U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 5. 2018 o dovolání,
které podal obviněný M. J., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14.
11. 2017, sp. zn. 44 To 495/2017, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní
věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 5 T 216/2014, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného M. J.
odmítá.
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 21. 6. 2017, sp. zn. 5 T
216/2014, byl obviněný M. J. uznán vinným přečinem neoprávněného podnikání
podle § 251 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění
pozdějších předpisů (dále ve zkratce jen „tr. zákoník“) ve spolupachatelství
podle § 23 tr. zákoníku. Za to mu byl uložen podle § 251 odst. 1 tr. zákoníku
trest odnětí svobody v trvání 10 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a §
82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 30 měsíců
(bylo uváděno uložení tohoto trestu jako úhrnného podle § 43 odst. 1 tr.
zákoníku, ač trest byl ukládán za jediný trestný čin). Podle § 67 odst. 1 tr.
zákoníku mu byl zároveň uložen peněžitý trest v celkové výši 102 000 Kč, který
byl podle § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku vyměřen ve 204 denních sazbách po 500
Kč. Podle § 68 odst. 5 tr. zákoníku stanovil, že peněžitý trest bude zaplacen v
deseti měsíčních splátkách ve výměře 10 000 Kč a jedné splátce ve výměře 2 000
Kč splatných vždy každého 30. dne v měsíci s tím, že první splátka musí být
zaplacena do 30. dne v měsíci následujícím po měsíci, v němž tento rozsudek
nabude právní moci, a to pod ztrátou výhody splátek. Podle § 69 odst. 1 tr.
zákoníku byl obviněnému uložen náhradní trest odnětí svobody v trvání 120 dnů
pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán. Podle § 73
odst. 1 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v
zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či funkce člena statutárního orgánu
jakékoliv obchodní společnosti a družstva na dobu 4 let. Podle § 229 odst. 1
tr. řádu byli poškození uvedení ve výroku rozsudku odkázáni se svými nároky na
náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Tímto rozsudkem soud
rozhodl také o vině druhého spoluobžalovaného M. H.
2. Tohoto trestného činu se obviněný podle uvedeného rozsudku dopustil
tím, že (zjednodušeně uvedeno) společně s již odsouzeným M. H. jako jediní
jednatelé a společníci obchodní společnosti Traffic Consulting Group, s. r. o.,
IČ 24269751, se sídlem Karlovo náměstí 290/16, 120 00 Praha 2 (dále jen jako
„TCG“), v období od vzniku obchodní společnosti dne 12. 9. 2012 nejméně do
konce listopadu roku 2013 v rozporu s ustanovením § 2 zákona č. 86/1996 Sb., o
advokacii, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce jen „ZA“), vedeni
společným záměrem, soustavně úmyslně nabízeli a poskytovali právní služby ve
smyslu § 1 odst. 2 ZA na webové stránce spočívající v právním poradenství a
zejména v zastupování osob podezřelých nebo obviněných ze spáchání dopravních
přestupků, a to za úplatu přijímanou na bankovní účet obchodní společnosti TCG
vedený u Fio banky, a. s., ačkoliv oba věděli, že takovou činnost nejsou
oprávněni vykonávat. Tyto právní služby poskytli nejméně v 38 případech
popsaných ve skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, které
byly číslovány shodně s obžalobou.
3. Proti tomuto rozsudku podali obvinění M. J. a M. H. odvolání, o nichž
rozhodl Městský soud v Praze ve veřejném zasedání konaném dne 14. 11. 2017
rozsudkem pod sp. zn. 44 To 495/2017, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d),
odst. 2 tr. řádu napadený rozsudek při nezměněném výroku o vině přečinem
neoprávněného podnikání podle § 251 odst. 1 tr. zákoníku ve spolupachatelství
podle § 23 tr. zákoníku u obou obviněných a výrocích o trestech odnětí svobody
a trestech zákazu činnosti u obou obviněných zrušil ve výroku o uložení
peněžitých trestů oběma obviněným. Jinak zůstal napadený rozsudek nedotčen.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze podal obviněný M. J.
prostřednictvím svého obhájce dovolání z důvodů uvedených v § 265b odst. 1
písm. g) a k) tr. řádu, které spatřoval v nesprávném hmotněprávním posouzení
skutku a v tom, že výrok rozsudku odvolacího soudu byl neúplný.
5. Obviněný nejprve v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm.
k) tr. řádu namítl, že výroková část napadeného rozsudku odvolacího soudu není
neúplná, neboť podle obviněného nelze jednoznačně dovodit, zda jeho odvolání
bylo zamítnuto, případně v jakém rozsahu. Z tohoto důvodu žádal napadený
rozsudek soudu druhého stupně zrušit a věc vrátit tomuto soudu k novému
projednání, neboť podle obviněného rozhodl způsobem, který trestní řád nezná a
neupravuje.
6. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu uvedl, že
soudy nižších stupňů nesprávně hmotněprávně posoudily jeho jednání jako přečin
neoprávněného podnikání podle § 251 odst. 1 tr. zákoníku spáchaný ve
spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Podle jeho přesvědčení totiž nebyla
naplněna ani objektivní ani subjektivní stránka skutkové podstaty tohoto
trestného činu. Pokud jde o subjektivní stránku skutkové podstaty, jíž (poněkud
neorganicky) se nejprve zabýval, obviněný namítl, že nebylo prokázáno jeho
zavinění, a to ani ve formě nepřímého úmyslu, podpůrně pak namítl, že jednal v
právním omylu nevyvarovatelném ve smyslu § 19 odst. 1, 2 tr. zákoníku. V této
části dovolání se pak ale věnoval především popisu poskytovaných služeb TCG,
čímž dokládal jím tvrzenou oprávněnost takové činnosti. Činnost TCG totiž podle
něj spočívala v souhrnném komplexu služeb pro klienta, která zahrnovala
především poradenskou činnost v oblasti dopravy a která byla vykonávána v
souladu se živnostenským oprávněním, což dokládal i tím, že bylo řádně vedeno
účetnictví a podávána daňová přiznání. Poukázal též na další subjekty
zabývající se stejnou či podobnou činností, které nejsou kriminalizovány. Dále
odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2011, sp. zn. 5 Tdo
209/2011, z něhož dovodil, že poskytování některých právních služeb je nedílnou
součástí řady živností a nelze je zahrnovat pod poskytování právních služeb
podle zákona o advokacii. Zákazníka bylo proto podle jeho přesvědčení možné v
rámci poradenské činnosti zastoupit i ve správním řízení. Kromě toho poukázal i
na tzv. subdodávky právních služeb od advokátní kanceláře. S nesprávným právním
posouzením skutku souvisela také námitka, že obviněný jednal v právním omylu
podle § 19 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Vycházel totiž z vyjádření tiskové mluvčí
Policie České republiky, podle něhož šlo o činnost dovolenou, opíral se též o
právní názor advokáta JUDr. Miroslava Bartoše, s nímž problematiku konzultoval.
Taková činnost navíc nebyla žádným právním předpisem výslovně zakázána. Byl
proto přesvědčen o tom, že jeho jednání je v souladu s právním pořádkem,
protiprávnost svého jednání nemohl rozpoznat bez zřejmých obtíží.
7. Dále obviněný pod bodem V. svého dovolání uvedl, že nebyla naplněna
objektivní stránka skutkové podstaty přečinu neoprávněného podnikání, avšak
prakticky výhradně v této části zpochybňoval skutková zjištění soudů nižších
stupňů a namítal jejich procesní pochybení. Nijak však nekonkretizoval, který
ze znaků objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu, který mu byl
kladen za vinu, nebyl naplněn. Podle něj soudy nižších stupňů nesprávně
hodnotily provedené důkazy, zejména dostatečně nevyhodnotily výpovědi svědků,
především D. B. a JUDr. Miroslava Bartoše, neprovedly dokazování v potřebném
rozsahu, jde-li o přestupkové spisy. Tím také mělo dojít k porušení zásady in
dubio pro reo a principu „rovnosti zbraní“, čímž bylo porušeno jeho právo na
spravedlivý proces.
8. Pod bodem VI. svého dovolání obviněný pokračoval v námitkách, které
se týkaly objektivní stránky skutkové podstaty přečinu neoprávněného podnikání
podle § 251 odst. 1 tr. zákoníku. V této pasáži pak naznačil, že činnost
prováděná TCG byla v souladu s právním pořádkem, obchodní společnost
neposkytovala právní služby podle § 1 odst. 2 ZA, ale služby jiné, a sice na
úseku dopravy v rámci poradenské činnosti, pouze jako doplňkovou a dílčí službu
poskytla též právní poradenství (odkázal přitom na čl. II odst. 1 všeobecných
obchodních podmínek uzavíraných smluv). Jinak ale bylo právní poradenství
poskytováno externě. Dále namítl, že nebyla prokázána soustavnost poskytování
těchto dílčích služeb a jejich větší rozsah, zpochybnil výběr zákazníků již v
přípravném řízení a následně i soudem prvního stupně. Orgány činné v trestním
řízení tak podle něj přistupovaly ke skutku selektivně.
9. Obviněný v dovolání vyjádřil také přesvědčení, že soudy nižších
stupňů nerespektovaly zásadu subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst.
2 tr. zákoníku. V jeho případě se podle něj nejednalo o společensky škodlivý
čin, mohlo jít nejvýše o přestupek. Poukázal též na to, že vůči obchodní
společnosti TCG nikdy nebylo zahájeno ani trestní ani správní řízení pro
neoprávněné podnikání. Jejím jednáním došlo k poškození pouze minima zákazníků,
v ostatních případech byla poradenská činnost vykonána řádně a u některých
zákazníků rovněž externě prostřednictvím advokátní kanceláře.
10. Na závěr pod bodem VIII. obviněný namítl také nepřiměřenost jemu
uloženého trestu, k čemuž rozvedl svou argumentaci.
11. S ohledem na výše uvedené proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud
zrušil napadený rozsudek soudu druhého stupně i jemu předcházející rozsudek
soudu prvního stupně a aby věc přikázal tomuto soudu k novému projednání a
rozhodnutí.
III. Vyjádření k dovolání
12. K dovolání obviněného M. J. se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího
státního zastupitelství. Podle něj argumentace obviněného k dovolacímu důvodu
podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. řádu nebyla důvodná, neboť je naprosto
zřejmé, v jaké části soud druhého stupně rozsudek soudu prvního stupně zrušil.
K tomu odkázal na závěrečnou pasáž výroku soudu druhého stupně, podle níž
rozsudek soudu prvního stupně „zrušil ve výroku o uložení peněžitých trestů“.
Takové vyjádření je naprosto jasné a plně srozumitelné. V napadeném rozsudku
ani žádný výrok nechyběl a ani nebyl neúplný.
13. Státní zástupce odmítl i argumentaci obviněného, kterou namítal
nesprávnou aplikaci hmotného práva na skutkový stav projednávané věci. Státní
zástupce dodal, že obviněný v podstatě pouze opakoval svou obhajobu, kterou
uplatnil v předchozích fázích trestního řízení, se kterou se soudy nižších
stupňů správně a dostatečně vypořádaly a kterou označily za nedůvodnou. V tomto
směru odkázal na odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně (str. 55-60) a na
odůvodnění odvolacího soudu (str. 6) a s uvedenými závěry se ztotožnil. Odkázal
také na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 5 Tdo
1406/2014, v němž byla řešena po skutkové stránce typově podobná věc a v níž
byla odpovědnost za daný přečin neoprávněného podnikání konstatována. Námitka,
že obviněný byl odsouzen za jednání, ke kterému se uchylují i jiné osoby, aniž
by byly samy trestně stíhány, nebyla vadou dotčených soudních rozhodnutí.
14. Námitky týkající se hodnocení důkazů a porušení principu in dubio
pro reo nelze pod uplatněný dovolací důvod vůbec podřadit. V tomto směru též
poukázal na pečlivý rozbor jednotlivých důkazních prostředků a správné úvahy
soudu prvního stupně. Neobstojí podle něj ani námitky obviněného ohledně
porušení práva na spravedlivý proces a principu rovnosti stran. Státní zástupce
se neztotožnil ani s námitku obviněného týkající se neprovedení důkazních
návrhů (správních spisů). Odvolací soud vysvětlil v odůvodnění svého rozsudku
(na str. 6) nadbytečnost opatřování kompletních správních spisů s ohledem na
přítomnost podstatné části správních spisů v trestním řízení a správně uvedl,
že veškeré podstatné důkazy byly již provedeny.
15. Výtky proti nepřiměřenosti trestu neodpovídají uplatněnému ani
žádnému jinému dovolacímu důvodu.
16. Z výše uvedených důvodů je na místě dovolání obviněného podle § 265i
odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítnout jako zjevně neopodstatněné. I pro případ
odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž vyslovil souhlas s tím, aby bylo
rozhodnuto v neveřejném zasedání.
17. Vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství bylo
k případné replice zasláno obviněnému, který tohoto práva nevyužil.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
18. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální
podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a
opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označenému dovolacímu důvodu.
19. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na
rozdíl od odvolání či některých jiných opravných prostředků není možné podat z
jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených dovolacích důvodů
podle § 265b odst. l písm. a) až l) tr. řádu, resp. podle § 265b odst. 2 tr.
řádu. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný
dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky
dovolatele mu svým obsahem také odpovídaly.
20. Obviněný M. J. uplatnil ve svém dovolání dovolací důvody podle §
265b odst. 1 písm. g) a k) tr. řádu. Podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. řádu lze
podat dovolání, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný.
Tento dovolací důvod spočívá ve dvou alternativách - buď nebyl učiněn určitý
výrok, který tak v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část
neúplnou, nebo určitý výrok sice byl v napadeném rozhodnutí učiněn, ale není
úplný.
21. Důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je možné úspěšně
uplatnit tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o aplikaci norem
trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem
jiných právních odvětví. Podstatou je aplikace hmotněprávních norem na skutkový
stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně, zásadně se nepřipouští použití
těchto norem na skutek prezentovaný dovolatelem, případně na skutek, jehož se
dovolatel domáhá vlastní interpretací provedených důkazních prostředků, které
soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně. Dovolání z tohoto důvodu
nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká
skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v
jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný
opravný prostředek a je určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných
rozhodnutí. Nejvyšší soud jako soud dovolací není běžnou třetí soudní instancí
povolanou k tomu, aby přezkoumával i skutková zjištění soudů prvního a druhého
stupně, pokud mají svůj podklad v provedeném dokazování.
b) Námitky neodpovídající uvedenému dovolacímu důvodu
22. Obviněný v rámci svého dovolání v převážné jeho části uplatnil
námitky, které neodpovídají vytčeným ani žádným jiným dovolacím důvodům. Jde
především o ty jeho pasáže, v nichž obviněný zpochybňoval skutková zjištění
soudů nižších stupňů. To samé ovšem platí i pro ty jeho námitky, v nichž žádal
aplikovat právní normy na jiný, než soudy nižších stupňů zjištěný skutkový
stav. Stejně tak ve smyslu shora rozvedeného vymezení neodpovídají zvoleným
dovolacím důvodům námitky ryze procesního charakteru, jako byly námitky
nerespektování základních procesních zásad, zejména principu in dubio pro reo,
principu „rovnosti zbraní“, práva na spravedlivý proces apod. To se týká i
výhrad, že soudy nesprávně hodnotily provedené důkazy, především že nesprávně
vyhodnotily výpovědi svědků D. B. a JUDr. Miroslava Bartoše.
23. Navíc se shodnými námitkami se řádně vypořádal jak soud prvního
stupně, tak i odvolací soud, neboť byly též součástí obhajoby obviněného a
obsahem podaného odvolání, z něhož pro účely dovolání obviněný též čerpal.
Nejvyšší soud zpravidla odmítne jako zjevně neopodstatněné takové dovolání, v
němž obviněný pouze opakuje tytéž námitky, jimiž se snažil zvrátit již
rozhodnutí soudu prvního stupně, pokud se jimi odvolací soud zabýval (v tomto
případě srov. zejména str. 5 až 6 jeho rozsudku) a vypořádal se s nimi
náležitým a dostatečným způsobem (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5.
2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, uveřejněné pod č. T 408. ve svazku 17 Souboru
rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha
2002). Soud druhého stupně uzavřel, že neexistoval objektivní důkaz podporující
údajnou činnost této advokátní kanceláře pro obviněné, nebyly předloženy
relevantní důkazy o tom, že by předmětnou činnost prostřednictvím tehdejšího
zaměstnance studenta D. B. vykonávala právě advokátní kancelář JUDr. Miroslava
Bartoše, navíc ani eventuální „výpomoc“ fyzické osoby D. B. nemohla obviněné
zbavit trestní odpovědnosti za jejich protiprávní jednání, které bylo
provedenými důkazy nepochybně prokázáno.
24. V daném případě se obviněný domáhal přezkumu dovolacím soudem,
přičemž primárně žádal aplikovat normy hmotného práva na jiný, než soudy
prvního a druhého stupně zjištěný skutek, a to v závislosti na odlišném
posouzení výsledků dokazování. Obviněný tak prosazoval odlišné hodnocení
důkazů, než jaké provedly soudy prvního a druhého stupně. Obviněný se tak pouze
formálně domáhal změny v aplikaci hmotného práva, avšak na jím prezentovanou
verzi průběhu skutkového děje, ač se soudy prvního i druhého stupně přiklonily
k verzi jiné, kterou podrobně a přesvědčivě ve svých rozhodnutích zdůvodnily.
To samo o sobě nenaplňuje dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr.
řádu (podobně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo
1615/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo
892/2014).
25. Nejvyšší soud není obecnou třetí instancí, která by byla zaměřena i
na přezkum správnosti a úplnosti skutkových zjištění, takto nebylo postavení
Nejvyššího soudu v rámci řízení o dovolání zákonodárcem zamýšleno, ostatně
Nejvyšší soud ani dokazování v dovolacím řízení zásadně neprovádí (§ 265r odst.
7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí
stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů, což samo o
sobě ospravedlňuje jejich restriktivní výklad Nejvyšším soudem.
26. V tomto směru je třeba připomenout, že provádění dokazování je
doménou především soudu prvního stupně jako soudu nalézacího, a to s možnou
korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však
v řízení o dovolání. Dokazování je ovládáno zásadami jeho se týkajícími, a to
zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a
presumpcí neviny, které mají vzájemnou spojitost. Hodnotit důkazy tak může jen
ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti
provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a
získat z něj relevantní poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se
zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen
samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem (pramenem důkazu –
zejm. samotnou vyslýchanou osobou), jen takový způsob dokazování může
hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést
rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. I odborná literatura
(např. Jelínek, J. a kol. Trestní právo procesní. 5. vydání. Praha: Leges,
2018, str. 170 a násl.) uznává, že nejlepší cestou pro správné rozhodnutí je
zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého
vnímání v osobním kontaktu.
27. Nejvyšší soud nezjistil ani porušení základních práv obviněného, a
to ani porušení práva na obhajobu, resp. práva na spravedlivý proces, jak
obviněný ve svém dovolání uváděl. Nejvyšší soud přitom interpretoval a
aplikoval uvedené podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na
spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních
svobod, Listinou základních práv a svobod, a v neposlední řadě též judikaturou
Ústavního soudu (srov. zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4.
března 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, vyhlášené jako sdělení Ústavního soudu
pod č. 40/2014 Sb., uveřejněné pod st. č. 38/14 ve svazku č. 72 na str. 599 Sb.
n. a u.). Právě z těchto uvedených hledisek se tedy Nejvyšší soud zabýval
naplněním dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a některými
skutkovými otázkami a hodnocením důkazů soudy nižších stupňů ve vztahu k
právnímu posouzení jednání obviněného. V té souvislosti považuje Nejvyšší soud
za nutné zdůraznit, že i Ústavní soud výslovně ve svém stanovisku konstatoval,
že jeho názor, „… podle kterého nelze nesprávné skutkové zjištění striktně
oddělovat od nesprávné právní kvalifikace … však neznamená, že by Nejvyšší soud
v každém případě, kdy dovolání obsahuje argumentaci ve vztahu ke skutkovým
zjištěním, musel považovat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
řádu za prima facie naplněný. … Je totiž jediným oprávněným orgánem, kterému v
tomto stadiu přísluší posuzovat naplnění konkrétního dovolacího důvodu (viz §
54 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci J. a ostatní proti České
republice ze dne 13. října 2011, č. stížnosti 12579/06, 19007/10 a 34812/10), a
toto posouzení je závaznou podmínkou pro případné podání ústavní stížnosti
(ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu)“ [srov. bod 23 shora
označeného stanoviska pléna Ústavního soudu]. V daném případě dovolací soud
takový nesoulad, natožpak extrémní, který ani obviněný neuplatňoval, neshledal.
Soudy nižších stupňů se věcí řádně zabývaly, provedly v potřebném rozsahu
obsáhlé dokazování, které nebylo vyčerpáno jen několika málo důkazními
prostředky zmíněnými obviněným v dovolání, aby na jeho základě mohly učinit
skutkové závěry, které nalezly odraz v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku
soudu prvního stupně. Takto zjištěný skutek byl také správně právně
kvalifikován podle odpovídajících ustanovení trestních zákonů.
28. K porušení práva na spravedlivý proces podle přesvědčení dovolacího
soudu nedošlo ani zamítnutím některých návrhů na doplnění dokazování, které
obviněný zmínil ve svém dovolání. Soudy nižších stupňů totiž nemusí vždy
vyhovět návrhům stran na provedením důkazů jimi požadovaných, o každém důkazním
návrhu však musejí rozhodnout a ústavněprávně konformním způsobem případné
zamítnutí odůvodnit. Takové doplnění dokazování považovaly soudy nižších stupňů
za nadbytečné s ohledem na skutkový stav zjištěný jinými důkazy, tedy zvolily
jeden z důvodů aprobovaných i Ústavním soudem.
29. Nad rámec uvedeného (jako obiter dictum) bez možnosti přezkumu na
podkladě takto formulovaného dovolání může Nejvyšší soud pouze na základě
znalosti trestního spisu dodat, že předložené výhrady obviněného proti postupu
soudů nižších stupňů nemají opodstatnění. Soudy nižších stupňů se v tomto
případě správně vypořádaly se všemi provedenými důkazními prostředky, nijak je
nedeformovaly, naopak je hodnotily (na rozdíl od obviněného) nejen jednotlivě,
ale i v jejich souhrnu. Odkázat lze především na odůvodnění rozsudku soudu
prvního stupně (str. 9 až 57), který vycházel především z řady svědeckých
výpovědí klientů obchodní společnosti TCG i z listinných důkazů. Soudy nižších
stupňů zcela důvodně vyhodnotily, že oba spoluobvinění v rámci činnosti
obchodní společnosti TCG se zaměřili v 38 ze 49 projednávaných případů na
poskytování právních služeb klientům v řízeních o přestupku v dopravě, což bylo
jádrem celé činnosti obchodní společnosti TCG, na což se společnost zaměřovala.
Scénář v těchto projednávaných případech byl prakticky identický, jak vyplývá
především z výpovědí svědků, ale i z listinných důkazů. Svědci se obraceli na
uvedenou obchodní společnost TCG v okamžiku, kdy potřebovali pomoc v řízení o
přestupku v dopravě, obchodní společnost vyhledali na internetu, popř. šlo o
preventivní objednávku jejich služeb pro případná budoucí správní řízení o
dopravních přestupcích (jako tzv. pojištění proti pokutám). Soudy nižších
stupňů tak nepochybily, pokud v poskytování právních služeb shledaly podstatu
činnosti obchodní společnosti TCG a nikoli pouhé doplňkové a vedlejší služby
přidružené k jiné činnosti, jak tvrdil obviněný.
30. Uplatněném dovolacímu důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. g) tr.
řádu neodpovídají ani námitky obviněného uvedené v bodě VIII. jeho dovolání o
nepřiměřenosti uloženého trestu. Nejde-li o situaci, kdy výrok o trestu nemůže
obstát z důvodu, že je vadný výrok o vině, lze samotný výrok o trestu z hmotně
právních pozic napadat zásadně jen prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného
v § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, jímž je uložení nepřípustného druhu trestu
nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. Tento dovolací důvod
obviněný neuplatnil a očividně to ani nepřicházelo v úvahu. Pokud byl uložen
přípustný druh trestu ve výměře spadající do rámce zákonné trestní sazby, jak
se stalo v posuzované věci, nelze cestou dovolání namítat nepřiměřenost trestu,
a to ani s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu (k
tomu viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Opačný názor by byl v rozporu s
povahou dovolání jako mimořádného opravného prostředku a činil by z dovolání v
podstatě jen další odvolání. Otázka přiměřenosti trestu je sice záležitostí
týkající se aplikace hmotného práva, avšak přesto není možné tuto otázku
podřazovat pod ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, a to ani pokud jde
o tu jeho variantu, podle které dovolacím důvodem je jiné nesprávné
hmotněprávní posouzení (míněno jiné, než je právní posouzení skutku). Vyplývá
to ze vzájemného poměru dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
řádu a dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu. Oba dovolací
důvody mají hmotněprávní povahu, přičemž dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. řádu je obecným hmotněprávním dovolacím důvodem a dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu je zvláštním hmotněprávním dovolacím
důvodem stanoveným jen ve vztahu k výroku o uložení trestu. Z toho logicky
vyplývá, že samotný výrok o uložení trestu může být napadán pouze s použitím
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, jímž ovšem není
nepřiměřenost trestu. Připustit námitky ohledně přiměřenosti trestu jako
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu by znamenalo popření
smyslu ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, které by se stalo
nefunkčním, bylo by bezpředmětné a nemělo by žádný smysl, neboť uložení
nepřípustného druhu trestu a uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní
sazbu by současně vždy bylo i jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
c) K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. řádu
31. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. řádu, o který
obviněný opřel mimořádný opravný prostředek, je naplněn tehdy, jestliže nebyl
učiněn určitý výrok, který tak v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho
výrokovou část neúplnou, nebo určitý výrok sice v napadeném rozhodnutí učiněn
byl, ale není úplný, tedy neobsahuje některou z náležitostí vyžadovaných
zákonem. Obviněný citovaný dovolací důvod uplatnil v jeho druhé alternativě s
tvrzením, že nelze jednoznačně určit, v jakém rozsahu byl rozsudek odvolacího
soudu zrušen, respektive zdali i další výrok o trestu byl zrušen či nikoliv.
32. K tomu Nejvyšší soud uvádí, že je třeba souhlasit se státním
zástupcem Nejvyššího státního zastupitelství, že formulace výrokové části
rozsudku soudu druhého stupně obviněným uváděné pochybnosti rozhodně
nevzbuzuje, naopak výrok je v tomto směru dobře pochopitelný, nad rámec běžných
zvyklostí odvolací soud doplnil do výroku i větu o tom, že „jinak zůstal
napadený rozsudek nedotčen“, který se jinak nevyžaduje, neboli kromě jím
rušeného výroku o peněžitém trestu ostatní výroky ponechal v platnosti. To
ovšem vyplývá i z první věty výrokové části jeho rozsudku, v níž výslovně
uvedl, že se rozsudek soudu prvního stupně „zrušuje toliko ve výroku o uložení
peněžitých trestů oběma obžalovaným“, což doplnil i předcházejícími slovy „při
nezměněném výroku o vině ..., ve výrocích o trestech odnětí svobody a trestech
zákazu činnosti u obou obžalovaných“. Jakkoliv by bylo možno nalézt jistý
stylistický nedostatek v uvedené formulaci (v užití předložky u dalších
nedotčených výroků), nejsou jakékoliv pochybnosti o obsahu a smyslu výroku
rozsudku soudu druhého stupně. Stejně tak není pochybnost ani o tom, že
nedotčen zůstal i výrok o vznesených nárocích poškozených na náhradu způsobené
škody, který ve výroku odvolacího soudu též explicitně zmíněn není. Tento výrok
je zcela v souladu i s odůvodněním rozsudku soudu druhého stupně na jeho str. 6
a 7. I z této pasáže je patrné, že Městský soud v Praze jako soud druhého
stupně částečně oběma odvoláním obou spoluobviněných vyhověl (viz poslední věta
odůvodnění na str. 6 rozsudku soudu druhého stupně), již z tohoto důvodu je
nemohl zamítnout, jak snad požadoval obviněný M. J. ve svém dovolání.
33. Proto dovolací soud posoudil jinak námitky obviněného formálně jinak
odpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr.
řádu jako zjevně neopodstatněné.
d) K přečinu neoprávněného podnikání podle § 251 odst. 1 tr. zákoníku
34. Podle názoru obviněného M. J. soudy nižších stupňů nesprávně
dovodily naplnění subjektivní a objektivní stránky skutkové podstaty přečinu
neoprávněného podnikání podle § 251 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněný právně
relevantně v rámci daného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
řádu namítl absenci znaku zavinění, a to i vzhledem k tomu, že měl jednat v
právním omylu, jehož se nemohl vyvarovat. Spíše implicitně než výslovně
uplatňoval též absenci neoprávněnosti jeho jednání spočívajícího v poskytování
služeb, namítl též, že nebyl naplněn znak většího rozsahu.
35. Nejvyšší soud nejprve obecně připomíná, že přečinu neoprávněného
podnikání podle § 251 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo neoprávněně ve
větším rozsahu poskytuje služby nebo provozuje výrobní, obchodní nebo jiné
podnikání. Obviněnému bylo kladeno za vinu, že neoprávněně ve větším rozsahu
poskytoval služby. Uvedené ustanovení chrání společenské vztahy související s
podnikáním v tržní ekonomice, neboť jeho účelem je zajištění rovnosti subjektů
v rámci jejich soutěžení zejména na trhu výrobků a služeb, ale i na dalších
trzích, a to i ve vztahu ke státní ingerenci nebo regulaci v těch oblastech
podnikání, ve kterých je třeba zajistit kvalifikovaný výkon určitých živností
nebo profesí, zejména z hlediska ochrany spotřebitelů, ale i zajištění
bezpečnosti práce, hygienických a jiných společensky důležitých požadavků
(srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. Vydání.
Praha: C. H. Beck, 2012, str. 2552). Primárně jsou chráněni konkurenti na trhu,
kteří (na rozdíl od pachatele uvedeného trestného činu) splní všechny zákonné
požadavky na provozování určitého podnikání, zajišťuje se tak rovnost
jednotlivých subjektů na trhu, sekundárně jsou ovšem chráněny i zájmy dalších
osob, a to zejména před zdravotně závadným či nebezpečným zbožím, před
poskytováním zdravotně závadných či nebezpečných služeb, před nekvalitními a
škodu způsobujícími službami, sekundárně jsou chráněny i fiskální zájmy státu
(tamtéž; shodně Draštík, A., Fremr, R., Durdík, T., Růžička, M., Sotolář, A. a
kol. Trestní zákoník. Komentář. II. díl. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2015,
str. 1865).
36. Podnikáním se obecně rozumí soustavná činnost prováděná samostatně
podnikatelem vlastním jménem a na vlastní odpovědnost za účelem dosažení zisku,
jak do 31. 12. 2013 bylo upraveno v § 2 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb.,
obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dnes srov. § 420 a násl.
zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů).
Podnikání na základě živnostenského oprávnění upravuje zákon č. 455/1991 Sb., o
živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů
(živností je soustavná činnost provozovaná samostatně, vlastním jménem, na
vlastní odpovědnost, za účelem dosažení zisku a za podmínek stanovených
živnostenským zákonem - § 2 cit. zákona). Živnostenský zákon ovšem není jediným
zákonem, který upravuje oblast podnikání, a proto je třeba vždy zkoumat, zda
konkrétní podnikatelská činnost, která měla být provozována ve větším rozsahu
neoprávněně, není upravena některým jiným právním předpisem. Neoprávněného
podnikání se dopouští každý, kdo poskytuje služby nebo provozuje výrobní nebo
jiné výdělečné podnikání v rozporu se živnostenským zákonem nebo v rozporu s
jinými právními předpisy, které stanoví podmínky pro jeho provozování, a činí
tak ve větším rozsahu.
37. V případě poskytování právních služeb je třeba vycházet především ze
zákona o advokacii, který upravuje podmínky, za nichž mohou být poskytovány
právní služby, jakož i poskytování právních služeb advokáty, tj. výkon
advokacie (§ 1 odst. 1 ZA). Tak podle § 2 odst. 1 ZA jsou právní služby na
území České republiky oprávněni poskytovat za podmínek stanovených tímto
zákonem a způsobem v něm uvedeným pouze advokáti, resp. další fyzické osoby
jako tzv. evropští advokáti vymezení pod písm. b) citovaného ustanovení. Právní
službou se přitom podle § 1 odst. 2 ZA rozumí zastupování v řízení před soudy a
jinými orgány, obhajoba v trestních věcech, udělování právních porad,
sepisování listin, zpracovávání právních rozborů a další formy právní pomoci,
jsou-li vykonávány soustavně a za úplatu; poskytováním právních služeb se
rozumí rovněž činnost opatrovníka pro řízení ustanoveného podle zvláštního
právního předpisu, je-li vykonávána advokátem.
38. Neoprávněným je pak podnikání nejen tehdy, jestliže někdo podniká
např. bez živnostenského oprávnění, které se prokazuje buď živnostenským
listem, nebo koncesní listinou, anebo (v případě právních služeb) aniž by
splnil podmínky pro výkon advokacie, což se prokazuje osvědčením České
advokátní komory v Praze o zapsání v seznamu advokátů ČAK apod., ale i tehdy,
když podnikatel překračuje rozsah svého (např. živnostenského) oprávnění. To
přiměřeně platí i o podnikání, které je upraveno zvláštními předpisy.
39. Neoprávněné podnikání musí být k tomu, aby mohlo být posouzeno jako
trestný čin, prováděno ve větším rozsahu. Výkladové pravidlo uvedené v
ustanovení § 138 odst. 1 tr. zákoníku pro stanovení výše škody zde nelze
použít. Při posuzování, zda pachatel neoprávněně podnikal ve větším rozsahu, se
proto především zvažuje, zda šlo o činnost srovnatelnou s výkonem zaměstnání,
provozovanou s cílem získat trvalý zdroj finančních příjmů, přičemž není
rozhodující, jak vysokého zisku pachatel fakticky dosáhl. Jinak řečeno musí jít
o soustavnou činnost provozovanou takřka „po živnostensku“ (shodně Šámal, P. a
kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. Vydání. Praha: C. H. Beck,
2012, str. 2562; srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2011, sp.
zn. 5 Tdo 209/2012). V případě neoprávněného provozování služeb povahy drobného
podnikání, jímž pachatel dosahuje příjmy srovnatelné s příjmy z běžného
pracovního poměru s běžným výdělkem, se zpravidla žádá, aby k němu docházelo po
dobu alespoň 6 měsíců – srov. rozhodnutí č. 5/1996 Sb. rozh. tr. Jinak se
obvykle požaduje provedení více akcí, popř. jediné akce po delší dobu
(zpravidla nejméně 6 měsíců). Za kritéria posouzení většího rozsahu se považují
tedy především délka výkonu dané činnosti (zde poskytování služeb), tedy její
soustavnost, ale též objem takové činnosti, dosažený hrubý obrat, příp. i zisk,
význam ovšem mohou mít i další jinak spíše podružná kritéria, jako je rozsah
zasaženého území, společenský význam činnosti, počet oslovených subjektů, počet
klientů apod.
