4 Tdo 907/2024-169
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 10. 2024 o dovolání obviněného P. M., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2024, sp. zn. 10 To 171/2024, v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 16 T 72/2024, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 6. 5. 2024, sp. zn. 16 T 72/2024, byl obviněný P. M. uznán vinným přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím (včetně pravopisných chyb a překlepů),
že 19. dubna 2024 v době od 11.30 do 14.05 hodin v areálu provozovny XY na adrese XY, okres Praha – XY v úmyslu odcizit z této provozovny cizí věci, se pokusil vniknout do kanceláře provozovny tak, že nejprve na chodbě před kanceláří odklonil bezpečnostní kameru, a poté za užití blíže nezjištěného nástroje překonal elektronický zámek dveří kanceláře, které jsou zvenčí opatřené koulí, a zjednal si vstup do kanceláře, do které však nevstoupil z důvodu přítomnosti další bezpečnostní kamery uvnitř kanceláře a z místa odešel, přičemž svým jednáním způsobil škodu na poškození XY, ve výši 8 670 Kč
a tohoto jednání se dopustil přestože věděl, že byl mimo jiné pro přečin krádeže podle § 205 odst. 1, odst. 2, odst. 3 trestního zákoníku odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Kolíně z 28. listopadu 2019, č.j. 4 T 92/2019-675, který nabyl právní moci téhož dne a kterým mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, který vykonal 28. února 2022, a že byl pro přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), odst. 2 trestního zákoníku odsouzen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 z 8. ledna 2024, sp.zn. 24 T 130/2023, který nabyl právní moci ve spojení s usnesením městského soudu v Praze z 12. března 2024, sp.zn. 9 To 65/2024, a kterým mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání patnácti měsíců, který doposud nezačal vykonávat.
2. Za uvedené jednání byl obviněný odsouzen podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
3. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit J. Ž. na náhradě škody 3 000 Kč.
4. Proti rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 6. 5. 2024, sp. zn. 16 T 72/2024, podal obviněný P. M. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 25. 6. 2024, sp. zn. 10 To 171/2024, tak, že odvolání podle § 256 tr. ř. zamítl.
5. Proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2024, sp. zn. 10 To 171/2024, podal následně obviněný P. M. prostřednictvím obhájkyně dovolání opírající se o důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) a m) tr. ř. Obviněný v dovolání namítl, že ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním nebyly provedeny navrhované podstatné důkazy. Dále uvedl, že nebylo prokázáno, že by si zjednal vstup do kanceláře, resp. že by vstoupil do kanceláře. V hlavním líčení nebyl proveden žádný důkaz, který by prokazoval, že právě on vypáčil vstupní dveře do kanceláře. Takový incident by musel být zachycen na kameře, jejíž záznam však nebyl proveden a ani není součástí spisového materiálu. Rovněž namítl, že žádní svědci neviděli obviněného vniknout do kanceláře, pouze se domnívali, že vnikl do kanceláře. Dveře kanceláře mohla vypáčit jiná osoba. Z tohoto důvodu měla být podle názoru obviněného aplikována zásada in dubio pro reo.
6. Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení, aby zrušil i rozsudek Okresního soudu Praha-východ ze dne 6. 5. 2024, sp. zn. 16 T 72/2024, a aby sám zprostil obviněného obžaloby.
7. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že ačkoliv obviněný vznesl námitku, že ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním nebyly provedeny navrhované podstatné důkazy, nerozvedl ji adresněji směrem k přítomnosti určitého opomenutého důkazu. Z protokolu o hlavním líčení ze dne 6. 5. 2024 konaným před Okresním soudem Praha-východ se podává, že bylo přerušeno toto hlavní líčení za účelem vyžádání kamerových záznamů prostřednictvím státního zástupce. Následně se pokračovalo v hlavním líčení, přičemž byly přehrány kamerové záznamy na č. l. 44 spisu. Obhajoba poté již v tomto ohledu nevznesla návrh na doplnění dokazování, kromě návrhu na výslech svědka M. A., který byl soudem zamítnut.
8. Dovolací argumentace obviněného, ve které usiloval zpochybnit vlastní podíl na spáchání krádeže v kanceláři provozovny, nepřesahovala meze běžné polemiky s rozsahem provedeného dokazování a způsobem jeho hodnocení ze strany soudů nižších stupňů. Uvedené námitky nejsou odpovídající deklarovanému dovolacímu důvodu. Obviněný se totiž dožadoval dalšího dokazování, když předvídal zřetelný záznam z kamery zachycující zájmový prostor a očitá svědectví dokládající způsob jeho neoprávněného vniknutí do kanceláře. Ačkoli obviněný popřel spáchání krádeže, jeho vina byla bez důvodných pochybností prokázána. V posuzované věci tedy existuje uzavřený řetězec nepřímých důkazů, který nepřipouští jinou skutkovou variantu, než že se do kanceláře provozovny vloupal právě obviněný. Jestliže obviněný v rámci objasňování krádeže naznačoval potřebu aplikace zásady in dubio pro reo, nutno konstatovat, že má procesní charakter a týká se opět otázek skutkových.
9. Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.
11. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
12. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
13. Obviněný své dovolání opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. V případě tzv. extrémního rozporu se jedná o situaci, kdy skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy nebo skutková zjištění soudu nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo dokonce skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů.
Z dikce tohoto ustanovení není pochyb o tom, že naznačený zjevný rozpor se musí týkat rozhodných skutkových zjištění, nikoliv každých skutkových zjištění, která jsou vyjádřena ve skutku. Jinak vyjádřeno pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se musí jednat o taková skutková zjištění, která jsou rozhodující pro naplnění zvolené skutkové podstaty a bez jejich prokázání by jednání obviněného nebylo postižitelné podle trestního zákona. Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud je povolán a vždy byl povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 18.
11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další), tedy takové, které ve svém důsledku mají za následek porušení práva na spravedlivý proces. K tomu je dále ještě vhodné uvést, že v dovolacím řízení není úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry a nahrazoval tak činnost soudu prvního stupně, popř. druhého stupně. Nadto lze také poznamenat, že existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.
12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013) než soudy nižších stupňů. Současně je třeba zdůraznit, že pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nestačí pouhé tvrzení o zjevném rozporu obsahu provedených důkazů se zjištěným skutkovým stavem, které je založeno toliko na jiném způsobu hodnocení důkazů obviněným, pro něho příznivějším způsobem. Ohledně procesně nepoužitelných důkazů je nutno uvést, že se musí jednat o procesní pochybení takového rázu, které má za následek nepoužitelnost určitého důkazu, který ovšem musí být pro formulování skutkového stavu podstatný, což znamená, že takové procesní pochybení může zakládat existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, a tudíž zakládat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 3 Tdo 791/2016, obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 7 Tdo 39/2010). V případě nedůvodného neprovedení požadovaných důkazů se musí jednat o případ tzv.
14. Ve svém mimořádném opravném prostředku obviněný primárně vyjadřuje svoji nespokojenost s neprovedením jím navrhovaných důkazů, což je námitka formálně podřaditelná pod třetí variantu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. související s problematikou tzv. opomenutých důkazů [srov. např. nález ze dne 18. 4. 2001 sp. zn. I. ÚS 549/2000 (N 63/22 SbNU 65)]. Protože obviněný s odkazem na třetí alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. brojil proti tomu, že soudy neprovedly jím navrhované důkazy, Nejvyšší soud k tomu konstatuje, že obviněný nekonkretizoval, který z jím navrhovaných podstatných důkazů neměl být proveden, navíc lze z obsahu spisu zjistit, že hlavní líčení dne 6. 5. 2024 bylo přerušeno za účelem vyžádání kamerových záznamů prostřednictvím státního zástupce. Následně se pokračovalo v hlavním líčení, přičemž byly přehrány kamerové záznamy na č. l. 44 spisu. Obhajoba poté již v tomto ohledu nevznesla návrh na doplnění dokazování, kromě návrhu na výslech svědka M. A., který byl soudem zamítnut. Soudy tedy neopomenuly obviněným navrhované doplnění dokazování, zejména o výpověď svědka M. A. Takový návrh považovaly důvodně za nadbytečný, což náležitě odůvodnil soud prvního stupně v bodě 6 rozsudku. Odvolací soud se pak v bodě 5 usnesení vyjádřil k nadbytečnosti dokazování záznamem kamery umístěné v samotné kanceláři.
