4 Tz 196/2003
ČESKÁ REPUBLIKA
R O Z S U D E K
J M É N E M R E P U B L I K Y
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 13.
ledna 2004 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Hrabce a soudců
JUDr. Jiřího Pácala a JUDr. Danuše Novotné stížnost pro porušení zákona, kterou
podal ministr spravedlnosti České republiky v neprospěch obviněného T. B.,
proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 3. 1. 2003, sp. zn. Nt
101/2002 a podle § 268 odst. 2 tr. ř. rozhodl t a k t o :
Pravomocným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 3. 1. 2003, sp.
zn. Nt 101/2002, byl porušen zákon v ustanovení § 33 odst. 2 zák. č.
119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, ve prospěch
obviněného T. B.
Rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Praze ze dne 30. 6.
1988, sp. zn. 2 T 139/88, byl obviněný T. B. uznán vinným trestným
činem nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 tr. zák. na
tom skutkovém základě, že dne 5. 4. 1988 do 12.00 hodin nenastoupil výkon
vojenské základní služby u VÚ 3412 v Prostějově, jak byl povinný na základě
povolávacího rozkazu vydaného OVS Kladno, který obdržel dne 14. 3 1988 do
vlastních rukou, a v úmyslu se této povinnosti trvale vyhnout neučinil tak ani
do 24 hodin po uplynutí lhůty v tomto povolávacím rozkaze stanovené. Za to byl
odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 15 měsíců a pro výkon
tohoto trestu byl zařazen do I. nápravně výchovné skupiny.
Usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Plzni ze dne 28. 10.
1988, sp. zn. Nt 500 – 77/88 bylo rozhodnuto, že T. B. je účasten
amnestie prezidenta republiky ze dne 27. 10. 1988 a podle čl. I odst. 1 písm.
a) tohoto amnestijního rozhodnutí byl obviněnému prominut zbytek trestu odnětí
svobody ve výši 8 měsíců a 28 dnů.
Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 30. 4. 2001, sp. zn. Nt 208/2000
bylo rozhodnuto, že se podle § 9 a § 6 odst. 1 zák. č. 119/1990 Sb. v platném
znění zamítá žádost T. B. o přezkumné řízení podle § 4 písm. e) téhož zákona ve
věci jeho odsouzení rozsudkem býv. Vojenského obvodového soudu v Praze ze dne
30. 6. 1988 sp. zn. 2 T 139/88. Stížnost obviněného byla usnesením Městského
soudu v Praze ze dne 27. 6. 2001 sp. zn. 7 To 264/2001 zamítnuta, jako opožděně
podaná.
Usnesením ze dne 13. 3. 2002, sp. zn. Nt 101/2001, rozhodl Obvodní soud pro
Prahu 3 o návrhu obviněného T. B. na povolení obnovy řízení tak, že podle § 278
odst. 1 tr. ř. obnovu řízení, skončeného pravomocným rozsudkem bývalého
Vojenského obvodového soudu v Praze ze dne 30. 6. 1988, sp. zn. 2 T 139/88,
povolil a současně podle § 184 odst. 1 tr. ř. tento rozsudek v celém rozsahu
zrušil, jakož i všechna rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující,
pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu. Usnesení o
povolení obnovy řízení nabylo právní moci dne 26. 3. 2002.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 26. 3. 2002, sp. zn. 1 T 7/2002,
byl obviněný T. B. podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby bývalé
Vojenské obvodové prokuratury v Praze ze dne 31. 5. 1988, sp. zn. 7 Opv 208/88
pro skutek výše popsaný a kvalifikovaný jako trestný čin nenastoupení služby v
ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 tr. zák. Tento rozsudek nabyl právní
moci dnem vyhlášení.
Dne 16. 5. 2002 byl Obvodnímu soudu pro Prahu 3 doručen prostřednictvím
obhájce obviněného T. B. návrh na vyslovení jeho účasti na rehabilitaci podle
zákona č. 119/1990 Sb.
Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 3. 1. 2003, sp. zn. Nt 101/2002
bylo o tomto návrhu rozhodnuto tak, že podle § 33 odst. 2 zákona č. 119/1990
Sb. v platném znění je T. B. účasten na rehabilitaci a odškodnění. Toto
usnesení nabylo právní moci dne 14. 1. 2003.
