Pokud jde o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. uplatněný obviněným M. T. , je dán tehdy, jestliže bylo proti obviněnému vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona nebylo přípustné, v situaci, kdy byl dán některý z obligatorních důvodů nepřípustnosti trestního stíhání taxativně vyjmenovaných v § 11 odst. 1, 4 tr. ř. nebo v § 11a tr. ř. Tento důvod dovolání tedy spočívá v tom, že příslušný orgán činný v trestním řízení namísto rozhodnutí o zastavení trestního stíhání [podle § 172 odst. 1, § 188 odst. 1 písm. c), § 223 odst. 1, § 231 odst. 1, § 257 odst. 1 písm. c), odst. 2, § 314c odst. 1 písm. a) tr.
ř.] vydal jiné meritorní rozhodnutí, které je pro obviněného méně příznivé (např. odsuzující rozsudek). Promlčení trestního stíhání, které namítl obviněný M. T. , patří mezi tyto důvody nepřípustnosti, konkrétně je uvedeno v § 11 odst. 1 písm. b) tr. ř. Institut promlčení trestního stíhání je upraven v ustanoveních § 67 a § 67a tr. zák. Promlčecí lhůta pro trestný čin úvěrového podvodu podle § 250b odst. 2 tr. zák., jímž byl obviněný uznán vinným, činila v souladu s § 67 odst. 1 písm. d) tr. zák. tři roky.
Usnesení o zahájení trestního stíhání bylo obviněnému M. T. doručeno dne 13. 9. 2004 (doručenka na č. l. 13), přičemž protiprávního jednání se dopustil v měsících listopadu a prosinci roku 2001 (a to jak podle znění skutkové věty výroku o vině rozsudku Vrchního soudu v Praze, tak podle usnesení o zahájení trestního stíhání). Evidentně tak od spáchání trestného činu do zahájení trestního stíhání tříletá promlčecí lhůta neuplynula a důvod nepřípustnosti trestního stíhání podle § 11 odst. 1 písm. b) tr.
ř. dán nebyl. Tvrzení dovolatele o nesplnění podmínek totožnosti skutku Nejvyšší soud neakceptoval, neboť skutek popsaný ve výroku odsuzujícího rozsudku soudu druhého stupně pod bodem II. výroku o vině a skutek uvedený v usnesení o zahájení trestního stíhání pod bodem 1) třetí odstavec (č. l. 8-9) vykazují jak částečnou shodnost jednání (vystavení fiktivní faktury za dodávku materiálu), tak částečnou shodu následku (způsobení škody převyšující 500 000,- Kč), a to v podstatných skutkových okolnostech.
Nutno dodat, že shoda nemusí být naprostá, bezvýjimečná shoda je v praxi spíše ojedinělá, proto postačí shoda mezi podstatnými skutkovými okolnostmi (srovnej např. č. 1/1996-I. Sb. rozh. tr., usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2002, sp. zn. II. ÚS 143/02, č. 52/1979 Sb. rozh. tr.). I touto dovolací námitkou obviněný M. T. nenaplnil důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. a Nejvyšší soud ji považuje na zjevně neopodstatněnou.
Opět pouze obviněným M. T. byl uplatněn i dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Podle tohoto ustanovení lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Obviněný může tedy z tohoto důvodu namítat dvě alternativní pochybení soudu: pochybení soudu při ukládání druhu trestu, který je nepřípustný, nebo při určení takové výměry trestu, která je mimo trestní sazbu stanovenou zákonem za daný trestný čin (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 360/2006, 11 Tdo 530/2002, 7 Tdo 4/2006). Byl-li uložen přípustný druh trestu ve výměře spadající do rámce trestní sazby stanovené na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným, nelze výrok o trestu napadat z toho důvodu, že uložený trest je podle dovolatele nepřiměřený a že neodpovídá hlediskům stanoveným v §§ 23 odst. 1, 31 a 33 tr. zák. Vady nesprávného hmotně právního posouzení ve vztahu k tzv. zvláštním podmínkám při ukládání trestu, tj. pochybení při ukládání souhrnného trestu, úhrnného trestu a společného trestu za pokračování v trestném činu (§ 35 odst. 1, 2 tr. zák. a § 37a tr. zák.) lze namítat prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
V dané věci byl obviněnému M. T. uložen rozsudkem soudu prvního stupně nepodmíněný souhrnný trest odnětí svobody v trvání 4 let 4 měsíců a současně byl zrušen výrok o trestu uložený rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. 5 To 93/2005, jehož výměra činila 4 roky. Citovaný rozsudek Vrchního soudu v Praze však byl ještě před rozhodnutím o odvolání v předmětné trestní věci zrušen a obviněný byl v této věci pravomocně zproštěn obžaloby (č. l. 3559 – 3575 trestního spisu). Z tohoto důvodu tak v předmětné trestní věci nemohl být obviněnému ukládán trest souhrnný nýbrž samostatný (srov. č. 27/1971-III. Sb. rozh. tr.). Odvolací soud pak po novém vyslovení viny obviněného M. T. uložil trest odnětí svobody v délce 8 měsíců s podmíněným odkladem na 18 měsíců a dále trest zákazu činnosti. Podle přesvědčení dovolatele M. T. však správně mohl být soudem druhého stupně uložen trest odnětí svobody v maximální výměře 4 měsíců jako rozdíl mezi délkou souhrnného trestu a trestu, k němuž byl tento souhrnný trest rozsudkem soudu prvního stupně ukládán. Argumentace obviněného M. T. , jíž se domáhal nižší výměry trestu odnětí svobody, však nebyla dle zjištění dovolacího soudu důvodná.
V posuzované věci byl obviněnému M. T. odsuzujícím rozsudkem soudu prvního stupně uložen souhrnný trest podle pravidel uvedených v ustanovení § 35 odst. 2 tr. zák., neboť trestný čin, jímž byl uznán vinným, obviněný spáchal dříve, než byl v řízení vedeném u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 17 T 22/2004 vyhlášen odsuzující rozsudek za jiný trestný čin (podvod podle § 250 odst. 1, 3 tr. zák.). Vzhledem k tomu, že v řízení o dovolání došlo mj. i ke zrušení tohoto rozsudku, věc byla vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, byla nově vedena pod sp. zn. 17 T 2/2007 a následně byl obviněný M.
T. zproštěn obžaloby rozsudkem ze dne 26. 2. 2007, sp. zn. 17 T 2/2007, který nabyl právní moci dne 14. 3. 2007. Ještě před rozhodnutím odvolacího soudu v posuzované trestní věci tak odpadl důvod pro uložení souhrnného trestu obviněnému M. T. , neboť původní trest, ve vztahu k němuž byl v době rozhodování soudu prvního stupně vztah souhrnnosti, již byl zrušen. V důsledku této změny v řízení vedeném o jiném trestném činu obviněného, tak nepřichází v úvahu možnost vícečinného souběhu s trestným činem, pro který je vedeno předmětné řízení, neboť bylo pravomocně rozhodnuto, že k tomuto jinému trestnému činu nedošlo.
Platná právní úprava trestání pachatelů za více trestných činů je principiálně založena na zásadě absorpční, spočívající v tom, že přísnější trest pohlcuje mírnější. Při souběhu trestných činů je tedy pachateli ukládán trest podle trestní sazby nejtěžšího z nich. V dané věci však odvolací soud ukládal napadeným rozsudkem obviněnému trest samostatný za trestný čin, jímž jej uznal vinným. Obviněný M. T. již tedy nebyl odsuzován za více trestných činů, ohledně nichž byla původně vedena dvě samostatná řízení (první z nich skončilo zprošťujícím rozsudkem).
Odvolací soud proto nebyl při respektování zásady zákazu reformatio in peius (§ 259 odst. 3 tr. ř.) ve vztahu k délce trestu vázán rozdílem mezi délkou trestu uloženého soudem prvního stupně jako trestu souhrnného a trestu, který byl uložen dřívějším rozsudkem, který však byl následně zrušen a obviněný zproštěn obžaloby. Pokud jde o uvedený zákaz, odvolací soud byl v tomto případě omezen při ukládání trestu pouze délkou trestu odnětí svobody, který byl uložen soudem prvního stupně jako trest souhrnný.
Nejedná se totiž o případ, na který dopadá rozhodnutí č. 33/2002 Sb. rozh. tr., neboť původní souhrnný trest byl obviněnému ukládán v souladu se zákonem. Jelikož odvolací soud uložil dovolateli trest odnětí svobody v nižší výměře než soud první instance a navíc namísto nepodmíněného uložil trest podmíněný, v žádném ohledu neznamenalo uložení samostatného trestu zhoršení postavení obviněného. Princip zákazu změny k horšímu tak nebyl v daném případě porušen.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Je tedy určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. Nejvyšší soud je povinen zásadně vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního, resp. druhého stupně učiněného ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu tedy nelze namítat nedostatky v učiněných skutkových závěrech, neboť v takovém případě by se jednalo o námitky vytýkající pochybení při aplikaci procesních předpisů (viz zejména § 2 odst. 5, 6 tr. ř., § 89 a násl. tr. ř., § 207 a násl. tr. ř. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř.).
O dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. opřeli své mimořádné opravné prostředky oba obvinění. Jejich konkrétní argumenty se lišily, shodně namítli pouze nedostatek materiální stránky trestného činu úvěrového podvodu. Oba poukázali na nález Ústavního soudu ze dne 7. 11. 2006, sp. zn. I. ÚS 631/05, v němž Ústavní soud zaujal názor, podle nějž k tomu, aby se jednalo o úvěrový podvod, musí jednání dosahovat dostatečné výše společenské nebezpečnosti, být úmyslné a způsobilé ohrozit chráněný zájem. Ten zde představuje proces spojený s uzavíráním úvěrových smluv, ale také účelové určení úvěrů, čímž je v podstatě chráněn i cizí majetek v oblasti úvěrování. U obou skutků měly soudy k dispozici svědectví osob (Ing. V. D. u skutku pod bodem I. výroku o vině napadeného rozsudku, Ing. M. K. a S. K. u skutku pod bodem II. téhož výroku o vině), jež sjednávaly příslušné úvěrové smlouvy, potvrzujících, že pokud by byly seznámeny se skutečným účelem užití (hrazení dobropisované faktury a refinancování úvěru u SMW, a. s.), peněžní prostředky by ze strany peněžních ústavů nebyly uvolněny. Účelovost poskytnutých financí tedy evidentně nebyla ani jedním z obviněných respektována a chráněný zájem byl v obou případech nejen ohrožen, nýbrž přímo porušen. Z těchto důvodů a s ohledem na právní názor vyslovený v č. 43/1996 Sb. rozh. tr., že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný, skutek popsaný v bodu I. i II. rozsudku odvolacího soudu dosahuje vyššího stupně společenské nebezpečnosti nežli nepatrného.
Dále obviněný M. T. nesouhlasil s tím, že by jednal úmyslně. Tuto námitku však založil na skutkově odlišných tvrzeních, která se rozcházela se zjištěními soudů. Trval na své obhajobě, že nevěděl o existenci dobropisu faktury, avšak toto je zcela v rozporu se zápisem z jednání ze dne 4. 3. 2002 (založený v trestním spise na č. l. 424), jež obviněný podepsal a kde byl postup s vyhotovováním dobropisů ujednán mezi ním, obviněným Ing. D. U. a R. M.
Některé z námitek obviněného Ing. D. U. podřazených pod důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. postrádaly významu, a to argumentace, že peněžní ústavy nebyly v důsledku jeho jednání nijak poškozeny. Podstatou trestného činu kladeného mu za vinu je totiž použití peněz z úvěru na jiný než určený účel, skutková podstata podle § 250b odst. 2 tr. zák. nevyžaduje, aby došlo ke vzniku škody, tudíž k jeho trestnosti se nevyžaduje existence poškozeného subjektu. Dále obviněný Ing. D. U. zpochybnil, že by finance vůbec použil na jiný než smluvený účel, a pokud tak činil, nebyl si toho vědom. Jeho tvrzení však nemá oporu v provedeném dokazování, když listinný důkaz – úvěrová smlouva mezi Č. s. , a. s., a společností O. T. , a. s., založená na č. l. 618 trestního spisu vymezuje svůj účel takto: „stavební úpravy a přístavba za účelem zřízení penzionu na stavebních pozemcích stavby plynového hospodářství s plynovou přípojkou na pozemcích a kanalizační přípojky s čerpací jímkou na pozemcích, vše v katastrálním území K., S. poskytne peněžní prostředky výhradně k plnění závazků klienta převzatých v souvislosti s dohodnutým účelem“. Také výpovědi svědků Ing. M. K. (č. l. 3343), S. K. (č. l. 567, 575, 3346-3347) a I. B. (č. l. 611) vylučují, že by za sjednaný účel mohlo být považováno hrazení dodavateli již dříve zaplacených faktur. V souladu s účelem by bylo maximálně jejich hrazení klientovi, nikoli přímo dodavateli, jež plnění za vykonané práce již obdržel, přestože v době „druhé úhrady“ již původní přijatou částku vrátil.
Nejvyšší soud tedy z důvodů shora uvedených nepřisvědčil námitkám ani jednoho z dovolatelů. Dovolání obou obviněných M. T. a Ing. D. U. shledal zjevně neopodstatněnými, neboť soud nižšího stupně v právním posouzení naplnění znaků trestného činu úvěrového podvodu podle § 250b odst. 2 tr. zák. nepochybil. Nejvyšší soud dále nepřihlédl k té části námitek, jíž se obvinění ocitli mimo zákonem vymezené důvody dovolání. Nejvyšší soud proto obě dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl, přičemž tak učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 29. listopadu 2007
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová