5 Tdo 1121/2024

5 Tdo 1121/2024-1280

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 1. 2025 o dovoláních, která podali obvinění 1. Mgr. Marta Sívková a 2. Ing. Jaroslav Sívek, oba bytem Příkazy 175, okres Olomouc, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 1. 8. 2024, sp. zn. 55 To 21/2024, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 9 T 127/2022, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné Mgr. Marty Sívkové odmítá.

Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se z podnětu dovolání obviněného Ing. Jaroslava Sívka částečně zrušují

- jednak rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 7. 11. 2023, sp. zn. 9 T 127/2022, a to pouze v části, jíž byl obviněnému Ing. Jaroslavu Sívkovi uložen podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu veřejné funkce v územním samosprávném celku na dobu 18 měsíců,

- a jednak usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 1. 8. 2024, sp. zn. 55 To 21/2024, a to pokud jím bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného Ing. Jaroslava Sívka i v té části, jíž bylo zamítnuto odvolání ve vztahu k výroku o trestu zákazu činnosti ve výše citovaném rozsudku.

Ve zbývajícím rozsahu zůstávají obě uvedená rozhodnutí nezměněna.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí obsahově navazující na zrušené části rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

1. Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 7. 11. 2023, sp. zn. 9 T 127/2022, byla obviněná Mgr. Marta Sívková (dále též jen obviněná) uznána vinnou přečinem neoprávněného podnikání podle § 251 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, za který jí byl podle § 212 odst. 4 a § 43 odst. 2 tr. zákoníku uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání 2 roků a 8 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr.

zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 roků. Podle § 82 odst. 3 tr. zákoníku byla obviněné uložena povinnost, aby podle svých sil nahradila škodu, kterou trestným činem způsobila. Podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku jí byl uložen též peněžitý trest v počtu 250 denních sazeb po 200 Kč, tedy v souhrnné výši 50 000 Kč, a podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku také trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu podnikatelské činnosti v oblasti poskytování sociálních a pobytových služeb spojených s ošetřovatelskou péčí v trvání 6 let.

Obviněný Ing. Jaroslav Sívek (dále též jen obviněný) byl uznán vinným pomocí k přečinu neoprávněného podnikání podle § 24 odst. 1 písm. c), § 251 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem křivého obvinění podle § 345 odst. 2 tr. zákoníku, za které mu byl podle § 212 odst. 4, § 43 odst. 2, § 62 odst. 1 a § 63 odst. 1 tr. zákoníku uložen souhrnný trest obecně prospěšných prací ve výměře 300 hodin. Podle § 63 odst. 2 tr. zákoníku byla obviněnému uložena povinnost, aby v průběhu výkonu trestu obecně prospěšných prací podle svých sil uhradil škodu, kterou trestným činem způsobil.

Podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl dále uložen peněžitý trest v počtu 150 denních sazeb po 500 Kč, tedy v souhrnné výši 75 000 Kč, a podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku též trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu veřejné funkce v územním samosprávném celku na dobu 18 měsíců. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku soud prvního stupně zrušil označené výroky o trestu z rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 14. 3. 2022, sp. zn. 9 T 123/2020, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 9.

5. 2023, sp. zn. 68 To 168/2022, a to ve vztahu k oběma obviněným, jakož i všechna další rozhodnutí obsahově navazující na tyto výroky, pokud by vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

2. Shora uvedené trestné činnosti se měli obvinění dopustit (zjednodušeně uvedeno) následovně. Pod bodem 1) výroku rozsudku soudu prvního stupně byla uznána vinnou obviněná jako pachatel trestného činu neoprávněného podnikání a obviněný jako její pomocník. Konkrétně obviněná Mgr. Marta Sívková společně s D. S., jehož trestní stíhání bylo podmíněně zastaveno, nejprve v období od 25. 6. 2020 do 30. 10. 2020 v obci Příkazy organizovali a řídili chod a činnost právnické osoby – spolku Domov U Dvou slunečnic, z.

s. (dále jen „Domov U Dvou slunečnic“ nebo též „spolek“ či „domov“), se sídlem v obci Příkazy. Prostřednictvím tohoto spolku poskytovali sociální služby v rozsahu odpovídajícím domovu pro seniory a domovu pro zdravotně postižené osoby, které spočívaly v komplexní péči o nejméně 13 klientů, kteří bydleli v podnájmu v sídle spolku a kteří byli zcela odkázáni na sociální a zdravotní služby asistentů sociální péče. Uvedené sociální zařízení takto provozovali soustavně, samostatně a po delší dobu, aniž by získali potřebné oprávnění k poskytování sociálních služeb podle § 78 odst. 1, 2 zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o sociálních službách), s cílem vyhnout se jakékoli kontrole ze strany orgánů veřejné moci a v úmyslu získat pro sebe majetkový prospěch a zajistit si tak stálý zdroj příjmů.

Od 1. 11. 2020 do 30. 6. 2021 pak totožnou činnost vykonávali bez zapojení spolku, ale jinak prakticky stejným způsobem ve stejných prostorách. Na provozování sociálního zařízení označeného též jako Domov U Dvou slunečnic (shodně s názvem spolku) se obviněný Ing. Jaroslav Sívek vědomě podílel tím, že poté, co došlo k ukončení podnájemních vztahů mezi spolkem a jeho klienty, v průběhu pracovní schůzky zastupitelů obce a poté i na zasedání zastupitelstva obce Příkazy ve dnech 20. a 22. 10. 2020, jako majitel nemovitosti, ve které byly sociální služby reálně poskytovány, a jako starosta obce přesvědčoval ostatní zastupitele obce, aby za obec schválili uzavření nájemní smlouvy k této jeho nemovitosti od 1.

11. 2020 za částku 10 000 Kč měsíčně s tím, že nemovitost poté obec podnajme klientům (původně) spolku. Takto jednal, aby zajistil obviněné Mgr. Martě Sívkové a D. S. možnost nadále využívat tytéž prostory pro poskytování sociálních služeb (fakticky v nezměněné podobě, ovšem již bez účasti spolku). Dále také ve prospěch obviněné a D. S. komunikoval s rodinnými příslušníky klientů, usměrňoval budoucí činnost osobních asistentek, a tím ovlivňoval jejich chování během dalšího fungování sociálního zařízení.

Tímto jednáním tak aktivně přispíval k další protiprávní podnikatelské činnosti obviněné Mgr. Marty Sívkové a D. S.

3. Skutku uvedeného pod bodem 2) (právně kvalifikovaným jako křivé obvinění) se obviněný Ing. Jaroslav Sívek dopustil tím, že nejprve dne 17. 6. 2021 v budově Policie České republiky, Obvodní oddělení Litovel, před policejním orgánem Policie České republiky do protokolu o trestním oznámení a dne 11. 11. 2021 v Olomouci před Generální inspekcí bezpečnostních sborů při podání vysvětlení, pokaždé po řádném poučení o následcích křivého obvinění podle § 345 tr. zákoníku, vědomě lživě obvinil z trestného činu příslušníky Policie České republiky, Krajského ředitelství Olomouckého kraje, Územní odbor Olomouc, Oddělení hospodářské kriminality, konkrétně uvedené ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, že dne 17. 6. 2021 při provádění domovní prohlídky v obci XY v rodinném domě č. p. XY měli do tohoto domu dopravit a podstrčit igelitový sáček se zelenou sušenou rostlinnou hmotou o hmotnosti 103,37 gramů, ve které byla odborným zkoumáním zjištěna přítomnost látky tetrahydrokanabinol (THC). Příslušníci Policie České republiky tak měli činit za účelem diskreditace osob, které v předmětném domě bydlí, čímž se měli dopustit přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Tato tvrzení se ukázala provedeným šetřením jako nepravdivá.

4. Proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podali oba obvinění odvolání, o kterých rozhodl Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci svým usnesením ze dne 1. 8. 2024, sp. zn. 55 To 21/2024, tak, že je jako nedůvodná podle § 256 tr. ř. zamítl.

II. Dovolání obviněných

5. Proti shora uvedenému usnesení odvolacího soudu podali obvinění Mgr. Marta Sívková a Ing. Jaroslav Sívek dovolání prostřednictvím společného obhájce, která oba opřeli o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. h) a m) tr. ř., obviněný Ing. Jaroslav Sívek též podle § 265b odst. 1 písm. g) a i) tr. ř.

6. Oba dovolatelé předně namítli nesprávnou právní kvalifikaci prvního skutku jako trestného činu neoprávněného podnikání podle § 251 odst. 1 tr. zákoníku. Podle nich totiž soudy nižších stupňů nesprávně posoudily otázku, zda může mít osoba svoji domácnost a sociální vazby k dalším osobám, tedy být ve svém přirozeném sociálním prostředí ve smyslu zákona o sociálních službách, i v jiném objektu než ve svém dosavadním bydlišti (např. v objektu, kam byla osoba v zájmu zajištění péče umístěna). Uvedená otázka pak byla klíčová pro posouzení, zda šlo o terénní službu nebo o službu pobytovou, a zda se tedy obvinění vůbec dopustili trestného činu podle § 251 odst. 1 tr.

zákoníku. Pokud by se jednalo o službu pobytovou, pak by se obvinění mohli uvedeného trestného činu dopustit, neboť k poskytování této služby je potřeba registrace. Terénní služba se poskytuje osobám v jejich přirozeném sociálním prostředí a osobní asistent k poskytování této služby nemusí být registrován. Podle obviněných zákon o sociálních službách nepředpokládá, že domácností by mělo být pouze obydlí, ve kterém osoba trávila svůj dosavadní život, naopak jedná se o místo, kde má osoba úmysl setrvávat dlouhodobě, zajišťovat tam svoji bytovou potřebu a cítí se tam doma.

V této souvislosti obvinění uvedli, že v budově Domova U Dvou slunečnic měli klienti svoje přirozené sociální prostředí, neboť tam měli jak svoji domácnost, tak i sociální vazby k dalším osobám. Těmto klientům pak příchozí asistenti zajišťovali péči, která svým charakterem byla osobní asistencí ve smyslu § 39 zákona o sociálních službách (terénní služba), jež nevyžaduje registraci, a proto se obvinění nemohli dopustit trestného činu neoprávněného podnikání.

7. Obvinění dále namítli, že v případě zjištění, že šlo o pobytovou službu, soudy nižších stupňů měly uplatnit zásadu subsidiarity trestní represe a neměly vyvodit jejich trestní odpovědnost, neboť jejich jednání nebylo společensky škodlivé, naopak bylo společensky velmi prospěšné. Obvinění totiž byli uznáni vinnými pro to, že pro nemohoucí seniory zajistili prostory a osobní asistenty, kteří byli ochotni o ně kvalitně pečovat v rozsahu 24 hodin denně, a to za situace, kdy v České republice chybí desítky tisíc míst k umístění takto závislých osob v registrovaných zařízeních. Navíc soudy nižších stupňů ve svých rozhodnutích neuvedly, který zákonem chráněný zájem obvinění svým jednáním zasáhli, a to ještě v takové míře, že nebylo možné věc vyřešit uplatněním postihu podle jiného právního předpisu. Dovolatelé uvedli, že svým jednáním neomezovali další subjekty v přístupu na trh, nezasáhli do fiskálních zájmů státu, neboť péče vykonávaná asistenty byla méně nákladná než péče o seniory vykonávaná státem, nezasahovali ani do zájmu na ochranu před zdravotně závadným či nebezpečným poskytováním služeb. V této souvislosti upozornili, že služba osobní asistence u asistenta nevyžaduje žádnou zvláštní znalost či vzdělání a asistent provádí práci podle svého nejlepšího přesvědčení a je odpovědný za případnou újmu podle občanského zákoníku. Pokud by titíž asistenti, kteří o seniory pečovali v Domově U Dvou slunečnic, docházeli k těmto seniorům do jejich předchozího bydliště, jejich péče by se v ničem neodlišovala a byla by stejné kvality.

8. Podle obviněného Ing. Jaroslava Sívka soudy nižších stupňů nesprávně posoudily i subjektivní stránku trestného činu křivého obvinění, kterým byl uznán vinným. Vina obviněného měla být prokázána protokolem o podání trestního oznámení ze 17. 6. 2021 a úředním záznamem o podání vysvětlení z 11. 11. 2021. Z obou listin vyplývá, že obviněný vyjádřil pouhou domněnku, popř. možnou alternativu, že policisté do domu obviněného dopravili sáček se sušenou rostlinnou hmotou. Přitom podle rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 1965, sp. zn. 4 Tz 40/65, publikovaného pod č. 44/1965 Sb. rozh. tr., vyslovení pouhého podezření ze strany obviněného, že mu konkrétní osoba odcizila peníze, nelze považovat za vědomě lživé, a tedy křivé obvinění z trestného činu. Z odborné literatury pak vyplývá, že přímý úmysl bude zpravidla vylučovat formulace tvrzení pachatele jen jako podezření. Podle obviněného tak jeho přímý úmysl nebyl v tomto trestním řízení zjišťován ani prokázán.

9. Obviněný Ing. Jaroslav Sívek dále namítl, že mu soudy nižších stupňů uložily trest, který zákon nepřipouští, a to trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu veřejné funkce v územním samosprávném celku, který mu byl uložen na dobu 18 měsíců. Obviněný předně zpochybnil, že by se dopustil činnosti, jíž byl uznán vinným, v souvislosti s výkonem funkce starosty obce. Podle něj soudy nižších stupňů dovodily tuto souvislost pouze z toho, že aktivně vystupoval a na pečovatelky i příbuzné ubytovaných minimálně v neformálním rozsahu působil jako starosta obce. Samotná skutečnost, že byl v době spáchání skutku starostou obce a že jej takto další osoby vnímaly, nemůže založit souvislost s výkonem takové funkce. Dále upozornil na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 5 Tdo 848/2010, podle nějž nelze trestem zákazu činnosti zakázat výkon funkce člena zastupitelstva územního samosprávného celku. Připustil sice, že takto formulovaný trest zákazu činnosti mu nebyl uložen, avšak vzhledem k jeho formulaci by se na výkon takové funkce mohl vztahovat, což je nepřípustné.

10. Ze všech shora uvedených důvodů obvinění navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a sám je obžaloby zprostil, případně aby věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

III. Vyjádření k dovolání a replika obviněných

11. K dovoláním obviněných se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, který nejprve shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dovolací námitky obviněných.

