5 As 256/2016

5 As 256/2016- 231 - text

5 As 256/2016 - 267

pokračování

[OBRÁZEK]

ČESKÁ REPUBLIKA

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové a soudců JUDr. Jakuba Camrdy a Mgr. Ondřeje Mrákoty v právní věci žalobců: a) DELTA PEKÁRNY a.s., se sídlem Brno, Bohunická 24, č. p. 519, zastoupený JUDr. Martinem Nedelkou, Ph.D., advokátem, Nedelka Kubáč advokáti s.r.o., se sídlem Praha 1, Olivova 4, b) OK REST a.s., se sídlem Brno, Bohunická 519/24, zastoupený JUDr. Martinem Nedelkou, Ph.D., advokátem, Nedelka Kubáč advokáti s.r.o., se sídlem Praha 1, Olivova 4, c) PENAM, a.s., se sídlem Brno, Cejl 504/38, zastoupený JUDr. Sylvií Sobolovou, Ph.D., advokátkou, Kocián Šolc Balaštík, advokátní kancelář, s.r.o., se sídlem Praha 1, Jungmannova 24, proti žalovanému: Úřad pro ochranu hospodářské soutěže, se sídlem Brno, třída Kpt. Jaroše 7, o kasačních stížnostech žalovaného a žalobců a), b) a c), proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. 10. 2016, č. j. 62 Af 39/2016 – 115,

I. Kasační stížnost žalovaného s e z a m í t á .

II. Kasační stížnosti žalobců DELTA PEKÁRNY a.s., se sídlem Brno, Bohunická 24, č. p. 519, OK REST a.s., se sídlem Brno, Bohunická 519/24, a PENAM, a.s., se sídlem Brno, Cejl 504/38, s e z a m í t a j í .

III. Žalovaný j e p o v i n e n zaplatit žalobcům DELTA PEKÁRNY a.s. a OK REST a. s., každému z nich, náhradu nákladů řízení v řízení o kasační stížnosti žalovaného ve výši 6728 Kč, a žalobci PENAM a. s. ve výši. 4114 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejich právních zástupců.

IV. Žalovanému s e náhrada nákladů řízení v řízení o kasační stížnosti žalobců n e p ř i z n á v á .

[1] Výše označeným rozsudkem krajského soudu byly výrokem I. zamítnuty žaloby žalobců (dále „stěžovatelů“) proti rozhodnutí předsedy Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže (dále rozhodnutí předsedy žalovaného) č. j. UOHS-R 20, 21, 22/2004-1249/2009/310/ADr, ze dne 2. 2. 2009. Proti tomuto výroku podali kasační stížnost všichni stěžovatelé.

[2] Krajský soud současně výrokem II. napaseného rozsudku zrušil rozhodnutí předsedy žalovaného č. j. ÚOHS-R20,21,22/2004-22410/2014/311/JZm, ze dne 22. 10. 2014 a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Proti tomuto výroku podal kasační stížnost žalovaný.

I. Procesní vývoj věci

[3] Žalovaný rozhodl v prvním stupni správního řízení meritorním rozhodnutím ze dne 19. 3. 2004, č. j. S 233/03-2050/04-ORP. V něm rozhodl o vině stěžovatelů, kterým bylo mimo jiné přičítáno, že tím, že od 26. 9. 2003 prokazatelně přinejmenším do 12. 11. 2003 jednali ve vzájemné shodě při určování prodejních cen pekárenských výrobků, porušili zákaz uvedený v § 3 odst. 1 zákona č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže (dále jen „ZOHS“); uvedeným jednáním narušili hospodářskou soutěž na trhu čerstvého běžného pečiva a na trhu cukrářského pečiva. Za protisoutěžní jednání byla všem stěžovatelům uložena pokuta ve výši 55 000 000 Kč, resp. 35 000 000 Kč, resp. 30 000 000 Kč. Proti rozhodnutí podali stěžovatelé samostatné rozklady, o nichž bylo rozhodnuto rozhodnutím předsedy žalovaného ze dne 11. 5. 2005, č. j. R 20, 21, 22/2004; byly potvrzeny výroky týkající se deklarování porušení § 3 odst. 1 ZOHS (výroky o vině), výroky týkající se uložených pokut (výroky o trestu) byly zrušeny a věc byla vrácena k dalšímu řízení v prvním stupni.

[4] Toto rozhodnutí (ze dne 11. 5. 2005) bylo rozsudkem krajského soudu ze dne 24. 8. 2006, č. j. 31 Ca 58/2005-105, zrušeno a věc byla vrácena žalovanému k dalšímu řízení. Krajský soud shledal nepřezkoumatelnost napadeného správního rozhodnutí z důvodu nesrozumitelnosti časového vymezení postihovaného jednání (výrok o vině). Kasační stížnost žalovaného byla Nejvyšším správním soudem zamítnuta rozsudkem ze dne 30. 9. 2008, č. j. 5 Afs 40/2007 - 204.

[5] Žalovaný (na základě rozhodnutí předsedy žalovaného ze dne 11. 5. 2005) vydal (v průběhu vedeného soudního řízení) dne 18. 7. 2005 rozhodnutí č. j. S 233/03-4350/05-OOHS, jímž znovu rozhodl o pokutách ukládaných jednotlivým stěžovatelům. Proti tomuto rozhodnutí podali stěžovatelé rozklady, o nichž bylo rozhodnuto předsedou žalovaného rozhodnutím ze dne 18. 8. 2006, č. j. R 11, 12, 13/05; pokuty byly stěžovatelům sníženy o 20%, byly tedy uloženy ve výši 24 800 000 Kč, resp. 14 800 000 Kč, resp. 13 200 000 Kč.

[6] Toto rozhodnutí předsedy žalovaného bylo rozsudkem krajského soudu ze dne 3. 1. 2007, č. j. 62 Ca 36/2006 - 180, opět pro nepřezkoumatelnost zrušeno. Krajský soud konstatoval, že bylo-li předchozí rozhodnutí o vině zrušeno soudem, pak je třeba mít za to, že zde skutkový základ chybí; jinými slovy, nelze ukládat sankci, aniž by bylo předem zákonným způsobem rozhodnuto o vině, resp. o tom, že byl spáchán správní delikt. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný kasační stížnost, která byla Nejvyšším správním soudem zamítnuta rozsudkem ze dne 31. 10. 2008, č. j. 5 Afs 61/2007 - 257.

[7] Žalovaný dne 8. 1. 2009 vydal usnesení č. j. R 20, 21,22/2004-203/2009/310, kterým řízení o rozkladech podaných proti prvostupňovému rozhodnutí (rozhodnutí o vině) a řízení o rozkladech podaných proti druhému prvostupňovému rozhodnutí (rozhodnutí o trestu) spojil znovu ve společné řízení vedené pod č. j. R 20,21,22/2004.

[8] Dne 2. 2. 2009 vydal žalovaný rozhodnutí č. j. UOHS-R 20, 21, 22/2004-1249/2009/310/ADr, kterým rozhodl o vině stěžovatelů za protisoutěžní jednání výše vymezené, a uložil jim pokuty ve výši 24 800 000 Kč, resp. 14 800 000 Kč, resp. 13 200 000 Kč (uvedené rozhodnutí je nyní předmětem opakovaného soudního přezkumu).

[9] Toto rozhodnutí bylo napadeno samostatnými žalobami jednotlivých stěžovatelů; krajský soud žaloby spojil ke společnému projednání a o těchto žalobách rozhodl rozsudkem č. j. 62 Ca 16/2009 - 375, ze dne 21. 10. 2010 tak, že žaloby jako nedůvodné zamítl.

[10] Nejvyšší správní soud rozsudkem č. j. 5 Afs 7/2011 - 619, ze dne 29. 3. 2012, zrušil rozsudek krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud potvrdil závěry, k nimž krajský soud dospěl v otázce viny a ztotožnil se závěry žalovaného o spáchání protisoutěžního jednání. Důvodem zrušení rozsudku krajského soudu bylo nesprávné posouzení rozhodného období dle § 22 odst. 2 ZOHS pro posouzení výše uložené sankce (ve výroku o trestu); Nejvyšší správní soud s odkazem na dosavadní judikaturu dospěl k závěru, že rozhodným obdobím pro posouzení obratu za poslední ukončené účetní období pro uložení pokuty je třeba rozumět období před vydáním druhostupňového rozhodnutí; vycházel z toho, že pod uložením pokuty je nutno chápat teprve skutečný, materiální zásah do právní sféry porušitele zákona; ten nastává až nabytím právní moci rozhodnutí, neboť do té doby může být rozhodnutí změněno či zrušeno.

[11] Krajský soud vázán názorem Nejvyššího správního soudu rozsudkem č. j. 62 Af 71/2012

831, ze dne 20. 9. 2012 rozhodnutí předsedy žalovaného č. j. UOHS-R 20, 21, 22/2004-1249/2009/310/ADr, ze dne 2. 2. 2009 v části II. (tedy ve výroku o trestu, resp. v části ukládající pokuty) zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

[12] Kasační stížnost žalovaného Nejvyšší správní soud rozsudkem č. j. 5 Afs 69/2012 - 240, ze dne 16. 12. 2013 zamítl (a kasační stížnosti žalobců týmž rozsudkem pro nepřípustnost odmítl).

[13] V důsledku uvedeného procesního postupu (zrušením výrokové části správního rozhodnutí o trestu) se tedy řízení před žalovaným „rozpadlo“ do dvou částí, a sice do řízení o vině (to již bylo ukončeno rozhodnutím č. j. UOHS-R 20, 21, 22/2004-1249/2009/310/ADr, ze dne 2. 2. 2009; v této části nebylo soudem zrušeno) a do řízení o trestu.

[14] Před žalovaným bylo tedy dále rozhodováno pouze o uložení pokut při správném postupu dle § 22 odst. 2 ZOHS. Rozhodnutím č. j. ÚOHS-R20,21,22/2004-22410/2014/311/JZm, ze dne 22. 10. 2014, kterým bylo změněno rozhodnutí ze dne 18. 7. 2005, č. j. S 233/03-.4350/05-OOHS, byly jednotlivým stěžovatelům uloženy pokuty za zjištěné protisoutěžní jednání ve výši 24 800 000 Kč, resp. 14 800 000 Kč, resp. 13 200 000 Kč.

[15] V mezidobí (v období po vydání rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 5 Afs 7/2011 - 619, ze dne 29. 3. 2012 a před rozhodnutím krajského soudu v nyní posuzované věci) se k otázce rozhodného období pro stanovení pokuty podle § 22 odst. 2 ZOHS vyjádřil rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení č. j. 7 Afs 57/2011 - 1234, ze dne 24. 6. 2014; dospěl přitom k závěru, že pojem „poslední ukončené účetní období“ stanovený v § 22 odst. 2 ZOHS, ve znění účinném do 31. 8. 2009, se při rozhodování o pokutě i v řízení o rozkladu vztahuje k období, které bezprostředně předcházelo době vydání rozhodnutí prvního stupně.

[16] Ústavní soud nálezem ze dne 9. 2. 2016, sp. zn. IV. ÚS 4397/12, v důsledku rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ze dne 2. 10. 2014, stížnost č. 97/11, zrušil rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 5 Afs 7/2011 - 619, ze dne 29. 3. 2012, rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 5 Afs 69/2012 - 240, ze dne 16. 12. 2013 a rozsudek krajského soudu č. j. 62 Af 71/2012 - 831, ze dne 20. 9. 2012.

[17] Nejvyšší správní soud pak rozsudkem č. j. 5 Afs 7/2011 - 799, ze dne 25. 2. 2016, zrušil rozsudek krajského soudu č. j. 62 Ca 16/2009 - 375, ze dne 21. 10. 2010. V něm zavázal krajský soud v intencích rozsudku ESLP a nálezu Ústavního soudu k dalšímu postupu.

[18] V důsledku výše uvedeného značně složitého procesního vývoje věci se u krajského soudu nyní setkaly dvě věci: první, původně vedená (po spojení žalob) pod sp. zn. 62 Ca 16/2009, jež byla nově vedena pod sp. zn. 62 Af 39/2016, jejímž předmětem jsou žaloby všech tří žalobců proti rozhodnutí žalovaného č. j. UOHS-R20,21,22/2004-1249/2009/310/ADr ze dne 2. 2. 2009 (rozhodnutí o vině i o trestu), a druhá, původně vedená (po spojení žalob) pod sp. zn. 62 Af 101/2014, jejímž předmětem jsou žaloby všech tří žalobců proti rozhodnutí žalovaného č. j. ÚOHS-R20,21,22/2004-22410/2014/311/JZm ze dne 22. 10. 2014 (rozhodnutí o trestu vydané poté, co předchozí rozhodnutí žalovaného o vině i o trestu bylo v části týkající se trestu zrušeno).

[19] Za tohoto stavu krajský soud žaloby vedené pod sp. zn. 62 Af 101/2014 a 62 Af 39/2016 spojil ke společnému projednání, a rozhodl o nich rozsudkem sp. zn. 62 Af 39/2016 – 115, který je nyní napaden kasační stížností.

[20] Z výše uvedené rekapitulace procesního vývoje věci je zřejmé, že krajský soud, jakož i Nejvyšší správní soud se věcí žalobců zabývají opakovaně, skutkový stav věci, jakož i právní argumentace stran jeho zjištění, je všem stranám dostatečně znám (podrobně byl popsán především v rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 5 Afs 7/2011 – 799); žalobci setrvávají na všech již v minulosti uplatněných námitkách, které byly již dílem vypořádány v předchozích řízeních a jejichž posouzení Nejvyšším správním soudem nebylo zrušujícím nálezem Ústavního soudu ani rozsudkem ESLP nijak zpochybněno či popřeno, a dále uvádějí argumenty nové, a to v souvislosti s uplatněním žalobních námitek svědčících žalobě na nezákonný zásah, které krajský soud v intencích rozsudků vyšších soudů připustil (a o nich bude dále jednáno). Nejvyšší správní soud proto nepovažuje za nutné podrobně průběh jednotlivých předchozích správních a soudních řízení a jejich výsledky rekapitulovat. Považuje za vhodné připomenout pouze rozhodnutí, která byla napadena žalobami a o kterých krajský soud nyní kasační stížností napadeným rozsudkem rozhodoval.

[21] Podle rozhodnutí předsedy žalovaného č. j. UOHS-R20,21,22/2004-1249/2009/310/ADr ze dne 2. 2. 2009 se všichni stěžovatelé dopustili kartelového jednání. Tímto rozhodnutím změnil předseda žalovaného předcházející prvostupňové rozhodnutí tak, že žalobci a) – c) (žalobce b/ tehdy ODKOLEK a.s.) tím, že nejpozději od 18. 9. 2003 prostřednictvím vzájemných kontaktů a výměny informací slaďovali svůj záměr dosáhnout zvýšení cen čerstvého běžného pečiva a chleba a cen čerstvého cukrářského pečiva u svých odběratelů tohoto zboží, a na základě tohoto vzájemného slaďování počínaje dnem 26. 9. 2003 společně přistoupili k realizaci tohoto záměru, když rozeslali oznámení o zvýšení cen uvedených výrobků svým odběratelům, přičemž v průběhu realizace svého záměru pokračovali ve vzájemných kontaktech a výměně informací za účelem sladění postupu při vyjednávání s odběrateli, to vše nejméně do 12. 11. 2003, jednali ve vzájemné shodě při určování cen čerstvého běžného pečiva a chleba a cen čerstvého cukrářského pečiva, které vedlo k narušení hospodářské soutěže na trhu čerstvého běžného pečiva a chleba a na trhu čerstvého cukrářského pečiva na území České republiky, čímž porušili v období od 18. 9. 2003 do 12. 11. 2003 zákaz uvedený v § 3 odst. 1 a odst. 2 písm. a) ZOHS (výroková část A.1.). Výrokovou částí A.2. napadeného rozhodnutí bylo rozhodnuto, že žalobci b) (tehdy ODKOLEK a.s.) a c) tím, že nejpozději od 18. 9. 2003 prostřednictvím vzájemných kontaktů a výměny informací slaďovali svůj záměr dosáhnout zvýšení cen trvanlivého sladkého pečiva u svých odběratelů tohoto zboží, a na základě tohoto vzájemného slaďování počínaje dnem 26. 9. 2003 společně přistoupili k realizaci tohoto záměru, když rozeslali oznámení o zvýšení cen uvedených výrobků svým odběratelům, přičemž v průběhu realizace svého záměru pokračovali ve vzájemných kontaktech a výměně informací za účelem sladění postupu při vyjednávání s odběrateli, to vše nejméně do 12. 11. 2003, jednali ve vzájemné shodě při určování cen trvanlivého sladkého pečiva, které vedlo k narušení hospodářské soutěže na trhu trvanlivého sladkého pečiva na území České republiky, čímž porušili v období od 18. 9. 2003 do 12. 11. 2003 zákaz uvedený v § 3 odst. 1 a odst. 2 písm. a) ZOHS. Výrokovými částmi A.3. a A. 4. byl vysloven dle § 7 odst. 1 ZOHS zákaz jednání uvedeného ve výrokových částech A.1. a A.2. Výrokovou částí II. napadeného rozhodnutí pak předseda žalovaného změnil předchozí prvostupňové rozhodnutí tak, že uložil pokuty žalobci a) ve výši 24 800 000 Kč, žalobci b) ve výši 14 800 000 Kč a žalobci c) ve výši 13 200 000 Kč.

[22] Rozhodnutím předsedy žalovaného č.j. ÚOHS-R20,21,22/2004-22410/2014/311/JZm, ze dne 22. 10. 2014, kterým bylo změněno rozhodnutí ÚOHS č. j. S 233/03 -4350/05-OOHS, ze dne 18. 7. 2005, byla žalobci a) za porušení zákazu uvedeného v § 3 odst. 1 ZOHS, jehož se dopustil jednáním popsaným ve výrokové části A.1. rozhodnutí předsedy žalovaného č. j. UOHS-R20, 21, 22/2004-1249/2009/310/ADr, ze dne 2. 2. 2009, uložena pokuta ve výši 24 800 000 Kč (výroková část I.), žalobci b) za porušení zákazu uvedeného v § 3 odst. 1 ZOHS, jehož se dopustil jednáním popsaným ve výrokových částech A.1. a A.2. rozhodnutí předsedy žalovaného č. j. UOHS-R20, 21, 22/2004-1249/2009/310/ADr ze dne 2. 2. 2009, uložena pokuta ve výši 14 800 000 Kč (výroková část II.), a žalobci c) za porušení zákazu uvedeného v § 3 odst. 1 ZOHS, jehož se dopustil jednáním popsaným ve výrokových částech A.1. a A.2. rozhodnutí předsedy žalovaného č. j. UOHS-R20, 21, 22/2004-1249/2009/310/ADr ze dne 2. 2. 2009, uložena pokuta ve výši 13 200 000 Kč (výroková část III.).

