USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 11. 2024 o dovolání obviněného A. J., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 6. 6. 2024, sp. zn. 7 To 123/2023, v trestní věci vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 1 T 65/2022, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 6. 2. 2023, sp. zn. 1 T 65/2022, byl obviněný A. J. uznán vinným ze spáchání přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaného ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že společně s obviněným A. B. (včetně pravopisných chyb a překlepů):
„dne 19. 12. 2021 v blíže neurčené době od 18:25 do 18:30 hodin v obci XY, okres XY, u obecního úřadu XY, na místě veřejnosti přístupném před nezletilými AAAAA (pseudonym), a BBBBB (pseuodonym), fyzicky napadli nezletilého CCCCC (pseudonym) a to tak, že mu nejdříve vulgárně nadávali, strkali jej do oblasti hrudníku a pohlavkovali jej, poté uchopili poškozeného v horní části paží/ ramen, a to každý z jedné strany pro omezení pohybu poškozeného, kdy nezletilý DDDDD (pseudonym) poškozeného úderem pěstí alespoň jednou udeřil do oblasti levého obočí, poté poškozeného obžalovaní drželi každý z jedné strany, udeřili ho opakovaně otevřenou dlaní do oblasti obličeje a hlavy, křičeli na něj vulgární nadávky, kdy tímto svým jednáním poškozenému způsobili zcela lehké a povrchní zranění s citelným omezením v obvyklém způsobu života do sedmi dnů,
kdy A. B. se uvedeného jednání dopustil, přestože byl trestním příkazem Městského soudu v Brně ze dne 15. 5. 2012 pod sp. zn. 7 T 77/2012, který nabyl právní moci dne 31. 5. 2012, odsouzen mimo jiné pro spáchání přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 trestního zákoníku.“
2. Za uvedené jednání byl obviněný A. J. odsouzen podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku ve spojení s § 62 odst. 1 a § 63 odst. 1 tr. zákoníku k trestu obecně prospěšných prací ve výměře 180 (jedno sto osmdesát) hodin.
3. Tímto rozsudkem bylo rozhodnuto také o vině a trestu obviněného A. B.
4. Proti rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 6. 2. 2023, sp. zn. 1 T 65/2022, podali obvinění A. B. a A. J. odvolání, o kterých rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 6. 6. 2024, sp. zn. 7 To 123/2023, tak, že podle § 256 tr. ř. obě odvolání zamítl.
5. Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 6. 6. 2024, sp. zn. 7 To 123/2023, podal obviněný A. J. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o dovolací důvody uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Obviněný prvně namítl, že jednání, kterého se měl dopustit, nenaplňuje všechny znaky skutkové podstaty tr. činu výtržnictví. V projednávaném případě nelze dojít k závěru, že by obviněný chtěl ohrozit veřejný pořádek, nebo že by věděl, že by svým jednáním mohl takový následek způsobit a pro takový případ s tím byl srozuměn.
Uvádí, že pro naplnění všech znaků skutkové podstaty výtržnictví musí být naplněn nejen znak místa veřejnosti přístupného ale i veřejnosti samotné. Na místě však byli přítomni jen obvinění a mimo poškozeného i dva svědci, kterými byli kamarádi poškozeného – tedy osoby jednající s ním ve shodě. V souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu se však za veřejnost nemůže považovat poškozený a osoby s ním jednající ve shodě. Dle Nejvyššího soudu se pro prokázání znaku veřejnosti musí prokazovat přítomnost osob, které nejsou aktéry vlastního skutkového děje, což by mohly sice být dvě osoby, které se na místo dostavily, ty se však dostavily až poté, kdy skutek skončil.
Jejich přítomnosti na místě samém po skončení tvrzeného děje nenaplňuje dle názoru obviněného znak veřejnosti. Obviněný má proto za to, že k naplnění skutkové podstaty přečinu výtržnictví nedošlo, neboť nedošlo k urážení, ohrožení, popř. obtěžování ostatních přítomných osob. Z pohledu naplnění subjektivní stránky trestného činu obviněný neměl v úmyslu porušit veřejný pořádek.
6. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný namítl, že nalézací i odvolací soud prakticky rezignovaly na dokazování. Poškozený CCCCC, ačkoli byl opakovaně k soudu předvolán, aby svědčil, se nedostavil. Soud uvěřil tomu, že má psychické potíže, na základě sdělení lékařské zprávy, že jmenovaný není schopen výslechu, a sdělení zmocněnce CCCCC, že je v péči psychologa neziskové organizace SPONDEA. Dotazem soud u této organizace zjistil, že byli kontaktováni matkou CCCCC dne 16. 1. 2023 s tím, že se má somatické a psychické problémy ve vazbě na soudem projednávaný útok. Obviněný připomíná, že v době, kdy byl poškozený vyslýchán na podání vysvětlení a jako svědek, nedovršil věku 15 let, a proto nebyl trestněprávně odpovědný za spáchání trestného činu křivého obvinění nebo křivého svědectví. Nyní již však taková sankce za nepravdivou výpověď hrozila. Obviněný soudu navrhoval provedení konkrétních úkonů a výslechů. Žádný návrh soud neakceptoval a rozhodl o vině, aniž by byly před soudem na základě bezprostřednosti a ústnosti vyslechnuti CCCCC a jeho kamarádi AAAAA a BBBBB. Obviněný má za to, že se poškozený úmyslně vyhýbá svědecké výpovědi, neboť jeho verze by před soudem neobstála. Poškozený nebyl vyšetřen žádným nezávislým soudním znalcem ani nebyla jeho omluva řádně ověřena. Z časové osy omluv je zřejmé, že rodiče poškozeného hledali na poslední chvíli jakoukoliv záminku, aby se jejich syn vyhnul soudu, kde měl vypovídat jako korunní svědek. Soud namísto toho, aby důsledně chránil práva obviněného a výslech klíčového svědka před soudem provedl, bez zjevného důvodu takto nekonal. Nic soudu přitom nebránilo poškozeného vyslechnout bez přítomnosti obviněných či veřejnosti. Obhajoba tak byla krácena o právo výslechu jediných přímých svědků a poškozeného před soudem, čímž bylo mimo jiné porušeno i právo ústnosti soudního jednání.
7. Obviněný ve svém dovolání dále uvedl, že trestní stíhání porušuje jednu ze základních zásad trestního práva, a to ultima ratio, tedy zásadu subsidiarity trestní represe, která znamená použití trestního práva jako krajního prostředku ochrany činem dotčených zájmů. V projednávané věci dále dle obviněného nebylo prokázáno, že ke skutku došlo tak, jak je popsáno v rozsudku, a v souladu se zásadou „in dubio pro reo“ by měl být proto obžaloby zproštěn. Obviněný s ohledem na shora uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 6. 6. 2024, sp. zn. 7 To 123/2023, zrušil, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k niž došlo zrušením pozbyla podkladu a přikázal Krajskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl a zejména aby v řízení před soudem vyslechl nejen údajného poškozeného CCCCC ale i oba další svědky a současně zajistil znalecké zkoumání obecné a specifické věrohodnosti klíčových svědků.
8. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a po přezkoumání obsahu předloženého mimořádného opravného prostředku uvedl, že v jeho rámci obviněný poukazuje na vady dotčených soudních rozhodnutí, konkrétně na nedostatky naplnění skutkové podstaty příslušného přečinu, neúplnost dokazování, porušení zásady ultima ratio a nerespektování zásady in dubio pro reo. K uplatněným výhradám státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství uvedl, že napadené rozhodnutí netrpí vadami, které by odůvodnily opakovaný kasační zásah dovolacího soudu, a proto navrhl dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně souhlasil, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska rovněž souhlasil podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
9. Obviněný se s vyjádřením státního zástupce neztotožnil a setrval na svém dovolání.
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.
11. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
12. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
13. Nejvyšší soud v této věci již jednou rozhodoval, a to usnesením ze dne 20. 2. 2024, sp. zn. 4 Tdo 1128/2023, v němž dospěl k závěru, že v projednávané věci je možno dovodit naplnění všech znaků přečinu výtržnictví jak po stránce objektivní, tak i subjektivní a současně konstatoval, že se ztotožnil s úvahami nejvyššího státního zástupce, že na jednání obou obviněných je třeba reagovat prostředky trestního práva, neboť došlo k intenzivnímu porušení chráněných zájmů, kdy oba obvinění využili své fyzické převahy dospělých mužů vůči psychicky nezralému dítěti – poškozenému na místě veřejně přístupném. Tímto rozhodnutím proto došlo podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu ke zrušení předchozího rozhodnutí Krajského soudu v Brně, přičemž výsledkem nového projednání věci po shora citovaném zrušovacím rozhodnutí Nejvyššího soudu je nyní přezkoumávané usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 6. 6. 2024, sp. zn. 7 To 123/2023.
14. Obviněný A. J. ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Pod uvedený dovolací důvod lze podřadit tři skupiny vad důkazního řízení. Do první skupiny takových vad patří tzv. opomenuté důkazy, pokud soudy odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily. Patří sem taktéž případy, pokud soudy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Druhou skupinu vadné realizace důkazního řízení tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí oblast pak zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. pokud odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení. Jedná se tedy o tzv. stav extrémního nesouladu mezi skutkovým zjištěním a skutečnostmi, jež vyplývají z provedených důkazů a v důsledku toho pak i konečným hmotněprávním posouzením (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2022 sp. zn. 7 Tdo 1315/2021). I nadále však na podkladě uvedeného dovolacího důvodu není možné domáhat se přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Mimo meze tohoto dovolacího důvodu jsou tedy takové námitky, jimiž se obviněný snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy obou stupňů, a tím i změny ve skutkových zjištěních soudu a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu, kterou prosazuje, či která více odpovídá představám obviněného. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy není naplněn námitkami, které jsou prostou polemikou se skutkovými zjištěními soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů, nejde-li o uvedenou kategorii nejtěžších vad důkazního řízení odpovídajících kategorii tzv. extrémního nesouladu.
15. Obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku namítl, že nebylo řádně provedeno dokazování, když například na výslech klíčového svědka, který byl opakovaně soudem předvolán, soud naprosto rezignoval a návrhy na doplnění dokazování zamítl bez dostatečného zdůvodnění. Soud rovněž nevyslechl žádného ze svědků obžaloby, kteří se nacházeli na místě činu.
16. Nejvyšší soud k této námitce pouze ve stručnosti uvádí, že v posuzované věci se nejedná o případ tzv. opomenutých důkazů. Krajský soud v Brně se v odůvodnění svého rozhodnutí navrženými důkazními návrhy zabýval a dospěl k závěru, že jsou nadbytečné. Odvolací soud neshledal podmínky pro znalecké zkoumání svědků, zejména pak poškozeného, neboť s věrohodností výpovědí těchto svědků se nalézací soud v odůvodnění svého rozsudku v potřebném rozsahu vypořádal. Nelze ani přisvědčit námitce obviněného, že obhajoba byla krácena o právo výslechu jediných přímých svědků a poškozeného před soudem, čímž bylo porušeno i právo ústnosti soudního jednání. K této námitce Nejvyšší soud nad rámec dovolacího důvodu uvádí, že žádný zásah do těchto práv neshledal. Soudy plně respektovaly veškerá procesní práva obviněného, včetně jeho práva na obhajobu, jejich rozhodnutí přitom odpovídají i právu hmotnému.
17. Obviněný ve svém dovolání uplatnil taktéž dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Podle tohoto dovolacího důvodu lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03).
18. V rámci dovolacího důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný namítl, že nebyly naplněny znaky skutkové podstaty trestného činu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, neboť nebyla naplněna objektivní stránka tr. činu, tedy nebyl ohrožen objekt trestného činu, kterým je veřejný pořádek, nebyla naplněna ani subjektivní stránka, tedy úmysl obviněného narušit veřejný pořádek a nebyla naplněna ani objektivní stránka činu, protože nebylo prokázáno, že by obviněný provedl to, co je uvedeno v popisu skutku.
19. Vzhledem k uplatněným námitkám musí Nejvyšší soud především konstatovat, že se s nimi již vypořádal ve svém předchozím rozhodnutí ze dne 20. 2. 2024, sp. zn. 4 Tdo 1128/2023 a ani tentokrát neshledal žádné relevantní důvody pro jejich akceptaci. V projednávaném případě došlo k jednání, při němž dospělí obvinění vulgárně verbálně a fyzicky napadli poškozeného ve věku čtrnácti let a způsobili mu lehké povrchní poranění, a to na místě veřejnosti přístupném, ve středu obce u hlavní ulice u obecního úřadu a pošty, na osvětleném prostranství. Jak již uvedl Nejvyšší soud ve svém předchozím rozhodnutí, pro naplnění znaku „na místě veřejnosti přístupném“, jak je vymezen v základní skutkové podstatě § 358 odst. 1 tr. zákoníku, není vůbec podstatné, kolik lidí bylo ve skutečnosti přítomno dosahu celého incidentu, neboť výtržnost nemusí nutně být v době činu postřehnuta více lidmi. Pro naplnění tohoto znaku přitom je podstatné to, že existuje zcela reálná možnost, že by taková výtržnost postřehnuta být mohla. Způsobem provedení činu, který spočíval v napadení nezletilého poškozeného na ulici v centru obce, a to dvěma dospělými a za doprovodu vulgárních nadávek, došlo k narušení občanského soužití, veřejného klidu a pořádku, čímž došlo k zasažení objektu žalovaného přečinu, jímž je ochrana veřejného pořádku a občanského soužití. Nejvyšší soud dále odkazuje i na svou argumentaci stran naplnění subjektivní stránky žalovaného přečinu, kdy uvedl, že se obviněný uvedeného skutku dopustil v úmyslu přímém, neboť si musel být dobře vědom, že se dopouští nepřijatelného, protiprávního jednání v podobě napadení nezletilého ve zjevné přesile se spoluobviněným A. B., a to za použití vulgárních nadávek a v přítomnosti dalších nezletilých osob, které mohlo vyvolat narušení veřejného pořádku. I když byla jistou motivací jednání obviněných odplata za předchozí neshody poškozeného a syna obviněného A. J., způsob provedení této odplaty, spočívající v napadení dítěte dvěma dospělými osobami, lze bez zřejmých pochybností považovat za trestný čin výtržnictví ve smyslu § 358 odst. 1 tr. zákoníku.
20. Taktéž k námitce obviněného, že nebyla respektována zásada subsidiarity trestní represe, se již Nejvyšší soud ve svém předchozím rozhodnutí vyjádřil, kdy uvedl, že projednávané jednání obviněného se zjevně vymyká z okruhu běžného výtržnického jednání tohoto druhu, a proto je zde zcela odůvodněna nutnost uplatnění trestní odpovědnosti včetně trestněprávních důsledků s ní spojených.
21. Posledně k námitce, že nebyla respektována zásada v pochybnostech ve prospěch pachatele (in dubio pro reo), Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že odlišná zjištění soudů, která se míjí s představami obviněného, nemohou být důsledkem porušení zásady presumpce neviny a principu in dubio pro reo ze strany soudů. Podle celé řady respektovaných rozhodnutí Ústavního soudu či Nejvyššího soudu se totiž nelze ztotožnit s názorem, že stojí-li proti sobě dvě odlišná tvrzení, respektive dvě skupiny důkazů, které nabízejí různé varianty průběhu skutkového děje, je třeba vždy a za všech okolností rozhodnout ve prospěch obviněného s odkazem na zásadu in dubio pro reo. Uplatnění této zásady je totiž namístě pouze tehdy, pokud soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů dospěje k závěru, že zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Pokud však soud po vyhodnocení důkazní situace žádné pochybnosti o průběhu skutkového děje nemá, podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ splněny nejsou. Pro úplnost zbývá dodat, že tvrzení, že nebylo postupováno v souladu se zásadou in dubio pro reo, nelze považovat za relevantní výhradu, neboť tato námitka směřuje do oblasti skutkových zjištění a proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Uvedené pravidlo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v § 2 odst. 2 tr. ř. a má vztah pouze ke zjištění skutkového stavu na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností. Je tudíž zjevné, že pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2016, sp. zn. 11 Tdo 812/2017).
22. Je tak možno učinit závěr, že v průběhu daného trestního řízení bylo prokázáno, že obviněný A. J. svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaného ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud proto souhlasí se závěry, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
23. Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného A. J. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. 11. 2024
JUDr. Jiří Pácal předseda senátu