5 Tdo 1274/2013-26
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 12. 2013 o dovolání
obviněného D. B., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 5. 2013,
sp. zn. 7 To 72/2013, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u
Okresního soudu Plzeň-sever pod sp. zn. 2 T 74/2011, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného D. B. o d m í t á
.
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 26. 11. 2012, sp. zn. 2 T 74/2011,
byli obvinění V. N. a D. B. uznáni vinnými přečinem vydírání podle § 175 odst.
1 trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále
jen „tr. zákoník“), který spáchali jako spolupachatelé podle ustanovení § 23
tr. zákoníku a jehož se dopustili tím, že dne 31. 7. 2010 v blíže neupřesněné
době od 18.10 hodin do 19.30 hodin v obci Z., okr. P.-s., v restauraci Na
Vršku, po předchozí dohodě pod pohrůžkou násilí donutili V. H. vypsat směnku na
částku 115.000,- Kč tím, že jí bylo vyhrožováno slovy: ,, Za všechno budeš
pykat, pokud by jsi byla chlap, dostala by jsi přes držku, byla by jsi válena
jako hadr.“, poté, co nechtěla V. H. směnku podepsat, tak D. B. na ni zakřičel:
„Ty krávo, koukej to podepsat.“ a H. byla tímto způsobem donucena vyplnit
směnku na částku 115.000,- Kč s datem 31. července 2010 a datem splatnosti 31.
srpna 2010, během toho B. na H. křičel: „Mysli na svoje děti, taky se může
stát, že už je nemusíš nikdy vidět.“, přičemž H. po těchto výhrůžkách z obavy o
své zdraví a zdraví své rodiny uvedenou směnku vypsala a podepsala vlastní
rukou s tím, že na směnku ještě na příkaz D. B. napsala bez protestu.
Za tento přečin byl obviněný V. N. dsouzen podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku k
trestu odnětí svobody v trvání šesti (6) měsíců. Podle § 81 odst. 1, § 82 odst.
1 tr. zákoníku mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v
trvání jednoho (1) roku. Obviněný D. B. byl odsouzen podle § 175 odst. 1 tr.
zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvaceti (20) měsíců. Podle § 81 odst.
1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl tento trest podmíněně odložen na zkušební
dobu v trvání tří (3) let.
Krajský soud v Plzni, který projednal jako soud odvolací ve veřejném zasedání
odvolání obviněných D. B. a V. N., rozhodl usnesením ze dne 14. 5. 2013, sp.
zn. 7 To 72/2013, tak, že je podle ustanovení § 256 tr. ř. jako nedůvodné
zamítl.
Proti uvedenému usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 5. 2013, sp. zn. 7
To 72/2013, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 26. 11.
2012, sp. zn. 2 T 74/2011, podal obviněný D. B. prostřednictvím svého obhájce
Mgr. Petra Kuběny dovolání z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V podrobnostech dovolatel uvedl, že proti napadenému rozsudku nalézacího soudu
si podal odvolání do výroku o vině i trestu, které zejména odůvodnil
následovně: Podle názoru obhajoby neměla být v dané věci vůbec podána obžaloba,
neboť výsledky vyšetřování neodůvodňovaly postavení obviněného B. před soud. Obsahy výpovědí obviněných N. a B. korespondují nejenom mezi sebou navzájem,
ale i se svědeckou výpovědí svědka N. a dalšími v hlavním líčení provedenými
důkazy. Nezrušené usnesení o zahájení trestního stíhání je odůvodněno obsahově
stejným způsobem jako zrušené usnesení o zahájení trestního stíhání. Jediným
rozdílem je, že v mezidobí byla přibrána PhDr. Blanka Šestáková, znalkyně z
oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie se specializací klinické psychologie,
a to z důvodu vyšetření duševního stavu svědkyně H. Přibraná soudní znalkyně ve
svém znaleckém posudku ze dne 2. 2. 2011 mimo jiné konstatuje, že vyšetřování
nepotvrdilo, že svědkyně H. má sklon ke zkreslování výpovědi a zveličování
(agravaci) svého prožívání a následných psychických potíží. Na druhé straně
však také uvádí, že svědkyně H. byla v inkriminovaném období ve 20. týdnu
těhotenství, tudíž vlivem hormonální činnosti byla více zasažena traumatem,
byla emočně daleko senzitivnější a více propadala strachu a úzkosti. Způsob
zahájení trestního stíhání evokuje představu, že trestní stíhání obviněného B. mělo být zahájeno za každou cenu, bez ohledu na to, že již tehdy zjištěné a