II. Řízení před krajským soudem

[22] Rozhodnutím předsedy žalovaného č.j. ÚOHS-R20,21,22/2004-22410/2014/311/JZm, ze dne 22. 10. 2014, kterým bylo změněno rozhodnutí ÚOHS č. j. S 233/03 -4350/05-OOHS, ze dne 18. 7. 2005, byla žalobci a) za porušení zákazu uvedeného v § 3 odst. 1 ZOHS, jehož se dopustil jednáním popsaným ve výrokové části A.1. rozhodnutí předsedy žalovaného č. j. UOHS-R20, 21, 22/2004-1249/2009/310/ADr, ze dne 2. 2. 2009, uložena pokuta ve výši 24 800 000 Kč (výroková část I.), žalobci b) za porušení zákazu uvedeného v § 3 odst. 1 ZOHS, jehož se dopustil jednáním popsaným ve výrokových částech A.1. a A.2. rozhodnutí předsedy žalovaného č. j. UOHS-R20, 21, 22/2004-1249/2009/310/ADr ze dne 2. 2. 2009, uložena pokuta ve výši 14 800 000 Kč (výroková část II.), a žalobci c) za porušení zákazu uvedeného v § 3 odst. 1 ZOHS, jehož se dopustil jednáním popsaným ve výrokových částech A.1. a A.2. rozhodnutí předsedy žalovaného č. j. UOHS-R20, 21, 22/2004-1249/2009/310/ADr ze dne 2. 2. 2009, uložena pokuta ve výši 13 200 000 Kč (výroková část III.).

II. Řízení před krajským soudem

[23] Krajský soud byl při rozhodování o žalobách vázán právními názory vyslovenými v rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ze dne 2. 10. 2014, stížnost č. 97/11, nálezem Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2016, sp. zn. IV. ÚS 4397/12, a rozsudkem Nejvyššího správního soudu č. j. 5 Afs 7/2011 - 799 ze dne 25. 2. 2016.

[24] V návaznosti na právní závěry Nejvyššího správního soudu vyslovené v rozsudku č. j. 5 Afs 7/2011 – 799, kterým byl zrušen rozsudek krajského soudu č j. 62 Ca 16/2009-375, ze dne 21. 10. 2010, krajský soud vyzval stěžovatele i žalovaného, aby doplnili svoji argumentaci z toho hlediska, v čem spočívala nezákonnost a nepřiměřenost místního šetření. Fakticky měli uvést argumentaci svědčící pro žalobu na nezákonný zásah, kterou sice nepodali, nicméně v intencích rozsudku ESLP bylo nutno takto místní šetření, v jehož průběhu byly žalovaným zajištěny podklady pro rozhodnutí, z hlediska jeho přiměřenosti posoudit a postup žalovaného v intencích zásahové žaloby přezkoumat. Dle ESLP totiž nebyla v otázce zásahu žalovaného (v podobě místního šetření) poskytnuta stěžovatelům dostatečně účinná soudní kontrola.

[25] K výzvě krajského soudu stěžovatelé a) a b) namítli nesprávnou aplikaci rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ze strany Nejvyššího správního soudu; Nejvyšší správní soud se dle nich nevypořádal s přípustností dodatečného soudního přezkumu místního šetření, přitom místní šetření nelze ve světle rozsudku Evropského soudu pro lidská práva dodatečně soudně přezkoumávat. Namítli, že po více než dvanácti letech nelze nezákonnost místního šetření, jak ji dovodil evropský soud, zhojit dodatečným přezkumem na základě § 82 s. ř. s., krajský soud takový přezkum vůbec neměl realizovat; nicméně i tak by musel dospět k závěru ohledně nezákonnosti místního šetření, neboť žalovaný před provedením místního šetření nedisponoval žádnými skutečnostmi nebo důkazy zakládajícími důvodné podezření nezbytné k provedení místního šetření, nedostatečně vymezil předmět místního šetření a vůbec nevymezil důvody, účel a rozsah místního šetření; vyrozumění o zahájení řízení neobsahovalo dostatečný popis relevantních skutečností. Stěžovatelé a) a b) dále setrvali na svých dosavadních návrzích obsažených v žalobách.

[26] Stěžovatel c) rovněž namítl, že poslední rozsudek Nejvyššího správního soudu není konformní s rozsudkem Evropského soudu pro lidská práva; po uskutečnění místního šetření zásahovou žalobou podle ustálené judikatury brojit nemohl a již z rozsudku evropského soudu plyne, že zásah byl nepřiměřený, což znamená, že byl v rozporu s ústavním pořádkem, a tím spíše byl pak nezákonný. Nepřiměřenost zásahu (místního šetření) je dle jeho názoru dána již jeho nedostatečným odůvodněním vylučujícím možnost soudního přezkumu; důkazy získané v rámci místního šetření nejsou proto způsobilé být podkladem rozhodnutí. Bez těchto důkazů pak podle žalobce c) nemůže napadené rozhodnutí obstát. Kromě toho stěžovatel zopakoval námitku uplynutí lhůty pro uložení sankce a nesprávně určené období pro určení výše sankce a jejího horního limitu.

[27] Nejvyšší správní soud shrnuje, že krajský soud o žalobách stěžovatelů rozhodoval opětovně poté, co Evropský soud pro lidská práva rozhodl ve věci stížnosti stěžovatele a) č. 97/11 o porušení čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod; nosnými námitkami všech žalob je protizákonnost a protiústavnost místního šetření dne 19. 11. 2003, což dle stěžovatelů nutně vyvolává kromě nezákonnosti rozhodnutí o vině, založeného na takto protiprávně (a protiústavně) získaných důkazech, i nezákonnost rozhodnutí o trestu. Další námitka spočívá v uplynutí lhůty pro uložení pokut, jejich uložení je nyní navíc bezúčelné. Též je namítáno nesprávné vyhodnocení jednotlivých kritérií pro výši pokuty. Všichni stěžovatelé rovněž uplatnili moderační návrhy.

[28] Krajský soud, co se týče většiny žalobních bodů stran jiných otázek než skutkových, vycházel z názorů vyslovených v rozsudku č. j. 62 Af 71/2012 - 831, ze dne 20. 9. 2012 a v rozsudcích Nejvyššího správního soudu č. j. 5 Afs 7/2011 - 619, ze dne 29. 3. 2012 a č. j. 5 Afs 69/2012 - 240, ze dne 16. 12. 2013), neboť tyto závěry samy o sobě nebyly zpochybněny ani Evropským soudem pro lidská práva ani Ústavním soudem ani Nejvyšším správním soudem v jeho posledním zrušujícím rozsudku, a nadále na nich, včetně argumentace, která již byla součástí jeho předchozích rozsudků v této věci, setrval.

[29] Krajský soud se s ohledem na změnu právního názoru Nejvyššího správního soudu, k níž v mezidobí došlo, opětovně zabýval otázkou rozhodného období pro stanovení výše pokuty. Nejvyšší správní soud v rozsudku č. j. 5 Afs 7/2011 - 619, ze dne 29. 3. 2012 dovodil, že rozhodným obdobím je období předcházející druhostupňovému rozhodnutí žalovaného (z toho pak krajský soud vycházel v rozsudku č. j. 62 Af 71/2012 - 831, ze dne 20. 9. 2012 a žalovaný v rozhodnutí č. j. ÚOHS-R20,21,22/2004-22410/2014/311/JZm, ze dne 22. 10. 2014), posléze rozšířený senát Nejvyššího správního soudu dospěl k závěru, že rozhodným obdobím je období předcházející prvostupňovému rozhodnutí žalovaného. Krajský soud za situace, kdy přezkum celého postupu žalovaného včetně otázek týkajících se uložené pokuty byl opětovně otevřen v důsledku rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 5 Afs 7/2011 - 799, ze dne 25. 2. 2016, již nebyl vázán právním názorem vysloveným v rozsudku č. j. 5 Afs 7/2011 - 619, ze dne 29. 3. 2012, nýbrž právním názorem vysloveným v usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu č. j. 7 Afs 57/2011 - 1234, ze dne 24. 6. 2014.

[30] Zcela nově krajský soud musel posuzovat, a to s respektováním závěrů Evropského soudu pro lidská práva, Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu, dodatečně stěžovateli uplatněnou námitku (ne)zákonnosti postupu žalovaného při získání některých důkazů, resp. těch, které byly získány při místním šetření uskutečněném dne 19. 11. 2003.

[31] Krajský soud podrobně vypořádal žalobní námitky týkající se samotné podstaty protisoutěžního jednání; vzhledem k tomu, že tyto námitky již byly rovněž přezkoumány v předchozích rozhodnutích zdejšího soudu (a kromě stěžovatele PENAM je již ostatní stěžovatelé v kasační stížnosti nevznášejí), Nejvyšší správní soud nepovažuje za důležité opětovně závěry krajského soudu uvádět.

[32] Z pohledu namítaných procesních vad postupu žalovaného se krajský soud zabýval zásadní částí žalobní argumentace, která zpochybňuje zákonnost místního šetření uskutečněného u stěžovatelů dne 19. 11. 2003 a tím použitelnost důkazů získaných v rámci těchto šetření. Krajský soud vycházel z toho, že podle Evropského soudu pro lidská práva provedením místního šetření tak, jak k němu došlo, byl porušen čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod; žalovaný podle soudu porušil právo na respektování soukromí. Ve smyslu čl. 8 odst. 2 uvedené úmluvy je třeba v případě zásahu do soukromí posoudit tři otázky: zákonnost zásahu, legitimní cíl a nezbytnost. Krajský soud poukázal zejména na body 82. – 86., 88. a 91. – 94 rozsudku ESLP, v němž soud akcentoval: 1) místní šetření nebylo předmětem předchozího povolení soudu, který by mohl vymezit nebo kontrolovat jeho průběh, ani nebylo nařízeno takovým rozhodnutím, které by bylo soudně přezkoumatelné, 2) existoval jediný písemný dokument, jenž stručně vymezoval účel šetření a důvody, které žalovaného vedly k jeho provedení; tímto dokumentem byl protokol o šetření sepsaný při jeho skončení, 3) oznámení o zahájení správního řízení pouze stručně zmiňuje předmět správního řízení a blíže nevymezuje skutečnosti ani důkazy, na nichž se zakládaly domněnky žalovaného o protisoutěžním jednání, a 4) před zahájením šetření nebylo v žádném okamžiku upřesněno, jaké konkrétní dokumenty týkající se správního řízení měl žalovaný podle svých předpokladů v obchodních prostorách soutěžitele a) nalézt.

[33] Krajský soud z uvedeného rozsudku dovodil, že všechny tyto skutečnosti vedly evropský soud k závěru, že soudní kontrola ex post facto, jak byla v projednávané věci (tuzemskými soudy) provedena (tedy v důsledku nemožnosti přezkoumat samotný průběh místního šetření v žádném z dosavadních řízení před tuzemskými soudy nebylo šetření předmětem žádného přezkumu), neposkytovala dostatek záruk proti svévoli, a tedy zásah do práv stěžovatele DELTA nelze považovat za přiměřený sledovanému cíli. Význam existence jediného písemného dokumentu, jenž stručně vymezoval účel šetření a důvody, které žalovaného vedly k provedení místního šetření (protokolu o šetření sepsaného při jeho skončení), a faktu, že oznámení o zahájení správního řízení pouze stručně zmiňuje předmět správního řízení a blíže nevymezuje skutečnosti ani důkazy, na nichž se zakládaly domněnky žalovaného o protisoutěžním jednání, a že před zahájením šetření nebylo v žádném okamžiku upřesněno, jaké konkrétní dokumenty týkající se správního řízení měl žalovaný podle svých předpokladů v obchodních prostorách nalézt, dle krajského soudu interpretoval Nejvyšší správní soud tak, že právě proto bylo třeba v řízení před krajským soudem podrobit místní šetření přezkumu – a právě proto tuto cestu zpětně otevřel s využitím § 82 a násl. s. ř. s.

[34] Krajský soud se tedy v intencích závěrů rozsudku ESLP, Ústavního soudu i Nejvyššího správního soudu v rámci uplatněných žalobních bodů a další argumentace, k níž dal stěžovatelům prostor po vydání posledního rozsudku Nejvyššího správního soudu, zabýval místním šetřením. Dospěl přitom k závěru, že posouzení jeho zákonnosti, resp. přiměřenosti nutně musí proběhnout v řízení o žalobách proti rozhodnutí žalovaného ve smyslu § 65 a násl. s. ř. s. (nyní tedy jde o rozhodnutí žalovaného č. j. UOHS-R20,21,22/2004-1249/2009/310/ADr, ze dne 2. 2. 2009 a rozhodnutí žalovaného č. j. ÚOHS-R20,21,22/2004-22410/2014/311/JZm, ze dne 22. 10. 2014), přitom místní šetření je třeba uvnitř řízení o žalobách ve smyslu § 65 a násl. s. ř. s. posuzovat pohledem zásahových žalob (tj. jakoby byly zásahové žaloby podány podle § 82 s. ř. s.); dílčí závěr stran použitelnosti jeho výsledků soud promítl do rozsudku o žalobách proti rozhodnutím žalovaného.

[35] Pokud jde o zákonnost místního šetření, konstatoval krajský soud, že podle (tehdejšího) § 21 odst. 4 ZOHS v řízeních vedených podle ZOHS jsou soutěžitelé povinni podrobit se šetření žalovaného; pro účely těchto šetření je žalovaný oprávněn vyžadovat od soutěžitelů podklady a informace potřebné pro svoji činnost a prověřovat jejich úplnost, pravdivost a správnost; k tomuto účelu jsou zaměstnanci žalovaného oprávněni vstupovat na pozemky, do všech objektů, místností a dopravních prostředků, které jsou místem prověřování, nahlížet do obchodních knih a jiných obchodních záznamů, pořizovat si z nich výpisy a na místě požadovat ústní vysvětlení. Žádné další podmínky realizace těchto oprávnění žalovaného ZOHS nestanoví. Probíhalo-li tedy místní šetření v obchodních prostorách stěžovatelů, pak do nich mohl podle ZOHS žalovaný vstoupit a v nich šetření provádět, aniž by k tomu bylo zapotřebí jakéhokoli zvláštního povolení. Místní šetření tedy nevybočilo z pravidel stanovených ZOHS, a je tedy stricto sensu zákonné.

[36] Krajský soud dále konstatoval, že zároveň se jednalo o šetření, které obecně sledovalo legitimní cíl. Tím je efektivní výkon ochrany hospodářské soutěže, a to nikoli pouze na trhu uvnitř České republiky, nýbrž na trhu unijním; podle bodu 25 odůvodnění nařízení Rady (ES) č. 1/2003, na který pak navazují procesní povinnosti (a oprávnění) vnitrostátních soutěžních úřadů podle článku 22 téhož nařízení, jsou vyšetřovací pravomoci tohoto typu nezbytné „…z důvodu stále obtížnějšího zjišťování protisoutěžního jednání…“ a z důvodu potřeby „…účinné ochrany hospodářské soutěže…“.

[37] Krajský soud dále zkoumal, zda místní šetření bylo též nezbytné, tj. především přiměřené uvedenému legitimnímu cíli, tedy zda vyhovělo v testu vhodnosti, délky a rozsahu. Poukázal na to, že skutkový stav věci ohledně zahájení správního řízení, při němž proběhlo místní šetření, byl již evropským soudem zčásti napevno vyhodnocen tak, že kromě formálního dokumentu zahajujícího řízení, jenž byl sice formálně v souladu s tuzemskými procesními předpisy, avšak blíže nikterak nevymezoval skutečnosti, na nichž se tehdy zakládaly domněnky žalovaného o protisoutěžním jednání, neexistoval dokument, který by dostatečně upřesňoval okruh konkrétních listin, na jejichž zajištění se mělo místní šetření zaměřit, tj. které by měly být místním šetřením získány. Evropský soud tedy dovodil, že pouhé (obecné) podezření o protisoutěžním jednání, jež plyne z oznámení o zahájení správního řízení (jež se omezuje na konkretizaci „jednání účastníků řízení ve vzájemné shodě při určení prodejnách cen pekárenských výrobků“), nedostačuje. Krajský soud se proto zabýval tím, zda takový dokument prochází spisem, a tedy byla-li by podána bezprostředně po uskutečnění místního šetření žaloba na ochranu před nezákonným zásahem a byla-li by meritorně projednána – tedy bylo-li by umožněno to, co judikatura relativně nově umožňuje – zda by takový dokument (nebo dokumenty) místní šetření ospravedlňoval, vymezoval jeho rámec a zároveň vylučoval, že důkazy získané místním šetřením byly důkazy získanými „nedopatřením“ v důsledku „lovu informací“ či „rybářské expedice“.

