4 Tz 106/2005
ČESKÁ REPUBLIKA
R O Z S U D E K
J M É N E M R E P U B L I K Y
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 26.
října 2005 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Hrabce a soudců
JUDr. Danuše Novotné a JUDr. Jiřího Pácala stížnost pro porušení zákona, kterou
podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného V. M.,
proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 11. 12. 2003, sp. zn. 4 T
132/2003, a podle § 268 odst. 2 a § 269 odst. 2 tr. ř. rozhodl t a k t o
:
Pravomocným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 11. 12. 2003, sp. zn.
4 T 132/2003, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanovení § 59 odst. 2
tr. zák. a v řízení, které mu předcházelo, též v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr.
ř. v neprospěch obviněného V. M.
Napadený rozsudek se z r u š u j e ve výroku, jímž byla obviněnému podle §
59 odst. 2 tr. zák. uložena povinnost poskytnout poškozené Š. M. a svým dcerám
K. a V. M. neprodleně přiměřený náhradní byt.
Zrušují se také všechna další rozhodnutí na zrušený výrok obsahově navazující,
pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Obviněný V. M. byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 11. 12. 2003,
sp. zn. 4 T 132/2003, uznán vinným trestným činem neoprávněného zásahu do práva
k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 249a odst. 2 tr. zák., jehož
se dopustil tím, že dne 7. 2. 2003 v přesně nezjištěné době v P., ul. J., v
rodinném domku, kde je hlášen k trvalému pobytu a jehož je majitelem, ukončil
do tohoto domu dodávku elektrického proudu, dne 13. 2. 2003 v přesně nezjištěné
době do něho uzavřel přívod plynu a vody, dále uzamkl přístup k těmto uzávěrům
a dne 6. 3. 2003 v přesně nezjištěné době vyměnil zámek u vstupních dveří,
čímž zabránil v užívání rodinného domku své manželce Š. M., s níž je v
současné době v rozvodovém řízení, a dále dcerám K. a V., přičemž zde Š. M. i
obě nezletilé dcery mají hlášen trvalý pobyt.
Za to byl obviněný odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců, jehož
výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců. Dále byla
obviněnému podle § 59 odst. 2 tr. zák. uložena povinnost spočívající v
neprodleném poskytnutí přiměřeného náhradního bytu poškozené Š. M. a dcerám K.
a V. M.
Rozsudek nabyl právní moci dnem vyhlášení, t.j. 11. 12. 2003. Podle § 314d
odst. 3 tr. ř. citovaný rozsudek neobsahuje odůvodnění, neboť obviněný i státní
zástupce se po jeho vyhlášení práva odvolání výslovně vzdali.
Podle § 266 odst. 1, 2 tr. ř. podal ministr spravedlnosti k Nejvyššímu soudu
proti výroku o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 11. 12.
2003, sp. zn. 4 T 132/2003 stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného
V. M. Uvedeným výrokem o trestu byl podle jeho názoru porušen zákon v
neprospěch obviněného v ustanoveních § 26 odst. 4 a § 59 odst. 2 tr. zák.
V odůvodnění svého podání poukázal ministr spravedlnosti na skutečnost, že za
přiměřenou povinnost ve smyslu ustanovení § 59 odst. 2 tr. zák. nelze
považovat povinnost poskytnout poškozeným neprodleně přiměřený náhradní byt.
Ustanovením § 59 odst. 2 tr. zák. je totiž sledováno to, aby odsouzený vedl ve
zkušební době podmíněného odsouzení řádný život a aby nahradil škodu, kterou
trestným činem způsobil. Tato přiměřená omezení a povinnosti mají především
účel resocializační a reparační. Příslušný výrok ovšem musí být formulován
tak, aby by jej byl obviněný schopen plnit slovy zákona podle svých sil. Na
splnění povinnosti obviněným ve zkušební době podmíněného odsouzení pak záleží,
zda se obviněný osvědčí či zda mu bude nařízen výkon podmíněně odloženého
trestu. Proto je třeba obviněnému ukládat pouze takové povinnosti, aby skutečně
záleželo pouze na vůli obviněného, zda jí dostojí či nikoli.
Podle stěžovatele uložením povinnosti obstarat přiměřený náhradní byt sledoval
nalézací soud především reparaci, tedy to, aby byl urychleně odstraněn
protiprávní stav, jenž obviněný svým jednáním způsobil. Logickým by ovšem v
daném směru bylo uložení povinnosti obviněnému spočívající v tom, aby své
manželce a dětem umožnil v předmětném domě nerušené bydlení, čímž by byl
obnoven původní stav, jak existoval před jeho protiprávním jednáním, a aby
zajistil obnovení dodávky elektřiny, plynu a vody, resp. aby jejich bydlení ani
jinak nerušil. Právo manželky obviněného a jejich dětí v domě bydlet se
odvozovalo od vlastnického práva obviněného. Otázka řešení bytové situace
manželky obviněného a nezletilých dětí do budoucna byla záležitostí výsostně
občanskoprávní, meze trestního řízení naprosto přesahující. Obviněný byl totiž
stíhán a odsouzen za rušení trvajícího práva své manželky a svých dětí užívat k
bydlení konkrétní bytový prostor v domě, jehož byl spoluvlastníkem, a pouze
přímo v souvislosti s tímto protiprávním jednáním mu bylo možno ukládat
přiměřená omezení nebo povinnosti.
Ministr spravedlnosti dále vyjádřil názor, že o povinnosti obviněného
poskytnout osobě, která byla poškozena jeho protiprávním jednáním, přiměřený
náhradní byt, nelze rozhodnout v trestním řízení v souvislosti s rozhodováním o
vině a trestu, ale pouze v řízení ve věcech občanskoprávních, přesně v řízení
o uložení povinnosti užívaný byt vyklidit, neboť nárok na bytovou náhradu je
institutem občanského práva.
Stěžovatel taktéž zdůraznil, že splnění povinnosti uložené podle § 59 odst. 2
tr. zák. musí odpovídat reálným možnostem odsouzeného a nesmí být vázáno na
poskytnutí aktivní součinnosti poškozeného. Je tomu tak proto, že by poškozený
mohl obviněnému úmyslně neposkytnout součinnost či by svým přístupem k věci
splnění uložené podmínky dokonce zmařil. K takové situaci pak v projednávaném
případě došlo. Poškozená Š. M. dala Obvodnímu soudu pro Prahu 10 dne 8. 6. 2004
podnět k tomu, aby v trestní věci obviněného V. M. zahájil řízení o přeměně
podmíněného trestu odnětí svobody, poněvadž jí a nezletilým dětem neposkytl do
té doby přiměřený náhradní byt. Obvodní soud pro Prahu 10 pak ve věci nařídil
veřejné zasedání, jenž po výslechu obviněného a poškozené Š. M. odročil na
neurčito za účelem skutečného sehnání bytu poškozené Š. M. s tím, že tato
poskytne veškerou součinnost a odsouzený v mezích možností vezme v úvahu i její
časové možnosti v péči o děti.
Ze shora uvedeného je podle názoru stěžovatele zřejmé, že jsou splněna
omezující kritéria pro podání stížnosti pro porušení zákona výlučně proti
výroku o trestu daná ustanovením § 266 odst. 2 tr. ř., neboť výrok o uložení
přiměřené povinnosti podle § 59 odst. 2 tr. zák. je v rozporu s účelem trestu.
V závěru stížnosti pro porušení zákona proto ministr spravedlnosti navrhl, aby
Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že výrokem o trestu z
pravomocného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 11. 12. 2003, sp. zn.
