5 Tdo 1460/2018-34
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 12. 2018 o
dovolání, které podal obviněný P. S., nar. XY, trvale bytem XY, doručovací
adresa XY, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 4.
2018, sp. zn. 3 To 129/2018, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci
vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 4 T 117/2016, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného P. S. odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 30. 11. 2017, sp.
zn. 4 T 117/2016, byl obviněný P. S. uznán vinným přečinem zanedbání povinné
výživy podle § 196 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“). Podle téhož ustanovení mu byl
uložen trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon byl podle § 81
odst. 1 tr. zákoníku, § 84 a 85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na
zkušební dobu v trvání čtyř let za současného vyslovení dohledu. Podle § 85
odst. 2 tr. zákoníku bylo obviněnému dále uloženo, aby v průběhu zkušební doby
vedl řádný život, zejména, aby podle svých sil uhradil dlužné výživné a řádně
platil běžné výživné.
2. Podle skutkových zjištění obviněný spáchal přečin ve stručnosti tím,
že v době od 1. 9. 2014 do 1. 6. 2016 v XY ani jinde neplnil řádně svoji
zákonnou vyživovací povinnost na své nezletilé děti AAAAA (pseudonym), nar. XY,
a BBBBB (pseudonym), nar. XY, svěřené do výchovy jejich matce M. S., a to
přesto, že konkrétní výše vyživovací povinnosti mu byla stanovena rozsudkem
Okresního soudu v Táboře ze dne 7. 5. 2010, č. j. 5 Nc 170/2014-14, měsíčními
částkami ve výši 5 000 Kč na syna a 3 500 Kč na dceru, splatnými vždy do
každého 15. dne v měsíci k rukám matky. Za uvedené období obviněný dluží na
výživném částku ve výši nejméně 109 887 Kč.
3. Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním, o němž
Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl usnesením ze dne 9. 4. 2018, sp.
zn. 3 To 129/2018, tak, že je podle § 256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.
4. Rozhodnutí soudu prvního stupně bylo v pořadí druhým, o němž Okresní
soud v Českém Krumlově rozhodoval. Poprvé tak učinil rozsudkem dne 21. 11.
2016, sp. zn. 4 T 117/2016, jímž obviněného uznal vinným přečinem podle § 196
odst. 1 tr. zákoníku a podle téhož ustanovení uložil nepodmíněný trest odnětí
svobody v trvání osmi měsíců, pro jehož výkon jej zařadil podle § 56 odst. 2
písm. b) do věznice s dozorem. Z podnětu odvolání obviněného však Krajský soud
v Českých Budějovicích usnesením ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 3 To 172/2017,
podle § 258 odst. 1 písm. a), b), c) tr. řádu rozsudek soudu prvního stupně
zrušil v celém rozsahu a věc mu podle § 259 odst. 1 tr. řádu vrátil k novému
projednání a rozhodnutí. Následně soudy obou stupňů rozhodovaly znovu, jak je
citováno v úvodu tohoto usnesení.
II. Dovolání a vyjádření k němu
a) Dovolání obviněného
5. Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný P. S. dovolání
prostřednictvím svého obhájce JUDr. Václava Vlka a uplatnil dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
6. Podle obviněného soudy „nesprávně zhodnotily jeho objektivní možnosti
hradit výživné v určené výši“ a dále se ohradil proti naplnění úmyslného
zavinění. Poukázal na to, že až do roku 2013 výživné hradil řádně, tj. do konce
doby, kdy pracoval v zahraničí. Jeho problémy s placením nastaly po návratu
zpět do České republiky (navíc se svoji druhou manželkou a novorozenou dcerou),
byl bez finančních prostředků, nemohl plnit vyživovací povinnosti k dětem z
prvního manželství, za což byl také odsouzen. Zmínil, že je pro něj jako
inženýra chemie a autorizovaného inženýra vodohospodářských staveb obtížné
nalézt zaměstnání. Podle jeho názoru je třeba dobu páchání trestné činnosti
členit na dvě období, první od 1. 9. 2014 do 10. 5. 2015, po které byl
nezaměstnaný, a dále od 11. 5. 2015 do 1. 6. 2016, kdy byl zaměstnán a z jeho
mzdy bylo exekučně sráženo zejména dlužné výživné.
7. V souvislosti s prvním časovým úsekem obviněný poukázal na nález
Ústavního soudu ze dne 25. 2. 2013, sp. zn. II. ÚS 187/02, publikovaný pod č.
20/2003 ve svazku č. 29 Sb. nál. a usn., vydaný za účinnosti předcházející
právní úpravy, v němž bylo mj. konstatováno, že „[p]ři prokazování trestného
činu zanedbání povinné výživy podle § 213 tr. zákona (nyní § 196 tr. zákoníku;
pozn. Nejvyššího soudu) jsou orgány činné v trestním řízení povinny posuzovat,
do jaké míry a v jaké výši byl povinný schopen platit výživné. Vzhledem k tomu,
že stěžovatel byl v době, kdy neplnil vyživovací povinnost bez příjmů, bylo
třeba prokázat, že měl možnost získat zaměstnání. Podle názoru Ústavního soudu
v tomto směru dokazování bylo provedeno nedostatečným způsobem. V průběhu
trestního řízení nebyly opatřeny potřebné důkazy pro závěr, že stěžovatel měl
možnost si opatřit finanční prostředky, a to zvláště za situace, kdy byl uznán
vinným trestným činem zanedbání povinné výživy spáchaným úmyslně.“.
8. Ani po druhé období, během něhož byl obviněný v pracovním poměru,
jeho mzda podléhala exekučním srážkám mj. z titulu dlužného výživného, nelze
shledat jeho trestní odpovědnost. Uvedl, že poté, co jsou provedeny srážky ze
mzdy na exekuce, činí jeho vyplacená mzda 13 500 Kč, tedy tzv. nezabavitelné
minimum, které by mu mělo vždy zůstat, a to i kdyby se nechal zaměstnat na
plný, nikoli zkrácený, pracovní úvazek a vydělával dvakrát tolik. Poukázal
rovněž na to, že v současnosti má další dvě vyživovací povinnosti k dcerám
narozeným ve druhém manželství a rovněž k manželce, která je na rodičovské
dovolené a měsíčně pobírá pouze 3 800 Kč. Doplnil, že beztoho, aniž by neuvedl
své dvě nejmladší dcery a jejich matku do stavu nouze, není schopen po
provedených srážkách na dlužné výživné, pravidelně zasílat platby na běžné
výživné dětí z prvního manželství.
9. Dovolatel tvrdí, že vytvořil všechny podmínky pro to, aby výživné
mohl hradit, přičemž za vinu klade matce dětí M. S., že dosud nepodala exekuční
návrh i na běžné výživné, ačkoli ji o to opakovaně žádal. Ze mzdy je mu tak
sráženo jen dlužné výživné a díky matce dětí není hrazeno běžné výživné, na
němž opětovně narůstá dluh. Vzhledem k tomu, že kromě nezabavitelné části
nemůže obviněný se svojí mzdou disponovat, jedná se o podobnou situaci jako po
zahájení insolvenčního řízení, kterou se zabýval i Nejvyšší soud v usnesení
publikovaném pod č. 27/2007 Sb. rozh. tr., a Ústavní soud v nálezu ze dne 28.
6. 2000, sp. zn. IV. ÚS 565/99, publikovaném pod č. 103/2000 ve svazku č. 18
Sb. nál. a usn. V této souvislosti obviněný kladl důraz na názor Ústavního
soudu, podle něhož neplnění povinnosti hradit výživné nemusí být jednáním ve
smyslu § 196 odst. 1 tr. zákoníku po dobu, kdy obviněný nemůže disponovat se
svým příjmem. Připomněl, že u něho jde o stejnou situaci jako ve věci řešené
Ústavním soudem.
10. S přihlédnutím ke všem okolnostem posuzovaného případu soudy podle
obviněného pochybily, pokud neaplikovaly zásadu subsidiarity trestní represe
podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku a uplatnily u něho trestní represi. Podle
obviněného by naopak orgány veřejné moci měly namísto trestání jeho samotného
vést matku dětí k tomu, aby zajistila výživu dětí efektivním způsobem, tj.
zahájením exekuce i na běžné výživné.
11. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil
napadené usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích a aby tomuto soudu
přikázal věc znovu projednat a rozhodnout.
b) Vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného
12. Opis dovolání obviněného byl zaslán Nejvyššímu státnímu zástupci,
který se k němu vyjádřil prostřednictvím státního zástupce JUDr. Jiřího Siegla.
Podle jeho názoru lze pod deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm.
g) tr. řádu se značnou dávkou tolerance podřadit pouze tu část argumentace,
která se týká absence jeho úmyslného zavinění a aplikace ustanovení § 12 odst.
2 tr. zákoníku. Nedostatek zavinění však obviněný navzdory obsahovému vymezení
dovolacího důvodu shledává v nedostatečném rozsahu dokazování ve vztahu k jeho
výdělkovým schopnostem a vede polemiku se skutkovými zjištěními soudů, na
jejichž základě dovodily formu zavinění. Nad rámec obhajobou uplatněných
námitek státní zástupce upozornil, že popis tzv. skutkové věty výroku o vině
obsažené v odsuzujícím rozsudku soudu prvního stupně není z hlediska
subjektivní stránky přečinu podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku zcela přiléhavý,
neboť jsou zde vymezeny prakticky pouze skutečnosti zakládající objektivní
stránku trestného činu; tento nedostatek však obviněný v rámci svého dovolání
nezpochybnil.
13. Státní zástupce dále upozornil na skutková zjištění, z nichž je
evidentní, že obviněný byl schopen dosahovat nadprůměrných příjmů, přičemž dne
1. 8. 2015 byl na vlastní žádost zaměstnán na poloviční pracovní úvazek,
přičemž již od 11. 5. 2015 nepracoval na plný pracovní úvazek. Správně tedy
soudy dovodily, že pokud by tak nečinil, mohl dosahovat daleko vyššího příjmu.
V období, po které byl obviněný bez zaměstnání, neprojevoval obviněný podle
státního zástupce vážný zájem o nástup do řádného pracovního poměru. S ohledem
na situaci na trhu práce v květnu 2015 státní zástupce považuje za vysoce
nepravděpodobné, že by si obviněný nemohl najít zaměstnání odpovídající jeho
odborné kvalifikaci. Skutková zjištění soudů tedy prokazují, že bylo v
možnostech a schopnostech obviněného hradit běžné výživné na obě děti v určené
výši. Skutečnost, že nedosahoval dostatečně vysokého výdělku, svědčí o úmyslném
jednání. Neplnění vyživovací povinnosti k nezletilým dětem z prvního manželství
tak nebylo způsobeno objektivní neschopností obviněného této povinnosti dostát,
nýbrž subjektivními faktory, jež ovlivňoval výhradně ze své vůle. Není proto
pochyb, že je neplnění vyživovací povinnosti za dané situace, kryto úmyslným
zaviněním.
14. Judikatura Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, na niž obviněný
poukázal, není v dané věci přiléhavá, exekutor totiž nemá (na rozdíl od správce
konkursní podstaty) žádnou povinnost hradit jiné, exekucí nepostižené, závazky
povinného. Státní zástupce zdůraznil, že v citovaných rozhodnutích soudy zcela
nevyloučily trestní odpovědnost osoby „neplatiče“. Naopak za věcně srovnatelné
státní zástupce považuje usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sp. zn.
8 Tdo 303/2016, podle něhož ani příjem pachatele na úrovni existenčního minima
podle předpisů sociálního zabezpečení (tak nízkého příjmu ovšem obviněný
nedosahoval) bez dalšího nevylučuje trestní odpovědnost za přečin podle § 196
odst. 1 tr. zákoníku, jestliže pachatel je objektivně schopen zajistit si
příjem vyšší. Existence exekučního řízení vedeného vůči němu není důvodem pro
vyloučení trestní odpovědnosti za citovaný přečin. V odůvodnění tohoto
rozhodnutí Nejvyšší soud mj. hodnotil jako svědectví o záměru obviněného nemít
potřebné výdělky k pokrytí potřeb jeho nezletilých dětí prohlášení obviněného,
podle kterého vzhledem k nařízeným exekucím pro něj není důvodné dosahovat
vyšších výdělků, neboť by mu „vše bylo stejně exekučně zabaveno“. Státní
zástupce rovněž zmínil usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2012, sp. zn. 4
Tdo 250/2012, podle kterého trestní odpovědnost za přečin podle § 196 odst. 1
tr. zákoníku nemůže být zpochybněna námitkou obviněného, že má ještě další
vyživovací povinnost k dítěti z jiného rodinného vztahu.
15. Za nedůvodnou označil státní zástupce i námitku obviněného týkající
se užití § 12 odst. 2 tr. zákoníku, jejíž uplatnění navíc působí rozporuplně,
pakliže obhajoba odmítá existenci úmyslného zavinění coby formálního znaku
přečinu, jímž byl obviněný uznán vinným. Tato zásada totiž přichází v úvahu
pouze tehdy, pokud žádný z obligatorních formálních znaků dané skutkové
podstaty trestného činu neabsentuje, přičemž je k postihu pachatele dostatečné
uplatnit odpovědnost podle jiného právního předpisu. Tímto případem však není
věc dovolatele, který byl v minulosti již dvakrát pravomocně odsouzen za shodný
přečin, přičemž ani tyto vůči jeho osobě užité prostředky trestního práva
nevedly k řádnému plnění alimentační povinnosti (dosud nesplatil ani dlužné
výživné). Důvodem pro aplikaci zmíněné trestněprávní zásady nemůže být rovněž
ani nevstřícný postoj matky dětí k exekučnímu vymáhání běžného výživného, o
němž je obviněný bezmezně přesvědčen.
16. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání
obviněného P. S. jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr.
řádu, za podmínek podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu, tj. v neveřejném
zasedání.
III. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
17. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální
podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a
opodstatněnosti předložených námitek ve vztahu k označenému dovolacímu důvodu.
Dospěl k závěru, že naprostou většinu dovolacích výhrad nelze podřadit
uplatněnému ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, a to při toleranci
toho, že obviněný své dovolání nepodal rovněž z důvodu uvedeného ve druhé
alternativě ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, ačkoli je směřoval
proti usnesení soudu druhého stupně, který projednal jeho odvolání ve veřejném
zasedání a zamítl je jako nedůvodné. Tato nesprávnost však neměla žádný vliv na
posouzení dovolání obviněného, které Nejvyšší soud shledal zjevně
neopodstatněným.
18. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je určen k
nápravě vad napadeného rozhodnutí či jemu předcházejícího řízení, které mají
svůj původ v nesprávném použití hmotného práva, nejčastěji trestního zákona,
popř. na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Vždy je
však nutné vytýkat nesprávnost v použití hmotného práva na skutek, který byl
zjištěn soudy nižších stupňů, nebo na jinou skutkovou okolnost významnou pro
rozhodnutí ve věci. Zásadně jde tedy o případy, kdy soudy zjištěný skutek není
trestným činem, kterým byl dovolatel uznán vinným, ale jde o jiný trestný čin,
popřípadě skutkové okolnosti vyjádřené ve výroku o vině, event. rozvedené v
odůvodnění soudních rozhodnutí, nevykazují znaky žádného z trestných činů
uvedených v trestním zákoně. Pod uvedený dovolací důvod rovněž lze zahrnout
výhrady proti tomu, že skutková zjištění soudů nemají žádný, resp. dostatečný
podklad v provedených důkazech, nelze tudíž dospět k závěru, zda je stíhaný
skutek vůbec trestným činem.
19. Uvedený stručný výklad důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. řádu koliduje s valnou většinou námitek, které obviněný přednesl, neboť ty
jsou založeny primárně na jeho nesouhlasu se způsobem hodnocení výsledků
dokazování soudem prvního stupně, s nímž se ztotožnil i soud druhého stupně.
Jak bylo již naznačeno, dovolání je jedním z mimořádných opravných prostředků,
jimiž může dojít ke kasaci pravomocných rozhodnutí soudů, proto je nelze
úspěšně uplatnit v tak širokém rozsahu jako řádný opravný prostředek. Nejvyšší
soud jako soud dovolací tak nemůže zasahovat do hodnocení důkazů, jak byly
opatřeny a provedeny v trestním řízení, zásadně rovněž není oprávněn posuzovat
rozsah dokazování i kvalitu jednotlivých důkazních prostředků, samozřejmě vždy
s ohledem na zachování pravidel spravedlivého procesu a respektování základních
práv obviněného. Těžiště dokazování spočívá podle zásad bezprostřednosti a
ústnosti především na soudu prvního stupně, jehož dílčí nedostatky lze
korigovat před soudem druhého stupně, nikoli však v řízení o dovolání. Nejvyšší
soud má velmi omezenou možnost provádět dokazování (srov. § 265r odst. 7 tr.
řádu) a bylo by popřením právě základních procesních pravidel zakotvených v
trestním řádu, pokud by v řízení o dovolání mělo docházet k tzv. přehodnocování
důkazů či provádění důkazů nových. Nejvyšší soud je tedy zásadně vázán
skutkovým zjištěním, k němuž dospěly soudy prvního a druhého stupně a může
jejich postup a rozhodnutí posuzovat jen s přihlédnutím k vytýkaným vadám, jež
spadají pod dovolací důvody taxativně vyjmenované v § 265b odst. 1, 2 tr. řádu.
b) K dovolání obviněného P. S.
20. Pokud jde o námitky obviněného P. S., je třeba v úvodu poznamenat,
že se v zásadě jedná o pouhé opakování argumentace užité již od počátku
trestního stíhání, odvolání nevyjímaje (některé jeho pasáže jsou navíc převzaty
zcela doslovně; viz č. l. 346 a násl. trestního spisu). Soudy na ně přitom
přiléhavě reagovaly, náležitě se s nimi vypořádaly a odmítly je pro jejich
nedůvodnost. Soudy obou stupňů v tzv. skutkové větě a v navazující části
odůvodnění zřetelně vyložily, které skutkové okolnosti vzaly za prokázané a
proč se staly podkladem pro následné hmotněprávní posouzení, navíc když věc
obviněného byla již třikrát soudně projednávána. Argumentace dovolatele se
přitom odehrává v rovině námitek skutkových, resp. procesních, na něž není
dovolací soud povinen, ale ani oprávněn (nejde-li o dovolatelem neuplatněný
případ tzv. extrémního nesouladu v jeho výkladu Ústavním soudem) věcně
reagovat. Pro úplnost lze na tomto místě ještě připomenout, že dovolání, v němž
obviněný pouze opakuje tytéž námitky, jimiž se snažil zvrátit již rozhodnutí
soudu prvního stupně, pokud se jimi odvolací soud zabýval a vypořádal se s nimi
náležitým a dostatečným způsobem Nejvyšší soud zpravidla odmítne jako zjevně
neopodstatněné (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo
86/2002, publikované pod č. T 408 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazku
17, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha, 2002).
21. Předně je nutné konstatovat, že soud prvního stupně neopomněl
postupovat podle § 9 odst. 1 tr. řádu a samostatně posoudil předběžnou otázku,
zda vůbec a v jaké výši byl obviněný v rozhodném období schopen plnit
vyživovací povinnost vůči svým dětem z prvního manželství, jak vyplývá z
ustanovení § 910 až 914 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), a byla stanovena rozhodnutím soudu v
občanskoprávním řízení. Pokud poté soud dospěl k závěru, že bylo v silách
obviněného pravidelně hradit určenou částku 8 500 Kč měsíčně (5 000 Kč na
výživu syna AAAAA a 3 500 Kč na dceru BBBBB), nelze mu ničeho vytknout. Ani
podle názoru Nejvyššího soudu se vzhledem k odůvodněným potřebám nezletilých
dětí na straně jedné a výdělkovým schopnostem obviněného na straně druhé
rozhodně nejedná o nepřiměřenou výši vyživovací povinnosti. Soudy obou stupňů
navíc zcela přiléhavě v odůvodnění svých rozhodnutí poukázaly na skutečnost, že
obviněný v minulosti nabídky ze strany úřadu práce odmítal a nechal se sankčně
vyřadit z evidence uchazečů o zaměstnání na úřadu práce (ve vztahu k prvnímu
období), čímž si zamezil přístup k jakýmkoli v úvahu přicházejícím sociálním
dávkám, které by eventuálně mohl alespoň částečně využít k plnění své zákonné
vyživovací povinnosti, stejně jako na to, že pokud byl zaměstnán (druhá část
rozhodného období od 11. 5. 2015), vždy pouze na zkrácený pracovní úvazek v
rozsahu 20 hodin týdně, přičemž žádné brigádnické práce ve zbývajícím „volném“
čase nevykonával (srov. strany 4 až 6 rozsudku okresního soudu a strany 3 až 4
usnesení krajského soudu). Sám navíc připustil, že jeho snahy o nalezení
odpovídajícího zaměstnání (ve vztahu k prvnímu z posuzovaných období), resp.
zaměstnání na plný pracovní úvazek (ve vztahu ke druhému časovému úseku),
nebyly dostatečně intenzivní (viz strana 5 rozsudku soudu prvního stupně).
Značné pochybnosti vzbuzuje i samotné vyjádření zaměstnavatele obviněného -
obchodní společnosti Chemoprojekt, a. s., podle něhož byl úvazek dovolateli
snížen ze 40 hodin týdně na polovinu proto, že pro něj nebylo dostatečné
pracovní vytížení (viz č. l. 224 trestního spisu). Následující pracovní poměr u
zaměstnavatele TECHNOEXPORT, a. s., u něhož nastoupil od 1. 5. 2016, si
obviněný sjednal od počátku opětovně v rozsahu 20 hodin týdně (srov. č. l. 288
a násl. trestního spisu). Byl přitom zcela zdráv, tedy schopen vykonávat
pracovní činnost v plném počtu pracovních hodin.
22. Za daných okolností zcela jistě nelze uvěřit tomu, že obviněný P. S.
podnikl veškeré kroky k tomu, aby své vyživovací povinnosti vůči svým
nezletilým dětem z prvního manželství dostál, a že pouze objektivní, na jeho
vůli nezávislé příčiny, mu v tom přes maximálně vyvíjenou snahu bránily. Z
tohoto pohledu soudy nepochybily, pokud rozsudkem vydaným v civilním řízení
stanovenou výši výživného na obě nezletilé děti považovaly za přiměřenou
faktickým výdělkovým možnostem obviněného v rozhodném období. Navíc za situace,
kdy o výši výživného bylo rozhodováno již v roce 2010, tedy v době kdy byly
náklady na péči o děti vzhledem k jejich nízkému věku nesrovnatelně nižší než v
současnosti, a rovněž pokud se obviněný nijak osobně nepodílel (ani v
současnosti nepodílí) na jejich výchově a péči alespoň v minimálním rozsahu,
aby je např. obdaroval či s nimi oslavil narozeniny, vánoční či jiné svátky
(srov. strana 6 rozsudku soudu prvního stupně a strana 4 usnesení odvolacího
soudu).
23. Naopak je evidentní, že obviněný úmyslně jednal v rozporu se zájmy
svých dětí, (pomine-li dovolací soud, že o styk s nezletilými, resp. jejich
výchovu nejevil zájem), nevyužíval všech možností proto, aby měl (alespoň)
stabilní zaměstnání na plný pracovní úvazek. Pak by nepochybně dosahoval
vyššího výdělku a byl schopen reálné úhrady jak dlužného výživného, které je
exekučně vymáháno, tak i výživného běžného (stejně jako dalších dluhů
dovolatele, pro které jsou proti jeho osobě vedeny další exekuce). Jediné, oč
se obviněný skutečně aktivně snažil, bylo opakované předkládání žádostí o
snížení výživného pro nedostatek finančních prostředků, jeho návrhy
opatrovnický soud vždy zamítl. Obviněný svým jednáním úmyslně přenášel většinu
vyživovacích povinností ke společným nezletilým dětem na jejich matku, M. S., a
to i přesto, že jejich podíl na rozsahu vyživovací povinnosti byl stejný (srov.
přiměřeně § 914 o. z.), a v průběhu celého rozhodného období bylo prokazatelně
v možnostech i schopnostech obviněného P. S. výživné na nezletilé děti hradit v
určené výši 8 500 Kč (srov. strana 6 rozsudku soudu prvního stupně, strany 3 až
4 usnesení krajského soudu). Dovolací soud se navíc domnívá, že s ohledem na
vysokoškolské vzdělání obviněného a jeho odborné zaměření byl schopen dosahovat
průměrných či dokonce nadprůměrných finančních příjmů.
24. Jednoznačně tedy nebyly objektivní skutečnosti překážkou pro to, aby
obviněný našel zaměstnání odpovídající své profesní kvalifikaci (navíc v době,
po kterou na území České republiky již panoval všeobecný nedostatek pracovních
sil napříč všemi profesemi!) a dosahoval vyššího mzdového ohodnocení, ale sám z
vlastní vůle neměl v průběhu rozhodného období skutečný zájem na tom, aby
dosahoval takového příjmu proto, aby zaopatřil nejenom nezletilé děti AAAAA a
BBBBB, ale rovněž i další dvě dcery z druhého manželství a jejich matku, resp.
druhou manželku obviněného, toho času na rodičovské dovolené. Příčiny nehrazení
výživného obviněným tak byly ryze subjektivního charakteru. Tomuto nasvědčuje
zejména opětovný výkon zaměstnání na zkrácený pracovní úvazek, absence
jakýchkoli brigád či využití jiného výdělku. Při úvahách o existenci všech
zákonných znaků skutkové podstaty přečinu podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku,
soudy obou stupňů postupovaly v souladu se soudní praxí včetně závěrů
vyjádřených v nálezu Ústavního soudu ze dne 25. 2. 2013, sp. zn. II. ÚS 187/02,
publikovaném pod č. 26/2003 ve svazku č. 29 Sb. nál. a usn., na jehož obsah sám
obviněný poukázal.
25. Ve shodě s názorem státního zástupce Nejvyšší soud uvádí, že pro
svoji lichost nemůže obstát ani poukaz obviněného na usnesení Nejvyššího soudu
publikované pod č. 27/2007 Sb. rozh. tr., a nález Ústavního soudu ze dne 28. 6.
2000, sp. zn. IV. ÚS 565/99, publikovaný pod č. 103/2003 ve svazku č. 18 Sb.
nál. a usn. Obě citovaná rozhodnutí totiž nejsou přiléhavá na posuzovaný případ
obviněného P. S., neboť se týkají skutkově odlišné situace. Jednalo se o
případ, kdy byl sice obviněný uznán vinným trestným činem zanedbání povinné
výživy podle § 213 odst. 1 tr. zákona (dnes § 196 odst. 1 tr. zákoníku), avšak
jako podnikající fyzická osoba nacházející se v konkursu, přičemž výživné na
nezletilé dítě mělo být hrazeno z konkursní podstaty přímo konkursním správcem.
Nejednalo se tedy o exekuční řízení jako v posuzované trestní věci, navíc ani v
těchto rozhodnutích nebyla trestní odpovědnost za trestný čin podle § 213 tr.
zákona, resp. § 196 tr. zákoníku, jednoznačně vyloučena.
26. Nejvyšší soud se tedy ztotožnil se závěry soudů, že obviněný P. S.
svým jednáním popsaným v tzv. skutkové větě výroku o vině úmyslně neplnil svoji
vyživovací povinnost k nezletilým dětem, když po dobu delší než čtyři měsíce
nehradil běžné výživné, ačkoli bylo v jeho možnostech pravidelné částky platit,
pokud by se sám nepřipravil o dosažení vyššího výdělku z pracovní činnosti.
Nelze proto mít žádné pochybnosti o úmyslném zavinění ve vztahu k objektivní
stránce i následku přečinu zanedbání povinné výživy, a to přinejmenším podle §
196 odst. 1 tr zákoníku. Jak správně poznamenal soud druhého stupně v bodě 13.
svého usnesení, zjištěné okolnosti týkající se způsobu zaměstnávání obviněného
na částečné pracovní úvazky, bylo by přiléhavější právně posoudit skutek podle
přísnějšího ustanovení § 196 odst. 2 tr. zákoníku. U obviněného totiž bylo
možné shledat znaky úmyslného vyhýbání se plnění zákonné povinnosti vyživovat
nezletilé děti z prvního manželství. Odsouzení obviněného napadenými
rozhodnutími tak pro něho vyznívá příznivěji, než by zjevně odpovídalo
výsledkům dokazování. Pouze pro úplnost Nejvyšší soud uvádí, že povinnost
hradit výživné by nebyla vyloučena ani v případě, pokud by se příjem obviněného
pohyboval na hranici existenčního minima (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 30. 3. 2016, sp. zn. 8 Tdo 303/2016).
27. Dovolatel rovněž namítal nerespektování zásady subsidiarity trestní
represe zakotvené v ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku soudy obou stupňů,
přičemž argumentoval tím, že u něho scházel úmysl spáchat přečin podle § 196
odst. 1 tr. zákoníku. Ani v tomto směru obviněnému však nemohl dát Nejvyšší
soud za pravdu. Použití zásady subsidiarity trestní represe totiž přichází v
úvahu pouze tehdy, pokud došlo k naplnění všech obligatorních znaků některé ze
skutkových podstat trestného činu uvedeného ve zvláštní části trestního
zákoníku. Nikoli tedy, jak se obhajoba mylně domnívá, (až) v případě, pokud
chyběl, byť jen některý z formálních znaků skutkové podstaty přečinu, jímž byl
obviněný uznán vinným, případně mu byl uložen trest. V projednávané věci bylo
na základě provedeného dokazování spolehlivě prokázáno, že obviněný P. S.
skutkem popsaným ve výrokové části odsuzujícího rozsudku naplnil všechny znaky
skutkové podstaty trestného činu právně kvalifikovaného jako přečin zanedbání
povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku, a proto bylo v posuzované věci
soudy zcela správně aplikováno též ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku a z něj
vyplývající princip ultima ratio. Formální pojetí trestného činu a výklad této
zásady při posuzování trestní odpovědnosti pachatelů Nejvyšší soud shrnul ve
stanovisku trestního kolegia ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012,
publikovaném pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr. Zásadně tak platí, že každý
protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je
trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento
závěr je v případech méně závažných trestných činů korigován použitím zásady
subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž
trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze
uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje
uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Podle stanoviska není
společenská škodlivost zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako
jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe. Úvaha o
tom, zda jde o čin, který s ohledem na tuto zásadu není trestným činem z důvodu
nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že
posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se
vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.
28. O takovou situaci se však u obviněného nejednalo, zjištěné
protiprávní jednání nevykazuje výjimečně nízký stupeň společenské škodlivosti,
svým charakterem je typickým pro trestnou činnost podle § 196 tr. zákoníku.
Navíc Nejvyšší soud ve shodě s názorem odvolacího soudu vyjádřeným na straně 4
jeho usnesení upozorňuje, že v daném případě je obviněný P. S. speciálním
recidivistou, neboť byl v minulosti uznán vinným a potrestán za zcela shodnou
trestnou činnost. Vzhledem ke způsobu, jakým jednal a okolnostem jeho jednání
doprovázejícím se přitom nabízelo právní posouzení skutku podle kvalifikované
skutkové podstaty přečinu zanedbání povinné výživy vyjádřené v ustanovení § 196
odst. 2 tr. zákoníku, tedy že se úmyslně vyhýbal plnění vyživovací povinnosti,
jak již bylo vyloženo pod bodem 26. tohoto usnesení. Soudy naopak přistoupily v
rámci úvah o druhu a výměře trestu k obviněnému velmi benevolentně, neboť
opětovně uložily podmíněný trest odnětí svobody. Touto mírnou trestní sankcí
poskytly obviněnému opětovně šanci k tomu, aby svým zákonným vyživovacím
povinnostem skutečně dostál v co možná nejvyšším rozsahu, a to vůči všem
vyživovaným osobám. Je tak možné uzavřít, že soudy zahrnuly do svých úvah též
ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku a aplikovaly jej zcela odpovídajícím
způsobem, neboť u obviněného bylo třeba využít k postihu zjištěného jednání
prostředky trestního práva.
29. Závěrem dovolací soud podotýká, že se obviněný chová nezodpovědně,
pakliže evidentně není schopen dostát vyživovací povinnosti vůči svým dětem z
prvního manželství AAAAA a BBBBB a současně svůj čin obhajuje tvrzením o snaze
zajistit výživu své nové rodině, kterou ve své údajně nepříznivé ekonomické
situaci založil a kterou jeho slovy „nechce uvést do stavu nouze“. Nejvyšší
soud upozorňuje, že i pokud se s dětmi z prvního manželství nestýká a nemá s
nimi vztah takový, jaký se mezi rodičem a jeho dítětem obecně předpokládá,
nezprošťuje ho to zákonné vyživovací povinnosti vůči nim (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2012, sp. zn. 4 Tdo 250/2012). Paradoxně tím, že
se obviněný nezasazuje o lépe placené zaměstnání, nejenže řádně nehradí výživné
dětí z prvního manželství (v důsledku čehož se stále více zadlužuje), ale
současně snižuje životní úroveň i dětem z druhého manželství, stejně tak jako
jejich matce, resp. jeho nynější manželce.
30. Nepřípadná je i ta část obhajoby dovolatele, prostřednictvím které
se snaží svalovat svoji vinu za spáchání přečinu na matku nezletilých dětí M.
S., pokud vůči němu jako oprávněná osoba nezahájila exekuci rovněž na běžné
výživné. Je totiž pouze na uvážení matky nezletilých dětí AAAAA a BBBBB, zda
tak učiní či nikoli, soudy rozhodující v trestním řízení nejsou oprávněny ji
jakkoli poučovat o tom, jak postupovat; takovým oprávněním tudíž nedisponuje
ani Nejvyšší soud.
IV. Závěrečné shrnutí
31. Ze všech uvedených důvodů proto Nejvyšší soud na podkladě trestního
spisu odmítl dovolání obviněného P. S. jako zjevně neopodstatněné podle § 265i
odst. 1 písm. e) tř. řádu, aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost
napadeného rozhodnutí a správnost řízení jemu předcházejícího. V souladu s
ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu tak Nejvyšší soud učinil v
neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s
výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. řádu).
V Brně dne 19. 12. 2018
JUDr. Blanka Roušalová
předsedkyně senátu