud jde o subjektivní stránku trestného činu podvodu, k jeho
spáchání je třeba úmyslné zavinění pachatele.
Obviněným je kladeno za vinu, že zajistili proplacení jim předkládaných či
zasílaných poukazů zdravotními pojišťovnami, a to bez toho, aby si jakkoli
ověřili, že fakturované pomůcky byly skutečně vyrobeny a předány v poukazech
uváděným pacientům a že tedy věděli, že se účastní podvodného vylákání
finančních prostředků od pojišťoven. Ač oba své povědomí o fiktivnosti poukazů
jednoznačně popřeli, je třeba upozornit na následující skutečnosti. Obviněný B.
zprostředkovával proplácení poukazů bez vědomí svého zaměstnavatele –
společnosti Ortopedické pomůcky, s. r. o., ačkoli to byla právě tato
společnost, kdo měl uzavřenou smlouvu s pojišťovnami, nikoli fyzická osoba I.
B., přičemž rovněž provizi za tyto platby si obviněný B. nechával zasílat na
svůj soukromý účet. Ačkoliv svědek PhDr. P. (jednatel společnosti Ortopedické
pomůcky, s. r. o.) v přípravném řízení uvedl, že zprostředkovatelská činnost je
v jejich oboru v podstatě běžná, sám obviněný B. u hlavního líčení takovouto
verzi nepotvrdil a dle jeho výpovědi byla spolupráce s odsouzeným H. prvním
případem, v rámci kterého se formou zprostředkovatele do obchodů s
ortopedickými pomůckami zapojili.
Obviněný P. byl ve věci již v přípravném řízení v procesním postavení
obviněného vyslechnut vícekrát, přičemž ve své první výpovědi ze dne 14. 3.
2013 neuvedl, že nabídku spolupráce obdržel od odsouzeného H. prostřednictvím
J. M., a neustále se zmiňoval pouze o nabídce Ing. H., který ho měl v této
souvislosti osobně navštívit. Svědek J. M. zprostředkování kontaktu mezi H. a
obv. P. potvrdil a při své výpovědi uvedl, že při nabídce spolupráce obv. P.
měl od H. za úkol výslovně říci, že „vše je v pořádku, tak jak má být“, což je
jistě věta zcela bezúhonná, avšak současně lze konstatovat, že takového
ujištění není nutné v případě, že se skutečně jedná o zcela obvyklý a běžný
obchodní případ, jak se ods. H. s obv. P. snaží tvrdit. Obv. P. několikrát
zdůraznil, že o fiktivnosti poukazu nemohl mít tušení, neboť měl k dispozici
předávací protokoly s podpisy pacientů. V případě první dávky poukazů tomu tak
však nebylo, poukazy byly bez podpisů, bez předávacích protokolů, přičemž obv.
P. podpisy od H. požadoval a obratem mu také byly do týdne poskytnuty. I kdyby
do té doby obv. P. skutečně o fiktivnosti poukazů nevěděl, z rychlosti, jakou
mu byly opatřeny předávací protokoly s podpisy pacientů, musel vyvodit
podezření, že tyto předávací protokoly jsou fiktivní a že podpisy pacientů
nejsou pravé, přesto však neučinil žádný úkon, aby tyto skutečnosti jakkoliv
ověřil. Dle výpovědi obv. P. měla navíc ortopedickou obuv vyrábět společnost
DZO, tedy společnost odsouzeného H., avšak fakturace mu byly doručovány od
společností MADISOLA a Green Food a společnost DZO v žádné fakturaci
nefigurovala.
V rámci zjištěného skutkového stavu bylo prokázáno, že odsouzený Ing.
H. nejprve trestnou činnost páchal pouze s obv. B. a až poté, co se mu zdál
počet poukazů již příliš vysoký, jak se o tom odsouzený H. ve své výpovědi
zmínil, byla navázána spolupráce s obv. P. Oba obvinění jsou osobami s
dlouholetými zkušenostmi z oboru, a tudíž jim muselo být známo, že popisovaný
postup není zdaleka běžný. Lze shrnout, že z provedeného dokazování vyplynulo,
že v neprospěch obviněných svědčí následující okolnosti. Firmy MADISOLA a
Green Food nejsou firmami z oboru výroby ortopedické obuvi, neobvyklé množství
poukazů od neznámého výrobce a neobvyklý postup účtování skutečného výrobce na
jiného výrobce. Netransparentnost celé transakce u obviněného B. je zvyšována
faktem, že si nechal zdravotní poukazy účtovat na firmu Ortopedické pomůcky, s.