4 T 132/2003, byl v neprospěch obviněného V. M. porušen zákon v ustanoveních §
26 odst. 4 a § 59 odst. 2 tr. zák. Dále stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší soud
podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu, a to
včetně všech dalších rozhodnutí na zrušený výrok obsahově navazujících, pokud
vzhledem ke změně, k níž dojde zrušením, pozbudou pokladu, a aby dále
postupoval podle § 270 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud přezkoumal podle ustanovení § 267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a
odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení
zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené
části rozhodnutí předcházející a dospěl k následujícím závěrům.
Podle § 59 odst. 2 tr. zák. podmíněně odsouzenému může soud uložit přiměřená
omezení a přiměřené povinnosti uvedené v § 26 odst. 4 směřující k tomu, aby
vedl řádný život; zpravidla mu má též uložit, aby podle svých sil nahradil
škodu, kterou trestným činem způsobil.
Podle § 26 odst. 4 tr. zák. soud může jako přiměřená omezení nebo povinnosti
uvedené v odstavci 3 uložit zejména a) podrobit se výcviku pro získání vhodné
pracovní kvalifikace, b) podrobit se vhodnému programu sociálního výcviku a
převýchovy, c) podrobit se léčení závislosti na návykových látkách, které není
ochranným léčením podle tohoto zákona, d) podrobit se vhodným programům
psychologického poradenství, e) zdržet se návštěv nevhodného prostředí a styku
s určitými osobami, f) zdržet se hazardních her, hraní na hracích přístrojích a
sázek.
Pro úplnost Nejvyšší soud připomíná, že výrok o trestu spočívající v podmíněném
trestu odnětí svobody podle § 59 odst. 1 tr. zák. soud vysloví, má-li zato
vzhledem k osobě pachatele, zejména s ohledem na jeho dosavadní život a na
prostředí, ve kterém žije a pracuje, a k okolnostem případu, že lze dosáhnout
účelu trestu i bez jeho přímého výkonu. Pro posílení tohoto účelu podmíněného
odsouzení může soud uložit obviněnému povinnost dodržování stanovených
přiměřených omezení a povinností, které mají vést obviněného k řádnému životu.
Plnění těchto omezení a povinností totiž vyžaduje od obviněného příslušnou
disciplínu a vede tak obviněného k nápravě a resocializaci, čímž je do důsledků
naplňován i obecný účel trestu vyjádřený v ustanovení § 23 tr. zák.
Z citovaných ustanovení podle Nejvyššího soudu dále vyplývá, že s podmíněným
odsouzením lze uložit pachateli na dobu trvání zkušební doby podle § 59
odst. 2 tr. zák. vedle povinnosti uhradit podle svých sil způsobenou škodu i
přiměřená omezení nebo přiměřené povinnosti uvedené v § 26 odst. 4 tr. zák.
směřující k tomu, aby vedl řádný život. Z dikce ustanovení § 26 odst. 4 tr.
zák. je zřejmé, že se jedná o ustanovení s demonstrativním výčtem. Vzhledem k
demonstrativnímu výčtu přiměřených omezení a přiměřených povinností uvedených v
ustanoveních § 26 odst. 4 tr. zák. není tedy vyloučeno, aby soud obviněnému
uložil podle citovaného ustanovení i jiná přiměřená omezení či povinnosti, a to
jak vedle těch v zákoně výslovně uvedených, tak i místo nich. Tímto
demonstrativním výčtem totiž zákon ponechává prostor k tomu, aby soud mohl
pružně reagovat na výskyt aktuálních kriminogenních faktorů a uložil obviněnému
i jiná opatření, pokud je bude vyžadovat potřeba, aby pachatel vedl ve zkušební
době řádný život. Možný okruh přiměřených opatření a povinností, jejich
konkrétní podoba a rozsah jimi způsobených zásahů do svobody jednání a
rozhodování obviněného musí být podřízen požadavku přiměřenosti takových
omezení a povinností a účelu sledovanému jejich uložením.
