5 Afs 170/2025- 60 - text
5 Afs 170/2025 - 67
pokračování
[OBRÁZEK]
ČESKÁ REPUBLIKA
R O Z S U D E K
J M É N E M R E P U B L I K Y
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové a soudců JUDr. Jakuba Camrdy a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobkyně: NIVOVIA a.s., se sídlem Malostranské náměstí 5/28, Praha 1, zastoupená JUDr. Ondřejem Trubačem, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem Na Poříčí 1079/3a, Praha 1, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 7. 2025, č. j. 14 Af 12/2023
101,
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.
60. Do označených transakcí přitom nikdo nemusel vložit finanční hotovost, postačovaly toliko nepeněžité vklady, přičemž vliv na ekonomicky aktivní společnost Global Home zůstal panu de Jagerovi. Soud označil tyto okolnosti za natolik konkrétní, že nejenže posilují podezření o skutečném úmyslu stěžovatelky dosáhnout daňového zvýhodnění, ale svědčí o tom, že šlo o její jediný racionálně vysvětlitelný záměr.
[23] Jmenuje
li stěžovatelka závěrem objektivní důvody, proč holding vytvořila, soud souhlasil s tím, že vytvořením ovládajících vlastnických vztahů mezi stěžovatelkou a Global Home sice došlo k novému formálnímu uspořádání uvnitř holdingu, oproti němu zde však stojí jednoznačné daňové výhody. Soud vyjádřil přesvědčení, že stěžovatelka by nevytvářela holding, nebyla
li zde možnost emise korunových dluhopisů, přeuspořádání vlastnických vztahů ve stěžovatelce a společnosti Global Home, včetně její přeměny na komanditní společnost, zvýšení základního kapitálu stěžovatelky na „astronomické“ částky (nejdřív 251 mil. Kč, pak po uplynutí cca dvou měsíců na 680 mil. Kč) a nakonec možnost daní nezatížené výplaty úroků z dluhopisů, které mají svůj původ v ekonomickém výkonu (resp. zisku) společnosti Global Home. Navzdory tomu, že záměr vybudovat mezinárodní holding není bez dalšího nelegitimní, záměr posuzovaný v tomto případě dle soudu nepropůjčuje popisovaným transakcím racionálně vysvětlitelný ekonomický smysl.
[24] Stěžovatelka napadla rozsudek městského soudu kasační stížností z důvodu uvedeného v § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tedy z důvodu nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Úvodem stěžovatelka nastínila celkový kontext vydání dluhopisů. Připomněla, že v průběhu let 2012 až 2018 se jí podařilo vybudovat mezinárodní holdingovou strukturu zabývající se designem, výrobou a distribucí nábytku na řadě národních trhů, přičemž tuto expanzi po celou dobu zastřešovala a strategicky řídila stěžovatelka. Vytvoření holdingové struktury by přitom nebylo možné bez vydání zpochybňovaných dluhopisů. Aby totiž stěžovatelka mohla nabýt první a pro její záměr nepostradatelnou entitu – společnost Global Home – musela si obstarat prostředky na úhradu kupní ceny podílů, které většinově vlastnil pan Otto de Jager. Stěžovatelka nepopírá, že formu korunových dluhopisů zvolila pro jejich daňovou výhodnost, což je součástí zcela racionálního ekonomického uvážení každého podnikatele; korunové dluhopisy představovaly v dané době zákonem nabízený a zcela legitimní finanční nástroj, jehož benefity byly veřejně propagovány i zástupci samotné finanční správy. Vydání korunových dluhopisů však nebylo a nemohlo být převažujícím důvodem pro realizaci dané transakce, ale šlo o dílčí nástroj sloužící k vytvoření holdingové struktury. Celý podnikatelský záměr by se realizoval, i kdyby nedošlo k vydání korunových dluhopisů, stěžovatelka proto jednoznačně odmítá závěr, že šlo o uměle vytvořenou transakci pouze za účelem vydání korunových dluhopisů a vylákání související neoprávněné daňové výhody.
[25] Stěžovatelka namítla nesprávnou aplikaci institutu zneužití práva; připomněla, že podle § 8 odst. 4 daňového řádu i ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu a Soudního dvora Evropské unie je o zneužití práva možné uvažovat pouze při kumulativním naplnění objektivní a subjektivní podmínky. Naplnění obou podmínek je vždy nutno zkoumat s ohledem na všechny skutkové okolnosti konkrétního případu, přičemž má
li být argumentace zneužitím práva použita, je dle stěžovatelky nutné dbát na to, aby se tak stávalo jen v situacích, kdy se jedná o elementárně zřejmou snahu daňového subjektu použít formální výklad textu zákona ve prospěch daňového subjektu. Jakmile však vzniknou, byť jen mírné důvodné pochybnosti nabourávající tento závěr, je nutné dle názoru stěžovatelky postupovat v souladu se zásadou in dubio mitius. Aplikace institutu zneužití práva by měla být prostředkem použitým až jako krajní řešení, nikoliv běžně používaným, jak je to i v nyní řešeném případě.
[26] Pokud jde o první kritérium zneužití práva, tzv. objektivní kritérium, zda jednání odporuje smyslu a účelu zákona, pak stěžovatelka konstatuje, že jak správce daně, tak i žalovaný vyložili smysl a účel relevantní právní úpravy v rozporu s tím, jak jej vykládá judikatura. Samotný instrument korunových dluhopisů je zákonem dovoleným a legitimním finančním nástrojem (např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2022, č. j. 4 Afs 376/2021
60, ze dne 21. 12. 2022, č. j. 7 Afs 175/2022
37). Vydání dluhopisů v nominální hodnotě 1 Kč tudíž není dle názoru stěžovatelky v rozporu se smyslem a účelem právních předpisů a objektivní kritérium tudíž nebylo naplněno. Nadto stěžovatelka připomíná, že je to správce daně, kdo byl povinen tvrdit smysl a účel předmětného zákonného ustanovení a tato svá tvrzení rovněž prokázat; tak se ale do dnešního dne nestalo. Dle stěžovatelky dluhopisy naplnily svůj smysl a účel jakožto finanční instrument, který má sloužit k získání dodatečného kapitálu z externího zdroje, jak tento účel vykládá Nejvyšší správní soud (rozsudek ze dne 31. 5. 2022, č. j. 4 Afs 376/2021
60). Emise dluhopisů stěžovatelce zajistila kapitál na úhradu kupní ceny značně hodnotných podílů ve společnosti Global Home. V daném případě nedošlo k žádnému bezúčelnému protočení peněz mezi spojenými osobami, ale z prostředků získaných vydáním korunových dluhopisů byla financována reálná akvizice podílů ve společnosti s vysokou tržní cenou od osoby se stěžovatelem nespojené.
[27] Stěžovatelka rovněž nesouhlasí s výčtem skutečností svědčících o naplnění subjektivního kritéria, kdy se jedná o naprosto irelevantní zjištění, která mají pouze budit zdání, že daňové orgány identifikovaly v jednání stěžovatelky množství nestandardností. Stěžovatelka podotýká, že v obchodní praxi je zcela běžné, že jsou dluhopisy jako forma financování společnosti nabídnuty k úpisu stávajícím společníkům/akcionářům, zdůrazňuje, že pan Otto de Jager nebyl se stěžovatelkou spojen jakýmkoli jiným způsobem než tím, že ve vztahu k ní vystupoval jako zainteresovaný investor; nešlo tedy o transakci mezi společností a jejím společníkem či členem statutárního orgánu nebo osobou tuto společnost ovládající. S ohledem na uvedené je nutno odmítnout aplikaci § 23 odst. 7 zákona o daních z příjmů.
