5 Afs 328/2024- 27 - text
5 Afs 328/2024 - 31 pokračování
[OBRÁZEK]
ČESKÁ REPUBLIKA
R O Z S U D E K
J M É N E M R E P U B L I K Y
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové a soudců JUDr. Jakuba Camrdy a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobkyně: MB PHARMA s.r.o., se sídlem Rubešova 72/9, Praha 2, zastoupená Mgr. Rostislavem Šustkem, advokátem se sídlem Pařížská 21, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo průmyslu a obchodu, se sídlem Na Františku 32, Praha 1, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2024, č. j. 17 A 42/2024-39,
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalovanému s e náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n e p ř i z n á v á.
[1] Žalobkyni (dále jen ,,stěžovatelka‘‘) byla rozhodnutím žalovaného ze dne 27. 1. 2017, č. j. MPO 7793/17/61600/313 (dále jen ,,rozhodnutí o poskytnutí dotace‘‘), poskytnuta dle § 14 zákona č. 218/2000 Sb. o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů (rozpočtová pravidla) dotace na projekt s názvem „Vývoj nových léčiv pro onemocnění ryb, včel a mléčné žlázy skotu na bázi bakteriofágů“, reg. číslo CZ.01.1.02/0.0/0.0/15_019/0004353 (dále jen ,,projekt‘‘), a to v maximální výši 39 842 482,50 Kč a zároveň 65,15 % způsobilých výdajů projektu.
[2] Projekt byl od počátku koncipován jako víceetapový, tzn. stěžovatelka v souladu s hl. I čl. II odst. 1 rozhodnutí o poskytnutí dotace podávala jednotlivé žádosti o platbu vždy po ukončení dané etapy. Žalovaný následně proplácel žádosti o platbu, přičemž základem pro výpočet částky dotace k vyplacení byly řádně doložené a prokázané způsobilé výdaje projektu (hl. I čl. II odst. 2 rozhodnutí o poskytnutí dotace).
[3] Opatřením ze dne 17. 12. 2020, č. j. MPO 686420/20/61100/61150, bylo stěžovatelce podle § 14e rozpočtových pravidel oznámeno rozhodnutí žalovaného o dočasném pozastavení proplacení dotace za 5. etapu projektu a částky 5 433 989,10 Kč, a to pro nedodržení podmínek poskytnutí dotace.
[4] Proti opatření o pozastavení platby podala stěžovatelka námitky, kterým ministr průmyslu a obchodu (dále jen ,,ministr‘‘) rozhodnutím ze dne 24. 3. 2021, č. j. MPO 1087/21/61100/010000, nevyhověl a opatření potvrdil.
[5] Stěžovatelka brojila proti rozhodnutí ministra žalobou u Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), který ji rozsudkem ze dne 9. 12. 2021, č. j. 11 A 115/2021 78, zamítl.
[6] Proti rozsudku městského soudu podala stěžovatelka kasační stížnost. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 29. 6. 2023, č. j. 3 Afs 7/2022-59, zrušil rozsudek městského soudu a současně zrušil i rozhodnutí ministra a opatření žalovaného, neboť shledal důvodnou kasační námitku ohledně nesprávného právního posouzení významu pojmu ,,dotace‘‘. Kasační soud zdůraznil, že pojem „veřejná podpora“ je pojmem širším než „dotace“, respektive je pojmem nadřazeným, neboť dotace je pouze jednou z forem veřejné podpory. Jestliže žalovaný výslovně stanovil jako jednu z podmínek výzvy potenciálním žadatelům, že způsobilé jsou výdaje na odpisy majetku, na jehož pořízení nebyly použity žádné dotace z veřejných zdrojů, nelze dle soudu dovodit nezpůsobilost výdajů na odpisy majetku, na jehož pořízení byly použity prostředky poskytnuté
[7] Žalovaný opatřením ze dne 22. 12. 2023, č. j. MPO 123157/23/61100/61150, zkrátil částku dotace požadované k proplacení (5 433 989,10 Kč) o částku 353 103, 06 Kč, stěžovatelce tak byla vyplacena částka 5 080 886,04 Kč. Ke krácení žalovaný přistoupil z důvodu nedodržení podmínek poskytnutí dotace, jelikož stěžovatelka v minulosti čerpala na pořízení fermentoru, u něhož uplatňuje daňově účinné odpisy do způsobilých výdajů, veřejnou podporu v režimu de minimis dle nařízení Komise (EU) č. 1407/2013 o použití článků 107 a 108 Smlouvy o fungování EU na podporu de minimis (dále jen „nařízení č. 1407/2013"). Podle čl. 5 odst. 2 nařízení č. 1407/2013 podporu de minimis nelze kumulovat se státní podporou na tytéž způsobilé náklady nebo se státní podporou na tatáž opatření rizikového financování, pokud by taková kumulace vedla k překročení nejvyšší přípustné intenzity podpory.
