Požádá-li budoucí navrhovatel krajský soud dle § 35 odst. 10 s. ř. s. o ustanovení zástupce z řad ad-vokátů ještě před podáním budoucího návrhu ve věci samé, nelze od něj bezpodmínečně vyžadovat, aby v návrhu na ustanovení zástupce přesně označil žalobní typ či žalovaný správní orgán nebo přesně zformulo-val žalobní petit, neboť o ustanovení zástupce žádá navrhovatel právě za účelem konkrétní volby vhodného procesního postupu a konkrétní formulace žaloby či jiného návrhu ve správním soudnictví. Na straně druhé lze po navrhovateli, byť je právním laikem, požadovat, aby dostatečně vylíčil rozho-dující skutkové okolnosti své věci.
Jen tak může krajský soud posoudit, zda má skutečně smysl vynakládat veřejné prostředky na navrhovatelovo zastoupení, zda je tedy jeho ochrana ve správním soudnictví v dané situaci a v daném čase vůbec možná a zda se takový postup nejeví ve smyslu § 36 odst. 3 ve spojení s § 35 odst. 10 s. ř. s. jako zjevně neúspěšný (z hlediska pravomoci a věcné příslušnosti správních soudů, vyčer-pání opravných prostředků ve správním řízení, běhu lhůt pro podání jednotlivých žalob či jiných návrhů ve správním soudnictví atd.).
Nejsou-li tyto skutečnosti z návrhu na ustanovení zástupce zřejmé, je krajský soud povinen dle § 37 odst. 5 s. ř. s. navrhovatele vyzvat k jejich doplnění.
[9] Pokud jde o podmínku zaplacení soudního poplatku za danou kasační stížnost, Nejvyšší správní soud již v usnesení rozšířeného senátu ze dne 9. 6. 2015, čj. 1 As 196/2014-19, č. 3271/2015 Sb. NSS, dospěl k ná-sledujícímu závěru: „Stěžovatel má povinnost zaplatit poplatek za řízení o kasační stížnosti jen tehdy, pokud kasační stížnost směřuje proti rozhodnutí krajského soudu o návrhu ve věci samé (o žalobě), či o jiném návrhu, jehož podání je spojeno s poplatkovou povinností [§ 1 písm. a), § 2 odst. 2 písm. b) a § 4 odst. 1 písm. d) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích].“ Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost přípustnou pouze vůči výroku II. napadeného rozhodnutí (viz dále), jímž bylo rozhodnuto o návrhu stěžovatele na ustanovení zástupce pro budoucí řízení o žalobě, tedy nikoliv o návrhu ve věci samé či jiném podání, s nímž zákon spojuje vznik poplatkové povinnosti. V případě kasační stížnosti proti napadenému výroku, kterou Nejvyšší správní soud posoudil po věcné stránce, tedy stěžovatele poplatková povinnost netíží.
[10] Pokud jde o podmínku spočívající v obligatorním zastoupení stěžovatele bez příslušného právního vzdě-lání advokátem v řízení o kasační stížnosti, své závěry učiněné v citovaném rozhodnutí ve vztahu k soudnímu poplatku dále promítl rozšířený senát i do následující úvahy: „Je-li podána kasační stížnost proti usnesení krajského soudu o neosvobození od soudních poplatků, o neustanovení zástupce či proti jinému procesnímu usnesení učiněnému v řízení o žalobě, je rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o kasační stížnosti učiněno v rámci tohoto řízení, a proto se zde ustanovení § 105 odst. 1 a 2 s. ř. s. neuplatní.“ Z citovaného usnesení rozšířeného senátu tedy plyne, že ani povinné zastoupení stěžovatele bez příslušného právního vzdělání advokátem není vyžadováno v těch případech, kdy kasační stížnost směřuje proti procesnímu rozhodnutí, jímž se řízení o žalobě nekončí, navíc v tomto případě byl procesní návrh na ustanovení zástupce učiněn dokonce před zahájením samotného řízení o žalobě (viz § 35 odst. 10 větu třetí s. ř. s.).
[11] I přesto musel Nejvyšší správní soud nejprve posoudit návrh stěžovatele na ustanovení zástupce z řad advokátů pro řízení o dané kasační stížnosti, neboť byť není zastoupení stěžovatele advokátem v tomto řízení obligatorní, je jistě možné. I kdyby ovšem stěžovatel splňoval podmínky pro osvobození od soudních poplatků ve smyslu § 36 odst. 3 s. ř. s., Nejvyšší správní soud shledal, že v žádném případě není splněna další nezbytná podmínka pro ustanovení zástupce dle § 35 odst. 10 s. ř. s., neboť zastoupení stěžovatele není v tomto případě nezbytně třeba pro ochranu jeho práv v řízení o předmětné kasační stížnosti. Posuzovaná právní otázka naplnění podmínek pro ustanovení zástupce pro budoucí řízení o žalobě je totiž relativně jednoduché povahy, kasační stížnost je sice stručná, ale projednatelná a Nejvyšší správní soud o ní může bez dalšího, na základě podkladů obsažených ve spise, rozhodnout.
[12] Nejvyšší správní soud z uvedených důvodů návrh stěžovatele na ustanovení zástupce pro řízení o kasační stížnosti zamítl.
[13] Nejvyšší správní soud se dále zabýval otázkou přípustnosti kasační stížnosti. Podle § 102 s. ř. s. je ka-sační stížnost přípustná proti každému pravomocnému rozhodnutí krajského soudu, pokud soudní řád správní
nestanoví jinak. Podle § 104 odst. 3 písm. c) s. ř. s. je kasační stížnost proti rozhodnutí, které je podle své povahy dočasné, nepřípustná.
[14] Stěžovatel předmětnou kasační stížností brojí mimo jiné proti výroku I. napadeného usnesení, kterým krajský soud odmítl návrh stěžovatele na vydání předběžného opatření. Jak již Nejvyšší správní soud judikoval např. v rozsudku ze dne 28. 1. 2004, čj. 1 Ans 2/2003-35, č. 762/2006 Sb. NSS, rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření je zcela nepochybně svou povahou rozhodnutím dočasným, neboť slouží k zatímní úpravě poměrů účastníků řízení. V tomto rozsahu je tedy předmětná kasační stížnost nepřípustná a Nejvyšší správní soud ji proto v uvedeném rozsahu v souladu s § 46 odst. 1 písm. d) ve spojení s § 120 s. ř. s. odmítl.
[15] Nejvyšší správní soud následně posoudil kasační stížnost proti výroku II. usnesení krajského soudu v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů, přičemž zkoumal, zda rozhodnutí krajského soudu netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost je ve vztahu k výroku II. důvodná.
[16] Z podání ze dne 5. 6. 2020, kterým se stěžovatel mimo jiné domáhal vydání shora specifikovaného předběžného opatření, je patrné pouze to, že mu na jehož žádost nebyl vydán posudek ve věci jeho zdravotní způsobilosti k řízení motorových vozidel, v důsledku čehož se měl od 9. 6. 2020 stát zdravotně nezpůsobilým k řízení motorových vozidel.
[17] Nejvyšší správní soud shledal nedůvodnou argumentaci stěžovatele, podle níž bylo uvedené podání po obsahové stránce návrhem na zahájení řízení. Podání obsahuje pouze stručný popis situace stěžovatele, přičemž z něj nevyplývá, čeho se hodlá stěžovatel domáhat ve věci samé a vůči jakému postupu či rozhodnutí kterého orgánu veřejné moci hodlá brojit, naopak je v něm jednoznačně specifikováno, že se stěžovatel domáhal právě vydání předběžného opatření vůči osobám označeným jakožto odpůrci, jakož i to, v čem mělo toto předběžné opatření spočívat.
[18] Dále je třeba poznamenat, že krajský soud nedospěl k závěru, že není příslušný k projednání věci, jak uvádí stěžovatel v kasační stížnosti, nýbrž k závěru, že případná v budoucnu podaná žaloba by zjevně nemohla být úspěšná. Tento závěr však Nejvyšší správní soud shledal v tomto případě přinejmenším předčasným.
