USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 10. 2024 o dovolání obviněného J. T., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 5. 2024, sp. zn. 9 To 60/2024, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 3 T 51/2021, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Třebíči ze dne 21. 11. 2023, sp. zn. 3 T 51/2021, byl obviněný J. T. uznán vinným ze spáchání přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, které se dopustil jednáním popsaným ve skutkové větě daného rozsudku.
2. Za uvedený přečin a sbíhající se přečin podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Třebíči ze dne 28. 2. 2023, č. j. 3 T 51/2021-853, který nabyl ve výroku o tomto přečinu právní moci dne 1. 4. 2023, byl obviněný J. T. odsouzen podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 26 měsíců. Podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku, § 82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 36 měsíců.
3. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený L. K., odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. Proti rozsudku Okresního soudu v Třebíči ze dne 21. 11. 2023, sp. zn. 3 T 51/2021, podali obviněný J. T. a státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Třebíči odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem dne 30. 5. 2024, sp. zn. 9 To 60/2024 tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a za splnění podmínek § 259 odst. 3 písm. a), b), § 259 odst. 4 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného J. T., uznal vinným ze spáchání zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů):
„dne 31.05.2019 v Třebíči, v úmyslu sebe obohatit, pod příslibem řádného splácení kupní ceny využil rozumové slabosti, věku, osamělosti a bezdětnosti poškozeného L. K., se kterým uzavřel kupní smlouvu a smlouvu o zřízení věcného břemene zn. 056179 za účelem nabytí výlučného vlastnictví rodinného domu XY s příslušenstvím na ulici XY v XY a tím tak zamezit osobám v příbuzenském poměru případná nabývací práva, kdy se v kupní smlouvě zavázal uhradit kupní cenu formou 5-ti splátek v hotovosti po 220.000 Kč počínaje nejméně dnem 31.12.2019 a poslední splátkou nejpozději ke dni 31.12.2023, ačkoliv s ohledem na svoje majetkové poměry si měl být vědom toho, že svému závazku nebude moci dostát, přičemž z kupní ceny neuhradil ani částečně žádnou splátku, čímž neoprávněně sebe obohatil nabytím nemovitosti o částku ve výši nejméně 1.155.000 Kč“.
5. Za uvedený zločin a sbíhající se přečin podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Třebíči ze dne 28. 2. 2023, č. j. 3 T 51/2021-853, který nabyl ve výroku o tomto přečinu právní moci dne 1. 4. 2023, byl obviněný J. T. odsouzen podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 30 (třiceti) měsíců. Podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku, § 82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 36 (třiceti šesti) měsíců.
6. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený L. K., odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
7. Podle § 256 tr. ř. bylo odvolání obviněného zamítnuto.
8. Proti rozsudku Krajského soudu v Brně dne 30. 5. 2024, sp. zn. 9 To 60/2024, podal následně obviněný J. T. prostřednictvím svého obhájce dovolání, opírající se o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný je přesvědčen, že nejsou splněny podmínky k tomu, aby byl pro žalovanou trestnou činnost pravomocně odsouzen, a to za situace, kdy ve věci byl dvakrát nepravomocně zproštěn postupem podle § 226 písm. b) tr. ř., neboť soud opakovaně dospěl k závěru, že v obžalobě označený skutek není trestným činem. Navzdory nezměněné důkazní situaci došlo k tomu, že posléze byl na základě stejných důkazů pravomocně odsouzen. Důvody dovolání spatřuje v naplnění ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť dle jeho názoru rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Po shrnutí dosavadního průběhu trestního řízení obviněný zejména namítl, že důkazy, jako např. prokázání majetkové stránky v podobě předložení patera kupních smluv, výpověď slyšené lékařky MUDr. Bednářové, přípis obhajoby datovaný dnem 27. 12. 2022, jakož i další důkazy vyzněly všechny v jeho prospěch, aniž by to bylo přesvědčivým způsobem ze strany soudu I. stupně odůvodněno, tento rozhodl o vině a trestu. Obviněný je přesvědčen, že nalézacím soudem byla učiněna rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, ovšem důkazy směřující k těmto skutkovým zjištěním soudy nesprávně vyhodnotily a jsou proto v rozporu s jejich obsahem.
