5 As 400/2021- 28 - text
5 As 400/2021 - 30 pokračování
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Viktora Kučery a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobce: P. P., zast. JUDr. Emilem Flegelem, advokátem se sídlem K Chaloupkám 3170/2, Praha, proti žalovanému: Krajský úřad kraje Vysočina, se sídlem Žižkova 57, Jihlava, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. 11. 2021, č. j. 62 A 3/2021 23,
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.
[1] Kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhal zrušení shora označeného rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“), kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 4. 2021, č. j. KUJI 37019/2021; tímto rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání stěžovatele a potvrdil rozhodnutí Městského úřadu Pelhřimov (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 12. 2. 2021, č. j. OVVD/2025/2020 14 D 323/20, kterým byl stěžovatel uznán vinným z přestupku podle § 125c odst. 1 písm. f) bod 9 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění rozhodném pro projednávanou věc (stěžovatel v rozporu s § 29 odst. 1 zákona o silničním provozu vjel na železniční přejezd, přestože již bylo vidět nebo slyšet přijíždějící vlak nebo jiné drážní vozidlo nebo bylo slyšet jeho houkání nebo pískání), za což mu byla uložena pokuta ve výši 3500 Kč a zákaz činnosti – řízení motorových vozidel na dobu 2 měsíců.
[2] Ze správního spisu vyplynulo, že stěžovatel dne 26. 7. 2020 řídil nákladní vozidlo MAN RZ X po účelové komunikaci ve směru od statku k hrázi na obec Pelhřimov u místního rybníku Stráž (stěžovatel vezl cca 400 l mléka). U železničního přejezdu bez světelného a zvukového výstražného značení zastavil těsně před tímto železničním přejezdem, neboť z levé strany je výhled silně omezen hustými keři a stromy, poté vjel na železniční přejezd, přestože z levé strany přijížděl vlak, který dával zvukové znamení. Strojvedoucí P. K. před přejezdem zpomalil v souladu s právními předpisy jízdu vlaku na 40 km/h, a to ještě před obloukem (zatáčkou před přejezdem) na vzdálenost cca 300 m. Soustavně přitom dával návěst (používal vlakovou houkačku). Poté, co s vlakovou soupravou vjel do oblouku, viděl mlékárenský vůz, znovu zahoukal a současně zvedl rychločinné brždění a opustil místo v kabině. Přestože byl mimo kabinu, viděl, jak se nákladní vozidlo rozjelo a zastavilo za přejezdem. Vlak zastavil těsně před přejezdem cca 20 m. Strojvedoucí zkontroloval cestující, vystoupil z vlaku, šel za řidičem nákladního vozidla a poznamenal si RZ. Řidič nedbal pokynů strojvedoucího, nečekal na místě a odjel.
[3] Na základě oznámení strojvedoucího, které Policie České republiky zaslala správnímu orgánu I. stupně, bylo se stěžovatelem zahájeno správní řízení (na policii stěžovatel podal vysvětlení a popsal průběh události, potvrdil, že řídil uvedené nákladní vozidlo MAN). Správní orgán I. stupně vedl celkem tři ústní jednání. První se konalo dne 26. 10. 2020 (stěžovateli bylo předvolání doručeno dne 6. 10. 2020, v předvolání byl stěžovatel upozorněn na možnost vyjádřit se k podkladům pro vydání rozhodnutí). Na tomto ústním jednání byl vyslechnut strojvedoucí vlaku P. K., který potvrdil průběh celé události tak, jak byl uveden výše, přičemž doložil také záznam o události (hlášení) z interního systému Českých drah a fotografii z místa, na které je vidět nákladní auto (mlékárenská cisterna) stojící za přejezdem. V den konání ústního jednání (26. 10. 2020) byl správnímu orgánu I. stupně doručen e mail stěžovatele, ve kterém mj. uvedl: „Tímto se vzdávám práva účasti na ústním jednání nařízeném na 26. 10. 2020.“ Současně stěžovatel uvedl, že nákladní vozidlo neřídil, byl pouze na místě spolujezdce, řídit měla osoba jemu blízká. Totožné podání v písemné podobě bylo správnímu orgánu I. stupně následně doručeno dne 2. 11. 2020.
[4] Správní orgán poté nařídil druhé ústní jednání na den 2. 12. 2020, na které stěžovatele předvolal – toto předvolání bylo stěžovateli doručeno 30. 11. 2020 (i v tomto předvolání byl stěžovatel upozorněn na možnost vyjádřit se k podkladům pro vydání rozhodnutí). Na druhém jednání správní orgán I. stupně znovu vyslechl strojvedoucího vlaku, který potvrdil, že v nákladním vozidle byla pouze jedna osoba (poté, co přišel k vozidlu, řidič vystoupil, bagatelizoval své jednání a následně odjel). Na výslovný dotaz strojvedoucí uvedl, že nikdo jiný v kabině vozidla nebyl, řidiče by zcela jistě poznal, protože jej viděl a mluvil s ním.
[5] Následně správní orgán I. stupně nařídil třetí ústní jednání, které se konalo dne 15. 1. 2021, předvolání bylo stěžovateli doručeno dne 28. 12. 2020, přičemž stěžovatel byl opět upozorněn na možnost vyjádřit se k podkladům pro vydání rozhodnutí. Na toto jednání se dostavil zástupce stěžovatele, který si pořídil kopii spisového materiálu. Stěžovatel se však k podkladům pro vydání rozhodnutí nevyjádřil. Následně správní orgán I. stupně vydal rozhodnutí, proti němuž podal stěžovatel odvolání, které žalovaný žalobou napadeným rozhodnutím zamítl (viz výše).
[6] Proti rozhodnutí žalovaného podal stěžovatel žalobu, kterou krajský soud podle § 78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), jako nedůvodnou zamítl. Krajský soud připomněl, že byť nebyla u druhého předvolání k ústnímu jednání dodržena pětidenní lhůta k přípravě, tato skutečnost automaticky neznamená, že došlo k porušení veřejných subjektivních práv stěžovatele. Účelem ustanovení § 59 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), je umožnit účastníkům řízení přípravu na ústní jednání. Stěžovatel byl v dané věci seznámen s předmětem řízení, nedodržení pětidenní lhůty k přípravě k (v pořadí druhému) ústnímu jednání tak nezkrátilo jeho právo na obhajobu. Stěžovatel byl řádně předvolán na první ústní jednání, výslovně však uvedl, že se vzdává práva na jeho účasti. Byl také upozorněn na možnost vyjádřit se k podkladům pro vydání rozhodnutí, této možnosti však nevyužil. Nedostavil se ani na druhé jednání, o jehož konání věděl předem, byť ne s pětidenním předstihem. Na třetí jednání se pak dostavil zástupce stěžovatele, který si pořídil kopii celého spisového materiálu, avšak stěžovatel se k podkladům pro vydání rozhodnutí nevyjádřil. Krajský soud odkázal také na judikaturu trestních soudů, která akceptuje, že je li u obviněného zachována lhůta k přípravě k prvému nařízenému hlavnímu líčení, není nezbytně nutné poskytovat obviněnému další lhůtu k přípravě; krajský soud proto uzavřel, že stěžovatel na svých právech zkrácen nebyl.
[7] Stěžovatel napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností, ve které odkázal na § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. s tím, že řádné předvolání účastníka na jednání není „dobrodiním“ správního orgánu, ale zákonnou podmínkou pro to, aby se ústní jednání vůbec mohlo konat. Jeho přítomnost na jednání nebyla řádně zajištěna, proto byla jeho práva porušena, což v důsledku postihuje i zjištěný skutkový stav věci, který se stal podkladem pro vydání správního rozhodnutí. Stěžovatel nesouhlasil s vedením ústního jednání ve své nepřítomnosti, došlo tak k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Závěrem stěžovatel uvedl, že jeho případ nebylo možné přirovnávat k hlavnímu líčení, neboť v dané věci nebylo jednání odročeno; šlo o tři samostatná ústní jednání, na která musel být stěžovatel předvolán samostatně. Analogii s postupem trestních soudů nelze užívat v jeho neprospěch.
[8] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti zdůraznil, že rozsudek krajského soudu je věcně správný, proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud odmítl kasační stížnost jako nepřijatelnou.
[9] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že byla podána včas, směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je podání kasační stížnosti přípustné, a stěžovatel je řádně zastoupen (§ 105 odst. 2 s. ř. s.).
[10] S ohledem na skutečnost, že se jedná o věc, kterou před krajským soudem rozhodoval samosoudce, se Nejvyšší správní soud ve smyslu § 104a s. ř. s. dále zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle tohoto ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná. Novelou s. ř. s. provedenou zákonem č. 77/2021 Sb. (s účinností od 1. 4. 2021) byl totiž rozšířen okruh případů, při jejichž přezkumu Nejvyšší správní soud posuzuje přijatelnost kasační stížnosti.
Nově se nejedná jen o „věci mezinárodní ochrany“, nýbrž o všechny „věci, v nichž před krajským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce“. Tato změna však nezakládá žádný rozumný důvod měnit kritéria přijatelnosti kasační stížnosti (shodně již rozsudek NSS ze dne 10. 6. 2021, č. j. 1 As 124/2021 28, nebo ze dne 11. 6. 2021, č. j. 10 As 154/2021 23). Při rozhodování o (ne)přijatelnosti kasační stížnosti proto soud i nadále vychází z ustálených kritérií (viz usnesení NSS ze dne 16. 6. 2021, č. j.
9 As 83/2021 28, č. 4219/2021 Sb. NSS).
[11] Výklad zákonného pojmu „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti kasační stížnosti, provedl Nejvyšší správní soud již ve svém usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006
39, č. 933/2006 Sb. NSS. Podle citovaného usnesení je tedy kasační stížnost přijatelná v následujících typových případech: (1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou; (2) kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně; (3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikaturní odklon; (4) pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele.
[12] V nyní souzené věci Nejvyšší správní soud neshledal naplnění některého z výše uvedených typových případů a dospěl k závěru, že kasační stížnost není přijatelná.
[13] Stěžovatel napadal v kasační stížnosti především postup správního orgánu a hodnocení tohoto postupu krajským soudem. Vyjádřil přesvědčení, že v důsledku nedodržení pětidenní lhůty k přípravě na v pořadí druhé ústní jednání jej nebylo možné uznat vinným ze spáchaného přestupku.
[14] S ohledem na obsah kasační stížnosti, resp. odkaz stěžovatele na § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., Nejvyšší správní soud předně uvádí, že napadený rozsudek krajského soudu není nepřezkoumatelný. Z jeho odůvodnění je zcela zřejmé, jak soud rozhodl, co jej k výroku o zamítnutí podané žaloby vedlo, přičemž jeho výrok zcela odpovídá odůvodnění napadeného rozsudku, které je srozumitelné a jasné (k tomu srov. rozsudky NSS ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 75, č. 133/2004 Sb. NSS; ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 52). Rozsudek krajského soudu rovněž není nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů (k tomu srov. rozsudky NSS ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 73, č. 787/2006 Sb. NSS; ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 44, č. 689/2005 Sb. NSS.; či ze dne 25. 5. 2006, č. j. 2 Afs 154/2005 245).
[15] Pokud jde předvolání k ústnímu jednání, to upravuje § 80 odst. 4 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů, podle něhož k ústnímu jednání správní orgán předvolá účastníky řízení. Ústní jednání lze konat bez přítomnosti obviněného jen tehdy, jestliže byl řádně předvolán a souhlasí s konáním ústního jednání bez vlastní přítomnosti nebo pokud se na předvolání nedostaví bez náležité omluvy nebo bez dostatečného důvodu. Citované ustanovení však neupravuje lhůtu k předvolání účastníka, subsidiárně se zde uplatní § 59 správního řádu, který stanoví, že předvolání musí být písemné a doručuje se do vlastních rukou s dostatečným, zpravidla nejméně pětidenním předstihem.
[16] Otázkou předvolání k ústnímu jednání se Nejvyšší správní soud zabýval např. v rozsudku ze dne 22. 2. 2006, č. j. 1 As 19/2005 71, podle něhož byl li stěžovatel k ústnímu jednání řádně předvolán, avšak bez uvedení důvodu se nedostavil a nenavrhl žádný další termín pro konání ústního jednání, pak pouhé konstatování, že se z časových důvodů nemůže ústního jednání účastnit, není překážkou, pro kterou by správní orgán nemohl v řízení pokračovat a pro splnění podmínek § 74 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, i v nepřítomnosti obviněného věc projednat. Tímto „projednáním věci“ je přitom třeba rozumět nejen její projednání (např. za účasti případných svědků apod.), ale též rozhodnutí o věci.
[17] V rozsudku ze dne 9. 2. 2022, č. j. 6 As 15/2021 23, pak Nejvyšší správní soud uvedl, „stanoví li § 59 správního řádu, že předvolání k jednání je nutno předvolávané osobě doručit s dostatečným předstihem, zpravidla nejméně pětidenním, není vyloučeno, že vzhledem k povaze konkrétní věci bude jako dostatečná akceptována i lhůta kratší, při současném zachování smyslu a účelu, pro který byla tato lhůta stanovena. Tím je poskytnutí časového prostoru jednak k přípravě na jednání, jednak k organizaci osobních a pracovních povinností předvolávané osoby, aby nedošlo k jejich kolizi s termínem nařízeného ústního jednání.“
[18] Přeneseno na nyní projednávaný případ, stěžovatel byl řádně předvolán na první ústní jednání, což ve svém důsledku znamená, že správní orgán byl oprávněn ihned po jeho provedení ve věci rozhodnout (věc projednat). Správní orgán I. stupně po skončení prvního ústního jednání věc nerozhodl, s ohledem na tvrzení stěžovatele (vozidlo měla řídit jiná osoba) se rozhodl vést další ústní jednání, na které stěžovatele i svědka (strojvedoucího vlaku) opět předvolal.
[19] Byť byl k druhému ústnímu jednání stěžovatel předvolán pouze s dvoudenním předstihem, podstata přípravy jednání byla zachována – stěžovatel věděl o předmětu jednání, mohl se k jednání dostavit (žádnou omluvu správnímu orgánu nezaslal) a následně mu byla dána možnost seznámit se s podklady pro vydání rozhodnutí. Poté byl řádně předvolán ke třetímu ústnímu jednání, kam se dostavil pouze jeho zástupce, který si pořídil kopii správního spisu. Stěžovatel tak byl seznámen se všemi provedenými úkony, přesto se k věci nevyjádřil.
[20] Jak uvedl Nejvyšší správní soud v rozsudku č. j. 6 As 15/2021
23, ani samotný § 59 správního řádu nevylučuje, že vzhledem k povaze konkrétní věci bude jako dostatečná akceptována i lhůta kratší (srov. výslovné znění § 59 správního řádu „…zpravidla nejméně s pětidenním předstihem;“ důraz přidán). Podstatné je, aby byl zachován smysl této lhůty a účel, pro který byla stanovena.
[21] Ze shora uvedeného vyplývá, že v případě stěžovatele byl zachován smysl a účel, ke kterému pětidenní lhůta k přípravě na ústní jednání směřuje – o podstatě projednávané věci stěžovatel věděl (jednalo se v pořadí o druhé ústní jednání), stejně tak byl prostřednictvím svého zástupce, který si následně při třetím ústním jednání pořídil kopii spisu, seznámen se všemi provedenými úkony; k žádnému zkrácení jeho práv tedy nedošlo.
[22] O zkrácení jeho práv nesvědčí ani námitka týkající se přirovnání předvolání k ústnímu jednání k předvolání k hlavnímu líčení v trestním řízení, které krajský soud v napadeném rozsudku provedl. Toto přirovnání uvedl krajský soud v napadeném rozsudku toliko podpůrně (viz bod 27 odůvodnění rozsudku). Rozhodujícím v dané věci bylo to, že stěžovatel měl možnost vyjádřit se ke všem provedeným úkonům a měl možnost účastnit se dalších ústních jednání, žádné z těchto možností však nevyužil.
[23] Nejvyšší správní soud proto ve shodě s krajským soudem uzavírá, že nedodržením pětidenní lhůty k přípravě na druhé ústní jednání nedošlo k porušení stěžovatelových veřejných subjektivních práv. Z těchto důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele – nejedná se o otázku, která dosud nebyla řešena judikaturou, byla řešena rozdílně, případně vyžadovala učinit judikaturní odklon, a nejde ani o případ zásadního pochybení krajského soudu, které by mohlo mít dopad do jeho hmotněprávního postavení. Nejvyšší správní soud proto podanou kasační stížnost v souladu s § 104a odst. 1 s. ř. s. odmítl pro nepřijatelnost.
[24] Při rozhodování o nákladech řízení Nejvyšší správní soud vycházel z usnesení rozšířeného senátu ze dne 25. 3. 2021, č. j. 8 As 287/2020
33, č. 4170/2021 Sb. NSS, podle něhož je odmítnutí kasační stížnosti pro její nepřijatelnost, na rozdíl od jiných případů odmítnutí kasační stížnosti, druhem zjednodušeného meritorního přezkumu napadeného rozhodnutí krajského soudu. Výrok o náhradě nákladů řízení se tedy opírá o § 60 odst. 1 (nikoli odst. 3) ve spojení s § 120 s. ř. s. Úspěšnému žalovanému žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly, Nejvyšší správní soud mu proto náhradu nákladů nepřiznal.
Poučení:
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3, § 120 s. ř. s.). V Brně dne 10. listopadu 2022
JUDr. Viktor Kučera předseda senátu