4 Tdo 927/2024-487
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 11. 2024 o dovolání obviněného F. S., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 4. 2024 č. j. 9 To 49/2024-443, v trestní věci vedené Okresním soudem Plzeň-město pod sp. zn. 8 T 71/2022, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného F. S. odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 22. 1. 2024 č. j. 8 T 71/2022–381 byl obviněný F. S. (dále jen „obviněný“ nebo “dovolatel“) uznán vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustil tím, že
v úmyslu získat neoprávněný majetkový prospěch v blíže nezjištěné době v dubnu 2021 kontaktoval poškozeného J. K., kterého znal z minulosti a o kterém věděl, že uvažuje o koupi domu v Plzni, a aniž byl k tomu oprávněn, tedy bez souhlasu a vědomí majitelky nemovitosti, nabídl mu možnost zprostředkování koupě nemovité věci – domu na adrese Plzeň, XY, jehož vlastnicí byla V. Š., za cenu 2.500.000 Kč, po prohlídce domu dne 10. 5. 2021 se jej poškozený rozhodl koupit a dne 14. 5. 2021 se dostavil do advokátní kanceláře Mgr. Zdeňka Turka v Plzni, Slovanská 66, kde mu byl předložen návrh kupní smlouvy na předmětnou nemovitou věc, kde jako prodávající byla uvedena V. Š., následně v rámci plnění ústní dohody, že poškozený zaplatí obžalovanému za zprostředkování koupě předmětné nemovité věci odměnu v celkové výši 200.000 Kč, poškozený dne 14. 5. 2021 na parkovišti před prodejnou XY v Plzni na XY předal obžalovanému první část smluvené odměny ve výši 50.000 Kč, poté dne 19. 5. 2021 v obci XY druhou část smluvené odměny ve výši 50.000 Kč s tím, že mu obžalovaný předložil generální plnou moc, kterou měla obžalovanému vystavit V. Š., kdy poškozený zjistil, že v kupní smlouvě je však jako prodávající uvedena V. Š., proto kontaktoval Mgr. Zdeňka Turka, který přislíbil, že do realizace koupě bude tento rozpor obžalovaným vyřešen, poškozený se dne 8. 6. 2021 dostavil do kanceláře Mgr. Zdeňka Turka, kde podepsal upravenou kupní smlouvu na předmětnou nemovitou věc s kupní cenou 2.100.000 Kč, v níž byla prodávající V. Š., zastoupena obžalovaným, přičemž sjednaná kupní cena měla být uhrazena nejpozději do 15 dnů na účet Mgr. Zdeňka Turka jako schovatele, který měl následně část kupní ceny ve výši 300.000 Kč vyplatit na bankovní účet č. XY a část kupní ceny ve výši 1.800.000 Kč vyplatit na bankovní účet č. XY, což jsou účty osob spřízněných s obžalovaným, následně se dne 10. 6. 2021 sešli poškozený a obžalovaný u advokáta Mgr. Zdeňka Turka, kde obžalovaný poškozenému předložil novou plnou moc, nyní údajně udělenou V. Š., přičemž poškozený, který již pojal určité podezření, požadoval před uhrazením kupní ceny osobní setkání a projednání prodeje přímo s prodávající, po tomto požadavku poškozeného se obžalovaný rozčílil, předloženou plnou moc vzal a z místa rychle odešel, následně se poškozený osobně sešel s V. Š., a V. Š., které mu obě sdělily, že předmětná nemovitá věc není na prodej, že obžalovanému žádnou plnou moc ke zprostředkování jejího prodeje neudělily, že obžalovaným předložené plné moci musely být zfalšovány a že o majitelích výše uvedených bankovních účtů jim není nic známo, obžalovaný svým jednáním způsobil poškozenému J. K., škodu ve výši 100.000 Kč a škodu ve výši 2.200.000 Kč se mu způsobit pokusil.
2. Za tento zločin byl obviněný podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) roků. Výkon tohoto trestu mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 5 (pěti) roků. Podle § 82 odst. 3 tr. zákoníku mu dále bylo uloženo, aby podle svých sil nahradil škodu způsobenou trestným činem. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozenému J. K. částku ve výši 100 000 Kč.
