U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 10. 2014 o dovolání
obviněného V. H., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 3. 2014,
sp. zn. 50 To 401/2013, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené
u Okresního soudu Plzeň-jih pod sp. zn. 1 T 106/2012, t a k t o :
Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se z r u š u j í rozsudek Krajského soudu v
Plzni ze dne 24. 3. 2014, sp. zn. 50 To 401/2013, a rozsudek Okresního soudu
Plzeň-jih ze dne 16. 9. 2013, sp. zn. 1 T 106/2012.
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená
rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. s e Okresnímu soudu Plzeň-jih p ř i k a z u j e
, aby věc obviněného V. H. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 16. 9. 2013, sp. zn. 1 T 106/2012,
byl obviněný V. H. uznán vinným přečinem ublížení na zdraví z omluvitelné
pohnutky podle § 146a odst. 1, 2 trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., ve
znění pozdějších předpisů, dále jen „tr. zákoník“) a přečinem výtržnictví podle
§ 358 odst. 1 tr. zákoníku. Za tyto přečiny byl odsouzen podle § 146a odst. 2
tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí
svobody v trvání šesti (6) měsíců. Podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr.
zákoníku mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v
trvání osmnácti (18) měsíců. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému
uložena povinnost zaplatit Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, IČ
41197518, se sídlem Praha 3, Orlická 4/2020, na náhradě škody částku 19 731,69
Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,05 % od 8. 2. 2013 do 30. 6. 2013 a od 1. 7.
2013 v každém kalendářním pololetí ve výši repo sazby stanovené ČNB a platné
pro první den příslušného kalendářního pololetí, zvýšené o 7 % bodů až do
zaplacení, přičemž se zbytkem nároku na náhradu škody byla poškozená podle §
229 odst. 2 tr. ř. odkázána na občanskoprávní řízení. Podle § 228 odst. 1 tr.
ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozenému J. V., na náhradě
škody částku 206 387,05 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7 % od 8. 2. 2013 do
zaplacení, vše do tří dnů od právní moci rozsudku, přičemž se zbytkem nároku na
náhradu škody byl poškozený podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázán na
občanskoprávní řízení.
Krajský soud v Plzni, který projednal ve veřejném zasedání odvolání obviněného
V. H., státního zástupce Okresního státního zastupitelství Plzeň-jih a
poškozeného J. V., jako soud odvolací, rozhodl rozsudkem ze dne 24. 3. 2014,
sp. zn. 50 To 401/2013, k odvolání obviněného V. H. a státního zástupce
Okresního státního zastupitelství Plzeň-jih tak, že podle § 258 odst. 1 písm.
b), d) tr. ř. zrušil rozsudek Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 16. 9. 2013, č.
j. 1 T 106/2012-542, a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že
obviněného V. H. uznal vinným pokusem přečinu ublížení na zdraví podle § 21
odst. 1 k § 146 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1
tr. zákoníku, kterých se měl dopustit tím, že dne 29. 1. 2012 v době od 00:01
hod. do 00:08 hod. v P., okr. P.-j. za přítomnosti M. K., Z. H., T. P. a A. Ž.
v prostoru křižovatky ulic R., N., V H. a třída 1. m. poté, co poškozený J. V.,
který byl v té době ve stavu podnapilosti, neboť ještě v 01:30 hodin bylo
zjištěno laboratorním vyšetřením, že měl 1,1 g/kg alkoholu v krvi, bezdůvodně
fyzicky napadl svědka M. K. tak, že jej udeřil pěstí do obličeje, se obviněný
postavil mezi poškozeného J. V. a svědka M. K., následně poškozený J. V.
obviněného napadl nejméně jedenkrát pěstí do horní části těla, obviněný jeho
útok vykryl a opakovaně jej udeřil rukou sevřenou v pěst do pravé strany
obličeje a poté, co jmenovaný v důsledku úderů do obličeje upadl na chodník,
opakovaně ho v době, kdy ležel na zemi na levém boku, kopal nohou do horní
části těla a hlavy.
Za tyto přečiny byl obviněný V. H. odsouzen podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku za
použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 8
(osmi) měsíců. Podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon
tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 (osmnácti) měsíců.
Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byli poškození Všeobecná zdravotní pojišťovna České
republiky, IČ 41197518, se sídlem Praha 3, Orlická 4/2020, a J. V., odkázáni s
uplatněnými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Odvolání poškozeného J. V. proti rozsudku nalézacího soudu bylo podle § 256
tr. ř. zamítnuto.
Proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 3. 2014, sp. zn. 50
To 401/2013, podal obviněný V. H. prostřednictvím svého obhájce JUDr. Františka
Korandy dovolání z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., které
zaměřil proti výroku soudu o vině a rovněž i proti výroku o trestu; nikoliv
však proti rozhodnutí o odkazu poškozených na řízení občanskoprávní. Dovolatel
zejména poukázal na posudek soudní znalkyně Mgr. Vařenkové, která hodnotila
psychický, emoční stav obviněného v okamžiku konfliktu. Dovolatel má za to, že
závěry tohoto znaleckého posudku nebyly ze strany odvolacího soudu dostatečně
vyhodnoceny ve všech souvislostech, týkajících se situace na místě činu z
pohledu momentu nutné obrany. Má za to, že za daného stavu překvapivého a
zákeřného útoku ze strany poškozeného na osoby, které stály u zábradlí
parkoviště, došlo na jeho straně k situaci, kterou psychologie nazývá
„neočekávanou úzkostí“, kdy osoba, jež se brání razantnímu útoku, nemůže sama o
sobě zcela přesně posoudit stupeň síly vlastního konání v sebeobraně, tedy
jedná v sebeobraně rozumně nezbytně – nelze proto souhlasit se závěrem
odvolacího soudu, který tvrdí, že obviněný musel být nejméně srozuměn, že
takovým jednáním může zranění poškozenému způsobit. Dovolatel má k dispozici
znalecký posudek JUDr. Zdeňka Náchodského, znalce z oboru kriminalistika,
odvětví se zvláštní specializací sebeobrana, služební zákroky, vedení boje
zblízka, ve kterém znalec s více jak 30ti letou zkušeností v bojových situacích
odmítá charakterizovat zranění poškozeného jako následky kopů obviněného do
ležícího těla poškozeného a uvádí, že k zraněním na těle poškozeného došlo ve
vzájemné postojové poloze při střídání úderů. Z tohoto pohledu pak neobstojí
tvrzení odvolacího soudu o tom, že nutná obrana v prvopočátku vzniku konfliktu
přešla po pádu poškozeného v exces z nutné obrany. Dovolatel navíc připomněl,
že na místě se vyskytnuvší (někteří) svědci uvádí, že žádné kopy ze strany
obviněného neviděli. Právní teorie uvádí, že koncový moment nutné obrany je
tam, kde pomíjí nebezpečí pro napadené zájmy a nehrozí nebezpečí dalších škod.
V posuzovaném případě je podle názoru dovolatele velmi obtížné posoudit, kdy
nebezpečí pro napadené zájmy pominulo, když šlo o neočekávaný útok ze strany
poškozeného V., který ve fyzickém kontaktu upadl na zem, což ovšem nemuselo – a
velmi často neznamená – že útočník je vyřazen z boje, útočník může útočit i v
ležící poloze např. kopy, pokouší se vstát apod. Tyto momenty poměrně výstižně
posuzuje vyjádření psycholožky Mgr. Vařenkové.
Dovolatel dále namítal nesprávný právní závěr soudu i v otázce právní
kvalifikace výtržnictví, když soud uvádí, že obviněný do osoby ležící kopal –
na místě bylo přítomno několik osob – 4 osoby svědci o kopání nemluví, tři
osoby (V., K., S. – zjevně křivě vypovídající) o kopání mluví, přičemž konflikt
vyvolal opilý V. úderem do obličeje svědka K., což je možno rovněž podřadit pod
skutkovou podstatu výtržnictví – což se v rozhodnutí odvolacího soudu nestalo.
Dovolatel tedy uzavřel, že se obrací na Nejvyšší soud s žádostí o přezkoumání
právních závěrů odvolacího soudu ohledně podmínek nutné obrany s tím, že má za
to, že ve znaleckém posudku Mgr. Vařenkové je dostatečně argumentů pro
akceptaci otázky nutné obrany po celou dobu průběhu konfliktu.
Závěrem svého mimořádného opravného prostředku pak dovolatel navrhl, aby
Nejvyšší soud postupem podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského
soudu v Plzni ze dne 24. 3. 2014, sp. zn. 50 To 401/2013, a podle § 265m odst.
l tr. ř. z důvodů § 226 písm. b) tr. ř. sám rozhodl, že se obviněný V. H.
obžaloby zprošťuje, neboť skutek, který se stal, není trestným činem, když
obviněný jednal za podmínek nutné obrany.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, jemuž bylo dovolání
obviněného V. H. doručeno ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř., se k němu vyjádřil s
tím, že je zcela namístě vycházet ze skutkových závěrů, popsaných ve výroku o
vině rozsudku Krajského soudu v Plzni, resp. dále rozvedených v odůvodnění
tohoto rozhodnutí. Z nich je potom zřejmé, že zmíněný soud pečlivě hodnotil
všechny důkazy a dovodil tak objektivní podklad pro vyslovení právní
kvalifikace. Pokud jde o její správnost, je třeba uvést, že odvolací soud velmi
podrobně popsal průběh celého konfliktu mezi obviněným a poškozeným J. V. a
dovodil, že v první jeho fázi poškozený napadl M. K. a poté obviněného údery
pěstí, přičemž obviněný rovněž udeřil poškozeného pěstí. Současně ovšem dále
konstatoval, že poté poškozený padl na zem a nijak již neútočil. Přesto
obviněný do něj opakovaně kopal, a to do horní části těla a do hlavy. Podle §
29 odst. 1, 2 tr. zákoníku čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo
hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, není trestným
činem. Nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu
útoku. Z popsaných skutečností je tak zřejmé, že v první fázi útoku obviněný
jednal zcela ve smyslu § 29 odst. 1, 2 tr. zákoníku, neboť se přiměřeně způsobu
trvajícího útoku poškozeného bránil (v podstatě stejnou technikou a s obdobnou
intenzitou). Následně ovšem poškozený padl na zem a již neútočil, ani z ničeho
přímá hrozba takového jednání nevyplývala. Nebylo sice možné vyloučit, že
poškozený někdy následně vstane a případně i znovu zaútočí, což by však byl
nutně časově delší proces, který nijak podmínku přímé hrozby nenaplňuje.
Současně není možné ani přehlédnout, že již možná pádem na zem u poškozeného
došlo ke zraněním v podobě zlomenin žeber a pažní kosti a nalomení vřetenní
kosti, k otřesu mozku a výronů a oděrkám, a tedy spíše k vyloučení jakéhokoli
pokračování v útoku. To potom značí, že bez ohledu na své duševní rozpoložení
obviněný nemohl mít žádný důvod domnívat se, že může kopat ležícího
poškozeného, který se nijak zásadně nebránil a již vůbec neútočil ani se k tomu
přímo nechystal, do horní části těla a do hlavy s tím, že se jedná o zákonem
akceptovatelný postup. Jinak řečeno, Krajský soud v Plzni nepochybil, pokud
dovodil, že v daném rozsahu, tzn. v druhé fázi celého děje, se jednalo ze
strany obviněného o útok proti zdraví poškozeného, bezprostředně směřující ke
způsobení ublížení na zdraví, když k tomuto následku nedošlo. Tomu současně
plně odpovídá právní kvalifikace ve smyslu § 21 odst. 1, § 146 odst. 1 tr.
zákoníku, a rovněž i ve smyslu § 358 odst. 1 tr. zákoníku (když k této
kvalifikaci obviněný předložil toliko nerelevantní námitky), neboť podstatou
druhé fáze předmětného konfliktu bylo, jak již bylo řečeno, napadení
poškozeného obviněným.
Hmotně právní závěry Krajského soudu v Plzni proto státní zástupce shledal
správnými a bez vad a v návaznosti na to navrhl, aby podaný mimořádný opravný
prostředek byl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnut jako zjevně
neopodstatněný. Současně souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí
za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ
odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasil podle § 265r odst. 1
písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není
dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 tr. ř., a na
základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu § 265a odst. 1, 2 písm.
a) tr. ř. je přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b),
odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje náležitosti
dovolání. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v § 265b
tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným V. H. vznesené námitky
naplňují jím tvrzený dovolací důvod, a shledal, že dovolací důvody podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. byly uplatněny v souladu se zákonem vymezenými
podmínkami. Následně se Nejvyšší soud zabýval důvodem odmítnutí dovolání podle
§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy zda nejde o dovolání zjevně
neopodstatněné, přičemž ani tento důvod pro odmítnutí dovolání neshledal.
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud neshledal ani jiné důvody pro odmítnutí
dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal podle § 265i odst.
3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků napadeného rozhodnutí, proti nimž
bylo toto dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i
řízení napadeným částem rozhodnutí předcházející. K vadám výroků, které nebyly
dovoláním napadeny, Nejvyšší soud přihlížel, jen pokud by mohly mít vliv na
správnost výroků, proti nimž bylo podáno dovolání.
Obviněný V. H. především uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř., v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je
naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného
dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku,
tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v
souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně
právního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto
ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že
právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy
navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o
vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání
podaného z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový
stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy
byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s
příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud je zásadně povinen
vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo
pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje
hmotně právní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených
rozhodnutích nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování
dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení
provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o
dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem
určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav
věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního
stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem
určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §
2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný
prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými
zákonem (srov. § 147 až § 150 a § 254 až § 263 tr. ř., a taktéž přiměřeně např. usnesení Ústavního soudu ve věcech pod sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02,
III. ÚS 282/03 a II. ÚS 651/02, dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). V té souvislosti je třeba zmínit, že je právem
i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., přičemž tento postup ve smyslu § 254 tr. ř. přezkoumává odvolací
soud. Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do takového hodnocení
přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním
nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález
Ústavního soudu ze dne 17. května 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, uveřejněný pod
č. 69 ve sv. 18 Sb. nál. a usn. ÚS ČR nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34 ve sv. 3 Sb. nál. a
usn. ÚS ČR; dále srov. rozhodnutí pod sp. zn. III. ÚS 166/95 nebo III. ÚS
376/03). Zásah do skutkových zjištění je dále v rámci řízení o dovolání
přípustný jen tehdy, učinil-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého
dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo
849/2006). K extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými
skutkovými zjištěními srov. také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09, nebo rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III.
ÚS 359/05. Právě z těchto hledisek se Nejvyšší soud zabýval některými
skutkovými otázkami a hodnocením důkazů jak ze strany nalézacího, tak i
odvolacího soudu ve vztahu k právnímu posouzení jednání obviněného V. H., a to
zejména z hlediska posouzení, zda jeho jednání naplňuje znaky nutné obrany, jak
namítl v dovolání, či zda se jedná o exces z nutné obrany, jak jeho jednání v
druhé fázi posoudily oba soudy nižších stupňů.
Právně relevantní námitka obviněného V. H. spočívala zejména ve zpochybnění
právní kvalifikace jednání obviněného jako pokusu přečinu ublížení na zdraví
podle § 21 odst. 1 k § 146 odst. 1 tr. zákoníku a přečinu výtržnictví podle §
358 odst. 1 tr. zákoníku, neboť jeho jednání podle jeho názoru naplňuje znaky
nutné obrany ve smyslu § 29 tr. zákoníku a není tedy trestným činem.
Přečin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku spáchá ten, kdo
jinému úmyslně ublíží na zdraví. Objektem trestného činu je lidské zdraví, tj.
normální funkce lidského těla včetně řádné funkce všech orgánů, které jsou
potřebné k náležité činnosti. Z hlediska subjektivní stránky se vyžaduje úmysl
ve smyslu § 15 odst. 1 písm. a) nebo b) tr. zákoníku směřující k způsobení
ublížení na zdraví (§ 122 odst. 1 tr. zákoníku). Pro posouzení, zda obviněný
jednal či nejednal za splnění podmínek nutné obrany je důležité ustanovení § 29
tr. zák., podle kterého čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící
nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, není trestným činem.
Nejde však o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu
útoku. Útok je jednání člověka, a to zpravidla konání, které je úmyslné,
protiprávní (nedovolené) a nebezpečné určitou měrou pro společnost (nikoli
zcela nepatrnou). Zpravidla má útok znaky trestného činu, ale nemusí tomu tak
nutně být, neboť útokem jsou i činy, které vůbec znaky trestných činů nemají
(např. slabší útoky proti fyzické integritě člověka, které nemají za následek
ublížení na zdraví). Útok musí bezprostředně hrozit nebo trvat. Obrana směřuje
proti útočníkovi, přičemž jej zpravidla postihuje na jeho tělesné integritě
(např. na životě nebo na zdraví). Obrana nesmí být zcela zjevně nepřiměřená
způsobu útoku. Přiměřenost obrany se posuzuje především z hlediska intenzity
obou akcí, což vyjadřuje pojem způsobu útoku. Z povahy věci vyplývá, že obrana
musí být tak intenzivní, aby útok jistě a bez rizika pro napadeného odvrátila,
tj. musí být silnější než útok, avšak nesmí být zcela zjevně přehnaná. U nutné
obrany se tedy nevyžaduje přiměřenost obrany ve smyslu naprosté proporcionality
(srov. č. II/1965 Sb. rozh. tr.). Použité prostředky útočníkem a obráncem je
třeba posuzovat v rámci způsobu útoku, přičemž mají význam jen potud, že
obránce z nich může usuzovat na intenzitu útoku a velikost hrozící škody. Tyto
nemusí být ani přibližně stejné účinnosti. Přiměřenost obrany je třeba posoudit
se zřetelem na všechny okolnosti případu; na vybočení z mezí nutné obrany nelze
usoudit jen z toho, že napadený se bránil proti neozbrojenému útočníku fyzicky
silnějšímu či stejných fyzických předpokladů násilím větší intenzity (srov.
přiměřeně č. 49/1970 Sb. rozh. tr.).
Jak Nejvyšší soud zjistil, otázkou naplnění znaků nutné obrany se zabýval již
nalézací soud, který v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že obviněný svým
jednáním po subjektivní i objektivní stránce naplnil všechny znaky skutkové
podstaty přečinu ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle § 146a odst.
1, 2 tr. zákoníku, neboť nejprve poškozený J. V. bezdůvodně fyzicky napadl
svědka M. K. tak, že jej udeřil pěstí do obličeje, na což reagoval obviněný
tím, že se postavil mezi poškozeného J. V. a svědka M. K., kdy následně
poškozený J. V. obviněného napadl nejméně jedenkrát pěstí do horní části těla,
kdy obviněný jeho útok vykryl a poté, co získal nad poškozeným fyzickou
převahu, přistoupil k aktivnímu napadání poškozeného a svým jednáním mu
způsobil zranění popsané ve výrokové části rozsudku, které je nutno posoudit
jako těžkou újmu na zdraví ve smyslu ustanovení § 122 odst. 2 písm. i) tr.
zákoníku, kdy u poškozeného se jedná o delší dobu trvající poruchu zdraví, za
kterou judikatura považuje dobu nejméně cca 6 týdnů, po kterou je poškozený
vážným způsobem omezen v obvyklém způsobu života, když v daném případě takové
omezení trvalo, přičemž měl výrazně omezenou hybnost levého ramene a pravého
zápěstí. Obviněný tak způsobil poškozenému těžkou újmu na zdraví, ale tohoto
činu se dopustil v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného,
který bezdůvodně napadl svědka K. a následně i samotného obviněného. Není
pochyb o tom, že se v daném případě jednalo u obviněného o jednání úmyslné, a
to minimálně o nepřímý úmysl, neboť obviněný musel vědět, že svým jednáním,
tedy způsobem, jakým pokračoval ve fyzickém napadání poté, co získal převahu,
mu může způsobit ublížení na zdraví a pro případ, že je způsobí, s tím byl
srozuměn, kdy svým činem způsobil těžkou újmu na zdraví. Jednání obviněného je
též kvalifikováno jako přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku,
neboť z provedených důkazů v hlavním líčení vyplývá, že se v prostoru
křižovatky ulic R., N., V H. a třída 1. m. v P., tj. na místě veřejnosti
přístupném, dopustil výtržnosti tím, že poté, co získal nad poškozeným V.
fyzickou převahu, přistoupil k aktivnímu napadání poškozeného shora popsaným
způsobem, kdy jednání obviněného po formální stránce jednoznačně naplňuje
zákonné znaky uvedené skutkové podstaty (srov. str. 11 – 12 odůvodnění rozsudku
nalézacího soudu). Skutková podstata trestného činu ublížení na zdraví z
omluvitelné pohnutky podle § 146a tr. zákoníku je privilegovanou skutkovou
podstatou k trestným činům těžkého ublížení na zdraví podle § 145 tr. zákoníku
a ublížení na zdraví podle § 146 tr. zákoníku, přičemž touto privilegovanou
skutkovou podstatou jsou odlišeny případy typově společensky méně škodlivé od
trestných činů podle § 145 a § 146 tr. zákoníku. V projednávané trestní věci
podle nalézacího soudu nebylo jednoznačně prokázáno, že úmysl (byť nepřímý)
obviněného směřoval ke způsobení těžké újmy na zdraví (srov. str. 14 odůvodnění
rozsudku nalézacího soudu).
Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že nalézací soud pochybil
při vyhodnocení institutu nutné obrany. Nalézací soud důvodně uzavřel, že
fyzickému kontaktu obviněného s poškozeným předcházelo to, že poškozený napadl
M. K., a poté co se obviněný mezi poškozeného a M. K. postavil, napadl nejméně
jedním úderem pěstí do horní části těla také obviněného. Ten útok vykryl a
následně poškozeného opakovaně udeřil rukou sevřenou v pěst, v důsledku čehož
poškozený upadl. Důvodem, pro který se obviněný dostal do fyzického kontaktu s
poškozeným, byla snaha zabránit napadení M. K. a následně i svému vlastnímu. V
době, kdy J. V. stál, se obviněný důvodně mohl cítit ohrožen a v důsledku toho
se snažil odradit J. V. od dalšího útoku aktivní obranou spočívající v již
zmiňovaných úderech rukou sevřenou v pěst. Zvolil tak v podstatě stejný způsob
fyzického kontaktu, jaký zvolil poškozený vůči jeho osobě a vůči M. K. Rozhodně
se tedy nejedná o obranu zcela zjevně nepřiměřenou způsobu útoku. Obviněný
nepochybně byl osobou, která měla právo do situace zasáhnout, neboť k nutné
obraně je oprávněn kdokoli, tedy i ten, kdo nebyl bezprostředně sám útokem
ohrožen (v prvotní fázi obviněný bránil svědka K.). Jednou z podmínek
stanovených v trestním zákoníku pro posouzení jednání jako nutné obrany je to,
že útok na zájem chráněný trestním zákonem hrozí nebo trvá. Právě při hodnocení
této podmínky měl být okresní soud důslednější a vážit velmi bedlivě, v jakém
momentu došlo k tomu, že nutná obrana přešla v jednání, které nelze označit
jinak, než jako extenzivní exces z nutné obrany. Zlomovým momentem byl okamžik,
kdy poškozený J. V. upadl, zatímco obviněný H. i nadále stál. Předchozí jednání
obviněného bylo zcela v mezích nutné obrany – nejprve bránil svědka K. a
následně sebe sama způsobem, který rozhodně nebyl zcela zjevně nepřiměřený
způsobu útoku. Trestněprávní důsledky lze s jednáním obviněného spojovat až od
okamžiku, kdy poškozený V. upadl na zem. V tuto chvíli musel být obviněný
srozuměn s tím, že kopáním do ležící osoby jedná proti osobě, od které žádný
útok nehrozí. Přestože trestněprávní důsledky lze spojovat s jednáním, které je
popsáno až v samotném závěru skutkové věty, bylo třeba do skutkové věty uvést i
okolnosti, které tomuto jednání bezprostředně předcházely. Důvodem jejich
uvedení ve skutkové větě je právě to, aby bylo zjevné, že předcházelo jednání v
nutné obraně a kopání do ležícího poškozeného je vybočením z mezí nutné obrany
(srov. str. 8 – 9 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Z lékařských zpráv a
znaleckých posudků jednoznačně vyplývá, že poškozený utrpěl ta zranění, která
jsou uvedena ve výroku napadeného rozhodnutí. Znalecké posudky se pak zabývaly
i mechanismem jejich vzniku.
Okresní soud důvodně dovodil, že nejzávažnější
zranění, která byla u poškozeného zjištěna, tedy zlomenina levé pažní kosti v
ramenním kloubu a nalomení pravé vřetenní kosti v oblasti kloubu zápěstí,
vznikla „nejméně v důsledku pádu.“ Touto formulací chtěl okresní soud zřejmě
vyjádřit, že ohledně mechanismu vzniku těchto zranění, tedy ohledně otázky, zda
vznikla mechanismem přímým (útokem obviněného) nebo nepřímým (pádem), vznikají
pochybnosti, které vyřešil ve prospěch obviněného. Odvolací soud již v
předchozím kasačním rozhodnutí naznačil, že proti tomuto závěru okresního soudu
nemá žádné výhrady. Na tomto stanovisku nadále setrvává. Má za to, že skutečně
existují pochybnosti o mechanismu vzniku těchto zranění. Za této situace bylo
na místě aplikovat zásadu v pochybnostech ve prospěch obviněného a vycházet z
toho, že obě zlomeniny vznikly mechanismem nepřímým, tedy pádem. Obdobná úvaha
platí ve vztahu ke všem dále uvedeným zraněním ve skutkové větě (srov. str. 9
odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Jednání obviněného spočívalo v kopání do
ležícího poškozeného. Odvolací soud nepovažuje za důkazně bez důvodných
pochybností prokázaný vznik jakéhokoli zranění v souvislosti s tímto jednáním
obviněného. Na druhou stranu je zřejmé, že kopáním do ležící osoby kopy
směřovanými na hlavu a trup, lze způsobit minimálně lehké zranění, což ostatně
vyplývá ze všech znaleckých posudků. Obviněný přitom musel být nejméně
srozuměn, že takovým jednáním může zranění poškozenému způsobit. Podle názoru
odvolacího soudu je proto namístě právně kvalifikovat jednání obviněného jako
ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu (srov. str. 10 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Nejsou splněny podmínky pro
uplatnění privilegované skutkové podstaty ublížení na zdraví z omluvitelné
pohnutky podle § 146a odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku. Nebyl naplněn znak uvedené
skutkové podstaty spočívající v úmyslném způsobení těžké újmy na zdraví „v
důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného“. Jednání poškozeného
V. předcházející jednání obviněného H. nelze považovat za natolik intenzivní,
aby se stalo omluvitelnou pohnutkou jednání pachatele a důvodem pro použití
privilegované skutkové podstaty § 146a tr. zákoníku. Nebyl naplněn ani další z
alternativních znaků zmiňované privilegované skutkové podstaty spočívající v
„silném rozrušení ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí
mysli“. Naplnění tohoto znaku nevyplynulo ze závěrů znaleckého posudku Mgr. Vařenkové, která o obviněném hovoří jako o stabilním člověku, který není
neurotický, impulzivní, nereaguje rychle na vzniklé situace a je schopen si
svoji reakci nejdříve rozvážit. Odvolací soud se ztotožnil s názorem nalézacího
soudu, že jednání obviněného naplňuje skutkovou podstatu přečinu výtržnictví
podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku. Fázi, kdy obviněný již nejednal v nutné
obraně, lze označit za útok vůči poškozenému a jako takový je třeba jej vnímat
i z hlediska naplnění znaků uvedené skutkové podstaty.
Nelze přitom přehlédnout
způsob spáchání – kopání do ležícího člověka a intenzitu – jednalo se o
opakované kopy. Vše se odehrálo veřejně a na místě veřejnosti přístupném. Uplatnění i této právní kvalifikace je tak důvodné (srov. str. 10 – 11
odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
Nejvyšší soud přezkoumal k dovolání obviněného V. H. obě uvedená rozhodnutí
soudů nižších stupňů, tak i předložený spisový materiál, a dospěl k
následujícím zjištěním. Především je třeba konstatovat, že důkazní situace i
celkové hodnocení posuzovaného případu v této věci, kde vstupuje do posuzování,
zda a v jakém rozsahu šlo o nutnou obranu a zda se jedná v určité fázi jednání
obviněného o exces intenzivní z nutné obrany, včetně případného právního
posouzení takového excesu, jsou v tomto konkrétním případě mimořádně obtížné,
neboť je zde třeba hodnotit mnoho různých faktorů a posuzovat jejich význam pro
konečné právní posouzení. Nejvyšší soud považuje za nutné dále zdůraznit, že
nezpochybňuje správnost závěrů obou soudů, pokud jde o počátek konfliktu –
útoku poškozeného J. V. nejprve proti M. K. a posléze i proti obviněnému V. H.
až do fáze, kdy poškozený po úderech obviněného upadl na zem, a ani s tím
související závěry odvolacího soudu týkající se zranění, a to vzniku zlomeniny
krčku levé pažní kosti s posunem úlomků, zlomeniny dolní části pravé kosti
vřetenní, zlomeniny 7. – 9. žebra vlevo v zadní čáře lopatkové, otřesu mozku,
pohmoždění krku, drobné rány zevního zvukovodu a boltce pravého ucha, krevního
výronu v levé čelní krajině a na temeni, vícečetných oděrek a povrchní rány v
kůži hlavy, při použití pravidla in dubio pro reo (v pochybnostech ve prospěch
obviněného) v důsledku pádu poškozeného na zem. Blíže je třeba se však zabývat
ve smyslu ustálené judikatury Nejvyššího soudu další fází jednání obviněného V.
H., kterou oba soudy nižších stupňů posoudily jako exces z nutné obrany, který
podle právního názoru nalézacího soudu naplňoval znaky přečinu ublížení na
zdraví z omluvitelné pohnutky podle § 146a odst. 1, 2 tr. zákoníku a přečinu
výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, a podle závěrů odvolacího soudu
znaky pokusu přečinu ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 k § 146 odst. 1 tr.
zákoníku a přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku.
Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu, pokud se týká samotné nutné obrany
a posuzování excesu z nutné obrany, k němuž v této trestní věci dospěly oba
soudy nižších stupňů, je třeba připomenout, že intenzita obrany, má-li být
způsobilá odvrátit útok, může být zásadně silnější než intenzita útoku. Obrana
však nesmí být zcela zjevně, přehnaně silnější, než je třeba k odvracení útoku. Nutná obrana je vyloučena z důvodu tzv. intenzivního excesu tehdy, když čin
obránce zcela jasně, očividně a nepochybně neodpovídá všem rozhodným okolnostem
charakterizujícím způsob útoku (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2005,
sp. zn. IV. ÚS 433/2002, publikovaný pod č. 49 ve sv. 33 Sb. nál. a usn. ÚS
ČR). Podle ustanovení § 29 odst. 2 tr. zákoníku nesmí být nutná obrana ve
vztahu ke způsobu útoku zcela zjevně nepřiměřená, tudíž může být nepřiměřená
nebo i zjevně nepřiměřená. Pro jednání v nutné obraně není podstatná tzv. subsidiarita, tj. nevyžaduje se, aby se obránce snažil vyhnout hrozícímu nebo
již probíhajícímu útoku nebo aby použil nejdříve mírnější způsoby obrany a
jejich intenzitu případně stupňoval až podle způsobu útoku. Proto intenzivní
exces z mezí nutné obrany nelze spatřovat jen v tom, že napadená osoba se útoku
nevyhnula útěkem, i když byl útěk možný, anebo že nezvolila mírnější možnou
obranu, pokud použitou (intenzivnější) obranu ještě nelze považovat za zcela
zjevně nepřiměřenou způsobu útoku (srov. č. 20/2008 Sb. rozh. tr.). Rovněž
jednání obránce po skončení útoku pod nutnou obranu nelze zahrnout (exces
extenzivní). Může být projevem msty, důsledkem rozrušení na základě útoku, ale
i zmatku apod. Pokud pachatel vybočí ze zlosti, z pomstychtivosti apod., jde o
exces jarý (stenický), pokud naopak vybočí z leknutí, ze strachu, ze zmatku
apod., jde o exces chabý (astenický). Toto dělení může mít význam z hlediska
míry zavinění. Také takové vybočení (exces) je trestné podle obecných zásad,
ale mohlo by být i beztrestné a oprávněné, pokud se obviněný mýlil ve
skutkových okolnostech týkajících se podmínek zcela zjevné přiměřenosti, tedy
byl by posuzován podle zásad o skutkovém omylu, a proto by byl beztrestný nebo
odpovědný za kulpózní trestný čin (srov. § 18 odst. 4 tr. zákoníku). Čin
překračující meze nutné obrany může mít i formu pokusu, jak právně posoudil
jednání obviněného odvolací soud; zde však mohou vznikat pochybnosti, neboť jde
o pokus ublížení na zdraví, kdy pachatel takovým jednáním neublížil, poněvadž
jeho úmysl směřoval v první řadě k odražení útoku, nikoli k ublížení na zdraví
útočníkovi. Přitom nepřímý úmysl, dovozený v tomto případě odvolacím soudem
(viz str. 10 rozsudku odvolacího soudu) nelze v žádném případě jen
předpokládat, nýbrž je nutno jej na základě zjištěných okolností prokázat. Závěr o daném úmyslu lze učinit i z objektivních skutečností, např. z povahy
činu, způsobu jeho provedení nebo ze zjištěných okolností subjektivní povahy,
např. z pohnutky činu. Zavinění je výslednicí (mimo jiné) i osobních vlastností
pachatele, a lze proto také z nich na formu zavinění usuzovat. Tyto závěry
nesmějí však nabýt povahy jakýchsi presumpcí (srov.
nález Ústavního soudu ze
dne 1. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 433/02, publikovaný pod č. 49 ve sv. 33 Sb. nálezů a usnesení Ústavního soudu). Podmínkou trestnosti jednání, které je
překročením mezí nutné obrany (§ 29 tr. zákoníku), např. proto, že útok, proti
kterému je obrana zaměřená, již netrvá, je totiž také zavinění vztahující se na
tuto skutečnost. Proto je třeba také důsledně zjišťovat, zda šlo o úmyslné nebo
nedbalostní překročení mezí nutné obrany, a přihlížet přitom i k rozrušení
obránce vyvolanému útokem (srov. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 11. 1993, sp. zn. 1 To 55/93, publikované pod č. 16/1994-I. Sb. rozh. tr.).
Právě z těchto hledisek měl odvolací soud, ale i v předcházející fázi trestního
řízení také nalézací soud, podstatně pečlivěji hodnotit subjektivní stav
obviněného v té části jeho jednání, kdy měl překračovat podle závěrů obou
nižších soudů meze nutné obrany.
K tomu považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že pojem „zcela zjevně“ je tu
nutno vykládat tak, že podmínky se posuzují podle toho, jak se jevily zejména
bránící se osobě, poněvadž zcela zjevné je to, co je jasné, očividné a
nepochybné, a proto musí jít o vzájemný výrazně hrubý nepoměr. Toto subjektivní
pojetí dává soudu směrnici, aby jednak posuzoval podmínky nutné obrany s
určitou velkorysostí (blahovolně) a jednak tyto podmínky zvažoval především z
hlediska představ osoby, která se brání. Přestože nelze zaujmout zcela
subjektivistický přístup, neboť by to mohlo vést k ospravedlnění závažných a
zásadních chyb obránce, jeho zcela chybného hodnocení situace, založeného např.
na trestuhodné nepozornosti, v důsledku čehož by bránící se osoba neodpovídala
za následky, pokud by obrana byla v souladu s jejími mylnými představami, je
třeba na druhé straně zdůraznit, že přiměřenost nutné obrany je třeba při
pečlivém uvážení všech rozhodných okolností případu v celém jeho vývoji v
konkrétním čase a na konkrétním místě hodnotit vždy se zřetelem k subjektivnímu
stavu osoby, která odvracela útok, tj. podle toho, jak se čin útočníka jevil
tomu, kdo jej odvracel (srov. č. 41/1980 a č. 18/1982 Sb. rozh. tr.).
V tomto směru odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že jednání
obviněného spočívalo v kopání do ležícího poškozeného. S ohledem na výše
uvedené úvahy nepovažuje odvolací soud za důkazně bez důvodných pochybností
prokázaný vznik jakéhokoli zranění v souvislosti s tímto jednáním obviněného.
Na druhou stranu je zřejmé, že kopáním do ležící osoby kopy směřovanými na
hlavu a trup, lze způsobit minimálně lehké zranění, což ostatně vyplývá ze
všech znaleckých posudků – tímto mechanismem mohla vzniknout například
zlomenina žebra, otřes mozku či jiná zranění, která by si vyžadovala léčbu
nejméně 7 dnů, respektive omezení v obvyklém způsobu života po nejméně
takovouto dobu. Obviněný přitom musel být nejméně srozuměn, že takovým jednáním
může zranění poškozenému způsobit. Podle názoru krajského soudu je proto
namístě právně kvalifikovat jednání obviněného jako ublížení na zdraví podle §
146 odst. 1 trestního zákoníku ve stadiu pokusu (srov. str. 10 rozsudku
odvolacího soudu). Dále k psychickému stavu obviněného V. H., byť v souvislosti
s posuzováním znaků privilegované skutkové podstaty podle § 146a tr. zákoníku,
odvolací soud již jen uvedl, že podle závěrů znaleckého posudku Mgr. Vařenkové,
je obviněný „stabilním člověkem, který není neurotický, impulzivní, nereaguje
rychle na vzniklé situace a je schopen si svoji reakci nejdříve rozvážit“.
K tomu považuje Nejvyšší soud za nutné uvést, že takový závěr je ve své
podstatě ve znaleckém posudku z oboru psychologie Mgr. Zdeňky Vařenkové
skutečně z hlediska obecné charakteristiky povahy osobnosti obviněného V. H. uveden, neboť znalkyně k struktuře jeho osobnosti uvedla, že je vysoce
strukturovanou osobností, je spolehlivým člověkem, který není impulzivní nebo
konfliktní (č. l. 496 spisu). Dále znalkyně ve svém znaleckém posudku uvedla,
že u obviněného nebyla zjištěna tendence zásadně zkreslovat skutečnost, neměl
tendence obzvlášť dramaticky vypovídat, konfabulovat nebo účelově rozvíjet děj. Lživý podtext reprodukce zažitého nebyl odhalen. Během vyšetření nebyla
zjištěna snaha doplňovat dějovou strukturu o smyšlené zážitky, které by nebyly
uvedeny v některé z výpovědí. Obviněný byl ten den příjemně naladěný,
probíhala svatební hostina, neměl důvod být napjatý nebo podrážděný. Stáli na
místě, ten, kdo se k nim přiblížil, byl pan V. Vnímal chování pana V. jako
neomalené, nevybavuje si diskuzi, napomenutí, ale jeho náhlou blízkost a
agresivitu. Kdyby byl slušný, ke konfliktu by nedošlo. Skupina by asi utlumila
své projevy a nemuselo dojít k napadení (srov. č. l. 497 spisu). Nedovedl
odhadnout, jak se má bránit, ale musel rychle zareagovat. Překvapující byla
intenzita rány, kterou utržil od pana V., ta byla podnětem pro jeho obranu. Pan
V. působil mohutným dojmem a šel z něho respekt, tomu asi přizpůsobil i svou
sebeobranu. Neměl pocit, že proti němu stojí slabší nepřítel. Za zády neustále
vnímal svoji těhotnou manželku, po boku registroval kamaráda, který byl v šoku
po první ráně. Za sebou měl zábradlí, v podstatě neměl kam ustupovat a věděl,
že je to jen na něm, jak situaci vyřeší. I jeho žena vnímala agresivitu útoku
pana V., znala ho z vyprávění jako problematického člověka, který se rád pere a
občas usměrňuje své okolí (srov. č. l. 498 spisu). Znalkyně při posuzování
emočního stavu obviněného při činu uvedla, že v žádném případě nebyl obviněný v
danou dobu připraven na možnost fyzického střetu, útoku jak verbálního, tak
fyzického. Následné dění bylo překvapivé a podnětově vzdálené jeho pozitivnímu
naladění ze svatebního dne. Obviněný byl v uvolněné náladě, jeho připravenost
na útok byla nulová. V době činu byl u obviněného po fázi úleku organizmus
okamžitě mobilizován a byly aktivovány poplachové reakce. Obviněný začal rychle
vyhodnocovat situací, blokovat myšlenky strachu a soustředit se na odražení
útoku (srov. č. l. 614 spisu). Nevýhodou, která mohla iniciovat intenzivnější
poškozující fyzickou odezvu na útok, mimo nečekanosti konfliktu, bylo vědomí
blízké přítomností těhotné manželky, nutnost pomoci svému kamarádovi a
nemožnost úniku z dané situace. Když došlo ke konfrontaci dvou stran, jedinec
vnímající možnost nebezpečí mění svůj běžný fyziologický stav i chování. Ve
fázi strachu dochází k okamžitému vyplavení látek, které podporují aktivaci
těla k obraně a dochází k vnitřní změně emočního stavu.
V situaci ohrožení
přebírá řízení sympatický nervový systém a nervové přepětí způsobuje zvýšení
tepové frekvence a zvýšení krevního tlaku, výsledkem je stažení krve z
periferních částí těla a mozku k důležitým vnitřním orgánům. Výsledkem je
zhoršení uvažování a rozhodování, nedochází k předjímání následků chování, je
omezena schopnost strukturovat děj a zaznamenávat ho do paměti. Je to díky
tomu, že je omezen přítok krve do mozku, ale naopak je posílen přítok krve do
limbického systému, který je zodpovědný za emoce a pudy, což blokuje rozumné
rozhodování a racionální vyhodnocování situace. Dochází k omezení sluchu, proto
si nemusí zúčastnění pamatovat sluchové podněty v době konfliktu. Uzavírá se
periferní vidění, zrakové vnímání se cílí na objekty před sebou. Dochází však
také k vyloučení dalších látek, které veškeré reakce zrychlují, zcitliví smysly
a zpřesní koordinaci hrubých pohybů a učiní tak člověka odolnějšího vůči
bolesti a šoku. Člověk je v této fázi nastaven řešit konflikt. Pokud nemá
zkušenost s fyzickým zápolením, je pro něj velmi složité vyhodnotit vhodnou
intenzitu obrany, nelze v situaci probíhajícího střetu náhle odstoupit, akt je
většinou dokonán do fáze, kdy jeden z konfliktu fyzicky odpadne nebo unikne. Obrana proti násilně jednající osobě je vysoce emocionálně zátěžovou situací,
při které je prakticky nemožné usuzovat racionálně, cíleně nebo ohleduplně,
pokud není jedinec trénován v sebeobraně nebo v bojovém umění. Pud sebezáchovy
a obranné reflexy se spustí vždy, když hrozí nebezpečí (srov. č. l. 615 spisu). Sám fyzický střet popisuje posuzovaná osoba jako rovnocenný, rána, kterou
dostal, byla silná a pro něj překvapující svou intenzitou. Poškozený na něj
působil jako silný protivník, připadal mu větší a budil respekt. To mohlo
iniciovat stupeň obav, sílu odezvy protiútoku a limitovat možnost zastavení
konfliktu. V této fázi se změnil emoční stav, došlo k celkovému zvýšení úrovně
vzrušení (excitace) organizmu, došlo k vyplavení hormonů, zejména adrenalinu. Emoční stav obviněného byl koncentrován na akci obrany. Nelze mluvit o fyzickém
neklidu. Obviněný nepropadl panice, zvýšeným obavám, chaotickému chování, ani
nedošlo k strnutí veškerých reakcí pod vlivem úleku. Únikové chování nebylo v
dané situaci vyhodnoceno jako možné. Obviněný pohotově vyhodnotil hrozící
nebezpečí a rychle se rozhodl k jednání, převládl stav vzrušení, došlo k
utlumení racionálních procesů a urychlení fyzické aktivity těla (srov. č. l. 616 spisu). Znalkyně tedy v závěru svého dodatku uvedla, že emoční stav, v němž
se obviněný H. nacházel v době činu, lze považovat za zejména vnitřně změněný,
došlo k celkové excitaci organizmu, aktivování stresových a obranných
mechanismů, ke změně fyziologických funkcí, které napomáhají organizmu reagovat
na stres a stav ohrožení. Reagování během činu nebylo poznamenáno neúčelným
fyzickým neklidem, panikou, či zlostným jednáním zaměřeným na poškození nebo
ponížení poškozeného. Šlo o účelně zaměřené chování v rámci obrany se zvýšenou
aktivací sebezáchranných mechanismů.
Vnější emoční projevy byly utlumeny,
dominovaly fyzické aktivity pod vlivem emočního vzrušení, vyvolaného
konfliktem. Tyto sebezáchranné mechanismy byly aktivovány nulovou připraveností
na konflikt, snahou bránit kamaráda, odklonit konflikt od těhotné manželky a
jejich charakter byl posílen překvapivostí a razancí počátku konfliktu, z
kterého poškozený usuzoval na sílu a nebezpečnost útočníka. Tyto faktory
podmínily vyplavení určité hladiny strachu a následně mohly vyústit v
poplachovou reakci s volbou intenzivní obrany (srov. č. l. 618 spisu). U
veřejného zasedání Mgr. Zdeňka Vařenková doplnila, že za situace, kdy poškozený
se přiblížil a zaútočil, tam obviněný možnost přípravy neměl. Tam reakce mohla
být iniciována rychle, bez rozmyslu a on musel reagovat, také mohl reagovat
únikem, ale to v jeho situaci nebylo možné (srov. č. l. 633 p. v. spisu).
S ohledem na shora předestřenou judikaturu má tak Nejvyšší soud za to, že soudy
nižších stupňů a zejména odvolací soud, který posoudil jednání obviněného jako
pokus přečinu ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 k § 146 odst. 1 tr.
zákoníku, dostatečně nezohlednil uvedené další závěry znaleckého posudku Mgr.
Zdeňky Vařenkové, znalkyně v oboru školství a kultura, psychologie i
psychologie dětí a dospívajících, vztahová problematika rodin (č. l. 480 – 502
spisu), a to včetně jeho dodatku ze dne 17. 1. 2014 (č. l. 611 – 621 spisu), a
to zejména z hlediska jeho stavu v době, kdy mělo podle závěrů obou soudů
nižších stupňů docházet k excesu z nutné obrany, neboť tento stav (a nikoli
obecná charakteristika povahy obviněného) je podstatný z hlediska, zda obviněný
V. H. jednal v této době v úleku, strachu nebo rozrušení, které popisuje
uvedená znalkyně ve svém znaleckém posudku, což pak má podstatný význam nejen z
hlediska posouzení, zda šlo v případě jednání obviněného s přihlédnutím k
uvedenému subjektivnímu pojetí o zcela zjevnou nepřiměřenost nutné obrany
způsobu útoku, tak i z hlediska případného navazujícího posouzení formy a míry
zavinění obviněného ve vztahu k soudy předpokládanému excesu z nutné obrany.
Přitom bylo třeba podle Nejvyššího soudu také z uvedených hledisek posoudit i
další významné okolnosti případu, zejména že k posuzovanému konfliktu došlo v
nočních hodinách v návaznosti na svatební hostinu obviněného, kdy měl jít
vyprovázet skupinu svatebčanů se svou těhotnou manželkou, o kterou měl
pochopitelně s ohledem na útok poškozeného J. V. obavy.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud po přezkoumání věci shledal, že je naplněn
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že napadený rozsudek
odvolacího soudu v návaznosti na odsuzující rozsudek nalézacího soudu spočívá
na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním
posouzení. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud k podanému dovolání obviněného V. H.
podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 24.
3. 2014, sp. zn. 50 To 401/2013, a rozsudek Okresního soudu Plzeň-jih ze dne
16. 9. 2013, sp. zn. 1 T 106/2012, podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také
další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke
změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř.
Okresnímu soudu Plzeň-jih přikázal, aby věc obviněného V. H. v potřebném
rozsahu znovu projednal a rozhodl. Toto rozhodnutí učinil Nejvyšší soud v
neveřejném zasedání, neboť vzhledem k charakteru vytknutých vad je zřejmé, že
je nelze odstranit ve veřejném zasedání.
Po zrušení obou uvedených rozhodnutí přikázal Nejvyšší soud nové projednání a
rozhodnutí věci nalézacímu Okresnímu soudu Plzeň-jih, neboť podstata pochybení
spočívala právě v jeho postupu, zvláště když ani hodnocení provedených důkazů,
s kterým se v podstatě odvolací soud v napadeném rozsudku ztotožnil,
neodpovídalo ustanovení § 2 odst. 6 tr. řádu, podle kterého orgány činné v
trestním řízení a v konečné fázi soud hodnotí důkazy podle svého vnitřního
přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i
v jejich souhrnu. Nalézací soud v odůvodnění svého rozhodnutí z hlediska
hodnocení důkazů poznamenal, že soudu byly o vzniku a průběhu předmětného
konfliktu předloženy dvě verze. Jednak verze obviněného a svědků K., H., P. a
Ž., kteří vypovídali v podstatě shodně jako obviněný a jednak verze
poškozeného, kdy jeho výpověď byla podporována výpověďmi svědků K. a S.,
přičemž svědek R. V. uvedl, že samotný průběh incidentu neviděl. Nalézací soud
podle odůvodnění svého rozsudku při dokazování hodnotil jednotlivé výpovědi
všech slyšených osob při hlavním líčení jak samostatně, tak v jejich souhrnu a
dospěl k závěru, že ani jedna z uvedených verzí není zcela pravdivá, kdy obě
dvě skupiny svědků tak, jak bylo výše naznačeno, podporovali buď obviněného,
nebo poškozeného, a to s ohledem na jejich přátelské a rodinné vztahy. Nalézací
soud ke svědeckým výpovědím doplnil, že působily strojově přesně naučeným
dojmem, a to tak, aby byly ve shodě, ať už ve prospěch verze obviněného nebo
poškozeného, kdy výpovědi rozhodně nelze hodnotit jako bezprostřední tak, jak
jednotliví svědci viděli a vnímali daný incident, kdy nalézací soud jednal v
souladu se zásadou bezprostřednosti a ústnosti a měl možnost pozorovat svědky
při jejich výpovědích. Po zhodnocení svědeckých výpovědí, kdy se soud musel
vypořádat se vztahy jednak k poškozenému a jednak k obviněnému, s přihlédnutím
k zásadě trestního řízení in dubio pro reo, ohledně počátku konfliktu vyšel z
verze obviněného, kdy soud dospěl k závěru, že v dané věci poškozený a svědek
K. nemluvili zcela pravdu ohledně vzniku předmětného konfliktu. Soud je toho
názoru, že fyzický konflikt mezi obviněným a poškozeným nevznikl na základě
nějakého slovního upozornění k obviněnému a s ním na místě stojících svědků v
tom smyslu, aby nedělali hluk, ale poškozený se snažil na místě „udělat
pořádek“, kdy následný fyzický konflikt vznikl tím, že podnapilý poškozený V. bezdůvodně fyzicky napadl svědka K. tak, že jej udeřil pěstí do obličeje, na
což reagoval obviněný tím, že se postavil mezi poškozeného a svědka K., kdy
následně poškozený obviněného napadl nejméně jedenkrát pěstí do horní části
těla, načež obviněný tento útok odvrátil a začal se sám aktivně bránit. Až do
této fáze nalézací soud uvěřil a vycházel z verze obviněného, neboť výpovědi
poškozeného a svědka K. hodnotil jako účelové, avšak pouze do fáze, než
obviněný při fyzickém konfliktu s poškozeným získal převahu. Soud je toho
názoru, že až do této doby se jednalo o tzv. nutnou obranu obviněného, avšak
poté došlo k excesu, překročení mezí nutné obrany.
Soud k tomuto závěru dospěl
s ohledem na následný průběh konfliktu, kdy výpovědi poškozeného a svědka K. ohledně úderů a kopů vedených obviněným korespondují s lékařskými zprávami a
znaleckými posudky z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství,
týkajících se zranění poškozeného, která byla způsobena jednáním obviněného
(srov. str. 12 – 13 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu).
Nejvyšší soud k úvahám nalézacího soudu považuje za nutné zdůraznit, že z
lékařských zpráv a zejména znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, odvětví
soudního lékařství, týkajících se zranění poškozeného, nelze dovodit, že by
shora popsaná zranění způsobená poškozenému vznikla s jistotou kopy ze strany
obviněného V. H., neboť z nich vyplývá, že mohla vzniknout i v předcházející
fázi konfliktu, a to včetně pádu poškozeného v důsledku úderů ze strany
obviněného na zem, což vyplývá i ze závěrů odvolacího soudu, který právě z
tohoto důvodu posoudil jednání obviněného jen jako pokus přečinu ublížení na
zdraví podle § 21 odst. 1 k § 146 odst. 1 tr. zákoníku, čímž však zároveň
zpochybnil právě uvedený závěr nalézacího soudu, kterým odůvodnil, proč vyšel v
konečné fázi konfliktu ze svědeckých výpovědí poškozeného J. V. a svědka P. K.,
ač jinak, pokud jde o první fázi konfliktu až do pádu poškozeného na zem,
uvěřil výpovědím obviněného V. H. a svědků Z. H., M. K., T. P. a A. Ž. K tomu
Nejvyšší soud uvádí, že obecně sice lze nalézacím soudem uvedené skupiny
svědeckých výpovědí hodnotit volně a v návaznosti na ostatní důkazy, tedy i
tak, že zčásti soud uvěří jedné skupině svědků a zčásti druhé skupině svědků,
ale takové hodnocení důkazů musí pečlivě a logicky zdůvodnit, aniž by se
dopustil libovůle. Při hodnocení svědeckých výpovědí dvou skupin svědků, z
nichž jedna potvrzuje obhajobu obviněného, ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. je
třeba uvážit všechny okolnosti případu jednotlivě i v jejich souhrnu, přičemž
se soud musí především vypořádat s konkrétními skutečnostmi vyplývajícími ze
svědeckých výpovědí jednotlivých svědků, včetně konkrétních okolností
předmětného konfliktu. Dále je třeba zhodnotit, zda výpověď každého svědka je
logická, zda se svědek, byť i pokud jde o méně významné skutečnosti,
neodchyluje od své předchozí výpovědi i od ostatních svědeckých výpovědí,
přičemž se musí posoudit a zhodnotit všechny takové zjištěné rozpory ve
výpovědích svědků a jejich příčiny, souvislost a návaznost svědeckých výpovědí
navzájem i na ostatní důkazy a prokázané skutečnosti, jakož i kladný či záporný
poměr svědků k obviněnému, ať už je založen na jakékoli skutečnosti, apod.,
neboť jedině tak může soud získat bezpečný a spolehlivý základ pro svá skutková
zjištění a pro závěr o vině či nevině obviněného. K tomu považuje Nejvyšší soud
za nutné ještě zdůraznit, že se nelze obecně ztotožnit s názorem, že stojí-li
proti sobě dvě odlišné výpovědi – obviněného a poškozeného, přičemž další
důkazy ve věci nelze provést, je třeba vždy rozhodnout ve prospěch obviněného v
souladu se zásadou in dubio pro reo. Uplatnění této zásady je namístě teprve až
tehdy, pokud soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů dospěje k
závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádnému ze dvou rozporných
výpovědí nebo k žádné ze skupiny odporujících si důkazů, takže zůstávají
pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál.
Pokud však soud po vyhodnocení
takovéto důkazní situace dospěje k závěru, že jedna ze skupiny výpovědí je
pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna, a úvahy vedoucí k tomuto
závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro
uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ obviněného, neboť soud
pochybnosti nemá (srov. i usnesení Ústavního soudu ze dne 11. listopadu 2002,
sp. zn. IV. ÚS 154/2002, uveřejněné pod č. 37 ve sv. 28 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). Je tedy na soudu prvního stupně, aby se znovu zabýval hodnocením důkazů ve
smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. při respektování všech těchto uvedených právních
závěrů. Vzhledem k obtížné důkazní situaci, je třeba také dokazování doplnit
znaleckým posudkem JUDr. Zdeňka Náchodského, znalce v oboru kriminalistika,
odvětví se zvláštní specializací sebeobrana, služební zákroky, vedení boje
zblízka (srov. č. l. 656 a násl. spisu), a jeho závěry též ve spojení s
ostatními důkazy provedenými ve věci vyhodnotit z hledisek důležitých pro
posouzení mezí nutné obrany ze strany obviněného V. H.
Teprve po náležitém zhodnocení provedených důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř.
se bude moci nalézací soud opětovně zabývat otázkou, zda obviněný V. H. se
dopustil excesu z nutné obrany a zda je ve vztahu k tomuto excesu dáno jeho
zavinění. Pokud by i přes shora uvedené okolnosti opět dospěl k závěru, že
obviněný za tento exces trestněprávně odpovídá, musel by se znovu zabývat
právní kvalifikací jeho jednání. V té souvislosti Nejvyšší soud upozorňuje, že
závěry odvolacího soudu, který odmítl uplatnění privilegované skutkové podstaty
ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle § 146a odst. 1, 2 trestního
zákoníku neodpovídají svým odůvodněním nejen již shora uvedenému znaleckému
posudku z oboru psychologie Mgr. Zdeňky Vařenkové, ale ani ustálené judikatuře
Nejvyššího soudu. Odvolací soud k odůvodnění nesplnění znaků uvedené
privilegované skutkové podstaty uvedl, že nebyl naplněn znak uvedené skutkové
podstaty spočívající v úmyslném způsobení těžké újmy na zdraví „v důsledku
předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného“, neboť přestože bylo v
projednávané věci dokazováním zjištěno, že původcem předmětného konfliktu byl
poškozený V., který jako první zaútočil vůči jednomu z přátel obviněného, podle
již ustálené soudní praxe je způsobení újmy na zdraví důsledkem předchozího
zavrženíhodného jednání poškozeného jen tehdy, jestliže pachatel jedná pod
vlivem takového zavrženíhodného jednání poškozeného, které je obecně považováno
za chování v příkrém rozporu s morálkou a svědčí o morální zvrhlosti,
bezcitnosti, bezohledném sobectví a o neúctě poškozeného k ostatním osobám nebo
společnosti. Zásadně jím však není každý spor nebo běžné verbální útoky ve
formě nadávek, spílání apod. nebo každé fyzické napadení, běžná potyčka,
strkanice apod., neboť musí jít o skutečně intenzivní předchozí zavrženíhodné
jednání. Musí tedy jít o jednání zlé, zraňující, ponižující nebo hrozící
způsobením závažné újmy na právech. Může se tak jednat o závažné útoky na
lidský život, zdraví, svobodu a důstojnost. Podle závěru odvolacího soudu pak
jednání poškozeného V. předcházející jednání obviněného H. nelze považovat za
natolik intenzivní, aby se stalo omluvitelnou pohnutkou jednání pachatele a
důvodem pro použití privilegované skutkové podstaty § 146a trestního zákoníku,
přičemž nebyl naplněn ani další z alternativních znaků zmiňované privilegované
skutkové podstaty spočívající v „silném rozrušení ze strachu, úleku, zmatku
nebo jiného omluvitelného hnutí mysli“. Naplnění tohoto znaku nevyplynulo ze
závěrů znaleckého posudku Mgr. Vařenkové, která o obviněném hovoří jako o
stabilním člověku, který není neurotický, impulzivní, nereaguje rychle na
vzniklé situace a je schopen si svoji reakci nejdříve rozvážit.
Odvolací soud při právní kvalifikaci jednání obviněného V. H. však nevzal
dostatečně v potaz, jak již bylo shora v jiné souvislosti uvedeno, důležité
závěry znalkyně Mgr. Zdeňky Vařenkové, z jejíhož znaleckého posudku z oboru
psychologie a zejména jeho dodatku mimo jiné vyplynulo, že obviněný V. H. v
době konfliktu vykazoval značné emoční vzrušení, které ovlivnilo jeho další
jednání, neboť nedovedl odhadnout, jak se má bránit, ale musel rychle
zareagovat, překvapující pro něj byla také intenzita rány, kterou utržil od
pana V., ta byla podnětem pro jeho obranu, navíc v době činu byl u obviněného
po fázi úleku organizmus okamžitě mobilizován a byly aktivovány poplachové
reakce a obviněný začal rychle vyhodnocovat situaci. Soud měl také zohlednit,
že podle znalkyně ve fázi strachu dochází k okamžitému vyplavení látek, které
podporují aktivaci těla k obraně a dochází k vnitřní změně emočního stavu.
Výsledkem je zhoršení uvažování a rozhodování, nedochází k předjímání následků
chování. Dochází však také k vyloučení dalších látek, které veškeré reakce
zrychlují, zcitliví smysly a zpřesní koordinaci hrubých pohybů a učiní tak
člověka odolnějšího vůči bolesti a šoku. Člověk je v této fázi nastaven řešit
konflikt. Pokud nemá zkušenost s fyzickým zápolením, je pro něj velmi složité
vyhodnotit vhodnou intenzitu obrany, nelze v situaci probíhajícího střetu náhle
odstoupit, akt je většinou dokonán do fáze, kdy jeden z konfliktu fyzicky
odpadne nebo unikne. Obrana proti násilně jednající osobě je vysoce emocionálně
zátěžovou situací, při které je prakticky nemožné usuzovat racionálně, cíleně
nebo ohleduplně. Obviněný V. H. pohotově vyhodnotil hrozící nebezpečí a rychle
se rozhodl k jednání, převládl stav vzrušení, došlo k utlumení racionální
procesů a urychlení fyzické aktivity těla. V průběhu konfliktu byly vnější
emoční projevy obviněného utlumeny, dominovaly fyzické aktivity pod vlivem
emočního vzrušení, vyvolaného konfliktem. Obviněný nebyl připraven na konflikt,
snažil se bránit kamaráda a odklonit konflikt od těhotné manželky, navíc byl
překvapen razancí počátku konfliktu. Tyto faktory potom podmínily vyplavení
určité hladiny strachu a následně mohly vyústit v poplachovou reakci s volbou
intenzivní obrany. Nalézací soud se tak bude muset zabývat i tím, že podle
znalkyně Mgr. Vařenkové obviněný jednal v situaci, kdy se bál nejen o sebe, ale
také o svého kamaráda a zejména o svou těhotnou manželku. To se ostatně podává
i z výpovědi obviněného V. H. v hlavním líčení (srov. č. l. 353 spisu).
Obviněný byl proto podle těchto provedených důkazů ovlivněn emotivními
prožitky, které mohly v konečném důsledku vést k oslabení jeho zábran a
ovlivnit podstatným způsobem jeho jednání.
Proto je podle Nejvyššího soudu třeba, aby nalézací soud k uvedeným důkazům při
zvažování případné trestní odpovědnosti a navazující právní kvalifikaci
obviněného V. H. náležitě přihlédl, pokud i přes shora uvedené závěry
Nejvyššího soudu u něj shledá úmyslné vybočení z podmínek a mezí nutné obrany.
Jestliže k němu došlo v důsledku silného rozrušení, strachu, úleku nebo jiného
omluvitelného hnutí mysli anebo v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání
poškozeného, pak takové úmyslné vybočení by zásadně mělo vést k použití
privilegované skutkové podstaty ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle
§ 146a tr. zákoníku, došlo-li k ublížení na zdraví nebo k způsobení těžké újmy
na zdraví, příp. se shora uvedenou výhradou k pokusu tohoto trestného činu
(srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání.
Praha: C. H. Beck, 2012, s. 408 – 409). S tím není v rozporu ani publikovaná
judikatura k uvedené privilegované skutkové podstatě, podle které jednou z
podmínek použití privilegované skutkové podstaty trestného činu ublížení na
zdraví z omluvitelné pohnutky podle § 146a odst. 1, 3 tr. zákoníku, může být i
jednání zraňující nebo hrozící způsobením závažné újmy na právech. Není jím
sice, jak již uvedl ve svém rozsudku odvolací soud, každé fyzické napadání, ani
spory, potyčky, strkanice apod., neboť musí jít o skutečně intenzivní jednání
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2011, sp. zn. 3 Tdo 575/2011,
publikované pod č. T 1395 v sešitě č. 76/2011 Souboru tr. rozhodnutí Nejvyššího
soudu, C. H. Beck). Na druhé straně však musí být jeho míra odpovídající poměru
k významu objektu skutkové podstaty přečinu ublížení na zdraví z omluvitelné
pohnutky podle § 146a odst. 1 tr. zákoníku, jímž je lidské zdraví, a to i ve
srovnání s významem objektu navazující privilegované skutkové podstaty zločinu
zabití podle § 141 tr. zákoníku (srov. přiměřeně č. 14/2011 Sb. rozh. tr.).
V návaznosti na to bude třeba se opětovně zabývat i použitou právní kvalifikací
jednání obviněného, a to jako přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr.
zákoníku. Nalézací soud k tomu ve svém rozsudku ze dne 16. 9. 2013, sp. zn. 1 T
106/2012, uvedl, že jednání obviněného popsané ve výrokové části rozsudku je
též kvalifikováno jako přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku,
neboť z provedených důkazů v hlavním líčení vyplývá, že se v prostoru
křižovatky ulic R., N., V H. a třída 1. m. v P., tj. na místě veřejnosti
přístupném, dopustil výtržnosti tím, že poté, co získal nad poškozeným V.
fyzickou převahu, přistoupil k aktivnímu napadání poškozeného shora popsaným
způsobem, kdy jednání obviněného po formální stránce jednoznačně naplňuje
zákonné znaky uvedené skutkové podstaty. Odvolací soud se ve svém dovoláním
napadeném rozsudku ztotožnil s názorem nalézacího soudu, že jednání obviněného
naplňuje skutkovou podstatu přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr.
zákoníku. Fázi, kdy obviněný již nejednal v nutné obraně, lze označit podle
odvolacího soudu za útok vůči poškozenému a jako takový je třeba jej vnímat i z
hlediska naplnění znaků uvedené skutkové podstaty. Nelze přitom přehlédnout
způsob spáchání – kopání do ležícího člověka a intenzitu – jednalo se o
opakované kopy. Vše se odehrálo veřejně a na místě veřejnosti přístupném.
Uplatnění i této právní kvalifikace je tak podle názoru odvolacího soudu
důvodné.
Také tyto názory vycházejí pouze z formálního přístupu, aniž by zohlednily
platnou judikaturu, podle které se výtržností rozumí jednání, které závažným
způsobem (hrubě) narušuje veřejný klid a pořádek a je pro ně typický zjevně
neuctivý a neukázněný postoj pachatele k zásadám občanského soužití (srov.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 1989, sp. zn. 6 Tz 37/89, publikované
pod č. 44/1990 Sb. rozh. tr.). Výtržností je tedy na rozdíl od hrubé
neslušnosti zpravidla fyzické nebo psychické násilí, které je namířeno proti
osobám i věcem (např. bezdůvodné napadání personálu v restauraci, hrubé rušení
průběhu taneční zábavy apod.). Přitom však podle ustálené judikatury Nejvyššího
soudu nikoli každé fyzické napadení občana, i když se ho pachatel dopustil
veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném, naplňuje skutkovou podstatu
trestného činu výtržnictví podle § 358 tr. zákoníku (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 17. 12. 1976, sp. zn. 8 Tz 30/76, publikovaný pod č. 40/1977 Sb.
rozh. tr.; srov. přiměřeně i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2001, sp.
zn. 7 Tz 103/2001, publikovaný ve sv. 6 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C.
H. Beck). Při posuzování činů výtržnické povahy je totiž nutné z hlediska § 358
tr. zákoníku zejména uvážit intenzitu, rysy a průběh útoku (slovní či jiné,
nebezpečnější projevy), posoudit okolnosti, za nichž byl čin spáchán (na
pracovišti, na ulici, v restauraci, na shromáždění občanů, dále denní či noční
doba, počet pachatelů), zjišťovat pohnutku činu (arogance vůči ostatním
občanům, vyprovokování, reakci na jednání poškozeného), zhodnotit následky
(poranění osob, poškození věcí), zhodnotit osobu pachatele (dosavadní způsob
života, povahové vlastnosti, kriminální minulost) apod. (viz blíže i rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 1975, sp. zn. 11 Tz 31/75, publikovaný pod č.
4/1976 Sb. rozh. tr.). Nalézací soud se tak bude muset z hlediska žalovaného
přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku náležitě vypořádat také se
všemi těmito požadavky, a to zejména v návaznosti na skutečnost, že v daném
případě se primárně jednalo o jednání, které i při předpokládaných dosavadních
závěrech obou soudů nižších stupňů, které však Nejvyšší soud shora zpochybnil,
mělo navazovat na nutnou obranu obviněného V. H., který se bránil útoku
poškozeného J. V.
Nejvyšší soud již jen připomíná, že podle § 265s odst. 1 tr. ř. je nalézací
soud vázán shora uvedenými právními názory, které vyslovil v tomto rozhodnutí
Nejvyšší soud, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení
Nejvyšší soud nařídil. Vzhledem k tomu, že rozhodnutí Okresního soudu Plzeň-
jih, a současně napadené rozhodnutí Krajského soudu v Plzni, bylo zrušeno jen v
důsledku dovolání obviněného, podaného samozřejmě v jeho prospěch, nemůže v
novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch (zákaz reformationis
in peius).
Dále je nutno také zdůraznit, že při odůvodňování rozsudku je třeba postupovat
důsledně v souladu s ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř., které stanoví, že v
odůvodnění rozsudku soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a
o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při
hodnocení provedených důkazů, zejména pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění
rozsudku musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, a dále proč příp.
nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se
řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona
v otázce viny a trestu. Podobně i z případného rozhodnutí odvolacího soudu musí
být zřejmé, jak se v případě podání odvolání soud druhého stupně vypořádal s
námitkami uplatněnými obviněným, popř. dalším odvolatelem (především státním
zástupcem), v odůvodnění odvolání a jaké závěry z toho vyvodil ve vztahu k
napadeným výrokům rozsudku soudu prvního stupně.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. října 2014
Předseda senátu:
Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph. D.