4 Tdo 938/2025-2487
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 6. 11. 2025 o dovolání obviněného M. C., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Praha Ruzyně, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 17. 6. 2025, sp. zn. 10 To 166/2025, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 3 T 20/2025, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Kolíně (dále jen „soud prvního stupně“, popř. „nalézací soud“) ze dne 11. 4. 2025, sp. zn. 3 T 20/2025, byl obviněný M. C. (dále jen „obviněný“, popř. „dovolatel“) uznán vinným zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) tr. zákoníku (bod II.), kterého se dopustil částečně ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku se spoluobviněným J. T. a přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (bod III). Uvedených trestných činů se podle skutkových zjištění soudu prvního stupně dopustil obviněný jednáním popsaným pod body II a III skutkové věty. Současně s ním byli tímto rozsudkem uznáni vinnými i spoluobvinění I. R. a J. T. Spoluobviněná I. R. byla tímto rozsudkem dále podle § 226 písm. a) tr. ř. zproštěna obžaloby pro skutek, pro který vůči ní byla podána obžaloba a kterým měla spáchat přečin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku ve formě účastenství podle § 24 odst. 1 tr. zákoníku (bod II obžaloby).
2. Obviněnému byl soudem prvního stupně za uvedené trestné činy uložen podle § 283 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 45 měsíců. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněný pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou. Dále soud uložil obviněnému podle § 66 odst. 2 tr. zákoníku trest propadnutí majetku, a to motorky DUCATI 1199 PANIGALE ABS, RZ 5M8198, barva červená, vin XY, č. motoru 1198WE, celková hmotnost 370, stav provozované, číslo TP UM396618, číslo OTP UBD036576, karoserie kapotáž. Současně uložil obviněnému podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věci, a to v rozsudku vyjmenovaných, které byly zajištěny v rámci domovní prohlídky v domě na adrese XY, XY. Podle § 99 odst. 2 písm. b), odst. 4 tr. zákoníku soud obviněnému uložil rovněž ochranné protitoxikomanické léčení v ambulantní formě.
3. Dále soud prvního stupně rozhodl o uložených trestech spoluobviněným a o uložení ochranných opatření podle § 101 odst. 1 písm. c), odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku.
4. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, které směřoval toliko do výroku o uloženém trestu odnětí svobody. Odvolání podala také státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Kolíně, a to u dovolatele v jeho neprospěch do výroku o uloženém trestu odnětí svobody. Státní zástupkyně podala dále odvolání i v neprospěch obviněné I. R. směřující do zprošťujícího výroku. O podaných odvoláních rozhodl Krajský soud v Praze (dále jen „soud druhého stupně“, popř. „odvolací soud“), tak, že usnesením ze dne 17. 6. 2025, sp. zn. 10 To 166/2025, podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného M. C. a odvolání státní zástupkyně podané v neprospěch tohoto obviněného zamítl. Podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. pak napadený rozsudek z podnětu podaného odvolání státní zástupkyně zrušil ve výroku, jimž byla obviněná I. R. zproštěna obžaloby.
II. Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti rozsudku soudu druhého stupně (správně usnesení – poznámka Nejvyššího soudu) podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání směřující toliko do výroku o uloženém trestu, a to z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném rozhodnutí o druhu trestu. Podle dovolatele se soudy nižších stupňů dopustily nezákonné kumulace trestu.
6. Vadu rozhodnutí soudů nižších stupňů spatřuje dovolatel v tom, že tyto soudy považují za možné uložení citelného nepodmíněného trestu vedle trestu propadnutí majetku, a to v kumulaci s dalšími uloženými tresty. Následně cituje ustanovení § 283 odst. 1, 2 tr. zákoníku, podle kterého může soud uložit trest odnětí svobody na dvě léta až 10 let nebo propadnutí majetku. Protože je zde použita spojka „nebo“, tak z hlediska teleologického a sémantického výkladu je nepřípustné uložení obou trestů souběžně. Podle dovolatele spojka „nebo“ vyjadřuje výlučnost a kumulace je vyloučena. Nesouhlasí s právními názory, že kumulace je možná přes striktní ustanovení zákona u specifických případů a posouzení všech okolností. Takový postup narušuje právo na spravedlivý proces.
7. Nadto i pokud by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že obecně lze tresty kumulovat, tak obviněný je toho názoru, že toto není možné a spravedlivé v tomto konkrétním případě, když v dané věci absentuje zdůvodnění této výjimečnosti. Současně obviněný poukazuje na skutečnosti, které uplatnil v řádném opravném prostředku – spolupracoval s orgány činnými v trestním řízení, plně doznal vinu, přiznal více varů, ačkoliv to bylo objektivně vyloučeno, a to vše činil ve snaze docílit citelnější polehčující okolnosti rozhodující pro výměru a druh trestu.
8. Za podstatnou považuje rovněž skutečnost, že soud prvního stupně si nebyl jistý, jak má rozhodnout o zajištěné motorce, která byla prokazatelně ve vlastnictví jeho sestry. Tvrdí, že soud fakticky naznačil, že pokud by bylo změněno vlastnictví motorky a on by souhlasil s propadnutím tohoto majetku, tak by došlo k výraznému snížení trestu. Přestože měl o naznačeném postupu pochybnosti, kdy se domníval, že kumulace trestů není možná, tak požádal sestru, aby mu motorku darovala, což se stalo, a bylo mu tak možno uložit i trest propadnutí majetku, kdy očekával výrazné snížení trestu odnětí svobody.
9. Následně mu byl uložen citelný trest odnětí svobody, ačkoliv sám soud předtím konstatoval, že nebyly splněny podmínky pro zabrání či propadnutí majetku. Takové rozhodnutí považoval za překvapivé. Proto považuje uložené tresty za nepřiměřeně přísné a jeden z uložených trestů – nepodmíněný trest odnětí svobody či trest propadnutí majetku – je trestem nedovoleným a uloženým v rozporu se zákonem. Navíc svůj postup soudy nijak neodůvodnily. Podle jeho přesvědčení vytýkané vady pak nebyly zhojeny ani v rámci odvolacího řízení.
10. V závěru podaného dovolání obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. rozsudek Krajského soudu v Praze (správně usnesení – poznámka Nejvyššího soudu) ze dne 17. 6. 2025, č. j. 10 To 166/2025-2375, zrušil z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
11. K dovolání obviněného se přípisem ze dne 24. 9. 2025, sp. zn. 1 NZO 711/2025, vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Nejprve zrekapitulovala průběh řízení před soudy nižších stupňů a jaký uplatnil obviněný dovolací důvod a v jakých skutečnostech spatřuje jeho naplnění.
12. Následně odkázala na rozhodnutí publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr., podle kterého lze námitky vůči druhu a výměře trestu v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem za trestný čin, jímž byl uznán vinným (nyní dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. – poznámka Nejvyššího soudu). Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře trestu, zejména též nesprávné vyhodnocení polehčujících okolností a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř. Shodně se vyjádřil i Ústavní soud v usnesení ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07, či v nálezu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 429/17, který byl publikován pod č. 75/2018 Sb. nál. a usn. Ústavního soudu, podle kterého „uplatnění diskrece při ukládání trestu, děje-li se v zákonných
mezích, nelze považovat za nesprávné hmotněprávní posouzení. Nepřiměřenost trestu tak zásadně nemůže naplňovat dovolací důvod dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ten by námitkami brojícími proti trestu mohl být naplněn jen tehdy, bylo-li by rozhodnutí o trestu nepřezkoumatelné v důsledku absence odůvodnění, nacházelo-li by se mimo zákonná kritéria pro volbu druhu a stanovení konkrétní výměry trestu, či bylo-li by založeno na skutkovém stavu stiženém stejnou vadou, která by zakládala dovolací důvod, jednalo-li by se o otázku viny.“.
13. Akcentuje, že tuto zásadu potvrdil Ústavní soud v nálezu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/2017, publikovaném pod č. 75/2018 Sb. nál. a usn. Ústavního soudu. Přiměřenost trestních sankcí tedy může dovolací soud posoudit toliko v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy pokud by nastaly výjimečné okolnosti uvedené v nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 429/17, a jednak mimo dovolací důvody, pokud by se jednalo o porušení proporcionality trestních sankcí. Obě varianty vedou ke stejnému výsledku. Ohledně proporcionality trestních sankcí odkazuje státní zástupkyně např. na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, ze dne 17. 1. 2017, sp. zn. 8 Tdo 1404/2016 či rozhodnutí ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016. Současně odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu, ve kterých tento dospěl k závěru o mimořádné možnosti nápravy přiměřenosti trestu, včetně zdůvodnění tohoto postupu ze strany Nejvyššího soudu. Jednalo se např. o rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, rozhodnutí ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. 8 Tdo 45/2020, rozhodnutí ze dne 21. 9. 2021, sp. zn. 7 Tdo 961/2021 a rozhodnutí ze dne 30. 8. 2022, sp. zn. 7 Tdo 736/2022.
14. Podle státní zástupkyně se v nyní projednávané věci ovšem odvolací soud uloženým trestem odnětí svobody, včetně uloženého trestu propadnutí majetku, podrobně zabýval, a to v bodech 11–13 odůvodněné jeho rozhodnutí. Státní zástupkyně pro stručnost na jeho úvahy zcela odkazuje. Pokud se týká kumulace trestu odnětí svobody a trestu propadnutí majetku, tak má za to, že tato kumulace je možná, když cílem propadnutí majetku je odebrání zisku z trestné činnosti nebo zabránění v páchání další podobné trestné činnosti.
15. V závěru podaného vyjádření proto státní zástupkyně navrhuje, aby Nejvyšší soud podané dovolání obviněného odmítl podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., protože toto je zjevně neopodstatněné. Navrhuje, aby o dovolání obviněného Nejvyšší soud rozhodl podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. I pro případ jiného, než navrhovaného rozhodnutí souhlasí podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání.
16. Vyjádření státní zástupkyně bylo zasláno obhájci obviněného k případné replice. Ke dni rozhodování o podaném dovolání Nejvyšší soud repliku neobdržel.
III. Přípustnost podaného dovolání
17. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že je dovolání obviněného přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována, a splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).
IV. Důvodnost podaného dovolání
18. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
19. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6 a 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
20. Nejvyšší soud proto připomíná, že není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
21. Obviněný v podaném dovolání výslovně uplatňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř.
22. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. je dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Má-li dojít k jeho naplnění, musí být v dovolání namítána existence jedné z jeho dvou alternativ, tedy že došlo buď k uložení nepřípustného druhu trestu (první alternativa), nebo k uložení druhu trestu sice přípustného, avšak mimo zákonnou trestní sazbu (druhá alternativa). Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z trestů uvedených v § 52 tr. zákoníku bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu. Druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu se týká jen těch odstupňovaných druhů trestů, které mají takovou sazbu vymezenou přesně definovaným rozpětím. Tak je tomu u trestu odnětí svobody, trestu domácího vězení, trestu obecně prospěšných prací, trestu zákazu činnosti, peněžitého trestu, náhradního trestu odnětí svobody za peněžitý trest, trestu vyhoštění na dobu určitou a trestu zákazu pobytu a trestu zákazu vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce. Trest je přitom uložen mimo zákonnou sazbu jak při nedůvodném překročení horní hranice trestní sazby, tak i při nezákonném prolomení její dolní hranice. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených zejména v § 39 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
23. Jelikož obviněný vztahuje jím tvrzené vady a nedostatky i k rozsudku soudu prvního stupně, lze dovodit, že chtěl a měl uplatnit i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., neboť právě prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu se lze v dovolacím řízení zásadně domoci přezkumu rozhodnutí soudu prvního stupně. Jelikož tento dovolací důvod explicitně neoznačil, jedná se o jistý nedostatek předmětného dovolání, když právě povinnost podat dovolání prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 tr. ř.) by měla tomuto pochybení zabránit, tj. uvést všechny dovolací důvody nejen obsahově, nýbrž námitky i správně podřadit pod zákonem vymezený taxativně určený dovolací důvod. Naznačený nedostatek ovšem není takového rázu, že by bránil věcnému projednání podaného dovolání.
24. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (první alternativa) nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) § 265b odst.1 tr. ř. (druhá alternativa). Jestliže v posuzované věci odvolací soud rozhodl tak, že podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl, tj. rozhodl po věcném přezkoumání, je zjevné, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. přichází v úvahu pouze v té jeho variantě, jež předpokládá spojení s některým z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. (druhá alternativa).
25. Jak již bylo konstatováno, obviněný uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř, když jeho naplnění spatřuje jednak v tom, že mu byl uložen takový druh trestu, který zákon neumožňuje, jednak v překvapivosti uloženého trestu odnětí svobody a trestu propadnutí majetku, když kumulaci těchto trestů považuje za nepřiměřeně přísnou. Za právně relevantně uplatněnou námitku, lze považovat podle Nejvyššího soudu toliko námitku obviněného, že mu byl uložen takový druh trestu, který mu nelze uložit.
26. Obviněný svoje tvrzení o tom, že mu byl uložen takový druh trestu, který mu nelze uložit, zakládá na námitce, že za zločin podle § 283 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu lze uložit buď jen trest odnětí svobody, nebo jen trest propadnutí majetku. Tento prezentovaný závěr dovozuje z použité spojky „nebo“ v ustanovení § 283 odst. 2 tr. zákoníku. Fakticky tedy obviněný tvrdí, že mu nemohl být uložen kumulativně trest odnětí svobody a trest propadnutí majetku, neboť zákon s ohledem na spojku „nebo“ v § 283 odst. 2 tr. zákoníku takový postup neumožňuje. Předmětná námitka je sice uplatněna právně relevantně, jak již bylo konstatováno, ovšem je zjevně neopodstatněná, jak bude rozvedeno dále.
27. Předně je třeba uvést, že ukládání trestu samostatně a vedle sebe upravuje § 53 odst. 1 tr. zákoníku. Podle tohoto ustanovení, stanoví-li trestní zákon za některý trestný čin několik trestů, lze uložit každý tento trest samostatně nebo i více těchto trestů vedle sebe. Vedle trestu, který stanoví trestní zákon za některý trestný čin, lze uložit i jiné tresty uvedené v § 52 tr. zákoníku. Nelze však uložit domácí vězení vedle odnětí svobody a obecně prospěšných prací, obecně prospěšné práce vedle odnětí svobody, peněžitý trest vedle propadnutí majetku a zákaz pobytu vedle vyhoštění. Ustanovení § 53 tr. zákoníku upřesňuje některé zásady pro ukládání jednotlivých druhů trestů a stanovuje vzájemné vztahy mezi nimi. Je východiskem pro úvahu, jaký druh trestu zvolit za určitý trestný čin uvedený ve zvláštní části tr. zákoníku, jaký druh je vůbec přípustný, se kterým dalším druhem trestu jej lze (nebo je nutno) případně kombinovat, nebo zda je možné některý druh trestu uložit jako samostatný. Toto ustanovení ovšem nelze uplatňovat izolovaně, ale vždy jen v souvislosti s dalšími ustanoveními obecné části tr. zákoníku o trestech, zejména o obecných pravidlech pro ukládání trestních sankcí podle § 37 a 38 tr. zákoníku, o výměře trestu podle § 39 a násl. tr. zákoníku a o podmínkách pro ukládání jednotlivých druhů trestů podle § 54 až 87 tr. zákoníku, a též s ustanoveními zvláštní části tr. zákoníku, která obsahují sankce za jednotlivé trestné činy (§ 53 [Ukládání více trestů samostatně a vedle sebe]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 1021, marg. č. 1.).
28. Lze tedy uzavřít, že trestní zákoník zásadně umožňuje uložit převážnou většinu druhů trestů jak samostatně, tak i vedle jiného nebo jiných druhů trestů s jistými výjimkami [např. trest ztráty čestných titulů nebo vyznamenání (§ 78 tr. zákoníku) a trest ztráty vojenské hodnosti (§ 79 tr. zákoníku)]. V předmětné věci byl obviněný uznán vinným zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) tr. zákoníku (bod II rozsudku soudu prvního stupně) a přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (bod III rozsudku soudu prvního stupně). Zvlášť závažného zločinu podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) tr. zákoníku se dopustí pachatel, který neoprávněně vyrobí, doveze, vyveze, proveze, nabídne, zprostředkuje, prodá nebo jinak jinému opatří nebo pro jiného přechovává omamnou nebo psychotropní látku, přípravek obsahující omamnou nebo psychotropní látku, prekursor nebo jed, a takový čin spáchal, ač byl za takový čin v posledních třech letech potrestán, a takový čin spáchal ve značném rozsahu. Za uvedený zvlášť závažný zločin je možno uložit trest odnětí svobody na dvě léta až deset let nebo trest propadnutí majetku.
29. Na rozdíl od tvrzení obviněného dospěl Nejvyšší soud k závěru, že tyto tresty lze uložit jak samostatně, tedy uložit jen jeden z těchto výslovně uvedených trestů v § 283 odst. 2 tr. zákoníku, tak i vedle sebe, tedy uložit současně jak trest odnětí svobody, tak i trest propadnutí majetku. Předmětný závěr vyplývá nejen z ustanovení § 53 odst. 1 věta první tr. zákoníku, ale i z gramatického výkladu. Slovo „nebo“ je buď souřadicí spojka, která spojuje věty v poměru slučovacím bez čárky, nebo souřadicí spojka, která spojuje věty v poměru vylučovacím s čárkou před. Jelikož v dané věci byla spojka použita v poměru slučovacím, není pochyb, že uložení jednoho druhu trestu uvedeného výslovně v ustanovení § 283 odst. 2 tr. zákoníku nevylučuje, aby současně byl uložen i druhý druh trestu uvedený v tomto ustanovení. Současně je třeba uvést, že vedle trestů výslovně uvedených v § 283 odst. 2 tr. zákoníku, je možno uložit i jiné druhy trestů v tomto ustanovení výslovně neuvedené (výjimky stanoví věta třetí § 53 odst. 1 tr. zákoníku), a to například trest zákazu činnosti či trest propadnutí věci.
30. Lze tedy uzavřít, že uložení trestu odnětí svobody a trestu propadnutí majetku za zvlášť závažný zločin podle § 283 odst. 2 tr. zákoníku souběžně bylo v dané věci přípustné, když se ani nejednalo o některý z případů neslučitelnosti (inkompatibility) trestů uvedených v § 53 odst. 1 věta třetí tr. zákoníku. Proto je předmětná námitka zjevně neopodstatněná.
31. Pokud se týká dalších dovolacích námitek obviněného směřujících do nepřiměřenosti uložených trestů, tak tyto nelze pod zvolený dovolací důvod, ale ani žádný jiný podřadit. Je tomu tak proto, že podle rozhodnutí publikovaného pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr. lze námitky vůči druhu a výměře trestu v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., a to jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem za trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře trestu, zejména též nesprávné vyhodnocení polehčujících okolností a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř. Obdobně se pak vyjádřil i Ústavní soud v usnesení ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. 2866/07, či v nálezu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 429/17, který byl publikován pod č. 75/2018 Sb. nál. a usn. Ústavního soudu. Pro přesnost je třeba zdůraznit, že jistou výjimku z pravidla, že námitky proti druhu a výměře trestu lze uplatnit toliko prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. představuje případná námitka proti výroku o trestu týkající se toho, zda byly, či nebyly splněny zákonné podmínky pro uložení souhrnného, úhrnného, popř. společného trestu, která pak naplňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (viz Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, Nakladatelství C. H. Beck, Praha, NS 21/2003-T 501). O takový případ se však v posuzované věci zjevně nejedná, neboť dovolatel takovou námitku neuplatnil.
32. Lze připustit, že k určitému průlomu do shora uvedeného závěru stran možnosti napadnout v rámci dovolání uložené tresty může dojít ve zcela výjimečných případech trestů extrémně přísných a zjevně nespravedlivých, zasahujících ve svém důsledku do základních práv a svobod obviněného (viz např. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, publikované pod č. 40/2014 Sb.). Pak by zásah Nejvyššího soudu přicházel v úvahu i v případě trestu uloženého ve výměře v rámci trestní sazby stanovené v trestním zákoně, jestliže by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe. Zásada přiměřenosti trestních sankcí je totiž předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí. Tato zásada má ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda, a z principu právního státu, vyjadřujícího vázanost státu zákony. Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je třeba zkoumat, zda zásah do osobní svobody pachatele, obecně ústavním pořádkem předvídaný, je ještě proporcionálním zásahem či nikoliv (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016). O takový případ se v dané věci nejedná a obviněný to ani v rámci dovolání netvrdí.
33. Bez ohledu na shora uvedené považuje Nejvyšší soud za vhodné se k těmto námitkám obviněného, byť stručně vyjádřit. Obviněný svoji dovolací argumentaci zakládá na tom, že mu byl uložen trest propadnutí majetku, kdy následně toliko popisuje okolnosti, za kterých došlo k uložení tohoto trestu. Fakticky tedy naznačuje, že předpokládal, že tím, že zjednodušil situaci stran možnosti uložení trestu propadnutí majetku, dojde k výraznému snížení trestu odnětí svobody. Jak již bylo naznačeno, taková námitka nenaplňuje žádný dovolací důvod. Přesto je třeba uvést, že pokud dovolatel poukazuje na okolnosti, za kterých došlo k převodu vlastnictví k předmětné motorce, tak tyto jsou z hlediska ukládání trestu propadnutí majetku irelevantní. Rozhodující a podstatné bylo, že předmětná motorka v době ukládání trestu propadnutí majetku byla ve vlastnictví obviněného, což ani tento nezpochybňuje, a že uložení tohoto trestu bylo možné i z pohledu ustanovení § 66 odst. 2 tr. zákoníku, tedy, že zákon uložení tohoto trestu za spáchaný zločin umožňoval (viz § 283 odst. 2 tr. zákoníku). Nadto lze mít za to, že obviněný jistým způsobem pomíjí skutečnost, že motorka byla zajištěna v rámci daného trestního řízení a že již v podané obžalobě bylo navrhováno ve vztahu k této motorce uložení ochranného opatření, konkrétně zabrání věci podle § 101 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku.
34. Pokud obviněný tvrdí, že důvodně očekával, že skutečnost, že došlo k zjednodušení situace ohledně rozsahu nutného dokazování týkajícího se předmětné motorky, kdy právě vstřícný postoj jeho a jeho sestry umožnil uložení trestu propadnutí majetku, se projeví v uloženém trestu, lze k tomuto uvést následující. Předně je třeba uvést, že státní zástupce v podané obžalobě navrhoval uložení poměrně výrazně vyššího trestu odnětí svobody, než byl soudem prvního stupně fakticky obviněnému uložen. Nejvyšší soud si je samozřejmě vědom toho, že návrh státního zástupce na uložené tresty pro soud prvního stupně nejsou závazné. Je tomu tak proto, že o uloženém trestu či trestech rozhoduje vždy soud, který je v tomto směru vázán toliko ustanoveními § 38 a 39 tr. zákoníku. Z pohledu tohoto závěru je ovšem třeba zdůraznit, že soud prvního stupně v rámci úvah o trestech uložených tomuto obviněnému výslovně skutečnost, že mohlo být v důsledku postoje obviněného upuštěno od dokazování týkajícího se předmětného motocyklu, vzal spolu s dalšími skutečnostmi v úvahu (viz bod 5 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), když dokonce výslovně zmínil, že jinak by uvažoval o trestu odnětí svobody v trvání okolo 6 let. Proto lze odmítnout tvrzení obviněného, že by snad soud prvního stupně nevzal v úvahu jeho vstřícný postoj ohledně předmětného motocyklu a k celé jeho trestní věci. Nadto tuto skutečnost vzal v úvahu i odvolací soud (body 11 až 13 odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně), který rozhodoval nejen o odvolání obviněného do uloženého trestu odnětí svobody, ale i o odvolání státní zástupkyně podaném v neprospěch obviněného do výroku o uloženém trestu.
35. Na závěr ještě považuje Nevyšší soud za vhodné zdůraznit stran tvrzení obviněného o překvapivosti souběžného uložení trestu odnětí svobody, trestu propadnutí majetku a trestu propadnutí věci, jehož uložení ani v dovolání obviněný nezpochybňuje, následující. Předně je třeba uvést, že takový postup nemohl obviněný považovat za překvapivý, když jednak byl v řízení zastoupen obhájcem, jednak samotný jeho obhájce právě v rámci závěrečného návrhu před soudem prvního stupně navrhoval uložení trestu odnětí svobody na samé spodní hranici zákonné trestní sazby za současného uložení trestu propadnutí předmětného motocyklu a zabrání věci. Jinak řečeno, i samotná obhajoba předpokládala kumulaci těchto trestů. O tom, že samotnou kumulaci těchto trestů nepovažoval obviněný za překvapivou svědčí i skutečnost, že obviněný podal odvolání výslovně toliko do výroku o uloženém nepodmíněném trestu odnětí svobody, který považoval za nepřiměřeně přísný, do ostatních uložených trestů odvolání nepodal. Z pohledu postupu obviněného v rámci odvolání je třeba uvést, že pokud by obviněný směřoval podané dovolání jen to uloženého trestu propadnutí majetku a nenamítal by, že mu byl uložen takový druh trestu, který mu nelze uložit (kumulace trestu odnětí svobody a trestu propadnutí majetku), tak by bylo nutno toto dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud může přezkoumávat v rámci dovolání jen ty výroky, které byl oprávněn a povinen přezkoumávat odvolací soud (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2003, sp. zn. 5 To 82/2003).
36. Nejvyšší soud tak uzavírá, že v předmětné věci neshledal takové vady rozhodnutí soudu prvního stupně a odvolacího soudu, které by naplňovaly obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. Jelikož nebyl naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., nemohl být naplněn ani výslovně neuplatněný dovolací důvod podle § 265b odst.1 písm. m) tr. ř., jehož naplnění je vázáno na naplnění některého z dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř.
V. Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu
37. Nejvyšší soud uzavírá, že v trestní věci obviněného nezjistil podmínky pro svůj kasační zásah, když jeho dovolací argumentace zčásti neodpovídala jím uplatněným dovolacím důvodům a zčásti jim sice odpovídala, avšak jednalo se o argumentaci zjevně částečně neopodstatněnou. Nejvyšší soud proto dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, přičemž tak rozhodl v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 6. 11. 2025
JUDr. Marta Ondrušová předsedkyně senátu