r. o., bez souhlasu statutárního orgánu této společnosti, ale provizi si nechal
posílat na sebe jako fyzickou osobu a nikoliv na zmíněnou firmu. Kdyby tedy šlo
o reálné obchody, jednalo by se ze strany obviněného B. o neoprávněné obohacení
na úkor firmy, jejímž byl zaměstnancem. Dalším důvodem vedoucím k odmítnutí
obhajoby obviněných je pak totožnost firem MADISOLA a Green Food, a to navíc ve
spojení s množstvím předkládaných poukazů. Svědek P. soudu potvrdil, že vznik
nové firmy v oboru je dosti výjimečná záležitost, a to dokonce i tehdy, pokud
tato vznikne odštěpením od subjektu v oboru již působícího. V této souvislosti
je pak nutno opět poukázat na dlouholetou zkušenost obviněných v oboru výroby
ortopedické obuvi a ortopedických pomůcek a za této situace pak odmítnout
tvrzení obv. P., že se domníval, že se jedná o firmy nějak navázané na osobu
odsouzeného H., kterého tedy léta znal a léta jej spojoval se zcela jinými
firmami působícími v oboru. Lze ještě dodat, že pokud by případně u obviněných
nevzbudila pozornost samotná existence firem MADISOLA a Green Food (u druhé z
nich je třeba ještě poukázat na název poněkud nekompatibilní s oborem), nutně u
nich musel vzbudit pozornost fakt, že takto nově vzniklé firmy je zahlcují
stovkami poukazů na zdravotnické pomůcky, především pak poukazů vystavených
jedním lékařem. Všechny okolnosti údajných čistě obchodních vztahů mezi
odsouzeným H. a obviněnými jsou přitom velmi neobvyklé, a to i s přihlédnutím k
tomu, že obvinění jako renomovaní výrobci ortopedické obuvi uvěřili H., který
jim tvrdil, že s poukazy je vše v pořádku a že obuv vyrábí proškolený technik,
aniž by blíže ověřovali, zda společnosti, které jsou jako výrobci obuvi uváděny
a jejichž faktury z finančních prostředků obdržených od pojišťoven obvinění
propláceli, skutečně obuv vyrábí či nikoliv, a zda tyto společnosti vůbec mají
k výrobě ortopedické obuvi nutnou akreditaci. Museli to přitom při jejich
znalosti tohoto podnikatelského prostředí být pro ně zcela neznámé subjekty,
bez jakékoliv minulosti, navíc s čerstvě vyměněnými jednateli. Obvinění se tedy
nemohli domnívat, že se jedná o běžný postup a tuto jejich obhajobu je nutno
jako účelovou odmítnout.
Vyhodnocením provedených důkazů tedy dospěl Nejvyšší soud k závěru, že zde
nejsou pochybnosti v tom směru, že popisovaná trestná činnost byla skutečně
spáchána a že byla způsobena škoda ve výroku uvedeným zdravotním pojišťovnám
tím způsobem, že proplácely poukazy vystavené na ortopedickou obuv a jiné
zdravotní pomůcky, aniž by tyto byly vyrobeny a aniž je pacienti, jejich
pojištěnci, dostali. Pojišťovny jako poškozené subjekty takto byly uváděny v
omyl pachateli popisované trestné činnosti, neboť měly za to, že poukazy
skutečně představují vyrobenou ortopedickou obuv, či jiné ortopedické pomůcky
užívané jejich pacienty, a proto poukazy proplácely.
Je podstatné, že provedené důkazy tvořily ve svém souhrnu logickou, ničím
nenarušenou a uzavřenou soustavu nepřímých důkazů vzájemně se doplňujících a na
sebe navazujících, které byly v takovém příčinném vztahu k dokazovaným
skutečnostem, že z nich bylo možno dovodit jen jediný závěr a současně vyloučit
možnost jiného závěru (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 1970,
sp. zn. 7 Tz 84/69, publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek NS,
roč. 1970, svazek 9, č. 38/1970).