Obecnou podstatou přiměřených omezení a přiměřených povinností jsou pak
zásahy do svobody jednání a rozhodování pachatele po dobu trvání
zkušební doby, které soud stanoví v zájmu nápravy a výchovy obviněného.
Omezení mohou mít formu zákazu určitého jednání (tedy formu povinnosti
zdržet se určitého nežádoucího konání), i formu příkazu k pozitivnímu
jednání (tj. formu povinnosti něco vykonat). Obviněnému lze zakázat jak konání,
které je jinak nedovolené ( zakázané právním řádem nebo rozhodnutím
příslušného státního orgánu), jakož i konání, které je jinak právním řádem
dovolené. Stejně tak předmětem příkazů může být jednak konání, které je
obsahem povinnosti, kterou obviněný již má, např. na základě právní normy,
rozhodnutí státního orgánu nebo jiné právní skutečnosti, a jednak konání,
k němuž pachatel jinak povinen není. A právě ukládání povinností, k nimž
jinak obviněný povinen doposud není, je třeba věnovat z hlediska jejich obsahu
zvláštní pozornost s ohledem na vymezení toho, které takto stanovené povinnosti
mohou být obviněnému uloženy, a které již nikoliv.
Nejvyšší soud považuje též za vhodné zdůraznit, že možnost ukládat podmíněně
odsouzenému jiná než v zákoně výslovně zmíněná přiměřená omezení a povinnosti
je z hlediska jejich obsahu limitována nejen účelem podmíněného odsouzení, ale
i obecným účelem trestu i účelem trestního zákona. Obecný účel trestu pak
výslovně definuje trestní zákon v ustanovení § 23, které stanoví, že účelem
trestu je chránit společnost před pachateli trestných činů, zabránit
odsouzenému v dalším páchání trestné činnosti a vychovat jej k tomu, aby vedl
řádný život, a tím působit výchovně i na ostatní členy společnosti. Uvedené
ustanovení tak systematicky konkretizuje samotný účel trestního zákona, jenž má
podle § 1 tr. zák. chránit zájmy společností, ústavní zřízení České republiky a
práva a oprávněné zájmy fyzických a právnických osob. Lze tedy uzavřít, že při
aplikaci ustanovení § 26 odst. 4 tr. zák. obsahujícího demonstrativní výčet
přiměřených omezení a povinností, na které legislativně technicky odkazuje
ustanovení § 59 odst. 2 tr. zák., je nutno postupovat pomocí metody
systematického výkladu zákona. Pomocí této výkladové metody lze totiž správně
stanovit obsah jiných než v zákoně výslovně uvedených přiměřených omezení a
povinností s ohledem na zákonem definovaný účel podmíněného odsouzení k trestu
odnětí svobody vyjádřený v ustanovení § 59 odst. 1 tr. zák. i s ohledem na
obecné zásady pro výklad trestního zákona obsažené v ustanoveních § 23 a § 1
tr. zák.
Přiměřená omezení či povinnosti jsou navíc jako součást výroku o trestu s
podmíněným odkladem jeho výkonu, (popř. výroku, kde bylo podmíněně upuštěno od
potrestání s vyslovením dohledu), výlučně trestně právním institutem s přesně v
zákoně vymezeným účelem, který nesmí nahrazovat obsah ani jiného druhu trestu,
(např. trestu zákazu činnosti či trestu obecně prospěšných prací ), ani
jiného trestně právního institutu (např. dohledu nad odsouzeným). Srov. též
rozhodnutí č. 32 z roku 1964 – I. Sb. rozh. tr. Tím spíše pak nemůže být
institut přiměřených omezení a povinností nástrojem řešení jiných společenských
problémů, o kterých soudu v trestním řízení, rozhodovat nepřísluší.(Srov.
nález ÚS č. 47 z roku 1998 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
Kritérium přiměřenosti potom vyžaduje, aby uložená omezení nebo povinností
vedla obviněného k tomu, aby vedl řádný život. V praxi půjde především o
taková opatření, která umožní odstranění příčin, podmínek nebo
příležitostí k opětovnému spáchání trestného činu, jehož se obviněný
dopustil. Tato omezení a povinnosti tedy působí především na odstranění
kriminogenních faktorů ze života obviněného. Omezení a povinnosti musí být
také adekvátní trestnému činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Omezení a
povinnosti, které nemají žádný vztah ke spáchanému trestnému činu, nelze
uložit, ani kdyby jinak mohly přispět k převýchově odsouzeného.