9. Obviněný dále namítl, že nebyla prokázána subjektivní stránka trestného činu, a to v podobě úmyslu. Opakovaně ze strany obviněného v rámci obhajoby zaznívaly argumenty, že v době uzavírání kupní smlouvy si byl jist, že bude schopen kupní cenu uhradit. Jednak byly předkládány důkazy, že disponoval dostatečnou finanční zásobou také současně vedl spor se svojí sestrou o náhradu investic do její nemovitosti z titulu bezdůvodného obohacení, kde bylo předmětem soudního řízení zaplacení částky 2 miliony Kč s příslušenstvím.
Dodává, že navíc začal splácet kupní cenu domu, který je předmětem trestního řízení, kdy fakticky ke dni soudního rozhodnutí uhradil tři splátky po 220.000 Kč, čtvrtou splátku měl v hotovosti připravenou, mohl ji kdykoliv na účet poškozeného složit, neučinil tak pouze z důvodu probíhajícího soudního řízení. Nebýt probíhajícího soudního řízení, do doby skončení procesu by poškozený měl k dispozici celou sjednanou kupní cenu v plné výši v podobě pěti splátek po 220.000 Kč. Obviněný také prokázal, že vlastnil řadu nemovitostí, které zcizil, měl z nich finanční prospěch, tudíž disponoval finančními prostředky potřebnými k úhradě kupní ceny, Nerozumí proto tomu, v čem měl být spatřován úmysl v době uzavírání kupní smlouvy.
Posledně namítl, že s ohledem na rozsudky civilních soudů o neplatnosti kupní smlouvy došlo v této věci k transparentnímu zneužití zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. V této souvislosti cituje vybraná rozhodnutí Ústavního soudu a také rozebírá některé způsoby mimotrestního řešení věci. Závěrem svého dovolání proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 30. 5. 2024, sp. zn. 9 To 60/2024, jako nezákonný zrušil a přikázal odvolacímu soudu znovu ve věci jednat a rozhodnout.
10. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a po přezkoumání obsahu předloženého mimořádného opravného prostředku uvedl, že uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídají námitky obviněného proti správnosti skutkových zjištění a rozsahu provedeného dokazování, pokud jimi zpochybnil existenci úmyslného zavinění. Obviněný tak založil své námitky pouze na polemice s rozhodnými skutkovými zjištěními, což neodpovídá důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani žádnému jinému důvodu dovolání uvedenému v § 265b tr. ř. Dále obviněný brojil proti nepoužití zásady subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Státní zástupce však konstatuje, že v nyní posuzované věci skutek, kterým byl obviněný uznán vinným, ani další rozhodné okolnosti nejsou nijak výjimečné v tom smyslu, že by nešlo o případ společensky škodlivý, který by snad nedosahoval závažnosti ani těch nejlehčích, běžně se vyskytujících trestných činů podvodu. Intenzita spáchané trestné činnosti a způsob jejího spáchání spočívající v podvedení psychicky nemocného člověka se záměrem a cílem ho připravit o jediný nemovitý majetek, neumožňuje závěr o tom, že by trestní věc obviněného nedosahovala škodlivosti typické pro tento druh trestné činnosti. Zcela nelze přehlédnout ani postoj obviněného J. T. po spáchání trestného činu, který neprojevil sebemenší míru sebereflexe. Za takový postoj obviněného rozhodně nelze považovat spekulativní uhrazení části kupní ceny v době po zahájení trestního stíhání, resp. po podání obžaloby, navíc na účet, se kterým mohl volně nakládat. Státní zástupce proto považuje čin obviněného za vysoce společensky škodlivý. Na základě shora uvedených skutečností proto dospěl k závěru, že dovolání obviněného je jako celek zjevně neopodstatněné. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud takto podané dovolání obviněného J. T. jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Rozhodnutí o odmítnutí dovolání státní zástupce navrhuje učinit v neveřejném zasedání, k jehož konání může Nejvyšší soud přistoupit podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Současně podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. státní zástupce souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.
