Nelze konečně ani přisvědčit argumentaci žalobkyně uplatněné ve vyjádření ke kasační stížnosti shora citovaným usnesením rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu
čj. 9 Afs 86/2007-161, podle něhož je daňové
řízení pravomocně skončeno až po oznámení rozhodnutí odvolacího orgánu příjemci.
Citované rozhodnutí se týká hmotněprávní
lhůty pro vyměření daně, tj. okamžiku, dokdy
musí být daňovému subjektu sděleno vyměření daně tak, aby nedošlo k prekluzi práva;
v projednávané věci však tato otázka vůbec
nevyvstala, neboť daň byla doměřena ve lhůtě dle § 47 daňového řádu z roku 1992. Citované usnesení nikterak neřeší otázku nastole- nou v nyní vedeném řízení, a to dle jakého
předpisu má být daň vyměřena, resp. doměřena. Nejvyšší správní soud s přihlédnutím
k výše uvedenému konstatuje, že § 35a zákona o daních z příjmů je ustanovením hmotněprávní povahy, které zakládá vybraným subjektům daňovou povinnost sui genesis, a to
okamžikem porušení zákonem stanovených
podmínek pro poskytování slevy na dani,
uplatní se proto v plném rozsahu čl. II odst. 1
přechodných ustanovení zákona č. 2/2009 Sb.
V případě nyní projednávaném vznikla daňová povinnost porušením podmínek již v roce
2004, stěžovatel proto postupoval zcela v intencích zákona, aplikoval-li § 35a odst. 6 ve
znění účinném do 31. 12. 2008. Nad rámec uvedeného Nejvyšší správní
soud poznamenává, že daňové zákony, konkrétně daňový řád z roku 2009 obsahuje celou řadu „sankčních“ ustanovení, např. § 251
– penále, § 252 – úrok z prodlení či § 250 –
pokuta za opožděné tvrzení daně. Jakkoli veškerá tato ustanovení ve své podstatě postihují daňový subjekt nad rámec jeho zákonné daňové povinnosti, tj. nad rámec výše daně,
kterou byl povinen v souladu s hmotněprávními předpisy do veřejného rozpočtu odvést,
a ukládají mu zaplatit v důsledku jednotlivých porušení daňových zákonů fakticky více,
nelze takto zákonem konstruovanou povinnost považovat za sankci ve smyslu správního
trestání, ale jedná se o příslušenství daně, které podléhá stejnému daňovému režimu jako
samotná daň (srov. § 2 odst. 4 a odst. 5 daňového řádu z roku 2009). Argumentoval-li krajský soud judikaturou Nejvyššího správního
soudu týkající se pravidel správního trestání,
činil tak zcela nepřípadně. S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 7 / 2 014 I. Při posouzení, zda nedošlo ke zneužití dominantního postavení podle § 11
odst. 1 zákona č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže, a čl. 102 Smlouvy
o fungování Evropské unie (dříve čl. 82 Smlouvy o založení Evropského společenství), je třeba zvláštní odpovědnost (special responsibility) soutěžitele se zvlášť významným stupněm tržní síly (tzv. kvazimonopolní či superdominantní soutěžitel)
poměřovat rozsahem účinků, jaké může zneužití dominantního postavení tímto
soutěžitelem vyvolat na hlavním relevantním trhu, případně na trzích navazujících.
U trhů v síťových odvětvích, jako je např. velkoobchodní a maloobchodní trh s plynem, jejichž fungování je vázáno na nezbytná technická zařízení, která byla dlouhou dobu ovládána jediným soutěžitelem, mohou být účinky zneužívajícího jednání tohoto bývalého monopolisty, pokud si i nadále zachoval superdominantní
postavení, mimořádně závažné, zvláště pokud k němu došlo v citlivém období počátků liberalizace těchto odvětví, a tedy i rodících se konkurenčních vztahů. II. Zneužitím dominantního postavení podle generálních klauzulí obsažených
v § 11 odst. 1 zákona č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže, a čl. 102 Smlouvy o fungování Evropské unie (dříve čl. 82 Smlouvy o založení Evropského společenství) může být s ohledem na konkrétní okolnosti případu postup dominantního soutěžitele během jednání o uzavření smlouvy s jiným soutěžitelem (soutěžiteli), v jehož
průběhu dominant vynucuje přijetí vlastního smluvního návrhu obsahujícího
smluvní podmínky, kterých by jinak, nebýt v dominantním postavení, nemohl dosáhnout, pokud případné nepřijetí smluvního návrhu staví jiného soutěžitele do nevýhodné pozice, jíž by v podmínkách nenarušeného soutěžního prostředí nebyl nucen čelit. Není přitom rozhodné, zda k uzavření smlouvy nakonec došlo, či nikoliv. III. Hospodářské vztahy mezi spřízněnými společnostmi, které tvoří společnou
hospodářskou jednotku (single economic unit), v jejímž rámci jednotlivé společnosti nemají vlastní hospodářskou nezávislost a svobodu rozhodovat o svém jednání na
trhu, nýbrž musí následovat pokyny ovládající společnosti, nejsou soutěžními vztahy a nelze na ně aplikovat pravidla o zákazu zneužití dominantního postavení. Má-li
však jednání dominantního soutěžitele v rámci společné hospodářské jednotky účinky i na jiné soutěžitele, o nesoutěžní vztahy se již nejedná. Zákazu zneužití dominantního postavení (čl. 102 Smlouvy o fungování Evropské unie; dříve čl. 82 Smlouvy o založení Evropského společenství) podléhá jednání vertikálně integrovaného
soutěžitele, který zneužije svého dominantního postavení na velkoobchodním trhu za
účelem znevýhodnění ostatních soutěžitelů působících na navazujícím maloobchodním trhu, kteří jsou v přímém soutěžním vztahu ke společnostem, které náleží ke společné hospodářské jednotce tvořící dominantního soutěžitele. Pro účely posouzení,
zda došlo ke zneužití dominantního postavení, lze srovnávat podmínky stanovené ve
smlouvách na dodávky zboží či služeb mezi spřízněnými společnostmi působícími na
velkoobchodním a navazujícím maloobchodním trhu s podmínkami stanovenými ve
smlouvách na dodávky téhož zboží či služeb mezi dominantním soutěžitelem a ostatními soutěžiteli na maloobchodním trhu, kteří do jeho skupiny nepatří. IV. K založení působnosti čl. 102 Smlouvy o fungování Evropské unie (dříve čl. 82
Smlouvy o založení Evropského společenství) postačí, pokud je zneužívající jednání
dominantního soutěžitele způsobilé k tomu, aby obchod mezi členskými státy ovlivnilo, není třeba prokazovat, že k takovému účinku již skutečně došlo.
Nelze konečně ani přisvědčit argumentaci žalobkyně uplatněné ve vyjádření ke kasační stížnosti shora citovaným usnesením rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu
čj. 9 Afs 86/2007-161, podle něhož je daňové
řízení pravomocně skončeno až po oznámení rozhodnutí odvolacího orgánu příjemci.
Citované rozhodnutí se týká hmotněprávní
lhůty pro vyměření daně, tj. okamžiku, dokdy
musí být daňovému subjektu sděleno vyměření daně tak, aby nedošlo k prekluzi práva;
v projednávané věci však tato otázka vůbec
nevyvstala, neboť daň byla doměřena ve lhůtě dle § 47 daňového řádu z roku 1992. Citované usnesení nikterak neřeší otázku nastole- nou v nyní vedeném řízení, a to dle jakého
předpisu má být daň vyměřena, resp. doměřena. Nejvyšší správní soud s přihlédnutím
k výše uvedenému konstatuje, že § 35a zákona o daních z příjmů je ustanovením hmotněprávní povahy, které zakládá vybraným subjektům daňovou povinnost sui genesis, a to
okamžikem porušení zákonem stanovených
podmínek pro poskytování slevy na dani,
uplatní se proto v plném rozsahu čl. II odst. 1
přechodných ustanovení zákona č. 2/2009 Sb.
V případě nyní projednávaném vznikla daňová povinnost porušením podmínek již v roce
2004, stěžovatel proto postupoval zcela v intencích zákona, aplikoval-li § 35a odst. 6 ve
znění účinném do 31. 12. 2008. Nad rámec uvedeného Nejvyšší správní
soud poznamenává, že daňové zákony, konkrétně daňový řád z roku 2009 obsahuje celou řadu „sankčních“ ustanovení, např. § 251
– penále, § 252 – úrok z prodlení či § 250 –
pokuta za opožděné tvrzení daně. Jakkoli veškerá tato ustanovení ve své podstatě postihují daňový subjekt nad rámec jeho zákonné daňové povinnosti, tj. nad rámec výše daně,
kterou byl povinen v souladu s hmotněprávními předpisy do veřejného rozpočtu odvést,
a ukládají mu zaplatit v důsledku jednotlivých porušení daňových zákonů fakticky více,
nelze takto zákonem konstruovanou povinnost považovat za sankci ve smyslu správního
trestání, ale jedná se o příslušenství daně, které podléhá stejnému daňovému režimu jako
samotná daň (srov. § 2 odst. 4 a odst. 5 daňového řádu z roku 2009). Argumentoval-li krajský soud judikaturou Nejvyššího správního
soudu týkající se pravidel správního trestání,
činil tak zcela nepřípadně. S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 7 / 2 014 I. Při posouzení, zda nedošlo ke zneužití dominantního postavení podle § 11
odst. 1 zákona č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže, a čl. 102 Smlouvy
o fungování Evropské unie (dříve čl. 82 Smlouvy o založení Evropského společenství), je třeba zvláštní odpovědnost (special responsibility) soutěžitele se zvlášť významným stupněm tržní síly (tzv. kvazimonopolní či superdominantní soutěžitel)
poměřovat rozsahem účinků, jaké může zneužití dominantního postavení tímto
soutěžitelem vyvolat na hlavním relevantním trhu, případně na trzích navazujících.
U trhů v síťových odvětvích, jako je např. velkoobchodní a maloobchodní trh s plynem, jejichž fungování je vázáno na nezbytná technická zařízení, která byla dlouhou dobu ovládána jediným soutěžitelem, mohou být účinky zneužívajícího jednání tohoto bývalého monopolisty, pokud si i nadále zachoval superdominantní
postavení, mimořádně závažné, zvláště pokud k němu došlo v citlivém období počátků liberalizace těchto odvětví, a tedy i rodících se konkurenčních vztahů. II. Zneužitím dominantního postavení podle generálních klauzulí obsažených
v § 11 odst. 1 zákona č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže, a čl. 102 Smlouvy o fungování Evropské unie (dříve čl. 82 Smlouvy o založení Evropského společenství) může být s ohledem na konkrétní okolnosti případu postup dominantního soutěžitele během jednání o uzavření smlouvy s jiným soutěžitelem (soutěžiteli), v jehož
průběhu dominant vynucuje přijetí vlastního smluvního návrhu obsahujícího
smluvní podmínky, kterých by jinak, nebýt v dominantním postavení, nemohl dosáhnout, pokud případné nepřijetí smluvního návrhu staví jiného soutěžitele do nevýhodné pozice, jíž by v podmínkách nenarušeného soutěžního prostředí nebyl nucen čelit. Není přitom rozhodné, zda k uzavření smlouvy nakonec došlo, či nikoliv. III. Hospodářské vztahy mezi spřízněnými společnostmi, které tvoří společnou
hospodářskou jednotku (single economic unit), v jejímž rámci jednotlivé společnosti nemají vlastní hospodářskou nezávislost a svobodu rozhodovat o svém jednání na
trhu, nýbrž musí následovat pokyny ovládající společnosti, nejsou soutěžními vztahy a nelze na ně aplikovat pravidla o zákazu zneužití dominantního postavení. Má-li
však jednání dominantního soutěžitele v rámci společné hospodářské jednotky účinky i na jiné soutěžitele, o nesoutěžní vztahy se již nejedná. Zákazu zneužití dominantního postavení (čl. 102 Smlouvy o fungování Evropské unie; dříve čl. 82 Smlouvy o založení Evropského společenství) podléhá jednání vertikálně integrovaného
soutěžitele, který zneužije svého dominantního postavení na velkoobchodním trhu za
účelem znevýhodnění ostatních soutěžitelů působících na navazujícím maloobchodním trhu, kteří jsou v přímém soutěžním vztahu ke společnostem, které náleží ke společné hospodářské jednotce tvořící dominantního soutěžitele. Pro účely posouzení,
zda došlo ke zneužití dominantního postavení, lze srovnávat podmínky stanovené ve
smlouvách na dodávky zboží či služeb mezi spřízněnými společnostmi působícími na
velkoobchodním a navazujícím maloobchodním trhu s podmínkami stanovenými ve
smlouvách na dodávky téhož zboží či služeb mezi dominantním soutěžitelem a ostatními soutěžiteli na maloobchodním trhu, kteří do jeho skupiny nepatří. IV. K založení působnosti čl. 102 Smlouvy o fungování Evropské unie (dříve čl. 82
Smlouvy o založení Evropského společenství) postačí, pokud je zneužívající jednání
dominantního soutěžitele způsobilé k tomu, aby obchod mezi členskými státy ovlivnilo, není třeba prokazovat, že k takovému účinku již skutečně došlo.
10. 8. 2006 neumožnila provozovatelům regionálních distribučních soustav nenáležejícím do holdingu skupiny RWE (dále též „nekonsolidovaní distributoři“) uzavřít Rámcové
smlouvy o podmínkách koupě a prodeje zemního plynu a Smlouvy kupní o koupi a prodeji zemního plynu – Dílčí kupní smlouvy za takových podmínek upravujících strukturu
ceny, revize a následné revize jednotkové ceny a zvláštní podmínky ohledně povinnosti
projednat množství odběru zemního plynu
při přechodném podstatném snížení odběru,
které by ve svém souhrnu těmto provozovatelům regionálních distribučních soustav nenáležejícím do holdingu skupiny RWE umožnily účinně konkurovat provozovatelům
regionálních distribučních soustav náležejícím do holdingu skupiny RWE (dále též „konsolidovaní distributoři“), zneužila svého dominantního postavení na velkoobchodním
trhu dodávek zemního plynu určeného pro
kategorii oprávněných zákazníků, a to na
újmu jiných soutěžitelů a spotřebitelů, čímž
porušila zákaz uvedený v § 11 odst. 1 zákona
o ochraně hospodářské soutěže a zákaz uvedený v článku 82 Smlouvy ES, nyní článek 102
Smlouvy o fungování EU).
Dále předseda žalovaného rozhodl, že žalobkyně tím, že v období od 26. 1. 2005 do
10. 8. 2006 neumožnila provozovatelům regionálních distribučních soustav nenáležejícím do holdingu skupiny RWE (dále též „nekonsolidovaní distributoři“) uzavřít Rámcové
smlouvy o podmínkách koupě a prodeje zemního plynu a Smlouvy kupní o koupi a prodeji zemního plynu – Dílčí kupní smlouvy za takových podmínek upravujících strukturu
ceny, revize a následné revize jednotkové ceny a zvláštní podmínky ohledně povinnosti
projednat množství odběru zemního plynu
při přechodném podstatném snížení odběru,
které by ve svém souhrnu těmto provozovatelům regionálních distribučních soustav nenáležejícím do holdingu skupiny RWE umožnily účinně konkurovat provozovatelům
regionálních distribučních soustav náležejícím do holdingu skupiny RWE (dále též „konsolidovaní distributoři“), zneužila svého dominantního postavení na velkoobchodním
trhu dodávek zemního plynu určeného pro
kategorii oprávněných zákazníků, a to na
újmu jiných soutěžitelů a spotřebitelů, čímž
porušila zákaz uvedený v § 11 odst. 1 zákona
o ochraně hospodářské soutěže a zákaz uvedený v článku 82 Smlouvy ES, nyní článek 102
Smlouvy o fungování EU).
Dále předseda žalovaného rozhodl, že žalobkyně tím, že v období od 26. 1. 2005 do
10. 8. 2006 bez objektivně ospravedlnitelných důvodů odmítla provozovatelům regio-
nálních distribučních soustav nenáležejícím
do holdingu skupiny RWE dodávat na velkoobchodní úrovni zemní plyn učený pro kategorii oprávněných zákazníků do kterékoli
bilanční zóny jednotlivých provozovatelů regionálních distribučních soustav, a vytvářela
tak bariéry pro rozvoj konkurence, zneužila
svého dominantního postavení na velkoobchodním trhu dodávek zemního plynu určeného pro kategorii oprávněných zákazníků,
a to na újmu jiných soutěžitelů a spotřebitelů,
čímž porušila zákaz uvedený v § 11 odst. 1 zákona o ochraně hospodářské soutěže a zákaz
uvedený v článku 82 Smlouvy ES. Zároveň žalovaný podle § 11 odst. 3 ve spojení s § 1 odst. 4
zákona o ochraně hospodářské soutěže žalobkyni zakázal do budoucna pokračovat ve zneužívání dominantního postavení na uvedeném
trhu výše popsaným způsobem a uložil jí dle
§ 22 odst. 2 ve spojení s § 21a odst. 5 citovaného zákona pokutu ve výši 240 000 000 Kč.
Žalobkyně napadla rozhodnutí předsedy
žalovaného žalobou u Krajského soudu v Brně,
který rozsudkem ze dne 22. 10. 2007, čj.
62 Ca 8/2007-171, rozhodnutí předsedy žalovaného v rozsahu napadeném žalobou zrušil
a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Krajský soud dospěl k závěru, že žalovaný na skutkově totéž jednání aplikoval souběžně dvě
normy, jednu z právního řádu vnitrostátního
(§ 11 odst. 1 zákona o ochraně hospodářské
soutěže) a jednu z komunitárního (článek 82
Smlouvy ES). Přitom sankce byla žalobci uložena za porušení obou zmíněných právních
norem. Takový postup žalovaného byl však
podle názoru krajského soudu v rozporu
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 7 / 2 014
s principem zákazu dvojího trestání. Krajský
soud proto dospěl k závěru, že řízení předcházející vydání napadeného rozhodnutí bylo zatíženo vadou způsobující nesrozumitelnost, a tím nepřezkoumatelnost napadeného
rozhodnutí.
Poté žalovaný podal proti rozsudku kraj-
ského soudu kasační stížnost.
Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne
10. 8. 2006 bez objektivně ospravedlnitelných důvodů odmítla provozovatelům regio-
nálních distribučních soustav nenáležejícím
do holdingu skupiny RWE dodávat na velkoobchodní úrovni zemní plyn učený pro kategorii oprávněných zákazníků do kterékoli
bilanční zóny jednotlivých provozovatelů regionálních distribučních soustav, a vytvářela
tak bariéry pro rozvoj konkurence, zneužila
svého dominantního postavení na velkoobchodním trhu dodávek zemního plynu určeného pro kategorii oprávněných zákazníků,
a to na újmu jiných soutěžitelů a spotřebitelů,
čímž porušila zákaz uvedený v § 11 odst. 1 zákona o ochraně hospodářské soutěže a zákaz
uvedený v článku 82 Smlouvy ES. Zároveň žalovaný podle § 11 odst. 3 ve spojení s § 1 odst. 4
zákona o ochraně hospodářské soutěže žalobkyni zakázal do budoucna pokračovat ve zneužívání dominantního postavení na uvedeném
trhu výše popsaným způsobem a uložil jí dle
§ 22 odst. 2 ve spojení s § 21a odst. 5 citovaného zákona pokutu ve výši 240 000 000 Kč.
Žalobkyně napadla rozhodnutí předsedy
žalovaného žalobou u Krajského soudu v Brně,
který rozsudkem ze dne 22. 10. 2007, čj.
62 Ca 8/2007-171, rozhodnutí předsedy žalovaného v rozsahu napadeném žalobou zrušil
a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Krajský soud dospěl k závěru, že žalovaný na skutkově totéž jednání aplikoval souběžně dvě
normy, jednu z právního řádu vnitrostátního
(§ 11 odst. 1 zákona o ochraně hospodářské
soutěže) a jednu z komunitárního (článek 82
Smlouvy ES). Přitom sankce byla žalobci uložena za porušení obou zmíněných právních
norem. Takový postup žalovaného byl však
podle názoru krajského soudu v rozporu
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 7 / 2 014
s principem zákazu dvojího trestání. Krajský
soud proto dospěl k závěru, že řízení předcházející vydání napadeného rozhodnutí bylo zatíženo vadou způsobující nesrozumitelnost, a tím nepřezkoumatelnost napadeného
rozhodnutí.
Poté žalovaný podal proti rozsudku kraj-
ského soudu kasační stížnost.
Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne
31. 10. 2008, čj. 5 Afs 9/2008-328, č. 1767/2009
Sb. NSS, uvedený rozsudek krajského soudu
ze dne 22. 10. 2007 zrušil a věc mu vrátil
k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud přitom dospěl k následujícím závěrům. Za prvé,
čl. 3 odst. 1 nařízení Rady (ES) č. 1/2003
o provádění pravidel hospodářské soutěže
stanovených v článcích 81 a 82 Smlouvy,
i ustálená judikatura Soudního dvora Evropských společenství (nyní Evropské unie) připouštějí za vymezených podmínek uplatnit
na jednání soutěžitelů spočívající v uzavírání
zakázaných dohod omezujících hospodářskou soutěž nebo ve zneužití dominantního
postavení na trhu, která naplňují znaky skutkových podstat dle článku 81 Smlouvy ES (nyní článek 101 Smlouvy o fungování EU) nebo
dle článku 82 Smlouvy ES, rovněž jim odpovídající skutkové podstaty dle § 3 odst. 1 a § 11
odst. 1 zákona o ochraně hospodářské soutěže. Za druhé, souběžnému vyslovení viny za
spáchání uvedených komunitárních (nyní
unijních) a vnitrostátních deliktů v jediném
rozhodnutí správního orgánu nebrání zásada
ne bis in idem, jak vyplývá z obecných právních zásad Společenství (nyní Unie), z čl. 4
odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb.)
a z čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod, neboť nejde o situaci, kdy je opakovaně
vedeno řízení o téže věci, o níž již bylo pravomocně rozhodnuto. Za třetí, jednočinný souběh uvedených komunitárních a vnitrostátních správních deliktů je možný, neboť zájmy
chráněné skutkovými podstatami správních
deliktů dle Smlouvy ES (nyní Smlouvy o fungování EU) a skutkovými podstatami dle zákona o ochraně hospodářské soutěže jsou
rozdílné. Za čtvrté, při ukládání sankce dle
§ 22 odst. 2 zákona o ochraně hospodářské
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 7 / 2 014
soutěže za uvedené sbíhající se delikty postupuje správní orgán v souladu s absorpční zásadou, tedy vyměří pokutu za jeden ze sbíhajících se deliktů a zároveň je oprávněn
v rámci hodnocení závažnosti jednání přihlédnout jakožto k přitěžující okolnosti i k tomu, že bylo spácháno více deliktů. Celkovou
výši pokuty však musí správní orgán ve svém
rozhodnutí i z uvedeného hlediska náležitě
odůvodnit.
Po vrácení věci k dalšímu řízení krajský
soud rozsudkem ze dne 23. 10. 2009, čj. 62 Ca
78/2008-452, zrušil žalobou napadené rozhodnutí předsedy žalovaného a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Krajský soud konstatoval, že žalovaný nedostatečně odůvodnil
své závěry ohledně geografického vymezení
relevantního trhu (velkoobchodního trhu dodávek zemního plynu určeného pro kategorii
oprávněných zákazníků) územím České republiky. Z tohoto důvodu shledal krajský
soud napadené správní rozhodnutí nepřezkoumatelným.
Žalovaný následně napadl kasační stížností i rozsudek krajského soudu ze dne
31. 10. 2008, čj. 5 Afs 9/2008-328, č. 1767/2009
Sb. NSS, uvedený rozsudek krajského soudu
ze dne 22. 10. 2007 zrušil a věc mu vrátil
k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud přitom dospěl k následujícím závěrům. Za prvé,
čl. 3 odst. 1 nařízení Rady (ES) č. 1/2003
o provádění pravidel hospodářské soutěže
stanovených v článcích 81 a 82 Smlouvy,
i ustálená judikatura Soudního dvora Evropských společenství (nyní Evropské unie) připouštějí za vymezených podmínek uplatnit
na jednání soutěžitelů spočívající v uzavírání
zakázaných dohod omezujících hospodářskou soutěž nebo ve zneužití dominantního
postavení na trhu, která naplňují znaky skutkových podstat dle článku 81 Smlouvy ES (nyní článek 101 Smlouvy o fungování EU) nebo
dle článku 82 Smlouvy ES, rovněž jim odpovídající skutkové podstaty dle § 3 odst. 1 a § 11
odst. 1 zákona o ochraně hospodářské soutěže. Za druhé, souběžnému vyslovení viny za
spáchání uvedených komunitárních (nyní
unijních) a vnitrostátních deliktů v jediném
rozhodnutí správního orgánu nebrání zásada
ne bis in idem, jak vyplývá z obecných právních zásad Společenství (nyní Unie), z čl. 4
odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb.)
a z čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod, neboť nejde o situaci, kdy je opakovaně
vedeno řízení o téže věci, o níž již bylo pravomocně rozhodnuto. Za třetí, jednočinný souběh uvedených komunitárních a vnitrostátních správních deliktů je možný, neboť zájmy
chráněné skutkovými podstatami správních
deliktů dle Smlouvy ES (nyní Smlouvy o fungování EU) a skutkovými podstatami dle zákona o ochraně hospodářské soutěže jsou
rozdílné. Za čtvrté, při ukládání sankce dle
§ 22 odst. 2 zákona o ochraně hospodářské
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 7 / 2 014
soutěže za uvedené sbíhající se delikty postupuje správní orgán v souladu s absorpční zásadou, tedy vyměří pokutu za jeden ze sbíhajících se deliktů a zároveň je oprávněn
v rámci hodnocení závažnosti jednání přihlédnout jakožto k přitěžující okolnosti i k tomu, že bylo spácháno více deliktů. Celkovou
výši pokuty však musí správní orgán ve svém
rozhodnutí i z uvedeného hlediska náležitě
odůvodnit.
Po vrácení věci k dalšímu řízení krajský
soud rozsudkem ze dne 23. 10. 2009, čj. 62 Ca
78/2008-452, zrušil žalobou napadené rozhodnutí předsedy žalovaného a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Krajský soud konstatoval, že žalovaný nedostatečně odůvodnil
své závěry ohledně geografického vymezení
relevantního trhu (velkoobchodního trhu dodávek zemního plynu určeného pro kategorii
oprávněných zákazníků) územím České republiky. Z tohoto důvodu shledal krajský
soud napadené správní rozhodnutí nepřezkoumatelným.
Žalovaný následně napadl kasační stížností i rozsudek krajského soudu ze dne
23. 10. 2009.
Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne
23. 10. 2009.
Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne
6. 9. 2011, čj. 5 Afs 52/2010-548, č. 2459/2012
Sb. NSS, zrušil rozsudek krajského soudu ze
dne 23. 10. 2009 a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud přitom přisvědčil
kasačním námitkám žalovaného směřujícím
proti závěru krajského soudu o nepřezkoumatelnosti napadeného rozkladového rozhodnutí žalovaného a konstatoval, že závěr
žalovaného o geografickém vymezení relevantního trhu územím České republiky je nejen řádně odůvodněný, ale i správný.
V dalším řízení krajský soud rozsudkem
ze dne 19. 1. 2012, čj. 62 Af 56/2011-647, rozhodl tak, že zčásti zrušil žalobou napadené
rozhodnutí předsedy žalovaného ze dne
6. 9. 2011, čj. 5 Afs 52/2010-548, č. 2459/2012
Sb. NSS, zrušil rozsudek krajského soudu ze
dne 23. 10. 2009 a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud přitom přisvědčil
kasačním námitkám žalovaného směřujícím
proti závěru krajského soudu o nepřezkoumatelnosti napadeného rozkladového rozhodnutí žalovaného a konstatoval, že závěr
žalovaného o geografickém vymezení relevantního trhu územím České republiky je nejen řádně odůvodněný, ale i správný.
V dalším řízení krajský soud rozsudkem
ze dne 19. 1. 2012, čj. 62 Af 56/2011-647, rozhodl tak, že zčásti zrušil žalobou napadené
rozhodnutí předsedy žalovaného ze dne
12. 3. 2007 a věc vrátil žalovanému v tomto
rozsahu k dalšímu řízení. Ve zbylé části krajský soud žalobu proti rozhodnutí žalovaného
zamítl.
Krajský soud v prvé řadě shledal nedůvodnými žalobní námitky, které se týkaly po-
stupu žalovaného ve správním řízení. Neshledal pochybení ve vymezení předmětu řízení
na jeho počátku ani v jeho průběhu. Žalovaný
řádně popsal předmět a rozsah správního řízení
v oznámení o jeho zahájení ze dne 21. 11. 2005
a v oznámení o jeho rozšíření ze dne 7. 3. 2006.
Žalobkyni byl poskytnut prostor k tomu, aby
se k vymezení a posuzovanému rozsahu deliktu vyjádřila a aby v tomto rozsahu uplatňovala svoji „účinnou obhajobu“, což žalobkyně také činila. Závěry, k nimž žalovaný v obou
stupních správního řízení dospěl, vymezení
předmětu i rozsahu správního řízení respektují. Žalovaný ve skutkových větách žalobou
napadeného rozhodnutí nepodává jiný skutek, než který byl popsán ve skutkových větách
obsažených v rozhodnutí vydaném v prvním
stupni správního řízení. Přestože se tyto skutkové věty formálně odlišují, materiálně popisují totéž jednání žalobkyně.
Pokud jde o námitku, podle níž bylo napadené rozhodnutí vydáno, aniž by žalovaný
dostál povinnosti umožnit žalobkyni před jeho vydáním seznámit se s jeho podklady a navrhnout jejich doplnění, konstatoval krajský
soud, že postup žalovaného nepředstavuje
vadu řízení, jež by mohla ovlivnit zákonnost
napadeného rozhodnutí. Před vydáním rozhodnutí v prvním stupni byla žalobkyně seznámena s jeho podkladem. Z obsahu správního spisu pak nevyplývá, že by žalovaný po
vydání rozhodnutí prvního stupně prováděl
další dokazování. Podklady shromážděné
v průběhu rozkladového řízení se na výsledku správního řízení nijak neprojevily, předseda žalovaného totiž při svém rozhodování
vycházel ze skutkového stavu zjištěného
v prvním stupni správního řízení.
Pokud jde o tvrzenou vadu týkající se postupu žalovaného v souvislosti s jednáním
o žalobkyní navržených opatřeních k nápravě, konstatoval krajský soud, že jednou z podmínek pro přijetí návrhu je, že účastník od
podání návrhu do rozhodnutí žalovaného
o návrhu nesmí postupovat způsobem, který
je předmětem výhrad žalovaného. Žalobkyně
tak v daném případě neučinila a již tato skutečnost vylučovala takový postup.
Dále se krajský soud zabýval námitkami
směřujícími proti hmotněprávnímu posouzení věci. Pokud jde o otázku geografického vymezení relevantního trhu, odkázal krajský
soud na právní názor vyslovený v již zmíněném rozsudku Nejvyššího správního soudu
čj. 5 Afs 52/2010-548, kterým byl krajský soud
při svém rozhodování vázán, a námitky, jimiž
žalobkyně brojila proti vymezení relevantního trhu, neshledal důvodnými. Poté se krajský soud zabýval posouzením existence dominantního postavení žalobkyně na tomto
trhu. Poukázal přitom na skutečnost, že žalobkyně disponovala v daném období na relevantním trhu tržním podílem ve výši 99 %,
což představuje stěžejní indicii jejího dominantního postavení. Žalovaný rovněž správně přihlédl k dramatickému odstupu výše tržního podílu žalobkyně od jejího nejbližšího
konkurenta, k celkové hospodářské a finanční síle žalobkyně a vysokému stupni vertikální integrace. Za této situace nemůže být závěr
o dominantním postavení žalobkyně nikterak zpochybněn.
Dále krajský soud zkoumal důvodnost námitek směřujících proti posouzení jednání
žalobkyně popsaného v rozhodnutí žalovaného jako porušení zákazu zneužití dominantního postavení žalobkyní. Krajský soud nepřisvědčil argumentaci, že jednání žalobkyně
nebylo způsobilé vyvolat újmu na straně soutěžitelů ani spotřebitelů, neboť se jednalo
pouze o nezávazné návrhy smluv. Žalobkyně
navrhovala nekonsolidovaným distributorům
rámcové a dílčí kupní smlouvy, které nekonsolidovaní distributoři neakceptovali z důvodu podmínek obsažených v návrzích. V této
souvislosti krajský soud odkázal na odůvodnění rozhodnutí vydaného v prvním stupni,
v němž žalovaný popsal důvody a požadavky
nekonsolidovaných distributorů. Protisoutěžní jednání spatřoval krajský soud v tom, že
žalobkyně z pozice svého dominantního postavení trvala v procesu kontraktace na jednostranně navržených smluvních podmínkách, aniž by došlo k uzavření smlouvy.
Nepřijetí návrhů bylo pouze obranou nekonsolidovaných distributorů proti nevýhodnosti navržených podmínek.
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 7 / 2 014
Důvodnou neshledal krajský soud ani námitku týkající se údajně nesprávné aplikace
tzv. intra-enterprise doktríny. Tato doktrína
totiž nevylučuje, aby jednání soutěžitele s dominantním postavením na trhu naplnilo znaky zneužití dominantního postavení, pokud
bylo uskutečněno na újmu soutěžitelů mimo
holdingové seskupení nebo na újmu spotřebitelů. Podstata vytýkaného jednání nespočívá
v postupu žalobkyně uvnitř ekonomické skupiny, nýbrž v jednání ve vztahu k nekonsolidovaným distributorům. V této souvislosti krajský
soud poukázal též na závěry vyslovené v rozsudku Soudního dvora ze dne 24. 10. 1996, Viho Europe, C-73/95 P, Recueil, s. I-5457.
Pokud jde o újmu vzniklou nekonsolidovaným distributorům v důsledku jednání žalobkyně, konstatoval krajský soud, že je třeba
tuto újmu vykládat široce jako veškeré škodlivé následky, které mají příčinnou souvislost
s jednáním dominanta. V daném případě spočívala újma v nutnosti působit za podmínek vyplývajících z předchozích smluv, jež znevýhodňovaly nekonsolidované distributory v soutěži
o oprávněné zákazníky. Krajský soud se ztotožnil se závěrem žalovaného, podle něhož
tyto podmínky byly nevýhodné oproti novým
podmínkám, které žalobkyně navrhla konsolidovaným distributorům. Ohledně újmy způsobené konečným spotřebitelům se krajský
soud také ztotožnil se závěry žalovaného,
jenž újmu spotřebitelům odvozoval od újmy
vzniklé nekonsolidovaným distributorům,
kteří působili na trhu za méně výhodných
podmínek. Nárůst cen konečným zákazníkům dal žalovaný do souvislosti s neuzavřením smluv s nekonsolidovanými distributory
za podmínek, za kterých je mohli uzavřít konsolidovaní distributoři. Pokud žalobkyně namítala, že žalovaný nezkoumal objektivní důvody zvýšení cen, konstatoval krajský soud,
že žalobkyně v žalobě žádné takové důvody
neuvedla.
Krajský soud konečně neshledal důvodnými námitky, kterými žalobkyně brojila proti časovému vymezení deliktu popsaného
v rozhodnutí žalovaného. Delikt podle soudu
trval po celou dobu, kdy žalobkyně předkládala nekonsolidovaným distributorům pro
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 7 / 2 014
ně neakceptovatelné návrhy smluv, čímž jim
znemožnila uzavřít smlouvy za podmínek, za
kterých by mohli konkurovat konsolidovaným distributorům. Společnosti Pražská plynárenská, a. s., žalobkyně předložila dne 31. 3.
2005 a dne 21. 10. 2005 nové návrhy smluv
obsahující ustanovení, která byla upravena ve
prospěch této společnosti, avšak změny se
nedotkly struktury ceny. Návrhy smluv předkládané společnosti Jihočeská plynárenská,
a. s., žalobkyně nijak neupravila. Nebylo tedy
prokázáno, že by žalobkyně v době trvání deliktu předložila nekonsolidovaným distributorům návrhy smluv obsahující stejné podmínky, jaké měli konsolidovaní distributoři.
Pokud jde o druhý ze skutků, kterým se
měla žalobkyně dopustit zneužití dominantního postavení tím, že v období od 26. 1. 2005
do 10. 8. 2006 bez objektivně ospravedlnitelných důvodů odmítla provozovatelům regionálních distribučních soustav nenáležejícím
do holdingu skupiny RWE dodávat na velkoobchodní úrovni zemní plyn určený pro kategorii oprávněných zákazníků do kterékoli
bilanční zóny jednotlivých provozovatelů regionálních distribučních soustav, a vytvářela
tak bariéry pro rozvoj konkurence, shledal
krajský soud, že takto popsaný skutek nemá
oporu v podkladech rozhodnutí, a z tohoto
důvodu zrušil výrok I. bod 2 rozkladového
rozhodnutí. V návaznosti na zrušení výroku I.
bodu 2 rozhodnutí žalovaného zrušil krajský
soud i související výrok I. bod 3, kterým žalovaný zakázal žalobci pokračovat v jednání popsaném ve výroku I. bodech 1 a 2.
Námitkami proti aplikaci článku 82
Smlouvy ES se krajský soud zabýval pouze ve
vztahu k deliktu uvedenému ve výroku I. bodu 1 napadeného rozkladového rozhodnutí.
Ztotožnil se přitom s názorem žalovaného
o existenci komunitárního prvku, neboť jednání žalobkyně bylo způsobilé ovlivnit obchod mezi členskými státy ES (nyní EU). Ani
geografické vymezení relevantního trhu není
s těmito závěry v rozporu, neboť to neznamená, že by nemělo být v zájmu zahraničních
soutěžitelů působit na českém trhu, k čemuž
samotná liberalizace trhu s plynem směřuje.
Krajský soud nepřisvědčil ani námitce týkají-
cí se aplikace výjimky de minimis, které se žalobkyně dovolávala.
Pokud jde o výši uložené pokuty, odkázal
krajský soud na závěry vyslovené Nejvyšším
správním soudem v již zmíněném rozsudku
čj. 5 Afs 9/2008-328. Žalovaný rozhodl, že žalobkyně porušila dvěma skutky jednak § 11
odst. 1 zákona o ochraně hospodářské soutěže a zároveň článek 82 Smlouvy ES. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaného
je sice patrné, že se žalovaný věnoval hodnocení jednání žalobkyně z hledisek uvedených
v § 22 odst. 2 zákona o ochraně hospodářské
soutěže, avšak nelze z něj zjistit, za který z deliktů pokutu ukládal a jak zohlednil zbylé jednání. Nelze tedy zjistit, zda postupoval v souladu se zásadou absorpční, nebo zda konečná
sankce není výsledkem nepřípustné kumulace.
Navíc z důvodu zrušení výroku o jednom ze
sbíhajících se skutků dospěl krajský soud k závěru, že je nepřezkoumatelný i výrok I. bod 4
rozhodnutí žalovaného, kterým byla žalobkyni
uložena pokuta, a proto i tento výrok zrušil.
Žalobkyně (stěžovatelka) podala proti tomu-
to rozsudku krajského soudu kasační stížnost.
Stěžovatelka v prvé řadě uvedla, že rozsudek krajského soudu je vadný z důvodu nezákonného, nesprávného a nepřezkoumatelného posouzení jejího jednání, kterým se měla
dopustit protisoutěžního deliktu uvedeného
v rozhodnutí žalovaného.
Konkrétně stěžovatelka mimo jiné namítala, že ke zneužití dominantního postavení
nemůže dojít pouhým předložením návrhů
smluv. Deliktem může být až jednání, kterým
si dominant vynucuje přijetí těchto návrhů,
zejména tím, že odmítá dodávky za jiných než
jím stanovených podmínek. Posuzován tedy
musí být celý průběh kontraktačního procesu. Žalovaný se však v průběhu správního řízení zabýval pouze porovnáním obsahu návrhů
smluv předložených konsolidovaným a nekonsolidovaným distributorům, nikoliv postupem stěžovatelky při jednání a důvody neuzavření smluv, což činí jeho rozhodnutí
nepřezkoumatelným. Krajský soud pak pochybil tím, že rozkladové rozhodnutí žalovaného z tohoto důvodu nezrušil.
Dále stěžovatelka namítala, že na návrzích
smluv předložených nekonsolidovaným distributorům netrvala. O návrzích jednala
a v průběhu jednání je postupně upravovala
s ohledem na připomínky a požadavky nekonsolidovaných distributorů. Stěžovatelka navržené podmínky nevynucovala a o návrzích vyjednávala,
jak vyplývá z korespondence
a zápisů z jednání. Odlišnosti mezi smluvními
podmínkami projednávanými s nekonsolidovanými distributory a smlouvami uzavřenými
s konsolidovanými distributory byly podle
stěžovatelky způsobeny neochotou Pražské
plynárenské a Jihočeské plynárenské přijmout návrhy obsahující obdobné podmínky.
Závěr krajského soudu o správnosti výroku I.
bodu 1 rozhodnutí žalovaného proto nemůže
obstát, neboť je v rozporu se zjištěným skutkovým stavem.
Stěžovatelka dále uvedla, že podmínky
podnikání nekonsolidovaných distributorů
nebyly znevýhodňující oproti podmínkám, za
nichž na trhu působili konsolidovaní distributoři. Tento závěr krajského soudu je podle stěžovatelky neprokázaný a nepřezkoumatelný,
neboť žalovaný ani krajský soud podmínky
podnikání obou skupin distributorů neporovnávali. Pokud jde o zjištěné rozdíly týkající
se struktury ceny a její revize, uvádí stěžovatelka, že v době, kdy platily pro konsolidované distributory nové smlouvy, odebírali nekonsolidovaní distributoři plyn na základě
dříve uzavřených smluv, které byly několikrát
jak
ročně měněny dodatky, upravujícími
množství, tak cenu plynu. V této době byli tedy
ve výhodnějším postavení než konsolidovaní
distributoři. Žalovaný navíc neprovedl dokazování ohledně skutečnosti, zda možnost nekonsolidovaných distributorů konkurovat
konsolidovaným distributorům byla omezena,
což činí jeho rozhodnutí nepřezkoumatelným.
Pouhé srovnání návrhů smluv určených oběma skupinám distributorů nedostačuje, a krajský soud měl z tohoto důvodu rozkladové rozhodnutí žalovaného zrušit.
Znevýhodňující podle stěžovatelky nebyly ani podmínky obsažené v návrzích nových
smluv předložených nekonsolidovaným
distributorům. Struktura ceny plynu nebyla
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 7 / 2 014
podrobena přezkoumatelné analýze. Pokud
jde o delší lhůty účinnosti žádosti o revizi jednotkové ceny za plyn, stěžovatelka uvedla, že
na základě ustanovení o revizi ceny může dojít nejen ke snížení, nýbrž i ke zvýšení sjednané jednotkové ceny za plyn, což by bylo pro
distributory nevýhodné. Delší lhůta tak může
být ku prospěchu nekonsolidovaných distributorů. K této okolnosti však krajský soud nepřihlédl. Krajský soud údajně nesprávně posoudil i význam tzv. zvláštního ustanovení
o povinnosti projednat množství odebíraného plynu při snížení odběru ze strany významného zákazníka. Toto navrhované ustanovení je podle stěžovatelky nevynutitelnou
deklarací a právo vyvolat jednání o úpravě
množství odebíraného plynu měly obě skupiny distributorů shodně. Zároveň stěžovatelka
poukazuje i na skutečnost, že v praxi byla
vždy ochotna s nekonsolidovanými distributory jednat o smluvních podmínkách, což také činila.
Stěžovatelka dále namítala, že krajský soud
a žalovaný aplikovali nesprávně intra- enterprise doktrínu a princip single economic unit.
V této souvislosti stěžovatelka poukazuje
mj. na judikaturu unijních soudů, podle níž
vztahy v rámci jedné ekonomické skupiny, v daném případě vztahy stěžovatelky s konsolidovanými distributory, nelze klasifikovat jako
soutěžní a nelze je se soutěžními vztahy ani
srovnávat. Z hlediska soutěžního práva lze posuzovat pouze stěžovatelčino jednání navenek vůči nekonsolidovaným distributorům,
což však žalovaný neučinil, neboť se omezil
na srovnávání stěžovatelčina postupu vůči
konsolidovaným a nekonsolidovaným distributorům. V podstatě tedy nesprávně zkoumal vztahy nesoutěžní, a na základě jejich posouzení pak spekulativně dovozoval závěry
týkající se soutěžních vztahů.
Stěžovatelka dále namítala, že žalovaný
nespecifikoval ani neprokázal újmu vzniklou
nekonsolidovaným distributorům ani spotřebitelům. V případech zneužití dominantního
postavení je třeba újmu doložit, žalovaný však
v daném případě nezjistil žádné negativní dopady, se kterými by se museli nekonsolidovaní distributoři potýkat. Krajský soud v této
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 7 / 2 014
souvislosti odkázal pouze na závěr žalovaného, že újma spočívá v potřebě působit za podmínek vyplývajících z předchozích smluv, jež
soutěžitele znevýhodňovaly v soutěži o oprávněné zákazníky. Stěžovatelka nesouhlasí s názorem krajského soudu, že důvodem neuzavření smluv podle návrhu předloženého
nekonsolidovaným distributorům byly rozdíly mezi těmito návrhy a návrhy předkládanými konsolidovaným distributorům. Důvody
neuzavření smluv byly odlišné, a tedy ani úvaha krajského soudu, že prvek újmy byl naplněn již v okamžiku předložení odlišných návrhů a trvání na nich, není správná. Žalovaný
neprovedl důkazy, kterými by byl prokázán
vliv stěžovatelčina jednání na spotřebitele.
Konstatoval-li krajský soud, že stěžovatelka
neuvedla žádné jiné důvody zvýšení cen za
plyn určený oprávněným zákazníkům, namítla stěžovatelka, že důkazní břemeno k prokázání vzniku újmy nese správní orgán. Závěry
o újmě způsobené spotřebitelům jsou tedy
pouhými spekulacemi.
Stěžovatelka dále namítla, že nebyly splněny podmínky aplikace článku 82 Smlouvy ES,
tedy nebyla prokázána způsobilost předmětného jednání ovlivnit obchod mezi členskými státy. Pokud jde o odrazující účinky stěžovatelčina jednání na jiné soutěžitele, tvrdí
stěžovatelka, že o podmínkách návrhů smluv
předložených Jihočeské plynárenské a Pražské plynárenské nebyli žádní jiní soutěžitelé
informováni. Soutěžitelovo jednání, o kterém
nevěděli, je tedy nemohlo odradit od vstupu
na trh. Navíc relevantní trh byl vymezen pouze územím České republiky, nebylo by tedy
důsledkem jednání stěžovatelky, ale důsledkem objektivní situace na relevantním trhu,
pokud by se do soutěže nezapojovali jiní (zahraniční) soutěžitelé. Mimoto stěžovatelka poukázala na skutečnost, že v letech 2004 a 2005
bylo vydáno různým soutěžitelům množství licencí pro obchod s plynem, což svědčí o tom,
že stěžovatelčino jednání neodrazovalo jiné
soutěžitele od vstupu na trh.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti
uvedl, že je přesvědčen o její nedůvodnosti,
a proto navrhl její zamítnutí.
Pokud jde o posouzení stěžovatelčina jednání, žalovaný souhlasí, že deliktem není pouhé předložení návrhu smlouvy. Žalovaný se
však zabýval průběhem celého jednání, nikoli
pouze rozdílností návrhů, jak tvrdí stěžovatelka. Žalovaný je přesvědčen, že stěžovatelčin
postup nelze hodnotit jinak než jako vynucování jednostranně stanovených smluvních
podmínek. Ohledně stěžovatelčina tvrzení,
že na návrzích předložených Jihočeské plynárenské a Pražské plynárenské netrvala,
uvedl žalovaný, že dílčí změny v návrzích
smluv nemění nic na tom, že ve svém souhrnu návrhy neumožňovaly těmto soutěžitelům
konkurovat konsolidovaným distributorům.
Stěžovatelka více méně trvala na stanovených
podmínkách, přičemž návrhy obsahovaly bez
ospravedlnitelných důvodů výrazně nevýhodnější cenové a další obchodní podmínky,
čímž ztížila uvedeným soutěžitelům postavení v hospodářské soutěži. Pokud jde o jednání s Pražskou plynárenskou, stěžovatelka ve
svém návrhu ze dne 31. 3. 2005 upravila podmínky nabytí účinnosti následné žádosti o revizi jednotkové ceny za plyn ze 3 let na 2 roky,
avšak trvala na znevýhodňujících ustanoveních, která upravovala sankční platby za bilancování, možnost odběru plynu neodebraného
v daném období, výši základní jednotkové ceny, termín účinnosti žádosti o řádnou revizi
jednotkové ceny a zvláštní ustanovení o povinnosti projednat množství odebíraného
plynu v případě přechodného poklesu odběru plynu ze strany významného odběratele.
V návrhu ze dne 21. 10. 2005 stěžovatelka
změnila další znevýhodňující ustanovení týkající se termínu první revize jednotkové ceny a revize množství odebíraného zemního
plynu, avšak ke sjednocení podmínek upravujících výši jednotkové ceny a délky trvání
jednotlivých dílčích smluv nikdy nedošlo. Jihočeské plynárenské stěžovatelka nepředložila jiné varianty smluv, neboť trvala na svých
požadavcích týkajících se délky smlouvy, ceny komodity atd. I Jihočeské plynárenské tak
byly předkládány návrhy obsahující odlišné
obchodní podmínky, než návrhy předložené
konsolidovaným distributorům. Dále žalovaný odkázal na odůvodnění správních rozhodnutí a rozsudku krajského soudu.
Stěžovatelka podala následně repliku,
z níž vyplývá, že trvá na uplatněných stížních
námitkách. Z odůvodnění obou rozhodnutí
žalovaného vyplývá, že zkoumal pouze obsah
předložených smluvních návrhů. Žalovaný
nezjistil a ve svých rozhodnutích ani nepopsal žádné nátlakové chování, které by stěžovatelka vůči nekonsolidovaným distributorům používala, ani žádné prvky vynucování.
Nezabýval se ani obchodními záměry Pražské
plynárenské a Jihočeské plynárenské, zejména, zda neochota uzavřít smlouvy se stěžovatelkou byla dána odlišností smluvních návrhů, či jinými důvody.
Dále stěžovatelka uvedla, že podklad v provedených zjištěních nemá ani závěr, že stěžovatelka neumožnila nekonsolidovaným distributorům uzavřít smlouvy, které by
jim
umožnily účinně konkurovat konsolidovaným
distributorům. Žalovaný nezkoumal konkurenceschopnost, tržní postavení jednotlivých
distributorů ani to, jak se odlišnosti návrhů
smluv odrazily jednotlivě či v souhrnu na
podnikání nekonsolidovaných distributorů,
když navíc předmětná „odlišná“ ustanovení
návrhů smluv nebyla nikdy aplikována. Nekonsolidovaní distributoři po celou dobu jednání o podmínkách dodávek působili na trhu
na základě původních smluv, a není tedy vyloučeno, že některá ustanovení těchto původních smluv pro ně byla výhodnější. Z provedených důkazů vyplývá, že Pražská plynárenská
odmítla uzavřít novou smlouvu podle návrhu
stěžovatelky, přestože navržené podmínky byly prakticky sjednoceny s podmínkami smluv
uzavřených s konsolidovanými distributory.
Vzhledem k tomu, že nesouhlasila se strukturou navržených smluv, trvala pouze na sjednání ročního dodatku ke stávající smlouvě.
Jihočeská plynárenská netrvala na požadavcích týkajících se ceny komodity, jak v rozporu s rozhodnutím prvního stupně uvádí žalovaný ve vyjádření. Pokud jde o navrhovanou
strukturu ceny, stěžovatelka uvedla, že v průběhu jednání s nekonsolidovanými distributory byly její návrhy měněny, žalovaný navíc
vůbec nezkoumal důvody odlišností, ani jaké
ceny byly aplikovány na základě původních
smluv změněných dodatky. Podle zjištění
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 7 / 2 014
uvedených v rozhodnutí prvního stupně stěžovatelka nabízela nekonsolidovaným distributorům v průběhu jednání shodné ceny jako konsolidovaným, tyto návrhy ovšem
nebyly přijaty.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost
zamítl.
Z odůvodnění:
VII.
Právní hodnocení věci
(...)
VII.A Zvláštní odpovědnost soutěžite-
le v dominantním postavení
Podstatou první skupiny uplatněných kasačních námitek je posouzení otázky, zda stěžovatelčin postup při jednání o uzavření souboru smluv upravujících dodávky plynu
určeného pro oprávněné zákazníky s nekonsolidovanými distributory představuje zneužití dominantního postavení stěžovatelkou
podle § 11 odst. 1 zákona o ochraně hospodářské soutěže a článku 82 Smlouvy ES.
Podle první věty § 11 odst. 1 zákona
o ochraně hospodářské soutěže je „[z]neužívání dominantního postavení na újmu jiných
soutěžitelů nebo spotřebitelů zakázáno“.
Podle článku 82 Smlouvy ES „[s]e společným trhem je neslučitelné, a proto zakázané, pokud to může ovlivnit obchod mezi
členskými státy, aby jeden nebo více podniků zneužívaly dominantního postavení na
společném trhu nebo jeho podstatné části“.
Citované ustanovení zákona o ochraně hospodářské soutěže zakazuje jakékoli zneužití dominantního postavení na trhu bez ohledu na
to, v jaké formě se uskutečňuje, tj. bez ohledu
na to, co je obsahem tohoto jednání a jaký je
jeho vnější projev. Vedle generální klauzule
obsahuje toto ustanovení také konkrétní
skutkové podstaty uvedené v písm. a) až g).
V tomto je konstrukce § 11 odst. 1 zákona
o ochraně hospodářské soutěže obdobná
konstrukci obsažené v článku 82 Smlouvy ES.
Pojmovými znaky generální klauzule obsažené v § 11 odst. 1 zákona o ochraně hospodářské soutěže je existence dominantního po-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 7 / 2 014
stavení soutěžitele, tj. dispozice takovou tržní
silou, která příslušnému soutěžiteli umožňuje chovat se ve značné míře nezávisle na jiných soutěžitelích nebo spotřebitelích, zneužití tohoto dominantního postavení a vznik
újmy u jiných soutěžitelů nebo spotřebitelů
v příčinné souvislosti s tímto jednáním dominantního soutěžitele.
Samotné dosažení a existence dominantního postavení určitého soutěžitele (nebo
soutěžitelů) na trhu nejsou zakázány (viz rozsudky Soudního dvora ze dne 9. 11. 1983, Nederlandsche Banden Industrie Michelin,
322/81, Recueil, s. 3461, bod 57, a ze dne
12. 3. 2007 a věc vrátil žalovanému v tomto
rozsahu k dalšímu řízení. Ve zbylé části krajský soud žalobu proti rozhodnutí žalovaného
zamítl.
Krajský soud v prvé řadě shledal nedůvodnými žalobní námitky, které se týkaly po-
stupu žalovaného ve správním řízení. Neshledal pochybení ve vymezení předmětu řízení
na jeho počátku ani v jeho průběhu. Žalovaný
řádně popsal předmět a rozsah správního řízení
v oznámení o jeho zahájení ze dne 21. 11. 2005
a v oznámení o jeho rozšíření ze dne 7. 3. 2006.
Žalobkyni byl poskytnut prostor k tomu, aby
se k vymezení a posuzovanému rozsahu deliktu vyjádřila a aby v tomto rozsahu uplatňovala svoji „účinnou obhajobu“, což žalobkyně také činila. Závěry, k nimž žalovaný v obou
stupních správního řízení dospěl, vymezení
předmětu i rozsahu správního řízení respektují. Žalovaný ve skutkových větách žalobou
napadeného rozhodnutí nepodává jiný skutek, než který byl popsán ve skutkových větách
obsažených v rozhodnutí vydaném v prvním
stupni správního řízení. Přestože se tyto skutkové věty formálně odlišují, materiálně popisují totéž jednání žalobkyně.
Pokud jde o námitku, podle níž bylo napadené rozhodnutí vydáno, aniž by žalovaný
dostál povinnosti umožnit žalobkyni před jeho vydáním seznámit se s jeho podklady a navrhnout jejich doplnění, konstatoval krajský
soud, že postup žalovaného nepředstavuje
vadu řízení, jež by mohla ovlivnit zákonnost
napadeného rozhodnutí. Před vydáním rozhodnutí v prvním stupni byla žalobkyně seznámena s jeho podkladem. Z obsahu správního spisu pak nevyplývá, že by žalovaný po
vydání rozhodnutí prvního stupně prováděl
další dokazování. Podklady shromážděné
v průběhu rozkladového řízení se na výsledku správního řízení nijak neprojevily, předseda žalovaného totiž při svém rozhodování
vycházel ze skutkového stavu zjištěného
v prvním stupni správního řízení.
Pokud jde o tvrzenou vadu týkající se postupu žalovaného v souvislosti s jednáním
o žalobkyní navržených opatřeních k nápravě, konstatoval krajský soud, že jednou z podmínek pro přijetí návrhu je, že účastník od
podání návrhu do rozhodnutí žalovaného
o návrhu nesmí postupovat způsobem, který
je předmětem výhrad žalovaného. Žalobkyně
tak v daném případě neučinila a již tato skutečnost vylučovala takový postup.
Dále se krajský soud zabýval námitkami
směřujícími proti hmotněprávnímu posouzení věci. Pokud jde o otázku geografického vymezení relevantního trhu, odkázal krajský
soud na právní názor vyslovený v již zmíněném rozsudku Nejvyššího správního soudu
čj. 5 Afs 52/2010-548, kterým byl krajský soud
při svém rozhodování vázán, a námitky, jimiž
žalobkyně brojila proti vymezení relevantního trhu, neshledal důvodnými. Poté se krajský soud zabýval posouzením existence dominantního postavení žalobkyně na tomto
trhu. Poukázal přitom na skutečnost, že žalobkyně disponovala v daném období na relevantním trhu tržním podílem ve výši 99 %,
což představuje stěžejní indicii jejího dominantního postavení. Žalovaný rovněž správně přihlédl k dramatickému odstupu výše tržního podílu žalobkyně od jejího nejbližšího
konkurenta, k celkové hospodářské a finanční síle žalobkyně a vysokému stupni vertikální integrace. Za této situace nemůže být závěr
o dominantním postavení žalobkyně nikterak zpochybněn.
Dále krajský soud zkoumal důvodnost námitek směřujících proti posouzení jednání
žalobkyně popsaného v rozhodnutí žalovaného jako porušení zákazu zneužití dominantního postavení žalobkyní. Krajský soud nepřisvědčil argumentaci, že jednání žalobkyně
nebylo způsobilé vyvolat újmu na straně soutěžitelů ani spotřebitelů, neboť se jednalo
pouze o nezávazné návrhy smluv. Žalobkyně
navrhovala nekonsolidovaným distributorům
rámcové a dílčí kupní smlouvy, které nekonsolidovaní distributoři neakceptovali z důvodu podmínek obsažených v návrzích. V této
souvislosti krajský soud odkázal na odůvodnění rozhodnutí vydaného v prvním stupni,
v němž žalovaný popsal důvody a požadavky
nekonsolidovaných distributorů. Protisoutěžní jednání spatřoval krajský soud v tom, že
žalobkyně z pozice svého dominantního postavení trvala v procesu kontraktace na jednostranně navržených smluvních podmínkách, aniž by došlo k uzavření smlouvy.
Nepřijetí návrhů bylo pouze obranou nekonsolidovaných distributorů proti nevýhodnosti navržených podmínek.
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 7 / 2 014
Důvodnou neshledal krajský soud ani námitku týkající se údajně nesprávné aplikace
tzv. intra-enterprise doktríny. Tato doktrína
totiž nevylučuje, aby jednání soutěžitele s dominantním postavením na trhu naplnilo znaky zneužití dominantního postavení, pokud
bylo uskutečněno na újmu soutěžitelů mimo
holdingové seskupení nebo na újmu spotřebitelů. Podstata vytýkaného jednání nespočívá
v postupu žalobkyně uvnitř ekonomické skupiny, nýbrž v jednání ve vztahu k nekonsolidovaným distributorům. V této souvislosti krajský
soud poukázal též na závěry vyslovené v rozsudku Soudního dvora ze dne 24. 10. 1996, Viho Europe, C-73/95 P, Recueil, s. I-5457.
Pokud jde o újmu vzniklou nekonsolidovaným distributorům v důsledku jednání žalobkyně, konstatoval krajský soud, že je třeba
tuto újmu vykládat široce jako veškeré škodlivé následky, které mají příčinnou souvislost
s jednáním dominanta. V daném případě spočívala újma v nutnosti působit za podmínek vyplývajících z předchozích smluv, jež znevýhodňovaly nekonsolidované distributory v soutěži
o oprávněné zákazníky. Krajský soud se ztotožnil se závěrem žalovaného, podle něhož
tyto podmínky byly nevýhodné oproti novým
podmínkám, které žalobkyně navrhla konsolidovaným distributorům. Ohledně újmy způsobené konečným spotřebitelům se krajský
soud také ztotožnil se závěry žalovaného,
jenž újmu spotřebitelům odvozoval od újmy
vzniklé nekonsolidovaným distributorům,
kteří působili na trhu za méně výhodných
podmínek. Nárůst cen konečným zákazníkům dal žalovaný do souvislosti s neuzavřením smluv s nekonsolidovanými distributory
za podmínek, za kterých je mohli uzavřít konsolidovaní distributoři. Pokud žalobkyně namítala, že žalovaný nezkoumal objektivní důvody zvýšení cen, konstatoval krajský soud,
že žalobkyně v žalobě žádné takové důvody
neuvedla.
Krajský soud konečně neshledal důvodnými námitky, kterými žalobkyně brojila proti časovému vymezení deliktu popsaného
v rozhodnutí žalovaného. Delikt podle soudu
trval po celou dobu, kdy žalobkyně předkládala nekonsolidovaným distributorům pro
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 7 / 2 014
ně neakceptovatelné návrhy smluv, čímž jim
znemožnila uzavřít smlouvy za podmínek, za
kterých by mohli konkurovat konsolidovaným distributorům. Společnosti Pražská plynárenská, a. s., žalobkyně předložila dne 31. 3.
2005 a dne 21. 10. 2005 nové návrhy smluv
obsahující ustanovení, která byla upravena ve
prospěch této společnosti, avšak změny se
nedotkly struktury ceny. Návrhy smluv předkládané společnosti Jihočeská plynárenská,
a. s., žalobkyně nijak neupravila. Nebylo tedy
prokázáno, že by žalobkyně v době trvání deliktu předložila nekonsolidovaným distributorům návrhy smluv obsahující stejné podmínky, jaké měli konsolidovaní distributoři.
Pokud jde o druhý ze skutků, kterým se
měla žalobkyně dopustit zneužití dominantního postavení tím, že v období od 26. 1. 2005
do 10. 8. 2006 bez objektivně ospravedlnitelných důvodů odmítla provozovatelům regionálních distribučních soustav nenáležejícím
do holdingu skupiny RWE dodávat na velkoobchodní úrovni zemní plyn určený pro kategorii oprávněných zákazníků do kterékoli
bilanční zóny jednotlivých provozovatelů regionálních distribučních soustav, a vytvářela
tak bariéry pro rozvoj konkurence, shledal
krajský soud, že takto popsaný skutek nemá
oporu v podkladech rozhodnutí, a z tohoto
důvodu zrušil výrok I. bod 2 rozkladového
rozhodnutí. V návaznosti na zrušení výroku I.
bodu 2 rozhodnutí žalovaného zrušil krajský
soud i související výrok I. bod 3, kterým žalovaný zakázal žalobci pokračovat v jednání popsaném ve výroku I. bodech 1 a 2.
Námitkami proti aplikaci článku 82
Smlouvy ES se krajský soud zabýval pouze ve
vztahu k deliktu uvedenému ve výroku I. bodu 1 napadeného rozkladového rozhodnutí.
Ztotožnil se přitom s názorem žalovaného
o existenci komunitárního prvku, neboť jednání žalobkyně bylo způsobilé ovlivnit obchod mezi členskými státy ES (nyní EU). Ani
geografické vymezení relevantního trhu není
s těmito závěry v rozporu, neboť to neznamená, že by nemělo být v zájmu zahraničních
soutěžitelů působit na českém trhu, k čemuž
samotná liberalizace trhu s plynem směřuje.
Krajský soud nepřisvědčil ani námitce týkají-
cí se aplikace výjimky de minimis, které se žalobkyně dovolávala.
Pokud jde o výši uložené pokuty, odkázal
krajský soud na závěry vyslovené Nejvyšším
správním soudem v již zmíněném rozsudku
čj. 5 Afs 9/2008-328. Žalovaný rozhodl, že žalobkyně porušila dvěma skutky jednak § 11
odst. 1 zákona o ochraně hospodářské soutěže a zároveň článek 82 Smlouvy ES. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaného
je sice patrné, že se žalovaný věnoval hodnocení jednání žalobkyně z hledisek uvedených
v § 22 odst. 2 zákona o ochraně hospodářské
soutěže, avšak nelze z něj zjistit, za který z deliktů pokutu ukládal a jak zohlednil zbylé jednání. Nelze tedy zjistit, zda postupoval v souladu se zásadou absorpční, nebo zda konečná
sankce není výsledkem nepřípustné kumulace.
Navíc z důvodu zrušení výroku o jednom ze
sbíhajících se skutků dospěl krajský soud k závěru, že je nepřezkoumatelný i výrok I. bod 4
rozhodnutí žalovaného, kterým byla žalobkyni
uložena pokuta, a proto i tento výrok zrušil.
Žalobkyně (stěžovatelka) podala proti tomu-
to rozsudku krajského soudu kasační stížnost.
Stěžovatelka v prvé řadě uvedla, že rozsudek krajského soudu je vadný z důvodu nezákonného, nesprávného a nepřezkoumatelného posouzení jejího jednání, kterým se měla
dopustit protisoutěžního deliktu uvedeného
v rozhodnutí žalovaného.
Konkrétně stěžovatelka mimo jiné namítala, že ke zneužití dominantního postavení
nemůže dojít pouhým předložením návrhů
smluv. Deliktem může být až jednání, kterým
si dominant vynucuje přijetí těchto návrhů,
zejména tím, že odmítá dodávky za jiných než
jím stanovených podmínek. Posuzován tedy
musí být celý průběh kontraktačního procesu. Žalovaný se však v průběhu správního řízení zabýval pouze porovnáním obsahu návrhů
smluv předložených konsolidovaným a nekonsolidovaným distributorům, nikoliv postupem stěžovatelky při jednání a důvody neuzavření smluv, což činí jeho rozhodnutí
nepřezkoumatelným. Krajský soud pak pochybil tím, že rozkladové rozhodnutí žalovaného z tohoto důvodu nezrušil.
Dále stěžovatelka namítala, že na návrzích
smluv předložených nekonsolidovaným distributorům netrvala. O návrzích jednala
a v průběhu jednání je postupně upravovala
s ohledem na připomínky a požadavky nekonsolidovaných distributorů. Stěžovatelka navržené podmínky nevynucovala a o návrzích vyjednávala,
jak vyplývá z korespondence
a zápisů z jednání. Odlišnosti mezi smluvními
podmínkami projednávanými s nekonsolidovanými distributory a smlouvami uzavřenými
s konsolidovanými distributory byly podle
stěžovatelky způsobeny neochotou Pražské
plynárenské a Jihočeské plynárenské přijmout návrhy obsahující obdobné podmínky.
Závěr krajského soudu o správnosti výroku I.
bodu 1 rozhodnutí žalovaného proto nemůže
obstát, neboť je v rozporu se zjištěným skutkovým stavem.
Stěžovatelka dále uvedla, že podmínky
podnikání nekonsolidovaných distributorů
nebyly znevýhodňující oproti podmínkám, za
nichž na trhu působili konsolidovaní distributoři. Tento závěr krajského soudu je podle stěžovatelky neprokázaný a nepřezkoumatelný,
neboť žalovaný ani krajský soud podmínky
podnikání obou skupin distributorů neporovnávali. Pokud jde o zjištěné rozdíly týkající
se struktury ceny a její revize, uvádí stěžovatelka, že v době, kdy platily pro konsolidované distributory nové smlouvy, odebírali nekonsolidovaní distributoři plyn na základě
dříve uzavřených smluv, které byly několikrát
jak
ročně měněny dodatky, upravujícími
množství, tak cenu plynu. V této době byli tedy
ve výhodnějším postavení než konsolidovaní
distributoři. Žalovaný navíc neprovedl dokazování ohledně skutečnosti, zda možnost nekonsolidovaných distributorů konkurovat
konsolidovaným distributorům byla omezena,
což činí jeho rozhodnutí nepřezkoumatelným.
Pouhé srovnání návrhů smluv určených oběma skupinám distributorů nedostačuje, a krajský soud měl z tohoto důvodu rozkladové rozhodnutí žalovaného zrušit.
Znevýhodňující podle stěžovatelky nebyly ani podmínky obsažené v návrzích nových
smluv předložených nekonsolidovaným
distributorům. Struktura ceny plynu nebyla
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 7 / 2 014
podrobena přezkoumatelné analýze. Pokud
jde o delší lhůty účinnosti žádosti o revizi jednotkové ceny za plyn, stěžovatelka uvedla, že
na základě ustanovení o revizi ceny může dojít nejen ke snížení, nýbrž i ke zvýšení sjednané jednotkové ceny za plyn, což by bylo pro
distributory nevýhodné. Delší lhůta tak může
být ku prospěchu nekonsolidovaných distributorů. K této okolnosti však krajský soud nepřihlédl. Krajský soud údajně nesprávně posoudil i význam tzv. zvláštního ustanovení
o povinnosti projednat množství odebíraného plynu při snížení odběru ze strany významného zákazníka. Toto navrhované ustanovení je podle stěžovatelky nevynutitelnou
deklarací a právo vyvolat jednání o úpravě
množství odebíraného plynu měly obě skupiny distributorů shodně. Zároveň stěžovatelka
poukazuje i na skutečnost, že v praxi byla
vždy ochotna s nekonsolidovanými distributory jednat o smluvních podmínkách, což také činila.
Stěžovatelka dále namítala, že krajský soud
a žalovaný aplikovali nesprávně intra- enterprise doktrínu a princip single economic unit.
V této souvislosti stěžovatelka poukazuje
mj. na judikaturu unijních soudů, podle níž
vztahy v rámci jedné ekonomické skupiny, v daném případě vztahy stěžovatelky s konsolidovanými distributory, nelze klasifikovat jako
soutěžní a nelze je se soutěžními vztahy ani
srovnávat. Z hlediska soutěžního práva lze posuzovat pouze stěžovatelčino jednání navenek vůči nekonsolidovaným distributorům,
což však žalovaný neučinil, neboť se omezil
na srovnávání stěžovatelčina postupu vůči
konsolidovaným a nekonsolidovaným distributorům. V podstatě tedy nesprávně zkoumal vztahy nesoutěžní, a na základě jejich posouzení pak spekulativně dovozoval závěry
týkající se soutěžních vztahů.
Stěžovatelka dále namítala, že žalovaný
nespecifikoval ani neprokázal újmu vzniklou
nekonsolidovaným distributorům ani spotřebitelům. V případech zneužití dominantního
postavení je třeba újmu doložit, žalovaný však
v daném případě nezjistil žádné negativní dopady, se kterými by se museli nekonsolidovaní distributoři potýkat. Krajský soud v této
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 7 / 2 014
souvislosti odkázal pouze na závěr žalovaného, že újma spočívá v potřebě působit za podmínek vyplývajících z předchozích smluv, jež
soutěžitele znevýhodňovaly v soutěži o oprávněné zákazníky. Stěžovatelka nesouhlasí s názorem krajského soudu, že důvodem neuzavření smluv podle návrhu předloženého
nekonsolidovaným distributorům byly rozdíly mezi těmito návrhy a návrhy předkládanými konsolidovaným distributorům. Důvody
neuzavření smluv byly odlišné, a tedy ani úvaha krajského soudu, že prvek újmy byl naplněn již v okamžiku předložení odlišných návrhů a trvání na nich, není správná. Žalovaný
neprovedl důkazy, kterými by byl prokázán
vliv stěžovatelčina jednání na spotřebitele.
Konstatoval-li krajský soud, že stěžovatelka
neuvedla žádné jiné důvody zvýšení cen za
plyn určený oprávněným zákazníkům, namítla stěžovatelka, že důkazní břemeno k prokázání vzniku újmy nese správní orgán. Závěry
o újmě způsobené spotřebitelům jsou tedy
pouhými spekulacemi.
Stěžovatelka dále namítla, že nebyly splněny podmínky aplikace článku 82 Smlouvy ES,
tedy nebyla prokázána způsobilost předmětného jednání ovlivnit obchod mezi členskými státy. Pokud jde o odrazující účinky stěžovatelčina jednání na jiné soutěžitele, tvrdí
stěžovatelka, že o podmínkách návrhů smluv
předložených Jihočeské plynárenské a Pražské plynárenské nebyli žádní jiní soutěžitelé
informováni. Soutěžitelovo jednání, o kterém
nevěděli, je tedy nemohlo odradit od vstupu
na trh. Navíc relevantní trh byl vymezen pouze územím České republiky, nebylo by tedy
důsledkem jednání stěžovatelky, ale důsledkem objektivní situace na relevantním trhu,
pokud by se do soutěže nezapojovali jiní (zahraniční) soutěžitelé. Mimoto stěžovatelka poukázala na skutečnost, že v letech 2004 a 2005
bylo vydáno různým soutěžitelům množství licencí pro obchod s plynem, což svědčí o tom,
že stěžovatelčino jednání neodrazovalo jiné
soutěžitele od vstupu na trh.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti
uvedl, že je přesvědčen o její nedůvodnosti,
a proto navrhl její zamítnutí.
Pokud jde o posouzení stěžovatelčina jednání, žalovaný souhlasí, že deliktem není pouhé předložení návrhu smlouvy. Žalovaný se
však zabýval průběhem celého jednání, nikoli
pouze rozdílností návrhů, jak tvrdí stěžovatelka. Žalovaný je přesvědčen, že stěžovatelčin
postup nelze hodnotit jinak než jako vynucování jednostranně stanovených smluvních
podmínek. Ohledně stěžovatelčina tvrzení,
že na návrzích předložených Jihočeské plynárenské a Pražské plynárenské netrvala,
uvedl žalovaný, že dílčí změny v návrzích
smluv nemění nic na tom, že ve svém souhrnu návrhy neumožňovaly těmto soutěžitelům
konkurovat konsolidovaným distributorům.
Stěžovatelka více méně trvala na stanovených
podmínkách, přičemž návrhy obsahovaly bez
ospravedlnitelných důvodů výrazně nevýhodnější cenové a další obchodní podmínky,
čímž ztížila uvedeným soutěžitelům postavení v hospodářské soutěži. Pokud jde o jednání s Pražskou plynárenskou, stěžovatelka ve
svém návrhu ze dne 31. 3. 2005 upravila podmínky nabytí účinnosti následné žádosti o revizi jednotkové ceny za plyn ze 3 let na 2 roky,
avšak trvala na znevýhodňujících ustanoveních, která upravovala sankční platby za bilancování, možnost odběru plynu neodebraného
v daném období, výši základní jednotkové ceny, termín účinnosti žádosti o řádnou revizi
jednotkové ceny a zvláštní ustanovení o povinnosti projednat množství odebíraného
plynu v případě přechodného poklesu odběru plynu ze strany významného odběratele.
V návrhu ze dne 21. 10. 2005 stěžovatelka
změnila další znevýhodňující ustanovení týkající se termínu první revize jednotkové ceny a revize množství odebíraného zemního
plynu, avšak ke sjednocení podmínek upravujících výši jednotkové ceny a délky trvání
jednotlivých dílčích smluv nikdy nedošlo. Jihočeské plynárenské stěžovatelka nepředložila jiné varianty smluv, neboť trvala na svých
požadavcích týkajících se délky smlouvy, ceny komodity atd. I Jihočeské plynárenské tak
byly předkládány návrhy obsahující odlišné
obchodní podmínky, než návrhy předložené
konsolidovaným distributorům. Dále žalovaný odkázal na odůvodnění správních rozhodnutí a rozsudku krajského soudu.
Stěžovatelka podala následně repliku,
z níž vyplývá, že trvá na uplatněných stížních
námitkách. Z odůvodnění obou rozhodnutí
žalovaného vyplývá, že zkoumal pouze obsah
předložených smluvních návrhů. Žalovaný
nezjistil a ve svých rozhodnutích ani nepopsal žádné nátlakové chování, které by stěžovatelka vůči nekonsolidovaným distributorům používala, ani žádné prvky vynucování.
Nezabýval se ani obchodními záměry Pražské
plynárenské a Jihočeské plynárenské, zejména, zda neochota uzavřít smlouvy se stěžovatelkou byla dána odlišností smluvních návrhů, či jinými důvody.
Dále stěžovatelka uvedla, že podklad v provedených zjištěních nemá ani závěr, že stěžovatelka neumožnila nekonsolidovaným distributorům uzavřít smlouvy, které by
jim
umožnily účinně konkurovat konsolidovaným
distributorům. Žalovaný nezkoumal konkurenceschopnost, tržní postavení jednotlivých
distributorů ani to, jak se odlišnosti návrhů
smluv odrazily jednotlivě či v souhrnu na
podnikání nekonsolidovaných distributorů,
když navíc předmětná „odlišná“ ustanovení
návrhů smluv nebyla nikdy aplikována. Nekonsolidovaní distributoři po celou dobu jednání o podmínkách dodávek působili na trhu
na základě původních smluv, a není tedy vyloučeno, že některá ustanovení těchto původních smluv pro ně byla výhodnější. Z provedených důkazů vyplývá, že Pražská plynárenská
odmítla uzavřít novou smlouvu podle návrhu
stěžovatelky, přestože navržené podmínky byly prakticky sjednoceny s podmínkami smluv
uzavřených s konsolidovanými distributory.
Vzhledem k tomu, že nesouhlasila se strukturou navržených smluv, trvala pouze na sjednání ročního dodatku ke stávající smlouvě.
Jihočeská plynárenská netrvala na požadavcích týkajících se ceny komodity, jak v rozporu s rozhodnutím prvního stupně uvádí žalovaný ve vyjádření. Pokud jde o navrhovanou
strukturu ceny, stěžovatelka uvedla, že v průběhu jednání s nekonsolidovanými distributory byly její návrhy měněny, žalovaný navíc
vůbec nezkoumal důvody odlišností, ani jaké
ceny byly aplikovány na základě původních
smluv změněných dodatky. Podle zjištění
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 7 / 2 014
uvedených v rozhodnutí prvního stupně stěžovatelka nabízela nekonsolidovaným distributorům v průběhu jednání shodné ceny jako konsolidovaným, tyto návrhy ovšem
nebyly přijaty.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost
zamítl.
Z odůvodnění:
VII.
Právní hodnocení věci
(...)
VII.A Zvláštní odpovědnost soutěžite-
le v dominantním postavení
Podstatou první skupiny uplatněných kasačních námitek je posouzení otázky, zda stěžovatelčin postup při jednání o uzavření souboru smluv upravujících dodávky plynu
určeného pro oprávněné zákazníky s nekonsolidovanými distributory představuje zneužití dominantního postavení stěžovatelkou
podle § 11 odst. 1 zákona o ochraně hospodářské soutěže a článku 82 Smlouvy ES.
Podle první věty § 11 odst. 1 zákona
o ochraně hospodářské soutěže je „[z]neužívání dominantního postavení na újmu jiných
soutěžitelů nebo spotřebitelů zakázáno“.
Podle článku 82 Smlouvy ES „[s]e společným trhem je neslučitelné, a proto zakázané, pokud to může ovlivnit obchod mezi
členskými státy, aby jeden nebo více podniků zneužívaly dominantního postavení na
společném trhu nebo jeho podstatné části“.
Citované ustanovení zákona o ochraně hospodářské soutěže zakazuje jakékoli zneužití dominantního postavení na trhu bez ohledu na
to, v jaké formě se uskutečňuje, tj. bez ohledu
na to, co je obsahem tohoto jednání a jaký je
jeho vnější projev. Vedle generální klauzule
obsahuje toto ustanovení také konkrétní
skutkové podstaty uvedené v písm. a) až g).
V tomto je konstrukce § 11 odst. 1 zákona
o ochraně hospodářské soutěže obdobná
konstrukci obsažené v článku 82 Smlouvy ES.
Pojmovými znaky generální klauzule obsažené v § 11 odst. 1 zákona o ochraně hospodářské soutěže je existence dominantního po-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 7 / 2 014
stavení soutěžitele, tj. dispozice takovou tržní
silou, která příslušnému soutěžiteli umožňuje chovat se ve značné míře nezávisle na jiných soutěžitelích nebo spotřebitelích, zneužití tohoto dominantního postavení a vznik
újmy u jiných soutěžitelů nebo spotřebitelů
v příčinné souvislosti s tímto jednáním dominantního soutěžitele.
Samotné dosažení a existence dominantního postavení určitého soutěžitele (nebo
soutěžitelů) na trhu nejsou zakázány (viz rozsudky Soudního dvora ze dne 9. 11. 1983, Nederlandsche Banden Industrie Michelin,
322/81, Recueil, s. 3461, bod 57, a ze dne
16. 3. 2000, Compagnie maritime belge transports a další, C-395/96 P a C-396/96 P, Recueil, s.
I-1365, bod 37). Chráněna je řádná a nenarušená hospodářská soutěž mezi soutěžiteli
proti zneužívajícím praktikám dominantního
soutěžitele směřujícím k narušení či oslabení
hospodářské soutěže nebo k přímému či nepřímému poškozování ostatních soutěžitelů
či spotřebitelů. Podle ustálené judikatury
především unijních soudů je přitom pojem
zneužití „[p]ojmem objektivním, který se
vztahuje na chování podniku v dominantním postavení, které může ovlivnit strukturu
trhu, na němž je právě v důsledku přítomnosti tohoto podniku stupeň hospodářské
soutěže již oslabený, a jehož účinkem je to,
že za použití prostředků odlišných od těch,
které jsou používány při běžné soutěži výrobků nebo služeb na základě plnění hospodářských subjektů, brání zachování stupně
hospodářské soutěže, který ještě na trhu existuje, nebo rozvoji této hospodářské soutěže“
(viz rozsudky Soudního dvora ze dne 13. 2. 1979,
Hoffman-La Roche, 85/76, Recueil, s. 461,
bod 91, a ze dne 3. 7. 1991, AKZO, C-62/86,
Recueil, s. I-3359, bod 69).
S ohledem na své zvláštní postavení dané
především mimořádnou tržní silou nese soutěžitel v dominantním postavení zvláštní odpovědnost za to, že jeho chování není na
újmu účinné a nenarušené hospodářské soutěži (viz rozsudky Soudního dvora ze dne 2. 4.
2009, France Télécom, C-202/07 P, Sb. rozh.,
s. I-2369, bod 105, a již citované rozhodnutí
ve věci Michelin, bod 10). Tato zvláštní odpo-
vědnost znamená, že jednání, které se za normálních okolností může jevit ještě jako dovolené soutěžní chování, může být s ohledem
na dominantní postavení soutěžitele posouzeno jako zneužívající. Jak uvádí judikatura
unijních soudů, skutečný rozsah zvláštní odpovědnosti uložené dominantnímu podniku
musí být posuzován ve světle konkrétních
okolností každého případu, které prokazují
oslabování hospodářské soutěže (viz rozsudky Soudního dvora ze dne 14. 11. 1996, Tetra
Pak, C-333/94 P, Recueil, s. I-5951, bod 24,
a ze dne 17. 2. 2011, TeliaSonera, C-52/09, Sb.
rozh., s. I-527, bod 28).
Při posuzování jednání dominantního
podniku na trhu je relevantní okolností také
faktická tržní síla takového podniku. Sám
Soudní dvůr v některých svých dřívějších rozhodnutích uvedl, že na posouzení rozsahu
zvláštní odpovědnosti má vliv zejména skutečnost, že podnik má superdominantní nebo kvazimonopolní postavení (viz již citované rozsudky Soudního dvora ve věci Tetra
Pak, bod 31, a ve věci Compagnie maritime
belge transports a další, bod 119). Později
Soudní dvůr upřesnil, že stupeň tržní síly má
v zásadě důsledky spíše pro rozsah účinků
jednání dotčeného podniku, než pro existenci zneužití jako takového (viz citovaný rozsudek ve věci TeliaSonera, bod 81). Rozsah odpovědnosti podniků, které disponují zvláště
významnou tržní silou, je proto třeba poměřovat také účinky, jaké může zneužití jejich
dominantního postavení na relevantních
trzích vyvolat.
Soutěžitel v dominantním postavení má
právo hájit své obchodní zájmy a přijmout
k jejich ochraně přiměřená opatření. Takové
chování je však zakázáno, je-li jeho skutečným
účelem posílení dominantního postavení a jeho zneužívání [srov. rozsudek Soudu prvního
stupně (nyní Tribunálu) ze dne 1. 4. 1993,
BPB Industries a British Gypsum, T-65/89,
Recueil, s. II-389, bod 117]. V této souvislosti
také Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne
16. 3. 2000, Compagnie maritime belge transports a další, C-395/96 P a C-396/96 P, Recueil, s.
I-1365, bod 37). Chráněna je řádná a nenarušená hospodářská soutěž mezi soutěžiteli
proti zneužívajícím praktikám dominantního
soutěžitele směřujícím k narušení či oslabení
hospodářské soutěže nebo k přímému či nepřímému poškozování ostatních soutěžitelů
či spotřebitelů. Podle ustálené judikatury
především unijních soudů je přitom pojem
zneužití „[p]ojmem objektivním, který se
vztahuje na chování podniku v dominantním postavení, které může ovlivnit strukturu
trhu, na němž je právě v důsledku přítomnosti tohoto podniku stupeň hospodářské
soutěže již oslabený, a jehož účinkem je to,
že za použití prostředků odlišných od těch,
které jsou používány při běžné soutěži výrobků nebo služeb na základě plnění hospodářských subjektů, brání zachování stupně
hospodářské soutěže, který ještě na trhu existuje, nebo rozvoji této hospodářské soutěže“
(viz rozsudky Soudního dvora ze dne 13. 2. 1979,
Hoffman-La Roche, 85/76, Recueil, s. 461,
bod 91, a ze dne 3. 7. 1991, AKZO, C-62/86,
Recueil, s. I-3359, bod 69).
S ohledem na své zvláštní postavení dané
především mimořádnou tržní silou nese soutěžitel v dominantním postavení zvláštní odpovědnost za to, že jeho chování není na
újmu účinné a nenarušené hospodářské soutěži (viz rozsudky Soudního dvora ze dne 2. 4.
2009, France Télécom, C-202/07 P, Sb. rozh.,
s. I-2369, bod 105, a již citované rozhodnutí
ve věci Michelin, bod 10). Tato zvláštní odpo-
vědnost znamená, že jednání, které se za normálních okolností může jevit ještě jako dovolené soutěžní chování, může být s ohledem
na dominantní postavení soutěžitele posouzeno jako zneužívající. Jak uvádí judikatura
unijních soudů, skutečný rozsah zvláštní odpovědnosti uložené dominantnímu podniku
musí být posuzován ve světle konkrétních
okolností každého případu, které prokazují
oslabování hospodářské soutěže (viz rozsudky Soudního dvora ze dne 14. 11. 1996, Tetra
Pak, C-333/94 P, Recueil, s. I-5951, bod 24,
a ze dne 17. 2. 2011, TeliaSonera, C-52/09, Sb.
rozh., s. I-527, bod 28).
Při posuzování jednání dominantního
podniku na trhu je relevantní okolností také
faktická tržní síla takového podniku. Sám
Soudní dvůr v některých svých dřívějších rozhodnutích uvedl, že na posouzení rozsahu
zvláštní odpovědnosti má vliv zejména skutečnost, že podnik má superdominantní nebo kvazimonopolní postavení (viz již citované rozsudky Soudního dvora ve věci Tetra
Pak, bod 31, a ve věci Compagnie maritime
belge transports a další, bod 119). Později
Soudní dvůr upřesnil, že stupeň tržní síly má
v zásadě důsledky spíše pro rozsah účinků
jednání dotčeného podniku, než pro existenci zneužití jako takového (viz citovaný rozsudek ve věci TeliaSonera, bod 81). Rozsah odpovědnosti podniků, které disponují zvláště
významnou tržní silou, je proto třeba poměřovat také účinky, jaké může zneužití jejich
dominantního postavení na relevantních
trzích vyvolat.
Soutěžitel v dominantním postavení má
právo hájit své obchodní zájmy a přijmout
k jejich ochraně přiměřená opatření. Takové
chování je však zakázáno, je-li jeho skutečným
účelem posílení dominantního postavení a jeho zneužívání [srov. rozsudek Soudu prvního
stupně (nyní Tribunálu) ze dne 1. 4. 1993,
BPB Industries a British Gypsum, T-65/89,
Recueil, s. II-389, bod 117]. V této souvislosti
také Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne
3. 10. 2008, čj. 7 Afs 40/2007-111, č. 1827/2009
Sb. NSS, konstatoval: „Otázku, zda je konkrétní chování soutěžitele v dominantním postavení možné považovat za jednání, které
je ještě dovolené, nebo za jednání zákonem
již zakázané, je třeba posuzovat individuálně se zřetelem ke všem specifikům jednotlivého případu. Pokud dominant čelí konkurenci férovými prostředky, nejde o zneužití
dominantního postavení. Při hodnocení této
otázky je tak nutné vzít v úvahu míru restriktivnosti samotného chování, skutečnost,
zda jde o jednání, které je v daném odvětví
běžné, otázku dopadů jednání na jiné soutěžitele či spotřebitele, míru oslabení soutěže
již před uskutečněním protisoutěžního útoku dominanta, případný úmysl poškodit
soutěž na trhu apod. Klíčovým je přitom právě hledisko přiměřenosti jednání dominantního soutěžitele, tedy otázka, zda zvolený
způsob a intenzita jednání je přiměřená
oprávněným zájmům, které tento dominantní soutěžitel na trhu má. Jednání, kterým dominant hájí své postavení na trhu, nesmí být zjevně nepřiměřené. Naopak, jsou-li
pro takový postup dominanta věcně ospravedlnitelné důvody, není jednání, které by za jiných okolností splňovalo znaky zneužití dominantního postavení, jednáním ve smyslu
§ 11 odst. 1 zákona o ochraně hospodářské
soutěže zakázaným. Soutěžitel v dominantním postavení má tedy právo podniknout takové přiměřené kroky, které považuje za
vhodné k ochraně svých zájmů.“
V daném případě není sporu o tom, že
stěžovatelka byla v předmětném období od
3. 10. 2008, čj. 7 Afs 40/2007-111, č. 1827/2009
Sb. NSS, konstatoval: „Otázku, zda je konkrétní chování soutěžitele v dominantním postavení možné považovat za jednání, které
je ještě dovolené, nebo za jednání zákonem
již zakázané, je třeba posuzovat individuálně se zřetelem ke všem specifikům jednotlivého případu. Pokud dominant čelí konkurenci férovými prostředky, nejde o zneužití
dominantního postavení. Při hodnocení této
otázky je tak nutné vzít v úvahu míru restriktivnosti samotného chování, skutečnost,
zda jde o jednání, které je v daném odvětví
běžné, otázku dopadů jednání na jiné soutěžitele či spotřebitele, míru oslabení soutěže
již před uskutečněním protisoutěžního útoku dominanta, případný úmysl poškodit
soutěž na trhu apod. Klíčovým je přitom právě hledisko přiměřenosti jednání dominantního soutěžitele, tedy otázka, zda zvolený
způsob a intenzita jednání je přiměřená
oprávněným zájmům, které tento dominantní soutěžitel na trhu má. Jednání, kterým dominant hájí své postavení na trhu, nesmí být zjevně nepřiměřené. Naopak, jsou-li
pro takový postup dominanta věcně ospravedlnitelné důvody, není jednání, které by za jiných okolností splňovalo znaky zneužití dominantního postavení, jednáním ve smyslu
§ 11 odst. 1 zákona o ochraně hospodářské
soutěže zakázaným. Soutěžitel v dominantním postavení má tedy právo podniknout takové přiměřené kroky, které považuje za
vhodné k ochraně svých zájmů.“
V daném případě není sporu o tom, že
stěžovatelka byla v předmětném období od
5. 11. 2004 do 10. 8. 2006 dominantním soutěžitelem na relevantním velkoobchodním
trhu dodávek zemního plynu určeného pro
kategorii oprávněných zákazníků. Konkrétně
stěžovatelka působila na nabídkové straně,
přičemž její tržní podíl dosahoval takřka
99 %, a to zejména z toho důvodu, že jako jediná dovážela na základě dlouhodobých kontraktů zemní plyn ze zahraničí (viz bod 117
rozkladového rozhodnutí). Relevantní trh tak
byl na nabídkové straně charakterizovaný
značnou koncentrací, a to v takové míře, že
stěžovatelka měla postavení kvazimonopolního dodavatele plynu určeného pro oprávněné
zákazníky. Za takové situace existovalo zvýšené
riziko, že případné zneužití dominantního postavení stěžovatelkou významným způsobem
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 7 / 2 014
ovlivní hospodářskou soutěž na relevantním
trhu na újmu ostatních soutěžitelů nebo spotřebitelů, což je třeba v souladu s uvedenou
judikaturou zohlednit při posouzení stěžovatelčina jednání. Ostatně stěžovatelka sama si
byla rizika možného porušení soutěžních
předpisů vědoma, neboť jak vyplývá z obsahu
správního spisu, obstarala si na počátku jednání s nekonsolidovanými distributory právní
posudek zaměřený na posouzení souladu návrhů smluv na dodávky plynu se soutěžními
předpisy, minimálně pokud jde o délku trvání
jednotlivých dílčích kupních smluv na dodávky plynu nekonsolidovaným distributorům.
Další klíčovou okolností, ke které je v daném případě třeba přihlédnout, je i období,
v němž k předmětnému jednání došlo. Žalovaný totiž ve výroku ohraničil dobu trvání deliktu obdobím od 5. 11. 2004 do 10. 8. 2006.
Je třeba připomenout, že počínaje dnem 1. 1. 2005
byla v souladu se zákonem č. 458/2000 Sb.,
o podmínkách podnikání a o výkonu státní
správy v energetických odvětvích a o změně
(energetický zákon),
některých zákonů
a v souladu s požadavky směrnice Evropského parlamentu a Rady 2003/55/ES o společných pravidlech pro vnitřní trh se zemním
plynem a o zrušení směrnice 98/30/ES (dále
jen „směrnice o trhu s plynem“) zahájena postupná liberalizace trhu s plynem. Primárním
cílem liberalizace byl vznik účinné hospodářské soutěže na trhu s plynem, přičemž jedním ze základních pilířů liberalizace se stalo
zrušení monopolního postavení provozovatelů distribučních sítí a přepravní soustavy jako dodavatelů plynu a umožnění volby dodavatele plynu oprávněnými zákazníky. Trh
s plynem byl přitom liberalizován postupně
tak, že od 1. 1. 2005 se stali oprávněnými zákazníky všichni koneční zákazníci, jejichž roční spotřeba vztažená na jedno odběrné místo
překročila v roce 2003 hodnotu 15 mil. m3
zemního plynu, a dále všichni držitelé licence
na výrobu elektřiny spalující plyn v tepelných
elektrárnách nebo při kombinované výrobě
elektřiny a tepla, a to v rozsahu své spotřeby
na tuto výrobu. Od 1. 1. 2006 se oprávněnými
zákazníky stali všichni koneční zákazníci s výjimkou domácností a od 1. 1. 2007 všichni ko-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 7 / 2 014
neční zákazníci (§ 55 energetického zákona
ve znění zákona č. 670/2004 Sb.).
Zahájení liberalizace a nová právní úprava trhu s plynem také byly důvodem, proč
stěžovatelka připravila novou úpravu smluvních vztahů upravujících dodávky plynu a tyto návrhy předložila jednotlivým distributorům k jednání. Bylo třeba nově smluvně
upravit právní vztahy mezi účastníky trhu
s plynem tak, aby zejména tržní rizika (rizika
závazků „take or pay“, bilancování atp.) a nově vzniklé náklady byly rozděleny mezi
všechny účastníky trhu. Do té doby takřka neexistující soutěžní prostředí v oboru plynárenství se však teprve začínalo vytvářet. Z hlediska fungování trhu se tedy jednalo o velmi
citlivé období, neboť obchodní vztahy mezi
jednotlivými soutěžiteli dosud nebyly uspořádány a případné zneužití tržní a hospodářské síly ze strany dominantního soutěžitele
mohlo významným způsobem negativně
ovlivnit rozvoj soutěžního prostředí, jehož
vznik byl primárním cílem liberalizace obchodu s plynem.
Z postavení stěžovatelky jako dominantního soutěžitele v kvazimonopolním postavení dovozce a dodavatele plynu na velkoobchodním trhu se tak odvozuje zvláštní
odpovědnost za zvolení takové obchodní
strategie a postupu jednání s ostatními soutěžiteli, která by nebránila rozvoji soutěžního
prostředí na relevantním trhu. Zvýšené riziko
dotčení soutěžního prostředí v období jeho
vytváření klade zvýšené nároky i na posouzení stěžovatelkou zvolené obchodní strategie
a postupu při jednání o smluvních vztazích
upravujících dodávky plynu distribučním
společnostem (do doby jejich oddělení od
činností netýkajících se distribuce plynu,
přepravy plynu a uskladňování plynu) a obchodníkům s plynem, neboť právě vytvoření
přiměřených podmínek pro rozvoj hospodářské činnosti těchto subjektů mělo z hlediska počínající liberalizace trhu s plynem zásadní význam.
Vycházeje z uvedených okolností a úvah
tedy Nejvyšší správní soud přistoupil k posouzení důvodnosti jednotlivě uplatněných
námitek. (...)
VII.C Námitky týkající se posouzení
jednání stěžovatelky a obsahu návrhů
smluv
Nejvyšší správní soud se následně zabýval
posouzením skupiny kasačních námitek, které
směřují proti skutkovým závěrům učiněným
krajským soudem a žalovaným ohledně obsahu
návrhů smluv předložených stěžovatelkou nekonsolidovaným distributorům a průběhu jednání o těchto návrzích. Stěžovatelka v rámci
těchto námitek tvrdila, že v průběhu jednání
o uzavření nových smluv na dodávky zemního plynu netrvala na podmínkách obsažených v návrzích předložených nekonsolidovaným distributorům a přijetí těchto návrhů
nevynucovala, dále že podmínky podnikání
nekonsolidovaných distributorů nebyly znevýhodňující oproti podmínkám, za nichž na
trhu působili konsolidovaní distributoři, a že
podmínky obsažené v návrzích smluv předložených nekonsolidovaným distributorům nebyly méně výhodné, než podmínky obsažené
ve smlouvách uzavřených s konsolidovanými
distributory. Opačné závěry krajského soudu
a žalovaného jsou podle stěžovatelčina názoru nesprávné a nepodložené. Nejvyšší správní soud se bude těmito námitkami zabývat
společně, neboť všechny směřují proti skutkovým závěrům, které žalovaný učinil na základě shromážděných podkladů, a předmětné otázky spolu úzce souvisejí.
Předně je třeba v souvislosti s uvedenými
námitkami poznamenat, že podstata zneužití
dominantního postavení podle výroku I. bodu 1 rozkladového rozhodnutí spočívá v tom,
že stěžovatelka neumožnila nekonsolidovaným distributorům uzavřít rámcové a dílčí
kupní smlouvy za specifikovaných podmínek, které by jim ve svém souhrnu umožnily
účinně konkurovat konsolidovaným distributorům náležejícím do stěžovatelčiny podnikatelské skupiny. Z hlediska soudního přezkumu je proto rozhodující, zda podklady,
které jsou součástí správního spisu, a jednotlivá skutková zjištění, k nimž dospěl žalovaný,
odůvodňují závěr, že se stěžovatelka dopustila uvedeného jednání. Přezkum skutkových
závěrů žalovaného nelze omezit výlučně na
izolované posouzení dílčích námitek, neboť
je třeba komplexně zhodnotit postup stěžovatelky ve všech vzájemných souvislostech.
Namítá-li tedy stěžovatelka opakovaně, že
zjištěný skutkový stav nemá oporu v provedených důkazech, pak rozhodující je zodpovězení otázky, zda stěžovatelka umožnila nekonsolidovaným distributorům uzavřít rámcové
a dílčí kupní smlouvy za podmínek, které by
pro ně nebyly v hospodářské soutěži znevýhodňující. Jinými slovy, zda nekonsolidovaným distributorům byla dána v relevantním
období možnost uzavřít smlouvy na dodávky
zemního plynu za přiměřených podmínek,
které by jim umožnily řádně rozvíjet jejich
podnikatelskou činnost a účinně konkurovat
ostatním soutěžitelům.
VII.C.a)
První otázkou, kterou se v této souvislosti
Nejvyšší správní soud zabýval, je, zda podmínky obsažené v návrzích smluv, jež žalovaný označil ve výroku rozhodnutí, byly vůči
nekonsolidovaným distributorům znevýhodňující, či nikoliv.
Jak již bylo uvedeno, obsah návrhů rámcové smlouvy a tří dílčích smluv upravujících
dodávky zemního plynu distribučním společnostem i průběh jednání mezi stěžovatelkou
a jednotlivými distributory popsal žalovaný
v odůvodnění správního rozhodnutí prvního
stupně (viz body 61–85 rozhodnutí prvního
stupně). Tato zjištění odpovídají obsahu
správního spisu a ani stěžovatelka je nikterak
nerozporuje.
Z obsahu správního spisu vyplynulo, že
stěžovatelka zahájila přípravu návrhů smluv
a jednání s distribučními společnostmi již na
konci roku 2003. Portfolio navrhovaných
smluv upravujících jako celek dodávky plynu
jednotlivým distribučním společnostem se
skládalo z rámcové smlouvy o podmínkách
koupě a prodeje zemního plynu upravující
obecné podmínky dodávek plynu a tří dílčích kupních smluv č. 1 (A), č. 2 (B) a č. 3 (C),
jejichž účelem bylo především stanovení
množství dodaného plynu, úrovně základních jednotkových cen jakožto veličin cenového vzorce pro stanovení ceny za plyn a výše záloh.
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 7 / 2 014
Prvotní neúplné návrhy nového uspořádání smluvních vztahů byly nejprve dne
5. 11. 2004 do 10. 8. 2006 dominantním soutěžitelem na relevantním velkoobchodním
trhu dodávek zemního plynu určeného pro
kategorii oprávněných zákazníků. Konkrétně
stěžovatelka působila na nabídkové straně,
přičemž její tržní podíl dosahoval takřka
99 %, a to zejména z toho důvodu, že jako jediná dovážela na základě dlouhodobých kontraktů zemní plyn ze zahraničí (viz bod 117
rozkladového rozhodnutí). Relevantní trh tak
byl na nabídkové straně charakterizovaný
značnou koncentrací, a to v takové míře, že
stěžovatelka měla postavení kvazimonopolního dodavatele plynu určeného pro oprávněné
zákazníky. Za takové situace existovalo zvýšené
riziko, že případné zneužití dominantního postavení stěžovatelkou významným způsobem
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 7 / 2 014
ovlivní hospodářskou soutěž na relevantním
trhu na újmu ostatních soutěžitelů nebo spotřebitelů, což je třeba v souladu s uvedenou
judikaturou zohlednit při posouzení stěžovatelčina jednání. Ostatně stěžovatelka sama si
byla rizika možného porušení soutěžních
předpisů vědoma, neboť jak vyplývá z obsahu
správního spisu, obstarala si na počátku jednání s nekonsolidovanými distributory právní
posudek zaměřený na posouzení souladu návrhů smluv na dodávky plynu se soutěžními
předpisy, minimálně pokud jde o délku trvání
jednotlivých dílčích kupních smluv na dodávky plynu nekonsolidovaným distributorům.
Další klíčovou okolností, ke které je v daném případě třeba přihlédnout, je i období,
v němž k předmětnému jednání došlo. Žalovaný totiž ve výroku ohraničil dobu trvání deliktu obdobím od 5. 11. 2004 do 10. 8. 2006.
Je třeba připomenout, že počínaje dnem 1. 1. 2005
byla v souladu se zákonem č. 458/2000 Sb.,
o podmínkách podnikání a o výkonu státní
správy v energetických odvětvích a o změně
(energetický zákon),
některých zákonů
a v souladu s požadavky směrnice Evropského parlamentu a Rady 2003/55/ES o společných pravidlech pro vnitřní trh se zemním
plynem a o zrušení směrnice 98/30/ES (dále
jen „směrnice o trhu s plynem“) zahájena postupná liberalizace trhu s plynem. Primárním
cílem liberalizace byl vznik účinné hospodářské soutěže na trhu s plynem, přičemž jedním ze základních pilířů liberalizace se stalo
zrušení monopolního postavení provozovatelů distribučních sítí a přepravní soustavy jako dodavatelů plynu a umožnění volby dodavatele plynu oprávněnými zákazníky. Trh
s plynem byl přitom liberalizován postupně
tak, že od 1. 1. 2005 se stali oprávněnými zákazníky všichni koneční zákazníci, jejichž roční spotřeba vztažená na jedno odběrné místo
překročila v roce 2003 hodnotu 15 mil. m3
zemního plynu, a dále všichni držitelé licence
na výrobu elektřiny spalující plyn v tepelných
elektrárnách nebo při kombinované výrobě
elektřiny a tepla, a to v rozsahu své spotřeby
na tuto výrobu. Od 1. 1. 2006 se oprávněnými
zákazníky stali všichni koneční zákazníci s výjimkou domácností a od 1. 1. 2007 všichni ko-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 7 / 2 014
neční zákazníci (§ 55 energetického zákona
ve znění zákona č. 670/2004 Sb.).
Zahájení liberalizace a nová právní úprava trhu s plynem také byly důvodem, proč
stěžovatelka připravila novou úpravu smluvních vztahů upravujících dodávky plynu a tyto návrhy předložila jednotlivým distributorům k jednání. Bylo třeba nově smluvně
upravit právní vztahy mezi účastníky trhu
s plynem tak, aby zejména tržní rizika (rizika
závazků „take or pay“, bilancování atp.) a nově vzniklé náklady byly rozděleny mezi
všechny účastníky trhu. Do té doby takřka neexistující soutěžní prostředí v oboru plynárenství se však teprve začínalo vytvářet. Z hlediska fungování trhu se tedy jednalo o velmi
citlivé období, neboť obchodní vztahy mezi
jednotlivými soutěžiteli dosud nebyly uspořádány a případné zneužití tržní a hospodářské síly ze strany dominantního soutěžitele
mohlo významným způsobem negativně
ovlivnit rozvoj soutěžního prostředí, jehož
vznik byl primárním cílem liberalizace obchodu s plynem.
Z postavení stěžovatelky jako dominantního soutěžitele v kvazimonopolním postavení dovozce a dodavatele plynu na velkoobchodním trhu se tak odvozuje zvláštní
odpovědnost za zvolení takové obchodní
strategie a postupu jednání s ostatními soutěžiteli, která by nebránila rozvoji soutěžního
prostředí na relevantním trhu. Zvýšené riziko
dotčení soutěžního prostředí v období jeho
vytváření klade zvýšené nároky i na posouzení stěžovatelkou zvolené obchodní strategie
a postupu při jednání o smluvních vztazích
upravujících dodávky plynu distribučním
společnostem (do doby jejich oddělení od
činností netýkajících se distribuce plynu,
přepravy plynu a uskladňování plynu) a obchodníkům s plynem, neboť právě vytvoření
přiměřených podmínek pro rozvoj hospodářské činnosti těchto subjektů mělo z hlediska počínající liberalizace trhu s plynem zásadní význam.
Vycházeje z uvedených okolností a úvah
tedy Nejvyšší správní soud přistoupil k posouzení důvodnosti jednotlivě uplatněných
námitek. (...)
VII.C Námitky týkající se posouzení
jednání stěžovatelky a obsahu návrhů
smluv
Nejvyšší správní soud se následně zabýval
posouzením skupiny kasačních námitek, které
směřují proti skutkovým závěrům učiněným
krajským soudem a žalovaným ohledně obsahu
návrhů smluv předložených stěžovatelkou nekonsolidovaným distributorům a průběhu jednání o těchto návrzích. Stěžovatelka v rámci
těchto námitek tvrdila, že v průběhu jednání
o uzavření nových smluv na dodávky zemního plynu netrvala na podmínkách obsažených v návrzích předložených nekonsolidovaným distributorům a přijetí těchto návrhů
nevynucovala, dále že podmínky podnikání
nekonsolidovaných distributorů nebyly znevýhodňující oproti podmínkám, za nichž na
trhu působili konsolidovaní distributoři, a že
podmínky obsažené v návrzích smluv předložených nekonsolidovaným distributorům nebyly méně výhodné, než podmínky obsažené
ve smlouvách uzavřených s konsolidovanými
distributory. Opačné závěry krajského soudu
a žalovaného jsou podle stěžovatelčina názoru nesprávné a nepodložené. Nejvyšší správní soud se bude těmito námitkami zabývat
společně, neboť všechny směřují proti skutkovým závěrům, které žalovaný učinil na základě shromážděných podkladů, a předmětné otázky spolu úzce souvisejí.
Předně je třeba v souvislosti s uvedenými
námitkami poznamenat, že podstata zneužití
dominantního postavení podle výroku I. bodu 1 rozkladového rozhodnutí spočívá v tom,
že stěžovatelka neumožnila nekonsolidovaným distributorům uzavřít rámcové a dílčí
kupní smlouvy za specifikovaných podmínek, které by jim ve svém souhrnu umožnily
účinně konkurovat konsolidovaným distributorům náležejícím do stěžovatelčiny podnikatelské skupiny. Z hlediska soudního přezkumu je proto rozhodující, zda podklady,
které jsou součástí správního spisu, a jednotlivá skutková zjištění, k nimž dospěl žalovaný,
odůvodňují závěr, že se stěžovatelka dopustila uvedeného jednání. Přezkum skutkových
závěrů žalovaného nelze omezit výlučně na
izolované posouzení dílčích námitek, neboť
je třeba komplexně zhodnotit postup stěžovatelky ve všech vzájemných souvislostech.
Namítá-li tedy stěžovatelka opakovaně, že
zjištěný skutkový stav nemá oporu v provedených důkazech, pak rozhodující je zodpovězení otázky, zda stěžovatelka umožnila nekonsolidovaným distributorům uzavřít rámcové
a dílčí kupní smlouvy za podmínek, které by
pro ně nebyly v hospodářské soutěži znevýhodňující. Jinými slovy, zda nekonsolidovaným distributorům byla dána v relevantním
období možnost uzavřít smlouvy na dodávky
zemního plynu za přiměřených podmínek,
které by jim umožnily řádně rozvíjet jejich
podnikatelskou činnost a účinně konkurovat
ostatním soutěžitelům.
VII.C.a)
První otázkou, kterou se v této souvislosti
Nejvyšší správní soud zabýval, je, zda podmínky obsažené v návrzích smluv, jež žalovaný označil ve výroku rozhodnutí, byly vůči
nekonsolidovaným distributorům znevýhodňující, či nikoliv.
Jak již bylo uvedeno, obsah návrhů rámcové smlouvy a tří dílčích smluv upravujících
dodávky zemního plynu distribučním společnostem i průběh jednání mezi stěžovatelkou
a jednotlivými distributory popsal žalovaný
v odůvodnění správního rozhodnutí prvního
stupně (viz body 61–85 rozhodnutí prvního
stupně). Tato zjištění odpovídají obsahu
správního spisu a ani stěžovatelka je nikterak
nerozporuje.
Z obsahu správního spisu vyplynulo, že
stěžovatelka zahájila přípravu návrhů smluv
a jednání s distribučními společnostmi již na
konci roku 2003. Portfolio navrhovaných
smluv upravujících jako celek dodávky plynu
jednotlivým distribučním společnostem se
skládalo z rámcové smlouvy o podmínkách
koupě a prodeje zemního plynu upravující
obecné podmínky dodávek plynu a tří dílčích kupních smluv č. 1 (A), č. 2 (B) a č. 3 (C),
jejichž účelem bylo především stanovení
množství dodaného plynu, úrovně základních jednotkových cen jakožto veličin cenového vzorce pro stanovení ceny za plyn a výše záloh.
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 7 / 2 014
Prvotní neúplné návrhy nového uspořádání smluvních vztahů byly nejprve dne
21. 11. 2003 předloženy konsolidovaným distributorům jako smlouvy o smlouvách budoucích. V průběhu roku 2004 pak následovalo
jednání mezi konsolidovanými distributory
a stěžovatelkou o obsahu smluv, přičemž konečné návrhy rámcové smlouvy a dílčích smluv
stěžovatelka zaslala konsolidovaným distributorům dne 9. 12. 2004. Všichni konsolidovaní
distributoři předložené návrhy do konce roku 2004 přijali a na rozdíl od nekonsolidovaných distributorů tak došlo k uzavření rámcových a dílčích smluv na dodávky plynu
konsolidovaným distributorům. Tyto smlouvy jsou součástí správního spisu.
V případě Jihočeské plynárenské a Pražské plynárenské v relevantním období k uzavření nových smluv upravujících dodávky
zemního plynu podle návrhů stěžovatelky nedošlo. Tyto společnosti totiž odmítly návrhy
vypracované stěžovatelkou přijmout.
Pražské plynárenské předložila stěžovatelka prvotní návrhy smluv o smlouvách budoucích dne 10. 2. 2004. Následovala opakovaná jednání v únoru až dubnu 2004, během
nichž Pražská plynárenská vyjádřila výhrady
k některým navrženým ujednáním, zejména
pokud jde o objem dodávek zemního plynu
a délku trvání smluv, jakož i o navrženou
strukturu revizí cen. Poté došlo k přerušení
jednání, přičemž další (odlišné) verze návrhů
smluv stěžovatelka předložila Pražské plynárenské dne 8. 11. 2004. Vzhledem k tomu, že
před koncem roku 2004 k uzavření smluv nedošlo, dohodly se obě strany místo toho na
uzavření dodatku č. 18 k dosavadní smlouvě
o prodeji a nákupu zemního plynu. Vyjednávání o novém uspořádání smluvních vztahů
však pokračovalo i v roce 2005, přičemž stěžovatelka ve dnech 31. 3. 2005 a 21. 10. 2005
předložila Pražské plynárenské upravené verze návrhů rámcové a dílčích kupních smluv.
Pražská plynárenská během jednání požadovala ujednání o opci na uzavření dílčí kupní
smlouvy č. 3 (C) na další roky, neboť by bez
jejího sjednání nebylo možné zajistit v následujících letech odběr dle dílčích kupních
smluv č. 1 (A) a č. 2 (B). Požadavek na uzavře-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 7 / 2 014
ní dílčí kupní smlouvy č. 3 (C) na dobu delší než
jeden rok však stěžovatelka odmítla s poukazem na možný rozpor s předpisy upravujícími hospodářskou soutěž.
Jihočeské plynárenské stěžovatelka zaslala
prvotní návrhy smluv o smlouvách budoucích
dne 16. 2. 2004. Během následného jednání,
které probíhalo do května 2004, Jihočeská
plynárenská vyjádřila své výhrady k návrhům.
Odmítla nabízenou strukturu smluv a navrhla uzavření tří smluv upravujících zvlášť
přepravu, skladování a nákup zemního plynu, přičemž požadovala, aby k předání zemního plynu docházelo na hranici ČR s tím, že
ukládání zemního plynu do zásobníků si zajistí sama. Požadovala dále ujednání zohledňující ztrátu zákazníka a cenové revize zohledňující konkurenční paliva v jihočeském
regionu. Poté byla jednání přerušena až do
21. 11. 2003 předloženy konsolidovaným distributorům jako smlouvy o smlouvách budoucích. V průběhu roku 2004 pak následovalo
jednání mezi konsolidovanými distributory
a stěžovatelkou o obsahu smluv, přičemž konečné návrhy rámcové smlouvy a dílčích smluv
stěžovatelka zaslala konsolidovaným distributorům dne 9. 12. 2004. Všichni konsolidovaní
distributoři předložené návrhy do konce roku 2004 přijali a na rozdíl od nekonsolidovaných distributorů tak došlo k uzavření rámcových a dílčích smluv na dodávky plynu
konsolidovaným distributorům. Tyto smlouvy jsou součástí správního spisu.
V případě Jihočeské plynárenské a Pražské plynárenské v relevantním období k uzavření nových smluv upravujících dodávky
zemního plynu podle návrhů stěžovatelky nedošlo. Tyto společnosti totiž odmítly návrhy
vypracované stěžovatelkou přijmout.
Pražské plynárenské předložila stěžovatelka prvotní návrhy smluv o smlouvách budoucích dne 10. 2. 2004. Následovala opakovaná jednání v únoru až dubnu 2004, během
nichž Pražská plynárenská vyjádřila výhrady
k některým navrženým ujednáním, zejména
pokud jde o objem dodávek zemního plynu
a délku trvání smluv, jakož i o navrženou
strukturu revizí cen. Poté došlo k přerušení
jednání, přičemž další (odlišné) verze návrhů
smluv stěžovatelka předložila Pražské plynárenské dne 8. 11. 2004. Vzhledem k tomu, že
před koncem roku 2004 k uzavření smluv nedošlo, dohodly se obě strany místo toho na
uzavření dodatku č. 18 k dosavadní smlouvě
o prodeji a nákupu zemního plynu. Vyjednávání o novém uspořádání smluvních vztahů
však pokračovalo i v roce 2005, přičemž stěžovatelka ve dnech 31. 3. 2005 a 21. 10. 2005
předložila Pražské plynárenské upravené verze návrhů rámcové a dílčích kupních smluv.
Pražská plynárenská během jednání požadovala ujednání o opci na uzavření dílčí kupní
smlouvy č. 3 (C) na další roky, neboť by bez
jejího sjednání nebylo možné zajistit v následujících letech odběr dle dílčích kupních
smluv č. 1 (A) a č. 2 (B). Požadavek na uzavře-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 7 / 2 014
ní dílčí kupní smlouvy č. 3 (C) na dobu delší než
jeden rok však stěžovatelka odmítla s poukazem na možný rozpor s předpisy upravujícími hospodářskou soutěž.
Jihočeské plynárenské stěžovatelka zaslala
prvotní návrhy smluv o smlouvách budoucích
dne 16. 2. 2004. Během následného jednání,
které probíhalo do května 2004, Jihočeská
plynárenská vyjádřila své výhrady k návrhům.
Odmítla nabízenou strukturu smluv a navrhla uzavření tří smluv upravujících zvlášť
přepravu, skladování a nákup zemního plynu, přičemž požadovala, aby k předání zemního plynu docházelo na hranici ČR s tím, že
ukládání zemního plynu do zásobníků si zajistí sama. Požadovala dále ujednání zohledňující ztrátu zákazníka a cenové revize zohledňující konkurenční paliva v jihočeském
regionu. Poté byla jednání přerušena až do
31. 8. 2004. Dne 5. 11. 2004 zaslala stěžovatelka Jihočeské plynárenské upravené návrhy
rámcové a dílčích kupních smluv. Vzhledem
k neshodě obou stran ohledně navrhované
struktury obchodních vztahů však k uzavření
smluv nedošlo. Strany proto začaly jednat
o úpravě stávající smlouvy o prodeji a nákupu zemního plynu upravující dodávky zemního plynu. Dne 17. 5. 2005 byl však uzavřen
pouze dodatek č. 25 ke stávající smlouvě
upravující čtvrtletní a roční hodnoty sjednaného množství zemního plynu pro rok 2005
a hodnoty ročních odběrů pro roky 2006 až
31. 8. 2004. Dne 5. 11. 2004 zaslala stěžovatelka Jihočeské plynárenské upravené návrhy
rámcové a dílčích kupních smluv. Vzhledem
k neshodě obou stran ohledně navrhované
struktury obchodních vztahů však k uzavření
smluv nedošlo. Strany proto začaly jednat
o úpravě stávající smlouvy o prodeji a nákupu zemního plynu upravující dodávky zemního plynu. Dne 17. 5. 2005 byl však uzavřen
pouze dodatek č. 25 ke stávající smlouvě
upravující čtvrtletní a roční hodnoty sjednaného množství zemního plynu pro rok 2005
a hodnoty ročních odběrů pro roky 2006 až
2008. Strany se do konce roku 2005 neshodly na ceně dodávaného zemního plynu, stěžovatelka tedy cenu stanovovala jednostranně
na základě výsledků probíhajících jednání.
Vzhledem k přetrvávajícím neshodám ohledně struktury smluv, výše ceny, místa dodání
a trvání smluv stěžovatelka na rozdíl od Pražské plynárenské nepředložila Jihočeské plynárenské v průběhu roku 2005 žádné další
varianty rámcové smlouvy ani dílčích kupních smluv. Jihočeská plynárenská trvala
u smluv na jejich maximální délce 5 let a na
místu dodání zemního plynu na hranicích
České republiky.
Z obsahu jednotlivých variant návrhů
rámcových a dílčích kupních smluv předložených nekonsolidovaným distributorům ža-
lovaný dovodil, že stěžovatelka v návrzích, jež
předkládala oběma skupinám distributorů,
znevýhodnila nekonsolidované distributory,
tj. soutěžitele, kteří nenáleželi do její podnikatelské skupiny. Toto znevýhodnění spatřoval v ustanoveních návrhů rámcové kupní
smlouvy, která měla upravovat termíny nabytí účinnosti žádosti o revizi jednotkové ceny
plynu. Dále žalovaný shledal, že návrhy rámcových smluv neobsahovaly ustanovení upravující postup stran v případě, že by některý
odběratel nekonsolidovaných distributorů
vyžadoval zvláštní přístup ohledně dodávek,
jakož i v případech ztráty významného odběratele či přechodného snížení odběru plynu
významným odběratelem. Znevýhodňující byla podle žalovaného též výše základní úrovně
jednotkové ceny za plyn stanovená ve stěžovatelčiných návrzích dílčích kupních smluv.
Pokud jde o smluvní cenu za plyn, návrhy
předkládané nekonsolidovaným distributorům stanovily ve všech případech, že jednou
z jejích složek je tzv. dílčí cena za plyn odebraný na základě jednotlivých dílčích kupních smluv, která tvoří v podstatě kupní cenu
za dodaný plyn bez dalších služeb souvisejících s dodáním plynu. Výše této dílčí kupní
ceny se určí jako součin jednotkové ceny za
plyn pro konkrétní měsíc a množství odebraného plynu v tomto měsíci, přičemž výše jednotkové ceny za plyn je výsledkem cenového
vzorce obsaženého v příloze rámcové smlouvy. Základní úroveň jednotkové ceny za plyn
stanovená v návrzích jednotlivých dílčích
kupních smluv tak tvoří základní parametr
pro stanovení jednotkové ceny za plyn, což
znamená, že je rozhodující pro stanovení výše dílčí ceny za plyn.
Stěžovatelka v návrzích předložených Jihočeské plynárenské a Pražské plynárenské
v listopadu 2004 stanovila základní úroveň
jednotkové ceny za plyn ve všech dílčích kupních smlouvách vyšší než v návrzích, na
základě nichž došlo k uzavření smluv s konsolidovanými distributory. Je pravdou, že následně stěžovatelka v průběhu pokračujícího
jednání s Pražskou plynárenskou upravila navrhovanou základní úroveň jednotkové ceny
v návrzích předložených této společnosti
v březnu a říjnu roku 2005. Základní úroveň
jednotkové ceny v dílčích kupních smlouvách č. 1 (A) a č. 2 (B) se tak snížila na stejnou
výši jako ve smlouvách uzavřených s konsolidovanými distributory, avšak základní úroveň
jednotkové ceny v návrhu dílčí kupní smlouvy č. 3 (C) zůstala i po snížení vyšší, než u stejného typu smluv uzavřených s konsolidovanými distributory.
Za situace, kdy výchozím parametrem
pro určení dílčí ceny za plyn, tedy v podstatě
kupní ceny za dodávaný zemní plyn, měla být
ujednaná základní úroveň jednotkové ceny za
plyn, je tedy zřejmé, že vzhledem ke stejnému
cenovému vzorci by i jednotková cena za
plyn navrhovaná nekonsolidovaným distributorům byla vždy vyšší, a tedy méně výhodná,
než v případě konsolidovaných distributorů.
To platí jak v případě Jihočeské plynárenské,
tak i Pražské plynárenské, neboť i přes snížení základní úrovně jednotkové ceny v návrzích dílčí kupní smlouvy č. 1 (A) a č. 2 (B)
předložených Pražské plynárenské v roce
2005 byly celkové cenové podmínky i pro tuto společnost znevýhodňující.
Namítá-li stěžovatelka v této souvislosti,
že struktura navrhované ceny zemního plynu
nebyla podrobena analýze zaměřené na její
výhodnost, je třeba konstatovat, že stěžovatelka pouze zcela obecně zpochybňuje závěr žalovaného, aniž by ovšem uvedla jakékoliv
konkrétní důvody, proč by měl být závěr o nevýhodnosti cenových podmínek navržených
nekonsolidovaným distributorům nesprávný.
Stěžovatelka ani nekonkretizovala, v čem by
měla taková analýza výhodnosti podmínek týkajících se struktury ceny spočívat. Závěr žalovaného o nevýhodnosti navržených cenových
podmínek je přitom založen na racionální úvaze a má oporu ve zjištěném skutkovém stavu.
Stěžovatelka nikterak nerozporuje ani správnost samotných údajů o navržené výši základní úrovně jednotkové ceny. Nelze tak prima
facie nalézt žádné důvody, které by svědčily
o nesprávnosti úvahy žalovaného. Uvedené
dílčí námitce proto nelze přisvědčit.
Pokud jde o ustanovení upravující revize
jednotkové ceny za plyn, žalovaný shledal
znevýhodňující skutečnost, že termíny naby-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 7 / 2 014
tí účinnosti žádosti a následné žádosti o řádnou revizi jednotkové ceny za plyn stanovila
stěžovatelka rozdílně. V návrzích určených nekonsolidovaným distributorům stanovila stěžovatelka delší lhůty pro nabytí účinnosti žádostí o řádnou revizi než u konsolidovaných
distributorů. Ani tuto skutečnost stěžovatelka
nerozporuje. Namítá však, že je třeba přihlédnout k tomu, že ustanovení o revizi jednotkové
ceny za plyn bylo upraveno ve prospěch obou
stran. Delší lhůta pro revize jednotkové ceny
za plyn je proto výhodná pro nekonsolidované
distributory v tom směru, že žádost o revizi by
mohla podat i stěžovatelka, což by mohlo naopak vést ke zvýšení jednotkové ceny za plyn.
Za takové situace by delší lhůta pro revizi jednotkové ceny byla podle jejího názoru pro nekonsolidované distributory výhodnější.
Pokud jde o tuto dílčí námitku, lze souhlasit se stěžovatelkou, že právo podat žádost
o revizi jednotkové ceny za plyn byla v návrzích smluv stanovena jak ve prospěch nekonsolidovaných distributorů, tak ve prospěch
stěžovatelky. Delší lhůty pro nabytí účinnosti
žádostí by tak oboustranně poskytovaly větší
cenovou stabilitu a omezovaly riziko možných výkyvů jednotkové ceny za plyn. V tomto ohledu je tedy třeba korigovat závěry krajského soudu. Nicméně, lhůty pro revizi
jednotkové ceny za plyn musí být hodnoceny
v celkovém smluvním kontextu a také s ohledem na postavení stěžovatelky a nekonsolidovaných distributorů na trhu s plynem.
Z hlediska fungování liberalizovaného trhu je
za daných okolností třeba vážit i to, zda pro
jeho účastníky je výhodou finanční stabilita
v podobě relativně pevně určených a předvídatelných cen, anebo možnost pružněji upravovat výši cen s ohledem na aktuální tržní situaci tak, aby mohli jednotliví distributoři
vyjít vstříc požadavkům zákazníků a reagovat
včas na případné snížení i zvýšení tržní ceny.
V daném případě vyplývá z obsahu smluv
uzavřených s konsolidovanými distributory
i z návrhů rámcových smluv předložených
nekonsolidovaným distributorům, že klíčovou podmínkou pro revizi jednotkové ceny je
podstatná změna hodnoty zemního plynu
v různých segmentech trhu v konkurenci
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 7 / 2 014
s ostatními zdroji energie. Při delší lhůtě pro
revizi by tak v případě poklesu hodnoty zemního plynu byli nekonsolidovaní distributoři
po relativně delší dobu znevýhodněni vůči
ostatním dodavatelům plynu, případně alternativních zdrojů energie. Toto riziko by museli nést z toho důvodu, že by neměli možnost
před uplynutím lhůty pro podání žádosti
o revizi snížit vlastní náklady na odběr zemního plynu. Museli by tak po určitou (relativně delší) dobu nést zvýšené náklady způsobené vyšší dílčí (kupní) cenou za plyn, než
jaká je skutečná hodnota zemního plynu odpovídající poptávce, což by jim přinášelo
konkurenční nevýhodu. Naopak v případě
zvýšení hodnoty zemního plynu lze předpokládat opačný efekt, tedy že nekonsolidovaní
distributoři by byli zvýhodněni, a to tím, že
by po relativně delší dobu měli zaručen odběr zemního plynu za stabilní ceny, které
jsou nižší než obvyklá hodnota zemního plynu odpovídající poptávce. Mohli by tedy po
určitou dobu nabízet zákazníkům produkty
s nižšími náklady než ostatní soutěžitelé.
Uvedené by však platilo pouze tehdy, pokud by stěžovatelka jako prodávající za takové situace neměla žádnou jinou možnost, jak
změnit výši jednotkové ceny za plyn. Tak tomu ovšem není, neboť stěžovatelka zahrnula
do návrhů článku rámcových smluv upravujících revize jednotkové ceny za plyn také ustanovení, podle něhož může jako prodávající
požadovat revizi jednotkové ceny za plyn také v případě změny ceny, kterou hradí svým
vlastním dodavatelům zemního plynu. Toto
oprávnění je přitom stanoveno pouze ve prospěch stěžovatelky, případného snížení ceny
zemního plynu, kterou platí stěžovatelka
svým dodavatelům, se nemůže dovolávat žádný z konsolidovaných ani nekonsolidovaných
distributorů. Navíc stěžovatelka jako prodávající není v tomto ustanovení vázána jakýmikoliv dalšími podmínkami či lhůtami.
Tvrzení stěžovatelky, že oprávnění dovolat se revize jednotkové ceny poskytuje v důsledku delší lhůty pro nabytí účinnosti revize
nekonsolidovaným distributorům větší ochranu před zvýšením ceny za dodávku plynu, tedy neplatí bez výjimky. Navíc je třeba zdůraz-
nit, že zájmům soutěžitelů a spotřebitelů v liberalizovaném tržním prostředí spíše odpovídá stav, kdy každý z účastníků trhu v řetězci
dodavatelů může pružně reagovat na změny
tržního prostředí, zejména cen komodity na
volném trhu. Případné změny cen tak lze snáze přenést na dalšího účastníka v dodavatelsko-odběratelském řetězci a v posledku na
konečného zákazníka. Plynulé přenesení rizika a nákladů tak podporuje rozvoj soutěžního prostředí a umožňuje konečným zákazníkům těžit z výhod hospodářské soutěže.
Naopak delší „zakonzervování“ ceny s sebou
za dané situace vedle určité finanční stability,
na kterou poukazuje stěžovatelka, přináší
i zvýšení rizika, že účastníci trhu nebudou
schopni pružně reagovat na aktuální tržní situaci, což by mohlo mít negativní dopad na
jejich konkurenceschopnost na liberalizovaném trhu.
Za těchto okolností se tedy jeví závěr žalovaného a krajského soudu o nevýhodnosti
delších lhůt pro první a následné řádné revize jednotkové kupní ceny jako správný.
Pokud jde o ustanovení označené ve
smlouvách s konsolidovanými distributory jako „Zvláštní ustanovení“, je třeba posoudit
jeho obsah. Předmětné ujednání obsahuje
závazek stran vyvinout přiměřené úsilí k dosažení dohody o úpravě podmínek kterékoliv dílčí kupní smlouvy v případě, že by některý odběratel kupujícího vyžadoval zvláštní přístup
ohledně dodávek. Dále obsahuje i povinnost
projednat změnu kterékoliv dílčí kupní smlouvy v případě zmenšení trhu v důsledku ztráty
významných odběratelů a povinnost projednat
možnost odběru v případě přechodného podstatného snížení odběru zemního plynu. Ze
znění těchto ustanovení je zřejmé, že tato
oprávnění jsou stanovena na ochranu zájmů
kupujícího, a tedy v jeho prospěch.
Nelze souhlasit se stěžovatelkou, že uvedené ustanovení je pouhou nezávaznou a nevynutitelnou deklarací bez právního významu. Z hlediska smluvního práva se jedná
o závazek, kterým na sebe stěžovatelka převzala povinnost jednat v případě splnění stanovených podmínek v dobré víře s protistranou o změně obsahu smlouvy. Skutečnost, že
uvedené ustanovení neobsahuje sankci, tedy
že se strany nedohodly na následcích porušení tohoto závazku, neznamená, že se jedná
o ustanovení právně bezvýznamné. Jako sankce
za porušení uvedených povinností přichází
v úvahu například povinnost k náhradě škody,
pokud by stěžovatelka zcela odmítla o změně
smlouvy jednat anebo pokud by k jednání
přistoupila pouze formálně, tedy v rozporu
s povinností jednat v dobré víře. Krajský
soud proto zcela správně uvedl, že uvedené
pravidlo sice nezakládá nárok na to, aby
k úpravě množství odběru plynu došlo, avšak
zakládá právo kupujícího iniciovat jednání
mezi stranami a toto pravidlo nelze považovat za pouhou deklaraci.
Byť tedy uvedené ustanovení neupravuje
konkrétní způsob, jak má být změněna smlouva, a nevyplývá z něj ani povinnost stěžovatelky změnu smlouvy akceptovat, absence takového ujednání, které by se uplatnilo zejména
v případech změny množství odebíraného
zemního plynu, by stavěla nekonsolidované
distributory do nevýhodného postavení. Ztráta významného oprávněného zákazníka, případně dočasné významné snížení jeho odběru, by za podmínek stanovených v návrzích
smluv mohla představovat významnou ekonomickou zátěž na straně nekonsolidovaných distributorů. Tyto návrhy jsou totiž postaveny na principu take-or-pay (odeber,
nebo zaplať), to znamená, že i v případě, pokud by některý z nekonsolidovaných distributorů z důvodů na straně vlastního odběratele neodebral ujednané množství plynu
nebo jeho část, byl by povinen za podmínek
stanovených ve smlouvě uhradit podstatnou
část dílčí ceny za plyn. Uvedený princip představuje s ohledem na liberalizaci trhu značné
riziko, kterému lze alespoň zčásti čelit závazným ujednáním o postupu v případě změny
odebíraného množství plynu. Neexistence
takového ujednání by mohla přivést nekonsolidované distributory do nevýhodného postavení, neboť by neměli ani minimální záruku
toho, že by strany začaly v případě podstatné
změny (snížení) odebíraného množství plynu alespoň jednat o změně smlouvy.
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 7 / 2 014
Nejvyšší správní soud tak dospěl k závěru,
že podmínky uvedené ve výroku I. bodu 1 napadeného rozkladového rozhodnutí, které stěžovatelka zahrnula do svých návrhů rámcových
a dílčích kupních smluv, jsou vůči nekonsolidovaným distributorům znevýhodňující.
VII.C.b)
Stěžovatelka dále tvrdí, že v průběhu jednání s nekonsolidovanými distributory byly
z její strany návrhy rámcových a dílčích
smluv na dodávky plynu upravovány a důvodem neúspěchu jednání o uzavření smluv byla především neochota nekonsolidovaných
distributorů přijmout navržené podmínky,
byť byly srovnatelné se smlouvami, které byly
uzavřeny s konsolidovanými distributory.
V tomto ohledu lze dát stěžovatelce pouze zčásti za pravdu v tom, že v průběhu jednání o novém uspořádání smluvních vztahů
upravujících dodávky plynu nekonsolidovaným distributorům, které bylo zahájeno již
v roce 2004, postupně upravovala své návrhy.
Některé z těchto změn se přitom dotkly i uvedených ustanovení, která žalovaný označil za
znevýhodňující. To se týká především návrhů
určených Pražské plynárenské, s níž stěžovatelka, na rozdíl od Jihočeské plynárenské, pokračovala v jednání o nových smlouvách na
dodávky plynu i v průběhu roku 2005.
Konkrétně stěžovatelka
již v návrhu
z března roku 2005 snížila hodnotu základní
úrovně jednotkové ceny v dílčích kupních
smlouvách č. 1 (A) a č. 2 (B). Základní úroveň
jednotkové ceny v dílčí kupní smlouvě č. 3 (C)
byla snížena rovněž, ovšem i po tomto snížení přesahovala výrazně základní úroveň jednotkové ceny stanovenou ve smlouvách
s konsolidovanými distributory. V tomto návrhu byla dále zkrácena i lhůta pro nabytí
účinnosti následné žádosti o řádnou revizi
jednotkové ceny za plyn, a to ze tří na dva roky. V posledním návrhu, který stěžovatelka
předložila Pražské plynárenské v říjnu roku
2005, již došlo ke zkrácení lhůty pro nabytí
účinnosti první žádosti o revizi jednotkové
ceny za plyn, a to z 1. 10. 2008 na 1. 10. 2006,
a do tohoto návrhu byl také zahrnut článek
označený nadpisem „Revize množství zemní-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 7 / 2 014
ho plynu“, který upravoval postup stran pro
případy, že některý z odběratelů kupujícího
vyžaduje zvláštní přístup ohledně dodávek,
povinnost projednat změnu kterékoliv dílčí
kupní smlouvy v případě zmenšení trhu v důsledku ztráty významných odběratelů a povinnost projednat možnost pozdějšího odběru v případě přechodného podstatného
snížení odběru zemního plynu. Znevýhodňující podmínky označené žalovaným tak byly
zčásti odstraněny.
Skutečnost, že stěžovatelka ve prospěch
Pražské plynárenské upravila předkládané návrhy, však nevyvrací závěr, že stěžovatelka svým
postupem v rámci celého jednání o smluvní
úpravě dodávek zemního plynu neumožnila
ani jednomu z nekonsolidovaných distributorů uzavřít smlouvy upravující dodávky plynu
za neznevýhodňujících podmínek. Jak správně uvedl krajský soud, již samotná skutečnost, že stěžovatelka učinila součástí návrhů
rámcových a dílčích kupních smluv takové
podmínky, které by snižovaly jejich konkurenceschopnost, znamená, že nekonsolidovaní distributoři byli již v průběhu jednání významnou měrou znevýhodněni. V průběhu
jednání se museli potýkat s většími překážkami, a jejich postavení na trhu se zemním plynem určeným pro oprávněné zákazníky tak
bylo za situace, kdy v důsledku stěžovatelčina
postupu neměli možnost uzavřít smlouvy na
dodávku plynu za neznevýhodňujících podmínek, oslabeno. Přitom je důležité, že k tomuto jednání došlo právě v období zahájení
liberalizace trhu s plynem, kdy se již distributoři (konsolidovaní i nekonsolidovaní) a další
obchodníci s plynem měli začít střetávat na
trhu s plynem v boji o oprávněné zákazníky.
Nekonsolidovaní distributoři tak byli znevýhodněni v boji o oprávněné zákazníky.
Navíc i v návrzích smluv, které stěžovatelka předložila Pražské plynárenské v říjnu roku 2005, byla stále obsažena vyšší základní
úroveň jednotkové ceny pro odběr plynu na
základě dílčí kupní smlouvy č. 3 (C). Znevýhodňující podmínky, na něž žalovaný ve výroku napadeného rozkladového rozhodnutí
poukázal, tak nebyly ani z tohoto návrhu zcela odstraněny. Zároveň ani Jihočeské plyná-
renské stěžovatelka v předmětném období
nepředložila návrhy smluv, jež by umožňovaly nekonsolidovaným distributorům uzavřít
smlouvy na dodávky plynu za neznevýhodňujících podmínek. Jak tedy v podstatě správně
uvedl krajský soud, stále platilo, že znevýhodňující podmínky nebyly z návrhů smluv zcela
odstraněny a stále existovala pluralita na straně „nekonsolidovaných“ distributorů, s nimiž nebyly uzavřeny smlouvy za neznevýhodňujících podmínek.
Stěžovatelka v postavení dominantního
soutěžitele na relevantním trhu nesla zvláštní
odpovědnost za to, aby jejím jednáním vůči
ostatním soutěžitelům nedošlo k narušení
hospodářské soutěže. V rozporu s tímto požadavkem však stěžovatelka během vyjednávání
s nekonsolidovanými distributory o novém
uspořádání smluvních vztahů upravujících
dodávky zemního plynu předložila nekonsolidovaným distributorům takové návrhy, které obsahovaly uvedené znevýhodňující cenové a obchodní podmínky. Byť tedy ve vztahu
k Pražské plynárenské z některých těchto požadavků ustoupila, stále platí, že neumožnila
nekonsolidovaným distributorům uzavřít
smlouvy na dodávky plynu, které by tyto soutěžitele neznevýhodňovaly. Požadavkům vyplývajícím ze zvláštní odpovědnosti dominantního soutěžitele tedy stěžovatelka nedostála.
Znevýhodnění nekonsolidovaných distributorů přitom lze spatřovat v kladení znevýhodňujících podmínek v samotných návrzích, jakož i v tom, že se tito distributoři dostali do
nevýhodnějšího postavení v hospodářské soutěži se svými konkurenty, zejména s konsolidovanými distributory, neboť jim nebyla dána
možnost uzavřít smlouvy zaručující dlouhodobé dodávky za předvídatelných podmínek.
Stěžovatelka dále argumentuje tím, že důvodem nepřijetí návrhů rámcových a dílčích
kupních smluv nebyla skutečnost, že tyto návrhy obsahovaly znevýhodňující podmínky,
nýbrž odmítavé stanovisko obou nekonsolidovaných distributorů, kteří vůbec neměli
zájem uzavřít smlouvy v obdobné struktuře
a za obdobných podmínek jako konsolidovaní distributoři.
V prvé řadě je třeba uvést, že uvedené stěžovatelčino tvrzení neodpovídá zjištěnému
skutkovému stavu. K předložení takových návrhů smluv neobsahujících žádné ze žalovaným označených znevýhodňujících podmínek
nedošlo, byť v případě Pražské plynárenské
stěžovatelka obsah návrhů podstatně upravila. Až na základní úroveň jednotkové ceny za
plyn obsaženou v návrhu dílčí kupní ceny
č. 3 (C) byl její poslední návrh shodný se
smlouvami uzavřenými s konsolidovanými
distributory. Posouzení správnosti skutkových závěrů, k nimž dospěl žalovaný, ovšem
nelze stavět na hypotetické otázce, zda by návrhy neobsahující předmětné znevýhodňující podmínky byly pro nekonsolidované distributory přijatelné, či nikoliv. Nelze totiž
vyloučit ani to, že by např. Pražská plynárenská při snížení základní úrovně jednotkové
ceny za plyn obsažené v návrhu dílčí kupní
ceny č. 3 (C) na úroveň smluv uzavřených
s konsolidovanými distributory, měla o uzavření smluv zájem.
Z hlediska stěžovatelčiny odpovědnosti
za předmětný skutek je podstatné, že i přes
výhrady a připomínky nekonsolidovaných
distributorů k navrhovanému komplexu rámcových a dílčích kupních smluv, stěžovatelka
stále prosazovala zvolenou obchodní strategii
a na takto jednostranně navrženém smluvním portfoliu v podstatě nic zásadního nezměnila. Samozřejmě nelze tvrdit, že by stěžovatelka měla za situace, kdy konsolidovaní
distributoři uzavřeli smlouvy podle jejích návrhů, povinnost uzavřít s nekonsolidovanými
distributory smlouvy za zcela identických
podmínek. Tím spíše nelze dovozovat, že by
na takovou smluvní úpravu museli přistoupit
i nekonsolidovaní distributoři. V souladu
s principem smluvní autonomie mají strany
právo vstoupit do smluvního vztahu za podmínek dosažených vzájemnou dohodou, pokud taková ujednání nejsou v rozporu s kogentními ustanoveními zákona. Opět však
platí, že stěžovatelka jako dominantní soutěžitel nese zvláštní odpovědnost za to, aby jejím chováním nedošlo k narušení účinné hospodářské soutěže, což znamená, že nesmí na
ostatních soutěžitelích vynucovat přijetí zne-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 7 / 2 014
užívajících či nepřiměřených smluvních
podmínek.
Jak již bylo uvedeno, Jihočeská plynárenská od počátku jednání odmítala nabízenou
strukturu smluv a namísto toho se domáhala
uzavření tří smluv upravujících zvláště přepravu, skladování a nákup zemního plynu,
přičemž požadovala, aby k předání zemního
plynu docházelo na hranici ČR s tím, že ukládání zemního plynu do zásobníků zajistí sama na svůj účet. Během jednání také deklarovala, že maximální délka trvání smluv by měla
být omezena na 5 let. Uvedené požadavky se
jeví s ohledem na liberalizaci trhu s plynem
jako oprávněné, neboť nové uspořádání mělo
mj. spočívat na principech volné hospodářské soutěže mezi jednotlivými subjekty nabízejícími dodávky plynu ať již konečným zákazníkům, nebo dalším účastníkům trhu
s plynem a dále také na principu nediskriminačního přístupu k přenosovým, distribučním a skladovacím zařízením (viz body 6 a 7
odůvodnění směrnice o trhu s plynem). Aniž
by Nejvyšší správní soud jakkoli hodnotil důvody, které vedly krajský soud ke zrušení výroku I. bodu 2 žalobou napadeného rozhodnutí, neboť tato část rozsudku krajského
soudu nebyla napadena kasační stížností, musí
v souvislosti s uplatněnými námitkami stěžovatelky konstatovat, že stěžovatelka opakovaně
principy smluvních ujednání navržených Jihočeskou plynárenskou odmítla, mj. i s odůvodněním, že neodpovídají její obchodní
strategii. Z obsahu listin zachycujících průběh jednání i z obsahu samotných návrhů
smluv nevyplývá, že by stěžovatelka na zásadní výhrady a připomínky Jihočeské plynárenské relevantním způsobem reagovala. Stěžovatelka nenabídla Jihočeské plynárenské
žádnou relevantní alternativu k jí prosazovaným principům návrhů smluv, pouze jednostranně odmítala její požadavky a stále trvala
v podstatě na stejném obsahu smluv. Za této
situace proto nemůže stěžovatelka své jednání ospravedlnit tím, že Jihočeská plynárenská
odmítla akceptovat její návrhy, které pro ni
nebyly přijatelné.
Pražská plynárenská pokračovala, na rozdíl od Jihočeské plynárenské, v jednání o ob-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 7 / 2 014
sahu návrhu rámcové smlouvy a dílčích kupních smluv i v roce 2005. Tato společnost sice nevyjádřila žádné principiální výhrady ke
struktuře smluv navrhovaných stěžovatelkou,
ale jako nepřijatelné označila stanovení objemu dodávaného zemního plynu v návaznosti
na délku trvání smlouvy a délku trvání dílčí
kupní smlouvy č. 3 (C), přičemž požadovala
alespoň opci na prodloužení této smlouvy.
Ani v jejím případě však stěžovatelka žádné jiné možnosti k navrženým smluvním podmínkám nenavrhla a nepředložila ani návrhy
smluv, které by byly skutečně rovnocenné se
smlouvami uzavřenými s nekonsolidovanými
distributory. Ani nesouhlasným stanoviskem
Pražské plynárenské ke stěžovatelčiným návrhům tedy nelze její jednání ospravedlnit.
Lze tak učinit dílčí závěr, že stěžovatelka
v průběhu jednání o uzavření nových smluv
upravujících dodávky plynu s nekonsolidovanými distributory nedostála požadavkům,
které jsou na dominantního soutěžitele kladeny z důvodu jeho zvláštní odpovědnosti za
zachování hospodářské soutěže. Stěžovatelka
sice deklarovala snahu dosáhnout dohody na
oboustranně přijatelném obsahu smluv, ve
skutečnosti ovšem nevytvořila podmínky pro
přijetí takových návrhů smluv upravujících
dodávky plynu, které by pro nekonsolidované distributory nebyly znevýhodňující. Skutečnosti zjištěné během správního řízení přitom nedokládají, že by stěžovatelčino jednání
směřovalo k ochraně jejich oprávněných obchodních zájmů. Ani dílčí úpravy smluvních
podmínek navržených stěžovatelkou Pražské
plynárenské, ani odmítavé stanovisko obou
nekonsolidovaných distributorů tak nemění
nic na celkovém závěru, že stěžovatelka neumožnila těmto soutěžitelům uzavřít smlouvy upravující dodávky plynu za podmínek,
které by pro ně nebyly ve vztahu k jejich konkurentům znevýhodňující.
VII.C.c)
S uvedenými závěry úzce souvisí i další
námitka, která se týká obsahu dodatků ke stávajícím smlouvám na dodávky plynu s nekonsolidovanými distributory. Stěžovatelka zde
tvrdí, že prostřednictvím těchto dodatků měli nekonsolidovaní distributoři zajištěny tako-
vé podmínky podnikání na relevantním trhu,
které pro ně nebyly znevýhodňující.
V této souvislosti je třeba předně uvést, že
potřeba uzavřít dodatky k smlouvám o prodeji a nákupu zemního plynu mezi stěžovatelkou a nekonsolidovanými distributory vznikla
právě z toho důvodu, že se nepodařilo najít
shodu na odpovídajících a vůči nekonsolidovaným distributorům neznevýhodňujících
podmínkách nových smluv na dodávky zemního plynu. Jedná se tedy právě o důsledek toho, že stěžovatelka neumožnila nekonsolidovaným distributorům uzavřít rámcové a dílčí
kupní smlouvy za neznevýhodňujících podmínek a zároveň nepřipustila ani jiné alternativní uspořádání smluvních vztahů. Z rozumných
důvodů proto strany zvolily jako východisko
z této situace změnu a prodloužení platnosti
do té doby platných a účinných smluv. Tyto
smlouvy byly ovšem uzavřeny ještě před liberalizací trhu s plynem, z čehož plyne, že ve
své podstatě neodpovídaly novým ekonomickým poměrům po zahájení liberalizace. Na
rozdíl od dřívějšího stavu byl nově vznikající
trh s plynem vystavěn na principech omezené regulace a volné hospodářské soutěže mezi účastníky trhu. Oprávnění zákazníci postupně získali právo zvolit si dodavatele
plynu, byla omezena regulace cen v plynárenství, byly odděleny činnosti související s provozováním plynárenské soustavy od obchodu s plynem (tzv. unbundling) a účastníkům
trhu s plynem byl za stanovených nediskriminačních podmínek umožněn přístup k plynárenské soustavě.
V uvedeném kontextu nepředstavuje
uzavření dodatků ke stávajícím smlouvám plnohodnotnou alternativu, neboť se v podstatě
jedná pouze o krátkodobé řešení vzniklé situace. Uzavření dodatků ke stávajícím smlouvám alespoň v případě Pražské plynárenské
zajistilo pokračování dodávek zemního plynu a podmínky nezbytné k vytvoření alespoň
základní míry právní jistoty v obchodních
vztazích mezi stěžovatelkou a Pražskou plynárenskou. Na druhou stranu však uzavírání
dodatků nezaručovalo dlouhodobější stabilitu obchodních vztahů a nutnost dojednávat
opakovaně dodatky představovala z dlouho-
dobého hlediska znevýhodnění, neboť nekonsolidovaní distributoři neměli jistotu, zda
a za jakých podmínek budou moci odebírat
plyn od dominantního soutěžitele v dalším
období. Taková situace podstatně znesnadnila vytvoření dlouhodobější obchodní strategie v počátcích liberalizace trhu s plynem
a tím i případný rozvoj jejich obchodní činnosti za účelem získávání nových oprávněných zákazníků, což dokládají např. obtíže
Pražské plynárenské v souvislosti s jednáním
o dodávkách zemního plynu společnosti
Pražská teplárenská, a. s. Již z tohoto důvodu
tedy nelze tvrdit, že nekonsolidovaní distributoři mohli podnikat v předmětném období za neznevýhodňujících podmínek.
Pražská plynárenská uzavřela v relevantním období pět dodatků ke smlouvě o prodeji a nákupu zemního plynu označených pořadovými čísly 17–21. Dodatky č. 17, 19 a 20
přitom obsahovaly pouze méně významné
změny stávající smlouvy. Dodatkem č. 18 ze
dne 15. 12. 2004 bylo upraveno množství dodávaného plynu a cenové podmínky pro rok
2008. Strany se do konce roku 2005 neshodly na ceně dodávaného zemního plynu, stěžovatelka tedy cenu stanovovala jednostranně
na základě výsledků probíhajících jednání.
Vzhledem k přetrvávajícím neshodám ohledně struktury smluv, výše ceny, místa dodání
a trvání smluv stěžovatelka na rozdíl od Pražské plynárenské nepředložila Jihočeské plynárenské v průběhu roku 2005 žádné další
varianty rámcové smlouvy ani dílčích kupních smluv. Jihočeská plynárenská trvala
u smluv na jejich maximální délce 5 let a na
místu dodání zemního plynu na hranicích
České republiky.
Z obsahu jednotlivých variant návrhů
rámcových a dílčích kupních smluv předložených nekonsolidovaným distributorům ža-
lovaný dovodil, že stěžovatelka v návrzích, jež
předkládala oběma skupinám distributorů,
znevýhodnila nekonsolidované distributory,
tj. soutěžitele, kteří nenáleželi do její podnikatelské skupiny. Toto znevýhodnění spatřoval v ustanoveních návrhů rámcové kupní
smlouvy, která měla upravovat termíny nabytí účinnosti žádosti o revizi jednotkové ceny
plynu. Dále žalovaný shledal, že návrhy rámcových smluv neobsahovaly ustanovení upravující postup stran v případě, že by některý
odběratel nekonsolidovaných distributorů
vyžadoval zvláštní přístup ohledně dodávek,
jakož i v případech ztráty významného odběratele či přechodného snížení odběru plynu
významným odběratelem. Znevýhodňující byla podle žalovaného též výše základní úrovně
jednotkové ceny za plyn stanovená ve stěžovatelčiných návrzích dílčích kupních smluv.
Pokud jde o smluvní cenu za plyn, návrhy
předkládané nekonsolidovaným distributorům stanovily ve všech případech, že jednou
z jejích složek je tzv. dílčí cena za plyn odebraný na základě jednotlivých dílčích kupních smluv, která tvoří v podstatě kupní cenu
za dodaný plyn bez dalších služeb souvisejících s dodáním plynu. Výše této dílčí kupní
ceny se určí jako součin jednotkové ceny za
plyn pro konkrétní měsíc a množství odebraného plynu v tomto měsíci, přičemž výše jednotkové ceny za plyn je výsledkem cenového
vzorce obsaženého v příloze rámcové smlouvy. Základní úroveň jednotkové ceny za plyn
stanovená v návrzích jednotlivých dílčích
kupních smluv tak tvoří základní parametr
pro stanovení jednotkové ceny za plyn, což
znamená, že je rozhodující pro stanovení výše dílčí ceny za plyn.
Stěžovatelka v návrzích předložených Jihočeské plynárenské a Pražské plynárenské
v listopadu 2004 stanovila základní úroveň
jednotkové ceny za plyn ve všech dílčích kupních smlouvách vyšší než v návrzích, na
základě nichž došlo k uzavření smluv s konsolidovanými distributory. Je pravdou, že následně stěžovatelka v průběhu pokračujícího
jednání s Pražskou plynárenskou upravila navrhovanou základní úroveň jednotkové ceny
v návrzích předložených této společnosti
v březnu a říjnu roku 2005. Základní úroveň
jednotkové ceny v dílčích kupních smlouvách č. 1 (A) a č. 2 (B) se tak snížila na stejnou
výši jako ve smlouvách uzavřených s konsolidovanými distributory, avšak základní úroveň
jednotkové ceny v návrhu dílčí kupní smlouvy č. 3 (C) zůstala i po snížení vyšší, než u stejného typu smluv uzavřených s konsolidovanými distributory.
Za situace, kdy výchozím parametrem
pro určení dílčí ceny za plyn, tedy v podstatě
kupní ceny za dodávaný zemní plyn, měla být
ujednaná základní úroveň jednotkové ceny za
plyn, je tedy zřejmé, že vzhledem ke stejnému
cenovému vzorci by i jednotková cena za
plyn navrhovaná nekonsolidovaným distributorům byla vždy vyšší, a tedy méně výhodná,
než v případě konsolidovaných distributorů.
To platí jak v případě Jihočeské plynárenské,
tak i Pražské plynárenské, neboť i přes snížení základní úrovně jednotkové ceny v návrzích dílčí kupní smlouvy č. 1 (A) a č. 2 (B)
předložených Pražské plynárenské v roce
2005 byly celkové cenové podmínky i pro tuto společnost znevýhodňující.
Namítá-li stěžovatelka v této souvislosti,
že struktura navrhované ceny zemního plynu
nebyla podrobena analýze zaměřené na její
výhodnost, je třeba konstatovat, že stěžovatelka pouze zcela obecně zpochybňuje závěr žalovaného, aniž by ovšem uvedla jakékoliv
konkrétní důvody, proč by měl být závěr o nevýhodnosti cenových podmínek navržených
nekonsolidovaným distributorům nesprávný.
Stěžovatelka ani nekonkretizovala, v čem by
měla taková analýza výhodnosti podmínek týkajících se struktury ceny spočívat. Závěr žalovaného o nevýhodnosti navržených cenových
podmínek je přitom založen na racionální úvaze a má oporu ve zjištěném skutkovém stavu.
Stěžovatelka nikterak nerozporuje ani správnost samotných údajů o navržené výši základní úrovně jednotkové ceny. Nelze tak prima
facie nalézt žádné důvody, které by svědčily
o nesprávnosti úvahy žalovaného. Uvedené
dílčí námitce proto nelze přisvědčit.
Pokud jde o ustanovení upravující revize
jednotkové ceny za plyn, žalovaný shledal
znevýhodňující skutečnost, že termíny naby-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 7 / 2 014
tí účinnosti žádosti a následné žádosti o řádnou revizi jednotkové ceny za plyn stanovila
stěžovatelka rozdílně. V návrzích určených nekonsolidovaným distributorům stanovila stěžovatelka delší lhůty pro nabytí účinnosti žádostí o řádnou revizi než u konsolidovaných
distributorů. Ani tuto skutečnost stěžovatelka
nerozporuje. Namítá však, že je třeba přihlédnout k tomu, že ustanovení o revizi jednotkové
ceny za plyn bylo upraveno ve prospěch obou
stran. Delší lhůta pro revize jednotkové ceny
za plyn je proto výhodná pro nekonsolidované
distributory v tom směru, že žádost o revizi by
mohla podat i stěžovatelka, což by mohlo naopak vést ke zvýšení jednotkové ceny za plyn.
Za takové situace by delší lhůta pro revizi jednotkové ceny byla podle jejího názoru pro nekonsolidované distributory výhodnější.
Pokud jde o tuto dílčí námitku, lze souhlasit se stěžovatelkou, že právo podat žádost
o revizi jednotkové ceny za plyn byla v návrzích smluv stanovena jak ve prospěch nekonsolidovaných distributorů, tak ve prospěch
stěžovatelky. Delší lhůty pro nabytí účinnosti
žádostí by tak oboustranně poskytovaly větší
cenovou stabilitu a omezovaly riziko možných výkyvů jednotkové ceny za plyn. V tomto ohledu je tedy třeba korigovat závěry krajského soudu. Nicméně, lhůty pro revizi
jednotkové ceny za plyn musí být hodnoceny
v celkovém smluvním kontextu a také s ohledem na postavení stěžovatelky a nekonsolidovaných distributorů na trhu s plynem.
Z hlediska fungování liberalizovaného trhu je
za daných okolností třeba vážit i to, zda pro
jeho účastníky je výhodou finanční stabilita
v podobě relativně pevně určených a předvídatelných cen, anebo možnost pružněji upravovat výši cen s ohledem na aktuální tržní situaci tak, aby mohli jednotliví distributoři
vyjít vstříc požadavkům zákazníků a reagovat
včas na případné snížení i zvýšení tržní ceny.
V daném případě vyplývá z obsahu smluv
uzavřených s konsolidovanými distributory
i z návrhů rámcových smluv předložených
nekonsolidovaným distributorům, že klíčovou podmínkou pro revizi jednotkové ceny je
podstatná změna hodnoty zemního plynu
v různých segmentech trhu v konkurenci
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 7 / 2 014
s ostatními zdroji energie. Při delší lhůtě pro
revizi by tak v případě poklesu hodnoty zemního plynu byli nekonsolidovaní distributoři
po relativně delší dobu znevýhodněni vůči
ostatním dodavatelům plynu, případně alternativních zdrojů energie. Toto riziko by museli nést z toho důvodu, že by neměli možnost
před uplynutím lhůty pro podání žádosti
o revizi snížit vlastní náklady na odběr zemního plynu. Museli by tak po určitou (relativně delší) dobu nést zvýšené náklady způsobené vyšší dílčí (kupní) cenou za plyn, než
jaká je skutečná hodnota zemního plynu odpovídající poptávce, což by jim přinášelo
konkurenční nevýhodu. Naopak v případě
zvýšení hodnoty zemního plynu lze předpokládat opačný efekt, tedy že nekonsolidovaní
distributoři by byli zvýhodněni, a to tím, že
by po relativně delší dobu měli zaručen odběr zemního plynu za stabilní ceny, které
jsou nižší než obvyklá hodnota zemního plynu odpovídající poptávce. Mohli by tedy po
určitou dobu nabízet zákazníkům produkty
s nižšími náklady než ostatní soutěžitelé.
Uvedené by však platilo pouze tehdy, pokud by stěžovatelka jako prodávající za takové situace neměla žádnou jinou možnost, jak
změnit výši jednotkové ceny za plyn. Tak tomu ovšem není, neboť stěžovatelka zahrnula
do návrhů článku rámcových smluv upravujících revize jednotkové ceny za plyn také ustanovení, podle něhož může jako prodávající
požadovat revizi jednotkové ceny za plyn také v případě změny ceny, kterou hradí svým
vlastním dodavatelům zemního plynu. Toto
oprávnění je přitom stanoveno pouze ve prospěch stěžovatelky, případného snížení ceny
zemního plynu, kterou platí stěžovatelka
svým dodavatelům, se nemůže dovolávat žádný z konsolidovaných ani nekonsolidovaných
distributorů. Navíc stěžovatelka jako prodávající není v tomto ustanovení vázána jakýmikoliv dalšími podmínkami či lhůtami.
Tvrzení stěžovatelky, že oprávnění dovolat se revize jednotkové ceny poskytuje v důsledku delší lhůty pro nabytí účinnosti revize
nekonsolidovaným distributorům větší ochranu před zvýšením ceny za dodávku plynu, tedy neplatí bez výjimky. Navíc je třeba zdůraz-
nit, že zájmům soutěžitelů a spotřebitelů v liberalizovaném tržním prostředí spíše odpovídá stav, kdy každý z účastníků trhu v řetězci
dodavatelů může pružně reagovat na změny
tržního prostředí, zejména cen komodity na
volném trhu. Případné změny cen tak lze snáze přenést na dalšího účastníka v dodavatelsko-odběratelském řetězci a v posledku na
konečného zákazníka. Plynulé přenesení rizika a nákladů tak podporuje rozvoj soutěžního prostředí a umožňuje konečným zákazníkům těžit z výhod hospodářské soutěže.
Naopak delší „zakonzervování“ ceny s sebou
za dané situace vedle určité finanční stability,
na kterou poukazuje stěžovatelka, přináší
i zvýšení rizika, že účastníci trhu nebudou
schopni pružně reagovat na aktuální tržní situaci, což by mohlo mít negativní dopad na
jejich konkurenceschopnost na liberalizovaném trhu.
Za těchto okolností se tedy jeví závěr žalovaného a krajského soudu o nevýhodnosti
delších lhůt pro první a následné řádné revize jednotkové kupní ceny jako správný.
Pokud jde o ustanovení označené ve
smlouvách s konsolidovanými distributory jako „Zvláštní ustanovení“, je třeba posoudit
jeho obsah. Předmětné ujednání obsahuje
závazek stran vyvinout přiměřené úsilí k dosažení dohody o úpravě podmínek kterékoliv dílčí kupní smlouvy v případě, že by některý odběratel kupujícího vyžadoval zvláštní přístup
ohledně dodávek. Dále obsahuje i povinnost
projednat změnu kterékoliv dílčí kupní smlouvy v případě zmenšení trhu v důsledku ztráty
významných odběratelů a povinnost projednat
možnost odběru v případě přechodného podstatného snížení odběru zemního plynu. Ze
znění těchto ustanovení je zřejmé, že tato
oprávnění jsou stanovena na ochranu zájmů
kupujícího, a tedy v jeho prospěch.
Nelze souhlasit se stěžovatelkou, že uvedené ustanovení je pouhou nezávaznou a nevynutitelnou deklarací bez právního významu. Z hlediska smluvního práva se jedná
o závazek, kterým na sebe stěžovatelka převzala povinnost jednat v případě splnění stanovených podmínek v dobré víře s protistranou o změně obsahu smlouvy. Skutečnost, že
uvedené ustanovení neobsahuje sankci, tedy
že se strany nedohodly na následcích porušení tohoto závazku, neznamená, že se jedná
o ustanovení právně bezvýznamné. Jako sankce
za porušení uvedených povinností přichází
v úvahu například povinnost k náhradě škody,
pokud by stěžovatelka zcela odmítla o změně
smlouvy jednat anebo pokud by k jednání
přistoupila pouze formálně, tedy v rozporu
s povinností jednat v dobré víře. Krajský
soud proto zcela správně uvedl, že uvedené
pravidlo sice nezakládá nárok na to, aby
k úpravě množství odběru plynu došlo, avšak
zakládá právo kupujícího iniciovat jednání
mezi stranami a toto pravidlo nelze považovat za pouhou deklaraci.
Byť tedy uvedené ustanovení neupravuje
konkrétní způsob, jak má být změněna smlouva, a nevyplývá z něj ani povinnost stěžovatelky změnu smlouvy akceptovat, absence takového ujednání, které by se uplatnilo zejména
v případech změny množství odebíraného
zemního plynu, by stavěla nekonsolidované
distributory do nevýhodného postavení. Ztráta významného oprávněného zákazníka, případně dočasné významné snížení jeho odběru, by za podmínek stanovených v návrzích
smluv mohla představovat významnou ekonomickou zátěž na straně nekonsolidovaných distributorů. Tyto návrhy jsou totiž postaveny na principu take-or-pay (odeber,
nebo zaplať), to znamená, že i v případě, pokud by některý z nekonsolidovaných distributorů z důvodů na straně vlastního odběratele neodebral ujednané množství plynu
nebo jeho část, byl by povinen za podmínek
stanovených ve smlouvě uhradit podstatnou
část dílčí ceny za plyn. Uvedený princip představuje s ohledem na liberalizaci trhu značné
riziko, kterému lze alespoň zčásti čelit závazným ujednáním o postupu v případě změny
odebíraného množství plynu. Neexistence
takového ujednání by mohla přivést nekonsolidované distributory do nevýhodného postavení, neboť by neměli ani minimální záruku
toho, že by strany začaly v případě podstatné
změny (snížení) odebíraného množství plynu alespoň jednat o změně smlouvy.
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 7 / 2 014
Nejvyšší správní soud tak dospěl k závěru,
že podmínky uvedené ve výroku I. bodu 1 napadeného rozkladového rozhodnutí, které stěžovatelka zahrnula do svých návrhů rámcových
a dílčích kupních smluv, jsou vůči nekonsolidovaným distributorům znevýhodňující.
VII.C.b)
Stěžovatelka dále tvrdí, že v průběhu jednání s nekonsolidovanými distributory byly
z její strany návrhy rámcových a dílčích
smluv na dodávky plynu upravovány a důvodem neúspěchu jednání o uzavření smluv byla především neochota nekonsolidovaných
distributorů přijmout navržené podmínky,
byť byly srovnatelné se smlouvami, které byly
uzavřeny s konsolidovanými distributory.
V tomto ohledu lze dát stěžovatelce pouze zčásti za pravdu v tom, že v průběhu jednání o novém uspořádání smluvních vztahů
upravujících dodávky plynu nekonsolidovaným distributorům, které bylo zahájeno již
v roce 2004, postupně upravovala své návrhy.
Některé z těchto změn se přitom dotkly i uvedených ustanovení, která žalovaný označil za
znevýhodňující. To se týká především návrhů
určených Pražské plynárenské, s níž stěžovatelka, na rozdíl od Jihočeské plynárenské, pokračovala v jednání o nových smlouvách na
dodávky plynu i v průběhu roku 2005.
Konkrétně stěžovatelka
již v návrhu
z března roku 2005 snížila hodnotu základní
úrovně jednotkové ceny v dílčích kupních
smlouvách č. 1 (A) a č. 2 (B). Základní úroveň
jednotkové ceny v dílčí kupní smlouvě č. 3 (C)
byla snížena rovněž, ovšem i po tomto snížení přesahovala výrazně základní úroveň jednotkové ceny stanovenou ve smlouvách
s konsolidovanými distributory. V tomto návrhu byla dále zkrácena i lhůta pro nabytí
účinnosti následné žádosti o řádnou revizi
jednotkové ceny za plyn, a to ze tří na dva roky. V posledním návrhu, který stěžovatelka
předložila Pražské plynárenské v říjnu roku
2005, již došlo ke zkrácení lhůty pro nabytí
účinnosti první žádosti o revizi jednotkové
ceny za plyn, a to z 1. 10. 2008 na 1. 10. 2006,
a do tohoto návrhu byl také zahrnut článek
označený nadpisem „Revize množství zemní-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 7 / 2 014
ho plynu“, který upravoval postup stran pro
případy, že některý z odběratelů kupujícího
vyžaduje zvláštní přístup ohledně dodávek,
povinnost projednat změnu kterékoliv dílčí
kupní smlouvy v případě zmenšení trhu v důsledku ztráty významných odběratelů a povinnost projednat možnost pozdějšího odběru v případě přechodného podstatného
snížení odběru zemního plynu. Znevýhodňující podmínky označené žalovaným tak byly
zčásti odstraněny.
Skutečnost, že stěžovatelka ve prospěch
Pražské plynárenské upravila předkládané návrhy, však nevyvrací závěr, že stěžovatelka svým
postupem v rámci celého jednání o smluvní
úpravě dodávek zemního plynu neumožnila
ani jednomu z nekonsolidovaných distributorů uzavřít smlouvy upravující dodávky plynu
za neznevýhodňujících podmínek. Jak správně uvedl krajský soud, již samotná skutečnost, že stěžovatelka učinila součástí návrhů
rámcových a dílčích kupních smluv takové
podmínky, které by snižovaly jejich konkurenceschopnost, znamená, že nekonsolidovaní distributoři byli již v průběhu jednání významnou měrou znevýhodněni. V průběhu
jednání se museli potýkat s většími překážkami, a jejich postavení na trhu se zemním plynem určeným pro oprávněné zákazníky tak
bylo za situace, kdy v důsledku stěžovatelčina
postupu neměli možnost uzavřít smlouvy na
dodávku plynu za neznevýhodňujících podmínek, oslabeno. Přitom je důležité, že k tomuto jednání došlo právě v období zahájení
liberalizace trhu s plynem, kdy se již distributoři (konsolidovaní i nekonsolidovaní) a další
obchodníci s plynem měli začít střetávat na
trhu s plynem v boji o oprávněné zákazníky.
Nekonsolidovaní distributoři tak byli znevýhodněni v boji o oprávněné zákazníky.
Navíc i v návrzích smluv, které stěžovatelka předložila Pražské plynárenské v říjnu roku 2005, byla stále obsažena vyšší základní
úroveň jednotkové ceny pro odběr plynu na
základě dílčí kupní smlouvy č. 3 (C). Znevýhodňující podmínky, na něž žalovaný ve výroku napadeného rozkladového rozhodnutí
poukázal, tak nebyly ani z tohoto návrhu zcela odstraněny. Zároveň ani Jihočeské plyná-
renské stěžovatelka v předmětném období
nepředložila návrhy smluv, jež by umožňovaly nekonsolidovaným distributorům uzavřít
smlouvy na dodávky plynu za neznevýhodňujících podmínek. Jak tedy v podstatě správně
uvedl krajský soud, stále platilo, že znevýhodňující podmínky nebyly z návrhů smluv zcela
odstraněny a stále existovala pluralita na straně „nekonsolidovaných“ distributorů, s nimiž nebyly uzavřeny smlouvy za neznevýhodňujících podmínek.
Stěžovatelka v postavení dominantního
soutěžitele na relevantním trhu nesla zvláštní
odpovědnost za to, aby jejím jednáním vůči
ostatním soutěžitelům nedošlo k narušení
hospodářské soutěže. V rozporu s tímto požadavkem však stěžovatelka během vyjednávání
s nekonsolidovanými distributory o novém
uspořádání smluvních vztahů upravujících
dodávky zemního plynu předložila nekonsolidovaným distributorům takové návrhy, které obsahovaly uvedené znevýhodňující cenové a obchodní podmínky. Byť tedy ve vztahu
k Pražské plynárenské z některých těchto požadavků ustoupila, stále platí, že neumožnila
nekonsolidovaným distributorům uzavřít
smlouvy na dodávky plynu, které by tyto soutěžitele neznevýhodňovaly. Požadavkům vyplývajícím ze zvláštní odpovědnosti dominantního soutěžitele tedy stěžovatelka nedostála.
Znevýhodnění nekonsolidovaných distributorů přitom lze spatřovat v kladení znevýhodňujících podmínek v samotných návrzích, jakož i v tom, že se tito distributoři dostali do
nevýhodnějšího postavení v hospodářské soutěži se svými konkurenty, zejména s konsolidovanými distributory, neboť jim nebyla dána
možnost uzavřít smlouvy zaručující dlouhodobé dodávky za předvídatelných podmínek.
Stěžovatelka dále argumentuje tím, že důvodem nepřijetí návrhů rámcových a dílčích
kupních smluv nebyla skutečnost, že tyto návrhy obsahovaly znevýhodňující podmínky,
nýbrž odmítavé stanovisko obou nekonsolidovaných distributorů, kteří vůbec neměli
zájem uzavřít smlouvy v obdobné struktuře
a za obdobných podmínek jako konsolidovaní distributoři.
V prvé řadě je třeba uvést, že uvedené stěžovatelčino tvrzení neodpovídá zjištěnému
skutkovému stavu. K předložení takových návrhů smluv neobsahujících žádné ze žalovaným označených znevýhodňujících podmínek
nedošlo, byť v případě Pražské plynárenské
stěžovatelka obsah návrhů podstatně upravila. Až na základní úroveň jednotkové ceny za
plyn obsaženou v návrhu dílčí kupní ceny
č. 3 (C) byl její poslední návrh shodný se
smlouvami uzavřenými s konsolidovanými
distributory. Posouzení správnosti skutkových závěrů, k nimž dospěl žalovaný, ovšem
nelze stavět na hypotetické otázce, zda by návrhy neobsahující předmětné znevýhodňující podmínky byly pro nekonsolidované distributory přijatelné, či nikoliv. Nelze totiž
vyloučit ani to, že by např. Pražská plynárenská při snížení základní úrovně jednotkové
ceny za plyn obsažené v návrhu dílčí kupní
ceny č. 3 (C) na úroveň smluv uzavřených
s konsolidovanými distributory, měla o uzavření smluv zájem.
Z hlediska stěžovatelčiny odpovědnosti
za předmětný skutek je podstatné, že i přes
výhrady a připomínky nekonsolidovaných
distributorů k navrhovanému komplexu rámcových a dílčích kupních smluv, stěžovatelka
stále prosazovala zvolenou obchodní strategii
a na takto jednostranně navrženém smluvním portfoliu v podstatě nic zásadního nezměnila. Samozřejmě nelze tvrdit, že by stěžovatelka měla za situace, kdy konsolidovaní
distributoři uzavřeli smlouvy podle jejích návrhů, povinnost uzavřít s nekonsolidovanými
distributory smlouvy za zcela identických
podmínek. Tím spíše nelze dovozovat, že by
na takovou smluvní úpravu museli přistoupit
i nekonsolidovaní distributoři. V souladu
s principem smluvní autonomie mají strany
právo vstoupit do smluvního vztahu za podmínek dosažených vzájemnou dohodou, pokud taková ujednání nejsou v rozporu s kogentními ustanoveními zákona. Opět však
platí, že stěžovatelka jako dominantní soutěžitel nese zvláštní odpovědnost za to, aby jejím chováním nedošlo k narušení účinné hospodářské soutěže, což znamená, že nesmí na
ostatních soutěžitelích vynucovat přijetí zne-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 7 / 2 014
užívajících či nepřiměřených smluvních
podmínek.
Jak již bylo uvedeno, Jihočeská plynárenská od počátku jednání odmítala nabízenou
strukturu smluv a namísto toho se domáhala
uzavření tří smluv upravujících zvláště přepravu, skladování a nákup zemního plynu,
přičemž požadovala, aby k předání zemního
plynu docházelo na hranici ČR s tím, že ukládání zemního plynu do zásobníků zajistí sama na svůj účet. Během jednání také deklarovala, že maximální délka trvání smluv by měla
být omezena na 5 let. Uvedené požadavky se
jeví s ohledem na liberalizaci trhu s plynem
jako oprávněné, neboť nové uspořádání mělo
mj. spočívat na principech volné hospodářské soutěže mezi jednotlivými subjekty nabízejícími dodávky plynu ať již konečným zákazníkům, nebo dalším účastníkům trhu
s plynem a dále také na principu nediskriminačního přístupu k přenosovým, distribučním a skladovacím zařízením (viz body 6 a 7
odůvodnění směrnice o trhu s plynem). Aniž
by Nejvyšší správní soud jakkoli hodnotil důvody, které vedly krajský soud ke zrušení výroku I. bodu 2 žalobou napadeného rozhodnutí, neboť tato část rozsudku krajského
soudu nebyla napadena kasační stížností, musí
v souvislosti s uplatněnými námitkami stěžovatelky konstatovat, že stěžovatelka opakovaně
principy smluvních ujednání navržených Jihočeskou plynárenskou odmítla, mj. i s odůvodněním, že neodpovídají její obchodní
strategii. Z obsahu listin zachycujících průběh jednání i z obsahu samotných návrhů
smluv nevyplývá, že by stěžovatelka na zásadní výhrady a připomínky Jihočeské plynárenské relevantním způsobem reagovala. Stěžovatelka nenabídla Jihočeské plynárenské
žádnou relevantní alternativu k jí prosazovaným principům návrhů smluv, pouze jednostranně odmítala její požadavky a stále trvala
v podstatě na stejném obsahu smluv. Za této
situace proto nemůže stěžovatelka své jednání ospravedlnit tím, že Jihočeská plynárenská
odmítla akceptovat její návrhy, které pro ni
nebyly přijatelné.
Pražská plynárenská pokračovala, na rozdíl od Jihočeské plynárenské, v jednání o ob-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 7 / 2 014
sahu návrhu rámcové smlouvy a dílčích kupních smluv i v roce 2005. Tato společnost sice nevyjádřila žádné principiální výhrady ke
struktuře smluv navrhovaných stěžovatelkou,
ale jako nepřijatelné označila stanovení objemu dodávaného zemního plynu v návaznosti
na délku trvání smlouvy a délku trvání dílčí
kupní smlouvy č. 3 (C), přičemž požadovala
alespoň opci na prodloužení této smlouvy.
Ani v jejím případě však stěžovatelka žádné jiné možnosti k navrženým smluvním podmínkám nenavrhla a nepředložila ani návrhy
smluv, které by byly skutečně rovnocenné se
smlouvami uzavřenými s nekonsolidovanými
distributory. Ani nesouhlasným stanoviskem
Pražské plynárenské ke stěžovatelčiným návrhům tedy nelze její jednání ospravedlnit.
Lze tak učinit dílčí závěr, že stěžovatelka
v průběhu jednání o uzavření nových smluv
upravujících dodávky plynu s nekonsolidovanými distributory nedostála požadavkům,
které jsou na dominantního soutěžitele kladeny z důvodu jeho zvláštní odpovědnosti za
zachování hospodářské soutěže. Stěžovatelka
sice deklarovala snahu dosáhnout dohody na
oboustranně přijatelném obsahu smluv, ve
skutečnosti ovšem nevytvořila podmínky pro
přijetí takových návrhů smluv upravujících
dodávky plynu, které by pro nekonsolidované distributory nebyly znevýhodňující. Skutečnosti zjištěné během správního řízení přitom nedokládají, že by stěžovatelčino jednání
směřovalo k ochraně jejich oprávněných obchodních zájmů. Ani dílčí úpravy smluvních
podmínek navržených stěžovatelkou Pražské
plynárenské, ani odmítavé stanovisko obou
nekonsolidovaných distributorů tak nemění
nic na celkovém závěru, že stěžovatelka neumožnila těmto soutěžitelům uzavřít smlouvy upravující dodávky plynu za podmínek,
které by pro ně nebyly ve vztahu k jejich konkurentům znevýhodňující.
VII.C.c)
S uvedenými závěry úzce souvisí i další
námitka, která se týká obsahu dodatků ke stávajícím smlouvám na dodávky plynu s nekonsolidovanými distributory. Stěžovatelka zde
tvrdí, že prostřednictvím těchto dodatků měli nekonsolidovaní distributoři zajištěny tako-
vé podmínky podnikání na relevantním trhu,
které pro ně nebyly znevýhodňující.
V této souvislosti je třeba předně uvést, že
potřeba uzavřít dodatky k smlouvám o prodeji a nákupu zemního plynu mezi stěžovatelkou a nekonsolidovanými distributory vznikla
právě z toho důvodu, že se nepodařilo najít
shodu na odpovídajících a vůči nekonsolidovaným distributorům neznevýhodňujících
podmínkách nových smluv na dodávky zemního plynu. Jedná se tedy právě o důsledek toho, že stěžovatelka neumožnila nekonsolidovaným distributorům uzavřít rámcové a dílčí
kupní smlouvy za neznevýhodňujících podmínek a zároveň nepřipustila ani jiné alternativní uspořádání smluvních vztahů. Z rozumných
důvodů proto strany zvolily jako východisko
z této situace změnu a prodloužení platnosti
do té doby platných a účinných smluv. Tyto
smlouvy byly ovšem uzavřeny ještě před liberalizací trhu s plynem, z čehož plyne, že ve
své podstatě neodpovídaly novým ekonomickým poměrům po zahájení liberalizace. Na
rozdíl od dřívějšího stavu byl nově vznikající
trh s plynem vystavěn na principech omezené regulace a volné hospodářské soutěže mezi účastníky trhu. Oprávnění zákazníci postupně získali právo zvolit si dodavatele
plynu, byla omezena regulace cen v plynárenství, byly odděleny činnosti související s provozováním plynárenské soustavy od obchodu s plynem (tzv. unbundling) a účastníkům
trhu s plynem byl za stanovených nediskriminačních podmínek umožněn přístup k plynárenské soustavě.
V uvedeném kontextu nepředstavuje
uzavření dodatků ke stávajícím smlouvám plnohodnotnou alternativu, neboť se v podstatě
jedná pouze o krátkodobé řešení vzniklé situace. Uzavření dodatků ke stávajícím smlouvám alespoň v případě Pražské plynárenské
zajistilo pokračování dodávek zemního plynu a podmínky nezbytné k vytvoření alespoň
základní míry právní jistoty v obchodních
vztazích mezi stěžovatelkou a Pražskou plynárenskou. Na druhou stranu však uzavírání
dodatků nezaručovalo dlouhodobější stabilitu obchodních vztahů a nutnost dojednávat
opakovaně dodatky představovala z dlouho-
dobého hlediska znevýhodnění, neboť nekonsolidovaní distributoři neměli jistotu, zda
a za jakých podmínek budou moci odebírat
plyn od dominantního soutěžitele v dalším
období. Taková situace podstatně znesnadnila vytvoření dlouhodobější obchodní strategie v počátcích liberalizace trhu s plynem
a tím i případný rozvoj jejich obchodní činnosti za účelem získávání nových oprávněných zákazníků, což dokládají např. obtíže
Pražské plynárenské v souvislosti s jednáním
o dodávkách zemního plynu společnosti
Pražská teplárenská, a. s. Již z tohoto důvodu
tedy nelze tvrdit, že nekonsolidovaní distributoři mohli podnikat v předmětném období za neznevýhodňujících podmínek.
Pražská plynárenská uzavřela v relevantním období pět dodatků ke smlouvě o prodeji a nákupu zemního plynu označených pořadovými čísly 17–21. Dodatky č. 17, 19 a 20
přitom obsahovaly pouze méně významné
změny stávající smlouvy. Dodatkem č. 18 ze
dne 15. 12. 2004 bylo upraveno množství dodávaného plynu a cenové podmínky pro rok
2005. Zároveň se strany zavázaly k jednání
o možnostech řešení situace v případě, že dojde ke ztrátě oprávněného zákazníka Pražské
plynárenské a následnému snížení odběru.
Dodatkem č. 21 byla platnost stávající smlouvy prodloužena do konce roku 2007 a zároveň bylo sjednáno množství dodávaného plynu pro roky 2006 a 2007 za ceny podle
cenového rozhodnutí Energetického regulačního úřadu. Veškeré další otázky se řídily dosavadní smlouvou o prodeji a nákupu zemního
plynu ve znění pozdějších dodatků. Platí tedy
již uvedený závěr, že i přes sjednání dodatků
ke stávající smlouvě byla Pražská plynárenská
postupem stěžovatelky znevýhodněna.
Před koncem roku 2004 začala stěžovatelka jednat i s Jihočeskou plynárenskou o uzavření dodatku ke stávající smlouvě o prodeji
a nákupu zemního plynu. Vzhledem k neshodám stran byl však až dne 17. 5. 2005 uzavřen
dodatek č. 25, který upravoval pouze množství dodávaného plynu pro roky 2005 až
2005. Zároveň se strany zavázaly k jednání
o možnostech řešení situace v případě, že dojde ke ztrátě oprávněného zákazníka Pražské
plynárenské a následnému snížení odběru.
Dodatkem č. 21 byla platnost stávající smlouvy prodloužena do konce roku 2007 a zároveň bylo sjednáno množství dodávaného plynu pro roky 2006 a 2007 za ceny podle
cenového rozhodnutí Energetického regulačního úřadu. Veškeré další otázky se řídily dosavadní smlouvou o prodeji a nákupu zemního
plynu ve znění pozdějších dodatků. Platí tedy
již uvedený závěr, že i přes sjednání dodatků
ke stávající smlouvě byla Pražská plynárenská
postupem stěžovatelky znevýhodněna.
Před koncem roku 2004 začala stěžovatelka jednat i s Jihočeskou plynárenskou o uzavření dodatku ke stávající smlouvě o prodeji
a nákupu zemního plynu. Vzhledem k neshodám stran byl však až dne 17. 5. 2005 uzavřen
dodatek č. 25, který upravoval pouze množství dodávaného plynu pro roky 2005 až
2008. Na ceně za dodávky plynu se však strany do konce roku 2005 nedohodly; až do znovuzavedení cenové regulace v roce 2006 pro-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 7 / 2 014
to stěžovatelka jednostranně stanovovala ceny dodávaného zemního plynu na základě
průběžných výsledků jednání s Jihočeskou
plynárenskou. Za tohoto stavu by bylo absurdní tvrdit, že Jihočeská plynárenská působila na
trhu za výhodných podmínek. Naopak, její postavení lze označit za krajně nestabilní a skutečnost, že odebírala plyn bez smluvního
ujednání cenových podmínek, ji stavěla do
nevýhodné situace. To ostatně dokládá i skutečnost, že stěžovatelka oznámila Jihočeské
plynárenské dopisem ze dne 26. 1. 2005, že
pokud by nedošlo do 31. 3. 2005 k uzavření
dodatku upravujícího podmínky dodávek plynu určeného oprávněným zákazníkům, byla
by nucena tyto dodávky k 1. 4. 2005 ukončit.
Nejvyšší správní soud proto nepřisvědčil
ani tvrzení stěžovatelky, podle něhož nekonsolidovaní distributoři působili na trhu za
podmínek stanovených stávajícími smlouvami a pravidelně upravovaných dodatky, které
byly výhodnější než podmínky dílčích a rámcových kupních smluv uzavřených s konsolidovanými distributory. Ani skutečnost, že namísto dlouhodobých smluv upravujících
dodávky zemního plynu byly mezi stěžovatelkou a nekonsolidovanými distributory uzavřeny dodatky ke stávajícím smlouvám, tak nemůže ospravedlnit stěžovatelčino znevýhodňující
jednání vůči těmto soutěžitelům.
Ve vztahu k části kasačních námitek napadajících jednotlivé skutkové závěry žalovaného ohledně jednání stěžovatelky, tak lze konstatovat, že tyto závěry jsou ve svém souhrnu
správné. Rovněž krajský soud správně odlišil
pouhé předložení návrhu smlouvy nekonsolidovaným distributorům od následného postupu dominantního soutěžitele během jednání
o těchto návrzích a dospěl ke správnému závěru, že vynucování jednostranně stanovených smluvních podmínek naplňuje znaky
zneužití dominantního postavení. V odůvodnění napadeného rozsudku se ovšem krajský
soud (také vzhledem k obsahu uplatněných
žalobních námitek) soustředil primárně na
posouzení otázky, zda stěžovatelka trvala na
smluvních podmínkách podle návrhů smluv
předložených nekonsolidovaným distributorům, aniž se však důkladněji zabýval podsta-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 7 / 2 014
tou jednání, v němž žalovaný spatřoval zneužití dominantního postavení. V tomto ohledu je tedy třeba krajskému soudu vytknout
dílčí nepřesnost jeho úvah a korigovat jeho
závěry. I přes tuto dílčí nepřesnost však obstojí celkový závěr krajského soudu o tom, že
je správné skutkové zjištění žalovaného, podle něhož stěžovatelka neumožnila nekonsolidovaným distributorům uzavřít rámcové
a dílčí kupní smlouvy za (konkrétně určených)
podmínek, které by jim ve svém souhrnu
umožnily účinně konkurovat konsolidovaným distributorům náležejícím do stěžovatelčiny podnikatelské skupiny.
Z těchto důvodů Nejvyšší správní soud
shledal nedůvodnými kasační námitky, jimiž
stěžovatelka brojila proti skutkovým závěrům
žalovaného ohledně jednání stěžovatelky.
VII.D K aplikaci doktríny „single eco-
nomic unit“
Stěžovatelka dále namítá, že postup žalovaného při srovnání podmínek obsažených ve
smlouvách uzavřených s konsolidovanými distributory s návrhy smluv předložených nekonsolidovaným distributorům odporuje principu „single economic unit (entity)“ a doktríně
„intra-enterprise“.
Podle pravidla single economic unit, které je obecně přijímáno jak doktrínou (srov.
např. Jones, A.; Sufrin, B. EC Competition
Law: Texts, Cases, Materials. 2. vyd. New
York : Oxford University Press, 2004), tak i judikaturou unijních a českých soudů (srov. již
citovaný rozsudek Soudního dvora ve věci Viho a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze
dne 29. 10. 2007, čj. 5 As 61/2005-183,
č. 1776/2009 Sb. NSS), platí, že dceřiné společnosti, které nemají vlastní ekonomickou
nezávislost a svobodu rozhodovat o svém jednání na trhu, jsou spolu s mateřskou společností posuzovány jako jedna hospodářská
jednotka. V podmínkách české právní úpravy
to znamená, že dceřiné společnosti spolu
s mateřskou tvoří jednoho soutěžitele ve
smyslu § 2 odst. 1 zákona o ochraně hospodářské soutěže.
Mezi společnostmi, které jsou součástí
jedné ekonomické jednotky, nelze předpokládat existenci soutěžního vztahu. Dohody
existující mezi těmito společnostmi, byť se
jedná o samostatné právní subjekty, v podstatě představují pouze vnitřní rozdělení úkolů
v rámci jednoho soutěžitele, a jsou proto pojmově vyloučeny ze zákazu uzavírání kartelových dohod. Článek 81 Smlouvy ES (nyní článek 101 Smlouvy o fungování EU) ani § 3
zákona o ochraně hospodářské soutěže tak
nelze aplikovat ve vztazích mezi subjekty, které tvoří jednu hospodářskou jednotku, resp.
soutěžitele. Jak uvedl krajský soud, stejně tak
nelze kvalifikovat jednání jednoho subjektu,
které je na újmu ostatním členům téhož soutěžitele, jako zneužití dominantního postavení, neboť ani v takovém případě nemají vztahy
mezi takovými subjekty povahu soutěžních
vztahů (viz s. 22 napadeného rozsudku).
Nicméně ani doktrína intra-enterprise
nebrání aplikaci ustanovení upravujících zákaz zneužití dominantního postavení na jednání, jež má účinky i navenek hospodářské
jednotky. Má-li jednání dominanta, které bylo
učiněno v rámci hospodářské jednotky, zároveň za následek i vznik újmy soutěžitelů nebo
spotřebitelů mimo tuto skupinu, pak může
takové jednání podléhat zákazu zneužití dominantního postavení, jsou-li naplněny podmínky aplikace stanovené v § 11 zákona
o ochraně hospodářské soutěže, resp. v článku 82 Smlouvy ES (nyní článek 102 Smlouvy
o fungování EU) (srov. citovaný rozsudek
Soudního dvora ve věci Viho, bod 17).
Stěžovatelka spolu s konsolidovanými distributory („sesterské“ společnosti) a dalšími
společnostmi, které náležely do skupiny RWE,
tvořila jednoho soutěžitele ve smyslu § 2
odst. 1 zákona o ochraně hospodářské soutěže. Smlouvy o dodávkách zemního plynu uzavřené mezi stěžovatelkou a konsolidovanými
distributory tedy představují úpravu vztahů
uvnitř skupiny RWE, a skutečně se tak částečně vymykají aplikaci zákazů kartelových dohod a zneužití dominantního postavení. Se
stěžovatelkou proto lze souhlasit do té míry,
že zákazu zneužití dominantního postavení
může podléhat pouze její jednání vůči Jiho-
české plynárenské a Pražské plynárenské,
a to jednání celé skupiny RWE jako jednoho
soutěžitele zahrnujícího i konsolidované distributory a působícího v daném období na
obou vertikálně navazujících relevantních
trzích, tj. na velkoobchodním i maloobchodním trhu s plynem určeným pro oprávněné
zákazníky.
Stěžovatelka ovšem nebyla v daném případě sankcionována za to, že ujednala s konsolidovanými distributory výhodnější podmínky ve smlouvách upravujících dodávky
zemního plynu, tedy za jednání směřující dovnitř hospodářské skupiny, nýbrž za to, že neumožnila nekonsolidovaným distributorům
získat dodávky plynu za obdobných podmínek, čímž zhoršila jejich soutěžní postavení
na navazujícím trhu s dodávkami zemního
plynu oprávněným zákazníkům. Jak uvedl žalovaný, ke zneužití dominantní postavení došlo „vytvořením znevýhodňujících podmínek – v oblasti výše cen, ale i dalších
obchodních parametrů odběratelsko-dodavatelského vztahu“ (viz bod 212 rozhodnutí
prvního stupně). Jako zneužití dominantního postavení tak bylo posouzeno jednání
směřující navenek vůči soutěžitelům, kteří
byli přímými konkurenty společností náležejících do podnikatelské skupiny RWE. To je
plně v souladu s již uvedenými doktrinálními
a judikatorními závěry, jak ostatně uvedl již
krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku, stejně jako krajský soud důvodně poukázal na příbuznou zneužívající praktiku,
byť spočívá výhradně v cenové politice, tedy
na tzv. stlačování marží, které přichází v úvahu
právě u vertikálně integrovaného dominanta,
tj. dominantního subjektu působícího ať již
samostatně, nebo prostřednictvím spřízněných společností na vertikálně propojených
trzích (nejčastěji právě v dříve monopolizovaných síťových odvětvích vázaných na nezbytná technická zařízení – energetika, telekomunikace apod.), přičemž nepřiměřené
ceny účtované dominantem ostatním subjektům nenáležejícím do podnikatelské skupiny
dominanta na velkoobchodním trhu s danou
komoditou (energií, službou) znemožňují
těmto soutěžitelům účinně konkurovat dané
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 7 / 2 014
podnikatelské skupině na navazujícím maloobchodním trhu určeném pro konečné zákazníky.
Předmětem zkoumání ze strany žalovaného se přitom staly primárně znevýhodňující
podmínky, jež stěžovatelka učinila součástí
návrhů smluv, které měly upravovat dodávky
zemního plynu nekonsolidovaným distributorům. Přitom však nelze odhlédnout od skutečnosti, že obdobné návrhy stěžovatelka
předložila i konsolidovaným distributorům,
kteří tyto návrhy akceptovali. Není zde pochyb o tom, že se jedná o smlouvy upravující
právní vztahy v rámci jednoho soutěžitele.
S ohledem na omezený počet distributorů
působících v té době na relevantním trhu se
však žalovaný v rámci zjišťování skutkového
stavu musel nutně zabývat i analýzou obsahu
smluv na dodávky plynu uzavřených mezi
stěžovatelkou a konsolidovanými distributory. Srovnání obsahu návrhů smluv předložených oběma skupinám distributorů ovšem
žalovaný zjevně využil pouze jako prostředek
k posouzení stěžovatelčina postupu a přiměřenosti jí zvolené obchodní strategie vůči nekonsolidovaným distributorům. Na základě
této analýzy a srovnání pak učinil závěr, že
právě rozdílné podmínky v návrzích svědčí
o tom, že nekonsolidovaní distributoři byli
znevýhodněni, a to do té míry, že byla omezena jejich schopnost účinně konkurovat provozovatelům distribučních soustav náležejícím do holdingu RWE. Takový postup nelze
odmítat jako nesprávný pouze z toho důvodu, že žalovaný k identifikaci znevýhodňujících podmínek dospěl na základě srovnání se
smlouvami uzavřenými s konsolidovanými
distributory.
Je třeba odlišovat mezi důsledky doktríny
intra-enterprise, která vyjímá vztahy mezi
subjekty v rámci jednoho soutěžitele z působnosti zákazu kartelových dohod a zneužití
dominantního postavení, a postupem žalovaného, jenž pro účely posouzení jednání stěžovatelky vůči nekonsolidovaným distributorům a jeho souladu se soutěžními pravidly
použil srovnání s obsahem smluv uzavřených
s konsolidovanými distributory. Použití takového postupu však neznamená, že by stěžova-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 7 / 2 014
telka byla postihována za ujednání, jež byla
součástí smluv uzavřených s konsolidovanými distributory.
Stěžovatelka v žalobě přirovnala vztahy
uvnitř koncernu RWE k jakési „černé skříňce“, do níž nelze pro účely analýzy tržních
struktur vůbec nahlížet. Takové přirovnání
ovšem není přesné. Z hlediska aplikace soutěžních pravidel sice platí, že tyto vztahy jsou
vyňaty z působnosti zákazu kartelových dohod a zákazu zneužití dominantního postavení, pokud jde o interní dopady v rámci jednoho soutěžitele. To však nevylučuje možnost
přihlédnout při posouzení jednání soutěžitele navenek i k obsahu smluv uzavřených mezi
subjekty patřícími do skupiny takového soutěžitele. Dovedeno ad absurdum by opačný výklad znamenal, že by pro účely posuzování soutěžních deliktů nebylo možno využít žádných
z podkladů, které se týkají interního jednání
a vztahů mezi subjekty náležejícími k témuž
soutěžiteli, tedy např. ani interní komunikaci,
formální či neformální pokyny a jiné podklady zachycující vnitřní vztahy subjektů v rámci jednoho soutěžitele. V daném případě právě smlouvy uzavřené mezi stěžovatelkou
a konsolidovanými distributory slouží jako jeden z důkazních prostředků využitých k posouzení přiměřenosti stěžovatelčiny obchodní
strategie a souladu jejího jednání s pravidly
hospodářské soutěže. Nic tedy nebrání tomu,
aby se žalovaný jejich obsahem zabýval a zohlednil jejich obsah.
Nejvyšší správní soud tak dospěl k závěru,
že uvedená kasační námitka není důvodná.
VII.E K naplnění znaku újmy soutěži-
telů nebo spotřebitelů
Stěžovatelka dále namítá, že žalovaný
v průběhu řízení neprokázal vznik skutečné
existující újmy na straně nekonsolidovaných
distributorů ani spotřebitelů, v důsledku čehož je žalobou napadené rozkladové rozhodnutí nezákonné a nepřezkoumatelné, a krajský
soud měl z tohoto důvodu napadené rozhodnutí zrušit. Tvrdí zároveň, že nekonsolidovaným distributorům ani spotřebitelům v důsledku jeho jednání žádná újma nevznikla.
Žalovaný vznik újmy odůvodnil primárně
tím, že nekonsolidovaní distributoři byli znevýhodněni a v důsledku stěžovatelčina jednání byla omezena jejich konkurenceschopnost
na trhu dodávek zemního plynu určeného
pro kategorii oprávněných zákazníků (viz
bod 144 rozkladového rozhodnutí). To odpovídá i vymezení skutku ve výroku I. bodu 1
rozkladového rozhodnutí, podle něhož stěžovatelka neumožnila nekonsolidovaným distributorům uzavřít rámcové a dílčí kupní smlouvy za takových podmínek, které by ve svém
souhrnu těmto provozovatelům regionálních
distribučních soustav nenáležejícím do holdingu skupiny RWE umožnily účinně konkurovat
provozovatelům regionálních distribučních
soustav náležejícím do holdingu skupiny RWE.
Nelze proto souhlasit se stěžovatelčiným tvrzením, že žalovaný újmu nevymezil.
Otázkou újmy jako znaku skutkové podstaty zneužití dominantního postavení se zabýval již Ústavní soud, jenž ve svém nálezu ze
dne 11. 7. 2007, sp. zn. II. ÚS 192/05,
č. 110/2007 Sb. ÚS, uvedl, že „vznik újmy je
jedním ze znaků skutkové podstaty daného
správního deliktu. Újma musí být navíc prokázána coby újma existující, nelze se spokojit se zjištěním, že újma toliko hrozí, či dokonce hrozila.“ Ústavní soud dále doplnil, že
„újma zahrnuje veškeré škodlivé následky, které mají příčinnou souvislost s jednáním dominanta, a již s přihlédnutím
k tomu, že újma musí vzniknout, nikoli toliko hrozit, je třeba ji pojmout široce. Kromě přímé materiální škody lze tak za újmu
považovat ztrátu zákazníků, ztrátu postavení na trhu, potřebu překonávat v důsledku
dominantova jednání vniklé bariéry vstupu
na trh, ale také vzniklou potřebu soutěžitele,
u něhož je vznik újmy zkoumán, činit v bezprostřední reakci na dominantovo jednání
i takové úkony, které by za jiných okolností
činit nemusel, tj. potřebu aktivizovat se a odvracet pro něj nepříznivé dopady dominantova jednání. Újmu přitom není zapotřebí
ve vztahu k jednotlivým účastníkům trhu
přesně kvantifikovat (jako by tomu bylo
v případě ,škody‘ – tedy materiální újmy vyjádřitelné v penězích), je však třeba konkre-
soutěže obsahově
tizovat, v čem taková újma spočívá. Ve vztahu k posuzovanému případu tato úvaha
znamená, že pokud se na trhu hodlal etablovat jiný soutěžitel a pokud tento soutěžitel
musel vyvinout úsilí k překonání překážky
způsobené dominantem, pak je podmínka
prokázání újmy splněna.“ Byť byl tento právní názor Ústavním soudem vysloven ve vztahu k § 9 odst. 3 zákona č. 63/1991 Sb.,
o ochraně hospodářské soutěže, jenž byl nahrazen současným zákonem o ochraně hospodářské soutěže, nepozbyl nic na aktuálnosti, neboť co se týče pojmového znaku újmy, je
právní úprava zneužití dominantního postavení obsažená v § 11 odst. 1 zákona o ochraně
totožná
hospodářské
s právní úpravou předcházející (srov. již citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu
čj. 7 Afs 40/2007-111).
Ve shodě se žalovaným i krajským soudem má Nejvyšší správní soud za to, že újma
způsobená nekonsolidovaným distributorům
má svůj počátek již v tom, že stěžovatelka navrhla těmto soutěžitelům uzavření rámcových a dílčích kupních smluv za znevýhodňujících podmínek označených žalovaným.
Návrhy předložené nekonsolidovaným distributorům ve dnech 5. a 8. 11. 2004 se odlišovaly od návrhů předložených konsolidovaným distributorům. Žalovaný v odůvodnění
rozkladového rozhodnutí (viz body 144–147)
potencionální důsledky znevýhodňujících
podmínek na podnikání nekonsolidovaných
distributorů podrobně popsal. Uvedené podmínky se v kontextu liberalizace trhu s plynem jeví jako nepřiměřené, neboť jak vyplývá
i z odůvodnění rozkladového rozhodnutí žalovaného, ve své podstatě brání zavedení
principů volného trhu s plynem.
Stěžovatelka tímto postupem uvedla nekonsolidované distributory do nevýhodné situace, neboť museli překonávat překážky
v podobě nevýhodně nastavených podmínek, které by znesnadnily jejich podnikání na
trhu s plynem a významně by mohly omezit
jejich možnosti nabízet oprávněným zákazníkům dodávky zemního plynu za podmínek
srovnatelných s ostatními soutěžiteli. Již od
počátku jednání o uzavření nových smluv na
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 7 / 2 014
dodávky plynu tak byli nekonsolidovaní distributoři postaveni na horší „startovní čáru“, což znamená, že byl vytvořen větší tlak
na to, aby přijali znevýhodňující smluvní podmínky jednostranně navržené stěžovatelkou.
Museli tak zjevně překonávat větší obtíže,
chtěli-li se za přiměřených podmínek účastnit
hospodářské soutěže a konkurenčního boje
o udržení a získání oprávněných zákazníků.
Od počátku liberalizace trhu s plynem tak
vznikla na straně nekonsolidovaných distributorů potřeba aktivizovat se proti překážkám
nastaveným stěžovatelkou, neboť namísto
konkurenčního boje o oprávněné zákazníky
na liberalizovaném trhu museli odvracet nepříznivé dopady stěžovatelčina jednání.
Nejvyšší správní soud spatřuje újmu
i v tom, že nekonsolidovaní distributoři působili po zahájení liberalizace trhu s plynem na
trhu za nestabilních a nerovných podmínek.
V důsledku stěžovatelčina jednání jim totiž
bylo znemožněno uzavřít za neznevýhodňujících podmínek rámcové a dílčí kupní smlouvy a vytvořit z dlouhodobého hlediska stabilní
uspořádání vzájemných obchodních vztahů.
Jak již bylo uvedeno, stěžovatelka nenabídla
soutěžitelům i přes jejich oprávněné výhrady
k navrženým rámcovým a dílčím kupním
smlouvám jakékoliv jiné alternativy a na jejich požadavky odpovídajícím způsobem nereagovala. Nekonsolidovaní distributoři tak
v podstatě byli postaveni před otázku, zda
uzavřít rámcové a kupní smlouvy za podmínek stanovených jednostranně stěžovatelkou, které pro ně byly znevýhodňující, anebo
přistoupit k uzavírání dodatků ke stávajícím
smlouvám, které představovaly jen krátkodobé a z hlediska principů liberalizovaného
trhu s plynem neodpovídající řešení. Nekonsolidovaní distributoři nepřistoupili na návrhy rámcových ani dílčích smluv, jejich postavení na trhu vůči jejich konkurentům, kteří
patří do stejné podnikatelské skupiny jako
stěžovatelka, však bylo přesto významným
způsobem oslabeno.
Jak již bylo uvedeno, uzavření dodatků ke
stávajícím smlouvám sice nekonsolidovaným
distributorům umožnilo zajistit pokračování
dodávek zemního plynu, ovšem uzavírání
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 7 / 2 014
ročních dodatků nemůže vytvořit podmínky
pro dlouhodobější stabilitu obchodních vztahů. Nastalá nestabilní situace podstatně znesnadnila vytvoření dlouhodobější obchodní
strategie v počátcích liberalizace trhu s plynem, a tím omezila možnosti nekonsolidovaných
distributorů k udržení stávajících a získávání
nových oprávněných zákazníků. I v tomto
případě se jedná o důsledek skutečnosti, že
stěžovatelka neumožnila ani jednomu z obou
nekonsolidovaných distributorů uzavřít rámcové a dílčí smlouvy za neznevýhodňujících
podmínek. V případě Jihočeské plynárenské
byla tato nevýhoda o to citelnější, že mezi
touto společností a stěžovatelkou nebyla
uzavřena vůbec žádná dohoda o výši cen dodávek zemního plynu určeného pro oprávněné
zákazníky pro rok 2005. Omezení konkurenceschopnosti nekonsolidovaných distributorů,
s níž se po zahájení liberalizace trhu museli tito distributoři vypořádávat, tak představuje
zásadní skutečnost působící újmu těmto
subjektům.
Obdobně Nejvyšší správní soud již v rozsudku ze dne 21. 12. 2004, čj. 2 A 12/2002- 503,
č. 562/2005 Sb. NSS, konstatoval: „Není logickým pochybením žalovaného závěr o újmě
způsobené společnosti Č. M., [...] jestliže poukázal na záměr ztížit novému na trh vstupujícímu soutěžiteli působit za stejných podmínek jako ostatní operátoři a tak usoudil
na znemožnění soutěžit o získání zákazníků za rovných soutěžních podmínek. Naopak, tato úvaha, která má v důvodech správního rozhodnutí své pevné místo, je ve světle
chování žalobce zcela namístě, protože nastavení vyšších cen ve většině z tarifů zcela
jistě atakuje fair soutěžní prostředí. Účelem
zákona ve smyslu § 1 je ochrana hospodářské soutěže na trhu zboží proti jejímu narušování, není tedy prvoplánově chráněn ani
slabší soutěžitel, ani spotřebitel, nýbrž soutěžní prostředí jako fenomén, bez něhož se
fungující tržní ekonomika neobejde. S ohledem na konkrétní okolnosti případu soud
nemá pochyb o tom, že zásah Úřadu ve prospěch zachování účelu zákona byl důvodný,
neboť postup žalobce byl způsobilý soutěž
narušit.“ V nyní projednávaném případě se
sice nejedná o vstup zcela nového subjektu
na trh, ve své podstatě však jde o situaci obdobnou, neboť s počátkem liberalizace trhu
s plynem došlo k zásadní změně uspořádání
tohoto trhu za podmínek hospodářské soutěže. Znevýhodnění namířené proti nekonsolidovaným distributorům, v důsledku něhož
bylo těmto soutěžitelům ztíženo jejich postavení na trhu a jejich možnosti udržet a získat
oprávněné zákazníky za rovných soutěžních
podmínek, lze proto kvalifikovat jako újmu
vzniklou ostatním soutěžitelům.
Konečně újmu lze spatřovat i ve znevýhodňujících cenových podmínkách za dodávky zemního plynu, jež stěžovatelka uplatňovala vůči nekonsolidovaným distributorům.
Z dodatku č. 18 ke smlouvě o prodeji a nákupu zemního plynu, uzavřeného mezi stěžovatelkou a Pražskou plynárenskou, vyplývá, že
ujednaná základní úroveň jednotkové ceny byla
ve výši základní úrovně jednotkové ceny za plyn
ujednané s konsolidovanými distributory v dílčích kupních smlouvách č. 1 (A) a č. 2 (B). Cenu
za plyn ve stejné výši základní jednotkové ceny pak stěžovatelka i přes neexistující dohodu o ceně dodávek plynu určeného oprávněným zákazníkům uplatňovala i vůči Jihočeské
plynárenské. Tato základní úroveň jednotkové ceny za plyn byla v případě nekonsolidovaných distributorů uplatňována na celý objem odebíraného zemního plynu, zatímco
konsolidovaní distributoři měli možnost si
celkovou cenu za plyn snížit z důvodu nižší
základní úrovně jednotkové ceny za plyn
ujednané v dílčí kupní smlouvě č. 3 (C). Nekonsolidovaní distributoři tuto možnost neměli, čímž byli zjevně znevýhodněni.
Uvádí-li dále stěžovatelka v kontextu s nyní posuzovanou námitkou znovu, že se žalovaný nezabýval posouzením otázky, zda nekonsolidovaní distributoři působili na trhu za
znevýhodňujících podmínek, a nezkoumal
podmínky vyplývající ze smluv o prodeji a nákupu zemního plynu, lze pouze odkázat na již
uvedené závěry, neboť s těmito otázkami se již
Nejvyšší správní soud vypořádal, přičemž shledal, že tyto podmínky byly znevýhodňující.
Totéž platí i o tvrzení, že žalovaný neprokázal, že důvodem neuzavření smluv byly
znevýhodňující podmínky obsažené v návrzích rámcových a dílčích kupních smluv, přičemž skutečným důvodem byl podle stěžovatelky odmítavý postoj nekonsolidovaných
distributorů k těmto návrhům. I tímto tvrzením se již Nejvyšší správní soud zabýval, a lze
tak pouze odkázat na již vyslovené závěry.
Na uvedené závěry nemůže mít vliv ani
stěžovatelčino tvrzení, že žádné z ustanovení
smluv uzavřených s konsolidovanými distributory, jimiž byli nekonsolidovaní distributoři znevýhodněni, konsolidovaní distributoři
v praxi nevyužili. Postačuje totiž, že nekonsolidovaní distributoři neměli možnost rozvíjet
odpovídající soutěžní činnost na trhu, neboť
byli limitováni z hlediska zajištění dodávek
plynu především nestabilními smluvními
podmínkami, jakož i tím, že jim nebyla poskytnuta možnost uzavřít smlouvy upravující
dodávky plynu za takových podmínek, které
by odpovídaly poměrům liberalizovaného
trhu s plynem.
Pokud jde o újmu způsobenou spotřebitelům, v daném případě oprávněným zákazníkům, žalovaný opřel svůj závěr o vzniku
újmy o úvahu, podle níž byla způsobena přenesením vyšší ceny za plyn skrze nekonsolidované distributory na oprávněné zákazníky.
Tento závěr opřel zejména o rozhodnutí
Energetického regulačního úřadu ze dne
2008. Na ceně za dodávky plynu se však strany do konce roku 2005 nedohodly; až do znovuzavedení cenové regulace v roce 2006 pro-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 7 / 2 014
to stěžovatelka jednostranně stanovovala ceny dodávaného zemního plynu na základě
průběžných výsledků jednání s Jihočeskou
plynárenskou. Za tohoto stavu by bylo absurdní tvrdit, že Jihočeská plynárenská působila na
trhu za výhodných podmínek. Naopak, její postavení lze označit za krajně nestabilní a skutečnost, že odebírala plyn bez smluvního
ujednání cenových podmínek, ji stavěla do
nevýhodné situace. To ostatně dokládá i skutečnost, že stěžovatelka oznámila Jihočeské
plynárenské dopisem ze dne 26. 1. 2005, že
pokud by nedošlo do 31. 3. 2005 k uzavření
dodatku upravujícího podmínky dodávek plynu určeného oprávněným zákazníkům, byla
by nucena tyto dodávky k 1. 4. 2005 ukončit.
Nejvyšší správní soud proto nepřisvědčil
ani tvrzení stěžovatelky, podle něhož nekonsolidovaní distributoři působili na trhu za
podmínek stanovených stávajícími smlouvami a pravidelně upravovaných dodatky, které
byly výhodnější než podmínky dílčích a rámcových kupních smluv uzavřených s konsolidovanými distributory. Ani skutečnost, že namísto dlouhodobých smluv upravujících
dodávky zemního plynu byly mezi stěžovatelkou a nekonsolidovanými distributory uzavřeny dodatky ke stávajícím smlouvám, tak nemůže ospravedlnit stěžovatelčino znevýhodňující
jednání vůči těmto soutěžitelům.
Ve vztahu k části kasačních námitek napadajících jednotlivé skutkové závěry žalovaného ohledně jednání stěžovatelky, tak lze konstatovat, že tyto závěry jsou ve svém souhrnu
správné. Rovněž krajský soud správně odlišil
pouhé předložení návrhu smlouvy nekonsolidovaným distributorům od následného postupu dominantního soutěžitele během jednání
o těchto návrzích a dospěl ke správnému závěru, že vynucování jednostranně stanovených smluvních podmínek naplňuje znaky
zneužití dominantního postavení. V odůvodnění napadeného rozsudku se ovšem krajský
soud (také vzhledem k obsahu uplatněných
žalobních námitek) soustředil primárně na
posouzení otázky, zda stěžovatelka trvala na
smluvních podmínkách podle návrhů smluv
předložených nekonsolidovaným distributorům, aniž se však důkladněji zabýval podsta-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 7 / 2 014
tou jednání, v němž žalovaný spatřoval zneužití dominantního postavení. V tomto ohledu je tedy třeba krajskému soudu vytknout
dílčí nepřesnost jeho úvah a korigovat jeho
závěry. I přes tuto dílčí nepřesnost však obstojí celkový závěr krajského soudu o tom, že
je správné skutkové zjištění žalovaného, podle něhož stěžovatelka neumožnila nekonsolidovaným distributorům uzavřít rámcové
a dílčí kupní smlouvy za (konkrétně určených)
podmínek, které by jim ve svém souhrnu
umožnily účinně konkurovat konsolidovaným distributorům náležejícím do stěžovatelčiny podnikatelské skupiny.
Z těchto důvodů Nejvyšší správní soud
shledal nedůvodnými kasační námitky, jimiž
stěžovatelka brojila proti skutkovým závěrům
žalovaného ohledně jednání stěžovatelky.
VII.D K aplikaci doktríny „single eco-
nomic unit“
Stěžovatelka dále namítá, že postup žalovaného při srovnání podmínek obsažených ve
smlouvách uzavřených s konsolidovanými distributory s návrhy smluv předložených nekonsolidovaným distributorům odporuje principu „single economic unit (entity)“ a doktríně
„intra-enterprise“.
Podle pravidla single economic unit, které je obecně přijímáno jak doktrínou (srov.
např. Jones, A.; Sufrin, B. EC Competition
Law: Texts, Cases, Materials. 2. vyd. New
York : Oxford University Press, 2004), tak i judikaturou unijních a českých soudů (srov. již
citovaný rozsudek Soudního dvora ve věci Viho a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze
dne 29. 10. 2007, čj. 5 As 61/2005-183,
č. 1776/2009 Sb. NSS), platí, že dceřiné společnosti, které nemají vlastní ekonomickou
nezávislost a svobodu rozhodovat o svém jednání na trhu, jsou spolu s mateřskou společností posuzovány jako jedna hospodářská
jednotka. V podmínkách české právní úpravy
to znamená, že dceřiné společnosti spolu
s mateřskou tvoří jednoho soutěžitele ve
smyslu § 2 odst. 1 zákona o ochraně hospodářské soutěže.
Mezi společnostmi, které jsou součástí
jedné ekonomické jednotky, nelze předpokládat existenci soutěžního vztahu. Dohody
existující mezi těmito společnostmi, byť se
jedná o samostatné právní subjekty, v podstatě představují pouze vnitřní rozdělení úkolů
v rámci jednoho soutěžitele, a jsou proto pojmově vyloučeny ze zákazu uzavírání kartelových dohod. Článek 81 Smlouvy ES (nyní článek 101 Smlouvy o fungování EU) ani § 3
zákona o ochraně hospodářské soutěže tak
nelze aplikovat ve vztazích mezi subjekty, které tvoří jednu hospodářskou jednotku, resp.
soutěžitele. Jak uvedl krajský soud, stejně tak
nelze kvalifikovat jednání jednoho subjektu,
které je na újmu ostatním členům téhož soutěžitele, jako zneužití dominantního postavení, neboť ani v takovém případě nemají vztahy
mezi takovými subjekty povahu soutěžních
vztahů (viz s. 22 napadeného rozsudku).
Nicméně ani doktrína intra-enterprise
nebrání aplikaci ustanovení upravujících zákaz zneužití dominantního postavení na jednání, jež má účinky i navenek hospodářské
jednotky. Má-li jednání dominanta, které bylo
učiněno v rámci hospodářské jednotky, zároveň za následek i vznik újmy soutěžitelů nebo
spotřebitelů mimo tuto skupinu, pak může
takové jednání podléhat zákazu zneužití dominantního postavení, jsou-li naplněny podmínky aplikace stanovené v § 11 zákona
o ochraně hospodářské soutěže, resp. v článku 82 Smlouvy ES (nyní článek 102 Smlouvy
o fungování EU) (srov. citovaný rozsudek
Soudního dvora ve věci Viho, bod 17).
Stěžovatelka spolu s konsolidovanými distributory („sesterské“ společnosti) a dalšími
společnostmi, které náležely do skupiny RWE,
tvořila jednoho soutěžitele ve smyslu § 2
odst. 1 zákona o ochraně hospodářské soutěže. Smlouvy o dodávkách zemního plynu uzavřené mezi stěžovatelkou a konsolidovanými
distributory tedy představují úpravu vztahů
uvnitř skupiny RWE, a skutečně se tak částečně vymykají aplikaci zákazů kartelových dohod a zneužití dominantního postavení. Se
stěžovatelkou proto lze souhlasit do té míry,
že zákazu zneužití dominantního postavení
může podléhat pouze její jednání vůči Jiho-
české plynárenské a Pražské plynárenské,
a to jednání celé skupiny RWE jako jednoho
soutěžitele zahrnujícího i konsolidované distributory a působícího v daném období na
obou vertikálně navazujících relevantních
trzích, tj. na velkoobchodním i maloobchodním trhu s plynem určeným pro oprávněné
zákazníky.
Stěžovatelka ovšem nebyla v daném případě sankcionována za to, že ujednala s konsolidovanými distributory výhodnější podmínky ve smlouvách upravujících dodávky
zemního plynu, tedy za jednání směřující dovnitř hospodářské skupiny, nýbrž za to, že neumožnila nekonsolidovaným distributorům
získat dodávky plynu za obdobných podmínek, čímž zhoršila jejich soutěžní postavení
na navazujícím trhu s dodávkami zemního
plynu oprávněným zákazníkům. Jak uvedl žalovaný, ke zneužití dominantní postavení došlo „vytvořením znevýhodňujících podmínek – v oblasti výše cen, ale i dalších
obchodních parametrů odběratelsko-dodavatelského vztahu“ (viz bod 212 rozhodnutí
prvního stupně). Jako zneužití dominantního postavení tak bylo posouzeno jednání
směřující navenek vůči soutěžitelům, kteří
byli přímými konkurenty společností náležejících do podnikatelské skupiny RWE. To je
plně v souladu s již uvedenými doktrinálními
a judikatorními závěry, jak ostatně uvedl již
krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku, stejně jako krajský soud důvodně poukázal na příbuznou zneužívající praktiku,
byť spočívá výhradně v cenové politice, tedy
na tzv. stlačování marží, které přichází v úvahu
právě u vertikálně integrovaného dominanta,
tj. dominantního subjektu působícího ať již
samostatně, nebo prostřednictvím spřízněných společností na vertikálně propojených
trzích (nejčastěji právě v dříve monopolizovaných síťových odvětvích vázaných na nezbytná technická zařízení – energetika, telekomunikace apod.), přičemž nepřiměřené
ceny účtované dominantem ostatním subjektům nenáležejícím do podnikatelské skupiny
dominanta na velkoobchodním trhu s danou
komoditou (energií, službou) znemožňují
těmto soutěžitelům účinně konkurovat dané
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 7 / 2 014
podnikatelské skupině na navazujícím maloobchodním trhu určeném pro konečné zákazníky.
Předmětem zkoumání ze strany žalovaného se přitom staly primárně znevýhodňující
podmínky, jež stěžovatelka učinila součástí
návrhů smluv, které měly upravovat dodávky
zemního plynu nekonsolidovaným distributorům. Přitom však nelze odhlédnout od skutečnosti, že obdobné návrhy stěžovatelka
předložila i konsolidovaným distributorům,
kteří tyto návrhy akceptovali. Není zde pochyb o tom, že se jedná o smlouvy upravující
právní vztahy v rámci jednoho soutěžitele.
S ohledem na omezený počet distributorů
působících v té době na relevantním trhu se
však žalovaný v rámci zjišťování skutkového
stavu musel nutně zabývat i analýzou obsahu
smluv na dodávky plynu uzavřených mezi
stěžovatelkou a konsolidovanými distributory. Srovnání obsahu návrhů smluv předložených oběma skupinám distributorů ovšem
žalovaný zjevně využil pouze jako prostředek
k posouzení stěžovatelčina postupu a přiměřenosti jí zvolené obchodní strategie vůči nekonsolidovaným distributorům. Na základě
této analýzy a srovnání pak učinil závěr, že
právě rozdílné podmínky v návrzích svědčí
o tom, že nekonsolidovaní distributoři byli
znevýhodněni, a to do té míry, že byla omezena jejich schopnost účinně konkurovat provozovatelům distribučních soustav náležejícím do holdingu RWE. Takový postup nelze
odmítat jako nesprávný pouze z toho důvodu, že žalovaný k identifikaci znevýhodňujících podmínek dospěl na základě srovnání se
smlouvami uzavřenými s konsolidovanými
distributory.
Je třeba odlišovat mezi důsledky doktríny
intra-enterprise, která vyjímá vztahy mezi
subjekty v rámci jednoho soutěžitele z působnosti zákazu kartelových dohod a zneužití
dominantního postavení, a postupem žalovaného, jenž pro účely posouzení jednání stěžovatelky vůči nekonsolidovaným distributorům a jeho souladu se soutěžními pravidly
použil srovnání s obsahem smluv uzavřených
s konsolidovanými distributory. Použití takového postupu však neznamená, že by stěžova-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 7 / 2 014
telka byla postihována za ujednání, jež byla
součástí smluv uzavřených s konsolidovanými distributory.
Stěžovatelka v žalobě přirovnala vztahy
uvnitř koncernu RWE k jakési „černé skříňce“, do níž nelze pro účely analýzy tržních
struktur vůbec nahlížet. Takové přirovnání
ovšem není přesné. Z hlediska aplikace soutěžních pravidel sice platí, že tyto vztahy jsou
vyňaty z působnosti zákazu kartelových dohod a zákazu zneužití dominantního postavení, pokud jde o interní dopady v rámci jednoho soutěžitele. To však nevylučuje možnost
přihlédnout při posouzení jednání soutěžitele navenek i k obsahu smluv uzavřených mezi
subjekty patřícími do skupiny takového soutěžitele. Dovedeno ad absurdum by opačný výklad znamenal, že by pro účely posuzování soutěžních deliktů nebylo možno využít žádných
z podkladů, které se týkají interního jednání
a vztahů mezi subjekty náležejícími k témuž
soutěžiteli, tedy např. ani interní komunikaci,
formální či neformální pokyny a jiné podklady zachycující vnitřní vztahy subjektů v rámci jednoho soutěžitele. V daném případě právě smlouvy uzavřené mezi stěžovatelkou
a konsolidovanými distributory slouží jako jeden z důkazních prostředků využitých k posouzení přiměřenosti stěžovatelčiny obchodní
strategie a souladu jejího jednání s pravidly
hospodářské soutěže. Nic tedy nebrání tomu,
aby se žalovaný jejich obsahem zabýval a zohlednil jejich obsah.
Nejvyšší správní soud tak dospěl k závěru,
že uvedená kasační námitka není důvodná.
VII.E K naplnění znaku újmy soutěži-
telů nebo spotřebitelů
Stěžovatelka dále namítá, že žalovaný
v průběhu řízení neprokázal vznik skutečné
existující újmy na straně nekonsolidovaných
distributorů ani spotřebitelů, v důsledku čehož je žalobou napadené rozkladové rozhodnutí nezákonné a nepřezkoumatelné, a krajský
soud měl z tohoto důvodu napadené rozhodnutí zrušit. Tvrdí zároveň, že nekonsolidovaným distributorům ani spotřebitelům v důsledku jeho jednání žádná újma nevznikla.
Žalovaný vznik újmy odůvodnil primárně
tím, že nekonsolidovaní distributoři byli znevýhodněni a v důsledku stěžovatelčina jednání byla omezena jejich konkurenceschopnost
na trhu dodávek zemního plynu určeného
pro kategorii oprávněných zákazníků (viz
bod 144 rozkladového rozhodnutí). To odpovídá i vymezení skutku ve výroku I. bodu 1
rozkladového rozhodnutí, podle něhož stěžovatelka neumožnila nekonsolidovaným distributorům uzavřít rámcové a dílčí kupní smlouvy za takových podmínek, které by ve svém
souhrnu těmto provozovatelům regionálních
distribučních soustav nenáležejícím do holdingu skupiny RWE umožnily účinně konkurovat
provozovatelům regionálních distribučních
soustav náležejícím do holdingu skupiny RWE.
Nelze proto souhlasit se stěžovatelčiným tvrzením, že žalovaný újmu nevymezil.
Otázkou újmy jako znaku skutkové podstaty zneužití dominantního postavení se zabýval již Ústavní soud, jenž ve svém nálezu ze
dne 11. 7. 2007, sp. zn. II. ÚS 192/05,
č. 110/2007 Sb. ÚS, uvedl, že „vznik újmy je
jedním ze znaků skutkové podstaty daného
správního deliktu. Újma musí být navíc prokázána coby újma existující, nelze se spokojit se zjištěním, že újma toliko hrozí, či dokonce hrozila.“ Ústavní soud dále doplnil, že
„újma zahrnuje veškeré škodlivé následky, které mají příčinnou souvislost s jednáním dominanta, a již s přihlédnutím
k tomu, že újma musí vzniknout, nikoli toliko hrozit, je třeba ji pojmout široce. Kromě přímé materiální škody lze tak za újmu
považovat ztrátu zákazníků, ztrátu postavení na trhu, potřebu překonávat v důsledku
dominantova jednání vniklé bariéry vstupu
na trh, ale také vzniklou potřebu soutěžitele,
u něhož je vznik újmy zkoumán, činit v bezprostřední reakci na dominantovo jednání
i takové úkony, které by za jiných okolností
činit nemusel, tj. potřebu aktivizovat se a odvracet pro něj nepříznivé dopady dominantova jednání. Újmu přitom není zapotřebí
ve vztahu k jednotlivým účastníkům trhu
přesně kvantifikovat (jako by tomu bylo
v případě ,škody‘ – tedy materiální újmy vyjádřitelné v penězích), je však třeba konkre-
soutěže obsahově
tizovat, v čem taková újma spočívá. Ve vztahu k posuzovanému případu tato úvaha
znamená, že pokud se na trhu hodlal etablovat jiný soutěžitel a pokud tento soutěžitel
musel vyvinout úsilí k překonání překážky
způsobené dominantem, pak je podmínka
prokázání újmy splněna.“ Byť byl tento právní názor Ústavním soudem vysloven ve vztahu k § 9 odst. 3 zákona č. 63/1991 Sb.,
o ochraně hospodářské soutěže, jenž byl nahrazen současným zákonem o ochraně hospodářské soutěže, nepozbyl nic na aktuálnosti, neboť co se týče pojmového znaku újmy, je
právní úprava zneužití dominantního postavení obsažená v § 11 odst. 1 zákona o ochraně
totožná
hospodářské
s právní úpravou předcházející (srov. již citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu
čj. 7 Afs 40/2007-111).
Ve shodě se žalovaným i krajským soudem má Nejvyšší správní soud za to, že újma
způsobená nekonsolidovaným distributorům
má svůj počátek již v tom, že stěžovatelka navrhla těmto soutěžitelům uzavření rámcových a dílčích kupních smluv za znevýhodňujících podmínek označených žalovaným.
Návrhy předložené nekonsolidovaným distributorům ve dnech 5. a 8. 11. 2004 se odlišovaly od návrhů předložených konsolidovaným distributorům. Žalovaný v odůvodnění
rozkladového rozhodnutí (viz body 144–147)
potencionální důsledky znevýhodňujících
podmínek na podnikání nekonsolidovaných
distributorů podrobně popsal. Uvedené podmínky se v kontextu liberalizace trhu s plynem jeví jako nepřiměřené, neboť jak vyplývá
i z odůvodnění rozkladového rozhodnutí žalovaného, ve své podstatě brání zavedení
principů volného trhu s plynem.
Stěžovatelka tímto postupem uvedla nekonsolidované distributory do nevýhodné situace, neboť museli překonávat překážky
v podobě nevýhodně nastavených podmínek, které by znesnadnily jejich podnikání na
trhu s plynem a významně by mohly omezit
jejich možnosti nabízet oprávněným zákazníkům dodávky zemního plynu za podmínek
srovnatelných s ostatními soutěžiteli. Již od
počátku jednání o uzavření nových smluv na
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 7 / 2 014
dodávky plynu tak byli nekonsolidovaní distributoři postaveni na horší „startovní čáru“, což znamená, že byl vytvořen větší tlak
na to, aby přijali znevýhodňující smluvní podmínky jednostranně navržené stěžovatelkou.
Museli tak zjevně překonávat větší obtíže,
chtěli-li se za přiměřených podmínek účastnit
hospodářské soutěže a konkurenčního boje
o udržení a získání oprávněných zákazníků.
Od počátku liberalizace trhu s plynem tak
vznikla na straně nekonsolidovaných distributorů potřeba aktivizovat se proti překážkám
nastaveným stěžovatelkou, neboť namísto
konkurenčního boje o oprávněné zákazníky
na liberalizovaném trhu museli odvracet nepříznivé dopady stěžovatelčina jednání.
Nejvyšší správní soud spatřuje újmu
i v tom, že nekonsolidovaní distributoři působili po zahájení liberalizace trhu s plynem na
trhu za nestabilních a nerovných podmínek.
V důsledku stěžovatelčina jednání jim totiž
bylo znemožněno uzavřít za neznevýhodňujících podmínek rámcové a dílčí kupní smlouvy a vytvořit z dlouhodobého hlediska stabilní
uspořádání vzájemných obchodních vztahů.
Jak již bylo uvedeno, stěžovatelka nenabídla
soutěžitelům i přes jejich oprávněné výhrady
k navrženým rámcovým a dílčím kupním
smlouvám jakékoliv jiné alternativy a na jejich požadavky odpovídajícím způsobem nereagovala. Nekonsolidovaní distributoři tak
v podstatě byli postaveni před otázku, zda
uzavřít rámcové a kupní smlouvy za podmínek stanovených jednostranně stěžovatelkou, které pro ně byly znevýhodňující, anebo
přistoupit k uzavírání dodatků ke stávajícím
smlouvám, které představovaly jen krátkodobé a z hlediska principů liberalizovaného
trhu s plynem neodpovídající řešení. Nekonsolidovaní distributoři nepřistoupili na návrhy rámcových ani dílčích smluv, jejich postavení na trhu vůči jejich konkurentům, kteří
patří do stejné podnikatelské skupiny jako
stěžovatelka, však bylo přesto významným
způsobem oslabeno.
Jak již bylo uvedeno, uzavření dodatků ke
stávajícím smlouvám sice nekonsolidovaným
distributorům umožnilo zajistit pokračování
dodávek zemního plynu, ovšem uzavírání
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 7 / 2 014
ročních dodatků nemůže vytvořit podmínky
pro dlouhodobější stabilitu obchodních vztahů. Nastalá nestabilní situace podstatně znesnadnila vytvoření dlouhodobější obchodní
strategie v počátcích liberalizace trhu s plynem, a tím omezila možnosti nekonsolidovaných
distributorů k udržení stávajících a získávání
nových oprávněných zákazníků. I v tomto
případě se jedná o důsledek skutečnosti, že
stěžovatelka neumožnila ani jednomu z obou
nekonsolidovaných distributorů uzavřít rámcové a dílčí smlouvy za neznevýhodňujících
podmínek. V případě Jihočeské plynárenské
byla tato nevýhoda o to citelnější, že mezi
touto společností a stěžovatelkou nebyla
uzavřena vůbec žádná dohoda o výši cen dodávek zemního plynu určeného pro oprávněné
zákazníky pro rok 2005. Omezení konkurenceschopnosti nekonsolidovaných distributorů,
s níž se po zahájení liberalizace trhu museli tito distributoři vypořádávat, tak představuje
zásadní skutečnost působící újmu těmto
subjektům.
Obdobně Nejvyšší správní soud již v rozsudku ze dne 21. 12. 2004, čj. 2 A 12/2002- 503,
č. 562/2005 Sb. NSS, konstatoval: „Není logickým pochybením žalovaného závěr o újmě
způsobené společnosti Č. M., [...] jestliže poukázal na záměr ztížit novému na trh vstupujícímu soutěžiteli působit za stejných podmínek jako ostatní operátoři a tak usoudil
na znemožnění soutěžit o získání zákazníků za rovných soutěžních podmínek. Naopak, tato úvaha, která má v důvodech správního rozhodnutí své pevné místo, je ve světle
chování žalobce zcela namístě, protože nastavení vyšších cen ve většině z tarifů zcela
jistě atakuje fair soutěžní prostředí. Účelem
zákona ve smyslu § 1 je ochrana hospodářské soutěže na trhu zboží proti jejímu narušování, není tedy prvoplánově chráněn ani
slabší soutěžitel, ani spotřebitel, nýbrž soutěžní prostředí jako fenomén, bez něhož se
fungující tržní ekonomika neobejde. S ohledem na konkrétní okolnosti případu soud
nemá pochyb o tom, že zásah Úřadu ve prospěch zachování účelu zákona byl důvodný,
neboť postup žalobce byl způsobilý soutěž
narušit.“ V nyní projednávaném případě se
sice nejedná o vstup zcela nového subjektu
na trh, ve své podstatě však jde o situaci obdobnou, neboť s počátkem liberalizace trhu
s plynem došlo k zásadní změně uspořádání
tohoto trhu za podmínek hospodářské soutěže. Znevýhodnění namířené proti nekonsolidovaným distributorům, v důsledku něhož
bylo těmto soutěžitelům ztíženo jejich postavení na trhu a jejich možnosti udržet a získat
oprávněné zákazníky za rovných soutěžních
podmínek, lze proto kvalifikovat jako újmu
vzniklou ostatním soutěžitelům.
Konečně újmu lze spatřovat i ve znevýhodňujících cenových podmínkách za dodávky zemního plynu, jež stěžovatelka uplatňovala vůči nekonsolidovaným distributorům.
Z dodatku č. 18 ke smlouvě o prodeji a nákupu zemního plynu, uzavřeného mezi stěžovatelkou a Pražskou plynárenskou, vyplývá, že
ujednaná základní úroveň jednotkové ceny byla
ve výši základní úrovně jednotkové ceny za plyn
ujednané s konsolidovanými distributory v dílčích kupních smlouvách č. 1 (A) a č. 2 (B). Cenu
za plyn ve stejné výši základní jednotkové ceny pak stěžovatelka i přes neexistující dohodu o ceně dodávek plynu určeného oprávněným zákazníkům uplatňovala i vůči Jihočeské
plynárenské. Tato základní úroveň jednotkové ceny za plyn byla v případě nekonsolidovaných distributorů uplatňována na celý objem odebíraného zemního plynu, zatímco
konsolidovaní distributoři měli možnost si
celkovou cenu za plyn snížit z důvodu nižší
základní úrovně jednotkové ceny za plyn
ujednané v dílčí kupní smlouvě č. 3 (C). Nekonsolidovaní distributoři tuto možnost neměli, čímž byli zjevně znevýhodněni.
Uvádí-li dále stěžovatelka v kontextu s nyní posuzovanou námitkou znovu, že se žalovaný nezabýval posouzením otázky, zda nekonsolidovaní distributoři působili na trhu za
znevýhodňujících podmínek, a nezkoumal
podmínky vyplývající ze smluv o prodeji a nákupu zemního plynu, lze pouze odkázat na již
uvedené závěry, neboť s těmito otázkami se již
Nejvyšší správní soud vypořádal, přičemž shledal, že tyto podmínky byly znevýhodňující.
Totéž platí i o tvrzení, že žalovaný neprokázal, že důvodem neuzavření smluv byly
znevýhodňující podmínky obsažené v návrzích rámcových a dílčích kupních smluv, přičemž skutečným důvodem byl podle stěžovatelky odmítavý postoj nekonsolidovaných
distributorů k těmto návrhům. I tímto tvrzením se již Nejvyšší správní soud zabýval, a lze
tak pouze odkázat na již vyslovené závěry.
Na uvedené závěry nemůže mít vliv ani
stěžovatelčino tvrzení, že žádné z ustanovení
smluv uzavřených s konsolidovanými distributory, jimiž byli nekonsolidovaní distributoři znevýhodněni, konsolidovaní distributoři
v praxi nevyužili. Postačuje totiž, že nekonsolidovaní distributoři neměli možnost rozvíjet
odpovídající soutěžní činnost na trhu, neboť
byli limitováni z hlediska zajištění dodávek
plynu především nestabilními smluvními
podmínkami, jakož i tím, že jim nebyla poskytnuta možnost uzavřít smlouvy upravující
dodávky plynu za takových podmínek, které
by odpovídaly poměrům liberalizovaného
trhu s plynem.
Pokud jde o újmu způsobenou spotřebitelům, v daném případě oprávněným zákazníkům, žalovaný opřel svůj závěr o vzniku
újmy o úvahu, podle níž byla způsobena přenesením vyšší ceny za plyn skrze nekonsolidované distributory na oprávněné zákazníky.
Tento závěr opřel zejména o rozhodnutí
Energetického regulačního úřadu ze dne
26. 5. 2006, podle něhož stěžovatelka dosáhla
v roce 2005 vůči Pražské plynárenské neoprávněného hospodářského prospěchu
v platbách za komoditu. Uvedený neoprávněný hospodářský prospěch se podle žalovaného promítl i do zvýšení cen za plyn, které museli hradit oprávnění zákazníci.
Taková úvaha má jistě své racionální jádro. Je třeba poznamenat, že stěžovatelka proti obsahu uvedeného rozhodnutí Energetického regulačního úřadu ani jeho závěrům nic
nenamítala. Stejně tak v žalobě sama připustila, že výše cen za plyn pro některé oprávněné
zákazníky v roce 2005 vzrostla. Nabízí se proto logická úvaha, že k přenosu zvýšených cen
na oprávněné zákazníky došlo. Navíc, i kdyby
zvýšení cen pro oprávněné zákazníky nebylo
v příčinné souvislosti s jednáním stěžovatelky, nelze vyloučit, že by oprávnění zákazníci
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 7 / 2 014
mohli dosáhnout výhodnějších cenových
podmínek v případě řádného fungování hospodářské soutěže, na níž by se mohli podílet
za neznevýhodňujících fair podmínek i nekonsolidovaní distributoři. Za situace, kdy
nekonsolidovaní distributoři neměli možnost v důsledku stěžovatelčina jednání účinně konkurovat ostatním soutěžitelům, totiž
ani oprávnění zákazníci nemohli plně těžit
z výhod účinné hospodářské soutěže na trhu
s plynem.
Ačkoliv úvaha žalovaného má racionální
jádro a nepostrádá logické zdůvodnění, nelze
přehlédnout, že se žalovaný blíže nezabýval
objasněním příčinné souvislosti mezi jednáním soutěžitelky a zvýšením ceny za dodávky
plynu oprávněným zákazníkům. Jinými slovy,
nevysvětlil důvody, jež ho vedly k závěru, že
došlo k přenosu zvýšených cen na oprávněné
zákazníky. Újma spotřebitelů je jedním z alternativně stanovených znaků skutkové podstaty zneužití dominantního postavení, proto
musí být její vznik a příčinná souvislost s jednáním dominantního soutěžitele ze strany
správního orgánu prokázána. Je na žalovaném, aby případný vznik újmy a její příčinnou
souvislost s jednáním stěžovatelky prokázal,
neboť nese důkazní břemeno ke zjištění, zda
byly naplněny znaky skutkové podstaty deliktu (viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu ze dne 14. 1. 2014, čj. 5 As
126/2011-68, č. 3014/2014 Sb. NSS). V tomto
směru je tedy třeba korigovat závěry žalovaného a krajského soudu.
I přes uvedené však platí, že v daném případě byl vznik újmy ostatních soutěžitelů
prokázán. Podle § 11 odst. 1 zákona o ochraně hospodářské soutěže postačí prokázání
újmy buď jiným soutěžitelům, nebo spotřebitelům. Vznikem újmy v příčinné souvislosti
s jednáním dominantního soutěžitele na straně alespoň jedné z těchto skupin je tento
skutkový znak naplněn. V tomto ohledu lze
poukázat na již citovaný rozsudek čj. 2 A
12/2002-503, v němž Nejvyšší správní soud
za obdobné situace konstatoval, že žalovaný
neodůvodnil řádně vznik újmy na straně
ostatních soutěžitelů, přesto však dospěl k závěru, že skutkový znak újmy byl i přesto napl-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 7 / 2 014
něn, neboť byl řádně prokázán a odůvodněn
vznik újmy spotřebitelům. Toto stanovisko
následně aproboval i Ústavní soud, jenž shledal, že se jedná o výklad ústavně konformní,
byť uvedený rozsudek Nejvyššího správního
soudu zrušil, avšak z jiných důvodů (viz již citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS
192/05, část V. B). Ústavní soud uvedl: „Roviny ústavněprávní naopak návrh nedosahuje v části, kde stěžovatelka Nejvyššímu správnímu soudu vytýká, že nerozhodl v její
prospěch, ačkoliv sám dospěl k závěru o neprokázání újmy jinému soutěžiteli, což je jeden z nezbytných předpokladů, který musí
být v případě konstatování zneužití dominantního postavení splněn. Se stěžovatelkou
je nutno nepochybně souhlasit v tom, že
vznik újmy je jedním ze znaků skutkové
podstaty daného správního deliktu. Újma
musí být navíc prokázána coby újma existující, nelze se spokojit se zjištěním, že újma toliko hrozí, či dokonce hrozila. Je rovněž zřejmé, že pokud by soud v rámci přezkumu
nezrušil rozhodnutí o správním deliktu a uložení správní sankce, ačkoliv by shledal, že nebyly naplněny všechny znaky skutkové podstaty, zde konkrétně nevznikla žádná újma,
sféru ústavou chráněných práv účastníka by
jistě nepřípustně zasáhl. V posuzované věci
je tomu ovšem jinak. Závěr Nejvyššího správního soudu o nezpůsobení újmy jinému soutěžiteli neznamená, že nebyly prokázány
všechny znaky správního deliktu, jehož se
měla stěžovatelka dopustit, neboť zákon
č. 63/1991 Sb. nevyžadoval, aby újmou byl
dotčen výhradně jiný soutěžitel. Nejvyšší
správní soud tak jednoznačně podpořil zjištění správních orgánů o újmě způsobené
spotřebitelům. Přitom podle § 9 odst. 3 zákona č. 63/1991 Sb. postačí prokázání újmy
buď jiným soutěžitelům, nebo spotřebitelům.
Obě kategorie subjektů, postižených postupem dominanta, jsou si v tomto ohledu rovny. Na takovém přístupu Nejvyššího správního soudu nelze shledat nic neústavního.“
Lze tedy konstatovat, že i přes dílčí nesprávnost na straně žalovaného spočívající
v tom, že řádně neodůvodnil svůj závěr o vzniku újmy spotřebitelům, je celkový závěr o na-
plnění znaku újmy podle skutkové podstaty
zneužití dominantního postavení správný.
Byť tedy Nejvyšší správní soud v tomto ohledu musel korigovat názor vyslovený žalovaným a krajským soudem, uvedená nesprávnost nemohla mít vliv na zákonnost jejich
rozhodnutí. Z těchto důvodů Nejvyšší správní
soud shledal kasační námitku týkající se tvrzeného neprokázání vzniku újmy nedůvodnou.
VII.F K aplikovatelnosti článku 82
Smlouvy ES
Stěžovatelka dále namítá, že na její jednání nelze aplikovat článek 82 Smlouvy ES, neboť není naplněna podmínka možného ovlivnění obchodu mezi členskými státy.
Krajský soud ve shodě s žalovaným konstatoval, že stěžovatelčino jednání představuje vylučovací praktiku způsobilou odradit
soutěžitele z jiných členských států od účasti
v hospodářské soutěži na relevantním trhu.
Důsledkem stěžovatelčina jednání bylo zhoršení postavení nekonsolidovaných distributorů na maloobchodním trhu s plynem určeným
oprávněným zákazníkům. Takové jednání bylo způsobilé odradit od vstupu na trh jiné
soutěžitele, tedy i soutěžitele z ostatních
členských států. Žalovaný přitom zdůraznil,
že povaha stěžovatelčina jednání mířila proti
základnímu cíli liberalizace sektoru plynárenství, který má svůj původ v unijním právu
a kterým je vytvoření jednotného trhu s plynem. O ovlivnění obchodu mezi členskými
státy svědčí i skutečnost, že se jej dopustil soutěžitel s téměř monopolním postavením na
území jednoho členského státu (České republiky) a že plyn do České republiky je dovážen
přes území jiných členských států, a tedy dochází k mezistátnímu obchodování, které
mohlo být jednáním stěžovatelky ovlivněno.
Závěry žalovaného a krajského soudu odpovídají jimi citovanému oznámení Evropské
komise – Principy posuzování vlivu na obchod s členskými státy (2004/C 101/07, zejména body 93 až 96) i judikatuře unijních
soudů, podle nichž zneužití dominantního
postavení spočívající ve vylučovací praktice,
pokud se jedná, tak jako v daném případě,
o významný podnik (nejen svým obratem)
s dominantním postavením na území celého
členského státu, je zpravidla způsobilé ovlivnit obchod mezi členskými státy. Takové zneužívající jednání obvykle ztěžuje soutěžitelům z jiných členských států pronikání na trh,
a tedy průběh obchodu může být ovlivněn
(srov. např. již citovaný rozsudek Soudu prvního stupně ve věci BPB Industries a British
Gypsum, bod 137). S uvedenými závěry se tedy Nejvyšší správní soud plně ztotožňuje.
Namítá-li stěžovatelka, že žádní (ani zahraniční) soutěžitelé nebyli
informováni
o podmínkách smluv předkládaných nekonsolidovaným distributorům, jednání stěžovatele je tedy nemohlo ovlivnit, je třeba uvést,
že z hlediska aplikovatelnosti článku 82
Smlouvy ES není nezbytně nutné prokazovat,
že skutečně došlo k ovlivnění obchodu mezi
členskými státy. Postačí, pokud je jednání dominantního soutěžitele způsobilé k tomu,
aby obchod mezi členskými státy ovlivnilo
(srov. např. rozsudek Soudu prvního stupně
ze dne 7. 10. 1999, Irish Sugar, T-228/97, Recueil, s. II-2969, bod 170, rozsudek Soudního
dvora ze dne 1. 2. 1978, Miller International
Schallplatten, 19/77, Recueil, s. 131, bod 15).
Rozhodující je tedy skutečnost, že nekonsolidovaní distributoři byli v daném období fakticky znevýhodněni na trhu se zemním plynem určeným pro oprávněné zákazníky,
přičemž podmínky tohoto jejich působení na
trhu byly způsobilé odradit od vstupu na trh
i soutěžitele z jiných členských států.
Tvrdí-li dále stěžovatelka, že soutěžitelé
z jiných členských států se nemohli zapojit
do soutěže z toho důvodu, že relevantní trh
byl z geografického hlediska vymezen územím České republiky, nelze s jejím názorem
souhlasit. Vymezení relevantního trhu územím
jednoho členského státu totiž samozřejmě neznamená, že by na tento trh vůbec nemohli
vstupovat soutěžitelé z jiných členských zemí. Soutěžitelům pocházejícím z členských
států EU jsou v rozsahu daném primárním
a sekundárním právem Unie zaručeny základní svobody, a to volný pohyb zboží, služeb, osob a kapitálu. Mají tedy přístup k jednotlivým trhům v rámci Unie a mohou na
těchto trzích působit v případě, že splní pod-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 7 / 2 014
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 7 / 2 014 192/05); rozsudky Soudního dvora ze dne 1. 2. 1978, Miller International Schallplatten
(19/77, Recueil, s. 131), ze dne 13. 2. 1979, Hoffman-La Roche (85/76, Recueil, s. 461), ze
dne 9. 11. 1983, Nederlandsche Banden Industrie Michelin (322/81, Recueil, s. 3461), ze
dne 3. 7. 1991, AKZO (C-62/86, Recueil, s. I-3359), ze dne 14. 11. 1996, Tetra Pak
(C-333/94 P, Recueil, s. I-5951), ze dne 16. 3. 2000, Compagnie maritime belge transports
a další (C-395/96 P a C-396/96 P, Recueil, s. I-1365), ze dne 2. 4. 2009, France Télécom
(C-202/07 P, Sb. rozh., s. I-2369) a ze dne 17. 2. 2011, TeliaSonera (C-52/09, Sb. rozh.,
s. I-527); rozsudky Soudu prvního stupně ze dne 1. 4. 1993, BPB Industries a British Gypsum (T-65/89, Recueil, s. II-389), ze dne 24. 10. 1996, Viho Europe (C-73/95 P, Recueil,
s. I-5457), a ze dne 7. 10. 1999, Irish Sugar (T-228/97, Recueil, s. II-2969).