5 Tdo 1217/2011-22
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. října 2011 o dovolání, které podal obviněný Ing. R. K. , , proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 7 To 96/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 3 T 187/2008, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .
Obviněný Ing. R. K. byl rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 24. 1. 2011, sp. zn. 3 T 187/2008, uznán vinným trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zák.“), jehož se měl dopustit v podstatě tím, že v průběhu měsíců března až května roku 1998 ve Frýdku-Místku či jinde jako jednatel a společník společnosti FININFO, s. r. o., se sídlem Novodvorská 3051, Frýdek-Místek, v úmyslu získat majetkový prospěch
a) dne 31. 3. 1998 uzavřel kupní smlouvu, kterou podepsal na straně prodávajícího jako jednatel společnosti FININFO, s. r. o., a na straně kupujícího jako fyzická osoba, a takto sobě prodal ve skutkové větě specifikovaný počítač, počítačový program, kancelářský stůl, mobilní telefon a digitální záznamník v celkové hodnotě 64.200,- Kč,
b) dne 17. 3. 1998 uzavřel jménem společnosti FININFO, s. r. o., jako stávajícího leasingového nájemce se svou tchýní O. T. podnikající pod jménem O. T. , jako novou leasingovou nájemkyní smlouvu o postoupení práv a povinností z leasingové smlouvy týkající se osobního automobilu Mazda 323 LX 1.5i Sedan, která týž den zaplatila za převod částku 138.960,- Kč,
c) dne 1. 4. 1998 převedl majetek společnosti FININFO, s. r. o., a to autopříslušenství k výše uvedenému automobilu v hodnotě 24.270,- Kč na svou tchýni O. T.,
d) dne 1. 4. 1998 převzal částku 11.996,- Kč, která představovala vrácené pojistné ke zmiňovanému osobnímu automobilu,
e) dne 24. 4. 1998 převzal částku 1.500,- Kč za poplatek z převodu smlouvy k mobilnímu telefonu zn. Nokia 2110,
f) během měsíce března 1998 vyhotovil vůči sobě smyšlený závazek společnosti FININFO, s. r. o., ve výši 400,- Kč, představující poplatek za užívání mobilního telefonu zn. Nokia 2410,
přičemž obviněný si výše uvedené finanční prostředky, event. věci v uvedené hodnotě neoprávněně ponechal, smyšlenou pohledávku za společností FININFO, s. r. o., neoprávněně uplatnil a v účetnictví započetl, na přijetí a výdej finančních prostředků do a z pokladny společnosti vystavil kvitance, když k zakrytí těchto úkonů vytvořil neexistující pohledávku za společností FININFO, s. r. o., a to na podkladě fiktivních smluv, jednak o nájmu ze dne 1. 4. 1998 a dále smluv o půjčkách ze dne 8. 10. 1996, 27. 1. 1997, 30. 4. 1997, 31. 7. 1997, 20. 10. 1997 a 9. 2. 1998,
čímž způsobil společnosti FININFO, s. r. o., celkovou škodu ve výši nejméně 241.326,- Kč.
Za tuto trestnou činnost byl obviněný Ing. R. K. odsouzen podle § 248 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání sedmi měsíců, jehož výkon soud podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Současně okresní soud podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázal poškozenou společnost FININFO, s. r. o., s jejím nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Citovaný rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku napadl obviněný odvoláním, které Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 7 To 96/2011, zamítl jako nedůvodné.
Proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 7 To 96/2011, podal obviněný Ing. R. K. prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V úvodu svého podání dovolatel poukázal na právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v jeho zrušujícím usnesení ze dne 5. 11. 2008, sp. zn. 5 Tdo 1198/2008, vydaném v rámci řízení o prvním dovolání v projednávané trestní věci. Připomněl, že dovolací soud uložil soudům nižších stupňů, aby se náležitě vypořádaly s povahou peněžitých vkladů obou společníků z října roku 1996, přičemž trestní odpovědnost obviněného pak Nejvyšší soud vázal právě na výsledek tohoto hodnocení. Pouze v případě, že soudy dojdou k závěru, že obviněný neměl nárok na vrácení vložené finanční částky, může být odsouzen. Následně se však důrazně ohradil proti způsobu hodnocení důkazů soudem prvního stupně a jeho závěru, že se jednalo o dar, tudíž obviněný nemohl dodatečně žádat vrácení „darovaných peněz“. Obviněný namítl, že nebylo řádně zkoumáno, zda skutečně došlo k uzavření platné darovací smlouvy, a vytkl soudu, že vycházel z výpovědi svědka Ing. P. J. , o jehož věrohodnosti vznesl pochyby. Z hlediska povahy peněžních prostředků vložených do společnosti byl obviněný přesvědčen, že se o dar nejednalo, a společnost FININFO, s. r. o., od něj přijala finance bez právního důvodu anebo z „neplatného právního důvodu“, v každém případě však byla povinna na požádání mu tyto vložené prostředky vrátit.
