Vlastník pozemku je vázán byť i konkludentním souhlasem svého právního před- chůdce s tím, aby byl tento pozemek užíván jako veřejná účelová komunikace ve smyslu $ 7 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích; to však neplatí v případě, kdy k věnování pozemku obecnému užívání jako veřejné cesty došlo v do- bě, kdy byl tento pozemek protiprávně odňat původnímu vlastníkovi, pokud byl po- sléze tomuto vlastníkovi nebo jeho právním nástupcům navrácen v restituci.
Vlastník pozemku je vázán byť i konkludentním souhlasem svého právního před- chůdce s tím, aby byl tento pozemek užíván jako veřejná účelová komunikace ve smyslu $ 7 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích; to však neplatí v případě, kdy k věnování pozemku obecnému užívání jako veřejné cesty došlo v do- bě, kdy byl tento pozemek protiprávně odňat původnímu vlastníkovi, pokud byl po- sléze tomuto vlastníkovi nebo jeho právním nástupcům navrácen v restituci.
C..) Pokud jde o další stížní námitku, je třeba konstatovat, že podmínkami vzniku ve- řejně přístupné účelové komunikace se v mi- nulosti opakovaně zabývaly Ústavní soud, Nejvyšší správní soud i Nejvyšší soud. Tyto podmínky Nejvyšší správní soud shrnul mj. v rozsudku ze dne 22. 12. 2009, čj. 1 As 76/2009-60, č. 2028/2010 Sb. NSS, jehož se dovolával rovněž stěžovatel a na který je mož- né v daném ohledu odkázat: „Ke vzniku veřejné účelové komunikace na předmětném pozemku by došlo, pokud by komunikace byla jejím majitelem věno- vána veřejnému užívání nebo k němu byla konkludentně určena. Pro vznik veřejné účelové komunikace ze zákona je nutné spl- nění podmínek uvedených v f 7 odst. 1 zá- kona o pozemních komunikacích. Musí se jednat o dopravní cestu, určenou k užití sil- ničními a jinými vozidly a chodci, která slouží ke spojení jednotlivých nemovitostí pro potřeby vlastníků těchto nemovitostí ne- bo ke spojení těchto nemovitostí s ostatními pozemními komunikacemi nebo k obhospo- dařování zemědělských a lesních pozemků. [..) V nálezu ze dne 9. I. 2008, sp. zn. IL ÚS 268/06, N 2/48 SLNU 9, Ústavní soud mimo jiné konstatoval, že vlastnické právo je omezitelné v případě kolize s jiným zá- kladním právem nebo v případě nezbytného prosazení ústavně aprobovaného veřejného zájmu za náhradu. Pokud některá z podmí- nek nuceného omezení vlastnického práva absentuje (například kompenzace za něj), Jedná se o neústavní porušení vlastnického práva. V takových případech lze ústavně konformně omezit vlastnické právo pouze se souhlasem vlastníka, a nelze proto vůbec ho- vořit o nuceném (resp. vynuceném) omeze- ní podle ustanovení f 11 odst. 4 Listiny zá- kladních práv a svobod (srov. obdobně též rozsudek NSS ze dne 26. 6. 2008, čj. 6 As 80/2006-105). Existuje-lí tedy v zákoně veřejnoprávní institut omezující vlastnické právo, aniž by s tímto omezením spojoval poskytnutí ná- hrady, je nezbytnou podmínkou jeho ústavní konformity souhlas vyjádřený vlastníkem. Tak je tomu v případě tzv. veřejně přístup- ných účelových komunikací definovaných v S 7 zákona o pozemních komunikacích, v jejichž případě je vlastnické právo omeze- no tím, že vlastník musí strpět obecné užívá- ní pozemku jako komunikace (f 19 záko- na) a umožnit na něj veřejný přístup. Zákon o pozemních komunikacích toto omezení nespojuje s poskytnutím finanční náhrady. Jediný ústavně konformní výklad je proto ten, že s takovým omezením vlastnického práva musí vlastník příslušného pozemku souhlasit. Tomuto závěru nikterak neodpo- ruje skutečnost, že účelová komunikace a obecné užívání komunikací jsou instituty veřejnoprávními, nikoli soukromoprávními. Jestliže vlastník se zřízením veřejně pří- stupné účelové komunikace souhlasil, jsou jeho soukromá práva v takovém případě omezena veřejnoprávním institutem obec- ného užívání pozemní komunikace. Obecné užívání pozemní komunikace nemůže být vyloučeno pozdějším jednostranným úko- nem vlastníka, jenž takový souhlas udělil, ani jeho právního nástupce. Nutno upozor- nit, že souhlas vlastníka nemusí být projeven výslovně, obvykle totiž půjde o souhlas vy- Jjádřený konkludentně. Pokud vlastník pozem- ku v minulosti, kdy pozemek začal sloužit ja- ko veřejně přístupná účelová komunikace, s tímto nevyslovil kvalifikovaný nesouhlas, jde o veřejně přístupnou účelovou komunika- ci, vzniklou ze zákona. Stačí tedy, aby vlast- ník strpěl užívání pozemku jako komunika- ce. Naproti tomu v případě nesouhlasu musí Jít o aktivní jednání vlastníka pozemku. Veřejnou cestou se tedy pozemek stává je- ho věnováním obecnému užívání, ať již vlastníkem výslovně projeveným souhlasem nebo konkludentním strběním. Rovněž ko- munikace, u níž sice již nelze zjistit, zda byla některým z předchozích vlastníků obecnému užívání věnována, jež však byla jako veřej- ná cesta užívána od nepaměti z naléhavé ko- munikační potřeby, je veřejně přístupnou účelovou komunikací (srov. rozsudek NSS ze dne 30. 9. 2009, čj. 5 As 27/2009-66). Pokud je účelová komunikace zřízena, je Její právní status závazný i pro budoucí ma- Jitele pozemku, na kterém leží účelová ko- munikace. Tyto osoby tedy nejsou oprávně- ny komunikací ze své vůle bez dalšího uzavřít (srov. též f 7 odst. 1 in fine zákona o pozemních komunikacích).“ Z principu závaznosti byť i konkludentní- ho souhlasu vlastníka s obecným užíváním komunikace i pro jeho právní nástupce však existuje jedna důležitá výjimka, kterou dovo- dil Ústavní soud právě ve zmiňovaném nále- zu sp. zn. II. ÚS 268/06, když konstatoval: „Ústavní soud akceptuje v obecné rovině ná- zor Nejvyššího soudu, že omezení vlastnic- kého práva k pozemku ve formě veřejného přístupu na tento pozemek je způsobilé pře- cházet z vlastníka na vlastníka a že není tře- ba souhlasu nového vlastníka, pokud byl souhlas udělen vlastníky předchozími. Tento závěr jistě platí tam, kde dochází k převodu vlastnického práva mezi soukromými sub- jekty a kde nový vlastník pozemek přejímá do vlastnictví s vědomím, že vlastnické prá- vo je již takto omezeno. Tento závěr však nelze podle Ústavního soudu vztahovat na případ stěžovatelů, kteří nabyli vlast- nické brávo k pozemku od hlavního měs- ta Prahy v restituci. V daném případě je to- tíž nezbytné přihlížet k tomu, že předchozím vlastníkem byla veřejnoprávní korporace, jejíž přístup k otázce veřejného užívání po- zemků je jistě velmi odlišný od postojů ryze soukromého vlastníka pozemku. Lze kon- statovat, že stěžovatelé v tomto smyslu nemohli vstupovat do práv a povinností předchozího vlastníka, a naopak by bylo proti smyslu vlastnické restituce, pokud by sice získali vlastnické právo, ovšem zatížené veřejným užíváním pozemku“ (důraz doplněn NSS). 871 2390 Na tomto nálezu Ústavního soudu založil své rozhodnutí rovněž krajský soud v nyní posuzované věci. Stěžovatel ovšem namítá, že krajský soud tento judikát uplatnil na daný případ mechanicky, ačkoliv skutkové okol- nosti dané věci byly odlišné. S tímto závěrem xx ovšem Nejvyšší správní soud nesouhlasí. Stěžovatel spatřuje skutkovou odlišnost v prvé řadě v tom, že matka žalobce v tomto případě nenabyla podle jeho tvrzení poze- mek v restituci od veřejnoprávní korporace, ale od státního podniku Lesů České republi- ky. Z obsahu správního spisu ovšem vyplývá, že rodiče žalobce byli nuceni darovat v roce 1962 československému státu za zanedbatel- nou finanční náhradu nemovitosti, na nichž se dříve nacházel ovocný sad, včetně pozem- ku, z něhož byl později vyčleněn předmětný pozemek. V roce 1994 byl předmětný poze- mek vedle dalších nemovitostí vydán v rámci restituce Lesy České republiky jako osobou povinnou matce žalobce. Podle krajského soudu ovšem Lesy České republiky předmět- ný pozemek pouze spravovaly, neboť byl ve vlastnictví státu. Tento názor krajského sou- du odpovídá tehdy platné právní úpravě ob- sažené v $ 6 odst. 1 zákona č. 111/1990 Sb., o státním podniku, podle něhož státní pod- nik hospodařil s věcmi a majetkovými právy svěřenými mu při jeho založení a dále s věc- mi a majetkovými právy nabytými v průběhu jeho podnikání. Přitom věci, s nimiž státní podnik hospodařil, byly ve státním vlastnic- tví. Správní orgány se nezabývaly otázkou, který subjekt byl vlastníkem předmětného pozemku před jeho vydáním v restituci. I přes tento nedostatek je ovšem zřejmé, že k souhlasu s užíváním předmětného pozem- ku jako součásti veřejně přístupné komunika- ce sice v minulosti nepochybně došlo, neboť jak uvádí stěžovatel, tato cesta byla zřízena k umožnění přístupu k zahrádkářské, resp. chatové osadě, nicméně stalo se tak právě v době, kdy byl daný pozemek z dnešního po- hledu protiprávně odňat rodičům žalobce. K tomuto souhlasu československého státu či jeho právních nástupců, který trval až do vy- dání předmětného pozemku v restituci, tedy nelze podle citovaného právního názoru Ústavního soudu přihlížet. 872 xx Přitom podle mínění Nejvyššího správní- ho soudu není podstatné, zda všechny, kdo vlastnili daný pozemek či na něm hospodaři- li do jeho navrácení matce žalobce, lze ozna- čit za v dnešním slova smyslu veřejnoprávní korporaci, nebo zda se, tak jako v případě Le- sů ČR, jednalo z formálního hlediska o sub- jekt soukromého práva, byť ovládaný státem (tj. veřejnoprávní korporací) a s jeho majet- kem hospodařící. Podstata závěrů Ústavního soudu totiž nespočívá v tom, že byl majetek v tehdy posuzovaném případě vydán v resti- tuci veřejnoprávní korporací, přestože Ústav- ní soud tuto okolnost zmínil, ale v tom, že ne- lze spravedlivě požadovat po vlastníkovi, jemuž byl majetek vydán v restituci, aby proti své vůli a bez jakékoli náhrady snášel omeze- ní svého vlastnického práva dané obecným užíváním jeho pozemku jako veřejně přístup- né účelové komunikace, k němuž byl udělen souhlas (ať již kýmkoli) v době, kdy byl tento pozemek protiprávně odňat tomuto vlastní- kovi či jeho právním předchůdcům. Ústavní soud se jasně vyjádřil, že takový závěr by byl v rozporu se smyslem vlastnické restituce. Nejvyšší správní soud souhlasí se stěžova- telem v tom, že na rozdíl od věci, o níž rozho- doval Ústavní soud nálezem sp. zn. II. ÚS 268/06, v nyní posuzovaném případě neexis- tuje plnohodnotná alternativa přístupu do chatové osady oproti komunikaci vedoucí po pozemcích žalobce a že za takovou plnohod- notnou alternativu rozhodně nelze považo- vat nouzový přístup po předmětném pozem- ku. Ani toto však není rozhodující skutková odlišnost, která by Nejvyšší správní soud opravňovala nepoužít zmiňovaný nález Ústavního soudu. Z uvedeného nálezu i z ju- dikatury Nejvyššího správního soudu totiž vyplývá, že neexistence jiného rovnocenné- ho komunikačního spojení je další dodateč- nou podmínkou toho, aby byl vlastník povi- nen strpět obecné užívání komunikace. To ovšem nic nemění na tom, že musí být v kaž- dém případě splněna podmínka první a zá- kladní, tedy že muselo platně dojít k věnová- ní pozemku obecnému užívání, a (to vlastníkem pozemku či jeho právními před- chůdci, či musí být takto daná cesta užívána od nepaměti. Zároveň Ústavní soud vyloučil, že by k tomuto věnování obecnému užívání mohlo platně dojít v době, kdy byl daný poze- mek protiprávně odňat původnímu vlastníko- vi, pokud byl následně navrácen v restituci. Tento závěr Ústavního soudu musí Nej- vyšší správní soud respektovat i v nyní posu- zované věci, neboť jak vyplývá z judikatury Ústavního soudu (např. nález ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. IV. ÚS 301/05, č. 190/2007 Sb. ÚS), jeho vykonatelné nálezy jsou podle čl. 89 odst. 2 Ústavy ČR závazné pro všechny orgá- ny i osoby, tedy nevztahují se pouze na věc, o níž Ústavní soud rozhodoval, ale mají pre- cedenční účinky. Ústavní soud podle zmiňo- vané judikatury přesto připouští, aby se ve výjimečných případech obecný soud od právního názoru vyjádřeného v jinak závaz- ném nálezu Ústavního soudu odchýlil, pokud obecný soud následně shledá dostatek „rele- vantních důvodů podložených racionálními a přesvědčivějšími argumenty, ve svém sou- hrnu konformnějšími s právním řádem jako významovým celkem, a svědčícím tak pro změnu judikatury“. K takovému postupu stěžovatel Nejvyšší správní soud vlastně vybízí, když v kasační stížnosti naznačuje, že Ústavní soud nemohl svým nálezem ani zamýšlet tak dalekosáhlé důsledky a komplikace, které vzniknou těm, jež komunikace zřízené na pozemcích vyda- ných následně v restituci používali z důvodu naléhavé komunikační potřeby. Nejvyšší správní soud je však toho názoru, že Ústavní soud si těchto důsledků svého nálezu musel být při jeho formulování dobře vědom, a přes- to v kolizi mezi ochranou vlastnického práva těch, kteří nabyli pozemky v restituci (příp. jejich právních nástupců), a ochranou práva obecného užívání a nakonec i práva vlastnic- kého těch, kteří danou komunikaci pro pří- stup ke svému majetku používali, zcela vědo- mě upřednostnil první skupinu vlastníků. xx Nejvyšší správní soud považuje tento po- stoj Ústavního soudu za opodstatněný, neboť je na jedné straně zřejmé, že pro takové po- křivení vlastnických vztahů, k němuž došlo za minulého režimu, neexistuje ideální řeše- ní, jež by toto pokřivení odstranilo či zmírni- lo a zároveň beze zbytku vyhovělo všem koli- dujícím zájmům, a na straně druhé ovšem nelze ani tvrdit, že by skupina uživatelů dané komunikace z naléhavé komunikační potře- by zůstala v takovém případě bez právní ochrany a bez možnosti domoci se přístupu ke svému majetku. V prvé řadě totiž přichází v úvahu zřízení věcného břemene, samozřejmě ovšem za úplatu, a to na základě dohody. Pokud by ne- bylo možné dosáhnout zřízení věcného bře- mene dohodou, přichází v případech, kdy jde o přístup ke stavbě přes přilehlý pozemek, v úvahu též zřízení věcného břemene za náhra- du rozhodnutím soudu podle $ 1510 odst. 3 občanského zákoníku. Věcné břemeno k po- zemku pro nezbytný přístup, řádné užívání stavby nebo příjezd k pozemku nebo stavbě může být za náhradu zřízeno také rozhodnu- tím vyvlastňovacího úřadu podle $ 170 odst. 2 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánová- ní a stavebním řádu (stavební zákon), (k to- mu srov. např. rozsudek NSS ze dne 20. 3. 2008, čj. 6 As 11/2007-77, č. 1582/2008 Sb. NSS). V řízení se přitom postupuje podle zákona č. 184/2006 Sb., o odnětí nebo omezení vlast- nického práva k pozemku nebo ke stavbě (zá- kon o vyvlastnění). xx Přestože tedy Nejvyšší správní soud vnímá v daném případě jako problematické chování žalobce, který dosud zjevně nebyl přístupný k jakékoliv dohodě s vlastníky nemovitostí ve zmiňované chatové osadě a který svou dřívěj- ší funkci starosty obce Druztová zjevně využí- val i pro prosazování svých soukromých zá- jmů, neshledal Nejvyšší správní soud, jak vyplývá z předešlého výkladu, dostatečné dů- vody pro to, aby nyní posuzovanou věc od ná- lezu sp. zn. II. ÚS 268/06 skutkově odlišil, a neshledal ani takové výjimečné důvody, kte- ré by mu umožnily se od jinak závazného právního názoru Ústavního soudu odchýlit. Nejvyšší správní soud již ostatně tento nález reflektoval nejen ve svých rozsudcích ze dne 26. 6. 2008, čj. 6 As 80/2006-66, a ze dne 14. 1. 2011, čj. 5 As 79/2009-101, které se rovněž tý- kaly překážek, jež na své pozemky umisťoval žalobce, ale i v jiných věcech, např. v rozsud- cích ze dne 7. 4. 2011, čj. 2 As 84/2010-128, 873 2391 a ze dne 16. 5. 2011, čj. 2 As 44/2011-99. Také zástupkyně veřejného ochránce práv, na je- hož stanoviska v této věci, vydaná ovšem před zmiňovaným nálezem Ústavního soudu, se stěžovatel také odvolával, ve svém vyjádře- ní ze dne 25. 6. 2010, které stěžovatel zaslal Nejvyššímu správnímu soudu, potvrdila, že veřejný ochránce práv ve své praxi nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 268/06 plně re- spektuje a že Kancelář veřejného ochránce práv upozorňuje na tento nález na svých in- ternetových stránkách, přičemž zde uvádí, že „souhlas s užíváním veřejné cesty — jako po- zemní komunikace přechází z jednoho vlastníka na druhého - toto pravidlo však podle Ústavního soudu nelze vztahovat na případy, kdy soukromý vlastník nabude vlastnické právo od veřejnoprávní korpora- ce (např. obce) v restituci“. Pokud se stěžova- tel dovolával rozsudků Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 12. 2009, čj. 1 As 76/2009- 60, č. 2028/2010 Sb. NSS, a ze dne 30. 9. 2009, čj. 5 As 27/2009-66, č. 2012/2010 Sb. NSS, pak je třeba říci, že tato již také zmiňovaná roz- hodnutí Nejvyššího správního soudu se týkala obecných podmínek vzniku veřejně přístup- né účelové komunikace, nezabývala se však výjimkou z obecného pravidla, která nastává v případě, kdy jde o pozemek protiprávně od- ňatý a následně navrácený v restituci. xx 4 Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že shledal námitky stěžovatele vztahující se k údajně nesprávnému použití nálezu Ústav- ního soudu sp. zn. II. ÚS 268/06 krajským soudem nedůvodnými. (...) Provoz na pozemních komunikacích: pozbytí odborné způsobilosti k řízení motorového vozidla; záznam bodů v registru řidičů k $ 123c až 123e zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění zákonů č. 411/2005 Sb., č. 226/2006 Sb. a č. 374/2007 Sb. Negativním důsledkem opakovaného porušování předpisů o provozu na pozem- ních komunikacích je dosažení 12 bodů a pozbytí odborné způsobilosti k řízení mo- torového vozidla ($ 123c zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu). K opětovné- mu nabytí této způsobilosti může dojít pouze postupem dle $ 123d tohoto zákona, tedy uplynutím jednoho roku ode dne pozbytí řidičského oprávnění a prokázáním, že se žadatel podrobil přezkoušení z odborné způsobilosti. Takto získaných bodů se již řidič nemůže zbavit řádným chováním, s nímž počítá $ 123e odst. 1 uvedeného zá- kona, byť by v důsledku odkladného účinku podání námitek proti záznamu o dosa- žení 12 bodů nadále disponoval řidičským oprávněním. (Podie rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 5. 2011, čj. 8 As 23/2010-89) Prejudikatura: nález Ústavního soudu č. 144/2001 Sb. ÚS (sp. zn. II. ÚS 277/99). Věc: Miloš K. proti Krajskému úřadu Pardubického kraje o záznam bodů v registru řidičů, o kasační stížnosti žalobce. P gistru řidičů. Odvolání žalobce žalovaný roz- hodnutím ze dne 30. 4. 2009 zamítl. Magistrát města Pardubice, odbor dopra- vy, rozhodnutím ze dne 5. 3. 2009 zamítl ná- mitky žalobce proti neodečtení čtyř bodů po- Rozhodnutí žalovaného napadl žalobce dle $ 123e odst. 1 písm. a) zákona o silničním provozu a zároveň potvrdil záznam bodů v re- 874 žalobou u Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích. Jádro žalobní argu- mentace spočívalo v nesouhlasu žalobce se závěrem žalovaného, že užití pravidla o po- stupném odečítání bodů ($ 123e zákona o sil- ničním provozu) brání dosažení dvanácti bo- dů, tedy že se dané ustanovení týká pouze řidiče, který dosáhl maximálně jedenácti bo- dů. Naopak podle názoru žalobce mu měly být podle uvedeného ustanovení odečteny čtyři body z celkového počtu dosažených bo- dů. Měl za to, že žalovaný provedl rozšiřující výklad $ 123e odst. 1 písm. a) citovaného zá- kona v jeho neprospěch, a připomněl také, že možnost aplikovat toto ustanovení i v přípa- dě dosažení dvanácti bodů potvrzuje odsta- vec 4 stejného ustanovení, v němž se hovoří o odečtení všech dvanácti zaznamenaných bodů. S ohledem na $ 123c odst. 3 a $ 123f odst. 4 uvedeného zákona žalobce nepozbyl řidičské oprávnění, neboť podal námitky pro- ti záznamu, kterým bylo dosaženo celkového počtu dvanácti bodů, a o těchto námitkách nebylo dosud pravomocně rozhodnuto. Krajský soud žalobu zamítl rozsudkem ze dne 18. 11. 2009. K námitce nesprávného vý- kladu $ 123e zákona o silničním provozu uvedl, že není možné vycházet pouze z jazy- kového nebo systematického výkladu a je nut- né zohlednit smysl a účel právní úpravy. Ta v daném případě umožňuje, aby řidič motoro- vého vozidla, kterému byly v registru řidičů zaznamenány body za porušení zákona o sil- ničním provozu, změnou svého chování pozi- tivně ovlivnil své postavení a svým aktivním postojem odvrátil hrozbu ztráty řidičského oprávnění. Tato možnost změny chování má svou zákonem stanovenou hranici, tedy dosa- žení dvanácti bodů. Názor žalobce, dle které- ho je možno uvedený odečet bodů provádět i v případě, kdy řidič již dosáhl dvanácti bo- dů, je v rozporu se smyslem a účelem právní úpravy, jímž je postihovat recidivu páchání přestupků proti bezpečnosti provozu na po- zemních komunikacích. S dosažením maxi- málního počtu bodů zákon o silničním pro- vozu: spojuje jediný právní následek, a to pozbytí řidičského oprávnění a odnětí řidič- ského průkazu ($ 123c odst. 3 tohoto záko- na). To lze znovu získat jen zákonem stanové- ným způsobem. Podle krajského soudu ani z $ 123e odst. 6 zákona o silničním provozu nevyplývá žalob- cem tvrzený závěr, že při dosažení hranice dvanácti bodů je možné odečítat body způso- bem stanoveným v $ 123e odst. 1 písm. a) to- hoto zákona, jenž upravuje odečtení všech dvanácti bodů, nikoli jen čtyř bodů z celkové- ho počtu dosažených bodů. Ustanovení $ 123e odst. 6 je nutno aplikovat na ty skutkové okol- nosti, se kterými zákon přímo spojuje mož- nost odečtu všech dvanácti zaznamenaných bodů. Takovou okolností však není případ, kdy žalobce dosáhl hranice dvanácti bodů, neboť zde zákon umožňuje pouze jediný následek, a to pozbytí odborné způsobilosti k řízení motorových vozidel a řidičského oprávnění. Předpoklad pro aplikaci tohoto ustanovení je zakotven v $ 123d odst. 4 téhož zákona, podle něhož je odečet všech dvanácti bodů možný jen v případě splnění zákonných podmínek pro vrácení řidičského oprávnění. Krajský soud se rovněž odvolal na znění důvodové zprávy k zákonu o silničním provo- zu, v níž je doslovně uvedeno, že zaznamena- né body je možno odečítat před dosažením je- jich plného počtu. Dále je v ní obsažen důsledek dosažení plného počtu dvanácti bo- dů, jímž je pozbytí odborné způsobilosti k říze- ní motorových vozidel a řidičského oprávnění přímo ze zákona na dobu jednoho roku, při- čemž k opětovnému získání řidičského opráv- nění je třeba se podrobit přezkoušení odborné způsobilosti k řízení motorových vozidel. Ani s žalobcovým výkladem $ 123f odst. 4 zákona o silničním provozu, který upravuje přerušení lhůt pro odevzdání řidičského prů- kazu, se krajský soud neztotožnil. Žalobce v ji- ném správním řízení využil možnost obrany před nesprávným záznamem, resp. odečtem bodů ve smyslu $ 123f citovaného zákona, ale takový postup neměl na zákonnost rozhod- nutí žalovaného žádný vliv. Při přezkumu roz- hodnutí byl totiž podstatný právní a skutkový stav v době rozhodovaní správního orgánu (S 75 odst. 1 s. ř. s.) a krajský soud zjistil, že správní řízení o námitkách proti oznámení o dosažení celkového počtu dvanácti bodů bylo na žádost žalobce přerušeno, a to až do rozhodnutí krajského soudu o této žalobě. 875 2391 K datu vydání rozhodnutí žalovaného byl te- dy v registru řidičů u žalobce zaznamenán počet dvanácti bodů a neexistovalo zde žád- né rozhodnutí, ze kterého by vyplývalo, že za- znamenaný počet bodů nebyl správný. Proti rozsudku krajského soudu podal ža- lobce (stěžovatel) kasační stížnost, v níž uvedl, že je sice nutno výklad provádět i v kontextu různých společenských zájmů a hledat při něm cíl a důvod přijetí právní úpravy, avšak zároveň měl za to, že krajský soud odhlédl od skutečnosti, že takovým vý- kladem nesmí být porušeno základní právo stěžovatele na to, aby státní moc byla uplat- ňována jen v případech, v mezích a způsoby stanovenými zákonem. Jednoznačně rozšiřu- jící výklad krajského soudu proto stěžovatel označil za porušující toto základní právo. Dá- le uvedl, že není rozhodné, co zákonodárce chtěl vyjádřit, ale co lze ze slov zákona vyčíst, a že je namístě upřednostnit právní jistotu ad- resáta právní normy. V důvodové zprávě k zákonu o silničním provozu je uvedeno, že důsledkem dosažení dvanácti bodů je pozbytí řidičského oprávně- ní na dobu jednoho roku přímo ze zákona. Podle stěžovatele však tento úmysl zákono- dárce není v textu zákona zachycen, a proto bylo nevyhnutné přiklonit se ke znění záko- na, nikoli k důvodové zprávě. Dále poukázal na to, že řidičské oprávnění řidič nepozbývá dosažením dvanácti bodů, ale uplynutím pěti pracovních dnů od doručení oznámení o je- jich dosažení, a proto měl za to, že pokud po- zbyl řidičské oprávnění ze zákona, mohl by již nyní požádat o jeho vrácení. Stěžovatel se neztotožnil ani s výkladem $ 123e odst. 6 zákona o silničním provozu, neboť toto ustanovení neupravuje odečtení jakýchkoliv bodů, ale toliko povinnost správ- ního orgánu řidiči písemně oznámit nejpoz- ději do pěti pracovních dnů odečtení všech dvanácti bodů. Uvedl, že nerozumí žalova- ným zmiňované souvislosti mezi $ 123e odst. 1 písm. a) a $ 123e odst. 4 uvedeného zákona ve znění účinném do 31. 8. 2008, neboť obě ustanovení upravují něco zcela jiného: $ 123e odst. 1 odečítání bodů a $ 123e odst. 4 (v ny- ní účinném znění $ 123e odst. 6) oznamovací 876 povinnost správního orgánu. Stěžovatel ni- kdy netvrdil, že by důsledkem aplikace $ 123f odst. 4 citovaného zákona bylo snížení počtu bodů, ale že důsledkem aplikace daného usta- novení je přerušení běhu lhůt k odevzdání ři- dičského průkazu. Není však možné dojít k závěru, že se jedná o lhůtu, která řidiči běží z důvodu pozbytí řidičského oprávnění, ne- boť k jeho pozbytí nemohlo vzhledem k pře- rušení běhu lhůty dojít. Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl. Z odůvodnění: C.) [17] Nejvyšší správní soud přistoupil k posouzení samotné podstaty sporu mezi ža- lobcem a žalovaným, a sice, zda je možné apli- kovat $ 123e odst. 1 písm. a) zákona o silnič- ním provozu i za situace, kdy řidič již dosáhl maximálně možného počtu dvanácti bodů. Je třeba předeslat, že o námitkách proti ozná- mení ve smyslu $ 123c odst. 3 ve spojení s $ 123f odst. 4 uvedeného zákona nebylo v rozhodné době správním orgánem pravo- mocně rozhodnuto z důvodu, že sám stěžova- tel požádal o přerušení správního řízení, a to až do doby rozhodnutí krajského soudu v nyní přezkoumávané věci, tedy o námitkách proti neodečtení čtyř bodů z registru řidičů. (...) [19] Samotná podstata existence bodové- ho hodnocení je obsažena v $ 123a zákona o silničním provozu. Prostřednictvím bodo- vého hodnocení dochází k průběžnému sle- dování kázně i recidivy řidičů a přispívá k za- jištění bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích. Bodové hodnoce- ní řidičů v sobě obsahuje složku represivní i preventivní. Represivní složka spočívá v za- znamenávání bodů za spáchaný přestupek nebo trestný čin a zejména pak v samotné ztrátě řidičského oprávnění po dosažení 12 bodů. Složka preventivní v sobě zahrnuje možnost řidiče svým aktivním jednáním čelit hrozbě ztráty řidičského oprávnění, a to jed- náním, které není bodově hodnoceno, v dů- sledku čehož dochází k odečtu zákonem sta- noveného počtu bodů. To má přispět k pozitivní motivaci řidičů k dodržování předpisů o provozu na pozemních komuni- kacích a k eliminaci těch, kteří se dlouhodo- bě a opakovaně porušování těchto předpisů dopouští. [20] Nejvyšší správní soud konstatuje, že krajský soud nastolil teoretická východiska pro právní posouzení vzniklé sporné hmotně- právní otázky natolik detailním způsobem, že Nejvyšší správní soud nepovažuje za účelné se jimi znovu blíže zabývat a opětovně odka- zovat na příslušnou judikaturu Ústavního soudu, neboť krajský soud tak učinil vyčerpá- vajícím způsobem. Je třeba souhlasit s kraj- ským soudem v tom, že jazykový výklad je vý- kladem pouze prvotním, jímž se interpret poprvé seznamuje s obsahem právní normy. Ostatně obecně platí, že to, zda smysl a účel právní normy je skutečně takový, jak se zdá z jazykového výkladu právního předpisu, mu- sí potvrdit nebo vyvrátit ostatní výkladové metody - především výklad teleologický, logický, systematický a případně historický, jejichž závěry je nezbytné poměřovat impera- tivem ústavně konformní interpretace a apli- kace (k tomu srov. také rozsudek NSS ze dne 23. 2. 2010, čj. 4 As 30/2009-67). [21] Stěžovatel označil výklad krajského soudu za extenzivní a v rozporu se zásadou legality obsaženou v čl. 2 odst. 3 Ústavy. Nej- vyšší správní soud na tomto místě, v obecné rovině, odkazuje např. na nález Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2001, sp. zn. IL ÚS 277/99, č. 144/2001 Sb. ÚS, podle kterého, jsou-li k dispozici dva rovnocenné výklady, z nichž jeden je extenzivní a druhý restriktivní, musí soud zvolit ten z nich, jenž odpovídá dalším metodám výkladu, zejména pak úvaze teleo- logické. Jednotlivá ustanovení zákona je pak třeba vykládat tak, aby jejich aplikací bylo možno dosáhnout účelu, který zákonodárce sledoval. Z uvedeného vyplývá, že extenzivní výklad, a to při sledování účelu zákona, auto- maticky nepředstavuje zásah do ústavně ga- rantovaných práv účastníka řízení. [22] Zákon o silničním provozu v rámci bodového hodnocení porušení povinností na jednu stranu upravuje systém přičítání bo- dů řidiči, jenž se dopouští jednání v rozporu s pravidly silničního provozu, a na stranu druhou pak možnost odečítání bodů takové- mu řidiči, který se po zákonem stanovenou dobu nedopustil bodově hodnoceného cho- vání. Preventivní i represivní složka bodové- ho systému se v tomto smyslu prolínají. Děje se tak ovšem jen do té doby, než řidič dosáh- ne dvanácti bodů. Smyslem možného odečí- tání bodů je motivace řidiče, který se již do- pustil bodově hodnoceného jednání, aby po stanovenou dobu jednal právně nezávadným způsobem, tj. aby se po dobu minimálně dva- nácti měsíců nedopustil dalšího bodově hod- noceného jednání. Účelem totiž je, aby řidič skrze své nezávadné chování nedosáhl celko- vého počtu dvanácti bodů, se kterým zákon spojuje závažné následky v podobě ztráty ři- dičského oprávnění a povinnosti odevzdat ři- dičský průkaz. V případě, kdy řidič již dosáhl maximálního počtu bodů, je třeba vyjít z to- ho, že preventivní působení bodového systé- mu selhalo, a proto je namístě využít jeho re- presivního nástroje, a sice ztráty řidičského oprávnění a vyloučení z provozu na pozem- ních komunikacích po stanovenou dobu. [23] V důsledku opakovaného porušová- ní předpisů o provozu na pozemních komu- nikacích, jež je doprovázeno bodovým hod- nocením, může řidič dosáhnout nejvíce dvanácti bodů ($ 123a odst. 1 zákona o silnič- ním provozu). Negativní následky dosažení tohoto počtu bodů jsou obsaženy zejména v $ 123c odst. 3 a 5 téhož zákona. Příslušný obecní úřad obce s rozšířenou působností musí řidiči neprodleně písemně oznámit do- sažení zákonného bodového limitu a součas- ně jej vyzvat k odevzdání řidičského průkazu nejpozději do pěti pracovních dnů ode dne doručení tohoto oznámení. Řidič následně pozbývá řidičské oprávnění uplynutím pěti pracovních dnů ode dne, v němž mu bylo to- to oznámení doručeno. K pozbytí řidičského oprávnění tudíž dochází přímo ze zákona, bez povinnosti vydávat správní rozhodnutí, a to uplynutím uvedené lhůty. Získáním dva- nácti. bodů coby maximálního počtu bodů dosažitelných v rámci bodového hodnocení řidičů tedy obecně nastupuje nevyvratitelná právní domněnka o tom, že řidič není odbor- ně způsobilý k řízení motorových vozidel, a to minimálně na dobu stanovenou v $ 123d 877 2391 odst. 1 citovaného- zákona. Řidič, který po- zbyl odbornou způsobilost, je povinen ode- vzdat řidičský průkaz. Řidičské oprávnění však pozbývá i v případě, kdy ve stanoveném termínu řidičský průkaz neodevzdá. (24] Odborná způsobilost k řízení moto- rových vozidel a nabytí, resp. pozbytí řidič- ského oprávnění, které je výrazem existence či absence takové způsobilosti, spolu sice na jednu stranu úzce souvisí, na stranu druhou však z hlediska svého právního významu né- splývají. Podle $ 3 odst. 3 písm. a) zákona o silničním provozu může řídit motorové vo- zidlo pouze osoba, která je držitelem přísluš- ného řidičského oprávnění. Podle $ 80 a násl. téhož zákona řidičské oprávnění opravňuje jeho držitele k řízení motorového vozidla za- řazeného do příslušné skupiny nebo podsku- piny řidičského oprávnění. Řidičské opráv- nění je žadateli udělováno na jeho žádost, a to při kumulativním splnění zákonem přede- psaných podmínek. Jednou z podmínek pro udělení a držení řidičského oprávnění je od- borná způsobilost řidiče k řízení motorových vozidel; tato podmínka musí být naplněna po celou dobu držení řidičského oprávnění [$ 82 odst. 1 písm. c) a odst. 2 citovaného zá- kona]. Podrobnější podmínky pro získání od- borné způsobilosti k řízení motorových vozi- del upravuje též zákon č. 247/2000 Sb., o získávání a zdokonalování odborné způso- bilosti k řízení motorových vozidel. Řidičský průkaz je pak veřejnou (úřední) listinou, kte- rá „pouze“ osvědčuje udělení a existenci ři- dičského oprávnění k řízení motorových vo- zidel ($ 103 odst. 1 a $ 109 odst. 1 zákona o silničním provozu).. [251 Odborná způsobilost k řízení moto- rových vozidel je základním předpokladem pro získání řidičského oprávnění a s tím spo- jeného vydání řidičského průkazu. V drtivé většině případů je řidičské oprávnění a drže- ní řidičského průkazu též osvědčením odborné způsobilosti jeho držitele. Zákon o silničním provozu však v $ 123c odst. 3 předpokládá, že mezi okamžikem provedení záznamu bodů, kterým řidič dosáhl celkového počtu dvanácti bodů, a odevzdáním řidičského průkazu na- stává jistá Časová prodleva, a to kupř. oproti 878 závažnému jednání řidiče ve smyslu $ 118a odst. 1 tohoto zákona, za které může policista zadržet řidičský průkaz na místě. V uvede- ném mezidobí nastává situace, kdy řidič sice pozbyl odbornou způsobilost k řízení moto- rového vozidla, avšak dosud disponuje řidič- ským oprávněním i řidičským průkazem, kte- rý jej opravňuje k řízení motorového vozidla. Tato prodleva je vymezena jednak pojmem „neprodleně“ ve vazbě na povinnost správní- ho orgánu oznámit dosažení dvanácti bodů řidiči a jednak lhůtou o maximální délce pěti pracovních dnů ode dne doručení oznámení, ve které má řidič povinnost odevzdat řidič- ský průkaz. [26] Pro závěr, že se v případě odborné způsobilosti a odevzdání řidičského oprávně- ní z hlediska obsahu i času jedná o dvě samo- statné skutečnosti, zřetelně svědčí $ 123c odst. 5 zákona o silničním provozu, podle kterého řidič, který pozbyl odbornou způso- bilost podle odstavce 3, je povinen výzvu po- dle odstavce 3 splnit. Povinnost uposlech- nout výzvy k odevzdání řidičského průkazu tak nastupuje až poté, kdy řidič pozbyl od- bornou způsobilost, což se stalo právě prove- dením záznamu bodů, kterým řidič dosáhl celkového počtu 12 bodů. [27] Je třeba znovu vidět, že bodovým hodnocením se v souladu s $ 123a citované- ho zákona zajišťuje sledování opakování pá- chání přestupků nebo trestných činů spácha- ných porušením vybraných povinností. Systém bodového hodnocení je proto svou povahou evidencí rozhodných skutečností a reálně se dotýká oprávnění a povinností ři- diče pouze v zákonem předpokládaných si- tuacích, především pokud řidič dosáhne cel- kového počtu dvanácti bodů. I proto právní předpis, dlužno konstatovat, že ke škodě věci, nestanoví správnímu orgánu povinnost in- formovat řidiče o jakémkoli pohybu na jeho „bodovém účtu“, ale tuto povinnost stanoví pouze v zákonem stanovených případech. Je tomu tak vedle dosažení dvanácti bodů např. při odečtení všech dvanácti zaznamenaných bodů podle $ 123e odst. 6 uvedeného zákona či při opravě záznamu 0 počtu stanovených bodů dle $ 123f odst. 2 téhož zákona. [28] Nepochybně je třeba, aby řidiči, kte- rý podal námitky proti záznamu, kterým bylo dosaženo 12 bodů, byl zachován odkladný účinek, alespoň pokud jde o důsledky, které dosažení 12 bodů má. Zákon o silničním pro- vozu spojuje s uplatněním námitek proti zá- znamu specifický následek, a sice přerušení lhůt k pozbytí řidičského oprávnění a odevz- dání řidičského průkazu podle $ 123c odst. 3 tohoto zákona. Řidič tak nadále má řidičské oprávnění a disponuje řidičským průkazem, který může využívat, byť již pozbyl odbornou způsobilost k řízení motorového vozidla. K překlenutí doby do rozhodnutí o námit- kách proti záznamu o dosažení dvanácti bo- dů mohl zákonodárce nepochybně zvolit též jiná řešení. Mohl např. založit fikci, že se do nabytí právní moci rozhodnutí o námitkách na řidiče hledí, jako by dvanácti bodů nedo- sáhl. Obdobný důsledek by patrně nastal, po- kud by zákon nic bližšího v tomto ohledu ne- stanovil a podání námitek proti dosud nepravomocnému záznamu bodů by mělo k pozbytí odborné způsobilosti „čistý“ od- kladný účinek. Přesto tak zákonodárce neuči- nil a důsledky spojil výlučně s pozbytím ři- dičského oprávnění a povinností odevzdat řidičský průkaz. : [29] Nejvyšší správní soud je přesvědčen, že specifický způsob odkladu účinků zázna- mu o dosažení celkového počtu 12 bodů byl zvolen právě proto, že zákon s plynutím času počítá v rovině hmotného práva v podobě odečítání bodů dle $ 123e zákona o silničním provozu. Právě proto nemá podání námitek vliv na existenci odborné způsobilosti k říze- ní motorových vozidel, ale „pouze“ na pozby- tí řidičského oprávnění a s tím spojenou po- vinnost odevzdat řidičský průkaz. [30] Podání námitek má tedy za následek situaci, kdy řidič i přes dosažení dvanácti bo- dů se může nadále účastnit provozu na po- zemních komunikacích, neboť došlo k přeru- šení Ihůty pro pozbytí řidičského oprávnění a povinnosti odevzdat řidičský průkaz. Tato skutečnost však nemůže zapříčinit odpočet bodů podle $ 123e odst. 1 zákona o silničním provozu, neboť podstata tohoto institutu je ji- ná. Dané ustanovení je možné aplikovat pou- ze za situace, kdy řidič ještě nedosáhl dvanác- ti bodů. Obecně se vztahuje k řidiči, který ne- ztratil odbornou způsobilost a disponuje ři- dičským oprávněním, a proto je možné kontinuálním sledováním jeho chování v prů- běhu (minimálně) dvanácti až třiceti šesti měsíců osvědčit jeho polepšení. Z $ 123e ci- tovaného zákona, který upravuje odečítání bodů, však nevyplývá, že by odečtením bodů v důsledku řádného chování po předepsanou dobu mohlo dojít k opětovnému nabytí od- borné způsobilosti, kterou řidič předtím po- zbyl právě dosažením dvanácti bodů. Tu lze znovu nabýt toliko postupem dle $ 123d to- hoto zákona, tedy uplynutím jednoho roku ode dne pozbytí řidičského oprávnění, a dále prokázáním, že se žadatel podrobil přezkou- šení z odborné způsobilosti. Jinými slovy ře- čeno, v případě, že řidič již dosáhne dvanácti bodů, a to nezávisle na přerušení běhu lhůt daných v $ 123c odst. 3 citovaného zákona, nemůže se takto získaných bodů zbavit řád- ným chováním, s nímž počítá $ 123e odst. 1 tohoto zákona, ale pouze cestou jinou, stano- venou v $ 123d odst. 1 a 3 téhož zákona, kte- rý upravuje, jakým způsobem musí řidič po- stupovat při dosažení dvanácti bodů. [31] Na shora uvedené důsledky dosažení dvanácti bodů proto nemá vliv odkladný úči- nek námitek stanovený v $ 123f odst. 4 záko- na o silničním provozu, neboť skrze tento procesněprávní institut je možné toliko od- dálit (přerušením běhu lhůt uvedených v $ 123c odst. 3 tohoto zákona), nikoliv zvrátit následky dosažení dvanácti bodů, a to samo- zřejmě za předpokladu, že námitky jsou dů- vodné. Z právní úpravy bodového hodnocení ani z důvodové zprávy nelze dovodit, že by ři- dič i při dosažení dvanácti bodů mohl podá- váním námitek proti provedení záznamu v re- gistru řidičů zcela zvrátit negativní následky, které jsou s dosažením dvanácti bodů spoje- ny, a naopak, že by těmito námitkami mohl využít institutu odečítání bodů stanoveného v $ 123e odst. 1 uvedeného zákona. [32] Zbývá doplnit, že teprve v případě, pokud by byly uplatněné námitky shledány důvodnými a správní orgán by provedl v sou- ladu s $ 123f odst. 2 citovaného zákona opra- 879 2391 vu záznamu o dosaženém počtu stanovených bodů, by odborná způsobilost řidiče k řízení motorových vozidel nadále trvala a k jejímu opětovnému nabytí by nebylo třeba postupo- vat podle $ 123d téhož zákona. Pak by rovněž bylo možné zohlednit dobu po podání námi- tek při následném odpočtu bodů. [33] Stěžovatel rovněž krajskému soudu vytkl nesprávný výklad $ 123e odst. 6 zákona o silničním provozu. Podle tohoto ustanove- ní odečtení všech dvanácti zaznamenaných bodů oznámí příslušný obecní úřad obce s rozšířenou působností písemně řidiči nej- později do pěti pracovních dnů ode dne, ke kterému byl záznam o odečtení bodů prove- den v registru řidičů. Krajský soud v tomto směru vyložil, že dané ustanovení je třeba aplikovat na situace, se kterými zákon spojuje odečtení všech dvanácti bodů, a sice v přípa- dě splnění zákonných podmínek pro vrácení řidičského oprávnění dle $ 123d odst. 4 uve- deného zákona. Stěžovatel má za to, že $ 123e€ odst. 1 písm. a) a $ 123e odst. 6 tohoto záko- na spolu nesouvisí. xx [34] Nejvyšší správní soud konstatuje, že obsahem $ 123e odst. 6 citovaného zákona je oznamovací povinnost správního orgánu ve vztahu k řidiči, který na základě zákonem předvídaných právních skutečností nemá v registru řidičů zaznamenán žádný bod. Tak se může stát jednak vrácením řidičského oprávnění po uplynutí alespoň jednoho roku po jeho ztrátě ve spojení právě s $ 123d odst. 4 téhož zákona a jednak odečtením všech dosa- žených bodů v souvislosti s nezávadným jed- náním řidiče po dobu třiceti šesti měsíců ve smyslu $ 123e odst. 1 písm. c) uvedeného 880 zákona. Podstatou daného ustanovení je in- formování řidiče o tom, že v jeho registru již není zaznamenán žádný bod. Legislativní for- mulace „odečtení všech dvanácti zazname- naných bodů“ není nejvhodnější, neboť striktním výkladem by správní orgán nemu- sel vůbec plnit svou informační povinnost o odečtení všech dosažených bodů ve vztahu k takovým řidičům, kteří dosáhli jedenácti či méně bodů a kteří díky řádnému chování po dobu třiceti šesti po sobě jdoucích kalendář- ních měsíců mají právo na to, aby jim byly odečteny všechny dosažené body. Právě z to- hoto důvodu se v $ 123e odst. 1 písm. c) ne- hovoří o „čtyřech“ bodech, jako v případě odečtení bodů podle písmen a) a b) před- mětného ustanovení, ale o „zbývajících“ bo- dech. Proto je toto ustanovení třeba chápat ve smyslu „odečtení všech získaných bodů“ toho kterého řidiče; tento výklad podporuje i tzv. argumentum a rubrica. Odečtení „všech dvanácti dosažených bodů“ je skuteč- ně možné jen postupem podle $ 123d citova- ného zákona, jak správně konstatoval krajský soud. Každopádně ani z tohoto ustanovení ne- lze vyvodit, že by řidiči mohly být odečteny čty- ři body v případě, kdy již dosáhl celkového počtu dvanácti bodů. Ačkoliv stěžovatel v ka- sační stížnosti neshledal souvislost mezi $ 123e odst. 6 a $ 123e odst. 1 uvedeného zákona, sám v žalobě argumentoval prvně uvedeným usta- novením právě z důvodu, že se v něm hovoří o odečtení všech dvanácti zaznamenaných bo- dů, z čehož dovodil, že je možné postupovat podle $ 123e odst. 1 téhož zákona i v případě, kdy dosáhl celkového počtu dvanácti bodů. Proto nemůže krajskému soudu úspěšně vytý- kat, že své úvahy vedl daným směrem. 2392 Provoz na pozemních komunikacích: státní technická kontrola vozidel k čl. 79 odst. 3 Ústavy ČR k $ 48 odst. 4 a 6 91 odst. 1 zákona č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozem- ních komunikacích a o změně zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědností za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojiště- ní odpovědnosti z provozu vozidla), ve znění zákona č. 307/1999 Sb. k $ 10 odst. 3 vyhlášky č. 302/2001 Sb., o technických prohlídkách a měření emisí vozidel Hierarchie právních předpisů předpokládaná čl. 79 odst. 3 Ústavy ČR je v přípa- dě provádění státní technické kontroly vozidel zachována tím, že $ 48 odst. 4 a $ 91 odst. 1 zákona č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu na pozemních komunikacích, obsahují zákonné zmocnění k vydání prováděcí vyhlášky. Tou je vyhláška č. 302/2001 Sb., která tato zákonná ustanovení konkretizuje a v příloze č. 7 stanoví podrobný seznam úkonů prováděných v rámci technické kontroly. Ustanovení 6 10 odst. 3 této vyhlášky pak jen odkazuje na Věstník dopravy, upravující obsah těchto úkonů. Zákonná úprava tak vymezuje práva a povinnosti stanice technické kontro- ly, prováděcí vyhláška specifikuje jednotlivé úkony v jejím rámci činěné a ve Věstní- ku dopravy je publikován jejich přesný obsah.
Jiří Š. proti Krajskému úřadu Plzeňského kraje o uložení pořádkové pokuty, o kasační