5 Tdo 1132/2024

5 Tdo 1132/2024-4595

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. 1. 2025 o dovolání, které podal obviněný B. L., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 5. 6. 2024, sp. zn. 2 To 211/2023, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 1 T 129/2022, takto:

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 5. 6. 2024, sp. zn. 2 To 211/2023.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí obsahově navazující na zrušené rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Ostravě – pobočce v Olomouci přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů

1. Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 1. 11. 2023, sp. zn. 1 T 129/2022, byl obviněný B. L. uznán vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), spáchaným v jednočinném souběhu s přečinem neoprávněného podnikání podle § 251 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku. Za uvedenou trestnou činnost okresní soud uložil obviněnému podle § 209 odst. 4 a § 43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 4 let, pro jehož výkon obviněného podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Současně okresní soud zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 6. 10. 2022, sp. zn. 3 T 137/2021, ve znění rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 30. 3. 2023, sp. zn. 55 To 255/2022, a také další rozhodnutí obsahově navazující na zrušený výrok, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. V adhezním řízení okresní soud podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému povinnost zaplatit poškozeným vyjmenovaným v tomto výroku náhradu škody, která zde byla rovněž konkretizována.

2. Proti uvedenému rozsudku podal obviněný B. L. odvolání, z jehož podnětu Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozhodl rozsudkem ze dne 5. 6. 2024, sp. zn. 2 To 211/2023, tak, že napadený rozsudek částečně zrušil podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. ve výroku, který se týkal povinnosti obviněného zaplatit na náhradu škody poškozenému P. Š. částku 150 000 Kč. Poté odvolací soud podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnému podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil povinnost zaplatit tomuto poškozenému na náhradu škody částku 100 000 Kč. Jinak zůstal napadený rozsudek soudu prvního stupně nezměněn.

3. Přestože jsou skutkové závěry, na nichž soudy založily odsouzení obviněného, všem procesním stranám dobře známy, Nejvyšší soud z důvodu kasačního výroku stručně připomene zásadní skutkové okolnosti, jež se staly podkladem výroku o vině obviněného. Jeho trestná činnost spočívala v tom, že v období od 8. 12. 2017 do 7. 6. 2018 uzavřel s celkem 13 poškozenými jím vytvořené „Dohody o spolupráci při obchodování na burze“, přičemž u poškozených vzbudil dojem, že je zdatným obchodníkem v tomto oboru, ač v té době byl na svých obchodních účtech vedených u obchodní společnosti Dom Maklerski Banku Ochrony Srodowiska Spolka Akcyjna, organizační složka Česká republika (dále jen jako „BOSSA“) ve ztrátě nejméně 560 000 Kč. Na základě uvedených dohod obviněný přijímal od poškozených finanční částky v různé výši, jež částečně investoval na svůj účet u shora uvedeného obchodníka, částečně je užil pro vlastní potřebu. Tím, že přijímal finance za jím tvrzeným účelem investování na burze, tedy fakticky shromažďoval od veřejnosti finanční prostředky a naplňoval podmínky pro provozování fondu kolektivního investování bez příslušného oprávnění podle zákona č. 240/2013 Sb., o investičních společnostech a investičních fondech, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen jako „zákon č. 240/2013 Sb.“). Ve svém důsledku však obviněný nenaplnil uzavřené dohody o zhodnocení přijatých peněz, poškozeným nevrátil jimi předané částky a celkem tak za vymezené období způsobil vyjmenovaným osobám škodu ve výši 2 370 000 Kč.

II. Dovolání obviněného

4. Obviněný podal proti výše označenému rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř. První z citovaných důvodů uplatnil v jeho první alternativě, tj., pro zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními určujícími pro naplnění znaků trestného činu a obsahem provedených důkazů. Třetí ze zvolených dovolacích důvodů obviněný citoval v obou jeho alternativách. Mimo taxativně vymezené dovolací důvody obviněný vytkl soudům obou stupňů, že porušily jeho právo na spravedlivý proces.

5. Jednotlivé dovolací argumenty obviněný rozčlenil postupně k oběma trestným činům, k nimž se vztahovaly. Nejprve brojil proti naplnění skutkové podstaty zločinu podvodu. Popřel, že by sebe nebo někoho jiného na úkor poškozených obohatil. Z přijatých peněz neměl ani on sám jakýkoli zisk, stejně jako jeho klienti přišel o veškeré vložené finanční prostředky. Obviněný investoval jak své vlastní peníze, tak i peníze poškozených v dobré víře jejich zhodnocení, což se však nestalo. Obchodování na burze je spojeno s rizikem, a právě v tomto případě zakoupené investiční prostředky nečekaně ztratily hodnotu. Stalo se tak ale bez přičinění obviněného. Rozhodně nejednal úmyslně, nebylo jeho záměrem přijít o vložené finanční prostředky, ať už své nebo svých klientů. Odmítl také, že by někoho uvedl v omyl. Poškozeným netajil svou finanční situaci, ani jim nelhal o svých schopnostech výhodně investovat na burze. Nešlo o legendu, jak tvrdí soudy. Podotkl, že kdyby „např. využil jiné investiční platformy, je velice pravděpodobné, že by výsledek investování nebyl ztrátový“ (viz 3. odstavec na str. 4 dovolání). Popřel také, že by falšoval raporty. Tyto zprávy, které rozesílal poškozeným, byly původní, předkládal je ve stejném stavu, v jakém je obdržel od obchodní společnosti BOSSA.

6. Dále obviněný předložil námitky proti posouzení právní kvalifikaci skutku jako přečinu neoprávněného podnikání. Podle soudů obou stupňů měl jednat v rozporu s § 98 odst. 1 zákona č. 240/2013 Sb., podle něhož se zakazuje shromažďovat, jakož i pokusit se shromažďovat, peněžní prostředky nebo penězi ocenitelné věci od veřejnosti za účelem jejich společného investování nebo investování takto nabytých peněžních prostředků nebo penězi ocenitelných věcí, má-li být návratnost investice nebo zisk investora byť jen částečně závislý na hodnotě nebo výnosu majetku, do kterého byly peněžní prostředky nebo penězi ocenitelné věci investovány, jinak než za podmínek, které stanoví a připouští tento zákon. Česká národní banka přijala stanovisko, podle něhož znak spočívající ve shromažďování prostředků od veřejnosti je dán v případě, že dojde k oslovení více než 20 osob, nepočítaje v to kvalifikované investory. Obviněný však neshromažďoval peněžní prostředky od více jak 20 osob, tudíž neporušil zákaz stanovený v § 98 zákona č. 240/2013 Sb. Pokud by znak „veřejnosti“ měl být naplněn, a obviněný by porušil citované ustanovení, šlo by v souladu se zásadou subsidiarity trestní represe nanejvýše o přestupek a nikoli o trestný čin. Současně však obviněný podotkl, že by nemohlo jít ani o přestupek, jestliže finanční prostředky shromažďoval od méně než 20 osob. V tomto ohledu tedy soudy skutek nesprávně právně posoudily. Doplnil, že orgány činné v trestním řízení přehlédly pachatelství R. Š., která investiční činnost obviněného propagovala, tudíž také ona porušila zákaz ve smyslu § 99 zákona č. 240/2013 Sb., přesto nebyla trestně stíhána.

7. Znakem kvalifikovaných skutkových podstat obou trestných činů kladených obviněnému za vinu je způsobení značné škody. Obviněný však odmítl způsobení jakékoli škody poškozeným, neboť investice ztratily hodnotu nezávisle na jeho vůli, mezi vznikem škody a jeho jednáním nebyla příčinná souvislost.

8. Samostatně se obviněný vyjádřil ještě k zásadě smluvní volnosti. Poškození s obviněným dobrovolně uzavřeli dohodu o spolupráci při obchodování na burze, a to jako tzv. smlouvu odvážného typu podle § 2756 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, a byli obeznámeni s rizikem veškerých investic. Jestliže poškození požadují vrácení vložených finančních prostředků, zneužívají své právo, protože nikomu z nich z uzavřené dohody nevzniklo právo na vrácení peněz.

9. Z uvedených důvodů obviněný B. L. v závěru svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadená rozhodnutí soudů obou stupňů včetně rozhodnutí na ně obsahově navazujících, jestliže by vzhledem ke zrušení pozbyla podkladu, a aby Nejvyšší soud věc vrátil Okresnímu soudu v Olomouci k novému projednání a rozhodnutí. Zcela na závěr svého dovolání obviněný připojil návrh na odklad výkonu napadeného rozhodnutí do doby, než Nejvyšší soud rozhodne o dovolání.

III. Vyjádření k dovolání

10. Nejvyšší státní zástupce se vyjádřil k dovolání obviněného B. L. prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která nejprve zrekapitulovala dosavadní průběh řízení a dovolací argumentaci obviněného. Co se týká konkrétní dovolací argumentace obviněného, ta podle státní zástupkyně představuje opakování jeho obhajoby z předchozích stadií trestního řízení, s níž se soudy již vypořádaly. Neshledala zjevný rozpor rozhodných skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů, v tomto ohledu obviněný pouze polemizoval s hodnocením provedených důkazů soudy a se skutkovými závěry, které z takových důkazů vyplývají. O naplnění veškerých zákonných znaků skutkové podstaty zločinu podvodu státní zástupkyně nepochybovala, k obviněným namítanému nesprávnému právnímu posouzení skutku jako přečinu neoprávněného podnikání se však vůbec nevyjádřila.

11. Závěrem svého vyjádření státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. připojila souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.

IV. Posouzení důvodnosti dovolání

a) Obecná východiska

12. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení, poté se zabýval konkrétní argumentací obviněného se zřetelem k jím uplatněným dovolacím důvodům. Přitom Nejvyšší soud shledal, že část dovolacích námitek odpovídá vadám, k jejichž nápravě je určen především dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., navíc jim je třeba přiznat opodstatnění. Na tomto podkladě proto mohl Nejvyšší soud přezkoumat napadená rozhodnutí soudů druhého i prvního stupně podle § 265i odst. 3, 4 tr. ř. a dospěl k závěru, že ve vztahu k posouzení skutku jako přečinu neoprávněného podnikání podle § 251 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku jsou chybná a v tomto rozsahu nemohou obstát.

13. Obecně lze uvést, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zahrnuje celkem 3 alternativy, které spočívají v tom, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento dovolací důvod byl včleněn do taxativního výčtu dovolacích důvodů s účinností od 1. 1. 2022 zákonem č. 220/2021 Sb. Při posuzování důvodnosti uplatněných námitek podřazených uvedenému dovolacímu důvodu je důležité skutečně pečlivě hodnotit, jaký význam mohly mít vytýkané vady dokazování na výsledek trestního řízení, eventuálně na zachování práva obviněného na spravedlivý proces. Tomuto dovolacímu důvodu tak nemohou odpovídat jen obecně formulované výhrady proti způsobu hodnocení důkazů soudy prvního či druhého stupně, nebo obecné námitky proti rozsahu dokazování a již vůbec nelze akceptovat námitky, které jsou primárně založeny na jiné verzi skutkového stavu, než kterou dovodily soudy, pokud z nich není zřejmý evidentní (zjevný) rozpor mezi obsahem důkazů a jejich hodnocením soudy, a to pouze ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním se zřetelem k jednotlivým znakům konkrétní skutkové podstaty trestného činu. S odkazem na tento dovolací důvod lze tedy úspěšně brojit proti vadám ve skutkovém zjištění soudů, které se týkají skutkových okolností významných pro rozhodnutí o podané obžalobě a které jsou určující pro naplnění znaků skutkové podstaty určitého trestného činu. Konkrétně musí dovolatel zdůvodnit existenci takové vady tím, že napadaná skutková zjištění nevyplývají z žádného provedeného důkazu (jsou ve zjevném nesouladu s obsahem provedených důkazů), nebo že jsou primárně založena na procesně nepoužitelných důkazech anebo ve vztahu k nim nebyly provedeny navrhované podstatné důkazy (případ opomenutých důkazů), což lze hodnotit jako porušení základních zásad ovládajících trestní řízení. Pouze vady takové povahy by odůvodňovaly mimořádný zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění, která ale jinak (obecně) v řízení o dovolání nejsou předmětem jeho přezkumné činnosti (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 19/2023 Sb. rozh. tr.).

14. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je určen k nápravě vad zákonem vyjmenovaných rozhodnutí, která spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Vadou, která je prostřednictvím tohoto důvodu dovolání vytýkána, je proto jen nesprávné použití ustanovení hmotného práva, typicky trestního zákoníku, případně na něj navazujících hmotněprávních norem mimo oblast trestního práva. K výkladu tohoto dovolacího důvodu Nejvyšší soud připomíná, že je dán tehdy, jestliže soudy zjištěný skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších

stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin jde. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.

15. Dále obviněný označil též dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., a to v obou jeho alternativách, ačkoli nebyl dán základní procesní předpoklad pro žádnou z nich. Odvolacím soudem totiž nebylo formálně rozhodnuto podle § 253, resp. § 256 tr. ř. o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř. Odvolací soud rozhodoval rozsudkem na podkladě odvolání obviněného, přičemž shledal důvodnými pouze jeho výhrady týkající se výroku o náhradě škody. Odvolání se v trestních věcech považuje za nedělitelné, nelze o něm tudíž rozhodnout dvěma, dokonce protichůdnými způsoby. V posuzované trestní věci odvolací soud poté, co shledal tento řádný opravný prostředek částečně důvodným, sám rozhodl o změně výroku o náhradě škody a ohledně zbývajících nedůvodných námitek učinil výrok, podle něhož „jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn“. Tím tedy srozumitelně a dostatečně vyjádřil, že námitky směřující proti výrokům o vině a trestu nepovažoval za nutné jakkoli měnit. Nicméně uplatnění tohoto dovolacího důvodu považuje Nejvyšší soud za marginální pochybení dovolatele, které samo o sobě nemohlo mít vliv na rozsah i důvody přezkumu napadeného rozhodnutí v dovolacím řízení.

b) K důvodným dovolacím námitkám obviněného

16. Jak již bylo shora avizováno, Nejvyšší soud po přezkoumání napadeného rozsudku soudu druhého stupně i jemu přecházejícího rozsudku soudu prvního stupně shledal na podkladě části dovolacích námitek dovolání obviněného důvodným. Šlo o výhrady, které směřovaly proti nesprávnému právnímu posouzení skutkových zjištění soudů jako přečinu neoprávněného podnikání podle § 251 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku. Obviněný totiž poukázal na výklad České národní banky k zákonu, který reguluje činnost investičních společností a investičních fondů zčásti zapracováním předpisů Evropské unie, zčásti navázáním na přímo použitelné předpisy Evropské unie, na něž soudy obou stupňů nevzaly zřetel, ačkoli tak měly ve vztahu k právní kvalifikaci podle § 251 tr. zákoníku učinit.

17. Podle právních závěrů soudu prvního stupně, s nimiž se zcela ztotožnil i odvolací soud, se obviněný B. L. skutkem popsaným ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně dopustil dvou trestných činů spáchaných v jednočinném souběhu, a to zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku a přečinu neoprávněného podnikání podle § 251 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku. Co se týká přečinu neoprávněného podnikání, obviněný nesouhlasil s tím, že by porušil § 98 zákona č. 240/2013 Sb., protože nenaplnil znak „veřejnosti“ z citovaného ustanovení.

Ve skutkové větě jsou skutkové okolnosti charakterizující tento přečin vymezeny tak, že obviněný „…fakticky shromažďoval od veřejnosti finanční prostředky za účelem jejich společného investování a jednotlivým investorům sliboval zisk závislý na výnosu majetku, do kterého vložené finanční prostředky investoval, tedy naplňoval podmínky pro provozování fondu kolektivního investování bez příslušného oprávnění dle zákona č. 240/2013 Sb., o investičních společnostech a investičních fondech, ve znění pozdějších předpisů…“.

K tomu soud prvního stupně v bodě 75. odůvodnění svého rozsudku blíže rozvedl, že obviněný jednal v rozporu s § 98 citovaného zákona, které zakazuje shromažďovat, jakož i pokusit se shromažďovat, peněžní prostředky nebo penězi ocenitelné věci od veřejnosti za účelem jejich společného investování nebo investování takto nabytých peněžních prostředků nebo penězi ocenitelných věcí, má-li být návratnost investice nebo zisk investora byť jen částečně závislý na hodnotě nebo výnosu majetku, do kterého byly peněžní prostředky nebo penězi ocenitelné věci investovány, jinak než za podmínek, které stanoví a připouští tento zákon.

Současně obviněnému vytkl, že ke kolektivnímu investování neměl oprávnění podle citovaného zákona, resp. podle zákona č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu, ve znění pozdějších předpisů. Odvolací soud se s touto úvahou soudu prvního stupně ztotožnil v bodě 21. svého rozsudku, v němž ve stručnosti shrnul, že obviněný neoprávněně ve větším rozsahu poskytoval služby a způsobil tak značnou škodu. Uvedený závěr soudů obou stupňů ohledně naplnění znaků skutkové podstaty přečinu neoprávněného podnikání, stejně jako odpovídající část popisu skutku, jímž obviněný měl tento přečin spáchat, však postrádají jak zákonný podklad, tak i odpovídající skutkové okolnosti, jež bylo nezbytné zjistit pro použití uvedené právní kvalifikace.

18. Úvodem lze ve stručnosti připomenout, že přečin neoprávněného podnikání podle § 251 odst. 1 tr. zákoníku spáchá ten, kdo neoprávněně ve větším rozsahu poskytuje služby nebo provozuje výrobní, obchodní nebo jiné podnikání. Přísněji podle odst. 2 písm. a) bude potrestán pachatel, který takovým činem způsobí značnou škodu. Uvedené ustanovení chrání společenské vztahy související s podnikáním v tržní ekonomice, neboť účelem ustanovení § 251 tr. zákoníku je zajistit rovnost subjektů v rámci jejich soutěžení zejména na trhu výrobků a služeb, ale i na dalších trzích, a to i ve vztahu ke státní ingerenci nebo regulaci v těch oblastech podnikání, ve kterých je třeba zajistit kvalifikovaný výkon určitých živností nebo profesí, zejména z hlediska ochrany spotřebitelů, ale i zajištění bezpečnosti práce, hygienických a jiných společensky důležitých požadavků.

Objektivní stránka tohoto trestného činu spočívá v tom, že pachatel bez příslušného povolení nebo oprávnění, tj. neoprávněně, a ve větším rozsahu provozuje služby, nebo provozuje výrobní, obchodní nebo jiné podnikání. Pokud jde o naplnění zákonného znaku „ve větším rozsahu“, kritérii zde budou zejména délka neoprávněného poskytování služeb (zpravidla nejméně 6 měsíců, viz rozhodnutí č. 5/1996 Sb. rozh. tr.), rozsah takové činnosti, její povaha a objem, a to i včetně finančního vyjádření hrubého obratu, účtovaných odměn apod. V zásadě však nezáleží na tom, zda šlo o hlavní zdroj příjmů nebo zda taková činnost byla prováděna jen jako doplňková vedle jiné oprávněné výdělečné činnosti (viz přiměřeně rozhodnutí č. 59/1999 Sb. rozh.

tr.). Co se týká posuzování znaku rozsahu neoprávněného poskytování služeb, dospěla soudní praxe k výkladu, podle něhož může jít též o jednu rozsáhlou akci trvající pod delší dobu s velkým objemem podnikání (viz přiměřeně rozhodnutí č. 6/1976 Sb. rozh. tr.). Zpravidla však, zvláště u poskytování právních služeb, by mělo jít o desítky případů (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 5 Tdo 1406/2014, ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 5 Tdo 539/2018, ze dne 9. 10. 2018, sp. zn. 5 Tdo 1084/2018, aj.).

Odborná literatura připouští trestní postih podle § 251 tr. zákoníku výslovně mj. i v případech, v nichž podnikatel – fyzická osoba, tj. jiný subjekt než banka nebo obchodník s cennými papíry, provádí některé činnosti vyhrazené pouze těmto subjektům, zejména jestliže taková fyzická osoba skrytě přijímá vklady od veřejnosti či shromažďuje peněžní prostředky od veřejnosti, s nimiž pak kolektivně investuje nebo obchoduje s cennými papíry (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání.

Praha: C. H. Beck, 2023, str. 3280 a násl.). Je třeba však vždy určit, o jakou neoprávněnou činnost se přesně jedná, což v tzv. skutkové větě scházelo, neboť neobsahovala okolnosti nezbytné pro naplnění znaku neoprávněnosti. Byť soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku doplnil, že obviněný porušil § 98 zákona č. 240/2013 Sb., opomenul se zabývat znakem „veřejnosti“ z citovaného ustanovení, jak obviněný důvodně vytkl ve svém dovolání.

V předmětném trestním řízení tedy nebyla najisto zjištěna a posouzena neoprávněnost činnosti provozované obviněným. Kromě toho lze doplnit, že soudy se rovněž vůbec nevěnovaly naplnění znaku spočívajícím ve větším, resp. značném rozsahu jednání obviněného.

19. Zákon č. 240/2013 Sb., na který odkazuje tzv. skutková věta výroku o vině, upravuje podmínky pro obhospodařování a administraci investičních fondů a zahraničních investičních fondů a nabízení investic do těchto fondů (§ 1 citovaného zákona). Jde o právní úpravu, která v podstatě transponovala příslušné předpisy Evropské unie, a to konkrétně směrnici Rady č. 2009/65/ES, o koordinaci právních a správních předpisů týkajících se subjektů kolektivního investování do převoditelných cenných papírů, která nahradila směrnici Rady č. 85/611/EHS ze dne 20.

prosince 1985 o koordinaci právních a správních předpisů týkajících se subjektů kolektivního investování do převoditelných cenných papírů, a dále směrnici Evropského parlamentu a Rady č. 2011/61/EU ze dne 8. 6. 2011 o správcích alternativních investičních fondů. Citovaný zákon tedy stanoví podmínky, za nichž lze na kolektivním principu investovat shromážděné peněžní prostředky od veřejnosti nebo většího počtu investorů, a to podle dohodnuté investiční strategie na bázi poměrného rozložení rizika za účelem optimalizace výnosu.

Cílem této zákonné úpravy je zajistit, aby trh investování na kolektivním principu poskytl subjektům, které nabízejí volné peněžní prostředky (investoři), jednak diverzifikaci rizik a dále profesionalitu obhospodařování jejich investice (srov. Důvodová zpráva k zákonu č. 240/2013 Sb.), přičemž subjekty oprávněné kolektivně investovat jsou definovány v díle 1, hlava I, část druhá citovaného zákona. Jakkoli obviněný zjevně nesplňuje požadavky kladené na tyto subjekty (čehož si obviněný byl vědom a poškozeným to zatajil, jak lze zdůraznit v souvislosti s právní kvalifikací skutku podle § 209 tr.

zákoníku), nelze se ztotožnit se soudy obou stupňů, pokud obviněnému vytýkaly porušení ustanovení § 98 zákona č. 240/2013 Sb., který zakazuje pokoutné fondy kolektivního investování, tedy mj. činnost spočívající ve shromažďování peněžních prostředků od veřejnosti za účelem jejich kolektivního investování (přesná citace ustanovení viz výše v bodě 17. tohoto usnesení). Obviněný zcela správně namítl, že v jeho případě nebyla splněna podmínka shromažďování peněžních prostředků od „veřejnosti“, jíž se ve smyslu citovaného ustanovení obvykle rozumí více než 20 oslovených osob, nepočítaje v to kvalifikované investory, což odpovídá výkladu tohoto pojmu ve stanovisku České národní banky uveřejněného na webových stránkách České národní banky, na něž obviněný v dovolání odkázal.

Nejvyšší soud dále připojuje odkaz na odborné články vztahující se k této části právní úpravy v citovaném zákoně, a to: HOBZA, M., MAZANEC, L. „Veřejnost“ na finančním trhu: aktuální výkladové otázky. Obchodněprávní revue. Praha: C. H. Beck, 2019, 7-8, str.

176. ISSN 1803-6554; GÁL, V. K navržené novelizaci správy srovnatelné s obhospodařováním. Obchodněprávní revue. Praha: C. H. Beck, 2024, 1, str.

23. ISSN 1803-6554. Prvně uvedení autoři považují znak „veřejnosti“ za klíčový pro aplikaci příslušné regulace, a to nejen pro účely nabízení investic do investičních fondů, ale také pro další oblasti finančního trhu.

Prosazují přitom názor, že hranici 20 osob je vhodné interpretovat jako zdola neprostupnou, a materiální hledisko by uplatňovali pouze k prolomení hranice počtu osob směrem nahoru, avšak v jiných oblastech než v kontextu nabízení a shromažďování investic do investičních fondů podle zákona č. 240/2013 Sb., pro něž minimální počet 21 osob stanoví přímo § 295a tohoto zákona. Autor druhého článku naopak přiznává materiálnímu kritériu možnost prolomit hranici 20 osob i směrem dolů, jestliže „veřejnost“ tvoří širší okruh osob, tj. pokud ze strany investorů na správce jejich majetku chybí jasná a úzká vazba.

Důvodová zpráva k zákonu č. 240/2013 Sb. nepředpokládá, že by výklad § 98 včetně v něm užitého pojmu veřejnost měl činit potíže, zřejmě proto se k němu blíže nevyjadřuje. Pro úvahy o naplnění znaku veřejnosti ve smyslu § 98 zákona č. 240/2013 Sb. se tedy skutečně, jak předkládá obviněný v dovolání, bude nejvhodnější řídit sděleními České národní banky. Podstatné dále je, že porušením zákazu pokoutných fondů kolektivního investování (tj. tam, kde bude znak „veřejnosti“ dán) se správce majetku investorů dopustí v první řadě přestupku podle § 618 odst. 1 písm. c) zákona č. 240/2013 Sb., na což obviněný také důvodně upozornil.

Jak vyplynulo ze skutkových zjištění soudů, počet osob, s nimiž obviněný uzavřel dohodu o spolupráci při obchodování na burze, se ani neblížil uvedené hranici 20 osob stanovené Českou národní bankou, ve výroku o vině je označeno celkem 13 poškozených, z nichž někteří obviněnému poskytli své peníze opakovaně. Z tohoto důvodu se za daného skutkového stavu nedá uvažovat o naplnění minimálně jednoho ze znaků objektivní stránky základní skutkové podstaty přečinu podle § 251 odst. 1 tr. zákoníku spočívajícímu v neoprávněnosti provozování investičních služeb pro veřejnost obviněným, tedy bez příslušného povolení či jiného typu oprávnění.