Nejvyšší soud k této námitce závěrem konstatuje, že opatřená skutková zjištění
tak, jak jsou v podrobnostech rozvedena zejména v příslušných hodnotících
pasážích odsuzujícího rozsudku soudu I. stupně (str. 28–30 jeho písemného
vyhotovení), neumožňují přisvědčit námitce obviněných, že na jejich straně
nebyl dán podvodný úmysl, spočívající v předstírání, že jde o legální poukazy
na ortopedické pomůcky, jejichž proplacením docházelo na straně takto
oklamaných smluvních pojišťoven ke způsobení škody.
Obviněný P. dále uvedl, že zločin podvodu dle § 209 tr. zákoníku může být
spáchán pouze úmyslně a že vzhledem k tomu, že jednal v negativním skutkovém
omylu o okolnostech zakládajících trestní odpovědnost, nemohl jednat úmyslně a
nemohla tak být naplněna ani skutková podstata tohoto zločinu. Uvedl, že jednal
pouze v dobré víře, že všechny poukazy jsou pravé a byl do věci pouze
vmanipulován odsouzeným Ing. H. a využit jako živý nástroj.
Nejvyšší soud k této námitce pouze ve stručnosti uvádí, že absentující dobrá
víra, že obdržené poukazy od samostatně odsouzených Ing. P. H. a M. K. na
léčebné a ortopedické pomůcky jsou pravé, nedovoluje přisvědčit námitce
obviněného M. P., že jednal v negativním skutkovém omylu a že byl do celé věci
vmanipulován Ing. H. a využit jako tzv. živý nástroj ve smyslu § 22 odst. 2 tr.
zákoníku. Jak je uvedeno i výše, obviněný Ing. H. nejprve trestnou činnost
páchal s obviněným B. a jakmile se tomuto zdál počet poukazů již příliš vysoký,
byla navázána spolupráce mezi Ing. H. a obv. P., což vyplývá z výpovědi svědka
M., který tuto spolupráci sjednal. Z tohoto popisu situace svědkem pak lze dle
názoru Nejvyššího soudu dovodit, že obviněný musel vědět, že tato předmětná
praxe zde již existuje a že byl informován o tom, že probíhá bezproblémově, po
čemž se tedy rozhodl zapojit se do páchání trestné činnosti.
Obvinění dále uplatnili právní námitku relevantní z hlediska dovolacího důvodu
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když uvedli, že nedošlo k naplnění znaků
skutkové podstaty trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti podle §
216 tr. zákoníku. Dle obviněných nemohla být naplněna subjektivní stránka
tohoto trestného činu, neboť nejednali s úmyslem zatajit či zakrýt nedovolený
původ majetku, když ani nevěděli, že finanční prostředky od pojišťoven byly
vyplaceny za fiktivní poukazy.
I v tomto případě lze mít za to, že zákonné znaky uvedeného trestného činu
legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 tr. zákoníku byly v případě
obviněných naplněny. Výnosy z trestné činnosti, tedy finanční prostředky
poukázané zdravotními pojišťovnami na základě předkládaných fiktivních poukazů,
byly totiž prostřednictvím firem M. P. a I. B. zaslány na účty společností
MADISOLA a Green Food, tedy společností, které údajné ortopedické pomůcky
vyráběly, ačkoliv ve skutečnosti žádnou činnost nevykazovaly, a z účtů těchto
společností byly následně v hotovosti vybírány. Přeposláním finančních
prostředků na účty zřízené pouze za účelem inkasa špinavých peněz přitom
jednoznačně došlo ke snaze o zastření původu těchto finančních prostředků, což
bylo dovršeno následným hotovostním výběrem, znamenajícím úplnou ztrátu nad
dohledatelností takovýchto peněz.
K výše uvedené námitce lze poukázat na komentářový výklad zastírání původu věci
nebo jiné majetkové hodnoty, podle kterého je informace o něm utajována nebo
zkreslována s tím, že prostředkem zastření původu věci je převod jejího
vlastnictví, utajení její skutečné povahy, místa a pohybu věci, utajení
dispozic s ní, informace o vlastnictví, popř. o jiných právech k věci. Pokud
však v této souvislosti obvinění namítají, že nebylo jejich úmyslem vzbudit
zdání, že taková věc byla nabyta v souladu se zákonem a že by tak s jejich
jednáním mohla být spojena trestní odpovědnost maximálně za nedbalostní trestný
čin ve smyslu § 217 tr. zákoníku, neboť byly uskutečněné finanční přesuny řádně
zdaněných peněz pokryty odpovídající účetní evidencí, pak jim nelze přisvědčit.