[19] Dle § 35 odst. 10 s. ř. s. „[n]avrhovateli, u něhož jsou předpoklady, aby byl osvobozen od soudních poplatků, a je-li to nezbytně třeba k ochraně jeho práv, může předseda senátu na návrh ustanovit usnesením zástupce, jímž může být i advokát“. Podmínky pro osvobození od soudních poplatků jsou upraveny v § 36 odst. 3 s. ř. s., který mimo jiné stanoví, že dospěje-li soud k závěru, že návrh zjevně nemůže být úspěšný, žádost o osvobození od soudních poplatků zamítne.
[20] K institutu zjevné neúspěšnosti návrhu se Nejvyšší správní soud vyjádřil například v rozsudku ze dne 24. 3. 2006, čj. 4 Ads 19/2005-105, č. 909/2006 Sb. NSS: „Zjevná neúspěšnost návrhu by však podle názoru Nejvyššího správního soudu měla být zjistitelná bez pochyb okamžitě, měla by být nesporná a naprosto jednoznačná bez toho, aby bylo prováděno dokazování (např. opožděnost kasační stížnosti).“
[21] Krajský soud vyšel při posouzení úspěšnosti případné budoucí žaloby ze skutečností, které stěžovatel uvedl v podání ze dne 5. 6. 2020. Měl přitom za to, že případná žaloba měla být žalobou na ochranu proti nečinnosti, přičemž žalovanými měly být osoby, které stěžovatel v původním podání označil jako odpůrce. Tyto skutečnosti však z uvedeného podání bez dalšího nevyplývají. I vzhledem k tomu, že § 38 odst. 1 věta druhá s. ř. s. výslovně připouští, že předběžným opatřením lze uložit povinnost nejen účastníkům řízení, ale i třetí osobě, nelze bez dalšího uzavřít, že osoby označené v návrhu na vydání předběžného opatření jako „odpůrci“ budou současně žalovanými ve věci samé a že současně předmětem žaloby bude nečinnost takto označených žalovaných při vydání posudku ve věci zdravotní způsobilosti stěžovatele k řízení motorových vozidel. Ostatně, pokud by vydání tohoto posudku bylo krajským soudem nařízeno již jako předběžné opatření, jak o to stěžovatel usiloval, není zřejmé, jaký smysl by pro stěžovatele mělo domáhat se znovu vydání téhož posudku rovněž navazující ne-činnostní žalobou.
[22] Podle § 84 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách ně-kterých zákonů (zákon o silničním provozu), „[z]dravotní způsobilostí k řízení motorových vozidel se rozumí tělesná
pásma, ale současně i jeho projednání na základě předložení žádosti o vydání rozhodnutí o ochranném pásmu. To, že ochranné pásmo má být na základě žádosti vyhlášeno, odpovídá i stanovisku zpracovatele posudku k Zá-vaznému stanovisku k posouzení vlivů provedení záměru na životní prostředí (EIA), ve kterém nutnost vyhlášení ochranného pásma podpořil (str. 13 ZS EIA). Stavební úřad ve svém usnesení napadeného odvoláním správně vyhodnotil požadavek vyhlášení ochranného pásma obsažený v § 83 stavebního zákona jako podklad, aby mohl zodpovědně rozhodnout v územním řízení o umístění předmětné stavby, a odvolací orgán se se závěry stavebního úřadu také ztotožňuje.“
Žalobkyně napadla rozhodnutí žalovaného ze dne 15. února 2018 včas podanou žalobou. Zdůraznila v ní, že meritem projednávané věci je neshoda ohledně právního názoru nalézacích správních orgánů a žadatelky o vydání územního rozhodnutí o umístění stavby stáje pro odchov mladého skotu (žalobkyně), ohledně zákonnosti požadavku na předložení jednoho z podkladů k žádosti, konkrétně územního rozhodnutí o ochranném pásmu. Stavební úřad požadoval předložit toto územní rozhodnutí, případně požadoval na žalobkyni, aby požádala v rámci územního řízení o jeho vydání. Svoji právní argumentaci opíral o obsah závazného stanoviska Krajského úřadu kraje Vysočina ze dne 8. 11. 2016. V něm se však podle žalobkyně uvádí pouze to, že je třeba pro fázi přípravy stavby stavebnímu úřadu předložit v rámci územního řízení jako jeden z podkladů návrh ochranného pásma, nikoliv již územní rozhodnutí o ochranném pásmu.
Žalobkyně zároveň poukazovala na námitky, které v tomto směru v průběhu řízení uplatnila, které však podle ní nebyly řádným způsobem vypořádány. Zejména žalovaný neuvedl, na základě jakého konkrétního ustanovení by měla mít žalobkyně povinnost předložit v územním řízení o umístění stavby rozhodnutí o jejím ochranném pásmu. Žalobkyně vyjádřila přesvědčení, že požadavky vpředu zmíněného závazného stanoviska naplnila.
Žalobkyně dále namítala, že ani procesní postup, podle něhož postupovaly orgány veřejné správy zúčastněné na řízení, nemá oporu v platném právu. Uvedla k němu následující:
„Ust. § 66 odst. 1 písm. c) s. ř. výslovně uvádí, že řízení o žádosti lze usnesením zastavit jen v případech, kdy žadatel neodstranil podstatné vady žádosti, které brání dalšímu řízení. Mezi podstatné vady žádosti pak patří výhradně takové podstatné podklady, které výslovně uvádí některý obecně závazný právní předpis. Tyto podklady pak v tomto případě stanovuje výslovně ustanovení § 86 odst. 2 stavebního zákona. Všechny zde uve-dené podklady v řízení žalovaný dle požadavku stavebního úřadu doplnil. Spor vzniknul o podklad, který ovšem není výslovně stanoven zákonem a který stavební úřad a žalovaný pouze dovozují svým, dle přesvědčení žalobce, nezákonným výkladem. Za takového stavu věci pak není na místě řízení o žádosti zastavit formou usnesení, když meritem věci je požadavek správních orgánů, který výslovně nepožaduje obecně závazný právní předpis. V tomto případě mělo být správní řízení ukončeno rozhodnutím o zamítnutí žádosti, ve kterém by bylo jednoznačně meritorně rozhodnuto o tom, že správními orgány vyslovená povinnost je požadována ústavně konformním způsobem, na základě zákona a v rámci zákonem svěřené kompetence. Vydání usnesení o zastavení řízení pro nedoložení takového podkladu nedává žalobci právní jistotu v tom, že i do budoucna je povinen takový podklad opatřit a ponechává ho v absolutní nejistotě ohledně dalšího postupu v této věci.“
Žalovaný se vyjádřil k žalobě podáním ze dne 1. 10. 2018. Nastínil v něm účel ochranných pásem s tím, že zemědělský areál žalobkyně funguje v dané lokalitě bez rozhodnutí o ochranném pásmu. Přitom má dojít k rozší-ření stávajícího chovu skotu o 393 kusů. Způsob využití daného areálu se tak sice nemění, mění se však podmínky v daném území a v jeho okolí. Přitom navrhované ochranné pásmo pro rozšířenou živočišnou výrobu zasahuje i pozemky jiných vlastníků, než je žalobce, a také je navrhované ochranné pásmo větší, než vypočítané ochranné pásmo při současném stavu zemědělského areálu. Za důvod zastavení řízení podle § 66 odst. 1 písm. c) správního řádu označil skutečnost, že žadatelka v určené lhůtě neodstranila podstatné vady žádosti, které bránily v pokra-čování řízení. Žalobkyně totiž nedoložila v řízení územní rozhodnutí o ochranném pásmu, ani o něj nepožádala a též nedoložila souhlasy se zásahem ochranného pásma od vlastníků nemovitostí, na které by ochranné pásmo zasahovalo. Žádost žalobkyně o vydání územního rozhodnutí o umístění stavby tak neobsahovala veškeré podkla-dy nutné pro meritorní rozhodnutí. Důvody pro zastavení stavební úřad ve vydaném usnesení řádně a dostatečně uvedl a žalovaný se s jeho argumentací ztotožnil. Vzhledem k tomu navrhoval žalobu zamítnout.
a duševní schopnost k řízení motorových vozidel“. Podle odst. 2 téhož ustanovení „[z]dravotní způsobilost posuzuje a posudek o zdravotní způsobilosti vydává posuzující lékař na základě prohlášení žadatele o řidičské oprávnění nebo držitele řidičského oprávnění, výsledku lékařské prohlídky a dalších potřebných odborných vyšetření“. Podle § 84 odst. 4 písm. a) téhož zákona se posuzujícím lékařem pro účely tohoto zákona rozumí též „lékař se způsobilostí v oboru všeobecné praktické lékařství nebo v oboru praktický lékař pro děti a dorost registrujícího poskytovatele ambulantní zdravotní péče“. Podle § 85 odst. 2 citovaného zákona, „[p]o provedení lékařské prohlídky, popřípadě odborného vyšetření vydá posuzující lékař žadateli posudek o zdravotní způsobilosti“. Podle § 85 odst. 3 zákona o silničním provozu musí mít posudek o zdravotní způsobilosti písemnou formu, přičemž „[p]osuzující lékař v posudku o zdravotní způsobilosti uvede zjištěný zdravotní stav z hlediska zdravotní způsobilosti žadatele o řidičské oprávnění nebo držitele řidičského oprávnění a hodnocení jeho zdravotní způsobilosti“ (odst. 4). „Žadatel o řidičské oprávnění nebo držitel řidičského oprávnění je buďto a) zdravotně způsobilý k řízení motorových vozidel, nebo b) zdravotně způsobilý k řízení motorových vozidel s podmínkou, nebo c) zdravotně nezpůsobilý k řízení motorových vozidel“ (odst. 5).
[22] Podle § 84 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách ně-kterých zákonů (zákon o silničním provozu), „[z]dravotní způsobilostí k řízení motorových vozidel se rozumí tělesná
pásma, ale současně i jeho projednání na základě předložení žádosti o vydání rozhodnutí o ochranném pásmu. To, že ochranné pásmo má být na základě žádosti vyhlášeno, odpovídá i stanovisku zpracovatele posudku k Zá-vaznému stanovisku k posouzení vlivů provedení záměru na životní prostředí (EIA), ve kterém nutnost vyhlášení ochranného pásma podpořil (str. 13 ZS EIA). Stavební úřad ve svém usnesení napadeného odvoláním správně vyhodnotil požadavek vyhlášení ochranného pásma obsažený v § 83 stavebního zákona jako podklad, aby mohl zodpovědně rozhodnout v územním řízení o umístění předmětné stavby, a odvolací orgán se se závěry stavebního úřadu také ztotožňuje.“
Žalobkyně napadla rozhodnutí žalovaného ze dne 15. února 2018 včas podanou žalobou. Zdůraznila v ní, že meritem projednávané věci je neshoda ohledně právního názoru nalézacích správních orgánů a žadatelky o vydání územního rozhodnutí o umístění stavby stáje pro odchov mladého skotu (žalobkyně), ohledně zákonnosti požadavku na předložení jednoho z podkladů k žádosti, konkrétně územního rozhodnutí o ochranném pásmu. Stavební úřad požadoval předložit toto územní rozhodnutí, případně požadoval na žalobkyni, aby požádala v rámci územního řízení o jeho vydání. Svoji právní argumentaci opíral o obsah závazného stanoviska Krajského úřadu kraje Vysočina ze dne 8. 11. 2016. V něm se však podle žalobkyně uvádí pouze to, že je třeba pro fázi přípravy stavby stavebnímu úřadu předložit v rámci územního řízení jako jeden z podkladů návrh ochranného pásma, nikoliv již územní rozhodnutí o ochranném pásmu.
Žalobkyně zároveň poukazovala na námitky, které v tomto směru v průběhu řízení uplatnila, které však podle ní nebyly řádným způsobem vypořádány. Zejména žalovaný neuvedl, na základě jakého konkrétního ustanovení by měla mít žalobkyně povinnost předložit v územním řízení o umístění stavby rozhodnutí o jejím ochranném pásmu. Žalobkyně vyjádřila přesvědčení, že požadavky vpředu zmíněného závazného stanoviska naplnila.
Žalobkyně dále namítala, že ani procesní postup, podle něhož postupovaly orgány veřejné správy zúčastněné na řízení, nemá oporu v platném právu. Uvedla k němu následující:
„Ust. § 66 odst. 1 písm. c) s. ř. výslovně uvádí, že řízení o žádosti lze usnesením zastavit jen v případech, kdy žadatel neodstranil podstatné vady žádosti, které brání dalšímu řízení. Mezi podstatné vady žádosti pak patří výhradně takové podstatné podklady, které výslovně uvádí některý obecně závazný právní předpis. Tyto podklady pak v tomto případě stanovuje výslovně ustanovení § 86 odst. 2 stavebního zákona. Všechny zde uve-dené podklady v řízení žalovaný dle požadavku stavebního úřadu doplnil. Spor vzniknul o podklad, který ovšem není výslovně stanoven zákonem a který stavební úřad a žalovaný pouze dovozují svým, dle přesvědčení žalobce, nezákonným výkladem. Za takového stavu věci pak není na místě řízení o žádosti zastavit formou usnesení, když meritem věci je požadavek správních orgánů, který výslovně nepožaduje obecně závazný právní předpis. V tomto případě mělo být správní řízení ukončeno rozhodnutím o zamítnutí žádosti, ve kterém by bylo jednoznačně meritorně rozhodnuto o tom, že správními orgány vyslovená povinnost je požadována ústavně konformním způsobem, na základě zákona a v rámci zákonem svěřené kompetence. Vydání usnesení o zastavení řízení pro nedoložení takového podkladu nedává žalobci právní jistotu v tom, že i do budoucna je povinen takový podklad opatřit a ponechává ho v absolutní nejistotě ohledně dalšího postupu v této věci.“
Žalovaný se vyjádřil k žalobě podáním ze dne 1. 10. 2018. Nastínil v něm účel ochranných pásem s tím, že zemědělský areál žalobkyně funguje v dané lokalitě bez rozhodnutí o ochranném pásmu. Přitom má dojít k rozší-ření stávajícího chovu skotu o 393 kusů. Způsob využití daného areálu se tak sice nemění, mění se však podmínky v daném území a v jeho okolí. Přitom navrhované ochranné pásmo pro rozšířenou živočišnou výrobu zasahuje i pozemky jiných vlastníků, než je žalobce, a také je navrhované ochranné pásmo větší, než vypočítané ochranné pásmo při současném stavu zemědělského areálu. Za důvod zastavení řízení podle § 66 odst. 1 písm. c) správního řádu označil skutečnost, že žadatelka v určené lhůtě neodstranila podstatné vady žádosti, které bránily v pokra-čování řízení. Žalobkyně totiž nedoložila v řízení územní rozhodnutí o ochranném pásmu, ani o něj nepožádala a též nedoložila souhlasy se zásahem ochranného pásma od vlastníků nemovitostí, na které by ochranné pásmo zasahovalo. Žádost žalobkyně o vydání územního rozhodnutí o umístění stavby tak neobsahovala veškeré podkla-dy nutné pro meritorní rozhodnutí. Důvody pro zastavení stavební úřad ve vydaném usnesení řádně a dostatečně uvedl a žalovaný se s jeho argumentací ztotožnil. Vzhledem k tomu navrhoval žalobu zamítnout.
a duševní schopnost k řízení motorových vozidel“. Podle odst. 2 téhož ustanovení „[z]dravotní způsobilost posuzuje a posudek o zdravotní způsobilosti vydává posuzující lékař na základě prohlášení žadatele o řidičské oprávnění nebo držitele řidičského oprávnění, výsledku lékařské prohlídky a dalších potřebných odborných vyšetření“. Podle § 84 odst. 4 písm. a) téhož zákona se posuzujícím lékařem pro účely tohoto zákona rozumí též „lékař se způsobilostí v oboru všeobecné praktické lékařství nebo v oboru praktický lékař pro děti a dorost registrujícího poskytovatele ambulantní zdravotní péče“. Podle § 85 odst. 2 citovaného zákona, „[p]o provedení lékařské prohlídky, popřípadě odborného vyšetření vydá posuzující lékař žadateli posudek o zdravotní způsobilosti“. Podle § 85 odst. 3 zákona o silničním provozu musí mít posudek o zdravotní způsobilosti písemnou formu, přičemž „[p]osuzující lékař v posudku o zdravotní způsobilosti uvede zjištěný zdravotní stav z hlediska zdravotní způsobilosti žadatele o řidičské oprávnění nebo držitele řidičského oprávnění a hodnocení jeho zdravotní způsobilosti“ (odst. 4). „Žadatel o řidičské oprávnění nebo držitel řidičského oprávnění je buďto a) zdravotně způsobilý k řízení motorových vozidel, nebo b) zdravotně způsobilý k řízení motorových vozidel s podmínkou, nebo c) zdravotně nezpůsobilý k řízení motorových vozidel“ (odst. 5).
[23] Na základě zmocnění v § 85 odst. 7 zákona o silničním provozu jsou podmínky zdravotní způsobilosti, rozsah lékařské prohlídky a odborného vyšetření, obsah prohlášení žadatele o řidičské oprávnění nebo držitele řidičského oprávnění, nemoci, vady nebo stavy, které vylučují nebo podmiňují zdravotní způsobilost k řízení motorových vozidel, upraveny vyhláškou Ministerstva zdravotnictví č. 277/2004 Sb., o zdravotní způsobilosti k řízení motorových vozidel. V rozsahu, v jakém neobsahuje zákon o silničním provozu zvláštní úpravu, se na posuzování zdravotní způsobilosti k řízení motorových vozidel použije obecná úprava posudkové péče dle § 41 a násl. zákona č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách, včetně případného přezkumu daného po-sudku o zdravotní způsobilosti příslušným poskytovatelem zdravotních služeb, resp. následně k tomu příslušným správním orgánem (§ 46 a § 47 uvedeného zákona).
[24] V § 87 zákon o silničním provozu mj. definuje okruh osob, které jsou povinny se podrobit pravidelným lékařským prohlídkám za účelem ověření jejich zdravotní způsobilosti k řízení motorových vozidel. Dle odst. 3 uvedeného ustanovení je „[d]ržitel řidičského oprávnění, kterému nesvědčí povinnost se podrobit pravidelné lékařské prohlídce z jiného důvodu, povinen se podrobit pravidelné lékařské prohlídce nejdříve šest měsíců před dovršením 65 a 68 let věku a nejpozději v den dovršení stanoveného věku, po dovršení 68 let věku pak každé dva roky“. Podle § 89 zákona o silničním provozu „[p]ovinná osoba, která nemá platný posudek o zdravotní způsobilosti, je zdravotně nezpůsobilá k řízení motorových vozidel“. Podle § 94 odst. 1 písm. a) téhož zákona „[p]říslušný obecní úřad obce s rozšířenou působností řidičské oprávnění odejme, pokud jeho držitel zcela pozbyl zdravotní způsobilost“.
[25] K povaze lékařského posudku o způsobilosti k řízení motorových vozidel se stručně vyjádřil rozšířený senát Nejvyššího správního soudu ve svém rozsudku ze dne 20. 9. 2007, čj. 4 Ads 81/2005-125, č. 1554/2008 Sb. NSS, na který odkazoval krajský soud a v němž se rozšířený senát Nejvyššího správního soudu (jakož i následně plénum Ústavního soudu ve zmiňovaném nálezu ze dne 23. 9. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 11/08, č. 155/2008 Sb. ÚS) primárně zabýval jiným typem lékařského posudku, a to o zdravotní způsobilosti zaměstnance k práci. Pro srov-nání právě s některými dalšími příklady posuzování zdravotní způsobilosti, včetně zdravotní způsobilosti k řízení motorových vozidel, rozšířený senát konstatoval: „Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu neponechal stranou své úvahy řadu případů, kdy posouzení zdravotního stavu ve smyslu způsobilosti k určité činnosti podlehne jako podklad v konečné fázi soudnímu přezkumu: jde o řadu situací ve sféře ryze veřejnoprávní, kdy posudek o zdravotním stavu (způ-sobilosti) jako jeden ze skutkových podkladů podléhá režimu přezkumu v rámci finálního rozhodnutí (věci řidičských průkazů, zbrojních průkazů apod.). Odlišností zde je, že existuje nezpochybnitelné veřejné subjektivní právo, do něhož zasahuje správní akt deklaratorní či konstitutivní povahy (odnětí řidičského průkazu, zbrojního průkazu apod.).“
[26] Jestliže se tedy krajský soud domnívá, že se stěžovatel nemůže domoci vydání posudku ve věci své zdra-votní způsobilosti k řízení motorových vozidel nečinnostní žalobou vůči jím označeným odpůrcům, neboť má krajský soud patrně za to, že se nejedná ve smyslu § 79 odst. 1 s. ř. s. o rozhodnutí správního orgánu ve věci samé, ale ani o osvědčení vydávané správním orgánem, tento závěr bez dalšího neznamená, že by bylo možné předem pokládat za neúspěšnou stěžovatelovu případnou (dosud nepodanou) žalobu proti rozhodnutí, jímž by mu pří-slušný správní orgán odňal podle citovaného § 94 odst. 1 písm. a) zákona o silničním provozu řidičské oprávnění z toho důvodu, že včas nepředložil platný posudek o své zdravotní způsobilosti.