3. Proti shora uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 16. 4. 2024 č. j. 9 To 49/2024-443 tak, že podle § 258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek z podnětu odvolání obviněného zrušil ve výroku o trestu a ve výroku náhradě škody. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. pak znovu rozhodl, že se obviněný odsuzuje podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dva a půl roku, jehož výkon mu byl za použití §§ 81 odst. 1 a 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu tří roků. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. současně obviněnému uložil povinnost zaplatit poškozenému J. K. na náhradu škody částku ve výši 100 000 Kč. Jinak zůstal napadený rozsudek nedotčen.
4. Uvedený rozsudek odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním, a to do všech jeho výroků, neboť má za to, že jsou naplněny dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. (část I.).
5. V rámci obsáhlého odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku (část II.) pak především popsal celý průběh předchozího soudního řízení včetně postupně vydaných rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně, z nichž citoval některé pasáže a zejména pak zmínil i svoje názory a výhrady k jejich obsahu, jakož i k hodnocení a použitelnosti některých důkazů (např. znalecký psychiatrický posudek, kvitance potvrzující přijetí peněžního plnění, zvukový záznam pořízený J. K. a další). Taktéž citoval z celé řady rozhodnutí Ústavního i Nejvyššího soudu.
V části III. se dovolatel kromě dalších citací z rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a vyjádření zklamání, že rozhodnutí odvolacího soudu nesplnilo jeho očekávání, soustředil na konkrétní výtky vůči němu, které spočívají v následujícím. Podle dovolatele úvahy soudů o naplnění pokusu trestného činu podvodu byly opřeny o procesně nepoužitelný důkaz – zvukovou nahrávku pořízenou J. K. v advokátní kanceláři Mgr. Zdeňka Turka. V této souvislosti pak argumentuje ustanovením § 88 odst. 1 tr. ř.
zapovídajícím odposlech mezi obhájcem a obviněným a klade tuto situaci na roveň té, která nastala v posuzovaném případě obviněného, kdy si poškozený J. K. v přítomnosti obviněného a advokáta Mgr. Turka v jeho kanceláři nahrál na mobil průběh jednání. Dále se snaží přesvědčit Nejvyšší soud, že J. K. byl klientem advokáta Mgr. Turka, a tudíž přehrání tohoto záznamu soudem prvního stupně v hlavním líčení bylo obcházením § 99 odst. 2 tr. ř. pojednávajícím o zákazu být vyslýchán, když Mgr. Turek může být zproštěn mlčenlivosti toliko klientem.
Takto pořízenou nahrávku lze použít pouze existuje-li důvodné podezření, že se obhájce podílel na trestném činu. V průběhu řízení ale nic takového ve vztahu k Mgr. Turkovi nezaznělo. V další části odůvodnění dovolání vznášející dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. pak dovolatel zpochybňuje nepodjatost znalkyně, která v jeho věci vypracovala psychiatrický posudek a operuje v dané souvislosti zákonem o znalcích, znaleckých kancelářích a znaleckých ústavech. Podjatost znalkyně pak dovozuje z jejího pracovního poměru v Psychiatrické nemocnici v Dobřanech, když při vypracování posudku vycházela z lékařských zpráv svých kolegů, tedy též lékařů působících u stejného zaměstnavatele, takže jejich závěry si nemohla dovolit zpochybnit.
Pokud by tedy soud bez předsudků hodnotil přehraný zvukový záznam (dovolatel má patrně na mysli záznam pořízený poškozeným K.), pak by rozpoznal zdravotní diskomfort obviněného. Podle dovolatele tak rezignací na dodržování zákonem vymezených pravidel získání a použití důkazních prostředků/důkazů odvolacím soudem bylo ingerováno do jeho práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. V neposlední řadě se pak dovolatel rozhodl namítat naplnění subjektivní stránky spáchaného trestného činu poukazem na okolnost, že ve věci nevypovídal, a tudíž se k činu nedoznal.
Již několikrát zmíněná zvuková nahrávka v tomto směru nemohla nic prokázat, jelikož jde podle jeho názoru o důkaz provedený v rozporu se zákonem.
Obviněný se tudíž od celé věci distancuje, podle zvukové nahrávky prostory kanceláře sám opustil, když o uzavření kupní smlouvy neusiloval. Také nic nenasvědčuje tomu, že by byl úspěšný, když nedisponoval hmotněprávní plnou mocí. Celý postup soudu tak pokládá za nestandardní, když nehledal spravedlnost ale viníka. On sám se přitom o trestný čin ani nepokusil. V závěru proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni a věc mu přikázal k novému projednání a rozhodnutí. V samostatném přípisu ze dne 7. 5. 2024 pak byl tlumočen nesouhlas obviněného s projednáním jeho dovolání v neveřejném zasedání.
6. K podanému dovolání zaslala své vyjádření státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství – § 265h odst. 2 tr. ř. (dále jen „státní zástupkyně“). Ta po rekapitulaci předchozího průběhu řízení a jeho výsledku, jakož i dovolací argumentace obviněného konstatovala, že výhrady obviněného lze soustředit do následujícího shrnutí. Skutková zjištění jsou opřena o procesně nepoužitelný důkaz – nahrávku pořízenou poškozeným při jednání s dovolatelem a jeho advokátem Mgr. Turkem. Znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie nelze považovat za validní, jelikož znalkyně pracuje pro stejného zaměstnavatele jako lékaři, od nichž vyžádala lékařské zprávy k osobě obviněného.
U znalkyně tak lze spatřovat důvodnou pochybnost o její nepodjatosti pro poměr k věci. Nesměla tak znalecký úkon provést. Tento posudek měl navíc vliv na posouzení naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu, zejména subjektivní stránky. K věci nebyl dovolatel vyslechnut a též nic nenasvědčuje, že by byl úspěšný, pokud by se o trestný čin podvodu skutečně pokusil, neboť nedisponoval hmotněprávní plnou mocí. K takto vzneseným námitkám státní zástupkyně uvedla, že je sice lze podřadit pod uplatněné dovolací důvody, ale nelze jim přisvědčit.
Pokud jde o zvukovou nahrávku zaznamenanou poškozeným, tak je třeba zdůraznit, že záznam nebyl pořízen při soukromém jednání dovolatele a jeho advokáta. Jednalo se o schůzku, kde byl přítomen jako třetí strana i poškozený. Důvěrnost mezi advokátem a jeho klientem upravuje § 21 zákona o advokacii, přičemž jím zakotvená povinnost mlčenlivosti dopadá výlučně na advokáta, a nikoli na třetí osoby, nejsou-li jinak vázány na povinnost mlčenlivosti. Poškozený tak povinností mlčenlivosti nebyl vázán a nic tak nebránilo jeho výslechu o průběhu jednání.
Na pořízení nahrávek soukromou osobou pak nemají žádný vliv podmínky, za jakých mohou komunikaci mezi osobami nahrávat orgány činné v trestním řízení. V případě soukromých nahrávek se tak § 88 tr. ř. neuplatní ani analogicky. Tento přístup není v rozporu ani s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (viz rozsudek ze dne 12. 6. 1988 ve věci Schenk proti Švýcarsku č. stížnosti 10862/84). Zcela nepřípadný je pak poukaz na ustanovení § 88 odst. 1 tr. ř. ohledně postupu při zjištění, že je nahrávána komunikace mezi obviněným a jeho obhájcem.
Tak tomu totiž v tomto případě nebylo. Nahrávka nebyla pořizována policejním útvarem v trestním řízení a nekomunikovali spolu obhájce s obviněným. Taktéž výtkám směřujícím vůči znaleckému zkoumání nelze přiznat relevanci. Skutečnost, že znalkyně pracuje na pracovišti jako lékaři, s nimiž již přišel dovolatel do kontaktu, nezakládá sama o sobě pochybnosti o její nepodjatosti. Ani v případě soudců či přísedících nepostačí k obecné pochybnosti o jejich schopnosti nestranně rozhodnout pouhý profesionální vztah mezi nimi, byť spočívá v jejich zařazení na stejném pracovišti.
Znalkyně u dovolatele bipolární poruchu neshledala, a to na základě komplexní diagnostiky a psychologického vyšetření v souvislosti s jeho předchozí hospitalizací a jí provedeného vyšetření.
Ani tyto námitky tak nemají opodstatnění. Pokud jde o tvrzení dovolatele, že nemohl být úspěšný, ani kdyby se o trestný čin podvodu skutečně pokusil, tak nelze než zdůraznit, že ke vkladu vlastnického práva poškozeného do katastru nemovitostí dojít reálně mohlo a je i zjevné, že úmysl dovolatele k tomu směřoval. Disponoval-li jedním falzifikátem plné moci, nemohlo pro něj být obtížné opatřit si další. Navíc samotná nezpůsobilost pokusu trestného činu nevylučuje trestnost pachatele (viz usnesení NS sp. zn. 8 Tdo 672/2008).
Taktéž námitka dovolatele, že nebyl k věci vyslechnut, nemůže obstát. V tomto lze odkázat na odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu (body 17 a 18). Dovolatel možností vypovídat nikdy nevyužil. Jde o jeho právo, nikoli povinnost. Ze shora uvedených důvodů tak státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a aby tak učinil podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. V případě jiného, než navrhovaného rozhodnutí vyjádřila souhlas s konáním neveřejného zasedání podle § 265r odst. 1 písm. c) tr.
ř.
7. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájkyně (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňovalo formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost je dána podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., byť výrok o vině v rozsudku soudu prvního stupně zůstal rozhodnutím odvolacího soudu nezměněn, ale výrok o trestu jím byl na základě odvolání obviněného modifikován. Nejde tedy o stejnou procesní situaci, jako kdyby odvolání obviněného bylo celkově zamítnuto jako nedůvodné.
8. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo zapotřebí i zjistit, zda konkrétní námitky, o které je obviněný opřel, lze podřadit pod dovolací důvod, na který odkázal. Toto zjištění mělo zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 tr. ř.).
9. Nejprve je nutné předeslat, že námitky obviněného jsou z valné části totožné s jeho obhajobou uplatněnou v předchozích fázích řízení včetně obsahu podaného odvolání. Je tak třeba zdůraznit, že v situaci, kdy obviněný v rámci dovolání opakuje shodné výhrady, které vznesl již v řízení před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, jedná se zpravidla o dovolání neopodstatněné (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002 sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publ. v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. TR NS 17/2002-T 408). Tento závěr koresponduje i s judikaturou Ústavního soudu (usnesení ze dne 18. 12. 2008 sp. zn. II. ÚS 2947/08, usnesení ze dne 25. 10. 2016 sp. zn. II. ÚS 1153/16) a judikaturou Evropského soudu pro lidská práva, na které Ústavní soud odkazuje (García proti Španělsku, Helle proti Finsku). I podle rozhodovací praxe těchto soudů nelze závazek plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, interpretovat tak, že je třeba podrobné odpovědi na každou odvolací, tím spíše dovolací, námitku. A není tedy v rozporu s právem na spravedlivý proces podle citovaného článku, pokud odvolací, a tím spíše pak dovolací soud, při zamítavém (nebo dokonce odmítavém) rozhodnutí toliko odkáže na odůvodnění rozhodnutí soudu nižšího stupně. V nyní posuzovaném případě se o takovou situaci jedná, neboť jak Okresní soud Plzeň-město, tak i Krajský soud v Plzni se podstatou všech nyní vznesených dovolacích námitek zabývaly již v předchozím řízení v rámci svých rozhodnutí, přičemž své závěry patřičně odůvodnily. Pokud je obviněný přesto učinil obsahem nyní podaného dovolání, Nejvyšší soud na ně bude reagovat pouze stručně, jak mu to umožňuje ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř.
10. Nejprve obecně k uplatněným dovolacím důvodům. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, explicitně postihuje situace, kdy rozhodná skutková zjištění soudů, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Daný dovolací důvod tedy cílí na závažné procesní vady, jež v konečném důsledku zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí.
