4 Tdo 921/2024-502
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 10. 2024 o dovolání obviněného D. T., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. 3. 2024, sp. zn. 9 To 37/2024, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 1 T 1/2023, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Mělníku ze dne 9. 10. 2023, sp. zn. 1 T 1/2023, byl obviněný D. T. uznán vinným ze spáchání zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaného ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů):
„dne 29. srpna 2021 v přesně nezjištěné době od 21:00 hodin do 22:00 hodin, v ulici XY č. p. XY v XY, okres XY, před ubytovnou XY, nejprve D. T. slovně po poškozeném M. J, požadoval vyplacení peněz M. Z. s tím, že jinak ho zbijí, a po zjištění, že peníze nedostane, k poškozenému J. přistoupil M. Z., který dal poškozenému několik rychlých úderů pěstí mířených na levou stranu obličeje, přičemž poškozený se bránil tím, že M. Z. chytil za oblečení a tlačil jej před sebou až k plotu, ale v daný okamžik D. T. poškozeného zezadu chytil do „kravaty“ a snažil se je od sebe odtrhnout, napadením poškozenému způsobili lehký otřes mozku a tržnou ránu na dorsu levé ruky s dobou léčení 1 až 2 týdny, a jednání se dopustili v úmyslu získat peníze za provedenou práci pro M. Z. a I. V.“.
2. Za uvedené jednání byl obviněný D. T. odsouzen podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, za použití § 84 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody s dohledem v trvání 36 (třiceti šesti) měsíců. Podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 85 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen za současného vyslovení dohledu na zkušební dobu v trvání 60 (šedesáti) měsíců.
3. Tímto rozsudkem bylo rozhodnuto také o vině a trestu obviněného M. Z.
4. Proti rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 9. 10. 2023, sp. zn. 1 T 1/2023, podali obvinění D. T. a M. Z. odvolání, o kterých rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 27. 3. 2024, sp. zn. 9 To 37/2024, tak, že podle § 256 tr. ř. odvolání obou obviněných zamítl.
5. Proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. 3. 2024, sp. zn. 9 To 37/2024, podal obviněný D. T. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Nesouhlasí s postupem nalézacího soudu, který se řádně nevypořádal s důkazním stavem, nedostál své povinnosti řádně se vypořádat s existujícími rozpory, důkazní postup vyčerpávajícím způsobem nepopsal a věcně přesvědčivě neodůvodnil, jakým způsobem se s rozpory vypořádal a z jakých důvodů uvěřil jedné z vzájemně protichůdných skutkových verzí.
Soud zásadně pochybil, když nepostupoval v souladu se zásadou "in dubio pro reo" a právě naopak provedené důkazy hodnotil toliko v neprospěch obviněného a vytvořil účelovou konstrukci toho, co se mohlo odehrát z výpovědi poškozeného a jeho přítelkyně, přičemž rozpory v jejich výpovědích se fakticky nezabýval. Z výpovědí poškozeného J. lze učinit závěr, že obviněný T. oslovil J. ohledně toho, zda Z. a jeho přítelkyni vyplatí mzdu za práci, což J. odmítl, s tím, že je nutno obrátit se na zaměstnavatele.
Poté, co skončil rozhovor poškozeného s obviněným T., došlo ke konfliktu mezi Z. a J., kteří se začali prát. Obviněný T. zasáhl do jejich konfliktu, křičel na ně, ať toho nechají, chtěl je odtrhnout, zezadu uchopil J., silou jej odtáhl a při tom oba upadli. Tento průběh děje je popsán obviněnými i svědky F., D., E. Fakticky tento děj potvrzuje i poškozený J., který také popisuje jen konflikt se Z. a pak až uchopení zezadu, kdy jen dovodil, že ho uchopil obviněný. Obviněný T. nic jiného než uchopení a odtržení neudělal.