Dovolatel proto dovodil z těchto skutečností nesprávné právní posouzení skutku soudem prvního stupně, s nímž se ztotožnil i odvolací soud, a navrhl, aby Nejvyšší soud ve smyslu ustanovení § 265k odst. 1 tr. ř. napadené rozhodnutí zrušil, aniž by specifikoval další postup dovolacího soudu.
Nejvyšší státní zástupce nevyužil svého oprávnění vyjádřit se k dovolání obviněného Ing. R. K. a prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud o podaném dovolání rozhodl v neveřejném zasedání (§ 265r odst. 1 tr. ř.).
Nejvyšší soud shledal, že obviněný Ing. R. K. podal dovolání jako oprávněná osoba [§ 265d odst. 1 písm. b) tr. ř.], učinil tak prostřednictvím svého obhájce (§ 265d odst. 2 tr. ř.), včas a na správném místě (§ 265e tr. ř.), dovolání obsahuje zákonem vyžadované náležitosti (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné [§ 265a odst. 2 písm. h) tr. ř.].
Pokud jde o dovolací důvody, dovolatel opírá jejich existenci o ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Tento dovolací důvod je tedy možné aplikovat na případy, kdy skutek, pro který byl obviněný odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jakým byl uznán vinným, případně nemůže být posouzen vůbec jako trestný čin, neboť nenaplňuje znaky žádné ze skutkových podstat uvedených v trestním zákoně. Jiné nesprávné hmotně právní posouzení lze pak dovodit tam, kde soudy určitou skutkovou okolnost posoudily podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo. Pro existenci tohoto dovolacího důvodu jsou proto nezbytné takové námitky, které směřují proti aplikaci hmotného práva, tj. trestního zákona na ten skutkový stav, jaký soudy zjistily. Tvrzení dovolatele pak musí být podloženo konkrétními argumenty, jimiž bude podporovat svůj právní názor na vadné právní posouzení skutku soudem. Vytýkaná pochybení proto nemohou spočívat v nedodržení procesních ustanovení, tj. především ustanovení trestního řádu, včetně ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů.
Námitky obviněného, pokud odpovídaly deklarovanému dovolacímu důvodu, posoudil Nejvyšší soud jako neopodstatněné.
Pro úplnost Nejvyšší soud připomíná, že o dovolání obviněného Ing. R. K,. v této trestní věci rozhoduje již podruhé. V prvním případě napadl obviněný mimořádným opravným prostředkem usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 2. 2008, sp. zn. 7 To 383/2007, jímž byla zamítnuta odvolání obviněného a poškozené společnosti FININFO, s. r. o., proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 30. 8. 2007, sp. zn. 3 T 124/2002. Citovaným rozsudkem byl obviněný kromě jiného odsouzen za trestné činy zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr.
zák., poškození a zneužití záznamu na nosiči informací podle § 257a odst. 1 písm. b) tr. zák., zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 125 odst. 1 tr. zák. a zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1 tr. zák. Co se týká skutku, kterým se podle obžaloby obviněný měl dopustit trestného činu zpronevěry a jenž je předmětem tohoto dovolacího řízení, uložil Nejvyšší soud ve svém zrušujícím usnesení sp. zn. 5 Tdo 1198/2008 soudům prvního a druhého stupně, aby se v opakovaném řízení zaměřily zejména na objasnění povahy peněžních prostředků, které do společnosti vložil v roce 1996 jak obviněný tak i druhý společník Ing.
P. J. Původní závěr soudů, že se jednalo o navýšení základního kapitálu, nemohl z důvodů rozvedených v citovaném prvním rozhodnutí o dovolání v této věci obstát, a bez zjištění konkrétního právního důvodu poskytnutí finanční částky společnosti FININFO, s. r. o., zůstalo nepodloženým tvrzení, že na vrácení peněz obviněný neměl nárok a společnosti tudíž mohl vzniknout jeho jednáním škodlivý následek.
Nejvyšší soud zjistil, že soudy obou stupňů respektovaly pokyny vyslovené v předchozím dovolacím rozhodnutí a jejich postupu nelze ničeho vytknout. V otázce určení povahy sporného peněžního vkladu obviněného (cca 156 665,70 Kč) ve prospěch společnosti FININFO, s. r. o., učinily jednoznačný závěr, že se jednalo o „dar“, a že obviněný neměl nárok na jeho vrácení. Zejména okresní soud podrobně, logickým a zcela přesvědčivým způsobem vysvětlil, o které skutečnosti svůj názor opřel a jakými úvahami byl veden.
Lze připomenout, že soud prvního stupně vycházel především ze svědectví dalšího z celkem tří společníků a jednatelů společnosti FININFO, s. r. o., Ing. P. J. , který uvedl, že se s obviněným ústně dohodli na tom, že vloží peníze do kapitálových fondů a nakoupí za ně dva osobní automobily (viz č. l. 460 spisu 3 T 187/2008). Tato výpověď však nezůstala osamocena, byla dále podpořena listinou osvědčující mechanismus uzavření smlouvy o půjčce mezi poškozenou společností a jedním ze společníků v rozhodné době.
K takové smlouvě připojil svůj podpis jednatel (a současně společník), jako statutární orgán společnosti, a za druhou smluvní stranu další ze společníků jako fyzická osoba (blíže srov. str. 9 rozsudku okresního soudu anebo také výpověď dalšího ze společníků - svědkyně PaeDr. S. J. na č. l. 473 trestního spisu 3 T 187/2008). Smlouvy ze dne 8. 10. 1996, 27. 1. 1997, 30. 4. 1997, 31. 7. 1997, 20. 10. 1997 a 9. 2. 1998, na jejichž základě měl obviněný půjčit společnosti FININFO, s. r. o., celkem více než 260.000,- Kč, však byly uzavřeny jiným způsobem, za obě smluvní strany vystupoval a byl podepsán pouze jeden ze společníků a jednatelů, a to obviněný Ing.
R. K. , přičemž další dva společníci nebyli informováni o existenci takové smlouvy. Okresnímu soudu tak nelze vytýkat jeho názor na uvedené listiny, podle něhož byly smlouvy vyhotoveny dodatečně za účelem zlegalizovat obviněnému přisvojení si finančních částek a věcí tak, jak je popsáno ve výroku odsuzujícího rozsudku. Konečně nelze opomenout 2. doplnění znaleckého posudku vypracovaného znalcem Ing. Václavem Polokem založené na č. l. 925 a násl. trestního spisu 3 T 187/2008, v němž znalec popisoval opravy zápisů v účetním deníku, které byly provedeny dodatečně, a to formou přesunu vložených částek z účtu 413-kapitálové fondy na účet 365-závazky vůči společníkům.
Pravděpodobným důvodem pro opravy zápisů v naznačeném směru byla podle znalce snaha o zaúčtování vkladu jako vratné půjčky. Evidentně tak došlo ke změnám v účetních zápisech, jimiž měl být zastřen skutečný charakter peněžní částky vložené obviněným do společnosti. Skutečnost, že půjčky jsou z účetního hlediska vedeny odděleně od vkladů do kapitálových fondů, byť obojí je vykazováno na straně pasiv, potvrdil u hlavního líčení také znalec Ing. Vladislav Paseka. Ten se dále vyjádřil k využití vkladů z kapitálových fondů, příkladem uvedl, že v praxi jsou za ně nakupovány kancelářské potřeby, auta apod. (srov. č. l.
477). Ve svém souhrnu tedy shora uvedená zjištění nezvratně vyvrací obhajobu dovolatele, že společnosti FININFO, s. r.
Finanční obnos, který obviněný Ing. R. K. vložil v roce 1996 do společnosti FININFO, s. r. o., označily soudy za vklad do kapitálových fondů poskytnutý formou daru. Kapitálové fondy jsou definovány v již okresním soudem zmiňovaném Opatření federálního ministerstva financí č. V/20 100/1992, kterým se stanoví účtová osnova a postupy účtování pro podnikatele, jako fondy, jejichž zdrojem tvorby v průběhu činnosti je jiný zdroj než účetní zisk účetní jednotky. Nejvyšší soud shrnuje a doplňuje, že kapitálové fondy představují jeden ze zdrojů vlastního kapitálu a tvoří je vklady společníků, které nejsou součástí základního kapitálu a nezvyšují tedy hodnotu základního kapitálu. Takovými vklady společníků do kapitálových fondů, mohou být kromě jiného také dary, jež jsou zaúčtovány na účtu 413-ostatní kapitálové fondy a na jejichž vrácení nemá dárce nárok, a to ani při ukončení existence společnosti.