40. Z hlediska subjektivní stránky je zapotřebí zavinění, a to ve formě
alespoň nepřímého úmyslu. Zavinění se musí vztahovat na všechny objektivně-
deskriptivní znaky skutkové podstaty, zaviněním musí být ovšem kryty i znaky
normativní, u nichž postačí laická představa. Zavinění se zde musí vztahovat i
na neoprávněnost činnosti, která je v popisu skutkové podstaty výslovně
vyjádřena (srov. rozhodnutí č. 21/1968 Sb. rozh. tr.).
41. V daném případě soudy nižších stupňů správně dovodily, že obviněný
spolu s již odsouzeným M. H. naplnil všechny shora popsané znaky objektivní i
subjektivní stránky skutkové podstaty přečinu neoprávněného podnikání podle §
251 odst. 1 tr. zákoníku. Soudy nižších stupňů vycházely ze skutkových
zjištění, že obviněný jako jednatel a společník obchodní společnosti TCG po
delší dobu než jeden rok záměrně nabízel a poskytoval pod hlavičkou obchodní
společnosti TCG, která nebyla advokátní kanceláří, za úplatu právní služby
spočívající v zastupování konkrétních fyzických osob ve správních řízeních, ve
kterých se řešily dopravní přestupky, a to na základě plných mocí, které mu
udělily, ačkoli si byl vědom toho, že takové služby jsou vyhrazené podle § 2
odst. 1, 2 ZA advokátům, resp. evropským advokátům, a on ani obchodní
společnosti TCG takové zvláštní postavení nemá, takže mu výkon advokacie
nepřísluší. Závěr o tom, že šlo o neoprávněné podnikání ve větším rozsahu, pak
soudy postavily na tom, že obviněný spolu s již odsouzeným M. H. se trestné
činnosti dopouštěl více než rok, bylo jim prokázáno 38 případů poskytnutí
právních služeb dalším osobám, ze kterých docílil zisk pro obchodní společnost
TCG (resp. nepřímo i pro sebe). Byl tak nepochybně prokázán i požadovaný větší
rozsah jejich společné činnosti ve smyslu shora uvedených názorů z odborné
literatury i judikatury. Ani dovolací soud (ve shodě se soudy nižších stupňů)
nemá pochybnosti o tom, že skutečná a pravá podstata a povaha služeb nabízených
obchodní společností TCG nabízená klientům spočívala v zastupování osob
podezřelých nebo obviněných ze spáchání přestupků za úplatu, tedy v jejich
zastupování ve správním řízení, což je činnost vyhrazená právě jen advokátům ve
smyslu § 2 odst. 1 ZA. Ovšem ani jeden z obviněných advokátem nebyl, advokátní
kanceláří ve smyslu § 15, resp. § 35s a násl. ZA nebyla ani obchodní společnost
TCG, a proto tyto právní služby poskytovat nemohli.
42. Jde-li o naplnění znaku zavinění, i zde je možno souhlasit se soudy
nižších stupňů, že obviněný jednal zaviněně, a sice úmyslně, dokonce s ohledem
na zjištěné skutečnosti by bylo možno uvažovat nikoli o úmyslu nepřímém, ale
přímém, nicméně i úmysl nepřímý pro naplnění všech znaků skutkové podstaty
postačuje. Bylo totiž zřejmé, že obviněný si byl velmi dobře vědom toho, že
právní služby poskytovat nemůže, že zastupování ve správním řízení má takovou
povahu, a proto pravou podstatu jím nabízených služeb zakrýval tím, že jde o
„poradenskou činnost na úseku dopravy“, která má zahrnovat „informační servis,
právní i technické poradenství“. Tím však měla být zakryta skutečná pravá
povaha a podstata činnosti obchodní společnosti TCG nabízená klientům, jež
spočívala, jak již bylo opakovaně uvedeno, v zastupování osob podezřelých nebo
obviněných ze spáchání přestupků za úplatu, tedy v jejich zastupování ve
správním řízení, což je činnost vyhrazená právě jen advokátům ve smyslu § 2
odst. 1 ZA. Klienti prakticky jiné služby od TCG ani neočekávali. Ostatně
námitky, že podstata jejich činnosti spočívala v něčem jiném, že právní služby
byly poskytovány prostřednictvím subdodávek apod., které uplatnil obviněný ve
svém dovolání, jsou s ohledem na svou skutkovou a právní povahu nepřípustné,
jak již bylo rozvedeno shora.
43. Soud prvního stupně k otázce zavinění správně rozvedl, že si oba
obvinění byli dobře vědomi, že ani jako fyzické osoby, ani obchodní společnost
TCG, jejímž jménem jednali, nesplňovali podmínky zákona o advokacii k tomu, aby
mohli poskytovat právní služby (poskytovat právní rady a zastupovat klienty ve
správním a soudním řízení). Přesto právní rady poskytovali, ale rovněž jako
jediní jednatelé obchodní společnosti TCG podepisovali za tuto obchodní
společnost plné moci udělované klienty TCG k zastupování ve správním či soudním
řízení, podávali jménem zastoupených písemná podání v těchto věcech, a to nejen
omluvy z jednání, ale i opravné prostředky, správní žaloby apod. Soud prvního
stupně proto uzavřel, že obvinění si museli být velmi dobře vědomi, že svou
činností mohou naplnit skutkovou podstatu předmětného činu a byli s tím
minimálně srozuměni. Soud prvního stupně správně konstatoval, že z charakteru
zdokumentované činnosti obviněného je zcela zřejmé, že šlo o poskytování právní
pomoci účastníkům správních řízení spadajících pod výkon advokacie, a nikoli o
souhrnný komplex služeb pro klienta, včetně objednání poradenské služby v úseku
dopravy. Obvinění tak vědomě poskytovali právní pomoc v řízení před správními
orgány, přestože k poskytování takových právních služeb nebyli oprávněni,
naopak tuto pravou podstatu své činnosti zakrývaly jiným a nepřípadným
označením poradenství v oblasti dopravy, informační servis apod. Z toho též
jasně vyplývá, že nejednali v žádném právním omylu, jak obviněný ve svém
dovolání také uváděl, ale že jednali s plnou znalostí věcí, že si
nepřípustnosti poskytování právních služeb byli dobře vědomi, jen překročení
tohoto zákazu vyplývajícího z úpravy zákona o advokacii zakrývali jiným
označením poskytovaných služeb, tvrzeními o nabídce a poskytování i dalších
služeb, které však ve skutečnosti daným klientům vůbec neodvedli, resp. nebyli
podstatou a primárním důvodem uzavření smluv s klienty.
44. Nejvyšší soud pak nemohl akceptovat ani námitku obviněného ohledně
údajně nesprávného použití ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku, tedy námitku,
že soudy nižších stupňů nerespektovaly zásadu subsidiarity trestní represe a
princip ultima ratio. Naopak lze souhlasit se soudy nižších stupňů i s názorem
uvedeným ve vyjádření státního zástupce k dovolání obviněného, že uplatnění
trestní odpovědnosti obviněného bylo v daném případě na místě. Obviněný i při
řešení této otázky vycházel z toho, že jeho jednání nemá být trestné, neboť
nebylo dostatečně společensky závažné a škodlivé, aby bylo postihováno jako
trestný čin. Zákonodárce ovšem na tuto záležitost má jiný náhled a chce takové
jednání postihovat jako trestný čin, jak bylo rozvedeno shora. Nejvyšší soud
dlouhodobě judikuje, že jednání naplňující (formální) znaky trestného činu je
třeba zásadně posoudit jako trestný čin, nejde-li o případ zvláštní (výjimečný)
dalšími okolnostmi, pro které není na místě jej jako trestný čin postihovat,
ale postačí postižení podle jiného právního předpisu. Při výkladu této zásady
lze přitom vycházet především ze stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu
publikovaného pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr. (ze dne 30. 1. 2012, sp. zn. Tpjn
301/2012), v němž Nejvyšší soud dospěl mimo jiné k těmto závěrům: „I. Trestným
činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon
označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§ 13 odst. 1
tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje
všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit
trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně
závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe
ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a
trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky
škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního
předpisu. Zvláštnost materiálního korektivu spočívajícího v použití
subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, a nikoli o
konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen
prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva. II. Zakotvení zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu
použití trestního práva jako „ultima ratio“ do trestního zákoníku má význam i
interpretační, neboť znaky trestného činu je třeba vykládat tak, aby za trestný
čin byl považován jen čin společensky škodlivý. Společenská škodlivost není
zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro
uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba
zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného
trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění
kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr.
zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům
zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o
tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není
trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se
uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice
trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové
podstaty. III. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem
„ultima ratio“, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde
jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou
nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné.“
45. V případě obviněného nebyly důvodně shledány žádné zvláštní
okolnosti, pro které by jeho jednání naplňující typové znaky trestného činu
neoprávněného podnikání nemělo být trestné. Obviněný se své činnosti dopouštěl
spolu s další fyzickou osobou, obviněným M. H., a to v rámci činnosti právnické
osoby, jíž byli oba dva jedinými jednateli i společníky. Tato právnická osoba
(TCG) se prakticky výlučně věnovala jen této protiprávní činnosti, po ukončení
nabídky těchto služeb vlastně přestala fungovat, šlo o hlavní náplň její
činnosti. Obvinění v této své činnosti pokračovali po dobu delší jednoho roku,
tedy nikoli jen po zcela přechodné období minimálně přesahující nezbytnou míru
pro uplatnění trestní odpovědnosti. Počet zjištěných případů v řádu desítek též
nebyl nijak zanedbatelný. Proto není důvod rezignovat na uplatnění trestní
odpovědnost obviněných za jejich jednání a trvat na jejich trestněprávním
postižení. Důvodem pro neuplatnění trestní odpovědnosti obviněného nemůže být
ani skutečnost, že tuto trestnou činnost páchají i jiní pachatelé, kteří třeba
dosud nebyli postiženi.
46. Ze všech uvedených důvodů považuje Nejvyšší soud uplatněné dovolací
námitky podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, pokud tomuto důvodu formálně
odpovídaly, za zjevně neopodstatněné.
47. Nejvyšší soud i tímto rozhodnutím navazuje na svou předchozí
rozhodovací činnost v typově obdobných věcech. Připomenout lze především
skutkově velmi podobný případ (šlo též o zastupování osob ve správním řízení o
přestupcích v dopravě), o němž Nejvyšší soud rozhodl usnesením ze dne 25. 3.
2015 pod sp. zn. 5 Tdo 1406/2014, tak, že dovolání obviněného také odmítl,
následně byla odmítnuta i jeho ústavní stížnost usnesením ze dne 26. 10. 2015,
sp. zn. I. ÚS 1968/15.
V. Závěrečné shrnutí
48. Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k
závěru, že dovolání obviněného M. J. i přes svůj formální poukaz na dovolací
důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a k) tr. řádu z větší části uplatněným
dovolacím důvodům neodpovídá, ve zbývající části je zase zjevně neopodstatněné,
jak bylo rozvedeno shora. Proto Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr.
řádu odmítl dovolání obviněného, aniž by věcně přezkoumával zákonnost a
odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení, které mu předcházelo.
49. Protože Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného, učinil takové
rozhodnutí v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. 5. 2018
JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph.D.
předseda senátu