Úmyslem obviněného T. bylo J. a Z. od sebe roztrhnout, tedy zabránit jejich další rvačce. Obviněný proto závěrem svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že soud odvolací pochybil, když postup soudu nalézacího posvětil. Nejenže neodstranil zásadní vadu prvoinstančního rozsudku – nerespektování zásady in dubio pro reo a zásady v pochybnostech ve prospěch, ale sám učinil zcela nesprávné závěry a nesprávně argumentoval, až úroveň těchto pochybení nabývá dimenze ústavněprávní. Došlo proto k nesprávnému hmotněprávnímu posouzení jeho jednání, které v rozsahu, v jakém bylo toto zjištěno, nemá znaky jednání protiprávního.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Praze sp. zn. 9 To 37/2024 ze dne 27. 3. 2024 zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení a rozhodnutí.
6. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství využila svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřila. Ve svém vyjádření stručně shrnula dosavadní průběh trestního řízení a po přezkoumání obsahu předloženého mimořádného opravného prostředku uvedla, že námitky vyjádřené v dovolání uplatňuje obviněný v rámci své obhajoby prakticky již od samého počátku trestního řízení a vtělil je rovněž do svého řádného opravného prostředku, takže se jimi zabývaly jak soud nalézací, tak soud odvolací. Především je třeba odmítnout tvrzení obviněného, že by měl existovat extrémní nesoulad mezi výsledky dokazování, z něj definovaným skutkovým stavem a jeho právním posouzením. Veškeré námitky, které obviněný v této souvislosti vznáší, kvalitativně nepřekračují meze prosté polemiky s názorem soudů na to, jak je třeba ten který důkaz posuzovat a jaký význam jí připisovat z hlediska skutkového děje. Jednání obou obviněných D. T. i M. Z. bylo prokázáno především věrohodnou výpovědí poškozeného M. J., která koresponduje s dalšími ve věci provedenými důkazy, a to se svědeckou výpovědí svědků J. F., D. D., K. K., W. E. a O. Y. Dále bylo jednání obou obviněných prokázáno SMS komunikací obviněného M. Z. Prvoinstanční soud se velmi podrobně zabýval důkazní situací pod body 37.- 41. svého rozhodnutí a jednání obou obviněných správně právně kvalifikoval jako zločin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. V zásadní shodě s názorem soudu druhého stupně vyjádřeným v důvodech jeho rozhodnutí má proto státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství za to, že meritorní rozhodnutí v této věci není zatíženo takovou vadou, kterou by bylo nutno a možno napravit cestou dovolání, přičemž deklarovaný důvod dovolání naplněn nebyl. Proto navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože je zjevně neopodstatněné. Navrhla dále, aby Nejvyšší soud o tomto dovolání rozhodl v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné než navrhované rozhodnutí, vyjádřila ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.
7. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.
8. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
9. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
10. Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že námitky uplatněné obviněným v dovolání byly již uplatňovány v předchozích stadiích trestního řízení i v odvolání, a jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě obviněného D. T.
11. Obviněný D. T. ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tento dovolací důvod je dán tehdy, pokud rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Zakotvením uvedeného dovolacího důvodu do trestního řádu však nedošlo k rozšíření rozsahu dovolacího přezkumu též na otázky skutkové.
Smyslem jeho zakotvení byla totiž pouze výslovná kodifikace již dříve judikaturou Ústavního a Nejvyššího soudu vymezených nejtěžších vad důkazního řízení, pro něž se obecně vžil pojem tzv. extrémního nesouladu. Uvedený nově výslovně zakotvený dovolací důvod je proto třeba vykládat zcela shodně, jak byl ve smyslu dosavadní bohaté judikatury chápán extenzivní výklad ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021. I nadále tak lze pod uvedený dovolací důvod podřadit tři skupiny vad důkazního řízení.
Do první skupiny takových vad patří tzv. opomenuté důkazy, pokud soudy odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily. Patří sem taktéž případy, pokud soudy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Druhou skupinu vadné realizace důkazního řízení tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí oblast pak zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. pokud odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení.
Jedná se tedy o tzv. stav extrémního nesouladu mezi skutkovým zjištěním a skutečnostmi, jež vyplývají z provedených důkazů a v důsledku toho pak i konečným hmotněprávním posouzením (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2022 sp. zn. 7 Tdo 1315/2021). I nadále však na podkladě uvedeného dovolacího důvodu není možné domáhat se přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Mimo meze tohoto dovolacího důvodu jsou tedy takové námitky, jimiž se obviněný snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy obou stupňů, a tím i změny ve skutkových zjištěních soudu a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu, kterou prosazuje, či která více odpovídá představám obviněného.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy není naplněn námitkami, které jsou prostou polemikou se skutkovými zjištěními soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů, nejde-li o uvedenou kategorii nejtěžších vad důkazního řízení odpovídajících kategorii tzv. extrémního nesouladu.
12. Obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku namítl, že nalézací soud se řádně nevypořádal s důkazním stavem, nedostál své povinnosti řádně se vypořádat s existujícími rozpory, důkazní postup vyčerpávajícím způsobem nepopsal a věcně přesvědčivě neodůvodnil, jakým způsobem se s rozpory vypořádal a z jakých důvodů uvěřil jedné z vzájemně protichůdných skutkových verzí. Soud odvolací poté pochybil, když postup nalézacího soudu akceptoval.
13. Nejvyšší soud uvádí, že v posuzovaném případě se v poměru mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Mělníku, z nichž v napadeném usnesení vycházel také Krajský soud v Praze na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně nejedná o obviněným namítaný rozpor. Soud prvního stupně se dostatečně vypořádal s obsahem jednotlivých důkazů, podrobně a dostatečně přesvědčivě vyložil svoje úvahy, jimiž se řídil při hodnocení důkazů a rozporů mezi nimi a při posuzování obhajoby obviněného. Soud prvního stupně získal bezpečný základ pro svá skutková zjištění a pro závěr o vině obviněného po logickém zhodnocení před ním provedených důkazů zejména z výpovědi obviněných M. Z. a D. T., z usvědčující výpovědi poškozeného M. J., dále z výpovědi svědka J. F., svědka V. E. a svědkyně K. K., která dosvědčila, že obviněný T. křičel, že pokud nedostane výplatu, bude zle. Dále uvedla, že viděla, jak obvinění poškozeného bijí u plotu. Soudy se podrobně zabývaly otázkou věrohodnosti obhajoby obviněného, a to nejen v kontextu s výpovědí poškozeného, ale i s dalšími usvědčujícími důkazy. Ačkoli obviněný trestnou činnost popíral, je usvědčován na podkladě existence nepřímých důkazů, které na sebe navazují a tvoří v trestněprávní nauce předvídaný, logický a ucelený řetězec vypovídající přesvědčivě o jeho vině. Na podkladě provedených a nalézacím soudem řádně vyhodnocených důkazů bylo proto v souladu se zásadami formální logiky nepochybně možné učinit skutkové závěry vyjádřené následně ve skutkové větě a v odůvodnění odsuzujícího rozsudku. Lze doplnit, že se obviněný svými námitkami pouze domáhá toho, aby soudy hodnotily důkazy jiným způsobem, resp. aby akceptovaly jeho tvrzení. Existenci zjevného rozporu skutkových zjištění s provedenými důkazy však v žádném případě nelze dovozovat pouze z toho, že soudy hodnotily důkazy jiným způsobem, než jaký by odpovídal představám obviněného o správném hodnocení důkazů.
14. Nejvyšší soud k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uzavírá, že provedeným dokazováním byl opatřen celý řetězec důkazů, z nichž lze bez důvodných pochybností učinit závěr, že to byl právě obviněný, kdo k poškozenému nejprve přistoupil a požadoval zaplacení mzdy pro obviněného Z. s tím, že jinak poškozeného zbijí. Následně došlo k fyzické potyčce mezi obv. Z. a poškozeným, která byla zakončena tím, že do ní zasáhl i obv. T. Pokud tedy soudy dospěly k závěru, že popsané a zhodnocené důkazy tvoří ucelený řetězec, směřující jednoznačně k závěru o vině obviněného, nelze tomuto postupu nic vytknout.
15. Obviněný D. T. ve svém dovolání uplatnil taktéž dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Podle tohoto dovolacího důvodu lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03).
16. V rámci dovolacího důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
namítl nesprávné hmotněprávní posouzení jeho jednání, které v rozsahu, v jakém bylo zjištěno, nemá znaky jednání protiprávního.
17. Nejvyšší soud konstatuje, že jednání obviněného bylo posouzeno zcela přiléhavě jako zločin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaný ve formě spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Nejvyšší soud připomíná institut spolupachatelství, který upravuje ustanovení § 23 tr. zákoníku. Podle něj byl-li trestný čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama. Podmínkou spáchání trestného činu ve spolupachatelství je jednak společné jednání spolupachatelů (objektivní podmínka) a jednak společný úmysl směřující ke spáchání trestného činu (subjektivní podmínka). O spáchání trestného činu společným jednáním jde nejen tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním naplnil všechny znaky jednání uvedeného ve zvláštní části trestního zákona, ale i tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil jen některý ze znaků jednání uvedeného v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákona, avšak souhrn jednání spolupachatelů naplňuje souhrn znaků jednání uvedeného v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákona, anebo také tehdy, když jednotlivé složky společné trestné činnosti sice samy o sobě znaky jednání uvedeného v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákona nenaplňují, ale ve svém souhrnu představují jednání popsané v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákona. Spolupachatelství je tedy činnost, při níž nemusí všichni spolupachatelé jednat stejně. V projednávaném případě jednotlivé složky společné trestné činnosti sice samy o sobě znaky jednání uvedeného v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákona u obviněného T. nenaplňují, pokud se týká fyzického útoku na poškozeného, přičemž pohrůžku bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci naplnil, ale ve svém souhrnu představují jednání popsané v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákoníku, zde v ustanovení § 173 odst. 1 tr. zákoníku, když je zjevné, že působí ve vzájemné návaznosti a v bezprostřední časové souvislosti a ve svém celku tvoří skutkovou podstatu stejného trestného činu jako u obviněného Z., který svým jednáním všechny znaky stíhaného trestného činu naplnil zcela nepochybně. Jednání obviněných T. bylo proto správně kvalifikováno jako zločin loupeže dle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaného ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, jehož skutková podstata byla naplněna po stránce subjektivní i objektivní, když úmyslným společným jednáním dvou osob proti poškozenému J. užili násilí a pohrůžku bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci.
18. Nejvyšší soud k námitkám obviněného pro úplnost dodává, že odlišná zjištění soudů, která se míjí s jeho představami, nemohou být důsledkem porušení zásady presumpce neviny a principu in dubio pro reo ze strany soudů. Podle celé řady respektovaných rozhodnutí Ústavního soudu či Nejvyššího soudu se totiž nelze ztotožnit s názorem, že stojí-li proti sobě dvě odlišná tvrzení, respektive dvě skupiny důkazů, které nabízejí různé varianty průběhu skutkového děje, je třeba vždy a za všech okolností rozhodnout ve prospěch obviněného s odkazem na zásadu in dubio pro reo. Uplatnění této zásady je totiž namístě pouze tehdy, pokud soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů dospěje k závěru, že zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Pokud však soud po vyhodnocení důkazní situace žádné pochybnosti o průběhu skutkového děje nemá, podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch" splněny nejsou. Pro úplnost zbývá dodat, že tvrzení, že nebylo postupováno v souladu se zásadou in dubio pro reo, nelze považovat za relevantní výhradu, neboť tato námitka směřuje do oblasti skutkových zjištění a proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Uvedené pravidlo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v § 2 odst. 2 tr. ř. a má vztah pouze ke zjištění skutkového stavu na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností. Je tudíž zjevné, že pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2016, sp. zn. 11 Tdo 812/2017).
19. Je tak možno učinit závěr, že v průběhu daného trestního řízení bylo prokázáno, že obviněný D. T. svým předmětným jednáním naplnil všechny zákonné znaky zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr., zákoníku, spáchaného ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud proto souhlasí se závěry, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
20. Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného D. T. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
P o u č e n í: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. 10. 2024
JUDr. Jiří Pácal předseda senátu