odůvodněné skutečnosti nenasvědčovaly tomu, že byl spáchán trestný čin a nebyl
ani dostatečně odůvodněn závěr o tom, že jej spáchala určitá osoba, v daném
případě obviněný B. Vše je podtrženo obsahem spisu Policie České republiky, č. j. KRPP-10262-2/TČ-2010-030715, jehož hlavní části, včetně výslechu samotných
policistů (P. a H.), byly v hlavním líčení provedeny k důkazu. Svědkyně H. po
zákonném poučení bezprostředně po údajném vydírání podala do protokolu na
Policii České republiky, OOP Nýřany, dne 31. 7. 2010 trestní oznámení. Uvedený
protokol byl v hlavním líčení proveden k důkazu. Svědkyně H. tehdy uvedla, že
ze strany obviněného B. a N. jí nebylo vyhrožováno fyzickou újmou, a to ani
její rodině. V úředním záznamu o podání vysvětlení ze dne 4. 8. 2010 svědkyně
H. po zákonném poučení dále uvádí, že byla chyba, že směnku podepsala, ale
skutečně jí nikdo nevyhrožoval, aby jí podepsala. Svědek P. měl opakovaně u
hlavního líčení ve dnech 20. 9. 2011 a 2. 2. 2012 uvádět, že svědkyně H. opakovaně uvedla, že jí nikdo nevyhrožoval. Také svědek H. vyvrátil, že by
poškozená H. mluvila o fyzickém nátlaku a výslovném vyhrožování. Podle
dovolatele je poškozená H. psychicky nevyrovnanou osobností, kdy dále zejména
zdůraznil rozpor jejích výpovědí. Její další trestní oznámení, které podala dne
26. 8. 2010, je v příkrém rozporu se spisem Policie České republiky, OOP
Nýřany, č. j. KRPP-10262-2/TČ-2010-030715, a s provedenými důkazy – výslechy
svědků P. a H. Pokud se jedná o další provedené důkazy spočívající ve
svědeckých výpovědích, ke svědkyni L. je třeba v prvé řadě uvést, že se jedná o
svědka značně nevěrohodného.
I tato svědkyně, stejně tak jako svědkyně H., má
rozpory ve svých výpovědích. Pokud se jedná o obsahy výpovědí svědků Š. a M.,
tak tyto jsou v rozporu nejenom mezi sebou navzájem, ale i mezi tím, co
jmenovaní svědci uvedli v přípravném řízení a tím, co uvedli v hlavním líčení. Soud měl při svém rozhodování zejména přihlédnout k níže uvedeným skutkovým
zjištěním: Policie České republiky přijela na údajné místo činu bezprostředně
po události. Pokud by došlo k jednání popisovanému svědkyní H. v podání
označeném jako trestní oznámení pro podezření ze spáchání přečinu vydírání
podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku ze dne 25. 8. 2010, Policie České republiky by
zcela jisté na místě samém zakročila. Uvedené je podtrženo mimo jiné i tím, že
se v předmětné restauraci nacházel i policista – svědek K. (protokol o hlavním
líčení ze dne 8. 12. 2011). Svědkyně L. nemohla na základě objektivně
zjištěných skutečností slyšet jakékoliv zvuky z místnosti, ve které mělo údajně
dojít ke spáchání trestného činu. Důvodem pohlcení jakéhokoliv zvuku je
hlasitost frekventované silnice I. třídy (hlavní tah Plzeň – Domažlice),
reproduktor na terase předmětné restaurace, který byl umístěn takovým způsobem,
aby byla ozvučena celá terasa (reprodukce rádia; potvrzeno svědeckou výpovědí
svědka N. ze dne 20. 9. 2011, který uvedl, že když bylo hezky, vyndal i
reprobednu na okno směrem ven) a v neposlední řadě i vzdálenost mezi uvedenou
místností a místem, na kterém se údajně měla nacházet svědkyně L. Obviněný B. dále namítal, že v odůvodnění odvoláním napadeného rozsudku absentuje
odůvodnění, z jakého důvodu soud nevyhověl návrhu obhajoby na provedení
rekonstrukce podle § 104d tr. ř., čímž také došlo k porušení § 125 tr. ř. Obviněný B. navrhoval provedení rekonstrukce společně se spoluobviněným N.,
neboť dne 27. 6. 2012 při místním šetření prováděném v restauraci Na Vršku v
obci Z. (inkriminované místo) došlo k utvrzení vážných pochybností o
věrohodnosti svědkyně L. Odvolací soud se nezabýval ani tím, že z hlavního
líčení konaného dne 2. 2. 2012 vyplývá, že chybí protokolace výpovědi poškozené
H. v rozsahu přesahujícím 20 min. Z výše uvedených skutečností vyplývá, že
trestní řízení vedené proti obviněnému B. je provázeno vážnými procesními
chybami, a to zapříčiněnými jak Okresním soudem Plzeň-sever, tak i odvolacím
Krajským soudem v Plzni, které ve svém důsledku vedly k nesprávnému hmotně
právnímu posouzení věci, a jmenované soudy rozhodly tak, jak je výše uvedeno.
