4 Tz 35/2025-1083
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 22. 10. 2025 v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Marty Ondrušové a soudce JUDr. Jiřího Pácala a soudkyně JUDr. Pavly Augustinové stížnost pro porušení zákona, kterou podala ministryně spravedlnosti České republiky v neprospěch obviněné I. V., proti rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 28. 11. 2023, sp. zn. 6 T 62/2023, a podle § 268 odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl t a k t o :
Stížnost pro porušení zákona se zamítá.
1. Dne 8. 9. 2025 obdržel Nejvyšší soud stížnost pro porušení zákona č. j. MSP-161/2025-ODKA-SPZ/4, kterou podala ministryně spravedlnosti (dále také jako „ministryně“ či „stěžovatelka“) podle § 266 odst. 1, 2 tr. ř. v neprospěch obviněné I. V., (dále také jako „obviněná“). Stížností ministryně výslovně napadá pravomocný rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové (dále také jako „nalézací soud“ či „soud prvního stupně“) pod sp. zn. 6 T 62/2023 (dále také jako „napadené rozhodnutí“).
2. Stěžovatelka nejprve uvádí, že obviněná byla napadeným rozsudkem uznána vinnou zločinem týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, 2 tr. zákoníku [správně § 198 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a d) tr. zákoníku – pozn. Nejvyššího soudu]. Za jednání popsané v tzv. skutkové větě napadeného rozsudku [předmětná skutková věta je citována v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2024, sp. zn. 4 Tdo 515/2024, které je veřejně dostupné např. na webových stránkách Nejvyššího soudu – pozn. Nejvyššího soudu] ji soud prvního stupně uložil podle § 198 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 3 let s podmíněným odkladem výkonu tohoto trestu na zkušební dobu 5 let za současného stanovení přiměřené povinnosti, aby podle svých možností a schopností (svých sil) odčinila nemajetkovou újmu způsobenou trestnou činností. Současně soud rozhodl o uplatněných nárocích na náhradu škody a nemajetkové újmy způsobené trestným činem. Stěžovatelka akcentuje, že k uloženému trestu nalézací soud uvedl, že obviněné polehčuje okolnost, že před spácháním trestné činnosti vedla řádný život a že se ani v průběhu páchané trestné činnosti nedopustila jiné protiprávní činnosti a od ukončení trestné činnosti již uplynula doba 5 let, a dále také skutečnost, že duševní zdraví poškozeného nebylo poškozeno výrazněji. Naopak jí přitěžovala skutečnost, že trestnou činnost páchala po delší dobu, když soud rovněž zmiňuje zohavení poškozeného.
3. Dále poukazuje na to, že proti rozsudku soudu prvního stupně podala odvolání pouze obviněná, a to do všech výroků napadeného rozsudku. O podaném odvolání pak rozhodl Krajský soud v Hradci Králové (dále také jako „odvolací soud“, popř. „soud druhého stupně“), tak, že je usnesením ze dne 29. 2. 2024, sp. zn. 10 To 6/2024, podle § 256 tr. ř. zamítl, když v odůvodnění usnesení se vyjádřil mj. k otázce uloženého trestu. Podle odvolacího soudu uložený trest odnětí svobody neodpovídal dosavadnímu způsobu života obviněné, povaze a závažnosti činu, takže ho odvolací soud považoval za nepřiměřeně mírný. Podle soudu druhého stupně měl být v daném případě uložen nepodmíněný trest odnětí svobody ve výměře blížící se polovině zákonné trestní sazby. Odvolací soud ovšem výslovně uvedl, že předmětná vada ovšem nemohla být napravena, neboť takový postup by byl v rozporu se zákazem reformationis in peius, když odvolání podala výlučně obviněná.