Za pomoci takto poukazovaného postupu podnikatelského subjektu v souladu s
předepsanými povinnostmi v oblasti účetní evidence a daňového řízení totiž
toliko formálně a v rozporu s jim známým skutečným stavem pouze deklarovali, že
jednak účtují a jednak zdaňují svoje legitimní finanční příjmy. Takové
okolnosti jejich jednání tedy nelze vykládat jinak, než ve prospěch závěru, že
posloužily k utvrzení předstírané legitimity nabytých a dále disponovaných
finančních prostředků a tím i k zastření jejich skutečného původu, plynoucího z
trestné činnosti uvedené ve výroku o jejich vině pod bodem 1).
Za snahu o zastření původu věci je tedy třeba považovat získání firem MADISOLA
a Green Food a odesílání od pojišťoven inkasovaných peněz na účty těchto firem
oproti zasílaným fakturám ve snaze vzbudit zdání, že peníze mají svůj původ v
podnikatelské činnosti těchto firem. Lze předpokládat, že pokud by obvinění
snahu o zastření původu peněz neměli, mohli si doručené jim peníze ponechávat a
ihned si je také rozdělit bez toho, aby tyto musely projít ještě dalšími účty.
Z provedeného dokazování tak jednoznačně vyplývá závěr, že se obvinění B. a P.
dopustili zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti tím, že finanční
prostředky od zdravotních pojišťoven bezhotovostně převedli na bankovní účty
společností Green Food, s. r. o. a MADISOLA, s. r. o., čímž mělo dojít k
utvrzení předstírané legitimity nabytých finančních prostředků a tím k zastření
jejich skutečného původu. Není pochyb o tom, že tak postupovali ve zcela
jednoznačném záměru vzbudit zdání, že takto uskutečněné finanční transakce mají
svůj původ v podnikatelské činnosti uvedených obchodních společností, založené
na jejich subdodavatelském postavení v rámci obchodní součinnosti, předstírané
pod bodem 1) výroku o vině.
Oba obvinění dále namítli, že je nemyslitelné, aby byl první skutek posouzen
jako spáchaný ve spolupachatelství, kdežto skutek druhý v postavení člena
organizované skupiny. Nejvyšší soud konstatuje, že s přihlédnutím k již
pravomocnému rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně, ze dne 26. 8.
2015, sp. zn. 69 T 7/2014, lze z objektivního popisu skutku konstatovat, že se
v projednávaném případě jedná o velmi sofistikované jednání, když byla
vybudována organizační struktura sestávající z většího počtu osob, které se na
podvodném jednání podílely, a to včetně obviněných P. a B.
Obvinění I. B. a M. P. se trestné činnosti popsané pod bodem 1) výroku rozsudku
dopustili jako spolupachatelé ve smyslu § 23 tr. zákoníku, tedy společným
jednáním, přičemž je třeba zdůraznit, že nikoli svým společným jednáním, ale
společným jednáním s již odsouzeným H., když vyhověli jeho žádosti o přijímání
poukazů a jejich uplatňování u zdravotních pojišťoven. Ač jednali na sobě
nezávisle (jelikož odsouzený spolupracoval nejprve s obv. B. a až později s
obv. P.), lze mít za prokázané, že obv. P. věděl již dříve o spolupráci
odsouzeného H. a spoluobviněného B. Právě prokázání spolupráce každého z
obviněných s odsouzeným H. je důvodem toho, že na páchání trestného činu
podvodu nebylo nahlíženo jako na jednání organizované skupiny, když současně
nebylo prokázáno, že by obvinění věděli o podílu odsouzeného K. na páchání
trestné činnosti. Jinak je tomu ovšem u zločinu legalizace výnosů z trestné
činnosti dle § 216 tr. zákoníku.
Okolností podmiňující použití vyšší trestní sazby je spáchání trestného činu
legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku
jako člen organizované skupiny, přičemž organizovanou skupinou je rozuměno
sdružení více osob, v němž je provedeno určité rozdělení úloh mezi jednotlivé
členy a jehož činnost se v důsledku toho projevuje určitou plánovitostí a
koordinovaností a jímž se spáchání činu usnadňuje a zvyšuje se pravděpodobnost
dosažení sledovaného cíle (srov. Draštík, A.; Fremr, R.; Durdík, T.; Růžička,
M.; Sotolář, A. a kol. Trestní zákoník. Komentář. I. díl. Praha: Wolters
Kluwer, a. s., 2015, s. 47, s. 1311-1315).
