5 Afs 104/2013- 27 - text
5 Afs 104/2013 - 31
pokračování
[OBRÁZEK]
ČESKÁ REPUBLIKA
R O Z S U D E K
J M É N E M R E P U B L I K Y
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy a soudců Mgr. Ondřeje Mrákoty a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci žalobce: Richmond a.s., se sídlem Karlovy Vary, Slovenská 567/3, zast. JUDr. Ing. Jiřím Kurucem, advokátem se sídlem Karlovy Vary, I. P. Pavlova 568/38, proti žalovanému: Krajský úřad Karlovarského kraje, se sídlem Karlovy Vary, Závodní 353/88, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 8. 2013, č. j. 57 A 47/2011 - 60,
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 8. 2013, č. j. 57 A 47/2011 – 60, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení.
I.
Vymezení věci
Výrokem I. rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 3. 2011, č. j. 789/LP/10-24, bylo změněno rozhodnutí Magistrátu města Karlovy Vary (dále jen „správce poplatku“) vydané dne 5. 2. 2010, č. j. 1202 /OFE/09-11, o zamítnutí žádosti žalobce (dále jen „stěžovatel“) ze dne 21. 4. 2009 o vrácení přeplatku na lázeňských poplatcích za období od 1. 1. 2005 do 31. 12. 2008 ve výši 704 250 Kč. Žalovaný výrokem I. napadeného rozhodnutí zrušil větu ve výroku rozhodnutí správce poplatku „o vrácení přeplatku na lázeňských poplatcích v období od 1. 1. 2005 do 31. 12. 2008 ve výši 704 250 Kč“ a nahradil ji větou „o vrácení přeplatku na lázeňských poplatcích v období od 1. 1. 2005 do 15. 3. 2009 ve výši 704 250 Kč.“
Výrokem II. žalovaný zrušil rozhodnutí správce poplatku pro období od 1. 1. 2005 do 31. 12. 2005 a řízení pro toto období zastavil, neboť stěžovatel vzal své podání, kterým se zahajuje řízení ohledně uvedeného období, zpět, resp. vymezil toto období odlišně (od 1. 1. 2006 do 15. 3. 2009). Výrokem III. rozhodnutí žalovaný zamítl odvolání stěžovatele proti rozhodnutí správce poplatku pro období ode dne 1. 1. 2006 do 15. 3. 2009 a v této části rozhodnutí správce poplatku potvrdil.
Stěžovatel podal proti rozhodnutí žalovaného správní žalobu ke Krajskému soudu v Plzni (dále jen „krajský soud“), který ji rozsudkem ze dne 21. 8. 2013, č. j. 57 A 47/2011 - 60, podle § 78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), zamítl.
Stěžovatel se obrátil na správce poplatku dne 21. 4. 2009 s žádostí o vrácení přeplatku na místním poplatku za lázeňský nebo rekreační pobyt za období ode dne 1. 1. 2005 do 31. 12. 2008, když zjistil, že poplatky byly odvedeny i za osoby od poplatku osvobozené podle čl. 8 obecně závazné vyhlášky města Karlovy Vary č. 4/2003, o místním poplatku za lázeňský nebo rekreační pobyt. Stěžovatel žádal, aby byla částka 704 250 Kč, která byla odvedena za osoby od poplatku osvobozené, vrácena nebo navrženo jiné vhodné řešení, např. zápočet na poplatky splatné v budoucnu.
Z hlediska právního hodnocení krajský soud uvedl, že na základě podání stěžovatele ze dnů 19. 10. 2009 a 6. 1. 2010 učiněných v průběhu řízení o žádosti ze dne 21. 4. 2009 dospěl správce poplatku ke správnému závěru, že se jedná o žádost o vrácení přeplatku na předmětném místním poplatku, neboť stěžovatel na rozdíl od tvrzení v původní žádosti nově tvrdil, že poplatek odvedl z vlastních finančních zdrojů, tedy nevybral jej od osob od poplatku osvobozených.
Daňový přeplatek je definován v § 64 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění účinném pro rozhodná období (dále jen „zákon o správě daní a poplatků“), jako částka plateb převyšující splatnou daň včetně příslušenství daně. Pokud tedy dle názoru krajského soudu správce poplatku rozhodoval o žádosti stěžovatele jako o žádosti o vrácení přeplatku na místním poplatku, učinil tak v souladu s obsahem jeho podání ze dnů 19. 10. 2009 a 6. 1. 2010 a neporušil § 21 odst. 6 zákona o správě daní a poplatků, neboť z uvedených podání bylo patrno, kdo je činí, čeho se týkají, a zejména, co se jimi navrhuje.
Pokud žalovaný poukázal v odůvodnění rozhodnutí ze dne 6. 8. 2009, kterým zrušil první rozhodnutí správce poplatku o zastavení řízení, na nutnost postupovat podle § 21 odst. 6 zákona o správě daní a poplatků, bylo to za situace, kdy z obsahu žádosti stěžovatele ze dne 21. 4. 2009, ač byla nazvána jako žádost o vrácení přeplatku, vyplývalo, vzhledem k tam uplatněnému tvrzení, že se jedná o žádost o přezkoumání rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 55b zákona o správě daní a poplatků. Skutkový stav se však podle soudu v průběhu řízení změnil a správce poplatku posoudil ve smyslu § 21 odst. 6 zákona o správě daní a poplatků podání stěžovatele dle jejich obsahu a správně žádost stěžovatele posoudil jako žádost o vrácení přeplatku na místním poplatku.
Protože byla správcem poplatku žádost ze dne 21. 4. 2009 posouzena podle obsahu jako žádost o vrácení přeplatku na místním poplatku, posuzoval správce poplatku existenci přeplatku dle § 64 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků, dle něhož částka plateb převyšující splatnou daň včetně příslušenství daně je daňovým přeplatkem. Přeplatkem je podle soudu nutné rozumět daňovým subjektem zaplacenou částku plateb převyšující splatnou daň včetně příslušenství. Přeplatkem je tedy fakticky jakýkoli kladný zůstatek na osobním daňovém účtu daňového subjektu. Uvedenou argumentaci dle názoru krajského soudu potvrzuje i současná právní úprava zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, účinného od 1. 1. 2011 (dále jen „daňový řád“), v němž je v § 154 přeplatek definován jako částka, o níž úhrn plateb a vratek na kreditní straně osobního daňového účtu převyšuje úhrn předpisů a odpisů na debetní straně osobního daňového účtu.
Protože byla žádost stěžovatele ze dne 21. 4. 2009 posouzena jako žádost o vrácení přeplatku na místním poplatku a tento závěr správních orgánů obou stupňů byl v odůvodnění jejich rozhodnutí řádně odůvodněn, nelze dle krajského soudu vytýkat správci poplatku, že nepostupoval v souladu s ust. § 55b zákona o správě daní a poplatků, dle jehož odst. 1 může být rozhodnutí správce daně, které je v rozporu s předpisy či se zakládá na podstatných vadách řízení, a okolnosti nasvědčují tomu, že došlo ke stanovení daně v nesprávné výši, zrušeno, nahrazeno jiným nebo změněno.
Krajský soud se v souvislosti s touto námitkou ztotožnil se žalovaným, který v čl. VII. odst. 2 až 4 svého rozhodnutí uvedl: „Vzhledem ke skutečnosti, že z osobního daňového účtu vyplývá, že poplatek byl již vyměřen, nelze dle názoru odvolacího orgánu nutit správce poplatku k aktivní činnosti a opětovně vyměřovat, neboť konkludentní vyměření nastavilo překážku res iudicata, věc pravomocně rozhodnutou. Nelze však na tomto místě nezmínit zákonnou povinnost správce poplatku zjišťovat skutečnosti rozhodné pro správné zjištění, stanovení a placení daně.
Nicméně na základě „informací“ získaných v tomto řízení, ostatně tak, jak bylo deklarováno již v rozhodnutí odvolacího orgánu č. j. 700/LP/09-3 ze dne 06. 08. 2009 v této věci, podává odvolací orgán správci poplatku podnět k nařízení přezkoumání rozhodnutí o konkludentním vyměření místních poplatků v předmětném období. Správce poplatku pak připraví za každý měsíc - evidenční knihu, seznam „osvobozených“ osob, za které byl poplatek, jak tvrdí příjemce rozhodnutí, v rozporu se zákonem odveden a kopie hotelových účtů těchto osvobozených osob, a to nikoliv např. účtu za minibar, ale hotelových účtů dokladujících zaplacení ubytování včetně faktur předložených cestovním kancelářím, které tento pobyt těmto „osvobozeným“ osobám zprostředkovaly, a to ve lhůtě pro stanovení daně (srov. ustanovení § 122 odst. 3 daňového řádu) a spisy ve výše uvedených věcech bez zbytečného odkladu předá správci daně nejblíže nadřízenému správci daně, který ve věci rozhodl v posledním stupni.“ Žalovaný v závěru napadeného rozhodnutí zdůvodnil, že „opětovně žádost o vrácení přeplatku nevyhodnotil jako podnět k přezkoumání rozhodnutí podaný příjemcem rozhodnutí, tak jak to učinil rozhodnutím uvedeným v předchozím odstavci tohoto článku, a to z důvodu toho, protože odvolatel nadále setrvává na svém tvrzení, že mu vznikl přeplatek a žádá o jeho vrácení.
Jak ale výše uvedeno, správci poplatku byl tímto rozhodnutím předán podnět k nařízení přezkoumání rozhodnutí na základě tvrzení příjemce rozhodnutí a bylo mu uloženo, aby dále postupoval v souladu s daňovým řádem“. Jestliže stěžovatel tvrdí, že předmětný místní poplatek nevybral od poplatníků, nýbrž jej odvedl správci poplatku z vlastních finančních zdrojů a vyčíslený přeplatek žádá vrátit, nelze podle názoru krajského soudu o vrácení požadované částky rozhodovat postupem dle ust. § 55b zákona o správě daní a poplatků.
Cestou nápravy je samostatné řízení o mimořádném opravném prostředku upravené právě v uvedeném ustanovení, jehož zahájení inicioval v napadeném rozhodnutí žalovaný podnětem k přezkoumání rozhodnutí o konkludentním vyměření předmětných místních poplatků.
Krajský soud neshledal důvodnou ani námitku absence důvodů pro rozhodnutí žalovaného v souvislosti se změnou období, za které byl místní poplatek vyměřen, učiněným ve výroku II. napadeného rozhodnutí. Krajský soud poukázal na skutečnost, že v žádosti stěžovatele ze dne 21. 4. 2009 bylo za rozhodné období označeno období od 1. 1. 2005 do 31. 12. 2008, avšak stěžovatel v podání ze dne 6. 1. 2010 toto období upravil, když jej vymezil od 1. 1. 2006 do 15. 3. 2009. Žalovaný tedy změnil rozhodnutí správce poplatku v souladu s dispozicí stěžovatele. II.
Shrnutí kasační stížnosti stěžovatele
Stěžovatel podal proti shora označenému rozsudku krajského soudu kasační stížnost, a to z důvodů nesprávného posouzení právní otázky soudem [ust. § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.], vadě řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž vycházel správní orgán, nemá oporu ve spise a pro nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu [ust. § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.].
Stěžovatel vytkl krajskému soudu, že se zcela ztotožnil se závěry žalovaného, zejména pak v tom, že správce poplatku oprávněně podání stěžovatele ze dne 21. 4. 2009 označené jako „Žádost o vrácení přeplatku“ nevyhodnotil jako podnět k přezkumu rozhodnutí podle § 55b zákona o správě daní a poplatků.
V tomto ohledu spatřuje stěžovatel nesprávné posouzení právní otázky krajským soudem. Stěžovatel má za to, že podání ze dne 21. 4. 2009 označené jako „Žádost o vrácení přeplatku“ uvádělo okolnosti nasvědčující, že došlo ke konkludentnímu vyměření daně v nesprávné výši, a v průběhu správního řízení tyto okolnosti dále specifikoval, nikoli setrvával na tvrzení o vzniku přeplatku. Žalovaný a krajský soud dle stěžovatele neuvádějí důvody, proč posuzují částku ve výši 704 250 Kč jako daňový přeplatek a podání stěžovatele jako žádost o jeho vrácení, a nikoli jako sdělení okolností nasvědčujících tomu, že došlo ke stanovení daně v nesprávné výši. Stěžovatel tedy trvá na tom, že absentují úvahy, kterými se správce poplatku, žalovaný i Krajský soud v Plzni řídili při vyhodnocení žádosti stěžovatele ze dne 21. 4. 2009, když tvrzení, že „žalobce (stěžovatel) neprokázal vznik daňového přeplatku ve výši 704 250 Kč“, za takovouto úvahu dle názoru stěžovatele označit nelze.
Stěžovatel má také za to, že k nesprávnému posouzení právní otázky krajským soudem došlo i co se aplikace zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), týká. Této problematice se v minulosti věnoval též Nejvyšší správní soud a dospěl k závěru, že se správní řád na řízení podle zákona o správě daní a poplatků použije. Vzhledem k uvedenému stěžovatel navrhuje, aby zdejší soud rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. III.
Vyjádření ke kasační stížnosti
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že napadený rozsudek krajského soudu respektuje a odkázal na své vyjádření k žalobě. IV.
Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
Stěžovatel se kasační stížností podanou ve stanovené lhůtě (§ 106 odst. 2 s. ř. s.) domáhal přezkumu rozhodnutí krajského soudu, které vzešlo z řízení, jehož byl účastníkem (§ 102 s. ř. s.), jeho kasační stížnost splňuje zákonné náležitosti (§ 106 odst. 1 s. ř. s.) a je zastoupen advokátem (§ 105 odst. 2 s. ř. s.).
[1] Konečně je vhodné uvést, že ve výroku I. napadeného rozhodnutí žalovaného je uvedena zjevná nesprávnost, když stěžovatel změnil rozhodnutí správce poplatku tak, že jde o období „od 1. 1. 2005 do 15. 3. 2009“, přestože ve výroku II. i v odůvodnění napadeného rozhodnutí toto období jinak správně vymezuje obdobím od 1. 1. 2006 do 15. 3. 2009. Toto pochybení však nemá vliv na zákonnost či přezkoumatelnost jinak správných výroků I. a II., jde o zjevnou nesprávnost patrnou již ze samotného znění napadeného rozhodnutí a nemůže být bez dalšího důvodem pro zrušení výroků I. a II. rozhodnutí žalovaného (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 4. 2006, č. j. 2 Afs 136/2005 – 66). V. Závěr a náklady řízení
[2] Nejvyšší správní soud vzhledem ke shora uvedeným důvodům dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná. Vzhledem k tomu, že krajský soud rozhodl o žalobě proti rozhodnutí žalovaného jediným výrokem, nezbylo zdejšímu soudu než rozsudek krajského soudu podle § 110 odst. 1 s. ř. s. zrušit v celém rozsahu, byť kasační stížnost byla důvodná jen částečně.
[3] Zruší-li zdejší soud rozhodnutí krajského soudu a vrátí-li mu věc k dalšímu řízení, je tento soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem ve zrušovacím rozsudku (§ 110 odst. 4 s. ř. s.).
[4] Nejvyšší správní soud ve věci rozhodl v souladu s ustanovením § 109 odst. 2 s. ř. s., podle něhož je o kasační stížnosti rozhodováno zpravidla bez jednání, když neshledal důvody pro jeho nařízení.
[5] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí (§ 110 odst. 3 s. ř. s.). P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e n í opravný prostředek přípustný. V Brně dne 10. října 2014 JUDr. Jakub Camrda předseda senátu