U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. prosince 2012 o
dovoláních, která podali obvinění J. M. , Ing. K. B. , J. K. , J. N. ,
B. Š. , a Ing. J. V. , proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27.
3. 2012, sp. zn. 2 To 96/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u
Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 35 T 5/2008, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných J. M. ,
J. K. a J. N. o d m í t a j í.
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných Ing. K. B. , B.
Š. a Ing. J. V. o d m í t a j í .
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 4. 2011, sp. zn. 35 T 5/2008,
byli obvinění J. M. a Ing. K. B. , oba v bodech 1), 4) a 5) výroku o vině,
J. K. v bodě 4) výroku o vině, J. N. v bodě 6) výroku o vině, B. Š. v
bodě 3) výroku o vině a obviněný Ing. J. V. v bodech 1) a 4) výroku o vině
uznáni vinnými zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné
povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 zákona č. 40/2009
Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „tr. zákoník“)
ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, obviněný J. K. v bodě 2)
výroku o vině navíc pomocí ke zvlášť závažnému zločinu zkrácení daně, poplatku
a podobné povinné platby podle § 24 odst. 1 písm. c) k § 240 odst. 1, odst. 2
písm. a), odst. 3 tr. zákoníku.
Za to byli všichni obvinění odsouzeni podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku, a to
obviněný J. M. k trestu odnětí svobody v trvání 8 roků a 6 měsíců, pro jehož
výkon jej soud zařadil podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku do věznice s ostrahou,
obviněná Ing. K. B. k trestu odnětí svobody v trvání 7 roků a 6 měsíců se
zařazením rovněž do věznice s ostrahou. Oběma obviněným soud uložil trest
propadnutí věci, obviněnému J. M. podle § 70 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku, obviněné Ing. K. B. podle § 70 odst. 1 písm. a), b), c) tr. zákoníku, a také trest zákazu činnosti podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku
spočívající v zákazu podnikání v oboru koupě zboží za účelem jeho dalšího
prodeje a prodej a v oboru zprostředkovatelské činnosti v oblasti obchodu a
služeb, jakož i v zákazu výkonu statutárního orgánu a člena statutárního orgánu
v obchodních společnostech a družstvech s uvedenými obory činnosti nebo jejich
zastupování na základě plné moci na dobu osmi roků. Obviněný J. K. byl
odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 7 roků se zařazením do věznice s
ostrahou a také jemu byl uložen trest zákazu činnosti shodně vymezený jako u
spoluobviněných J. M. a Ing. K. B. na dobu sedmi roků. Obviněný J. N. byl odsouzen podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku za shora uvedený zvlášť závažný zločin a za sbíhající se trestné činy
ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 201 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb,
trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „tr. zák.“), a maření
výkonu soudního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. c) tr.zák. k souhrnnému
trestu odnětí svobody v trvání 7 roků, pro jehož výkon jej soud zařadil podle §
56 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Dále mu byl podle § 73
odst. 1, 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu
podnikání v oboru koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej a v oboru
zprostředkovatelské činnosti v oblasti obchodu a služeb, jakož i v zákazu
výkonu statutárního orgánu a člena statutárního orgánu v obchodních
společnostech a družstvech s uvedenými obory činnosti nebo jejich zastupování
na základě plné moci na dobu šesti roků a dále spočívající v zákazu řízení
všech motorových vozidel na dobu 2 roků. Soud zrušil výrok o trestu z rozsudku
Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou sp. zn. 2T 157/2008 ze dne 9. 10. 2008,
jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud
vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Obviněný B. Š. byl podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v
trvání 6 roků se zařazením do věznice s ostrahou a obviněný Ing. J. V. podle
téhož ustanovení za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku za shora uvedený zvlášť
závažný zločin a za sbíhající se trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 9 roků se zařazením do
věznice s ostrahou. Současně soud zrušil výrok o trestu z rozsudku Krajského
soudu v Ostravě sp. zn. 45T 15/97 ze dne 13. 12.
2004, jakož i všechna další
rozhodnutí na zrušený výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž
došlo zrušením, pozbyla podkladu. Také těmto dvěma obviněným uložil soud podle
§ 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku tresty zákazu činnosti a to v naprosto
stejném rozsahu, jak byl již citován u spoluobviněných vyjma J. N. , přičemž
obviněnému B. Š. v délce pěti roků a Ing. J. V. v trvání deseti roků.
Obviněný Ing. J. V. byl dále podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby
pro skutek kvalifikovaný jako trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné
povinné platby podle § 148 odst. 1, 4 tr. zák. ve stadiu přípravy podle § 7
odst. 1 tr. zák. Tímtéž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu
spoluobviněného V. J.
Proti citovanému rozsudku soudu prvního stupně podali všichni obvinění – J. M.
, Ing. K. B. , V. J. , J. K. , J. N. , B. Š. a Ing. J. V. odvolání.
Vrchní soud v Olomouci o nich rozhodl usnesením ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. 2
To 96/2011, tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodná.
Toto usnesení Vrchního soudu v Olomouci napadli obvinění dovoláními
prostřednictvím svých obhájců. J. M. a J. N. tak učinili z důvodů uvedených
v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) a h), Ing. K. B. a J. K. z důvodu §
265b odst. 1 písm. g), B. Š. a Ing. J. V. z důvodu § 265b odst. 1 písm. e).
Nejvyšší státní zástupce se ke všem podaným dovoláním vyjádřil prostřednictvím
státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. V zájmu
stručnosti a přehlednosti písemného odůvodnění dovolacího rozhodnutí bude
stanovisko státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství konstatováno po
interpretaci hlavních argumentů jednotlivých dovolatelů.
Obvinění B. Š. a Ing. J. V. opřeli svá dovolání o důvod podle § 265b odst.
1 písm. e) tr. ř., tj. že trestní stíhání proti nim bylo nepřípustné, a to z
důvodu jeho nepřiměřené délky. Poukázali na to, že o jejich vině bylo
pravomocně rozhodnuto až po uplynutí sedmi let, navíc průtahy v řízení nebyly,
s výjimkou jednoho odročení hlavního líčení způsobeného onemocněním obviněného,
způsobeny jejich osobami. Odkázali na čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských
práv a základních svobod, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl.
5 odst. 2 věta prvá Ústavy, s tím, že došlo k porušení jejich ústavně
garantovaných práv, především práva na projednání věci bez zbytečných průtahů,
spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě. Dále citovali rozhodnutí Ústavního
soudu sp. zn. I. ÚS 554/04 a I. ÚS 603/06, jejichž závěry následně akceptoval i
Nejvyšší soud, viz např. věci vedené pod sp. zn. 8 Tdo 596/2005, 6 Tdo 595/2007
a 3 Tdo 748/2007. Z důvodů porušení především čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod se oba obvinění dožadovali použití analogie
ustanovení § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. a navrhli, aby Nejvyšší soud nejprve
zrušil podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci
i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Ostravě a sám podle § 265m
odst. 1 tr. ř. nově rozhodl o zastavení trestního stíhání B. Š. a Ing. J.
V.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření nejprve
rekapitulovala časový přehled trestního řízení, kdy podle jejího názoru nelze v
jeho průběhu dovodit dlouhodobou neodůvodněnou nečinnost či bezdůvodné průtahy
orgánů činných v předmětném trestním řízení. Vyložila rozdílnost argumentace
obviněných k jimi vznesenému požadavku zastavení trestního stíhání a otázky
kompenzace porušeného práva na spravedlivý proces prostřednictvím trestní
sankce, jíž se především zabýval Ústavní soud v označeném rozhodnutí sp. zn. I.
ÚS 554/04. V návaznosti na rozhodovací praxi Evropského soudu pro lidská práva,
také Ústavní soud a Nejvyšší soud zásadně připustily možnost nápravy zjištěného
porušení práva na spravedlivý proces nepřiměřeně dlouhým trestním řízením jeho
vyslovením, popř. přikázáním příslušnému orgánu, aby nepokračoval v průtazích a
ve věci jednal, event. připouští finanční kompenzaci. Až na výjimky ani
Nejvyšší soud nedovodil obviněnými navrhovaný způsob řešení takové situace
formou zastavení trestního stíhání. S ohledem na to označila společnou námitku
obviněných B. Š. a Ing. J. V. za zjevně neopodstatněnou a navrhla jejich
dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Ing. K. B. spatřovala tvrzený dovolací důvod v nesprávné aplikaci trestního
ustanovení na zjištěné jednání. Svůj názor založila na vyjádření soudů obou
stupňů ohledně nezjištěného původu zlata a výše zisku jednotlivých obviněných,
což znamená, že soudům se nepodařilo prokázat neoprávněný dovoz zlata. Pro
náležité rozhodnutí o její vině nebyl podle obviněné opatřen dostatek důkazů,
např. znalecký posudek z oboru ekonomika, a rovněž zpochybnila obsah některých
důkazů (odposlechy, diář). Poukazem na judikaturu Ústavního soudu dospěla k
závěru, že „k porušení hmotného práva došlo díky extrémnímu nesouladu právních
závěrů se skutkovými zjištěními“. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud „v celém
rozsahu zrušil usnesení Vrchního soudu v Olomouci a rozsudek Krajského soudu v
Ostravě“ a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Obviněná Ing. K. B. zaslala dne 2. 1. 2013 Nejvyššímu soudu podání, v němž
vznesla další připomínky k provádění dokazování v této trestní věci a domáhala
se nápravy vadného procesního postupu. Nejvyšší soud však k takové písemnosti
nemůže přihlížet s ohledem na ustanovení § 265d odst. 2 tr. ř., neboť nebyla
zpracována obhájcem obviněné.
Podle státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství mají veškeré námitky
obviněné Ing. K. B. výlučně skutkový charakter. Soudy provedly dokazování v
dostatečném rozsahu, nebylo třeba provádět důkazy další, a při hodnocení
výsledků důkazního řízení soudy postupovaly podle § 2 odst. 6 tr. ř. a svá
rozhodnutí náležitě odůvodnily. Navrhla proto dovolání obviněné odmítnout
podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Obviněný J. K. vyjádřil své pochyby o správném hmotně právním posouzení
jednání pod body 2) a 4) výroku o vině odsuzujícího rozsudku. Není mu zřejmý
důvod, pro který bylo jednání v prvním případě právně kvalifikováno jako
účastenství ve formě pomoci, zatímco u druhého skutku byl odsouzen jako
spolupachatel, ačkoli jednal v obou případech prakticky totožným způsobem. Jeho
jednání pod bodem 2) výroku o vině nemá znaky pomoci k daňovému zločinu, neboť
ten byl dokonán již okamžikem nelegálního přechodu zlata přes státní hranice,
tedy ještě bez účasti tohoto obviněného. Popřel, že by existovala mezi
jednotlivými obviněnými dohoda o nelegálním obchodování se zlatem. Ani v
případě skutku pod bodem 4) výroku o vině se podle názoru obviněného nejedná o
trestný čin krácení cla a daně podle § 240 tr. zákoníku, neboť se na dovozu
zlata z Rakouska do České republiky nijak nepodílel. Obviněný proto navrhl, aby
dovolací soud zrušil usnesení Vrchního soudu v Olomouci a věc tomuto soudu
přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
Podle státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství soud řádným a
zákonným způsobem kvalifikoval svá skutková zjištění ve vztahu k obviněnému J.
K. , neboť na celé věci je důležité posoudit ji ve vztahu ke všem osobám, které
se podílely nejen na samotném dovozu zlata, ale i na jeho následné distribuci
na území České republiky a především na zastírání jeho původu ve snaze vyhnout
se plnění odvodních povinností vyplývajících z dovozu zboží. Neshledala žádné
vady na právním posouzení skutku pod bodem 2) výroku o vině, který naplňuje
znaky psychické pomoci obviněného pachatelům zločinu a ve druhém případě bylo
podle jejího přesvědčení jasně zjištěno, že obviněný se podílel na naplňování
společného záměru skupiny spolupachatelů zkrátit či dokonce vyloučit plnění
jejich celních a daňových povinností při dovozu zlata.
Další obviněný, J. M. , nejprve zpochybnil důkaz znaleckým posudkem z oboru
kriminalistiky, odvětví kriminalistická audioexpertíza - který byl podle jeho
názoru opatřen nezákonným způsobem a je tedy procesně nevyužitelný. Absence
tohoto důkazu by z jeho pohledu nutně vedla k jinému hmotně právnímu posouzení
skutku. Naplnění druhého z jím uplatněných dovolacích důvodů podle § 265b odst.
1 písm. h) tr. ř. spatřoval v nesprávné formulaci trestu zákazu činnosti, neboť
neodpovídá znění živnostenského zákona. Obviněný závěrem podotkl, že shodné
námitky odmítl odvolací soud jako nedůvodné, avšak jeho závěr považuje za
nesprávný, proto je opakuje i ve svém dovolání. Navrhl tedy, aby Nejvyšší soud
zrušil v celém rozsahu usnesení Vrchního soudu v Olomouci i rozsudek Krajského
soudu v Ostravě a věc vrátil Krajskému soudu v Ostravě k novému projednání a
rozhodnutí.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství nejprve označila
argumentaci obviněného J. M. za neodpovídající dovolacímu důvodu podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Připomenula, že dovolání se nemůže zakládat na
námitkách proti způsobu, jakým soudy hodnotily důkazy a jaká skutková zjištění
z nich vyvodily. Námitka proti formulaci předmětu zákazu činnosti spadá podle
státní zástupkyně rovněž mimo rámec dovolacího důvodu, přesto se vyjádřila tak,
že výrok o uloženém trestu považuje za správný a odpovídající soudní
judikatuře, např. č. I/1965, s. 12, která vyžaduje takový způsob vymezení
zakázané činnosti, který naplní účel tohoto druhu trestu a jehož výkon může být
náležitě kontrolován. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání
obviněného J. M. jako podané z jiného důvodu podle § 265i odst. 1 písm. b)
tr. ř.
Obviněný J. N. namítl k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. nedostatek subjektivní stránky skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu,
neboť nevěděl o původu a okolnostech nabytí zlata třetími osobami. On sám se
nijak nepodílel na protiprávním jednání jiných subjektů a pokud snad daňový
orgán zjistil nesprávnosti v jeho daňových podkladech, nemělo být jeho případné
provinění postiženo v rámci trestního řízení a to poukazem na zásadu
subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 tr. zákoníku. Druhý z dovolacích
důvodů podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., (zřejmě omylem označený v dovolání
rovněž písmenem g), spatřoval obviněný ve vymezení předmětu zákazu činnosti
spočívající v zákazu zastupování obchodních společností a družstev na základě
plné moci, který podle jeho přesvědčení neodpovídá požadavkům ustanovení § 73
odst. 3 tr. zákoníku. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil
rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně a aby sám rozhodl o zproštění
obviněného obžaloby.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství k nedostatku subjektivní
stránky připomněla skutková zjištění soudů, která dovolatel zcela pomíjí, a
odmítá povědomí o existenci dohody mezi spoluobviněnými na neplnění daňové
povinnosti. Poukázala rovněž na příslušné části odůvodnění obou napadených
rozhodnutí soudů, které se s totožnou výhradou obviněného již vypořádaly.
Souhlasila i s vymezením trestu zákazu činnosti, který se v zájmu naplnění
účelu tohoto trestu v podstatě musí vztahovat i na činnost zplnomocněnce
statutárního orgánu, neboť jinak by mohl být obcházen vyslovený zákaz výkonu
funkce statutárního orgánu. Navrhla proto odmítnout dovolání obviněného J.
N. jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání všech obviněných jsou přípustná podle § 265a
odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., byla podána osobami oprávněnými [§ 265d odst. 1
písm. b) tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e
odst. 1, 2 tr. ř.), rovněž všechna podání obsahují zákonné náležitosti ve
smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud při posuzování důvodnosti
jednotlivých dovolání dospěl k závěru, že obvinění Ing. K. B. , B. Š. a Ing.
J. V. je podali z jiného důvodu, než jaký předpokládá trestní řád. Dovolání
obviněných J. K. , J. M. a J. N. jsou zčásti podaná rovněž z jiného než
zákonného důvodu a zčásti nejsou důvodná.
Obvinění B. Š. a Ing. J. V. opřeli svá dovolání o důvod uvedený v
§ 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., který lze uplatnit v případech, kdy proti
obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoli bylo nepřípustné. V ustanovení §
11 trestního řádu jsou taxativním způsobem vyjmenovány skutečnosti, které
zakládají nepřípustnost trestního stíhání. Jelikož je obsah obou podání téměř
identický, vyjádří Nejvyšší soud své stanovisko k oběma dovoláním společně.
Dovolatelé odkázali shodně na ustanovení § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř., které
zakládá nepřípustnost trestního stíhání, stanoví-li tak vyhlášená mezinárodní
smlouva, kterou je Česká republika vázána, a domáhali se užití analogie v dané
trestní věci. Poukázali přitom jednak na čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2
Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod (dále jen „Úmluva“), k níž přistoupila i Česká republika,
publikované pod č. 209/1992 Sb.
Námitek tvrzené nepřiměřené délky trestního řízení se stručně dotkly
oba rozhodující soudy v části svých rozhodnutí, týkajících se ukládaných trestů
jednotlivým obviněným. Odvolací soud považoval za správnou úvahu soudu
nalézacího v tom smyslu, že předmětné trestní řízení nelze považovat za
nepřiměřeně dlouhé (viz str. 35 napadeného usnesení), tresty odnětí svobody
byly jednotlivým obviněným uloženy diferencovaně v závislosti na míře jejich
účasti na trestné činnosti, zdůraznil přitom užití moderačního práva pro
zařazení obviněných J. M. a Ing. J. V. do mírnějšího typu věznice. Dovolací argumentace ve vztahu k délce trestního řízení směřovala ke kompenzaci
porušeného práva na „přiměřenou“ dobu trvání trestního řízení (viz zejména čl. 6 Úmluvy) cestou zastavení trestního stíhání. Jak správně a velice podrobně
uvedla státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření,
poměrně široká judikatura Nejvyššího soudu k této otázce v podstatě vylučuje
možnost, jíž se oba obvinění domáhají, tj. že průlom do zásady oficiality a
legality, kterým zastavení trestního stíhání bezpochyby je, může nastat jen v
případech, kdy tak výslovně stanoví vyhlášená mezinárodní smlouva. Sám čl. 6
Úmluvy nabízí nápravu porušení deklarovaného práva cestou spravedlivého
zadostiučinění odpovědného státu. Nejen Ústavní soud ale ani Evropský soud pro
lidská práva v žádném ze svých rozhodnutí nezvolili formu zastavení trestního
stíhání pro nápravu zjištěného porušení práva na projednání věci v přiměřené
lhůtě ve smyslu čl. 6 Úmluvy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2006,
sp. zn. I. ÚS 41/03). Soudní judikatura rovněž respektuje názor, že přiměřenost
délky trestního řízení nelze vyjádřit numericky, tj. stanovením určené lhůty
jeho trvání, jejíž překročení by bez dalšího znamenalo nepřiměřenost doby
trestního řízení. Soudní rozhodnutí, zabývající se tímto druhem stížností, v
podstatě shrnuly základní kritéria, která je třeba zkoumat, prověřovat a
hodnotit u každého případu jednotlivě podle zjištěných okolností. Jde především
o charakter projednávané věci, tj. složitost, rozsáhlost, závažnost a to i ve
vztahu k dokazování, svůj význam má i chování účastníků řízení a význam, který
pro ně řízení mělo. Při jejich zkoumání v dané věci je třeba konstatovat, že v
podstatě sedmiletou délku konání trestního řízení ještě nelze označit za zjevně
nepřiměřenou do takové míry, aby mohla způsobit porušení práva dovolatelů na
spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 Úmluvy. Jak vyplývá z přehledu zásadních
úkonů ve věci, který formulovala státní zástupkyně ve svém písemném vyjádření,
jedná se o skutečně netypickou, poměrně rozsáhlou trestnou činnost, přičemž
její složitost vyplývá nejen z počtu osob, které se na ní různým dílem podílely
a vytvářely podmínky pro její zastření, ale také přesahem hranic České
republiky. Pro vyhledání, prověření, resp.
zadokumentování základních
okolností, za nichž docházelo k porušování daňových předpisů, bylo nutné
opakovaně vyžadovat mezinárodní právní pomoc, jednak ve Slovenské a jednak v
Rakouské republice a její realizace si tudíž vyžádala poměrně značný časový
úsek. Rovněž rozsáhlost písemných vyhotovení jak obžaloby, tak i soudních
rozhodnutí vedla k nestandardním lhůtám jejich vypracování a dále samotné
hlavní líčení muselo být několikrát odročeno výlučně z důvodu nemoci různých
osob na něm zúčastněných. Přestože je doba konání tohoto trestního řízení jistě
delší než běžně se vyskytující případy, nemá toto překročení povahu natolik
výrazného nevyváženého zásahu do základních práv obou obviněných, aby bylo
nutné přistoupit k vyšší kompenzaci celkové doby řízení, než učinil soud
prvního stupně při ukládání trestů a způsobu jejich výkonu. Požadavek na
zastavení trestního stíhání je již z důvodu uvedeného, vyloučen úplně.
Ještě nad rámec dovolacího přezkumu Nejvyšší soud podotýká, že nález
Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, jehož se důrazně
dovolávali oba obvinění, řešil skutečně specifické okolnosti případu, jež byly
výjimečné i z hlediska intenzity zásahu do ústavně zaručených práv, a které
nelze srovnávat s projednávanou trestní věcí. Vzhledem k tomu, že otázky délky
soudního řízení či doby, která uplynula od spáchání trestné činnosti, nejsou
zásadně přezkoumatelné v dovolacím řízení, odmítl Nejvyšší soud dovolání
obviněných B. Š. a Ing. J. V. podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Obviněná Ing. K. B. odkázala ve svém dovolání na důvod uvedený v §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je dán v případech, kdy napadené rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení. K jeho naplnění tudíž může dojít jen tehdy, pokud soudy
nižších stupňů nesprávně aplikují hmotné právo, a to jednak ve vztahu ke
skutku, nebo také k jiné skutkové okolnosti. Mezi námitky, jimiž lze napadat
rozhodnutí prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu, však nelze zařadit takové,
které vytýkají způsob hodnocení důkazů, rozsah dokazování a jeho význam pro
posouzení věci. Uvedené postupy jsou totiž upraveny procesními ustanoveními
trestního řádu zejména v §§ 2 odst. 5, 6, 89 a násl., 207 a násl. a 263 odst.
6, 7 a násl.
Obviněná vytýkala soudům, že se jim nepodařilo prokázat dovoz zlata, neboť byly
opatřeny pouze nepřímé důkazy, event. záznamy telefonních hovorů, z nichž však
nebylo možné jednoznačně dovodit spáchání jednání, jímž byla uznána vinnou. Za
této situace se však dovolatelka ocitla mimo zákonné vymezení dovolacího důvodu
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť se domáhala jiné skutkové verze,
než k jaké dospěly soudy nižších stupňů. Nejvyšší soud je však v dovolacím
řízení zásadně vázán skutkovým zjištěním, které učinily soudy ve věci
rozhodující, a nemůže bez dalšího změnit skutek, jak je vymezen v napadeném
rozhodnutí.
Pro Nejvyšší soud je zásadní, že soudy nižších stupňů provedly zákonným
způsobem veškeré důkazy, které se pak staly podkladem výroku o vině mj. též
obviněné Ing. K. B. v této trestní věci. Skutkové okolnosti popsané ve
výrokové části rozsudku nalézacího soudu obsahují veškeré znaky skutkové
podstaty zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné
platby podle § 240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku. Již soud prvního
stupně naprosto vyčerpávajícím a dostatečně srozumitelným způsobem vysvětlil
své úvahy, které jej vedly k odsuzujícímu výroku o vině. Způsob, jakým
jednotlivé důkazy hodnotil, odpovídá obecným zásadám logického myšlení, soud
přitom akceptoval i výhrady, na něž obviněná poukazovala již v rámci své
obhajoby, a naprosto dostatečným způsobem zdůvodnil, proč k nim nemohl
přihlédnout. Také odvolací soud se vypořádal se všemi připomínkami, které
dovolatelka uplatnila ve svém odvolání. Zřetelným způsobem vyložil, proč ve
shodě se soudem prvního stupně nepovažoval za nezbytné vypracování znaleckého
posudku k určení výše škodlivého následku, když naprosto postačujícím podkladem
pro závěr o způsobené škodě jsou opatřená „odborná vyjádření“ finančních úřadů
jako správců daně. Takový způsob stanovení výše daňového úniku lze pro účely
trestního řízení akceptovat bez nutnosti opatření znaleckého posudku, pokud při
stanovení daňové povinnosti příslušný správce daně postupuje v souladu se všemi
zákonnými předpisy tuto oblast regulující. Odvolací soud také zdůraznil, že
soud a předtím již státní zástupce reagovali na pro věc nevýznamné nedostatky
těchto listinných důkazů a vyhodnotili je vždy ve prospěch obviněných. Z
odůvodnění obou napadených rozhodnutí jasně vyplývá, že závěr o výši škody v
dané trestní věci učinil soud, aniž jen „slepě“ převzal podklady poskytnuté
správci daně, a postupoval navíc podle principu „in dubio pro reo“, jak již
bylo konstatováno. Nejvyšší soud na tomto místě připomíná, že princip soudní
nezávislosti, jak je zakotven v č. 82 Ústavy České republiky, mj. znamená právo
soudu rozhodnout, které z důkazů v trestním řízení provede, přitom není vázán
návrhy stran, může z vlastní iniciativy sám provádět důkazy, jež považuje za
významné pro rozhodnutí o obžalobě. Při zamítnutí návrhů stran je jeho
povinností, aby přesvědčivě vysvětlil, proč se rozhodl nedoplňovat dokazování.
(Srov. nález Ústavního soudu ze dne 27. 8. 2001, sp. zn. ÚS 463/2000, usnesení
Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2011, sp. zn. 664/11.) V předmětném případě se
soudy obou stupňů dostatečným způsobem vypořádaly s požadavkem na doplnění
dokazování o znalecký posudek ke stanovení výše daňového úniku a učinily tak
zadost požadavkům zákona na ně v této otázce kladeným.
Obviněná Ing. K. B. se rovněž dovolávala nového hodnocení
provedených důkazů odkazem na tzv. extrémní nesoulad „právních závěrů se
skutkovými zjištěními“, jimiž podle jejího názoru Ústavní soud opakovaně
prolomil výklad Nejvyššího soudu o dovolacích důvodech. Jak vyplývá z
rozhodnutí Ústavního soudu, v nichž došlo i k zásahu do pravomocného rozhodnutí
obecných soudů, vždy se tak stalo po přezkumu ústavní stížnosti z hlediska
dodržení principů ústavně právních, tj. po zjištění, že ve věci byly dotčeny
předpisy ústavního pořádku, chráněná práva nebo svobody stěžovatele. (Srov. již
citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04 a usnesení téhož soudu
sp. zn. II. ÚS 1272/12.) Současně Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že není
součástí soustavy obecných soudů a není povolán k instančnímu přezkumu jejich
rozhodnutí. V daném případě se obviněná mj. domáhá své beztrestnosti a
poukazuje na nesprávné vyhodnocení provedených důkazů soudy a neprovedení
dalšího dokazování. Přitom však je z napadených rozhodnutí i předcházejícího
průběhu trestního řízení zřejmé, že soudy postupovaly mj. v souladu ustanovením
§ 2 odst. 5, 6 tr. ř., tj. zjistily skutkový stav, o němž nejsou důvodné
pochybnosti, a to v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí. Provedené důkazy
hodnotily v souladu s jejich obsahem, při zvážení všech významných okolností.
Pokud nevyhověly návrhům na doplnění dokazování, dostatečným způsobem
vysvětlily svůj postup a nadbytečnost provádět nové důkazy.
Žádná z dovolatelkou uplatněných výhrad obsahově nenaplňovala dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť jeho existenci fakticky
shledávala v chybném procesním postupu soudů, spočívajícím v nesprávném
hodnocení důkazů a nedostatečném rozsahu dokazování. Odmítla tak skutková
zjištění soudů ohledně své účasti na neoprávněném dovozu zlata, jeho distribuce
v České republice a neplnění daňových povinností, tím však prosazovala svou
obhajobu, kterou soudy považovaly za vyvrácenou. Nejedná se proto o námitky
spadající pod citovaný dovolaný důvod, tj. výhrady proti užití hmotného práva,
nýbrž pouze o snahu učinit skutkový závěr odlišný od toho, jaký přijaly soudy.
Nejvyšší soud proto dovolání obviněné Ing. K. B. odmítl podle § 265i odst. 1
písm. b) tr. ř. jako podané z jiného než zákonného důvodu.
Stejný charakter námitek, jak je popsal dovolací soud u obviněné Ing.
K. B. , je nutné spatřovat i v části dovolání obviněných J. M. a J. N. Oba
v rámci důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vyslovili výhrady, které
tomuto důvodu neodpovídají. Obviněný J. M. odmítl zákonnost provedení důkazu
znaleckým posudkem z oboru kriminalistiky, odvětví kriminalistická
audioexpertiza, v němž jako srovnávací vzorek hlasu byl užit telefonát mezi
obviněným a JUDr. J. D. , který se, byť později, stal jeho obhájcem v této
trestní věci. Nesouhlasil s argumenty odvolacího soudu, jimiž se s toutéž
námitkou vypořádal. Nejvyšší soud k uvedené otázce může jen zdůraznit naprosto
správný přístup Vrchního soudu v Olomouci, pokud zdůraznil, že v době, kdy
telefonický rozhovor mezi oběma jmenovanými probíhal, nebyl JUDr. J. D.
obhájcem obviněného J. M. a ještě větší důraz lze klást na druhý argument
odvolacího soudu, podle něhož nedošlo v průběhu hlavního líčení ke zpochybnění
hlasu obviněného v tomto telefonátu. Za situace, kdy srovnávacím podkladem pro
znalecké zkoumání hlasu za účelem ztotožnění osoby hovořící, byly rozhovory
obviněného se dvěma advokáty, z nichž ani jeden nevykonával jeho obhajobu v
trestní věci, pro niž je posudek opatřen, dále i rozhovor mezi obviněným a
policistou, bylo možné důkaz takovým znaleckým posudkem v trestním řízení
provést a pohlížet na něj, jako na důkaz provedený v souladu s právem. Z
hlediska principů ochrany základních práv obviněného je potom naprosto zásadní,
že ani on sám nezpochybnil sebe jako osobu, která byla znalcem identifikována.
Nejvyšší soud se rovněž nemohl zabývat námitkou obviněného J. N. o
nedostatku subjektivní stránky. Přestože existence zavinění je otázkou právní,
musí se tento právní závěr opírat o ta skutková zjištění, která se stala
podkladem rozhodnutí o vině. Závěr o subjektivním znaku konkrétního trestného
činu je totiž rovněž předmětem dokazování stejně jako znaky objektivní.
Obviněný J. N. se však v dovolání snažil prosadit tvrzení, ostatně jako až
dosud v rámci své obhajoby, že nevěděl o původu zlata, okolnostech jeho nabytí
dalšími osobami, a o jejich neplnění daňových povinností. Zcela tak popíral
jakoukoli spoluúčast na protiprávním jednání spoluobviněných, když připustil,
že pokud sám nerespektoval zcela daňové předpisy a neodváděl řádně daně, nemůže
tato okolnost sama o sobě založit jeho trestní odpovědnost.
Nad rámec dovolacího přezkumu je možné k výhradám obviněného J. N.
uvést, že již soud prvního stupně velice podrobně interpretoval obsah
jednotlivých důkazů, které měl k dispozici a které dokumentovaly konkrétní
činnost a účast spoluobviněných na protiprávním jednání. Naprosto dostatečným a
přesvědčivým způsobem poté vysvětlil, proč rozhodl o vině obviněných tak, jak
popsal ve výroku o vině. Také se zabýval otázkou subsidiarity trestní represe
ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku (viz str. 84 rozsudku), přičemž naprosto
správně usoudil, že použití jiných právních předpisů by nebylo způsobilé
postihnout pachatele daňových deliktů v této trestní věci. Formální pojetí
trestného činu zakotvené v § 13 odst. 1 tr. zákoníku je nutné vykládat tak, že
každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním
zákoníku, je trestným činem. Pouze v případě méně závažných činů je nutné
zkoumat, zda je nutné uplatnit trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní
důsledky s ní spojené, nebo zda postačí uplatnit odpovědnost podle jiného
právního předpisu. Jen na podporu této úvahy je možné doplnit, že způsob
spáchání a výše škody vyplývající z rozsahu páchané protiprávní činnosti,
zakládá povinnost užít právě v této věci trestní represe, která jedině může
naplnit účel trestního zákona spočívající v ochraně nejdůležitějších
celospolečenských zájmů a oprávněných zájmů a práv dalších subjektů, a současně
naplnit i účel trestního řádu, spočívající nejen v nutnosti odhalit a potrestat
pachatele činů vyjmenovaných v trestním zákoně, ale také působit preventivním a
výchovným způsobem na občany.
Napadeným rozhodnutím nelze nic vytknout, pokud obsahují závěr o spáchání
protiprávního jednání úmyslnou formou podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
S ohledem na skutková zjištění není pochyb o tom, že obvinění znali všechny
významné okolnosti, za nichž docházelo ke krácení daňových povinností, event. k
vylákání daňové výhody, a podíleli se na takovém jednání v úmyslu přímém i ve
vztahu k okolnostem podmiňujícím použití vyšší trestní sazby, kdy měli
představu o celkovém rozsahu škodlivého následku. Ze strany obviněného J. N.
tak nešlo „jen o určité zanedbání povinných odvodů“, jak se snažil prosadit ve
svém dovolání, ale v trestním řízení byl dostatečným způsobem zadokumentován
jeho konkrétní podíl na jednání jeho spolupachatelů, a byl také správně právně
posouzen. Jak již bylo vysvětleno, Nejvyšší soud zásadně musí vycházet ze
zjištění soudů o fiktivních daňových dokladech, které obviněný J. N. poskytl
správci daně za účelem vylákání výhody formou nadměrného odpočtu daně z přidané
hodnoty. Jeho dovolání se tak částečně minulo s obsahem uplatněného dovolacího
důvodu, právní argument byl pouze tvrzen, nikoli naplněn, neboť měl svůj základ
v jiném skutkovém zjištění, rozdílném od výroku o vině soudu prvního stupně.
Stejnou povahu je možné přiznat i další námitce obviněného J. N. , podle níž
je trest zákazu činnosti vymezen příliš extenzivně a to v části, v níž je mu
zakázáno „zastupování na základě plné moci“. Dovolává se přitom restriktivního
vymezení tohoto druhu trestu v ustanovení § 73 odst. 3 tr. zákoníku. Předně je
nutné zdůraznit, že účelem citovaného ustanovení je obecné vymezení rozsahu a
druhu činností, jež mohou být pachateli zakázány. Základní podmínkou pro určení
předmětu trestu zákazu činnosti je, aby šlo o činnost, v souvislosti s níž
došlo ke spáchání trestného činu. Smyslem uložení tohoto druhu trestu totiž je
zabránit pachateli možnost opakovat takovou činnost, při níž došlo k trestnému
činu, nebo která mu umožnila jeho spáchání či k tomu poskytla příležitost (viz
např. č. 42/1967 a č. 22/1985 Sb. rozh. tr.). Obviněný J. N. v rámci svých
výhrad však pominul souvislost označené části trestu, kterou je třeba chápat
právě v celém kontextu. Teprve potom by musel akceptovat, že mu bylo zakázáno
podnikání v oboru koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej a v oboru
zprostředkovatelské činnosti v oblasti obchodu a služeb. Dále mu byl zakázán
výkon funkce statutárního orgánu a člena statutárního orgánu v obchodních
společnostech a družstvech s uvedenými obory činnosti (koupě zboží za účelem
jeho dalšího prodeje a prodej) nebo jejich zastupování na základě plné moci. To
znamená, že zákaz jednání na podkladě plné moci se pro obviněného vztahuje
výlučně na jednání zástupce statutárního orgánu nebo člena statutárního orgánu
označených obchodních společností a družstev, který sice projevuje vlastní
vůli, ale jedná jménem a s důsledky pro zastoupeného. Bylo by zcela popřením
účelu tohoto druhu trestu, aby mu byl zakázán přímý, resp. osobní výkon funkce
statutárního orgánu v obchodní společnosti či družstvu a současně mu bylo
dovoleno jednat jako zástupce statutárního orgánu na podkladě dohody o plné
moci ve smyslu §§ 31 až 33b zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve
znění pozdějších předpisů. Jak správně podotkla státní zástupkyně Nejvyššího
státního zastupitelství ve svém vyjádření, pokud by soud nezahrnul do předmětu
zákazu činnosti také jednání na podkladě plné moci, jednalo by se o vytvoření
podmínek obviněnému, obejít vyslovený zákaz výkonu funkce statutárního orgánu
nebo člena statutárního orgánu a tím by celý trest ztratil jakýkoli smysl.
Nejvyšší soud proto neshledal výhradu obviněného proti uloženému trestu zákazu
činnosti důvodnou, jeho dovolání proto odmítl jako zjevně neopodstatněné podle
§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Právní povahu mají námitky obviněného J. K. , jimiž vytýká kvalifikaci
svého jednání jednak jako pomoc ke zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné
povinné platby podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku a § 240 odst. 1, 2
písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, a jednak jako pachatelství tohoto zločinu,
ačkoli podle jeho přesvědčení byla jednání v obou případech v zásadně shodná. O
nedůvodnosti tvrzených výhrad svědčí však především popis rozhodných skutkových
zjištění, která jsou ve vztahu k pomoci uvedeny pod bodem 2) odsuzujícího
rozsudku soudu prvního stupně, a skutek, jak je popsán pod bodem 4) téhož
rozsudku, kvalifikovaný jako dokonaný zločin. Jednání obviněného J. K.
spočívalo v existenci dohody o poskytnutí součinnosti spoluobviněným Ing. J. V.
, J. M. a Ing. K. B. , že poté, co v době od listopadu 2003 do konce června
2004 dovezou do České republiky zlato bez úhrady celních poplatků, bude
vystavovat daňové doklady svědčící o nabytí tohoto druhu zboží na území České
republiky, přičemž on v postavení jednatele obchodní společnosti N2K GROUP, s.
r. o., následně uplatnil v daňovém přiznání za tuto společnost fiktivní faktury
za účelem vylákání výhody na dani z přidané hodnoty z téměř jednoho tisíce
kilogramů zlata. Pomoc ve smyslu § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku přichází v
úvahu jak před činem, tak i při činu, přičemž pomocník jedná tak, že úmyslně
umožňuje nebo usnadňuje jinému spáchání trestného činu. Přitom se může jednat
nejen o fyzickou, ale stačí i pomoc psychická, např. rada, tip místa nebo
osoby, vůči nimž má být čin spáchán. Z hlediska zavinění je nutný úmysl
pomocníka, tj. ví o úmyslu pachatele trestného činu a sám úmyslně jedná tak,
aby pachatel svůj záměr mohl uskutečnit (viz např. č. 51/2006 Sb. rozh. tr.). V
případě, že obviněný J. K. znal okolnosti dovozu zlata a úmysl obviněných
zakrýt jeho původ a docílit tak majetkového prospěchu jednak nezaplacením
celních poplatků, navíc poté dalšího zisku formou daňové výhody, s tímto
vědomím pronajímal obchodní prostory a falšoval účetní doklady, jak jsou
popsány pod bodem 2) výroku o vině, je zcela bez jakýchkoli pochybností nutné
souhlasit s právním posouzení takového jednání jako pomoci ke zločinu zkrácení
daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 24 odst. 1 písm. c) tr.
zákoníku a § 240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku. Obviněný nejen
ještě před samotným dovozem zlata přislíbil dalším osobám svou konkrétní účast
na dalších dispozicích s nelegálně dovezeným zbožím, ale poté i sám aktivně
participoval na zvýšení majetkového prospěchu z této trestné činnosti. Podstata
daňového zločinu byla obviněnému známa ještě před jeho spácháním hlavními
pachateli a předtím, než došlo k dokončení činu, aktivně jednal za účelem
naplnění dohodnutého záměru. Šlo tak nejméně o jednání pomocníka, rovněž by
nebylo vyloučeno uvažovat i v tomto bodě o možném spolupachatelství jako v bodě
4) výroku o vině. Taková změna by však zhoršovala postavení obviněného a je
vyloučena z důvodu platnosti zásady „zákazu reformationis in peius“.
Pachatelství, resp. spolupachatelství ve smyslu § 23 tr. zákoníku je u
obviněného J. K. popsáno pod bodem 4) výroku o vině, přičemž dovolatel jej
zpochybnil tím, že se nepodílel na dovozu zlata do České republiky. Již soud
prvního stupně náležitě vysvětlil řetězec osob, zapojených do předmětné trestné
činnosti. Je možné připomenout, že podstatou spolupachatelství je společné
jednání vedené společným záměrem, které jednak může probíhat současně, ale může
i na sebe navazovat a jednání každého spolupachatele je článkem řetězu
společných činností na sebe bezprostředně navazujících a vzájemně se
podmiňujících, směřujících k naplnění téhož cíle spáchat trestný čin, které ve
svém celku naplňuje znaky tohoto činu (srov. č. 49/2009-I. Sb. rozh. tr.) Zákon
a především soudní judikatura tak nepodmiňuje spolupachatelství tím, aby každý
spolupachatel sám naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, může
uskutečnit jen jeden ze znaků, pokud jejich souhrn tvoří všechny zákonem
vyžadované znaky, ale za společné jednání považuje i případ, kdy jednání
každého ze spolupachatelů je alespoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé články
směřují k přímému vykonání trestného činu, působí současně a ve svém celku
tvoří znaky tohoto činu. (Srov. č. 36/1973 Sb. rozh. tr., shodně již č. 66/1955
a č. 15/1967 Sb. rozh. tr.) Při aplikaci těchto zásad nemá Nejvyšší soud
jakoukoli pochybnost o tom, že v případě popsaném pod bodem 4) výroku o vině
byl obviněný J. K. takovým článkem řetězu, jaký předpokládá citovaný výklad.
Při respektování skutkových závěrů soudů nižších stupňů je tudíž třeba
považovat právní posouzení konkrétní činnosti obviněného spočívající v tom, že
pro společnost Advisers, s. r. o., vydávající se za vlastníka neoprávněně
dovezeného zlata, zajistil nebytové prostory za pomoci falešných dokladů a
razítka, za tuto společnost podepisoval faktury společnosti SAFINA, a. s., jako
odběrateli zboží, za zcela správné a v souladu s právním výkladem
spolupachatelství. Obviněný tak tvořil jeden z článků řetězce osob, které
realizovaly společný záměr nelegálními dovozy zlata získat majetkový prospěch
zastřením původu zboží a neplněním celních a daňových povinností. Ještě snad na
doplnění lze poukázat na dlouholetý názor soudní praxe o tom, že činnost
jednotlivých spolupachatelů, ve svém souhrnu naplňující znaky objektivní
stránky trestného činu, nemusí být stejně významná, míra účasti jednoho
spolupachatele může výrazně převyšovat činnost dalšího a naopak, za splnění
podmínky, že jsou vedeni stejným úmyslem. (Viz rozhodnutí publikované pod č.
3371/1929 v tzv. Vážného sbírce rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu
Československé republiky, podobně i č. 42/2010-II. Sb. rozh. tr.).
V té části dovolací argumentace, která odpovídala hmotně právní povaze
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., Nejvyšší soud neshledal
důvod pro vyhovění, a dovolání obviněného J. K. proto Nejvyšší soud odmítl
jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Obviněný J. M. uplatnil ve svém dovolání důvod uvedený v § 265b
odst. 1 písm. h) tr. ř., jehož naplnění zákon podmiňuje tím, že obviněnému byl
uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní
sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. S určitou mírou
tolerance lze konkrétní výhrady obviněného J. M. podřadit první alternativě
tohoto dovolacího důvodu. Ohradil se totiž proti formulaci jemu uloženého
trestu zákazu činnosti, která neodpovídá zákonnému znění živnostenského zákona,
s níž by přitom měla být v souladu a event. poté jen doplněna jinou formulací,
která zákonné znění upřesňuje, event. zužuje. Vzhledem k tomu, že dovolatel
omezil své výhrady pouze na citované argumenty, aniž by označil konkrétní
nesoulad, který spatřuje mezi vysloveným předmětem zákazu činnosti a zákonnou
úpravou živnostenského zákona, může Nejvyšší soud jen dovodit, že měl na mysli
již odvolacím soudem zmíněnou formulaci zákazu podnikání v oboru „koupě zboží
za účelem jeho dalšího prodeje a prodej“. Nejvyšší soud stejně jako soud
odvolací neshledal důvod zpochybnit správnost a dostatečnou konkrétnost obsahu
uloženého trestu zákazu činnosti v rozsudku soudu prvního stupně, přestože jeho
definice není zcela totožná platnému znění příslušné části zákona č. 455/1991
Sb., živnostenský zákon, ve znění dalších předpisů (dále jen „živnostenský
zákon“). Jak již bylo zmíněno v části tohoto usnesení týkající se dovolání
obviněného J. N. , je základním požadavkem vymezení trestu zákazu činnosti
existence souvislosti s činností, při níž se pachatel dopustil trestného činu,
nebo která mu to umožnila, usnadnila apod. (viz č. 42/1967, č. 13/1969, č.
10/1973 a též č. 26/2007-III. Sb. rozh. tr.). Podmínka souvislosti mezi
skutkovým zjištěním spočívajícím v nelegálním dovozu zlata, jeho následnému
prodeji bez splnění celních a daňových povinností zcela odpovídá takovému oboru
podnikání, který spočívá v „koupi zboží za účelem jeho dalšího prodeje a
prodej“. Jestliže totiž byl trestný čin spáchán v rámci tzv. podnikatelské
činnosti, nelze pachateli zakázat veškeré podnikání, neboť se jedná o široký
okruh činností, které jsou upraveny nejen v živnostenském zákoně, ale jak
vyplývá z § 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších
předpisů, patří sem též zemědělská činnost, dále podnikání na podkladě jiného
než živnostenského oprávnění podle zvláštních předpisů (advokáti, soukromí
lékaři, notáři apod.) a samozřejmě činnost osob zapsaných v obchodním
rejstříku. Lze souhlasit s tím, že znění živnostenského zákona účinné v době
vydání napadeného rozsudku nalézacího soudu již neobsahovalo pojmy „maloobchod“
a „velkoobchod“, jejichž obsah byl až do 30. 6. 2008 definován v ustanovení §
33 živnostenského zákona tak, že se jedná o „nákup a prodej zboží za účelem
jeho dalšího prodeje“, a to buď přímému spotřebiteli (maloobchod) nebo k další
podnikatelské činnosti (velkoobchod). Novelou živnostenského zákona provedenou
zákonem č. 130/2008 Sb. s účinností od 1. 7. 2008 bylo citované ustanovení § 33
zrušeno a pojmy „maloobchod a velkoobchod“ jsou v § 34 nahrazeny pojmem
„obchodní činnost“. Tato část živnostenského zákona však upravuje živnosti
koncesované, které jsou uvedené v příloze č. 3 tohoto zákona. K jejich výkonu
je třeba prokázat odbornou způsobilost, konkrétně stanovenou v této příloze.
Nově však citovaná novela v § 19 písm. c) zařadila mezi tzv. živnosti
ohlašovací i „živnost volnou“, u které není jako podmínka provozování živnosti
stanovena odborná způsobilost. V příloze č. 4 živnostenského zákona jsou
vyjmenovány obory činnosti, které spadají do živnosti volné, přičemž pod č. 80.
je „výroba, obchod a služby jinde nezařazené“, které nejblíže odpovídají
původně vymezené činnosti spočívající v „koupi zboží za účelem jeho dalšího
prodeje a prodej“. Odvolací soud sice považoval za srovnatelný druh živnosti
živnost koncesovanou výslovně nevyjmenovanou, ale tato nepřesnost nijak
nezpochybnila jeho jinak správný postup, kdy odmítl zrušit původně uložený
trest zákazu činnosti a nově o něm rozhodnout s pozměněným určením jeho
předmětu.
Přestože tedy soud prvního stupně nevymezil předmět zákazu činnosti obviněnému
J. M. stejnými pojmy jaké obsahuje platné znění živnostenského zákona, je
pro právní posouzení této otázky významné, zda uložený trest je vykonatelný a
kontrolovatelný. Soudní judikatura dlouhodobě klade důraz především na to, aby
mohl být naplněn účel trestu zákazu činnosti, což je podmíněno právě jeho
jasným vymezením (viz č. I/1965, s. 12, Sb. rozh. tr.). Musí být natolik
konkrétní, aby neumožňoval rozdílný výklad jeho obsahu a také aby odpovídal
činnosti, jež je skutečně provozována. V projednávané trestní věci je naprosto
zřejmé, že obviněný se dopustil protiprávního jednání při nákupu a prodeji
zlata, tj. podnikání, které představuje obchod v oboru činnosti neuvedené v
přílohách 1 až 3 živnostenského zákona. Za této situace lze akceptovat
formulaci předmětu trestu zákazu činnosti, kterou v odsuzujícím výroku o vině
vyslovil Krajský soud v Ostravě, tj. „koupě zboží za účelem jeho dalšího
prodeje a prodej“, neboť její obsah odpovídá platnému vymezení živnosti volné
pod č. 80. přílohy č. 4 k tomuto zákonu, jak již byla citována, event. pod č.
48 této přílohy, tj. velkoobchod a maloobchod, která svým způsobem navazuje na
původní znění ustanovení § 33 živnostenského zákona ve znění účinném do 30. 6.
2008, jak již také bylo citováno. V každém případě proto nelze souhlasit s
obecným tvrzením obviněného J. M. , že by podmínkou zákonnosti uloženého
trestu zákazu činnosti muselo být natolik přesné vymezení jeho předmětu, které
by vždy odpovídalo platnému znění příslušných předpisů upravujících tu činnost,
jež má být zakázána. Jednoduchým pohledem by totiž mohlo docházet k tomu, že
při naplnění takové podmínky ukládání tohoto druhu trestu by byla ohrožena jeho
vykonatelnost v případech, kdyby došlo ke změně právní úpravy takového
zákonného předpisu. Tím by byl zcela obejit již zmiňovaný účel trestu, kterým
je zabránit pachateli v opakování takové činnosti, která vedla ke spáchání
trestného činu, za nějž byl odsouzen. Ani v této části proto nebylo dovolání
obviněného J. M. důvodné.
Nejvyšší soud proto z uvedených důvodů neshledal ani jedno z podaných
dovolání způsobilým zvrátit správné hmotně právní posouzení skutkového stavu,
jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, ani důvod k zastavení trestního stíhání
obviněných Ing. J. V. a B. Š. Jednotlivá dovolání všech obviněných proto
odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podaná z jiného než zákonného
důvodu, resp. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná.
Mohl tak učinit v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1
písm. a) tr. ř.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný
prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 12. prosince 2012
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka
Roušalová