Informace o denních průměrných teplotách a srážkách jsou informacemi o životním prostředí podle § 2 písm. a) zákona č. 123/1998 Sb., o právu na informace o životním prostředí. Žádost o tyto informace je proto třeba posoudit dle citovaného zákona.
[23] Pro posouzení projednávané věci je nutné vyjasnit, o jaké informace žalobce žádal, resp. zda žádal o informace, na něž se vztahuje informační zákon, nebo zákon o právu na informace o životním prostředí, a podle kterého zákona tedy měl povinný subjekt postupovat. Žalobce žádal správní orgán I. stupně o „informace o denní průměrné teplotě a srážkách ve všech měřicích stanicích ČHMÚ, a to za celou dobu, za kterou tyto informace má ČHMÚ k dispozici v elektronické podobě“.
[24] Podle § 3 odst. 3 informačního zákona se „[i]nformací pro účely tohoto zákona rozumí jakýkoliv obsah nebo jeho část v jakékoliv podobě, zaznamenaný na jakémkoliv nosiči, zejména obsah písemného záznamu na listině, záznamu uloženého v elektronické podobě nebo záznamu zvukového, obrazového nebo audiovizuálního.“
[25] Za informace o životním prostředí lze obecně považovat jakékoli informace v písemné, obrazové, zvukové, elektronické nebo jiné podobě (tedy informace v jakékoli technicky proveditelné podobě) o stavu složek životního prostředí, faktorech, které ovlivňují nebo pravděpodobně ovlivní složky životního prostředí, stavu lidského zdraví a bezpečnosti, o podmínkách života lidí, o kulturních a architektonických památkách, stavebních objektech, opatřeních, které ovlivňují nebo mohou ovlivnit složky a faktory složek životního prostředí, pokud jsou nebo mohou být ovlivněny stavem složek životního prostředí nebo prostřednictvím těchto složek; mezi tyto informace je možno také řadit zprávy o provádění právních předpisů o životním prostředí.
[26] Uvedená definice informace je podrobněji rozvedena (včetně konkrétních příkladů) v jednotlivých právních předpisech, které obsahují legální definici tohoto pojmu [2 odst. 3 Aarhuské úmluvy, čl. 2 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2003/4/ES ze dne 28. ledna 2003 o přístupu veřejnosti k informacím o životním prostředí a o zrušení směrnice Rady 90/313/EHS, či § 2 písm. a) zákona o právu na informace o životním prostředí]. Definice informace o životním prostředí v citovaných předpisech není úplná, neboť jednotlivé výčty tam uvedené jsou pouze demonstrativní a za informaci o životním prostředí lze považovat i další informace, které zde nejsou explicitně vyjádřeny, ovšem dle jejich charakteru je lze zařadit pod rozsah informací o životním prostředí. Uvedené plyne z jednotlivých formulací Aarhuské úmluvy, směrnice a zákona o právu na informace o životním prostředí typu „jako je“ a „zejména“ (k tomu viz rovněž příručku k implementaci Aarhuské úmluvy či Jančářová, I. a kol. Právo životního prostředí: Obecná část. 1. vydání. Brno : Masarykova univerzita, 2016, s. 250).
[27] Informace o denních průměrných teplotách a srážkách není možné podřadit pod konkrétní výčet environmentálních informací v citovaných předpisech. Tyto informace jsou však např. důležitým ukazatelem o klimatických změnách (v dnešní době velmi diskutovaných), na základě kterých si může veřejnost vytvořit představu o stavu životního prostředí, jeho vývoji a proměnách a případně přijmout rozhodnutí k jeho ochraně. S ohledem na uvedené jsou informace o denních průměrných teplotách a srážkách nepochybně podstatnými informacemi o životním prostředí, a proto je nutné je podřadit pod rozsah zákona o právu na informace o životním prostředí.
[28] Pokud jsou informace o průměrných denních teplotách a srážkách považovány za informace o životním prostředí, je nutné dále určit, podle kterého zákona měly správní orgány a městský soud postupovat při rozhodování o žalobcově žádosti.
[29] Podle § 2 odst. 3 informačního zákona se tento zákon nevztahuje na poskytování osobních údajů a informací podle zvláštního právního předpisu. Takovým právním předpisem je např. zákon o právu na informace o životním prostředí, neboť (vedle toho, že na něj odkazuje příslušná poznámka pod čarou citovaného ustanovení) upravuje dostatečně komplexně podmínky, za nichž jsou určité informace poskytovány, včetně způsobu a forem jejich zpřístupňování a postupu při vyřizování žádostí o jejich poskytnutí, a to natolik úplně, že obecná právní úprava podmínek poskytování informací podle informačního zákona se vedle nich nemůže uplatnit. Je tak třeba důsledně odlišovat případy, kdy se při poskytování informací postupuje podle informačního zákona, a kdy podle zákona o právu na informace o životním prostředí (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2002, sp. zn. III. ÚS 156/02, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2014, čj. 7 As 61/2013-40, č. 3064/2014 Sb. NSS či srov. Jančářová, op. cit., s. 246-247).
[30] Městský soud v Praze k tomu ve svém rozsudku ze dne 27. 4. 2007, čj. 9 Ca 270/2004-39, č. 2062/2010 Sb. NSS, uvedl, že„[n]ení povinností žadatele o informace právně kvalifikovat, podle jaké zákonné normy se informací na povinném subjektu domáhá. Vzhledem k obecné zásadě správního řízení, podle níž rozhodující je obsah samotného podání účastníka řízení, nikoliv jeho (případně nesprávné) označení, nelze z hlediska postupu povinného subjektu při vyřízení předmětné žádosti považovat za závazný odkaz žalobce na zákon č. 123/1998 Sb., o právu na informace o životním prostředí, obsažený v označení jeho žádosti. I přes tento odkaz je úkolem žalovaného posoudit, o jaké informace se ve skutečnosti jedná a podle kterého právního předpisu má při jejich poskytnutí, event. odepření jejich zpřístupnění, postupovat. Dospěje-li povinný subjekt (ministerstvo) při takovém posouzení k závěru, že žádané informace nejsou informacemi o stavu životního prostředí a přírodních zdrojů ve smyslu § 2 písm. a) zákona 2 Ans 7/2010 - 186 č. 123/1998 Sb., je na místě, aby žádost posoudil a rozhodl o ní na základě obecné právní úpravy týkající se práva na svobodný přístup k informacím, jež je obsažena v zákoně č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím“.
[31] Je také možné, že nastane situace, že část žádosti o poskytnutí informací se bude vztahovat k informacím o životním prostředí a část žádosti se bude vztahovat k informacím, které spadají pod rozsah informací dle informačního zákona. V takovém případě bude muset povinný subjekt vyřídit jednotlivé části žádosti v různých režimech, např. dle informačního zákona a podle zákona o právu na informace o životním prostředí. Ačkoli jsou tyto zákony podobné, obsahují několik podstatných rozdílů, např. ve vymezení povinných subjektů, důvodů pro odepření poskytnutí informací a procesních lhůt (Jančářová, op. cit., s. 247).
[32] Správní orgány byly povinny postupovat při vyřízení žádosti žalobce o informace dle zákona o právu na informace o životním prostředí, neboť žalobce žádal o informace o denních průměrných teplotách a srážkách v jednotlivých měřicích stanicích správního orgánu I. stupně. Pokud by bylo nahlíženo na žádost žalobce o informace tak, že je rozdělena na více částí a žalobce žádal o specifikování měřicích stanic a informace o denních průměrných teplotách a srážkách v těchto měřicích stanicích, seznam jednotlivých měřicích stanic správního orgánu I. stupně by již nebylo možné podřadit pod rozsah informací o životním prostředí ve smyslu § 2 písm. a) zákona o právu na informace o životním prostředí. Správní orgán I. stupně by proto byl povinen vyřídit část žádosti dle informačního zákona a část dle zákona o právu na informace o životním prostředí.
[33] Pokud správní orgány postupovaly pouze podle informačního zákona, postupovaly dle nesprávného právního předpisu. Této chyby se následně dopustil i městský soud. Jestliže je na věc aplikován právní předpis, který na ni nedopadá, jedná se o důvod pro zrušení rozhodnutí správního orgánu, resp. krajského či městského soudu, mohlo-li mít takové pochybení za následek nesprávné posouzení pro věc rozhodujících skutkových či právních otázek obsažených v námitkách. Soud nezruší takové rozhodnutí, u něhož je možné bez rozsáhlejšího doplňování řízení dospět k závěru, že i přes užití práva, které na věc nedopadá, by výsledek řízení při užití odpovídajícího práva byl týž (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 7. 2009, čj. 8 Afs 51/2007-87, č. 1926/2009 Sb. NSS). O pochybení, kterého se v nyní projednávané věci dopustil městský soud i správní orgány, nelze bez dalšího říci, že by nemohlo mít vliv na zákonnost rozhodnutí, resp. že by výsledek řízení byl totožný i v případě, kdyby správní orgány a městský soud postupovaly podle správného právního předpisu. Právní úprava obsažená v zákoně o právu na informace o životním prostředí a informačním zákoně není totiž totožná. Odlišně upravuje náležitosti žádosti o informace od informačního zákona, postup při vyřizování žádosti, resp. podávání opravných prostředků atd. (viz bod 31 tohoto rozhodnutí).
[34] Na základě uvedeného tedy nezbylo Nejvyššímu správnímu soudu nic jiného, než přistoupit ke zrušení rozsudku městského soudu. Vzhledem k závěrům, ke kterým Nejvyšší správní soud v tomto rozhodnutí dospěl, jsou dány také důvody pro zrušení rozhodnutí stěžovatele, neboť městský soud by nemohl dospět k jinému závěru než zdejší soud. Nejvyššímu správnímu soudu ani městskému soudu pak v tomto stadiu řízení nepřísluší učinit úvahu, zda bylo povinností správního orgánu I. stupně poskytnout informace požadované žalobcem, neboť by byly prvními orgány, které by tuto žádost posoudily dle zákona o právu na informace o životním prostředí. Takové posouzení ovšem náleží nejprve správním orgánům. Úkolem soudů ve správním soudnictví je pak až případný přezkum správních rozhodnutí.
[35] Stěžovatel proto v dalším řízení posoudí žádost žalobce dle zákona o právu na informace o životním prostředí (případně rovněž dle informačního zákona, pokud shledá, že žalobce také žádal o informace ve smyslu tohoto zákona). Vezme přitom v úvahu, že práva na informace o životním prostředí, které je obsaženo v čl. 35 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, se lze domáhat pouze v mezích zákona, které jej provádějí (čl. 41 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), a důkladně posoudí, zda jsou splněny některé z podmínek pro odepření poskytnutí informace ve smyslu § 8 zákona o právu na informace o životním prostředí či jiného zákona.
(…)