[38] Posouzení vhodnosti místního šetření (ve smyslu adekvátnosti využití tohoto procesního institutu vzhledem ke konkrétním skutkovým okolnostem, jaké byly dány na počátku místního šetření) krajský soud založil na zkoumání existence konkrétních skutkových zjištění, jež měl žalovaný k dispozici před zahájením místního šetření. Pokud jde tedy o skutková zjištění, jež žalovaného k uskutečnění místního šetření vedla, krajský soud konstatoval, že z obsahu správního spisu plyne, že zahájení správního řízení a uskutečnění místního šetření dne 19. 11. 2003 předcházely poznatky plynoucí z médií, od str. 8 spisu P, který se stal po zahájení řízení součástí správního spisu, článek ze dne 2. 10. 2003 (SONDY), vyjádření v článcích ze dne 25. 8. 2003 (Hospodářské noviny), ze dne 20. 9. 2003 (Právo), ze dne 20. 9. 2003 (MF DNES) a ze dne 25. 9. 2003 (Hospodářské noviny) týkající se cen pekárenského zboží a na ně věcně navazující (avšak místnímu šetření předcházející) korespondence žalovaného a odběratelů pekárenského zboží. Jeden z odběratelů ve své odpovědi ze dne 7. 11. 2003 (str. 53 – 54 spisu P) uvedl, že „…v současné době (tj. v době předcházející místnímu šetření) probíhá administrativní procedura, na základě které budou nové ceny jejich obchodních partnerů postupně uplatňovány při prodeji zboží – pečiva – do …“, současně tento odběratel identifikoval ty dodavatele, kteří mu v tomto období oznámili zvýšení cen pečiva. Těmito dodavateli byli i všichni tři stěžovatelé. Zároveň z jeho vyjádření vyplynulo, že první oznámení o zvyšování cen pečiva bylo doručeno v poslední dekádě měsíce září 2003 a že požadavek na zvýšení cen byl uplatněn k 1. 11. 2003. Další z odběratelů žalovanému na jednání dne 7. 11. 2003 (tedy také před uskutečněním místního šetření) potvrdil (str. 104 – 106 spisu P), že jedním z jeho dodavatelů je stěžovatel b) [a jeho částečným subdodavatelem do některých obchodů byl stěžovatel c/], který tomuto odběrateli na začátku měsíce října 2003 zaslal dopis včetně nového ceníku, který měl být účinný od 1. 11. 2003. Tento odběratel žalovanému uvedl, že v uplynulých letech byly ceny pekárenských výrobků pro všechny řetězce zhruba podobné a měly lehce klesající trend. Žalovaný od tohoto odběratele též následně získal samotný dopis, který obdržel od stěžovatele b) (str. 119 spisu P). Další odběratel ve vztahu k situaci před uskutečněním místního šetření uvedl (str. 120 spisu P), že mimo jiné i stěžovatelé b) a c) oznámili v průběhu měsíce září 2003 změny cen pečiva. Další odběratel žalovanému sdělil (str. 145 spisu P) totéž ve vztahu ke svému dodavateli, jímž byl stěžovatel a), a od tohoto odběratele žalovaný poté získal dopis stěžovatele a) ze dne 26. 9. 2003 s požadavkem na zvýšení cen (str. 277 spisu P), obdobné vyjádření žalovaný zajistil od dalších dvou odběratelů (str. 155 – 156 a 262 spisu P), ve vztahu ke stěžovateli b) pak ještě od dalšího odběratele (str. 267 – 269 spisu P). Na str. 259 – 261 spisu P je pak protokolováno ústní jednání s dalším odběratelem (nepoužitelnost tohoto důkazu coby „svědecké výpovědi zástupců JULIUS MEINL“ v samotném řízení, přitom dle krajského soudu nic nemění na tom, že se jednalo v době před zahájením správního řízení též o podklad, který předcházel místnímu šetření), na němž tento odběratel sdělil, že považuje za neobvyklé, aby hlavní dodavatelé v celé České republice donutili všechny řetězce ke zdražení pečiva v jeden den, a to dne 3. 11. 2003, a předložil přehled cen ke dni 3. 11. 2003.

[39] Krajský soud z obsahu spisu dovodil, že místní šetření dne 19. 11. 2003 proběhla v situaci, kdy žalovaný měl zřetelné, konkrétní a dostatečné vstupní indicie o tom, že hospodářská soutěž může být narušena protisoutěžním jednáním, že toto protisoutěžní jednání může spočívat v koordinaci tlaku na odběratele pekárenských výrobků, že tento tlak byl vyvíjen v období konce září 2003, že směřoval ke zvýšení cen v období bezprostředně navazujícím a že jej vyvíjeli právě stěžovatelé a), b) a c). Žalovaný tedy měl relevantní indicie ohledně podezření z protisoutěžního jednání stěžovatelů, k jehož cílenému prověření mohlo místní šetření směřovat; tyto indicie poskytují jasný a legitimní rámec zaměření místního šetření (důkazy ohledně možné koordinace ve vztahu k odběratelům pekárenských výrobků, jež mohla, ale nemusela probíhat v období bezprostředně předcházejícím konci září 2003), jemuž odpovídá údaj z oznámení o zahájení správního řízení „jednání účastníků řízení ve vzájemné shodě při určení prodejních cen pekárenských výrobků“.

[40] Krajský soud dospěl k závěru, že existovaly skutečnosti a předběžné poznatky nasvědčující podezření z koordinace chování na trhu ve vztahu ke všem stěžovatelům, tyto skutečnosti a důkazy umožňovaly alespoň obecně identifikovat právní důvody vedoucí žalovaného k uskutečnění místního šetření a tím i omezit rozsah šetření. Dospěl na základě uvedeného k závěru, že místní šetření lze pokládat za přiměřené, odůvodněné konkrétními předchozími zjištěními žalovaného, s nimiž měli stěžovatelé bezprostředně po uskutečnění místního šetření (tj. po zahájení správního řízení) právo seznámit se, neboť poté byly žurnalizovány ve správním spisu. Krajský soud nepřisvědčil argumentaci stěžovatelů, že nebyly-li ke dni uskutečnění místního šetření ve spisu P založeny důkazy, jež by spolehlivě nasvědčovaly existenci protiprávního jednání a umožňovaly tak žalovanému zacílit místní šetření, pak místní šetření by už z tohoto důvodu mělo být pokládáno za „lov informací“. Krajský soud konstatoval, že postačovalo, plynuly-li ze spisu P skutečnosti a předběžné poznatky, jednalo-li se o skutečnosti a poznatky dostatečně konkrétní. Konkrétní důkazy mohly být po právu opatřovány až při (nebo po) místním šetření v rámci správního řízení. V tomto ohledu tedy všechna místní šetření uskutečněná dne 19. 11. 2003, pokud jde o otázku jejich vhodnosti, podle krajského soudu testu vyhověla.

[41] Krajský soud rovněž konstatoval, že právní důvody vedoucí žalovaného k uskutečnění místního šetření a vymezení účelu a rozsahu šetření, jež jsou odvislé od tehdejších skutkových zjištění žalovaného na základě spisu P, umožňují též posoudit, zda místní šetření nevybočilo z takto zaměřeného rámce a zda nedošlo k „lovu informací“ mimo úvodní podezření.

[42] Krajský soud konkrétně popsal zjištěné skutečnosti: U stěžovatele c) byla zajištěna e

mailová zpráva od I. F. (stěžovatel b/) odeslaná 11. 11. 2003 v 10:39 hodin F. H. s předmětem „Fw: Ahold- analýzy změn cen a marží“ obsahující přílohy – tabulky ,,Hypernova - hodnocení marží“ a ,,Albert - hodnocení marží“, kde je vždy uveden druh pekárenského výrobku, čistá nákupní cena před změnou cen, prodejní cena před touto změnou, čistá nákupní cena po změně cen a prodejní cena po této změně, marže v Kč před změnou cen v Kč/ks, marže v Kč před změnou cen v Kč celkově, marže v Kč po změně cen v Kč/ks a marže v Kč po změně cen v Kč celkově. Následují údaje ohledně rozdílu marží „nová – původní“ v Kč/ks“ a „nová – původní“ v Kč celkově. Pod tabulkami je uveden „Vývoj v rozdílu prodejních a nákupních cen“ a dále „měla“ a „bude mít“ a pak následuje podtržený údaj o výši rozdílu těchto cen a dole údaj o tom, že jde o měsíční hodnocení. Zpráva dále obsahuje přeposlaný e-mail ze dne 10. 11. 2003 v 9:16 hodin od J. J. (stěžovatel a/) na adresu X, jejímž předmětem je „Fw: Ahold - analýzy změn cen a marží“, v níž se uvádí „Vážená paní ředitelko, na základě našich dosavadních rozhovorů, jsme si dovolili vytvořit přehled přínosů zvýšených prodejních cen pro vaši marži u výrobků Delta pekáren z TOP 15 a zároveň vám je zaslat.“ Dále je uvedeno, že ze zaslaného přehledu vyplývá, že při nezměněných prodejních cenách přináší navýšení absolutní marže Aholdu u daných výrobků dohromady zhruba o 1 600 000 Kč za měsíc a že ,,Akceptace našich cen a současně vámi nastavené prodejní ceny přinášejí tedy vaší společnosti pozitivní finanční efekt.“ V textu je dále popisováno, že ceny zaslané Aholdu jako doporučené prodejní byly míněny jako nejnižší doporučené prodejní ceny (pro diskontní prodejce). Dále je uvedeno, že je nutné, aby se trh diferencoval a že v budoucnu budou diskontní prodejny mít hladinu prodeje přímo úměrnou kultuře prodeje, zatímco hladina prodeje u supermarketů a hypermarketů bude zase kopírovat servis, který je tam zákazníkovi poskytován, a že „Do té doby, by neměla být ekonomika vaší společnosti ohrožena, ale naopak je zde očekáván přínos. Po diferenciaci dojde k dalšímu nárůstu tohoto finančního přínosu. My, jako Delta pekárny, jsme připraveni společnost Ahold jakkoliv v diferenciaci podpořit, ať už formou různých podpůrných promočních aktivit, foldrů, akcí, soutěží a v dalším zviditelnění společnosti Ahold na našem trhu.“. Dále jsou pak obsaženy další informace obchodní povahy. U stěžovatele c) byl dále zajištěn e

mail D. Č. odeslaný dne 23. 9. 2003 v 7:23 hodin paní P. s předmětem „Jednání s konkurencí“. V příloze této zprávy je textový dokument pod názvem „Konkurence.doc“, který obsahuje za nadpisem „PENAM, provoz Sviadnov“ text „V souvislosti s chystaným zdražením pekařských výrobků a v návaznosti na pracovní schůzku, konanou k tomuto tématu, žádám vedení společnosti o pomoc v jednání s těmito výrobci v regionu: pekárna Lomná - p. K. - ten nám dělá největší problémy s cenami, pekárna Illík Bílovec -hlavně s pečivem, pekárna Studénka - hlavně na Novojičínsku - jednota N.J. Samozřejmě se jedná i o konkurenční firmy - Delta, Odkolek. Co se týče malých pekáren, většinou prodávají řemeslný chléb menších gramáží a ceny se pohybují mezi 18 a 25 Kč. Pečivo vyrábějí pouze omezeně v souvislosti s kapacitou. Ve Sviadnově 22. 9. 2003. Zpracoval. D. Č.“. U stěžovatele c) byl dále získán „zápis z porady generálního ředitele č. 21/2003 ze dne 18. 9. 2003“, kde je mimo jiné uvedeno „25. 9. 2003 tisková konference - Odkolek, 26. 9. odeslány navýšené ceníky na všechny systémy“, a e-mail ze dne 12. 5. 2003 z 14:33 hodin od Ing. H. adresovaný obchodnímu a generálnímu řediteli, který obsahoval přeposlanou zprávu ze dne 12.5.2003 z 2:32 hodin adresovanou M. P. [stěžovatel a)] a v kopii J. J. [stěžovatel a)] označenou v předmětu „LIDL“, jejímž obsahem je text „…obdržel jsem od pana J. konečné stanovisko k otázce možnosti spolupráce při zásobování systému LIDL ... Ze situace, která nastala, nemám vůbec dobrý pocit. Skutečnost, že tohoto silného zákazníka budete zásobovat bez nás, zcela jistě významně naruší naši vzájemnou rovnováhu na Moravě, budovanou několik let. Ve 20-ti a cílově jak 50-ti prodejnách na Moravě se jistě hodně prodá a nemohu se zbavit pocitu, že zejména na náš úkor. Proto předpokládám, že budete mít dost pochopení k našim aktivitám vedoucím k alespoň částečné kompenzaci vzniklých ztrát…“. Tamtéž byl také získán e-mail Ing. H. adresovaný pánům H. a V. ze dne 12. 5. 2003 v 11:05 hodin, který má v předmětu uvedeno „FW: LIDL“ (str. 147 až 148 spisu). Ing. H. v něm sděluje, že přeposílá zprávu, kterou obdržel od Ing. J., a uvádí „Osobně si umím představit, že tomu tak skutečně je. Za skandální však považuji skutečnost, že p. P. bez jakýchkoliv podmínek souhlasil se spoluprací a nyní se tomuto tématu vyhýbá. Ale to už je můj problém.“, a zpráva ze dne 9. 5. 2003 z 4:18 hodin s předmětem „Re: LIDL“ od Ing. J. pro Ing. H. s textem „…tímto bych Vám rád sdělil oficiální stanovisko vedení Delta pekáren a.s., k naší možné vzájemné spolupráci s obchodním systémem Lidl. Jsme přesvědčeni, že na základě několika pádných důvodů (viz níže), musíme spolupráci začít striktně sami ... zde, v počátcích spolupráce s Lidlem, bychom těžko vysvětlovali případný výpadek resp. nedodržení některých pro ně klíčových standardů naším spolupracujícím partnerem. Dokážeme si představit, že bychom spolu do budoucna mohli spolupracovat. Připadá nám ale vhodné, ba přímo nutné, aby se situace ze začátku stabilizovala, Lidl si na naší spolupráci zvykl, posléze trochu „otupil“ svoji pozornost a poté můžeme postupně začít.“. U stěžovatele a) byl zajištěn e-mail zaslaný dne 17. 7. 2003 v 18:04 hodin Ing. I. F. [stěžovatel b)] RNDr. P. K. (stěžovatel a/) s předmětem „Fw: Emka“, který obsahuje přeposlaný e-mail od I. F. pro J. J. aj. K., ze dne 27. 6. 2003 ve 12:07 hodin, v jehož textu je uvedeno „Ahoj páni divizní…stále přemýšlím - a diskutuju s Vámi i dalšími angažovanými - jak dosáhnout lepší efektivity práce Emky .... A tak jsem se rozhodl udělat poněkud radikálnější krok. Než ho však vyhlásím, chtěl bych znát Váš názor: hodlám jim stanovit následující pravidla: fixovat červnové Nákupní ceny jako Prodejní, to znamená odebrat Emce její dosavadní marži, a to do konce roku; Emka musí skončit rok v černých číslech; do konce roku Emka nad to vytvoří a zaplatí oběma našim systémům zpětný bonus … pro dobrou motivaci VŘ rozdělím jejich současný plat na „základ a „prémie“; splní-li první úkol, dostanou prémie; splní-li druhý úkol a vyplatí nám oněch cca … dostanou jedny plné (pololetní) prémie navíc si rozdělí ... % z částky, kterou budou schopni vyplatit našim pekárnám nad stanovený bonus. Co Vy na to? Čau I.…“. U stěžovatele b) byl zajištěn e-mail zaslaný dne 4. 11. 2003 v 16:39 hodin z adresy X na adresu X a v kopii na adresu X, v předmětu zprávy je uvedeno „Morava – návrh“, zpráva obsahuje „Ahoj Z.…po telefonické konzultaci zasílám oficiální návrh. Navrhujeme výměnu odběratelů a to v následujícím poměru: PENAM návrat na HM Globus Opava (od 6. 11. 2003), ODKOLEK předá Penamu dvě filiálky Penny, Hranice + Opava (od 9. 11. 2003), ODKOLEK získá HM Tesco Havířov (v průběhu 2. dekády 11/03), pokud předaný obrat bude vyšší než získaný (po měsíčním vyhodnocení), či obráceně, navrhujeme kompenzační dohodu v rámci 12/03. S pozdravem L. M. PS: Mail po odeslání mažu, čert a ÚOHS nikdy nespí.“. U stěžovatele b) byla rovněž zajištěna tabulka obsahující text „Dosavadní postup ODKOLEK“, podle kterého jednotlivým odběratelům žalobce b) z řad obchodních řetězců byl zaslán „dopis GŘ ze dne 26. 9. 2003“, tabulka dále obsahuje přehled smluvních podmínek s jednotlivými obchodními řetězci a informaci o případné reakci na dopis. Tamtéž byla zajištěna „Tisková zpráva - Odkolek: Zdražení mouky a pečiva je životně nutné“, která byla vydána dne 25. 9. 2003 z tiskové konference stěžovatele b).