11. Na vyjádření Nejvyššího státního zástupce reagoval obviněný J. T. přípisem ze dne 14. 10. 2024. v němž uvedl, že s tímto vyjádřením nesouhlasí, neboť státní zástupce bagatelizuje některé skutečnosti svědčící o tom, že obviněný trestný čin nespáchal. Dodává, že uznání jeho viny je v extrémním rozporu s fakty, prokázanými při hlavním líčení. Skutkový stav zjištěný v průběhu řízení dle něj jednoznačně prokazuje, že jeho jednání nebylo trestným činem. Závěrem proto prosí o přezkoumání celého dovolání.
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.
13. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
14. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
15. Obviněný J. T. ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tento dovolací důvod je dán tehdy, pokud rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Zakotvením uvedeného dovolacího důvodu do trestního řádu však nedošlo k rozšíření rozsahu dovolacího přezkumu též na otázky skutkové.
Smyslem jeho zakotvení byla totiž pouze výslovná kodifikace již dříve judikaturou Ústavního a Nejvyššího soudu vymezených nejtěžších vad důkazního řízení, pro něž se obecně vžil pojem tzv. extrémního nesouladu. Uvedený nově výslovně zakotvený dovolací důvod je proto třeba vykládat zcela shodně, jak byl ve smyslu dosavadní bohaté judikatury chápán extenzivní výklad ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021. I nadále tak lze pod uvedený dovolací důvod podřadit tři skupiny vad důkazního řízení.
Do první skupiny takových vad patří tzv. opomenuté důkazy, pokud soudy odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily. Patří sem taktéž případy, pokud soudy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Druhou skupinu vadné realizace důkazního řízení tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí oblast pak zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. pokud odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení.
Jedná se tedy o tzv. stav extrémního nesouladu mezi skutkovým zjištěním a skutečnostmi, jež vyplývají z provedených důkazů a v důsledku toho pak i konečným hmotněprávním posouzením (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2022, sp. zn. 7 Tdo 1315/2021). I nadále však na podkladě uvedeného dovolacího důvodu není možné domáhat se přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Mimo meze tohoto dovolacího důvodu jsou tedy takové námitky, jimiž se obviněný snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy obou stupňů, a tím i změny ve skutkových zjištěních soudu a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu, kterou prosazuje, či která více odpovídá představám obviněného.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy není naplněn námitkami, které jsou prostou polemikou se skutkovými zjištěními soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů, nejde-li o uvedenou kategorii nejtěžších vad důkazního řízení odpovídajících kategorii tzv. extrémního nesouladu.
16. Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že námitky uplatněné obviněným v dovolání byly již uplatňovány v předchozích stadiích trestního řízení i v odvolání, a jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě obviněného J. T.
17. Obviněný v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítl, že provedené důkazy (k prokázání majetkové stránky v podobě předložení patera kupních smluv, výpověď slyšené lékařky MUDr. Bednářové, přípis obhajoby datovaný dnem 27. 12. 2022) sice vyzněly v jeho prospěch, ovšem soud prvního stupně i přesto rozhodl o vině a trestu. Obviněný je proto přesvědčen, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Nejvyšší soud zde konstatuje, že obviněný těmito námitkami ve skutečnosti nevyjádřil zjevný rozpor těchto skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů, nýbrž pouze zpochybňoval výsledky provedeného dokazování, aniž by konkrétně uvedl, proč obsah důkazů vůbec neposkytuje podklad pro skutková zjištění, k nimž dospěly soudy činné dříve ve věci, nebo je dokonce pravým opakem těchto zjištění, anebo proč obsah provedených důkazů nemůže být podkladem pro zmiňovaná skutková zjištění při žádném z logických způsobů jejich hodnocení. Obviněný se těmito námitkami pouze domáhá toho, aby soudy hodnotily důkazy jiným způsobem, resp. aby akceptovaly jeho tvrzení. Veškeré námitky, které obviněný v této souvislosti vznáší, kvalitativně nepřekračují meze prosté polemiky s názorem soudů na to, jak je třeba ten, který důkaz posuzovat a jaký význam mu připisovat z hlediska skutkového děje.