Ze skutkových zjištění soudů jasně vyplývá, že obvinění trestný čin spáchali
jako členové organizované skupiny, neboť se jednalo o společnou činnost 3 osob
a bylo prokázáno, že od určitého okamžiku páchání trestné činnosti odsouzeným
H. a obv. B. se k trestné činnosti připojil i obv. P. a poté již společně
zasílali peníze na účet uvedených společností představujících další
zainteresované osoby, v tomto případě právnické, a následně dostávali z účtů
těchto společností svůj podíl na zisku z trestné činnosti. I když nebylo přesně
prokázáno, co obvinění věděli o dalších osobách podílejících se na trestné
činnosti, museli si být vědomi toho, že se trestná činnost vyznačuje poměrně
vysokým stupněm organizovanosti. Lze tedy konstatovat, že naplnění
kvalifikačního znaku jako člen organizované skupiny podle § 216 odst. 3 písm.
a) tr. zákoníku nelze na straně žádného z obviněných účinně zpochybňovat.
Oba obvinění dále namítli, že je vyloučen souběh postihu trestného činu podvodu
dle § 209 a legalizace výnosů z trestné činnosti dle § 216 tr. zákoníku v
případě jedné osoby a že nemůže dojít k tomu, aby pachatel druhého,
navazujícího trestného činu byl zároveň pachatelem trestného činu
předcházejícího. Dle obv. B. se jedná o ustálený názor právní vědy, kde
významným argumentem pro tuto neslučitelnost je rozpor s principy zákazu nucení
k sebeobviňování a zákazu dvojího přičítání. Zákonodárce tak explicitně
vylučuje, aby byl za trestný čin legalizace výnosů z trestné činnosti udělen
přísnější trest než v případě základního trestného činu a potvrzuje tím
akcesorickou povahu jednání spočívajícího v legalizaci výnosů z trestné
činnosti.
Na tomto místě Nejvyšší soud připomíná, že legalizace výnosů z trestné činnosti
podle § 216 tr. zákoníku napomáhá tomu, aby zůstal beze změny stav vytvořený
základním (hlavním) trestným činem (např. podvodem podle § 209), na který
legalizace navazuje. Toto ustanovení obsahuje dvě základní skutkové podstaty,
které jsou odděleny do dvou samostatných odstavců bez označení (alinea):
a) první naplní pachatel, který zastírá původ nebo jinak usiluje, aby bylo
podstatně ztíženo nebo znemožněno zjištění původu věci nebo jiné majetkové
hodnoty získané trestným činem nebo jako odměna za něj,
b) druhou spáchá pachatel, který jinému spáchání takového činu umožní.
První základní skutková podstata vzhledem k obecné formulaci umožňuje
postihnout zastření původu nebo jiné usilování, aby bylo podstatně ztíženo nebo
znemožněno zjištění původu věci nebo jiné majetkové hodnoty získané trestnou
činností nejenom jinému, ale i pachateli základního (hlavního) trestného činu.
Proto pachatelem tohoto trestného činu podle uvedené první skutkové podstaty
může být i sám pachatel základního (hlavního) trestného činu, který zastírá
původ nebo jinak usiluje, aby bylo podstatně ztíženo nebo znemožněno zjištění
původu věci nebo jiné majetkové hodnoty získané trestnou činností (viz. Šámal,
P. a kol. Trestní zákoník II., Zvláštní část § 140 až 421. Komentář. 2. vydání.
Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2155).
Lze tedy uzavřít, že pachatelem může být i pachatel základního (hlavního)
trestného činu, tedy v projednávaném případě trestného činu podvodu podle § 209
tr. zákoníku, z něhož věc nebo jiná majetková hodnota pochází, anebo jemuž byla
jako odměna za spáchání tohoto trestného činu poskytnuta. Vznesenou námitku
obviněných, že nemůže dojít k tomu, aby pachatel druhého, navazujícího
trestného činu, byl zároveň pachatelem trestného činu předcházejícího, proto
Nejvyšší soud vyhodnotil jako zjevně neopodstatněnou.
