4 Tdo 861/2025-2376
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 6. 11. 2025 o dovolání, které podal obviněný Luděk Burian, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Všehrdy, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 12. 2024, sp. zn. 8 To 96/2024, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 1 T 5/2023, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2024, sp. zn. 1 T 5/2023, byl obviněný Luděk Burian uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a odsouzen podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na pět let. Pro jeho výkon byl podle § 56 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkcí ve statutárních orgánech obchodních korporací na dobu pěti let. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo obviněnému uloženo uhradit poškozené České republice, zastoupené Finančním úřadem pro Středočeský kraj, na náhradě škody 17 068 159 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená se zbytkem nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Uvedeného trestného činu se obviněný podle výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně dopustil ve stručnosti následovně. V období od 25. 4. 2014 do 25. 1. 2017 jako jednatel a společník s podílem 45%, tj. jako osoba fakticky ovládající obchodní společnost ADACPNEU, s. r. o., IČO 247 14 542 (dále jen „ADACPNEU“), která byla od ledna 2011 registrována jako plátce daně z přidané hodnoty, v úmyslu ve velkém rozsahu protiprávně snížit daňovou povinnost jmenované společnosti na dani z přidané hodnoty ve zdaňovacích obdobích od 1. čtvrtletí 2014 do prosince 2016 záměrně zatajil existenci zdanitelných plnění spočívajících v dodání zboží tuzemským odběratelům prostřednictvím dobírkové platební metody zprostředkované zásilkovou obchodní společností tím, že předmětné příjmy z dobírek nechal v období od ledna 2014 do prosince 2016 zasílat na své soukromé bankovní účty namísto na účet ADACPNEU (kam byly následně z účtu obviněného zasílány nesprávně účtované jako peníze na cestě, ačkoli měly být označeny jako inkaso výnosů a podléhaly DPH), a že nezaviněně jednající M. D. pověřené vedením účetnictví pro účely daně z přidané hodnoty a sestavováním daňových tvrzení [daňovým tvrzením se má na mysli sdělení daňového subjektu adresované správci daně, ve kterém subjekt sám stanoví svou daňovou povinnost nebo uplatňuje nějaký nárok vůči správci daně] a další dosud neztotožněné osobě, která tuto agendu vykonávala po ní, nepředal k zaúčtování faktury vystavené ADACPNEU k těmto zatajeným zdanitelným plněním, a následně sám či prostřednictvím jiné osoby, které poskytl přístup do datové schránky ADACPNEU, nechal podat dálkovým způsobem u příslušného finančního úřadu ve výroku rozsudku přesně co do data a údajů specifikovaná přiznání k dani z přidané hodnoty s nesprávně vykazovanou hodnotou poskytnutých zdanitelných plnění. Tím v rozporu s § 21 odst. 1 zák. č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (dále jen „zákon o DPH“), ve znění účinném do 14. 2. 2017, úmyslně docílil protiprávní snížení vlastní daňové povinnosti ADACPNEU na dani z přidané hodnoty o celkem 17 068 159 Kč.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Praze tak, že jej podle § 256 tr. ř. usnesením ze dne 11. 12. 2024, sp. zn. 8 To 96/2024, zamítl.
II. Dovolání obviněného
4. Rozhodnutí odvolacího soudu a jeho prostřednictvím i všechny výroky z rozsudku soudu prvního stupně napadl obviněný dovoláním, které za něj písemně zpracovala obhájkyně Mgr. Karolína Babáková. Svůj mimořádný opravný prostředek opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. se slovní citací, že rozhodná skutková zjištění jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
5. Výhrady proti odsuzujícímu rozsudku dovolatel rozdělil do tří skupin. S odkazem na § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítal, že skutková zjištění jsou částečně v rozporu s provedenými důkazy. S odkazem na stejné ustanovení a současně s odkazem na § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. brojil proti absenci objektivní i subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu podle § 240 tr. zákoníku a konečně jen s odkazem na § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. namítal vadný závěr o povinnosti obviněného k náhradě škody.
6. Pokud jde o skutková zjištění obviněný namítl, že soud prvního stupně neprokázal a ani v odůvodnění svého rozsudku nevyložil, na základě jakého důkazního podkladu dospěl k závěru, že obviněný „cíleně nepředal M. D. k zaúčtování a zohlednění v daňových tvrzeních faktury vystavené společností ADACPNEU s. r. o.“. Odvolacímu soudu vytkl, že se s touto námitkou nevypořádal a skutková zjištění prvostupňového soudu bez dalšího převzal.
7. K tomu zopakoval svou obhajobu, že faktury vystavené na objednávky z internetového obchodu byly automaticky generovány v programu tzv. datového skladu a následně exportovány do souborů ve formátu CSV, které byly elektronicky předávány externí účetní M. D. Tuto skutečnost označil za prokázanou výpověďmi svědků S. a Š. i listinnými důkazy, zejména obsahem účetních šanonů č. 29 a 30.
8. K objektivní stránce skutkové podstaty zločinu podle § 240 tr. zákoníku dovolatel uvedl, že soudy chybně vyhodnotily jeho postup spočívající v příjmu plateb na soukromý účet jako zatajení zdanitelných plnění. V případě daně z přidané hodnoty není zdanitelným plněním úplata, nýbrž samotné dodání zboží, a povinnost přiznat daň vzniká samotným dodáním bez ohledu na úhradu ceny. Proto ani případné „odklonění“ plateb na jeho soukromé účty nemohlo představovat zatajení zdanitelných plnění a nemělo být samo o sobě považováno za trestné jednání. K tomu by bylo potřeba dalších kroků směřujících k zatajení zdanitelných plnění před externí účetní, a ty v popisu skutku uvedeny nejsou a ani nebyly prokázány.
9. Obviněný také namítl, že soudy nezjistily konkrétní souvislosti mezi jednotlivými úhradami zaslanými na jeho soukromé účty a fakturami, které údajně cíleně nepředal externí účetní M. D. Zdůraznil, že tato otázka ani nebyla předmětem dokazování v hlavním líčení. Odvolací soud přesto v bodě 34 svého usnesení konstatoval, že obviněný „odklonil podstatnou část plateb za prodané pneumatiky na svůj soukromý účet a nepředal M. D. faktury za tyto platby“. Odvolací soud tak, aniž by doplnil dokazování nebo ho zopakoval, dospěl ke skutkovému závěru, že existuje souvislost mezi konkrétní platnou došlou na soukromý účet obviněného a konkrétní zatajenou fakturou. Takový postup obviněný označil za rozporný se zásadami trestního řízení a s právem na spravedlivý proces.
10. K právním závěrům soudů o naplnění objektivní stránky trestného činu podle § 240 tr. zákoníku dovolatel dále uvedl, že jsou v rozporu se samotnou konstrukcí daně z přidané hodnoty (dále také jen „DPH“) a s jejím hmotněprávním základem. Zdůraznil, že z pohledu trestního práva nemůže být za zkrácení daně považováno každé jednání, které se ukáže být nehospodárným či dokonce protiprávním, pokud nedosahuje intenzity trestného činu. V této souvislosti poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 24. 9. 2019, sp. zn. II. ÚS 698/19, (uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 164/2019), v němž Ústavní soud konstatoval, že nikoliv každé protiprávní jednání má být postihováno prostředky trestního práva.
11. K subjektivní stránce skutku obviněný namítl, že soudy nesprávně posoudily otázku pravé a nepravé lhostejnosti. Připomněl, že neměl odborné znalosti v oblasti účetnictví a daní, takže se jako řádný hospodář obrátil na kvalifikované osoby, zejména na M. D. a M. D., a spoléhal se na ně. V této souvislosti odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2019, sp. zn. 5 Tdo 1101/2018, podle kterého spolehnutí se jednatele na třetí osobu při vedení účetnictví může v konkrétních okolnostech vylučovat úmysl. Zdůraznil, že jeho případ je obdobný, neboť rovněž důvěřoval osobě, která měla potřebnou kvalifikaci, a neměl důvod pochybovat o její odbornosti.
12. Zbývající výhrady obviněného směřovaly proti výroku o jeho povinnosti k náhradě škody. Uvedl, že zkrácená daň z přidané hodnoty nepředstavuje škodu ve smyslu občanskoprávních předpisů a že správce daně není osobou oprávněnou uplatňovat nárok na náhradu škody v trestním řízení. Odkázal na usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2014 sp. zn. 15 Tdo 902/2013, podle něhož nárok státu na úhradu daně není nárokem na náhradu škody ve smyslu § 228 odst. 1 tr. ř. Také namítl, že soudy nižších stupňů nesprávně dovodily jeho ručitelský závazek podle § 159 odst. 3 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku a § 53 zák. č. 90/2012 Sb., zákona o obchodních korporacích. Nebylo přitom prokázáno, že by porušil povinnost péče řádného hospodáře či způsobil společnosti ADACPNEU škodu.
13. Závěrem obviněný shrnul své dovolací námitky tak, že ADACPNEU sice skutečně řádně nepřiznala a nezaplatila DPH, ovšem jemu to nelze klást za vinu. On nebyl tím, kdo jednal s úmyslem daň zkrátit. Zjištěné skutečnosti svědčí o pochybení externí účetní M. D. Nejvyššímu soudu navrhl, aby podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 12. 2024, sp. zn. 8 To 96/2024, a věc tomuto soudu přikázal k novému projednání a rozhodnutí podle § 265l odst. 1 tr. ř.
III. Vyjádření státního zástupce
14. K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru dovolací námitky obviněného směřující proti popisu skutku nejsou způsobilé naplnit jím uplatněný dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože obviněný nepoukázal na žádný, natož zjevný rozpor mezi provedenými důkazy a pro posouzení věci rozhodnými skutkovými zjištěními soudů. Nabídl pouze pro sebe příznivější verzi skutku a polemizoval s hodnocením důkazů soudy obou stupňů. Pokud jde o zbylé námitky, kterými obviněný zpochybňuje naplnění objektivní a subjektivní stránky spáchaného zločinu a povinnost k náhradě škody, lze je podle státního zástupce s určitou mírou tolerance podřadit dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jsou ale zjevně nedůvodné.
15. Napadené rozhodnutí nespočívá na nesprávném právním posouzení skutku, protože skutková zjištění popsaná ve výrokové části odsuzujícího rozsudku zachycují jednání, které naplňuje všechny znaky § 240 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Vyplývá z nich, že obviněný záměrně zatajil zdanitelná plnění tím, že směřoval příjmy z dobírek za dodané zboží mimo účet plátce daně a nezajistil jejich zaúčtování a promítnutí v přiznání k DPH, čímž došlo ke snížení této daňové povinnosti v celkové částce 17 068 159 Kč. Přitom je-li zatajena samotná skutečnost zakládající vznik daňové povinnosti, je výše zkrácení daně rovna celé povinné platbě (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2.
12. 2015, sp. zn. 7 Tdo 1404/2015). Námitka obviněného, že DPH se váže k dodání zboží a nikoli k jeho úhradě, právní závěry soudů naopak podporuje, neboť k dodání zboží, které obviněný nepromítl do daňových tvrzení, prokazatelně docházelo a převody plateb na soukromé účty obviněného z tohoto důvodu nejsou právně neutrální, ale jsou projevem zatajení zdanitelných plnění. Za právně irelevantní označil státní zástupce i argument o absenci objasnění vazeb jednotlivých nepřiznaných plateb ke konkrétním fakturám.
Státní zástupce znovu poukázal na to, že DPH byla zkrácena souhrnným zatajením výstupů, jak plyne z výsledků dokazování, zejména z odborných zjištění o neúčtování výnosů a DPH z plateb inkasovaných od zásilkových firem na soukromé účty obviněného. S poukazem na závěry znalkyně z oboru ekonomiky, odvětví účetní evidence připomněl, že účetnictví ADACPNEU bylo v roce 2014 vedeno nesprávně, neúplně a neprůkazně, nezahrnovalo operace deklarované na soukromém účtu obviněného a částky převáděné z tohoto účtu na účet daňového subjektu byly nesprávně zaúčtovány jako „peníze na cestě“ a „zvýšení základního kapitálu“.
V roce 2015 a 2016 pak nebylo účetnictví vedeno vůbec. Při zjišťování vlastní daňové povinnosti proto znalkyně vycházela jen z příjmů přijatých na soukromé účty obviněného od zásilkové společnosti. Pokud jde o zbývající bankovní účty vyšla z předpokladu, že tam uvedené příjmy byly řádně zaúčtovány a zdaněny.
16. K namítané absenci subjektivní stránky státní zástupce uvedl, že z provedených důkazů vyplývá nepřímý úmysl obviněného zkrátit DPH [§ 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Soudy nepochybily, pokud u obviněného shledaly tzv. nepravou lhostejnost. Obviněný byl seznámen se všemi rozhodnými skutečnostmi a měl oprávnění v daňových otázkách. Přesto účetní, kterou pověřil daňovými záležitostmi, dával neúplné podklady a zcela rezignoval na svou povinnost podat úplné a pravdivé daňové přiznání k DPH. Neučinil ani dostatečné kroky k zajištění řádného vedení účetnictví. Za této situace musel být smířen s tím, že daňová povinnost nebude správně vyměřena a dojde k jejímu zkrácení. Spoléhání se na externí účetní nemůže zvrátit závěr o úmyslném zásahu do daňových povinností, jestliže sám obviněný určoval tok plateb a ke snížení DPH vedlo právě nesprávné zaúčtování převodů z jeho soukromých účtů. To, že zpracováním účetnictví ve vztahu k DPH obviněný pověřil M. D., ho trestní odpovědnosti také nezbavuje, protože jednak ji neposkytl potřebnou součinnost a jednak přinejmenším od října 2014 věděl, že ho zpracovává nedůsledně a nesjednal nápravu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 5 Tdo 745/2014).
17. S námitkami proti výroku o náhradě škody se státní zástupce rovněž neztotožnil. Konstatoval, že v posuzované věci vznikla státu škoda odpovídající neodvedené DPH a obviněný je tím, kdo ji jako statutární orgán jednající za daňový subjekt – právnickou osobu způsobil, a platební výměr vydaný příslušným správcem daně, kterým byla zkrácená daň právnické osobě doměřena, je nevykonatelný. Skutečnost, kterou se obviněný zaštiťuje, že nezískal na úkor daňového subjektu vlastní prospěch, je z pohledu náhrady škody způsobené státu irelevantní.
18. Z uvedených důvodů státní zástupce navrhl dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., přičemž souhlasil i s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než jím navrhované rozhodnutí ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
19. Vyjádření státního zástupce bylo Nejvyšším soudem zasláno obviněnému prostřednictvím jeho obhájkyně k případné replice, kterou obviněný neučinil.
IV. Důvodnost dovolání
20. Nejvyšší soud shledal, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení, takže se zabýval otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označenému dovolacímu důvodu a tím, zda lze z jejich podnětu přistoupit k věcnému přezkumu napadeného rozsudku odvolacího soudu, kterého se obviněný domáhá. Možnost využití dovolání je totiž omezená jen na důvody taxativně vymezené v § 265b tr. ř., které lze obecně charakterizovat jako kvalifikované vady napadeného rozhodnutí nebo řízení mu předcházejícího. Konkrétní námitky obviněného pak musí uplatněnému dovolacímu důvodu svým obsahem také odpovídat, přičemž Nejvyšší soud je zásadně při své přezkumné činnosti vázán jejich rozsahem a důvody (viz § 265f odst. 1 a § 265i odst. 3 tr. ř.). Je to dáno tím, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad a dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání správnosti rozhodnutí soudů druhého stupně a nelze od něj očekávat revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů, kterými je dovolací soud taxativně vázán stejně jako rozsahem a charakterem námitek, kterými obviněný jejich naplnění odůvodňuje (§ 265f odst. 1 tr. ř.). Právně fundovanou argumentaci má při tomto restriktivním pojetí zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
21. Obviněný dovolání výslovně opřel o důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. a namítal zjevný rozpor rozhodných skutkových zjištění s obsahem
22. Vzhledem k tomu, že obviněný dovoláním napadl zamítavé usnesení odvolacího soudu (§ 256 tr. ř.) a v předcházejícím řízení byl podle něj dán jiný dovolací důvod, měl správně uplatnit také druhou variantu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. Toto pochybení ale samo o sobě nemělo žádný vliv na projednání dovolání, možný rozsah přezkumu napadeného rozhodnutí nebo samotný výsledek dovolacího řízení.
23. Konkrétní dovolací argumentace obviněného je značně nepřehledná, protože skutkové a hmotněprávní námitky se prolínají a opakují. Naprostou většinou námitek obviněný jen polemizoval s hodnocením důkazů a prosazoval vlastní verzi skutkového děje spočívající v tom, že pokud nebyla v přiznání k DPH vykazována na výstupu realizovaná zdanitelná plnění, jejichž úhrada směřovala na soukromé účty obviněného, jedná se jen o chybu externí účetní, kterou obviněný pověřil zpracováním těchto přiznání, neboť sám daňové problematice nerozuměl.
24. Takto koncipované výhrady samy o sobě nenaplňují dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který se týká objasnění skutku, neboť neidentifikují zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními rozhodnými pro právní posouzení věci a obsahem provedených důkazů, ani nepoukazují na procesně nepoužitelné či soudem opomenuté podstatné důkazy, které se k takovým skutkovým zjištěním vztahují. Neodpovídají ani jinému z taxativně vypočtených dovolacích důvodů v § 265b tr. ř. Současně nelze odhlédnout od toho, že v podstatě všechny dovolací námitky byly již uplatněny v předchozích stadiích trestního řízení a soud prvního stupně i odvolací soud se jimi zabývaly a přesvědčivě je vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Nejlépe to dokládá srovnání rekapitulace odvolacích námitek obviněného v bodech 5 až 17 odůvodnění usnesení odvolacího soudu a jejich vypořádání v bodech 25 až 39 téhož rozhodnutí. Nejvyšší soud proto požaduje za účelné připomenout rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu. C. H. Beck, svazek 17/2002, pod č. 408, a na ně navazující ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, která v opakovaní stejných námitek v dovolání jako v předchozím nalézacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, zpravidla spatřují dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
25. K námitkám, které obviněný podřadil pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., Nejvyšší soud vzhledem k jejich obsahu, dále připomíná, že v dovolacím řízení nelze zvažovat samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení jednotlivých důkazů, jak se toho obviněný domáhá. Uvedený výklad zaujal Nejvyšší soud např. ve svém usnesení ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002, publikovaném pod č. T 420. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Je pak plně na úvaze těchto soudů, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude okolnosti významné pro zjištění skutkového stavu objasňovat. Z hlediska práva na spravedlivý proces je samozřejmě klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3).
26. V této věci soudy obou stupňů uvedenému požadavku dostály. Svá rozhodnutí řádně odůvodnily, přičemž v souladu s požadavky na odůvodnění rozsudku uvedenými v § 125 odst. 1 tr. ř. vždy náležitě uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů i jak se vypořádaly s obhajobou obviněného (viz zejména přesvědčivé a podrobné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně v bodech 20 až 27).
27. Podstata skutku spočívá v tom, že obviněný v období 2014–2016 zatajil existenci podstatné části zdanitelných plnění (jednalo se konkrétně o dodávky zboží za úplatu odběratelům, kteří učinili objednávky skrze e-shop a platili je prostřednictvím zásilkových společností) tím, že úmyslně systematicky odkláněl příjmy z tzv. dobírkových plateb mimo bankovní účet ADACPNEU, která byla povinná k dani z přidané hodnoty, na své soukromé bankovní účty nepodléhající kontrole správce daně. Činil tak přitom s vědomím, že v důsledku toho se zdanitelná plnění, kterých se dobírkové platby týkaly, nemusí promítnout do účetnictví a do daňových přiznání ADACPNEU, a tím může dojít ke snížení její vlastní daňové povinnosti, přičemž se vznikem tohoto škodlivého následku, který si uměl představit jako možný, byl srozuměn (viz zejména body 25 a 26 rozsudku soudu prvního stupně).
Pokud obviněný namítá, že motivací k odesílání finančních prostředků ADACPNEU za uskutečněná zdanitelná plnění na jeho soukromé účty nebylo zkrácení daně ale řešení finančních problémů se společníkem M. Š., který se domáhal oproti jejich dohodě podílu na zisku, oba soudy srozumitelně vysvětlily, že toto „dočasné ochranné opatření“ není pro posouzení viny určující [současně lze doplnit, že motiv nemůže eliminovat úmysl a je irelevantní z hlediska naplnění znaků § 240 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr.
zákoníku]. Jednak trvalo skoro tři roky, takže lze těžko akceptovat, že šlo o dočasný krok, a jednak pro vyvození trestní odpovědnosti obviněného za zkrácení daně je podstatné, že realizací tohoto kroku způsobil, že předmětná zdanitelná plnění nebyla zahrnuta do daňových tvrzení za příslušná zdanitelná období a že neučinil nic, co by vzniku škodlivého následku v podobě zkrácení daně, který ve svém souhrnu dosáhl celkové výše 17 068 159 Kč, zabránilo.
28. K námitce obviněného, že chyba je na straně externí účetní M. D., která měla k dispozici všechny účetní doklady, je potřeba znovu připomenout, že to byl právě on, kdo jako jednatel daňového subjektu mající odpovědnost za správné splnění jeho daňové povinnosti, nastavil mechanismus plateb za poskytnutá zdanitelná plnění tak, že podstatnou část příjmů plátce daně pocházejících z tzv. dobírkových plateb zatajil před správcem daně tím, že je přesměroval mimo účet ADACPNEU na účty nepodléhající daňové kontrole, v důsledku čehož se poskytnutá zdanitelná plnění řádně neodrazila v účetnictví a daňových přiznáních této společnosti.
Tento závěr soud prvního stupně založil na důkazech nevzbuzujících jakoukoli pochybnost o jejich věrohodnosti (viz body 13 a 16 odůvodnění rozsudku). Vyšel především ze seznamu doručených zásilek vyžádaných od zásilkových společností, které ADACPNEU využívala, z dokumentace k těmto zásilkám, z bankovních výpisů z osobních účtů obviněného zachycující tok odkloněných dobírkových plateb, které správně měly putovat na bankovní účet ADACPNEU a být zde vykazovány jako příjmy z prodeje, a z výpisů z vlastního bankovního účtu ADACPNEU.
Pokud jde o to, kdo shromažďoval účetní doklady pro přiznání k DPH, akceptoval soud výpovědi svědků M. D., M. D., M. Š., V. Š. a L. S., ze kterých vyvstává, že to byl především obviněný, kdo externím účetním předával účetní doklady, a to v jejich listinné podobě. Svědci D. a D. se přitom shodli na tom, že obviněný jim účetní doklady k přiznání DPH poskytoval nárazově, přivezl je v krabici a neúplné, což svědka D. přimělo k ukončení spolupráce s obviněným. Po něm nastoupila svědkyně D. Z provedeného dokazování současně vyplynulo, že M.
D. neměla přístup k bankovnímu účtu daňového subjektu, natož k soukromým účtům obviněného, na které platby za zdanitelná plnění přicházely. Pokud jde o výši zkrácené daně, opřel se soud prvního stupně o závěry znalkyně z oboru ekonomiky, odvětví účetnictví a daní Z. M. Ta se ve svém posudku jasně vyjádřila k chybně účtovaným výnosům a ke špatné kvalitě účetnictví v roce 2014 a k jeho úplné absenci v letech 2015-2016 (chyběl účetní deník, prvotní doklady atd. - viz bod 13 rozsudku). Z uvedených důkazů soud prvního stupně vycházel při svém skutkovém závěru, že jednání obviněného bez ohledu na to, čím k němu byl prvotně motivován, mělo reálný dopad na vlastní daňovou povinnost ADACPNEU a v souhrnu vedlo ke zkrácení DPH o 17 068 159 Kč (rok 2014 – 3 577 756 Kč, rok 2015 – 5 842 106 Kč, rok 2016 – 7 648 298 Kč).
Soud prvního stupně při vyčíslení zkrácené daně přitom postupoval v souladu se zásadou in dubio pro reo, neboť takto kvantifikovaná částka zahrnovala pouze inkasované peněžní příjmy od zásilkové společnosti a jiné příjmy nebyly do zkrácené DPH zahrnuty. Sumární výše zkrácené daně tak byla výrazně nižší oproti té, která byla původně příslušným finančním úřadem vyčíslena na 25 441 529 Kč (viz trestní oznámení doručené Městskému státnímu zastupitelství v Praze dne 16. 5. 2019 na č. listu 1 tr. spisu).
Odvolací soud závěry soudu prvního stupně shledal zcela přesvědčivými a akcentoval ucelenost řetězce usvědčujících důkazů a absenci důvodných pochybností o skutkovém základu věci.
29. K výhradě obviněného, že v trestním řízení nebylo objasněno, která konkrétní faktura se váže k té které dobírkové platbě za poskytnuté zdanitelné plnění, která směřovala na jeho soukromý účet, Nejvyšší soud nad rámec odůvodnění napadených rozhodnutí připomíná, že pojem faktura z pohledu zákona č. 563/1991 Sb., zákona o účetnictví neexistuje. Slovem „faktura“ je v praxi zpravidla míněn účetní doklad, který je pro plátce DPH daňovým dokladem, pokud obsahuje náležitosti podle § 11 uvedeného zákona. V posuzované věci pak požadavek na párování každé úhrady s jednotlivou fakturou není akceptovatelný už z toho důvodu, že účetnictví za rok 2014 bylo neúplné a za roky 2015–2016 nebylo řádné účetnictví vedeno vůbec. Pro skutkový závěr o zatajení části výstupů plátce DPH proto soud prvního stupně správně vyšel jen ze souhrnu realizovaných zdanitelných plnění ADACPNEU, který byl bezpečně prokázán objednávkami a doklady získanými od zásilkových společností, a jim odpovídajícímu inkasování plateb na soukromé účty obviněného v přímé konfrontaci s údaji uvedenými v podaných přiznání k DPH za jednotlivá časová období, která byla podrobena odbornému znaleckému zkoumání (bod 16 odůvodnění rozsudku).
30. Lze uzavřít, že dovolací námitky obviněného proti skutkovým zjištěním uplatněné s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. svým obsahem tomuto dovolacímu důvodu neodpovídají, protože obviněný jimi pouze polemizoval s hodnotícími úvahami soudů nižších stupňů a přenášel trestní odpovědnost na svědkyni M. D., ohledně které ale soudy uzavřely, že nejednala zaviněně, pokud chybně vyplnila přiznání k DPH, aniž by přitom poukázal na zjevné rozpory či chybějící podstatné důkazy, případně důkazy procesně nepoužitelné, které by se k rozhodným skutkovým zjištěním vázaly. Nejvyšší soud k tomu stručně uvádí, že soudy obou stupňů svá skutková zjištění učinily na základě pečlivého, logického a přesvědčivého zhodnocení důkazů provedeného v intencích § 2 odst. 6 tr. ř., aniž by některý z důkazů zkreslily, přecenily nebo naopak opomněly, přičemž obstarané a zákonným způsobem v hlavním líčení provedené důkazy jsou dostačující pro řádné objasnění věci (§ 2 odst. 5 tr. ř.).
31. Nejvyšší soud se dále zabýval námitkami obviněného, které podřadil dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Tento důvod spočívá buď v nesprávném právním posouzení skutku (první alternativa), nebo v jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (druhá alternativa) a slouží k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé. Obsahově ho lze naplnit pouze tehdy, pokud dovolatel namítá, že skutkový stav zjištěný soudy nižších stupňů buď nenaplňuje znaky trestného činu, nebo že soudy nesprávně aplikovaly hmotné právo – například při výkladu právních pojmů či ustanovení trestního zákoníku. Námitky uplatněné podle písm. h) se tedy musí týkat právního hodnocení skutkového stavu, jak byl soudy nižších stupňů zjištěn, nikoli jeho správnosti, úplnosti či věrohodnosti – tedy nelze jím zpochybňovat samotné skutkové závěry soudů [výjimkou může být situace, kdy obviněný současně způsobile uplatní dovolací důvod podle § 265b odst.1 písm. g) tr. ř. a dovolací soud jeho námitky shledá opodstatněnými, a teprve na jejich základě se zabývá hmotněprávními výhradami obviněného].
32. Vycházeje z výše uvedeného Nejvyšší soud konstatuje, že dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. svým obsahem s velkou mírou tolerance (neboť i jejich základ je spíše skutkový) odpovídají námitky obviněného týkající se subjektivní stránky zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, jsou však zjevně nedůvodné.
33. Trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 tr. zákoníku je trestným činem úmyslným, přičemž se nevyžaduje jen přímý úmysl [§ 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], ale postačí i existence nepřímého úmyslu pachatele [§ 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Úmysl pachatele se musí vztahovat i na to, že daň nebo jiná povinná platba byla zkrácena nebo že byla vylákána výhoda na dani nebo jiné povinné platbě. Na takový úmysl je třeba usuzovat z charakteru a způsobu celého jednání pachatele a z okolností, za nichž k němu došlo, přičemž důležitými projevy jeho úmyslného zavinění mohou být různé formy zásahů do účetnictví nebo do evidence příjmů ze zdanitelných plnění účetnictví apod.
34. V posuzovaném případě soudy nižších stupňů zjistily, že obviněný jako jednatel a 45% společník ADACPNEU byl v postavení osoby s rozhodujícím vlivem na činnost a hospodaření této společnosti. Byl průběžně obeznámen s obratem společnosti i s peněžními toky, neboť denně řídil provoz e-shopu, kontroloval objednávky, příjmy z dobírek a nakládal s bankovními účty. Opakovaně projednával daňová přiznání s externími účetními, na které se obrátil se žádostí o pomoc při jejich sestavování a kterým daňové doklady sám nárazově přinášel, ovšem na vedení úplného a řádného účetnictví ADACPNEU v podstatě rezignoval.
Svého dominantního postavení ve společnosti obviněný využil k systematickému odklánění tzv. dobírkových plateb inkasovaných přepravní zásilkovou společností, které představovaly úhrady za uskutečněná zdanitelná plnění (dodání zboží), na své soukromé účty, aby zamezil druhému společníkovi s těmito finančními prostředky disponovat, přičemž, ačkoli si byl vědom povinnosti odvést z těchto příjmů DPH, nezajistil, aby zdanitelná plnění, ke kterým se tyto platby vázaly, byla řádně zahrnuta do účetnictví společnosti a zohledněna v přiznání k DPH, čímž došlo ke zkrácení daňové povinnosti o celkem 17 068 159 Kč, tedy ve výši, která jednoznačně převyšuje hranici škody velkého rozsahu ve smyslu § 138 odst. 1 písm. e) tr.
zákoníku (? 10 000 000 Kč). Pokud za tohoto skutkového stavu věci soudy obou stupňů dovodily, že obviněný jednal ve vztahu ke zkrácení DPH i jejímu rozsahu v nepřímém úmyslu ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku a že zjištěné okolnosti vylučují, že by se jednalo z jeho strany o pouhé opomenutí či neznalost daňové problematiky, nelze jejich úsudku nic vytknout (viz body 16, 21–25 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).
35. Obhajoba obviněného, že se ve všem spoléhal na externí účetní, byla soudy nižších stupňů vzata v potaz a odmítnuta poukazem na to, že obviněný jako statutární orgán společnosti byl povinen zajistit řádné vedení účetnictví a plnění daňových povinností právnické osoby, což podle skutkových zjištění reálně neučinil. Účetnictví společnosti bylo v roce 2014 vedeno neúplně a chybně a v letech 2015 a 2016 nebylo vedeno vůbec. Soudy vzaly za prokázané, že obviněný najal externí účetní na zpracování pravidelných přiznání k DPH, ovšem nepředal ji všechny podstatné účetní doklady a ona tak nemohla zaúčtovat výnosy z plateb, které byly z vůle obviněného směřovány mimo účet společnosti.
Obviněný si navíc byl dobře vědomý nedostatků v její práci a nijak na to nereagoval. Jí zpracovaná daňová přiznání bez výhrad akceptoval, ačkoli dobře znal objem prodeje a výši plateb, které chodily na jeho soukromé účty. Jednání obviněného jako statutárního orgánu, který určuje tok plateb a disponuje informacemi o jejich obejmu i původu, je přitom z hlediska volní složky zavinění určující (viz body 21–25 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Tvrzení obviněného, že se v účetnictví neorientoval, jej samo o sobě nezbavuje trestní odpovědnosti, pokud vědomě sám nastavil platby za zboží, které ADACPNEU dodávala odběratelům, mimo účet společnosti.
Ačkoli nebyl účetním, věděl, že i z těchto plateb je potřeba odvést DPH, ale neučinil nic, co by jejich řádné a úplné zaúčtování zajistilo. Z dokazování naopak vyplynulo, že byl opakovaně vyzýván k předání podkladů externími účetními ADACPNEU [a to jak účetní M. D., tak jí předcházejícím účetním D. – viz v podrobnostech bod 29 odůvodnění usnesení odvolacího soudu (M. D. je v citovaném bodě označena jako „M. D.“ – jde však o zjevnou písařskou chybu)]. V tomto směru lze odkázat i na přiléhavé závěry odvolacího soudu v bodech 31 až 34 jeho zamítavého usnesení.
Nad jeho rámec je vhodné poukázat i na rozsah zkrácené daně, který vylučuje, aby si obviněný, který znal finanční objemy a věděl, že zákazníkům se účtuje cena včetně DPH, nevšiml toho, že v přiznáních k této dani absentuje značná část výstupů, které měla ADACPNEU přiznat a odvést státu.
36. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2019, sp. zn. 5 Tdo 1101/2018, na které obviněný v dovolání odkázal, řeší situaci s odlišným skutkovým základem. Rozdíl mezi těmito případy je tak velký, že u obviněného nelze uplatnit závěry v něm obsažené. V odkazovaném rozhodnutí se Nejvyšší soud zabýval skutkem, kdy obviněný v dobré víře plně spoléhal na svou matku jako osobu blízkou, která měla zkušenost s vedením účetnictví a ke které měl plnou důvěru, protože sám účetním záležitostem nerozuměl. Šlo o tzv. pravou lhostejnost, tedy jednání nedbalostní v souladu s ustanovením § 16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Naproti tomu v projednávané věci obviněný měl dobrý přehled o finanční situaci společnosti ADACPNEU, z vlastního rozhodnutí odklonil část výnosů na své soukromé účty a na období od podzimu 2013 do jara 2015 si sice sjednal externí účetní M. D., její činnost ale ani on sám nemohl považovat za plnohodnotné vedení účetnictví. Z dokazování jasně vyplynulo, že šlo spíše o kamarádskou spolupráci; M. D. pro obviněného sestavovala jen výpočty DPH na podkladě účetní dokumentace, kterou jí osobně doručoval (viz výpověď poškozené na č. l. 1527–1537 tr. spisu; podpůrně výpovědi O. K. a T. S. na č. l. 1543 a 1548 tr. spisu). Stejným způsobem vypověděl obviněný i při hlavním líčení dne 14. 12. 2023, ve kterém uvedl „Dokud bydlela [paní D.] jako sousedka, tak jsem jí vždycky několikrát měsíčně donesl daňové doklady“ (viz č. l. 2081 tr. spisu). Ovšem již v průběhu roku 2016 mu M. D. oznámila, že daňové služby nadále poskytovat nebude. Tvrzení M. D., že jí obviněný předával daňové doklady osobně v papírové podobě (a nikoli prostřednictvím portálu datového skladu), potvrzují i výchozí dokumenty pro zpracování znaleckého posudku Z. M., znalkyně v oboru ekonomika a účetní evidence (č. l. 1600 tr. spisu), kde jsou jako podklady mimo jiné uvedeny šanony s přijatými fakturami za roky 2014–2016. Pokud se obviněný aktivně zasadil o to, že výnosy ze zdanitelných plnění šly na účet mimo kontrolu správce daně, a s ohledem na rozsah odkloněných příjmů a další okolnosti musel mít povědomí o tom, že v daňových přiznáních nemusí být tyto výnosy zohledněny, přičemž neučil nic, co by zkrácení daně reálně zabránilo, lze dovodit, že byl se vznikem škodlivého následku srozuměn, což odpovídá nepřímému úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. A to i ve vztahu k rozsahu zkrácení daně, protože obviněný dobře znal objem plateb, které nebyly řádně zaúčtovány, a finanční prostředky, které neodvedl na dani státu, těžil v podnikání (viz odst. 24 a 26 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).
37. Nejvyšší soud uzavřel, že závěry soudů nižších stupňů o naplnění subjektivních znaků skutkové podstaty zločinu podle § 240 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku jsou správné, logické a odpovídají výsledkům provedeného dokazování.
38. Námitky obviněného proti adheznímu výroku nelze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., protože nešlo o tvrzení jiného nesprávného hmotněprávního posouzení, ale opět jen o polemiku se skutkovými zjištěními (ohledně existence a výše újmy, příčinné souvislosti a skutkového základu ručitelského závěru). Hmotněprávní námitka, že DPH nepředstavuje škodu, nebyla dovolatelem rozvinuta nad rámec této skutkové polemiky, a proto přezkum podle uvedeného dovolacího důvodu nepřichází v úvahu.
39. Pokud jde o usnesení velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. 15 Tdo 902/2013 (pub. pod č. 39/2014 Sb. rozh. tr.), kterým obviněný argumentoval v dovolání, napadené rozhodnutí je s ním v souladu. Nejvyšší soud v něm totiž mimo jiné konstatoval, že uplatnění nároku České republiky na náhradu škody za zkrácenou daň v trestním řízení je přípustné tam, kde z provedeného dokazování vyplývá, že obviněný jako osoba jednající za právnickou osobu zkrátil daň z příjmů (nebo jinou daň) této právnické osoby, vůči které sice finanční úřad vydal platební výměr, jímž právnické osobě doměřil zkrácenou daň, ale je zřejmé, že tento platební výměr je nevykonatelný, protože právnická osoba nemá žádný majetek, na který by bylo možno vést exekuci. Uplatnění nároku na náhradu škody připustil i tehdy, jestliže je možné dovodit odpovědnost obviněného, který není plátcem, resp. poplatníkem zkrácené daně, jako pachatele trestného činu podle § 240 tr. zákoníku za škodu způsobenou tímto trestným činem nebo bezdůvodné obohacení získané takovým trestným činem (srov. č. 25/1968-I. a č. 20/2002-II. Sb. rozh. tr.). V posuzované věci jsou platební výměry vydané správcem daně daňovému subjektu ADACPNEU a její nástupnické společnosti Pema Conti, s. r. o., IČO 05929636, zjevně nevykonatelné (viz č. l. 85 až 144 tr. spisu), takže stát se ocitl v postavení, kdy mu vznikla reálná majetková újma, kterou nelze uhradit prostřednictvím daňového řízení. Uplatněný nárok tak není prostým nárokem na daň, nýbrž nárokem na náhradu škody způsobené trestným činem (§ 228 odst. 1 tr. ř.). Obviněný jako jednatel daňového dlužníka je přitom tím, kdo je za vznik škody trestně odpovědný. Za těchto okolností mohly soudy v trestním řízení přiznat České republice zastoupené Finančním úřadem pro Středočeský kraj postavení poškozeného a pozitivně rozhodnout o včas a řádně uplatněném nároku na náhradu škody, kterou obviněný daňovým trestným činem způsobil a jejíž výše byla provedeným dokazováním bezpečně zjištěna.
V. Závěrečné shrnutí Nejvyššího soudu
40. Na podkladě shora zmíněných skutečností a úvah Nejvyšší soud shledal dovolání obviněného L. B. zjevně neopodstatněným a podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jej odmítl. Své rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 6. 11. 2025
JUDr. Marta Ondrušová předsedkyně senátu
Vypracovala: JUDr. Pavla Augustinová soudkyně