5 Tdo 1271/2016-31
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 10. 2016 o
dovolání, které podal obviněný J. D. , proti usnesení Krajského soudu v Praze
ze dne 10. 5. 2016, sp. zn. 10 To 194/2016, jako soudu odvolacího v trestní
věci vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 1 T 69/2015, t a k t o :
Podle § 265k odst. 1 tr. řádu s e z r u š u j í jednak usnesení
Krajského soudu v Praze ze dne 10. 5. 2016, sp. zn. 10 To 194/2016, a jednak
jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Rakovníku ze dne 18. 3. 2016, sp.
zn. 1 T 69/2015.
Podle § 265k odst. 2 tr. řádu se zrušují také všechna další rozhodnutí
obsahově navazující na zrušená rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. řádu se Okresnímu soudu v Rakovníku p ř i k a
z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
1. Obviněný J. D. byl rozsudkem Okresního soudu v Rakovníku ze dne
18. 3. 2016, sp. zn. 1 T 69/2015, uznán vinným přečinem porušení autorského
práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle § 270
odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen ve zkratce „tr. zákoník“). Uvedené rozhodnutí učinil Okresní soud v
Rakovníku poté, co Krajský soud v Praze zrušil předchozí usnesení Okresního
soudu v Rakovníku ze dne 1. 10. 2015, sp. zn. 1 T 69/2015, jímž byla věc
postoupena k projednání Městskému úřadu v Rakovníku s tím, že by mohlo jít o
přestupek. Soudu prvního stupně bylo uloženo, aby o věci znovu jednal a
rozhodl. Přečin, za který byl následně obviněný odsouzen rozsudkem soudu
prvního stupně, byl spatřován ve stručnosti v tom, že obviněný nejméně v době
od května 2014 do 25. 9. 2014 v místě svého bydliště v obci M., okr. R., ve
svém osobním počítači HP, sériového čísla ......, bez zakoupení jakékoliv
platné licence úmyslně nainstaloval a poté použil komerční software společnosti
Microsoft Corporation One Microsoft Way, a to operační systém Microsoft Windows
7 Ultimate a kancelářský software Microsoft Office 2007 Enterprise, čímž měl
porušit práva vlastníků autorských práv podle § 66 odst. 6 zákona č. 121/2000
Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně
některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ve zkratce „autorský
zákon“), jelikož nebyl oprávněným držitelem licence. Tímto jednáním, resp.
neoprávněným použitím zmíněných softwarových produktů měl obviněný způsobit
společnosti Microsoft Corporation One Microsoft Way, R., W., USA (dále jen ve
zkratce „společnost Microsoft“), celkovou škodu ve výši nejméně 8 300 Kč (resp.
ve výši 4 500 Kč a 3 800 Kč ve vztahu k jednotlivým produktům). Obviněný tak
měl shora popsaným jednáním neoprávněně zasáhnout nikoliv nepatrně do zákonem
chráněných práv k autorskému dílu.
2. Za tento přečin byl obviněný odsouzen podle § 270 odst. 1 tr.
zákoníku za použití § 62 odst. 1 a § 63 odst. 1 tr. zákoníku k trestu obecně
prospěšných prací ve výměře 210 hodin. Obviněnému byla dále podle § 228 odst. 1
tr. řádu uložena povinnost nahradit společnosti Microsoft škodu ve výši 8 300
Kč. Se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody byla poškozená společnost
podle § 229 odst. 2 tr. řádu odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Citovaný rozsudek Okresního soudu v Rakovníku napadl obviněný
odvoláním, které Krajský soud v Praze usnesením ze dne 10. 5. 2016, sp. zn. 10
To 194/2016, zamítl jako nedůvodné podle § 256 tr. řádu.
II. Dovolání obviněného
4. Obviněný J. D. podal prostřednictvím svého obhájce proti tomuto
usnesení Krajského soudu v Praze dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený
v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
5. Podle názoru obviněného soudy obou nižších stupňů dospěly k
nesprávnému hmotně právnímu posouzení, pokud uzavřely, že obviněný neoprávněně
nainstaloval a používal počítačové programy Microsoft Office 7 Ultimate a
Microsoft Office 2007 Enterprise (dále označované též jako „softwarové
produkty“), protože nebyl oprávněným držitelem licence, čímž měl porušit práva
vlastníků autorských práv podle § 66 odst. 6 autorského zákona a spáchat přečin
podle § 270 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněný zpochybnil tyto závěry soudů, které
vyhodnotily způsob, jímž obviněný nakládal s předmětnými softwarovými produkty,
podléhajícími i v tomto případě ochraně autorského práva, jako neoprávněný. Jak
dále obviněný zdůraznil, odvolací soud sice v napadeném usnesení uvedl, že jsou
softwarové produkty prokazatelně chráněny licenčními podmínkami společnosti
Microsoft, ale nevypořádal se již s tím, na základě jakého důkazu, resp. za
použití kterého konkrétního ustanovení zákona je zmíněný závěr prokázaný.
Přitom podle obviněného soudy nižších stupňů ani neprovedly důkaz licenčními
podmínkami týkajícími se softwarových produktů a nezkoumaly jejich pravý obsah.
Navíc licenční podmínky nepředložila ani poškozená společnost Microsoft.
Obviněný nepopírá, že měl dotčené softwarové produkty nainstalované ve svém
počítači a užíval je. Získal je však od jemu blíže neznámé osoby, která mu je
zdarma zaslala na nosiči typu kompaktního disku (CD) s programy a licenčními
klíči, které nainstaloval do svého počítače.
6. Obviněný dále zpochybnil závěr soudů nižších stupňů, že software s
již využitou, resp. vyčerpanou licencí podléhá stálé ochraně autorským zákonem
a že není možné jej spolu s tzv. použitou či vyčerpanou licencí dále převést
nebo darovat někomu jinému, takže uživatel takového softwaru není jeho
oprávněným uživatelem. Uvedené hmotně právní posouzení považuje obviněný za
nesprávné. Jak dále připomněl, již od počátku trestního stíhání namítal, že
nemohlo dojít k porušení žádného zákonného ustanovení, a to s ohledem na
judikaturu Soudního dvora Evropské unie, týkající se právní ochrany
počítačových programů a uvádění licencí k „použitým“ počítačovým programům na
trh. K tomu obviněný poukázal na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne
3. 7. 2014, č. C-128/11, ve věci UsedSoft GmbH proti Oracle International Corp.