Závěrem svého mimořádného opravného prostředku tak obviněný navrhl, aby
Nejvyšší soud rozhodl podle § 265k odst. 1 tr. ř., dovoláním napadené usnesení
Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 5. 2013, č. j. 7 To 72/2013-456, v celém
rozsahu zrušil a podle § 265j odst. 1 přikázal se závazným právním názorem
jmenovanému soudu nové projednání věci.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, jemuž bylo dovolání
obviněného D. B. doručeno ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř., sdělil, že poté, co
se seznámil s obsahem podání odvolatele, se k němu Nejvyšší státní
zastupitelství nebude věcně vyjadřovat. Současně výslovně souhlasil s tím, aby
ve věci Nejvyšší soud rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1
tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není
dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 tr. ř., a na
základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu § 265a odst. 1, 2 písm.
h) tr. ř. je přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b),
odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje náležitosti
dovolání. Podle § 265b odst. 1 tr. ř. lze dovolání podat, jen je-li tu některý
z důvodů uvedených v písm. a) až l) tohoto ustanovení, pokud není dán důvod
dovolání podle § 265h odst. 2 tr. ř. (uložení trestu odnětí svobody na
doživotí), přičemž podle § 265f odst. 1 tr. ř. je třeba v dovolání mimo jiné
vymezit i důvod dovolání s odkazem na § 265b odst. 1 písm. a) až l), příp.
odst. 2 tr. ř.
Jak zjistil Nejvyšší soud z obsahu shora citovaného dovolání, obviněný D. B.
této povinnosti v podaném dovolání formálně dostál, neboť v něm uvedl důvody
dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy, že v řízení mu
předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v písmenu g) § 265b odst. 1 tr.
ř., tedy důvod spočívající v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení skutku či na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V
rámci vymezeného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je
možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní
kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými
ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z
toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být
samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení
(kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková
zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku
a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z
hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně
posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými
ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze
skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných
odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotně právní
posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích
nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v
závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To
vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém
mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a
právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není a ani nemůže být další
(třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v
takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z
hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také
nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může
skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. § 147 až §
150 a § 254 až § 263 tr. ř.; dále taktéž přiměřeně např. i usnesení Ústavního
soudu ve věcech pod sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03 a II. ÚS 651/02, dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). V té souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností
nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř.,
přičemž tento postup ve smyslu § 254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud. Zásah
Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do takového hodnocení přichází v úvahu
jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními
závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu ze dne
17. května 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, uveřejněný pod č. 69 ve sv. 18 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34 ve sv. 3 Sb. nál. a usn. ÚS ČR; dále srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 166/95 nebo III. ÚS 376/03). Zásah do skutkových zjištění je dále v rámci řízení o dovolání přípustný jen
tehdy, učiní-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K
extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními
srov. také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo
448/2010, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV.
ÚS 889/09,
nebo rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05. Takový závěr, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními
závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí, však s ohledem na obsah obou
citovaných rozhodnutí a jejich návaznost na provedené dokazování, které je
zachyceno v přezkoumaném spisovém materiálu Nejvyšším soudem, nelze učinit. Přesto se však z těchto hledisek nad rámec uvedeného považuje Nejvyšší soud
právě z hlediska uvažovaného extrémního nesouladu za potřebné vyjádřit ve
stručnosti k dovolatelovým námitkám.
Nejvyšší soud předně konstatuje, že z obsahu podaného dovolání vyplývá, že
obviněný uplatnil pouze námitky, které směřovaly proti rozsahu dokazování a
proti způsobu, jakým byly hodnoceny provedené důkazy a proti správnosti
skutkových zjištění, která učinil Okresní soud Plzeň-sever a z nichž vycházel v
napadeném rozhodnutí i Krajský soud v Plzni. V podstatě se pouze zabýval
věrohodností jednotlivých svědků, rozpory v jejich svědeckých výpovědích a
upozornil na skutková zjištění, kterými se podle jeho názoru měly soudy nižších
stupňů zabývat. Kromě toho obviněný D. B. ve svém mimořádném opravném
prostředku v podstatě provedl pouze přepis jeho odvolacích námitek, přičemž
podle ustálené praxe Nejvyššího soudu se nepřihlíží k té části dovolání, v níž
obviněný odkazuje na námitky uplatněné v jeho odvolání. Dovolání, jak již bylo
uvedeno, lze podat jen z taxativně vymezených důvodů, čemuž musí odpovídat mimo
jiné i podřazení námitek pod konkrétní dovolací důvod, který je v dovolání
deklarován. Námitky obsažené v odvolání nelze bez dalšího akceptovat jako
námitky dovolací, neboť smysl a účel těchto opravných prostředků není totožný.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je určen k nápravě právních
vad rozhodnutí ve věci samé, jestliže spočívají v právním posouzení skutku či
jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoli z hlediska práva
procesního, a již vůbec ne k nápravě skutkových vad, pokud jsou namítány
výlučně nesprávná skutková zjištění, a to přesto, že právní posouzení
(kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková
zjištění. Nelze se tedy v rámci tohoto dovolacího důvodu úspěšně domáhat
přezkoumání skutkových zjištění učiněných nalézacím soudem, která náležitě
přezkoumal již odvolací soud. Dovolací soud je vázán skutkovým stavem, jak byl
zjištěn během trestního řízení a jak je vyjádřen zejména ve výroku odsuzujícího
rozsudku, přičemž zjišťuje, zda je právní posouzení skutku v souladu s tím, jak
je vyjádřeno jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu vzhledem ke
zjištěnému skutkovému stavu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 9.
2006, sp. zn. 8 Tdo 1052/2006).
Nalézací soud v odůvodnění svého rozsudku poznamenal, že jak obviněný N., tak i
obviněný B. od samého počátku jak v přípravném řízení, tak i před soudem, svoji
vinu popírali. Byli však jednoznačně usvědčeni výpovědí poškozené H., která jak
v přípravném řízení, tak i před soudem, vypovídala v podstatě shodně a oba
obviněné usvědčovala, přičemž popsala jednání obou obviněných tak, jak je
uvedeno ve výroku rozsudku soudu prvního stupně. Protože zde byl zásadní rozpor
mezi výpovědí poškozené H. a výpověďmi obviněných, byl na poškozenou H. vypracován znalecký posudek za účelem zjištění, zda tato má obecné sklony ke
lžím či konfabulacím. Znalkyně PhDr. Šestáková ve svém znaleckém posudku
uvedla, že je nutné vzít na vědomí, že v inkriminované době byla poškozená H. ve 20. týdnu svého třetího těhotenství, takže vlivem hormonální činnosti byla
více traumatem zasažena. Primární hodnocení bylo hlavně emotivní, až později po
traumatu si byla schopna v celém rozsahu uvědomit traumatickou situaci, které
byla vystavena. Vyšetření nepotvrdilo, že by poškozená měla sklon ke
zkreslování výpovědi a zveličování (agravaci) svého prožívání a následných
psychických potíží. Výpověď poškozené je věrohodná jako celek, znaky lži skóre
a úmyslné zkreslování situace nebyly zjištěny. Z lékařské zprávy bylo zjištěno,
že i v současné době je poškozená H. stále v péči psychiatrů. Je možné proto
podle soudu uzavřít, že výpověď poškozené H. je možno s přihlédnutím k dalším
důkazům použít jako výpověď věrohodnou. Oba obvinění popisovali celou situaci
zcela odlišně (srov. str. 3 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). V dané věci
vyvstala otázka, proč poškozená H. celou věc téhož dne oznamovala na OOP
Nýřany, když následně, pokud byla ještě dne 31. 7. 2010 vyslechnuta a byl s ní
sepisován protokol o trestním oznámení, nakonec výslovně uvedla: „nebylo mi
také z jejich strany nijak vyhrožováno fyzickou újmou, mně ani mé rodině“. Zde
zůstává otázka, proč by celou věc oznamovala, když se vlastně nic nestalo. Jediné vysvětlení, které soud shledal za adekvátní, vyplývá již ze zmiňovaných
závěrů znaleckého posudku (č. l. 181 bod ad 3). V posuzovaném případě poškozená
H. jednala s mužskou autoritou, navíc i s úřední osobou, byla velmi rozrušena
nejen z celé situace, ale i s ohledem na svůj zdravotní stav, a nelze skutečně
vyloučit, že odpovídala na dotazy tak, jak si myslela, že policisté chtějí, aby
vypovídala. Neosobní, úřední jednání muselo na její rozjitřenou psychiku
nepochybně působit. Před soudem byl vyslechnut jako svědek J. H. – policista z
OOP Nýřany, který sepisoval trestní oznámení s poškozenou H., a dále svědek P.–
vedoucí OOP Nýřany, který s poškozenou sepisoval úřední záznam o podaném
vysvětlení. Tento svědek uvedl, že při výpovědi na oddělení, když poškozenou H. vyslýchal, byla tato rozrušená, plakala, avšak použití násilí při podpisu
směnky popřela, nátlak byl podle ní spíše psychický (pozn. takovouto výpověď
učinil svědek J. H. – srov. č. l. 301 spisu).
Nalézací soud se rovněž zabýval
tím, zda bylo možné něco zaslechnout ze zadní místnosti restaurace, kde
poškozená jednala s oběma obviněnými, a to v návaznosti na výpovědi svědka N. a
svědkyně L. Pokud se týká možnosti zaslechnout cokoliv z místnosti při
otevřeném okně, jestliže svědek sedí na terase v zadní části restaurace, bylo
provedeno ohledání místa samého a soud zde uzavřel, že tuto možnost nelze
vyloučit. Pokud obhajoba poukazovala na to, že na terase hrálo rádio a že
restaurace se nachází přímo u silnice u hlavního tahu Plzeň – Domažlice, kde je
značný provoz, a tím i hluk, nelze zapomínat, že terasa je od silnice oddělena
právě budovou restaurace, a reproduktory vysílaly hudbu dovnitř, což svědci –
hosté v restauraci potvrdili. Že by svědkyně L. vypovídala tendenčně ve
prospěch poškozené H., nelze v žádném případě tvrdit ani na základě toho, že
jak obhájce uváděl, má být uváděna na Facebooku v Přátelích u poškozené H. I
pokud by tato informace byla pravdivá, nelze z toho dovozovat, že obě ženy jsou
v kontaktu přes Facebook a hlavně od kdy, nebo že se stýkají (srov. str. 5
odůvodnění rozsudku nalézacího soudu).
Odvolací soud v odůvodnění svého usnesení prakticky reaguje na všechny námitky,
které dovolatel opětovně použil, a to stejně jako již v odvolání, také v rámci
svého mimořádného opravného prostředku. Odvolací soud má za to, že okresní soud
nepochybil, když výrok o vině obviněných založil v zásadě na zcela shodných
procesních výpovědích V. H., v nichž neshledal žádné nesrovnalosti a rozpory
takové povahy, pro něž by bylo zapotřebí označit výpověď jmenované svědkyně za
nevěrohodnou. Námitkám obviněných, že se její procesní výpovědi zcela neshodují
s tím, co uvedla do protokolu o trestním oznámení dne 31. 7. 2010 a následně do
úředního záznamu o podání vysvětlení dne 4. 8. 2010, založených ve spise
Policie České republiky, OO Nýřany, č. j. KRPP-10262/TČ-2010-030715, lze
přisvědčit pouze v tom, že poškozená v nich nezmiňovala konkrétní výroky, jimiž
jí mělo být obviněnými vyhrožováno, které jsou citovány ve výroku napadeného
rozsudku (i v podané obžalobě a usnesení o zahájení trestního stíhání), avšak i
v nich popisovala okolnosti a důvod jednání s obviněným V. N. a D. B. zcela
shodně jako v procesních výpovědích a v následném trestním oznámení, které
podala dne 25. 8. 2010 po poradě s právníkem. Tyto, tzv. neprocesní výpovědi V. H., tedy výpovědi, z nichž v zásadě nelze vycházet v řízení před soudem, a to
ve spojení s jinými ve věci provedenými důkazy, okresní soud poškozené v rámci
její druhé výpovědi učiněné v hlavním líčení tzv. předestřel, respektive
zaměřil k nim její opakovanou výpověď v hlavním líčení (č. l. 303 spisu),
přičemž jmenovaná i pro odvolací soud přiléhavým způsobem vysvětlila, za jakých
okolností učinila výpověď do úředního záznamu dne 4. 8. 2010 – za přítomnosti
dcery staré rok a tři čtvrtě, kterou měla u výslechu s sebou, neboť ji ten den
neměla kam dát, takže si protokol, který podepsala, pak přečetla až doma a
zjistila, že podepsala „úplné nesmysly“, což ji právě vedlo k tomu, že následně
kontaktovala právníka. Výslech prakticky činila ve dvou dnech, neboť v den, kdy
výslech začal, museli policisté odjet k nějakému jinému případu (srov. str. 5
odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Výpověď poškozené je v souladu s tím, co
vypověděla svědkyně M. L. i s tím, co vypověděl jako svědek M. Š. Oba jmenovaní
svědci i svědek J. M. zmiňovali ve svých výpovědích nedobrý psychický stav, ve
kterém se poškozená V. H. po jednání s obviněnými nacházela včetně jejího
pláče, když po odchodu obviněných se také s tím, jak se k ní chovali, M. Š. svěřila. Rozpory mezi výpovědí M. Š. a výpovědí J. M. o tom, kolikrát si
rozměňovali peníze do hry, namítané obviněným D. B., odvolací soud nezjistil,
neboť M. Š. vypověděl, že si byl peníze rozměňovat vícekrát, a to čtyřikrát
nebo pětkrát (č. l. 264 spisu) a J. M. uvedl, že Š. si byl rozměnit
„párkrát“ (č. l. 289 spisu); navíc jde o skutečnost, která není pro posouzení
merita věci podstatná. Pokud pak jde o výpověď svědkyně M. L., je zapotřebí
poukázat na protokol sepsaný dne 27. 6. 2012 v obci Z. (č. l.
