5 Tdo 1059/2024-1663
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 1. 2025 o dovolání, které podal obviněný Michal Ryneš, trvale bytem Pocinovice 287, okr. Domažlice, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 7. 2024, sp. zn. 5 To 2/2024, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 34 T 7/2023, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Michala Ryneše odmítá.
1. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 11. 2023, sp. zn. 34 T 7/2023, byl obviněný Michal Ryneš uznán vinným přečinem zneužití postavení v obchodním styku podle § 255a odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce jen „tr. zákoník“), za nějž mu byl podle § 255a odst. 1 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 1 roku, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let.
Podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1 a 2 tr. zákoníku byl obviněnému uložen peněžitý trest ve výměře 100 denních sazeb po 3 000 Kč, tedy v celkové výměře 300 000 Kč. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému uložen také trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkcí statutárního orgánu či člena statutárního orgánu, prokuristy a odpovědného zástupce podle § 11 zákona č. 455/1991 Sb., živnostenského zákona, u obchodní korporace, jejímž předmětem podnikání je projektová činnost ve výstavbě a provádění staveb, jejich změn a odstraňování, a to na dobu 3 let.
Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená obchodní společnost AQUAŠUMAVA, s. r. o., IČ: 64832911, se sídlem Nýrsko, Chudenín 30 (dále jen „AQUAŠUMAVA“), odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Uvedené trestné činnosti se obviněný dopustil podle zjištění soudu prvního stupně (zjednodušeně uvedeno) následovně. Obviněný byl v rozhodné době (nejméně od září 2017 do listopadu 2017) zaměstnancem obchodní společnosti AQUAŠUMAVA na pozici technického ředitele a zároveň vystupoval jako její odpovědný zástupce podle § 11 zákona č. 455/1991 Sb., živnostenského zákona, a zároveň se fakticky podílel na obchodním vedení, obchodní činnosti a běžné provozní činnosti obchodní společnosti Ekoweststav, s. r. o., IČ: 06216901, se sídlem Meruňková 700/1, Plzeň-Božkov, nyní již vymazané z obchodního rejstříku (dále jen „Ekoweststav“), přičemž obě uvedené obchodní společnosti měly stejný předmět podnikání. Za obě uvedené obchodní společnosti přijal poptávku od obchodní společnosti PORR, a. s., IČ: 43005560, se sídlem Dubečská 3238/36, Praha 10 – Strašnice (dále jen „PORR“), na vybudování kanalizace a kanalizačních přípojek v Hradci u Stoda. Obviněný jednal s cílem upřednostnit obchodní společnost Ekoweststav před obchodní společností AQUAŠUMAVA, a tím prvně jmenované opatřit majetkový prospěch na úkor druhé jmenované obchodní společnosti, proto pro účely poptávkového řízení u obchodní společnosti PORR zpracoval rozdílné cenové nabídky k poptávaným stavebním pracím, které byly podrobně rozvedeny v popisu skutku rozsudku soudu prvního stupně a z nichž vyšla pro obchodní společnost PORR výhodněji nabídka Ekoweststav, ačkoliv tato obchodní společnost neměla stroje ani personál k provedení zakázky, což následně po sjednání smlouvy s obchodní společností PORR zajistila tím, že si pro zhotovení zakázky zjednala jako subdodavatele obchodní společnost AQUAŠUMAVA, za niž též jednal obviněný. Obviněný uzavřením smlouvy o dílo za obchodní společnost Ekoweststav s obchodní společností PORR zvýhodnil tuto jím zastupovanou obchodní společnost na úkor jiné jím zastupované obchodní společnosti AQUAŠUMAVA, čímž obchodní společnost Ekoweststav (a jejím prostřednictvím obviněný jako osoba fakticky ji ovládající) získala na úkor obchodní společnosti AQUAŠUMAVA neoprávněný majetkový prospěch (jako část marže) ve výši nejméně 260 123,52 Kč.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali obviněný a poškozená obchodní společnost AQUAŠUMAVA odvolání, o nichž rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 24. 7. 2024, sp. zn. 5 To 2/2024, tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl.
II. Dovolání obviněného
4. Proti uvedenému usnesení soudu druhého stupně podal obviněný Michal Ryneš prostřednictvím své obhájkyně dovolání, které opřel o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř. Odvolací soud podle názoru obviněného nesprávně rozhodl o zamítnutí řádného opravného prostředku, obě rozhodnutí soudů nižších stupňů byla zatížena vadami spočívajícími v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení a rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou v rozporu s obsahem provedených důkazů a zároveň ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované důkazy.
5. Podle obviněného soudy nižších stupňů učinily nesprávné závěry o jeho vině, které postupně označoval a vyjadřoval se k nim. Předně namítl, že skutková zjištění jsou v rozporu s provedeným dokazováním, zejména jde-li o uzavření smlouvy mezi obchodními společnostmi Ekoweststav a PORR, jakož i mezi Ekoweststav a AQUAŠUMAVA. Soudy nižších stupňů také současně nesprávně hmotněprávně posoudily, kdo smlouvy uzavřel, místo a způsob kontraktace, jejich závěry jsou v rozporu s § 1732 a § 1745 občanského zákoníku.
Sám jednatel obchodní společnosti Ekoweststav Zbyněk Plecitý opakovaně vypověděl, že smlouvu v postavení jednatele sám uzavřel a podepsal. Není tedy možné, aby bylo prokázáno a dáváno mu za vinu, že to byl on, kdo smlouvu uzavřel. Nesouhlasil s výpovědí svědka M. B., která je podle něj nevěrohodná. Také závěr o potvrzení objednávky obviněným e-mailem je ve zjevném rozporu s provedeným dokazováním, neboť k uvedené e-mailové adrese, ze které mělo dojít k akceptaci nabídky, mělo přístup několik osob.
Soudy nižších stupňů také nesprávně hodnotily obsah uzavřené smlouvy mezi obchodními společnostmi Ekoweststav a AQUAŠUMAVA.
6. Dále obviněný vytýkal nesprávnost zjištění ceny objednávky na výstavbu splaškové kanalizace, neboť správná cena měla činit po vynásobení metrů a ceny za běžný metr částku 3 198 870,86 Kč, nikoliv částku ve výši 2 338 870,86 Kč bez DPH, jak uvedly soudy nižších stupňů. Cena ve výši 22 246 Kč za metr byla správná, nešlo tedy o žádnou písařskou chybu a případný rozpor mohla namítnout jen samotná obchodní společnost Ekoweststav, což se nestalo. V tomto smyslu došlo tedy k porušení zásady autonomie vůle stran, protože nebyl brán v potaz úmysl obchodní společnosti Ekoweststav uzavřít smlouvu. Obviněný poté namítal, že pokud by byla neplatná objednávka, nemohlo by dojít k uzavření smlouvy ve výši 2 338 870,86 Kč bez DPH, neboť neexistovala ani dohoda o ceně. V tomto směru odkázal na § 2586 odst. 2 poslední věty občanského zákoníku, podle níž mají-li strany vůli uzavřít smlouvu bez určení ceny díla, platí za ujednanou cena placená za totéž nebo srovnatelné dílo v době uzavření smlouvy a za obdobných smluvních podmínek. Soudy nižších stupňů podle obviněného nesprávně právně hodnotily obsah uzavřené smlouvy, neboť podle nich byla smlouva uzavřena s jinou cenou, než byla v původní objednávce. Jeho návrh na určení obvyklé ceny díla znaleckým posudkem byl jako nadbytečný soudem zamítnut. Podle názoru obviněného tím došlo k porušení práva na spravedlivý proces a zásady in dubio pro reo. Obviněný nesouhlasil ani se závěry soudů nižších stupňů, jež se týkaly zejména písemné objednávky ze dne 27. 10. 2017, kterou měl údajně obstarat obviněný. Podle jeho názoru nebylo jasné, kdy došlo k uzavření smlouvy mezi obchodními společnostmi Ekoweststav a AQUAŠUMAVA, o jaký typ smlouvy šlo a kdo konkrétně dílo objednal. Nesouhlasil ani se závěrem soudů nižších stupňů, že uzavřel za obě obchodní společnosti smlouvy, jen proto, že po uzavření smlouvy předložil svědku Ing. Igoru Kasalickému objednávku podepsanou jednatelem Zbyňkem Plecitým, na jejímž základě došlo údajně k uzavření smlouvy o dílo.
7. Obviněný vyjádřil přesvědčení, že soudy nižších stupňů nesprávně zhodnotily skutkový stav, který neměl oporu v provedeném dokazování, nevypořádaly se se všemi okolnostmi významnými pro svá rozhodnutí a neprovedly řádně všechny důkazy potřebné k objasnění věci. Šlo zejména o malý papírek s názvem „výpočet“ ohledně délky stok a ceny za běžný metr, který nebyl v hlavním líčení proveden k důkazu, nebyl ani součástí spisového materiálu, proto by na něj nemělo být v rozhodnutí odkazováno. Obviněný se pouze domnívá, že se jednalo o pomocný výpočet policejního orgánu, z tohoto důvodu navrhoval výslech vyšetřující policejní komisařky R. V., který by měl zásadní vliv i na hodnocení výpovědi svědka Ing. Igora Kasalického. Dalším navrhovaným důkazem měly být stavební deníky obchodní společnosti MTJ Vodostav, s. r. o., k prokázání vůle obchodní společnosti Ekoweststav. Nesprávně byla posouzena i věrohodnost svědků Ing. Igora Kasalického, M. B. a L. N.
8. V další části svého dovolání obviněný namítal rozpor mezi obsahem důkazů a rozhodnými skutkovými zjištěními, pokud šlo o úmysl opatřit jinému výhodu nebo prospěch na úkor jiného. Podle názoru obviněného nebylo prokázáno, že podání vyšší nabídky za obchodní společnosti AQUAŠUMAVA bylo vedeno zlým úmyslem směřujícím k uzavření smlouvy na úkor této společnosti. Obviněný ani neměl za cíl, aby předmětné práce prováděla výhradně tato obchodní společnost. Zpochybňoval především naplnění znaku zavinění.
9. Obviněný uplatnil též námitku spočívající v procesním pochybení při protokolaci. Vytkl odvolacímu soudu, že o této námitce měl rozhodnout soud prvního stupně podle § 57 odst. 1 tr. ř., což neučinil. V rámci zásady ústnosti řízení měly být čteny v řízení u soudu prvního stupně v hlavním líčení všechny listiny včetně příloh e-mailů, což se nestalo. Obviněný měl za to, že došlo tedy k porušení zásady in dubio pro reo, zásady volného hodnocení důkazů, čímž došlo i k porušení jeho práva na spravedlivý proces.
10. S ohledem na výše uvedené obviněný závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud v celém rozsahu zrušil obě rozhodnutí soudů nižších stupňů a aby věc přikázal soudu prvního stupně znovu projednat a rozhodnout. III. Vyjádření k dovolání
11. K podanému dovolání se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství tak, že některé vznesené námitky obviněného neodpovídají uplatněným dovolacím důvodům, zbylé jsou zjevně neopodstatněné. Proto státní zástupce navrhl, aby dovolání obviněného bylo odmítnuto jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
12. Těžiště dovolacích námitek obviněného totiž spočívalo ve zpochybnění uzavření smluv mezi obchodními společnostmi PORR a Ekoweststav, resp. mezi Ekoweststav a AQUAŠUMAVA. Argumentace obviněného podřazená pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. však fakticky nepřesahovala meze běžné polemiky s rozsahem provedeného dokazování a způsobem jeho hodnocení ze strany soudů nižších stupňů. Státní zástupce v tomto případě neshledal žádný rozpor mezi provedeným dokazováním a skutkovými zjištěními soudů. Z výsledků provedeného dokazování totiž spolehlivě a bez důvodných pochybností vyplynulo, že obviněný zneužíval svého postavení v obchodních společnostech AQUAŠUMAVA a Ekoweststav, přičemž z titulu popsaného postavení u konkurujících si podnikatelských subjektů zneužíval informací o snaze obchodní společnosti PORR získat subdodavatele pro realizaci stavební zakázky. Obviněný dal podnět k uzavření smlouvy o dílo mezi obchodními společnostmi PORR jako objednavatelem a Ekoweststav jako zhotovitelem, a to na úkor obchodní společnosti AQUAŠUMAVA. Následně dal podnět k uzavření subdodavatelské smlouvy o dílo mezi obchodními společnostmi Ekoweststav jako objednavatelem a AQUAŠUMAVA jako zhotovitelem. Uvedené smlouvy o dílo akceptací příslušné nabídky pak také uzavřel. Obviněný tím sledoval záměr opatřit neoprávněný prospěch obchodní společnosti Ekoweststav na úkor obchodní společnosti AQUAŠUMAVA.
13. Pokud šlo o hodnocení důkazů a skutková zjištění soudů, soud prvního stupně precizně popsal i vyhodnotil důkazní situaci. Státní zástupce odmítl též námitky, jimiž obviněný zpochybňoval místo a způsob provedení takové kontraktace v mezích občanského zákoníku, neboť soud prvního stupně se dostatečně zabýval celým průběhem uzavírání obchodních smluv. Za neopodstatněné označil námitky obviněného zpochybňující naplnění znaku zavinění. Obviněný si totiž byl plně vědom protiprávnosti svého jednání, což dokreslovala i jeho snaha zakrýt vlastní angažmá v obchodní společnosti Ekoweststav.
14. Za neopodstatněné považoval státní zástupce též námitky obviněného proti rozsahu dokazování. Pro doplnění dokazování výslechem vyšetřující policistky a znaleckým posudkem k určení obvyklé ceny zakázky nebyl důvod, jak správně soudy nižších stupňů vysvětlily (podobně odvolací soud vysvětlil, proč papírek s výpočtem nevytvořil policejní orgán).
15. Námitku směřující vůči obsahu protokolů o hlavním líčení nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů upravených v § 265b tr. ř. Bylo věcí obviněného, aby sám včas realizoval svá procesní práva. Pokud byl přesvědčen, že protokol o hlavním líčení měl být opraven nebo doplněn, měl postupovat v souladu s § 57 odst. 1 tr. ř. a námitky proti takovému protokolu podat u soudu, o jehož protokol šlo. Přitom by bylo žádoucí, aby v konkrétnosti vymezil, v čem je protokolace nesprávná. Z uvedeného ustanovení navíc vyplývá, že ani v případě, že by správnost protokolu soudu prvního stupně byla zpochybněna v odvolacím řízení, není odvolací soud oprávněn správnost či úplnost protokolace zpochybňovat a je povinen věc předložit soudu prvního stupně k rozhodnutí. Ani Nejvyšší soud není oprávněn přezkoumávat správnost a úplnost protokolu o hlavním líčení.
16. Obviněný svoji vinu bez jakékoli bližší argumentace po celou dobu trvání trestního stíhání odmítal a činil obstrukční kroky v řízení před soudem prvního stupně, když trval na doslovném čtení téměř všech listinných důkazů, s nimiž měl možnost se seznámit již při skončení vyšetřování, aby k nim následně neměl žádné připomínky nebo dokonce ani žádná svá vyjádření. Soud prvního stupně vyhověl jeho požadavku na doslovné čtení listinných důkazů podle § 213 odst. 2 tr. ř. Ve vztahu k opatření o povolení sledování osob a věcí byla přečtena výroková část a obviněný k provedeným důkazům neučinil žádné vyjádření ve smyslu § 214 tr. ř. Nebyly přečteny přílohy, neboť vůči e-mailové korespondenci obviněný původně nevznášel připomínky, což později rozporoval. Podle názoru státního zástupce však důkazy byly soudem hodnoceny správně v jejich celistvosti.
17. Ze všech uvedených důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné a aby tak učinil v neveřejném zasedání v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Státní zástupce souhlasil s konáním neveřejného zasedání také pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
18. Vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství bylo zasláno k případné replice obviněnému, který tuto možnost do konání neveřejného jednání nevyužil.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
19. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označenému dovolacímu důvodu.
20. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání či některých jiných opravných prostředků není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených dovolacích důvodů podle § 265b odst. l písm. a) až m) tr. ř., resp. podle § 265b odst. 2 tr. ř. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele svým obsahem takovému důvodu odpovídaly.
21. Obviněný uplatnil dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je dán tehdy, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Obviněný uplatnil druhou alternativu, podle níž soud druhého stupně, ač věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně, neodstranil vadu vytýkanou v řádném opravném prostředku, nebo navíc sám zatížil řízení či své rozhodnutí vadou zakládající některý z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až m) tr. ř.
22. Dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je možno podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Tento dovolací důvod je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného
trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky. Tento dovolací důvod ovšem nespočívá v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně od názoru dovolatele. Dovolání s poukazem na citovaný důvod nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je tudíž určeno k nápravě pouze závažných právních vad pravomocných rozhodnutí.
23. V tomto duchu a naznačeném směru musí být vykládán také dodatečně formulovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který byl do trestního řádu doplněn jeho novelizací provedenou zákonem č. 220/2021 Sb. s účinností od 1. 1. 2022. Šlo především o reakci na rozvinutou judikaturu zejména Ústavního soudu, který dlouhodobě judikuje, že ani Nejvyšší soud nestojí mimo soustavu obecných soudů a že je tudíž též povolán k ochraně základních práv a svobod, takže nemůže ponechat bez povšimnutí zásah do těchto práv v rámci procesu dokazování. Určitou výjimku ze shora rozvedeného přístupu založeného na tom, že Nejvyšší soud zásadně nepřezkoumává proces dokazování a na jeho základě učiněná skutková zjištění, tvoří jen případ tvrzení a prokázání tzv. zjevného (extrémního) nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů, z nichž jsou skutková zjištění vyvozována, pokud zároveň dovolatel učiní tento nesoulad předmětem dovolání. Jde především o případy týkající se pro rozhodnutí významných (tj. rozhodných) skutkových okolností, které jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, pokud konkrétní skutkové zjištění nevyplývá z žádného provedeného důkazu, pokud se výsledek dokazování jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný, neboť skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou ve zjevném (tj. extrémním) nesouladu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných (tj. absolutně neúčinných) důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (případ důkazů opomenutých), což lze hodnotit jako porušení základních zásad ovládajících trestní řízení, jako jsou zásada volného hodnocení důkazů, zásada vyhledávací a presumpce neviny. Taková existence zjevného (extrémního) nesouladu by mohla naplňovat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a odůvodnit mimořádný zásah do skutkových zjištění, která ale jinak (obecně) v řízení o dovolání nejsou předmětem přezkumné činnosti Nejvyššího soudu, a to ani po uvedeném doplnění trestního řádu o nově formulovaný dovolací důvod. Tento extrémní nesoulad ale není založen jen tím, že z různých verzí skutkového děje se soudy nižších stupňů přiklonily k verzi uvedené v obžalobě, pokud svůj postup přesvědčivě zdůvodnily. Tvrzení nedostatků skutkových zjištění, která nelze oddělovat od nesprávné právní kvalifikace, samo o sobě nezakládá důvod pro zásah dovolacího soudu, jak uznal i Ústavní soud ve stanovisku ze dne 4. března 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14.
24. Nejvyšší soud dále připomíná, že zpravidla odmítne jako zjevně neopodstatněné takové dovolání, v němž obviněný pouze opakuje tytéž námitky, jimiž se snažil zvrátit již rozhodnutí soudů nižších stupňů, které se s nimi vypořádaly náležitým a dostatečným způsobem (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, uveřejněné pod č. T 408. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002).
b) K uplatněným námitkám obviněného
25. Nejprve je třeba uvést, že prakticky veškeré dovolací námitky obviněného představují jeho dosavadní obhajobu, kterou uplatňoval jak v řízení před soudem prvního stupně, tak i ve svém odvolání. Oba soudy nižších stupňů se jí také zabývaly a náležitě se s ní vypořádaly, takže na odůvodnění jejich rozhodnutí lze plně odkázat. Protože Nejvyšší soud s takovým vypořádáním námitek obviněného souhlasí, není třeba argumentaci soudů nižších stupňů, kterou považuje Nejvyšší soud za správnou, znovu zevrubně opakovat (obviněnému je také toto vypořádání dobře známo).
Odkázat lze též na vyjádření státního zástupce k podanému dovolání, které bylo stručně shrnuto shora a s nímž Nejvyšší soud také v zásadě souhlasí. Takový odkaz na (dostatečné) vypořádání námitek strany je přípustný v řízení o opravném prostředku (zvláště pak v řízení o mimořádném opravném prostředku) i podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva a navazující judikatury českého Ústavního soudu i Nejvyššího soudu (viz například rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 19. 12. 1997, ve věci Helle proti Finsku, č. 20772/92, § 60; rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 15.
2. 2007, ve věci Boldea proti Rumunsku, č. 19997/02, § 33). Protože obviněný veskrze nepřinesl v dovolání žádný nový rozměr svého nesouhlasu se svým odsouzením, bylo by možno považovat i takové vypořádání dovolacích námitek prostřednictvím odkazu na rozhodnutí soudů nižších stupňů za dostatečné – jak bylo uvedeno výše, Nejvyšší soud v takovém případě dovolání zpravidla odmítne jako zjevně neopodstatněné (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, uveřejněné pod č. T 408.
ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002). Nejvyšší soud se přesto stručně k jednotlivým námitkám též vyjádří.
26. Předně je možno uvést, že většina dovolacích námitek obviněného, jak správně upozornil i státní zástupce, vůbec neodpovídá uplatněným ani jiným dovolacím důvodům, neboť obviněný jimi pouze sporoval správnost skutkových závěrů soudů nižších stupňů, rozsahu provedeného dokazování, na jehož základě soudy nižších stupňů dospěly k těmto závěrům, resp. hodnocení jednotlivých důkazů vyplývajících z provedených důkazních prostředků. Takové námitky ovšem zásadně, až na shora vytčené výjimky ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nemohou být předmětem přezkumu Nejvyšším soudem v dovolacím řízení. Takto nebyla role Nejvyššího soudu při zavedení tohoto mimořádného opravného řízení koncipována, Nejvyšší soud zásadně měl být povolán k přezkumu správnosti právních závěrů soudů nižších stupňů, nikoli však jejich skutkových závěrů (ze skutkových důvodů lze do pravomocně skončené věci zasáhnout prostřednictvím jiného mimořádného opravného prostředku – obnovy řízení), případně má povinnost zasáhnout v případech taxativně označených nejzávažnějších procesních vad majících povahu tzv. zmatečnostních důvodů. Nejvyšší soud totiž sám dokazování neprovádí a není běžným třetím stupněm, před nímž by se mělo dokazování provádět (k výjimkám srov. § 265r odst. 7 tr. ř.). Neprovádí-li Nejvyšší soud důkazy, nemůže je z povahy věci ani sám hodnotit. Proto naprosto drtivá většina všech námitek obviněného založených na jeho nesouhlasu s vyhodnocením důkazů ze strany soudů nižších stupňů nemůže v dovolacím řízení uspět. Stejně tak uspět nemohou ani ty námitky, kterými se sice domáhá jiného právního posouzení věci, ovšem činí tak na podkladě jiných skutkových závěrů, než jaké učinily soudy nižších stupňů.
27. Obviněný tak zpochybňoval skutkové závěry soudů nižších stupňů, soustředil se však na zjištění nepříliš podstatná, která navíc nebyla takovými rozhodnými skutkovými zjištěními, jež by nacházela odraz ve znacích skutkové podstaty trestného činu kladeného obviněnému za vinu (tak např. obviněným zpochybňovaná výše prospěchu pro zvýhodněnou obchodní společnost Ekoweststav neodpovídá žádnému znaku skutkové podstaty uvedené v § 255a odst. 1 tr. zákoníku). Nadto obviněný neoznačil ani žádný tzv. extrémní rozpor mezi jím zpochybňovanými klíčovými závěry soudů nižších stupňů a obsahem důkazů vyplývajících z provedených důkazních prostředků. Mnohem spíše žádal po dovolacím soudu, aby sám změnil hodnocení významných důkazů, než jak to činily soudy nižších stupňů, což ale též dovolacímu soudu nepřísluší.
28. Dále obviněný uplatnil též námitky zcela nepřípustné, jimiž se předtím nemohl zabývat ani odvolací soud, takže nemohou být předmětem přezkumu ani Nejvyšším soudem v dovolacím řízení. Za takovou námitku je třeba považovat zpochybnění protokolace postupu soudu prvního stupně v hlavním líčení. Taková námitka vůbec neodpovídá žádnému dovolacímu důvodu, dokonce ji lze považovat za nepřípustnou, protože se jí nemohl věnovat ani odvolací soud. Případné pochybení při protokolaci se má napravit postupem podle § 57 odst. 1 tr.
ř., podle nějž o námitkách proti protokolu rozhoduje soud, o jehož protokol jde, proti takovému rozhodnutí je přípustná stížnost. Tuto otázku není namístě řešit v dovolacím řízení. Obviněným tvrzená pochybení nemají ani takovou závažnost a relevanci, aby mohly znamenat porušení jeho práva na obhajobu a na spravedlivý proces, jak uváděl. Nejvyšší soud ani nezjistil, že by byly listinné důkazy prováděny nezákonným způsobem, naopak soud prvního stupně postupoval podle § 213 tr. ř. (soud též srozumitelně vysvětlil, proč u některých listin nečetl celý jejich obsah, ale jen výrokovou část).
29. Obviněný dále vznášel výhrady proti rozsahu dokazování před soudy nižších stupňů, zpochybňoval zejména zamítnutí jeho návrhů na dokazování pro nadbytečnost. I v tomto ohledu se však soudy nižších stupňů náležitě srozumitelně vyjádřily, proč další důkazy nebylo třeba provádět, proto i v tomto ohledu je možno na odůvodnění jejich rozhodnutí odkázat, neboť i Nejvyšší soud je považuje za plně akceptovatelná (k výslechu policistky R. V. je možno odkázat zejména na bod 24. na str. 8 odůvodnění usnesení odvolacího soudu, v případě znaleckého posudku zejména na bod 31.
na str. 23 rozsudku soudu prvního stupně). Nejde tak ve smyslu ustálené judikatury Ústavního i Nejvyššího soudu o důkazy opomenuté, neboť soudy nižších stupňů se těmito návrhy zabývaly a rozhodly o zamítnutí návrhu na doplnění dokazování o tyto důkazy, neboť je považovaly za nadbytečné (rozhodnutí ve věci rozhodně nestálo na jednom lístku obsaženém ve spisu, ani nebylo klíčové, jaká byla obvyklá cena nabízených a dodávaných prací – klíčové bylo jen to, zda smlouva byla úkorná ve vztahu k jednomu z více podnikatelských subjektů, na jejichž činnosti se podílel obviněný, který tak zvýhodnil druhý z uvedených subjektů při uzavírání smlouvy o dílo).
Jakkoliv by uvedené námitky svým obsahem mohly odpovídat důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., uvedené námitky byly shledány zjevně neopodstatněnými. Jednak důkazy nebyly navrženy k prokázání rozhodných skutkových zjištění určujících pro naplnění některého ze znaků trestného činu kladeného obviněnému za vinu, jednak ve vztahu k takovým zjištěním nebyly podstatné, jednak nebyly provedeny důvodně, protože soudy nižších stupňů správně označily jeden z uznávaných důvodů, a sice nadbytečnost, pro kterou soud není povinen návrhu vyhovět.
Pro nadbytečnost lze zamítnout provedení důkazu, pokud určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno. K tomu lze odkázat např. na nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, publikovaný pod č. 26/2004 ve svazku č. 32 na str. 239 Sbírky nálezů a usnesení (dále jen „Sb. nál. a usn.“), nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, publikovaný pod č. 91/2004 ve svazku č. 33 na str.
377 Sb. nál. a usn., nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, publikovaný pod č. 172/2004 ve svazku č. 35 na str. 315 Sb. nál. a usn. a mnoho dalších.
30. Nejvyšší soud na shora vymezený okruh námitek obviněného ohledně skutkového stavu, rozsahu dokazování, použitelnosti jednotlivých důkazů a případně dalších ryze procesních výhrad nahlížel ve světle judikatury Ústavního soudu, přitom nezjistil ani porušení základních práv obviněného, a to ani práva na spravedlivý proces. Dovolací soud přitom interpretoval a aplikoval uvedené podmínky připuštění zmíněných dovolacích námitek tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou a Listinou, a v neposlední řadě též judikaturou Ústavního soudu [srov. zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. března 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, vyhlášené jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněné pod st. č. 38/14 ve svazku č. 72 na str. 599 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu]. V daném případě však žádný nesoulad, natožpak extrémní, mezi důkazy vyplývajícími z provedených důkazních prostředků a na jejich základě dovozeným skutkovým stavem neshledal. Soudy nižších stupňů se věcí řádně zabývaly, provedly v potřebném rozsahu dostatečné dokazování, aby na jeho základě učinily skutkové závěry, které nalezly odraz v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, jakož i v použité právní kvalifikaci.
31. Nejvyšší soud se přesto k některým námitkám skutkového charakteru vyjádří ve spojitosti s námitkami nesprávného právního posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
32. Obviněnému byl kladen za vinu přečin zneužití postavení v obchodním styku podle § 255a tr. zákoníku, jehož se dopustí, kdo jako podnikatel, společník, člen orgánu, zaměstnanec nebo účastník na podnikání dvou nebo více podnikatelů se stejným nebo podobným předmětem činnosti v úmyslu opatřit sobě nebo jinému výhodu nebo prospěch uzavře nebo dá popud k uzavření smlouvy na úkor jednoho nebo více podnikatelů nebo jejich podniků. Z více alternativně stanovených znaků této skutkové podstaty bylo obviněnému kladeno za vinu, že „jako zaměstnanec a účastník na podnikání dvou podnikatelů se stejným předmětem činnosti v úmyslu opatřit jinému prospěch uzavřel smlouvu na úkor jednoho z podnikatelů“ (viz právní věta rozsudku soudu prvního stupně na str. 3 jeho rozsudku).
33. Naplnění těchto znaků podle závěrů soudů nižších stupňů spočívalo v tom, že obviněný jednal jednak jako zaměstnanec AQUAŠUMAVA, jednak se účastnil na podnikání Ekoweststav, kterou fakticky ovládal a jednal za ni (a to přinejmenším při negociaci s obchodní společností PORR). Obě uvedené obchodní společnosti (AQUAŠUMAVA a Ekoweststav) podnikaly v oboru stavebnictví, obě nabízely stavební i zemní práce. Obviněný podle odůvodněných závěrů soudů nižších stupňů uzavřel za obchodní společnost Ekoweststav smlouvu o dílo s obchodní společností PORR, přičemž při negociaci i v rámci ucházení se o zakázku zjevně upřednostnil tuto obchodní společnost před jinou obchodní společnost, kterou při tomtéž jednání též zastupoval, a sice AQUAŠUMAVA.
I kdyby byla pravdivá obrana obviněného, že on za obchodní společnost Ekoweststav smlouvu o dílo s obchodní společností PORR neuzavřel, že to byl její jednatel Zbyněk Plecitý, nemohlo by to obviněného rozhodně vyvinit, pouze by se jen změnila forma jednání z první trestné alternativy („uzavřel smlouvu“) na druhou stejně závažnou alternativu („dal popud k uzavření smlouvy“). Z dokazování přitom zcela jednoznačně vyplynulo, že to byl výlučně obviněný, kdo se svědkem M. B. z obchodní společnosti PORR jednal jako osoba k tomu oprávněná jak za obchodní společnost AQUAŠUMAVA, tak i za obchodní společnost Ekoweststav.
Bylo také jasně prokázáno, že při sjednávání smlouvy nakonec uzavřené obchodní společností Ekoweststav obviněný jednoznačně tuto jím zastupovanou obchodní společnost zvýhodnil před druhou jím zastupovanou obchodní společností AQUAŠUMAVA, na jejíž úkor takové jednání obviněného bylo. To nade vši pochybnost dokládá i následný průběh spočívající v tom, že obviněný si pro účely splnění závazku z takové smlouvy sjednal tzv. subdodávku prací od obchodní společnosti AQUAŠUMAVA, protože obchodní společnost Ekoweststav neměla pracovníky ani náčiní a stroje, aby zakázku sama mohla provést.
Jednoznačně tak tímto jednáním obviněný snížil marži poškozené AQUAŠUMAVA, která mohla nabídnout obchodní společnosti PORR nejméně stejně výhodnou cenu jako obchodní společnost Ekoweststav. Jinými slovy obviněný svým postupem zcela záměrně vložil do celé transakce jakýsi fakturační mezičlánek v podobě obchodní společnosti Ekoweststav (prakticky prázdné schránky s virtuálním sídlem, bez zaměstnanců, strojů i náčiní), kterou on sám ovládal a jejímž prostřednictvím mohl získat pro sebe samotného profit na úkor obchodní společnosti AQUAŠUMAVA, která jej zaměstnávala.
Přeneseně řečeno se obviněný jako tzv. sluha dvou pánů (AQUAŠUMAVA a Ekoweststav) rozhodl upřednostnit jednoho (Ekoweststav) na úkor druhého (AQUAŠUMAVA) z nich, jednal tak v rozporu s principem loajality vůči svému zaměstnavateli (AQUAŠUMAVA) a v rozporu se zákazem konkurence. To jsou také typické příznaky jednoho z případů tzv. selftradingu („obchodování na sebe“), který je postihován ustanovením § 255a tr. zákoníku (jakkoliv nejde o tzv. blanketní či odkazovací skutkovou podstatu, tedy nemusí dojít k porušení dalšího mimotrestního předpisu, jehož by se trestní zákoník dovolával).
34. Pro zaměstnance vyplývá povinnost loajality, především z § 301 písm. d) zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších změn (dále ve zkratce jen „ZP“), jímž je mimo jiné zaměstnanci uloženo nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele. Jde vlastně o konkretizaci základní zásady upravené v § 1a písm. d) ZP spočívající v řádném výkonu práce zaměstnancem v souladu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele. Podle prvně zmíněného ustanovení má zaměstnanec povinnost řádně hospodařit s prostředky, které mu byly svěřeny zaměstnavatelem, střežit a ochraňovat majetek zaměstnavatele před poškozením, ztrátou, zničením a zneužitím a též povinnost nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele.
Na principu loajality jsou postaveny též prevenční povinnosti zaměstnance předcházet škodám, jak vyplývají pro zaměstnance především z § 249 odst. 1 ZP. Zákon blíže nerozvádí, co se rozumí oprávněnými zájmy zaměstnavatele, resp. o jaké konkrétní povinnosti zaměstnance jde, které musí dodržovat. Nepochybně sem ale lze zařadit zájmy zaměstnavatele v oblasti hospodářské soutěže, do nichž nemá být jednáním zaměstnance negativně zasaženo, dále může jít o zájmy majetkové (jak plyne z § 316 ZP). Zaměstnance se týká též zákaz konkurence ve smyslu § 304 ZP, který zaměstnanec poruší, pokud vykonává vedle zaměstnání další výdělečnou činnost (samostatně nebo pro jiného), je-li shodná s předmětem činnosti zaměstnavatele, u něhož je zaměstnán, a nemá-li k tomu jeho předchozí písemný souhlas.
Více k tomu srov. odbornou literaturu (v rovině trestněprávní ŠÁMAL. P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání.
Praha: C. H. Beck, 2023, s. 3377 a násl.; z pracovněprávní např. Bělina, M., Pichrt, J. a kol. Pracovní právo. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, zejm. s. 169 a násl.; BĚLINA, M., DRÁPAL, L. a kol. Zákoník práce. Komentář. 2. vydání.
Praha: C. H. Beck, 2015, s. 24 k § 1a ZP, s. 1169 k § 301 ZP a s. 1180 a násl. k § 304 ZP).
35. Z provedeného dokazování přitom vyplývá, že obviněný tyto principy chování zaměstnance vůči zaměstnavateli (AQUAŠUMAVA) jednoznačně porušil. Od zaměstnavatele neměl žádné povolení pro výkon téže činnosti pro jiný subjekt či samostatně, tuto svou činnost proto také po celou dobu zaměstnání u AQUAŠUMAVA a zejména při dojednávání předmětné zakázky pro obchodní společnost PORR skrýval. Svědek Ing. Igor Kasalický též jednoznačně popřel, že by o takové další činnosti obviněného věděl, natož aby mu k tomu udělil písemné svolení (viz bod 15. na str. 11 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Jeho zjištění, že obviněný vykonával činnost pro jiného (konkurenta), jej jako statutární orgán zaměstnavatele (jednatele obchodní společnosti AQUAŠUMAVA) vedlo k okamžité reakci v podobě ukončení pracovního poměru s obviněným. Zcela nepochybně došlo ke zvýhodnění dalšího subjektu, pro nějž obviněný též pracoval, a sice obchodní společnosti Ekoweststav, za niž zcela záměrně podal výhodnější nabídku, aby pak tytéž práce s méně výhodnou cenou objednal u obchodní společnosti AQUAŠUMAVA jako subdodavatele, kterému tím snížil marži. Kromě toho obviněný získal uvedenou obchodní příležitost jen díky tomu, že byl technickým ředitelem obchodní společnosti AQUAŠUMAVA (viz bod 12. na str. 8 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Takovým jednáním obviněný významně majetkově poškodil zájmy svého zaměstnavatele, tedy jednoznačně jednal v rozporu s principem loajality, jak byl nastíněn shora.
36. Přesně před takovým jednáním má chránit ustanovení § 255a tr. zákoníku (jsou-li naplněny všechny jeho znaky). Objektem tohoto trestného činu totiž je zájem na zajištění rovnosti podnikajících subjektů na trhu, konkrétně zájem na zamezení zneužívání zákazu konkurence osobami účastnícími se na podnikání dvou nebo více podnikatelů. Jednáním obviněného byl i tento znak trestného činu naplněn. Z judikatury k tomu srov. rozhodnutí č. 39/2006-I. Sb. rozh. tr.
37. Zákonodárce svým zákonem č. 204/2017 Sb. s účinností od 13. 8. 2017 vyčlenil tzv. selftrading do nově formulovaného § 255a tr. zákoníku (a to z dřívějšího ustanovení § 255 tr. zákoníku postihujícího původně vedle selftradingu i tzv. insider trading, jehož postih v tomto ustanovení zůstal zachován). Soudy nižších stupňů tak na jednání obviněného (z období září až listopadu 2017) důvodně použily novou právní úpravu účinnou v době spáchání činu (viz § 2 odst. 1 tr. zákoníku). I po této legislativní změně zůstal zachován přístup zákonodárce, který chce postihovat takové jednání jako tzv. předčasně dokonaný trestný čin, tedy i nadále (na rozdíl od změny pojetí u tzv. insider tradingu podle § 255 odst. 2 tr. zákoníku) chce tento typ trestné činnosti postihovat bez ohledu na to, zda dojde k nastoupení výsledku (účinku) v podobě dosažení nějakého minimálního prospěchu nebo výhody na jedné straně, popř. škody či jiného následku na straně druhé, postačí, pokud (zjednodušeně řečeno) jednání pachatele je příčinou uzavření smlouvy na úkor jednoho z podnikatelských subjektů, na jehož činnosti má účast, pokud tak činí s tzv. úmyslem přesahujícím objektivní stránku skutkové podstaty tohoto trestného činu (druhým, specifickým úmyslem) opatřit sobě nebo jinému výhodu nebo prospěch (z judikatury srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2018, sp. zn. 5 Tdo 341/2018; z odborné literatury srov. ŠÁMAL. P. a kol. Trestní zákoník. Komentář . 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 3379 a 3395).
38. Jinými slovy k naplnění znaku prospěchu vůbec nemusí dojít, stačí, směřoval-li k tomu úmysl pachatele. Pro též jsou z hlediska posouzení činu nevýznamné námitky obviněného, kterými zpochybňoval výši prospěchu, kterého měla obchodní společnost Ekoweststav dosáhnout. Klíčové je nepochybné zjištění, že k takovému prospěchu jeho činnost směřovala, resp. že na něj cílil.
39. Ani o naplnění znaků subjektivní stránky skutkové podstaty uvedeného trestného činu přitom v daném případě nebylo jakýchkoliv pochyb. Obviněný jednal zcela jistě s úmyslem přímým, a to jak jde-li o formu zavinění ve vztahu k ostatním objektivně-deskriptivním znakům, tak i znakům normativním, stejně tak jde-li o formu úmyslu přesahujícího objektivní stránku skutkové podstaty tohoto trestného činu, jak bylo vysvětleno shora. Obviněný velmi dobře věděl, že nemá oprávnění při sjednávání obchodu z pozice technického ředitele obchodní společnosti AQUAŠUMAVA jednat současně za další právnickou osobu nabízející tytéž služby (přímého konkurenta na trhu), že by od zaměstnavatele toto svolení nikdy nedostal, proto je také skrýval.
Činil tak jen proto, aby získal významnou část marže z této obchodní zakázky pro jím ovládanou obchodní společnost Ekoweststav s tím, že zakázku následně splní prostřednictvím zaměstnanců, strojů a vybavení obchodní společnosti AQUAŠUMAVA (což pak následně ještě chtěl skrývat před obchodní společností PORR – např. zakrýváním označení strojů). Jinými slovy obviněný tím chtěl znemožnit, aby obchodní společnost AQUAŠUMAVA dosáhla lepší ceny a tím i vyšší marže na uvedené zakázce. Přitom pro vznik trestní odpovědnosti plně postačí zjištění takového záměru obviněného, jím upřednostněný podnikatel vůbec takového prospěchu nemusí dosáhnout, neboť jde o tzv. předčasně dokonaný delikt, jak bylo uvedeno shora.
V daném případě se v průběhu plnění smlouvy vůči obchodní společnosti PORR situace změnila po zásahu jednatele obchodní společnosti AQUAŠUMAVA, která své zaměstnance, stroje i další náčiní z plnění této subdodávky stáhla po zjištění jednání obviněného. To ovšem na vznik a existenci trestní odpovědnosti obviněného nemohlo mít vliv právě s ohledem na povahu trestného činu uvedeného v § 255a tr. zákoníku jako tzv. předčasně dokonaného.
40. Zcela nedůvodné jsou též námitky obviněného, že v obchodní společnosti Ekoweststav neměl žádné postavení, že se na jejím podnikání nijak neúčastnil. Bylo jednoznačně prokázáno, že to byla fakticky „jeho“ obchodní společnost (byl tzv. skutečný vlastník), byť v době činu obviněného byl formálně jako jednatel i společník zapsán Zbyněk Plecitý, tzv. odpovědným zástupcem podle § 11 živnostenského zákona byl ale již tehdy (od 23. 6. 2017) formálně veden obviněný, který tuto obchodní společnost také doopravdy ovládal (také se po ukončení pracovního poměru u AQUAŠUMAVA stal jejím jediným jednatelem i společníkem). K tomu lze odkázat zejména na body 7. až 9. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Doplnit lze, že i podle judikatury účastníkem na podnikání ve smyslu § 255a tr. zákoníku je každá fyzická osoba, která se v jakékoli funkci nebo jakýmkoli způsobem podílí na podnikání určitého podnikatelského subjektu, a proto jím může být i prokurista nebo jiný zákonný nebo smluvní zástupce podnikatele (rozhodnutí č. 53/2012 Sb. rozh. tr.), dokonce to může být i osoba, která takovou obchodní korporaci jako podnikatelský subjekt fakticky ovládá, byť postavení této osoby není založeno smlouvou ani zákonem (tak výslovně rozhodnutí č. 5/2022 Sb. rozh. tr. – jde o uveřejněné usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 4. 2021, sp. zn. 6 To 22/2021, na něž odkazoval i soud prvního stupně, ovšem bez uvedení čísla, pod nímž bylo publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, části trestní, které tak Nejvyšší soud doplňuje).
41. Nejvyšší soud z uvedených důvodů považuje ty dovolací námitky, které odpovídaly uplatněnému dovolacímu důvodu, za zjevně neopodstatněné a zároveň zcela souhlasí se závěry soudů nižších stupňů, že obviněný svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky trestného činu zneužití postavení v obchodním styku podle § 255a odst. 1 tr. zákoníku, který mu byl kladen za vinu. Ve zbytku může na odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů odkázat, neboť je považuje za správné, takže není třeba opakovat jejich argumentaci.
42. Lze tak uzavřít, že soudy nižších stupňů se věcí řádně zabývaly, provedly v potřebném rozsahu dokazování, aby na jeho základě mohly učinit skutkové závěry, které nalezly odraz v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně. Své hodnotící úvahy soudy nižších stupňů pečlivě vyložily v odůvodnění svých rozhodnutí, přičemž se nijak neodchýlily od výsledků dokazování, v rámci hodnocení jednotlivých důkazů nedošlo ze strany soudů k deformaci jejich obsahu a závěr o pachatelství obviněného vychází z logického vyhodnocení všech důkazů vyplývajících z provedených důkazních prostředků. V tomto směru lze odkázat na příslušné pasáže odůvodnění rozhodnutí soudu prvního i druhého stupně.
V. Závěrečné shrnutí
43. Vzhledem ke všem shora zmíněným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného Michala Ryneše odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Protože Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí dovolání podle § 265i tr. ř., mohl tak učinit v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. 1. 2025
JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph.D. předseda senátu