(dále též ve zkratce „rozhodnutí ve věci UsedSoft“), který je výkladem směrnice
Evropského parlamentu a Rady Evropské unie ze dne 23. 4. 2009, č. 2009/24/ES. Z
tohoto rozhodnutí ve věci UsedSoft obviněný vyvozuje, že odinstalováním
softwaru ze svého počítače ztrácí uživatel užitek z jeho vlastnictví a má právo
prodat licenci, resp. převést ji na někoho dalšího. Nositel autorských a
souvisejících práv přitom nemůže při dalším prodeji stejné rozmnoženiny díla
znovu požadovat odměnu, kterou již získal při jejím prvním prodeji. Podle
obviněného tedy není nic zvláštního na tom – ale naopak je to zcela v souladu s
evropskou judikaturou – pokud třetí osoba, s níž obviněný komunikoval ohledně
poskytnutí pomoci, jelikož vykonával funkci tzv. lidového zástupce, zdarma
poskytla obviněnému předmětné softwarové produkty, které už nepotřebovala,
protože si pořídila novější. Obviněný rovněž poukázal na posudek soudního
znalce Ing. Zdeňka Jelínka, který se zabýval problematikou možnosti přenechání,
resp. nabytí softwaru. Podle názoru obviněného pak otázka, zda lze někomu
jinému přenechat software pouze tehdy, jestliže licence není využita, otázkou
hmotně právního posouzení, která spadá do oblasti civilního práva a při jejímž
řešení je nutné zohlednit výše uvedenou judikaturu Soudního dvora Evropské unie
(dále též ve zkratce „Soudní dvůr“). Obviněný se domnívá, že se orgány činné v
trestním řízení, resp. soudy nižších stupňů dostatečně nevypořádaly s jeho
obhajobou, jelikož vůbec neřešily otázku možnosti legálního nabytí softwaru s
vyčerpanou nebo tzv. použitou licencí.
7. Za nesprávné právní posouzení obviněný považuje i závěr, že k
legálnímu nabytí softwaru tak, aby se stal jeho oprávněným uživatelem, bylo
třeba zakoupení softwaru s platnou licencí. Jde totiž o názor, který podle
mínění obviněného odporuje ustanovení § 14 odst. 2 autorského zákona a rovněž
výše citované judikatuře Soudního dvora. Podle přesvědčení obviněného byl
oprávněným uživatelem rozmnoženiny počítačového programu, ačkoliv neuzavřel
licenční smlouvu přímo s nositelem autorských práv, resp. přestože software s
licencí nezakoupil přímo od obchodníka. Právo užívat software totiž nabyl
jinak, tj. darováním „použitého“ softwaru, u něhož došlo prvním prodejem k
vyčerpání autorských práv. V odůvodnění napadeného usnesení obviněný spatřuje
snahu soudu vyhnout se právnímu posouzení toho, zda je používání softwaru s
tzv. vyčerpanou licencí jeho legálním užitím, když se soud zabýval (pouze)
otázkou, zda šlo o softwarové produkty s vyčerpanou licencí či nikoliv. Podle
názoru obviněného soud při posouzení toho, zda byly předmětné softwarové
produkty původně legálně nainstalovány, vycházel pouze ze své spekulace, nikoli
z objektivního důkazu. Kdyby snad měl soud pochybnosti o tom, zda byl software
původně nainstalován na počítači třetí osoby a jestli tam byl nainstalován
legálně, přičemž neměl žádný důkaz k prokázání této skutečnosti, měl situaci
vyhodnotit ve prospěch obviněného. Důkazní břemeno totiž neleželo na obviněném,
nýbrž na orgánech činných v trestním řízení, které mu měly prokázat vinu, resp.
doložit skutečnost, že softwarové produkty, které obviněný získal, byly v
počítači, v němž byly původně používány, nainstalovány nelegálně.
8. Obviněný zpochybnil naplnění znaků skutkové podstaty přečinu
porušení autorského práva, práv souvisejících s autorským právem a práv k
databázi podle § 270 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl uznám vinným, též z
hlediska intenzity zásahu do práv chráněných autorským zákonem. Skutková
podstata tohoto přečinu totiž vyžaduje, aby byl neoprávněný zásah do zákonem
chráněných práv nikoli nepatrný. Podle přesvědčení obviněného však nemohl být
případný zásah do autorských práv, s ohledem na všechny skutečnosti rozhodné
pro posouzení míry či intenzity, posouzen jako nikoli nepatrný. Obviněný má za
to, že soudy nižších stupňů nesprávně vyhodnotily rozhodné skutečnosti, když
některými okolnostmi se vůbec nezabývaly. Navíc podle jeho názoru nezohlednily,
že používal dotčené softwarové produkty pro svou osobní potřebu, nikoli za
účelem podnikání. Obviněný sice připustil jejich používání pro správu
internetových stránek „lidového zástupce“, v žádném případě to však nebylo za
účelem dosažení zisku. Obviněný rovněž zpochybnil závěry soudů nižších stupňů
týkající se rozšíření těchto softwarových produktů. V případě operačního
systému Microsoft Windows 7 Ultimate byla jeho rozšířenost s ohledem na závěry
znaleckého posudku stanovena na 50 % z celku, z čehož však nelze podle názoru
obviněného usuzovat na většinové užívání softwaru, jak situaci vyhodnotil
odvolací soud v napadeném usnesení. Odvolací soud navíc nepřihlédl k námitce
obviněného, podle níž ze znaleckého posudku je zřejmé, že četnost rozšíření
zmíněného softwaru je způsobena možností snadnějšího a levnějšího upgradu na
novější verze systému Windows, toho ovšem obviněný nevyužil. Četnost užití
programu Microsoft Office 2007 Enterprise nebylo možno určit (což nelze klást k
tíži obviněnému), jelikož jeho podpora vypršela už v roce 2012, kdy byl
nahrazen novějšími verzemi.
9. Obviněný se ve svém dovolání ohradil rovněž proti způsobu stanovení
ceny předmětných softwarových produktů, resp. proti výši škody vyčíslené v
trestním řízení. Podle závěru soudů nižších stupňů odpovídá výše škody
způsobené jednáním obviněného prodejní ceně obou softwarových produktů. Podle
obviněného však ani výše škody stanovená soudním znalcem, z jehož posudku soud
prvního stupně vycházel, nemohla překročit hranici 5 000 Kč. Obvyklou (tržní)
cenu operačního systému Microsoft Windows 7 Ultimate ve sledovaném období soud
určil s přihlédnutím ke znaleckému posudku na částku ve výši 4 500 Kč. Jelikož
u tohoto softwaru vypršela již v roce 2012 podpora (přičemž byl nahrazen
novějšími verzemi), nebyl už uvedený produkt vůbec v prodeji v době, kdy se měl
obviněný dopustit přečinu kladeného mu za vinu. Soudní znalec proto stanovil
cenu pouze orientačně, výpočtem podle tabulek na částku ve výši 3 800 Kč. S
tímto vyčíslením škody však obviněný nesouhlasí, neboť s takto uměle vytvořenou
cenou nelze kalkulovat při stanovení výše škody z hlediska trestního práva.