Citované opatření federálního ministerstva financí je prováděcím předpisem k zákonu č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů, a i proto lze dovodit, že „kapitálové fondy“ jsou pojmem ryze účetním, ostatně tento výraz není obsažen ani v zákoně č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník. Ať již byly vložené peníze nazvány kapitálovým vkladem, což odpovídá v účetním deníku nepozměněnému způsobu jeho zaúčtování, anebo darem, který je možnou formou vkladu do kapitálových fondů, podstatné je, že majetek – finanční prostředky získala společnost FININFO, s. r. o., od obviněného Ing. R. K. (ale také od dalšího společníka a jednatele Ing. P. J. ), aniž by za ně musela poskytnout protiplnění nebo je vracet. Na straně obchodní společnosti FININFO, s. r. o., proto nemohlo dojít k bezdůvodnému obohacení, jak tvrdí dovolatel. Obviněný si tak nárokoval vydání jím dříve poskytnutého vkladu do kapitálových fondů společnosti FININFO, s. r. o., zcela neoprávněně a tím, že si jako statutární orgán ponechal jednotlivé finanční částky a věci, jak je popsáno ve výroku o vině rozsudku okresního soudu, tzn. přisvojil si svěřenou věc, obohatil sebe, a způsobil škodu nikoli malou, naplnil objektivní stránku trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák. O jeho úmyslu pak svědčí nejen výpověď svědka Ing. P. J. , ale i již zmíněný způsob provedení činu, tj. snaha obviněného, který vykonával ve společnosti účetní práce, v účetních dokumentech zakrýt své protiprávní jednání a dát mu navenek zdání legality.
Pokud jde o požadavek na platnost právního úkonu – darovací smlouvy, kterým obviněný podmínil možnost svého odsouzení, je rovněž neopodstatněný. K otázce významu platnosti či neplatnosti právního úkonu při posuzování trestní odpovědnosti za trestný čin, součástí jehož objektivní stránky je určitý právní úkon, se soudní praxe vyjádřila již opakovaně. Právní názor zaujatý k této problematice měl vždy shodný základ v tom, že v rámci úvahy o trestní odpovědnosti pachatele – účastníka právního úkonu, resp. smluvní strany, je třeba vždy posuzovat smysl a obsah právního úkonu, a nikoli jeho formu a případnou platnost z pohledu norem jiného právního odvětví (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2010, sp. zn. 7 Tdo 88/2010, uveřejněné v časopise Trestněprávní revue, č. 6/2010, str. 185, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2003, sp. zn. 5 Tdo 265/2003, publikované pod č. T 575 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sešit 24/2003, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, Praha, 2003). Jestliže je právní úkon součástí jednání či jiného znaku skutkové podstaty trestného činu, může vykazovat i formální vady, které mohou znamenat neplatnost takového úkonu z hlediska požadavků norem stojících mimo trestní právo, aniž by tato skutečnost měla vliv na trestní odpovědnost pachatele (samozřejmě při splnění všech zákonných podmínek). V této souvislosti poukazuje Nejvyšší soud i na judikát č. 36/2000 Sb. rozh. tr., jehož právní věta výslovně stanoví, že trestní odpovědnost podle § 128 odst. 2 tr. zák. není vyloučena, je-li smlouva, kterou pachatel uzavřel nebo k jejímuž uzavření dal popud, podle předpisů občanského nebo obchodního práva neplatná (rozhodnutí je použitelné i za účinnosti nové právní úpravy tohoto ustanovení, a to § 255 zákona č. 40/2009, trestní zákoník, ve znění zákona č. 306/2009 Sb.). K otázce možnosti spáchání trestného činu prostřednictvím neplatných právních úkonů srov. též nález Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2009, sp. zn. II. ÚS 1320/08, publikovaný pod N 218, sešit 55, r. 2009, Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky.
V posuzované trestní věci bylo tudíž pro posouzení trestní odpovědnosti obviněného Ing. R. K. zásadní, že peněžní prostředky, které on i svědek Ing. P. J. vložili v říjnu roku 1996 do společnosti FININFO, s. r. o., nebyly určeny k jejich vrácení, oběma jmenovaným proto nevznikla pohledávka vůči obdarované společnosti FININFO, s. r. o., a ani jeden ze společníků a jednatelů neměl nárok na zpětné vyplacení.
Na podkladě uvedených skutečností posoudil Nejvyšší soud dovolání obviněného Ing. R. K. jako zjevně neopodstatněné, odmítl je proto podle § 265i odst. 1 písm. e) tř. ř., aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání.
Poučení : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 12. října 2011
Předsedkyně senátu: JUDr. Blanka Roušalová