USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 22. 9. 2022 v neveřejném zasedání o dovolání
obviněného F. K., nar. XY v XY, bytem XY, s adresou pro účely doručování XY,
XY, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 3. 2022 č. j. 6 To
60/2021-11666, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 11 T
23/2019, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného F. K. odmítá.
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 20. 7. 2021 č. j. 11 T 23/2019-11630 v
trestní věci obviněných F. K., J. Š. a společnosti S. G. byl obviněný F. K.
(dále také jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným zvlášť závažným
zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1,
odst. 3 písm. a) tr. zákoníku na skutkovém základě popsaném v bodech ad I. a/ a
II. výroku o vině. Za to byl podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu
odnětí svobody v trvání pěti a půl roku, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2
písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Vedle toho mu byl podle §
73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu
výkonu funkce statutárního orgánu obchodních korporací na dobu pěti let.
Současně došlo k odsouzení a potrestání spoluobviněných J. Š. a společnosti S.
G.
Trestná činnost spočívala podle skutkové věty výroku o vině odsuzujícího
rozsudku zkráceně v tom, že
I. a/ v době od 1. 9. 2011 do přinejmenším 11. 11. 2011 sám, popřípadě s
dalšími doposud neustanovenými osobami, v úmyslu řídit a ovlivňovat provádění
obchodních a platebních transakcí a získat tak neoprávněný finanční prospěch ke
škodě České republiky z neodvedené daně z přidané hodnoty z provedených
zdanitelných plnění společnosti S. G., IČ: XY, se sídlem XY (nyní se sídlem
XY), v XY, případně na jiném dosud neupřesněném místě v Jihomoravském kraji,
navázal na jednání dosud neustanovených pachatelů, kteří zajistili, aby
stávající jednatel této společnosti M. Ž., nar. XY, dne 1. 9. 2011 uzavřel
Dodací smlouvu se společností D. M., se sídlem XY, Rakousko, jako dodavatelem,
na základě které měla společnost S. G. v období od 1. 9. 2011 do 31. 7. 2012
odebírat pohonné hmoty (motorovou naftu a benzín), poté dne 22. 9. 2011 pod
příslibem pravidelné měsíční odměny, s cílem zastřít skutečné organizátory
nákupu a prodeje pohonných hmot na území České republiky dosadil do funkce
jediného jednatele a společníka společnosti S. G., J. Š., kterého následně
řídil a na jehož pokyn J. Š. podepsal jím dodané písemnosti, na základě kterých
společnost S. G., v období od 3. 10. 2011 do 11. 11. 2011 nejméně v 36
případech specifikovaných ve výroku rozsudku dovezla do České republiky od
společnosti D. M. pohonné hmoty v celkovém objemu 5.018.053 litrů v celkové
hodnotě 83.579.891,27 Kč, které byly poté za využití služeb tzv. oprávněného
příjemce – společnosti D., IČ: XY, se sídlem XY, která řádně uhradila spotřební
daň příslušným celním úřadům, uvolněny pro trh v České republice, pročež
dovezené pohonné hmoty byly poté formálně přeprodávány dalším obchodním
společnostem v rámci České republiky, čímž společnosti S. G., vznikla povinnost
na dani z přidané hodnoty v České republice ve výši 28.255.814,66 Kč, které si
byl F. K. vědom, pročež v rozporu s § 21 odst. 1, § 101 odst. 1 a § 108 odst. 1
písm. a) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, v tehdy platném
znění, záměrně nezajistil podání daňového přiznání k dani z přidané hodnoty a
úhradu daně, ačkoliv J. Š. ujišťoval, že toto zařídí, přestože věděl, že tak
neučiní, namísto toho po úhradě kupní ceny dodavateli a spotřební daně a
provize oprávněnému příjemci J. Š. na jeho pokyn vybíral v hotovosti na pobočce
banky Oberbank AG v XY z bankovního účtu společnosti S. G., č. XY zbývající
finanční prostředky v celkové výši 6.395.000 Kč utržené prodejem pohonných
hmot, jež J. Š. následně předával F. K., který je poté použil dosud nezjištěným
způsobem, načež společnost S. G., obchodní činnost spočívající v nákupu a
prodeji pohonných hmot, která účelově a v rozporu se základním účelem podnikání
nebyla zaměřena na generování zisku, skutečně a řádně nepřiznala v daňovém
přiznání k dani z přidané hodnoty za 4. čtvrtletí roku 2011, resp. daňové
přiznání k dani z přidané hodnoty za uvedené zdaňovací období vůbec nepodala a
daň neodvedla, přičemž tímto jednáním F. K.
byla Česká republika, nyní
zastoupená Finančním úřadem pro hlavní město Prahu, Územní pracoviště pro XY,
zkrácena na dani z přidané hodnoty o částku ve výši nejméně 28.255.814,66 Kč, a
II. s cílem zastřít skutečné organizátory nákupu a prodeje pohonných hmot na
území České republiky ke dni 8. 12. 2011 zajistil převod 100% obchodního podílu
společnosti S. G., IČ: XY, se sídlem XY, na osobu P. K., jehož rovněž dosadil
do funkce jejího jediného jednatele, aby ho sám, popřípadě s dalšími doposud
neustanovenými osobami, řídil a ovlivňoval tak provádění obchodních a
platebních transakcí a získal tím neoprávněný finanční prospěch ke škodě České
republiky z neodvedené daně z přidané hodnoty z provedených zdanitelných plnění
společnosti S. G., poté v XY, případně na jiném dosud neupřesněném místě v
Jihomoravském kraji, přiměl P. K. k tomu, že ten jako jediný jednatel
společnosti S. G., v rámci její podnikatelské činnosti nejprve dne 11. 1. 2012
uzavřel Smlouvu na dodávky pohonných hmot se společností D. M., se sídlem XY,
Rakousko, jako dodavatelem, na základě které v období od 2. 2. 2012 do 16. 4. 2012 nejméně v 78 případech specifikovaných ve výroku rozsudku dovezla
společnost S. G., jakožto odběratel do České republiky pohonné hmoty v celkovém
objemu 12.329.419 litrů v celkové hodnotě 217.331.909,67 Kč, které byly poté za
využití služeb tzv. oprávněných příjemců – společností D., IČ: XY, se sídlem
XY, a S. Č., IČ: XY, se sídlem XY, které řádně uhradily spotřební daň
příslušným celním úřadům, uvolněny pro trh v České republice, pročež dovezené
pohonné hmoty byly poté formálně přeprodávány dalším obchodním společnostem v
rámci České republiky, čímž společnosti S. G., vznikla povinnost na dani z
přidané hodnoty v České republice ve výši 73.312.016,66 Kč, které si byl F. K. vědom, pročež v rozporu s § 21 odst. 1, § 101 odst. 1 a § 108 odst. 1 písm. a)
zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, v tehdy platném znění,
záměrně nezajistil podání daňového přiznání k dani z přidané hodnoty a úhradu
daně, ačkoliv jednatele společnosti P. K. ujišťoval, že toto zařídí, přestože
věděl, že tak neučiní, namísto toho po úhradě kupní ceny dodavateli a spotřební
daně a provize oprávněnému příjemci P. K. na jeho pokyn vybíral v hotovosti
jednak v době od 1. 2. 2012 do 17. 4. 2012 na pobočce banky Oberbank AG pobočka
Česká republika z bankovního účtu společnosti S. G., č. XY tam zbývající
finanční prostředky v celkové výši 15.840.000 Kč a jednak v době od 20. 3. 2012
do 17. 4. 2012 na pobočce banky UnitCredit Bank Czech republik, a. s., v XY z
bankovního účtu společnosti S. G., č. XY zbývající finanční prostředky ve výši
4.860.000 Kč utržené prodejem pohonných hmot, jež P. K. následně předával F. K., který je poté použil dosud nezjištěným způsobem, načež společnost S. G.,
obchodní činnost spočívající v nákupu a prodeji pohonných hmot, která účelově a
v rozporu se základním účelem podnikání nebyla zaměřena na generování zisku,
skutečně a řádně nepřiznala v daňovém přiznání k dani z přidané hodnoty za 1. a
2. čtvrtletí roku 2012, resp. daňové přiznání k dani z přidané hodnoty za
uvedená zdaňovací období vůbec nepodala a daň neuhradila, přičemž tímto
jednáním F. K.
byla Česká republika, nyní zastoupená Finančním úřadem pro
Jihomoravský kraj, Územní pracoviště XY., zkrácena na dani z přidané hodnoty o
částku ve výši nejméně 73.312.016,66 Kč.
Následná odvolání obviněných F. K., J. Š. a poškozeného Finančního úřadu pro
Jihomoravský kraj, Územní pracoviště XY, proti shora citovanému rozsudku Vrchní
soud v Olomouci usnesením ze dne 24. 3. 2022 č. j. 6 To 60/2021-11666 podle §
256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl.