Lze tudíž takto jako přiměřenou povinnost uložit obviněnému, aby se zdržel
protiprávního užívání bytu jiného a aby opustil a vyklidil byt, jenž užíval bez
právního důvodu, čímž spáchal trestný čin neoprávněného zásahu do práva k domu,
bytu či nebytovému prostoru. Dále může soud v rámci výroku o trestu uložit
zákaz rušit noční klid pachateli trestného činu výtržnictví či uložit příkaz
uhradit podle svých sil dlužné výživné a nadále podle svých sil řádně hradit
běžné výživné pachateli trestného činu zanedbání povinné výživy, popř. uložit
příkaz řádně se starat o výchovu osoby, o níž je pachatel povinen pečovat,
pachateli trestného činu ohrožování mravní výchovy mládeže, apod. To proto, že
tyto shora uvedené povinnosti mají i bez rozhodnutí soudu konkrétní oporu v
zákoně. Povinnost vyklidit byt užívaný bez právního důvodu v případě, že
obviněný nemá nárok na bytovou náhradu, totiž vyplývá přímo z ustanovení § 249a
odst. 1 tr. zák., které zakazuje protiprávně obsadit nebo užívat dům, byt či
nebytový prostor, jakož i z analog. aplikace ustanovení § 712 odst. 6 obč. zák.
a contrario. Povinnost plnit vyživovací povinnost rodiče k dítěti, jež není
schopno se samo živit, vyplývá z ustanovení § 85 odst. 1 zákona o rodině.
Povinnosti pramenící z rodičovské zodpovědnosti pak vyplývají z ustanovení § 31
odst. 1 písm. a) zákona o rodině a spočívají v osobní péči o nezletilé dítě
zahrnující zejména péči o jeho zdraví, tělesný, citový, rozumový a mravní
vývoj. Zákaz rušit noční klid je pak dovozován z ustanovení § 47 odst. 1 písm.
b) zákona o přestupcích. Jako přiměřenou povinnost lze rovněž stanovit, aby
pachatel trestného činu zkrácení daně, poplatku a jiné podobné platby uhradil
zkrácenou daň, neboť mu tato povinnost již dříve vyplývala z daňových zákonů.
Je třeba si však uvědomit, že tyto přiměřené povinnosti uložené podle trestního
zákona směřující k tomu, aby obviněný vedl řádný život, mají zcela jinou
funkci, než uložení stejné povinnosti v občanskoprávním řízení, např. v
rozhodnutí o výši výživného na nezletilé dítě. Z výše uvedeného je zřejmé, že
pokud má taková občanskoprávní povinnost oporu v zákoně, v příslušném
rozhodnutí či jiné právní skutečnosti, nic nebrání soudu, aby takovou
povinnost obviněnému uložil v rámci výroku o trestu, protože v trestním řízení
má takový výrok v první řadě zesílit výchovný účinek ukládaného trestu, a
to pod pohrůžkou toho, že se podmíněně odložený trest odnětí svobody vykoná,
což podněcuje pachatele ke splnění uložené povinnosti a vede jej tak k uznání
a respektování zájmů trestných činem dotčených. Takto uložené povinnosti však v
žádném případě nemohou být pro oprávněného exekučním titulem, neboť toho se
může oprávněný domoci (pokud nejde o adhezní výrok o náhradě škody) pouze v
občanskoprávním či jiném příslušném řízení. Primárním účelem občanskoprávního
řízení je totiž ve svém rozhodnutí jednoznačně formulovat a autoritativně
stanovit povinnost obviněného podle předpisů občanského práva, s možností
vynutit takovou povinnost v rámci řízení o výkon rozhodnutí. Bez pravomocného
soudního rozhodnutí, popř. jiného exekučního titulu, se totiž oprávněný nemůže
domáhat splnění povinnosti povinným pomocí státního donucení, i když příslušná
povinnost vyplývá povinnému již ze samotné existence příslušného ustanovení v
zákoně či z jiné právní skutečnosti. (Srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 4
Tz 112/2003). V této souvislosti je ovšem nutné rozlišovat, že soudy v
občanském soudním řízení mohou vydávat buďto rozhodnutí deklaratorního
charakteru, jež poskytují ochranu již existujícímu porušenému či ohroženému
právu, nebo rozhodnutí konstitutivní (právotvorné), které se vydává tehdy,
jestliže předpisy hmotného práva vydání takového rozhodnutí vyžadují, aby
nastaly určité právní důsledky, resp. aby vznikla práva či povinnosti, jako
např. rozhodnutí o povinnosti oplotit pozemek podle § 127 odst. 2 obč. zák.
Tuto povinnost by v rámci výroku o trestu nebylo možné uložit pachateli
trestného činu pytláctví, jehož se obviněný dopustil poté, co lesní zvěř vnikla
na jeho pozemek, který neměl povinnost oplotit, i proto, že kdyby obviněný
důsledně dodržoval povinnosti, které mu již vyplývaly ze zákona, z jiné právní
skutečnosti či které mu již dříve byly uloženy rozhodnutím soudu či jiného
orgánu, trestného činu by se nedopustil.
Lze tedy uzavřít, že stanovení soukromoprávních povinností obviněnému, které
doposud neměl, nemůže odstranit kriminogenní faktory ze života obviněného, a
tudíž nemůže být v souladu ani s účelem trestu. Proto nemohou být obviněnému
podle názoru Nejvyššího soudu v rámci výroku o trestu uloženy povinnosti
soukromoprávního či správního charakteru, které mu v době ukládání trestu
nevyplývají ze zákona, rozhodnutí soudu či příslušného orgánu nebo z jiné
právní skutečnosti či o kterých může konstitutivně rozhodnout pouze soud v
občanskoprávním řízení, popř. jiný příslušný orgán podle zvláštních právních
předpisů.
Pokud jsou jiná přiměřená omezení a povinnosti srovnávána s větou uvedenou v
ustanovení § 59 odst. 2 tr. zák. za středníkem o tom, že soud zpravidla
obviněnému uloží, aby podle svých sil uhradil škodu, kterou trestným činem
způsobil, nutno připomenout, že soud je v trestním řízení oprávněn řešit otázku
náhrady škody v adhezním řízení, a to podle příslušných předpisů práva
soukromého, ve kterých má právo na náhradu škody oporu bez ohledu na rozhodnutí
soudu, ať již v adhezním či občanskoprávním řízení.
V konkrétním posuzovaném případě se jednalo o trestný čin neoprávněného zásahu
do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 249a odst. 2 tr. zák.
K tomuto trestnému činu došlo v průběhu rozvodového řízení, kdy původně oba
manželé užívali byt v rodinném domě ve vlastnictví obviněného. Po té, co
obviněný opustil společnou domácnost, zůstala v domě bydlet manželka s jejich
společnými dětmi. V důsledku trestného činu obviněného se poškozená manželka s
dětmi odstěhovala ke své matce. Obviněný pak v odporu podaném proti původně
vydanému trestnímu příkazu tvrdil, že již nadále není vlastníkem předmětné
nemovitosti, neboť ji prodal třetím osobám. V době vyhlášení odsuzujícího
rozsudku nebylo rozvodové řízení obviněného pravomocně skončeno. Za této
situace bylo obviněnému uloženo, aby poškozené a jejich dětem poskytl
neprodleně přiměřený náhradní byt. Soud se v hlavním líčení vlastnictvím a
převodem vlastnictví k předmětné nemovitosti vůbec nezabýval a spokojil se
pouze s tvrzením obviněného o tom, že vlastnictví k rodinnému domu převedl na
třetí osoby. Obviněný tuto skutečnost doložil pouze titulní stranou smlouvy o
smlouvě budoucí, v jejíž preambuli se uvádí, že obviněný je výlučným vlastníkem
předmětných nemovitostí včetně právních titulů jejich nabytí, jenž je součástí
spisu. V závěrečné řeči pak obviněný uvedl, že má již podepsanou kupní smlouvu
na prodej předmětného rodinného domku a že z utržených peněz koupí poškozené
byt.
Lze tedy shrnout, že pokud by byl obviněný v době vydání napadeného rozsudku
výlučným vlastníkem předmětné nemovitosti, poškozené manželce obviněného by
nadále svědčil odvozený právní důvod bydlení v předmětném rodinném domě daný
právní existencí jejího manželství s obviněným jako výlučným vlastníkem
předmětné nemovitosti. (Srov. rozhodnutí č. 14 z roku 1978 Sb. rozh. civ.)
Tento odvozený právní titul bydlení by poškozené za předpokladu trvajícího
vlastnického vztahu obviněného k předmětné nemovitosti zanikl až v souvislosti
se zánikem manželství rozvodem, k čemuž ke dni vydání napadeného rozhodnutí
nedošlo. Teprve poté by vzniklo poškozené manželce obviněného ze zákona právo
na bytovou náhradu ve formě náhradního bytu vázané na její povinnost rodinný
dům vyklidit, a to z důvodů aplikace ustanovení § 853 obč. zák. a analog.
aplikace ustanovení § 712 odst. 3 obč. zák. (shodně viz rozhodnutí
Nejvyššího soudu, sp. zn. 26 Cdo 839/2000, 26 Cdo 813/1999, 26 Cdo
1801/2000). Podle analog. aplikace ustanovení § 712 odst. 6 obč. zák. pokud má
nájemce - v tomto případě bývalá manželka - právo na bytovou náhradu, není
tento nájemce povinen se z bytu vystěhovat a byt vyklidit, dokud pro něj není
odpovídajícím způsobem zajištěna bytová náhrada.
Je třeba ovšem zdůraznit, že právo poškozené manželky bydlet v předmětné
nemovitosti bylo vždy pouze právem odvozeným od vlastnického práva obviněného,
jež jí svědčilo z titulu manželství s obviněným. Manžel - nevlastník má totiž
za trvání manželství právo bydlet spolu se svým manželem v bytě či domě,
nacházejícím se ve vlastnictví druhého manžela, a manžel - vlastník, má
povinnost mu užívání tohoto bytu umožnit. Jestliže by obviněnému vlastnické
právo k předmětné nemovitosti za trvání manželství zaniklo, nebylo by již od
čeho právo bydlení poškozené manželky v předmětné nemovitosti odvozovat. Pokud
by však právo poškozené manželky bydlet s dětmi v domě obviněného v době vydání
napadeného rozhodnutí trvalo, bylo by možno obviněnému - vlastníku nemovitosti
- jako přiměřenou povinnost uložit pouze to, aby umožnil nerušené bydlení
poškozené a jejich dětem v předmětném rodinném domku. Tato povinnost by totiž
obviněnému vyplývala přímo z ustanovení § 249a odst. 2 tr. zák., jež chrání
zájem společnosti na ochraně nerušeného užívání domu, bytu nebo nebytového
prostoru oprávněnou osobou a působila by na obviněného tak, aby vedl řádný
život respektováním povinností uložených mu zákonem. Pokud však obviněný po
zahájení trestního stíhání před vydáním odsuzujícího rozsudku předmětnou
vyklizenou nemovitost jako své výlučné vlastnictví skutečně prodal, bylo
zřejmé, že obviněný povinnosti umožnit nerušené bydlení v předmětném domku již
dostát nemůže. Navíc zánikem jeho vlastnického práva k předmětné nemovitosti
zaniklo i odvozené užívací právo jeho manželky k nemovitosti, a to bez nároku
na bytovou náhradu, neboť ani obviněnému nárok na bytovou náhradu nevznikl.