18. Nejvyšší soud k námitce obviněného, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, uvádí, že v posuzovaném případě se v poměru mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Třebíči, z nichž v napadeném rozsudku vycházel také Krajský soud v Brně, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně nejedná o obviněným namítaný rozpor. Soud prvního stupně se dostatečně vypořádal s obsahem jednotlivých důkazů, podrobně a dostatečně přesvědčivě vyložil svoje úvahy, jimiž se řídil při hodnocení důkazů a rozporů mezi nimi a při posuzování obhajoby obviněného.
Soud prvního stupně získal bezpečný základ pro svá skutková zjištění a pro závěr o vině obviněného po logickém zhodnocení před ním provedených důkazů, zejména z listinných důkazů, ze závěrů znaleckého posudku MUDr. Petra Hromady, z výslechu svědka Z. K., či svědkyně MUDr. Jitky Bednářové. Z úředního záznamu sepsaného s poškozeným pak mimo jiné vyplývá, že svůj dům prodat nechce, přičemž ho nikomu ke koupi nenabízel, jeho výpověď je potvrzována i úředním záznamem, který byl sepsán s M. V., pracovnicí MěÚ Třebíč, které při vyřizování dávek sdělil, že dům prodat nechce, svědkyně W.
pak uvedla, že obviněný při jednání na jejich úřadu vždy poškozenému sdělil, kde má co podepsat, když se pak poškozený dostavil na úřad sám, nebyl si vědom toho, že již není vlastníkem domu. Na podkladě provedených a nalézacím soudem řádně vyhodnocených důkazů bylo proto v souladu se zásadami formální logiky nepochybně možné učinit skutkové závěry vyjádřené následně ve skutkové větě a v odůvodnění odsuzujícího rozsudku. Dovolací soud zde uzavírá, že skutková zjištění soudů jsou správná a odpovídají výsledkům provedeného dokazování.
Obhajoba obviněného byla v řízení jednoznačně vyvrácena a jeho dovolací výtky jsou zjevně neopodstatněné. Námitky obviněného podřazené pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak nepřesahují hranice prosté polemiky se způsobem hodnocení důkazů soudy nižších stupňů.
19. Obviněný k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadil i námitku, že nebyla prokázána subjektivní stránka zažalovaného trestného činu, a to v podobě úmyslu, a to především z důvodu, že obviněný si v době uzavírání kupní smlouvy byl jist, že bude schopen kupní cenu uhradit. Nejvyšší soud uvádí, že obviněný tak námitkami proti správnosti skutkových zjištění a proti rozsahu provedeného dokazování zpochybňuje existenci úmyslného zavinění. Tuto námitku však považuje Nejvyšší soud za neopodstatněnou.
Obviněný jednal od samého počátku v úmyslu se obohatit, když využil rozumové slabosti, věku a osamělosti poškozeného, se kterým pod příslibem řádného splácení kupní ceny uzavřel kupní smlouvu a smlouvu o zřízení věcného břemene za účelem nabytí výlučného vlastnictví rodinného domu s příslušenstvím. Obviněný si musel být vědom toho, že poškozený trpí demencí a že není schopen uzavřít kupní smlouvu, což vyplývá i ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví klinické psychologie, dle kterého poškozený byl snadno zmanipulovatelný v důsledku duševní poruchy, tj. demence, přičemž tyto projevy demence nemusely být patrné při pouhém jednorázovém kontaktu, ale takto je vnímaly osoby, které se s poškozeným stýkaly opakovaně.
Z toho vyplývá, že zejména obviněný musel pozorovat na poškozeném K. známky demence, neboť byl s poškozeným v dlouhodobém kontaktu. Tímto jednáním obviněný zamezil osobám v příbuzenském poměru případná nabývací práva. Kupní cenu se poté zavázal uhradit formu pěti splátek, přičemž si byl vědom toho, že svému závazku nebude moci dostát. Obviněný v době uzavření kupní smlouvy evidentně neměl dostatek finančních prostředků a ani v budoucnu nemohl doufat v to, že tomu tak bude, aby byl schopen uhradit kupní cenu z uvedené kupní smlouvy.