Na předmětné rozhodnutí odvolacího soudu reagoval obviněný F. K. dovoláním, v
němž odkázal na ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) a m) tr. ř. s tím, že
„napadené rozhodnutí, kterým bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho řádného opravného
prostředku proti rozsudku soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním
posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení“. Přitom
setrval na své obhajobě z dosavadního průběhu řízení, podle níž žádný skutek
naplňující zákonné znaky zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a
podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku,
nespáchal. Zdůraznil, že v žádné ze společností uvedených v rozsudku soudu
prvního stupně nikdy nepůsobil jako statutární orgán, a současně vyjádřil
nesouhlas s konstatováním odvolacího soudu, že fakticky řídil jím dosazené
jednatele s cílem získat osobní finanční profit neodvedením daně z přidané
hodnoty. Soudy po jeho výtce nezkoumaly důvěryhodnost spoluobviněného Š., který
dlouhodobě užíval antidepresiva, v minulosti byl opakovaně hospitalizován na
psychiatrii, pokusil se o sebevraždu a především byl pravomocně odsouzen za
další dva trestné činy podvodu spáchané v roce 2011. Stejně tak se nezabývaly
věrohodností původně spoluobviněného K., který byl jako těžký alkoholik
opakovaně přistižen při krádeži v prodejně Billa v XY na XY, kde odcizil a pil
přípravek Okena, což mu vyneslo i stejnojmennou přezdívku. Dovolatel míní, že v
daném případě neexistuje tzv. kauzální nexus mezi jeho jednáním a vznikem
škodlivého následku. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud „rozsudek“ (ve skutečnosti
se však jednalo o usnesení) Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 3. 2022 č. j.
6 To 60/2021-11666 i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne
20. 7. 2021 č. j. 11 T 23/2019-11630 zrušil a „věc vrátil k novému projednání“.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní
zástupce“) v písemném vyjádření k dovolání podle § 265h odst. 2 tr. ř. předně
podotkl, že obviněný je v zásadě vystavěl pouze na procesních výhradách vůči
hodnocení důvěryhodnosti výpovědí dalších spoluobviněných, kteří se k trestné
činnosti doznali a zároveň z ní usvědčili i jeho samého. Přitom se argumentačně
opíral o fakt, že jde o osoby z nižších sociálních vrstev, což byl ovšem právě
důvod, pro které je v rámci páchání trestného činu vyhledal, oslovil s možností
přivýdělku a zapojil je do realizace svého záměru cíleně tak, aby zodpovědnost
za zkrácení daně nakonec padla jen na ně. Takto vystavěná argumentace podle
státního zástupce nejenže nespadá pod uplatněný hmotněprávní dovolací důvod,
ale současně nemůže značit ani zjevný nesoulad mezi skutečným obsahem ve věci
provedených důkazů a skutkovými zjištěními, která z nich vyvodily soudy.
Naopak, doznání hned několika pachatelů k trestné činnosti společně s dalšími
podpůrnými důkazy (např. výpověďmi svědků S., J., M. aj.), posouzenými
jednotlivě i ve vzájemných souvislostech, jednoznačně svědčí i o vině
dovolatele, resp. o jeho vůdčím postavení při uskutečňování daňového trestného
činu. Jeho tvrzení, že soudy patřičně nezkoumaly věrohodnost spoluobviněných,
nadto neodpovídá skutečnému průběhu dokazování, v jehož rámci byl opatřen mimo
jiné znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, vypracovaný k
osobě J. Š. Na příslušnou námitku pak oba soudy dostatečně reagovaly i v
odůvodněních svých rozhodnutí. Žádnou váhu nebylo podle názoru státního
zástupce možno přiznat ani obhajobě dovolatele, že nikdy nepůsobil jako
statutární zástupce té či oné z inkriminovaných obchodních společností a už
proto se nemohl dopustit přisouzeného zločinu podle § 240 odst. 1, odst. 3
písm. a) tr. zákoníku. Spáchání tohoto trestného činu totiž není podmíněno tím,
aby se jej dopustil speciální subjekt, zde v postavení statutárního orgánu
právnické osoby. Z výše rekapitulovaných důvodů tedy státní zástupce navrhl,
aby Nejvyšší soud předložené dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr.
ř., jako podané z jiného důvodu, než jsou uvedeny v § 265b tr. ř., a aby tak
podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl v neveřejném zasedání. Souhlas s
projednáním věci v neveřejném zasedání pak vyjádřil i pro případ jiného
rozhodnutí Nejvyššího soudu ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Obviněný F. K. je podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k
podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho
bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací
lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta
první tr. ř.) a současně splňovalo formální i obsahové náležitosti
předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost je dána podle
§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť směřuje proti pravomocnému
rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, kterým byl zamítnut řádný opravný
prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku, jímž byl uznán vinným a byl mu
uložen trest.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř.,
bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o které je obviněný opřel,
lze podřadit pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. h) a m) tr. ř., na
které odkázal. Toto zjištění mělo zásadní význam z hlediska splnění podmínek
pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i
odst. 1, 3 tr. ř.).
Dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., ve znění účinném od 1.
1. 2022, je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí
nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení
uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní
podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu
předcházejícím dán některý z důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až l
) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo buď k
zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a
procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, anebo byl řádný
opravný prostředek zamítnut, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán
některý se shora uvedených dovolacích důvodů.
Prvá z obou alternativ byla v dané trestní věci vyloučena, neboť Vrchní soud v
Olomouci projednal odvolání obviněného ve veřejném zasedání a rozhodl o něm po
provedeném přezkumu. Druhá alternativa by pak v posuzovaném případě byla
naplněna toliko za předpokladu, že by řízení předcházející napadenému
rozhodnutí soudu druhého stupně bylo vskutku zatíženo vadou zakládající
existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který
obviněný rovněž uplatnil.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1.
2022, je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou
formulací zákon vyjadřuje, že předmětný dovolací důvod je určen k nápravě
právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud spočívají v právním posouzení
skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na něj se
naopak nelze domáhat přezkumu skutkových zjištění, na nichž je napadené
rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci je zde při rozhodování o
dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové
povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v
souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud
musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního
řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v
jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu
s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s
ohledem na zjištěný skutkový stav.
Jsou-li výše rozvedená výkladová východiska k deklarovanému dovolacímu důvodu
aplikována na nyní posuzovaný případ, je zřejmé, že pod něj nebylo možno
podřadit obecný povzdech obviněného nad způsobem, jakým soudy hodnotily
věrohodnost usvědčujících výpovědí spoluobviněného J. Š. a původně
spoluobviněného (nyní již zemřelého) P. K. Pokud obviněný tuto ryze procesní
námitku bez dalšího odůvodnil paušalizujícím odkazem na zpochybnění duševního
zdraví a trestní minulost prvního z obou jmenovaných a na nižší sociální status
a nestandardní sociální návyky druhého z nich, nelze dané argumentační
východisko považovat ani za relevantní výhradu vůči nesprávné aplikaci norem
trestního zákoníku na skutkový stav formulovaný ve výroku o vině odsuzujícího
rozsudku, jak předpokládá ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ale ani za
námitku způsobilou založit dovolací přezkum na základě jiného z důvodů
taxativně vypočtených v § 265b tr. ř., a to včetně důvodu podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. Z prostého faktu, že soud hodnotí provedené důkazy v rozporu s
představami obviněného, totiž nelze automaticky dovozovat, že by své rozhodnutí
zatížil vadou spočívající ve zjevném nesouladu mezi obsahem důkazů a z nich
vyvozených skutkových zjištění (kterou dovolatel navíc ani výslovně nenamítl),
na niž by bylo nutno reagovat kasačním rozhodnutím.
Za teoreticky právně relevantní bylo možno považovat pouze hmotněprávní námitku
obviněného, že pokud nikdy (tedy ani v rozhodné době) nepůsobil v pozicích
statutárních orgánů společností S. G., resp. S. G., nemohl se stíhaného
trestného činu dopustit a nemůže zde ani být příčinná souvislost mezi jeho
jednáním a škodlivým následkem v podobě zkrácení daně. To podle dovolatele samo
o sobě vylučovalo přijetí závěru o jeho vině posuzovaným trestným činem. S
daným aspektem jeho obhajoby byl nicméně konfrontován již odvolací soud, který
na něj reagoval v bodě 17. odůvodnění napadeného usnesení úvahami, jimž z
věcného hlediska nelze nic vytknout a není tudíž nezbytné je znovu opakovat a
cokoli k nim dodávat. Ani sám dovolatel ostatně nijak nespecifikoval, z jakého
důvodu tam vyslovený právní názor pokládá za mylný a odporující trestněprávní
nauce nebo rozhodovací praxi soudů. Na obdobné případy pamatuje ustálená
judikatura Nejvyššího soudu, podle níž opakuje-li obviněný v dovolání v
podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně či
případně v odvolacím řízení, s nimž se soudy prvního a druhého stupně
dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné
ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (k tomu srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002 sp. zn. 5 Tdo 86/2002, uveřejněné pod NS
17/2002-T 408).
Závěrem lze tedy konstatovat, že námitky obviněného F. K. dílem vůbec
nerespektovaly věcné zaměření důvodů uvedených v § 265b tr. ř. a dílem z
hlediska ustanovení § 265b odst. 1 písm. h), m) tr. ř. postrádaly jakékoli
opodstatnění. Nejvyšší soud proto jeho dovolání (jako celek) odmítl podle §
265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Za splnění podmínky
podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak rozhodl v neveřejném zasedání, aniž by
k tomu bylo třeba souhlasu stran řízení.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 22. 9. 2022
JUDr. František Hrabec
předseda senátu