Stěžovatelka dále namítá, že účtováno bylo
v souladu se zákonem, čímž nepřímo namítá
nesprávný výklad zákona ze strany krajského
soudu, podle něhož do povinnosti správně
účtovat spadá také povinnost vrátit spotřebiteli
na přijatou hotovost správnou finanční částku .
Ani tato námitka není důvodná . S výkladem § 3 odst . 1 písm . c) zákona
o ochraně spotřebitele, který provedl krajský
soud, se Nejvyšší správní soud ztotožňuje . Povinnost správně účtovat zjevně nezahrnuje
toliko papírově správné provedení součtu celkové ceny . Smyslem citovaného ustanovení je
zajistit, aby spotřebitel nebyl při placení ošizen,
tedy aby nezaplatil více, než byl podle ceníku
povinen . Účtováním se zde proto zjevně rozumí nejen proces kalkulace konečné ceny, nýbrž
také proces placení této ceny, zahrnující také
vydání správné částky na hotovost přijatou od
spotřebitele . Nevydání správné částky na přijatou hotovost je proto porušením citovaného ustanovení, tj . správním deliktem dle § 24
odst . 7 písm . a) zákona o ochraně spotřebitele . Nakonec považuje Nejvyšší správní soud za
nedůvodnou také námitku, že zákon nestanoví
lhůtu pro vrácení peněz, a proto musí spotřebitel učinit nejprve úkon k ukončení lhůty . Z argumentace stěžovatelky vyplývá, že povinnost
správně účtovat je vázána na neurčitou lhůtu,
jejíž ukončení je závislé na aktivním úkonu spotřebitele . Nebyl-li takový úkon proveden, nedošlo podle stěžovatelky k porušení § 3 odst . 1
písm . c) zákona o ochraně spotřebitele . a č . 103/2013 Sb .*) *) S účinností od 18. 12. 2015 změněn zákonem č. 314/2015. SBÍRKA ROZHOD NUTÍ N SS 10 /2016 Zákon o ochraně spotřebitele skutečně
v citovaném ustanovení nestanoví žádnou lhůtu ke splnění povinnosti správně účtovat . Tato
mezera v zákoně je ovšem pouze zdánlivá, neboť smysl § 3 odst . 1 písm . c) zákona o ochraně
spotřebitele podle názoru Nejvyššího správního soudu nenabízí žádnou jinou přijatelnou
interpretaci než takovou, že při účtování musí
prodávající vrátit správnou částku na přijatou
hotovost bez zbytečného odkladu, tj . prakticky
ihned, jakmile je to možné . Cíl zákona o ochraně spotřebitele jako celku je vyjádřen již v jeho
názvu – je jím zjevně ochrana spotřebitele .
Jeho § 3 odst . 1 písm . c) je proto nutno interpretovat tak, aby spotřebiteli byla poskytnuta
maximální ochrana proti nesprávnému účtování ze strany prodávajícího, včetně případného
nevrácení správné částky na přijatou hotovost .
Je pochopitelně nutno respektovat společenskou realitu, takže nelze vždy bezpodmínečně
žádat, aby číšník vrátil správnou částku okamžitě na místě . Nemá-li například požadovanou
hotovost u sebe, je pochopitelné, že ji musí nejprve vyzvednout na pokladně, u jiného zaměstnance a podobně . Vrácení částky na přijatou
platbu ovšem musí být automatismem, nikoliv
zdlouhavým procesem vyžadujícím další aktivní jednání spotřebitele . Není žádný důvod pro
to, aby prodávající s vrácením částky otálel delší dobu (za kterou Nejvyšší správní soud deset
minut zcela jistě považuje) nebo aby snad čekal na výslovné požádání o vrácení částky . Byť
tedy byla v projednávané věci správná částka
po upozornění ze strany inspektorů vrácena,
je nutno několikaminutové otálení (bez ohledu
na zavinění číšníka) považovat za porušení povinnosti správně účtovat . Samotná skutečnost, že žadatel o mezinárodní ochranu nerespektoval pravomocné a vykonatelné rozhodnutí o správním vyhoštění, nepostačuje k závěru o tom, že
tento žadatel představuje nebezpečí pro veřejný pořádek ve smyslu § 46a odst. 1
písm. c) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu.
Stěžovatelka dále namítá, že účtováno bylo
v souladu se zákonem, čímž nepřímo namítá
nesprávný výklad zákona ze strany krajského
soudu, podle něhož do povinnosti správně
účtovat spadá také povinnost vrátit spotřebiteli
na přijatou hotovost správnou finanční částku .