[28] Poslední okruh námitek se vztahuje k porušení zásady legitimního očekávání, a to i na možnost využití formy korunových dluhopisů z důvodu jejich daňové výhodnosti. Stěžovatelka považuje za podstatné uvést, že přistoupila k financování prostřednictvím dluhopisů v dobré víře, přičemž toto její přesvědčení upevnily i početné výroky a veřejná vyjádření z řad nejvyšších politických představitelů. Nadto, korunové dluhopisy byly v minulosti využity např. Ministerstvem financí ČR při financování schodku státního rozpočtu. K tomu stěžovatelka odkázala na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 2. 2012, č. j. 1 Afs 7/2012
29 a ze dne 7. 6. 2016, č. j. 8 Afs 34/2005
60. Do označených transakcí přitom nikdo nemusel vložit finanční hotovost, postačovaly toliko nepeněžité vklady, přičemž vliv na ekonomicky aktivní společnost Global Home zůstal panu de Jagerovi. Soud označil tyto okolnosti za natolik konkrétní, že nejenže posilují podezření o skutečném úmyslu stěžovatelky dosáhnout daňového zvýhodnění, ale svědčí o tom, že šlo o její jediný racionálně vysvětlitelný záměr.
[23] Jmenuje
li stěžovatelka závěrem objektivní důvody, proč holding vytvořila, soud souhlasil s tím, že vytvořením ovládajících vlastnických vztahů mezi stěžovatelkou a Global Home sice došlo k novému formálnímu uspořádání uvnitř holdingu, oproti němu zde však stojí jednoznačné daňové výhody. Soud vyjádřil přesvědčení, že stěžovatelka by nevytvářela holding, nebyla
li zde možnost emise korunových dluhopisů, přeuspořádání vlastnických vztahů ve stěžovatelce a společnosti Global Home, včetně její přeměny na komanditní společnost, zvýšení základního kapitálu stěžovatelky na „astronomické“ částky (nejdřív 251 mil. Kč, pak po uplynutí cca dvou měsíců na 680 mil. Kč) a nakonec možnost daní nezatížené výplaty úroků z dluhopisů, které mají svůj původ v ekonomickém výkonu (resp. zisku) společnosti Global Home. Navzdory tomu, že záměr vybudovat mezinárodní holding není bez dalšího nelegitimní, záměr posuzovaný v tomto případě dle soudu nepropůjčuje popisovaným transakcím racionálně vysvětlitelný ekonomický smysl.
[24] Stěžovatelka napadla rozsudek městského soudu kasační stížností z důvodu uvedeného v § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tedy z důvodu nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Úvodem stěžovatelka nastínila celkový kontext vydání dluhopisů. Připomněla, že v průběhu let 2012 až 2018 se jí podařilo vybudovat mezinárodní holdingovou strukturu zabývající se designem, výrobou a distribucí nábytku na řadě národních trhů, přičemž tuto expanzi po celou dobu zastřešovala a strategicky řídila stěžovatelka. Vytvoření holdingové struktury by přitom nebylo možné bez vydání zpochybňovaných dluhopisů. Aby totiž stěžovatelka mohla nabýt první a pro její záměr nepostradatelnou entitu – společnost Global Home – musela si obstarat prostředky na úhradu kupní ceny podílů, které většinově vlastnil pan Otto de Jager. Stěžovatelka nepopírá, že formu korunových dluhopisů zvolila pro jejich daňovou výhodnost, což je součástí zcela racionálního ekonomického uvážení každého podnikatele; korunové dluhopisy představovaly v dané době zákonem nabízený a zcela legitimní finanční nástroj, jehož benefity byly veřejně propagovány i zástupci samotné finanční správy. Vydání korunových dluhopisů však nebylo a nemohlo být převažujícím důvodem pro realizaci dané transakce, ale šlo o dílčí nástroj sloužící k vytvoření holdingové struktury. Celý podnikatelský záměr by se realizoval, i kdyby nedošlo k vydání korunových dluhopisů, stěžovatelka proto jednoznačně odmítá závěr, že šlo o uměle vytvořenou transakci pouze za účelem vydání korunových dluhopisů a vylákání související neoprávněné daňové výhody.
[25] Stěžovatelka namítla nesprávnou aplikaci institutu zneužití práva; připomněla, že podle § 8 odst. 4 daňového řádu i ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu a Soudního dvora Evropské unie je o zneužití práva možné uvažovat pouze při kumulativním naplnění objektivní a subjektivní podmínky. Naplnění obou podmínek je vždy nutno zkoumat s ohledem na všechny skutkové okolnosti konkrétního případu, přičemž má
li být argumentace zneužitím práva použita, je dle stěžovatelky nutné dbát na to, aby se tak stávalo jen v situacích, kdy se jedná o elementárně zřejmou snahu daňového subjektu použít formální výklad textu zákona ve prospěch daňového subjektu. Jakmile však vzniknou, byť jen mírné důvodné pochybnosti nabourávající tento závěr, je nutné dle názoru stěžovatelky postupovat v souladu se zásadou in dubio mitius. Aplikace institutu zneužití práva by měla být prostředkem použitým až jako krajní řešení, nikoliv běžně používaným, jak je to i v nyní řešeném případě.
[26] Pokud jde o první kritérium zneužití práva, tzv. objektivní kritérium, zda jednání odporuje smyslu a účelu zákona, pak stěžovatelka konstatuje, že jak správce daně, tak i žalovaný vyložili smysl a účel relevantní právní úpravy v rozporu s tím, jak jej vykládá judikatura. Samotný instrument korunových dluhopisů je zákonem dovoleným a legitimním finančním nástrojem (např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2022, č. j. 4 Afs 376/2021
60, ze dne 21. 12. 2022, č. j. 7 Afs 175/2022
37). Vydání dluhopisů v nominální hodnotě 1 Kč tudíž není dle názoru stěžovatelky v rozporu se smyslem a účelem právních předpisů a objektivní kritérium tudíž nebylo naplněno. Nadto stěžovatelka připomíná, že je to správce daně, kdo byl povinen tvrdit smysl a účel předmětného zákonného ustanovení a tato svá tvrzení rovněž prokázat; tak se ale do dnešního dne nestalo. Dle stěžovatelky dluhopisy naplnily svůj smysl a účel jakožto finanční instrument, který má sloužit k získání dodatečného kapitálu z externího zdroje, jak tento účel vykládá Nejvyšší správní soud (rozsudek ze dne 31. 5. 2022, č. j. 4 Afs 376/2021
60). Emise dluhopisů stěžovatelce zajistila kapitál na úhradu kupní ceny značně hodnotných podílů ve společnosti Global Home. V daném případě nedošlo k žádnému bezúčelnému protočení peněz mezi spojenými osobami, ale z prostředků získaných vydáním korunových dluhopisů byla financována reálná akvizice podílů ve společnosti s vysokou tržní cenou od osoby se stěžovatelem nespojené.
[27] Stěžovatelka rovněž nesouhlasí s výčtem skutečností svědčících o naplnění subjektivního kritéria, kdy se jedná o naprosto irelevantní zjištění, která mají pouze budit zdání, že daňové orgány identifikovaly v jednání stěžovatelky množství nestandardností. Stěžovatelka podotýká, že v obchodní praxi je zcela běžné, že jsou dluhopisy jako forma financování společnosti nabídnuty k úpisu stávajícím společníkům/akcionářům, zdůrazňuje, že pan Otto de Jager nebyl se stěžovatelkou spojen jakýmkoli jiným způsobem než tím, že ve vztahu k ní vystupoval jako zainteresovaný investor; nešlo tedy o transakci mezi společností a jejím společníkem či členem statutárního orgánu nebo osobou tuto společnost ovládající. S ohledem na uvedené je nutno odmítnout aplikaci § 23 odst. 7 zákona o daních z příjmů.
[28] Poslední okruh námitek se vztahuje k porušení zásady legitimního očekávání, a to i na možnost využití formy korunových dluhopisů z důvodu jejich daňové výhodnosti. Stěžovatelka považuje za podstatné uvést, že přistoupila k financování prostřednictvím dluhopisů v dobré víře, přičemž toto její přesvědčení upevnily i početné výroky a veřejná vyjádření z řad nejvyšších politických představitelů. Nadto, korunové dluhopisy byly v minulosti využity např. Ministerstvem financí ČR při financování schodku státního rozpočtu. K tomu stěžovatelka odkázala na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 2. 2012, č. j. 1 Afs 7/2012
29 a ze dne 7. 6. 2016, č. j. 8 Afs 34/2005
71. Stěžovatelka odmítá závěr městského soudu dovolávající se tzv. doktríny incidentní retrospektivy. Soud cituje článek prof. Kühna, avšak selektivně vybírá pasáže svědčící k závěru o jakési „nutnosti“ použít aktuální výklad § 24 odst. 2 písm. zi) zákona o daních z příjmu, aniž by byla zohledněna kritéria svědčící pro některou z výjimek dovozených judikaturou. Městský soud nikterak nereflektoval, že posuzuje vertikální vztah, tedy vztah, v němž je daňový subjekt v nerovném postavení vůči státu, který je vůči němu ve vrchnostenské pozici. Stěžovatelka podotýká, že odpovědnost za zjištění práva ve státě nese stát prostřednictvím svých orgánů. V daném případě však došlo k naprosto neodůvodněnému přenosu této odpovědnosti na stěžovatelku, přičemž došlo k velmi intenzivnímu zásahu do její právní, reputační a zejména ekonomické sféry, aniž by ve svém jednání, jakkoliv pochybila. Z hlediska stěžovatelky mělo použití doktríny rovněž za následek, že stěžovatelce bylo odepřeno právo na soudní ochranu, což je v kontextu judikatury Ústavního soudu (např. nález ze dne 4. 12. 2008, sp. zn. I ÚS 428/06 či nález ze dne 10. 12. 2019, sp. zn. IV ÚS 3500/18) důvodem pro prolomení doktríny incidentní retrospektivy.
[29] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti předeslal, že stěžovatelka reaguje na konkrétní závěry městského soudu stěžovatel pouze v omezené míře, resp. její kasační námitky mají povahu spíše obecného nesouhlasu se závěry žalovaného aprobovanými městským soudem. Žalovaný připomněl, že správce daně v rámci svých zákonných kompetencí zjistil a zhodnotil zjištěný skutkový stav věci a jednotlivé kroky transakce (vytvoření mezinárodní skupiny Nivovia i restrukturalizaci společnosti Global Home), rozkryl širší souvislosti jednotlivých operací, a poté je ve svém celku vyhodnotil jako zneužití práva. Souhrn nestandardních okolností, které žalovaný zrekapituloval, zde vykazují iracionální až absurdní úmyslné jednání, jež je v rozporu s účelem i smyslem § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů, a lze je proto označit jako „objektivní kritérium“ zneužití práva. Žalovaný prokázal, že jednání stěžovatelky skutečně nemělo žádné racionální opodstatnění, a naopak šlo o umělé vytvoření podmínek pro dosažení daňové výhody. Převažujícím smyslem emitovaných dluhopisů bylo zatížení stěžovatelky nákladovými úroky (současně došlo i k získání neoprávněné výhody upisovatele dluhopisů v podobě výnosových úroku z dluhopisů dle § 36 odst. 3 zákona o daních z příjmů, a to na několik let, tj. došlo k vytvoření umělého zadlužení stěžovatelky za účelem snížení její daňové povinnosti). Realizované kroky, popsané v bodech 56 až 77 napadeného správního rozhodnutí, svědčí o umělém navození situace bez ekonomického smyslu, která by mezi nespojenými osobami rozhodně nenastala. V uvedeném je nutno spatřovat naplnění „subjektivního kritéria“ zneužití práva.
[30] Má
li stěžovatelka za to, že v jejím případě emise dluhopisů zcela nesporně přinesla reálné finanční prostředky z cizích zdrojů, je dle žalovaného nutné tuto námitku opětovně odmítnout; k úhradě emisního kurzu panem Otto de Jagerem došlo zápočtem, tedy bez reálného toku finančních prostředků, kdy došlo jen k nahrazení závazku z titulu nákupu obchodního podílu závazkem novým z titulu upsaných dluhopisů. Efekt z emitovaných dluhopisů (dopad do cash
flow stěžovatelky) je tedy de facto nulový, resp. je v následujících obdobích i záporný, neboť nejenže stěžovatelka emisí dluhopisů žádný dodatečný kapitál nezískala, ale vznikl jí i závazek vyplácet 20 let ročně úroky z emitovaných dluhopisů z titulu úpisu vlastníkům panu Otto de Jagerovi, Ing. Vladimíru Kubišovi CSc., MUDr. Martině Jelínkové a V. T. M.
[31] Žalovaný zdůraznil, že stěžovatelce není vytýkáno to, že v roce 2012 využila emitovaných korunových dluhopisů, neboť tyto úvěrové finanční nástroje byly v té době uzákoněny. Žalovaný nehodnotil podnikatelské aktivity stěžovatelky z pohledu jejích podnikatelských záměrů, ale byl oprávněn přezkoumat důvody a smysl učiněných rozhodnutí směrem k ověření oprávněnosti postupu při uplatnění daňových výdajů dle § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů. Dovolává
li se stěžovatelka porušení zásady legitimního očekávání, pak žalovaný odkazuje na své rozhodnutí, podle něhož je nutné odlišit použití korunových dluhopisů v souladu s platnou právní úpravou za účelem minimalizace dopadů do majetkové sféry od situace, kdy jediným smyslem dané činnosti či transakce je získání nelegitimního daňového zvýhodnění. V takovém případě se jedná o chování zákonem jen zdánlivě dovolené, které však ve skutečnosti má povahu chování protiprávního, a může za určitých okolností nabýt povahy zneužití veřejného subjektivního práva daňového subjektu, jemuž nelze přiznat právní ochranu. Stěžovatelka se dopustila zneužití práva a nemůže se tak dovolávat legitimního očekávání a neaplikování závěru z odkazovaného usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu. Žalovaný navrhuje kasační stížnost zamítnout jako nedůvodnou.
[32] Nejvyšší správní soud po konstatování včasnosti kasační stížnosti a splnění ostatních podmínek řízení přezkoumal napadený rozsudek městského soudu v mezích rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů, ověřil při tom, zda netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[33] Nejvyšší správní soud předesílá, že o skutkově i právně obdobném případu stěžovatelky rozhodl nedávným rozsudkem ze dne 12. 11. 2025, č. j. 8 Afs 220/2024
71. Stěžovatelka odmítá závěr městského soudu dovolávající se tzv. doktríny incidentní retrospektivy. Soud cituje článek prof. Kühna, avšak selektivně vybírá pasáže svědčící k závěru o jakési „nutnosti“ použít aktuální výklad § 24 odst. 2 písm. zi) zákona o daních z příjmu, aniž by byla zohledněna kritéria svědčící pro některou z výjimek dovozených judikaturou. Městský soud nikterak nereflektoval, že posuzuje vertikální vztah, tedy vztah, v němž je daňový subjekt v nerovném postavení vůči státu, který je vůči němu ve vrchnostenské pozici. Stěžovatelka podotýká, že odpovědnost za zjištění práva ve státě nese stát prostřednictvím svých orgánů. V daném případě však došlo k naprosto neodůvodněnému přenosu této odpovědnosti na stěžovatelku, přičemž došlo k velmi intenzivnímu zásahu do její právní, reputační a zejména ekonomické sféry, aniž by ve svém jednání, jakkoliv pochybila. Z hlediska stěžovatelky mělo použití doktríny rovněž za následek, že stěžovatelce bylo odepřeno právo na soudní ochranu, což je v kontextu judikatury Ústavního soudu (např. nález ze dne 4. 12. 2008, sp. zn. I ÚS 428/06 či nález ze dne 10. 12. 2019, sp. zn. IV ÚS 3500/18) důvodem pro prolomení doktríny incidentní retrospektivy.