Podle § 137 tr. zákoníku se totiž při stanovení výše škody (hodnoty) vychází z
ceny, za kterou se věc, která byla předmětem útoku, v době a v místě činu
obvykle prodává. Protože softwarový produkt Microsoft Office 2007 Enterprise
nebyl v rozhodné době pro zastaralost a neobchodovatelnost již v prodeji,
nemohlo dojít ke zmenšení majetku společnosti Microsoft. Podle názoru
obviněného soud prvního stupně, jehož závěry následně potvrdil i odvolací soud,
učinil v rozporu se skutečným stavem závěr, že tržní hodnota obou softwarových
produktů dosahovala v dané době celkové částky 8 300 Kč. S takto chybně
stanovenou výší škody pak soud kalkuloval při posouzení intenzity zásahu,
přičemž dovodil, že jde o výši škody stanovenou v souladu s ustanovením § 137
tr. zákoníku. Navíc ani odvolací soud nepřihlédl k námitce obviněného týkající
se dopadů do majetkové sféry společnosti Microsoft, když ztráta částky ve výši
do 10 000 Kč je pro takovou nadnárodní společnost nepostřehnutelná. Podle
přesvědčení obviněného soudy nižších stupňů nesprávně zohlednily i jeho
nepříznivé majetkové poměry, které ho vedly k tomu, jakým způsobem si opatřil
dotčené softwarové produkty, přičemž v jeho majetkové a sociální situaci nelze
považovat počítač za nadstandard.
10. Obviněný napadl usnesení odvolacího soudu i v části týkající se
zamítnutí odvolání proti výroku o náhradě škody. Podle jeho názoru poškozená
společnost Microsoft neuplatnila řádně nárok na náhradu škody, jelikož
nepředložila žádné doklady prokazující škodu a její výši ani důvodnost
uplatňovaného nároku. Tím došlo podle obviněného k porušení povinnosti
stanovené v § 43 tr. řádu, tj. doložit výši škody v adhezním řízení, a k
nesprávnému právnímu posouzení.
11. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil
napadené usnesení Krajského soudu v Praze a aby mu přikázal věc k novému
projednání a rozhodnutí.
12. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného J. D. do
vydání tohoto rozhodnutí Nejvyššího soudu nevyjádřil.
III. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
13. Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a
obsahové podmínky k podání dovolání, dospěl k následujícím závěrům.
14. Pokud jde o uplatněný dovolací důvod, obviněný J. D. opírá své
dovolání o ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že napadené
usnesení spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném
nesprávném hmotně právním posouzení.
15. Protože námitky obviněného z větší části odpovídají tomuto
dovolacímu důvodu, Nejvyšší soud v rozsahu uvedeném v ustanoveních § 265i odst.
3 a 4 tr. řádu přezkoumal zákonnost a odůvodněnost napadeného usnesení
Krajského soudu v Praze, jakož i řízení, které mu přecházelo. Po přezkoumání
dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání obviněného je důvodné.
b) K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu
16. K výkladu uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm.
g) tr. řádu, o který opřel obviněný J. D. své dovolání, Nejvyšší soud
připomíná, že je dán tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a
odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy
nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní
posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění
neposkytují dostatečný podklad k závěru, zda je stíhaný skutek vůbec trestným
činem, popřípadě o jaký trestný čin jde. Podobně to platí o jiném nesprávném
hmotně právním posouzení, které lze dovodit za situace, pokud byla určitá
skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na
ni dopadalo.
17. S poukazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu
však nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového
stavu, či prověřovat zákonnost provedeného dokazování a správnost hodnocení
důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. řádu. Východiskem pro případné naplnění
citovaného dovolacího důvodu jsou zásadně jen skutková zjištění stabilizovaná v
pravomocně ukončeném řízení a vyjádřená především v popisu skutku v příslušném
výroku rozhodnutí ve věci samé, popřípadě i další soudem (soudy) zjištěné
okolnosti relevantní z hlediska norem trestního práva hmotného, ale i jiných
hmotně právních odvětví.
18. Třebaže obviněný J. D. založil některé námitky na polemice se
skutkovými zjištěními a s provedenými důkazy, popřípadě vytýkal porušení
procesních ustanovení (např. § 43 tr. řádu), z větší části jeho námitky
odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
řádu. Jde především o tvrzení obviněného, podle něhož nenaplnil všechny znaky
skutkové podstaty přečinu porušení autorského práva, práv souvisejících s
právem autorským a práv k databázi podle § 270 odst. 1 tr. zákoníku, když
nemohlo dojít k porušení autorského zákona s ohledem na judikaturu Soudního
dvora vyjádřenou zejména v rozhodnutí ve věci UsedSoft, týkající se právní
ochrany počítačových programů, resp. uvádění licencí k „použitým“ počítačovým
programům na trh, a možnosti přenechání softwaru s vyčerpanou nebo tzv.
použitou licencí. Obviněný zpochybnil i závěry soudů nižších stupňů, pokud jde
o intenzitu zásahu (nikoliv nepatrného) do zákonem chráněných práv k autorskému
dílu, konkrétně k již zmíněným softwarovým produktům společnosti Microsoft.
b) K trestnému činu porušení autorského práva, práv souvisejících s právem
autorským a práv k databázi
19. Přečinu porušení autorského práva, práv souvisejících s právem
autorským a práv k databázi podle § 270 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten,
kdo neoprávněně zasáhne nikoli nepatrně do zákonem chráněných práv k autorskému
dílu, uměleckému výkonu, zvukovému či zvukově obrazovému záznamu, rozhlasovému
nebo televiznímu vysílání nebo databázi. Toto ustanovení poskytuje
trestněprávní ochranu především vědecké, literární, hudební, výtvarné,
audiovizuální a jiné umělecké tvůrčí činnosti a požitkům z ní plynoucím, ale
též právům výrobců zvukového či zvukově obrazového záznamu, právům rozhlasového
a televizního vysílatele a právům pořizovatele databáze. Jde o trestněprávní
normu s tzv. blanketní dispozicí, která odkazuje zejména na autorský zákon a na
další související právní předpisy. Právním základem autorského práva je
ustanovení čl. 34 Listiny základních práv a svobod (publikované pod č. 2/1993
Sb.) ve spojení s ustanovením čl. 3 Ústavy České republiky (publikované pod č.
1/1993 Sb.), podle nichž jsou práva k výsledkům tvůrčí duševní činnosti
chráněna zákonem. Ústavně je pak chráněna i svoboda vědeckého bádání a umělecké
tvorby (viz čl. 15 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Základní právní
úprava je obsažena v již zmíněném autorském zákoně, který především zapracovává
příslušné předpisy Evropské unie, jimiž jsou nyní např. směrnice Evropského
parlamentu a Rady Evropské unie ze dne 23. 4. 2009, č. 2009/24/ES, o právní
ochraně počítačových programů (kodifikované znění – dále též jen „směrnice č.