Proti posledně citovanému usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 podal ministr
spravedlnosti podle § 266 odst. 1 tr. ř. stížnost pro porušení zákona v
neprospěch obviněného T. B.
V této namítá porušení zákona v ustanovení § 33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb.,
o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, když k soudní rehabilitaci
obviněného mohlo dojít výlučně jen podle § 4 písm. e) citovaného zákona o
soudní rehabilitaci ve lhůtě stanovené v § 6 téhož zákona. Protože tak obviněný
neučinil a v pořadí první návrh podal až dne 1. 12. 2000, byl tento návrh
správně Obvodním soudem pro Prahu 3 zamítnut jako opožděně podaný. Protože
obviněný byl trestně stíhán a odsouzen, neměl být rehabilitován ani podle § 33
odst. 2 rehabilitačního zákona, neboť toto ustanovení se vztahuje pouze na
osoby, proti nimž nebylo zahájeno trestní stíhání anebo na osoby, u nichž
trestní stíhání neskončilo podáním obžaloby. Skutečnost, že obviněný byl
zproštěn obžaloby, za splnění dalších podmínek mohla zakládat právo na náhradu
škody podle zákona č. 82/1998 Sb., nebo zákona č. 58/1969 Sb., ale nezakládá
možnost k účelovému obcházení § 6 zákona č. 119/1990 Sb. Soud proto
pochybil pokud rozhodl výše uvedeným způsobem.
Z těchto důvodů ministr spravedlnosti v závěru stížnosti pro porušení zákona
navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením
Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 3. 1. 2003, sp. zn. Nt 101/2002, byl ve
prospěch obviněného porušen zákon v ustanovení § 33 odst. 2 zákona č. 119/1990
Sb. o soudní rehabilitaci ve znění novel.
Nejvyšší soud podle § 267 odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost
těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v
rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí
předcházející, a dospěl k závěru, že stížnost pro porušení zákona byla podána
důvodně.
Nejprve je třeba zmínit, že z odůvodnění napadeného usnesení vyplývá pouze
konstatování skutečnosti, že na trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených
silách podle § 269 odst. 1 tr. zák. se vztahuje ustanovení § 4 písm. e) zákona
o soudní rehabilitaci, a protože šlo o stíhání pro tento trestný čin, je v
tomto případě třeba použít ustanovení § 33 odst. 2 citovaného zákona a
obviněného rehabilitovat.
Podle § 33 odst. 2 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění
pozdějších předpisů, se ustanovení tohoto zákona užije obdobně k rehabilitaci a
odškodnění osob nezákonně zbavených osobní svobody v souvislosti s trestnými
činy uvedenými v § 2 a 4 v období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990, i když nebylo
zahájeno trestní stíhání, pokud nedošlo k plnému odškodnění podle dříve
platných předpisů.
Nejvyšší soud je toho názoru, že obvodní soud nemohl o návrhu obviněného ze
dne 16. 5. 2002 na vyslovení jeho účasti na soudní rehabilitaci podle
zákona č. 119/1990 Sb. kladně rozhodnout v prvé řadě z toho důvodu, že
přezkumné řízení podle tohoto zákona upravené v jeho oddíle třetím a čtvrtém
bylo řízením výhradně návrhovým. K podání takového návrhu sice byl obviněný
oprávněn (viz § 5 odst. 1 zák. o soudní rehabilitaci), ale návrh bylo nutné
uplatnit nejpozději do dvou let ode dne účinnosti zákona, tedy do 1. 7. 1992
(viz § 6 odst. 1 téhož zákona), což obviněný neučinil. Zahájení přezkumného
řízení podle § 4 a následujících zákona o soudní rehabilitaci a vydání
příslušného rozhodnutí tak v jeho případě nepřicházelo v úvahu.
Ustanovení § 33 odst. 2 zák. č. 119/1990 Sb. pak bylo přípustné v
rehabilitačním řízení užít pouze tehdy, pokud dotyčná osoba nebyla pravomocně
odsouzena za skutky uvedené v § 2 a § 4 v určeném časovém období (od 25. 2.
1948 do 1. 1. 1990), ale byla např. bezdůvodně držena ve vazbě, byla bez
zákonného důvodu omezena její osobní svoboda, či jí byl zabaven majetek apod.
Nepochybně se ale muselo jednat o právní stav před účinností zákona o soudní
rehabilitaci. V přezkoumávaném případě ale proti obviněnému T. B. bylo nejen
zahájeno a poté vedeno trestní stíhání, ale posléze byl v původním řízení
souzen a pravomocně odsouzen výše citovaným rozsudkem bývalého vojenského
soudu. Ustanovení § 33 odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci tak vůči jeho osobě
nebylo možné nikterak použít, a již vůbec ne způsobem, jak to obvodní soud
učinil.
Pokud jde o postup, jehož je třeba užít k rehabilitaci osob, na něž lze
vztáhnout ustanovení § 33 odst. 2 zákona, je v něm samotném pouze obecně
odkazováno na ostatní ustanovení zákona o soudní rehabilitaci. Jediným takovým
v úvahu přicházejícím postupem je postup podle oddílu třetího a čtvrtého zákona
(tzv. rehabilitace na základě přezkumného řízení), jelikož pouze jím je možné
dospět ke spolehlivému rozhodnutí, zda se na dotyčnou osobu rehabilitační zákon
vztahuje či nikoliv. Samotný výrok vyslovený Obvodním soudem pro Prahu 3 v
napadeném usnesení je tak výrokem nezákonným i z tohoto důvodu, jelikož žádné
takové řízení v případě obviněného T. B. konáno nebylo. V této souvislosti je
třeba podotknout, že kladné rozhodnutí je přípustné učinit pouze ve veřejném
zasedání (§ 9 zákona o soudní rehabilitaci), kdežto obvodní soud své rozhodnutí
učinil v zasedání neveřejném.
Vzhledem k tomu, že je přesně a podrobně přijatou zákonnou úpravou stanoveno,
na jaký okruh osob a za jakých podmínek lze příslušná ustanovení zákona o
soudní rehabilitaci vztáhnout, nepřichází zde v úvahu postup známý jako
analogie juris, neboť ten je možný pouze v případech, kdy právní úprava chybí,
ale ani postup známý jako analogie legis, vzhledem k tomu, že obviněný T. B.
své rehabilitace dosáhl, byť prostřednictvím jiného soudního postupu, a to
výhradně podle ustanovení trestního řádu a trestního zákona. V důsledku toho
byl anebo bude za své původní odsouzení a pobyt ve výkonu trestu odnětí
svobody odškodněn v souladu s příslušnou právní úpravou (viz zák. č. 82/1998
Sb., event. zák. č. 58/1969 Sb.) Okolnost, že též došlo k přijetí zákona č.
261/2001 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky účastníkům národního boje
za osvobození, politickým vězňům … atd., přičemž zákon pro poskytnutí takové
jednorázové peněžní částky vyžaduje, aby odsouzení dotyčné osoby bylo zrušeno
event. podle zák. č. 119/1990 Sb., nemůže být zákonným důvodem pro trestní
soud, aby ohledně jmenovaného rozhodl tak, jak to učinil Obvodní soud pro Prahu
3 v napadeném usnesení. Může to ale být důvodem k tomu, aby se obviněný
domáhal u České správy sociálního zabezpečení ohledně své osoby analogického
postupu, jako je tomu u osob, u nichž byl zákon o soudní rehabilitaci
aplikován.
Vzhledem k argumentům uvedeným výše pak Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr.
ř. vyslovil, že napadeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 3 byl porušen
zákon v ustanovení § 33 odst. 2 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve
znění pozdějších předpisů, a to ve prospěch obviněného T. B. Vzhledem k tomu,
že zákon byl porušen výlučně ve prospěch obviněného, musel se Nejvyšší soud
omezit pouze na tzv. akademický výrok, aniž mohl napadené usnesení zrušit. Je
třeba dodat, že stejným způsobem Nejvyšší soud rozhodl v obdobných věcech pod
sp. zn. 4 Tz 76/2003 a 4 Tz 98/2003.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. ledna 2004
Předseda senátu:
JUDr. František Hrabec