318 spisu) za
přítomnosti státního zástupce, obou obviněných a jejich obhájců, který je
označován okresním soudem v referátech jako protokol z ohledání místa samého
(č. l. 309 p. v. spisu), při němž bylo zjištěno, že hovor silnější intenzity
vedený v místnosti je na terasu slyšet, a to i za poměrně silného provozu na
hlavní silnici. Takovýto důkaz ve spojení s tím, že jmenovaná svědkyně je
obecně věrohodnou osobou, neboť nemá v opisu z evidence rejstříku trestů
fyzických osob žádný záznam o odsouzení (tento důkaz provedl odvolací soud ve
veřejném zasedání) svědčí o tom, že M. L. hovořila pravdu, pokud uváděla, že ze
vzdálenosti asi pěti metrů od otevřeného okna slyšela výroky pronášené jednak
dvěma mužskými a jednak ženským hlasem tak, jak o tom shodně vypovídala ve
výpovědích v přípravném řízení trestním i v hlavním líčení. Naproti tomu
okresní soud správně neuvěřil výpovědi svědka M. N. učiněné v hlavním líčení o
tom, že v otevřeném okně hrálo rádio, když nad rámec toho, co uvádí okresní
soud, je třeba dodat, že toto jeho tvrzení je v rozporu s výpovědí obviněného
D. B. z hlavního líčení, který k cílenému dotazu nejprve uvedl, že když byli v
kanceláři s poškozenou, tak tam žádná hudba nehrála a následně tvrdil, že v
místnosti bylo okno zavřené. Odvolací soud proto neakceptoval námitky
obviněných směřující proti věrohodnosti výpovědi jmenované svědkyně (srov. str. 6 – 7 odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Pokud odvolatel V. N. poukazoval
na to, že výpověď policisty R. P. svědčila o tom, že poškozená nebyla při
podání vysvětlení do úředního záznamu rozrušená, je třeba uvést, že jmenovaný
policista vyslýchal poškozenou dne 4. 8. 2010, tedy čtyři dny po činu. Z
výpovědi policisty J. H., který od poškozené přijímal prvotní trestní oznámení
dne 31. 7. 2010, však naopak plyne, že poškozená v tuto dobu byla uplakaná,
rozrušená a hovořila o psychickém nátlaku obviněných (č. l. 301 spisu). Obsahu
provedeného dokazování také neodpovídá tvrzení odvolatele V. N., že poškozená
uvedla, že M. Š. nezná, neboť ve výpovědi před procesním soudem vypověděla, že
jmenovaný i J. M. jsou kamarádi (č. l. 252 spisu). Také námitka odvolatelů, že
policie nezasáhla na místě činu, ačkoliv tam byla přivolána poškozenou,
respektive svědkem M. Š. krátce po činu, nemá ve vztahu k předmětnému jednání
opodstatnění, neboť policisté přijeli až poté, co jednání bylo ukončeno a
obvinění se na místě již nenacházeli. Pokud je zmiňována přítomnost policisty
M. K., který v rozhodný den navštívil soukromě, nikoliv služebně, předmětnou
restauraci v obci Z., v níž bydlí, je z jeho výpovědi zřejmé, že restauraci
opustil kolem patnácté hodiny, tedy nejméně tři hodiny předtím, než mělo k
předmětnému jednání dojít (srov. str. 7 odůvodnění usnesení odvolacího soudu).
K tomu Nejvyšší soud považuje za nutné uvést, že rozvedené závěry soudů nižších
stupňů jsou zcela v souladu s předloženým spisovým materiálem. Podle znaleckého
posudku PhDr. Blanky Šestákové poškozená V. H. v době spáchání trestného činu
netrpěla žádnou duševní chorobou ani poruchou. Svědkyně je schopna prožívanou
událost adekvátně reprodukovat, vyšetření potvrzuje její dobré zapamatování si
detailních prvků, a to jak v oblasti prostorové, časové, tak i personální. Znalkyně zdůraznila, že prožívaná událost se odehrála v jejím 20. týdnu
těhotenství, takže byla daleko emočně senzitivnější a více propadala strachu a
úzkosti. Vyšetření nepotvrdilo, že má svědkyně sklon ke zkreslování výpovědi a
zveličování svého prožívání a následných psychických potíží. Součástí vyšetření
byla podrobná explorace a projektivní interview. Tyto metody i další
projektivní psychologické techniky potvrdily, že svědecká výpověď je jako celek
věrohodná. Znaky lži skóre a úmyslné zkreslování situace nebyly zjištěny (srov. č. l. 180 – 181 spisu). Poškozená V. H. ve svých výpovědích u hlavního líčení
uvedla, že údajně trestní oznámení podával M. Š., ale potom to policisté
zaměnili, že to podávala ona. Svědkyně s policií prvně mluvila, když přijeli na
místo. Řekli policistům, k čemu došlo, a oni jim řekli, aby jeli sepsat
protokol na služebnu. Jiné úkony na místě policie nečinila. Na policii uvedla
to, co uvedla dnes (srov. č. l. 250 spisu). O tom, že jí bylo vyhrožováno a že
obviněný B. jí vyhrožoval, že dostane přes ústa, uvedla rovněž ve své výpovědi
dne 28. 6. 2011 (srov. č. l. 251 spisu). K opakovaným námitkám obviněného D. B. považuje za nutné Nejvyšší soud ještě dodat, že svědek R. P. u hlavního líčení
vypověděl, že dne 31. 7. 2010 učinila oznámení paní V. H. ve věci podpisu
jistého papíru ze strany neustanovených osob. Myslí si, že je kontaktoval pan
Š., který měl v restauraci vyhrát na automatech, je to zřejmě známý paní H.,
ale trestní oznámení potom už podávala paní H. Pokud se jedná o to, jak celá
věc skončila, tak ví, že jejich útvar tuto věc zakládal, neboť se podezření ze
spáchání trestného činu neprokázalo. Svědek si poté dne 4. 8. 2010 opětovně
předvolával paní H. a ptal se jí, proč směnku podepisovala, když vůči panu S. neměla žádný dluh, a ona uvedla, že to byla chyba, a dále proč to neodmítla a
nevzala si k tomu svědky, opět uvedla, že to byla její chyba. Na závěr pak
uvedla, že jí nikdo nevyhrožoval, aby směnku podepsala. Dále uvedla, že u
tohoto jednání byla sama. Svědek si výslech paní H. pamatoval, přišla s malým
dítětem a celou dobu brečela, že byla chyba, že to podepsala (srov. č. l. 279
spisu). Svědek J. H. u hlavního líčení popsal, že svědkyně na obvodním oddělení
Nýřany vysvětlila, že na ní byl činěn psychický nátlak, aby podepsala směnku,
jinak že na ní hodí nějaké manko, fyzický nátlak neuváděla. Slovní projevy, že
by se jí něco mohlo stát, tam nebyly, měla podepsat směnku, jinak na ní hodí
nějaké manko, že podváděla majitele automatů. Vysloveně vyhrožování, že když
nepodepíše, tak se jí něco stane, neuváděla. Ve Z. byla rozrušená, uplakaná.