[27] Současně je třeba mít na paměti, že stěžovatel je osobou bez právního vzdělání, nelze od něj tedy bez-podmínečně vyžadovat, aby v návrhu na ustanovení zástupce pro budoucí řízení před krajským soudem přesně označil žalobní typ či žalovaný správní orgán nebo přesně zformuloval budoucí žalobní petit, neboť právě za účelem konkrétní volby vhodného procesního postupu a konkrétní formulace žaloby ve své věci stěžovatel žádal krajský soud o ustanovení zástupce z řad advokátů.
[28] Na straně druhé lze podle názoru Nejvyššího správního soudu po tom, kdo na základě § 35 odst. 10 s. ř. s. navrhne soudu ustanovení zástupce z řad advokátů ještě před podáním samotného návrhu ve věci samé, požadovat, aby, byť je právním laikem, dostatečně vylíčil (i po případném poučení soudem) rozhodující skutkové okolnosti své věci tak, aby mohl krajský soud posoudit, zda má v jeho věci skutečně smysl vynakládat veřejné prostředky na jeho právní zastoupení, zda je tedy jeho ochrana ve správním soudnictví v dané situaci a v daném čase vůbec možná a zda se takový postup nejeví jako zjevně bezúspěšný (z hlediska pravomoci a věcné příslušnosti správních soudů, vyčerpání opravných prostředků ve správním řízení, běhu lhůt pro podání jednotlivých žalob či jiných návrhů ve správním soudnictví atd.).
[29] V této souvislosti shledal Nejvyšší správní soud popis skutkového stavu, jak ho stěžovatel učinil ve svém podání krajskému soudu, jako nedostatečný. Je z něj totiž patrné pouze to, že se stěžovatel dle svého tvrzení marně domáhal vydání posudku ve věci své zdravotní způsobilosti k řízení motorových vozidel, nikoliv však již to, zda z důvodu nepředložení takového platného posudku s ním příslušný správní orgán zahájil řízení o odnětí jeho řidičského oprávnění, zda, příp. kdy bylo v takovém řízení vydáno rozhodnutí, zda se proti němu stěžovatel bránil odvoláním ve správním řízení a s jakým výsledkem atd.
[30] K doplnění, resp. upřesnění těchto rozhodujících skutečností tedy bude muset krajský soud dle § 37 odst. 5 s. ř. s. vyzvat stěžovatele po vrácení věci Nejvyšším správním soudem a stanovit mu k tomu přiměřenou lhůtu a teprve po uplynutí této lhůty bude oprávněn posoudit otázku případné zjevné bezúspěšnosti budoucího návrhu stěžovatele ve věci samé. Vyvstane-li přitom otázka včasnosti takového budoucího návrhu, přihlédne kraj-ský soud rovněž k tomu, že podle § 35 odst. 10 věty třetí s. ř. s., požádá-li navrhovatel o osvobození od soudních poplatků nebo o ustanovení zástupce, po dobu od podání takové žádosti do právní moci rozhodnutí o ní neběží lhůta stanovená pro podání návrhu na zahájení řízení.