4 Tz 15/2005
ČESKÁ REPUBLIKA
R O Z S U D E K
J M É N E M R E P U B L I K Y
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 4.
května 2005 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Hrabce a soudců
JUDr. Juraje Malika a JUDr. Jiřího Pácala stížnost pro porušení zákona, kterou
podal ministr spravedlnosti České republiky v neprospěch obviněného Doc. MUDr.
J. A. T. , CSc., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 3.
2004 sp. zn. 5 To 347/2003, v trestní věci Okresního soudu v Ústí nad Labem
vedené pod sp. zn. 3 T 226/1996 a rozhodl podle § 268 odst. 2 tr. ř. t a k t
o :
Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 3. 2004 sp. zn. 5 To
347/2003 b y l p o r u š e n z á k o n v ustanoveních § 257 odst. 1
písm. c), § 223 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. b) tr. ř. ve prospěch obviněného
Doc. MUDr. J. A. T., CSc.
Dne 18. 12. 1996 podal státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Ústí
nad Labem na obviněného Doc. MUDr. J. A. T., CSc., obžalobu pro trestný čin
omezování osobní svobody podle § 231 odst. 1, 2 tr. zák. spočívající v tom, že
jako primář interního oddělení nemocnice v Č. L. na základě vědomě nesprávných
údajů o zdravotním stavu V. G., zajistil jeho hospitalizaci na oddělení
přenosných nemocí někdejšího Krajského ústavu národního zdraví v Ú. n. L. v
době ode dne 14. do dne 22. 5. 1986, kde byl V. G. povinen podrobit se
přísnému izolačnímu režimu, a učinil tak v zájmu akce někdejší státní
bezpečnosti ve snaze zabránit tak V. G. jako členu řádu dominikánů v přípravách
a účasti na plánované pouti v J.v P. Oním jiným trestným činem, jehož spáchání
měl tím usnadnit, se rozuměl trestný čin omezování svobody vyznání podle § 236
tr. zák.
Usnesením Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. 4. 1999 sp. zn. 3 T
226/1996 bylo trestní stíhání obviněného podle § 231 odst. 1, § 11 odst. 1
písm. a) tr. ř. zastaveno vzhledem k čl. V písm. a) rozhodnutí prezidenta
republiky o amnestii ze dne 1. 1. 1990. Obviněný učinil podle § 11 odst. 2 tr.
ř. v tehdy účinném znění prohlášení, že na projednání věci trvá.
Proti usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem o zastavení trestního stíhání
obviněného podal ministr spravedlnosti stížnost pro porušení zákona s názorem,
že skutek obviněného měl být správně kvalifikován jako trestný čin zbavení
osobní svobody podle § 232 odst. 1 tr. zák., na který se aboliční ustanovení
rozhodnutí prezidenta republiky ze dne 1. 1. 1990 nevztahuje. Nejvyšší soud
České republiky usnesením ze dne 27. 10. 1999 sp. zn. 4 Tz 149/1999 stížnost
pro porušení zákona zamítl s odůvodněním, že skutek obviněného byl právem
kvalifikován jako trestný čin omezování osobní svobody podle § 231 odst. 1, 2
tr. zák., když přísnější právní kvalifikace není skutkovými okolnostmi
odůvodněna.
Okresní soud v Ústí nad Labem pak v řízení pokračoval a po provedení hlavního
líčení rozsudkem ze dne 27. 3. 2003 sp. zn. 3 T 226/1996 uznal obviněného
vinným jednáním popsaným v podané obžalobě, které kvalifikoval jako trestný
čin omezování osobní svobody podle § 231 odst. 1, 2 tr. zák. Podle § 227 tr. ř.
neuložil obviněnému trest. Z podnětu odvolání obviněného Krajský soud v Ústí
nad Labem usnesením ze dne 4. 3. 2004 sp. zn. 5 To 347/2003 napadený rozsudek
podle § 257 odst. 1 písm. c) tr. ř. v celém rozsahu zrušil a podle § 223 odst.
