5 As 269/2022 – Nejvyšší správní soud

5 As 269/2022- 40 - text

5 As 269/2022 - 52 pokračování

[OBRÁZEK]

ČESKÁ REPUBLIKA

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové a soudců JUDr. Jakuba Camrdy a Mgr. Lenky Oulíkové v právní věci žalobce: O. N., zastoupeného advokátem Mgr. Markem Balšánkem, se sídlem Slezská 979/32, Praha 2, proti žalované: Univerzita Karlova, se sídlem Ovocný trh 560/5, Praha 1, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 9. 2022, č. j. 11 A 137/2021 49,

I. Kasační stížnost se zamítá.

II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.

5. Tímto v pořadí třetím rozhodnutím rektor žalované k odvolání stěžovatele změnil rozhodnutí žalované ze dne 14. 12. 2016, jímž byl stěžovateli stanoven poplatek spojený se studiem ve výši 27 500 Kč za dalších započatých 6 měsíců studia, v údaji o datu splatnosti poplatku, ve zbytku prvostupňové rozhodnutí potvrdil a odvolání zamítl (výroky I a II). Současně rozhodl o tom, že se poplatek spojený se studiem stanovený prvostupňovým rozhodnutím nepromíjí ani nesnižuje (výroky III a IV).

[2] Prvostupňovým rozhodnutím žalovaná dle § 68 odst. 1 písm. f) ve spojení s § 58 odst. 2, 3 a 7 zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách, v relevantním znění (dále jen „zákon o vysokých školách“) stanovila stěžovateli poplatek spojený se studiem z důvodu překročení doby studia ve výši 27 500 Kč za dalších započatých 6 měsíců studia od 27. 10. 2016 do 27. 4. 2017, splatný 31. 3. 2017. Stěžovatel nejprve studoval bakalářský studijní program matematika, studijní obor obecná matematika, na Matematicko fyzikální fakultě Univerzity Karlovy od 9.

9. 2012 do 5. 9. 2013, toto studium ukončil jinak než řádně. Následně se 18. 9. 2013 zapsal do studijního programu fyzika, obor obecná fyzika na téže fakultě. Vzhledem k tomu, že ke dni 27. 10. 2016 překročil standardní dobu studia zvětšenou o jeden rok a byl v uvedený den stále studentem, započala běžet šestiměsíční doba studia ve smyslu § 58 odst. 3 zákona o vysokých školách a stěžovateli byl za toto období stanoven poplatek spojený se studiem za delší studium. Poplatek byl vyměřen podle Přílohy č. 6 Statutu Univerzity Karlovy v Praze – Poplatky spojené se studiem.

[3] Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel dne 13. 1. 2017 odvolání, v němž namítl formální vady rozhodnutí. Současně požádal o odpuštění, případně snížení vyměřeného poplatku. Svou žádost zdůvodnil tím, že během prvního ročníku studia měl kvůli zdravotním problémům a rozvodu rodičů ztížené podmínky pro studium a z těchto důvodů mu byl přiznán i rozklad studia. Dále uvedl, že se v posledním ročníku nemohl zapsat k podzimnímu termínu státní zkoušky, neboť nesložil v červenci 2016 povinnou zkoušku a další termín byl vypsán až po termínu přihlášení ke státní zkoušce.

V zimním semestru 2016/2017 si nezapsal žádné předměty a přihlásil se k nejbližšímu možnému termínu státní zkoušky. V akademickém roce 2016/2017 se zapsal do mimořádného studia na Matematicko fyzikální fakultě Univerzity Karlovy, které je zpoplatněno částkou 5 000 Kč za semestr, aby mohl absolvovat předměty spadající do navazujícího magisterského studia, které si následně hodlá nechat uznat. S ohledem na výše uvedené považoval vyměřenou částku za nepřiměřeně vysokou. Připustil, že pochybil při výběru prvního studijního programu a že důvodem nepřihlášení na podzimní termín státních zkoušek byla jeho nedokonalá příprava.

K odvolání přiložil stanovisko vedoucího bakalářské práce, rozhodnutí o individuálním studijním plánu spočívající v rozložení prvního ročníku studia do dvou let a výpis splněných studijních povinností k 10. 1. 2017, dále odkázal na lékařské zprávy doložené k žádosti o rozklad prvního ročníku studia, které si následně rektorát žalované vyžádal od matematicko fyzikální fakulty.

[4] Dne 20. 2. 2017 vydal rektor rozhodnutí o odvolání, kterým změnil prvostupňové rozhodnutí v údaji o datu splatnosti stanoveného poplatku dle čl. 3 odst. 4 Přílohy č. 2 Statutu Univerzity Karlovy – Poplatky spojené se studiem účinné od 1. 1. 2017 (dále jen „Příloha č. 2 Statutu“), tak, že poplatek je splatný 90. den od právní moci rozhodnutí. Ve shodě s doporučením poradní komise neshledal důvod pro prominutí, snížení či odložení splatnosti poplatku.

[5] Toto rozhodnutí bylo následně zrušeno na základě žaloby stěžovatele rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10. 10. 2019, č. j. 10 A 87/2017 51, pro nepřezkoumatelnost, neboť se žalovaný nevypořádal s námitkami stěžovatele.

[6] Dne 7. 5. 2020 vydal rektor další rozhodnutí o odvolání, jímž opět změnil prvostupňové rozhodnutí v údaji o datu splatnosti stanoveného poplatku, ve zbytku prvostupňové rozhodnutí potvrdil a odvolání zamítl. Současně rozhodl o tom, že se poplatek nepromíjí ani nesnižuje.

[7] Druhé rozhodnutí o odvolání bylo též zrušeno rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 3. 3. 2021, č. j. 18 A 39/2020

60 (dále též „druhý rozsudek městského soudu“) pro nepřezkoumatelnost. Podle městského soudu se rektor nevypořádal s tím, zda stěžovatelem uváděné důvody nenaplňují jiný vážný důvod nebo jiný důvod hodný zvláštního zřetele ve smyslu Přílohy č. 2 Statutu. Ostatní námitky shledal městský soud nedůvodnými.

[8] Stěžovatel poté podáním ze dne 24. 3. 2021 své odvolání doplnil. Namítl nezákonnost vyměřeného poplatku, neboť v jeho případě neplní funkci motivační ani regulační, jelikož studium řádně dokončil, a trvání na poplatku proto považuje za odporující § 2 odst. 2 správního řádu. Dále namítl, že prvostupňové rozhodnutí je nepřiměřeně tvrdé a není v souladu s ustálenou rozhodovací praxí. K tomu poukázal na opatření rektora č. 16/2006. Podle stěžovatele není rozhodné, že bylo opatřením rektora č. 12/2015 zrušeno. Žalovaná neposkytuje důvody, pro které by se mohla od své rozhodovací praxe odchýlit. K tomu odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 2. 2010, č. j. 6 Ads 88/2006

5. Tímto v pořadí třetím rozhodnutím rektor žalované k odvolání stěžovatele změnil rozhodnutí žalované ze dne 14. 12. 2016, jímž byl stěžovateli stanoven poplatek spojený se studiem ve výši 27 500 Kč za dalších započatých 6 měsíců studia, v údaji o datu splatnosti poplatku, ve zbytku prvostupňové rozhodnutí potvrdil a odvolání zamítl (výroky I a II). Současně rozhodl o tom, že se poplatek spojený se studiem stanovený prvostupňovým rozhodnutím nepromíjí ani nesnižuje (výroky III a IV). [2] Prvostupňovým rozhodnutím žalovaná dle § 68 odst. 1 písm. f) ve spojení s § 58 odst. 2, 3 a 7 zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách, v relevantním znění (dále jen „zákon o vysokých školách“) stanovila stěžovateli poplatek spojený se studiem z důvodu překročení doby studia ve výši 27 500 Kč za dalších započatých 6 měsíců studia od 27. 10. 2016 do 27. 4. 2017, splatný 31. 3. 2017. Stěžovatel nejprve studoval bakalářský studijní program matematika, studijní obor obecná matematika, na Matematicko fyzikální fakultě Univerzity Karlovy od 9. 9. 2012 do 5. 9. 2013, toto studium ukončil jinak než řádně. Následně se 18. 9. 2013 zapsal do studijního programu fyzika, obor obecná fyzika na téže fakultě. Vzhledem k tomu, že ke dni 27. 10. 2016 překročil standardní dobu studia zvětšenou o jeden rok a byl v uvedený den stále studentem, započala běžet šestiměsíční doba studia ve smyslu § 58 odst. 3 zákona o vysokých školách a stěžovateli byl za toto období stanoven poplatek spojený se studiem za delší studium. Poplatek byl vyměřen podle Přílohy č. 6 Statutu Univerzity Karlovy v Praze – Poplatky spojené se studiem. [3] Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel dne 13. 1. 2017 odvolání, v němž namítl formální vady rozhodnutí. Současně požádal o odpuštění, případně snížení vyměřeného poplatku. Svou žádost zdůvodnil tím, že během prvního ročníku studia měl kvůli zdravotním problémům a rozvodu rodičů ztížené podmínky pro studium a z těchto důvodů mu byl přiznán i rozklad studia. Dále uvedl, že se v posledním ročníku nemohl zapsat k podzimnímu termínu státní zkoušky, neboť nesložil v červenci 2016 povinnou zkoušku a další termín byl vypsán až po termínu přihlášení ke státní zkoušce. V zimním semestru 2016/2017 si nezapsal žádné předměty a přihlásil se k nejbližšímu možnému termínu státní zkoušky. V akademickém roce 2016/2017 se zapsal do mimořádného studia na Matematicko fyzikální fakultě Univerzity Karlovy, které je zpoplatněno částkou 5 000 Kč za semestr, aby mohl absolvovat předměty spadající do navazujícího magisterského studia, které si následně hodlá nechat uznat. S ohledem na výše uvedené považoval vyměřenou částku za nepřiměřeně vysokou. Připustil, že pochybil při výběru prvního studijního programu a že důvodem nepřihlášení na podzimní termín státních zkoušek byla jeho nedokonalá příprava. K odvolání přiložil stanovisko vedoucího bakalářské práce, rozhodnutí o individuálním studijním plánu spočívající v rozložení prvního ročníku studia do dvou let a výpis splněných studijních povinností k 10. 1. 2017, dále odkázal na lékařské zprávy doložené k žádosti o rozklad prvního ročníku studia, které si následně rektorát žalované vyžádal od matematicko fyzikální fakulty. [4] Dne 20. 2. 2017 vydal rektor rozhodnutí o odvolání, kterým změnil prvostupňové rozhodnutí v údaji o datu splatnosti stanoveného poplatku dle čl. 3 odst. 4 Přílohy č. 2 Statutu Univerzity Karlovy – Poplatky spojené se studiem účinné od 1. 1. 2017 (dále jen „Příloha č. 2 Statutu“), tak, že poplatek je splatný 90. den od právní moci rozhodnutí. Ve shodě s doporučením poradní komise neshledal důvod pro prominutí, snížení či odložení splatnosti poplatku. [5] Toto rozhodnutí bylo následně zrušeno na základě žaloby stěžovatele rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10. 10. 2019, č. j. 10 A 87/2017 51, pro nepřezkoumatelnost, neboť se žalovaný nevypořádal s námitkami stěžovatele. [6] Dne 7. 5. 2020 vydal rektor další rozhodnutí o odvolání, jímž opět změnil prvostupňové rozhodnutí v údaji o datu splatnosti stanoveného poplatku, ve zbytku prvostupňové rozhodnutí potvrdil a odvolání zamítl. Současně rozhodl o tom, že se poplatek nepromíjí ani nesnižuje. [7] Druhé rozhodnutí o odvolání bylo též zrušeno rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 3. 3. 2021, č. j. 18 A 39/2020 60 (dále též „druhý rozsudek městského soudu“) pro nepřezkoumatelnost. Podle městského soudu se rektor nevypořádal s tím, zda stěžovatelem uváděné důvody nenaplňují jiný vážný důvod nebo jiný důvod hodný zvláštního zřetele ve smyslu Přílohy č. 2 Statutu. Ostatní námitky shledal městský soud nedůvodnými. [8] Stěžovatel poté podáním ze dne 24. 3. 2021 své odvolání doplnil. Namítl nezákonnost vyměřeného poplatku, neboť v jeho případě neplní funkci motivační ani regulační, jelikož studium řádně dokončil, a trvání na poplatku proto považuje za odporující § 2 odst. 2 správního řádu. Dále namítl, že prvostupňové rozhodnutí je nepřiměřeně tvrdé a není v souladu s ustálenou rozhodovací praxí. K tomu poukázal na opatření rektora č. 16/2006. Podle stěžovatele není rozhodné, že bylo opatřením rektora č. 12/2015 zrušeno. Žalovaná neposkytuje důvody, pro které by se mohla od své rozhodovací praxe odchýlit. K tomu odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 2. 2010, č. j. 6 Ads 88/2006

159. [9] Dne 30. 4. 2021 vydal rektor napadené rozhodnutí. I proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel žalobu k městskému soudu, který ji nyní napadeným rozsudkem zamítl. [10] Městský soud se neztotožnil s argumentací stěžovatele, že napadené rozhodnutí je nicotné, případně nezákonné, neboť přestal být v průběhu správního řízení studentem. Konstatoval, že povinnost žalované vyměřit stěžovateli poplatek vznikla v roce 2016 ze zákona a nezanikla ukončením studia. Právní názor stěžovatele je též v rozporu s účelem poplatkové povinnosti za delší studium, která by měla mj. motivovat studenty, aby studium ukončili ve standardní době. Za podstatné považoval, že žalovaná rozhodla o právech a povinnostech stěžovatele ve vztahu k době, kdy byl studentem, a poplatková povinnost mu vznikla. K tomu citoval rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 11. 2021, č. j. 8 As 111/2020 40 (dále jen „rozsudek č. j. 8 As 111/2020 40“). [11] Městský soud neshledal důvodnými ani námitky stěžovatele směřující proti nevypořádání odvolacích námitek ohledně rozporu s § 2 odst. 2 správního řádu, nepřiměřené tvrdosti rozhodnutí a nedodržení kontinuity rozhodovací praxe. Rektor se ke všem těmto námitkám vyjádřil, zdůvodnil, proč je nepovažuje za důvodné, a odkázal na judikaturu. Poukázal i na dosavadní praxi a uvedl, že obdobné důvody nevedly k prominutí či snížení poplatku. [12] Městský soud nepřisvědčil ani námitce vnitřní rozpornosti napadeného rozhodnutí. Rektor v napadeném rozhodnutí uvedl, že výčet důvodů pro snížení či prominutí poplatku je demonstrativní a zahrnuje zejména hlavní a obvyklé důvody, za nichž se stanovené poplatky promíjí či snižují. To, že „jiné důvody zvláštního zřetele hodné“ používá jen výjimečně, nečiní napadené rozhodnutí rozporným. Současně ve svém rozhodnutí dostatečně vysvětlil, jak hodnotí jiné důvody zvláštního zřetele hodné. [13] Městský soud se neztotožnil ani s námitkou stěžovatele týkající se vyžadování nemožného důkazu. Žalovaná stěžovatele nevyzývala k doložení důkazu týkajícího se její předchozí rozhodovací praxe, ale pouze poukázala na to, že tvrzení stěžovatele nebylo podložené žádným důkazem. Dále uvedla, že takový důkaz nemůže existovat, neboť tvrzení stěžovatele není pravdivé. Je logické, že pokud stěžovatel sám tvrdil, že rozhodnutí je v rozporu se zavedenou praxí, měl povinnost své tvrzení prokázat. Z napadeného rozhodnutí navíc vyplývá, že žádosti stěžovatele nebylo vyhověno nikoli z důvodu neunesení důkazního břemene, ale proto, že jím předestřené důvody nenaplňují žádný z důvodů pro prominutí či snížení poplatku. [14] Městský soud nepovažoval za důvodnou ani námitku stěžovatele, že se rektor odchýlil od ustálené správní praxe. Stěžovatel odvozoval své legitimní očekávání a zavedenou praxi od opatření rektora č. 16/2006. Městský soud považoval za podstatné, že toto opatření v době vydání prvního rozhodnutí o odvolání neplatilo. Konstatoval, že žalované nelze bránit v tom, aby v rámci vnitřní úpravy pravidel v zákonem stanovených mezích změnila svůj náhled na míru relevance některé skutečnosti pro poskytnutí úlevy na poplatku, v tomto případě ukončení studia do okamžiku splatnosti poplatku. Žalované tedy nic nebránilo, aby rektor v roce 2015 při vydání svého opatření č. 12/2015 na rozdíl od dřívějších opatření nadále nepočítal s ukončením studia do okamžiku splatnosti poplatku jako s okolností, která povede k prominutí poplatku za delší studium. Stěžovatel nemohl v roce 2017 legitimně očekávat, že pokud podá žádost o úlevu na poplatku spojeném se studiem, bude posouzena obdobně jako žádosti v dřívějších letech. Pokud by se seznámil s relevantní úpravou, zjistil by, že uvedené okolnosti nadále podle rektora nepředstavují zvláštní důvod poskytnutí úlevy. Městský soud se neztotožnil se stěžovatelem, že by rozhodovací praxe zavazovala rektora odpustit vyměřený poplatek, přestože opatření č. 16/2006 bylo zrušeno. Poukázal na to, že v době, na kterou byl poplatek spojený se studiem vyměřen, i v době podání žádosti o úlevu na poplatku bylo účinné opatření rektora č. 12/2015, které se v relevantních aspektech neliší od opatření rektora č. 25/2019 účinného v době vydání napadeného rozhodnutí. Podle městského soudu rektor v napadeném rozhodnutí dostatečně vyložil důvody, pro které dle jeho přesvědčení stěžovatelem prezentované skutečnosti nepředstavují jiný vážný důvod, resp. jiný důvod hodný zvláštního zřetele. [15] Důvodnými neshledal městský soud ani námitky stěžovatele, že rektor pominul účel vyměřeného poplatku. Poukázal na to, že tato námitka byla vypořádána již ve druhém rozsudku, s nímž se ztotožnil. Dodal, že za nezměněného skutkového a právního stavu je navíc názorem v něm vysloveným vázán. Konstatoval, že obecné pravidlo, že pro rozhodování správního orgánu je rozhodující skutkový a právní stav v době vydání rozhodnutí, nelze absolutizovat. Rozhodující je především povaha skutečnosti, která má být hodnocena. K tomu odkázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu. Povinnost žalované vyměřit stěžovateli poplatek vznikla v roce 2016 ze zákona a ukončením studia nezanikla. Nepřisvědčil stěžovateli, že žalovaná měla z důvodu ukončení studia přehodnotit svůj závěr o naplnění motivační či regulační funkce poplatku. Rektor nepochybil, pokud stěžovatelem zdůrazňovanou změnu ve skutkových okolnostech neposoudil jako okolnost odůvodňující úlevu na poplatku. [16] Městský soud se neztotožnil ani s námitkou stěžovatele, že rektor neprovedl individuální posouzení tvrzených důvodů odůvodňujících dle stěžovatele poskytnutí úlevy. Rektor v napadeném rozhodnutí reagoval na argumentaci stěžovatele uvedenou v odvolání. Odůvodnil, že rozvod rodičů není podle opatření rektora důvodem k prominutí nebo snížení poplatku spojeného se studiem a za situace, kdy ani stěžovatel ve svých námitkách neuvedl, jakým způsobem mělo být jeho studium na základě této skutečnosti ztíženo, neshledal tuto okolnost dostatečně závažnou, aby ji podřadil pod důvod hodný zvláštního zřetele. Na základě posouzení lékařských potvrzení nevyhodnotil v nich uvedené zdravotní problémy, u nichž stěžovatel netvrdil, jak ho měly omezovat ve studiu, jako důvody hodné zvláštního zřetele. Vyjádřil se též k dalším stěžovatelem uvedeným okolnostem. Podle městského soudu rektor v souladu se závěry druhého rozsudku hodnotil a přezkoumatelně odůvodnil, zda stěžovatelem předestřené důvody nespadají pod jiný vážný důvod, resp. jiný důvod hodný zvláštního zřetele ve smyslu čl. 3 odst. 5 Přílohy č. 2 Statutu. Městský soud se ztotožnil s posouzením rektora, že stěžovatelem uvedené skutečnosti nespadají pod žádný z důvodů pro poskytnutí úlevy a nejsou natolik závažné, aby je bylo možné podřadit pod jiný důvod hodný zvláštního zřetele. II. Kasační stížnost a vyjádření k ní [17] Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel kasační stížnost. [18] Namítá, že městský soud nesprávně posoudil jeho způsobilost být účastníkem řízení o stanovení poplatku za delší studium poté, co pozbyl status studenta, a způsobilost žalované za dané situace v řízení o stanovení poplatku meritorně rozhodnout. Nesouhlasí s názorem městského soudu, podle něhož je podstatné, že žalovaná rozhodla o jeho právech a povinnostech ve vztahu k době, kdy byl studentem, a poplatková povinnost mu vznikla. S odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 4. 2007, č. j. 9 As 8/2007 89, namítá, že povinnost k úhradě poplatku za delší studium vzniká až na základě pravomocného autoritativního rozhodnutí vysoké školy. Pokud je podáno odvolání, je takovým rozhodnutím zakládajícím poplatkovou povinnost až rozhodnutí o odvolání. Stěžovatel však v době vydání žádného z odvolacích rozhodnutí nebyl studentem, a poplatková povinnost mu tedy nevznikla. Právní názor vyslovený v rozsudku č. j. 8 As 111/2020 40 považuje stěžovatel za rozporný s ustálenou judikaturou Nejvyšší správního soudu i Ústavního soudu. Má za to, že argumentace možností samosprávných organizací regulovat práva a povinnosti nečlenů není přiléhavá, neboť jde o specifické situace nečlenů, kteří usilují o to stát se členy, což není jeho případ. Jeho vztah k samosprávné organizaci skončil absolvováním studia předtím, než bylo o stanovení poplatku pravomocně rozhodnuto. Dále s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 8. 2013, č. j. 7 As 182/2012 58, namítá, že účelem poplatku je regulovat a motivovat, nikoliv sankcionovat. V jeho situaci je však poplatek využíván jako správní trest. Studium dokončil před splatností poplatku stanoveného prvostupňovým rozhodnutím a před vydáním druhostupňového rozhodnutí. Za takové situace se vůči němu nemohla uplatnit motivační ani regulační funkce. Připouští, že právní normu nelze vykládat pouze jazykovým výkladem, ostatní metody výkladu však nesmí být extenzivní a jít proti jazykovému vyjádření. Ačkoli zákonodárce mohl mít v úmyslu vztáhnout předmětné ustanovení i na osoby, které již nejsou studenty, v textu zákona jej nevyjádřil, neboť § 58 odst. 3 a § 68 odst. 1 a 2 zákona o vysokých školách hovoří pouze o studentovi. I kdyby se jednalo o chybu zákonodárce, nemůže jít k tíži stěžovatele. S odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2007, sp. zn. I. ÚS 643/06, namítá, že městský soud měl použít výklad, který méně zasahuje do jeho základního práva vlastnit majetek. [19] Dále namítá, že městský soud dospěl k nesprávnému právnímu závěru, jestliže se neztotožnil s argumentací stěžovatele, že v jeho případě nemůže poplatek naplnit žádnou ze svých funkcí, neboť studium řádně ukončil dříve, než bylo o poplatku pravomocně rozhodnuto. Z povahy věci ho není možné motivovat k ukončení studia ani regulovat jeho působení na vysoké škole. [20] Dále stěžovatel namítá, že městský soud se přezkoumatelným způsobem nevypořádal s žalobním bodem, v němž namítl nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí pro nedostatek důvodů, neboť se rektor nevypořádal s jeho odvolacími námitkami ohledně rozporu s § 2 odst. 2 správního řádu, nepřiměřené tvrdosti a rozporu s ustálenou rozhodovací praxí. Městský soud pouze stroze konstatoval, že žalovaná se k těmto odvolacím námitkám vyjádřila a zdůvodnila jejich vypořádání, což podle stěžovatele nepředstavuje přezkoumatelné odůvodnění. K tomu odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 5 As 49/2008 62 a rozsudek Vrchního soudu v Praze č. j. 6 A 48/92