[42] Krajský soud konkrétně popsal zjištěné skutečnosti: U stěžovatele c) byla zajištěna e

mailová zpráva od I. F. (stěžovatel b/) odeslaná 11. 11. 2003 v 10:39 hodin F. H. s předmětem „Fw: Ahold- analýzy změn cen a marží“ obsahující přílohy – tabulky ,,Hypernova - hodnocení marží“ a ,,Albert - hodnocení marží“, kde je vždy uveden druh pekárenského výrobku, čistá nákupní cena před změnou cen, prodejní cena před touto změnou, čistá nákupní cena po změně cen a prodejní cena po této změně, marže v Kč před změnou cen v Kč/ks, marže v Kč před změnou cen v Kč celkově, marže v Kč po změně cen v Kč/ks a marže v Kč po změně cen v Kč celkově. Následují údaje ohledně rozdílu marží „nová – původní“ v Kč/ks“ a „nová – původní“ v Kč celkově. Pod tabulkami je uveden „Vývoj v rozdílu prodejních a nákupních cen“ a dále „měla“ a „bude mít“ a pak následuje podtržený údaj o výši rozdílu těchto cen a dole údaj o tom, že jde o měsíční hodnocení. Zpráva dále obsahuje přeposlaný e-mail ze dne 10. 11. 2003 v 9:16 hodin od J. J. (stěžovatel a/) na adresu X, jejímž předmětem je „Fw: Ahold - analýzy změn cen a marží“, v níž se uvádí „Vážená paní ředitelko, na základě našich dosavadních rozhovorů, jsme si dovolili vytvořit přehled přínosů zvýšených prodejních cen pro vaši marži u výrobků Delta pekáren z TOP 15 a zároveň vám je zaslat.“ Dále je uvedeno, že ze zaslaného přehledu vyplývá, že při nezměněných prodejních cenách přináší navýšení absolutní marže Aholdu u daných výrobků dohromady zhruba o 1 600 000 Kč za měsíc a že ,,Akceptace našich cen a současně vámi nastavené prodejní ceny přinášejí tedy vaší společnosti pozitivní finanční efekt.“ V textu je dále popisováno, že ceny zaslané Aholdu jako doporučené prodejní byly míněny jako nejnižší doporučené prodejní ceny (pro diskontní prodejce). Dále je uvedeno, že je nutné, aby se trh diferencoval a že v budoucnu budou diskontní prodejny mít hladinu prodeje přímo úměrnou kultuře prodeje, zatímco hladina prodeje u supermarketů a hypermarketů bude zase kopírovat servis, který je tam zákazníkovi poskytován, a že „Do té doby, by neměla být ekonomika vaší společnosti ohrožena, ale naopak je zde očekáván přínos. Po diferenciaci dojde k dalšímu nárůstu tohoto finančního přínosu. My, jako Delta pekárny, jsme připraveni společnost Ahold jakkoliv v diferenciaci podpořit, ať už formou různých podpůrných promočních aktivit, foldrů, akcí, soutěží a v dalším zviditelnění společnosti Ahold na našem trhu.“. Dále jsou pak obsaženy další informace obchodní povahy. U stěžovatele c) byl dále zajištěn e

mail D. Č. odeslaný dne 23. 9. 2003 v 7:23 hodin paní P. s předmětem „Jednání s konkurencí“. V příloze této zprávy je textový dokument pod názvem „Konkurence.doc“, který obsahuje za nadpisem „PENAM, provoz Sviadnov“ text „V souvislosti s chystaným zdražením pekařských výrobků a v návaznosti na pracovní schůzku, konanou k tomuto tématu, žádám vedení společnosti o pomoc v jednání s těmito výrobci v regionu: pekárna Lomná - p. K. - ten nám dělá největší problémy s cenami, pekárna Illík Bílovec -hlavně s pečivem, pekárna Studénka - hlavně na Novojičínsku - jednota N.J. Samozřejmě se jedná i o konkurenční firmy - Delta, Odkolek. Co se týče malých pekáren, většinou prodávají řemeslný chléb menších gramáží a ceny se pohybují mezi 18 a 25 Kč. Pečivo vyrábějí pouze omezeně v souvislosti s kapacitou. Ve Sviadnově 22. 9. 2003. Zpracoval. D. Č.“. U stěžovatele c) byl dále získán „zápis z porady generálního ředitele č. 21/2003 ze dne 18. 9. 2003“, kde je mimo jiné uvedeno „25. 9. 2003 tisková konference - Odkolek, 26. 9. odeslány navýšené ceníky na všechny systémy“, a e-mail ze dne 12. 5. 2003 z 14:33 hodin od Ing. H. adresovaný obchodnímu a generálnímu řediteli, který obsahoval přeposlanou zprávu ze dne 12.5.2003 z 2:32 hodin adresovanou M. P. [stěžovatel a)] a v kopii J. J. [stěžovatel a)] označenou v předmětu „LIDL“, jejímž obsahem je text „…obdržel jsem od pana J. konečné stanovisko k otázce možnosti spolupráce při zásobování systému LIDL ... Ze situace, která nastala, nemám vůbec dobrý pocit. Skutečnost, že tohoto silného zákazníka budete zásobovat bez nás, zcela jistě významně naruší naši vzájemnou rovnováhu na Moravě, budovanou několik let. Ve 20-ti a cílově jak 50-ti prodejnách na Moravě se jistě hodně prodá a nemohu se zbavit pocitu, že zejména na náš úkor. Proto předpokládám, že budete mít dost pochopení k našim aktivitám vedoucím k alespoň částečné kompenzaci vzniklých ztrát…“. Tamtéž byl také získán e-mail Ing. H. adresovaný pánům H. a V. ze dne 12. 5. 2003 v 11:05 hodin, který má v předmětu uvedeno „FW: LIDL“ (str. 147 až 148 spisu). Ing. H. v něm sděluje, že přeposílá zprávu, kterou obdržel od Ing. J., a uvádí „Osobně si umím představit, že tomu tak skutečně je. Za skandální však považuji skutečnost, že p. P. bez jakýchkoliv podmínek souhlasil se spoluprací a nyní se tomuto tématu vyhýbá. Ale to už je můj problém.“, a zpráva ze dne 9. 5. 2003 z 4:18 hodin s předmětem „Re: LIDL“ od Ing. J. pro Ing. H. s textem „…tímto bych Vám rád sdělil oficiální stanovisko vedení Delta pekáren a.s., k naší možné vzájemné spolupráci s obchodním systémem Lidl. Jsme přesvědčeni, že na základě několika pádných důvodů (viz níže), musíme spolupráci začít striktně sami ... zde, v počátcích spolupráce s Lidlem, bychom těžko vysvětlovali případný výpadek resp. nedodržení některých pro ně klíčových standardů naším spolupracujícím partnerem. Dokážeme si představit, že bychom spolu do budoucna mohli spolupracovat. Připadá nám ale vhodné, ba přímo nutné, aby se situace ze začátku stabilizovala, Lidl si na naší spolupráci zvykl, posléze trochu „otupil“ svoji pozornost a poté můžeme postupně začít.“. U stěžovatele a) byl zajištěn e-mail zaslaný dne 17. 7. 2003 v 18:04 hodin Ing. I. F. [stěžovatel b)] RNDr. P. K. (stěžovatel a/) s předmětem „Fw: Emka“, který obsahuje přeposlaný e-mail od I. F. pro J. J. aj. K., ze dne 27. 6. 2003 ve 12:07 hodin, v jehož textu je uvedeno „Ahoj páni divizní…stále přemýšlím - a diskutuju s Vámi i dalšími angažovanými - jak dosáhnout lepší efektivity práce Emky .... A tak jsem se rozhodl udělat poněkud radikálnější krok. Než ho však vyhlásím, chtěl bych znát Váš názor: hodlám jim stanovit následující pravidla: fixovat červnové Nákupní ceny jako Prodejní, to znamená odebrat Emce její dosavadní marži, a to do konce roku; Emka musí skončit rok v černých číslech; do konce roku Emka nad to vytvoří a zaplatí oběma našim systémům zpětný bonus … pro dobrou motivaci VŘ rozdělím jejich současný plat na „základ a „prémie“; splní-li první úkol, dostanou prémie; splní-li druhý úkol a vyplatí nám oněch cca … dostanou jedny plné (pololetní) prémie navíc si rozdělí ... % z částky, kterou budou schopni vyplatit našim pekárnám nad stanovený bonus. Co Vy na to? Čau I.…“. U stěžovatele b) byl zajištěn e-mail zaslaný dne 4. 11. 2003 v 16:39 hodin z adresy X na adresu X a v kopii na adresu X, v předmětu zprávy je uvedeno „Morava – návrh“, zpráva obsahuje „Ahoj Z.…po telefonické konzultaci zasílám oficiální návrh. Navrhujeme výměnu odběratelů a to v následujícím poměru: PENAM návrat na HM Globus Opava (od 6. 11. 2003), ODKOLEK předá Penamu dvě filiálky Penny, Hranice + Opava (od 9. 11. 2003), ODKOLEK získá HM Tesco Havířov (v průběhu 2. dekády 11/03), pokud předaný obrat bude vyšší než získaný (po měsíčním vyhodnocení), či obráceně, navrhujeme kompenzační dohodu v rámci 12/03. S pozdravem L. M. PS: Mail po odeslání mažu, čert a ÚOHS nikdy nespí.“. U stěžovatele b) byla rovněž zajištěna tabulka obsahující text „Dosavadní postup ODKOLEK“, podle kterého jednotlivým odběratelům žalobce b) z řad obchodních řetězců byl zaslán „dopis GŘ ze dne 26. 9. 2003“, tabulka dále obsahuje přehled smluvních podmínek s jednotlivými obchodními řetězci a informaci o případné reakci na dopis. Tamtéž byla zajištěna „Tisková zpráva - Odkolek: Zdražení mouky a pečiva je životně nutné“, která byla vydána dne 25. 9. 2003 z tiskové konference stěžovatele b).

[43] Na základě výše uvedených skutečností krajský soud dospěl k závěru, že listiny zajištěné podle protokolů při místních šetřeních u stěžovatelů dne 19. 11. 2003 nevybočují z podezření, k jehož cílenému prověření místní šetření směřovalo (tím bylo „jednání účastníků řízení ve vzájemné shodě při určení prodejních cen pekárenských výrobků“), a rámec plynoucí z indicií ze spisu P z období před uskutečněním místního šetření nepřesahují ani věcně (koordinace při uplatnění požadavku na zvýšení ceny), ani časově (v období léta až podzimu 2003). Krajský soud uzavřel, že se o žádný předem neomezený „lov informací“ se ze strany žalovaného tudíž nejednalo; z tohoto pohledu tedy všechna místní šetření uskutečněná dne 19. 11. 2003 nejen v testu vhodnosti, nýbrž i v testu rozsahu vyhověla.

[44] Krajský soud v otázce místního šetření dospěl k závěru, že místní šetření sice nebylo předmětem předchozího povolení soudu, ani rozhodnutí žalovaného o tom, že místní šetření proběhne, nebylo předmětem okamžitého soudního přezkumu, avšak dodatečně umožněná kontrola ex post facto založená na změně judikatury ve vztahu k přezkumu místních šetření (obecně) a na prolomení lhůty k uskutečnění takového přezkumu (specificky v nyní posuzované věci) pro stěžovatele dostatečně efektivní kontrolu představuje, neboť místní šetření může být předmětem komplexního soudního přezkumu a případný závěr soudu ohledně nezákonnosti místního šetření se může reálně projevit ve zrušení rozhodnutí ve věci samé. Konstatoval současně, že pokud by proběhl přezkum zákonnosti místního šetření na podkladě zásahové žaloby ve smyslu § 82 a násl. s. ř. s., nedospěl by soud k závěru, že místní šetření bylo nezákonné.

[45] Krajský soud shledal důvodnou námitku ohledně tzv. svědecké výpovědi zástupců JULIUS MEINL, která nebyla zopakována v průběhu vlastního správního řízení, ale proběhla před jeho zahájením. Poukázal na to, že úkony žalovaného mimo správní řízení (před jeho případným zahájením) jsou uskutečňovány v režimu § 20 odst. 1 písm. a) a § 20 odst. 2 ZOHS. Jestliže tedy žalovaný prověřoval podnět směřující k možnému porušení ZOHS, popř. skutečnosti zjištěné z vlastní činnosti v případě podezření z porušení ZOHS, je předtím, než případně správní řízení pro porušení ZOHS zahájí, oprávněn vykonávat dozor. Jedním z nástrojů výkonu takového dozoru je podle § 20 odst. 2 ZOHS i šetření na místě; § 21 odst. 4 a 5 ZOHS stanoví pravidla o povinnosti umožnit odpovídajícím způsobem místní šetření soutěžního úřadu a poskytovat mu potřebnou součinnost. Navíc vymezují personální dopad tohoto ustanovení. Pokud není povinnost podrobit se místnímu šetření omezena jen na ty soutěžitele, kteří jsou účastníky řízení, resp. kteří jsou před zahájením správního řízení soutěžiteli, u nichž je dáno podezření z možného porušení ZOHS, ale používá-li ZOHS označení „soutěžitelé”, aniž by je jakkoli specifikoval, a pokud navíc druhá věta § 21 odst. 4 ZOHS kromě soutěžitelů stanoví tuto povinnost také orgánům veřejné správy (a není tak důvodu stanovovat orgánům veřejné správy více povinností, než které mají soukromé fyzické a právnické osoby, vůči nimž není šetření vedeno), pak je toto ustanovení nutné vykládat v tom smyslu, že „soutěžiteli” se rozumí všechny subjekty, které vyhovují definici soutěžitele podávané z § 2 odst. 1 ZOHS, aniž by bylo rozhodující, zda jde o soutěžitele, s nimiž je vedeno řízení, tj. soutěžitele, ohledně kterých je dáno důvodné podezření, že se protisoutěžního jednání v rozporu se zákonem dopustili, nebo o soutěžitele jiné. Žalovaný úkon podle § 21 odst. 4 a 5 ZOHS uskutečňoval u soutěžitele JULIUS MEINL. Úkon sice nazval „ústní jednání“, jak vyplývá z protokolu (spis P, str. 259 a násl., po zahájení správního řízení součást správního spisu), odkazuje však na § 21 odst. 4 a 5 za použití § 20 ZOHS. V rámci tohoto „vyšetřovacího“ úkonu mimo jiné zjišťoval, kdo je dodavatelem JULIA MEINLA, jak probíhají dodávky, kdy a kdo oznámil zvýšení cen, jaké byly důvody, zda byly ceny od jednotlivých dodavatelů podobné, zda byla možnost přejít k jinému dodavateli, zda je zástupcům JULIA MEINLA známo, že by se zástupci výrobců pečiva od konce srpna 2003 sešli (na to získal odpověď, že k jednání muselo dojít, že shodné podmínky změn u jednotlivých výrobců nelze vysvětlit jinak) apod. Podle dotazů a odpovědí v rámci tohoto úkonu tedy zčásti zjišťoval doplňující informace k podkladům, jež byly žalovanému v rámci tohoto úkonů předány, zčásti však postupoval způsobem, který by byl typický pro výslech svědka (právě dotaz, zda byla konkrétním osobám z JULIA MEINLA známa určitá skutečnost). Krajský soud konstatoval, že v rámci výkonu dozoru může žalovaný shromažďovat podklady, které mu slouží k vyhodnocení (potvrzení nebo vyvrácení) předem daných podezření z možného porušení ZOHS. Výsledkem tohoto vyhodnocení je pak buď zahájení správního řízení, nebo odložení věci. Dojde-li na základě tohoto vyhodnocení k zahájení správního řízení, musí se podklady takto zahájené stát součástí správního spisu. Tak také žalovaný postupoval; ze správního spisu vyplývá, že podklady z období před zahájením správního řízení jsou ve správním spisu obsaženy – a tedy staly se podkladem rozhodnutí a stěžovatelé měli možnost se s nimi coby součástí podkladu rozhodnutí seznámit. Aby však z takto získaných podkladů žalovaný mohl činit skutková zjištění, na základě kterých pak věc ve správním řízení hodnotí, musí být tyto podklady získány za dodržení stejné garance procesních práv účastníků řízení, jaká by jim byla poskytnuta v případě, že by úkon, při němž došlo k získání těchto podkladů, byl uskutečněn ve správním řízení. Pokud tedy žalovaný skutečně hodlal od odběratele JULIUS MEINL, resp. od fyzických osob jej reprezentujících, zjišťovat, jaké skutečnosti jim byly známy, co o věci ví, tedy co viděly, co slyšely či jinak svými smysly vnímaly, pak je skutečně musel vyslýchat jako svědky. V takovém případě musel tyto osoby vyslechnout v průběhu správního řízení – a to při dodržení pravidel vyplývajících ze správního řádu; ten se totiž podle § 21 odst. 8 ZOHS měl použít (v rámci postupu podle § 20 měl žalovaný postupovat podle § 21, tedy i podle § 21 odst. 7 ZOHS). Jestliže tedy hodlal žalovaný ve správním řízení potvrdit indicie, které získal z „ústního jednání“ se zástupci JULIA MEINLA, tj. použít zjištění o tom, co bylo těmto zástupcům známo, co o postupu žalobců v období srpen/září 2003 ví apod., musel provést výslech svědků. To ostatně učinil ve vztahu k jiným procesním úkonům realizovaným před zahájením správního řízení (bod 95. napadeného rozhodnutí), nikoli ve vztahu k zástupcům JULIA MEINLA. Jestliže hodlal ke skutečnostem zjištěným před zahájením správního řízení u JULIA MEINLA nařídit ústní jednání, pak musel podle § 49 odst. 1 správního řádu uvědomit účastníky o jeho konání (nejméně s pětidenním předstihem) – a tedy i v tomto případě by muselo být stěžovatelům umožněno tohoto úkonu žalovaného se účastnit. Pokud tedy za podklad svého skutkového zjištění vzal žalovaný též „svědecké výpovědi“ zástupců JULIA MEINLA (spis P, str. 259 a násl.), pak přestože protokol založil po zahájení správní řízení do správního spisu, nebyl dodržen postup pro výslech svědků. Nelze proto přihlížet k těm vyjádřením, jež žalovaný považuje za prvek řetězce nepřímých důkazů, který popisuje v bodu 157. napadeného rozhodnutí, tedy to, že měl stěžovatel c) prohlásit, že „…zdražení od 3. 11. 2003 je nutnost, protože se firmy vzájemně hlídají, jestli to provedly…“, a vyjádření zástupců JULIA MEINLA, že „…k jednání výrobci pečiva muselo dojít – shodné podmínky změny cen u jednotlivých výrobců (data, komodity, výše ceny, kterou požadují) není možno vysvětlit jinak. Žádné důkazy nemá, je to jen vyvození závěrů z celého průběhu zdražení… Za neobvyklé především považuji, že hlavní dodavatelé v celé ČR donutili všechny řetězce ke zdražení pečiva v jeden den – 3. 11. 2003…“.

[46] Krajský soud, přestože dospěl k závěru o nemožnosti použití tzv. svědecké výpovědi zástupců JULIUS MEINL jako důkazu, shledal závěr žalovaného, podle něhož se stěžovatelé účastnili zakázané dohody ve smyslu § 3 odst. 1 ZOHS v souladu se zákonem. Dle krajského soudu, jestliže žalovaný ve vztahu ke stěžovatelům deklaroval uzavření kartelové dohody, aniž by totéž dovodil ve vztahu k jiným soutěžitelům, kteří v rozhodném období také oznámili zvýšení cen, neznamená to, že by napadené rozhodnutí bylo nezákonné Krajský soud konstatoval, že si je plně vědom toho, že na podzim 2003 byl na dotčených relevantních trzích objektivní tlak na zvýšení prodejních cen. Na druhou stranu stěžovatelům není „vytýkána“ objektivní situace na trhu, ale to, že spolu koordinovali za účelem dosažení navýšení svých prodejních cen za situace, kdy se navyšovaly jejich výrobní náklady, tj. že se snažili protisoutěžním koordinovaným postupem za určité objektivní situace (tlaku na navýšení prodejních cen) dosáhnout konkurenční výhody spočívající v urychleném navýšení svých prodejních cen – zjednodušeně řečeno, měli za cíl dosáhnout zdražení svých prodejních cen efektivněji, než by se jim to mohlo podařit samostatným soutěžně souladným postupem. V takovém případě nemusel být na dotčených relevantních trzích žádný soutěžitel, který by byl schopen prodávat za nenavýšené ceny. Způsob uskutečnění sladěného jednání nelze vysvětlit na základě objektivního vývoje rozhodných tržních ukazatelů a tedy není k prokázání existence jednání ve shodě nezbytné předložit přímý důkaz o konkrétních kontaktech uskutečněných mezi soutěžiteli, předpokládal-li žalovaný za shora popsaného stavu kontakty všech tří žalobců, jde o závěr důvodný. Krajský soud se proto neztotožnil s žalobní argumentací, podle níž bylo v řízení jednoznačně prokázáno, že předmětné jednání stěžovatelů bylo možné vysvětlit na základě objektivního vývoje rozhodných tržních ukazatelů, zejména na základě souběžného růstu cen vstupních surovin; takto vysvětlit by bylo možné nejvýše zdražování, nikoli konkrétní způsob, jakým jej stěžovatelé realizovali, a jeho přesné načasování.

[47] Krajský soud se podrobně zabýval námitkami ohledně uložené pokuty jednotlivým stěžovatelům; její odůvodnění shledal dostačující a přezkoumatelné. Dle krajského soudu žalovaný nejprve podrobným způsobem vymezil právní rámec a na to navázal velmi podrobným odůvodňováním jednotlivých kroků směřujících k výpočtu konkrétní výše jednotlivých pokut. Pokud jde o závažnost, popisoval jednak doktrinální obecné skutečnosti, horizontální kartel, cenový kartel, tak konkrétní skutečnosti zjištěné v právě posuzované věci, přitom nad rámec prvostupňového rozhodnutí akcentoval mimořádně vysokou kupní sílu obchodních řetězců (to byl jeden z důvodů snížení pokuty), poté se podrobně zabýval otázkami délky posuzovaného jednání, přitom i zde nalezl dílčí pochybení prvostupňového rozhodnutí, což se projevilo v dalším důvodu pro snížení pokuty, poté se vyjadřoval k otázce „profitu“ z dohody, k otázce formy zavinění, zabýval se rovněž přiměřeností pokuty ve vztahu k tržní síle žalobců, iniciátorkou rolí žalobce b), rolí zbylých dvou žalobců a jejich působením na vymezených relevantních trzích, přitom též se vyslovil k otázce přiměřenosti pokut z pohledu prejudikatury; zabýval se i vývojem hospodářské situace stěžovatelů, který nastal od skončení protiprávního jednání; zohlednil skutečnost, že jednotliví stěžovatelé se nacházejí v odlišné hospodářské situaci, než ve které byli v době, kdy protisoutěžně jednali; zabýval se rovněž otázkami deliktní odpovědnosti a totožnosti delikventů. K námitce stěžovatelů, že zdražení bylo objektivní nutností, což žalovaný nezohlednil při posuzování závažnosti vytýkaného chování, krajský soud zdůraznil, že stěžovatelům není vytýkáno samotné zdražení jejich cen, ale jejich koordinovaný způsob reakce na tuto objektivní situaci. Krajský soud vyslovil přesvědčení, že koordinovaná reakce soutěžitelů – byť jejím „prvotním impulsem“ bylo zdražení vstupních surovin – je závažným a podstatným porušením soutěžního práva, neboť se soutěžitelé dohodli na společném postupu v oblasti své cenové politiky. V tomto ohledu proto není podstatné, jestli by se průměrná cenová hladina vyvíjela odlišným způsobem, pokud by se chovali jinak, nebo že „nezdražení“ by bylo pro soutěžitele působící v daném odvětví likvidační nebo že zdražení provedené stěžovateli plně odpovídalo navýšení jejich vstupů, protože protiprávním se stal právě způsob, jakým reagovali na tuto nastalou situaci. Krajský soud se rovněž podrobně vypořádal s námitkami stran nepřihlédnutí k polehčujícím okolnostem (protisoutěžní jednání nebylo opakované), absence zavinění ve vztahu k právnickým osobám, výše pokuty ve vztahu k profitu z jednání a podílem jednotlivých stěžovatelů.

[48] Pokud jde o otázku rozhodného období pro stanovení výše pokuty coby „posledního ukončeného účetního období“ ve smyslu § 22 odst. 2 ZOHS, vycházel krajský soud ze závěrů, k nimž dospěl rozšířený senát v usnesení č. j. 7 Afs 57/2011 - 1234, ze dne 24. 6. 2014, podle něhož měl žalovaný pro výpočet pokuty považovat za určující poslední známé ukončené účetní období před vydáním prvostupňového rozhodnutí. Výroková část II. napadeného rozhodnutí měnila prvostupňové rozhodnutí ze dne 18. 7. 2005. Posledním ukončeným účetním obdobím před vydáním tohoto rozhodnutí bylo tudíž období roku 2004, přitom toto období bylo „známé“, neboť správním spisem procházejí údaje o obratech jednotlivých stěžovatelů za toto období; ve vztahu k stěžovateli a) od str. 3653 správního spisu (cca 2,579 mld. Kč), ve vztahu k stěžovateli b) od str. 3621 správního spisu (cca 1,47 mld. Kč), ve vztahu k stěžovateli c) od str. 3754 (cca 2,789 mld. Kč). Krajský soud připustil, že napadené rozhodnutí na několika místech zmiňuje údaje z roku 2002 a výslovně se pak sumarizuje, že východiskem byly údaje za rok 2002, v bodu 238. napadeného rozhodnutí, přitom referenčním rámcem pro uložení pokuty měly být údaje z roku 2004. Současně však konstatoval, že tyto však měl žalovaný také k dispozici a ve vztahu k nim se výsledná pokuta pohybuje v rozmezí cca 0,5 – 1 % čistého obratu. Pokud jde o rozdíly v údajích ohledně čistého obratu za období roků 2002 a 2004, ty mohou být dovozeny pouze v případě stěžovatele b), neboť v případě zbylých dvou stěžovatelů je referenční rámec pro uložení pokuty ve vztahu k oběma účetním obdobím určen obratem přesahujícím 2 mld. Kč. V případě stěžovatele b), u něhož obrat za účetní období roku 2004 klesl pod hranici 1,5 mld., je však tento rozdíl setřen úvahami žalovaného ohledně pozdějšího vývoje hospodářské situace všech tří stěžovatelů a jeho zohledněním při stanovení konečné výše pokuty za situace, kdy mezi prvostupňovým a druhostupňovým rozhodnutím uplynula doba cca tří a půl roku.

[49] Krajský soud konstatoval, že pouze stěžovatel c) byl v době vydání napadeného rozhodnutí přímo činný na dotčených relevantních trzích, jeho hospodářská situace se zlepšila. Pokud jde o stěžovatele a) a b), pak v období předcházejícím vydání napadeného rozhodnutí (poslední známé údaje byly k dispozici ve vztahu k roku 2007) žádný z nich výrobní činnost nevykonával, ale oba pronajímali své prostory společné dceřiné společnosti. Do této dceřiné společnosti přešly i části podniků stěžovatele a) a b). Z popisu situace na trhu dle krajského soudu vyplývá, že dceřiná společnost stěžovatelů a) a b) tak převzala místo na trhu po stěžovatelích a) a b); dceřiná společnost generuje na trzích, na nichž původně působili stěžovatelé a) a b), obraty zhruba odpovídající výši dřívějších obratů stěžovatelů; obraty stěžovatelů a) a b), kteří zůstali samostatnými právními subjekty, jsou minimální, mezi těmito stěžovateli a dceřinou společností jsou významné personální vazby. Z těchto skutečností dle krajského soudu zcela správně žalovaný dovodil, že skutečná hospodářská situace stěžovatelů a) a b) může být posouzena tehdy, pokud bude na stěžovatele a), b) a dceřinou společnost pohlíženo jako na jednoho soutěžitele. Žalovaný podrobně popsal komunitární přístup k otázkám deliktní odpovědnosti a odůvodnil, proč při úvahách ohledně výše pokut stěžovatelům a) a b) musel vycházet z hospodářské situace jejich dceřiné společnosti. Krajský soud akcentoval soulad postupu žalovaného s prejudikaturou, která k obdobné otázce v minulosti vznikala na komunitární úrovni. Připomněl, že může-li být soutěžitelem (v komunitárním pojetí „undertaking“) i non-subjekt (to žalovaný považuje za podstatný bod svých úvah – bod 298. napadeného rozhodnutí), pak v závislosti na konkrétních okolnostech případu lze účastenství na jednání, jež je veřejnoprávním soutěžním deliktem, přičítat např. celé skupině obchodních společností či jednotlivým jejím podskupinám – nejen tedy konkrétním takto seskupeným obchodním společnostem (rozsudek Soudu prvního stupně T-352/94 ve věci Mo Och Domsjö AB v. Commission, [1998] ECR.II-1989, § 87; rozsudek Soudu prvního stupně T-11/89 ve věci Shell International Chemical Company Ltd. v. Commission, [1992] ECR II-757, § 311). V posuzované věci žalovaný přičítal deliktní odpovědnost těm subjektům, které se protisoutěžního jednání zúčastnily, pouze přihlížel k celkové hospodářské situaci skupiny, jejímiž jsou členy; to není přístup, jenž by byl ve vztahu k právě uvedenému komunitárnímu přístupu v jakékoli kontradikci. Poukázal na to, že při zkoumání odpovědnosti v rámci „ekonomické skupiny“ bývá zvažována míra přímé a aktivní účasti jednotlivých společností na posuzovaném jednání (rozhodnutí Evropské komise ve věci 2006/902 Rubber Chemicals, Úřední věstník (2006) L 353, str. 50-53, § 252), rozsah konzultací mezi jednotlivými členy ekonomické skupiny ve vztahu k důležitým obchodním otázkám (rozhodnutí Evropské komise ze dne 10. 12. 2003 COMP/E-2/37.857 Organic peroxyde, § 380), účast mateřské společnosti prostřednictvím svých manažerů na určování obchodní strategie dceřiné společnosti (rozhodnutí Evropské komise ze dne 3. 9. 2004 COMP/E-1/38.069 Copper plumbing tubes, § 244), vědomí mateřské společnosti o porušení soutěžních pravidel (rozhodnutí Evropské komise ve věci 2002/271 Graphite electrodes/PO, Úřední věstník (2002) L 100, § 121), sledování „vlastních zájmů“ dceřinou společností bez pokynů mateřské společnosti (rozhodnutí Evropské komise ve věci 2004/138 ze dne 11. 6. 2002 COMP/36.571/D-1 Austrian banks, §§ 479 a 482) apod. Judikatura ovšem také nevylučuje, aby jednotliví členové „ekonomické skupiny“ nesli za veřejnoprávní soutěžní delikt bez nutnosti jakékoli dělby společnou odpovědnost (rozsudek Soudního dvora EU C-6-7/73 ve věci Commercial Solvents v. Commission, [1974] ECR 223). Způsobů, kterak při sankcionování protisoutěžních deliktů zohlednit koncepci „jedné hospodářské jednotky“ je tedy mnoho. Přesně z těch důvodů, jaké uvádí žalovaný, bylo namístě v právě posuzované věci v případě žalobců a) a b) přihlížet k obratu jejich dceřiné společnosti, přestože jde o subjekt se samostatnou právní subjektivitou, který se na protisoutěžním jednání nepodílel a který vznikl až po jeho ukončení. Jde však o subjekt, který převzal aktiva stěžovatelů a) a b) a je s nimi provázán. Z napadeného rozhodnutí nemůže vyplývat, že by osoba „soutěžitele“ byla oddělena od osoby „účastníka řízení“, nicméně je srozumitelně řečeno, že z ekonomického pohledu je třeba na stěžovatele a), stěžovatele b) a dceřinou společnost nahlížet jako na jednu ekonomickou jednotku (což není v rozporu s vymezením pojmu soutěžitel v § 2 odst. 1 ZOHS a s komunitárním přístupem, jak jej žalovaný podává) a celkovou bonitu k placení pokuty poměřovat ve vztahu k hospodářské situaci všech tří jinak samostatných právních subjektů. Identita soutěžitele, jenž má nést odpovědnost za protisoutěžní jednání, tu nebyla prolomena. Dle krajského soudu není ani důvodné tvrdit, že byl-li obrat dceřiné společnosti zohledněn jak ve vztahu ke stěžovateli a), tak ve vztahu ke stěžovateli b), došlo tím k porušení zásady ne bis in idem, neboť žádný ze subjektů podílejících se na protisoutěžním jednání nebyl postižen dvakrát; u žádného z těchto subjektů se postih nezdvojuje. Oba stěžovatelé jsou postihováni jednou za jejich jednání v rámci kartelu, pouze se při stanovení výše jim ukládaných pokut přihlédlo k obratu dosaženému celou skupinou, jejíž součástí jsou oba stěžovatelé, právě s ohledem na to, že v mezidobí od spáchání deliktu do rozhodnutí o něm na jiný subjekt v rámci skupiny byla převedena aktiva a že právě tato aktiva se podstatným způsobem podílejí na tvorbě obratu celé skupiny. Ani v této otázce tedy zdejší soud nedovozuje důvodnost žalob. Ve vztahu k postupu, jaký žalovaný zaujal v otázce pokuty jednotlivým žalobcům, krajský soud uzavřel, že žalovaný jednak respektoval pravidlo vyplývající z § 22 odst. 2 ZOHS, nadto jeho úvahy zohledňující vývoj hospodářské situace žalobců od doby protiprávního jednání až do vydání nyní napadeného rozhodnutí (v letech 2003 – 2009) jsou v souladu s účelem správního trestání a nedostávají se do rozporu ani se závěry aktuální judikatury Nejvyššího správního soudu (usnesení rozšířeného senátu ze dne 20. 4. 2010 ve věci sp. zn. 1 As 9/2008), akcentující potřebu zkoumat poměry pachatelů v době, kdy je o sankci za správní delikt rozhodováno, ani s komunitárním přístupem ke způsobu trestání soutěžitelů za spáchání deliktu z oblasti kartelového práva.

[50] Pokud jde o otázku namítané prekluze postihu jednání uskutečněného před 26. 9. 2003, krajský soud vycházel ze závazného právního názoru, který vyslovil Nejvyšší správní soud ve zrušujícím rozsudku č. j. 5 Afs 7/2011 - 799, ze dne 25. 2. 2016. Pro posouzení této otázky se krajský soud podrobně zabýval tím, 1) kdy subjektivní tříletá lhůta počala běžet; 2) jaké skutečnosti způsobily její stavení. Konstatoval, že „dozvědění se“ o porušení zákazu (podle § 3 odst. 1 ZOHS) žalovaným je zásadně dáno okamžikem, kdy žalovanému dojde podnět či kdy žalovaný z vlastní činnosti zajistí informaci o možném protizákonném jednání, lze

li jej alespoň prima facie vyhodnotit jako důvodný a je-li bezprostředním důvodem pro zahájení předběžného šetření, které posléze vyústí v zahájení správního řízení podle příslušných ustanovení ZOHS, na jehož konci je účastníkům řízení uložena pokuta; takový výklad, který i Ústavní soud shledal ústavně konformním (nález ze dne 11. 7. 2007, sp. zn. II. ÚS 192/05) a lze jej dovodit i z prejudikatury Nejvyššího správního soudu (rozsudek ze dne 3. 6. 2004, sp. zn. 5 A 1/2001). Počátkem lhůty může být okamžik následující po doručení takového podnětu, v němž žalovaný k možné důvodnosti podnětu dospěje na základě „úvodního posouzení“ poté, kdy si základní skutečnosti v podnětu obsažené ověří a předběžně vyhodnotí. Krajský soud podotkl, že to však ještě neznamená, že subjektivní lhůta skutečně ve věci právě projednávané musela začít běžet dne 25. 9. 2003, kdy žalovaný podle žalobních tvrzení monitoringem tisku zajistil první jednoznačnou zprávu, která naznačovala údajné protiprávní jednání ze strany stěžovatelů; tak by tomu muselo být v případě, pokud by se takto žalovaný dozvěděl o deliktu, který byl v tomto okamžiku již spáchán, tedy pokud by se „o spáchání deliktu dozvěděl“. Tato skutečnost, tedy výsledek monitoringu tisku, z něhož by bylo možné na protiprávní jednání kvalifikovaně usuzovat, by z hlediska posouzení dodržení či nedodržení subjektivní lhůty k uložení pokuty mohla být relevantní jedině tehdy, pokud by protiprávní jednání stěžovatelů, resp. protiprávní stav jimi vyvolaný, mělo charakter jednorázového jednání, realizovaného již dne 25. 9. 2003. Tak tomu však v daném případě nebylo, neboť protiprávní stav, který stěžovatelé svým jednáním vyvolali a udržovali, měl trvající charakter. Delikt totiž podle skutkové věty spočívá v tom, že stěžovatelé koordinovali a následně realizovali společný postup nejpozději od 18. 9. 2003 nejméně do 12. 11. 2003. Krajský soud konstatoval, že za tohoto stavu je zapotřebí vycházet z teorie trestního práva a dále, aplikováno přesně na právě posuzovanou věc, z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 5. 2005 ve věci sp. zn. 5 A 164/2002, kde byly podstatné skutečnosti pro posouzení počátku běhu subjektivní lhůty podle zdejšího soudu věcně totožné. S odkazem na usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 15. 1. 2008, ve věci sp. zn. 2 As 34/2006, krajský soud konstatoval, že zákon postihuje udržování (vyvolaného) protiprávního stavu; trvající trestné činy se posuzují jako jediné jednání, které trvá tak dlouho, dokud pachatel udržuje protiprávní stav; jde tedy o jediný skutek a jediný trestný čin, který je ukončen teprve okamžikem odstranění protiprávního stavu. Trestný čin trvající se počíná promlčovat teprve od okamžiku ukončení trestné činnosti, tj. od okamžiku odstranění stavu, jehož udržování je znakem trestného činu. Za trvající jiný správní delikt lze proto považovat takový správní delikt, jímž pachatel vyvolá protiprávní stav, který posléze udržuje, popřípadě, jímž udržuje protiprávní stav, aniž jej vyvolal. Jednání, jímž pachatel udržuje protiprávní stav, závadný z hlediska správního práva, tvoří jeden skutek a jeden správní delikt až do okamžiku ukončení deliktního jednání, tj. až do okamžiku odstranění protiprávního stavu. Lhůta pro uložení pokuty může začít běžet teprve od okamžiku ukončení trvajícího správního deliktu.

[50] Pokud jde o otázku namítané prekluze postihu jednání uskutečněného před 26. 9. 2003, krajský soud vycházel ze závazného právního názoru, který vyslovil Nejvyšší správní soud ve zrušujícím rozsudku č. j. 5 Afs 7/2011 - 799, ze dne 25. 2. 2016. Pro posouzení této otázky se krajský soud podrobně zabýval tím, 1) kdy subjektivní tříletá lhůta počala běžet; 2) jaké skutečnosti způsobily její stavení. Konstatoval, že „dozvědění se“ o porušení zákazu (podle § 3 odst. 1 ZOHS) žalovaným je zásadně dáno okamžikem, kdy žalovanému dojde podnět či kdy žalovaný z vlastní činnosti zajistí informaci o možném protizákonném jednání, lze

li jej alespoň prima facie vyhodnotit jako důvodný a je-li bezprostředním důvodem pro zahájení předběžného šetření, které posléze vyústí v zahájení správního řízení podle příslušných ustanovení ZOHS, na jehož konci je účastníkům řízení uložena pokuta; takový výklad, který i Ústavní soud shledal ústavně konformním (nález ze dne 11. 7. 2007, sp. zn. II. ÚS 192/05) a lze jej dovodit i z prejudikatury Nejvyššího správního soudu (rozsudek ze dne 3. 6. 2004, sp. zn. 5 A 1/2001). Počátkem lhůty může být okamžik následující po doručení takového podnětu, v němž žalovaný k možné důvodnosti podnětu dospěje na základě „úvodního posouzení“ poté, kdy si základní skutečnosti v podnětu obsažené ověří a předběžně vyhodnotí. Krajský soud podotkl, že to však ještě neznamená, že subjektivní lhůta skutečně ve věci právě projednávané musela začít běžet dne 25. 9. 2003, kdy žalovaný podle žalobních tvrzení monitoringem tisku zajistil první jednoznačnou zprávu, která naznačovala údajné protiprávní jednání ze strany stěžovatelů; tak by tomu muselo být v případě, pokud by se takto žalovaný dozvěděl o deliktu, který byl v tomto okamžiku již spáchán, tedy pokud by se „o spáchání deliktu dozvěděl“. Tato skutečnost, tedy výsledek monitoringu tisku, z něhož by bylo možné na protiprávní jednání kvalifikovaně usuzovat, by z hlediska posouzení dodržení či nedodržení subjektivní lhůty k uložení pokuty mohla být relevantní jedině tehdy, pokud by protiprávní jednání stěžovatelů, resp. protiprávní stav jimi vyvolaný, mělo charakter jednorázového jednání, realizovaného již dne 25. 9. 2003. Tak tomu však v daném případě nebylo, neboť protiprávní stav, který stěžovatelé svým jednáním vyvolali a udržovali, měl trvající charakter. Delikt totiž podle skutkové věty spočívá v tom, že stěžovatelé koordinovali a následně realizovali společný postup nejpozději od 18. 9. 2003 nejméně do 12. 11. 2003. Krajský soud konstatoval, že za tohoto stavu je zapotřebí vycházet z teorie trestního práva a dále, aplikováno přesně na právě posuzovanou věc, z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 5. 2005 ve věci sp. zn. 5 A 164/2002, kde byly podstatné skutečnosti pro posouzení počátku běhu subjektivní lhůty podle zdejšího soudu věcně totožné. S odkazem na usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 15. 1. 2008, ve věci sp. zn. 2 As 34/2006, krajský soud konstatoval, že zákon postihuje udržování (vyvolaného) protiprávního stavu; trvající trestné činy se posuzují jako jediné jednání, které trvá tak dlouho, dokud pachatel udržuje protiprávní stav; jde tedy o jediný skutek a jediný trestný čin, který je ukončen teprve okamžikem odstranění protiprávního stavu. Trestný čin trvající se počíná promlčovat teprve od okamžiku ukončení trestné činnosti, tj. od okamžiku odstranění stavu, jehož udržování je znakem trestného činu. Za trvající jiný správní delikt lze proto považovat takový správní delikt, jímž pachatel vyvolá protiprávní stav, který posléze udržuje, popřípadě, jímž udržuje protiprávní stav, aniž jej vyvolal. Jednání, jímž pachatel udržuje protiprávní stav, závadný z hlediska správního práva, tvoří jeden skutek a jeden správní delikt až do okamžiku ukončení deliktního jednání, tj. až do okamžiku odstranění protiprávního stavu. Lhůta pro uložení pokuty může začít běžet teprve od okamžiku ukončení trvajícího správního deliktu.

[51] Krajský soud konstatoval, že jednání, jehož se stěžovatelé dopustili, mělo charakter trvajícího jiného správního deliktu (usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 1. 2008 ve věci sp. zn. 2 As 34/2006, byť Nejvyšší správní soud jej někdy označuje též jako delikt pokračující – rozsudek ze dne 23. 10. 2008 ve věci sp. zn. 8 Afs 17/2007). Stěžovatelé svým jednáním vyvolali protiprávní stav, který posléze udržovali; nejprve koordinovali (do 26. 9. 2003), poté realizovali (od 26. 9. 2003 do 12. 11. 2003). Z tohoto důvodu je dle krajského soudu nesprávný žalobní argument, že lhůta pro uložení pokuty počala běžet dne 25. 9. 2003 – a tedy uplynula bez zohlednění následných dějů (řízení před soudy) dne 25. 9. 2006. V období září 2003 skutečně žalovaný získal indicie, že jednání na trhu může být důsledkem předchozí koordinace, avšak delikt k tomuto datu nebyl ukončen. V průběhu řízení bylo zjištěno, a krajský soud to vzal za prokázané, že koordinace musela probíhat již před 25. 9. 2003 (nejméně skutečně od 18. 9. 2003), avšak delikt, jak byl prokázán, zahrnuje i realizaci, která začala probíhat od 26. 9. 2003. V období po 25. 9. 2003 tedy byl dán stav, kdy trval tentýž delikt, nikoli kdy by bylo započato s pácháním deliktů jiných. Krajský soud proto uzavřel, že lhůta počítaná ode dne, kdy se žalovaný „dozvěděl“ o porušení zákazu, nemohla začít plynout dříve, než byl takový zákaz porušen; subjektivní lhůta mohla začít nejdříve plynout dne 12. 11. 2003 společně se lhůtou objektivní.

[52] Krajský soud nepřisvědčil argumentaci stěžovatelů stran aplikace § 41 s. ř. s. Podle tohoto ustanovení neběží po dobu řízení před soudy podle s. ř. s. lhůty pro zánik odpovědnosti za správní delikty nebo k výkonu rozhodnutí. Krajský soud shodně s právním názorem, který vyjádřil již v předchozím rozsudku Nejvyšší správní soud, konstatoval, že zánik odpovědnosti za správní delikt musí být navázán na zánik možnosti uložit za správní delikt sankci; řízení před žalovaným je především řízením o sankci za spáchání správního deliktu, byť se v tomto řízení rozhodnutím ve věci samotné protiprávní jednání též samostatně povinně deklaruje, je

li prokázáno (§ 7 odst. 1 ZOHS). Zánik odpovědnosti za správní delikt se tak kryje se zánikem možnosti uložit za správní delikt sankci, tedy s uplynutím subjektivní lhůty podle § 22 odst. 5 ZOHS. Lhůta pro uložení pokuty se tedy po dobu předchozích soudních řízení podle § 41 s. ř. s. stavěla, jak dovodil žalovaný v bodu 308. napadeného rozhodnutí, přitom musela se stavět po dobu všech řízení před soudy, kterými byla předchozí řízení v této věci před žalovaným vedena, tedy jak po dobu řízení „o vině“, tak po dobu řízení „o trestu“. Krajský soud odmítl argumentaci, že § 41 s. ř. s. je možno za takové (byť výjimečné) situace aplikovat pouze ve vztahu soudním řízením, která se týkala uložení pokut, byť se samozřejmě lhůty podle § 22 odst. 5 ZOHS aplikují výslovně na možnost uložení pokuty. Závěr o tom, že byl skutek spáchán, kdo jej spáchal a že jde o skutek, který je správním deliktem, musí předcházet úvahám o tom, jaký trest bude pachateli za tento správní delikt uložen. Jestliže byl předchozími rozsudky samostatně přezkoumáván závěr žalovaného o vině a o trestu, pak lhůta pro uložení trestu musela být stavena i po dobu řízení o vině. Krajský soud zdůraznil, že je třeba vnímat časovou posloupnost všech předchozích rozhodnutí v rámci soudního přezkumu a důvody vzniklé procesní situace, kterou podrobně popsal a závěry z ní vyplývající zdůvodnil (str. 84 – 87 napadeného rozsudku). Krajský soud vycházel především z toho, že závěr žalovaného o trestu nemůže obstát bez závěru o vině, a to vždy ve vztahu ke všem podezřelým z jednání v rozporu s § 3 odst. 1 ZOHS. Odkázal současně na závěr, k němuž Nejvyšší správní soud dospěl již v rozsudku č. j. 5 Afs 7/2011 - 799, ze dne 25. 2. 2016, totiž, jestliže bylo rozhodnutí žalovaného o skutku napadeno žalobami stěžovatelů a) a b), pak byl napaden závěr týkající se všech stěžovatelů [tedy i stěžovatel c)]; výrok žalovaného o skutku není ve vztahu k stěžovateli c) výrokem oddělitelným, a tedy je-li výrok rozhodnutí o skutku v rámci soudního přezkumu zrušen, pak musí být zrušen jako celek – tedy ve vztahu ke všem stěžovatelům. Jestliže rozhodnutí žalovaného o vině napadli stěžovatelé a) a b), mohl by obstát výrok o trestu týkající se stěžovatele c), avšak pouze za předpokladu, že by nebyl zpochybněn výrok předcházejícího rozhodnutí žalovaného o vině, tedy o vině všech tří stěžovatelů, na který rozhodnutí o trestu ve vztahu ke všem třem navazuje. Za situace, kdy byl předchozí výrok o vině zrušen, nemohl samostatně obstát stěžovatelem c) v předcházejících soudních řízeních nenapadený výrok o trestu týkající se tohoto stěžovatele, a tedy ani výrok o trestu ve vztahu k stěžovateli c) nemohl být výrokem oddělitelným. Jestliže by tomu tak nemělo být, pak by se ve vztahu k stěžovateli c) nemohlo uplatnit beneficium cohaesionis, jehož podstatou je změna ve prospěch osoby, která nepodala žalobu, jestliže jí prospívá důvod, pro který došlo ke změně ve prospěch osob, které žalobu podaly. Stěžovatel c) by tak musel platit pokutu za spáchání deliktu, který byl deklarován rozhodnutím žalovaného, které bylo zrušeno. Též by to mohlo vést k tomu, že podali-li by žalobu stěžovatelé a) a b) proti výroku žalovaného o vině a byl-li by v důsledku takto podaných žalob výrok žalovaného o vině zrušen, pak by byl sice zrušen výrok o vině ve vztahu k těm, kteří podali žalobu [tedy ve vztahu ke stěžovatelům a) a b)], ve vztahu ke stěžovateli c), který se měl správního deliktu podle § 3 odst. 1 ZOHS dopustit, by výrok o trestu zůstal nedotčen. Jestliže správní delikt podle § 3 odst. 1 ZOHS je společným správním deliktem všech tří stěžovatelů, pak by tu vedle sebe existovala dvě vzájemně si odporující rozhodnutí. Fakt, že zrušení rozhodnutí žalovaného o vině [k žalobám stěžovatelů a) a b)g se mohlo dotknout stěžovatele c) na jeho právech, bylo vyjádřeno i procesním postavením tohoto stěžovatele v řízeních před správními soudy ohledně přezkumu rozhodnutí žalovaného o vině i o trestu, která nenapadal, neboť byl osobou na řízení zúčastněnou.

[52] Krajský soud nepřisvědčil argumentaci stěžovatelů stran aplikace § 41 s. ř. s. Podle tohoto ustanovení neběží po dobu řízení před soudy podle s. ř. s. lhůty pro zánik odpovědnosti za správní delikty nebo k výkonu rozhodnutí. Krajský soud shodně s právním názorem, který vyjádřil již v předchozím rozsudku Nejvyšší správní soud, konstatoval, že zánik odpovědnosti za správní delikt musí být navázán na zánik možnosti uložit za správní delikt sankci; řízení před žalovaným je především řízením o sankci za spáchání správního deliktu, byť se v tomto řízení rozhodnutím ve věci samotné protiprávní jednání též samostatně povinně deklaruje, je

li prokázáno (§ 7 odst. 1 ZOHS). Zánik odpovědnosti za správní delikt se tak kryje se zánikem možnosti uložit za správní delikt sankci, tedy s uplynutím subjektivní lhůty podle § 22 odst. 5 ZOHS. Lhůta pro uložení pokuty se tedy po dobu předchozích soudních řízení podle § 41 s. ř. s. stavěla, jak dovodil žalovaný v bodu 308. napadeného rozhodnutí, přitom musela se stavět po dobu všech řízení před soudy, kterými byla předchozí řízení v této věci před žalovaným vedena, tedy jak po dobu řízení „o vině“, tak po dobu řízení „o trestu“. Krajský soud odmítl argumentaci, že § 41 s. ř. s. je možno za takové (byť výjimečné) situace aplikovat pouze ve vztahu soudním řízením, která se týkala uložení pokut, byť se samozřejmě lhůty podle § 22 odst. 5 ZOHS aplikují výslovně na možnost uložení pokuty. Závěr o tom, že byl skutek spáchán, kdo jej spáchal a že jde o skutek, který je správním deliktem, musí předcházet úvahám o tom, jaký trest bude pachateli za tento správní delikt uložen. Jestliže byl předchozími rozsudky samostatně přezkoumáván závěr žalovaného o vině a o trestu, pak lhůta pro uložení trestu musela být stavena i po dobu řízení o vině. Krajský soud zdůraznil, že je třeba vnímat časovou posloupnost všech předchozích rozhodnutí v rámci soudního přezkumu a důvody vzniklé procesní situace, kterou podrobně popsal a závěry z ní vyplývající zdůvodnil (str. 84 – 87 napadeného rozsudku). Krajský soud vycházel především z toho, že závěr žalovaného o trestu nemůže obstát bez závěru o vině, a to vždy ve vztahu ke všem podezřelým z jednání v rozporu s § 3 odst. 1 ZOHS. Odkázal současně na závěr, k němuž Nejvyšší správní soud dospěl již v rozsudku č. j. 5 Afs 7/2011 - 799, ze dne 25. 2. 2016, totiž, jestliže bylo rozhodnutí žalovaného o skutku napadeno žalobami stěžovatelů a) a b), pak byl napaden závěr týkající se všech stěžovatelů [tedy i stěžovatel c)]; výrok žalovaného o skutku není ve vztahu k stěžovateli c) výrokem oddělitelným, a tedy je-li výrok rozhodnutí o skutku v rámci soudního přezkumu zrušen, pak musí být zrušen jako celek – tedy ve vztahu ke všem stěžovatelům. Jestliže rozhodnutí žalovaného o vině napadli stěžovatelé a) a b), mohl by obstát výrok o trestu týkající se stěžovatele c), avšak pouze za předpokladu, že by nebyl zpochybněn výrok předcházejícího rozhodnutí žalovaného o vině, tedy o vině všech tří stěžovatelů, na který rozhodnutí o trestu ve vztahu ke všem třem navazuje. Za situace, kdy byl předchozí výrok o vině zrušen, nemohl samostatně obstát stěžovatelem c) v předcházejících soudních řízeních nenapadený výrok o trestu týkající se tohoto stěžovatele, a tedy ani výrok o trestu ve vztahu k stěžovateli c) nemohl být výrokem oddělitelným. Jestliže by tomu tak nemělo být, pak by se ve vztahu k stěžovateli c) nemohlo uplatnit beneficium cohaesionis, jehož podstatou je změna ve prospěch osoby, která nepodala žalobu, jestliže jí prospívá důvod, pro který došlo ke změně ve prospěch osob, které žalobu podaly. Stěžovatel c) by tak musel platit pokutu za spáchání deliktu, který byl deklarován rozhodnutím žalovaného, které bylo zrušeno. Též by to mohlo vést k tomu, že podali-li by žalobu stěžovatelé a) a b) proti výroku žalovaného o vině a byl-li by v důsledku takto podaných žalob výrok žalovaného o vině zrušen, pak by byl sice zrušen výrok o vině ve vztahu k těm, kteří podali žalobu [tedy ve vztahu ke stěžovatelům a) a b)], ve vztahu ke stěžovateli c), který se měl správního deliktu podle § 3 odst. 1 ZOHS dopustit, by výrok o trestu zůstal nedotčen. Jestliže správní delikt podle § 3 odst. 1 ZOHS je společným správním deliktem všech tří stěžovatelů, pak by tu vedle sebe existovala dvě vzájemně si odporující rozhodnutí. Fakt, že zrušení rozhodnutí žalovaného o vině [k žalobám stěžovatelů a) a b)g se mohlo dotknout stěžovatele c) na jeho právech, bylo vyjádřeno i procesním postavením tohoto stěžovatele v řízeních před správními soudy ohledně přezkumu rozhodnutí žalovaného o vině i o trestu, která nenapadal, neboť byl osobou na řízení zúčastněnou.

[53] Ze shora uvedeného tedy krajský soud dovodil, že subjektivní tříletá lhůta počala běžet dne 12. 11. 2003 kdy bylo jednání, v němž bylo spatřováno naplnění správního deliktu, stěžovateli ukončeno. Běh lhůty se stavil zahájením řízení o žalobě stěžovatele a) proti prvnímu rozhodnutí o rozkladech, tedy dnem 24. 6. 2005, po uplynutí 590 dnů. Následné děje neměly na další běh této lhůty vliv, neboť ode dne 24. 6. 2005 probíhalo řízení před správními soudy, a to buď o vině, nebo o trestu anebo zároveň o vině i o trestu. Soudní řízení byla skončena až rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2008. Tento rozsudek nabyl právní moci dne 18. 12. 2008. Subjektivní tříletá lhůta pokračovala od 19. 12. 2008 a do 2. 2. 2009, z ní tedy uplynulo dalších 45 dnů (den vydání napadeného rozhodnutí je 46. dnem), celkem tedy od 12. 11. 2003 proběhlo 635 dnů této lhůty. Pak tedy bylo napadené rozhodnutí žalovaného vydáno v rámci tříleté subjektivní lhůty a veškeré děje následující na dodržení této lhůty vliv neměly. Pokud jde o aplikaci rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 2 As 204/2014 - 71, ze dne 15. 4. 2015, na jehož základě stěžovatelé dovozují, že se lhůta se podle § 41 s. ř. s. staví pouze v případě, kdy je předmětem řízení před soudem uložená sankce, považoval krajský soud tento rozsudek (bez předložení věci rozšířenému senátu) za rozporný s rozsudkem Nejvyššího správního soudu č. j. 5 Afs 7/2011-799, ze dne 25. 2. 2016, jímž je nadto krajský soud nyní přímo procesně vázán; rozsudek druhého senátu přitom neodpovídá ani (dříve judikovanému) právnímu názoru obsaženému v rozsudku č. j. 5 Afs 7/2011-619, ze dne 29. 3. 2012, podle něhož nelze v případě, kdy se řízení rozpadne do řízení o vině a do řízení o trestu, úspěšně argumentovat tak, že § 41 s. ř. s. je možno aplikovat pouze ve vztahu k soudním řízením, která se týkala uložení pokut, neboť závěr o tom, že byl skutek spáchán, kdo jej spáchal a že jde o skutek, který je správním deliktem, musí předcházet úvahám o tom, jaký trest bude pachateli za tento správní delikt uložen. Skutečnosti, že rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 5 Afs 7/2011 - 619 ze dne 29. 3. 2012 byl Ústavním soudem zrušen, neznamená, že by tam vyjádřený názor neplatil, neboť v závěrech uvedeného rozsudku ohledně stavení lhůt podle § 41 s. ř. s. žádná protiústavnost shledána nebyla.

[54] Krajský soud rovněž zvažoval možnost moderace; žádný z moderačních návrhů neshledal specificky odůvodněný, z kontextu žalobní argumentace však krajský soud měl zato, že jsou uplatňovány proto, že uložené pokuty jsou nepřiměřené. Krajský soud v rámci přezkoumávání zákonnosti uložených pokut neshledal, že by pokuty byly nepřiměřené, nedovodil ani, že by byly zjevně nepřiměřené, což je podmínkou pro její snížení nebo úplné upuštění od ní. Konstatoval, že výše pokuty se pohybovala v rozmezí cca 0,5 – 1 % čistého obratu, tedy do 10 % možného rámce, a z tohoto pohledu byly pokuty uloženy při spodní hranici zákonného rozpětí; zohledněna byla rovněž pozdější hospodářská situace stěžovatelů a) a b) po vydání prvostupňového rozhodnutí o pokutě; krajský soud dospěl k závěru, že uložené pokuty nejsou pro ekonomickou skupinu tvořenou též stěžovateli a) a b) pokutami likvidačními, z jakéhokoli obecnějšího pohledu „nespravedlivými“ či z jiného důvodu zjevně nepřiměřenými. Krajský soud své úvahy přitom náležitě odůvodnil.

[55] Co se týče druhého výroku napadeného rozsudku, proti kterému směřuje kasační stížnost žalovaného, krajský soud konstatoval, že v situaci, kdy v důsledku procesního vývoje před Ústavním soudem a Nejvyšším správním soudem se přezkum vrátil do stádia před zrušením rozhodnutí č. j. UOHS-R 20, 21, 22/2004-1249/2009/310/ADr, ze dne 2. 2. 2009 v jeho výrokové části II. (tj. před vydání rozsudku krajského soudu č.j. 62 Af 71/2012 - 831, ze dne 20. 9. 2012), rozhodnutí č. j. ÚOHS-R20,21,22/2004-22410/2014/311/JZm, ze dne 22. 10. 2014, které stejně jako rozhodnutí č. j. UOHS-R 20, 21, 22/2004-1249/2009/310/Adr, ze dne 2. 2. 2009 v jeho výrokové části II. bylo rozhodnutím o rozkladech proti prvostupňovému rozhodnutí č. j. S233/03-4350/05-OOHS, ze dne 18. 7. 2005, je třeba pokládat za druhé (opakované) rozhodnutí o otázce, která již byla rozhodnuta výrokovou částí II. rozhodnutí č. j. UOHS-R 20, 21, 22/2004-1249/2009/310/Adr, ze dne 2. 2. 2009. Rozhodnutí č. j. ÚOHS-R20,21,22/2004-22410/2014/311/JZm, ze dne 22. 10. 2014 shledal zatíženo překážkou rei iudicatae. Vzhledem k tomu nemůže vedle výrokové části II. rozhodnutí č. j. UOHS

R 20, 21, 22/2004-1249/2009/310/Adr, jež je dřívějším rozhodnutím o téže otázce, obstát, a proto je krajský soud za použití § 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s. zrušil a věc vrátil žalovanému podle § 78 odst. 4 s. ř. s. k dalšímu řízení s tím, že toto řízení bude namístě zastavit.

III. Kasační stížnost žalovaného

[56] Kasační stížností žalovaného je napadán výrok II. rozsudku krajského soudu, kterým bylo zrušeno rozhodnutí žalovaného č. j. ÚOHS-R20,21,22/2004-22410/2014/311/JZm, ze dne 22. 10. 2014.

[57] Žalovaný nesouhlasí s krajským soudem, pokud tento uvádí na str. 89 napadeného rozsudku, že zrušené rozhodnutí je třeba pokládat za druhé (opakované) rozhodnutí o otázce, která již byla rozhodnuta výrokovou částí II. potvrzeného rozhodnutí, a tedy zrušené rozhodnutí je zatíženo překážkou rei iudicatae, tudíž nemůže vedle výrokové části II. potvrzeného rozhodnutí, jež je dřívějším rozhodnutím o též otázce, obstát, a proto jej soud zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

[58] Dle § 75 odst. 1 s. ř. s. platí, že při přezkoumání rozhodnutí vychází soud ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Zrušené rozhodnutí ukládající stěžovatelům pokuty bylo vydáno dne 22. 10. 2014, v době, kdy bylo potvrzené rozhodnutí zrušeno ve výroku II (výrok ukládající pokuty) rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 20. 9. 2012, č. j. 62 Af 71/2012 - 831, který byl potvrzen rozsudkem NSS ze dne 16. 12. 2013, č. j. 5 Afs 69/2012 - 240. V době vydání zrušeného rozhodnutí tak žalovanému k opakovanému uložení sankcí nebránila překážka věci rozhodnuté. Krajský soud v napadeném rozsudku nicméně zásadu vázanosti skutkovým a právním stavem, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (vyjádřenou v citovaném ustanovení § 75 odst. 1 s. ř. s.) pominul, aniž by v odůvodnění napadeného rozsudku tento svůj postup jakýmkoliv způsobem odůvodnil. V této části je tak napadený rozsudek zcela nepřezkoumatelný. Zásadní pochybení žalovaný spatřuje v tom, že krajský soud postupoval dle § 78 odst. 4 s. ř. s., podle něhož zruší-li soud rozhodnutí, vysloví současně, že se věc vrací k dalšímu řízení žalovanému. Přitom však pominul to, co vyplývá z podstaty jeho právního posouzení (porušení zásady ne bis in idem), a sice že jsou-li ve věci dvě meritorní rozhodnutí, správní řízení bylo pravomocně skončeno prvním z nich, tedy „oživlým“ potvrzeným rozhodnutím. Věc proto nelze vrátit žalovanému k dalšímu řízení, neboť žádné správní řízení v tomto okamžiku neběží, a již vůbec nelze žalovaného zavázat, aby správní řízení ve věci zastavil. Žalovaný v této souvislosti odkazuje na rozsudek NSS ze dne 9. 6. 2016, č. j. 2 Azs 307/2015 - 41, v němž NSS konstatuje, že „[p]ostup krajského soudu, který napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil stěžovatelce k dalšímu řízení, ovšem Nejvyšší správní soud v daném případě aprobovat nemůže. Situace po oživnutí prvního z více správních rozhodnutí vydaných v téže věci je natolik specifická, že si žádá i odklon od jinak nepominutelné zásady kasační (§ 78 odst. 4 s. ř. s.). Zrušením napadeného (tj. později vydaného) rozhodnutí je totiž sledováno jen a pouze jeho odstranění pro kolizi s non bis in idem. Vzhledem k tomu, že ve věci již bylo vydáno správní rozhodnutí, které je pravomocné, závazné a vyvolává právní účinky, odpadá nezbytnost vést další řízení za účelem vydání nového, zákonného rozhodnutí. Shledal-li tedy krajský soud, že napadené rozhodnutí je třeba zrušit z důvodu, že v téže konkrétní věci již jednou rozhodnuto bylo, neměl věc vracet stěžovatelce k dalšímu řízení, neboť jakýkoliv další postup stěžovatelky ve věci by byl za dané situace nadbytečný a nevítaný.“

[59] Žalovaný podotýká, že vědom si závěrů rozsudků NSS vydaných dříve (rozsudek sp. zn. 5 Afs 7/2011, sp. zn. 5 Afs 69/2012, usnesení rozšířeného senátu ze dne 24. 6. 2014 ve věci sp. zn. 7 Afs 57/2011) v rámci přezkumu potvrzeného rozhodnutí zohlednil tyto závěry právě ve zrušeném rozhodnutí. V případě, že by NSS na základě kasačních stížností žalobců shledal, že potvrzené rozhodnutí v části o pokutě i přes judikatorní posun daný usnesením rozšířeného senátu neobstojí a bylo by lze uvažovat o jeho zrušení v této části, jakkoli nijak žalovaný nezpochybňuje jeho věcnou i právní správnost, pak vyvstává jako nezbytný věcný přezkum zrušeného rozhodnutí, neboť to bylo vydáno k nápravě pochybení, která soudy žalovanému při ukládání pokuty potvrzeným rozhodnutím vytkly. Provázanost obou rozhodnutí, tedy závislost existence druhého (zrušeného rozhodnutí) na existenci prvého (potvrzeného rozhodnutí), je proto dle žalovaného klíčová pro další postup Nejvyššího správního soudu a potažmo i soudu krajského. Z toho žalovaný dovozuje, že výrok I. a výrok II. napadeného rozsudku krajského soudu jsou výroky související, a tedy bude-li zrušen prvý z nich, je na místě zrušit i druhý. Je totiž v rozporu se zásadou procesní ekonomie, aby v případě, že by bylo potvrzené rozhodnutí ve výroku II. zrušeno, bylo žalovaným vydáváno o pokutě další, tedy třetí rozhodnutí Žalovaný navrhuje, aby Nejvyšší správní soud vydal rozsudek, kterým zruší výrok II. napadeného rozsudku krajského soudu a věc mu vrátí k dalšímu řízení.

IV. Kasační stížnosti stěžovatele DELTA PEKÁRNY

[59] Žalovaný podotýká, že vědom si závěrů rozsudků NSS vydaných dříve (rozsudek sp. zn. 5 Afs 7/2011, sp. zn. 5 Afs 69/2012, usnesení rozšířeného senátu ze dne 24. 6. 2014 ve věci sp. zn. 7 Afs 57/2011) v rámci přezkumu potvrzeného rozhodnutí zohlednil tyto závěry právě ve zrušeném rozhodnutí. V případě, že by NSS na základě kasačních stížností žalobců shledal, že potvrzené rozhodnutí v části o pokutě i přes judikatorní posun daný usnesením rozšířeného senátu neobstojí a bylo by lze uvažovat o jeho zrušení v této části, jakkoli nijak žalovaný nezpochybňuje jeho věcnou i právní správnost, pak vyvstává jako nezbytný věcný přezkum zrušeného rozhodnutí, neboť to bylo vydáno k nápravě pochybení, která soudy žalovanému při ukládání pokuty potvrzeným rozhodnutím vytkly. Provázanost obou rozhodnutí, tedy závislost existence druhého (zrušeného rozhodnutí) na existenci prvého (potvrzeného rozhodnutí), je proto dle žalovaného klíčová pro další postup Nejvyššího správního soudu a potažmo i soudu krajského. Z toho žalovaný dovozuje, že výrok I. a výrok II. napadeného rozsudku krajského soudu jsou výroky související, a tedy bude-li zrušen prvý z nich, je na místě zrušit i druhý. Je totiž v rozporu se zásadou procesní ekonomie, aby v případě, že by bylo potvrzené rozhodnutí ve výroku II. zrušeno, bylo žalovaným vydáváno o pokutě další, tedy třetí rozhodnutí Žalovaný navrhuje, aby Nejvyšší správní soud vydal rozsudek, kterým zruší výrok II. napadeného rozsudku krajského soudu a věc mu vrátí k dalšímu řízení.

IV. Kasační stížnosti stěžovatele DELTA PEKÁRNY

[60] Stěžovatel napadá rozsudek krajského soudu z důvodu jeho nezákonnosti, tvrdí, že řízení před žalovaným bylo zatíženo vadami při zjišťování skutkového stavu, což mělo vliv na zákonnost rozhodnutí, a pro tuto vadu měl krajský soud rozhodnutí žalovaného zrušit. Stěžovatel tvrdí, že napadený rozsudek je v rozporu s rozsudkem ESLP ve věci DELTA PEKÁRNY v. Česká republika ze dne 2. 10. 2014, č. 97/11, a nálezem Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 4397/12, ze dne 9. 2. 2016, které jsou pro krajský soud závazné. Rozsudek rovněž nesprávně posuzuje zákonnost místního šetření uskutečněného dne 19. 11. 2003 a konečně nesprávně posuzuje otázku uplynutí lhůty pro uložení pokuty.

[61] Krajský soud provedl dodatečný přezkum napadeného rozhodnutí pohledem § 82 s. ř. s. a dospěl k závěru, že místní šetření nebylo nezákonné. Takový postup je dle stěžovatele nesprávný a nezákonný, neboť je v rozporu s rozsudkem ESLP i nálezem Ústavního soudu, které jsou pro krajský soud závazné a žádný dodatečný přezkum neuložily. Z rozsudku ESLP dle stěžovatele (zejména v bodech 85, 86, 91 a 94) jednoznačně vyplývá, že v důsledku konkrétních okolností místního šetření představovalo toto místní šetření nepřiměřený zásah ve smyslu Evropské úmluvy o ochraně lidských práv („Úmluva“) a jednoznačně vyžadovalo provedení jeho účinné soudní kontroly. Rozsudek jednoznačně konstatuje, že účinná soudní kontrola místního šetření nebyla dána, což vedlo k porušení č. 8 Úmluvy, tedy, že došlo k zásahu do základního práva stěžovatele na respektování soukromí, obydlí a korespondence. Dle stěžovatele rozsudek ESLP představuje autoritativní a závazné rozhodnutí otázky, že místní šetření v dané věci bylo protiústavní a nezákonné. Za této situace nemohl krajský soud znovu rozhodovat o otázce, která již byla závazně vyřešena ESLP, tedy, zda bylo či nebylo místní šetření zákonné, a následně dokonce dojít k závěru, že bylo zákonné.

[62] Stěžovatel spatřuje rozsudek krajského soudu rovněž rozporný s nálezem Ústavního soudu; dle stěžovatele uvedený nález žádný pokyn provést dodatečný soudní přezkum, neobsahuje. Ústavní soud poté, co uznal porušení čl. 8 Úmluvy, se zabýval tím, zda a jak se porušení tohoto článku promítne do dalšího řízení. V bodu 58. nálezu uvedl, že „nemožnost první stěžovatelky efektivně brojit proti postupu Úřadu v rámci místního šetření….ve světle judikatury Ústavního soudu týkající se procesní použitelnosti důkazů získaných v rozporu se zákonem, a tím spíše v rozporu s ústavním pořádkem, ve svém důsledku nutně vede ke zpochybnění rozhodnutí ve věci samé, tedy závěru o tom, zda se první stěžovatelka (a potažmo i zbývající dvě stěžovatelky) dopustila vytýkaného protisoutěžního jednání nebo nikoli“. Dále Ústavní soud uvedl, že … „ důkazy získané, a tudíž posléze použité v rozporu s procesními předpisy, o kterých platí, že pokud důkaz nebyl získán co do jednotlivých dílčích komponentů (fází) procesu dokazování procesně přípustným způsobem, musí být soudem a limine vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci.“ Ústavní soud konstatoval, že otázka procesní použitelnosti důkazů nebyla v projednávané věci vůbec řešena, jelikož stěžovatel neměl možnost účinné ochrany přímo proti zásahu Úřadu, nicméně připomenul, že řízení před ÚS není pokračováním původního řízení před správními soudy; konstatoval, že bude úkolem Nejvyššího správního soudu hodnotit, zda lze, byť i dodatečně v rámci stěžovatelem zahájeného řízení před správními soudy, napravit původní nedostatek, tj. zda je možné dodatečně posoudit výkon pravomoci Úřadu co do vhodnosti, délky a rozsahu provedených místních šetření, a tím popřípadě i zhojit dosud váznoucí vadu procesní nepoužitelnosti důkazu na jejich základě opatřených. Z uvedeného dle stěžovatele nevyplývá, že by měl krajský soud provést dodatečné posouzení otázky zákonnosti místního šetření. Ústavní soud vyzval příslušný správní soud, aby posoudil, zda vůbec lze dodatečně otázku zákonnosti místního šetření ve správním řízení posuzovat a zhojit dosud váznoucí vadu procesní nepoužitelnosti opatřených důkazů na základě místního šetření. Stěžovatel tvrdí, že rozsudek Nejvyššího správního soudu, kterým byl výše nastíněný přezkum krajskému soudu uložen, je v rozporu s nálezem Ústavního soudu. Nejvyšší správní soud měl provést nikoli dodatečné posouzení zákonnosti místního šetření, ale posoudit, zda vůbec takové posouzení je možné; tento pokyn Nejvyšší správní soud ignoroval, krajský soud byl na uvedený rozpor stěžovatelem upozorněn; přesto se zabýval přezkumem zákonnosti místního šetření.

[63] Stěžovatel je názoru, že dodatečný přezkum provedeného místního šetření není možný., neboť a) takový postup by byl v rozporu se závazkem České republiky dle Úmluvy obnovit do maximální možné míry stav, který zde existoval před porušením základního práva stěžovatele; b) k porušení čl. 8 Úmluvy došlo v důsledku neexistence právní úpravy týkající se případného zničení získaných kopií, přičemž tento nedostatek nelze za žádných okolností zhojit dodatečným soudním přezkumem; c) dodatečný soudní přezkum po více než třinácti letech nelze považovat za bezprostřední a účinný opravný prostředek ve smyslu rozsudku ESLP; d) dodatečný přezkum by byl možný pouze na základě další nezákonnosti spočívající v provedení přezkumu dle § 82 s. ř. s. v rámci řízení dle § 65 s. ř. s. K jednotlivým důvodům nemožnosti dodatečného přezkumu stěžovatel rozvádí další argumentaci.

[64] Stěžovatel má za podstatné, že v době provedení místního šetření právní řád neposkytoval bezprostřední a účinný opravný prostředek; stěžovateli tak bylo upřeno právo bezprostředně a účinně rozporovat důvody, účel, rozsah a průběh místního šetření. S tímto závěrem se nakonec ztotožnil i sám žalovaný, který v návaznosti na rozsudek ESLP ve své tiskové zprávě ze dne 18. 3. 2015 uvedl, že závěr českých soudů o nepřípustnosti využití žaloby na ochranu před nezákonným zásahem by měl být do budoucna přehodnocen. Pokud bude tento závěr přehodnocen, žalovaný „zastává stanovisko, že pokud provede šetření na místě, podléhá jeho zákonnost bezprostřední soudní kontrole…“ Stěžovatel konstatuje, že za bezprostřední a účinný opravný prostředek ESLP zcela zjevně přitom nepovažoval soudní řízení na základě žaloby dle § 65 s. ř. s.; důvodem byla právě skutečnost, že soudní přezkum dle § 65 s. ř. s. nebylo možno zahájit bezprostředně v návaznosti na provedení místního šetření. Za této situace nemůže obstát závěr napadeného rozsudku (jakož i rozsudku NSS), že takovým prostředkem je dodatečný soudní přezkum odpovídající přezkumu dle § 82 s. ř. s. vykonaný v rámci řízení dle § 65 s. ř. s. Dle názoru stěžovatele již z povahy věci nelze po tak dlouhé době účinně přezkoumávat skutkové okolnosti týkající se místního šetření, tj. zejména jeho rozsah a průběh; dodatečný soudní přezkum proto nelze považovat za bezprostřední a účinný opravný prostředek ve smyslu rozsudku ESLP.

[65] Výše uvedený závěr dle stěžovatele podporuje rovněž judikatura ESLP, např. rozsudek ESLP ve věci Canal Plus v. Francie, ze dne 21. 12. 2010, č. 29408/08. Dle tohoto rozsudku soudní kontrola místního šetření soutěžního orgánu musí být nejenom legální a legitimní a rozhodnutí o povolení místního šetření musí být dobře odůvodněné, ale také že „právní prostředek ochrany musí vytvářet dostatečnou ochranu, což nutně implikuje praktickou jistotu získat účinnou soudní kontrolu, a to v rozumné lhůtě.“ Vzhledem k uvedenému nemůže obstát závěr krajského soudu na str. 35 rozsudku, že se o rozumnou lhůtu jednalo. Takový závěr je formalistickým výkladem pojmu bezprostřední a účinná soudní kontrola.

[66] Stěžovatel v kasační stížnosti namítá, že napadený rozsudek krajského soudu je v rozporu s rozsudkem ESLP i s nálezem Ústavního soudu, neboť těmito soudy bylo autoritativně rozhodnuto o tom, že v daném konkrétním případě místní šetření představovalo nepřiměřený zásah do práv stěžovatele, bylo protiústavní, tedy i nezákonné. Za této situace nemohl krajský soud znovu rozhodovat o otázce, která již byla závazně vyššími soudy vyřešena. Krajský soud se nezabýval pokynem Ústavního soudu, aby soud přezkoumal pouze otázku, zda lze dodatečně soudně přezkoumat zákonnost místního šetření, místo toho však provedl vlastní posouzení zákonnosti místního šetření.

[67] Pro případ, že by Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že dodatečný přezkum místního šetření byl přípustný a možný, stěžovatel namítá, že krajský soud se nedostatečně a nesprávně vypořádal se zásadními námitkami stěžovatele v žalobě ohledně nepřiměřenosti a nezákonnosti místního šetření (str. 29 až 41 rozsudku). Stěžovatel v žalobě namítal, že žalovaný zahájil správní řízení a následně provedl místní šetření svévolně a nezákonně, a to zejména z důvodu, že a) nedisponoval před provedením místního šetření žádnými skutečnostmi nebo důkazy zakládajícími důvodně podezření nezbytné k provedení místního šetření, čímž se dopustil tzv. „rybářské expedice“ (fishing expedition), b) nedostatečně vymezil předmět místního šetření a vůbec nevymezil důvody, účel a rozsah místního šetření, čímž jednoznačně došlo zejména k porušení práva stěžovatele na účinnou obhajobu, na spravedlivý proces, jakož i práva být slyšen.

[68] Stěžovatel poukazuje na to, že místní šetření bylo provedeno na základě oznámení o provedení místního šetření ze dne 19. 11. 2003. ESLP přitom v bodě 85. rozsudku konstatoval, že oznámení pouze stručně zmiňuje předmět správního řízení a blíže nevymezuje skutečnosti ani důkazy, na nichž se zakládají domněnky o protisoutěžním jednání; tuto úvahu nepřehlédl ani Ústavní soud, který v bodě 59 nálezu konstatoval, že nelze tedy zcela přisvědčit vývodům Úřadu o tom, že ESLP nedovodil porušení čl. 8 Úmluvy proto, že by samotná prohlídka obchodních prostor spojená se zajištěním důkazního materiálu byla provedena v rozporu s čl. 8 Úmluvy, neboť nebyla nařízena vnitrostátním soudem, resp. z toho důvodu, že vyrozumění o zahájení řízení neobsahovalo dostatečný popis relevantních skutečností. Z toho jednoznačně vyplývá, že ESLP i ÚS jsou toho názoru, že oznámení o zahájení místního šetření bylo formulováno naprosto nedostatečně, přičemž Úřad vůbec nevymezil skutečnosti nebo důkazy, na nichž se zakládaly jeho domněnky o protisoutěžním jednání. Krajský soud zcela nedostatečně na str. 35 rozsudku pouze formalisticky, účelově uvedl, že „i když oznámení samo o sobě nedostačuje, je třeba se zabývat nyní tím, zda takový dokument „prochází spisem“; dále konstatoval, že „konkrétní podklady nasvědčující konkrétnímu typu podezření z koordinace chování na trhu byly součástí spisu P, který se po zahájení správního řízení stal součástí správního spisu, do něhož měli žalobci, coby účastníci správního řízení přístup.“ Krajský soud poté dospěl k závěru, že „šetření lze pokládat za přiměřené, odůvodněné konkrétními předchozími zjištěními žalovaného, s nimiž měli žalobci bezprostředně po provedení místního šetření (tj. po zahájení správního řízení) právo seznámit se, neboť poté byly zažurnalizovány ve správním spisu.“ Krajský soud tak v podstatě konstatoval, že je sice pravda, že oznámení bylo nedostatečně, to však není relevantní, pokud se stěžovatel následně mohl ze spisu dozvědět, kvůli jakému protisoutěžnímu jednání u něj bylo místní šetření provedeno. Stěžovatel však má za to, že v situaci, kdy oznámení zcela nedostatečně specifikovalo důvody a stěžovatel tak v době provádění místního šetření nevěděl, nařčení z jakého protisoutěžního jednání se má vlastně bránit, nelze toto závažné pochybení žalovaného za žádných okolností napravit odkazem na to, že stěžovatel měl možnost seznámit se s důvody dodatečným nahlédnutím do správního spisu.

[69] Stěžovatel poukazuje na judikaturu Soudního dvora EU, ze které vyplývá pět kategorií záruk, jejichž dodržení zajišťuje omezení svévole Evropské komise, jakož i dalších soutěžních orgánů při výkonu místních šetření v prostorách šetřených subjektů (např. rozhodnutí Tribunálu SDEU ve spojených věcech T-289/11, T-290/11 a T-521/11 Deutsche Bahn AG a další v Komise – odst. 74 a 78; rozhodnutí Tribunálu SDEU ve věci T-135/09 Nexans v Komise, T-140/09 Prysmian v Komise). Těmito zárukami je: 1) odůvodnění oznámení o zahájení řízení, 2) omezení uložené soutěžním orgánem v průběhu místních šetření, 3) skutečnost, že soutěžní orgán nemůže místní šetření vynutit silou, 4) zásah vnitrostátních orgánů, 5) existence ex post facto účinných opravných prostředků. Pokud krajský soud konstatoval, že se ve správním spise nacházely podklady nasvědčující konkrétnímu typu podezření z koordinace chování na trhu, jedná se ve smyslu unijní judikatury nanejvýš o předpoklady a domněnky, které hodlá soutěžní orgán šetřit. Z judikatury ESLP a SDEU ale vyplývá, že první záruka musí kromě toho obsahovat i dostatečnou specifikaci předmětu, účelu a cíle místního šetření; to však oznámení v daném případě neobsahovalo. Stěžovatel je navíc přesvědčen, že pokud již v oznámení nebyly specifikovány skutečnosti nebo důkazy, na nichž se zakládaly domněnky Úřadu o protisoutěžním jednání stěžovatele a dalších účastníků řízení, bylo místní šetření provedeno pouze za účelem toho, aby až v rámci něho správní orgán získal informace nebo důkazy o protisoutěžním jednání (fishing expedition).

[70] Stěžovatel uvádí, že krajský soud dodatečný přezkum místního šetření provedl na základě další nezákonnosti spočívající v provedení přezkumu dle § 82 s. ř. s. v rámci řízení dle § 65 s. ř. s. Dle stěžovatele je neudržitelné a nezákonné, aby správní soudy v rámci řízení dle § 65 s. ř. s. umožnily dodatečný přezkum místního šetření odpovídající přezkumu dle § 82 s. ř. s.; nezákonnost spočívající v nedostatečné soudní kontrole nelze napravit jinou nezákonností.

[71] Stěžovatel dále namítá, že krajský soud nesprávně posoudil námitku uplynutí lhůty pro uložení pokuty; nesprávně přitom vycházel z bodu f) na str. 43 třetího rozsudku NSS, který je dle stěžovatele v části týkající se posouzení uplynutí lhůty pro uložení pokuty nezákonný. Dle § 41 s. ř. s. lhůta pro zánik odpovědnosti za správní delikt neběží po dobu řízení před soudy; z ustálené judikatury přitom vyplývá, že zánik odpovědnosti za správní delikt dle ZOHS provedenou zákonem č. 155/2009 Sb., lze pokutu za porušení § 3 odst. 1 ZOHS uložit nejpozději do tří let ode dne, kdy se o porušení Úřad dozvěděl (subjektivní lhůta), nejpozději však do 10 let, kdy k porušení musí být navázán na zánik možnosti uložit za správní delikt sankci (viz rozsudek NSS č. j. 8 Afs 25/2012 – 351, bod 158). To znamená, že společně s uplynutím lhůty pro uložení pokuty dle § 22 odst. 5 ZOHS zaniká i samotná odpovědnost za správní delikt. V daném případě je proto za lhůtu ve smyslu § 41 s. ř. s. potřebné považovat lhůtu pro uložení pokuty dle § 22 odst. 5 ZOHS; poukazuje přitom na rozsudek NSS č. j. 2 As 204/2014 – 71, ze dne 15. 4. 2015, z něhož vyplývá, že pokud jde o stavení lhůty pro uložení pokuty po dobu řízení před soudy, je potřeba rozlišovat mezi soudním řízením o vině a o pokutě. Pokud tedy Nejvyšší správní soud před vydáním třetího rozsudku dospěl k závěru, že uvedená lhůta se staví i v případě, kdy je předmětem soudního řízení vina stěžovatele, tedy odlišnému názoru, než byl vysloven v rozsudku sp. zn. 2 As 204/2014. NSS, tedy byl povinen před vydáním třetího rozsudku postoupit věc dle § 17 s. ř. s. rozšířenému senátu; pokud tak neučinil, zatížil řízení vadou nesprávně obsazeného soudu. Otázka stavení lhůty pro uložení pokuty během řízení před soudy má přitom v předmětném řízení naprosto zásadní význam. Pokud by platil právní názor, že tato lhůta se skutečně staví pouze v případě, kdy je předmětem soudního přezkumu uložená pokuta, došlo k marnému uplynutí subjektivní lhůty dne 1. 2. 2009, tedy den před vydáním napadeného rozhodnutí z roku 2009. O správnosti názoru, že ke stavení lhůty pro uložení pokuty dochází pouze v případě, kdy je předmětem soudního přezkumu vina stěžovatele, dále svědčí následující argumenty: a) pokud by se lhůta pro uložení pokuty dle § 41 s. ř. s. stavěla v případech soudního řízení o pokutě i o vině, Úřadu by bylo umožněno tuto lhůtu účelově prodlužovat tím, že bez jakéhokoli rozumného důvodu rozdělí probíhající správní řízení na řízení o vině a řízení o pokutě. Takový postup je však z hlediska principu rovnosti před zákonem dle čl. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i principu právní jistoty neudržitelný; b) uvedený výklad by navíc vedl ke zcela absurdní závěrům; pokud by totiž stěžovatel v předmětném případě nebrojil proti rozhodnutí předsedy Úřadu sp. zn. R 20,21,22/04 ze dne 11. 5. 2005, kterým byla potvrzena jeho vina za údajné protisoutěžní jednání, došlo by k prekluzi lhůty pro uložení pokuty. To znamená, že procesní pasivita a rezignace stěžovatele by paradoxně vedla k jeho výhodnějšímu postavení ohledně prekluze pro uložení pokuty dle § 22 odst. 5 ZOHS. I z tohoto důvodu není výklad § 41 s. ř. s. ústavně konformní.

[72] Stěžovatel s ohledem na výše uvedené navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

V. Kasační stížnost stěžovatele OK REST a. s.

[72] Stěžovatel s ohledem na výše uvedené navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

V. Kasační stížnost stěžovatele OK REST a. s.

[73] Stěžovatel OK REST a. s. podal obsahově zcela totožnou kasační stížnost jako stěžovatel DELTA, Nejvyšší správní soud proto nepovažuje za nutné, její obsah rekapitulovat a odkazuje na výše uvedené uplatněné kasační námitky.

VI. Kasační stížnost stěžovatele PENAM, a. s.

[74] Stěžovatel v kasační stížnosti namítá nezákonnost spočívající v nesprávném právním posouzení a nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí. Stěžovatel především rozporuje skutkový stav; žalovaný dovodil protiprávní jednání stěžovatele na základě pouhých spekulací a nepodložených dohadů, aniž by své závěry podložil důkazy prokazujícími spáchání správního deliktu; k tomu stěžovatel popisuje, na základě jakých mylných úvah žalovaný k závěru o spáchání deliktu dospěl.

[75] Stěžovatel dále namítá nezákonnost místního šetření; tvrdí, že způsob, jakým krajský soud naložil se závazným právním názorem vysloveným v rozsudku ESLP a v nálezu Ústavního soudu, je zcela nepřijatelný. ESLP v rozsudku zcela jednoznačně vyslovil, že provedením místního šetření dne 19. 11. 2003 v prostorách společnosti DELTA bylo porušeno právo zakotvené v čl. 8 Úmluvy, neboť český právní řád a praxe v dané oblasti neposkytovaly společnosti DELTA (ani jiným subjektům, včetně stěžovatele) přiměřené a dostatečné záruky proti zneužití ustanovení ZOHS o místních šetřeních. Rovněž Ústavní soud s odkazem na rozsudek ESLP uvedl, že s ohledem na to, že stěžovatel, OK REST a DELTA nedisponovali žádnými odpovídajícími právními instrumenty, nemohlo být zjištěno, zda postup Úřadu vůči nim byl či nebyl svévolný a že sama okolnost, že postupoval podle ZOHS, k závěru o možnosti takto postupovat nevede, když tento postup ignoroval požadavky kladené na něj právním předpisem vyšší právní síly, konkrétně Úmluvou. Oba soudy dospěly k jednoznačnému závěru, že rozsudky správních soudů bylo porušeno právo stěžovatele chráněné čl. 8 Úmluvy, proto je zrušil.

[76] Stěžovatel poukazuje na to, že mu (stejně jako ostatním stěžovatelům) byly pokuty uloženy výhradně s odkazem na důkazy získané při místním šetření. Stěžovatel připouští, že Ústavní soud, ačkoli přisvědčil názoru stěžovatele o tom, že pokuty byly uloženy výhradně na základě důkazů z místního šetření, dále doplnil, že „nemůže autoritativně konstatovat, že vyloučením (byť i podstatné) důkazního materiálu následkem jeho procesní nepoužitelnosti došlo k tomu, že stěžovatelky již nelze uznat vinnými ze spáchání správního deliktu. Anebo naopak, že i navzdory této výluce rozhodnutí předsedy Úřadu obstojí, neboť vina stěžovatelek se bezpečně podává ze zbývajících důkazů. To přísluší výlučně správním soudům, které v rámci stěžovatelkami podaných správních žalob mohou takové zhodnocení provést a jsou k tomu také daleko lépe vybaveny a povolány.“ To však dle stěžovatele nic nemění na zcela jednoznačném závěru vysloveném jak ESLP tak Ústavním soudem, že místní šetření provedená dne 19. 11. 2003 u stěžovatelů byla provedena v rozporu s čl. 8 Úmluvy, tedy nezákonně.

[77] Stěžovatel v dalších námitkách navazuje s odkazem na rozsudek ESLP na námitky stěžovatelů DELTA a OK REST stran nesprávného postupu krajského soudu, pokud dodatečně přezkoumával zákonnost místního šetření. Poukazuje na to, že ESLP zcela jednoznačně dovodil porušení čl. 8 Úmluvy z důvodu, že neexistovala účinná a bezprostřední soudní kontrola, dovozuje z toho, že místní šetření tudíž nesměla být provedena, resp. byla provedena protiprávně. Na uvedené skutečnosti nelze dle stěžovatele již nic změnit a dodatečný soudní přezkum místních šetření nelze považovat za v rozhodné době existující účinnou kontrolu ex post facto, o které hovořil ESLP a Ústavní soud. Místní šetření jednoznačně nebylo provedeno v souladu se zákonem již z důvodu, že kromě formálního dokumentu zahajujícího řízení, jenž byl sice formálně v souladu s tuzemskými právními předpisy, avšak nikterak blíže nevymezoval skutečnosti, na nichž se zakládaly domněnky žalovaného o protisoutěžním jednání, neexistoval dokument, který by dostatečně upřesňoval okruh konkrétních listin, na jejichž zajištění se mělo místní šetření zaměřit. V této souvislosti odkazuje stěžovatel na četnou judikaturu Ústavního soudu týkající se prohlídky osob, zásahu do soukromí a nedotknutelnosti obydlí; obdobně poukazuje na přísné nároky na zdůvodnění zásahu do obchodních prostor šetřených soutěžitelů ve světle evropské soudní praxe, z níž jednoznačně plyne, že již v oznámení o zahájení místního šetření je nutno přesně konkretizovat, čeho se místní šetření týká, jaký je jeho účel a cíl a jaké skutečnosti k provedení místního šetření vedou (viz odst. 69, 70 výše – pozn. NSS).

Právní věta

Plný text rozhodnutí