Je tudíž zjevné, že povinnost obviněného zajistit poškozené a jejich dětem
bytovou náhradu nevyplývala v době rozhodování nalézacího soudu v trestním
řízení ze zákona, z rozhodnutí soudu či z jiné právní skutečnosti. Proto nebylo
možné stanovit obviněnému, jako přiměřenou povinnost ve smyslu ustanovení § 59
odst. 2 tr. zák., aby poškozené a jejich společným dětem neprodleně poskytnul
přiměřený náhradní byt. V souvislosti s tím, že nalézací soud vůbec neměl
obviněnému shora uvedenou povinnost uložit pro její neslučitelnost s účelem
podmíněného odsouzení, účelem trestu i účelem trestního zákona, se již
Nevyšší soud nezabýval argumentací stížnosti pro porušení zákona spočívající v
tom, že splnění povinnosti obviněného poskytnout poškozené manželce s dětmi
neprodleně přiměřený náhradní byt nemuselo odpovídat reálným možnostem
obviněného a že splnění této povinnosti mohla poškozená manželka svým jednáním
záměrně zmařit.
Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem pak bylo možné prohlásit, že
vytýkané porušení zákona namířené proti výroku o trestu ve svém souhrnu
naplňuje podmínky obsažené v ustanovení § 266 odst. 2 tr. ř., když součást
uloženého podmíněného trestu odnětí svobody, kterou je stanovení přiměřené
povinnosti obviněnému v jeho rámci, je v rozporu s účelem trestu.
Nejvyšší soud zastává názor, že samotný výrok o uložení přiměřené povinnosti či
přiměřeného omezení obviněnému je oddělitelným výrokem od vlastního výroku o
uložení podmíněného trestu odnětí svobody, neboť jeho aplikace záleží podle §
59 odst. 2 tr. zák. na uvážení soudu, čili nejedná se o výrok obligatorní, ale
pouze o výrok fakultativní. Proto Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř.
vyslovil, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 11. 12. 2003, sp.
zn. 4 T 132/2003, byl porušen zákon v ustanovení § 59 odst. 2 tr. zák. a v
řízení, které mu předcházelo, též v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. v
neprospěch obviněného V. M. a podle § 269 odst. 2 tr. ř. v napadeném rozsudku
zrušil pouze výrok o uložení přiměřené povinnosti podle § 59 odst. 2 tr. zák. a
nikoli celý výrok o trestu, jak bylo stížností pro porušení zákona navrhováno.
Dále byla zrušena i další rozhodnutí na zrušený výrok obsahově navazující,
pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Nejvyšší soud
pak již další výrok ve smyslu § 270 odst. 1 tr. ř. neučinil, jelikož za
stávajícího stavu věcí postrádá smyslu, aby bylo přikázáno Obvodnímu soudu pro
Prahu 10 věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Obviněnému
mezitím již uplynula zkušební doba podmíněného odsouzení a z obsahu spisu je
patrné, že uložení přiměřené povinnosti spočívající v tom, aby obviněný umožnil
poškozené a jejich dvěma dcerám řádné užívání bytu v rodinném domku v P., J.,
již není aktuální, přičemž vyslovení jiné obdobné povinnosti zde s ohledem na
výše uvedené nepřichází v úvahu. Obvodní soud bude muset pouze dokončit již
započaté řízení o případném osvědčení se obviněného ve zkušební době
podmíněného odsouzení.
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. října 2005
Předseda senátu:
JUDr. František H r a b e c