12. Státní zástupce nesouhlasil s námitkou, že soudy nižších stupňů chybně aplikovaly zásadu subsidiarity trestní represe. V projednávané věci nebyly zjištěny žádné okolnosti, které by snižovaly společenskou škodlivost činu tak, že by vytýkané protiprávní jednání neodpovídalo typickým případům neoprávněného podnikání. Obvinění poskytovali služby po dobu jednoho roku, což naplňuje požadavek objektivní stránky základní skutkové podstaty spočívající v poskytování služeb ve „větším rozsahu“, přičemž jejich motivace byla zištného charakteru. Navíc v tomto trestním řízení nebyly prokázány veškeré náklady, což se již projevilo ve zmírnění právní kvalifikace skutku oproti obžalobě.

13. Státní zástupce nesouhlasil ani s námitkou obviněných, že jejich jednáním nebyl porušen zájem chráněný ustanovením § 251 tr. zákoníku. Podle § 79 zákona o sociálních službách je jednou z podmínek registrace odborná způsobilost všech osob přímo poskytujících sociální služby, bezúhonnost těchto osob a také zajištění hygienických, personálních, materiálních a technických podmínek, přičemž tyto podmínky zajišťují bezpečný, kvalitní a efektivní výkon této činnosti. Nadto je zavedena evidence jednotlivých registrovaných zařízení sociálních služeb, které spadají pod kontrolu inspekce poskytování sociálních služeb. Nedodržováním právních předpisů v souvislosti s podnikáním pachatel získává neoprávněnou konkurenční výhodu a obecně kvalita poskytovaných služeb je nižší.

14. K předestřené otázce, zda může mít osoba svoji domácnost a sociální vazby k jiným osobám ve smyslu zákona o sociálních službách i v jiném objektu než ve svém dosavadním bydlišti, státní zástupce odkázal na body 105. a 108. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, ve kterém tento soud vyloučil, že by se klienti nacházeli ve svém přirozeném sociálním prostředí.

15. Podle státního zástupce bylo v trestním řízení dostatečně prokázáno i úmyslné zavinění obviněného Ing. Jaroslava Sívka u přečinu křivého obvinění podle § 345 odst. 2 tr. zákoníku. Obviněný byl před svojí výpovědí řádně poučen o případných následcích křivého obvinění, a přesto opakovaně vyslovoval konstrukci, že sušenou rostlinnou hmotu na místo podstrčila policie, aby tím zdiskreditovala obyvatele nemovitosti, ač věděl, že se toho policisté nedopustili. Ze strany obviněného tak šlo o vědomě lživé tvrzení, nikoliv o vyslovení rámcového podezření, které by připouštělo možnost i další alternativy o způsobu spáchání činu, jehož pachatelem by byl někdo jiný. V této souvislosti odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2010, sp. zn. 7 Tdo 926/2010.

16. Státní zástupce se dále vyjádřil k námitce obviněného Ing. Jaroslava Sívka, že mu byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, neboť mu byl uložen trest zákazu činnosti, který může dopadat i na výkon funkce člena zastupitelstva územního samosprávného celku. Státní zástupce odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2007, sp. zn. 4 TZ 167/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 5 Tdo 848/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2012, sp. zn. 6 Tdo 877/2013) a uvedl, že užitá formulace uloženého trestu zákazu činnosti může zprostředkovaně a nedovoleným způsobem implikovat závěr o zákazu výkonu funkce člena zastupitelstva územního samosprávného celku, přičemž tuto činnost podle shora uvedené judikatury nelze zakázat, neboť by tím došlo k nepřípustnému omezení pasivního volebního práva.

17. Ze všech shora rozvedených důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné Mgr. Marty Sívkové podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. V případě obviněného Ing. Jaroslava Sívka státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. částečně zrušil rozsudek soudu prvního stupně, a to ve výroku o trestu, jakož i usnesení odvolacího soudu, a podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí obsahově navazující na zrušenou část rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením pozbyla podkladu a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu prvního stupně věc ve zrušené části v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Zároveň vyslovil souhlas, aby bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání, a to i jiným než navrhovaným způsobem [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].

18. Vyjádření státního zástupce bylo zasláno k případné replice obviněným, kteří tohoto práva využili. Obvinění namítli, že se státní zástupce nezabýval tím, že využití registrovaných zařízení není v důsledku nedostatku kapacit možné, ani tím, kde tedy mají senioři získat odpovídající péči. Stejně tak se nezabýval ani předestřenou otázkou, proč je péče neodborného personálu povolena v případě osobní asistence, ale je závadná v domovech s vícero klienty. Obvinění setrvali na názoru, že soudy nižších stupňů i státní zástupce nesprávně posoudili otázku, zda mohou mít klienti své přirozené sociální prostředí mimo svoje bydliště. Obviněný Ing. Jaroslav Sívek nesouhlasil ani s tvrzením státního zástupce, že bylo prokázáno jeho úmyslné zavinění u trestného činu křivého obvinění. Obviněný totiž neoznačil žádnou konkrétní osobu, která se měla trestného činu dopustit, ale pouze okruh osob, u kterých měl podezření, že se trestného činu mohly dopustit. Skutečnost, že vnímal postup orgánů činných v trestním řízení negativně, neznamená, že cokoli, co řekne, je vědomě lživé. Za takové situace by žádná osoba, která se negativně vymezuje vůči jiné osobě, nemohla označit tuto osobu za možného pachatele trestného činu, neboť by se tím sama dopustila trestného činu křivého obvinění.

IV. Posouzení důvodnosti dovolání

a) Obecná východiska

19. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům.

20. Obecně lze konstatovat, že dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je možno podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Tento dovolací důvod je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších

stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky. Tento dovolací důvod ovšem nespočívá v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně od názoru dovolatele.

Dovolání s poukazem na citovaný důvod tudíž nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je tudíž určeno k nápravě pouze závažných právních vad pravomocných rozhodnutí.

21. V tomto duchu a naznačeném směru musí být vykládán dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který byl do trestního řádu doplněn jeho novelizací provedenou zákonem č. 220/2021 Sb. s účinností od 1. 1. 2022. Šlo především o reakci na rozvinutou judikaturu zejména Ústavního soudu, který dlouhodobě judikuje, že ani Nejvyšší soud nestojí mimo soustavu obecných soudů a že je tudíž též povolán k ochraně základních práv a svobod, takže nemůže ponechat bez povšimnutí zásah do těchto práv v rámci procesu dokazování. Určitou výjimku ze shora rozvedeného přístupu založeného na tom, že Nejvyšší soud zásadně nepřezkoumává proces dokazování a na jeho základě učiněná skutková zjištění, tvoří jen případ tvrzení a prokázání tzv. zjevného (extrémního) nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů, z nichž jsou skutková zjištění vyvozována, pokud zároveň učiní dovolatel tento nesoulad předmětem dovolání [nyní podle nově formulovaného § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.]. Jde především o případy týkající se pro rozhodnutí významných (tj. rozhodných) skutkových okolností, které jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, pokud konkrétní skutkové zjištění nevyplývá z žádného provedeného důkazu, pokud se výsledek dokazování jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný, neboť skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou ve zjevném (tj. extrémním) nesouladu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných (tj. absolutně neúčinných) důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (případ důkazů opomenutých), což lze hodnotit jako porušení základních zásad ovládajících trestní řízení, jako jsou zásada volného hodnocení důkazů, zásada vyhledávací a presumpce neviny. Taková existence zjevného (extrémního) nesouladu by mohla naplňovat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a odůvodnit mimořádný zásah do skutkových zjištění, která ale jinak (obecně) v řízení o dovolání nejsou předmětem přezkumné činnosti Nejvyššího soudu, a to ani po uvedeném doplnění trestního řádu o nově formulovaný dovolací důvod. Tento extrémní nesoulad ale není založen jen tím, že z různých verzí skutkového děje se soudy nižších stupňů přiklonily k verzi uvedené v obžalobě, pokud svůj postup přesvědčivě zdůvodnily (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14). Tvrzení nedostatků skutkových zjištění, která nelze oddělovat od nesprávné právní kvalifikace, samo o sobě nezakládá důvod pro zásah dovolacího soudu, jak uznal i Ústavní soud ve stanovisku ze dne 4. března 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14.

22. Podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně za trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu (zejména námitky nepřiměřeně přísného trestu) pod tento dovolací důvod nelze úspěšně podřadit.

23. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je dán tehdy, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Tento důvod dovolání má dvě alternativy uplatnění. Obvinění cílili na druhou alternativu spočívající v tom, že odvolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud – ač v řádném opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně – neodstranil vadu vytýkanou v řádném opravném prostředku, nebo navíc sám zatížil řízení či své rozhodnutí vadou zakládající některý z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až m) tr. ř.

b) K uplatněným námitkám obviněných

24. Předně je třeba uvést, že dovolací soud zpravidla odmítne jako zjevně neopodstatněné dovolání založené na námitkách, které dovolatel uplatnil již v předchozí fázi řízení a s nimiž se soudy nižších stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly. Tak tomu bylo v daném případě prakticky s veškerými námitkami, které obvinění uplatnili v dovolání, neboť vlastně stejnou obhajobu uplatňovali již dříve v předcházejících stadiích trestního řízení. Soudy nižších stupňů se s ní též řádně vypořádaly, pochybily pouze při ukládání trestu zákazu činnosti obviněnému Ing. Jaroslavu Sívkovi, jak bude rozvedeno dále. Ve zbývajícím rozsahu lze odkázat na odůvodnění soudů nižších stupňů, především pak soudu prvního stupně, neboť oba uvedené soudy se se stejnými námitkami dostatečně vypořádaly. Je možné odkázat i na vyjádření státního zástupce, s nímž dovolací soud též souhlasí. Nejvyšší soud k tomu přidá jen několik poznámek k námitkám obviněných, jak je uplatnili ve svých dovoláních.

1. K námitkám proti posouzení činu jako neoprávněného podnikání

25. Větší část námitek obviněných směřovala proti posouzení prvního skutku kladeného jim v tomto řízení za vinu jako trestného činu neoprávněného podnikání, resp. pomoci k němu. Obvinění předně namítli, že soudy nižších stupňů nesprávně posoudily otázku, zda může mít osoba svoji domácnost a sociální vazby k dalším osobám, tedy být ve svém přirozeném sociálním prostředí ve smyslu zákona o sociálních službách, i v jiném objektu než ve svém dosavadním bydlišti (např. v objektu, kam byla osoba v zájmu zajištění péče umístěna). Tato otázka podle nich byla klíčovou pro posouzení, zda šlo o terénní nebo pobytovou službu a zda se tedy obvinění vůbec dopustili trestného činu neoprávněného podnikání v předestřené formě. Podle obviněných měli klienti spolku v jeho budově svoje přirozené sociální prostředí a příchozí asistenti jim tak zajišťovali péči, která byla svým charakterem osobní asistencí ve smyslu § 39 zákona o sociálních službách, k níž není registrace vyžadována, tudíž ani nenaplnili skutkovou podstatu trestného činu neoprávněného podnikání.

26. S touto námitkou obviněných však Nejvyšší soud nemůže souhlasit, neboť s ohledem na veškeré skutkové okolnosti zjištěné před soudy nižších stupňů je zcela zřejmé, že se jednalo o službu pobytovou, a nikoli terénní, jak bylo obviněnými namítáno. Obvinění jen chtěli vytvořit zdání (iluzi), že jde o terénní službu. Zákon o sociálních službách rozlišuje formy poskytování sociálních služeb na terénní, ambulantní a pobytové (§ 33). Terénními službami se rozumí služby, které jsou osobě poskytovány v jejím přirozeném sociálním prostředí, tj. tam, kde vedla doposud domácnost, kde má rodinné zázemí a sociální vazby (neboli služba přichází za klientem domů).

Naproti tomu pobytovými službami se rozumí služby spojené s ubytováním klienta v zařízeních sociálních služeb (klient se za službou stěhuje ze svého původního přirozeného sociálního prostředí), tedy poskytnutí sociálních služeb je spojeno s ubytováním klienta, což umožňuje poskytnout důslednější a širší speciální péči, zároveň to odlehčí rodině, přičemž nevýhodou je zároveň menší zapojení rodinných příslušníků do péče a riziko vzniku tzv. hospitalismu, resp. institucionalizace. Služba osobní asistence je terénní službou, jejímž účelem je pomoc osobám, které mají sníženou soběstačnost z důvodu vyššího věku, chronického onemocnění nebo zdravotního postižení, v jejich každodenních činnostech, které již nedokážou vykonávat samy bez cizí pomoci tak, aby mohly co nejdéle setrvat ve svém přirozeném (domácím) prostředí, a tedy nemusely být umístěny do pobytového sociálního zařízení.

Může se jednat například o pomoc s vlastní hygienou, obstarání nákupu, pomoc při zajištění chodu domácnosti. V pobytových sociálních zařízeních, jako jsou domovy pro seniory a domovy pro osoby se zdravotním postižením, je pak osobám poskytováno zejména ubytování, strava, pomoc s vlastní hygienou a péčí o vlastní osobu apod. Více k tomu viz odbornou literaturu – např. JANEČKOVÁ, E., MACH, P. Zákon o sociálních službách: Komentář. [Systém ASPI]. Wolters Kluwer [cit. 2025-2-20]. ASPI_ID KO108_2006CZ.

Dostupné z: www.aspi.cz. ISSN 2336-517X, § 33.

27. V nyní projednávané věci Nejvyšší soud nemá ve shodě se soudy nižších stupňů nejmenší pochybnost o tom, že obvinění poskytovali pobytovou službu, neboť klienti se za nimi stěhovali, služby byly spojeny s ubytováním klientů, odpovídal tomu i rozsah činností, které v rámci nabízené služby obvinění poskytovali, vše plně odpovídalo vymezení sociálního zařízení domova pro seniory podle § 49 zákona o sociálních službách, popř. domova pro osoby se zdravotním postižením podle § 48 zákona o sociálních službách.

V zařízení nazvaném Domov U Dvou slunečnic totiž poskytovali svým klientům zejména ubytování, což je určující právě pro pobytové služby (viz § 33 odst. 2 zákona o sociálních službách). Nadto Nejvyšší soud považuje námitku obviněných, že klienti spolku měli v jím provozované budově svoje přirozené sociální prostředí, za zcela účelovou a popírající smysl a účel zákona o sociálních službách, resp. smysl a účel poskytování služby osobní asistence. Prostá deklarace ze strany obviněných a formální smluvní podchycení budící iluzi, že klienti měli v zařízení provozovaném obviněnými domácí prostředí (svou domácnost), nemůže nic změnit na tom, že reálně šlo o pobytovou službu ve shora nastíněném smyslu, za níž se sestěhovalo více klientů do společného zařízení provozovaného obviněnými.

Uvedené zařízení totiž nelze považovat za přirozené sociální prostředí, v němž mají být poskytovány pouze služby osobního asistenta. Jak již bylo shora uvedeno, osobní asistence je terénní službou, která spočívá v tom, že asistent sociální péče navštěvuje osoby v jejich sociálním prostředí (domácím prostředí) a poskytuje jim pomoc při činnostech, které osoba sama nezvládá a při nichž potřebuje asistenci. Cílem této sociální služby je tak pomoc osobám zajistit a zvýšit jejich soběstačnost právě z důvodu, aby nemusely opouštět svůj domov, tedy svoje přirozené sociální prostředí.

Tomu také odpovídá úroveň poskytované péče osobním asistentem, který pečuje o osoby, jejichž zdravotní stav není závažný natolik, aby musely být umístěny do specializovaného zařízení. Proto se u osobních asistentů, pokud tuto činnost nevykonávají jako podnikatelé, nevyžaduje odborná způsobilost. V této souvislosti je možné odkázat též na usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2022, sp. zn. III. ÚS 13/22, usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2023, sp. zn. III. ÚS 973/23, ve kterých i Ústavní soud dospěl k závěru, že přirozeným sociálním prostředím ve smyslu zákona o sociálních službách je prostředí mimo pobytové zařízení.

28. Lze tedy shrnout, že obviněná společně s D. S., jehož trestní stíhání bylo podmíněně zastaveno, poskytovali pobytovou službu. V tomto trestním řízení bylo prokázáno, že obviněná chod Domova U Dvou slunečnic organizovala a řídila činnost v oblasti personální, provozní a finanční, takže společně za úplatu poskytovali sociální služby odpovídající domovu pro seniory a domovu pro zdravotně postižené. K této činnosti však obviněná potřebovala oprávnění k poskytování sociálních služeb, které vzniká rozhodnutím o registraci a které nezískala. Získání takové registrace není samoúčelné, ale umožňuje státu získat přehled a následně provádět kontrolu takových zařízení. Neprovedení registrace tak rozhodně není jen nějakým prostým formálním pochybením bez trestněprávní relevance. Namísto řádné registrace, která zaručuje možnost dohledu státu nad kvalifikovaností personálu a nad prostředím přizpůsobeným potřebám seniorů a osobám se závažným zdravotním stavem, obviněná veškeré přísné podmínky pro provozování takového zařízení vědomě a záměrně obešla, sehnala osoby bez odborné způsobilosti, se kterými pak klienti domova pouze formálně podepsali smlouvy o osobní asistenci, která registraci nepodléhá (§ 83 zákona o sociálních službách), ačkoliv se tito asistenti jako faktičtí zaměstnanci starali o všechny seniory, kteří byli klienty spolku. Nejvyšší soud považuje takové jednání za typické obcházení zákona se záměrem vyhnout se registraci, jejíž podmínky by nesplňovala ani obviněná a ani jí provozované zařízení.

29. Jde tak o typické jednání, které při splnění všech zákonných podmínek (včetně rozsahu činnosti a zavinění) naplňuje znaky neoprávněného podnikání podle § 251 odst. 1 tr. zákoníku, jak v obdobných případech již několikrát Nejvyšší soud též uzavřel – viz usnesení ze dne 25. 4. 2024, sp. zn. 5 Tdo 365/2024, usnesení ze dne 21. 9. 2021 sp. zn. 5 Tdo 828/2021, ze dne 21. 9. 2021 sp. zn. 5 Tdo 566/2021, usnesení ze dne 30. 1. 2020 sp. zn. 5 Tdo 562/2019, a na něj navazující usnesení ze dne 28. 4. 2021 sp. zn. 5 Tdo 281/2021, i mnohá další, jakož i navazující rozhodnutí Ústavního soudu, který odmítl ústavní stížnosti podané proti uvedeným usnesením Nejvyššího soudu – zejména usnesení ze dne 22. 3. 2022, sp. zn. III. ÚS 13/22, usnesení ze dne 20. 10. 2020, sp. zn. IV. ÚS 1418/20, srov. ale též usnesení ze dne 25. 4. 2023, sp. zn. III. ÚS 973/23. Opomenout jistě nelze ani další rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci, která se týkala samotné obviněné Mgr. Marty Sívkové, jakož i právnické osoby Domova U Dvou slunečnic (a dalšího spoluobviněného), v níž Nejvyšší soud svým usnesením ze dne 17. 1. 2024, sp. zn. 5 Tdo 1195/2023, odmítl dovolání všech dovolatelů, jimiž se domáhali revize svých odsouzení pro neoprávněné podnikání za prakticky tutéž činnost z předcházejícího období. V dané věci obviněná podala i ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl svým usnesením ze dne 17. 7. 2024, sp. zn. IV. ÚS 1209/24. Na tato rozhodnutí lze odkázat, posledně dvě uvedená jsou navíc obviněné nepochybně dobře známa.

30. Obvinění dále namítli, že soudy nižších stupňů chybně aplikovaly zásadu subsidiarity trestní represe, neboť jednání obviněných nebylo společensky škodlivé, naopak bylo společensky prospěšné, když pomáhali seniorům, kterým poskytli ubytování a nepřetržitou kvalitní péči (již touto protichůdnou argumentací ovšem zároveň obvinění vyvraceli své předchozí tvrzení, že nešlo o pobytovou službu). V této souvislosti také uvedli, že svým jednáním nezasáhli ani objekt trestného činu neoprávněného podnikání, neboť nikoho neomezovali v přístupu na trh, neohrozili fiskální zájmy státu a nezasáhli ani do zájmu na ochranu před zdravotně závadným či nebezpečným poskytováním služeb. Pokud se podle nich může o závislé osoby starat osobní asistent, který nemusí mít žádnou odbornou kvalifikaci, a navíc v nevyhovujícím prostředí, kterým často bydliště závislé osoby bývá, pak se jejich péče poskytovaná Domovem U Dvou slunečnic nijak neodlišovala. Do zájmu na ochranu před zdravotně závadným poskytováním služeb proto nezasáhli.

31. S takovým typem námitek uplatňovaných i obviněnými se Nejvyšší soud ve věcech tohoto typu setkává opakovaně a již v minulosti se s nimi též opakovaně vypořádal. I v tomto ohledu lze odkázat na argumentaci uvedenou ve shora označených rozhodnutích (včetně toho, které se týkalo obviněné a jí řízeného spolku). Přesto ji Nejvyšší soud i v této věci podstatnou část zopakuje. Předně je třeba uvést, že obvinění neustále svoji obhajobu stavěli na tom, že osobní asistenti, kteří v zařízení Domova U Dvou slunečnic pečovali o klienty, nemuseli mít odborné vzdělání, neboť to zákon nevyžaduje, a že v zásadě stejnou péči by jim poskytli i v jejich bydlišti. Je však nutné opět upozornit, že zařízení provozované obviněnou odpovídalo domovu pro seniory a domovu pro osoby se zdravotním postižením, ve kterých osobní asistenti svoje služby neposkytují, naopak je poskytují osoby, u kterých je odborná způsobilost vyžadována [§ 79 odst. 1 písm. b) zákona o sociálních službách]. Jak již bylo shora opakovaně uvedeno, služba osobní asistence je poskytována osobám, jejichž soběstačnost je sice mírně snížená, nikoli však natolik, aby potřebovaly pravidelnou pomoc. V případech, kdy jsou osoby na pomoci jiného závislé natolik, že již nedokáží samy žít ve svém bydlišti, jsou umístěny do speciálních zařízení, ve kterých je jim pomoc poskytována pravidelně odborně způsobilými osobami, a to právě vzhledem k jejich vážnému zdravotnímu stavu.

32. V nyní projednávané věci bylo zjištěno, že v zařízení provozovaném obviněnou (a za pomoci obviněného), byly služby poskytovány nemobilním osobám s různým stupněm postižení, které byly zcela odkázány na pomoc jiných, avšak péče o klienty tohoto stavu nebyla odpovídající. Bylo totiž mimo jiné prokázáno, že docházelo k rozsáhlému zneužívání tlumících léků, které byly klientům domova podávány, aby klienti byli utlumeni a asistentky tak s jejich péčí měly méně starostí, že obviněná pravidelně určovala medikaci pacientů pouze prostřednictvím zpráv přes aplikaci WhatsApp, že osobní asistentky (bez potřebné odbornosti) poskytovaly také zdravotní služby v podobě chystání, podávání a předepisování léků, cévkování, že takové neodborné poskytování zdravotních služby personálem bez potřebného vzdělání se projevilo též v chybném podání léku při záměně pacientů apod. Po ošetření jedné z klientek domova lékařem byl shledán její závažný zdravotní stav spočívající v silné dehydrataci, hypernatremii a uroinfekci.

Byl také omezován volný pohyb klientů, neboť nedocházelo k pravidelným vycházkám ani k rehabilitacím. Zařízení provozované obviněnou navíc nesplňovalo ani normu Požární bezpečnosti staveb – Budovy zdravotnických zařízení a sociální péče (ČSN 73 08 35). Bez splnění podmínek stanovených v této normě by pak v případě mimořádné události mohlo dojít k ohrožení životů a zdraví klientů. Rodinný dům, ve kterém byly služby poskytovány, nebyl ani zkolaudován k poskytování pobytových služeb přestárlým osobám.

Soud prvního stupně také správně upozornil i na ochranu finančních zájmů klientů, jejichž důchody se v celé výši ukládaly do společné kasičky, ke které měl každý přístup, peníze z kasičky následně shromažďovala obviněná, případně její syn, aniž by byla vedena jakákoliv evidence důchodů a aniž by bylo klientům ponecháno 15 % důchodu, jak je tomu v případě registrovaných sociálních zařízení. Z uvedeného je též zřejmé, že v obviněnou nelegálně provozovaném zařízení neprobíhala z důvodu jeho nezaregistrování kontrola kvality péče a prostředí, ve kterém byly sociální služby poskytovány.

K tomu by nepochybně nedošlo, pokud by obviněná získala potřebné oprávnění k poskytování sociálních služeb, které vzniká rozhodnutím o registraci. Obviněná však nesplňovala podmínky stanovené zákonem pro získání takového oprávnění, takže jej ani nemohla získat. Registrace je však garancí, že zařízení poskytuje služby klientům prostřednictvím kvalifikovaného personálu v odpovídajícím prostředí. Závažnost a společenskou škodlivost případu nadto významně zvyšuje, že obviněná za podpory svého manžela provozovala uvedené zařízení i poté, co u ní proběhla kontrola, bylo zjištěno neoprávněné provozování zařízení, pro což byla následně trestně stíhána (viz zmíněné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17.

1. 2024, sp. zn. 5 Tdo 1195/2023), jen se obvinění pokusili společně skutečnou povahu poskytovaných služeb více zastřít.

33. K námitkám zpochybňujícím naplnění objektu a dalších znaků trestného činu je možno připomenout uznávané názory obsažené v odborné literatuře (srov. např. ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 3280, marg. č. 1). Ustanovení § 251 tr. zákoníku chrání společenské vztahy související s podnikáním v tržní ekonomice, neboť jeho účelem je zajistit rovnost subjektů v rámci jejich soutěžení zejména na trhu výrobků a služeb, ale i na dalších trzích, a to i ve vztahu k státní ingerenci nebo regulaci v těch oblastech podnikání, ve kterých je třeba zajistit kvalifikovaný výkon určitých živností nebo profesí, zejména z hlediska ochrany spotřebitelů, ale i zajištění bezpečnosti práce, hygienických a jiných společensky důležitých požadavků (objekt trestného činu).

Vedle rovnosti přístupu na trh jsou tak tímto ustanovením nepřímo chráněny i další zájmy jako ochrana před zdravotně závadným či nebezpečným zbožím nebo takovým zdravotně závadným poskytováním služeb, ale i fiskální zájmy státu apod., kterým však primárně poskytují ochranu jiná ustanovení trestního zákoníku (např. § 156, § 157, § 240 nebo § 241). Stát tímto ustanovením chrání vlastní kontrolu nad segmentem společenského života, a sice nad podnikáním, brání tím existenci tzv. černé a šedé ekonomiky, zajišťuje tím, že všechny subjekty vstupující na trh budou postupovat podle stejných pravidel, čímž chrání ve své podstatě ostatní soutěžitele, ale i spotřebitele (v nejširším slova smyslu).

Ostatní podnikatelé (soutěžitelé vstupující na trh) nebudou znevýhodněni tím, že musí splnit zákonné podmínky pro výkon podnikání a též že musí splňovat zákonem stanovené předpoklady, že budou podnikat pod dohledem státních orgánů v daném segmentu podnikatelské činnosti, že budou své poskytované služby nebo nabízené zboží podle právního řádu též danit, že budou před státem takové podnikání přiznávat, o něm účtovat, odvádět z něj povinné odvody apod. Zároveň jsou tím chráněni i adresáti služeb či nabízeného zboží, mají minimální záruku, že spolukontrahent postupuje v souladu s českým právním řádem, že nabízí zboží či služby akceptované státem apod. To vše je též důvodem regulace hospodářských aktivit státem, který dohlíží nad dosahováním podnikatelských cílů společensky akceptovatelným způsobem, aby podnikaly jen subjekty k tomu oprávněné v souladu s mimotrestními předpisy, což pro společnost současně skýtá minimální záruky dodržování veškerých společenských pravidel a právních norem.

34. K námitce obviněných týkající se chybné aplikace zásady subsidiarity trestní represe ze strany soudů nižších stupňů lze doplnit ještě následující. Obvinění vycházeli z toho, že samotné poskytování sociálních služeb bez náležitého povolení nemá být trestné, neboť není natolik společensky škodlivé, aby bylo postihováno jako trestný čin. Nejvyšší soud ovšem dlouhodobě judikuje, že jednání naplňující (formální) znaky trestného činu je třeba zásadně posoudit jako trestný čin, nejde-li o případ zvláštní (výjimečný) dalšími okolnostmi, pro které není na místě jej jako trestný čin postihovat, ale postačí postižení podle jiného právního předpisu. Při výkladu této zásady lze přitom vycházet především ze stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu publikovaného pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr. (ze dne 30. 1. 2012, sp. zn. Tpjn 301/2012). Nejvyšší soud, stejně jako soudy nižších stupňů, však v nyní projednávané věci neshledal žádné zvláštní okolnosti, které by jednání kladené obviněným za vinu výjimečnými okolnostmi odlišovalo od jiných případů neoprávněného podnikání (viz výše označenou judikaturu). Obvinění věděli, že k poskytování sociálních služeb je nutné mít příslušné oprávnění. Poté, co byl předběžným opatřením obviněné uložen zákaz činnosti spočívající v zákazu výkonu podnikatelské činnosti v oblasti poskytování sociálních a pobytových služeb spojených s ošetřovatelskou péčí a co probíhalo trestní řízení ohledně předcházejícího období, obviněná za pomoci manžela (obviněného) ve své činnosti dále pokračovala (jen prostřednictvím svého syna), přičemž činnost Domova U Dvou slunečnic řídila z pozadí, a takto i nadále primárně činila za účelem dosažení zisku. Nejvyšší soud proto považuje tuto námitku obviněných za zjevně neopodstatněnou.

35. Námitky obou obviněných proti posouzení prvního skutku jako trestného činu neoprávněného podnikání, resp. pomoci k němu, tak zčásti neodpovídaly uplatněným ani jiným dovolacím důvodům, bylo-li jejich podstatou zpochybnění hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových závěrů soudů nižších stupňů, zčásti byly zjevně neopodstatněné.

2. K námitkám proti posouzení činu jako křivého obvinění

36. Obviněný Ing. Jaroslav Sívek nesouhlasil ani s tím, že by svým jednáním naplnil subjektivní stránku skutkové podstaty trestného činu křivého obvinění (skutek pod bodem 2.). Při podání trestního oznámení a při podání vysvětlení totiž podle svých slov uvedl pouze podezření, že policisté provádějící domovní prohlídku mohli do domu vnést sáček se sušenou rostlinnou hmotou. Bránil se tím, že vznesení podezření nelze podle judikatury Nejvyššího soudu považovat za vědomě lživé, a tedy křivé, obvinění z trestného činu. Podle obviněného nebylo prokázáno, že si byl vědom, že obviňuje jiné osoby nepravdivě, neboť křivé obvinění mají dokládat pouze jeho zaprotokolovaná sdělení orgánům činným v trestním řízení, z nichž však takový úmysl nevyplývá.

37. Ani s touto námitkou nemohl Nejvyšší soud souhlasit. Subjektivní stránka trestného činu křivého obvinění vyžaduje úmyslné zavinění, a to podle judikatury dokonce ve formě úmyslu přímého. Pachatel tohoto trestného činu si totiž musí být vědom nepravdivosti obvinění (viz rozhodnutí č. 63/1991 Sb. rozh. tr.), tedy musí zároveň chtít jiného lživě obvinit (ví-li pachatel jistě o určité okolnosti, nemůže ji nechtít, pokud přesto koná). Kvalifikovaná skutková podstata vyjádřená v odst. 2 pak vyžaduje specifický úmysl, a to úmysl přivodit jinému trestní stíhání, k jehož naplnění ovšem postačuje úmysl nepřímý. Orgány činné v trestním řízení tak musí prokázat, že pachatel si byl vědom toho, že obviňuje jinou osobu nepravdivě, v případě kvalifikované skutkové podstaty pak i to, že pachatel při tom byl alespoň srozuměn s tím, že jím učiněné lživé obvinění jiného může vést k zahájení trestního stíhání této osoby.

38. V daném případě byly tyto podmínky i podle názoru Nejvyššího soudu splněny. Námitky obviněného v tomto směru jsou na pomezí námitek skutkových a právních, obviněný totiž sice formálně zpochybnil naplnění znaku zavinění v příslušné formě (přímého úmyslu), nicméně ve skutečnosti zpochybňoval skutkové závěry soudů o předpokladech zavinění, tj. o složce vědomostní a volní. Obviněný totiž vyjádřil vlastně nesouhlas se závěry soudů nižších stupňů, že by věděl o tom, že jiné lživě obviňuje z trestného činu.

Není přitom pravdou, že by o křivém obvinění, jímž byl obviněný uznán vinným, svědčily pouze záznamy o jeho sděleních před orgány činnými v trestním řízení, jak obviněný tvrdil ve svém dovolání. Naopak soud prvního stupně provedl a hodnotil i další důkazy, prostřednictvím nichž mohl dospět k logickému závěru o tom, že věděl, že sděluje nepravdivou informaci, kterou též sdělit chtěl (a chtěl tím přivodit trestní stíhání zasahujících policistů, ač velmi dobře věděl, že oni do domu sušinu konopí nevnesli).

Obviněný si byl dobře vědom toho, že nikdo cizí do domu před domovní prohlídkou uvedené množství konopí nevnesl, naopak šlo o konopí domácí rodinné produkce, s nímž v domácnosti obviněných nakládalo více rodinných příslušníků. Z provedeného dokazování totiž vyplynulo, že syn obviněné Mgr. Marty Sívkové rostliny konopí pěstoval, a to i na zahradě Domova U Dvou slunečnic, doznal též, že marihuanu v minulosti užíval a že předmětná sušina mohla být na půdě uschována ještě z minulosti. Svědek Š. S. potvrdil, že předmětná sušina byla na jejich půdě již několik let, přičemž se na půdě nacházelo i zařízení pro pěstování konopí.

Ostatně i sám obviněný připustil, že v minulosti u nich jedna rostlina konopí rostla. Po nálezu sušiny konopí policisty obvinění nejprve uvedli, že předmětná sušina není jejich, ale syna obviněné. Ze záznamu telekomunikačního provozu pak vyplynulo, že obviněná S. D. sdělila, že policisté odnesli pytel se starou marihuanou, ze které dělala mastičky. V průběhu domovní prohlídky se obviněný navíc vyjadřoval tak, že zasahujícím policistům zasáhne do kariéry, přitom možnosti, kterými tak mohl učinit, konzultoval s L.

M. a následně podal trestní oznámení. V návaznosti na podané trestní oznámení Generální inspekce bezpečnostních sborů zahájila úkony trestního řízení pro přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, které následně rozšířila i o prověřování trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 tr. zákoníku. Usnesením Generální inspekce bezpečnostních sborů ze dne 30. 12. 2021, č. j. GI-2270-69/TČ-2021-842081, byla tato trestní věc pravomocně odložena, protože k žádné krádeži věcí ani vnesení sušiny konopí nedošlo, neboť tato sušina byla v domě uschována již před domovní prohlídkou.

Řada svědků přitom hovořila o tom, že se za domem marihuana pěstovala, že se s ní v domově nakládalo, obviněný připouštěl též, že během domovní prohlídky poučoval D. S., aby k marihuaně nic neuváděl.