Ani tato námitka není důvodná . S výkladem § 3 odst . 1 písm . c) zákona
o ochraně spotřebitele, který provedl krajský
soud, se Nejvyšší správní soud ztotožňuje . Povinnost správně účtovat zjevně nezahrnuje
toliko papírově správné provedení součtu celkové ceny . Smyslem citovaného ustanovení je
zajistit, aby spotřebitel nebyl při placení ošizen,
tedy aby nezaplatil více, než byl podle ceníku
povinen . Účtováním se zde proto zjevně rozumí nejen proces kalkulace konečné ceny, nýbrž
také proces placení této ceny, zahrnující také
vydání správné částky na hotovost přijatou od
spotřebitele . Nevydání správné částky na přijatou hotovost je proto porušením citovaného ustanovení, tj . správním deliktem dle § 24
odst . 7 písm . a) zákona o ochraně spotřebitele . Nakonec považuje Nejvyšší správní soud za
nedůvodnou také námitku, že zákon nestanoví
lhůtu pro vrácení peněz, a proto musí spotřebitel učinit nejprve úkon k ukončení lhůty . Z argumentace stěžovatelky vyplývá, že povinnost
správně účtovat je vázána na neurčitou lhůtu,
jejíž ukončení je závislé na aktivním úkonu spotřebitele . Nebyl-li takový úkon proveden, nedošlo podle stěžovatelky k porušení § 3 odst . 1
písm . c) zákona o ochraně spotřebitele . a č . 103/2013 Sb .*) *) S účinností od 18. 12. 2015 změněn zákonem č. 314/2015. SBÍRKA ROZHOD NUTÍ N SS 10 /2016 Zákon o ochraně spotřebitele skutečně
v citovaném ustanovení nestanoví žádnou lhůtu ke splnění povinnosti správně účtovat . Tato
mezera v zákoně je ovšem pouze zdánlivá, neboť smysl § 3 odst . 1 písm . c) zákona o ochraně
spotřebitele podle názoru Nejvyššího správního soudu nenabízí žádnou jinou přijatelnou
interpretaci než takovou, že při účtování musí
prodávající vrátit správnou částku na přijatou
hotovost bez zbytečného odkladu, tj . prakticky
ihned, jakmile je to možné . Cíl zákona o ochraně spotřebitele jako celku je vyjádřen již v jeho
názvu – je jím zjevně ochrana spotřebitele .
Jeho § 3 odst . 1 písm . c) je proto nutno interpretovat tak, aby spotřebiteli byla poskytnuta
maximální ochrana proti nesprávnému účtování ze strany prodávajícího, včetně případného
nevrácení správné částky na přijatou hotovost .
Je pochopitelně nutno respektovat společenskou realitu, takže nelze vždy bezpodmínečně
žádat, aby číšník vrátil správnou částku okamžitě na místě . Nemá-li například požadovanou
hotovost u sebe, je pochopitelné, že ji musí nejprve vyzvednout na pokladně, u jiného zaměstnance a podobně . Vrácení částky na přijatou
platbu ovšem musí být automatismem, nikoliv
zdlouhavým procesem vyžadujícím další aktivní jednání spotřebitele . Není žádný důvod pro
to, aby prodávající s vrácením částky otálel delší dobu (za kterou Nejvyšší správní soud deset
minut zcela jistě považuje) nebo aby snad čekal na výslovné požádání o vrácení částky . Byť
tedy byla v projednávané věci správná částka
po upozornění ze strany inspektorů vrácena,
je nutno několikaminutové otálení (bez ohledu
na zavinění číšníka) považovat za porušení povinnosti správně účtovat . Samotná skutečnost, že žadatel o mezinárodní ochranu nerespektoval pravomocné a vykonatelné rozhodnutí o správním vyhoštění, nepostačuje k závěru o tom, že
tento žadatel představuje nebezpečí pro veřejný pořádek ve smyslu § 46a odst. 1
písm. c) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu.
Věc: Mykhailo B . (Ukrajina) proti Ministerstvu vnitra o zajištění ve věci mezinárodní ochrany,
o kasační stížnosti žalobce .
Rozhodnutím Policie ČR, Krajského ředitelství policie hl . m . Prahy, ze dne 8 . 7 .
2013 bylo žalobci uloženo správní vyhoštění dle § 119 odst . 1 písm . e) bodu 2 zákona
č . 326/1999 Sb ., o pobytu cizinců na území
České republiky (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), a stanovena doba, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie v délce jednoho roku . Dle
odůvodnění tohoto rozhodnutí pobýval žalobce na území České republiky bez platného
povolení k pobytu od 22 . 2 . 2013 do 8 . 7 . 2013
(dne 20 . 10 . 2012 podal žádost o prodloužení platnosti povolení k pobytu a následně
opakovanou žádost, přičemž obě tato řízení
byla zastavena a žalobce podal třetí žádost
dne 8 . 8 . 2012) . Žalobce podal proti rozhodnutí o správním vyhoštění ze dne 8 . 7 . 2013
odvolání, které bylo zamítnuto a rozhodnutí
o správním vyhoštění potvrzeno, a poté žalobu k Městskému soudu v Praze, jenž ji zamítl . Ke kasační stížnosti žalobce byl ovšem
rozsudek Městského soudu v Praze Nejvyšším správním soudem zrušen . Poté Městský
soud v Praze zrušil rozhodnutí odvolacího orgánu, který však odvolání žalobce dne 26 . 2 .
2015 opětovně zamítl a potvrdil rozhodnutí
o správním vyhoštění . I toto rozhodnutí žalobce napadl žalobou, kterou Městský soud
v Praze zamítl rozsudkem ze dne 5 . 6 . 2015,
čj . 2 A 24/2015–32, a o kasační stížnosti žalobce proti tomuto rozsudku městského soudu v době řízení před krajským soudem rozhodnuto nebylo . Rozhodnutím Policie ČR,
Krajského ředitelství policie hl . m . Prahy, ze
dne 28 . 10 . 2015 byl žalobce zajištěn dle § 124
odst . 1 písm . c) zákona o pobytu cizinců za
účelem správního vyhoštění . Dne 4 . 11 . 2015
pak žalobce podal žádost o udělení mezinárodní ochrany .
sudkem ze dne 5 . 6 . 2015,
čj . 2 A 24/2015–32, a o kasační stížnosti žalobce proti tomuto rozsudku městského soudu v době řízení před krajským soudem rozhodnuto nebylo . Rozhodnutím Policie ČR,
Krajského ředitelství policie hl . m . Prahy, ze
dne 28 . 10 . 2015 byl žalobce zajištěn dle § 124
odst . 1 písm . c) zákona o pobytu cizinců za
účelem správního vyhoštění . Dne 4 . 11 . 2015
pak žalobce podal žádost o udělení mezinárodní ochrany .
Dále krajský soud uvedl, že za situace, kdy
bylo odvolání žalobce proti rozhodnutí o uložení správního vyhoštění odvolacím orgánem
opětovně zamítnuto a zamítnuta byla i jeho
žaloba rozsudkem Městského soudu v Praze
ze dne 5 . 6 . 2015, čj . 2 A 24/2015–32, bylo
rozhodnutí o správním vyhoštění ze dne 8 . 7 .
2013 pravomocné a vykonatelné, avšak žalobce jej nerespektoval . Nelegální pobyt je dle
názoru krajského soudu nepochybně narušením veřejného pořádku, avšak sám o sobě
nemůže být považován za závažné ohrožení
některého ze základních zájmů společnosti . V daném případě však bylo žalobci již za
nelegální pobyt uloženo správní vyhoštění
rozhodnutím, které doposud nerespektoval .
Žalobce se tak odmítl podřídit rozhodnutí
správního orgánu, v čemž je nutno spatřovat
ono narušení veřejného pořádku ve smyslu
§ 46a odst . 1 písm . c) zákona o azylu . Dle krajského soudu přitom Nejvyšší správní soud vyslovil v tomto směru v rozsudku ze dne 30 . 9 .
2015, čj . 1 Azs 193/2015-29, názor, podle něhož veřejný pořádek lze ztotožnit s dodržováním právních norem či dalších pravidel
společenského chování, s jejichž respektováním většina společnosti souhlasí a souhlasí
i s tím, aby jejich porušení bylo sankcionováno . Jestliže se tedy žalobce zdržoval nadále na
území České republiky v době, kdy rozhodnutí o správním vyhoštění bylo pravomocné
a vykonatelné, jednal v rozporu s vůlí správního orgánu, a tím veřejný pořádek narušil .
Krajský soud dovodil, že setrvání cizince na
území České republiky poté, co se stalo vykonatelným rozhodnutí o jeho správním vyhoštění, je nepochybně závažnějším jednáním,
SB ÍRKA ROZHODNUTÍ NSS 10/2 016
jich porušení bylo sankcionováno . Jestliže se tedy žalobce zdržoval nadále na
území České republiky v době, kdy rozhodnutí o správním vyhoštění bylo pravomocné
a vykonatelné, jednal v rozporu s vůlí správního orgánu, a tím veřejný pořádek narušil .
Krajský soud dovodil, že setrvání cizince na
území České republiky poté, co se stalo vykonatelným rozhodnutí o jeho správním vyhoštění, je nepochybně závažnějším jednáním,
SB ÍRKA ROZHODNUTÍ NSS 10/2 016
než když se zdržuje na území České republiky po skončení platnosti povolení k pobytu .
Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu
ze dne 27 . 11 . 2014, čj . 7 Azs 193/2014-44,
přitom v případech, kdy má intenzita porušování právního řádu trestněprávní dimenzi,
je mimo pochybnost, že cizinec představuje
nebezpečí pro veřejný pořádek . Krajský soud
k tomu dodal, že nerespektování rozhodnutí
o uložení správního vyhoštění je úmyslným
jednáním vykazujícím znaky skutkové podstaty trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí dle § 337 trestního zákoníku .
Jestliže pak žalobce v doplnění žaloby odkazoval na rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 5 . 2 . 2014, čj . 1 Azs 21/2013-50,
pak názor v něm vyslovený byl překonán již
zmiňovaným rozhodnutím téhož senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 30 . 9 . 2015,
čj . 1 Azs 193/2015-29, neboť judikatura Nejvyššího správního soudu se v tomto směru
vyvíjí a krajský soud opřel svůj názor o judikaturu aktuální .
Žalobce (stěžovatel) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost . Uvedl,
že krajský soud nesprávně posoudil stěžejní
žalobní námitku spočívající v tom, že jeho
jednání nepředstavovalo narušení veřejného přádku . Stěžovatel již v žalobě podrobně
popsal, že po nabytí právní moci a vykonatelnosti rozhodnutí o správním vyhoštění pobýval na území České republiky v důsledku
mylného přesvědčení o odkladném účinku
kasační stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5 . 6 . 2015, čj . 2 A
24/2015-32, kterým tento soud opětovně
zamítl jeho žalobu proti rozhodnutí správního orgánu II . stupně o odvolání proti rozhodnutí o správním vyhoštění . O odkladném
účinku jej nesprávně informoval jeho zmocněnec, jenž nebyl advokátem . S ohledem na
takto podanou informaci a průběh dřívějších
řízení před správními soudy důvěřoval stěžovatel tomu, že se na zdejším území nachází
legálně; pokud by měl správné informace, jistě by o přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti požádal . Na stěžovatele tudíž nelze
nahlížet tak, že vědomě nerespektoval vykonatelné rozhodnutí o správním vyhoštění .
SBÍRKA ROZHOD NUTÍ N SS 10 /2016
esprávně informoval jeho zmocněnec, jenž nebyl advokátem . S ohledem na
takto podanou informaci a průběh dřívějších
řízení před správními soudy důvěřoval stěžovatel tomu, že se na zdejším území nachází
legálně; pokud by měl správné informace, jistě by o přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti požádal . Na stěžovatele tudíž nelze
nahlížet tak, že vědomě nerespektoval vykonatelné rozhodnutí o správním vyhoštění .
SBÍRKA ROZHOD NUTÍ N SS 10 /2016
Stěžovatel také popřel, že by naplnil skutkovou podstatu trestného činu dle § 337
trestního zákoníku z roku 2009, jak dovozuje krajský soud, a že by v jeho případě došlo
k narušení veřejného pořádku, resp . že by
on sám představoval nebezpečí pro veřejný pořádek . Odkázal zejména na usnesení
rozšířeného senátu Nejvyššího správního
soudu ze dne 26 . 7 . 2011, čj . 3 As 4/2010-151,
č . 2420/2011 Sb . NSS, a rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 5 . 2 . 2014, čj . 1 Azs
21/2013-50 .
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti
uvedl, že krajský soud věc posoudil správně,
a zároveň odkázal na obsah správního spisu
a své vyjádření k podané žalobě . Upozornil
také na to, že stěžovateli nebyla rozhodnutím
žalovaného ze dne 11 . 12 . 2015 udělena mezinárodní ochrana a žaloba proti tomuto rozhodnutí je projednávána Krajským soudem
v Ostravě pod sp . zn . 63 Az 9/2015 .
Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek
Krajského soudu v Ostravě a rozhodnutí žalovaného a věc vrátil žalovanému k dalšímu
řízení .
Z odůvodnění:
Rozhodnou otázku, zda bylo v případě
stěžovatele zajištění dle § 46a odst . 1 písm . c)
a odst . 2 zákona o azylu zákonné, posoudil
Nejvyšší správní soud takto .
Jak již bylo řečeno, z obsahu správního
spisu vyplývá, že rozhodnutím správního
orgánu I . stupně ze dne 28 . 10 . 2015 byl stěžovatel zajištěn podle § 124 odst . 1 písm . c)
zákona o pobytu cizinců za účelem správního
vyhoštění . Doba jeho zajištění byla stanovena
na 30 dnů ode dne omezení osobní svobody .
Následně stěžovatel dne 4 . 11 . 2015 požádal o mezinárodní ochranu a žalovaný nyní
napadeným rozhodnutím ze dne 5 . 11 . 2015
uložil stěžovateli povinnost setrvat v Zařízení
pro zajištění cizinců Vyšní Lhoty podle § 46a
odst . 1 písm . c) a odst . 2 zákona o azylu až do
vycestování, maximálně však do 22 . 2 . 2016 .
K tzv . „přezajištění“ cizince podle zákona o azylu ve znění účinném od 1 . 5 . 2013 do
17 . 12 . 2015 docházelo za situace, kdy cizinec
Následně stěžovatel dne 4 . 11 . 2015 požádal o mezinárodní ochranu a žalovaný nyní
napadeným rozhodnutím ze dne 5 . 11 . 2015
uložil stěžovateli povinnost setrvat v Zařízení
pro zajištění cizinců Vyšní Lhoty podle § 46a
odst . 1 písm . c) a odst . 2 zákona o azylu až do
vycestování, maximálně však do 22 . 2 . 2016 .
K tzv . „přezajištění“ cizince podle zákona o azylu ve znění účinném od 1 . 5 . 2013 do
17 . 12 . 2015 docházelo za situace, kdy cizinec
zajištěný podle zákona o pobytu cizinců podal v době zajištění žádost o udělení mezinárodní ochrany, a byl-li dán některý z důvodů
předvídaných v § 46a odst . 1 písm . a), b)
nebo c) zákona o azylu . V dané věci žalovaný dovodil, že je důvodné se domnívat, že by
stěžovatel mohl představovat nebezpečí pro
veřejný pořádek . Proto mu uložil povinnost
setrvat v zařízení pro zajištění cizinců podle
§ 46a odst . 1 písm . c) a odst . 2 zákona o azylu . K omezení osobní svobody stěžovatele
tak došlo v režimu zákona o azylu, zatímco
zajištění v režimu zákona o pobytu cizinců
bylo dle § 127 odst . 1 písm . f) tohoto zákona
ukončeno .
Otázkou výkladu § 46a odst . 1 písm . c) zákona o azylu ve znění účinném od 1 . 5 . 2013
do 17 . 12 . 2015 se podrobně zabýval Nejvyšší
správní soud v rozsudku ze dne 17 . 9 . 2013,
čj . 5 Azs 13/2013-30, č . 2950/2014 Sb . NSS,
přičemž v souladu s usnesením rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 26 . 7 . 2011, čj . 3 As 4/2010-151,
č . 2420/2011 Sb . NSS, jež se věnovalo výkladu
pojmu závažné narušení veřejného pořádku
v kontextu zákona o pobytu cizinců [zejména
§ 119 odst . 2 písm . b) tohoto zákona], a v souladu s judikaturou Soudního dvora EU k dané
otázce, přijaté v oblasti volného pohybu osob
v rámci Evropské unie a imigračního a azylového práva EU a citované v obou těchto
rozhodnutích Nejvyššího správního soudu,
dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že „za
nebezpečí pro veřejný pořádek ve smyslu
§ 46a odst. 1 písm. c) zákona o azylu je třeba
považovat pouze hrozbu takového jednání,
které bude představovat skutečné, aktuální
a dostatečně závažné ohrožení některého
ze základních zájmů společnosti, přičemž
je nutno zohlednit individuální okolnosti
života cizince a přihlédnout k jeho celkové
životní situaci“ (viz rovněž rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 16 . 12 . 2013,
čj . 5 Azs 17/2013-22, ze dne 8 . 4 . 2015, čj . 5
Azs 57/2015-18, a ze dne 12 . 2 . 2016, čj . 5 Azs
16/2016-32) .
Ze závěrů citovaných rozhodnutí Nejvyššího správního soudu vycházel zdejší
soud i při posuzování námitek uplatněných
jmů společnosti, přičemž
je nutno zohlednit individuální okolnosti
života cizince a přihlédnout k jeho celkové
životní situaci“ (viz rovněž rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 16 . 12 . 2013,
čj . 5 Azs 17/2013-22, ze dne 8 . 4 . 2015, čj . 5
Azs 57/2015-18, a ze dne 12 . 2 . 2016, čj . 5 Azs
16/2016-32) .
Ze závěrů citovaných rozhodnutí Nejvyššího správního soudu vycházel zdejší
soud i při posuzování námitek uplatněných
v předmětné kasační stížnosti, byť žalobou
napadené rozhodnutí spadá již do období po
20 . 7 . 2015, kdy uplynula lhůta pro transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady
2013/33/EU, kterou se stanoví normy pro přijímání žadatelů o mezinárodní ochranu (dále
jen „nová přijímací směrnice“), a zároveň do
období před 18 . 12 . 2015, kdy nabyla účinnosti novela zákona o azylu provedená zákonem
č . 314/2015 Sb ., neboť uvedený závěr vyplývající z citované judikatury zůstává nedotčen
i poté, kdy se nová přijímací směrnice stala
pro ČR závaznou [jak již bylo uvedeno v citovaném rozsudku ze dne 17 . 9 . 2013, čj . 5 Azs
13/2013-30, č . 2950/2014 Sb . NSS, „čl. 8 odst. 3
písm. e) nové přijímací směrnice přebírá
[předmětný] důvod zajištění žadatele o mezinárodní ochranu v jeho obecné formulaci,
,vyžaduje-li to ochrana národní bezpečnosti
nebo veřejného pořádku‘ “, a tedy výklad tohoto ustanovení je třeba i nadále dovozovat
z dosavadní judikatury Soudního dvora EU,
případně na ni navazující vnitrostátní judikatury, vztahující se k tomuto obecnému pojmu
unijního práva] .
V případě stěžovatele je nesporné, že již
v minulosti mu bylo uloženo správní vyhoštění, a to rozhodnutím správního orgánu
I . stupně ze dne 8 . 7 . 2013, přičemž odvolání proti tomuto rozhodnutí bylo zamítnuto
rozhodnutím správního orgánu II . stupně ze
dne 26 . 2 . 2015 a správní rozhodnutí prvního
stupně bylo potvrzeno . Žalobu stěžovatele
proti tomuto rozhodnutí zamítl Městský soud
v Praze rozsudkem ze dne 5 . 6 . 2015, čj . 2 A
24/2015-32 (kasační stížnost ve věci mezitím
zamítl Nejvyšší správní soud rozsudkem ze
dne 17 . 2 . 2016, čj . 8 Azs 120/2015-85) .
Nejvyšší správní soud ovšem v mnoha
rozhodnutích, např . v rozsudcích ze dne 16 .
12 . 2013, čj . 5 Azs 17/2013-22, ze dne 5 . 2 .
2014, čj . 1 Azs 21/2013-50, a ze dne 16 . 4 . 2015,
čj . 7 Azs 71/2015-31, vyjádřil názor, že samotný nelegální pobyt cizince, byť ve spojení
s nerespektováním rozhodnutí o správním
vyhoštění, nepostačuje pro závěr, že cizinec
představuje nebezpečí pro veřejný pořádek .
Konkrétně ve zmíněném rozsudku ze dne
5 . 2 . 2014, čj . 1 Azs 21/2013-50, zdejší soud
SB ÍRKA ROZHODNUTÍ NSS 10/2 016
konstatoval, že „samotná skutečnost nelegálního pobytu a nepodrobení se rozhodnutí
o správním vyhoštění, resp. v obecné rovině
nedodržování předpisů upravujících pobyt
cizinců na území České republiky, v souladu s výše citovanou judikaturou nemůže
představovat skutečné, aktuální a závažné
ohrožení některého ze základních zájmů
společnosti“ .
dku ze dne
5 . 2 . 2014, čj . 1 Azs 21/2013-50, zdejší soud
SB ÍRKA ROZHODNUTÍ NSS 10/2 016
konstatoval, že „samotná skutečnost nelegálního pobytu a nepodrobení se rozhodnutí
o správním vyhoštění, resp. v obecné rovině
nedodržování předpisů upravujících pobyt
cizinců na území České republiky, v souladu s výše citovanou judikaturou nemůže
představovat skutečné, aktuální a závažné
ohrožení některého ze základních zájmů
společnosti“ .
Z rozhodnutí žalovaného i z rozsudku
krajského soudu ovšem vyplývá, že stěžovatel má představovat nebezpečí pro veřejný
pořádek právě s ohledem na svůj nelegální
pobyt na území České republiky, resp . z důvodu nerespektování rozhodnutí o správním
vyhoštění . Tento závěr je, jak vyplývá z výše
uvedeného, nesprávný . Jak žalovaný, tak
i krajský soud tudíž pochybili, pokud dospěli k závěru, že nelegální pobyt stěžovatele na
území České republiky a nerespektování rozhodnutí o jeho správním vyhoštění představuje nebezpečí pro veřejný pořádek .
Je sice skutečností, že Nejvyšší správní soud ve své judikatuře již konstatoval, že
v případech, kdy intenzita porušování právního řádu má trestněprávní dimenzi, představuje cizinec nebezpečí pro veřejný pořádek
(viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze
dne 16 . 1 . 2014, čj . 2 Azs 10/2013-62, ze dne
19 . 2 . 2014, čj . 3 Azs 25/2013-39, a ze dne 21 . 5 .
2014, čj . 6 Azs 33/2014-45), ve všech těchto
případech se však vždy jednalo o trestné činy,
pro které byl cizinec pravomocně odsouzen .
V případě stěžovatele však ze správního spisu
nevyplývá, že by byl odsouzen v trestním řízení, nebo že by proti němu vůbec bylo trestní řízení zahájeno (naopak lze ze správního
spisu dovodit, že příslušný státní zástupce
nedal souhlas se zadržením stěžovatele ani
s vedením zkráceného přípravného řízení) .
Je možné říci, že i při posuzování, zda cizinec, resp . žadatel o mezinárodní ochranu,
který byl pravomocně odsouzen za trestný
čin, představuje nebezpečí pro veřejný pořádek, je třeba zvažovat individuální okolnosti
daného případu . Pochybení krajského soudu
ovšem vyplývá i z jeho závěru, že stěžovatel
nerespektováním rozhodnutí o správním
vyhoštění naplnil znaky skutkové podstaty
SBÍRKA ROZHOD NUTÍ N SS 10 /2016
zkráceného přípravného řízení) .
Je možné říci, že i při posuzování, zda cizinec, resp . žadatel o mezinárodní ochranu,
který byl pravomocně odsouzen za trestný
čin, představuje nebezpečí pro veřejný pořádek, je třeba zvažovat individuální okolnosti
daného případu . Pochybení krajského soudu
ovšem vyplývá i z jeho závěru, že stěžovatel
nerespektováním rozhodnutí o správním
vyhoštění naplnil znaky skutkové podstaty
SBÍRKA ROZHOD NUTÍ N SS 10 /2016
trestného činu dle § 337 trestního zákoníku z roku 2009 . Toto tvrzení je v rozporu
s principem presumpce neviny dle čl . 40
odst . 2 Listiny základních práv a svobod (dále
jen „Listina“) a zároveň je v rozporu i s § 52
odst . 2 s . ř . s ., dle něhož si soud ve správním
soudnictví nemůže bez dalšího sám učinit
úsudek o tom, že byl spáchán trestný čin
a kdo jej spáchal . V této souvislosti je možné upozornit např . na aktuální nález Ústavního soudu ze dne 27 . 1 . 2016, sp . zn . I . ÚS
1965/15, dle něhož „[p]řestože čl. 40 odst. 2
Listiny hovoří o osobě, proti níž ,je vedeno
trestní řízení‘, musí stát ctít presumpci neviny i předtím, než vůči dotčenému jednotlivci
takové řízení zahájí. Jinými slovy, stát nemůže s nikým jednat jako s osobou vinnou
z trestného činu, pokud o vině pravomocně
nerozhodl soud. Pokud se totiž nevina presumuje po zahájení trestního řízení, kdy již
zpravidla byly zjištěny skutečnosti nasvědčující tomu, že byl spáchán trestný čin, tím
spíše je třeba nevinu presumovat tehdy, dokud žádné takové skutečnosti předepsaným
způsobem zjištěny nebyly. Navíc je třeba
vykládat čl. 40 odst. 2 Listiny ve světle čl. 40
odst. 1 Listiny, podle něhož ,[j]en soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy’ . Tento
soud samozřejmě musí respektovat záruky
stanovené v hlavě páté Listiny, proto o vině
může rozhodnout jen zákonný soudce dle
čl. 38 odst. 1 Listiny. […] Obecné soudy jsou
povinny ve svém rozhodování vycházet
z toho, že státní orgány, zejména pak soudy,
jsou povinny respektovat presumpci neviny
ve všech řízeních, tedy i v jiném řízení než
v tom, v němž je příslušný trestný čin projednáván. I v těchto řízeních se musejí zdržet
prohlášení, z nichž vyplývá, že považují určitou osobu za vinnou trestným činem, ačkoliv o vině této osoby nebylo žádným soudem pravomocně rozhodnuto. Postup, který
neodpovídá tomuto pravidlu, je neústavní
pro rozpor s čl. 40 odst. 2 Listiny (presumpce
neviny) .“
Pokud se při formulování svých závěrů
krajský soud výslovně opřel o rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30 . 9 . 2015,
čj . 1 Azs 193/2015-29, pak je třeba uvést, že
musejí zdržet
prohlášení, z nichž vyplývá, že považují určitou osobu za vinnou trestným činem, ačkoliv o vině této osoby nebylo žádným soudem pravomocně rozhodnuto. Postup, který
neodpovídá tomuto pravidlu, je neústavní
pro rozpor s čl. 40 odst. 2 Listiny (presumpce
neviny) .“
Pokud se při formulování svých závěrů
krajský soud výslovně opřel o rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30 . 9 . 2015,
čj . 1 Azs 193/2015-29, pak je třeba uvést, že
ani tento postup nebyl prost pochybení . Jak
již bylo řečeno, ustálená judikatura Nejvyššího správního soudu, opírající se o usnesení
rozšířeného senátu ze dne 26 . 7 . 2011, čj . 3 As
4/2010-151, vychází z toho, že samotná skutečnost nelegálního pobytu a nepodrobení
se rozhodnutí o správním vyhoštění nepředstavuje skutečné, aktuální a závažné ohrožení
některého ze základních zájmů společnosti, tedy ani veřejného pořádku . V případě
rozsudku Nejvyššího správního soudu ze
dne 30 . 9 . 2015, čj . 1 Azs 193/2015-29, sice
Nejvyšší správní soud zmínil, že daný žadatel o mezinárodní ochranu představoval
nebezpečí pro veřejný pořádek i s ohledem
na nerespektování rozhodnutí o správním
vyhoštění, od nyní projednávaného případu
se ovšem uvedená věc podstatně lišila tím, že
bylo zjištěno, že žadatel „opakovaně maří výkon jak správního vyhoštění, tak i vyhoštění
soudního, uděleného mu v rámci trestního
řízení“ , přičemž žadatel „úmyslně nerespektoval, jinými slovy mařil, vůli správních
orgánů a ani přijatelným způsobem nevysvětlil, proč tak učinil“ . V nyní posuzované
věci se ovšem nejednalo o opakované maření
správního, a tím méně pak soudního vyhoštění, nebyla pravomocně vyslovena vina stěžovatele v trestním řízení, a stěžovatel nadto
tvrdil, že jeho nezákonný pobyt na území ČR
nebyl úmyslný, přičemž uváděl důvody, proč
se domníval, že na území ČR pobývá legálně,
a toto jeho vysvětlení alespoň prima facie působilo logicky a soudržně .
Co se týká krajským soudem uváděného
vývoje judikatury Nejvyššího správního soudu směřujícího údajně k tomu, že samotné
porušení pobytového režimu či nerespektování rozhodnutí o správním vyhoštění
by mělo znamenat, že cizinec, resp . žadatel
o mezinárodní ochranu, představuje nebezpečí pro veřejný pořádek, je třeba konstatovat, že takový tvrzený vývoj judikatury by
znamenal popření a odklonění se od názorů
přijatých v ustálené judikatuře zdejšího soudu vycházející z již zmiňovaného rozhodnutí
rozšířeného senátu a tam citované judikatury
Soudního dvora EU . Takový „vývoj“ rozhodovací činnosti Nejvyššího správního soudu
ím vyhoštění
by mělo znamenat, že cizinec, resp . žadatel
o mezinárodní ochranu, představuje nebezpečí pro veřejný pořádek, je třeba konstatovat, že takový tvrzený vývoj judikatury by
znamenal popření a odklonění se od názorů
přijatých v ustálené judikatuře zdejšího soudu vycházející z již zmiňovaného rozhodnutí
rozšířeného senátu a tam citované judikatury
Soudního dvora EU . Takový „vývoj“ rozhodovací činnosti Nejvyššího správního soudu
by si vyžadoval přinejmenším uplatnění postupu dle § 17 odst . 1 s . ř . s ., tedy opětovné
postoupení dané otázky k rozhodnutí rozšířenému senátu Nejvyššího správního soudu .
Pokud tedy závěry vyslovené v rozsudku ze
dne 30 . 9 . 2015, čj . 1 Azs 193/2015-29, nemají
být interpretovány jako exces z rozhodovací
činnosti Nejvyššího správního soudu (a takové rozhodnutí by pak jen stěží mohlo být
oporou pro závěry krajského soudu v nyní
posuzované věci), je třeba vycházet z toho, že
skutečný smysl tohoto rozsudku je jiný a krajský soud pouze přehlédl konkrétní skutkové
a právní okolnosti tehdy řešeného případu, jimiž se lišil od případu nynějšího stěžovatele .
Obecně je pak možné k věci poznamenat,
že § 46a odst . 1 písm . c) byl do zákona o azylu
doplněn zákonem č . 379/2007 Sb . s účinností od 21 . 12 . 2007 . Původně toto ustanovení
umožňovalo zajistit žadatele o udělení mezinárodní ochrany pouze tehdy, existoval-li důvodný předpoklad, že by mohl představovat
nebezpečí pro bezpečnost státu . Následně
bylo ovšem toto ustanovení s účinností od
1 . 5 . 2013 změněno zákonem č . 103/2013 Sb .
tak, že Ministerstvo vnitra bylo oprávněno
rozhodnout o povinnosti žadatele o udělení
mezinárodní ochrany setrvat v přijímacím
středisku nebo nově i v zařízení pro zajištění
cizinců i v případě, že bylo důvodné se domnívat, že by mohl představovat nebezpečí pro veřejný pořádek . K tomu přistoupil
i tehdejší odstavec 2 citovaného ustanovení,
podle něhož v případě cizince, který byl zajištěn podle zákona o pobytu cizinců a který učinil prohlášení o mezinárodní ochraně
v přijímacím středisku nebo v zařízení pro
zajištění cizinců, rozhodlo Ministerstvo vnitra podle odstavce 1, a to do 5 dnů ode dne
učinění prohlášení o mezinárodní ochraně
cizincem . Jak vyplývá z důvodové zprávy k zákonu č . 103/2013 Sb ., novelizace § 46a zákona o azylu představovala reakci zákonodárce
na předběžnou otázku položenou zdejším
soudem Soudnímu dvoru EU ve věci Arslan,
C-534/11, jež se týkala podmínek pro zajištění příslušníka třetí země neoprávněně pobývajícího na území členského státu EU za situa-
ce, kdy podal žádost o mezinárodní ochra-
SB ÍRKA ROZHODNUTÍ NSS 10/2 016
činění prohlášení o mezinárodní ochraně
cizincem . Jak vyplývá z důvodové zprávy k zákonu č . 103/2013 Sb ., novelizace § 46a zákona o azylu představovala reakci zákonodárce
na předběžnou otázku položenou zdejším
soudem Soudnímu dvoru EU ve věci Arslan,
C-534/11, jež se týkala podmínek pro zajištění příslušníka třetí země neoprávněně pobývajícího na území členského státu EU za situa-
ce, kdy podal žádost o mezinárodní ochra-
SB ÍRKA ROZHODNUTÍ NSS 10/2 016
nu (blíže viz usnesení Nejvyššího správního
soudu ze dne 22 . 9 . 2011, čj . 1 As 90/2011-
-59) . Z hlediska Nejvyššího správního soudu
dlužno dodat, že se jednalo o reakci poněkud
ukvapenou, neboť zákonodárce nevyčkal na
rozhodnutí Soudního dvora o dané předběžné otázce ani na následný rozsudek Nejvyššího správního soudu, který konkretizoval
závěry Soudního dvora, pokud jde o další
postup správních orgánů v obdobných případech . Na základě rozsudku Soudního dvora
ze dne 30 . 5 . 2013 ve věci Arslan totiž Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 31 . 7 . 2013,
čj . 1 As 90/2011-124, č . 2936/2013 Sb . NSS,
potvrdil, že „[p]okud cizinec zajištěný za
účelem správního vyhoštění podle § 124 zákona [o pobytu cizinců] požádá o udělení
mezinárodní ochrany, avšak tato žádost je
podána pouze s cílem pozdržet nebo zmařit výkon rozhodnutí o správním vyhoštění
a pokračování zajištění je objektivně nutné“ , může být cizinec i nadále zajištěn na základě nového rozhodnutí policie o zajištění
podle § 124 uvedeného zákona, pokud důvody k zajištění daného cizince dle původního
rozhodnutí o zajištění (případně rozhodnutí
o prodloužení zajištění) nadále trvají .
Novela provedená zákonem č . 103/2013 Sb .
se tedy nejeví ve světle následných závěrů
Soudního dvora EU a navazujícího rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jako nezbytně
nutná k naplnění účelu, který sledovala, tedy
k dalšímu omezení osobní svobody již zajištěných cizinců, kteří podali žádost o mezinárodní ochranu pouze z toho důvodu, aby se
vyhnuli správnímu vyhoštění, resp . zajištění
v režimu zákona o pobytu cizinců za daným
účelem . Namísto vydávání (v odůvodněných
případech) nových rozhodnutí policie o zajištění podle zákona o pobytu cizinců však
došlo v praxi právě k nadužívání § 46a odst . 1
písm . c) zákona o azylu ve spojení s § 46a
odst . 2 tohoto zákona, a tedy i k jejich účelovému rozšiřujícímu výkladu tak, aby dopadaly i na osoby, které zjevně nejsou nebezpečím pro veřejný pořádek v tom smyslu, že by
představovaly „skutečné, aktuální a závažné
ohrožení některého ze základních zájmů
společnosti“ . Náprava byla v tomto smyslu
SBÍRKA ROZHOD NUTÍ N SS 10 /2016
obytu cizinců však
došlo v praxi právě k nadužívání § 46a odst . 1
písm . c) zákona o azylu ve spojení s § 46a
odst . 2 tohoto zákona, a tedy i k jejich účelovému rozšiřujícímu výkladu tak, aby dopadaly i na osoby, které zjevně nejsou nebezpečím pro veřejný pořádek v tom smyslu, že by
představovaly „skutečné, aktuální a závažné
ohrožení některého ze základních zájmů
společnosti“ . Náprava byla v tomto smyslu
SBÍRKA ROZHOD NUTÍ N SS 10 /2016
sjednána až další novelizací zákona o azylu,
provedenou s účinností od 18 . 12 . 2015 zákonem č . 314/2015 Sb . Účelem této novely
měla být i transpozice mj . nové přijímací
směrnice, která již rovněž (a mnohem lépe)
reagovala na věc Arslan (členské státy měly
přitom povinnost tuto směrnici transponovat do svého právního řádu do 20 . 7 . 2015 –
v ČR tedy došlo k opoždění této transpozice
o bezmála pět měsíců) . Po vzoru čl . 8 odst . 3
písm . d) nové přijímací směrnice tak byl do
zákona o azylu doplněn skutečný důvod pro
zajištění cizinců, resp . žadatelů o mezinárodní ochranu v uvedených případech, má-
-li zajištění po podání žádosti o mezinárodní
ochranu pokračovat právě v režimu zákona
o azylu . Podle § 46a odst . 1 písm . e) zákona
o azylu ve znění účinném od 18 . 12 . 2015 tedy
„[m]inisterstvo může v případě nutnosti rozhodnout o zajištění žadatele o udělení mezinárodní ochrany v přijímacím středisku
nebo v zařízení pro zajištění cizinců, nelze-
-li účinně uplatnit zvláštní opatření, jestliže
byla žádost o udělení mezinárodní ochrany podána v zařízení pro zajištění cizinců
a existují oprávněné důvody se domnívat, že
žádost o udělení mezinárodní ochrany byla
podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu
vyhoštění, vydání nebo předání podle evropského zatýkacího rozkazu k trestnímu stíhání nebo k výkonu trestu odnětí svobody do
ciziny, nebo je pozdržet, ačkoliv mohl požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve“ .
Článek 8 odst . 2 nové přijímací směrnice
ovšem, stejně jako nyní i § 46a odst . 1 ve spojení s § 47 zákona o azylu, dále vyžaduje, aby
před rozhodnutím o zajištění konkrétního
žadatele o udělení mezinárodní ochrany (ať
již z jakéhokoliv taxativně vymezeného důvodu) byly nejprve posouzeny možné alternativy k zajištění (mírnější donucovací opatření) .
Ty jsou do § 47 zákona o azylu nově vpraveny
jako tzv . zvláštní opatření (povinnost zdržovat se v pobytovém středisku určeném ministerstvem nebo osobně se hlásit ministerstvu
v době ministerstvem stanovené) . Takové posouzení ovšem v daném případě provedeno
nebylo a ani, vzhledem ke zmiňované opožděné transpozici nové přijímací směrnice,
Soudního dvora ze dne 30 . 5 . 2013, Arslan (C-534/11) .