[8] Proti tomuto opatření podala stěžovatelka námitky, o nichž rozhodl ministr rozhodnutím ze dne 22. 3. 2024, č. j. MPO 8345/24/61100/01000 (dále jen „napadené rozhodnutí“), tak, že jim nevyhověl a potvrdil opatření jakožto plně oprávněné.
[9] Stěžovatelka podala proti napadenému rozhodnutí žalobu u městského soudu, který ji v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl.
[10] Městský soud se neztotožnil s námitkou stěžovatelky, že v opatření není specifikováno, jakou podporu de minimis má žalovaný na mysli. V opatření žalovaný nejprve konkretizoval uplatněná ustanovení rozhodnutí o poskytnutí dotace (hl. I. čl. II. odst. 3 a 4) a relevantní ustanovení příslušných nařízení [čl. 8 odst. 5 nařízení Komise (EU) č. 651/2014 ze dne 17. června 2014, kterým se v souladu s články 107 a 108 Smlouvy prohlašují určité kategorie podpory za slučitelné s vnitřním trhem (dále jen „nařízení GBER“) a čl. 5 odst. 2 nařízení č. 1407/2013], která v projednávaném případě žalovaného vedla ke krácení dotace. Následně žalovaný uvedl, v jakých konkrétních skutečnostech projednávaného případu shledal porušení vytčených ustanovení rozhodnutí a příslušných nařízení. Jednalo se o zákaz dvojí podpory (kumulace podpor) překračující nejvýše přípustnou intenzitu podpory a zakázanou veřejnou podporu. Konečně žalovaný přesně specifikoval, ke kumulaci jakých podpor v projednávaném případě došlo. V tomto případě žalovaný odkázal na podporu de minimis, která byla poskytnuta na pořízení fermentoru, a dále na podporu dle rozhodnutí o poskytnutí dotace na odpisy fermentoru. V případě podpory de minimis pak žalovaný v napadeném rozhodnutí rovněž označil i smlouvu, na základě které byla tato podpora poskytnuta („Smlouva o investičním úvěru s finančním příspěvkem v Programu REVIT Výzva I číslo 2014-2365-T1“). Na základě uvedeného soud dospěl k závěru, že opatření zcela jednoznačně specifikuje podporu de minimis, která byla stěžovatelce poskytnuta.
[11] Soud nepřisvědčil ani tvrzení stěžovatelky o mimoběžnosti úvahy správních orgánů o tom, že náklady na pořízení fermentoru jsou totožným způsobilým výdajem jako následné odpisy fermentoru. Podstata sporu mezi účastníky řízení přitom spočívá v posouzení, co lze považovat za stejné způsobilé výdaje dle hl. I. čl. II. odst. 4 rozhodnutí o poskytnutí dotace, respektive za tytéž způsobilé náklady dle čl. 8 odst. 5 nařízení GBER a čl. 5 odst. 2 nařízení č. 1407/2013. Dle soudu pro projednávaný případ není rozhodné, jakým způsobem jsou v příslušné příloze výzvy vymezeny způsobilé výdaje. Výklad vycházející z vymezení způsobilých výdajů pouze dle konkrétní výzvy by byl příliš zužující, neboť by se de facto omezoval na zákaz uplatnění již jednou uplatněných výdajů. Za rozhodné soud v projednávaném případě považuje, že se jak kupní cena, tak daňové odpisy váží k pořízení totožného předmětu, tj. fermentoru, přičemž obecně daňové odpisy představují část pořizovací ceny majetku, kterou lze uplatnit za příslušné období jako uznatelný náklad. Jestliže se však výdaje, respektive náklady vztahují k pořízení totožného předmětu a tyto výdaje spolu úzce souvisejí, je nutno je mít za stejné způsobilé výdaje, které nesmí překročit stanovenou intenzitu podpory (viz čl. 8 odst. 5 nařízení GBER a čl. 5 odst. 2 nařízení č. 1407/2013). Uvedený výklad soud považuje za souladný s čl. 8 odst. 1 nařízení GBER, podle kterého se při zjišťování maximální intenzity podpory přihlíží k celkové státní podpoře na podporovanou činnost nebo projekt. Soud tak uzavřel, že výklad správních orgánů plně odpovídá smyslu příslušných unijních nařízení a rozhodnutí o poskytnutí dotace.
[12] K námitce, že stěžovatelka nabyla legitimní očekávání, že již neexistují další důvody pro krácení dotace, soud poukázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu, z níž vyplývá, že pro vznik legitimního očekávání je nezbytná existence předchozího konkrétního ujištění, avšak ani při poskytnutí konkrétního ujištění se příjemce dotace nemůže dovolávat legitimního očekávání, dopustil li se zjevného porušení platné právní úpravy, což byl případ stěžovatelky.
[13] Legitimní očekávání stěžovatelce nemohlo vzniknout ani na základě předchozího rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 7. 2023, č. j. 3 Afs 7/2022-59, neboť ten se zabýval pouze otázkou, zda lze úvěr a finanční příspěvek poskytovaný ČMZRB považovat za dotaci, či nikoliv. Uvedený rozsudek tedy neřešil otázku rozhodnou pro projednávaný případ, a to, zda došlo k porušení hl. I. čl. II. odst. 3 a 4 rozhodnutí o poskytnutí dotace, či nikoliv.
[14] Městský soud nepřisvědčil ani námitce o účelovosti jednání správních orgánů, kterou stěžovatelka dovozovala ze skutečnosti, že správní orgány neuplatnily argumenty o nepřípustnosti dvojí podpory bezprostředně po obdržení žádosti o platbu, ale až po vydání rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 3 Afs 7/2022. Soud připomněl, že dodržení všech podmínek dotace je věcí příjemce dotace. Naproti tomu žalovaný v případě, že ve svém předchozím rozhodnutí shledal, že nebylo možno odpisy předmětného fermentoru uplatnit vůbec, nebyl povinen uvádět i jiná ustanovení rozhodnutí o poskytnutí dotace, která případně dále brání v uplatnění odpisů nebo jejich části; takový postup by byl v rozporu se zásadou efektivity a hospodárnosti správního řízení. Nadto je žalovaný v kterémkoliv okamžiku řízení o žádosti o proplacení dotace odpovědný za to, že stěžovatelkou navržená část dotace k proplacení bude proplacena v souladu s rozhodnutím o poskytnutí dotace a souvisejícími právními předpisy.
[15] Proti rozsudku městského soudu brojí stěžovatelka kasační stížností. Městskému soudu vytýká nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení [§ 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.].
[16] Stěžovatelka rozdělila své námitky do dvou okruhů; první se týká posouzení otázky totožnosti způsobilých výdajů, druhý směřuje k účelovosti postupu žalovaného při krácení dotace.
[17] V prvé řadě má stěžovatelka za to, že v řízení před městským soudem bylo zcela zásadní posouzení otázky totožnosti způsobilých výdajů, které měla stěžovatelka dle žalovaného uplatňovat v rámci žádosti o platbu v rámci 5. etapy projektu. O to překvapivější je pro stěžovatelku, že s touto otázkou se městský soud vypořádal v rámci jediného odstavce (bod 30 odůvodnění) napadeného rozsudku.
[18] Současně podle stěžovatelky postrádá závěr městského soudu jakoukoliv logiku, neboť poskytování dotací ze státního rozpočtu je ovládáno vrchnostenským postavením poskytovatele dotace, který autoritativně rozhoduje mimo jiné i o podmínkách jejího poskytnutí a ingerence soudu do podmínek samotných či způsobu jejich stanovení by byla možná pouze ve výjimečných případech, např. pokud by dotace nebyla přiznána s odkazem na podmínku, která je neopodstatněná a v demokratickém právním státě skutečně zcela zjevně nepřípustná (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 5. 2018, č. j. 6 Afs 8/2018-37). Stěžovatelka považuje za nepřípustné, aby městský soud v rámci svého výkladu zasahoval do vymezení způsobilých výdajů provedených poskytovatelem dotace (žalovaným) tak, že je označí za nevýznamné a vymezí výdaje dle vlastních kritérií.
[19] Za zcela mimoběžnou pak stěžovatelka považuje také úvahu městského soudu o tom, že vymezení způsobilých výdajů poskytovatelem dotace (žalovaným) v příloze výzvy k podání žádosti o poskytnutí dotace je příliš zužující, neboť by příjemce dotace omezoval pouze v uplatnění již jednou uplatněných nákladů. To považuje stěžovatelka za výrazně zavádějící, neboť dle jejího přesvědčení tkví smysl a účel nařízení GBER a nařízení č. 1407/2013 v tom, aby nedocházelo k situacím, kdy příjemce kupříkladu čerpá dotaci na část mzdy zaměstnance (ve výši 50 %) podílejícím se na výzkumném projektu, přičemž na jinou část mzdy téhož zaměstnance (zbývajících 50 %) čerpá odlišnou dotaci a současně dojde k překročení intenzity či výše podpory ve smyslu shora uvedených nařízení. Zjevně se tak nemusí jednat pouze o situace, kdy je ten samý výdaj nárokován příjemcem opakovaně. V této souvislosti ostatně městský soud ani neuvádí, má-li na mysli uplatňování téhož způsobilého výdaje opakovaně na základě jednoho dotačního titulu, či na základě dvou různých dotačních titulů. Nic to však dle stěžovatelky nemění na tom, že vymezení způsobilých výdajů v Příloze č. 2 Výzvy I. programu Aplikace není zužující natolik, aby zamezovalo pouze opakovanému uplatnění již jednou podpořených výdajů, jak nesprávně dovozuje soud.
[20] Stěžovatelka namítá také nesprávnost zjevně klíčové úvahy městského soudu ve vztahu k posouzení totožnosti způsobilých výdajů. Tato úvaha se opírá o výchozí premisu, dle níž se kupní cena fermentoru i daňové odpisy za fermentor váží k pořízení totožného předmětu, přičemž obecně daňové odpisy představují část pořizovací ceny majetku, kterou lze uplatnit za příslušné období jako uznatelný náklad. První část této premisy stěžovatelka nerozporuje, neboť kupní cena i daňové odpisy se skutečně váží k samotnému předmětu využívaného k realizaci dotačního projektu, tedy fermentoru. Druhou část premisy pak považuje stěžovatelka za nesrozumitelnou, neboť není zřejmé, o jaký konkrétní právní předpis soud svůj výklad pojmu „daňové odpisy“ opírá. Rovněž z formulace, podle níž daňové odpisy „lze uplatnit za příslušné období jako uznatelný nákladů“, není vůbec patrné, má-li soud na mysli uznatelný náklad v rámci dotačního projektu, či daňově uznatelný náklad dle příslušných daňových předpisů. Pokud by se však mělo jednat o druhý uvedený případ, postrádá stěžovatelka jakoukoliv souvislost s posouzením toho, co lze rozumět týmiž/stejnými způsobilými výdaji ve smyslu rozhodnutí o poskytnutí dotace, nařízení č. 1407/2013 a nařízení GBER.
[21] V druhém okruhu námitek stěžovatelka kritizuje účelovost postupu žalovaného, neboť opatření i napadené rozhodnutí opřel žalovaný o zcela nové důvody, byť mu tyto byly známy již v době podání žádosti o proplacení 5. etapy projektu dne 17. 12. 2018. Stěžovatelka nesouhlasí s názorem městského soudu, který v této souvislosti označil postup žalovaného za efektivní a hospodárný; stěžovatelka jej naopak označuje za absurdní. Pokud by totiž žalovaný vtělil důvody vedoucí k vydání opatření dle § 14e rozpočtových pravidel již do opatření o pozastavení platby z roku 2020, bylo by možné se vůči těmto důvodům bránit a domáhat se jejich soudního přezkumu již v žalobě podané proti těmto správním aktům v roce 2021. Tím, že žalovaný takto nepostupoval, naopak způsobil, že stěžovatelka byla nucena iniciovat další soudní řízení, v rámci něhož je opět posuzována otázka způsobilosti výdajů vztahujících se k předmětnému fermentoru.
[22] S ohledem na uvedené stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud rozsudek zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení.
[23] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti navrhl, aby ji Nejvyšší správní soud zamítl, neboť se plně ztotožňuje s právním posouzením věci, které provedl městský soud. K výtce stěžovatelky stran stručného vypořádání se s otázkou totožnosti způsobilých výdajů žalovaný konstatoval, že i kdyby se soud danému žalobnímu bodu věnoval pouze v jednom bodě odůvodnění, nezakládá to jeho nezákonnost. Soud uvedl, z jaké právní úpravy při posouzení věci vyšel (bod 24.) i jak vyhodnotil předchozí postup žalovaného (bod 27.). Žalovaný se rovněž neztotožňuje s tvrzenou ingerencí soudu do podmínek poskytnutí dotace či jejich vymezení, neboť z rozsudku nic takového nevyplývá.
[24] K výkladu stěžovatelky, podle něhož smysl a účel zákazu kumulace podpor se principiálně týká kumulace více podpor přiznaných více dotačními tituly žalovaný odkázal na slovník pojmů Ministerstva pro místní rozvoj s tím, že výklad podávaný stěžovatelkou je nesprávný a odporující smyslu a účelu zákazu kumulace podpor dle nařízení GBER. Soud se naproti tomu držel relevantních ustanovení rozhodnutí o poskytnutí dotace, nařízení GBER a nařízení č. 1407/2013 při posuzování žalobou napadeného rozhodnutí.
[25] Namítá-li stěžovatelka závěrem účelovost postupu žalovaného při krácení dotace po zrušení rozsudku, žalovaný konstatuje, že napadené rozhodnutí není opřeno o „zcela nové důvody“, jedná se o důvody spočívající v kumulaci podpor vedoucí k překročení intenzity podpory ve smyslu článku GBER, jak ostatně uvedl i soud v odůvodnění rozsudku.
[26] Nejvyšší správní soud přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení napadeného rozsudku městského soudu (§ 106 odst. 2 s. ř. s.), je podána oprávněnou osobou, neboť stěžovatelka byla účastnicí řízení, z něhož napadený rozsudek městského soudu vzešel (§ 102 s. ř. s.), a je zastoupena advokátem (§ 105 odst. 2 s. ř. s.). Poté přezkoumal napadený rozsudek městského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů, ověřil při tom, zda netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k následujícímu závěru.
[27] Kasační stížnost není důvodná.
[28] Podstatou nyní souzené věci je otázka, co se rozumí „stejnými způsobilými výdaji“ ve smyslu rozhodnutí o poskytnutí dotace a „stejnými způsobilými náklady“ ve smyslu nařízení č. 1407/2013 a nařízení GBER. Jinými slovy, zda lze opakovaně uplatnit výdaje, na které příjemce dotace již jednou čerpal podporu.
[29] Podle § 14e odst. 1 rozpočtových pravidel platí: ,,Poskytovatel nemusí vyplatit dotaci nebo její část, domnívá-li se důvodně, že její příjemce v přímé souvislosti s ní porušil povinnosti stanovené právním předpisem nebo nedodržel účel dotace nebo podmínky, za kterých byla dotace poskytnuta; je-li stanoven nižší odvod za porušení rozpočtové kázně podle § 14 odst. 5, výše nevyplacené části dotace musí být stanovena v rámci částek vypočítaných podle § 14 odst. 5. Přitom v rámci procentního rozmezí přihlédne poskytovatel k závažnosti porušení a jeho vlivu na dodržení účelu dotace. Nevyplatit dotaci nebo její část nelze při nedodržení povinnosti podle § 14 odst. 4 písm. i).“ Podle odst. 2 téhož ustanovení platí: ,,Poskytovatel o opatření podle odstavce 1 bez zbytečného odkladu vhodným způsobem informuje příjemce. Příjemce může do 15 dnů ode dne, kdy tuto informaci obdržel, podat poskytovateli proti tomuto opatření námitky. O námitkách rozhoduje ten, kdo stojí v čele poskytovatele.‘‘
[30] Podle čl. 8 odst. 1 nařízení GBER platí: ,,Při zjišťování, zda jsou dodrženy prahové hodnoty oznamovací povinnosti podle článku 4 a maximální intenzita podpory podle kapitoly III, se přihlíží k celkové výši státní podpory na podpořenou činnost, projekt nebo podnik.‘‘
[31] Podle čl. 8 odst. 5 nařízení GBER platí: ,,Státní podporu vyňatou tímto nařízením nelze kumulovat s podporou de minimis na tytéž způsobilé náklady, pokud by taková kumulace vedla k překročení intenzity podpory stanovené v kapitole III tohoto nařízení.‘‘
[32] Podle čl. 25 odst. 1 nařízení GBER platí: ,,Podpora na projekty v oblasti výzkumu a vývoje […], je slučitelná s vnitřním trhem ve smyslu čl. 107 odst. 3 Smlouvy a je vyňata z oznamovací povinnosti podle čl. 108 odst. 3 Smlouvy, pokud jsou splněny podmínky stanovené v tomto článku a v kapitole I.‘‘ Podle odst. 5 ,,intenzita podpory nesmí u žádného z příjemců přesáhnout: a) 100 % způsobilých nákladů u základního výzkumu; b) 50 % způsobilých nákladů u průmyslového výzkumu; c) 25 % způsobilých nákladů u experimentálního vývoje; d) 50 % způsobilých nákladů na studie proveditelnosti.‘‘
[33] Podle čl. 5 odst. 2 věty první nařízení č. 1407/2013 nelze podporu de minimis kumulovat se státní podporou na tytéž způsobilé náklady nebo se státní podporou na tatáž opatření rizikového financování, pokud by taková kumulace vedla k překročení nejvyšší přípustné intenzity podpory či výše podpory, která je pro specifické okolnosti každého případu stanovena v nařízení o blokové výjimce nebo v rozhodnutí Komise.
[34] Podle Hlavy I čl. II odst. 4 rozhodnutí o poskytnutí dotace ,,na stejné způsobilé výdaje projektu není možné získat jinou veřejnou podporu podle článku 107(1) Smlouvy o fungování Evropské unie ani podporu v režimu de minimis podle Nařízení Komise (EU) č. 1407/2013 (GBER)‘‘. Podle Hlavy I. čl. II. odst. 3 tamtéž „způsobilým výdajem může být jen takový náklad projektu, který nezakládá zakázanou veřejnou podporu.‘‘
[35] Dle Přílohy č. 2 I. Výzvy programu Aplikace daňově účinné odpisy dlouhodobého hmotného a nehmotného majetku (popř. jejich alikvotní část) vypočtené na základě všeobecně uznávaných účetních zásad mohou být považovány za způsobilé výdaje pouze za předpokladu, že na pořízení odepisovaného majetku nebyly použity žádné dotace z veřejných zdrojů.
[36] Nejvyšší správní soud konstatuje, že mezi stranami není sporu o tom, že stěžovatelka v rámci žádosti o platbu k 5. etapě projektu uplatnila do způsobilých výdajů daňově účinné odpisy bioreaktoru (fermentoru). Žalovaný v rámci kontroly žádosti o platbu zjistil, že stěžovatelka v minulosti čerpala na pořízení fermentoru, u něhož uplatnila daňově účinné odpisy, veřejnou podporu v režimu de minimis dle nařízení č. 1407/2013, a to na základě Smlouvy o investičním úvěru s finančním příspěvkem v Programu REVIT Výzva I číslo 2014-2365-T1.
[37] Zákaz kumulace státní podpory s podporou de minimis obsahuje jak výše citovaný čl. 5 odst. 2 nařízení č. 1407/2013, tak i nařízení GBER v čl. 8 odst. 5. Je-li poskytnuta podpora de minimis na pořizovací cenu majetku, který může být na základě rozhodnutí o poskytnutí dotace podpořen prostřednictvím uplatňování odpisů (vycházejících z pořizovací ceny) jako uznatelných výdajů, jedná se o kumulaci podpory u téhož způsobilého výdaje (nákladu). V posuzovaném případě bylo možné podporu poskytnutou na základě rozhodnutí o poskytnutí dotace dle čl. 25 nařízení GBER s podporou de minimis dle nařízení č. 1407/2013 kumulovat pouze do výše nepřekračující intenzitu podpory dle čl. 25 nařízení GBER.
[38] Maximální intenzita podpory dle čl. 25 GBER činila v případě odpisů fermentoru 76, 84% (tato míra vychází z maximální výše podpory stanovené Výzvou pro jednotlivé příjemce dotace).
[39] Vzhledem k tomu, že na pořízení fermentoru byla poskytnuta veřejná podpora v režimu de minimis odpovídající 23,87 % a podpora na základě rozhodnutí o poskytnutí dotace je žalovaným stanovena na maximální intenzitě podpory dle čl. 25 GBER, uzavřel žalovaný, že v případě poskytnutí podpory na odpisy fermentoru by došlo k překročení této maximální intenzity, a tím i k poskytnutí zakázané veřejné podpory ve smyslu čl. 107 a 108 Smlouvy o fungování EU. Výdaje odpovídající odpisům fermentoru tak žalovaný označil za nezpůsobilé a opatřením ze dne 22. 12. 2023, č. j. MPO 123157/23/61100/61150, zkrátil částku dotace požadované k proplacení (5 433 989,10 Kč) o částku 353 103, 06 Kč; stěžovatelce tak byla vyplacena částka 5 080 886,04 Kč.
[40] Nejvyšší správní soud souhlasí se stěžovatelkou v tom, že v posuzované věci byla klíčová otázka totožnosti způsobilých výdajů, které měla stěžovatelka uplatňovat v rámci žádosti o platbu po ukončení 5. etapy projektu. Na rozdíl od stěžovatelky však zdejší soud neshledal, že by se městský soud uvedenou otázkou nedostatečně zabýval.
[41] Městský soud objasnil, že stěžovatelka svoji argumentaci odvíjela od skutečnosti, že pořizovací cena fermentoru na rozdíl od jeho daňově účinných odpisů není způsobilým výdajem dle Přílohy č. 2 Výzvy I. programu Aplikace. Při zohlednění toho, že rozhodnutí o poskytnutí dotace v hl. I čl. II odst. 4 upravuje stejné způsobilé výdaje, zatímco čl. 8 odst. 5 nařízení GBER a čl. 5 odst. 2 nařízení č. 1407/2013 upravuje stejné způsobilé náklady, městský soud zcela správně uzavřel, že pro projednávaný případ nebylo rozhodné, jakým způsobem jsou způsobilé výdaje vymezeny v citované Výzvě. Pro posuzovanou věc je určující, že stěžovatelce byla na pořízení (kupní cenu) zařízení fermentoru poskytnuta veřejná podpora v režimu de minimis a současně stěžovatelka na stejné zařízení uplatnila daňové odpisy. Jestliže se však výdaje, respektive náklady vztahují k pořízení totožného předmětu, je nutno je mít za stejné způsobilé výdaje, které nesmí překročit stanovenou intenzitu podpory dle čl. 8 odst. 5 nařízení GBER a čl. 5 odst. 2 nařízení č. 1407/2013. Nejvyšší správní soud se s odůvodněním městského soudu ztotožňuje, neboť ve smyslu čl. 8 odst. 1 nařízení GBER se při zjišťování maximální intenzity podpory přihlíží k celkové státní podpoře na podporovanou činnost nebo projekt.
[42] Směřuje-li pak stěžovatelka své výtky k výkladu nařízení GBER a nařízení č. 1407/2013 s tím, že chápe smysl a účel uvedených nařízení odlišně, pak se jedná spíše o námitky obecného charakteru vyjadřujících zejména nesouhlas s právním posouzením její věci. Jak však Nejvyšší správní soud nastínil výše, městský soud nepochybil při výkladu pojmu stejné způsobilé výdaje, a jeho výklad plně odpovídá smyslu příslušných unijních nařízení a rozhodnutí o poskytnutí dotace.
[43] Nejvyšší správní soud připomíná, že judikatura správních soudů vychází z toho, že za dodržení všech podmínek dotací jsou výlučně odpovědni příjemci podpor; v režimu dotací platí, že splnění podmínek, za nichž byly veřejné prostředky poskytnuty, musí prokázat příjemce dotace (např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 10. 2009, č. j. 7 Afs 71/2009-149, ze dne 6. 11. 2008, č. j. 5 Afs 36/2008-146, ze dne 15. 8. 2012, č. j. 1 Afs 15/2012-38). Opačný výklad by vedl ke stavu, kdy by byl příjemce dotace zbaven veškeré odpovědnosti za nesrovnalosti, které nebyly oznámeny poskytovatelem (srov. rozsudek ze dne 30. 10. 2012, č. j. 1 Afs 64/2012 33).
[44] Současně platí, jak v kasační stížnosti podotkla i stěžovatelka, že ingerence soudu do dotačních podmínek či způsobu jejich stanovení je možná pouze ve výjimečných případech (rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2015, č. j. 9 Ads 83/2014 46, č. 3324/2016 Sb. NSS). Nejvyšší správní soud však žádnou ingerenci městského soudu do vymezení způsobilých výdajů provedených žalovaným (poskytovatelem dotace) neshledal.
[45] Je nepochybné, že stěžovatelka porušila hl. I. čl. II. odst. 3 a 4 rozhodnutí o poskytnutí dotace a čl. 8 odst. 5 nařízení GBER a čl. 5 odst. 2 nařízení č. 1407/2013, tím, že kumulovala podporu de minimis, která byla poskytnuta na pořízení fermentoru, a dále podporu dle rozhodnutí o poskytnutí dotace na odpisy fermentoru, překračující nejvýše přípustnou intenzitu podpory a zakázanou veřejnou podporu, což v posuzované věci vedlo ke krácení dotace. Městský soud proto oprávněně aproboval postup žalovaného, neboť opatření žalovaného obsahuje uplatněná ustanovení rozhodnutí o poskytnutí dotace a příslušná ustanovení nařízení (čl. 8 odst. 5 nařízení GBER a nařízení č. 1407/2013), která v posuzované věci žalovaného vedla ke krácení dotace, a dostatečně specifikuje podporu „de minimis“, která byla stěžovatelce poskytnuta.
[46] Namítá-li stěžovatelka závěrem účelovost postupu žalovaného, kterou spatřuje v neuplatnění argumentu o nepřípustnosti dvojí podpory bezprostředně po obdržení první žádosti o platbu v roce 2018, pak zdejší soud opětovně připomíná odpovědnost stěžovatelky za dodržení všech podmínek rozhodnutí o poskytnutí dotace. Žalovaný v přechozím opatření dovodil nezpůsobilost výdajů na odpisy majetku, na jehož pořízení byl použit úvěr a finanční příspěvek poskytovaný ČMZRB; NSS v citovaném rozsudku č. j. 3 Afs 7/2022-59 dospěl k závěru, že úvěr a finanční příspěvek poskytovaný ČMZRB nelze považovat za dotaci. Žalovaný tedy za situace, kdy v předešlém rozhodnutí uzavřel, že nebylo možno odpisy uplatnit vůbec, už se dále nezabýval otázkou rozhodnou pro nyní projednávanou věc, a to, zda došlo k porušení hl. I. čl. II. odst. 3 a 4 rozhodnutí o poskytnutí dotace, či nikoliv. Takový postup by skutečně byl v rozporu se zásadou hospodárnosti správního řízení, a byl správními orgány i řádně odůvodněn. Ani tuto námitku tak neshledal Nejvyšší správní soud důvodnou.
[47] Nejvyšší správní soud neshledal žádný důvod, pro který by měl rozsudek městského soudu zrušit. Městský soud se věcí stěžovatelky řádně zabýval, přezkoumatelným způsobem se vypořádal s relevantními žalobními námitkami, přitom nikterak nevybočil ze zákona ani z konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu. Kasační stížnost proto ze shora uvedených důvodů podle § 110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
[48] O náhradě nákladů řízení rozhodl soud v souladu s § 60 odst. 1 ve spojení s § 120 s. ř. s. Žalovanému, jemuž by dle pravidla úspěchu ve věci náhrada nákladů řízení náležela, žádné náklady nad rámec jeho běžné správní činnosti nevznikly; proto mu soud náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznal.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3, § 120 s. ř. s.). V Brně dne 1. srpna 2025
JUDr. Lenka Matyášová předsedkyně senátu