39. Na základě vyhodnocení všech důkazů a indicií soudy nižších stupňů (včetně telefonátů následujících po domovní prohlídce, v nichž se hovořící instruovali, jak proti policistům postupovat) zcela důvodně a logicky uzavřely, že obviněný dobře věděl, že nalezená sušina konopí byla v domě ještě před započetím prohlídky, že patřila synovi obviněné, tudíž věděl, že policisty provádějící domovní prohlídku obviňuje nepravdivě a takto je obvinit chtěl. Obviněný pak také chtěl zasahujícím policistům přivodit trestní stíhání, proto podal uvedené trestní oznámení, na jehož základě byly zahájeny úkony trestního řízení Generální inspekcí bezpečnostních sborů, před níž své obvinění zopakoval. Za takové situace pak nelze považovat trestní oznámení o tom, že policisté do domu mohli vnést sušenou rostlinnou hmotu, za pouhé podezření, i když ho obviněný takto záměrně formuloval (ve snaze vyhnout se vlastní trestní odpovědnosti za toto lživé nařčení). Soudy nižších stupňů dokládaly záměr obviněného policisty obvinit i z dalších vyjádření učiněných obviněným již během domovní prohlídky (že je zničí, že je „svlékne“ z uniformy apod.), jakož i z odposlechnutých následných telefonátů, v nichž se domlouval na tom, jak policisty obvinit. Po celou dobu přitom věděl, že jím udávaná verze o tom, že policisté mohli vnést marihuanu do domu při domovní prohlídce, je nepravdivá a že tím může způsobit trestní stíhání policistů, kteří ji prováděli, čehož také chtěl dosáhnout.

40. Ani tyto námitky obviněného směřující proti posouzení druhého skutku jako trestného činu křivého obvinění tak nebylo možno akceptovat.

3. K námitce proti výroku o trestu

41. Obviněný Ing. Jaroslav Sívek závěrem namítl, že mu soudy nižších stupňů uložily nepřípustný druh trestu, a to trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu veřejné funkce v územním samosprávném celku, který mu byl uložen na dobu 18 měsíců. Obviněný k této námitce nejprve uvedl, že se činnosti, kterou byl uznán vinným, nedopustil v souvislosti s výkonem funkce starosty. Jakkoliv v tomto ohledu by s ním nebylo možno souhlasit, je třeba mu dát za pravdu, že zvolený trest zákazu činnosti je naformulován tak široce, že skutečně zahrnuje i pasivní volební právo být zvolen zastupitelem obce.

42. K této otázce se Nejvyšší soud vyjádřil v minulosti opakovaně tak, že takto formulovaný trest zákazu činnosti je nepřípustný. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2007, sp. zn. 4 TZ 167/2006, publikovaného pod č. T 968 v sešitu č. 33/2007 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo nakladatelství C. H. Beck, Praha, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2008, sp. zn. 7 Tdo 829/2008, publikovaného pod č. T 1112 v sešitu č. 47/2008 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 5 Tdo 848/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2013, sp. zn. 6 Tdo 877/2013, nelze pachateli trestem zákazu činnosti zakázat výkon funkce člena zastupitelstva územního samosprávného celku. Podmínky vzniku a zániku mandátu člena zastupitelstva obce stanovuje pouze zákon, a to zákon č. 491/2001 Sb., o volbách do zastupitelstev obcí, ve znění pozdějších předpisů. Podle § 5 odst. 1 tohoto zákona může být členem zastupitelstva zvolen každý volič, u kterého není překážka ve výkonu volebního práva podle § 4 odst. 2 písm. a) a b) tohoto zákona. Překážkami volebního práva tak jsou zákonem stanovené omezení osobní svobody z důvodu výkonu trestu odnětí svobody a omezení svéprávnosti k výkonu volebního práva. Podle § 55 odst. 2 tohoto zákona mandát zastupitele obce zaniká odmítnutím slibu člena zastupitelstva obce nebo složením slibu s výhradou, dnem, kdy starosta nebo primátor a v hlavním městě Praze primátor hlavního města Prahy nebo starosta městské části obdrží písemnou rezignaci člena zastupitelstva obce na jeho mandát; dnem, kdy starosta nebo primátor a v hlavním městě Praze primátor hlavního města Prahy nebo starosta městské části podá rezignaci na zasedání zastupitelstva obce; rezignaci nelze vzít zpět, úmrtím člena zastupitelstva obce, dnem voleb do zastupitelstva obce, dnem sloučení obcí nebo připojení obce k jiné obci. Kromě těchto případů zaniká mandát člena zastupitelstva obce, vysloví-li to příslušné zastupitelstvo, z důvodů pravomocného rozhodnutí soudu, kterým byl člen zastupitelstva obce odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, že člen zastupitelstva obce přestal být volitelný, neslučitelnosti funkcí podle § 5 odst. 2 tohoto zákona.

43. Pouze za těchto zákonem taxativně stanovených podmínek může mandát člena zastupitelstva obce zaniknout, přičemž tyto podmínky nelze rozšiřovat uložením trestu zákazu činnosti spočívajícího v zákazu výkonu funkce člena zastupitelstva obce, jak vyplývá z označené ustálené judikatury. Takto uloženým trestem zákazu činnosti by totiž došlo k nepřípustnému zásahu do právních předpisů upravující vznik a zánik mandátu členů zastupitelstev územních samosprávných celků, což by vedlo k odnětí pasivního volebního práva stanoveného v čl. 21 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Trest zákazu činnosti uložený obviněnému Ing. Jaroslavu Sívkovi spočívající v zákazu výkonu veřejné funkce v územním samosprávném celku, dopadá i na výkon funkce člena zastupitelstva obce. Jak bylo uvedeno shora, takový trest zákazu činnosti však uložit nelze.

44. Z těchto důvodu dospěl Nejvyšší soud k závěru, že byl naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., neboť soudy nižších stupňů uložily obviněnému takový druh trestu, který zákon nepřipouští, takže v této části napadená rozhodnutí nemohla obstát a bylo třeba je zrušit. Bylo však možno tento druh trestu pouze tzv. vypustit s tím, že ve zbytku odsuzující rozhodnutí mohou obstát (a to včetně zbývající části výroku o trestu s jinými druhy trestů, které ostatně obviněný svým dovoláním ani nenapadal). Proto ani nebylo třeba věc vracet některému ze soudů nižších stupňů k novému projednání a rozhodnutí.

V. Závěrečné shrnutí

45. Vzhledem ke všem shora zmíněným důvodům Nejvyšší soud (zčásti) vyhověl dovolání obviněného Ing. Jaroslava Sívka a částečně zrušil jednak rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 7. 11. 2023, sp. zn. 9 T 127/2022, a to pouze v části výroku o trestu, jímž byl uložen obviněnému Ing. Jaroslavu Sívkovi podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu veřejné funkce v územním samosprávném celku, a jednak usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 1. 8. 2024, sp. zn. 55 To 21/2024, a to pokud jím bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného Ing. Jaroslava Sívka i v té části, jíž bylo zamítnuto odvolání ve vztahu k výroku o trestu zákazu činnosti ve výše citovaném rozsudku. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí obsahově navazující na zrušené části rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Ve zbývajícím rozsahu zůstala obě uvedená rozhodnutí nezměněna, neboť ostatní námitky obviněného Ing. Jaroslava Sívka považoval Nejvyšší soud buď za zjevně neopodstatněné, anebo neodpovídající zvoleným ani jiným dovolacím důvodům.

46. Dovolání obviněné Mgr. Marty Sívkové Nejvyšší soud odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť ty její námitky, které bylo možno podřadit pod uplatněné dovolací důvody, dovolací soud shledal (podobně jako u spoluobviněného) zjevně neopodstatněnými.

47. Protože Nejvyšší soud rozhodl jednak o odmítnutí dovolání podle § 265i tr. ř., jednak o částečném zrušení napadeného rozhodnutí, mohl tak učinit v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) a b) tr. ř.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 29. 1. 2025

JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph.D. předseda senátu