20. Jestliže by se odvolací soud po eventuálním zopakování některých důkazů nebo podle aktivity veřejné žaloby případně po provedení nových důkazů rozhodl znovu žalovaný skutek právně posoudit jako přečin neoprávněného podnikání, bude nezbytné se nejprve vypořádat s tím, zda obviněný naplnil podmínky pokoutného kolektivního investování podle zákona č. 240/2013 Sb., ve znění účinném v době spáchání činu (tj. od 1. 1. 2015 do 30. 4. 2020), tedy především zda jeho jednání porušilo pravidla vyjádřená v § 98 tohoto znění zákona. Jak již bylo naznačeno, za stávající důkazní situace by počínání obviněného vůči poškozeným neodpovídalo ani formálním znakům přestupku podle § 618 odst. 1 písm. c) citovaného zákona. V případě vyvození trestní odpovědnosti obviněného by bylo rovněž nutné se důsledně vypořádat i s dalším znakem objektivní stránky přečinu podle § 251 odst. 1 tr. zákoníku, a to neoprávněného provozování investiční činnosti ve větším rozsahu. Jak bylo zmíněno, ani tímto znakem se soudy prakticky nezabývaly, v bodě 75. svého rozsudku soud prvního stupně pouze zmínil dobu šesti měsíců, jak je vymezena v popisu skutku, avšak blíže se k okolnostem, z nichž dovodil naplnění tohoto znaku nevyjádřil. K tomu pouze Nejvyšší soud připomíná, že pro vymezení „většího rozsahu“ tohoto přečinu nelze použít výkladové pravidlo uvedené v § 138 odst. 1 tr. zákoníku týkající se výše škody. Uvedená doba šesti měsíců se v soudní praxi považuje za minimální (viz rozhodnutí č. 5/1996 Sb. rozh. tr., z poslední doby usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 5 Tdo 52/2021). Stručně lze výklad většího rozsahu shrnout tak, že je nutné zohlednit povahu konkrétní činnosti, její dosah jak místní, tak i personální, výši případného zisku pachatele, případně množství dílčích aktů pachatele apod., k čemuž je vhodné se seznámit s poměrně bohatou judikaturou (např. rozhodnutí č. 59/1999 Sb. rozh. tr.). Skutková zjištění dostupná v této fázi trestního řízení je možné označit za velmi hraniční pro splnění většího rozsahu, spíše výkladu soudní praxe neodpovídají. Nejvyšší soud tedy z výše uvedených důvodů musel přisvědčit obviněnému, že odvolací soud, který se zcela spokojil s posouzením skutku jako přečinu neoprávněného podnikání soudem prvního stupně, nedostál své přezkumné povinnosti a důsledně se nevypořádal se všemi nezbytnými okolnostmi, které bylo nutné hodnotit pro vyvození trestní odpovědnosti za tento přečin. Podle dosavadního výsledku dokazování lze avizovat, že postih obviněného za činnost, která je předmětem obžaloby, plně vyčerpává uplatnění trestněprávní odpovědnosti jako zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, 4 tr. zákoníku.

c) K nedůvodným dovolacím námitkám obviněného

21. Námitky obviněného směřující proti posouzení skutku jako zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, představují v podstatě opakování jeho obhajoby z předchozích stadií trestního řízení, s níž se již soudy obou stupňů dostatečně a srozumitelně vypořádaly. Nejvyšší soud shledal jejich právní posouzení zcela odpovídající učiněným skutkovým zjištěním, a naopak námitky obviněného v této části dovolání neopodstatněnými.

22. Zločin podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku spáchá ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku větší škodu. Tato skutková podstata poskytuje ochranu cizímu majetku, který je objektem trestného činu podvodu. Jeho objektivní stránka spočívá v tom, že pachatel jiného uvede v omyl, jeho omylu využije nebo mu zamlčí podstatné skutečnosti, v důsledku čehož tato osoba provede majetkovou dispozici, a tím vznikne škoda nikoli nepatrná (§ 209 odst. 1 tr. zákoníku), resp. značná [§ 209 odst. 4 písm. d) tr. zákoníku], na cizím majetku a dojde k obohacení pachatele nebo jiné osoby. Uvedení v omyl, jako jedna z uvedených alternativ objektivní stránky, jež byla shledána u obviněného v posuzované trestní věci, nemusí spočívat jen v jednorázovém jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, jež nejsou v souladu se skutečným stavem věci, ale může se skládat z dílčích, na sebe navazujících úkonů, typicky v podání klamavých údajů. Tak pachatel navodí u poškozeného pocit důvěry, přičemž podáním dalších nepravdivých informací zneužije této důvěry k tomu, aby poškozený provedl transakce ve prospěch obviněného na úkor svého majetku (viz rozhodnutí č. 37/2023 Sb. rozh. tr.). Podvodné jednání může směřovat nejen vůči poškozenému, ale i vůči jiné osobě. Z hlediska vzniku škodlivého následku a obohacení pachatele nebo jiné osoby je nutné, aby mezi nimi a mezi podvodným jednáním pachatele i jednáním podvedené osoby byla dána příčinná souvislost, přičemž podvodné jednání pachatele může představovat i jen jeden z důvodů majetkové dispozice podváděné osoby. Po subjektivní stránce se již od počátku podvodného jednání vyžaduje úmyslné zavinění, které musí pokrývat nejen uvedení jiného v omyl, využití omylu jiného nebo zamlčení podstatné skutečnosti, ale i obohacení pachatele nebo jiné osoby a způsobení škody nikoli nepatrné, jakož i příčinnou souvislost mezi nimi (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2006, sp. zn. 8 Tdo 1370/2006).

23. Nejvyšší soud považuje skutková zjištění soudů rozhodná pro určení znaků skutkové podstaty včetně okolnosti naplňující přísnější trestní sazbu zločinu podvodu za úplná a odpovídající obsahu provedených důkazů. Samotný popis skutku ve výroku o vině je možné označit za velmi podrobný, v jeho uvozovací větě jsou především shrnuty okolnosti charakterizující uvádění v omyl ze strany obviněného a rozpor s realitou v rozhodné době, v další části výroku jsou popsány konkrétní transakce s jednotlivými poškozenými, jež lze označit za nad potřebnou míru podrobné.

Nicméně skutek v jeho komplexu zahrnuje veškeré podklady pro jeho právní posouzení jako zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, přičemž všechny jsou založeny na výsledcích dokazování především v hlavním líčení. Rovněž právní závěry týkající se tohoto zločinu považuje Nejvyšší soud za přiléhavé a v podrobnostech proto lze odkázat na příslušné části odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů (srov. zejména body 71. až 74. rozsudku soudu prvního stupně), jež není třeba v tomto usnesení nijak obsáhle opakovat.

Nejvyšší soud pouze stručně shrnuje, že obsah trestního spisu zjevně vypovídá o postupném získávání důvěry poškozených, zejména členů rodiny Š., jejichž prostřednictvím se většina z dalších poškozených dozvídala o investiční činnosti obviněného, což odpovídá srovnatelné situaci, řešené v již citovaném rozhodnutí č. 37/2023 Sb. rozh. tr. (např. e-mailová komunikace obviněného s P. Š. na č. l. 68 a násl. tr. spisu). Není sporu o tom, že obviněný se představoval jako úspěšný obchodník na burze, který se v této oblasti investování velmi dobře orientuje.

Ve skutečnosti přitom v aktuálním období prodělával na svých vlastních investicích na mimoburzovním forexovém trhu provozovaném obchodní společností BOSSA, přičemž ani v minulosti nebyl v tomto druhu investování příliš úspěšný, o čemž svědčí přehled obchodů obviněného u BOSSA, č. l. 271 verte tr. spisu, nebo bilance jeho obchodování na jiném mimoburzovním trhu provozovaném obchodní společností Admiral Markets UK LTD, odštěpný závod zahraniční právnické osoby, v letech 2012 až 2015, na č. l. 3163 tr.

spisu. To však před poškozenými úspěšně zatajil a současně je také neinformoval o velmi vysokém riziku obchodů na mimoburzovním forexovém trhu, který je pro investory mnohem rizikovější než klasický centralizovaný burzovní trh, jak vyplývá ze znaleckého posudku č. 02/2021 založeného na č. l. 3968 tr. spisu. Zároveň obviněný poškozené uváděl v omyl ohledně vyplacení jejich vkladů při ukončení dohody. V čl. IV. odst. 1. dohod uzavřených s poškozenými nepravdivě sliboval, že v případě vypovězení dohody ze strany poškozených těmto budou po uplynutí výpovědní lhůty převedeny na účet konečné podíly ze zisku, a pokud tyto výnosy nedosáhnou ve svém součtu výše původního vkladu investora (poškozeného), „bude investorovi vyplaceno dorovnání původního vkladu“ (např. text Dohody o spolupráci při obchodování na burze uzavřené mezi obviněným a poškozenou R.

Š. na č. l. 55 tr. spisu, nebo obdobně další dohody na č. l. 1519, 1670).

Nejvyšší soud pro úplnost upozorňuje, že v trestním spise se nachází i jiná verze této Dohody o spolupráci při obchodování na burze, která je však pouhým nevyplněným vzorem nepodstatným pro právní posouzení skutku a v níž citovaná pasáž chybí (viz text pracovní verze dohody na č. l. 63 tr. spisu). Ke smluvně dohodnutému vrácení vkladů jednotlivým poškozeným nikdy nedošlo, ostatně obviněný i nyní v dovolacím řízení tvrdí, že poškozeným z uzavřených dohod „nevzniklo právo na vrácení jakýchkoli finančních prostředků“.

S tím však vzhledem k textu čl. IV. dohody, jak byl interpretován shora, není možné souhlasit. Obviněný byl nepopiratelně povinen vrátit investorům (poškozeným), kteří dohodu vypověděli, minimálně ty peněžní prostředky, které mu podle jednotlivých dohod svěřili. To však neučinil a předem mu muselo být zřejmé, že ani nebude schopen tento závazek dodržet, neboť kromě vysoce rizikového investování části jemu svěřených peněžních prostředků pod svým účtem na forexovém trhu použil jejich zbývající část na přesně nezjištěné účely.

Zčásti v podstatě klamal investory i v tom ohledu, na jaký účel budou jejich finance použity. Nejvyšší soud již v minulosti vyslovil právní názor, že o uvedení jiného v omyl jde i tehdy, jestliže pachatel, jenž obchoduje s akciemi, si půjčuje finanční prostředky od osob bez zkušeností s burzovními obchody pod příslibem, že jimi půjčené prostředky mnohonásobně tímto způsobem zhodnotí, ačkoli je ze všech svých zkušeností a vědomostí o stavu burzovních operací i své celkové finanční bilance informován, že nemůže z výtěžku na burze získat tolik, aby půjčenou částku nejen vrátil ve zhodnocené výši, ale i splatil, byť pachatel tak činí s neadekvátní nadějí na nejistý a neurčitý, zcela zázračný okamžik a do svého bezhlavého investování věnoval mnohonásobně více, než z něho objektivně mohl získat (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.

2. 2019, sp. zn. 8 Tdo 1625/2018). Minimální možnost zhodnocení investic obchodovaných na forexovém trhu tedy rozhodně nemohla obviněného vyvinit, resp. vyloučit existenci přinejmenším jeho nepřímého úmyslu obohatit se na úkor poškozených, v nichž vyvolal klamavou představu o vysokém a téměř nevyhnutelném zhodnocení jejich vkladů, což byl důvod, pro který poškození vydali obviněnému vlastní finanční prostředky. Nejvyšší soud proto plně souhlasí se soudy, že vystupování obviněného neslo od samého počátku znaky klamání, pod záminkou vysokého zhodnocení vylákal od poškozených finanční prostředky ke svému vlastnímu obohacení.

24. Nemůže být ani pochyb o vzniku škodlivého následku v důsledku jednání obviněného. Nejvyšší soud opakovaně připomíná, že některé z vylákaných peněžních prostředků obviněný spotřeboval nezjištěným způsobem, tedy ani je nepoužil k investování, jak poškozeným původně deklaroval. Právě celková suma peněžních částek, které poškození svěřili obviněnému, představuje způsobenou škodu a nikoli zisk, u něhož obviněný v dovolání, a to v rozporu s jeho prezentací vlastního obchodování na burze poškozeným, tolik zdůrazňoval nejistotu jeho vzniku. Otázka reálnosti zhodnocení investic tedy pro závěr o vzniku a výši škody nebyla podstatná. Z tohoto hlediska bylo zásadní, že obviněný poškozeným nevrátil ani část finančních prostředků, které mu na podkladě s ním uzavřených dohod svěřili, přičemž od samého počátku musel s takovým výsledkem počítat. Mezi vznikem škodlivého následku a jednáním obviněného, který v poškozených vyvolal mylnou představu o tom, jak zdatný je obchodník na burze a je schopen zajistit mnohonásobné zhodnocení jejich vkladů, tudíž existovala evidentní příčinná souvislost. Bez takového klamavého vystupování by u poškozených nevzbudil patřičnou důvěru k tomu, aby mu svěřili své peněžní prostředky. Nejvyšší soud tedy shodně se soudy obou stupňů neměl jakékoli pochyby o naplnění všech znaků skutkové podstaty zločinu podvodu zjištěným skutkem.

25. Jestliže obviněný poukazoval na spolupachatelství R. Š., z hlediska jeho trestní odpovědnosti jde o zcela irelevantní výtku, která má procesní charakter a neodpovídá zvoleným ani žádným jiným dovolacím důvodům. Nejvyšší soud pouze dodává, že soudy jsou vázány obžalovací zásadou ve smyslu § 2 odst. 8 tr. ř. Případné protiprávní jednání R. Š. nebylo předmětem tohoto trestního řízení, záleží jen na veřejném žalobci, jak posoudí účast jednotlivých osob (svědků či poškozených) na trestné činnosti a případně vůči nim vyvodí rovněž trestní odpovědnost. Co se týká námitek proti nepravdivosti raportů, zpráv o stavu obchodování na burze zasílaných poškozeným, s touto námitkou se soudy již dostatečně vypořádaly (viz bod 41. rozsudku soudu prvního stupně). Pokud sama obchodní společnost BOSSA u některých raportů vyloučila jejich autenticitu pro odlišnost formátu a u jiných pro obsahové rozdíly (viz písemná odpověď generální ředitelky BOSSA na žádost policejního orgánu o součinnost na č. l. 2496 až 2497 tr. spisu), nelze než souhlasit se soudy, které tuto obhajobu obviněného odmítly jako vyvrácenou.

26. Rozhodnutími soudů prvního a druhého stupně byl tedy obviněný uznán vinným zločinem podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku v jednočinném souběhu s § 251 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, avšak toto právní posouzení skutku nemohlo obstát. Dosud provedené důkazy nedávají podklad pro aplikaci ustanovení § 251 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, což bylo důvodem pro zrušující rozhodnutí Nejvyššího soudu. Právní námitky obviněného proti znakům skutkové podstaty zločinu podvodu však důvodné nebyly. Proto bude třeba, aby v opakovaném odvolacím řízení byla nově vyslovena vina obviněného bez použití ustanovení § 251 odst. 1 tr. zákoníku, které na jeho jednání nedopadá, pokud samozřejmě nedojde ke změnám ve skutkovém zjištění, které sice nelze absolutně vyloučit, nicméně jsou nepravděpodobné. Poté bude muset odvolací soud znovu rozhodnout nejen o vině obviněného, ale rovněž mu po zvážení sbíhající se trestné činnosti bude ukládat přiměřený, souhrnný trest za splnění všech zákonných podmínek.

V. Závěrečné shrnutí

27. Nejvyšší soud závěrem shrnuje, že ze shora uvedených důvodů shledal dovolání obviněného částečně opodstatněné, neboť důvodně uplatnil námitku nesprávného právního posouzení skutku jako přečinu neoprávněného podnikání. Proto Nejvyšší soud na podkladě podaného dovolání zrušil v celém rozsahu rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 5. 6. 2024, sp. zn. 2 To 211/2023. Dále podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí obsahově navazující na zrušené rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením tohoto rozhodnutí, pozbyla podkladu. Zároveň Nejvyšší soud podle § 265l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Ostravě – pobočce v Olomouci přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Nejvyšší soud nerozhodoval samostatně o žádosti obviněného o odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, neboť z důvodů procesní ekonomie neprodleně rozhodl o zrušení dovoláním napadeného rozsudku soudu druhého stupně, který tak bude znovu projednávat jeho řádný opravný prostředek. Pro úplnost Nejvyšší soud uvádí, že rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil výlučně z podnětu dovolání obviněného, proto v dalším řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v neprospěch obviněného, jak vyplývá z § 265s odst. 2 tr. ř. Nejvyšší soud tímto způsobem rozhodl o dovolání obviněného v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 8. 1. 2025

JUDr. Blanka Roušalová předsedkyně senátu