Ve
věci nezahajovali úkony v trestním řízení, byly tam rozpory ve výpovědi. Uváděla, že na ni nebyl činěn nátlak, byla rozrušená (srov. č. l. 300 – 302
spisu). Svědek R. P. v rámci opakovaného výslechu uvedl, že sama paní H. řekla,
že jí fyzicky vyhrožováno nebylo. Paní H. v podstatě psychický nátlak neuvedla
(srov. č. l. 303 spisu). V návaznosti na výslech těchto svědků byla opětovně
slyšena poškozená V. H., která uvedla, že by ji tam mlátili, to ne, ale
vyhrožovali jí psychicky a donutili jí, aby to podepsala. Říkali, že jestli to
nepodepíše, nemusí se dostat domů a vidět svoje děti. Svědkyně uvedla to, co
bylo, co se stalo. Že by jí vyloženě něco dělali, tam nebylo, ale vyhrožovali
jí (srov. č. l. 303 spisu). Na výslechu byla v šoku, řekla to mezi čtyřma
očima, když četla výpověď, tak tomu nerozuměla. Přišla na polici se svou rok a
tři čtvrtě starou dcerou, kterou neměla kam dát, druhý policista, ne pan H., jí
vedl do nějaké místnosti kličkami, de facto měl připravené nějaké otázky,
svědkyně mu něco odpovídala a on si tam stejně psal něco podle svého. Podepsala
protokol, už tam nechtěla být se svou dcerou, byla rozrušená, neměla náladu to
číst. Až doma přišla na to, že podepsala úplné nesmysly (srov. č. l. 304
spisu). Tato výpověď svědkyně V. H. odpovídá zjištěním znalkyně PhDr. Blanky
Šestákové. Navíc z citovaných výpovědí svědků R. P. a J. H. vyplývá, že v
jejich výpovědích jsou rozpory, zda svědkyně uváděla psychický nátlak či nikoli
a jaké povahy měl být tento nátlak (svědek R. P. opakovaně uváděl, že žádný
nátlak neuváděla, kdy pouze zmínila, že to byla její chyba, zatímco svědek J. H. popsal, že svědkyně na obvodním oddělení Nýřany vysvětlila, že na ní byl
činěn psychický nátlak, aby podepsala směnku, jinak že na ní hodí nějaké manko,
byť fyzický nátlak neuváděla; rozporné jsou i údaje, kdo vlastně podal trestní
oznámení, na což důvodně poukazuje i poškozená), což značně oslabuje
věrohodnost jejich výpovědí, jichž se dovolává obviněný D. B. Navíc oba svědci
potvrdili, že při předmětných výpovědích byla poškozená rozrušená a uplakaná. K
tomu je třeba připomenout, že i podle opakované výpovědi poškozené svědkyně V. H. měl popsaný nátlak psychickou povahu, když uvedla, že „by ji tam mlátili, to
ne, ale vyhrožovali ji psychicky a donutili jí, aby to podepsala“. Jejím
psychickým stavem, který je náležitě popsán ve znaleckém posudku z oboru
zdravotnictví, odvětví psychiatrie (klinická psychologie), který byl zpracován
znalkyní PhDr. Blankou Šestákovou, je dobře vysvětlitelná i její výpověď, pokud
uvedla, že na výslechu byla v šoku, řekla to mezi čtyřma očima, když četla
výpověď, tak tomu nerozuměla. Přišla na polici se svou rok a tři čtvrtě starou
dcerou, kterou neměla kam dát, druhý policista, ne pan H., jí vedl do nějaké
místnosti kličkami, de facto měl připravené nějaké otázky, svědkyně mu něco
odpovídala a on si tam stejně psal něco podle svého. Podepsala protokol, už tam
nechtěla být se svou dcerou, byla rozrušená, neměla náladu to číst. Až doma
přišla na to, že podepsala úplné nesmysly (srov. č. l. 304 spisu).
Na základě hodnocení provedených důkazů nalézacím soudem, které k odvolání obou
obviněných přezkoumal odvolací soud a s přihlédnutím k uvedeným poznatkům ze
spisového materiálu a hodnocení, které shora provedl Nejvyšší soud, je třeba
již jen uzavřít, že napadené usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 5.
2013, sp. zn. 7 To 72/2013, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu Plzeň-sever
ze dne 26. 11. 2012, sp. zn. 2 T 74/2011, nevykazuje takové vady, pro které by
jej bylo nutno z některého důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm.
g) tr. ř. zrušit. Soud prvního stupně jako soud nalézací objasnil a posoudil
všechny skutečnosti rozhodné z hlediska skutkového zjištění i právního
posouzení, jež posléze náležitě přezkoumal i soud druhého stupně, jako soud
odvolací, který po řádném a důkladném přezkoumání odvolání obviněných tato
postupem podle ustanovení § 256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl, přičemž se
současně bez pochybností a logicky vypořádal se všemi relevantními námitkami
obviněných, zejména potom s námitkami obviněného D. B., uplatněnými v rámci
odvolacího řízení, a své rozhodnutí i dostatečně odůvodnil.
Ze všech shora uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání
obviněného D. B. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť celé
dovolání se týká nesprávných skutkových zjištění, provedených důkazů a
hodnocení provedených důkazů ze strany soudů. Extrémní nesoulad skutkových
zjištění s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí Nejvyšší soud se
shora uvedených důvodů neshledal. Proto jen při formálním uplatnění dovolacích
důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. bylo dovolání obviněným ve
skutečnosti podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení § 265b tr. ř.
Toto rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1
písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. prosince 2013
Předseda senátu:
Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph. D.