[29] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti předeslal, že stěžovatelka reaguje na konkrétní závěry městského soudu stěžovatel pouze v omezené míře, resp. její kasační námitky mají povahu spíše obecného nesouhlasu se závěry žalovaného aprobovanými městským soudem. Žalovaný připomněl, že správce daně v rámci svých zákonných kompetencí zjistil a zhodnotil zjištěný skutkový stav věci a jednotlivé kroky transakce (vytvoření mezinárodní skupiny Nivovia i restrukturalizaci společnosti Global Home), rozkryl širší souvislosti jednotlivých operací, a poté je ve svém celku vyhodnotil jako zneužití práva. Souhrn nestandardních okolností, které žalovaný zrekapituloval, zde vykazují iracionální až absurdní úmyslné jednání, jež je v rozporu s účelem i smyslem § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů, a lze je proto označit jako „objektivní kritérium“ zneužití práva. Žalovaný prokázal, že jednání stěžovatelky skutečně nemělo žádné racionální opodstatnění, a naopak šlo o umělé vytvoření podmínek pro dosažení daňové výhody. Převažujícím smyslem emitovaných dluhopisů bylo zatížení stěžovatelky nákladovými úroky (současně došlo i k získání neoprávněné výhody upisovatele dluhopisů v podobě výnosových úroku z dluhopisů dle § 36 odst. 3 zákona o daních z příjmů, a to na několik let, tj. došlo k vytvoření umělého zadlužení stěžovatelky za účelem snížení její daňové povinnosti). Realizované kroky, popsané v bodech 56 až 77 napadeného správního rozhodnutí, svědčí o umělém navození situace bez ekonomického smyslu, která by mezi nespojenými osobami rozhodně nenastala. V uvedeném je nutno spatřovat naplnění „subjektivního kritéria“ zneužití práva.
[30] Má
li stěžovatelka za to, že v jejím případě emise dluhopisů zcela nesporně přinesla reálné finanční prostředky z cizích zdrojů, je dle žalovaného nutné tuto námitku opětovně odmítnout; k úhradě emisního kurzu panem Otto de Jagerem došlo zápočtem, tedy bez reálného toku finančních prostředků, kdy došlo jen k nahrazení závazku z titulu nákupu obchodního podílu závazkem novým z titulu upsaných dluhopisů. Efekt z emitovaných dluhopisů (dopad do cash
flow stěžovatelky) je tedy de facto nulový, resp. je v následujících obdobích i záporný, neboť nejenže stěžovatelka emisí dluhopisů žádný dodatečný kapitál nezískala, ale vznikl jí i závazek vyplácet 20 let ročně úroky z emitovaných dluhopisů z titulu úpisu vlastníkům panu Otto de Jagerovi, Ing. Vladimíru Kubišovi CSc., MUDr. Martině Jelínkové a V. T. M.
[31] Žalovaný zdůraznil, že stěžovatelce není vytýkáno to, že v roce 2012 využila emitovaných korunových dluhopisů, neboť tyto úvěrové finanční nástroje byly v té době uzákoněny. Žalovaný nehodnotil podnikatelské aktivity stěžovatelky z pohledu jejích podnikatelských záměrů, ale byl oprávněn přezkoumat důvody a smysl učiněných rozhodnutí směrem k ověření oprávněnosti postupu při uplatnění daňových výdajů dle § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů. Dovolává
li se stěžovatelka porušení zásady legitimního očekávání, pak žalovaný odkazuje na své rozhodnutí, podle něhož je nutné odlišit použití korunových dluhopisů v souladu s platnou právní úpravou za účelem minimalizace dopadů do majetkové sféry od situace, kdy jediným smyslem dané činnosti či transakce je získání nelegitimního daňového zvýhodnění. V takovém případě se jedná o chování zákonem jen zdánlivě dovolené, které však ve skutečnosti má povahu chování protiprávního, a může za určitých okolností nabýt povahy zneužití veřejného subjektivního práva daňového subjektu, jemuž nelze přiznat právní ochranu. Stěžovatelka se dopustila zneužití práva a nemůže se tak dovolávat legitimního očekávání a neaplikování závěru z odkazovaného usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu. Žalovaný navrhuje kasační stížnost zamítnout jako nedůvodnou.
[32] Nejvyšší správní soud po konstatování včasnosti kasační stížnosti a splnění ostatních podmínek řízení přezkoumal napadený rozsudek městského soudu v mezích rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů, ověřil při tom, zda netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[33] Nejvyšší správní soud předesílá, že o skutkově i právně obdobném případu stěžovatelky rozhodl nedávným rozsudkem ze dne 12. 11. 2025, č. j. 8 Afs 220/2024
56. V něm zdejší soud přezkoumal rozsudek městského soudu ze dne 26. 9. 2024, č. j. 10 Af 23/2023
46, ve věci daně z příjmů fyzických osob vybírané srážkou podle zvláštní sazby za zdaňovací období 2017 a 2018. Byť tedy dílčí otázka dříve posuzované věci kasačním soudem (sp. zn. 8 Afs 220/2024 šlo o srážkovou daň z příjmů fyzických osob, nyní jde o uznatelnost nákladů při výpočtu daně z příjmů právnických osob) je rozdílná, oba případy se meritorně týkají toho, zda emise korunových dluhopisů měla ekonomické opodstatnění a úrokový náklad z nich vyplývající lze uznat jako „daňově účinný“, či zda převažujícím účelem transakcí bylo získání „daňové výhody“ stěžovatelky v podobě nižšího základu daně a nižší daňové povinnosti a zda šlo o jednání vykazující znaky zneužití práva. Rozhodná sporná otázka je tedy shodná. Nejvyšší správní soud neshledal důvod odchýlit se od svých dříve vyřčených závěrů, vyjádřených již ve zmiňovaném rozsudku č. j. 8 Afs 220/2024
56. V něm zdejší soud přezkoumal rozsudek městského soudu ze dne 26. 9. 2024, č. j. 10 Af 23/2023
46, ve věci daně z příjmů fyzických osob vybírané srážkou podle zvláštní sazby za zdaňovací období 2017 a 2018. Byť tedy dílčí otázka dříve posuzované věci kasačním soudem (sp. zn. 8 Afs 220/2024 šlo o srážkovou daň z příjmů fyzických osob, nyní jde o uznatelnost nákladů při výpočtu daně z příjmů právnických osob) je rozdílná, oba případy se meritorně týkají toho, zda emise korunových dluhopisů měla ekonomické opodstatnění a úrokový náklad z nich vyplývající lze uznat jako „daňově účinný“, či zda převažujícím účelem transakcí bylo získání „daňové výhody“ stěžovatelky v podobě nižšího základu daně a nižší daňové povinnosti a zda šlo o jednání vykazující znaky zneužití práva. Rozhodná sporná otázka je tedy shodná. Nejvyšší správní soud neshledal důvod odchýlit se od svých dříve vyřčených závěrů, vyjádřených již ve zmiňovaném rozsudku č. j. 8 Afs 220/2024
56.
[34] Stěžovatelka tvrdí, že městský soud dospěl k chybnému závěru ohledně naplnění podmínek (subjektivních i objektivních) pro aplikaci institutu zneužití práva, takový právní závěr však dle stěžovatelky vůbec neodpovídá skutkovým okolnostem celého případu a je rovněž v rozporu s konstantní judikaturou Nejvyššího správního soudu.
[35] Nejvyšší správní soud připomíná, že zákonodárce v případě emise korunových dluhopisů stanovil možnost snížit si daňovou povinnost dle § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů uplatněním úrokových nákladů a zároveň uplatnit daňovou optimalizaci jejich upisovatelů, jejichž úrokové příjmy ve smyslu § 36 odst. 3 téhož zákona, ve znění účinném do 31. 12. 2012, a čl. IV bodu 2 přechodných ustanovení zákona č. 192/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 72/2000 Sb., o investičních pobídkách a o změně některých zákonů (zákon o investičních pobídkách), ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, fakticky nepodléhaly dani z příjmů. Ne každé formální naplnění podmínek uvedených daňových výhod však automaticky znamená možnost je účinně uplatnit. Protipólem daňové úlevy je oprávnění správce daně aplikovat nástroje zamezující umělému snižování základu daně, resp. daňové povinnosti. Jedním z takových (ultima ratio) nástrojů je institut zneužití práva, který správní orgány v projednávané věci aplikovaly.
[36] Zákaz zneužití práva byl novelou daňového řádu provedenou zákonem č. 80/2019 Sb. upraven v § 8 odst. 4 daňového řádu: „Při správě daní se nepřihlíží k právnímu jednání a jiným skutečnostem rozhodným pro správu daní, jejichž převažujícím účelem je získání daňové výhody v rozporu se smyslem a účelem daňového právního předpisu.“ Zákaz zneužití práva je ale rovněž obecným principem, který se i před tím pravidelně uplatňoval také v daňovém právu (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 374/06, nebo ze dne 6. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 2714/07). Výsledkem právního jednání, k němuž se ve smyslu § 8 odst. 4 daňového řádu nepřihlíží, nemusí být pouze získání neoprávněné daňové výhody, postačí, je
li jeho převažujícím účelem. Platí přitom, že institut zákazu zneužití práva je na místě aplikovat v oblasti přímých i nepřímých daní (tedy i pro daň z příjmů právnických i fyzických osob). Je tomu tak v situaci, kdy (i) byly formálně splněny podmínky zákona o daních z příjmů, ale není naplněn jeho účel (objektivní prvek) a zároveň (ii) hlavním účelem jednání je získat daňovou výhodu prostřednictvím uměle vytvořených podmínek (subjektivní prvek). Při zkoumání naplnění obou těchto prvků ovšem dochází k jejich určitému propojení, resp. překryvu, tyto prvky proto nelze zcela oddělovat; jejich naplnění je ostatně nutné vnímat na základě komplexního posouzení celé věci, tj. při zohlednění celkového sledu všech transakcí, kdy jednotlivé skutečnosti nelze vytrhávat z kontextu (k aplikaci zneužití práva viz např. rozsudky NSS z 14. 11. 2019, č. j. 6 Afs 376/2018
46, z 26. 4. 2022, č. j. 10 Afs 289/2021
42, č. 4358/2022 Sb. NSS, či z 8. 6. 2023, č. j. 10 Afs 272/2021
85).
[37] Nejvyšší správní soud souhlasí se stěžovatelkou v tom, že institut zneužití práva je nutno využívat jako prostředek ultima ratio. Jak již zdejší soud mnohokrát vyslovil, aplikace zákazu zneužití práva je určitou „záchrannou brzdou“ v případech, kdy provedené transakce postrádají ekonomický smysl, resp. jejich hlavním účelem je získání daňového zvýhodnění. Zákaz zneužití subjektivních práv slouží „jako materiální korektiv formálního pojímání práva, prostřednictvím něhož se do právního řádu vnáší hledisko ekvity (spravedlnosti)“ [rozsudek NSS ze dne 26. 10. 2016, č. j. 8 Afs 87/2016
60, bod 22]. NSS souhlasí též s tím, že s konceptem zneužití práva je nutno s ohledem na shora uvedené zacházet „jako se šafránem“ (rozsudek NSS ze dne 10. 11. 2015, č. j. 1 Afs 61/2015
46, bod 33).
[38] V souvislosti s emisemi korunových dluhopisů a tím, co se se v jejich případě rozumí zneužitím práva, jaké podmínky musí být pro jeho konstatování splněny a jaké je rozložení důkazního břemene, již rovněž existuje bohatá judikatura. Emise korunových dluhopisů bezesporu představuje legitimní nástroj financování aktivit daňového subjektu. Pokud však emise dluhopisů postrádá ekonomický smysl a jejím hlavním cílem je využít podmínek zaokrouhlení srážkové daně, není naplněn účel předpokládaný právními předpisy. Zaokrouhlovací pravidlo podle § 36 odst. 3 zákona o daních z příjmů ve znění účinném do 31. 12. 2012 a s ním související daňová výhoda v podobě nulové daně z příjmů byly přímo podmíněny naplněním účelu emise dluhopisů (rozsudek NSS ze dne 9. 8. 2023, č. j. 4 Afs 231/2022 40, bod 56). Ani formální splnění příslušných podmínek ještě automaticky nezakládá nárok na daňové zvýhodnění, pokud splnění podmínek bylo dosaženo postupem zjevně se příčícím účelu daného ustanovení (srov. rozsudek NSS ze dne 14. 11. 2019, č. j. 6 Afs 376/2018
46, bod 36). S ohledem na korektiv zákazu zneužití práva proto nelze přiznat ochranu jednání spočívajícímu pouze v uměle nastolených podmínkách, kterým došlo k formálnímu naplnění zákonných ustanovení, mezi něž je nutno zařadit rovněž § 36 odst. 3 zákona o daních z příjmů ve znění účinném do 31. 12. 2012 a související výpočet nulové daně (rozsudek NSS č. j. 4 Afs 231/2022 40, bod 57).
[39] Důkazní břemeno stran prokázání zneužití práva tíží samozřejmě správce daně [§ 92 odst. 5 písm. f) daňového řádu]; prokáže
li, že ke zneužití práva došlo, je na daňovém subjektu, aby prokázal opak (např. rozsudek NSS ze dne 22. 3. 2023, č. j. 4 Afs 109/2022
32). To se však stěžovatelce nepodařilo. Stěžovatelka přistoupila k emisi v prosinci 2012 (21. 12. 2012), tedy krátce před koncem období spojeného s daňově výhodným režimem, kdy emitovala korunové dluhopisy v celkové hodnotě 1 000 000 000 Kč za účelem financování nabytí vlastnictví podílů ve společnosti Global Home. Ze strany stěžovatelky se tak jednalo o emisi o takové jmenovité hodnotě, aby nedošlo k danění úrokového výnosu. Pro úrokové příjmy z dluhopisů se do 31. 12. 2012 podle § 36 odst. 3 zákona o daních z příjmů základ daně vybírané srážkou podle zvláštní sazby daně stanovil samostatně za jednotlivý cenný papír, a to i v případě držby cenných papírů stejného druhu od jednoho emitenta. Základ daně se nesnižoval o nezdanitelnou část základu daně a zaokrouhloval se na celé koruny dolů. Srážková daň se rovněž zaokrouhlovala na celé koruny dolů. Díky takto provedené emisi dluhopisů měl jejich emitent zajištěno cizí financování svého podnikání a zároveň s tím mohl uplatnit úrokový náklad, kterým si snížil základ daně z příjmů. Pro upisovatele pak představoval úpis dluhopisů daňovou optimalizaci – jeho úrokový příjem nepodléhal dani z příjmů, a to bez ohledu na jeho celkovou výši.
[40] S ohledem na výše shrnutý skutkový stav (bod 2 a násl.) není sporu o tom, že stěžovatelka formálně naplnila podmínky stanovené zákonem o daních z příjmů k tomu, aby mohla uplatnit úroky z dluhopisů do daňově účinných nákladů. Stěžovatelka ovšem neprokázala ekonomickou racionalitu emise dluhopisů. V kasační stížnosti pouze opakuje argumentaci uplatněnou již před městským soudem, opakovaně tvrdí, že dluhopisy naplnily svůj smysl a účel jakožto finanční instrument, který sloužil k získání dodatečného kapitálu z externího zdroje; nedošlo k žádnému bezúčelnému protočení peněz mezi spojenými osobami. Na tuto námitku městský soud dostatečně reagoval zejména v bodech 71 až 73; s poukazem na okolnosti spojené s emisí dluhopisů zjištěné daňovými orgány konstatoval, že stěžovatelka vydala dluhopisy v neveřejné emisi, neobchodovaly se na regulovaném trhu ani v rámci veřejné nabídky; všechny dluhopisy upsal Otto de Jager a následně převedl obchodní podíl ve výši 67,5 % na stěžovatelku za cenu odpovídající upsaným dluhopisům. Další kroky zahrnovaly zvýšení základního kapitálu stěžovatelky upsáním akcií pro Otto de Jagera a Ing. Kubiše formou zápočtu nepeněžitých vkladů. Po těchto transakcích stěžovatelka vlastnila 99 % podíl na Global Home, přičemž 91,2 % akcií stěžovatelky vlastnil Otto de Jager, který se pak stal předsedou představenstva stěžovatelky.
[41] Městský soud uzavřel, že k nákupu a převodům dluhopisů, obchodních podílů či akcií docházelo v uzavřeném okruhu osob spojených s oběma společnostmi, a to bez reálného proudění finančních prostředků. Protiplněním byl vklad nepeněžitého podílu, resp. úhrady probíhaly formou zápočtů vzájemných pohledávek. Jinými slovy, stěžovatelka sice získala obchodní podíly, ale nenabyla žádné finanční zdroje, neboť emise probíhala v rámci uzavřené skupiny holdingu a s ním spřízněných osob. Na výplatu úroků z dluhopisů (formálně nezdaněných v důsledku § 36 odst. 3 zákona o daních z příjmů) stěžovatelka použila podstatnou část zisků společnosti Global Home.
[42] Nejvyšší správní soud nesdílí názor stěžovatelky, že v jejím případě lze za získání finančních prostředků z cizích zdrojů považovat akvizici podílu ve společnosti Global Home. Nabytí obchodního podílu v prosperující společnosti pomocí finančních prostředků získaných úpisem dluhopisů může být (a zpravidla je) ekonomicky racionální a takto získané finanční prostředky ve výsledku mohou představovat nový externí zdroj financování, který vede k navýšení majetku. To ale neplatí, je
li výsledkem provedených transakcí stav, kdy je tato nově získaná společnost nadále ovládaná totožnou osobou. V nynějším případě panem Otto de Jagerem, který měl i po uskutečněných transakcích ve společnosti Global Home stále stejný vliv, na rozdíl od stěžovatelky. Došlo tedy jen k formálnímu přeskupení ovládajících osob mezi společností Global Home a stěžovatelkou. Nadto byl prakticky celý zisk nově nabyté společnosti (která podle zjištění daňových orgánů byla hlavním subjektem celého holdingu, který generoval zisk) používán na úhradu úroků souvisejících s emisí korunových dluhopisů. Za takových okolností nelze dospět k závěru, že byl účel jejich emise naplněn, neboť reálně k žádnému získání nových externích finančních zdrojů z pohledu skupiny nedošlo. Naopak, z celkového pohledu se finanční situace skupiny z důvodu vysokého zatížení úvěrovými náklady a s tím související eliminace zisku společnosti Global Home zhoršila; např. v rozsudku ze dne 18. 9. 2023, č. j. 8 Afs 53/2022
63, Nejvyšší správní soud mimo jiné konstatoval: „Emise dluhopisů bude ekonomicky opodstatněná, pokud zajistí finanční prostředky z cizích zdrojů. Pokud emise dluhopisů žádné dodatečné prostředky daňovému subjektu nepřinese a pouze mu zvýší náklady o úrok, bude se jednat o zneužití práva.“
[43] Nejvyšší správní soud souhlasí s městským soudem, že naplnění objektivního kritéria bylo v daňovém řízení spolehlivě prokázáno. Městský soud spolu s daňovými orgány přitom nepovažoval za nestandardní samo využití cizího kapitálu za cenu navýšení nákladů, dospěly však k logickému závěru, že výše popsané kroky a s tím spojená povaha právních, ekonomických i personálních vztahů mezi dotčenými subjekty ukazují na to, že nebyly uskutečněny za obvyklých ekonomických podmínek. Propojenost zúčastněných osob přitom byla pro průběh transakce zcela zásadní, protože usnadnila vytvoření uměle navozených podmínek pro získání daňového zvýhodnění, které by mezi nespojenými osobami (za standardních podmínek v běžných ekonomických vztazích) zjevně nenastaly.
[44] Co se týče subjektivního kritéria, podle názoru stěžovatelky se jedná o naprosto irelevantní zjištění, která mají pouze budit zdání, že daňové orgány identifikovaly množství nestandardností. Nejvyšší správní soud stěžovatelce nemůže přisvědčit. Městský soud v souladu s nutností zkoumání naplnění obou kritérií na základě komplexního posouzení celé věci konstatoval, že sled jednání propojených subjektů nemůže vést k jinému závěru, než že stěžovatelka realizovala transakci hlavně (převážně) kvůli zisku neoprávněné daňové výhody spočívající v uplatnění úrokových nákladů spojených s korunovými dluhopisy.
[45] Nejvyšší správní soud se s posouzením městského soudu ztotožňuje a zdůrazňuje, že skutečnosti zjištěné daňovými orgány nemusejí být každá samostatně vnímány jako protiprávní či účelové. Klíčové ale je, zda ve svém celkovém souhrnu svědčí o tom, že šlo o umělé vytvoření podmínek směřujících ke získání daňové výhody, kterou by za standardních podmínek stěžovatelka nemohla využít (rozsudek NSS č. j. 1 Afs 68/2025
62, bod 45). Touto daňovou výhodou bylo nezdanění úrokových příjmů vyplácených upisovateli korunových dluhopisů. Stěžovatelka ve své argumentaci nutnost posuzovat zjištěné okolnosti v celkovém souhrnu mnohdy pomíjí, což ji vede ke zjednodušenému a nesprávnému závěru, že jednala v souladu se zákonem a právo nezneužila (rozsudek NSS ze dne 28. 12. 2023, č. j. 3 Afs 233/2021
135, bod 76). Zabývat se jednotlivými zjištěnými skutečnostmi izolovaně – jak činí stěžovatelka – je však zcela bez významu a předurčuje to neúspěch kasační stížnosti jako celku. Zjednodušený náhled na celou situaci nemůže zpochybnit komplexní posouzení celé posuzované transakce, jak jej provedly daňové orgány, potažmo městský soud.
[46] K námitce stěžovatelky, že neveřejná emise dluhopisů není nijak nestandardní a jde o běžnou a ekonomicky racionální praxi, Nejvyšší správní soud podotýká, že v praxi může být běžné či ekonomicky racionální neemitovat dluhopisy na regulovaném trhu, ale neveřejně. Z pohledu daňového to není žádný problém za situace, kdy nejsou přítomny další okolnosti nasvědčující tomu, že neveřejná emise byla jedním z prvků transakce, které měly napomoci zneužití práva. V posuzované věci však stěžovatelka pomíjí, že městský soud v bodu 72 a násl. napadeného rozsudku neoznačil za nestandardní neveřejnou emisi jako takovou, ale právě skutečnost, že transakce probíhaly mezi kapitálově a jinak spojenými osobami dle § 23 odst. 7 zákona o daních z příjmů. K nákupu a převodům dluhopisů, obchodních podílů či akcií docházelo v uzavřeném okruhu osob spojených s oběma společnostmi, a to bez reálného proudění finančních prostředků. Protiplněním byl vklad nepeněžitého podílu, resp. úhrady probíhaly formou zápočtů vzájemných pohledávek. Stěžovatelka sice získala obchodní podíly, ale nenabyla žádné finanční zdroje, neboť emise probíhala v rámci uzavřené skupiny holdingu a s ním spřízněných osob.
[46] K námitce stěžovatelky, že neveřejná emise dluhopisů není nijak nestandardní a jde o běžnou a ekonomicky racionální praxi, Nejvyšší správní soud podotýká, že v praxi může být běžné či ekonomicky racionální neemitovat dluhopisy na regulovaném trhu, ale neveřejně. Z pohledu daňového to není žádný problém za situace, kdy nejsou přítomny další okolnosti nasvědčující tomu, že neveřejná emise byla jedním z prvků transakce, které měly napomoci zneužití práva. V posuzované věci však stěžovatelka pomíjí, že městský soud v bodu 72 a násl. napadeného rozsudku neoznačil za nestandardní neveřejnou emisi jako takovou, ale právě skutečnost, že transakce probíhaly mezi kapitálově a jinak spojenými osobami dle § 23 odst. 7 zákona o daních z příjmů. K nákupu a převodům dluhopisů, obchodních podílů či akcií docházelo v uzavřeném okruhu osob spojených s oběma společnostmi, a to bez reálného proudění finančních prostředků. Protiplněním byl vklad nepeněžitého podílu, resp. úhrady probíhaly formou zápočtů vzájemných pohledávek. Stěžovatelka sice získala obchodní podíly, ale nenabyla žádné finanční zdroje, neboť emise probíhala v rámci uzavřené skupiny holdingu a s ním spřízněných osob.
[47] Uvedené plně odůvodňuje i závěr městského soudu, že stěžovatelka a pan Otto de Jager byly jinak spojenými osobami ve smyslu § 23 odst. 7 písm. b) bodu 5 zákona o daních z příjmů. Podle tohoto ustanovení jsou pro účely tohoto zákona jinak spojenými osobami osoby, které vytvořily právní vztah převážně za účelem snížení základu daně nebo zvýšení daňové ztráty. Obecné stěžovatelčino tvrzení, že pan Otto de Jager vůči stěžovatelce vystupoval pouze jako zainteresovaný investor a jejich vztah byl čistě obchodní, opět postrádá komplexní náhled na celý případ. Před samotnou emisí dluhopisů tomu tak samozřejmě mohlo být. V důsledku navazujících kroků však již bylo nutno stěžovatelku a pana Otto de Jagera za spojené osoby považovat. Jak kasační soud popsal shora, právní jednání jmenovaného a stěžovatelky (neveřejná emise dluhopisů, jejich úpis, prodej obchodního podílu, zápočet vzájemných pohledávek atd.) vedly městský soud a daňové orgány k odůvodněnému závěru, že převážným účelem tohoto jednání bylo získání daňové výhody.
[47] Uvedené plně odůvodňuje i závěr městského soudu, že stěžovatelka a pan Otto de Jager byly jinak spojenými osobami ve smyslu § 23 odst. 7 písm. b) bodu 5 zákona o daních z příjmů. Podle tohoto ustanovení jsou pro účely tohoto zákona jinak spojenými osobami osoby, které vytvořily právní vztah převážně za účelem snížení základu daně nebo zvýšení daňové ztráty. Obecné stěžovatelčino tvrzení, že pan Otto de Jager vůči stěžovatelce vystupoval pouze jako zainteresovaný investor a jejich vztah byl čistě obchodní, opět postrádá komplexní náhled na celý případ. Před samotnou emisí dluhopisů tomu tak samozřejmě mohlo být. V důsledku navazujících kroků však již bylo nutno stěžovatelku a pana Otto de Jagera za spojené osoby považovat. Jak kasační soud popsal shora, právní jednání jmenovaného a stěžovatelky (neveřejná emise dluhopisů, jejich úpis, prodej obchodního podílu, zápočet vzájemných pohledávek atd.) vedly městský soud a daňové orgány k odůvodněnému závěru, že převážným účelem tohoto jednání bylo získání daňové výhody.
[48] Odmítá
li stěžovatelka aplikaci § 23 odst. 7 zákona o daních z příjmů s tím, že nešlo o transakci mezi společností a jejím společníkem či statutárním orgánem, pak odůvodnění žalovaného, resp. městského soudu nejsou založena na posouzení stěžovatelčina případu optikou pravidel pro převodní ceny podle § 23 odst. 7 zákona o daních z příjmů a současném posouzení jako zneužití práva. Daňové orgány, jakož i městský soud na toto ustanovení odkázaly stran definice spojené osoby, která je v něm obsažena. Definice spojených osob v § 23 odst. 7 zákona o daních z příjmů totiž není zúžena pouze na případy úpravy základu daně v souvislosti s převodními cenami, ale přímo z textu tohoto ustanovení vyplývá, že jde o definici spojených osob pro účely tohoto zákona, tedy zákona o daních z příjmů. Vycházely
li daňové orgány z toho, že stěžovatelka a pan Otto de Jager jsou jinak spojenými osobami ve smyslu § 23 odst. 7 písm. b) bodu 5, neboť vytvořili právní vztah převážně za účelem snížení základu daně nebo zvýšení daňové ztráty, nelze takovému postupu nic vytknout. Ostatně i NSS definici spojených osob podle citovaného ustanovení při posuzování případů zneužití práva (nejen v souvislosti s korunovými dluhopisy) běžně používá (např. v rozsudku č. j. 1 Afs 68/2025
62, bod 50, č. j. 4 Afs 413/2023
50, bod 40, č. j. 10 Afs 289/2021
42, bod 22 aj.).
[48] Odmítá
li stěžovatelka aplikaci § 23 odst. 7 zákona o daních z příjmů s tím, že nešlo o transakci mezi společností a jejím společníkem či statutárním orgánem, pak odůvodnění žalovaného, resp. městského soudu nejsou založena na posouzení stěžovatelčina případu optikou pravidel pro převodní ceny podle § 23 odst. 7 zákona o daních z příjmů a současném posouzení jako zneužití práva. Daňové orgány, jakož i městský soud na toto ustanovení odkázaly stran definice spojené osoby, která je v něm obsažena. Definice spojených osob v § 23 odst. 7 zákona o daních z příjmů totiž není zúžena pouze na případy úpravy základu daně v souvislosti s převodními cenami, ale přímo z textu tohoto ustanovení vyplývá, že jde o definici spojených osob pro účely tohoto zákona, tedy zákona o daních z příjmů. Vycházely
li daňové orgány z toho, že stěžovatelka a pan Otto de Jager jsou jinak spojenými osobami ve smyslu § 23 odst. 7 písm. b) bodu 5, neboť vytvořili právní vztah převážně za účelem snížení základu daně nebo zvýšení daňové ztráty, nelze takovému postupu nic vytknout. Ostatně i NSS definici spojených osob podle citovaného ustanovení při posuzování případů zneužití práva (nejen v souvislosti s korunovými dluhopisy) běžně používá (např. v rozsudku č. j. 1 Afs 68/2025
62, bod 50, č. j. 4 Afs 413/2023
50, bod 40, č. j. 10 Afs 289/2021
42, bod 22 aj.).
[49] K argumentaci stěžovatelky ohledně nutnosti vytvoření holdingové struktury kasační soud dodává, že daňové orgány i městský soud zpochybnily reálný ekonomický přínos holdingového uspořádání pro stěžovatelku. Městský soud v bodě 88 poukázal na konsolidované účetní závěrky holdingu NIVOVIA, z nichž vyplývá, že reálný zisk společnosti Global Home snižují právě nákladové úroky související s emitovanými dluhopisy, což rozhodně nesvědčí pro tvrzení ekonomickém růstu holdingu. Ani ze stěžovatelkou doloženého jednání s potenciálním investorem, společností Codex Capital Partners, nevyplývala sebemenší souvislost se stěžovatelkou či holdingem NIVOVIA, neboť tyto podklady zmiňují pouze společnost Global Home. Stěžovatelka tak neprokázala své tvrzení, že je společností zajišťující strategické rozhodování, řízení, design, logistiku, obchodní činnost a zejména financování holdingu. Nebylo prokázáno ani tvrzení, že holdingová struktura byla vytvořena za účelem zlepšení pozice při jednání s obchodními partnery či bankami. Finanční prostředky byly poskytnuty pouze společnosti Global Home, a to s přispěním pana Kubiše a za podpory jím vlastněných společností (tedy nikoli od jiných obchodních partnerů či bank). Podmíněnost poskytnutí finančních prostředků vznikem a existencí holdingu z předložených úvěrových smluv neplyne.
[49] K argumentaci stěžovatelky ohledně nutnosti vytvoření holdingové struktury kasační soud dodává, že daňové orgány i městský soud zpochybnily reálný ekonomický přínos holdingového uspořádání pro stěžovatelku. Městský soud v bodě 88 poukázal na konsolidované účetní závěrky holdingu NIVOVIA, z nichž vyplývá, že reálný zisk společnosti Global Home snižují právě nákladové úroky související s emitovanými dluhopisy, což rozhodně nesvědčí pro tvrzení ekonomickém růstu holdingu. Ani ze stěžovatelkou doloženého jednání s potenciálním investorem, společností Codex Capital Partners, nevyplývala sebemenší souvislost se stěžovatelkou či holdingem NIVOVIA, neboť tyto podklady zmiňují pouze společnost Global Home. Stěžovatelka tak neprokázala své tvrzení, že je společností zajišťující strategické rozhodování, řízení, design, logistiku, obchodní činnost a zejména financování holdingu. Nebylo prokázáno ani tvrzení, že holdingová struktura byla vytvořena za účelem zlepšení pozice při jednání s obchodními partnery či bankami. Finanční prostředky byly poskytnuty pouze společnosti Global Home, a to s přispěním pana Kubiše a za podpory jím vlastněných společností (tedy nikoli od jiných obchodních partnerů či bank). Podmíněnost poskytnutí finančních prostředků vznikem a existencí holdingu z předložených úvěrových smluv neplyne.