15. Jak již bylo zmíněno, třetí varianta dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. souvisí s nevyhověním důkaznímu návrhu, avšak k jejímu naplnění dochází jen tehdy nebyly-li nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu. Jinými slovy vyjádřeno, musí jít o takové důkazy, ohledně nichž lze učinit závěr, že jsou způsobilé zpochybnit soudem učiněná skutkové zjištění v takovém rozsahu, že by to vedlo k současnému zpochybnění právního posouzení skutku. Jen v takovém případě je totiž možno dovodit, že navrhované důkazy nebyly provedeny nedůvodně. V projednávané věci však výše popsanou situaci tzv. opomenutých důkazů ve smyslu naplnění zvažované alternativy obviněným vzneseného dovolacího důvodu shledávat nelze.
16. Je třeba upozornit na to, že námitky obviněného jsou pouhou polemikou s hodnocením důkazů soudů nižších stupňů a tyto nelze podřadit pod dovolatelem uplatněný dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani žádný jiný. Obviněný totiž namítal nesprávné hodnocení provedených důkazů, a to jeho výpovědi, jakož i to, že dokazováním nebylo prokázáno, že by se projednávaného přečinu dopustil. Obviněný založil dovolání v celém rozsahu výlučně na námitkách, jimiž projevil nesouhlas se skutkovými zjištěními uvedenými ve výroku o vině a s tím, že soudy nevzaly za podklad těchto zjištění kamerový záznam z kanceláře. Tyto námitky navazovaly na obhajobu obviněného, která byla založena na jeho tvrzení, že se jednání uvedeného ve výroku o vině nedopustil. Takovými uplatněnými námitkami prosazoval vlastní, od soudů nižších stupňů odlišná, skutková zjištění, podle kterých se nepokusil neoprávněně vniknout do kanceláře a přisvojit si cizí věc.
17. Nejvyšší soud v posuzované věci zjevný rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní kvalifikaci neshledal, a nemá tak důvod do závěrů soudů nižších stupňů zasahovat. O zjevný rozpor se přitom jedná tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Nejvyšší soud je však v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další). Možno dodat, že obviněný výslovně ani nenamítl tzv. extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními.
18. Ve shodě s posouzením dovolání obviněného státním zástupcem je Nejvyšší soud nucen konstatovat, že dovolatelem uplatněná argumentace se s obsahovým zaměřením deklarovaného dovolacího důvodu zcela rozešla. Obviněný veškeré své výhrady směřuje vůči skutkovým zjištěním soudů, neboť námitkou, že nebyl proveden žádný důkaz, který by prokazoval, že právě on vypáčil vstupní dveře do předmětné kanceláře, a rovněž poukazem, že s ohledem na princip in dubio pro reo měl být obžaloby zproštěn, brojí proti závěru o svém pachatelství na označeném činu. Taková námitka je ryze skutková, vycházející z nesouhlasu dovolatele s tím, jak soudy nižších stupňů vyhodnotily provedené důkazy. Není v ní obsaženo nic, co by vznášelo pochybnost o důvodnosti podřazení skutkových zjištění soudů pod příslušné znaky skutkové podstaty trestného činu krádeže.
19. K uplatnění principu in dubio pro reo, který je principem práva procesního a slouží výlučně k ustálení skutkových zjištění (volbě varianty pro obviněného nejpříznivější v případě neodstranitelných skutkových pochybností), nikoli závěrů právních, je třeba poznamenat, že se uplatní jen tehdy, pokud soud skutečně důvodné pochybnosti má. Důvod jeho uplatnění nelze spatřovat v tom, že obviněný se skutkovými zjištěními soudů nesouhlasí, ani v tom, že vina pachatele není opřena o přímý důkaz, ale je budována na souboru důkazů nepřímých. Z odůvodnění napadených rozhodnutí je zřejmé, že soudy nižších stupňů o pachatelství obviněného pochybnosti neměly. Ostatně na obsahově shodné námitky odvolací reagoval soud druhého stupně, který v bodě 5 odůvodnění svého usnesení přesvědčivým způsobem vyložil, na základě jakých důkazů je vina obviněného bez důvodných pochybností prokázána. Obviněný ve svém dovolání neuplatňuje nic, čím by zpochybňoval uzavřenost řetězce nepřímých důkazů, na němž je možné závěr o vině obviněného vystavět. Soudem prvního stupně byl částečně modifikován popis skutku oproti podané obžalobě, neboť nebylo prokázáno, že by obviněný odcizil klíče od areálu.
20. Proto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o dovolání obviněného je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Dle něho Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. 10. 2024
JUDr. Jiří Pácal předseda senátu