Neobstojí ani námitka obviněného I. B., uplatněná s odkazem na usnesení
Nejvyššího soudu pod sp. zn. 4 Tdo 383/2012, podle kterého je třeba k naplnění
skutkové podstaty zločinu podle § 216 odst. 1, 4 písm. b) tr. zákoníku, aby
hodnota jednotlivé věci nebo jednotlivé majetkové hodnoty dosáhla velkého
rozsahu a pokud se tento trestný čin vztahuje na více věcí nebo na více
majetkových hodnot, tak jejich hodnoty nelze sčítat, pokud nejde o věci
hromadné, což poukazy na ortopedické pomůcky zajisté nejsou, přičemž totéž
platí u zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku.
K této námitce Nejvyšší soud uvádí, že jak jednání uvedené pod bodem 1) výroku
o vině, tak i jednání uvedené pod bodem 2) výroku o vině se nevztahovalo ani k
více věcem, ani k věci hromadné povahy, ale pouze k jedné a téže sumě
vylákaných peněz, která byla následně účelově převedena na jiné právní
subjekty. Jednání obviněných tedy soud správně kvalifikoval jako zločin podvodu
dle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku u I. B. a dle § 209 odst. 1, 4 písm.
d) tr. zákoníku u M. P., když společným jednáním obohatili sebe i jiného tím,
že uvedli jiného v omyl a způsobili tak na cizím majetku v případě obviněného
B. škodu velkého rozsahu - škodu převyšující 5 mil. Kč a u obviněného P.
značnou škodu - škodu převyšující 0,5 mil. Kč. Stejně tak lze souhlasit s
právní kvalifikací pod bodem dva výroku rozsudku, když se obvinění svým
jednáním dopustili zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti dle § 216 odst.
1 písm. a), odst. 3 písm. a), b), odst. 4 písm. b), c) tr. zákoníku u
obviněného B. a dle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a), c), d) tr.
zákoníku u obviněného P., když se snažili o zastření původu věci, v tomto
případě peněz zdravotních pojišťoven, které byly získány výše popsaným trestným
činem spáchaným na území České republiky, a této trestné činnosti se obviněný
B. dopustil ve vztahu k hodnotě velkého rozsahu, tedy ve vztahu k částce
přesahující hranici 5 mil. Kč, a v tomto rozsahu také pro sebe či jiného získal
prospěch, u obviněného M. P. se potom jednalo o spáchání takového činu ve
vztahu k věci ve značné hodnotě a o získání značného prospěchu pro sebe či
jiného.
Nelze přisvědčit ani námitce obviněných ve vztahu k výroku o náhradě škody, že
soudy pochybily, když neaplikovaly ustanovení § 438 odst. 2 tehdejšího
občanského zákoníku, dle nějž soud v odůvodněných případech může rozhodnout, že
ti, kteří škodu způsobili, podílejí se na ní v rozsahu podle své části.
Nejvyšší soud k této námitce ve stručnosti uvádí, že rozhodnutí o náhradě škody
Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, považuje za rozhodnutí zákonné. Jak
ve svém odůvodnění uvedl soud prvního stupně, z hlediska rozhodování o náhradě
škody není významné, že se obv. P. podílel na způsobení škody jiného rozsahu
než obv. B., když dle § 438 odst. 1 občanského zákoníku, ve znění účinném v
době způsobení škody, způsobí-li škodu více škůdců, odpovídají za ni společně a
nerozdílně, přičemž následně pak platí, že kdo odpovídá za škodu společně a
nerozdílně s jinými, vypořádá se s nimi podle účasti na způsobení vzniklé škody
(§ 439 téhož občanského zákoníku). Postup podle § 438 odst. 2 občanského
zákoníku, dle něhož v odůvodněných případech může soud rozhodnout, že ti, kteří
škodu způsobili, odpovídají za ni podle své účasti na způsobení škody,
prvostupňový soud nezvolil, neboť měl za to, že by tento mohl být na úkor
uspokojení nároků poškozených. S tímto závěrem se Nejvyšší soud ztotožňuje a na
základě výše uvedeného proto vyhodnotil tuto námitku jako zjevně
neopodstatněnou.
Obvinění ve svých dovoláních dále namítli porušení zásady subsidiarity trestní
represe, přesněji že je nepřijatelné, aby trestním postihem jednoho účastníka
soukromoprávního vztahu byla nahrazována míra opatrnosti druhého účastníka. K
této námitce Nejvyšší soud odkazuje na své usnesení ze dne 18. 11. 2015, sp.
zn. 6 Tdo1137/2015 (s odkazem na dřívější usnesení ze dne 6. 11. 2003, sp. zn.
5 Tdo 1256/2003), v němž je uvedeno, že „o podvodné jednání jde i tehdy, pokud
podvedený je schopen zjistit nebo ověřit skutečný stav rozhodných okolností, je
však ovlivněn působením pachatele ve formě podání nepravdivých informací nebo
zamlčení podstatných informací, takže si je v důsledku pachatelova jednání
neověří buď vůbec, nebo tak neučiní včas.“ Argument obviněného P., který
namítal nedostatečnou obezřetnost poškozených pojišťoven nelze proto pokládat
za faktor vylučující jeho trestní odpovědnost za jednání zaměřené proti jejich
majetkovým právům a zájmům.
Námitky obviněných, v jejichž rámci namítali nesprávné hodnocení důkazů
(konkrétně výpovědi odsouzeného Ing. P. H., svědka V. H., J. M., D. S. a
znaleckého posudku Ing. Pavla Janáska, MBA, znalce z oboru kůže – kožešiny) a
vytýkali nedostatečně zjištěný skutkový stav věci je nutno považovat za námitky
skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování.
Je třeba konstatovat, že obvinění se snaží svými námitkami zpochybnit správnost
skutkových závěrů soudů obou stupňů, přičemž nabízí jiný, vlastní způsob
hodnocení provedených důkazů, a na základě toho se pak domáhají jiných
skutkových závěrů, než jaké učinily soudy. Uvedenou skutečnost však nelze
podřadit pod dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dle
kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním
posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Stejně tak
nelze za relevantní výhradu považovat ani námitku obou obviněných, že soudy
porušily právo na řádnou obhajobu a na nestranné posouzení věci.
K námitce obviněného B., že v trestním řízení došlo k porušení jeho práva na
spravedlivý proces, především práva na řádnou obhajobu a na nestranné posouzení
věci a dále, že rozhodnutí o vině bylo vydáno v důsledku porušení procesních
pravidel spočívajících v odepření procesních práv zakládajících nezákonnost
rozhodnutí z důvodu porušení práva na spravedlivý proces, Nejvyšší soud nad
rámec dovolacího důvodu uvádí, že žádný zásah do práva na spravedlivý proces
obviněného neshledal. Soudy plně respektovaly veškerá procesní práva
obviněného, včetně práva na obhajobu, jejich rozhodnutí přitom odpovídají i
právu hmotnému. Za relevantní výhradu nelze považovat ani tvrzení obviněného
P., že nebylo postupováno v souladu se zásadou in dubio pro reo. Tato námitka
totiž směřuje do oblasti skutkových zjištění a proti způsobu hodnocení
provedených důkazů. Pravidlo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v § 2
odst. 2 tr. ř. a má vztah pouze ke zjištění skutkového stavu na základě
provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností. Týká se otázek pouze
skutkových a není proto způsobilé naplnit obviněným uplatněný dovolací důvod.
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého
stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní
rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě
je zásah Nejvyššího soudu namístě proto, aby byl dán průchod ústavně
garantovanému právu na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými
zjištěními a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, když skutková zjištění
soudů nemají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů
nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich
hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů,
na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
Mezi skutkovými zjištěními Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, z
nichž v napadeném usnesení vycházel také Vrchní soud v Olomouci, na straně
jedné a provedenými důkazy na straně druhé není žádný extrémní rozpor. Zjištění
soudů mají jasný obsahový základ především ve výpovědi svědka J. M., který
sjednával kontakt mezi odsouzeným Ing. H. a obv. P. Z důkazů listinných se pak
jednalo o důkazy dokládající výši škody, která byla způsobena jednotlivým
pojišťovnám, a také to, do jaké míry se na způsobené škodě podíleli obvinění,
příp. jaký měli z trestné činnosti prospěch. Těmito listinnými důkazy pak byly
zfalšované, resp. fiktivní poukazy, výpisy z účtů obviněných a firem MADISOLA a
Green Food, jakož i vyčíslení škody jednotlivými pojišťovnami. Kromě obv. P. a
do jisté míry i svědka S. nikdo jiný nepotvrdil, že by se s takovým postupem
někdy setkal, míněn tedy postup, kdy by se subjekt mající smlouvu s pojišťovnou
a proplacení poukazu u této uplatňující na výrobě pomůcky naprosto nijak
nepodílel a tuto ani nikdy neviděl. Pokud skutečně nějaká kooperace možná byla,
jednalo se toliko o dodávku některých specifických komponent nutných ke
zhotovení příslušné obuvi či pomůcky, což potvrdil jak svědek P., prezident
FOPTO, tak i svědkyně R., osoba z praxe vyslechnutá v rámci doplněného
dokazování. Skutečnost, že ortopedická obuv skutečně vůbec vyrobena a předána
jednotlivým pacientům nebyla, bez jakýchkoli pochybností plyne zejména z
výpovědi svědků F. L. (jednatele údajného výrobce ortopedické obuvi společnosti
Green Food s. r. o.) a M. K. (jednatele druhého z údajných výrobců ortopedické
obuvi společnosti MADISOLA s. r. o.). Dále je možné v této souvislosti poukázat
rovněž na výpověď svědka MUDr. P. K., který popřel, že by předmětné poukazy
vystavil a podepsal, dále na znalecký posudek z oboru kriminalistiky, odvětví
zkoumání ručního písma a jeho závěr, že podpisy na poukazech nejsou pravými
podpisy MUDr. K., jakož i na výpověď svědkyně I. S. z Krajské nemocnice ve
Zlíně, která veškeré poukazy porovnala se zdravotní dokumentací jednotlivých
pacientů a možnost jejich pravosti jednoznačně vyvrátila, neboť pacienti v
příslušné dny nebyly v nemocnici vůbec ošetřeni a v jejich zdravotnické
dokumentaci předpis na ortopedické pomůcky není uveden.
Soudy v odůvodněních rozhodnutí přesvědčivě a podrobně vysvětlily, z
jakých důkazů vycházely a k jakým právním závěrům na jejich podkladě dospěly.
Soudy jasně, srozumitelně a zejména logicky své hodnotící úvahy vysvětlily,
přičemž se nedopustily žádné deformace důkazů a ani jiného vybočení z mezí
volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. S námitkou obviněných I. B. a
M. P., že uvedené závěry soudů obou stupňů, zahrnující hodnocení důkazů a
právní posouzení jsou založeny na extrémně nesprávném vyhodnocení jednotlivých
provedených důkazů, se pak nelze ztotožnit.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. namítaný obviněným M. P.
byl v této věci uplatnitelný ve variantě, podle které lze dovolání podat,
jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti
rozsudku, přestože v řízení předcházejícím tomuto rozhodnutí byl dán důvod
dovolání uvedený v písmenech a) až k). Dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. l) tr. ř. tu je vázán na další dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1
písm. a) až k) tr. ř., v posuzované věci na dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. Z této vázanosti vyplývá, že pokud uplatněné námitky nejsou
dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pak nejsou ani
dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Nejvyšší soud zjistil, že nebyl naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. Za této situace nebyl naplněn ani další uplatněný dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. spočívající v tom, že v řízení
předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán důvod dovolání podle § 265b odst.
1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněných jsou ve svém
celku zjevně neopodstatněná. Obvinění v něm uplatnili převážně námitky
skutkové, které leží mimo dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a
nejsou proto předmětem přezkoumání, přičemž námitky, které lze podřadit pod
námitky právní, jsou námitkami zjevně neopodstatněnými.
Je tak možno učinit závěr, že v průběhu daného trestního řízení bylo prokázáno,
že obviněný I. B. svým předmětným jednáním naplnil všechny zákonné znaky
skutkové podstaty zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr.
zákoníku jako spolupachatel podle § 23 tr. zákoníku a zločinu legalizace výnosů
z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a), b), odst. 4
písm. b), c) tr. zákoníku a obviněný M. P. zákonné znaky skutkové podstaty
zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku jako
spolupachatel podle § 23 tr. zákoníku a zločinu legalizace výnosů z trestné
činnosti podle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a), c), d) tr. zákoníku,
příslušné skutky byly bez jakýchkoliv pochybností objasněny, soudy zvolily
odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným
kritériím. Z odůvodnění rozhodnutí obou soudů vyplývá logická návaznost mezi
provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na
straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud
mezi nimi neshledal žádný rozpor.
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí ani
řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání
obviněných I. B. a M. P. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně
neopodstatněná odmítl. O dovoláních rozhodl za podmínek ustanovení § 265r odst.
1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. 9. 2017
JUDr.
Jiří Pácal
předseda senátu