4. Stěžovatelka současně poukazuje na to, že proti usnesení odvolacího soudu podala obviněná prostřednictvím obhájce dovolání, kdy uplatnila dovolací důvody § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. V rámci dovolání pak uplatnila totožné námitky jako v řízení před soudy nižších stupňů směřující vůči skutkovým i právním závěrům soudů obou stupňů s tím, že rozsudek nalézacího soudu i usnesení odvolacího soudu trpí stejnou vadou, spočívající v nesprávném hodnocení provedených důkazů i v nesprávné právní kvalifikaci skutku. Nejvyšší soud nicméně dovolání obviněné usnesením ze dne 24. 7. 2024, č. j. 4 Tdo 515/2024-1008, podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Obviněná si následně podala ústavní stížnost, která byla usnesením dne 27. 11. 2024, sp. zn. II. ÚS 2908/24, odmítnuta. Obviněná přitom podle Ústavního soudu vznášela námitky, které uplatnila již v předchozích stadiích trestního řízení a se kterými se obecné soudy již náležitě zabývaly a dostatečně přesvědčivě vypořádaly.
5. Ministryně spravedlnosti považuje za těžiště podané stížnosti pro porušení zákona otázku uloženého trestu. Je přesvědčena o tom, že napadeným rozhodnutím byl porušen zákon ve prospěch obviněné, a to ve výroku o vině, jímž v důsledku nesprávné právní kvalifikace skutku došlo k porušení § 198 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) d) tr. zákoníku a ustanovení § 215 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) tr. zákona, a dále ve výroku o trestu, který byl nedůvodně uložen jako trest nepřiměřeně mírný, neboť měl být uložen jako úhrnný a navíc nepodmíněný. Současně ale konstatovala, že otázka právní kvalifikace již byla vyřešena Nejvyšším soudem v rámci řízení o dovolání, v němž bylo konstatováno, že jednání obviněné mělo být správně právně kvalifikováno jako dva trestné činy, a to jednání páchané v období od ledna 1989 do 1. 1. 2003 jako trestný čin týrání svěřené osoby podle § 215 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) tr. zákona a jednání páchané v období od 2. 1. 2003 do března 2018 jako zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) d) tr. zákoníku. K nápravě vady právní kvalifikace však nemohlo dojít z důvodu zákazu reformace in peius, a otázka trestu se proto v řízení o dovolání stala bezpředmětnou.
6. Podle stěžovatelky tak byla otázka právní kvalifikace jednání obviněné Nejvyšším soudem vyřešena, a proto považuje za hlavní těžiště podané stížnosti otázku uloženého trestu. Ministryně je přesvědčena o tom, že nalézací soud uložil obviněné za prokázané jednání trest nepřiměřeně mírný, neboť náležitě neposoudil veškerá kritéria podstatná pro volbu druhu a výměry trestní sankce. Zejména soud prvního stupně postupoval v rozporu s § 38 a 39 tr. zákoníku a nedostatečně vyhodnotil povahu a závažnost spáchaného trestného činu. Je tomu zejména proto, že stupeň společenské škodlivosti daného druhu trestné činnosti je obecně velmi vysoký, přičemž individuální závažnost posuzovaného jednání obviněné v daném konkrétním případě výrazně převyšuje závažnost jednání, která jsou soudy řešena v obdobných případech.
7. Akcentuje, že obviněná svým jednáním maximálním možným způsobem porušila zájmy poškozeného a naplnila hned tři ze čtyř možných znaků kvalifikované skutkové podstaty trestného činu (resp. trestných činů), když obviněná jednala zvlášť surovým i zvlášť trýznivým způsobem provedení činu, způsobením těžké újmy na zdraví, poškozením důležitého orgánu i zohyzděním poškozeného a délkou doby páchání, která byla v daném případě extrémně dlouhá, značně převyšující obvyklou dobu páchání tohoto druhu trestné činnosti.
Obviněná při páchání trestné činnosti přitom vykazovala mimořádně zvrácenou kreativitu a bezcitnost, přitom některé z použitých mechanismů násilí poškozeného bezprostředně ohrožovaly na životě. Ze zjištěného způsobu fyzického týrání vzbuzujícího značné fyzické a současně i psychické útrapy lze bezpochyby dovodit vysokou míru bezcitnosti, bezohlednosti a lhostejnosti obviněné k osudu a utrpení poškozeného. Toto jednání přitom mělo velmi citelný a trvalý dopad na další život poškozeného nejen ve fyzické, ale i psychické rovině.
Ohledně osobních, rodinných a majetkových poměrů obviněné a jejího způsobu života uvádí stěžovatelka, že rodinu obviněné představoval fakticky toliko její jediný syn – kterým je právě poškozený. Jeho systematické fyzické a psychické týrání, jemuž se od útlého dětství až do jeho dospělosti věnovala velmi důsledně, pravidelně a praktiky neustále, se pro obviněnou stalo jediným životním programem a cílem. Její rozpoznávací a ovládací schopnosti a trestní odpovědnost z hlediska duševních funkcí přitom nebyla forenzně významně narušena.
Za situace, kdy se týrání poškozeného stalo součástí jejího parazitního životního stylu, nelze v žádném případě přiznat obviněné polehčující okolnost spočívající ve vedení řádného způsobu života s odůvodněním, že se obviněná nedopustila žádné (tedy další) trestné činnosti, jak chybně učinil nalézací soud. Přitom obviněná svého jednání ani nezanechala dobrovolně a neměla ani v úmyslu jej zanechat, čemuž odpovídá i celkově negativní postoj obviněné k trestné činnosti (absence náhledu či nějaké sebereflexe, lítosti nebo soucitu) a její chování po činu či absence snahy odčinit následky jejího jednání (absence omluvy či jakýchkoliv jiných kroků, které by mohly alespoň do určité míry částečně odčinit způsobené následky).
Současně ani délka trestního řízení u takto dlouhotrvající trestné činnosti nelze považovat za nepřiměřeně dlouhou.
8. Ministryně spravedlnosti tak uzavírá, že u osoby obviněné nebylo důvodné zohlednit v její prospěch žádnou z polehčujících okolností podle § 41 tr. zákoníku. Na druhou stranu obviněné přitěžovala celá řada okolností přitěžujících podle § 42 tr. zákoníku, kdy některé nalézací soud zcela opomněl obviněné přičíst k tíži. Je toho názoru, že nalézací soud při ukládání trestu zcela nedostatečně vyhodnotil zmíněná zákonná kritéria rozhodná pro jeho uložení, když podcenil některé přitěžující okolnosti, a naopak obviněné nedůvodně přiznal některé okolnosti polehčující. Vzhledem k naprosté absenci náhledu, bezcitnosti a zatvrzelosti obviněné bylo plně namístě upřednostnit právě represivní účel trestu, protože k její nápravě, resp. uvědomění si závažnosti trestné činnosti nemůže při výkonu trestu nespojeného s jeho přímým výkonem v žádném případě dojít. V projednávaném případě proto nebyly splněny podmínky § 81 odst. 1 tr. zákoníku pro podmíněný odklad výkonu trestu. Podle ministryně byl nepodmíněný trest odnětí svobody v polovině zákonné trestní sazby pro obviněnou nejmírnějším možným trestem.
9. Závěrem stížnosti ministryně navrhuje, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 28. 11. 2023, č. j. 6 T 62/2023-869, který nabyl právní moci dne 29. 2. 2024 byl porušen zákon ve prospěch obviněné v ustanoveních § 215 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) tr. zákona a dále v ustanoveních § 199 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) d) tr. zákoníku, § 38, § 39, § 81 a § 43 odst. 1 tr. zákoníku. Současně uvedla, že pro případ, že by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že jsou splněny podmínky pro rozhodnutí o stížnosti pro porušení zákona v neveřejném zasedání, vyslovuje s takovým postupem souhlas.
10. K podané stížnosti pro porušení zákona se vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) dne 18. 9. 2025, pod sp. zn. 1 NZZ 2031/2025. Státní zástupkyně se neztotožňuje se stížností pro porušení zákona tak, jak byla koncipována ministryní spravedlnosti. To předně z důvodu porušení § 266 odst. 4 tr. ř., podle něhož stížnost pro porušení zákona v neprospěch obviněného proti pravomocnému rozhodnutí soudu nelze podat jen z toho důvodu, že soud postupoval v souladu s § 259 odst. 4, § 264 odst. 2, § 273 nebo § 289 písm. b) tr. ř., přičemž v posuzovaném případě je relevantní § 259 odst. 4 tr. ř. Podle § 259 odst. 4 tr. ř. v neprospěch obviněného může odvolací soud změnit napadený rozsudek jen na podkladě odvolání státního zástupce, jež bylo podáno v neprospěch obviněného. Akcentuje, že i když soudy v dalším průběhu řízení zareagovaly na pochybení soudu prvního stupně, jak pokud jde o právní kvalifikaci trestného jednání obviněné, tak pokud jde o otázku uloženého trestu, nemohly uvedené vady napravit z důvodu zákazu reformace in peius. Nadto stížnost pro porušení zákona jen proti rozsudku soudu prvního stupně je nepřípustná, neboť pokud ve věci rozhodoval i soud odvolací, je třeba vždy stížnost pro porušení zákona směřovat proti rozhodnutí, jehož prostřednictvím došlo k nabytí právní moci.
11. Závěrem proto státní zástupkyně navrhuje, aby stížnost pro porušení zákona byla zamítnuta podle § 268 odst. 1 písm. a) tr. ř. jako nepřípustná a aby tak Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání ve smyslu § 274 odst. 2 tr. ř.
12. Stížnost pro porušení zákona a vyjádření státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství byly zaslány obhájci obviněné k případně replice, který využil možnosti repliky. Obviněná předně souhlasí s vyjádřením státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, že podaná stížnost není přípustná. Nadto uvádí, že podle jejího přesvědčení zákon byl porušen v její neprospěch, když zdůrazňuje, že v době dospělosti poškozeného netýrala. Následně uvádí stejné skutečnosti jako v podaném dovolání týkající se nevěrohodnosti poškozeného a jeho majetkovém zájmu na celé věci.
13. Nejvyššímu soudu byl společně se stížností pro porušení zákona předložen i trestní spis Okresního soudu v Hradci Králové vedený pod sp. zn. 6 T 62/2023, ze kterého vyplývá, že obviněná byla uznána vinnou zločinem týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), d) tr. zákoníku. Za uvedený zločin uložil soud prvního stupně obviněné podle § 198 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 3 roků. Podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku jí byl výkon uloženého trestu odnětí svobody podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 roků.
Podle § 82 odst. 3 tr. zákoníku bylo obviněné uloženo přiměřené omezení spočívající v tom, aby podle svých možností a schopností (sil) odčinila nemajetkovou újmu způsobenou trestnou činností. Současně soud rozhodl o náhradě škody a nemajetkové újmy. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala odvolání pouze obviněná, které směřovala do všech výroků napadeného rozsudku. V opravném prostředku obviněná zejména rozporovala právní kvalifikaci jejího jednání a dále skutkové závěry nalézacího soudu, ke kterým dospěl na základě provedeného dokazování.
O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Hradci Králové tak, že jej usnesením ze dne 29. 2. 2024, sp. zn. 10 To 6/2024, podle § 256 tr. ř. zamítl. Proti usnesení krajského soudu pak podala obviněná dovolání, ve kterém uplatnila dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. uplatnila obviněná námitku nesprávné právní kvalifikace jejího jednání po dosažení zletilosti poškozeného jako zločinu týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), d) tr.
zákoníku. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnila obviněná konkrétně námitku tzv. extrémního rozporu, když akcentovala skutečnost, že výpověď poškozeného je v rozporu s výpověďmi slyšených svědků, nájemníků v domě v Hradci Králové. Nejvyšší soud dovolání obviněné však usnesením ze dne 24. 7. 2024, sp. zn. 4 Tdo 515/2024, podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Obviněná si tedy následně podala ústavní stížnost, o které rozhodl Ústavní soud usnesením ze dne 27.
11. 2024, sp. zn. II. ÚS 2908/24, tak, že ji podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
14. Nejvyšší soud se nejprve zabýval tím, zda podaná stížnost pro porušení zákona je přípustná.
15. Předně je nutné zmínit, že byť je stížnost pro porušení zákona formulována poměrně obsáhle, není z jejího textu zcela zřejmé, zda tento mimořádný opravný prostředek směřuje ministryně spravedlnosti skutečně pouze do výroku o trestu napadeného rozhodnutí, či taktéž do výroku o vině, resp. do právní kvalifikace jednání obviněné. Na straně 12 v bodech 26–27 stížnosti sice ministryně uvádí, že otázka vadné právní kvalifikace již byla vyřešena Nejvyšším soudem v rámci řízení o dovolání, nicméně v závěrečném shrnutí formuluje, že napadeným rozhodnutím „došlo k porušení zákona ve prospěch obviněné, a to ve výroku o vině v ustanovení § 215 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zákona, v ustanovení § 198 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), d) tr. zákoníku a ve výroku o trestu v ustanovení § 38, § 39, § 81 tr. zákoníku a v neposlední řadě také k porušení ustanovení § 43 odst. 1 tr. zákoníku, neboť v případě správné právní kvalifikace měl být obviněné ukládán úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody.“. V závěrečném návrhu pak ministryně uvádí, že Nejvyšší soud má vyslovit, že napadeným rozhodnutím byl porušen zákon ve prospěch obviněné v § 215 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákona, dále v ustanovení § 199 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), d) tr. zákoníku, § 38, § 39, § 81 a § 43 odst. 1 tr. zákoníku.
16. V této souvislosti Nejvyšší soud pouze připomíná, že podle § 266 odst. 1 věta poslední tr. ř. není stížnost pro porušení zákona proti rozhodnutí Nejvyššího soudu obecně přípustná. To má za důsledek především to, že je nepřijatelné, aby ministryně spravedlnosti uplatňovala stejné nebo podobné námitky, s nimiž se Nejvyšší soud v předchozím dovolacím řízení již vypořádal (přim. viz VISINGER, R. Stížnost pro porušení zákona ve věcech trestních. Praha: Wolters Kluwers, a. s., 2015. Str. 190–191), resp. nelze podat stížnost pro porušení zákona proti rozhodnutím, proti kterým už jednou bylo podáno dovolání nebo stížnost pro porušení zákona, pokud Nejvyšší soud již rozhodl o těchto mimořádných opravných prostředcích (viz rozhodnutí č. 56/2006 Sb. rozh. tr., k výjimkám viz rozhodnutí č. 12/2001-I., II. Sb. rozh. tr., a FENYK, J. a kol. Trestní právo procesní. 8. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2024, str. 677, nebo ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013. Str. 3299, viz také R 13/2001-I.).
17. Nejvyšší soud, jak již bylo konstatováno, se přitom zabýval předmětnou trestní věcí v řízení o dovolání pod sp. zn. 4 Tdo 515/2024, kde se v bodech 41 a násl. usnesení věnoval právě i otázce správné právní kvalifikace jednání obviněné v rámci vypořádání jejích námitek podřazených pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Zde Nejvyšší soud mj. konstatoval, že soud druhého stupně správně na základě podaného odvolání obviněné uvedl, že zvolená právní kvalifikace soudem prvního stupně není správná, když dospěl k závěru, že jednání obviněné mělo být posouzené jako dva samostatné skutky ve smyslu podané obžaloby (viz body 12–13 rozhodnutí soudu druhého stupně). Současně ovšem soud druhého stupně uzavřel, že uvedené pochybení nelze napravit, když odvolání si podala toliko obviněná a náprava uvedené vady by znamenala porušení zásady reformationis in peius. Rozšíření právní kvalifikace o další trestný čin, byť stejně přísný, by přitom bylo v rozporu s uvedenou zásadou (viz bod 14 rozhodnutí soudu druhého stupně). Nejvyšší soud se přitom s tímto názorem ztotožnil (srov. bod 46 usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 515/2024) a závěry odvolacího soudu dále upřesnil v bodě 44 zmíněného usnesení.
18. Z uvedeného je tedy zřejmé, že Nejvyšší soud se již jednou v rámci řízení o jiném mimořádném opravném prostředku správnou kvalifikací jednání obviněné zabýval, a proto je v této části stížnost pro porušení zákona nepřípustná.
19. Ke shodnému závěru však Nejvyšší soud dospěl i ohledně zbylé argumentace, která cílí na trest uložený soudem prvního stupně. Jak totiž správně konstatovala státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření, podle § 266 odst. 4 tr. ř. nelze stížnost pro porušení zákona v neprospěch obviněného podat proti pravomocnému rozhodnutí soudu jen z toho důvodu, že soud postupoval v souladu s § 259 odst. 4, § 264 odst. 2, § 273 nebo § 289 písm. b) tr. ř.
20. Na současnou věc tak konkrétně dopadá právě ustanovení § 259 odst. 4 tr. ř., které hovoří o tom, že v neprospěch obžalovaného může odvolací soud změnit napadený rozsudek jen na podkladě odvolání státního zástupce, jež bylo podáno v neprospěch obžalovaného. Jak již bylo výše uvedeno, proti rozsudku soudu prvního stupně si však státní zástupce odvolání nepodal, a proto ani odvolací soud nemohl napravit zmíněnou vadu spočívající ve zjevně nepřiměřeném trestu. Odvolací soud pak v bodě 21 jeho usnesení přímo uvedl, že okresním soudem uložený trest neodpovídá dosavadnímu způsobu života obviněné, jejímu postoji či polehčujícím okolnostem, přičemž povaha a závažnost činu se svou škodlivostí řadí mezi nejzávažnější případy naplňující dotčenou skutkovou podstatu. Podle odvolacího soudu tak měl být zjevně ukládán obviněné nepodmíněný trest odnětí svobody, který by se s ohledem na okolnosti případu již blížil polovině zákonné trestní sazby. Tento soud ovšem zároveň uvedl, že nedostatek odvolání státního zástupce bránil napravení tohoto pochybení. Jinak vyjádřeno, výše zmíněný zákaz reformace in peius však i v případě výroku o trestu bránil krajskému soudu ve změně napadeného rozsudku v neprospěch obviněné.
21. Je tedy zjevné, že podaná stížnost pro porušení zákona nereflektuje § 266 odst. 4 tr. ř., který její podání v těchto situacích, kdy soud postupuje v souladu se zásadou reformace in peius, vylučuje. V této souvislosti lze nadto například odkázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 1996, sp. zn. 2 Tzn 28/96, ze kterého plyne, že ve věci, ve které soud druhého stupně postupoval v souladu s ustanovením § 259 odst. 4 tr. ř. a neodstranil tak svým rozhodnutím vadu rozhodnutí soudu prvního stupně, nelze podat z důvodu této vady v neprospěch obviněného stížnost pro porušení zákona.
22. Bez ohledu na vše výše uvedené je však předmětná stížnost pro porušení zákona nepřípustná i proto, že ji ministryně směřuje pouze proti rozsudku soudu prvního stupně, ačkoliv právní moc tohoto rozsudku nastala až rozhodnutím odvolacího soudu o zamítnutí jejího odvolání. V takovém případě Nejvyšší soud totiž stížnost pro porušení zákona podle § 265 odst. 1 písm. a) tr. ř. zamítne jako nepřípustnou, neboť v takové situaci lze stížnost pro porušení zákona podat výhradně proti rozhodnutí odvolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. 4 Tz 158/2004). Podle § 139 odst. 1 písm. b) bod cc) tr. ř. je rozsudek pravomocný, a nestanoví-li zákon něco jiného, i vykonatelný, jestliže zákon proti němu odvolání připouští, avšak podané odvolání bylo zamítnuto. V takovém případě nabývá právní moci rozsudek soudu prvního stupně, pokud odvolací soud zamítne odvolání z formálních důvodů (viz § 253 odst. 3 tr. ř.) či podle § 256 tr. ř., tedy shledá- li odvolací soud, že není důvodné (Šámal a kol., Trestní řád: Komentář, 7. vydání, Praha: C. H. Beck, s. 1746).
23. V trestní věci obviněné bylo její odvolání zamítnuto odvolacím soudem právě podle § 256 tr. ř. Rozhodnutí soudu prvního stupně a rozhodnutí odvolacího soudu tak společně tvoří jeden procesní celek, a teprve rozhodnutím o odvolání je završen proces rozhodování v dané věci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2022, sp. zn. 4 Tz 136/2021).
24. Nejvyšší soud tak z výše uvedených důvodů shledal, že předmětná stížnost pro porušení zákona nenaplňuje požadavky vyplývající z § 266 odst. 1, 4 tr. ř. Tedy, že má být takovou stížností napadeno pravomocné rozhodnutí, kterým byl porušen zákon, a současně takové rozhodnutí nemohla ministryně spravedlnosti ani napadnout, jelikož odvolací soud postupoval v souladu s § 259 odst. 4 tr. ř. V takové situaci nelze stížnost pro porušení zákona podat. Proto podanou stížnost pro porušení zákona podle § 268 odst. 1 písm. a) tr. ř. zamítl.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. 10. 2025
JUDr. Marta Ondrušová předsedkyně senátu