1 z důvodů § 11 odst. 1 písm. b) tr. ř. trestní stíhání obviněného pro skutek
uvedený v obžalobě zastavil. V důvodech svého rozhodnutí uvedl, že uvedený
skutek je promlčen, protože promlčecí doba uplynula dne 22. 5. 1991. Obviněný
učinil sice prohlášení, že na projednání věci trvá, toto prohlášení vzal ale
dne 26. 10. 2004 zpět a Krajský soud v Ústí nad Labem vzal téhož dne usnesením
toto zpětvzetí prohlášení na vědomí.
Proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem dne 4. 3. 2004 sp. zn. 5 To
347/2003, jímž bylo trestní stíhání obviněného s konečnou platností zastaveno,
podal ministr spravedlnosti podle § 266 odst. 1 tr. ř. stížnost pro porušení
zákona v neprospěch obviněného Doc. MUDr. J. A. T., CSc.
V odůvodnění stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti poukázal, že
krajský soud vycházel ze zjištění, že skutek, pro který byl obviněný stíhán,
byl dokonán dne 22. 5. 1986 a že obvinění bylo obviněnému sděleno dne 23. 11.
1994. Skutek byl posouzen jako trestný čin omezování osobní svobody podle § 231
odst. 1, 2 tr. zák., u něhož činí horní hranice trestní sazby tři léta. Soud
pak přihlédl k ustanovení § 67 odst. 1 písm. c) tr. zák., podle něhož promlčecí
doba činí v takovém případě pět let a dospěl k závěru, že skutek obviněného,
pro který je stíhán, je promlčen. Nepřihlédl však k ustanovení § 5 zákona č.
198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu, podle něhož do promlčecí
doby trestných činů se nezapočítává doba ode dne 25. 2. 1948 do dne 29. 12.
1989, pokud z politických důvodů neslučitelných se základními zásadami
právního řádu demokratického státu nedošlo k pravomocnému odsouzení nebo
zproštění obžaloby. I toto ustanovení je pramenem trestního práva hmotného
upravujícím specifickým způsobem podmínky zániku trestnosti určité kategorie
trestných činů, jak potvrdil i nález Ústavního soudu České republiky
publikovaný pod č. 14/1994 Sb. Z důkazů shromážděných v dané věci a
provedených soudem je patrné, že skutek, pro který byl obviněný stíhán, patří
mezi takové trestné činy. Z archivních materiálů Ministerstva vnitra i z důkazů
svědeckých a listinných vyplývá, že umístění V. G., duchovního zbaveného
státního souhlasu, v přísném izolačním režimu oddělení přenosných nemocí ve
dnech 14. až 22. 5. 1986, na němž se podílel obviněný, mělo V. G. zabránit v
přípravě církevní pouti v J. v P. dne 1. 6. 1986, které tehdejší státní
bezpečnost přikládala mimořádný význam, a bylo součástí „zpravodajské
kombinace“ státní bezpečnosti, jak o tom hovoří zpráva této bezpečnostní složky
ze dne 4. 6. 1986. I když tedy skutek naplňoval znaky trestného činu, nebyl v
době trvání komunistického režimu z politických důvodů stíhán. Podle § 5
zákona č. 198/1993 Sb., lze promlčecí dobu započíst až ode dne 30. 12. 1989.
Sdělení obvinění dne 23. 11. 1994 a následující procesní úkony promlčení
trestního stíhání přerušily a závěr soudu, že skutek, pro který byl obviněný
stíhán, je promlčen, neodpovídá zákonu.
Proto ministr spravedlnosti závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst.
2 tr. ř. vyslovil, že usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 3.
2004 sp. zn. 5 To 347/2003, jímž bylo rozhodnuto o odvolání obviněného Doc.
MUDr. J. A. T., CSc., proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne
27. 3. 2003 sp. zn. 3 T 226/1996, byl porušen zákon ve prospěch obviněného v
ustanoveních § 257 odst. 1 písm. c), § 223 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. b) tr.
ř. ve spojení s § 67 odst. 1 písm. c) tr. zák. a § 5 zákona č. 198/1993 Sb.
Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost
těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v
rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí
předcházející a učinil následující závěry.
V prvé řadě je třeba uvést, že otázka promlčení trestního stíhání ve věcech, v
nichž ke spáchání činu došlo v období od 25. 2. 1948 do 29. 12. 1989, byla v
minulosti řešena jednotlivými senáty Nejvyššího soudu rozdílně, o čemž svědčí
rozhodnutí vydaná pod sp. zn. 4 Tz 44/2002 a pod sp. zn. 3 Tdo 730/2002.
Z tohoto důvodu pak senát, jemuž v rámci rozvrhu práce Nejvyššího soudu
připadlo rozhodnout v obdobné věci o dovolání obviněného JUDr. P. Ž., usnesením
ze dne 20. 1. 2005 sp. zn. 3 Tdo 1336/2004, podle § 20 odst. 1 zák. č. 6/2002
Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, tuto věc postoupil
velkému senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu, aby ohledně otázky promlčení
trestního stíhání rozhodl.
Velký senát trestního kolegia Nejvyššího soudu pak ve věci obviněného JUDr. P.
Ž. rozhodl usnesením ze dne 7. 4. 2005 sp. zn. 15 Tdo 163/2005 a v tomto svém
rozhodnutí se v podstatě neztotožnil s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28. 8.
2002 sp. zn. 4 Tz 44/2002, které bylo vydáno v jiné trestní věci, a to právě s
poukazem na ustanovení § 5 zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti
komunistického režimu a odporu proti němu a na nález Ústavního soudu
publikovaný pod č. 14/1994 Sb. Zdůraznil, že nepřichází v úvahu, aby Nejvyšší
soud, a to ani velký senát trestního kolegia, vyslovil neústavnost zákona č.
198/1993 Sb., resp. ustanovení § 5 tohoto zákona. Soulad zákona s ústavním
pořádkem posuzuje Ústavní soud, který podle čl. 83 Ústavy je soudním orgánem
ochrany ústavnosti a podle § 87 odst. 1 písm. a) Ústavy rozhoduje o zrušení
zákonů nebo jejich jednotlivých ustanovení, jsou-li v rozporu s ústavním
pořádkem. Otázka ústavnosti zákona č. 198/1993 Sb., včetně ustanovení § 5
tohoto zákona, byla vyřešena nálezem pléna Ústavního soudu ze dne 21. 12. 1993
sp. zn. Pl. ÚS 19/93, jímž byl zamítnut návrh skupiny 41 poslanců Parlamentu
České republiky na zrušení citovaného zákona. Tento nález byl včetně odůvodnění
publikován ve Sbírce zákonů pod č. 14/1994 Sb. Z jeho odůvodnění je výslovně
zřejmé, že ustanovení § 5 zákona č. 198/1993 Sb. neodporuje zákazu
retroaktivity podle čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod. Z
odůvodnění nálezu vyplývá také to, že citované ustanovení není v rozporu s
Ústavou, Mezinárodním paktem o občanských a politických právech, Mezinárodním
paktem o hospodářských, sociálních a kulturních právech a Úmluvou o ochraně
lidských práv a základních svobod, jak bylo namítáno v návrhu na zrušení
zákona. Podle § 89 odst. 2 Ústavy vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou
závazná pro všechny orgány a osoby. Proto nepřichází v úvahu ani to, aby velký
senát trestního kolegia Nejvyššího soudu vyslovil neústavnost nálezu Ústavního
soudu publikovaného pod č. 14/1994 Sb. V rozhodnutí se pak uvádí, že velký
senát trestního kolegia Nejvyššího soudu se ztotožňuje s usnesením Nejvyššího
soudu ze dne 3. 12. 2002 sp. zn. 3 Tdo 730/2002, v němž byl se zřetelem k
citovanému nálezu Ústavního soudu zaujat právní názor, že při splnění podmínek
stanovených v § 5 zákona č. 198/1993 Sb. není trestní stíhání nepřípustné,
jestliže neuplynula promlčecí doba počítaná od 30. 12. 1989.
O takový případ jde i ve věci obviněného Doc. MUDr. J. A. T., CSc., neboť podle
odsuzujícího rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 3. 2003 sp.
zn. 3 T 226/96 je zjevné, že šlo o akci StB vůči poškozenému, vedenou s úmyslem
zamezit V. G. účast na církevní pouti jeho hospitalizací na infekčním oddělení.
Vyplynulo to ze svědeckých výpovědí bývalých příslušníků státní bezpečnosti,
zejména J. S., v té době operativního pracovníka druhého oddělení druhého
odboru správy StB v Ú. n. L. a dále ze zprávy 10. Správy SNB z 22. 1. 1986
podepsané pplk. D. Zhodnocením celé řady dalších důkazů okresní soud dospěl
též k závěru, že to byl obviněný, který jako primář interního oddělení
nemocnice v Č. L. zajistil na základě vědomě nesprávných údajů o zdravotním
stavu V. G. jeho hospitalizaci na oddělení přenosných nemocí někdejšího
Krajského ústavu národního zdraví v Ú. n. L. v době od 14. do 22. 5. 1986, kde
byl poškozený povinen se podrobit přísnému izolačnímu režimu tohoto oddělení a
učinil tak v zájmu a v rámci akce někdejší státní bezpečnosti. Takováto izolace
měla podle soudu jednoznačně charakter bránění užívání osobní svobody a
představovala podstatný zásah do osobní svobody poškozeného. Okresní soud dále
konstatoval, že z dokazování vyplynulo, že k tomuto opatření bylo sáhnuto v
úmyslu usnadnit spáchání jiného trestného činu, omezování svobody vyznání podle
§ 236 tr. zák. Tím bylo prokázáno, že se obviněný dopustil trestného činu
omezování osobní svobody podle § 231 odst. 1, 2 tr. zák.
Je pravdou, že Okresní soud v Ústí nad Labem se ve svém rozsudku nikterak
nevypořádal s otázkou případného promlčení trestního stíhání, byť trestný čin
obviněného byl ukončen dne 22. 5. 1986 a jeho trestní stíhání bylo zahájeno
sdělením obvinění až dne 23. 11. 1994, tedy evidentně po uplynutí obvyklé
pětileté promlčecí doby /viz § 67 odst. 1 písm. c) tr. zák./. Tento
nedostatek oprávněně vytýká ve svém rozhodnutí odvolací soud (Krajský soud v
Ústí nad Labem), jenž ale k závěru o promlčení trestního stíhání obviněného
dospěl za situace, kdy vůbec nevzal v úvahu širší okolnosti a charakter
spáchaného jednání, za současného ignorování ustanovení § 5 zákona č. 198/1993
Sb. a nálezu Ústavního soudu č. 14/1994, jimiž se ve svém usnesení vůbec
nezabývá.
Je tedy možno uzavřít, že pokud Krajský soud v Ústí nad Labem v důsledku
takovéhoto postupu napadeným usnesením zrušil odsuzující rozsudek soudu prvního
stupně a trestní stíhání obviněného zastavil z důvodu promlčení, porušil
v jeho prospěch zákon v ustanoveních § 257 odst. 1 písm. c), § 223 odst. 1 a §
11 odst. 1 písm. b) tr. ř. Vzhledem k tomu, že stížnost pro porušení zákona
byla podána výhradně v neprospěch obviněného a byla shledána důvodnou, Nejvyšší
soud se musel omezit pouze na vyslovení výše uvedeného akademického výroku
podle § 268 odst. 2 tr. ř., když jiný postup nepřichází v úvahu. Je třeba též
poznamenat, že z tohoto rozhodnutí Nejvyššího soudu nelze automaticky
dovozovat, že se obviněný trestného činu omezování osobní svobody skutečně
dopustil, jelikož odvolací soud se vlastním meritem věci nezabýval a s ohledem
na rozsah a důvody obsažené v podané stížnosti pro porušení zákona se jím
nemohl zabývat ani Nejvyšší soud.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. května 2005
Předseda senátu:
JUDr. František Hrabec