[50] Nejvyšší správní soud se zcela ztotožňuje s městským soudem, že stěžovatelka se legitimního očekávání nemůže dovolávat za situace, kdy sama zneužila právo, tedy postupovala v rozporu s daňovými zákony, jež při jejich výkladu zahrnují též obecně uznávaný princip zákazu zneužití práva. Pokud stěžovatelka namítá, že její legitimní očekávání bylo založeno na „početných vyjádřeních nejvyšších politických představitelů České republiky a finanční správy“, jde o zcela nekonkrétní tvrzení (stěžovatelka neuvádí, o jaká vyjádření, koho mělo jít a zda se týkala právě jí). Pro vznik legitimního očekávání je nezbytná existence konkrétního ujištění ze strany příslušného orgánu, která mohou vzbudit legitimní očekávání u toho, komu jsou určena, a dále skutečnost, že tato ujištění jsou v souladu s použitelnými právními předpisy (viz rozsudky NSS ze dne 15. 8. 2012, č. j. 1 Afs 15/2012
38, č. 2713/2012 Sb. NSS, a ze dne 13. 10. 2023, č. j. 5 Afs 193/2022
41). K žádnému konkrétnímu ujištění ze strany správce daně však v případě stěžovatelky nedošlo; stěžovatelce tak nemohlo vzniknout žádné legitimní očekávání o správnosti jejího postupu. Nic problematického nelze spatřovat ve skutečnosti, že korunové dluhopisy byly v minulosti využity k financování schodku státního rozpočtu. Nejvyšší správní soud opakovaně zdůrazňuje, že na samotném způsobu financování korunovými dluhopisy a priori nic nezákonného zcela jistě není. Pokud současně toto financování není zneužitím práva, lze plně čerpat daňové výhody související s tímto způsobem financování. V případě financování státního rozpočtu stěžovatelka netvrdí nic, co by bylo srovnatelné s jejím případem (tedy že by také šlo o zneužití práva) a odůvodňovalo by tak námitku porušení jejího legitimního očekávání.
[50] Nejvyšší správní soud se zcela ztotožňuje s městským soudem, že stěžovatelka se legitimního očekávání nemůže dovolávat za situace, kdy sama zneužila právo, tedy postupovala v rozporu s daňovými zákony, jež při jejich výkladu zahrnují též obecně uznávaný princip zákazu zneužití práva. Pokud stěžovatelka namítá, že její legitimní očekávání bylo založeno na „početných vyjádřeních nejvyšších politických představitelů České republiky a finanční správy“, jde o zcela nekonkrétní tvrzení (stěžovatelka neuvádí, o jaká vyjádření, koho mělo jít a zda se týkala právě jí). Pro vznik legitimního očekávání je nezbytná existence konkrétního ujištění ze strany příslušného orgánu, která mohou vzbudit legitimní očekávání u toho, komu jsou určena, a dále skutečnost, že tato ujištění jsou v souladu s použitelnými právními předpisy (viz rozsudky NSS ze dne 15. 8. 2012, č. j. 1 Afs 15/2012
38, č. 2713/2012 Sb. NSS, a ze dne 13. 10. 2023, č. j. 5 Afs 193/2022
41). K žádnému konkrétnímu ujištění ze strany správce daně však v případě stěžovatelky nedošlo; stěžovatelce tak nemohlo vzniknout žádné legitimní očekávání o správnosti jejího postupu. Nic problematického nelze spatřovat ve skutečnosti, že korunové dluhopisy byly v minulosti využity k financování schodku státního rozpočtu. Nejvyšší správní soud opakovaně zdůrazňuje, že na samotném způsobu financování korunovými dluhopisy a priori nic nezákonného zcela jistě není. Pokud současně toto financování není zneužitím práva, lze plně čerpat daňové výhody související s tímto způsobem financování. V případě financování státního rozpočtu stěžovatelka netvrdí nic, co by bylo srovnatelné s jejím případem (tedy že by také šlo o zneužití práva) a odůvodňovalo by tak námitku porušení jejího legitimního očekávání.
[51] Domáhá
li se stěžovatelka závěrem prolomení doktríny incidentní retrospektivy, dodává k tomu kasační soud následující. Je zjevné, že stěžovatelka ve své argumentaci opomíjí rozdíl mezi zákonností využití financování pomocí emise korunových dluhopisů a „využitím“ tohoto nástroje zneužívajícím způsobem. Lze odkázat na závěry vyslovené v nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2025, sp. zn. I. ÚS 2693/23; v němž Ústavní soud zdůraznil, že ústavní pojem zákona nelze ztotožňovat s jeho vyhlášeným textem. Váže se k zákonným právním normám, které jsou výsledkem interpretace aktu zákonodárce v jeho širších souvislostech. Interpretace přitom zahrnuje výklad v užším smyslu a dotváření práva. Restriktivnímu či extenzivnímu výkladu ustanovení daňových zákonů při využití obecně uznávaných interpretačních metod ústavní pořádek nebrání. Při dotváření práva u daňových zákonů je z důvodu ochrany oprávněné důvěry v právo třeba dbát zvýšené opatrnosti, ale ani zde dotváření práva není vyloučeno. Ani zakotvení možnosti řádné legální daňové optimalizace prostřednictvím emise korunových dluhopisů tedy nebrání daňovým orgánům a soudům uplatnit zákaz zneužití práva (až už by to znamenalo dotváření práva nebo jeho výklad v užším smyslu). Pouhá legálnost daňové optimalizace tedy podle Ústavního soudu nemůže vyvolat natolik silné legitimní očekávání, které by se mělo promítnout do interpretačních úvah daňových orgánů, tedy takové, které by mohlo vyloučit posouzení sporné transakce z pohledu zneužití práva.
[51] Domáhá
li se stěžovatelka závěrem prolomení doktríny incidentní retrospektivy, dodává k tomu kasační soud následující. Je zjevné, že stěžovatelka ve své argumentaci opomíjí rozdíl mezi zákonností využití financování pomocí emise korunových dluhopisů a „využitím“ tohoto nástroje zneužívajícím způsobem. Lze odkázat na závěry vyslovené v nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2025, sp. zn. I. ÚS 2693/23; v němž Ústavní soud zdůraznil, že ústavní pojem zákona nelze ztotožňovat s jeho vyhlášeným textem. Váže se k zákonným právním normám, které jsou výsledkem interpretace aktu zákonodárce v jeho širších souvislostech. Interpretace přitom zahrnuje výklad v užším smyslu a dotváření práva. Restriktivnímu či extenzivnímu výkladu ustanovení daňových zákonů při využití obecně uznávaných interpretačních metod ústavní pořádek nebrání. Při dotváření práva u daňových zákonů je z důvodu ochrany oprávněné důvěry v právo třeba dbát zvýšené opatrnosti, ale ani zde dotváření práva není vyloučeno. Ani zakotvení možnosti řádné legální daňové optimalizace prostřednictvím emise korunových dluhopisů tedy nebrání daňovým orgánům a soudům uplatnit zákaz zneužití práva (až už by to znamenalo dotváření práva nebo jeho výklad v užším smyslu). Pouhá legálnost daňové optimalizace tedy podle Ústavního soudu nemůže vyvolat natolik silné legitimní očekávání, které by se mělo promítnout do interpretačních úvah daňových orgánů, tedy takové, které by mohlo vyloučit posouzení sporné transakce z pohledu zneužití práva.
[52] Nejvyšší správní soud neshledal žádný důvod, pro který by měl rozsudek městského soudu zrušit. Městský soud se věcí stěžovatelky řádně zabýval, přezkoumatelným způsobem se vypořádal s relevantními žalobními námitkami, přitom nikterak nevybočil ze zákona ani z konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu. Kasační stížnost proto ze shora uvedených důvodů podle § 110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
[53] O náhradě nákladů řízení rozhodl soud v souladu s § 60 odst. 1 ve spojení s § 120 s. ř. s. Žalovanému, jemuž by dle pravidla úspěchu ve věci náhrada nákladů řízení náležela, žádné náklady nad rámec jeho běžné správní činnosti nevznikly; proto mu soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3, § 120 s. ř. s.).
V Brně dne 2. března 2026
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu