5 Ads 42/2014- 19 - text
5 Ads 42/2014 - 24
pokračování
[OBRÁZEK]
ČESKÁ REPUBLIKA
R O Z S U D E K
J M É N E M R E P U B L I K Y
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy a soudců Mgr. Ondřeje Mrákoty a JUDr. Tomáše Langáška v právní věci žalobce: S. K., proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 1/376, Praha 2, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 1. 2014, č. j. 42 Ad 1/2013 - 57,
I. Kasační stížnost s e z a m í t á .
II. Žalobci s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
1. nezbytné osobní péči o dítě ve věku do 4 let,
2. nezbytné osobní péči o fyzickou osobu, která se podle zvláštního právního předpisu považuje za osobu závislou na pomoci jiné fyzické osoby ve stupni II (středně těžká závislost), ve stupni III (těžká závislost) nebo ve stupni IV (úplná závislost), pokud s uchazečem o zaměstnání trvale žije a společně uhrazují náklady na své potřeby; tyto podmínky se nevyžadují, jde-li o osobu, která se pro účely důchodového pojištění považuje za osobu blízkou,
3. docházce dítěte do předškolního zařízení a povinné školní docházce dítěte,
4. místě výkonu nebo povaze zaměstnání druhého manžela nebo registrovaného partnera,
5. okamžitém zrušení pracovního poměru zaměstnancem podle § 56 zákoníku práce,
6. zdravotních důvodech, které podle lékařského posudku brání vykonávat zaměstnání nebo plnit povinnost součinnosti s Úřadem práce - krajskou pobočkou Úřadu práce a pobočkou Úřadu práce pro hlavní město Prahu (dále jen „krajská pobočka Úřadu práce“) při zprostředkování zaměstnání, nebo
6. zdravotních důvodech, které podle lékařského posudku brání vykonávat zaměstnání nebo plnit povinnost součinnosti s Úřadem práce - krajskou pobočkou Úřadu práce a pobočkou Úřadu práce pro hlavní město Prahu (dále jen „krajská pobočka Úřadu práce“) při zprostředkování zaměstnání, nebo
7. jiných vážných osobních důvodech, například etických, mravních či náboženských, nebo důvodech hodných zvláštního zřetele,
Úvodem je vhodné uvést, že zákon o zaměstnanosti označuje za maření součinnosti s úřadem práce situaci, kdy se uchazeč o zaměstnání bez vážných důvodů nedostaví na úřad práce ve stanoveném termínu.
Žalobce uvedl, že důvodem jeho nedostavení se ve stanovený termín na úřad práce byl omyl, resp. že na tuto schůzku zapomněl. Tato informace však nemůže být brána v potaz bez ohledu na ostatní skutečnosti žalobcem uvedené, zejména informace vztahující se k jeho zdravotnímu stavu. Takto izolovaně by se skutečně dané opomenutí stěžovatele jevilo jako pouhá nepozornost, která by nemohla být posouzena jako vážný důvod ve smyslu § 5 písm. c) zákona o zaměstnanosti. Nicméně takto nemohou být jednotlivé skutečnosti posuzovány, ale musejí být chápány v souvislosti s ostatními relevantními okolnostmi. Předmětné opomenutí žalobce tak musí být interpretováno v souvislosti s ostatními skutečnostmi, které vyšly v řízení najevo. Tímto způsobem ovšem správní orgány obou stupňů nepostupovaly.
Žalobce již při ústním jednání dne 6. 2. 2012 u úřadu práce uvedl, že dne 17. 1. 2012 se na úřad práce nedostavil, protože o termínu nevěděl, průkaz uchazeče nemá, ale na úřad práce se v lednu dostavil ohledně veřejné služby, kterou v minulém roce vykonával, a předkládal doklad o zdravotním stavu. U ústního jednání dne 13. 2. 2012 pak žalobce uvedl, že se na stanovenou schůzku nedostavil, mylně se domníval, že proběhne v jiném termínu, přičemž poukázal na skutečnost, že v roce 2003 měl infarkt a mozkovou příhodu, v roce 2004 byl hospitalizován na ARO a v roce 2005 byl opět postižen infarktem. Tato skutečnost měla být dle názoru Nejvyššího správního soudu již úřadem práce (a potažmo stěžovatelem) vyložena jako oznámení o zdravotním stavu ve smyslu § 5 písm. c) bod 6 zákona o zaměstnanosti. Jak již uvedl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 30. 3. 2009, č. j. 4 Ads 161/2008 – 101, „v případě tohoto ustanovení zákona není na místě požadavek doložení tvrzených skutečností. Tuto podmínku uvádí explicitně pouze ustanovení § 5 písm. c) bod 7 (ve znění účinném do 31. 12. 2008 – pozn. zdejšího soudu), body 1-6 ji (doložení skutečností) pro přípustnost tvrzení vážného důvodu nestanoví. Bod 6 uvádí, že je nutné toto tvrzení prokázat na podkladě lékařského posudku, nicméně není zřejmé, že by povinnost tento posudek doložit ležela pouze na uchazeči, a že by jej byl uchazeč povinen bezprostředně bez dalšího vyzvání ze strany úřadu práce předložit. Minimálně pro tuto nezřetelnost zákonného ustanovení a v souladu se základní zásadou správního řízení uvedenou v § 3 správního řádu (Nevyplývá-li ze zákona něco jiného, postupuje správní orgán tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro soulad jeho úkonu s požadavky uvedenými v § 2.), měl úřad práce, či posléze žalovaný vyzvat stěžovatelku k doložení svého tvrzení, aby dostál požadavku na zjištění stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Správní orgán však na toto tvrzení stěžovatelky nijak nereagoval. Tímto postupem se jednání, či spíše nejednání správního orgánu dostalo do rozporu s § 2 odst. 2 správního řádu, neboť svojí nečinností nevyhověl požadavku ochrany oprávněných zájmů účastníka správního řízení, a uvedeného v § 3 správního řádu, neboť se správní orgán aktivně nesnažil zjistit skutečný stav věci.“
Výše uvedené závěry rozsudku zdejšího soudu ze dne 30. 3. 2009, č. j. 4 Ads 161/2008 – 101, jsou plně aplikovatelné i v nyní projednávané věci. Úřad práce na tvrzení žalobce o jeho zdravotním stavu nijak nereagoval, nevyzval jej k doplnění rozhodujících skutečností a označení důkazů k prokázání, že v účasti na schůzce stanovené na den 17. 1. 2012 mu zabránil zdravotní stav, resp. na tuto schůzku zapomněl z důvodů souvisejících s jeho zdravotním stavem. Již úřad práce tedy porušil zásadu uvedenou v § 3 správního řádu. V této souvislosti lze také současně odkázat na ustanovení § 4 odst. 2 správního řádu, kterým se měly správní orgány rovněž řídit, protože jde o obecný požadavek kladený na postup správního orgánu ve správním řízení. Podle tohoto ustanovení správní orgán v souvislosti se svým úkonem poskytne dotčené osobě přiměřené poučení o jejích právech a povinnostech, je-li to vzhledem k povaze úkonu a osobním poměrům dotčené osoby potřebné. Jestliže tedy v daném případě stěžovatel uváděl důvody, které měly zřejmou souvislost s jeho nedostavením se k jednání (schůzce) na úřadu práce a svými důsledky by měly zásadní vliv na závěry správního rozhodnutí, bylo povinností správních orgánů poučit stěžovatele o nutnosti doložení těchto tvrzených skutečností. Ostatně obdobným způsobem se vyslovil již Ústavní soud v nálezu ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. III. ÚS 188/04, č. 139, ve kterém uvedl: „Správní orgán je ze zákona povinen chránit práva a zájmy občanů (§ 3 odst. 1 správního řádu) a také jim poskytovat pomoc a poučení, aby pro neznalost právních předpisů neutrpěli v řízení újmu (§ 3 odst. 2 správního řádu).“ Správní orgány obou stupňů však byly v projednávané věci pasivní a žalobci potřebné poučení neposkytly a neprojevily jakoukoli snahu o zjištění skutečného stavu věci.
Za této situace, kdy již úřad práce nesplnil své povinnosti ve smyslu ustanovení § 3 správního řádu, se nemůže uplatnit ani koncentrační zásada uvedená v ustanovení § 82 odst. 4 správního řádu, úřad práce nesplnil ani svou poučovací povinnost ve smyslu ustanovení § 4 odst. 2 správního řádu, neboť žalobce výše uvedeným způsobem nevyzval. Již námitka aplikace ustanovení § 82 odst. 4 správního řádu v projednávané věci vznesená stěžovatelem je proto lichá, žalobce mohl rovněž v odvolacím řízení uvádět nové skutečnosti a důkazy, omezení dané ustanovením § 82 odst. 4 správního řádu se na něj pro uvedené pochybení úřadu práce nevztahovalo. V tomto směru tedy Nejvyšší správní soud koriguje závěry krajského soudu, který dovodil ze strany stěžovatele jen příliš úzký výklad ustanovení § 82 odst. 4 správního řádu.
Z výše uvedeného také plyne, že je nepřípadný odkaz stěžovatele na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 6. 2010, č. j. 6 Ads 188/2009 – 69, a ze dne 10. 3. 2010, č. j. 3 Ads 141/2009 – 70, které se týkají skutkově odlišných věcí.
Nejvyšší správní soud dále nijak nezpochybňuje závěry vyslovené v rozsudcích zdejšího soudu ze dne 7. 4. 2011, č. j. 3 Ads 33/2011 – 90, ze dne 8. 2. 2012, č. j. 3 Ads 182/2011 – 93, a ze dne 29. 10. 2009, č. j. 4 Ads 173/2008 – 144, podle kterých s vedením v evidenci uchazečů nejsou spojena pouze práva, ale i řada povinností, které jsou uchazeči o zaměstnání povinni plnit. Je třeba respektovat, že zařazení a vedení v evidenci uchazečů není pouze formální záležitostí, ale jejím primárním účelem je zprostředkovat uchazeči vhodné zaměstnání a umožnit mu opětovně se zařadit do pracovního procesu na trhu práce. Snaha o získání zprostředkovaného zaměstnání tak vyjadřuje smysl a účel zákona o zaměstnanosti, neboť může vést k tomu, že uchazeč získá zaměstnání, a tím naplní účel, pro který je v evidenci úřadu veden. Jinými slovy, potřebnou součinnost je třeba chápat jako spolupráci uchazeče s úřadem práce, ochotu k této spolupráci i k dalším úkonům směřujícím ke zprostředkování zaměstnání.
Stížní námitka týkající se existence vážných zdravotních potíží žalobce ke dni 17. 1. 2012 není důvodná, krajský soud vyhodnotil listinné důkazy předložené žalobcem správně.
V odvolacím řízení žalobce předložil výše uvedené lékařské zprávy a další listiny (kopie plných mocí a dopisu), jimiž prokazoval, že v důsledku svého zdravotního stavu, závažného onemocnění (atrofie mozku, vaskulární demence) trpí poruchami střednědobé a krátkodobé paměti. Při hodnocení žalobcem předložených důkazů jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti se Nejvyšší správní soud shoduje se závěrem krajského soudu, že v plnění povinností uchazeče o zaměstnání, konkrétně dostavení se na schůzku dne 17. 1. 2012, žalobci bránil vážný důvod spočívající ve zdravotních důvodech. Krajský soud správně uvádí, že již v roce 2003 utrpěl žalobce mozkovou příhodu a již v roce 2008 byla dle CT doložena atrofie mozková s předpokladem progrese, přičemž podle zprávy PhDr. D. je možné s ohledem na mozkovou příhodu z roku 2003 uvažovat i o vaskulární demenci. Jestliže poté dne 7. 3. 2012 MUDr. L. dospívá ohledně zdravotního stavu žalobce k závěru o aktuálním zvýraznění poruch paměti (střednědobé a krátkodobé), což má za následek, že žalobce není v současné době schopen vyhovět požadavkům individuálního akčního plánu Úřadu práce ČR, není schopen se dostavit na úřad práce v doporučeném termínu a dodržovat potřebná pravidla pro evidenci na úřadu práce, nelze dospět pro blízkou časovou souvislost mezi termínem stanovené schůzky a lékařským vyšetřením k jinému závěru, než že u žalobce došlo k progresi jeho onemocnění zjištěného již v roce 2008, přičemž tento jeho stav trval i ke dni 17. 1. 2012. K tomuto závěru není třeba odborných znalostí, vyplývá z logického hodnocení předložených lékařských zpráv a je jen dále potvrzován k tvrzením žalobce o zhoršování jeho zdravotního stavu předloženými kopiemi plných mocí a dopisu ze dne 31. 10. 2007. Posledně uvedené listiny potvrzují, že ke zhoršování zdravotního stavu žalobce docházelo průběžně již od roku 2008, tyto listiny jsou přitom v souladu s doloženými lékařskými zprávami a i s tvrzeními žalobce.
Postup správních orgánů obou stupňů proto shledal Nejvyšší správní soud přepjatě formalistickým, v rozporu se základními zásadami správního řízení, a to mimo jiné i se zásadou vyjádřenou v ustanovení § 2 odst. 4 správního řádu, podle kterého správní orgán dbá, aby přijaté řešení bylo v souladu s veřejným zájmem a aby odpovídalo okolnostem daného případu, jakož i na to, aby při rozhodování skutkově shodných nebo podobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly.
Dále lze opět v souladu s již citovaným rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 3. 2009, č. j. 4 Ads 161/2008 – 101, uvést, že veřejný zájem, který plní, a jednou ze základních funkcí, kterou zastává úřad práce, je zprostředkování zaměstnání. Správní orgány proto měly pro zajištění této své primární funkce před vydáním rozhodnutí o vyřazení žalobce z evidence uchazečů o zaměstnání k tvrzením žalobce zjišťovat veškeré relevantní okolnosti, které by svědčily pro případné vážné důvody na straně žalobce, neboť účelem činnosti úřadu práce je zprostředkovat uchazečům zaměstnání a nikoli je vyřazovat z evidence uchazečů o zaměstnání (tento postup je krajním opatřením a nikoli běžným nástrojem řešení agendy úřadu práce). Nečinily-li tak, dopustily se porušení zásady uvedené v § 2 odst. 3 správního řádu, podle níž správní orgán šetří práva nabytá v dobré víře, jakož i oprávněné zájmy osob, jichž se činnost správního orgánu v jednotlivém případě dotýká (dále jen „dotčené osoby“), a může zasahovat do těchto práv jen za podmínek stanovených zákonem a v nezbytném rozsahu. V projednávané věci však správní orgány obou stupňů v rozporu s uvedenými zásadami správního řízení nepostupovaly tak, aby zjistily skutečný stav věci a neprojevily žádnou součinnost se žalobcem.
Při celkovém hodnocení přístupu správních orgánů obou stupňů lze konstatovat, že zvolily restriktivní a formalistický výklad zákonných ustanovení, který se však svým dopadem dostal do rozporu se základními zásadami správního řízení. Veřejná správa je primárně a především službou veřejnosti, a nikoli samonaplňující se činností. Stanovený účel a cíl fungování toho kterého správního orgánu proto musí být vždy etalonem při posuzování výkonu činnosti daného správního orgánu. Základním úkolem úřadu práce je zprostředkování zaměstnání na trhu práce. K tomuto svému cíli by proto měla vždy primárně vést činnost tohoto orgánu. V daném případě měly správní orgány přistupovat k žalobci způsobem, který by naplňoval výše uvedená kritéria. Úřad práce je vždy před vydáním rozhodnutí o vyřazení z evidence povinen založit své rozhodnutí na podkladě zjištění skutkového stavu, která nevzbuzují pochybnosti, neboť jen takto zjištěný skutkový stav může být základem pro rozhodnutí, u kterého je přijaté řešení v souladu s veřejným zájmem a odpovídající okolnostem daného případu. Teprve při komplexním poznání situace žalobce, která by bez pochybností značila, že došlo k maření činnosti úřadu práce bez vážných důvodů, jej mohl správní orgán vyřadit z evidence uchazečů o zaměstnání. Správní orgány však neprojevily žádnou aktivní snahu po seznámení se s důvody, které žalobce uváděl pro vysvětlení své nepřítomnosti na úřadu práce ve stanoveném termínu. I bez ohledu na případné hodnocení těchto důvodů lze konstatovat, že správní orgány v tomto ohledu nedostály výše uvedeným požadavkům správního řádu.
V dané souvislosti lze rovněž odkázat na Nejvyšším správním soudem vyslovený názor, uvedený v rozsudku ze dne 23. 7. 2008, č. j. 4 Ads 20/2008 – 58, podle kterého: „Vždy je tedy potřeba hodnotit a řádně se zabývat všemi okolnostmi toho kterého případu. Nejvyšší správní soud považuje na tomto místě za vhodné připomenout, že správní orgány by měly mít k problémům a potížím fyzických a právnických osob (účastníků řízení) co možná největší pochopení a postupovat ve vztahu k nim vstřícně a objektivně. Ostatně také správní řád ve větě první § 4 odst. 1 stanoví, že veřejná správa je službou veřejnosti. Ve vztazích podle zákona o zaměstnanosti to platí dvojnásob - správní orgány by se zde měly snažit nezaměstnanému co nejvíce pomoci v jeho situaci na trhu práce. Institut vyřazení z evidence uchazečů o zaměstnání by měl být používán pouze v případech, kdy jsou nade vší pochybnost splněny podmínky, jež zákon o zaměstnanosti pro vyřazení z evidence uchazečů o zaměstnání stanoví. Vyřazení z evidence uchazečů o zaměstnání totiž představuje velký zásah do sociální sféry takto vyřazeného uchazeče (úřad práce totiž vyřazenému uchazeči již nadále neposkytuje péči podle zákona o zaměstnanosti - nezprostředkovává pomoc při hledání zaměstnání, vyřazený uchazeč se nemůže účastnit rekvalifikace organizované úřadem práce, nemůže mu být vyplácena podpora v nezaměstnanosti ani případná podpora v rekvalifikaci)“.
Ze všech shora vyložených důvodů soud uzavírá, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§ 110 odst. 1 in fine s. ř. s.).
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti a úspěšnému žalobci podle obsahu spisu náklady řízení nevznikly. Proto soud rozhodl, že se žalobci náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává (§ 60 odst. 1, § 120 s. ř. s.).
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. července 2014
JUDr. Jakub Camrda
předseda senátu