23. [21] Městský soud navíc nesprávně posoudil vypořádání těchto odvolacích námitek jako řádné. Stěžovatel trvá na tom, že rektor se s uvedenými námitkami přezkoumatelným způsobem nevypořádal. Má za to, že jeho reakce na námitku rozporu s § 2 odst. 2 správního řádu byla obecná a mimoběžná s konkrétními argumenty, že v jeho případě poplatek neplní motivační a regulační účel. Rovněž reakce na námitky nepřiměřené tvrdosti a rozporu s ustálenou rozhodovací praxí je podle stěžovatele mimoběžná s jeho argumenty, na které rektor nereagoval, což způsobuje nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí. Tím, že městský soud označil napadené rozhodnutí za přezkoumatelné, zatížil svůj rozsudek vadou nepřezkoumatelnosti. [22] Dále stěžovatel namítá, že městský soud měl napadené rozhodnutí zrušit pro nepřezkoumatelnost z důvodu nesrozumitelnosti spočívající ve vnitřní rozpornosti a z důvodu nerespektování závazného právního názoru vysloveného v jeho druhém rozsudku. Rektor v napadeném rozhodnutí uvedl, že výčet důvodů pro moderaci poplatku dle statutu žalované a opatření rektora je demonstrativní, při vypořádávání otázky, zda zdravotní důvody nemohly být v kombinaci s některým z dalších předestřených důvodů považovány za jiné vážné důvody či důvody zvláštního zřetele hodné, se však k výčtu stavěl fakticky jako k taxativnímu. [23] Takový postup je podle stěžovatele též v rozporu se závazným právním názorem vysloveným ve druhém rozsudku městského soudu, v němž městský soud žalované uložil, aby se vypořádala se všemi stěžovatelem předestřenými důvody a posoudila, zda spadají pod jiný vážný důvod, resp. jiný důvod hodný zvláštního zřetele ve smyslu čl. 3 odst. 5 Přílohy č. 2 Statutu. I pokud by namítané skutečnosti nenaplňovaly charakter a intenzitu důvodů výslovně uvedených v příloze opatření rektora, měla provést jejich individuální posouzení a přezkoumatelně odůvodnit, zda v některých z nich, případě v jejich kombinaci, nelze spatřovat jiný vážný důvod, resp. jiný důvod hodný zvláštního zřetele pro snížení poplatku za delší studium, což podle stěžovatele neučinila. Rektor odmítl použít správní uvážení, když se omezil na konstatování, že jiné důvody než výslovně uvedené v opatření rektora, tedy tzv. „jiné důvody hodné zvláštního zřetele“ používá zcela výjimečně. [24] Rektor v napadeném rozhodnutí odůvodňoval svůj postup tím, že údajně ve své dosavadní rozhodovací praxi nikdy neposoudil žádost o prominutí či snížení poplatku z důvodů tvrzených stěžovatelem jako důvody zvláštního zřetele hodné pro poskytnutí úlevy na poplatku. Stěžovatel nesouhlasí s městským soudem, že takové odůvodnění není nepřezkoumatelné. K tomu odkazuje na rozsudek městského soudu ze dne 25. 8. 2022, č. j. 10 A 15/2021 26, v němž ve skutkově shodné situaci obdobnou argumentaci městský soud posoudil jako nepřezkoumatelnou. S ohledem na požadavek předvídatelnosti rozhodovací praxe měl napadené rozhodnutí posoudit jako nepřezkoumatelné i v tomto případě. Stěžovatel též namítá, že není pravdivé tvrzení rektora, že v obdobných případech nikdy poplatek neodpustil ani nesnížil. K tomu poukazuje jednak na případ řešený městským soudem pod sp. zn. 14 A 91/2018, jednak na to, že jím uváděné důvody byly žalovanou posuzovány jako validní na základě opatření rektora č. 16/2006. [25] Stěžovatel dále namítá, že napadený rozsudek je nepřezkoumatelný, neboť není jasné, jak se městský soud vypořádal s jeho námitkou ohledně vyžadování nemožného důkazu. Rektor v napadeném rozhodnutí poukázal na to, že stěžovatel neuvedl, kdy rektor v obdobné situaci úlevu na poplatku poskytl. Rozhodnutí ve věcech poplatků však nejsou zveřejňována, a rektor tedy opřel napadené rozhodnutí o to, že stěžovatel neprokázal skutečnost, kterou prokázat nemohl, a je tak po něm protiprávně vyžadována probatio diabolica. Podle stěžovatele není z napadeného rozsudku zřejmý názor městského soudu na tuto námitku. Městský soud se vůbec nezabýval jeho odkazem na rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie ze dne 14. 3. 2013, T 587/08, ani tím, že prostřednictvím rozsudku městského soudu č. j. 14 A 91/2018 27 dokazoval, že jím tvrzená rozhodovací praxe existuje a rektor uvedl nepravdivou informaci. Vytýká městskému soudu, že aproboval postup žalované založený na prokazatelně nepravdivých tvrzeních. [26] Stěžovatel též namítá, že napadený rozsudek je nepřezkoumatelný, neboť se městský soud nevypořádal s tím, zda u žalované vznikla správní praxe ohledně promíjení/moderace poplatků, zda byla ustálená a zda byl namítaný odklon od správní praxe přípustný s ohledem na judikaturu Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu. [27] Městský soud dle stěžovatele také nesprávně posoudil, že byl vázán názorem vysloveným ve svém druhém rozsudku, a odmítl vypořádat argumentaci stěžovatele ohledně jeho nesprávnosti, čímž zatížil napadený rozsudek nepřezkoumatelností. V rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 8 As 178/2020 38, na který městský soud v této souvislosti odkázal, je uvedeno, že názorem vysloveným soudem je vázán správní orgán. Stěžovatel se domnívá, že soud může svůj dřívější názor na důvodnost námitky přehodnotit. Městský soud se také nevypořádal s námitkou, že městský soud v druhém rozsudku vyšel z nesprávně zjištěného skutkového stavu. K tomu stěžovatel opakuje, že nebyl studentem v době vydání žádného z odvolacích rozhodnutí. [28] Podle stěžovatele dospěl městský soud k nesprávnému závěru, že v jeho případě je nutné prolomit obecně platnou zásadu o tom, jaký skutkový a právní stav se má uplatnit pro rozhodování správního orgánu. Namítá, že Nejvyšší správní soud v rozsudku sp. zn. 5 Afs 323/2019 vyložil, že prolomení zásady dle § 75 odst. 1 s. ř. s. je vyhrazeno pro výjimečné situace, kdy má takový postup podklad v právním předpisu vyšší právní síly a že městský soud na žádný takový předpis neodkázal. [29] Stěžovatel též nesouhlasí s názorem městského soudu, že žalovaná vyhodnotila, zda jím uvedené důvody pro prominutí či snížení poplatku spadají pod jiný vážný důvod, respektive jiný důvod hodný zvláštního zřetele ve smyslu čl. 3 odst. 5 Přílohy č. 2 Statutu. Rektor pouze bez bližšího odůvodnění konstatoval, že uváděné důvody nenaplňují situace explicitně předvídané opatřením rektora a bez dalších detailů konstatoval, že nespadají do kategorií „jiný vážný důvod nebo jiný důvod hodný zvláštního zřetele“. Z napadeného rozhodnutí tudíž nelze zjistit, jakými úvahami byl veden. Pokud městský soud postup žalované aproboval, přezkoumal nepřezkoumatelné rozhodnutí a svůj rozsudek zatížil vadou nepřezkoumatelnosti. [30] Nepřezkoumatelný je podle stěžovatele též závěr městského soudu, že se ztotožňuje s posouzením stěžovatelem uváděných důvodů rektorem žalované, že nespadají pod žádný z důvodů odůvodňujících vyhovění žádosti a že nejsou natolik závažné, aby je bylo možné podřadit pod jiný důvod hodný zvláštního zřetele. [31] Podle stěžovatele městský soud nepostupoval v souladu s požadavky judikatury Nejvyššího správního soudu na odůvodnění rozhodnutí, která vyžaduje, aby se vypořádal se všemi stěžejními námitkami účastníka řízení a aby z rozsudku jednoznačně vyplývalo, které právní předpisy a jejich jednotlivá ustanovení byla soudem aplikována. Čím konkrétnější byl žalobní bod, tím konkrétněji měl být vypořádán. Městský soud však v mnoha ohledech rezignoval na vlastní posouzení klíčových otázek a pouze mechanicky uváděl, že souhlasí s právním názorem rektora žalované nebo senátu 18 A vysloveným v druhém rozsudku městského soudu. Tím zatížil napadený rozsudek jako celek vadou nepřezkoumatelnosti. [32] Žalovaná ve svém vyjádření navrhla, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl. [33] Napadený rozsudek považuje za řádně odůvodněný a jednoznačný. Žalobní námitky byly přesvědčivě vypořádány a závěry městského soudu jsou opřeny o dostatek relevantních důvodů. [34] K argumentaci stěžovatele, že v době vydání napadeného rozhodnutí nebyl studentem, odkázala na napadené rozhodnutí. Zdůraznila, že zákonné podmínky pro stanovení poplatku byly u stěžovatele naplněny dne 27. 10. 2016. V takovém případě byla povinna poplatek stanovit. Do celkové doby studia se v případě stěžovatele započítala i doba předchozího neúspěšně ukončeného bakalářského studia ve studijním programu matematika od 1. 10. 2012 do 5. 9. 2013. Ustanovení § 58 odst. 3 zákona o vysokých školách umožňuje studovat bezplatně po standardní dobu studia navýšenou o jeden rok. I při neúspěšně ukončeném studiu v délce necelého roku stěžovatel mohl absolvovat studium bezplatně, pokud by ho ukončil ve standardní době studia. Bylo na něm, v jakém časovém úseku studijní povinnosti splní. Stěžovatel sám v odvolání přiznal pochybení při výběru prvního studijního programu i to, že důvodem nepřihlášení se k podzimnímu termínu státní závěrečné zkoušky byla jeho nedokonalá příprava. Žalovaná se ztotožňuje se závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 8 As 111/2020

40. Trvá na tom, že pro posouzení vzniku poplatkové povinnosti je rozhodující, že stěžovatel byl studentem ke dni, kdy překročil standardní dobu studia rozhodného studijního programu zvětšenou o jeden rok. V den vzniku poplatkové povinnosti dne 27. 10. 2016 byl stěžovatel studentem. Tím byl navíc i v době vydání prvostupňového rozhodnutí, neboť studium ukončil až dne 8. 2. 2017. [35] Žalovaná odmítá argumentaci stěžovatele, že vyměřený poplatek za delší studium v jeho případě neplní svůj účel a žalovaná ho využívá jako správní trest. Z § 58 odst. 3 zákona o vysokých školách vyplývá, že poplatek spojený se studiem se stanoví za každých dalších započatých šest měsíců studia. Stačí, aby student studoval jediný den období, na něž byl poplatek stanoven, a vznikne mu povinnost zaplatit poplatek v plné výši. V den vzniku poplatkové povinnosti byl stěžovatel studentem, a započala tak doba šesti měsíců studia, na které byl poplatek za delší studium vyměřen. Není pochyb o tom, že poplatek za delší studium představuje zásah do majetkové sféry studentů. Poplatek má mimo jiné úlohu motivační, neboť jeho hrozba má studenty přimět k tomu, aby dokončili studium studijního programu v jeho standardní době. Žalovaná poukazuje na důvodovou zprávu k zákonu o vysokých školách, podle níž se úhradou poplatků posiluje odpovědnost studentů za vlastní studium a jejich zájem o kvalitu vybraného studijního programu. Zásah do majetkové sféry studentů této koncepci nijak neodporuje, spíše ji doplňuje. To umocňuje i fakt, že zákon stanoví pouze minimální výši poplatků za delší studium a povinnost vysoké školy poplatek stanovit. Pokud se stěžovatel chtěl vyhnout poplatkové povinnosti, měl dokončit studia řádně a včas tak, jak preferuje zákonodárce. Jelikož přesáhl standardní dobu studia navýšenou o jeden rok, měla žalovaná povinnost mu poplatek za delší studium vyměřit. K tomu cituje též rozsudek městského soudu ze dne 16. 10. 2019, č. j. 14 A 100/2018

25. Právě hrozba uložení poplatku za delší studium má studenty přimět k tomu, aby dokončili studium studijního programu ve standardní době zvětšené o jeden rok. Cílem zákonné úpravy je působit motivačně a regulačně. Tento účel se nenaplňuje až v okamžiku, kdy rozhoduje rektor. [36] Žalovaná má za to, že rektor se v napadeném rozhodnutí s námitkami stěžovatele řádně vypořádal a vysvětlil, proč nepovažuje jeho argumenty za správné. Zabýval se i funkcí poplatku za delší studium a odkázal na relevantní judikaturu. Skutečnost, že stěžovatel s jeho závěry nesouhlasí, neznamená, že se námitkami nezabýval. Žalovaná upozorňuje, že námitku porušení § 2 odst. 2 správního řádu formuloval stěžovatel zcela obecně. Ke zneužití pravomoci nedošlo, neboť při vyměření poplatku bylo postupováno v souladu se zákonem o vysokých školách a vnitřními předpisy žalované, jak bylo v napadeném rozhodnutí podrobně odůvodněno. [37] Pokud jde o námitky, že rozhodnutí o vyměření poplatku za delší studium je nepřiměřeně tvrdé a v rozporu s ustálenou praxí rektora, stěžovatel svou argumentaci soustředil na to, že studium absolvoval před splatností poplatku, což označil za důvod hodný zvláštního zřetele pro poskytnutí úlevy. Žalovaná je přesvědčena, že rektor řádně odůvodnil naplnění zákonných podmínek pro stanovení poplatku. Neztotožnil se s tvrzením, že měl v této věci postupovat podle úpravy zakotvené v opatření rektora č. 16/2006 a vyměřený poplatek prominout z důvodu ukončení studia před jeho splatností. Úprava zakotvená v opatření č. 16/2006, na kterou stěžovatel odkázal a která stanovila, že vyměřený poplatek bude prominut za předpokladu, že student studium v daném studijním programu nejpozději do termínu splatnosti poplatku řádně ukončí absolvováním, na posuzovanou věc nedopadá. V době podání žádosti stěžovatele o úlevu na poplatku i v době, kdy rektor poprvé rozhodoval, platilo opatření rektora č. 12/2015, které bylo účinné od 1. 3. 2015 do 1. 7. 2017 a které bylo následně zrušeno opatřením rektora č. 45/2017. Nesouhlasí se stěžovatelem, že opatření rektora č. 16/2006 bylo přijato za účelem zmírnění tvrdosti zákona. Jeho přijetí souviselo se změnou zákona o vysokých školách, kdy počínaje 1. 1. 2006 byl poplatek za delší studium, dříve vyměřovaný za započatý měsíc studia, vyměřován za započatých šest měsíců studia. Změna praxe počínaje březnem 2015 nebyla nahodilá, ale souvisela s komplexní změnou vyměřování poplatků, resp. vydávání rozhodnutí o vyměření poplatků na Univerzitě Karlově. Do 1. 3. 2015 byla splatnost poplatku spojeného se studiem stanovena na poslední pracovní den druhého kalendářního měsíce následujícího po dni, kdy studentu vznikla povinnost poplatek hradit. Zároveň platilo, že rozhodnutí o tom, že studentovi vznikne povinnost hradit poplatek, vydá rektor nejpozději 90 dnů před termínem splatnosti poplatku. Do 1. 3. 2015 byla rozhodnutí o vyměření poplatku tedy vydávána ještě předtím, než student překročil standardní dobu studia zvětšenou o jeden rok, a délka období, v jehož rámci mohl student absolvovat studium, aby mu byl poplatek prominut dle opatření č. 16/2006, tak činila nejdéle dva měsíce. Od 1. 3. 2015 však byla splatnost poplatku stanovena na poslední den třetího kalendářního měsíce následujícího po vydání rozhodnutí o vyměření poplatku a délka období, v jehož rámci by student mohl absolvovat studium, aby mu byl poplatek dle dřívějšího pravidla stanoveného v opatření č. 16/2006 prominut, by mohla činit minimálně dva až tři měsíce. Z toho důvodu bylo nutné pravidlo pro poskytnutí úlevy na poplatku z důvodu absolvování studia do určité doby po vzniku poplatkové povinnosti nově definovat. Žalovaná dále odkazuje na druhý rozsudek městského soudu, s nímž se rektor ztotožnil. [38] Žalovaná odmítá, že by napadené rozhodnutí bylo nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost z důvodu vnitřní rozpornosti odůvodnění. Rektor se důvody žádosti o úlevu na vyměřeném poplatku řádně zabýval a po zvážení všech okolností dospěl k závěru, že nenaplňují žádný z přípustných důvodů upravených v právních a vnitřních předpisech a nespadají ani pod jiné vážné důvody nebo jiný důvod hodný zvláštního zřetele ve smyslu čl. 3 odst. 5 Přílohy č. 2 Statutu. Skutečnost, že stěžovatel nesouhlasí s hodnocením individuálních okolností rektorem, neznamená, že se jimi rektor nezabýval. Nesouhlasí ani s tvrzením, že rektor přistupuje k výčtu důvodů pro moderaci poplatku za delší studium dle Přílohy č. 2 Statutu a opatření rektora fakticky jako k výčtu taxativnímu. Rektor uvedl, že výčet důvodů pro prominutí, resp. snížení poplatku za delší studium zakotvený v čl. 3 odst. 5 přílohy č. 2 Statutu je demonstrativní. Rektor formou svého opatření důvody v čl. 3 odst. 5 přílohy č. 2 Statutu konkretizoval a nad rámec uvedeného výčtu zakotvil další relevantní důvody. Individuální posouzení specifických důvodů umožňují hlediska zakotvená v čl. 3 odst. 5 písm. c), tedy tíživá sociální situace nebo jiné vážné důvody, a čl. 3 odst. 5 písm. d), jiný důvod zvláštního zřetele hodný. Podmínky pro jejich naplnění rektor vyložil, v rámci správního uvážení se stěžovatelem uvedenými důvody podrobně zabýval a řádně odůvodnil, proč neshledal jejich naplnění. [39] Žalovaná nepovažuje za důvodnou ani námitku stěžovatele, že se městský soud nezabýval žalobní námitkou nezákonnosti napadeného rozhodnutí pro vyžadování nemožného důkazu. Napadené rozhodnutí není založeno na tom, že stěžovatel neunesl důkazní břemeno ve vztahu k minulým rozhodnutím rektora. Odkaz stěžovatele na rozsudek městského soudu č. j. 14 A 91/2018 17 není přiléhavý, neboť situace dotčeného studenta byla odlišná, jelikož mu vnější příčiny po určitou dobu neumožňovaly ve studiu pokračovat. Nejednalo se o standardní situaci, kdy student „čeká“ na termín státní zkoušky. Rektor se v napadeném rozhodnutí podrobně zabýval jednotlivými důvody uvedenými stěžovatelem a své závěry, proč neshledal důvody pro poskytnutí úlevy, řádně odůvodnil. Při vydání napadeného rozhodnutí byl dostatečně zjištěn skutkový stav a rozhodnutí bylo v souladu s právními předpisy a vnitřními předpisy žalované. III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem

[40] Nejvyšší správní soud posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení napadeného rozhodnutí krajského soudu (§ 106 odst. 2 s. ř. s.), je podána oprávněnou osobou, neboť stěžovatel byl účastníkem řízení, z něhož napadené rozhodnutí krajského soudu vzešlo (§ 102 s. ř. s.), a je zastoupen advokátem (§ 105 odst. 2 s. ř. s.).

[41] Poté soud přistoupil k přezkoumání napadeného rozsudku v mezích rozsahu kasační stížnosti a uplatněných důvodů, přičemž zkoumal, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). Dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.

[42] S ohledem na způsob, jakým stěžovatel formuloval převážnou část kasační argumentace, soud úvodem připomíná, že řízení ve správním soudnictví je ovládáno dispoziční zásadou, což platí i v řízení o kasační stížnosti. S výjimkami uvedenými v § 109 odst. 4 větě za středníkem s. ř. s., je soud vázán důvody vymezenými v kasační stížnosti (§ 109 odst. 4 věta před středníkem s. ř. s.). Kasační stížnost je opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí krajského soudu (§ 102 s. ř. s.) a důvody které v ní lze s úspěchem uplatnit, se tak musí upínat právě k tomuto rozhodnutí (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 6. 2003, č. j. 6 Ads 3/2003 73). Obsah a kvalita kasačních námitek proto do značné míry předurčují obsah rozhodnutí kasačního soudu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 6. 2005, č. j. 7 Afs 104/2004 54). Stěžovatel se v převážné části kasační stížnosti omezil na námitky nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí a napadeného rozsudku, aniž by věcně polemizoval se závěry vyslovenými v napadeném rozsudku, čímž předurčil způsob jejich vypořádání, neboť v takovém případě se Nejvyšší správní soud mohl vyjádřit pouze k otázce přezkoumatelnosti. Nejvyšší správní soud není povinen ani oprávněn domýšlet za stěžovatele argumenty, neboť takovým postupem by přestal být nestranným rozhodčím sporu, ale přebíral by roli advokáta (srov. rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008 78, či rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 6. 2008, č. j. 7 Afs 39/2007 46, ze dne 15. 2. 2012, č. j. 1 Afs 57/2011 95, či ze dne 3. 12. 2020, č. j. 7 Afs 251/2020 29). III.1. K přezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí a napadeného rozsudku a respektování závazného právního názoru

[43] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkami nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí a napadeného rozsudku.

[44] Má li být rozhodnutí přezkoumatelné, musí být z jeho odůvodnění zřejmé, jaký skutkový stav vzal posuzující orgán za rozhodný, jak uvážil o pro věc podstatných skutečnostech a jak se vypořádal s uplatněnými námitkami (viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 6. 2005, č. j. 2 Azs 391/2004 62, ze dne 21. 8. 2008, č. j. 7 As 28/2008 76, či ze dne 21. 5. 2015, č. j. 7 Afs 69/2015 45). Současně je ovšem nutné zdůraznit, že nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů musí být vykládána ve svém skutečném smyslu, tj. jako nemožnost přezkoumat určité rozhodnutí pro nemožnost zjistit v něm jeho obsah nebo důvody, pro které bylo vydáno (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2008, č. j. 7 Afs 212/2006 74, zveřejněné pod č. 1566/2008 Sb. NSS).

[45] Není přípustné institut nepřezkoumatelnosti libovolně rozšiřovat a vztáhnout jej i na případy, kdy se správní orgán nebo soud podstatou námitky stěžovatele řádně zabývá a vysvětlí, proč nepovažuje jeho argumentaci za správnou, byť výslovně v odůvodnění rozhodnutí nereaguje na všechny myslitelné aspekty vznesené argumentace a případně se dopustí dílčího nedostatku odůvodnění. Zrušení rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost je vyhrazeno těm nejzávažnějším vadám, kdy pro absenci důvodů či pro nesrozumitelnost skutečně nelze rozhodnutí meritorně přezkoumat. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů tak má místo zejména tehdy, opomene li správní orgán nebo soud na stěžejní námitku stěžovatele zcela reagovat (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 1. 2013, č. j. 1 Afs 92/2012 45, ze dne 29. 6. 2017, č. j. 2 As 337/2016 64, či ze dne 17. 8. 2023, č. j. 1 Afs 66/2023 79). Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů nemůže být založena tím, že odůvodnění rozhodnutí je pouze stručné, argumentačně chudé, popřípadě nevyvrací každý dílčí argument (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 12. 2017, č. j. 2 As 196/2016 123). Je třeba též připomenout, že správní orgány ani soudy nemají povinnost reagovat na každou dílčí argumentaci, jejich úkolem je vypořádat se s obsahem a smyslem uplatněné argumentace (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2014, č. j. 7 As 126/2013 19). Mohou proti tvrzení stěžovatele postavit vlastní právní názor, v jehož konkurenci účastníkem uplatněná argumentace jako celek neobstojí. Takový postup shledal ústavně konformním i Ústavní soud (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 3. 2015, č. j. ze dne 27. 2. 2019, č j. 8 Afs 267/2017 38). Nepřezkoumatelnost není projevem nenaplněné subjektivní představy stěžovatele o tom, jak podrobně by mělo být rozhodnutí odůvodněno, ale objektivní překážkou, která znemožňuje věcný přezkum napadeného rozhodnutí (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2017, č. j. 3 Azs 69/2016 24, ze dne 27. 9. 2017, č. j. 4 As 146/2017 35).

[46] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí i napadený rozsudek výše uvedená kritéria přezkoumatelnosti splňují. Žalovaný i městský soud se s podstatou argumentace stěžovatele, tedy zejména s důsledky pozbytí statusu studenta, rozhodovací praxe dle zrušeného opatření rektora č. 16/2006 i prezentovanými důvody pro poskytnutí úlevy srozumitelně vypořádali. Vysvětlili, že rektor žalované mohl rozhodovat o stanovení poplatku, přestože stěžovatel již studium ukončil, a rovněž odůvodnili, proč dle jejich názoru nemohlo stěžovateli při změněné úpravě v dalších opatřeních rektora (která byl rektor oprávněn přijmout a s nimiž se mohl stěžovatel seznámit) svědčit legitimní očekávání, že úspěšné ukončení studia před splatností poplatku bude posouzeno jako důvod pro prominutí poplatku. Rektor žalované též ozřejmil, proč stěžovatelem prezentované okolnosti (rozvod rodičů, zdravotní potíže plynoucí z lékařských zpráv z roku 2014, průběh jeho studia či účast ve zpoplatněném programu celoživotního vzdělávání) nevyhodnotil jako „jiný vážný důvod“ nebo „jiný důvod hodný zvláštního zřetele“, který by měl odůvodnit poskytnutí úlevy na poplatku. Pokud shledal městský soud posouzení rektora žalované dostatečným a ztotožnil se s ním, nebylo nutné, aby stejnými či jinými slovy opakoval již jednou vyřčené (viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 7. 2007, č. j. 4 As 11/2006 86, a ze dne 29. 5. 2013, č. j. 2 Afs 37/2012 47, nález Ústavního soudu ze dne 10. 11. 2020, č. j. III. ÚS 1889/20).

[47] Městský soud reagoval i na žalobní námitky stěžovatele, v nichž namítl nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí pro nedostatek důvodů. Jasně uvedl, že se neztotožnil s námitkami stěžovatele, že žalovaný nikterak nereagoval na námitky rozporu s § 2 odst. 2 správního řádu, nepřiměřené tvrdosti a požadavku na kontinuitu v rozhodovací praxi uplatněné v podání ze dne 24. 3. 2021. Podle městského soudu se žalovaný k těmto námitkám vyjádřil odkazem na judikaturu i vlastním zdůvodněním, proč je neshledal důvodnými. Ačkoli je odůvodnění napadeného rozsudku strohé, výše vymezená kritéria přezkoumatelnosti splňuje. Městský soud neopomněl na námitku stěžovatele zcela reagovat, je patrné, jak o ní uvážil a jeho závěr o přezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí, proti němuž stěžovatel v kasační stížnosti rovněž brojí, je možné meritorně přezkoumat. Nejde tedy o situaci obdobnou jako ve stěžovatelem odkazovaném rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 2. 1993, č. j. 6 A 48/92 23, kdy odvolací rozhodnutí přes četné věcné argumenty účastníka obsahovalo jedinou obecnou větu, že rozhodnutí bylo přezkoumáno v celém rozsahu a všechny důvody k uložení pokuty jsou správné, či Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 6. 2009, č. j. 5 As 49/2008 62, kdy z prvostupňového ani odvolacího rozhodnutí a ani z obsahu spisu nebylo zřejmé, jak správní orgány dospěly k částce příspěvku na úhradu péče o dítě. Nelze přehlédnout, že námitky rozporu s § 2 odst. 2 správního řádu, nepřiměřené tvrdosti a požadavku na kontinuitu správní praxe ve své podstatě představovaly dílčí argumenty podporující základní námitku stěžovatele, že rektor měl zohlednit řádné ukončení studia před splatností poplatku (s ohledem na nemožnost naplnění jeho funkcí a opatření rektora č. 16/2006). Z napadeného rozhodnutí i městského soudu je pak zcela zřejmé, jaký právní názor na vliv ukončení studia i opatření rektora č. 16/2006 žalovaný i městský soud zaujali.

[48] Nejvyšší správní soud se ztotožňuje se závěrem městského soudu o přezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí. Souhlasí s městským soudem, že žalovaný se v napadeném rozhodnutí vypořádal s argumentací stěžovatele předestřenou v podání ze dne 24. 3. 2021. Pokud jde o námitku rozporu s § 2 odst. 2 správního řádu, stěžovatel ji spojil s tvrzením, že s ohledem na úspěšné absolvování studia a následně i studia vyššího stupně nemůže poplatek naplnit judikaturou aprobovanou motivační a regulační funkci, ale plní pouze funkci sankční. S podstatou této argumentace se rektor vypořádal. S odkazem na § 58 odst. 3 zákona o vysokých školách zdůraznil, že podmínky pro stanovení poplatku byly u stěžovatele naplněny dne 27. 10. 2016 a žalovaná byla v takovém případě povinna poplatek stanovit. Pro vznik poplatkové povinnosti je rozhodující, zda byl stěžovatel studentem ke dni, kdy překročil standardní dobu studia zvětšenou o jeden rok. Na podporu své argumentace rektor citoval rozsudek městského soudu ze dne 12. 11. 2019, č. j. 14 A 91/2018 27, podle kterého je podmínkou pro stanovení poplatku spojeného se studiem toliko zjištění, že student ve studijním programu studoval déle, než je standardní doba studia zvětšená o jeden rok, přičemž vysoká škola může o stanovení poplatku rozhodnout i v době, kdy bylo studium již ukončeno. K funkci poplatku pak citoval rozsudek městského soudu ze dne 16. 10. 2019, č. j. 14 A 100/2018 25, podle něhož má poplatek funkci regulační jakožto určitý postih za neefektivní a společnost zatěžující studium. Podle rektora tedy v situaci, kdy stěžovatel naplnil podmínky vzniku poplatkové povinnosti, byla žalovaná povinna poplatek spojený se studiem stanovit bez ohledu na případné následné ukončení studia, přičemž poplatek právě tím, že představuje určitý postih za nežádoucí chování (neefektivní studium), naplňuje regulační funkci. Z toho se implicitně podává, že rektor žalované neshledal, že by potvrzením rozhodnutí o stanovení poplatku po ukončení studia uplatnil pravomoc k účelu, k němuž nebyla žalované zákonem o vysokých školách svěřena. Nesouhlas stěžovatele s odůvodněním napadeného rozhodnutí nezpůsobuje jeho nepřezkoumatelnost.

[49] Rektor se vypořádal i s argumentací stěžovatele, že je vázán dřívější správní praxí, respektive důvody prominutí poplatku vymezenými v opatření č. 16/2006, které bylo přijato s cílem odstranit tvrdost zákona, i když bylo zrušeno opatřením č. 12/2015, neboť žalovaná neposkytla důvod, na jehož základě by se mohla od ustálené správní praxe odchýlit. Rektor předně neshledal, že by již samotné stanovení poplatku mohlo být nezákonné pro nepřiměřenou tvrdost. V této souvislosti zopakoval, že stěžovatel naplnil zákonem dané podmínky pro stanovení poplatku spojeného se studiem a bylo povinností žalované poplatek stanovit. Současně odůvodnil, že dřívější úprava v opatření č. 16/2006 nemůže odůvodnit ani prominutí poplatku. Poukázal na to, že úprava, které se stěžovatel dovolával, platila v období 2006 až 2012. V době podání žádosti stěžovatele i v době prvního rozhodnutí rektora platilo opatření č. 12/2015 účinné od 1. 3. 2015 do 1. 7. 2017, jehož relevantní úprava se v zásadě shoduje s opatřením rektora č. 25/2019 ve znění účinném v době rozhodování rektora. Podle rektora je třeba při posouzení žádosti o úlevu na vyměřeném poplatku vycházet z právního stavu v době vydání rozhodnutí, tedy opatření č. 25/2019 ve znění změn, které obdobně jako dřívější opatření č. 12/2015 stanoví, že poplatek bude prominut, pokud účastník řízení absolvoval studium do jednoho měsíce ode dne vzniku poplatkové povinnosti, což stěžovatel nesplnil. Současně rektor odkázal na závěry druhého rozsudku městského soudu, podle nichž žalované nelze bránit, aby v rámci vnitřní úpravy pravidel změnila náhled na míru relevance některé skutečnosti pro poskytnutí úlevy, a nic jí nebránilo, aby rektor v opatření č. 12/2015 nadále nepočítal s ukončením studia do okamžiku splatnosti poplatku jako s okolností, která povede k prominutí poplatku. Stěžovatel nemohl s ohledem na relevantní účinnou úpravu, podle které tato okolnost již zvláštní důvod poskytnutí úlevy nepředstavuje a s níž se mohl seznámit, legitimně očekávat, že jeho žádost o úlevu na poplatku bude posouzena obdobně jako žádosti podané v dřívějších letech. Městský soud nepřisvědčil stěžovateli, že by rektora zavazovala rozhodovací praxe prominout vyměřený poplatek, přestože opatření rektora č. 16/2006 bylo zrušeno. Žalovaný se ztotožnil se závěry městského soudu, jimiž byl vázán. Je tedy zřejmé, že podle žalovaného úprava důvodů pro prominutí poplatku v opatření rektora č. 16/2006 nemohla způsobit nezákonnost poplatku, který byla žalovaná povinna na základě § 58 odst. 3 zákona o vysokých školách stanovit, a rozhodovací praxe plynoucí ze zrušené úpravy, kterou byl oprávněn změnit, ho nezavazovala. Je tak zřejmé, proč neshledal námitku požadavku kontinuity rozhodovací praxe na základě opatření č. 16/2006 důvodnou.

[50] Nejvyšší správní též souhlasí s městským soudem, že napadené rozhodnutí není nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost z důvodu vnitřního rozporu ohledně povahy výčtu důvodů pro poskytnutí úlevy na poplatku. Podle ustálené judikatury je nepřezkoumatelným pro nesrozumitelnost zejména takové rozhodnutí, z jehož výroku nelze zjistit, jak bylo ve věci rozhodnuto, nebo jehož výrok je vnitřně rozporný. Pod uvedený pojem spadají i případy, kdy nelze rozeznat, co je výrok a co odůvodnění, kdo jsou účastníci řízení a kdo byl rozhodnutím zavázán (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 78, č. 133/2004 Sb. NSS). Nepřezkoumatelným pro nesrozumitelnost je dále takové rozhodnutí, které postrádá základní zákonné náležitosti, či jehož výrok je v rozporu s odůvodněním. Může se jednat též o rozhodnutí, jehož závěry jsou v příkrém rozporu se skutkovými zjištěními, nebo jehož odůvodnění je ve vztahu k výroku nejednoznačné (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003 130, č. 244/2004 Sb. NSS). Rozhodnutí není nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost, je li rozpor v něm odstranitelný výkladem (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 8. 2006, č. j. 1 Afs 38/2006 72). V nyní posuzované věci Nejvyšší správní soud žádnou vadu způsobující nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku pro nesrozumitelnost neshledal.

[51] Nejvyšší správní soud stejně jako městský soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí vnitřní rozpornost nespatřuje. Z napadeného rozhodnutí je zřejmé, že se rektor žalované k výčtu důvodů pro snížení, prominutí nebo odložení splatnosti poplatku nestavěl jako k taxativnímu. Vysvětlil, že čl. 3 odst. 5 přílohy č. 2 Statutu v souladu s § 58 odst. 7 zákona o vysokých školách konkretizuje důvody pro prominutí, snížení nebo odložení splatnosti poplatku, jimiž jsou zejména vynikající studijní, vědecké nebo další tvůrčí výsledky, dosažené v rámci studia, v němž bylo vydáno rozhodnutí o vyměření poplatku, absolvování studijního pobytu organizovaného nebo zajištěného prostřednictvím fakulty anebo univerzity na jiné vysoké škole v zahraničí, tíživá sociální situace nebo jiné vážné důvody nebo jiný důvod hodný zvláštního zřetele. Uvedl, že jde o demonstrativní výčet. Za účelem jednotného a transparentního rozhodování k provedení čl. 3 odst. 5 přílohy č. 2 Statutu rektor tyto důvody konkretizuje a stanoví postup pro obvyklé důvody. Individuální posouzení specifických důvodů pak umožňují hlediska „jiné vážné důvody“ a „jiný důvod zvláštního zřetele“ zakotvená v čl. 3 odst. 5 písm. c) a d) přílohy č. 2 Statutu. V souladu s tím (a současně i závazným právním názorem vysloveným ve druhém rozsudku městského soudu) pak rektor žalované posuzoval, zda lze stěžovatelem předestřené důvody (které nebylo možné dle rektora podřadit pod žádný z výslovně uvedených důvodů) hodnotit jako jiný vážný důvod nebo jiný důvod zvláštního zřetele hodný ve smyslu čl. 3 odst. 5 písm. c) a d) přílohy č. 2 Statutu. Odůvodnění napadeného rozhodnutí Nejvyšší správní soud považuje za zcela srozumitelné.

[52] Nelze též přisvědčit stěžovateli, že rektor pouze bez bližšího odůvodnění konstatoval, že jím uváděné důvody nenaplňují situace explicitně předvídané opatřením rektora a nespadají ani do kategorií „jiný vážný důvod“ nebo „jiný důvod hodný zvláštního zřetele“ a že z napadeného rozhodnutí nelze seznat úvahy, jimiž byl při tomto hodnocení veden.

[53] Rektor se důvodům uváděným stěžovatelem podrobně věnoval na stranách 9 až 14 napadeného rozhodnutí. Nejprve interpretoval, co rozumí pojmy „jiný vážný důvod“ a „jiný důvod zvláštního zřetele hodný“ ve smyslu čl. 3 odst. 5 písm. c) a d) přílohy č. 2 Statutu (strana 9 napadeného rozhodnutí). Vyložil, že „jiným vážným důvodem“ ve smyslu čl. 3 odst. 5 písm. c) přílohy č. 2 Statutu rozumí především důvody finanční tísně srovnatelné s „nepříznivou sociální situací“ tak, jak ji ozřejmil (doloženou např. potvrzením úřadu práce o příjmech posuzované společné domácnosti do 1,5násobku životního minima či o pobírání dávky v hmotné nouzi), či jiné důvody, které k takové tísni vedou. Musí se tedy jednat o mimořádně tíživou situaci, která je déletrvající či náhle vzniklá se srovnatelnými účinky či následky. „Jiným důvodem zvláštního zřetele hodným“ je dle rektora třeba rozumět výjimečné nahodilé situace, které nelze obsáhnout konkrétně stanovenou úlevou se společným jmenovatelem, zejména takové, kdy student nemůže studovat, aniž by byl schopen tuto situaci ovlivnit (např. pokud zahraniční student neobdrží vízum), dále pak situace, kdy student studium ukončí do týdne, resp. měsíce od začátku období, na které je poplatek za delší studium vyměřen, jinak než řádně. V návaznosti na toto vymezení se pak zabýval konkrétními důvody uvedenými stěžovatelem. Rozvod rodičů, o němž stěžovatel ani neuvedl, jaký měl mít dopad na jeho studium v prvním ročníku, podle rektora pod jiný vážný důvod nebo jiný důvod hodný zvláštního zřetele tak, jak je vyložil, nespadá. Pokud jde o zdravotní důvody, rektor z potvrzení předložených stěžovatelem v roce 2014 k žádosti o individuální studijní plán zjistil, že dne 24. 3. 2014 navštívil neurologickou ambulanci a jeho stav byl hodnocen se závěrem bolest hlavy, zvýšená neuromuskulární dráždivost, CC (cervikokraniální) syndrom, a dále se dne 28. 6. 2014 dostavil na chirurgickou kliniku pro akutní bolest břicha, v následujících čtyřech dnech proběhla kontrolní vyšetření a stěžovateli byl doporučen klidový režim, dostatek tekutin a dieta. Rektor uvedl, že zdravotní důvody by mohly odůvodnit poskytnutí úlevy, musely by však dosahovat určité intenzity, což popsané zdravotní obtíže plynoucí z lékařských potvrzení ani podle poradní komise rektora, jejímiž členy jsou i lékaři, nedosahovaly. Sám stěžovatel neuvedl, jak ho měly omezovat v plnění studijních povinností a ani v rozhodnutí o povolení individuálního plánu, jímž byl stěžovateli rozložen první ročník studia do dvou akademických let, děkan zdravotní důvody nikterak nehodnotil.

[54] Rektor na základě studijního spisu stěžovatele hodnotil též průběh studia, na který stěžovatel též ve své žádosti poukázal, včetně důvodu nepřihlášení se k podzimnímu termínu státních zkoušek v akademickém roce 2015/2016. Podle zjištění rektora skutečnosti neproběhly tak, jak je stěžovatel prezentoval v odvolání. Harmonogramem akademického roku 2015/2016 byl stanoven termín pro přihlášení se k podzimnímu termínu bakalářských státních závěrečných zkoušek a současně i termín pro kontrolu splnění podmínek pro připuštění k nim na 28. 7. 2016. Stěžovatel konal v září 2016 celkem tři zkoušky (ve dnech 9. 9. 2016, 16. 9. 2016 a 27. 9. 2016) a teprve jejich složením dosáhl dostatečného počtu kreditů pro přihlášení se ke státní závěrečné zkoušce. Překážkou přihlášení k podzimnímu termínu byl tedy i nedostatek kreditů. Poukázal na to, že nemožnost přihlásit se k podzimnímu termínu byla pouze důsledkem nesplnění vyžadovaných povinností stěžovatelem, což nelze podřadit pod žádný z výslovně uvedených důvodů ani pod jiné vážné důvody nebo jiný důvod hodný zvláštního zřetele ve smyslu čl. 3 odst. 5 Přílohy č. 2 Statutu. Tyto důvody tak, jak je vymezil, nenaplňuje ani to, že si v zimním semestru 2016/2017 nezapsal žádné předměty. Zdůraznil, že podle § 58 odst. 3 zákona o vysokých školách je pro stanovení poplatku rozhodující, že stěžovatel byl studentem, a s odkazem na judikaturu připomněl, že doba studia nezahrnuje pouze dobu přijímání znalostí od vyučujících, ale též kontroly studijních výsledků či přípravy na ně. Tím, že se přihlásil na nejbližší termín státní bakalářské zkoušky, pak stěžovatel pouze plnil své studijní povinnosti. Plnění studijních povinností vyplývajících ze studijního programu a studijního a zkušebního řádu je povinností studenta a nepředstavuje výjimečnou okolnost odůvodňující poskytnutí úlevy na vyměřeném poplatku. Rektor se vyjádřil i k tvrzení stěžovatele, že se zapsal do „mimořádného studia“ na Matematicko fyzikální fakultě Univerzity Karlovy zpoplatněného částkou 5 000 Kč za semestr. Poukázal na to, že se nejedná o studium v akreditovaném studijním programu dle § 44 zákona o vysokých školách, ale pouze o vzdělávání, a pokud se stěžovatel rozhodl pro účast v programu celoživotního vzdělávání, byl povinen za vybraný program uhradit úplatu, což ovšem nespadá pod jiný vážný důvod nebo jiný důvod hodný zvláštního zřetele, jak je vyložil. Rektor se zabýval i tím, zda může být důvodem úlevy skutečnost, že stěžovatel studium absolvoval před splatností vyměřeného poplatku. Odůvodnil, proč nepovažoval za relevantní zrušenou úpravu v opatření rektora č. 16/2006, a že podle opatření rektora č. 12/2015 účinného v době podání žádosti stěžovatele i podle úpravy účinné v době rozhodování považuje absolvování studia za důvod pro poskytnutí úlevy, pokud k němu došlo do jednoho měsíce od vzniku poplatkové povinnosti. V absolvování studia více než tři měsíce po jejím vzniku naplnění žádného z důvodů pro úlevu neshledal.

[55] Rektor vyložil pojmy „jiný vážný důvod“ a „jiný důvod zvláštního zřetele hodný“ ve smyslu čl. 3 odst. 5 písm. c) a d) přílohy č. 2 Statutu, zabýval se jednotlivými okolnostmi, na které poukázal stěžovatel, a vyhodnotil, že je jednotlivě ani ve vzájemné kombinaci nelze posoudit jako jiné vážné důvody či důvody zvláštního zřetele hodné pro poskytnutí úlevy na poplatku. Dodal, že vzhledem k požadavku, aby ve skutkově podobných situacích nevznikaly nedůvodné rozdíly a obsáhlému katalogu důvodů výslovně zakotvených v jeho opatření používá důvody zvláštního zřetele hodné, které umožňují zmírnit neúnosně tvrdé dopady právní úpravy na žadatele o prominutí či snížení poplatků spojených se studiem, naprosto výjimečně, přičemž nikdy ve své praxi neposoudil důvody předestřené stěžovatelem jako důvody zvláštního zřetele hodné, a napadené rozhodnutí tedy z jeho ustálené praxe nevybočuje.

[56] Nejvyšší správní soud nemůže přisvědčit stěžovateli, že se rektor při posouzení odvolání omezil na konstatování, že „jiné důvody hodné zvláštního zřetele“ používá zcela výjimečně. Již na tomto místě lze s ohledem na výše uvedené konstatovat, že rektor se v souladu se závazným právním názorem vysloveným ve druhém rozsudku městského soudu vypořádal se všemi stěžovatelem předestřenými důvody, o které opíral svůj požadavek stran prominutí či snížení poplatku spojeného se studiem, a posoudil, zda jednotlivě či ve vzájemné kombinaci nespadají pod jiný vážný důvod, resp. jiný důvod hodný zvláštního zřetele ve smyslu čl. 3 odst. 5 Přílohy č. 2 Statutu. Námitka, že napadené rozhodnutí je v této části nepřezkoumatelné a že mělo být zrušeno též pro nerespektování závazného právního názoru vysloveného ve druhém rozsudku městského soudu, tedy není důvodná.

[57] Lze dodat, že nyní posuzovaná věc se liší od případu řešeného městským soudem ve stěžovatelem odkazovaném rozsudku ze dne 25. 8. 2022, č. j. 10 A 15/2021 26, v němž rektor žalované nedostál závaznému právnímu názoru Nejvyššího správního soudu, podle něhož byl povinen posoudit, zda narození dítěte za konkrétních okolností daného případu nepředstavovalo „jiný důvod hodný zvláštního zřetele“ pro prominutí poplatku ve smyslu čl. 3 odst. 5 písm. d) přílohy č. 2 Statutu. Městský soud vytkl rektorovi, že jeho stěžejní argument spočíval v tom, že nikdy neposoudil žádost o prominutí či snížení poplatku z důvodu narození dítěte až po vzniku poplatkové povinnosti jako důvod zvláštního zřetele hodný pro poskytnutí úlevy na poplatku. Tím však pominul zvláštnosti posuzované věci (žalobkyně neuplatnila úlevu na poplatku z důvodu narození dítěte za následující období, ač na ni měla nárok, přičemž prvostupňové rozhodnutí o vyměření poplatku za rozhodné období jí bylo v důsledku pochybení žalované doručeno až po narození dítěte a splatnost nastala zhruba šest měsíců po narození dítěte, a prominutí poplatku by tedy bylo v souladu s žalovanou definovaným cílem podpory studentů rodičů ve ztížené ekonomické situaci bezprostředně po narození dítěte při zachování zásady, že z důvodu narození dítěte lze poplatek prominout pouze jednou). Městský soud v odkazovaném případě dospěl k závěru, že rektor žalované se v rozporu se závazným právním názorem individuálními okolnostmi situace výslovně vůbec nezabýval a v rozporu se závazným právním názorem nevyložil, zda a proč narození dítěte za konkrétních skutkových okolností nepředstavuje důvod hodný zvláštního zřetele pro prominutí poplatku za studium. V tomto případě se však rektor konkrétními individuálními okolnostmi v souladu se závazným právním názorem městského soudu vysloveným ve druhém zrušujícím rozsudku výslovně zabýval. Neomezil se na konstatování, že nikdy neposoudil stěžovatelem uvedené okolnosti jako „jiný důvod hodný zvláštního zřetele“ ve smyslu čl. 3 odst. 5 písm. d) přílohy č. 2 Statutu.

[58] Nejvyšší správní soud s ohledem na výše uvedené neshledal, že by se městský soud dopustil vady spočívající v přezkoumání nepřezkoumatelného rozhodnutí. Nepřezkoumatelnost rozsudku městského soudu nezpůsobuje skutečnost, že se ztotožnil s posouzením rektora žalované, že stěžovatelem uváděné důvody nespadají pod žádný z důvodů odůvodňujících vyhovění žádosti a že nejsou natolik závažné, aby je bylo možné podřadit pod jiný důvod hodný zvláštního zřetele. Je li napadené správní rozhodnutí řádně odůvodněno, je přípustné, aby si soud, nedochází li k jiným závěrům, správné závěry žalovaného se souhlasnou poznámkou osvojil. V duchu zásady hospodárnosti a ekonomie řízení totiž není smyslem soudního přezkumu stále dokola podrobně opakovat již jednou správně vyřčené (viz například rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 7. 2007, č. j. 4 As 11/2006 86, ze dne 27. 7. 2007, č. j. 8 Afs 75/2005 130, č. 1350/2007 Sb. NSS, nebo ze dne 29. 5. 2013, č. j. 2 Afs 37/2012 47).

[59] Nelze přisvědčit ani námitce stěžovatele, že není jasné, jak se městský soud vypořádal s jeho námitkou nezákonnosti napadeného rozhodnutí z důvodu vyžadování nemožného důkazu. Městský soud v bodu 51 napadeného rozsudku srozumitelně odůvodnil, že námitku nepovažuje za důvodnou, neboť 1. žalovaná stěžovatele nevyzývala k doložení jakéhokoliv důkazu ohledně její předchozí rozhodovací praxe (pouze poukázala na to, že jeho tvrzení nebylo podloženo žádným důkazem, který objektivně nemohl existovat, neboť jeho tvrzení není pravdivé), 2. je logické, že pokud sám stěžovatel tvrdil rozpor se zavedenou praxí, měl povinnost takovéto své tvrzení prokázat, 3. důvodem nevyhovění žádosti nebylo neunesení důkazního břemene, ale to, že jím předestřené důvody nenaplňují důvody pro prominutí či snížení poplatku. Z uvedeného je patrné, že se městský soud neztotožnil s námitkou stěžovatele, že žalovaná založila své rozhodnutí na tom, že neprokázal skutečnost, kterou prokázat nemohl. Městský soud se tedy vypořádal s podstatou argumentace, na jejíž podporu stěžovatel odkázal na rozsudek Tribunálu ze dne 14. 3. 2013, T 587/08, Fresh Del Monte Produce, Inc. Byť se k němu nevyjádřil výslovně, je z napadeného rozsudku zřejmé, že ho nepovažoval v posuzované věci za přiléhavý. Není povinností soudu reagovat na každý dílčí argument či odkaz na judikaturu, pokud se vypořádá s podstatou argumentace, což výše popsaným způsobem učinil. Je pravdou, že městský soud se výslovně nevyjádřil k poznámce stěžovatele, že dle rozsudku městského soudu č. j. 14 A 91/2018 27 rektor prominul poplatek studentovi, který studium ukončil neúspěšně, a to z důvodu, že mu byly „známy z úřední činnosti okolnosti ukončování studia žalobce (včetně průtahů řízení), v jejichž důsledku nemohl v akademické roce 2016/2017 studovat“, a tím spíše měl prominout poplatek stěžovateli, který nestudoval ve smyslu aktivního zapojení do výuky a studium úspěšně ukončil, protože neefektivita jeho studia je nižší. Tento dílčí nedostatek odůvodnění nicméně nemůže založit nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku, neboť již z citace stěžovatele je patrné, že podstatným důvodem prominutí poplatku v jím odkazovaném případě nebyla míra (ne)efektivity studia, ale okolnosti, v jejichž důsledku nemohl dotčený student studovat, a průtahy v řízení o ukončení studia.

[60] Důvodná není ani námitka stěžovatele, že městský soud zatížil napadený rozsudek nepřezkoumatelností, neboť nesprávně posoudil svou vázanost názorem vysloveným v druhém rozsudku a odmítl vypořádat argumentaci ohledně jeho nesprávnosti uvedenou v bodu II.2 a předposledním odstavci bodu III.7 žaloby.

[61] V části III.7 žaloby stěžovatel namítl nezákonnost napadeného rozhodnutí pro pominutí účelu poplatku (který nemůže být naplněn, jestliže studium absolvoval) s tím, že rektor rozhoduje podle stavu v době vydání rozhodnutí. K tomu s odkazem na bod II.2 poznamenal, že na jeho argumentaci nic nemění právní názor vyjádřený městským soudem v druhém zrušujícím rozsudku, neboť městský soud nenabídl argumentační linii, která by legitimizovala prolomení § 75 odst. 1 s. ř. s., a k tomu odkázal na rozsudek zdejšího soudu ze dne 30. 9. 2020, č. j. 5 Afs 323/2019 27.

[62] Již na tomto místě Nejvyšší správní soud uvádí, že městský soud správně konstatoval, že právním názorem vysloveným ve svém druhém rozsudku je při přezkumu nového rozhodnutí rektora žalované vázán.

[63] Krajský soud je při přezkumu nového rozhodnutí správního orgánu zásadně vázán právním názorem vysloveným ve svém zrušujícím rozsudku, a to i o nedůvodných žalobních námitkách, není li dán důvod pro prolomení závaznosti s ohledem na změnu skutkových či právních poměrů nebo podstatnou změnu judikatury. To současně nikterak nevylučuje možnost stěžovatele případně žalobní námitky vznést znovu, naopak tak učinit musí, chce li následně docílit přezkumu právního názoru Nejvyšším správním soudem v řízení o kasační stížnosti. Jak uvedl Nejvyšší správní soud například v usnesení rozšířeného senátu ze dne 23. 2. 2022, č. j. 1 Azs 16/2021 50, „judikatura Nejvyššího správního soudu vychází z principu, že právní názor je v konkrétní věci kasačně závazný nejen pro ten orgán, jehož rozhodnutí bylo zrušeno, ale rovněž pro orgán, který zrušující rozhodnutí vydal. […] Nerespektování závazného právního názoru krajského soudu má totiž podle ustálené judikatury za následek zrušení nového rozhodnutí správního orgánu bez dalšího (rozsudek ze dne 18. 9. 2003, čj. 1 A 629/2002 25, č. 73/2004 Sb. NSS; z poslední doby např. rozsudek ze dne 18. 6. 2020, čj. 2 Afs 282/2018 41, bod 31; rozsudek ze dne 25. 2. 2021, čj. 9 Afs 177/2020 48, bod 35). V řízení o žalobě proti novému rozhodnutí správního orgánu se u těch otázek, které byly krajským soudem zodpovězeny při zrušení původního rozhodnutí, přezkoumává pouze to, zda správní orgán postupoval v souladu se závazným právním názorem krajského soudu; ohledně takto vyřešených otázek totiž již ‚[n]ení prostor pro polemiku‘ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 12. 2020, čj. 1 As 312/2020 39, bod 32; obdobně např. rozsudek ze dne 1. 9. 2010, čj. 3 As 9/2010 73). […] Tím není dotčena možnost žalobce brojit proti závaznému právnímu názoru vyslovenému ve zrušujícím rozsudku krajského soudu při soudním přezkumu nového rozhodnutí správního orgánu. V takových případech není vyloučena možnost v kasačním řízení přezkoumat právní názor krajského soudu (usnesení rozšířeného senátu ze dne 1. 7. 2015, čj. 5 Afs 91/2012 41, č. 3321/2016 Sb. NSS, bod 47).“ Odkaz městského soudu na bod 34 rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 8 As 178/2020 38 směřoval k vázanosti názorem vysloveným o nedůvodné žalobní námitce za nezměněného skutkového a právního stavu, a byl v tomto ohledu zcela přiléhavý. Městský soud též nikterak nezpochybňoval možnost stěžovatele námitky proti posouzení věci v druhém rozsudku uplatnit, naopak, jak upozornil stěžovatel, tato možnost se podává i z rozsudku, na který odkázal.

[64] Nadto nelze stěžovateli přisvědčit, že by městský soud pouze odkázal na vázanost právním názorem vysloveným ve druhém rozsudku, ale též uvedl, že se s tímto názorem ztotožňuje. S odkazy na judikaturu Nejvyššího správního soudu uvedl, že pro rozhodování správního orgánu je rozhodující skutkový a právní stav v době vydání, nicméně toto pravidlo nelze absolutizovat, neboť je třeba zkoumat povahu skutečnosti, která má být posuzována, a má li být posuzována skutečnost, která se odehrála v minulosti, nemůže být rozhodné, že nadále netrvá. V tomto případě bylo podle městského soudu podstatné, že žalované vznikla ze zákona povinnost vyměřit poplatek v roce 2016 a ukončením studia nezanikla. Městský soud též neshledal, že ukončení studia mělo vést k přehodnocení závěru o naplnění motivační a regulační funkce poplatku. Je tedy patrné, že městský soud nepovažoval za rozhodné, že stěžovatel v průběhu odvolacího řízení ukončil studium, ani kdy se tak stalo (tedy před či po vydání prvního rozhodnutí o odvolání). Současně aproboval posouzení rektora žalované, že stěžovatelem zdůrazňovaná změna ve skutkových okolnostech (tedy absolvování bakalářského studia před vydáním prvního rozhodnutí o odvolání a následně i studia vyššího stupně) nepředstavuje okolnost zakládající potřebu prominutí či snížení poplatku.

[65] Absence výslovné reakce na námitku stěžovatele, že druhý zrušující rozsudek nenabízí argumentační linii, která by legitimizovala prolomení § 75 odst. 1 s. ř. s., nemůže způsobit nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku, neboť městský soud jednak správně poukázal na závaznost právního názoru vysloveného v jeho předchozím rozsudku, z něhož je zřejmé, že pro danou věc není relevantní, zda byl stěžovatel v době napadeného rozhodnutí studentem, jednak se jednalo o námitku zjevně irelevantní, která by nemohla nepřezkoumatelnost založit (viz dále).

[66] Městský soud přezkoumatelným způsobem reagoval i na žalobní námitky nezákonnosti napadeného rozhodnutí z důvodu odchýlení se od ustálené praxe. Podle městského soudu dřívější rozhodovací praxe rektora nemohla zakládat legitimní očekávání, jehož by se mohl stěžovatel dovolávat, pokud bylo opatření, z něhož vycházela, již zrušeno a nahrazeno odlišnou úpravou, s níž se stěžovatel mohl seznámit. Dle městského soudu žalované nic nebránilo změnit formou opatření rektora náhled na relevanci okolnosti spočívající v ukončení studia do splatnosti poplatku pro poskytnutí úlevy (a zohledňovat tedy nadále pouze absolvování studia do jednoho měsíce od vzniku poplatkové povinnosti). Pokud jde o námitku, že městský soud pomíjí, že úspěšné ukončení studia před splatností poplatku bylo žalovanou standardně posuzováno jako validní důvod prominutí poplatku na základě opatření rektora č. 16/2006, je třeba konstatovat, že městský soud tuto okolnost nepomíjel, ale (shodně jako v druhém rozsudku a rektor v napadeném rozhodnutí) vysvětlil, že dřívější praxe založená na zrušené úpravě nemohla stěžovateli legitimní očekávání zakládat a zavazovat rektora při odlišné relevantní úpravě.

[67] Lze uzavřít, že napadený rozsudek splňuje výše uvedená kritéria přezkoumatelnosti vymezená judikaturou Nejvyššího správního soudu a netrpí vadou ve smyslu § 103 odst. 1 d) s. ř. s. Městský soud se vypořádal se všemi stěžejními námitkami stěžovatele a je z něj zřejmé, jaká ustanovení právních předpisů aplikoval a k jakým závěrům a na základě jakých úvah dospěl. Jak bylo již výše vedeno, povinnost posoudit všechny žalobní námitky neznamená, že by musel reagovat na každou dílčí námitku a tu obsáhle vyvrátit, byl však povinen se vypořádat s obsahem a smyslem žalobní argumentace, což učinil. Odůvodnil, že rektor byl oprávněn potvrdit rozhodnutí o stanovení poplatku, i když stěžovatel studium před rozhodnutím o odvolání úspěšně absolvoval, a zabýval se i tím, zda mu neměl být s ohledem na okolnosti, na které poukazoval, poplatek spojený se studiem prominut nebo snížen. Skutečnost, že se městský soud ztotožnil s právním názorem vysloveným v napadeném rozhodnutí či druhém rozsudku městského soudu, nezpůsobuje jeho nepřezkoumatelnost. Jak bylo výše uvedeno, smyslem soudního přezkumu není opakovat jednou vyřčené. Nesouhlas stěžovatele s odůvodněním a závěry napadeného rozsudku nezpůsobuje jeho nepřezkoumatelnost (viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 11. 2013, č. j. 2 As 47/2013 30, a ze dne 29. 4. 2010, č. j. 8 As 11/2010 163). III.2. Rozhodnutí o poplatku po ukončení studia

[68] Podle § 58 odst. 3 zákona o vysokých školách, „studuje li student ve studijním programu déle, než je standardní doba studia zvětšená o jeden rok v bakalářském nebo magisterském studijním programu, stanoví mu veřejná vysoká škola poplatek za studium, který činí za každých dalších započatých šest měsíců studia nejméně jedenapůlnásobek základu; do doby studia se započtou též doby všech předchozích studií v bakalářských a magisterských studijních programech, které byly ukončeny jinak než řádně podle § 45 odst. 3 nebo § 46 odst. 3, nejde li o předchozí studium, po jehož ukončení student řádně ukončil studijní program stejného typu. Období, ve kterém student studoval v takovýchto studijních programech, nebo v takovýchto studijních programech a v aktuálním studijním programu souběžně, se do doby studia započítávají pouze jednou. Od celkové doby studia vypočtené podle tohoto odstavce se však nejdříve odečte uznaná doba rodičovství.“

[69] Podle § 68 odst. 1 písm. f) zákona o vysokých školách „vysoká škola rozhoduje o právech a povinnostech studenta ve věci vyměření poplatku spojeného se studiem podle § 58 odst. 3 a 4“. Podle odst. 2 věty první téhož ustanovení je účastníkem řízení o právech a povinnostech studenta podle tohoto zákona pouze student. Podle odst. 4 téhož ustanovení se proti rozhodnutí „student může odvolat ve lhůtě 30 dnů ode dne jeho oznámení. Odkladný účinek odvolání nelze vyloučit.“

[70] Stěžovatel poukazuje na to, že při existenci vícera výkladů veřejnoprávní normy je třeba volit ten, který vůbec, resp. co nejméně, zasahuje do základního práva či svobody. S tím lze jistě souhlasit, předpokladem aplikace pravidla in dubio mitius je ovšem existence vícera rovnocenných výkladů, a to po vyčerpání všech standardních interpretačních metod (viz např. rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 16 10. 2008, č. j. 7 Afs 54/2006 155, č. 1778/2009 Sb. NSS, bod 64, či rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 4. 2021, č. j. 4 Afs 315/2020 43, bod 37, ze dne 21. 9. 2022, č. j. 7 Afs 384/2020 32, bod 21, nebo ze dne 27. 9. 2023, č. j. 3 Afs 85/2022 53, bod 40 ). Taková situace však v posuzované věci nenastala.

[71] Výklad ustanovení zákona vychází nejen z jazykového znění, ale zohledňuje i systematiku zákona, smysl a účel dané úpravy a záměr historického zákonodárce (viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu č. j. 7 Afs 54/2006 155, bod 50, ze dne 2. 8. 2017, č. j. 2 Afs 347/2016 59, body 24 a 25, či ze dne 27. 7. 2021, č. j. 8 Afs 155/2019 46, bod 28 a násl.). Jak uvádí i stěžovatel, jazykový výklad představuje pouze prvotní přiblížení se k aplikované právní normě. Je východiskem pro objasnění a ujasnění si jejího smyslu a účelu, k čemuž slouží i řada dalších postupů, jako logický a systematický výklad, výklad e ratione legis atd. (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 33/97, č. 163/1998 Sb. ÚS).

[72] Výkladem relevantních ustanovení zákona o vysokých školách se podrobně zabýval Nejvyšší správní soud v rozsudcích ze dne 29. 8. 2013, č. j. 7 As 46/2013 34, č. 2964/2014 Sb. NSS, a ze dne 30. 11. 2021, č. j. 8 As 111/2020 40, č. 4290/2022 Sb. NSS.

[73] V rozsudku č. j. 7 As 46/2013 34 se vyjádřil k účelu institutu poplatkové povinnosti: „Čl. 33 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, (dále jen „Listina“) stanoví, že občané mají právo na bezplatné vzdělání v základních a středních školách, podle schopností občana a možností společnosti též na vysokých školách. Citovaný článek tak zakotvuje právo občana na bezplatné vzdělání na vysoké škole. Nicméně toto právo není absolutní, ale je omezeno schopnostmi občana a možnostmi společnosti. V zákoně o vysokých školách zákonodárce stanovil, kdy je delší bezplatné studium nebo další bezplatné studium nad možnostmi společnosti. Takové omezení má racionální důvody, a to umožnit bezplatný přístup k vysokoškolskému vzdělání zásadně každému, kdo k tomu má příslušné schopnosti, v jednom studijním programu, resp. na sebe navazujících programech, pokud studium absolvuje ve stanovené přiměřené době, a naopak zpoplatnit studium dalšího studijního programu, resp. na sebe navazujících programů, a studium, které trvá déle než po stanovenou přiměřenou dobu. Z hlediska intenzity je omezení základního práva velmi zdrženlivé, nemá diskriminační povahu a sleduje zcela legitimní účel. Spravedlivé a společensky účelné rozdělení prostředků na vysokoškolské vzdělání mezi ty, kteří na toto vzdělání aspirují. Zákonodárce tak při stanovení poplatku za studium v mezích ústavních mantinelů využívá své zmocnění pro regulaci přístupu k vysokému školství.“

[74] V rozsudku č. j. 8 As 111/2020 40 řešil otázku, zda vysoká škola v rámci své samosprávné působnosti vymezené zákonem o vysokých školách může rozhodovat o stanovení poplatku za delší dobu studia [§ 68 odst. 1 písm. f) ve spojení s § 58 odst. 3 citovaného zákona] i vůči osobě, která v době vydání již nemá status studenta, a není tedy členem akademické obce dané vysoké školy, např. proto, že ukončila studium (§ 61 odst. 2 téhož zákona). Při výkladu ustanovení zákona o vysokých školách vzal v úvahu nejen jejich jazykové vyjádření, ale též jejich smysl a účel, podstatu institutu poplatkové povinnosti za delší studium a systematiku zákona, který v tomto případě nepředpokládá zastavení řízení. Ke smyslu a účelu poplatkové povinnosti citoval výše uvedené závěry rozsudku č. j. 7 As 46/2013 34.

[75] V bodech 27 a 28 rozsudku vyložil, že „z hlediska rozsahu či dosahu pravomocí vysoké školy, resp. obecně kteréhokoli samosprávného subjektu, je důležité brát v úvahu charakter toho kterého rozhodování o právech a povinnostech. Řízení o stanovení poplatku je proto nutno odlišovat od kárných či disciplinárních řízení, jež mají kvazitrestní povahu a která skutečně lze vést pouze s osobou mající status studenta. Proto se podle § 69 odst. 2 zákona o vysokých školách disciplinární řízení zastaví, mj. pokud osoba, vůči níž je vedeno, přestala být studentem. Řízení o stanovení poplatku spojeného se studiem však obdobné ustanovení o zastavení řízení z důvodu pozbytí statusu studenta neobsahuje. Zákonodárce tak počítal s možností, že takové řízení může pravomocně skončit až v době, kdy déle studující osoba již nebude studentem, neboť studium některým ze zákonem předvídaných způsobů ukončila (§ 61 odst. 2 zákona o vysokých školách). Tomu odpovídá i povaha řízení o stanovení poplatku.“ Nejvyšší správní soud též poukázal na to, že samosprávné subjekty mohou regulovat chování i nečlenů a že i zákon o vysokých školách upravuje další případy, kdy vysoká škola rozhoduje o právech a povinnostech osob, které nemají status studenta, a nejsou tedy členy akademické obce (rozhodování o přijetí či nepřijetí k vysokoškolskému studiu, úprava práv a povinností osob v době přerušení studia, které nemají formálně status studenta). Podle Nejvyššího správního soudu „zákon o vysokých školách předvídatelným způsobem počítá s rozhodováním o stanovení poplatku za delší studium i vůči osobě, jež v době vydání rozhodnutí již nemá status studenta, a není tedy členem akademické obce dané vysoké školy. Jak je uvedeno výše, jedná se o legitimní, důvodnou a účelnou právní úpravu regulující jinak bezplatné vysokoškolské studium. Opačný výklad (…) nemá oporu v zákoně o vysokých školách a, jak přiléhavě uvedl městský soud, je neudržitelný, neboť jde proti smyslu institutu poplatkové povinnosti.“

[76] Stejně jako městský soud neshledává Nejvyšší správní soud v nyní posuzované věci žádný důvod se od závěrů vyslovených v rozsudku č. j. 8 As 111/2020 40 odchýlit. Nepovažuje je přitom za rozporné s jinými rozhodnutími zdejšího soudu ani Ústavního soudu. Pokud stěžovatel s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 4. 2007, č. j. 9 As 8/2007 89, tvrdí, že poplatkovou povinnost zakládá až pravomocné (odvolací) rozhodnutí, takový závěr se z něj nepodává. Nejvyšší správní soud se v něm nezabýval okamžikem vzniku (hmotněprávní) poplatkové povinnosti, ale povahou úkonu spočívajícího ve vyměření poplatku spojeného se studiem. Ve shodě s předchozí judikaturou konstatoval, že stanovení poplatku dle § 58 odst. 3 zákona o vysokých školách za studium delší, než je standardní doba zvětšená o jeden rok, s vymezením jeho výše, vzniku povinnosti hradit tento poplatek a termínu splatnosti, je rozhodnutím ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s. přezkoumatelným ve správním soudnictví. To však závěry rozsudku č. j. 8 As 111/2020 40 (a ani městského soudu v nyní posuzované věci) nikterak nezpochybňuje. Nelze zaměňovat okamžik vzniku hmotněprávní poplatkové povinnosti a povinnost uhradit vyměřený poplatek. Vznik poplatkové povinnosti je vázán na splnění podmínek uvedených v zákoně (vzniká překročením standardní doby studia studentem o více než rok, vždy za každých dalších započatých šest měsíců studia). Ke vzniku povinnosti poplatek zaplatit je pak potřebné jeho vyměření ze strany vysoké školy. Jak uvedl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 23. 3. 2022, č. j. 7 As 401/2019 35, pokud § 58 odst. 3 zákona o vysokých školách „váže stanovení poplatku za delší studium na skutečnost, že student překročí standardní dobu studia o více než jeden rok, je již na základě gramatického výkladu nepochybné, že vyměření poplatku za delší studium je odvozeno od trvání standardní doby studia a váže se vždy na šest kalendářních měsíců následujících po dni, ke kterému studentovi vznikla poplatková povinnost.“ V posuzované věci bylo podstatné, že překročením nezpoplatněné doby studia, tedy standardní doby studia o více než jeden rok, stěžovateli vznikla poplatková povinnost (byly naplněny zákonné podmínky pro stanovení poplatku). V takovém případě byla žalovaná [§ 68 odst. 1 písm. f) ve spojení s § 58 odst. 3 zákona o vysokých školách] oprávněna stanovit stěžovateli jako studentovi, který v bakalářském programu studoval déle, než je standardní doba studia prodloužená o jeden rok, poplatek za delší studium, a to bez ohledu na to, že stěžovatel před rozhodnutím o odvolání své studium ukončil.

[77] Závěry rozsudku č. j. 8 As 111/2020 40 plně korespondují s účelem poplatku za delší studium, k němuž se zdejší soud opakovaně vyjádřil. Již v rozsudku ze dne 23. 12. 2011, č. j. 4 As 26/2011 176, č. 2583/2012 Sb. NSS, vyložil, že „z konstrukce poplatku za delší studium (vyměření za každých dalších započatých šest měsíců studia, o které student studuje ve studijním programu déle, než je standardní doba studia zvětšená o jeden rok) je zřejmé, že poplatek nemá funkci úhradovou, nýbrž že má funkci sankční a regulační. Jeho úkolem je zajistit vyšší efektivitu vzdělávání, jakož i celkového fungování veřejné vysoké školy [...] poplatek za delší studium má též úlohu motivační, neboť hrozba jeho uložení má studenty přimět k tomu, aby studovali efektivně a v přiměřené době.“ Ve stěžovatelem odkazovaném rozsudku č. j. 7 As 182/2012 58 vysvětlil, že poplatek nepředstavuje sankci ve smyslu trestu za právem nedovolené jednání, ale „má povahu finančního postihu v případě, že se jednotlivec chová určitým způsobem, který zákonodárce nepreferuje, ale ani nezakazuje. Student může volit mezi dovolenými způsoby chování, avšak v případě, že se chová způsobem zákonodárcem nepreferovaným, musí za to zaplatit, zatímco v opačném případě platit nemusí.“ (obdobně viz též např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 2. 2023, č. j. 9 As 72/2022 36). Smyslem poplatku za studium je motivovat studenty k absolvování studia co nejefektivněji a bez zbytečných průtahů a posilovat jejich odpovědnost za jimi zvolený studijní obor, aby nedocházelo k nadbytečně dlouhému studiu. Poplatek za delší studium „má působit na studenty jednak motivačně směrem k tomu, aby studium zavčas ukončili a předešli tak případnému vzniku poplatkové povinnosti a pokud již dojde k překročení maximální doby studia prodloužené o jeden rok, pak vznik poplatkové povinnosti působí rovněž zřetelně jako sankce (postih) a následek nikoli včasného plnění studijních povinností“ (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 7 As 401/2019 35). V případě stěžovatele představuje poplatek za delší studium – plně v souladu s judikaturou aprobovanými funkcemi poplatku – právě onen finanční postih jako následek překročení standardní doby studia prodloužené o jeden rok. Je zřejmé, že motivační funkce poplatku dle § 58 odst. 3 zákona o vysokých školách je neoddělitelně spojena s hrozbou poplatku, která se realizuje v případě, že student i přes tuto hrozbu nestudoval dostatečně efektivně a neukončil své studium ani ve standardní době studia prodloužené o rok. Názor stěžovatele, který v podstatě znamená, že pokud studenta hrozba poplatku k odpovědnému přístupu ke studiu a řádnému ukončení studia v zákonodárcem preferované přiměřené době nepřiměla, je uložení poplatku zbytečné, naopak judikaturou popsanou funkci poplatku popírá.

[78] S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud uzavírá, že námitky stěžovatele směřující proti oprávnění rektora potvrdit stanovení poplatku za delší studium v situaci, kdy stěžovatel studium řádně ukončil, nejsou důvodné.

[79] Městský soud též stěžovateli správně vysvětlil, že obecná zásada, že správní orgán rozhoduje podle skutkového stavu v době vydání rozhodnutí, neznamená, že lze odhlížet od toho, co je předmětem řízení a jaká skutečnost je posuzována. Pro stanovení poplatku za delší studium byl podstatný vznik poplatkové povinnosti, který byl vázán na překročení standardní doby studia stěžovatelem o více než rok a k němuž došlo v době, kdy stěžovatel byl studentem. Naopak nebylo relevantní, zda stěžovatel následně studium absolvoval, neboť tím oprávnění poplatek vyměřit nezaniklo. Městský soud tímto posouzením nijak neprolomil pravidlo zakotvené v § 75 odst. 1 s. ř. s., které fixuje přezkum správního rozhodnutí správním soudem do minulosti, k okamžiku rozhodování správního orgánu. Oproti věci řešené ve stěžovatelem odkazovaném rozsudku č. j. 5 Afs 323/2019 33 městský soud nepřihlížel k žádným skutkovým novotám ani pozdějším změnám právního stavu. Námitka prolomení § 75 odst. 1 s. ř. s. tedy není důvodná. IV. Závěr a náhrada nákladů řízení

[80] Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost stěžovatele důvodnou, a proto ji v souladu s § 110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.

[81] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti ve vztahu k účastníkům rozhodl Nejvyšší správní soud podle § 60 odst. 1 ve spojení s § 120 s. ř. s. Žalovaný měl ve věci úspěch, náleželo by mu tedy vůči stěžovateli právo na náhradu nákladů, které v řízení důvodně vynaložil. Žalovanému však v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec běžné administrativní činnosti nevznikly, proto mu soud náhradu nákladů nepřiznal.

Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné. V Brně dne 23. února 2024

JUDr. Lenka Matyášová předsedkyně senátu

Plný text rozhodnutí