5 As 37/2022- 24 - text
5 As 37/2022 - 27
pokračování
[OBRÁZEK]
ČESKÁ REPUBLIKA
R O Z S U D E K
J M É N E M R E P U B L I K Y
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové a soudců JUDr. Jakuba Camrdy a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobce: Ing. M. V., zast. JUDr. Martinem Zikmundem, advokátem se sídlem Šafaříkovy sady 5, Plzeň, proti žalovanému: Úřad průmyslového vlastnictví, se sídlem Antonína Čermáka 2a, Praha 6, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2022, č. j. 18 A 87/2021-31,
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2022, č. j. 18 A 87/2021-31, s e r u š í a věc s e mu v r a c í k dalšímu řízení.
[1] Kasační stížností se žalobce (dále „stěžovatel“) domáhá zrušení shora označeného usnesení Městského soudu v Praze (dále „městský soud“), kterým byla odmítnuta žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 8. 2021, sp. zn. 0-542808, č. j. O
542808/D20100786/2020/ÚPV, ve věci zápisu obrazové ochranné známky „SIFON ROCK“.
[2] Stěžovatel podal žalobu dne 1. 10. 2021, v 17:04:07 hod formou elektronického podání odeslaného z e-mailové adresy zikmund&zikmund.cz na elektronickou podatelnu městského soudu. Podání bylo doručeno bez zaručeného elektronického podpisu, neobsahovalo plnou moc stěžovatele; na výzvu soudu byla plná moc doplněna opět z téže adresy elektronickým podáním bez zaručeného elektronického podpisu. Dne 21. 10. 2021 městský soud vyzval stěžovatele k úhradě soudního poplatku; ten byl následující den uhrazen na účet soudu; dne 21. 10. 2021 byla stěžovateli zaslána informace o složení senátu a poučení dle § 8 s. ř. s. a výzva dle § 51 s. ř. s.; stěžovatel prostřednictvím advokáta opět elektronickým podáním bez zaručeného elektronického podpisu z výše uvedené adresy na výzvu reagoval s tím, že souhlasí s rozhodnutím věci bez jednání. Veškerá podání doručoval městský soud do datové schránky zástupce stěžovatele. Poté nečinil městský soud žádné úkony a dne 31. 1. 2022 vydal usnesení, kterým návrh stěžovatele s odkazem na § 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. odmítl.
[3] Městský soud poukázal na usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 15. 3. 2016, č. j. 8 As 78/2015-22, č. 3411/2016 Sb. NSS, usnesení NSS ze dne 13. 8. 2015, sp. zn. 7 As 148/2015, jakož i usnesení ze dne 21. 12. 2016, sp. zn. 7 As 274/2016, a následně konstatoval, že vzhledem k tomu, že správní žaloba je úkonem, jímž se disponuje řízením, bylo nutné, aby stěžovatel své podání ze dne 1. 10. 2021, jehož součástí byla žaloba, podal ve formě požadované § 37 odst. 2 větou první s. ř. s.; pokud podání zaručený elektronický podpis neobsahovalo, muselo být ve lhůtě tří dnů doplněno o zaručený elektronický podpis, příp. v souladu s § 37 odst. 2 větou druhou s. ř. s. potvrzeno písemným podáním shodného obsahu nebo musel být soudu předložen jeho originál. V projednávané věci se tak v zákonem stanovené lhůtě nestalo, soud proto nemohl k podání ze dne 1. 10. 2021 přihlížet. Městský soud připustil, že sice následně komunikoval s právním zástupcem stěžovatele, tím však nedošlo ke „konvalidaci“ podání ze dne 1. 10. 2021, k němuž pro nedoplnění zaručeného elektronického podpisu soud nemohl a neměl přihlížet. Městský soud dodal, s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 7. 2016, č. j. 2 As 136/2016-35, a tam citovanou judikaturu, že odmítnutí žaloby totiž nebrání skutečnost, že již provedl procesní úkony směřující k rozhodnutí o věci samé.
[4] V kasační stížnosti stěžovatel uplatnil důvod dle § 103 odst. 1 písm. d) a e) s. ř. s. Tvrdí, že žaloba byla opatřena podpisem, který je považován za důvěryhodný a certifikát byl vystaven patřičnou autoritou; konkr. uvedl, že právní zástupce má nastaveno automatické podepisování odesílaných elektronických zpráv; má tedy za to, že splnil procesní požadavky pro to, aby o jeho včas učiněném podání bylo rozhodnuto. Dle stěžovatele postupem městského soudu, který žalobu odmítl, aniž by ji projednal, došlo k porušení práva na spravedlivý proces a bylo mu odepřeno právo na soudní ochranu.
[5] S ohledem na povahu věci Nejvyšší správní soud vyjádření žalovaného nevyžadoval.
20. Ústavní soud dále zdůrazňuje (např. nález ze dne 25. 8. 2005, sp. zn. IV.ÚS 281/04), že účelem formalit a podmínek řízení, které musejí být dodrženy při podání návrhu k soudu, je zajistit řádný chod spravedlnosti a zejména respektování právní jistoty. Uplatněná omezení a jejich výklad však nesmějí omezit přístup jednotlivce k soudům takovým způsobem nebo v takové míře, že by uvedené právo bylo zasaženo v samé své podstatě. I když tedy právo podat návrh podléhá zákonným podmínkám, obecné soudy se musejí při aplikaci procesních pravidel vyhnout jak přehnanému formalismu, který by zasahoval do zásad spravedlivého procesu, tak přílišné "pružnosti", která by naopak vedla k odstranění procesních podmínek stanovených zákonem.
21. Posuzují-li proto obecné soudy neurčité či jinak nejasné podání, které může být podáním zahajujícím řízení před soudem, jsou povinny volit postup vstřícnější k právu jednotlivce na soudní ochranu. Nepřistoupí-li k odstranění nejasností takového podání zákonem předvídaným způsobem, pak je třeba, aby se při jeho posuzování přiklonily k výkladu jeho obsahu, který vyznívá ve prospěch práva dotčeného jednotlivce na přístup k soudu. Naopak restriktivní postoj při vyhodnocování nejasného podání vedoucí k odepření věcného přezkumu obecného soudu zakládá porušení základního práva dotčené osoby na přístup k soudu (soudní ochranu) dle čl. 36 odst. 1 Listiny, spočívající v odepření spravedlnosti (např. nález ze dne 23. 10. 2014, sp. zn. I. ÚS 3106/13,bod 17).
21. Posuzují-li proto obecné soudy neurčité či jinak nejasné podání, které může být podáním zahajujícím řízení před soudem, jsou povinny volit postup vstřícnější k právu jednotlivce na soudní ochranu. Nepřistoupí-li k odstranění nejasností takového podání zákonem předvídaným způsobem, pak je třeba, aby se při jeho posuzování přiklonily k výkladu jeho obsahu, který vyznívá ve prospěch práva dotčeného jednotlivce na přístup k soudu. Naopak restriktivní postoj při vyhodnocování nejasného podání vedoucí k odepření věcného přezkumu obecného soudu zakládá porušení základního práva dotčené osoby na přístup k soudu (soudní ochranu) dle čl. 36 odst. 1 Listiny, spočívající v odepření spravedlnosti (např. nález ze dne 23. 10. 2014, sp. zn. I. ÚS 3106/13,bod 17).
22. Předestřená východiska přirozeně platí i pro řízení o dovolání před Nejvyšším soudem. To na jednu stranu představuje mimořádný opravný prostředek, jehož existence sama nepožívá ústavněprávní ochrany (tj. nemuselo by být zákonem vůbec připuštěno). Na stranu druhou, pokud se již zákonodárce rozhodl institut dovolání vytvořit, rozhodování o něm nelze vyjmout z rámce ústavněprávních principů a zaručených práv a svobod jednotlivce, opětovně samozřejmě zejména optikou práva na soudní ochranu. K porušení tohoto práva může v některých případech dojít dokonce i tehdy, postupuje-li Nejvyšší soud při odmítnutí dovolání formálně správně (souhrnně viz nález dne 27. 11. 2018, sp. zn. II. ÚS 1967/18, body 14-18, z nedávné doby např. nález z 16. 11. 2021, sp. zn. III. US 1020/21).“
[15] Nejvyšší správní soud konstatuje, že městský soud již v okamžiku podání mohl a měl vědět, že podání bylo učiněno bez zaručeného elektronického podpisu, nicméně na to nijak nereagoval (např. vyrozuměním o tom, že se k podání nepřihlíží). Pokud tedy presumoval fikci upravenou v § 37 odst. 2, věta druhá in fine s. ř. s., že se k podání nepřihlíží (byť k němu vlastně přihlížel, činil-li ve vztahu k stěžovateli, resp. jeho zástupci následné úkony), není zřejmé, jaký „neexistující“ návrh vlastně odmítal; nadto současně v závěru usnesení městský soud upozorňuje, že zde již nebyl ani prostor pro odstraňování vad podání, které však, jak městský soud dovodil, není způsobilé zahájit řízení, neboť je neúčinné, resp. se k němu nepřihlíží. Jinými slovy, pokud městský soud na jednu stranu tvrdí, že nastala fikce „neexistence“ podání, resp. k podání se nepřihlíží, nelze u takového „podání“ ani odstraňovat vady, tím méně jej pak lze odmítat.
[16] Nejvyšší správní soud konstatuje, že závěr městského soudu, že stěžovatel byl povinen podat žalobu se zaručeným elektronickým podpisem, byl správný. Nelze však již - za výše popsaných specifických okolností - akceptovat následný postup městského soudu spočívající v odmítnutí projednání žaloby za situace, kdy nebylo pochyb ani o osobě žalobce, resp. jeho zástupce, přičemž městský soud vůči stěžovateli činil úkony až do fáze, kdy stěžovatel vyslovil souhlas s postupem dle § 51 s. ř. s. Takový postup nelze označit, než za nepředvídatelný.
[17] Nejvyšší správní soud má za to, že skutkové okolnosti jsou obdobné jako ve věci, kterou posuzoval Ústavní soud v odkazovaném nálezu; Nejvyšší soud v tam posuzované věci nadto advokátovi stěžovatele zaslal vyrozumění, ve kterém mu sdělil, že jelikož podání nebylo do tří dnů doplněno předložením jeho originálu či písemným podáním, soud k němu nepřihlíží; protože v daném případě procesní úprava nepočítá s vydáním rozhodnutí, Nejvyšší soud pro svůj postup použil právě formu vyrozumění. Ústavní soud na to konstatoval: „(…) byl ve vyrozumění stěžovateli obsažený závěr Nejvyššího soudu, že advokát měl podat dovolání stěžovatele prostřednictvím své datové schránky podnikající fyzické osoby, věcně správný. Ústavně konformní však již nebyl následující postup Nejvyššího soudu spočívající v odmítnutí projednání předmětného dovolání. Jak totiž plyne z obecného rámce podaného shora, obecné soudy jsou povinny volit postup vstřícnější k právu jednotlivce na přístup k soudu. V nyní posuzované věci přitom Nejvyšší soud nemohl mít pochybnosti o výkladu obsahu podání stěžovatele (dovolání), když jeho námitka směřovala "pouze" ke způsobu doručení podání; konkrétně, zda bylo dovolání skutečně osobně posláno advokátem stěžovatele. Navíc, jak se podává i ze shora uvedeného, stěžovatel byl na základě podaného dovolání vyzván k zaplacení soudního poplatku (č. l. 386), který následně řádně uhradil (č. l. 388), obvodní soud vyzval k vyjádření žalovanou, která tak učinila (č. l. 393) a stěžovatel byl dne 15. 4. 2020 Nejvyšším soudem nejprve zpraven o tom, že v jeho věci bude rozhodovat senát č. 28 (č. l. 41 spisu Nejvyššího soudu), a následně dne 12. 5. 2020 o tom, že rozhodovat bude senát č. 33 (tamtéž, č. l. 43). Stěžovatel proto s ohledem na uvedené okolnosti oprávněně očekával, že jeho dovolání bylo podáno řádným způsobem a bude o něm rozhodováno. Postup Nejvyššího soudu, který po více než jednom roce stěžovateli sdělil, že se jeho dovoláním vůbec nebude zabývat s ohledem na způsob jeho doručení, proto nelze označit jinak nežli jako zcela nepředvídatelný.“
[18] Ústavní soud v citovaném nálezu mimo jiné zdůraznil, že obecné soudy jsou povinny volit postup vstřícnější k právu jednotlivce. Konstatoval: „(…) Nejvyšší soud zaujal při posuzování dovolání stěžovatele příliš restriktivní přístup, v jehož důsledku došlo k odepření soudní ochrany. Odmítl-li se totiž zabývat dovoláním kvůli tomu, že advokát obsahově jasné dovolání stěžovatele zaslal z datové schránky advokátní kanceláře (právnické osoby) bez elektronického podpisu, a nevyzval přitom advokáta k odstranění vad podání, přičemž v předchozím řízení byl tento postup soudy akceptován, odepřel stěžovateli právo na přístup k soudu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny.
[19] Z judikatury Ústavního soudu, jakož i z judikatury Nejvyššího správního soudu se podává, že právo na přístup k soudu není absolutní a podléhá některým zákonným omezením, jež jsou vtělena zejména do procesních předpisů; žádné z těchto (legitimních) omezení však nesmí být nepřiměřené a nesmí narušovat podstatu chráněného základního práva (viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 23. 6. 2016 ve věci Baka proti Maďarsku, č. stížnosti 20261/12, § 120) Z hlediska ochrany základních práv a svobod je nezbytné, aby jednotlivé podmínky, za nichž se lze soudní ochrany domáhat, sledovaly legitimní cíl a byly vůči tomuto cíli přiměřené [bod 27 stanoviska pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.)].
[20] Procesní předpisy musí soudy interpretovat a aplikovat tak, aby na účastníky řízení nebyly kladeny nepřiměřené, tj. nad rámec smyslu a účelu právní úpravy jdoucí požadavky, a nebylo tím fakticky bráněno realizaci práva na soudní ochranu (viz bod 27 nálezu sp. zn. IV. ÚS 410/20 ze dne 16. 6. 2020; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Přepjatý formalismus (či „procesní cynismus“) v postupu soudů je v rozporu s požadavkem zajištění efektivního a faktického přístupu k soudu (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 12. 11. 2002 ve věci Běleš a ostatní proti České republice, č. stížnosti 47273/99, § 50–51). Ze zákazu přepjatého formalismu na straně jedné a požadavku zachování právní jistoty na straně druhé vyplývá, že soudy se při uplatňování příslušných procesních pravidel musí vyvarovat jak excesivní rigidity, která by mohla ohrožovat materiální spravedlnost řízení jako celek, tak přílišné flexibility, jež by vedla k odstranění procesních požadavků stanovených zákonem a předvídatelnosti procesního postupu soudu (viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 31. 1. 2017 ve věci Hasan Tunç a další proti Turecku, č. stížnosti 19074/05, § 32–33).
[21] Nejvyšší správní soud dodává, že jakkoli se odklonil od závěrů druhého senátu vyjádřených v rozsudku sp. zn. 2 As 136/2016 (jakož i tam odkazované judikatury), nepovažoval v projednávané věci potřebné postupovat dle § 17 s. ř. s., neboť má za to, že závěry tam vyslovené, byly judikaturou Ústavního soudu překonány (viz usnesení rozšířeného senátu ze dne 29. 5. 2019, č. j. 10 As 2/2018-31, bod 22; usnesení rozšířeného senátu ze dne 11. 1. 2006, č. j. 2 Afs 66/2004-53, usnesení rozšířeného senátu ze dne 8. 7. 2008, č. j. 9 Afs 59/2007-56; shodně nález Ústavního soudu ze dne 14. 3. 2016, sp. zn. I. ÚS 2866/15, bod 19).
[22] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že napadené usnesení městského soudu z hlediska práva neobstojí, kasační stížnosti proto vyhověl a dle § 110 odst. 1 s. ř. s. usnesení městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení; v něm je vázán právním názorem vysloveným v tomto rozsudku. Městský soud současně rozhodne o nákladech řízení o kasační stížnosti.
P o u č e n í: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 5. května 2023
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu