Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 11.
2011 o dovolání obviněného Ing. P. Ž., proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 28. 12. 2010, sp. zn. 7 To 502/2010, který rozhodl jako soud odvolací v
trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 9 T 17/2009, t a
k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. P. Ž. o d m í
t á .
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 28. 7. 2010, sp. zn. 9 T 17/2009,
byl obviněný Ing. P. Ž. ve výroku o vině pod bodem A. I. uznán vinným trestným
činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 3
trestního zákona (zák. č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů – dále jen
„tr. zák.“), který spáchal tím, že
I. jako likvidátor Fondu dětí a mládeže „v likvidaci“ (dále jen „FDML“) se
sídlem Olomouc, tř. 17. listopadu 1126/43, a pracovištěm v P., v době od 30. 7. 2004 do 27. 12. 2004 vědomě úmyslně v rozporu s jeho povinnostmi řádně
spravovat majetek České republiky spravovaný Fondem a postupovat v součinnosti
s vládou České republiky (dále jen „Vláda“) a Ministerstvem financí České
republiky (dále jen „Ministerstvo financí“), nerespektujíc usnesení Vlády č. 98
ze dne 28. 1. 2004, v rozporu zejména s čl. I. bod 5 písm. c), f) zák. č. 364/2000 Sb., o zrušení Fondu dětí a mládeže a o změně některých zákonů (dále
jen „zák. o zrušení FDML“), aniž by vyčkal rozhodnutí Poslanecké sněmovny
Parlamentu České republiky (dále jen „Poslanecká sněmovna“), jak byl povinen,
tedy před vydáním usnesení č. 1324 ze dne 2. 11. 2004, nechal vyhlásit veřejné
soutěže na úplatné převody majetku státu a následně realizoval prodej
nemovitého a movitého majetku státu tím, že uzavřel 36 kupních smluv, aniž by
byl oprávněn majetek prodat, když i po 2. 11. 2004 postupoval v rozporu s čl. I. bod 10 zák. o zrušení FDML, kterým byla dána působnost zák. č. 219/2000 Sb.,
o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích (dále jen
„zák. o majetku ČR“), ve vztahu k nakládání s majetkem, čímž porušil ust. § 14
a § 22 až 24 zák. o majetku ČR, přičemž nepožádal o schválení Ministerstvo
financí a nepožadoval cenu tržní a učinil tak v následujících případech:
1) dne 30. 7. 2004 prodal hotelový komplex BELARIA v H. n. M.,
čp. ...., ev. č. ....., a to budovu obč. vybavenosti bez čp./če. stojící na
pozemku parc. č. ...., budovy obč. vybavenosti bez čp./če. stojící na pozemku
parc. č. ...., budovy obč. vybavenosti bez čp./če. stojící na pozemcích parc. č. ........., ....., ......, ...... a dále objekt individuální rekreace č. e. 23 stojící na pozemku parc. č. ..., o celkové výměře 4.515 m?, LV ... (nyní ....), k. ú. H. n. M., včetně příslušenství a movitých věcí uvedených v
příloze č. 1 kupní smlouvy společnosti POUBA Koruna, s. r. o. (nyní POUBA
TRAVEL, s. r. o.), IČO: 64618846, za kupní cenu 25.000.000,- Kč, přičemž tato
byla uhrazena pouze započtením finančních prostředků, které měl kupující dříve
vynaložit na technické zhodnocení předmětu koupě, byť cena tržní činila částku
71.068.140,- Kč, čímž způsobil škodu ve výši 46.068.140,- Kč,
2) dne 11. 8. 2004 prodal pozemky v L. – V. n. N., ev. č. ..., a to
pozemkovou parcelu č. ...., trvalý travní porost a poz. parcelu č. ..., zahradu
se všemi součástmi a příslušenstvím o celkové výměře 1.579 m?, LV ..., k. ú. V. n. N., J. a L. P. za kupní cenu 100.000,- Kč, byť cena tržní činila částku
1.105.000,- Kč, čímž způsobil škodu ve výši 1.005.000,- Kč,
3) dne 17. 8. 2004 prodal objekt v O. – P., ev. č. ..., a to budovu
čp.
...., jiná stavba stojící na pozemku st. p. č. ..., zastavěnou plochu a
nádvoří, pozemek st. p. č. ..., zastavěnou plochu a nádvoří a pozemek poz. p. č. ..., zahrada, o celkové výměře 1.741 m?, LV ..., k. ú. P., společnosti
Communication Design, a. s. (nyní s názvem Bimoset, a. s.), IČO: 26063328, za
kupní cenu 230.000,- Kč, byť cena tržní činila částku 1.300.000,- Kč, čímž
způsobil škodu ve výši 1.070.000,- Kč,
4) dne 17. 8. 2004 prodal objekt v O. – H., ev. č. ..., a to budovu
čp. .. stojící na pozemku p. č. ..., zastavěná plocha a nádvoří, pozemky p. č. ... a ...., zastavěná plocha a nádvoří, zahrada, o celkové výměře 1.052 m?,
LV ....., k. ú. H., společnosti Communication Design, a. s. (nyní s názvem
Bimoset, a. s.), IČO: 26063328, za kupní cenu 100.000,- Kč, byť cena tržní
činila částku 376.310,- Kč, čímž způsobil škodu ve výši 276.310,- Kč,
5) dne 17. 9. 2004 prodal objekt Klubu mládeže Z., ev. č. ...., a to
budovu čp. ... stojící na pozemku p. č. ...., budovu bez čp. stojící na
pozemcích p. č. ............., ....., ...., ... a ...., pozemek p. č. ...., o
celkové výměře 1.246 m?, LV ..., k. ú. Z. – M., společnosti Communication
Design, a. s. (nyní s názvem Bimoset, a. s.), IČO: 26063328, za kupní cenu
1.015.000,- Kč, byť cena tržní činila částku 11.600.000,- Kč, čímž způsobil
škodu ve výši 10.585.000,- Kč,
6) dne 17. 9. 2004 prodal objekt Budovy klubu mládeže - ZUŠ v H. K.,
bez čp., ev. č. ..., a to budovu bez čp. na pozemku st. p. č. ... a pozemky st. p. č. ......... a p. č. ..... celkové výměře 765 m?, LV ..., k. ú. S. P.,
společnosti Communication Design, a. s. (nyní s názvem Bimoset, a. s.), IČO:
26063328, za kupní cenu 85.000,- Kč, byť cena tržní činila částku 1.590.000,-
Kč, čímž způsobil škodu ve výši 1.505.000,- Kč,
7) dne 17. 9. 2004 prodal prodejnu ve Z., ev. č. ......, a to budovu
čp. ...., stojící na pozemku p. č. .... a pozemek p. č. ..... o celkové výměře
304 m?, LV ......, k. ú. R. n. K., včetně movitých věcí uvedených v příloze č. 1 kupní smlouvy, společnosti Communication Design, a. s. (nyní s názvem
Bimoset, a. s.), IČO: 26063328, za kupní cenu 70.000,- Kč, byť cena tržní
činila částku 983.650,- Kč, čímž způsobil škodu ve výši 913.650,- Kč,
8) dne 17. 9. 2004 prodal objekt v T., ev. č. ...., a to budovu čp. ... stojící na pozemku st. p. č. ... a pozemek st. p. č. ... o výměře 456 m?, LV
..., k. ú. T., společnosti Communication Design, a. s. (nyní s názvem Bimoset,
a. s.), IČO: 26063328, za kupní cenu 305.000,- Kč, byť cena tržní činila
částku 2.300.000,- Kč, čímž způsobil škodu ve výši 1.995.000,- Kč,
9) dne 17. 9. 2004 prodal pozemek v P. p. S., ev. č. ..., a to pozemky
poz. p. č. ...., ... a .... o celkové výměře 13.935 m?, LV ...., k. ú. V. Ú.,
společnosti Communication Design, a. s. (nyní s názvem Bimoset, a. s.), IČO:
26063328, za kupní cenu 10.000,- Kč, byť cena tržní činila částku 490.000,- Kč,
čímž způsobil škodu ve výši 480.000,- Kč,
10) dne 17. 9. 2004 prodal pozemky ve Š. M., ev. č. ...., a to pozemky
a ostatní plochy poz. p. č. ...., .... a ... o celkové výměře 8.420 m?, LV
..., k. ú. L., společnosti Communication Design, a.
s. (nyní s názvem Bimoset,
a. s.), IČO: 26063328, za kupní cenu 23.000,- Kč, byť cena tržní činila částku
310.000,- Kč, čímž způsobil škodu ve výši 287.000,- Kč,
11) dne 17. 9. 2004 prodal pozemek v okr. K., L., ev. č. ..., a to
pozemek p. č. ..., po změně číslování p. č. .... o celkové výměře 6.000 m?, LV
..., k. ú. L., společnosti Communication Design, a. s. (nyní s názvem Bimoset,
a. s.), IČO: 26063328, za kupní cenu 5.000,- Kč, byť cena tržní činila částku
74.700,- Kč, čímž způsobil škodu ve výši 69.700,- Kč,
12) dne 17. 9. 2004 prodal pozemek P. – D., obec Č. K., ev. č. ...., a
to pozemek p. č. ..., o celkové výměře 5.011 m?, LV ...., k. ú. P. – D.,
společnosti T-report, s. r. o. (nyní s názvem Alcredo, s. r. o.), IČO:
27171299, za kupní cenu 10.500,- Kč, byť cena tržní činila částku 1.002.200,-
Kč, čímž způsobil škodu ve výši 991.700,- Kč,
13) dne 17. 9. 2004 prodal budovu sauny a garáže s bazénem v S. K., ev. č. ...., a to budovu bez čp., stojící na pozemku st. p. č. ...., zastavěnou
plochu a nádvoří, pozemků st. p. č. ...., zastavěná plocha a nádvoří, a pozemky
p. č. .... a .... o celkové výměře 1207 m?, LV ...., k. ú. S. K., společnosti
T-report, s. r. o. (nyní s názvem Alcredo, s. r. o.), IČO: 27171299, za kupní
cenu 11.000,- Kč, byť cena tržní činila částku 542.000,- Kč, čímž způsobil
škodu ve výši 531.000,- Kč,
14) dne 17. 9. 2004 prodal budovu v D. – C., ev. č. ...., a to budovu
čp. ... na pozemku st. p. č. ..., a pozemky st. p. č. .... o celkové výměře 211
m?, a st. p. č. .... o výměře 122 m?, a další pozemky p. č. ...., ....., ..... a ..... o celkové výměře 11.822 m?, LV ...., k. ú. C., společnosti T-report,
s. r. o. (nyní s názvem Alcredo, s. r. o.), IČO: 27171299, za kupní cenu
50.000,- Kč, byť cena tržní činila částku 700.000,- Kč, čímž způsobil škodu ve
výši 650.000,- Kč,
15) dne 17. 9. 2004 prodal Dům dětí a mládeže S. – L., ev. č. .........., a to budovu bez čp., na pozemku st. p. č. ...., pozemky st. p. č. .... a další plochy p. č. .... až.... a .... až ... o celkové výměře 4.503
m?, LV ..., k. ú. S. – P., včetně movitých věcí uvedených v příloze č. 1 kupní
smlouvy, společnosti Pilates, s. r. o., IČO: 27171167, za kupní cenu 450.000,-
Kč, byť cena tržní činila částku 9.001.000,- Kč, čímž způsobil škodu ve výši
8.551.000,- Kč,
16) dne 17. 9. 2004 prodal stavební pozemek v P. – S., ev. č. ...., a
to pozemek p. č. ...., o celkové výměře 777 m?, LV ...., k. ú. S., společnosti
Pilates, s. r. o., IČO: 27171167, za kupní cenu 250.000,- Kč, byť cena tržní
činila částku 2.700.000,- Kč, čímž způsobil škodu ve výši 2.450.000,- Kč,
17) dne 17. 9. 2004 prodal pozemky v P. – K., ev. č. ...., a to pozemky
p. č. ...., zastavěná plocha a nádvoří o celkové výměře 5545 m?, a pozemky p. č. ...., ....., ..... až ...., ..... a .... o celkové výměře 15.420 m?, LV
...., k. ú. K., společnosti T-report, s. r. o. (nyní s názvem Alcredo, s. r. o.), IČO: 27171299, za kupní cenu 290.000,- Kč, byť cena tržní činila částku
15.900.000,- Kč, čímž způsobil škodu ve výši 15.610.000,- Kč,
18) dne 17. 9. 2004 prodal budovu v B. u Z. Ch., ev. č. ...., a to
budovu čp. ...
na pozemku st. p. č. ..., pozemek st. p. č. ... o celkové výměře
1.219 m?, LV .... (nyní ...), k. ú. B. u Z. Ch., společnosti Pilates, s. r. o.,
IČO: 27171167, za kupní cenu 30.000,- Kč, byť cena tržní činila částku
1.064.000,- Kč, čímž způsobil škodu ve výši 1.034.000,- Kč,
19) dne 21. 9. 2004 prodal činžovní dům v P., ev. č. ..., a to budovu
čp. ... stojící na pozemku p. č. 324 a pozemek p. č. 324 o celkové výměře 195
m?, LV ...., k. ú. V., společnosti Communication Design, a. s. (nyní s názvem
Bimoset, a. s.), IČO: 26063328, za kupní cenu 1.200.000,- Kč, byť cena tržní
činila částku 9.090.000,- Kč, čímž způsobil škodu ve výši 7.890.000,- Kč,
20) dne 21. 9. 2004 prodal objekt v T., ev. č. ...., a to budovu
čp. ... na pozemku p. č. .... a pozemek p. č. .... o celkové výměře 205 m? (po
přečíslování na pozemky p. č. .... a ... o celkové výměře 384 m?), LV .... (nyní .....), k. ú. T., společnosti B.A.G.S. COMPANY, s. r. o., IČO: 25039547,
za kupní cenu 520.000,- Kč, byť cena tržní činila částku 6.500.000,- Kč, čímž
způsobil škodu ve výši 5.980.000,- Kč,
21) dne 7. 10. 2004 prodal rekreační areál hotelu P. v B. – K., ev. č. ...., a to budovy hotelu, ubytovnu, restauraci a bungalovy, ev. č. ...., ...., ....., ....., .... a .... na stavebních parcelách p. č. ..... až ....., budovu bez p. č. na stavební parcele p. č. ....., pozemkové parcely
p. č. ....., ...... a .... a stavební parcely p. č. ..... až .... a pozemek p. č. ... o celkové výměře 11.891 m?, LV ..., k. ú. K., včetně movitých věcí
vyjmenovaných v příloze kupní smlouvy, společnosti Morix Relax Centrum, s. r. o. (nyní s názvem M Real Invest, s. r. o.), IČO: 26210827, za kupní cenu
4.150.000,- Kč, byť cena tržní činila částku 54.141.580,- Kč, čímž způsobil
škodu ve výši 49.991.580,- Kč,
22) dne 12. 10. 2004 prodal rekreační středisko H. O. v L., ev. č. ...., a to budovu bez čp. na pozemku parc. č. st. ... a pozemky p. č. st. ............ a p. č. .... a ... o celkové výměře 30.202 m?, LV ..., k. ú. L.,
společnosti INFO CAPITAL COMPANY, s. r. o. (nyní s názvem Nemovitost Servis
Morava, s. r. o.), IČO: 26763354, za kupní cenu 620.000,- Kč, byť cena tržní
činila částku 7.800.000,- Kč, čímž způsobil škodu ve výši 7.180.000,- Kč,
23) dne 13. 10. 2004 prodal hotel E. v D. V. u Č. B., ev. č. ..., a to
budovu čp. ... na parcele č. ...., rozestavěný objekt garáží na parcele č. ... a parcely p. č. ...., ...., ...., .... a .... o celkové výměře 3.255 m?, LV
..., k. ú. D. V. u Č. B., společnosti MANE - INVEST, s. r. o., IČO: 63906571,
za kupní cenu 1.780.000,- Kč, byť cena tržní činila částku 6.200.000,- Kč,
čímž způsobil škodu ve výši 4.420.000,- Kč,
24) dne 13. 10. 2004 prodal T. z. v R. n. V., ev. č. ..., a to budovu
čp. .... na pozemku p. č. st.... a pozemky p. č. st. ..., p. č. ..... a ..... o
celkové výměře 4.388 m?, LV ..., k. ú. R. n. V., společnosti SORETA Praha, s. r. o. (nyní s názvem ZOS Březová, s. r. o.), IČO: 25171704, za kupní cenu
580.000,- Kč, byť cena tržní činila částku 3.800.000,- Kč, čímž způsobil škodu
ve výši 3.220.000,- Kč,
25) dne 9. 11. 2004 prodal komerční objekt v T., ev. č. ..., a to
budovu čp. ...
na pozemku č. .... a pozemky p. č. .... a .... o celkové výměře
608 m?, LV ........, k. ú. T., P. J., za kupní cenu 240.000,- Kč, byť cena
tržní činila částku 5.600.000,- Kč, čímž způsobil škodu ve výši 5.360.000,- Kč,
26) dne 9. 11. 2004 prodal pozemky v D., ev. č. ......, a to pozemky p. č. ...., .... a ..., o celkové výměře 1.833 m?, LV ..., k. ú. D., společnosti
Pilates, s. r. o., IČO: 27171167, za kupní cenu 25.000,- Kč, byť cena tržní
činila částku 597.000,- Kč, čímž způsobil škodu ve výši 572.000,- Kč,
27) dne 9. 11. 2004 prodal pozemky v H., ev. č. ...., a to pozemek p. č. .... o celkové výměře 3.006 m?, LV ..., k. ú. H. n. L., společnosti Pilates,
s. r. o., IČO: 27171167, za kupní cenu 10.400,- Kč, byť cena tržní činila
částku 94.000,- Kč, čímž způsobil škodu ve výši 83.600,- Kč,
28) dne 9. 11. 2004 prodal turistickou základnu Ch. M. v D. B., ev. č. ..., a to budovu čp. .... na pozemku st. p. č. ..., pozemky st. p. č. ..... a pozemky p. č. .... o celkové výměře 2.640 m?, LV ...., k. ú. D. B., včetně
movitých věcí uvedených v příloze č. 1 kupní smlouvy, společnosti Pilates, s. r. o., IČO: 27171167, za kupní cenu 103.000,- Kč, byť cena tržní činila částku
2.802.000,- Kč, čímž způsobil škodu ve výši 2.699.000,- Kč,
29) dne 9. 11. 2004 prodal objekt rekreačního střediska K. v P., ev. č. ...., a to budovu čp. ...., stojící na pozemku st. p. č. ...., budovu bez
čp. stojící na pozemku st. p. č. ...., pozemky st. p. č. ... a .... a p. č. ......... o celkové výměře 7.652 m?, LV ...., k. ú. P., společnosti Pilates,
s. r. o., IČO: 27171167, za kupní cenu 107.000,- Kč, byť cena tržní činila
částku 10.000.000,- Kč, čímž způsobil škodu ve výši 9.893.000,- Kč,
30) dne 9. 11. 2004 prodal administrativní budovu v Ch., ev. č. ..., a
to budovu čp. .... na pozemku st. p. č. ...., pozemky st. p. č. .... a pozemky
p. č. ... o celkové výměře 1.038 m?, LV ....., k. ú. Ch., společnosti T-report,
s. r. o. (nyní s názvem Alcredo, s. r. o.), IČO: 27171299, za kupní cenu
158.000,- Kč, byť cena tržní činila částku 5.300.000,- Kč, čímž způsobil škodu
ve výši 5.142.000,- Kč,
31) dne 9. 11. 2004 prodal pozemky v P. – Ch., ev. č. 1260, a to
pozemky p. č. 3299/1 a 3299/17 o celkové výměře 829 m?, LV 1429 (nyní
1714), k. ú. Chodov, společnosti T-report, s. r. o. (nyní s názvem
Alcredo, s. r. o.), IČO: 27171299, za kupní cenu 27.000,- Kč, byť cena tržní
činila částku 2.072.500,- Kč, čímž způsobil škodu ve výši 2.045.500,- Kč,
32) dne 9. 11. 2004 prodal areál autoservisu v O. – H. ev. č. ...., a
to budovu bez čp. na pozemcích p. č. .... a ......, pozemky p. č. ..... a ..... o celkové výměře 2.263 m?, LV ... (nyní ...), k. ú. H., společnosti
Communication Design, a. s. (nyní s názvem Bimoset, a. s.), IČO: 26063328, za
kupní cenu 270.000,- Kč, byť cena tržní činila částku 3.400.000,- Kč, čímž
způsobil škodu ve výši 3.130.000,- Kč,
33) dne 27. 12. 2004 prodal rekreační areál S., ev. č. ..., a to čtyři
dřevěné montované rekreační chaty na cizím pozemku p. č. ....., budovu správce
čp. ... na cizím pozemku, pozemek p. č. ...... o celkové výměře 463 m?, LV ...,
k. ú. S. n.
V., včetně movitých věcí uvedených v příloze č. 1 kupní smlouvy,
dne 30. 12. 2004 podepsal dodatek kupní smlouvy, společnosti T-report, s. r. o. (nyní s názvem Alcredo, s. r. o.), IČO: 27171299, za kupní cenu 12.000,- Kč,
byť cena tržní činila částku 7.580.000,- Kč, čímž způsobil škodu ve výši
7.568.000,- Kč,
34) dne 27. 12. 2004 prodal budovy v P., ev. č. ..., a to budovu
čp. ...stojící na pozemku st. p. č. ..., budovu čp. .... stojící na pozemku st. p. č. ..., pozemky p. č. ..., st. p. č. ...., ..., .... o celkové výměře 1.261
m?, LV ..., k. ú. P., společnosti T-report, s. r. o. (nyní s názvem Alcredo, s. r. o.), IČO: 27171299, za kupní cenu 53.000,- Kč, byť cena tržní činila částku
5.500.000,- Kč, čímž způsobil škodu ve výši 5.447.000,- Kč,
35) dne 27. 12. 2004 prodal keramickou dílnu v H., ev. č. ...., a to
budovu bez čp. stojící na pozemku st. p. č. ...., pozemky st. p. č. ..... a p. č. .... o celkové výměře 613 m?, LV ...., k. ú. H., včetně movitých věcí
uvedených v příloze č. 1 kupní smlouvy, společnosti T-report, s. r. o. (nyní s
názvem Alcredo, s. r. o.), IČO: 27171299, za kupní cenu 11.000,- Kč, byť cena
tržní činila částku 307.950,- Kč, čímž způsobil škodu ve výši 296.950,- Kč,
36) dne 27. 12. 2004 prodal pozemky v H. – B., ev. č. ..., a to pozemky
p. č. ... a .... (nyní ....) o celkové výměře 603 m?, LV
...., k. ú. B. společnosti T-report, s. r. o. (nyní s
názvem Alcredo, s. r. o.), IČO: 27171299, za kupní cenu 6.000,- Kč, byť cena
tržní činila částku 73.000,- Kč, čímž způsobil škodu ve výši 67.000,- Kč,
čímž České republice, zastoupené Ministerstvem financí České republiky
se sídlem Praha 1, Letenská 15 způsobil škodu ve výši 215.058.130,- Kč.
Za tento trestný čin byl obviněný Ing. Ž. odsouzen podle § 255 odst. 3 tr. zák.
k trestu odnětí svobody v délce 3 let. Podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr.
trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů – dále
jen „tr. zákoník“) mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební
dobu 4 let. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla poškozená Česká republika,
zastoupená Ministerstvem financí, odkázána se svým nárokem na náhradu škody na
řízení ve věcech občanskoprávních.
Oproti tomu byl obviněný Ing. P. Ž. podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěn
obžaloby Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 ze dne 8. 4. 2009, sp.
zn. 1 Zt 197/2008, kterou mu byly kladeny za vinu skutky ve výroku rozsudku
označené B. II. a III., kterými se měl dopustit trestného činu porušování
povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 3 tr. zák. a
trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 125 odst.
1 tr. zák., neboť v žalobním návrhu označené skutky nejsou trestným činem.
Podle § 229 odst. 3 tr. ř. byla poškozená Česká republika, zastoupená
Ministerstvem financí, odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve
věcech občanskoprávních.
Městský soud v Praze, který jako soud odvolací projednal odvolání obviněného
Ing. P. Ž. a státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1
podané v neprospěch obviněného, rozhodl rozsudkem ze dne 28. 12. 2010, sp. zn.
7 To 502/2010, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. a), b), c), d), e), odst. 2
tr. ř. zrušil napadený rozsudek ve výroku pod bodem B., jímž byl obviněný Ing.
P. Ž. podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby státního zástupce Obvodního
státního zastupitelství pro Prahu 1, sp. zn. 1 Zt 197/2008, ze dne 8. 4. 2009,
pro skutek pod bodem II. původně kvalifikovaný jako trestný čin porušování
povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, odst. 3 tr. zák. a
pro skutek pod bodem III. původně kvalifikovaný jako trestný čin zkreslování
údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 125 odst. 1 tr. zák., a dále ve
výroku o trestu uloženém obviněnému Ing. P. Ž. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu
rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině skutky pod bodem A. napadeného
rozsudku kvalifikovanými jako pokračující trestný čin porušování povinnosti při
správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 3 tr. zák. odsoudil obviněného Ing.
P. Ž. za trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §
255 odst. 1, 3 tr. zák. z napadeného rozsudku podle § 255 odst. 3 tr. zák. k
nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let. Podle § 39a odst. 3 tr.
zák. byl obviněný pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s dozorem. Podle §
259 odst. 1 tr. ř. byla věc v části týkající se skutků pod body B. II. a B.
III. zprošťujícího výroku o vině napadeného rozsudku, kvalifikovaných obžalobou
jako trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255
odst. 1, 3 tr. zák. a trestný čin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění
podle § 125 odst. 1 tr. zák., v rozsahu zrušení vrácena soudu prvního stupně,
aby o ní znovu rozhodl. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn. Podle § 256
tr. ř. bylo odvolání obviněného Ing. P. Ž. zamítnuto.
Proti uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 12. 2010, sp. zn. 7
To 502/2010, podal obviněný Ing. P. Ž. prostřednictvím obhájce JUDr. Jiřího
Matznera, Ph. D., dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.,
a to konkrétně do výroku, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání. Obviněný nejprve
ve svém mimořádném opravném prostředku shrnul své odvolací námitky. Poté se
věnoval námitkám dovolacím, k nimž v podrobnostech uvedl, že nelze souhlasit se
závěrem odvolacího soudu, podle nějž se s ohledem na znění čl. I bodu 10 zák. o
zrušení FDML aplikuje jako zvláštní právní předpis zák. o majetku ČR včetně
jeho prováděcí vyhlášky č. 62/2001 Sb., neboť v případě, že by se na veškerý
majetek FDML, resp. nakládání s ním vztahoval zák. o majetku ČR, nebylo by
vůbec možné provést bezúplatné převody majetku, tudíž zvláštní právní předpisy
se použijí pouze v případech, na které zák. o zrušení FDML nepamatuje. Následně
dovolatel poukázal na čl. I bod 5 písm. c) zák. o zrušení FDML s tím, že
uvedený zákon tak pamatuje na bezúplatné, ale i úplatné převody. Proto je čl. I
bod 10 uvedeného zákona odkazující na zvláštní právní předpis podle dovolatele
disfunkční.
Následně dovolatel vyslovil přesvědčení, že odvolací soud nesprávně posoudil
otázku, zda mohl v období do schválení bezúplatných převodů nakládat se
zbývajícím majetkem, tj. prodávat jej ve veřejné soutěži. Poslední III. kolo
bezúplatných převodů bylo zahájeno na základě usnesení Vlády ze dne 28. 1.
2004, přičemž následně byly dne 22. 4. 2004 nemovitosti, jejichž prodej je
obviněnému kladen za vinu, vyřazeny Komisí, tudíž se na ně III. a současně
poslední kolo výběrových řízení nevztahovalo. Tento majetek potom nemohl být
dotčen rozhodnutím Poslanecké sněmovny ze dne 2. 11. 2004, které pouze
schvalovalo bezúplatné převody nemovitostí do výběrového řízení zahrnutých. K
obdobnému závěru podle dovolatele dospělo hned několik obecných soudů při
posuzování platnosti uzavřených kupních smluv (jedná se o rozhodnutí Okresního
soudu v Hradci Králové, sp. zn. 11 C 265/2005, Obvodního soudu pro Prahu 4, sp.
zn. 25 C 43/2006, a Okresního soudu v Tachově, sp. zn. 6 C 193/2005). S ohledem
na to jsou závěry soudů nižších stupňů ohledně naplnění subjektivní stránky
trestného činu nepodložené a spekulativní.
Dovolatel nesouhlasí s odvolacím soudem ani v tom, že nový tr. zákoník je pro
něj výrazně nepříznivější. Tento závěr odvolacího soudu navíc není ani nijak
odůvodněn. Podle dovolatele je pro něj naopak nová úprava příznivější, neboť
při zachování sazeb trestu odnětí svobody je v nové právní úpravě obsažen
alternativní trest zákazu činnosti, který je mírnější než peněžitý trest, který
byl obsažen v původní úpravě. K tomu ustanovení § 81 tr. zákoníku umožňuje
podmíněný odklad výkonu trestu až do hranice 3 let, zatímco § 58 tr. zák. tuto
možnost umožňoval pouze v případech, kdy je ukládán trest odnětí svobody do 2
let.
Soudy nižších stupňů přijaly pro obviněného ohledně aplikace zvláštních
právních předpisů maximálně nepříznivý výklad, čímž porušily zásadu „in dubio
pro reo“. Pokud by obviněný akceptoval, že k vyhlašování veřejných soutěží mělo
dojít až po 2. 11. 2004, pak by to fakticky znamenalo, že by likvidace majetku
FDML nikdy neproběhla, neboť lhůta, která zbývala do ukončení existence FDML po
přijetí usnesení Poslanecké sněmovny dne 2. 11. 2004, by nestačila pro vlastní
realizaci likvidace.
Poslední námitka dovolatele spočívala v tom, že soudy nižších stupňů se řádně
nevypořádaly s právní povahou usnesení Poslanecké sněmovny ze dne 4. 11. 2004 a
dopisem ministra financí ze dne 30. 11. 2004, přestože s nimi při odůvodňování
rozsudků operovaly. Usnesení Poslanecké sněmovny ze dne 4. 11. 2004 nemělo
žádnou oporu v právní úpravě a obviněný neměl povinnost se jím řídit, stejně
jako dopisem ministra financí. Ze zák. o zrušení FDML nevyplývá povinnost
likvidátora řídit se pokyny Vlády či Ministerstva financí, čl. I bod 5 hovoří
ve svém úvodu pouze o součinnosti.
V závěru dovolání proto obviněný Ing. P. Ž. navrhl, aby Nejvyšší soud České
republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) zrušil oba rozsudky soudů nižších stupňů a
přikázal nalézacímu soudu, aby věc znovu projednal a rozhodl. Současně navrhl,
aby nalézací soud využil svého oprávnění a spis podle § 265h odst. 3 tr. ř.
předložil Nejvyššímu soudu k rozhodnutí o přerušení výkonu trestu do doby než
bude rozhodnuto o dovolání.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, jemuž bylo dovolání
obviněného Ing. P. Ž. doručeno ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř., se k němu
vyjádřil v tom smyslu, že z hlediska rozsahu deklarovaného dovolacího důvodu
podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je irelevantní odkaz dovolatele
na porušení zásady „in dubio pro reo“, která je zásadou práva procesního,
nikoli hmotného.
Za těžiště protiprávního jednání obviněného považuje státní zástupce tu část
skutkových zjištění, podle kterých obviněný v rozporu s příslušnými
ustanoveními zák. o majetku ČR prodával majetek FDML za ceny nižší než tržní,
když podle zjištění konkretizovaných pod body 1) až 36) výroku o vině šlo o
prodeje za zlomek tržní ceny, mnohdy za méně než desetinu této ceny. Porušování
jiných povinností obviněným, např. prodej majetku v době, kdy obviněný ještě
nebyl oprávněn úplatné převody provádět, pokud by šlo o prodej za tržní nebo
dokonce vyšší cenu, by samo o sobě ke škodě na majetku státu nevedlo. V tomto
směru se pak plně ztotožňuje s názorem soudů obou stupňů, podle kterého se na
režim předmětných úplatných převodů vztahoval zák. o majetku ČR. Tato
skutečnost jednoznačně vyplývá z ust. čl. I. bodu 10 zák. o zrušení FDML podle
kterého od 1. 1. 2001 má FDML postavení státní organizace, a pokud tento zákon
nestanoví jinak, vztahují se od tohoto data na majetek ve správě FDML zvláštní
právní předpisy upravující nakládání s majetkem České republiky. Výklad
dovolatele, podle kterého se zák. o majetku ČR nevztahoval na úplatné ani
bezúplatné převody státního majetku spravovaného FDML, postrádá logiku;
lapidárně řečeno - není jasné, na jaké dispozice s majetkem by se v takovém
případě měl zák. o majetku ČR vztahovat. Úvahy dovolatele o „disfunkčnosti“
citovaného ustanovení jsou již zcela bezpředmětné, neboť dovolateli jako
likvidátorovi FDML samozřejmě nepříslušelo hodnotit kvalitu právního předpisu
upravujícího jeho činnost. Nepřípadné je i tvrzení dovolatele, podle kterého by
v režimu zák. o majetku ČR vůbec nebylo možno provádět bezúplatné převody. Zák.
o majetku ČR v ust. § 22 odst. 2 s bezúplatným převodem věci počítá; zák. o
zrušení FDML ovšem umožňoval bezúplatné převody majetku bez omezujících
podmínek v ust. § 22 odst. 2 uvedených a v tomto smyslu tedy „stanovil jinak“.
Podmínky úplatných převodů zák. o majetku ČR - mimo povinnosti provádět tyto
převody na podkladě veřejné soutěže [čl. bod 5 písm. c)] - blíže neupravoval,
zejména nestanovil, za jakou cenu mají být tyto převody prováděny. Proto pro
tyto převody platil režim zák. o majetku ČR, a to včetně ust. § 22 odst. 1,
podle kterého při úplatném převodu věci se cena sjednává nejméně ve výši, která
je v daném místě a čase obvyklá, pokud zvláštní právní předpis nestanoví jinak.
Výklad dovolatele by opět vedl k neudržitelnému závěru, podle kterého by
majetek FDML mohl být prodáván i za zcela symbolickou cenu. Ustanovení § 22
odst. 1 zák. o majetku ČR tedy dovolatel jednoznačně porušoval, přičemž mnohdy
až křiklavé rozdíly mezi tržní cenou a cenou, za kterou byly nemovitosti
prodány, současně svědčí o tom, že ze strany dovolatele šlo o jednání úmyslné.
Pokud se týká časového momentu, od kterého mohl dovolatel úplatné převody
provádět, pak z čl. I. bod 5 písm. f) zák. o zrušení FDML podle názoru státního
zástupce jednoznačně vyplývá, že takovéto převody mohl dovolatel provádět až po
rozhodnutí Poslanecké sněmovny o bezúplatných převodech. V tomto směru opět
dovolateli z titulu jeho funkce likvidátora nepříslušelo posuzovat kvalitu
právní úpravy a postupovat odchylně proto, že v čase zbývajícím po posledním
rozhodnutí Poslanecké sněmovny o bezúplatném převodu zbývalo jen krátké časové
období pro provedení převodů úplatných. Zák. o zrušení FDML ostatně počítal s
tím, že ke dni ukončení likvidace FDML nebudou převody ukončeny, neboť v ust.
čl. I bod 6. mj. stanovil, že ke dni 1. 1. 2005 vznikne k majetku ve správě
Fondu Ministerstvu financí právo nakládat s tímto majetkem v souladu se
zvláštním právním předpisem upravujícím nakládání s majetkem České republiky.
Jak již bylo uvedeno, samotný „předčasný“ prodej majetku, pokud by byl proveden
za jeho tržní cenu, by ke škodě na spravovaném majetku nevedl. Skutečnost, že
obviněný takto postupoval, nicméně dokresluje jeho odvolacím soudem
konstatovaný úmysl „přinést neodůvodněný prospěch subjektům, kterým prodával
části spravovaného majetku“ (str. 14 rozhodnutí), jakož i závěr odvolacího
soudu, že dovolatel postupoval cíleně tak, aby do ukončení činnosti FDML
realizoval i za cenu porušování právních norem co nejvíce převodů při výrazném
podhodnocení převáděného majetku (str. 17 až 18 rozhodnutí).
Bezpředmětná je i výtka dovolatele týkající se právní závaznosti usnesení
Poslanecké sněmovny ze dne 4. 11. 2004 a dopisu ministra financí ze dne 30. 11.
2004, když porušení povinností tímto usnesením, resp. dopisem stanovených není
v tzv. skutkové větě podateli přičítáno. Skutečnost, že podatel ignoroval
těmito akty vyslovený zákaz pokračovat v úplatných převodech, nicméně
dokresluje jeho výše uvedený úmysl „za každou cenu“ pro stát nevýhodné převody
majetku realizovat.
Za důvodné nepovažuje státní zástupce ani námitky dovolatele týkající se časové
působnosti trestních zákonů. Skutkové podstaty trestných činů porušování
povinností při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 3 tr. zák. a porušení
povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, 3 tr. zákoníku jsou
vymezeny shodně a shodně je vymezena také sazba trestu odnětí svobody v nich
uvedená (dva až osm let), přičemž dřívější ani nová právní úprava nepřipouští
uložení některého alternativního trestu jako jediného trestu za tento trestný
čin. Srovnání přísnosti peněžitého trestu a trestu zákazu činnosti, které
provádí dovolatel, je tudíž irelevantní. Podle nové právní úpravy, která
vychází z tzv. formálního pojetí trestného činu, musí být v případě naplnění
jejích formálních znaků kvalifikovaná skutková podstata podle § 220 odst. 3 tr.
zákoníku bez dalšího aplikována. Podle dřívější právní úpravy však mimo
formálních znaků musely být pro aplikaci kvalifikované podstaty splněny i
materiální podmínky ve smyslu ust. § 88 odst. 1 tr. zák. Současná právní úprava
žádné „korekční“ ustanovení obdobné ust. § 88 odst. 1 tr. zák. neobsahuje a
dřívější právní úprava jako celek tedy byla pro obviněného příznivější, a to
bez ohledu na to, že současná právní úprava stanoví v ust. § 81 tr. zákoníku
poněkud příznivější podmínky pro podmíněný odklad trestu odnětí svobody nežli
stanovilo ust. § 58 tr. zák. Ani dřívější právní úprava ostatně podmíněný
odklad trestu odnětí svobody nepřevyšujícího tři roky zcela nevylučovala (§ 60a
a násl. tr. zák.).
Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1
písm. e) tr. ř. odmítl, protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Současně
navrhl, aby Nejvyšší soud v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr.
ř. učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném
zasedání souhlasil i pro případ jakéhokoli jiného nežli výše navrhovaného
rozhodnutí Nejvyššího soudu (§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.).
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není
dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 tr. ř., a na
základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu § 265a odst. 1, 2 písm.
a), h) tr. ř. je přípustné, bylo podáno osobami oprávněnými [§ 265d odst. 1
písm. b), odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje
náležitosti dovolání. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně
vymezených v § 265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným
vznesené námitky naplňují jím tvrzené dovolací důvody, a shledal, že dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn v souladu se zákonem
vymezenými podmínkami. Následně se Nejvyšší soud zabýval důvodem odmítnutí
dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy zda nejde o dovolání zjevně
neopodstatněné.
Obviněný Ing. P. Ž. uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř., v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy,
jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném
nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu
je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní
kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými
ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z
toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být
samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení
(kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková
zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku
a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z
hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně
posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými
ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze
skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných
odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotně právní
posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích
nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v
závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To
vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém
mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a
právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není a ani nemůže být další
(třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v
takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z
hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také
nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může
skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. § 147 až §
150 a § 254 až § 263 tr. ř., a taktéž přiměřeně např. i usnesení Ústavního
soudu ve věcech pod sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS
282/03 a II. ÚS 651/02, dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2008,
sp. zn. IV. ÚS 60/06). V té souvislosti je třeba zmínit, že je právem i
povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením § 2 odst. 6
tr. ř., přičemž tento postup ve smyslu § 254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud. Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do takového hodnocení přichází v
úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s
právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního
soudu ze dne 17. května 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, uveřejněný pod č. 69, ve
sv. 18 Sb. nál. a usn. ÚS ČR nebo nález Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS
84/94, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, č. 34, str. 257; dále srov. rozhodnutí pod sp. zn. III. ÚS 166/95 nebo III. ÚS 376/03). Zásah do skutkových
zjištění je dále v rámci řízení o dovolání přípustný jen tehdy, učiní-li
dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K extrémnímu nesouladu mezi
provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními srov. také např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010, usnesení Ústavního
soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV.
ÚS 889/09, nebo
rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05. Takový
závěr však s ohledem na obsah obou citovaných rozhodnutí a jejich návaznost na
provedené dokazování, které je zachyceno v Nejvyšším soudem přezkoumaném
spisovém materiálu, nelze učinit.
Trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255
odst. 1, 3 tr. zák. se dopustí ten, kdo jinému způsobí škodu nikoli malou tím,
že poruší podle zákona mu uloženou nebo smluvně převzatou povinnost opatrovat
nebo spravovat cizí majetek, a způsobí-li takovým činem škodu velkého rozsahu. Jednání zde spočívá v tom, že pachatel jinému způsobí škodu tím, že poruší
podle zákona mu uloženou nebo smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo
spravovat cizí majetek. Škoda může mimo jiné vzniknout tím, že při dispozici se
spravovaným nebo opatrovaným majetkem pachatel v důsledku porušení povinnosti
neobdrží za jeho zcizení (nebo za zcizení jeho části) odpovídající
protihodnotu, kterou by jinak bylo možno získat (např. při prodeji části
spravovaného majetku za nižší kupní cenu, než za jakou ho bylo možné reálně
prodat, nebo při nedůvodném bezplatném převodu takového majetku, ačkoli při
jeho prodeji bylo možné obdržet kupní cenu). Vznik škody musí být v příčinné
souvislosti s porušením povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek, tj. porušení povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek musí být alespoň
jednou z příčin, bez nichž by škoda nevznikla buď vůbec, nebo v takové výši, v
jaké k tomu došlo. Povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek mají osoby,
které jsou povinny spravovat (zařizovat) záležitosti jiných osob, pokud v tom
je zahrnuta i povinnost péče o jejich majetek nebo nakládání s ním. Taková
povinnost může být uložena některým ustanovením zákona nebo určitou smlouvou. Přitom nemusí být výslovně nazvána jako povinnost opatrovat nebo spravovat cizí
majetek. Povinnost může být formulována též jako péče, péče řádného hospodáře,
obhospodařování, nakládání, hospodaření, právo činit úkony s majetkem, převádět
ho, obchodovat s ním atd. Ze zákona má uloženou povinnost opatrovat nebo
spravovat cizí majetek řada osob podle různých právních předpisů. Patří sem i
likvidátor obchodní společnosti nebo družstva ve vztahu k majetku likvidované
společnosti nebo družstva (§ 70 a násl. obch. zák.). Porušení povinnosti
opatrovat nebo spravovat cizí majetek spočívá v tom, že pachatel jedná v
rozporu s obecným nebo konkrétním vymezením obsahu takové povinnosti. K
porušení povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek může dojít především
konáním pachatele (aktivní činností), zejména takovými dispozicemi s cizím
opatrovaným nebo spravovaným majetkem, při kterých pachatel neobdrží do
opatrovaného nebo spravovaného majetku odpovídající protihodnotu, např. když
prodá část majetku za nepřiměřeně nízkou cenu. Postih podle § 255 tr. zák. přichází v úvahu i v dalších oblastech, kde jsou činěny dispozice s cizím
majetkem. Mohou sem patřit i některé případy neoprávněného nebo nehospodárného
nakládání se státním majetkem (srov. zejména § 14 a násl., § 47 zák. o majetku
ČR, dále může jít o převod tohoto majetku v rozporu se zákonnými omezeními
(srov. např. § 22 a § 24 cit. zákona). Pro posouzení, zda byl tento trestný čin
spáchán, je podstatné zjistit skutečně dosažitelnou (tržní) cenu, za niž bylo možné
spravovaný (opatrovaný) majetek prodat.
Z hlediska subjektivní stránky se pro
trestní odpovědnost podle § 255 odst. 1 tr. zák. vyžaduje úmyslné zvinění
pachatele (§ 4 tr. zák.), přičemž postačí i úmysl nepřímý [§ 4 písm. b) tr. zák.]. Úmysl se musí vztahovat jak k porušení povinnosti opatrovat nebo
spravovat cizí majetek, tak i ke způsobení škody na něm. Škodou velkého rozsahu
ve smyslu § 255 odst. 3 tr. zák. se rozumí škoda dosahující částky nejméně
5.000.000,- Kč. Z hlediska zavinění pak postačí způsobení tohoto těžšího
následku z nedbalosti [§ 6 písm. a) tr. zák.], protože zákon zde nevyžaduje
zavinění úmyslné.
Jako první dovolatel uplatnil námitku spočívající v tom, že s ohledem na znění
čl. I bodu 10 zák. o zrušení FDML není možné aplikovat jako zvláštní právní
předpis zák. o majetku ČR včetně jeho prováděcí vyhlášky č. 62/2001 Sb., neboť
by vůbec nebylo možné provést bezúplatné převody majetku, když ust. čl. I bod 5
písm. c) zák. o zrušení FDML pamatuje na bezúplatné i úplatné převody. Proto je
čl. I bod 10 uvedeného zákona odkazující na zvláštní právní předpis podle
dovolatele disfunkční.
Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že zvláštními právními
předpisy upravujícími nakládání s majetkem České republiky, na které v čl. I. bod 10 zák. o zrušení FDML odkazoval, byly především zák. o majetku ČR a
prováděcí vyhláška k němu (vyhláška č. 62/2001 Sb. o hospodaření složek státu a
státních organizací s majetkem státu) – srov. str. 13 rozsudku odvolacího
soudu. Odvolací soud tedy shodně navázal na to, co již popsal nalézací soud. Zák. o zrušení FDML v kontextu s úplatnými převody majetku zakotvil pouze to,
že při nich mají být využity veřejné obchodní soutěže, a co do principů
samotného nakládání s tímto majetkem odkázal na zvláštní právní předpisy. To
plně opodstatňovalo aplikovat na tyto případy režim zák. o majetku ČR a
prováděcí vyhlášky k němu. Obviněný Ing. P. Ž. tedy měl při pořádání veřejných
obchodních soutěží a při úplatných převodech nemovitého majetku ve správě FDML
postupovat podle procedury vymezené v obchodním zákoníku, ale zároveň v souladu
se zák. o majetku ČR – zvláště pak v souladu s jeho ust. § 22 a násl. – a v
souladu s prováděcí vyhláškou k tomuto zákonu – zejména jejími ust. § 18 a
násl. Tyto právní přepisy též stanovily, že převod takového nemovitého majetku
podléhá schválení Ministerstva financí. Zcela klíčové pak bylo ust. § 22 zák. o
majetku ČR, podle kterého musela sjednaná kupní cena odpovídat tržní ceně. Podle ust. § 22 odst. 1 vyhlášky č. 62/2001 Sb. současně platilo, že v případě
stanovení minimální kupní ceny u nemovitých věcí se měla použít cena stanovená
znalcem. Obviněný Ing. P. Ž. v posuzovaném případě žádné z těchto omezení
nakládání s majetkem státu nedodržel (srov. str. 16 až 17 rozsudku odvolacího
soudu). V průběhu likvidace odpovídal za náležitou správu spravovaného majetku
jeho likvidátor, tedy obviněný Ing. P. Ž. To vyplývalo z čl. I. bod 9 zák. o
zrušení FDML ve spojení s § 71, § 135 a § 194 obch. zák. Citovaný článek zák. o
zrušení FDML totiž v tomto kontextu odkazoval na ust. § 70 až § 75 obch. zák. a
z ust. § 71 odst. 5 tohoto zákoníku pak vyplývalo, že obviněný měl jako
likvidátor postavení jediného orgánu tohoto fondu a za výkon své působnosti
odpovídal týmž způsobem jako členové statutárních orgánů obchodních
společností. Podle této právní úpravy přitom byl povinen vykonávat svou
působnost s péčí řádného hospodáře. Vedle toho převzal stejnou povinnost i
smluvně. Větší část daného majetku – celkem dvacet čtyři položek – rozprodal v
době, kdy tento majetek vůbec nemohl podle zák. o zrušení FDML úplatně
převádět. Nadto v těchto případech i ve všech ostatních případech úplatných
převodů majetku spravovaného FDML tento majetek prodával výrazně pod jeho tržní
hodnotou. To bylo zcela jednoznačně jak v rozporu s jeho povinnostmi
likvidátora zakotvenými v § 194 odst. 5 obch. zák. a s jeho povinností
postupovat s péčí řádného hospodáře upravenou v jeho smlouvě s Ministerstvem
financí, tak v rozporu s podmínkami zpeněžování majetku státu vymezenými v ust. § 14 a § 22 až § 24 zák. o majetku ČR (srov. str. 14 rozsudku odvolacího
soudu).
Právní rámec organizace veřejných obchodních soutěží byl vymezen v §
282 a násl. obch. zák. a poskytoval vyhlašovatelům takových soutěží právo
odmítnout všechny učiněné cenové nabídky. Toto právo bylo upraveno v § 288
odst. 2 obch. zák. a jeho uplatnění bylo podmíněno tím, že si ho vyhlašovatel
soutěže vyhradil v jejích podmínkách stanovených postupem podle § 282 odst. 1
obch. zák. Z uvedeného je tedy patrné, že obviněnému v posuzovaném případě nic
nebránilo nastavit podmínky veřejných soutěží na odprodej majetku státu
spravovaného FDML tak, aby nedošlo k jeho prodeji za ceny výrazně nižší než
obvyklé, avšak neučinil to (srov. str. 17 rozsudku odvolacího soudu).
Nejvyšší soud k vyčerpávajícímu odůvodnění odvolacího soudu ohledně aplikace
zvláštních právních předpisů dodává, že předmětný zák. o zrušení FDML je nutné
brát komplexně. Jak již správně podtrhly soudy nižších stupňů, ust. čl. I bod 5
písm. f) zák. o zrušení FDML dovolateli ukládalo provést nejprve bezúplatné
převody majetku, avšak v souladu s usnesením Poslanecké sněmovny přijatým na
návrh Vlády. S majetkem, který by zbyl po těchto bezúplatných převodech, mělo
být naloženo obdobně podle písm. c) čl. I bod 5 zák. o zrušení FDML, tedy
následně měl být úplatně převeden na jiné osoby na základě veřejné soutěže.
Avšak i veřejnou soutěž byl likvidátor povinen provést s péčí řádného
hospodáře, neboť Nejvyšší soud považuje za nutné zdůraznit, že z ust. § 71
odst. 5 obch. zák. (k tomu srov. čl. 1 bod 9 zák. o zrušení FDML) je třeba
dovodit, že na likvidátory je třeba aplikovat ust. § 194 odst. 5 obch. zák.,
kde je upravena odpovědnost a ručení členů statutárního orgánu, přičemž z
těchto ustanovení také plyne, že likvidátor je povinen vykonávat svou působnost
s péčí řádného hospodáře. Obviněný Ing. P. Ž. nepostupoval dostatečně odborně,
jestliže ignoroval ustanovení zák. o zrušení FDML a neřídil se zák. o majetku
ČR včetně vyhlášky č. 62/2001 Sb. a konečně také obchodním zákoníkem, když
nemovitosti, jež jsou předmětem tohoto trestního řízení prodal za výrazně nižší
kupní cenu než jaká byla tržní a dokonce i účetní cena těchto nemovitostí. V
případě úplatných převodů tak porušil zák. o majetku ČR a jeho prováděcí
vyhlášku tím, že nestanovil minimální kupní cenu v souladu s těmito předpisy,
nezveřejnil nabídky vhodným způsobem a nepředložil uzavřené kupní smlouvy ke
schválení Ministerstvu financí (k tomu srov. závěry Nejvyššího kontrolního
úřadu na č. l. 219 spisu). Navíc v podmínkách stanovil požadavek, aby uchazeči
sami navrhli kupní cenu. Nabídkové kupní ceny uchazečů k jednotlivým objektům
byly značně rozdílné, a to v řádu několika set tisíc korun a byly výrazně nižší
než aktuální tržní ceny (srov. č. l. 238 spisu). K tomu Nejvyšší soud dodává,
že jazykově i logicky je výklad čl. I zák. o zrušení FDML bezproblémový,
přičemž všechny orgány činné v trestním řízení vždy dospěly ke stejnému závěru
o aplikaci zvláštních právních předpisů a Nejvyšší soud se s nimi plně
ztotožňuje. Také bod 10 čl. I má svůj důležitý význam a opodstatněnost, přičemž
v žádném případě jej není možné považovat za disfunkční.
Dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku vyslovil přesvědčení, že mohl
v období do schválení bezúplatných převodů nakládat se zbývajícím majetkem, tj.
prodávat jej ve veřejné soutěži, neboť III. kolo bezúplatných převodů bylo
zahájeno na základě usnesení Vlády ze dne 28. 1. 2004, přičemž následně byly
dne 22. 4. 2004 nemovitosti, jejichž prodej je obviněnému kladen za vinu,
vyřazeny Komisí, přičemž k obdobnému závěru dospělo hned několik obecných soudů
při posuzování platnosti uzavřených kupních smluv (Okresní soud v Hradci
Králové, sp. zn. 11 C 265/2005, Obvodní soud pro Prahu 4, sp. zn. 25 C 43/2006,
a Okresní soud v Tachově, sp. zn. 6 C 193/2005), z čehož nelze dospět k
naplnění subjektivní stránky jeho jednání.
Nalézací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že úplatné převody byly
realizovány od 30. 7. 2004, dále došlo k uzavření kupních smluv 1 x 11. 8.
2004, 2 x 17. 8. 2004, dále 14 x 17. 9. 2004, 2 x 21. 9.
2004, poté 7. 10., 12. 10. a 2 x 13. 10. 2004. Všechny tyto úplatné převody
obviněný realizoval před datem 2. 11. 2004, kdy Poslanecká sněmovna teprve
schválila poslední bezúplatné převody. Další úplatné převody byly realizovány
po tomto datu, a to 8 x 9. 11. 2004 a 4 x 27. 12. 2004. Současně bylo
prokázáno, že obviněný realizoval úplatné převody i v případech majetku, který
byl určen k bezúplatným převodům a takto prodal pozemky v k. ú. P.– D. (srov.
str. 26 rozsudku nalézacího soudu). Dokazováním bylo prokázáno, že Česká
republika zahájila vůči nabyvatelům nemovitého majetku, kteří jej získali
formou úplatných převodů, občanskoprávní spory o neplatnost kupních smluv, jež
jsou podrobně popsány v části A. I., body 1 až 36 výrokové části rozsudku. Z
provedených důkazů, zejm. přehledu těchto sporů zpracovaného Úřadem pro
zastupování státu ve věcech majetkových, vyplývá, že v podstatné části těchto
sporů byla Česká republika jako žalobce úspěšná, když civilní soudy rozhodly,
že kupní smlouvy, které obviněný uzavřel, jsou absolutně neplatné. Rozhodnutí
soudů I. a II. stupně následně potvrdila i rozhodnutí Nejvyššího soudu. Na
základě takto rozhodnutých soudních sporů se podstatná část majetku převedeného
obviněným při úplatných převodech vrátila zpět do dispozice České republiky
(srov. str. 30 rozsudku nalézacího soudu).
Odvolací soud doplnil, že podle čl. I. bod 5 zák. o zrušení FDML měl obviněný
Ing. P. Ž. jako likvidátor tohoto fondu postupovat při vypořádání jím
spravovaného majetku státu právě v součinnosti s Vládou a Ministerstvem
financí, a to tak, že nejprve měl bezúplatně převést tu část spravovaného
majetku, kterou označila Poslanecká sněmovna, a až poté měl započít úplatné
převody zbývající části tohoto majetku na základě veřejné soutěže. To
jednoznačně vyplývalo z doslovného znění tohoto článku. V roce 2003 sice bylo
novelizací, kterou provedl zák. č. 428/2003 Sb., do tohoto článku vloženo nové
písmeno f), podle kterého se měl zbývající dosud nepřevedený majetek ve správě
FDML převést také úplatně, ale podmínkou pro takový postup bylo i v tomto
případě předešlé schválení bezúplatných převodů nemovitostí, jejichž převody
ještě nebyly ukončeny, Poslaneckou sněmovnou. Povinnost realizovat úplatné
převody zbylého majetku ve správě FDML až po tom, co Poslanecká sněmovna
schválí převody bezúplatné, tedy byla stanovena přímo zákonem, a to zcela
jednoznačně (srov. str. 15 rozsudku odvolacího soudu).
Nejvyšší soud navazuje na konstatování obou soudů nižších stupňů tím, že celý
proces schvalování bezúplatných převodů probíhal tak, že seznam návrhů na
bezúplatné převody předkládala Komise nejprve k projednání Vládě. Vláda
projednala návrhy Komise k jednotlivým objektům a uchazečům a v příslušném
usnesení poté vyjádřila souhlas, případně nesouhlas s návrhy Komise a současně
pověřila svého předsedu, aby materiál předložil předsedovi Poslanecké sněmovny
k dalšímu projednání. Poslanecká sněmovna předložené návrhy projednala a své
konečné rozhodnutí k bezúplatným převodům jednotlivých objektů na uchazeče
uvedla v příslušném usnesení (srov. č. l. 226 spisu). Argument dovolatele o
tom, že nemovitosti, jejichž prodej je mu kladen za vinu, byly Komisí dne 22.
4. 2004 vyřazeny, a tudíž se na ně III. kolo výběrového řízení nevztahovalo,
tak nelze přijmout, když rozhodnutí Komise o nemovitostech nebylo v celém
schvalovacím procesu zdaleka rozhodnutím konečným a dovolatele v žádném případě
neopravňovalo k tomu, aby vyřazené nemovitosti prodal. Z dalších zjištění
učiněných Nejvyšším kontrolním úřadem vyplynulo, že v důvodových zprávách
předkládaných Vládě spolu s návrhy na bezúplatné převody nemovitostí nebyly
uváděny nemovitosti, které Komise k bezúplatnému převodu nedoporučila a
vyřadila je z výběrových řízení, přičemž ve zprávách nebyly uvedeny důvody
vyřazení (srov. č. l. 229 spisu). Likvidátor realizoval úplatné převody majetku
až ve druhé polovině roku 2004, kdy vypsal postupně 5 kol veřejných soutěží, a
to 30. 6. 2004, 11. 8. 2004, 22. 9. 2004, 14. 10. 2004
a 3. 11. 2004, přičemž celkem uzavřel 36 kupních smluv na 36 objektů. Veškeré
prodeje nemovitostí učiněné ve druhé polovině roku 2004 tak provedl v rozporu s
čl. 1 bod 5 písm. f) zák. o zrušení FDML, neboť nevyčkal usnesení Poslanecké
sněmovny č. 1324 ze dne 2. 11. 2004, a v rozporu s usnesením Poslanecké
sněmovny č. 1347 ze dne 4. 11. 2004 (k tomu blíže srov. č. l. 237 až 238
spisu).
Tam, kde obviněný v dovolání odkázal na rozhodnutí Okresního soud v Hradci
Králové, sp. zn. 11 C 265/2005, Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 25 C
43/2006, a Okresního soud v Tachově, sp. zn. 6 C 193/2005, opomněl, že následně
byl rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 18. 5. 2006, sp. zn. 11 C
265/2005 (č. l. 4967 a násl. spisu), změněn rozsudkem Krajského soudu v Hradci
Králové ze dne 24. 1. 2007, sp. zn. 21 Co 407/2006 (č. l. 4970 a násl. spisu),
tak, že Česká republika – Ministerstvo financí, je vlastníkem nemovitosti, o
níž byl veden spor, obdobně rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 22. 3.
2007, sp. zn. 25 C 43/2006 (č. l. 5103 a násl. spisu), byl změněn rozsudkem
Městského soudu v Praze ze dne 4. 10. 2007, sp. zn. 22 Co 328/2007 (č. l. 5106
a násl. spisu) tak, že vlastníkem předmětných pozemků je Česká republika.
Shodně i rozsudek Okresního soudu v Tachově ze dne 12. 9. 2006, sp. zn. 6 C
193/2005 (č. l. 5145 a násl. spisu), byl změněn rozsudkem Krajského soudu v
Plzni ze dne 3. 4. 2007, sp. zn. 56 Co 650/2006 (č. l. 5142), a to tak, že
Česká republika je vlastníkem předmětu sporu.
Dovolatel nesouhlasil s odvolacím soudem ani v tom, že nový tr. zákoník je pro
něj výrazně nepříznivější. Podle dovolatele je pro něj naopak nová úprava
příznivější, neboť při zachování sazeb trestu odnětí svobody je v nové právní
úpravě obsažen alternativní trest zákazu činnosti, který je mírnější než
peněžitý trest, který byl obsažen v původní úpravě. K tomu ustanovení § 81 tr.
zákoníku umožňuje podmíněný odklad výkonu trestu až do hranice 3 let, zatímco §
58 tr. zák. tuto možnost umožňoval pouze v případech, kdy je ukládán trest
odnětí svobody do 2 let.
Odvolací soud se při přezkumu napadeného rozsudku soustředil z podnětu odvolání
podaného státním zástupcem na výrok o trestu a trest uložený soudem prvního
stupně shledal nepřiměřeně mírným a nezákonným (srov. str. 18 rozsudku
odvolacího soudu). V posuzovaném případě nebyla pro obviněného Ing. P. Ž. nová
právní úprava obsažená v tr. zákoníku příznivější, a proto bylo na místě vůči
němu aplikovat právní úpravu obsaženou v tr. zák. (srov. str. 19 rozsudku
odvolacího soudu). Pro rozhodnutí o trestu byla za této situace podstatná
hlediska uvedená v § 23 odst. 1 a § 31 odst. 1 tr. zák., týkající se jeho osoby
i spáchané trestné činnosti. Odvolací soud připomněl velice vysokou způsobenou
škodu, mnohonásobně převyšující hraniční výši škody velkého rozsahu, stejně
jako to, že obviněný neučinil nic pro její reparaci, ve stíhané trestné
činnosti pokračoval plánovitě po poměrně dlouhou dobu a dopustil se jí několika
desítkami útoků. Nešlo tedy z jeho strany o žádný ojedinělý exces. Oproti tomu
mu polehčovalo to, co dlouhodobě charakterizovalo jeho osobu. Nalézací soud
důvodně zohlednil v jeho prospěch jeho pokročilý věk, a to, že od spáchání
stíhané trestné činnosti uplynula poměrně dlouhá doba. Na druhé straně však
zcela pominul přitěžující okolnosti, zvláště pak enormní výši způsobené škody a
mnohost útoků v rámci spáchané trestné činnosti. Tyto okolnosti přitom plně
vyvažovaly ony okolnosti polehčující a podle názoru odvolacího soudu vylučovaly
uložení jiného než nepodmíněného trestu odnětí svobody. Nalézací soud však
obviněného odsoudil toliko podmíněně a tím pochybil. S ohledem na to odvolacímu
soudu nezbylo než podle § 258 odst. 1 písm. d) a e) tr. ř. zrušit výrok o
trestu odsuzující části napadeného rozsudku a postupem podle § 259 odst. 3 tr.
ř. o trestu rozhodnout znovu (srov. str. 19 rozsudku odvolacího soudu). Trest
byl přitom obviněnému odvolacím soudem ukládán podle § 255 odst. 3 tr. zák.,
tedy v sazbě od dvou do osmi let odnětí svobody, a byl ve shodě s nalézacím
soudem vyměřen ještě v dolní polovině této zákonné trestní sazby, konkrétně v
trvání tří let, a to jako trest nepodmíněný. S přihlédnutím k výše zmíněným
skutečnostem charakterizujícím osobu obviněného i spáchaný trestný čin
neshledal odvolací soud splnění předpokladů pro jeho podmíněný odklad ve smyslu
§ 60 odst. 1 tr. zák., a to ani v případné kombinaci s dohledem probačního
úředníka. Pro výkon uloženého trestu současně zařadil obviněného postupem podle
§ 39a odst. 3 tr. zák. do věznice s dozorem, byť obviněný splňoval všechny
zákonné podmínky pro zařazení do přísnější věznice s ostrahou. Podle názoru
odvolacího soudu totiž lze mít za to, že výkon uloženého trestu ve věznici s
dozorem splní u obviněného s ohledem na jeho osobu účel zákona lépe než v
přísnějších typech věznice (srov. str. 19 až 20 rozsudku odvolacího soudu).
Podle teoretických východisek se při posuzování trestnosti činu konkrétní čin
pachatele musí nejprve podřadit pod souhrn všech v úvahu přicházejících norem
trestněprávní povahy účinných v době spáchání trestného činu, neboť trestnost
činu se zásadně posuzuje podle doby jeho spáchání (§ 16 odst. 1 tr. zák. a § 2
odst. 1 tr. zákoníku). Souhrn všech v úvahu přicházejících trestněprávních
norem (právních předpisů) ovlivňuje nejen rozhodnutí, zda vůbec je posuzovaný
konkrétní čin určitého pachatele trestným činem, ale i o jaký trestný čin a
jaké povahy a závažnosti se jedná, zda pro tento trestný čin bude konkrétní
pachatel uznán vinným a jaký trest z hlediska druhu a výměry mu bude uložen
(popř. zda bude upuštěno od potrestání), anebo zda věc bude postoupena k
mimosoudnímu projednání, poněvadž by čin mohl být příslušným orgánem posouzen
jako přestupek nebo kárné provinění [srov. též § 171 odst. 1, § 188 odst. 1
písm. b), § 222 odst. 2 a § 257 odst. 1 písm. b) tr. ř.]. Při úvaze o použití §
2 odst. 1 tr. zákoníku je třeba vždy posoudit, zda použití nového zákona
vcelku, tzn. jak z hlediska ustanovení zvláštní části tr. zákoníku, tak i se
zřetelem k ustanovení obecné části tr. zákoníku, je pro pachatele příznivější
(srov. rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 27. 3. 1962, sp. zn. 2 To
34/1962, shodně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 1962, sp. zn. 2 Tz
1/1962, a rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 1990, sp. zn. 1 To 9/1990). Použití nového práva je tehdy pro pachatele příznivější, jestliže jeho
ustanovení – posuzována jako celek – skýtají výsledek pachateli příznivější než
právo dřívější. Trestněprávními normami, jejichž souhrn může být rozhodující
pro posouzení trestnosti činu z hlediska, který souhrn norem jako celek je pro
pachatele příznivější, zejména jsou: ustanovení popisující druhově určitý
trestný čin a určující trestní sankci, jakož i ustanovení vymezující pojem
trestného činu, ustanovení o zákonnosti a subsidiaritě trestní represe,
ustanovení o zavinění a omylu, ustanovení o okolnostech vylučujících
protiprávnost a dalších základech trestní odpovědnosti, ustanovení o trestnosti
účastenství (organizátorství, návod a pomoc) a ustanovení o jednotlivých
vývojových stadiích trestné činnosti (příprava, pokus, dokonaný trestný čin),
ustanovení o místní a osobní působnosti zákona, ustanovení o ukládání trestů a
o okolnostech pro stanovení druhu trestu a jeho výměry, o podmínkách použití
vyšší trestní sazby, ustanovení o stanovení trestu v případě souběhu trestných
činů, ustanovení o ukládání společného trestu za pokračování v trestném činu,
ustanovení o mimořádném snížení trestu odnětí svobody a ustanovení o podmíněném
odkladu výkonu trestu odnětí svobody, včetně ustanovení o podmíněném odkladu
výkonu tohoto trestu s dohledem, ustanovení o upuštění od potrestání, včetně
ustanovení o upuštění od potrestání s dohledem, ustanovení o počítání času, o
obsahu určitých pojmů v zákoně výslovně definovaných, ustanovení o zániku
trestnosti (např. účinnou lítostí nebo promlčením trestního stíhání), aboliční
ustanovení amnestií.
Zásada vyplývající z ustanovení § 2 odst. 1 tr. zákoníku,
že trestnost činu se posuzuje podle pozdějšího zákona, jestliže je to pro
pachatele příznivější, se uplatní i při posuzování otázky, zda je či není
trestní stíhání promlčeno podle § 34 odst. 1 tr. zákoníku, v tom smyslu že se
vychází z délky promlčecí doby určené trestní sazbou trestu odnětí svobody toho
trestného činu, jehož kvalifikace podle této zásady připadá v úvahu. Naproti
tomu nelze v tomto smyslu brát v úvahu zejména: ustanovení o možnosti
podmíněného propuštění z výkonu trestu, ustanovení o zahlazení odsouzení,
agraciační a rehabilitační ustanovení amnestií, ustanovení procesní (např. o
povinnosti pachatele k náhradě škody či o náhradě nákladů trestního řízení
apod.). Konkrétní čin pachatele je nutno takto podřadit nejprve pod souhrn
trestněprávních norem, které byly v účinnosti v době spáchání činu, neboť
trestnost činu se zásadně posuzuje podle doby jeho spáchání, a poté pod souhrn
trestněprávních norem podle pozdějšího zákona, aby bylo možno posoudit, který z
v úvahu přicházejících zákonů je příznivější. Pro otázku, kterého souhrnu
trestněprávních norem bude použito, je rozhodující porovnání, které z těchto
různých posouzení je jako celek pro pachatele příznivější. Platí zásada, že
dřívějšího nebo nového zákona je třeba užít jako celku. Nelze tedy rozhodovat
např. o vině podle zákona jednoho a o trestu či o některých trestech podle
zákona dalšího. Rozhodujícím kritériem pro posouzení otázky, zda použití
pozdějšího zákona by bylo pro pachatele příznivější, je celkový výsledek z
hlediska trestnosti, jehož by bylo při aplikaci toho či onoho zákona dosaženo,
s přihlédnutím ke všem právně rozhodným okolnostem konkrétního případu. Použití
nového práva je tedy pro pachatele příznivější tehdy, jestliže jeho ustanovení
posuzována jako celek skýtají výsledek příznivější než právo dřívější (nález
Ústavního soudu ze dne 22. 1. 2001, sp. zn. IV. ÚS 158/2000). Pokud bude po
zvážení jednotlivých souborů trestněprávních norem přicházet v úvahu posouzení
činu jakožto trestného činu a uložení trestu, bude pak rozhodující druh a
výměra v úvahu přicházejících trestů. Nejprve bude nutno posuzovat druh trestu,
který přichází v daném konkrétním případě podle všech možných úprav v úvahu,
přičemž vždy bude nutno zvažovat i konkrétní výměru. Tak nepochybně bude
zpravidla bez ohledu na trestní sazbu odnětí svobody pro pachatele příznivější
možnost v úvahu přicházejícího uložení peněžitého trestu oproti trestu odnětí
svobody zejména nepodmíněnému. Obdobně tomu bude u samostatných trestů zákazu
činnosti, propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty apod. oproti trestu
odnětí svobody. Potíže nebudou dělat ani případy, kdy jeden ze zákonů připouští
a druhý nikoli uložení podmíněného trestu odnětí svobody a v konkrétním případě
by splnění účelu trestu nevyžadovalo, aby trest odnětí svobody byl vykonán,
anebo jestliže jeden ze zákonů stanoví obligatorně uložení dalšího druhu trestu
(při jinak stejných sazbách trestu odnětí svobody), kdežto druhý zákon tuto
povinnost neukládá a přitom v konkrétním případě splnění účelu trestu
nevyžaduje uložení takového dalšího druhu trestu. Obtížnější může být situace
při porovnávání takových trestů nespojených s odnětím svobody, jako jsou
peněžitý trest oproti trestu propadnutí věci nebo peněžitý trest oproti zákazu
činnosti atd. Rozhodující zde bude výsledek srovnání těchto trestů, které by
byly při použití zákonů jako celků pachateli uloženy, včetně jejich výměry a
toho jak konkrétního pachatele postihnou, jakož i všech dalších podstatných
důsledků pro pachatele s jejich uložením spojených.
Při úvahách o větší či
menší příznivosti posouzení činu pro pachatele budou v případě, kde přichází v
úvahu uložení trestu odnětí svobody, hrát větší či menší roli horní a dolní
hranice sazby trestu odnětí svobody. Při zásadně stejné povaze a závažnosti
činu bude příznivějším právním posouzením takové, které má nižší horní i dolní
hranici zákonné trestní sazby, nebo alespoň nižší horní hranici sazby. Je-li
však posuzovaný čin trestným činem nižší závažnosti, není vyloučeno, že
příznivější výsledek pro pachatele bude mít právní posouzení podle ustanovení
obsahujícího sice sankci odnětí svobody s vyšší horní hranicí, které však na
rozdíl od druhého ustanovení umožňuje, aby v daném případě byl uložen jiný
mírnější druh trestu, který v daném případě přichází v úvahu a jehož uložení
druhé ustanovení s mírnější horní hranicí neumožňuje.
Nejvyšší soud přezkoumal z těchto obecně vymezených hledisek rozhodnutí
odvolacího soudu týkající se uloženého trestu a dospěl k závěru o jeho
správnosti. Odvolací soud trest uložený soudem prvního stupně shledal
nepřiměřeně mírným a nezákonným. Podle odvolacího soudu soud nalézací zcela
pominul přitěžující okolnosti, zvláště pak enormní výši způsobené škody a
mnohost útoků v rámci spáchané trestné činnosti. Tyto okolnosti podle názoru
odvolacího soudu vylučovaly uložení jiného než nepodmíněného trestu odnětí
svobody. Nalézací soud však obviněného odsoudil toliko podmíněně a tím
pochybil. Trest byl obviněnému odvolacím soudem ukládán podle § 255 odst. 3 tr. zák., tedy v sazbě od dvou do osmi let odnětí svobody, a byl ve shodě s
nalézacím soudem vyměřen ještě v dolní polovině této zákonné trestní sazby,
konkrétně v trvání tří let, a to jako trest nepodmíněný. Odvolací soud
neshledal splnění předpokladů pro jeho podmíněný odklad. Odvolací soud tak
správně podřadil trestný čin, kterého se dopustil obviněný nejprve pod souhrn
trestněprávních norem, které byly v účinnosti v době spáchání činu, a poté pod
souhrn trestněprávních norem podle pozdějšího zákona, aby mohl posoudit, který
z v úvahu přicházejících zákonů je příznivější. Odvolací soud dospěl
kvalifikací jednání obviněného k závěru, že jak podle trestního zákona účinného
v době spáchání trestného činu, tak i podle trestního zákoníku, by obviněnému
uložil nepodmíněný trest. Hranice sazby trestu odnětí svobody v ustanovení §
255 odst. 3 tr. zák. a v ustanovení § 220 odst. 3 tr. zákoníku jsou stejné. Jak
již bylo zmíněno, rozhodují je výsledek srovnání trestů, které by byly při
použití zákonů jako celků přicházely s ohledem na posouzení všech rozhodných
okolností v úvahu, resp. byly pachateli uloženy a toho konkrétního pachatele s
ohledem na posouzení všech přitěžujících i polehčujících okolností postihnou,
jakož i všech dalších podstatných důsledků pro pachatele s jejich uložením
spojených. V projednávaném případě jsou sazby trestů odnětí svobody shodné a
ust. § 255 odst. 3 tr. zák. ani § 220 odst. 3 tr. zákoníku uložení žádného
alternativního trestu neumožňují. Proto je v tomto ohledu naprosto bez významu,
zda v prvním odstavci je podle § 255 tr. zák. možno ukládat peněžitý trest nebo
zákaz činnosti podle § 220 tr. zákoníku. Nejvyšší soud k tomu samozřejmě
považuje za nutné zdůraznit, že pokud by odvolací soud naopak dospěl k závěru,
že u obviněného jsou splněny s ohledem na všechny shora uvedené okolnosti
podmínky pro uložení podmíněného trestu odnětí svobody, což však odvolací soud
výslovně neshledal, potom by pro něj nová úprava, která umožňuje podle § 81
odst. 1 tr. zákoníku odložit trest odnětí svobody nepřevyšující tři léta
(oproti § 58 odst. 1 tr. zák.
umožňujícímu odložit trest odnětí svobody
nepřevyšující jen dvě léta), byla příznivější, ovšem tak se v daném případě
nestalo, neboť odvolací soud dospěl k závěru ve smyslu shora rozvedených úvah,
že je nutné podle obou souborů právních norem vzhledem k shora uvedeným
okolnostem obviněnému uložit nepodmíněný trest odnětí svobody, a proto lze z
hlediska příznivosti právních úprav porovnávat jen sazby nepodmíněného trestu
odnětí svobody v § 255 odst. 3 a § 220 odst. 3 tr. zák., které jsou stejné. Pak
je třeba použít ve smyslu § 2 odst. 1 tr. zákoníku zákona účinného v době, kdy
byl čin spáchán, neboť v takovém případě je třeba porovnávat vždy jen tresty,
které přicházejí u konkrétního pachatele v posuzovaném případě v úvahu. Rozhodujícím kritériem pro posouzení otázky, zda použití pozdějšího zákona by
bylo pro pachatele příznivější, je celkový výsledek z hlediska trestnosti,
jehož by bylo při aplikaci toho či onoho zákona dosaženo, s přihlédnutím ke
všem právně rozhodným okolnostem konkrétního případu. Použití nového práva je
tedy pro pachatele příznivější tehdy, jestliže jeho ustanovení posuzována jako
celek skýtají výsledek příznivější než právo dřívější (srov. nález Ústavního
soudu ze dne 22. 1. 2001 sp. zn. IV. ÚS 158/2000, uveřejněn pod č. 12 ve sv. 21
Sb. nál. a usn. ÚS ČR). Jestliže v konkrétním případě není rozdíl mezi
trestností činu podle souhrnu právních norem účinných v době spáchání činu a
trestností činu podle pozdějšího souhrnu právních norem, užije se předpisů
účinných v době spáchání činu. Pro úplnost je třeba dodat, že pokud státní
zástupce ve vyjádření k dovolání argumentoval ustanovením § 88 tr. zák., nemá
to ve smyslu uvedeného výkladu ustanovení § 2 odst. 1 tr., zákoníku (stejně i §
16 odst. 1 tr. zák.) význam, neboť nepřihlédl k tomu, že toto ustanovení by
mělo vliv na posouzení výhodnosti staré a nové úpravy pouze v případě, že by
odvolací soud dospěl k závěru, že jeho použití přichází v daném případě v
úvahu, resp. že jej v projednávané věci použije.
V dalším bodě svého dovolání obviněný Ing. P. Ž. namítal, že soudy nižších
stupňů pro něj přijaly ohledně aplikace zvláštních právních předpisů maximálně
nepříznivý výklad, čímž porušily zásadu „in dubio pro reo“. Pokud by obviněný
akceptoval, že k vyhlašování veřejných soutěží mělo dojít až po 2. 11. 2004,
pak by to fakticky znamenalo, že by likvidace majetku FDML nikdy neproběhla,
neboť lhůta, která zbývala do ukončení existence FDML po přijetí usnesení
Poslanecké sněmovny dne 2. 11. 2004, by nestačila pro vlastní realizaci
likvidace.
Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že ustanovení čl. I. bod 6
zák. o zrušení FDML jednoznačně stanovilo, že po zániku tohoto fondu k 31.
prosinci 2004 přejdou dnem 1. 1. 2005 veškerá jeho práva a povinnosti na Českou
republiku, jejímž jménem v těchto věcech bude jednat Ministerstvo financí, a že
týmž dnem ve vztahu k majetku ve správě daného fondu vznikne Ministerstvu
financí právo nakládat s ním v souladu se zvláštními právními předpisy
upravujícími nakládání s majetkem státu. Tedy v daném případě, pokud by se
obviněnému Ing. P. Ž. nepodařilo realizovat úplatné převody daného majetku
státu ve správě FDML do 31. 12. 2004, právo nakládání, správa, jakož i další
dispozice s tímto majetkem, by plynule přešly na Ministerstvo financí (srov.
str. 15 až 16 rozsudku odvolacího soudu).
Nejvyšší soud plně souhlasí s výkladem čl. I bodu 6 zák. o zrušení FDML ze
strany odvolacího soudu a tuto námitku dovolatele tak považuje za
bezpředmětnou. Aplikaci zvláštních právních předpisů se již Nejvyšší soud
podrobně věnoval, navíc shodně s vyjádřením státního zástupce poznamenává, že
zásada „in dubio pro reo“ je zásadou práva procesního, nikoliv hmotného, neboť
toto pravidlo se týká pouze otázek skutkových a ty nejsou podřaditelné pod
dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Výklad
zvláštních právních předpisů byl soudy obou nižších stupňů proveden zcela
správně, a proto jim nelze cokoli vytknout.
Poslední námitka dovolatele spočívala v tom, že soudy nižších stupňů se řádně
nevypořádaly s právní povahou usnesení Poslanecké sněmovny ze dne 4. 11. 2004 a
dopisem ministra financí ze dne 30. 11. 2004, přestože s nimi při odůvodňování
rozsudků operovaly.
Nalézací soud k tomu uvedl, že ustanovení čl. I bodu 5 písm. c) a f) zák. o
zrušení FDML obviněného opravňovala úplatné převody majetku provádět, avšak za
současného dodržení ostatních ustanovení citovaného zákona, jakož i zák. o
majetku ČR, která, jak bylo prokázáno, obviněný nerespektoval. Proto pro něho
mělo být usnesení Poslanecké sněmovny ze dne 4. 11. 2004, jakož i dopis
ministra financí ze dne 30. 11. 2004, minimálně vážným signálem k přezkoumání
způsobu provádění úplatných převodů majetku (srov. str. 29 rozsudku nalézacího
soudu).
Odvolací soud toto odůvodnění rozsudku nalézacího soudu doplnil tím, že
obviněnému není kladeno za vinu porušení usnesení Poslanecké sněmovny, nýbrž
porušení uvedených právních povinností vyplývajících pro něj ze zák. o zrušení
FDML, ze zák. o majetku ČR a z prováděcí vyhlášky k němu. Navíc byl v pozici
likvidátora FDML vázán obecnou zákonnou povinností nakládat se spravovaným
majetkem státu s péčí řádného hospodáře, kterou převzal i smluvně (srov. str.
17 rozsudku odvolacího soudu).
Podle části A. I. skutkové věty výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu je
obviněnému zejména kladeno za vinu, že jako likvidátor FDML v době od 30. 7.
2004 do 27. 12. 2004 vědomě a úmyslně v rozporu s jeho povinnostmi řádně
spravovat majetek České republiky spravovaný Fondem a postupovat v součinnosti
s Vládou a Ministerstvem financí, nerespektujíc usnesení Vlády č. 98 ze dne 28.
1. 2004, v rozporu zejména s čl. I. bod 5 písm. c), f) zák. o zrušení FDML,
aniž by vyčkal rozhodnutí Poslanecké sněmovny, jak byl povinen, tedy před
vydáním usnesení č. 1324 ze dne 2. 11. 2004, nechal vyhlásit veřejné soutěže na
úplatné převody majetku státu a následně realizoval prodej nemovitého a
movitého majetku státu tím, že uzavřel 36 kupních smluv dále specifikovaných v
této části výroku, aniž by byl oprávněn majetek prodat, když i po 2. 11. 2004
postupoval v rozporu s čl. I. bod 10 zák. o zrušení FDML, kterým byla dána
působnost zák. o majetku ČR, ve vztahu k nakládání s majetkem, čímž porušil
ust. § 14 a § 22 až 24 zák. o majetku ČR, přičemž nepožádal o schválení
ministerstvo financí a nepožadoval cenu tržní. Je tedy zřejmé, že výrok o vině
nepojednává o tom, že obviněný Ing. Ž. porušil usnesení Poslanecké sněmovny ze
dne 4. 11. 2004 a výstrahu obsaženou v dopise z Ministerstva
financí. Tyto okolnosti byly oběma soudy zdůrazněny až v odůvodnění jejich
rozhodnutí, neboť dokreslovaly povahu jednání obviněného Ing. P. Ž., který
kromě toho, že porušil zákonná ustanovení, kterými byl vázán, navíc
nerespektoval tato upozornění o nezákonnosti jeho jednání a jednal zcela v
rozporu s tím, k čemu jej tyto orgány, s nimž měl postupovat v součinnosti,
vyzývaly. Nerespektování dopisu z Ministerstva financí a usnesení Poslanecké
sněmovny ze dne 4. 11. 2004 obviněným napomáhá k dovození subjektivní stránky
jeho jednání, neboť jak již uzavřel nalézací soud, z hlediska zavinění jednal
obviněný v úmyslu přímém podle § 4 písm. a) tr. zák. (srov. str. 29 rozsudku
nalézacího soudu).
K tomu je třeba ještě dodat, že jak soud nalézací, tak následně i soud
odvolací, se náležitě vypořádaly se všemi znaky trestného činu porušování
povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 3 tr. zák., a proto v
tomto směru nejsou námitky uvedené v dovolání obviněného Ing. P. Ž. důvodné. Nejvyšší soud přezkoumal i výrok o trestu uložený obviněnému rozsudkem
odvolacího soudu včetně jeho odůvodnění a ani v tomto případě neshledal na
straně odvolacího soudu žádných pochybení. Proto se plně ztotožňuje s učiněnými
závěry soudů nižších stupňů, jak jsou zachyceny v jimi učiněných rozhodnutích,
a plně na ně v podrobnostech odkazuje.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru, že napadený rozsudek Městského
soudu v Praze ze dne 28. 12. 2010, sp. zn. 7 To 502/2010, ve spojení s
rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 28. 7. 2010, sp. zn. 9 T 17/2009,
nevykazuje takové vady, pro které by jej bylo nutno z některého důvodu
uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zrušit. Soud prvního
stupně jako soud nalézací objasnil a posoudil všechny skutečnosti rozhodné z
hlediska skutkového zjištění a právního posouzení, které posléze náležitě
přezkoumal i soud druhého stupně, jako soud odvolací, který po řádném a
důkladném přezkoumání podle § 258 odst. 1 písm. a), b), c), d), e), odst. 2 tr.
ř. zrušil napadený rozsudek ve výroku pod bodem B., a dále ve výroku o
trestu, podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku
o vině skutky pod bodem A. napadeného rozsudku odsoudil obviněného Ing. Ž.a za
trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst.
1, 3 tr. zák. z napadeného rozsudku podle § 255 odst. 3 tr. zák. k
nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let, podle § 39a odst. 3 tr.
zák. jej pro výkon tohoto trestu zařadil do věznice s dozorem. Odvolací soud
dále podle § 259 odst. 1 tr. ř. věc v části týkající se skutků pod body B. II.
a B. III. zprošťující části rozsudku nalézacího soudu vrátil soudu prvního
stupně, aby znovu ve věci rozhodl a podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného Ing.
P. Ž. zamítl.
Z obsahu dovolání a po porovnání námitek v nich uvedených s námitkami
uplatněnými v odvolání, jakož i s přihlédnutím k tomu, jakým způsobem se s nimi
vypořádal odvolací soud, je patrné, že rozhodnutí dovoláním napadené a řízení
jemu předcházející netrpí vytýkanými vadami. Z těchto důvodů je třeba
jednoznačně dospět k závěru, že jde v případě obviněného Ing. P. Ž. o dovolání
zjevně neopodstatněné, a proto je Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e)
tr. ř. odmítl. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením § 265r
odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou
obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. 11. 2011
Předseda senátu:
Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph. D.