Obviněný sice tvrdil, že disponoval i určitým majetkem (finančními prostředky), ze kterého byl údajně schopen zaplatit poškozenému kupní cenu nemovitosti, na druhou stranu byl poživatelem sociálních dávek (dokonce za část období neoprávněně pobíral jako osoba v hmotné nouzi příspěvek na živobytí, za což byl pravomocně odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Třebíči ze dne 28. 2. 2023, č. j. 3 T 51/2021-853). Z uvedených skutečností je tak zřejmé, že obviněný využil demence poškozeného k uzavření předmětné kupní smlouvy, kterou by poškozený jinak neuzavřel, přičemž neměl úmysl zaplatit kupní cenu dle sjednané kupní smlouvy, část kupní ceny uhradil v průběhu trestního řízení.
Tyto skutečnosti jednoznačně svědčí pro úmysl obviněného podvést poškozeného L. K. Lze proto uzavřít, že jednání obviněného naplnilo po stránce subjektivní i objektivní všechny obligatorní zákonné znaky skutkové podstaty zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku.
20. Posledně v rámci uplatněného důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný brojí proti nepoužití zásady subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Nejvyšší soud uvádí, že s ohledem na obsah dovolání sice taková námitka formálně odpovídá důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ten ovšem obviněný v mimořádném opravném prostředku neuplatnil.
21. Zásada subsidiarity trestní represe vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, a to především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní. Trestně právní řešení představuje krajní prostředek (ultima ratio) pro zákonodárce, ale i pro soudce, státní zástupce a policii. Z principu ultima ratio plyne, že trestné činy mohou být pouze nejzávažnější případy protispolečenských jednání s tím, že tam, kde postačují k regulaci prostředky civilního či správního práva, jsou trestně právní prostředky nejen nadbytečné, ale i nepřípustné (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2015, sp. zn. 4 Tdo 86/2015). Je však nutno podotknout, že základní funkcí trestního práva je ochrana společnosti před kriminalitou, a to především prostřednictvím postihu trestných činů, za které jsou považovány pouze protiprávní činy, které trestní zákon označuje za trestné a které vykazují znaky uvedené v trestním zákoně (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku). Byť tedy trestní právo chrání hodnoty a vztahy upravené jinými právními odvětvími, jeho použití přichází v úvahu tam, kde prostředky těchto jiných právních odvětví k ochraně nepostačují, neboť došlo ke spáchání trestného činu, a při splnění všech podmínek a předpokladů stanovených hmotným a procesním trestním právem, je povinností státu pohnat pachatele trestného činu k trestní odpovědnosti (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 6 Tdo 1508/2010).
22. V případě projednávané věci a s ohledem na výše uvedené skutečnosti není možno dospět k závěru, že by posuzovaný čin obviněného vykazoval nedostatečnou společenskou škodlivost, že by šlo o čin méně závažný, kde kritéria § 39 odst. 2 tr. zákoníku jsou naplněna jen s malou intenzitou. Dle učiněných skutkových zjištění bylo naopak bez pochybností prokázáno, že obviněný svým předmětným jednáním naplnil všechny zákonné znaky zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, přičemž jeho jednání nelze hodnotit jako méně škodlivé, u kterého by postačovalo uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Obviněný se navíc dopustil trestné činnosti na nesvéprávném poškozeném a fakticky ho připravil o střechu nad hlavou. Společenská škodlivost zde spočívá v porušení zájmu společnosti na ochraně cizího majetku. Z těchto důvodů Nejvyšší soud námitce obviněného nepřisvědčil a dodává, že soudy nižších stupňů nepochybily, pakliže v této věci nepřistoupily k použití zásady subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku.
23. Je tak možno učinit závěr, že v průběhu daného trestního řízení bylo prokázáno, že obviněný J. T. svým předmětným jednáním naplnil všechny zákonné znaky zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud proto souhlasí se závěry, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
24. Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného J. T. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 23. 10. 2024
JUDr. Jiří Pácal předseda senátu