Z dikce tohoto zákonného ustanovení vyplývá, že mezi taková flagrantní pochybení spadají zejména případy opomenutých důkazů, důkazů získaných a posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, jež má za následek existenci tzv. extrémního rozporu mezi jejich obsahem na straně jedné a skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě na straně druhé. Předpokladem relevantního uplatnění daného dovolacího důvodu je však zároveň zjištění, že tvrzené vady řízení skutečně měly nebo alespoň mohly mít podstatný význam pro
skutkové závěry soudů a tím i pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání. To současně znamená, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, nebyl do trestního řádu zaveden proto, aby se jím dovolatel zaštiťoval v naději, že neustálým opakováním verze svojí obhajoby dosáhne u Nejvyššího soudu přehodnocení provedených důkazů a změny učiněných skutkových zjištění, když v předchozím řízení k hodnocení těchto důkazů ze strany soudů nižších stupňů došlo za dodržení zásad vyplývajících z ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. a jimi zjištěný skutkový stav respektoval požadavky zakotvené v ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. V uvedené souvislosti je proto třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud jako soud dovolací se rozhodně od 1. 1. 2022 nestal odvolacím soudem č. 2.
11. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že předmětný dovolací důvod je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na něj se naopak nelze domáhat přezkumu skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je zde při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
12. Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podřadit pouze námitky spočívající v nevyslechnutí obviněného k celé věci (opomenutý důkaz), přehrání zvukového záznamu pořízeného poškozeným K. z jednání v advokátní kanceláři Mgr. Turka a akceptaci znaleckého psychiatrického posudku na osobu obviněného vypracovaného MUDr. Mgr. Navrátilovou (procesně nepoužitelné důkazy). Pokud jde o v pořadí první námitku spočívající v neprovedení výslechu obviněného, tak tou se zabýval již soud prvního stupně (bod 3 odůvodnění jeho rozsudku) a zejména pak soud odvolací (body 17 a 18 odůvodnění jeho rozsudku), kde bylo zcela dostatečně vysvětleno, proč nebyl (respektive nemohl) být obviněný k věci vyslechnut. Tato námitka se Nejvyššímu soudu navíc jeví jako absurdní, neboť nebylo možné vyslechnout obviněného, který o to zjevně zájem neměl a činil kroky k tomu, aby probíhající řízení, pokud jde o tento úkon více méně obstruoval. O opomenutý důkaz se tudíž nejedná. Ohledně námitek týkajících se procesně nepoužitelných důkazů, lze též poukázat na rozhodnutí soudů nižších stupňů, které se danou problematikou dostatečně zabývaly. K pořízené zvukové nahrávce se vyjádřil poměrně obsáhle především soud druhého stupně, a to v bodech 13 až 15 odůvodnění jeho rozhodnutí. Lze též zmínit vyjádření státní zástupkyně k podanému dovolání, která velmi podrobně a zcela správně včetně použitých argumentů označila vyslovené výhrady dovolatele za zcela bezpředmětné. Nejvyšší soud k tomu pouze dodává, že uvedená zvuková nahrávka pořízená poškozeným rozhodně nebyla procesně nepoužitelným důkazem, jelikož nelze zaměňovat zákonné podmínky pro uskutečnění odposlechu a záznamu komunikace na základě rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení s těmi, které učiní z vlastního rozhodnutí soukromé osoby, takže poukaz na ustanovení § 88 tr. ř. je zcela obsolentní. Rovněž nelze souhlasit s tvrzením, že použití této nahrávky coby důkazu bránil zákaz mlčenlivosti advokáta Mgr. Turka. Jeho osoba či slovní projevy nebyly předmětem trestního řízení a uskutečněné jednání v jeho advokátní kanceláři rozhodně nemělo diskrétní povahu, kterou by mělo jednání učiněné výhradně mezi ním a obviněným, coby jeho klientem. Poškozený se pak v postavení klienta jmenovaného advokáta rozhodně nenacházel. Předmětná námitka je tudíž nedůvodná. Obdobný závěr je možné učinit vůči námitce o nepoužitelnosti znaleckého psychiatrického posudku vypracovaného na osobu obviněného, jelikož podle mínění dovolatele měla být znalkyně podjatá. Jde opět o pouhé opakované tvrzení, které nemá za úkol nic jiného, než zpochybnit standardně pořízený důkaz k zjištění trestní odpovědnosti obviněného. K dané problematice se v předchozím řízení již vyjádřil jak soud prvního stupně (bod 31 odůvodnění rozsudku), tak i soud odvolací (body 19 až 20 odůvodnění jeho rozhodnutí). Nejvyšší soud nemá, coby v uvedeném směru více doplnil, když rozhodně nezastává dovolatelovu pochybnost o nepojatosti jmenované znalkyně, a tudíž i o použitelnosti jí vypracovaného posudku jako důkazního prostředku v provedeném řízení. Ostatní skutkové, resp. důkazní námitky obsažené v dovolání nepřekročily svou povahou prostou polemiku s hodnocením důkazů provedených soudy nižších stupňů, popř. se skutkovým stavem, ke kterému po vyhodnocení těchto důkazů dospěly. Jimi zvolený postup plně koresponduje požadavkům vyplývajícím z ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Nejvyšší soud tudíž v jejich závěrech neodhalil žádný rozpor, natož extrémní, který jediný by mohl vyvolat přezkumný postup a poté i případné kasační rozhodnutí.
13. Pod námitku nesprávného právního posouzení /§ 265b odst. 1 písm. h) tr. ř./ lze pak s jistou dávkou tolerance subsumovat tvrzení obviněného, že se trestného činu podvodu a tím méně jeho pokusu nedopustil. Opětovně poukázal na okolnost, že nedisponoval hmotněprávní plnou mocí a že sám prostory advokátní kanceláře opustil a o uzavření kupní smlouvy neusiloval. Při tomto tvrzení však dovolatel abstrahuje od zjištění a závěrů, které v předchozím řízení zaujaly oba soudy nižších stupňů. Konkrétně okresní soud se danou problematikou jednání obviněného a jeho právní kvalifikací zabýval v bodech 28 až 30 a 32 odůvodnění jeho rozsudku a soud druhého stupně pak v odůvodnění jeho rozhodnutí v bodech 10, 27 a 28. Nejvyšší soud nemá důvod opakovat již zmíněné argumenty či je nějakým způsobem doplňovat. Námitky zpochybňující prokázání subjektivní i objektivní stránky trestného činu podvodu se pak odvíjejí od popření použitelnosti důkazů – zvukové nahrávky pořízené poškozeným a znaleckého psychiatrického posudku o duševním stavu obviněného, čili nejde v pravém smyslu toho slova o námitky hmotněprávní, nýbrž skutkové – procesní. Jak ale již bylo výše v odůvodnění tohoto rozhodnutí uvedeno, oba zmíněné důkazy byly shledány jako procesně zcela použitelné, když jejich získání (opatření) bylo souladné s příslušnými ustanoveními trestního řádu (§ 89 odst. 2 tr. ř.). Ani tímto způsobem vznesené dovolací výhrady obviněného tak nebyly shledány důvodnými. Nejvyšší soud tak nemá žádné důvodné pochybnosti o tom, že obviněný svým jednáním naplnil všechny požadované znaky pokusu zločinu podvodu podle § 21 odst. 1, § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku.
14. Pokud pak jde o dovolání obviněného do ostatních výroků rozsudku, tedy o trestu a náhradě škody, tak v něm nebyly uvedeny žádné konkrétní námitky (důvody), kterými by se bylo možné zabývat, což je ale povinností dovolatele vyplývající z ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud není povinen, ale ani oprávněn z vlastní iniciativy domýšlet, jaké výhrady dovolatel proti tomu kterému výroku má. 15. Na základě výše uvedených zjištění a učiněných závěrů Nejvyšší soud podané dovolání obviněného F. S. v konečném výsledku odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť jím vznesené námitky dílem nenaplnily žádný z uplatněných zákonných dovolacích důvodů a ve zbytku pak zjevně postrádaly své opodstatnění. Toto své rozhodnutí Nejvyšší soud vyhlásil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, když k takovému postupu souhlas stran řízení, tedy ani obviněného není zapotřebí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 19. 11. 2024
JUDr. František Hrabec předseda senátu