2009/24/ES), nebo směrnice Evropského parlamentu a Rady Evropské unie ze dne
12. 12. 2006, č. 2006/116/ES, o době ochrany autorského práva a určitých práv s
ním souvisejících (kodifikované znění), a mnohé další (viz Šámal, P. a kol.
Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012,
s. 2737).
20. S ohledem na to, jak je v ustanovení § 270 odst. 1 tr. zákoníku
vymezena skutková podstata přečinu porušení autorského práva, práv
souvisejících s právem autorským a práv k databázi, dospěl Nejvyšší soud k
závěru, že popis skutku obsažený ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního
stupně nevyjadřuje všechny zákonné znaky tohoto přečinu, ačkoliv soud prvního
stupně i odvolací soud v odůvodnění svých rozhodnutí konstatovaly naplnění
všech znaků jeho skutkové podstaty. Některé z nich však podle názoru Nejvyššího
soudu naplněny nebyly a s ohledem na poznatky získané v dosavadním trestním
řízení ani nemohly být naplněny. V popisu skutku obsaženém ve výroku o vině i v
následném odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů totiž nejsou obsaženy
žádné okolnosti, které by vyjadřovaly skutečnost, že zásah do uvedených zákonem
chráněných práv k dotčeným softwarovým produktům jako autorskému dílu byl
nikoli nepatrný a (zároveň) neoprávněný.
1. Počítačový program jako předmět (objekt) ochrany autorských práv
21. Nejvyšší soud připomíná, že za předmět ochrany se jako autorské
dílo podle § 2 odst. 2 autorského zákona považuje výslovně i počítačový
program, je-li původní v tom smyslu, že je autorovým vlastním duševním
výtvorem. Jiná kritéria pro stanovení způsobilosti počítačového programu k
ochraně se neuplatní. Výjimečně však mohou existovat i standardní programy s
minimem originality, které nenaplňují znaky díla ve smyslu autorského zákona.
Za počítačový program se považuje nehmotný výsledek autorovy tvůrčí činnosti,
tedy určitá struktura daná organizací dat, posloupností instrukcí, volbou
algoritmů a způsobem komunikace s uživatelem, který je většinou zapsán ve
zdrojovém textu nebo strojovém (binárním) kódu. Tento zápis má již určitou
hmotnou povahu a podobu a schopnost zobrazení. Ochrany požívají všechny
programy vytvořené tvůrčí činností, tedy počítačové programy, které splňují
autorskoprávní individualitu ve smyslu kritéria jedinečnosti výsledku tvůrčí
činnosti (jsou dílem ve smyslu § 2 odst. 1 autorského zákona chráněným jako
literární dílo podle § 65 autorského zákona), ale i počítačové programy, které
nejsou autorskými díly, nicméně splňují požadavek originality jako původního
duševního výtvoru, tj. převážná většina programů, aniž by bylo třeba předem
tuto skutečnost vždy prokazovat, a které jsou ve smyslu § 2 odst. 2 autorského
zákona chráněny formou fikce jako autorská díla. Žádná další kritéria pro
určení, zda je počítačový program původní a může být autorskoprávně chráněn, se
nepoužijí (viz čl. 1 odst. 3 směrnice č. 2009/24/ES). Autorským právem není
chráněno vlastní řešení počítačového programu, nýbrž jeho autorskoprávní
ztvárnění. Český právní řád zařazuje počítačové programy, bez ohledu na formu
vyjádření, z hlediska jejich ochrany k dílům literárním, jak vyplývá z
ustanovení § 65 odst. 1 autorského zákona (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník
II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2741 a
2742).
22. V trestním řízení, v němž byl obviněný J. D. uznán vinným přečinem
porušení autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k
databázi podle § 270 odst. 1 tr. zákoníku, nevznikly pochybnosti o tom, že by
snad počítačové programy Microsoft Windows 7 Ultimate a Microsoft Office 2007
Enterprise nenaplňovaly znaky autorského díla ve smyslu § 2 odst. 1, 2
autorského zákona. Jsou tedy výsledkem tvůrčí duševní činnosti společnosti
Microsoft a jako takové jednoznačně podléhají ochraně poskytované autorským
právem a rovněž trestním právem. Ostatně opak netvrdil ani obviněný ve svém
dovolání ani v předchozích stadiích trestního řízení.
2. Subjekt a subjektivní stránka přečinu podle § 270 odst. 1 tr. zákoníku
23. Pachatelem přečinu porušení autorského práva, práv souvisejících s
právem autorským a práv k databázi podle § 270 odst. 1 tr. zákoníku může být
kterákoli fyzická nebo právnická osoba (viz § 7 zákona č. 418/2011, o trestní
odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, ve znění pozdějších
předpisů), která neoprávněně zasáhne nikoli nepatrně do některého z uvedených
práv chráněných zákonem. Jak již bylo výše zdůrazněno, ustanovení § 270 tr.
zákoníku je trestněprávní normu s tzv. blanketní dispozicí, jež odkazuje
zejména na autorský zákon. Z hlediska formy zavinění se zde vyžaduje úmysl,
který se musí vztahovat i na pachatelovo vědomí, že jde o dílo ve smyslu
výsledku tvůrčí činnosti autora, tedy o duševní výtvor spočívající v
individuálním ztvárnění myšlenky, nebo o jiný předmět ochrany. Není nutné, aby
pachatel znal přesný rozsah uvedených práv autora či jiných oprávněných osob
tak, jak jsou vymezena zákonem. Postačí, je-li si alespoň v hrubých rysech
vědom toho, že nakládá s dílem či s jiným předmětem autorskoprávní ochrany. S
ohledem na výše uvedená východiska proto nelze pochybovat o tom, že by snad
obviněný J. D. nesplňoval předpoklady stanovené pro subjekt, resp. pachatele
daného přečinu, přičemž si musel být alespoň v hrubých rysech vědom toho, jaký
je charakter počítačových programů společnosti Microsoft, chráněných autorským
zákonem.
3. Objektivní stránka přečinu podle § 270 odst. 1 tr. zákoníku
24. Pokud jde o objektivní stránku posuzovaného přečinu, Nejvyšší soud
nemá v úmyslu nikterak bagatelizovat možnost spáchání trestného činu porušení
autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle
§ 270 odst. 1 tr. zákoníku v daném případě. Naopak, obecně považuje uvedený
trestný čin za závažný, společensky škodlivý a narušující veřejný zájem na
svobodném rozvoji vědeckého bádání a umělecké tvorby, přičemž z toho pramenící
výsledky duševní tvůrčí činnosti (k nimž patří i počítačové programy) lze jistě
zařadit mezi společensky nejpřínosnější projevy lidských aktivit odvíjejících
se od individuálních schopností jejich realizátorů (viz Draštík, A. a kol.
Trestní zákoník II. § 233 až 421. Komentář. 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer,
2015, s. 2120). Trestní postih kriminality tohoto typu je ostatně v souladu s
potřebou, aby Česká republika náležitě plnila své mezinárodní závazky
vyplývající z uzavřených mezinárodních úmluv k dostatečné ochraně práv tzv.
duševního vlastnictví, resp. nehmotných statků, jak to vyžadují např. Bernská
úmluva o ochraně literárních a uměleckých děl (publikovaná pod č. 133/1980
Sb.), Všeobecná úmluva o autorském právu (publikovaná pod č. 134/1980 Sb.),
Mezinárodní úmluva o ochraně výkonných umělců, výrobců zvukových záznamů a
rozhlasových organizací (publikovaná pod č. 192/1964 Sb.) a další normy,
zejména když se tato ochrana zatím v České republice poněkud ignoruje a
podceňuje (viz též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2006, sp. zn. 5 Tdo
621/2006, resp. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2008, sp. zn. 5 Tdo
769/2008).
25. Nejvyšší soud dále připomíná, že zásah do zákonem chráněných práv,
má-li být trestným činem podle § 270 odst. 1 tr. zákoníku, musí dosahovat
určité intenzity, která je v zákoně vyjádřena pojmem „nikoli nepatrně“.
Naplnění objektivní stránky přečinu, jehož spácháním byl uznán vinným obviněný
J. D., spatřovaly soudy nižších stupňů v tom, že nejméně od května do 25. 9.
2014 v místě svého bydliště ve svém osobním počítači bez zakoupení jakékoli
platné licence úmyslně nainstaloval a poté použil komerční software společnosti
Microsoft, a to operační systém Microsoft Windows 7 Ultimate a kancelářský
software Microsoft Office 2007 Enterprise; tím měl obviněný úmyslně porušit
práva vlastníků autorských práv podle § 66 odst. 6 autorského zákona. Podle
závěrů soudů nižších stupňů obviněný nebyl oprávněným držitelem licence a svým
jednáním v podobě neoprávněného použití dotčených softwarových produktů
způsobil škodu společnosti Microsoft v celkové výši nejméně 8 300 Kč (tj. 4 500
Kč za neoprávněné užívání operačního systému Microsoft Windows 7 Ultimate a 3
800 Kč za neoprávněné užívání kancelářského programu Microsoft Office 2007
Enterprise), čímž měl naplnit všechny zákonné znaky posuzovaného přečinu.
Nejvyšší soud se ovšem nemohl ztotožnit s tímto názorem a shledal důvodnými ty
dovolací námitky obviněného, jimiž zpochybnil potřebnou intenzitu neoprávněného
zásahu do chráněných autorských či souvisejících práv i neoprávněnost svého
jednání.
3.1. K otázce intenzity zásahu nikoli nepatrného do zákonem chráněných práv
26. Podle názoru obviněného se soudy nižších stupňů dopustily
nesprávného právního posouzení, pokud v jeho jednání shledaly nikoli nepatrný
zásah do zákonem chráněných práv k autorskému dílu, přičemž v této souvislosti
vytkl i nesprávné stanovení výše škody v trestním řízení a poukázal na své
nepříznivé majetkové poměry v době spáchání činu i nyní. Nejvyšší soud k tomu
připomíná, že podle dosavadní soudní praxe a uznávané odborné literatury (viz
Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha:
C. H. Beck, 2012, s. 2751 a 2752) je třeba při zvažování podmínky, zda byl
zásah do zákonem chráněných práv k autorskému dílu a k dalším předmětům ochrany
nikoli nepatrný, zohlednit všechny okolnosti konkrétního případu, především
intenzitu zásahu, způsob provedení činu, jeho následky (závažnost zasažení
osobních a majetkových práv autorů a jiných oprávněných subjektů), v případě
déletrvajících a opakovaných zásahů i počet takových případů a délku doby
porušování konkrétního chráněného práva. Bez významu není ani osoba pachatele,
míra jeho zavinění, pohnutka či skutečnost, zda jde o první porušení takových
zákonem chráněných práv nebo o recidivu. Za jen nepatrný zásah by bylo možno
považovat ojedinělý nebo pouze málo významný zásah do některého chráněného
práva, například ojedinělý neoprávněný prodej jednoho nosiče typu CD či DVD s
rozmnoženinou hudebního nebo filmového díla bez souhlasu nositelů autorských a
s nimi souvisejících práv. V takových nepatrně závažných případech bude
postačovat postih pro přestupek nebo jiný správní delikt podle § 105a až § 105c
autorského zákona a není třeba uplatňovat trestní odpovědnost pachatele. O
nikoli nepatrný zásah do chráněných práv ve smyslu § 270 odst. 1 tr. zákoníku,
který bude vyžadovat trestní postih, však půjde v případech opakovaného,
déletrvajícího či rozsáhlejšího nelegálního jednání pachatele, porušování více
chráněných práv, nabízení nosičů s rozmnoženinami chráněných děl
prostřednictvím inzerce, jejich početnější zpřístupňování prostřednictvím sítě
Internet, pokračování v závadném jednání i přes upozornění ze strany autora
nebo jiného nositele práv, některého správce práv či ochranné instituce, anebo
dojde-li k tomu i přes uskutečněný dřívější postih pachatele za obdobný
přestupek či jiný správní delikt nebo dokonce za obdobný trestný čin.
27. Konkrétní skutková zjištění, z nichž vycházely soudy nižších stupňů
v trestní věci obviněného J. D., však nepostačují k závěru o naplnění znaku
skutkové podstaty přečinu porušení autorského práva, práv souvisejících s
právem autorským a práv k databázi podle § 270 odst. 1 tr. zákoníku
spočívajícího v nikoli nepatrném neoprávněném zásahu do zákonem chráněných
práv. Nejvyšší soud tedy v uvedeném směru dospěl k opačnému právnímu názoru,
než jaký zaujaly soudy nižších stupňů. Těm je nutné vytknout, že se ve svých
rozhodnutích prakticky vůbec nezabývaly naplněním zmíněného znaku, když blíže
nerozvedly skutková zjištění, z nichž by bylo patrné, že spáchaným skutkem
obviněný naplnil požadovanou intenzitu neoprávněného zásahu do zákonem
chráněných práv, a přesvědčivým způsobem nekonkretizovaly, proč mělo jít o
zásah nikoli nepatrný. V tomto ohledu lze spatřovat nedostatky zejména v
rozsudku soudu prvního stupně, který nijak neodůvodnil naplnění zmíněného znaku
vyjadřujícího intenzitu neoprávněného zásahu do příslušných práv, resp. z
odůvodnění jeho rozhodnutí vyplývá, že (nesprávně) spatřuje nikoli nepatrný
zásah do chráněných práv pouze s poukazem na výši způsobené škody, jež měla
podle posudku znalce přesáhnout částku 5 000 Kč. Soud prvního stupně jen
konstatoval existenci takového zásahu, aniž by uvedl logické argumenty, z nichž
by jeho závěr vyplýval (viz odůvodnění na s. 5 rozsudku soudu prvního stupně,
kde se odkazuje na posudek znalce včetně toho, jaká byla četnost používání
jednotlivých dotčených softwarových produktů). Nejvyšší soud považuje za
nesprávné i tvrzení odvolacího soudu (viz s. 7 napadeného usnesení), podle
něhož intenzita zásahu údajně jasně vyplývá z konkrétních okolností případu,
zejména když obviněný aktivně využíval oba softwarové produkty po dobu 4 měsíců
a nemohlo jít o ojedinělý nebo jen nepatrně významný zásah do chráněných
autorských práv. Odvolací soud považoval za irelevantní též obhajobu
obviněného, pokud v jejím rámci poukazoval na skutečnost, že dotčené softwarové
produkty nepoužíval k podnikatelské činnosti, nýbrž jen pro osobní potřebu.
28. Nejvyšší soud tedy neshledal intenzitu zásahu do chráněných práv
způsobeného jednáním obviněného za natolik významnou, aby odůvodňovala jeho
trestní postih za přečin porušení autorského práva, práv souvisejících s právem
autorským a práv k databázi podle § 270 odst. 1 tr. zákoníku. O něm by bylo
možno uvažovat pouze v případě zásahu intenzity vyšší než nepatrné. Pokud jde o
hodnotu obou předmětných softwarových produktů, kterou není Nejvyšší soud
oprávněn přezkoumávat, pak skutečnost, že měla přesahovat částku ve výši 5 000
Kč, nemůže sama o sobě znamenat naplnění znaku nikoliv nepatrného zásahu do
zákonem chráněných práv. Jak ostatně konstatoval i odvolací soud (viz s. 5
napadeného usnesení), hodnota počítačových programů jako chráněných autorských
děl není zákonným znakem uvedeného přečinu. Ačkoliv byly dotčené softwarové
produkty společnosti Microsoft, které používal obviněný, v inkriminované době
„starší“, stále šlo o výsledek duševní tvůrčí činnosti této společnosti
podléhající ochraně autorského práva. Rovněž je nutné zohlednit, že obviněný se
dopustil zásahu (ať už naplnil či nenaplnil znak neoprávněnosti – k tomu viz
níže pod body 33. až 36. tohoto usnesení) do zákonem chráněných práv pouze
prostřednictvím jednoho počítače. Nešlo sice o jednorázový zásah, ovšem ani
celková zjištěná doba případného porušování zákonem chráněných práv nejméně od
května 2014 do 25. 9. 2014, tj. v řádu několika málo měsíců, s ohledem na
ostatní konkrétní okolnosti daného případu nemůže dosahovat intenzity vyššího
než nepatrného zásahu. Nelze rovněž přehlédnout, a provedeným dokazováním to
nebylo vyvráceno, že obviněný nevyužíval dotčené softwarové produkty k
podnikatelské činnosti, byť vystupoval jako tzv. lidový zástupce. Motiv jeho
jednání tedy nespočíval v tom, aby používal uvedené počítačové programy k
jejich dalšímu šíření nebo pro komerční účely. Stejně tak nebylo prokázáno, že
by obviněný v důsledku zásahu do práv společnosti Microsoft získal nějaký
prospěch, ačkoliv ani případný zisk není obligatorním znakem skutkové podstaty
posuzovaného přečinu. Ve finanční rovině lze v daném případě uvažovat pouze o
způsobené škodě, vyčíslené ve znaleckém posudku, s jehož závěry se soudy
nižších stupňů ztotožnily. Pokud jde o následky jednání obviněného, lze
přisvědčit jeho dovolací námitce, podle níž dopad do majetkové sféry
společnosti Microsoft z hlediska škody způsobené obviněným není pro tuto
nadnárodní společnost nikterak významný v tom smyslu, že by se nějak podstatně
dotkl její činnosti, navíc v daném případě šlo o počítačové programy již
zastaralé. Pokud jde o osobu obviněného jako pachatele případného trestného
činu, jistě nelze přehlédnout argument soudů nižších stupňů, podle něhož se
obviněný dopustil posuzovaného skutku ve zkušební době dřívějšího podmíněného
odsouzení. To se ovšem týkalo trestného činu zcela jiného druhu, konkrétně
přečinu zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku, takže nyní
by mohlo jít o první zásah do chráněných autorských práv, který nijak nesouvisí
s dřívějším odsouzením obviněného.
29. Nejvyšší soud tedy uzavírá, že s ohledem na všechny výše zmíněné
okolnosti případu nebyl naplněn znak skutkové podstaty přečinu porušení
autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle
§ 270 odst. 1 tr. zákoníku v podobě nikoliv nepatrného zásahu do zákonem
chráněných práv. Jestliže se totiž v citovaném ustanovení požaduje takový zásah
do chráněných práv, který je „nikoli nepatrný“, jde o projev zásady
subsidiarity trestní represe, jinak obecně vyjádřené v ustanovení § 12 odst. 2
tr. zákoníku, kterou je třeba respektovat i jako interpretační vodítko při
výkladu všech znaků trestného činu (viz stanovisko pod č. 26/2013-II. Sb. rozh.
tr.). Proto uvedenou formulací se rozumí jen zásah odůvodňující dostatečnou
společenskou škodlivost daného případu, která je charakteristická pro trestný
čin a umožňuje jeho odlišení od obdobného přestupku či jiného správního
deliktu. Ostatně podobně to původně vyhodnotil i soud prvního stupně, když
trestní věc obviněného J. D. v předchozím řízení postoupil podle § 222 odst. 2
tr. řádu k vyřízení Městskému úřadu v Rakovníku, neboť by mohlo jít o
přestupek. Jelikož v dosavadním průběhu trestního řízení nebyly zjištěny žádné
skutečnosti, které by odůvodňovaly závěr o nikoli nepatrném zásahu do
autorských nebo souvisejících práv, svým opačným názorem soudy nižších stupňů v
uvedeném směru učinily nesprávné hmotně právní posouzení skutku, jak jim
důvodně vytkl obviněný ve svém dovolání.
32. Obviněný svým dovoláním zpochybnil mimo jiné i výši škody a napadl
též výrok o náhradě škody s tím související, když podle jeho názoru společnost
Microsoft ani řádně neuplatnila svůj nárok na náhradu škody v trestním
(adhezním) řízení. Nejvyšší soud však s ohledem na zjištěné pochybení, jehož se
dopustily soudy nižších stupňů ve vztahu k výroku o vině v souvislosti s
posouzením intenzity zásahu do chráněných autorských práv, které vedlo ke
zrušení napadeného usnesení i jemu předcházejícího rozsudku v dovolacím řízení,
nepovažoval za nutné zabývat se výší škody ani na ni navazujícím výrokem o
náhradě škody v adhezním řízení.
3.2. K otázce neoprávněnosti zásahu do zákonem chráněných práv
33. Obviněný J. D. dále uplatnil i námitku, že soudy nižších stupňů
při posouzení toho, zda šlo o používání softwarových produktů s vyčerpanou
licencí, a tedy o jeho případné nelegální užívání, vycházely z pouhé spekulace,
nikoliv z objektivního důkazu. Tím obviněný sice v podstatě zpochybnil i
výsledky dokazování a domáhal se pro něj příznivějšího vyhodnocení skutkového
stavu, nicméně uvedená otázka má v daném případě určitý význam pro další postup
soudů nižších stupňů. Kdyby totiž bylo jednání obviněného protiprávní, mohl by
být jím spáchaný skutek posouzen – vzhledem k nenaplnění znaku nikoli
nepatrného zásahu do chráněných autorských práv ve smyslu § 270 odst. 1 tr.
zákoníku – jako přestupek a přicházelo by v úvahu postoupení věci příslušnému
orgánu podle § 222 odst. 2 tr. řádu. V opačném případě by musel soud obviněného
zprostit obžaloby. Z tohoto hlediska se tedy musí soudy nižších stupňů vypořádat s tvrzením obviněného,
podle něhož nedošlo k porušení žádné právní normy s ohledem na ustanovení § 14
odst. 2 autorského zákona. Jak totiž vyplývá z jeho dikce, prvním prodejem nebo
jiným prvním převodem vlastnického práva k originálu nebo k rozmnoženině díla v
hmotné podobě, který byl uskutečněn autorem nebo s jeho souhlasem na území
některého z členských států Evropské unie nebo některého ze států tvořících
Evropský hospodářský prostor, je ve vztahu k takovému originálu nebo
rozmnoženině díla právo autora na rozšiřování pro území členských států
Evropské unie a států tvořících Evropský hospodářský prostor vyčerpáno.
Obviněný dále poukázal na již zmíněnou judikaturu Soudního dvora, konkrétně na
jeho rozhodnutí ve věci UsedSoft (viz výše pod bodem 6. tohoto usnesení), z
něhož dovozuje, že pokud předchozí uživatel (třetí osoba) odinstaloval dotčené
softwarové produkty ze svého počítače, ztratil tím užitek z jeho vlastnictví a
měl právo prodat licenci, resp. převést ji na někoho jiného (tj. obviněného).
Proto společnost Microsoft podle obviněného nemohla znovu požadovat odměnu,
kterou již získala při prvním prodeji dotčených softwarových produktů. Obviněný
zdůraznil, že byl oprávněným uživatelem rozmnoženiny počítačových programů,
jelikož darováním „použitých“ softwarových produktů nabyl právo je užívat, když
jejich prvním prodejem došlo k vyčerpání autorských práv. Podle obviněného
orgány činné v trestním řízení zcela ignorovaly otázku možnosti nabytí
softwarových produktů s vyčerpanou, resp. použitou licencí a soudy nižších
stupňů se v tomto směru dopustily nesprávného právního posouzení, pokud
považovaly za vyloučené, aby softwarové produkty s vyčerpanou licencí bylo
možno spolu s ní dále převést na někoho jiného, resp. darovat někomu jinému, a
jestliže pokládaly uživatele takového softwaru za neoprávněného uživatele.
34. Je sice pravdou, že obviněný uplatnil verzi o přenositelnosti
licencí k dotčeným softwarovým produktům až poté, kdy měl možnost se seznámit
se znaleckým posudkem Ing. Zdeňka Jelínka. Lze rovněž souhlasit se závěry soudů
nižších stupňů, podle nichž software s využitou, resp. s vyčerpanou licencí
stále podléhá ochraně poskytované autorským zákonem. S ohledem na judikaturu
Soudního dvora se však Nejvyšší soud nemohl ztotožnit s tím, že dotčené
softwarové produkty není možné dále převést na někoho jiného i s tzv. použitou,
resp. vyčerpanou licencí, jak na to poukázal obviněný v souvislosti s tvrzením
o získání daných počítačových programů od třetí osoby.
35. Pokud jde o případnou protiprávnost jednání obviněného, Nejvyšší
soud připomíná, že podle § 66 odst. 6 autorského zákona oprávněným uživatelem
rozmnoženiny počítačového programu je oprávněný nabyvatel rozmnoženiny
počítačového programu, který má vlastnické či jiné právo k rozmnoženině
počítačového programu, a to za účelem jejího využití, nikoli za účelem jejího
dalšího převodu, dále oprávněný nabyvatel licence nebo jiná osoba oprávněná
užívat rozmnoženinu počítačového programu. Takový uživatel může užít oprávněně
nabytou rozmnoženinu počítačového programu v rozsahu stanoveném v § 66 odst. 1
autorského zákona (minimální rozsah), není-li smlouvou dohodnut rozsah širší;
minimální rozsah nelze s výjimkou oprávnění uvedeného v § 66 odst. 1 písm. b)
autorského zákona dohodou zúžit. Citované vymezení „oprávněnosti“ uživatele
počítačového programu podle autorského zákona je však poněkud sporné a vyvolává
pochybnosti, zda je v souladu s komunitárním právem. Nedostatkem zmíněné
zákonné definice je totiž její tautologická povaha a dále zde chybí určení, z
jakého titulu a k jakým způsobům užití počítačového programu musí být uživatel
oprávněn, aby mohl bezúplatně vykonávat zákonné licence podle § 66 odst. 1
autorského zákona. Navíc tato definice vylučuje z pojmu „oprávněný uživatel“
řádného nabyvatele rozmnoženiny počítačového programu, který ji získal za
účelem dalšího převodu. Proto je nutné pojem oprávněného uživatele, resp. jeho
oprávnění k počítačovému programu interpretovat s ohledem na judikaturu
Soudního dvora Evropské unie, která je klíčová i v trestní věci obviněného. Především je nutné respektovat rozsudek Soudního dvora ze dne 3. 7. 2014, č. C-128/11, ve věci UsedSoft GmbH proti Oracle International Corp., a přiměřeně
lze odkázat i na rozsudek téhož soudu ze dne 12. 10. 2016, č. C-166/15 Ranks a
Vasilevičs. V těchto rozhodnutích došlo k vymezení zásadního rozdílu mezi
právem nositele autorských práv na rozmnožování chráněného díla a právem na
jeho rozšiřování. Rozhodování o vytvoření kopie chráněného díla je výhradním
právem nositele autorských práv (v daném případě společnosti Microsoft). Právo
k jeho rozšiřování je naopak nositelem autorských práv vyčerpáno již prvním
uvedením softwarového produktu (jeho kopie) na trh Evropské unie. Dále již
náleží pouze nabyvateli softwarového produktu, ovšem jen za situace, že v
případě jeho převodu přestane tato osoba užívat daný počítačový program. Vztaženo na trestní věc obviněného to znamená, že poškozená společnost
Microsoft sice má právo zamezit svým zákazníkům činit jakékoliv kopie svých
produktů, nemůže je však omezit v případě, když se rozhodnou postoupit
zakoupený software další osobě a dále ho nevyužívat. Pokud by tedy neznámá
osoba, která obviněnému, jak tvrdil, bezúplatně poskytla předmětné počítačové
programy společnosti Microsoft s tím, že je již sama nepotřebuje, nemohl se
stát obviněný neoprávněným uživatelem rozmnoženiny počítačových programů, neboť
by je nabyl poté, co již bylo vyčerpáno právo na šíření této rozmnoženiny.
Z
uvedeného hlediska však ani jeden ze soudů nižších stupňů neodůvodnil své
rozhodnutí, a to i přes skutečnost, že obviněný uplatnil argument o vyčerpání
práva na šíření rozmnoženiny počítačového programu v rámci své obhajoby.
36. Navíc jsou zde pochybnosti o souladu znaleckého posudku Ing. Zdeňka
Jelínka s judikaturou Soudního dvora stran převoditelnosti licence k
počítačovým programům. Jak totiž vyplývá z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších
stupňů, znalec patrně vůbec neměl k dispozici konkrétní licenční podmínky
dotčených softwarových produktů. S ohledem na závěry rozhodnutí Soudního dvora
ve věci UsedSoft by ovšem ani jejich vyžádání nemohlo nic změnit na
skutečnosti, že případný zákaz převodu licence by bylo třeba z hlediska
směrnice č. 2009/24/ES považovat za nepoužitelný. V první řadě mělo být
zkoumáno, zda byly dotčené softwarové produkty v počítači obviněného
nainstalovány skutečně nelegálně. Bylo-li v dané věci vyžádáno vypracování
znaleckého posudku, měl se znalec zaměřit primárně na zkoumání toho, zda byla
ochrana softwaru tzv. aktivačním kódem nezákonně překonána (například crackem
či aktivátorem), popřípadě mělo být zjištěno dotazem na společnost Microsoft
jako poškozenou osobu, zda ve své databázi eviduje opakované (je-li to ovšem
vůbec možné) použití identického aktivačního kódu. Již na samém začátku mělo
být ovšem zkoumáno, zda licenční podmínky předmětných softwarových produktů
skutečně zakazují jeho opakovanou instalaci, přičemž tento zákaz by byl stejně
podle směrnice č. 2009/24/ES nepoužitelný. V návaznosti na to pak měly soudy
nižších stupňů rovněž zkoumat, zda osoba, která obviněnému dotčené softwarové
produkty poskytla (prostřednictvím originálního nosiče), skutečně upustila od
jejich dalšího užívání ve smyslu judikatury Soudního dvora, tedy že současně
provedla odinstalaci daného produktu ze svého počítače. Nejvyšší soud si je
vědom skutečnosti, že možnost ověřit, zda k tomuto postupu skutečně došlo, je z
hlediska dokazování nepochybně velmi složitá, nicméně nepodaří-li se vyvrátit
tvrzení obviněného, je třeba postupovat v pochybnostech ve prospěch obviněného.
Proto bez dalšího nelze považovat obviněného za neoprávněného uživatele
počítačového programu, a to přestože sám neuzavřel licenční smlouvu přímo s
autorem díla (počítačového programu) nebo s jiným nositelem autorských práv,
resp. nezakoupil přímo od obchodníka licenci k dotčeným programům. Toto právo
totiž obviněný mohl nabýt i jinak, tj. též darováním použitého softwaru, u
něhož došlo prvním prodejem k vyčerpání autorských práv podle § 14 odst. 2
autorského zákona.
IV. Závěrečné shrnutí
37. Na podkladě shora uvedených skutečností a úvah shledal Nejvyšší
soud dovolání obviněného J. D. důvodným, a proto podle § 265k odst. 1, 2 tr.
řádu zrušil napadené usnesení odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek
soudu prvního stupně, včetně rozhodnutí na ně obsahově navazujících, pokud
zrušením pozbyla svůj podklad. Podle § 265l odst. 1 tr. řádu pak Nejvyšší soud
přikázal věc Okresnímu soudu v Rakovníku, aby ji v potřebném rozsahu znovu
projednal a rozhodl.
38. Soud prvního stupně tak v uvedeném rozsahu opětovně projedná
trestní věc obviněného J. D. a odstraní vady vytknuté tímto rozhodnutím
Nejvyššího soudu. Přitom musí především zohlednit úvahy Nejvyššího soudu
týkající se problematiky nikoliv nepatrného zásahu do zákonem chráněných práv k
autorskému dílu podle § 270 odst. 1 tr. zákoníku. Současně se bude Okresní soud
v Rakovníku zabývat tím, zda byl v daném případě naplněn znak neoprávněnosti, a
to s ohledem na judikaturu Soudního dvora Evropské unie, zejména na jeho
rozsudek ze dne 3. 7. 2014, č. C-128/11, ve věci UsedSoft GmbH proti Oracle
International Corp., dostupný na http://........., který je výkladem směrnice
č. 2009/24/ES, týkající se právní ochrany počítačových programů, resp. uvádění
licencí k „použitým“ počítačovým programům na trh. Jestliže dojde k závěru, že
obviněný se nedopustil neoprávněného zásahu do chráněných práv, tedy že v
obžalobě označený skutek není trestným činem, vyvodí z toho příslušné závěry [§
226 písm. b) tr. řádu]. V opačném případě, tj. pokud skutek, pro nějž byl
obviněný stíhán, splňuje podmínku neoprávněnosti zásahu a mohl by naplňovat
znaky přestupku nebo jiného správního deliktu, provede tomu odpovídající
procesní kroky a postoupí trestní věc obviněného podle § 222 odst. 2 tr. řádu
jinému (příslušnému) orgánu.
39. Podle § 265s odst. 1 tr. řádu je soud nižšího stupně v dalším
řízení vázán právními názory Nejvyššího soudu vyslovenými v tomto dovolacím
rozhodnutí (§ 265s odst. 1 tr. řádu) a při odůvodňování rozsudku musí důsledně
respektovat ustanovení § 125 odst. 1 tr. řádu.
40. Protože vady napadeného rozhodnutí zjištěné na podkladě důvodně
podaného dovolání obviněného nebylo možno odstranit v případném veřejném
zasedání dovolacího soudu, rozhodl Nejvyšší soud o tomto dovolání podle § 265r
odst. 1 písm. b) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s
výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. řádu).
V Brně dne 19. 10. 2016
JUDr. František P ú r y , Ph.D.
předseda senátu