U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 3. 2016
o dovolání obviněného M. B. proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12.
11. 2014, sp. zn. 9 To 405/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u
Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 1 T 33/2014, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. B. odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 18. 8. 2014, sp. zn. 1 T
33/2014, byl obviněný M. B. uznán vinným přečinem zanedbání povinné výživy
podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustil skutkem popsaným tak,
že v době od 1. 5. 2012 do 30. 5. 2014, kromě měsíců říjen 2012 až červen 2013,
kdy byl ve výkonu trestu odnětí svobody, v místě svého bydliště ani jinde
úmyslně neplnil svoji vyživovací povinnost vůči svému synovi nezletilému
„TULIPÁNOVI“ *), ačkoliv tato jeho vyživovací povinnost vyplývá přímo ze zákona
a její výše byla stanovena rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 27. 4.
2012, sp. zn. 12 Nc 214/2011, který nabyl právní moci dne 4. 9. 2012, částkou
ve výši 2.000 Kč, splatnou vždy do 15. dne v měsíci předem k rukám matky K. D.,
bytem K. P., a takto jí dluží na výživném minimálně 7.500 Kč, přičemž si byl
vyživovací povinnosti i její výše vědom, nepožádal o snížení výživného a bylo v
jeho schopnostech a možnostech vzhledem ke zdravotnímu stavu a k dalším
vyživovacím povinnostem výživné hradit minimálně v částce 500 Kč měsíčně.
2. Za tento přečin byl obviněný odsouzen podle § 196 odst. 1 tr.
zákoníku za použití § 84 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody s dohledem v
trvání jednoho roku. Podle § 85 odst. 1 tr. zákoníku mu byla stanovena zkušební
doba v trvání tří let a současně mu byla podle § 85 odst. 2 tr. zákoníku
uložena přiměřená povinnost, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení s
dohledem předkládal Probační a mediační službě doklady o platbě dlužného i
běžného výživného minimálně jedenkrát za tři měsíce, a pokud změní místo
pobytu, aby o tom neprodleně Probační a mediační službu informoval.
3. Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně směřovalo odvolání
obviněného i odvolání státního zástupce podané v neprospěch obviněného. Krajský
soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 9 To
405/2014, rozhodl tak, že
I. z podnětu odvolání státního zástupce podle § 258 odst. 1 písm. e),
odst. 2 tr. ř. uvedený rozsudek částečně zrušil, a to ve výroku o trestu, a
podle § 259 odst. 3 tr. ř. při nezměněném výroku o vině obviněného odsoudil
podle § § 196 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání devíti
měsíců nepodmíněně, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. c) tr.
zákoníku zařadil do věznice s ostrahou.
II. Odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítl.
III. Dovolání a vyjádření k němu
4. Obviněný podal proti tomuto rozsudku odvolacího soudu prostřednictvím
obhájce s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
dovolání, v němž brojil proti nesprávnému právnímu posouzení, protože nejednal
zaviněně. Uvedl, že v předmětné době pobíral pouze dávky v hmotné nouzi ve výši
2.200 Kč a doplatek na bydlení, který však byl vyplácen přímo ubytovně, na
které bydlel. Tyto příspěvky nepokryly ani jeho životní náklady, neboť jen za
léky v rozhodném období platil minimálně 700 Kč měsíčně. Aktivně si hledal
zaměstnání, které však nemohl vzhledem k záznamům v rejstříku trestů a
zdravotní indispozici najít. Jde o skutečnosti, které nemohl jakkoli ovlivnit.
Odvolacímu soudu vytkl, že mu podstatným způsobem zpřísnil uložený trest, a
přitom nezasáhl do skutkových ani právních závěrů učiněných soudem prvního
stupně. Názor, že závěry ohledně zavinění spočívají na nesprávném právním
posouzení rozhodných skutečností, dovolatel opřel o výtku, že žádný ze soudů
dosud činných ve věci nevzal v úvahu k této otázce existující judikaturu,
zejména rozhodnutí č. 81/1955 a č. 33/1960 Sb. rozh. tr. V situaci, kdy jeho
jediný příjem představovaný dávkami v hmotné nouzi nedosahoval ani výše
životního minima stanoveného pro předmětné období, a přes aktivní snahu najít
si zaměstnání jej pro zmíněné bariéry nenalezl, nemůže být dána jeho trestní
odpovědnost za popsaný skutek, neboť absentuje zavinění, a to nejen úmyslné,
ale i nedbalostní.
5. V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265l tr.
ř. zrušil napadené rozhodnutí, a poté aby jej sám podle § 265m tr. ř. zprostil
obžaloby. Samostatným podáním učiněným prostřednictvím obhájce obviněný
vyjádřil nesouhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
6. Nejvyšší státní zastupitelství prostřednictvím u něj působící státní
zástupkyně Nejvyššímu soudu sdělilo, že po seznámení s obsahem dovolání se k
němu nebude věcně vyjadřovat. Současně vyslovilo souhlas s rozhodnutím o
dovolání i pro případ postupu podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III. Posouzení přípustnosti dovolání
7. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání
obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno
osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a
na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dále zkoumal, zda
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn v souladu s
jeho zákonným vymezením, neboť jen na pokladě dovolání relevantně opřeného o
některý z důvodů taxativně stanovených v § 265b tr. ř. je možné napadená
rozhodnutí a řízení jim předcházející podrobit věcnému přezkoumání.
8. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotněprávním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné
namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní
kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými
ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotněprávního posouzení.
Důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné
skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné
hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především
ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho
odůvodnění [srov. srovnávací materiál Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2004, sp.
zn. Ts 42/2003 (uveřejněný pod č. 36/2004, s. 298, 299 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek)].
9. Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek Nejvyšším soudem
na podkladě citovaného dovolacího důvodu je zásadně skutkový stav zjištěný
soudy prvního, příp. druhého stupně. Nejvyšší soud tato skutková zjištění
nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v
závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů [srov.
nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02 (N 108/30 SbNU
489), či usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03
(U 23/31 SbNU 343), aj.].
10. V projednávané věci obviněný směřoval dovolání proti výroku o vině,
s nímž se nespokojil proto, že z hlediska naplnění subjektivních znaků skutkové
podstaty přečinu zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku
nemohl jednat zaviněně, a to ani v nedbalostní formě, neboť svoji zákonnou
vyživovací povinnost nebyl schopen plnit objektivně pro svou zdravotní
indispozici, kvůli níž nemohl najít zaměstnání a byl odkázán pouze na dávky v
hmotné nouzi a příspěvek na bydlení. Z obsahu dovolání je zřejmé, že obviněný
brojil proti použité právní kvalifikaci jako přečinu podle § 196 odst. 1 tr.
zákoníku pro nedostatek zavinění, což je v souladu se zákonným vymezením
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a Nejvyšší soud proto
dále zkoumal jeho opodstatněnost.
IV. Důvodnost dovolání
11. Soudy v přezkoumávaných rozhodnutích shledaly, že obviněný spáchal
přečin zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku úmyslně, což
výslovně uvedly jak ve skutkovém zjištění, tak i v právní větě, když dospěly k
závěru, že obviněný úmyslně neplnil svou zákonnou vyživovací povinnost k
nezletilému synovi „TULIPÁNOVI“ v době od 1. 5. 2012 do 30. 5. 2014, kromě
měsíců říjen 2012 až červen 2013, kdy byl ve výkonu trestu odnětí svobody.
Skutkový závěr o úmyslném zavinění učinily ze zjištění, že si byl této
vyživovací povinnosti i její výše vědom, nepožádal o snížení výživného a bylo v
jeho schopnostech a možnostech vzhledem ke zdravotnímu stavu a k dalším
vyživovacím povinnostem výživné hradit minimálně v částce 500 Kč měsíčně.
12. Na základě shora uvedených popsaných skutkových zjištění soud
prvního stupně vysvětlil, jakými úvahami byl veden pro právní závěry z nich
plynoucí a v potřebné míře se věnoval jak objektivnímu posouzení věci, tak i
námitkám obviněného zaměřeným proti subjektivní stránce, které v zásadě v
obdobné formě jako nyní v dovolání uplatnil i v řízení před soudy obou stupňů,
rozvedl, že způsobilost a možnost obviněného svou vyživovací povinnost plnit
byla prokázána výsledky provedeného dokazování. Pro stručnost lze jen odkázat
na stranu 3 jeho rozsudku, kde se jednotlivými důkazy a z nich vzešlými
zjištěními zabýval. Za podstatné právě ve vztahu k subjektivní stránce
považoval, že obviněný, byť trpící jistými zdravotními problémy, nebyl práce
nezpůsobilý (pracovní omezení pro práce v noci a měl by vykonávat práce bez
výrazné fyzické zátěže), byl veden v evidenci úřadu práce od 27. 6. 2013, tj.
od svého propuštění z předchozího výkonu trestu odnětí svobody, ale podpora v
nezaměstnanosti mu nebyla přiznána, protože předchozí evidence byla ukončena
dne 21. 8. 2012 sankčním vyřazením. Obviněný nepobíral dávky státní sociální
podpory, avšak byly mu vypláceny dávky v hmotné nouzi od června 2013 ve výši
2.200 Kč a doplatek na bydlení ve výši 3.000 Kč měsíčně od srpna 2013 do září
2013, přičemž obviněný od 1. 9.2013 požíval bezplatně bydlení poskytované mu J.
K.
13. Pro posouzení všech rozhodných skutečností soud prvního stupně v
rámci předběžné otázky podle § 9 odst. 1 tr. ř. zkoumal schopnost, v jaké byl
za zjištěných poměrů obviněný schopen výživné na nezletilého „TULIPÁNA“ (při
vědomí, že obviněný má ještě dvě další vyživovací povinnosti) platit a shledal,
že obviněný situaci se svým zaměstnáním, řádnými příjmy a řádným hrazením
výživného úmyslně neřeší a hledá viníky své situace ve svém okolí. Přihlédl k
tomu, že se jedná o relativně mladého a práceschopného středoškolsky vzdělaného
muže, který by neměl mít problémy se získáním alespoň brigádnických prací a
vzhledem ke svým zkušenostem a vzdělání by mohl mít dostatečný příjem
postačující k úhradě výživného ve výši alespoň 500 Kč měsíčně. Podle soudu však
obviněný postupoval značně ledabyle a laxně, když si stabilní příjem neopatřil,
a ani za tím účelem nevyvíjel přílišnou snahu. Přesto, že stanovená částka 500
Kč neodpovídá potřebám jeho nezletilého syna, jde o výši, kterou by byl
obviněný schopen s ohledem na věk, kvalifikaci a zdravotní stav minimálně
plnit. Soud přitom vymezil období neplacení výživného od 1. 5. 2012 do 30. 5.
2014, přičemž vypustil období, kdy obviněný byl ve výkonu trestu odnětí svobody
(viz strany 4 a 5 rozsudku soudu prvního stupně).
14. S těmito závěry soudu prvního stupně se ztotožnil i odvolací soud,
jenž doplnil, že obviněný byl práceschopný, jak o tom svědčí nejen obsah
lékařské zprávy, ale i skutečnost, že ve výkonu trestu odnětí svobody byl
pracovně zařazen, a pokud namítal, že nemohl sehnat práci odpovídající jeho
vzdělání a praxi, pak za situace, kdy měl povinnost platit výživné na
nezletilého syna „TULIPÁNA“ i na další děti, se měl snažit opatřit si finanční
prostředky třeba i prací podřadnější. Jeho nezájem o takovou práci je však
zřejmý z jeho vyjádření, podle kterého vzhledem k exekucím pro něho příjem ve
výši kolem 10.000 Kč nemá smysl (viz stranu 3 rozsudku odvolacího soudu).
15. Nejvyšší soud na podkladě závěrů, jež soudy nižších stupňů v
odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí učinily, shledal, že soudy obou stupňů se
zabývaly všemi důležitými skutečnostmi a zvažovaly všechna hlediska rozhodná
pro právní závěr o tom, že se u dovolatele jedná o úmyslné neplnění vyživovací
povinnosti podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku [přiměřeně srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2008, sp. zn. 6 Tdo 1296/2008 (uveřejněné pod
č. 52/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
16. K námitkám obviněného, jenž Nejvyšší soud nepovažuje za důvodné, na
podporu jinak správných úvah soudů obou stupňů pro úplnost dodává, že přečinu
zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo
neplní, byť i z nedbalosti, svou zákonnou povinnost vyživovat nebo zaopatřovat
jiného po dobu delší než čtyři měsíce.
17. Ustanovení § 196 odst. 1 tr. zákoníku zahrnuje dvě samostatné
skutkové podstaty lišící se právě formou zavinění, a proto musí být v
rozhodnutí soudu jednoznačně stanoveno, o kterou z nich se v daném případě
jedná. Otázka, kterou z těchto dvou skutkových podstat pachatel svým jednáním
naplnil, má totiž význam nejen pro posouzení společenské škodlivosti činu, ale
je zároveň určující i pro další právní následky, např. pro zařazení obviněného
do typu věznice, apod. [srov. přiměřeně srovnávací materiál Nejvyššího soudu ze
dne 18. 11. 1983, sp. zn. Tpjf 169/82 (uveřejněný pod č. 11/1984 Sbírky
rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu)]. Odlišení těchto skutkových podstat
založené na tom, o jakou formu zavinění se jedná, zda úmyslnou nebo
nedbalostní, pro soud znamená povinnost ve svém odsuzujícím rozhodnutí nejen
výslovně v právní větě stanovit, které z těchto dvou nabízejících se zavinění
je v konkrétním případě jednáním pachatele naplněno, ale rovněž i ve skutkových
zjištěních uvést takové konkrétní okolnosti, které jím zjištěnou formu zavinění
dokládají. Tato povinnost vyplývá z ustanovení § 120 odst. 3 tr. ř. [srov.
přiměřeně nálezy Ústavního soudu ze dne 6. 10. 2005, sp. zn. II. ÚS 83/2004 (N
195/39 SbNU 73), nebo ze dne 7. 10. 2007 sp zn. IV. ÚS 434/2007(N 164/47 SbNU
167)].
18. Po subjektivní stránce může být tento trestný čin spáchán jak
úmyslně (§ 15 tr. zákoníku), tak z nedbalosti (§ 16 tr. zákoníku), což plyne ze
zákonné dikce skutkové podstaty tohoto trestného činu, jehož se dopustí ten,
„kdo neplní, byť z nedbalosti“ svou zákonnou povinnost. Přestože k naplnění
jeho znaků postačí i nedbalost, o kterou půjde např. tehdy, jestliže pachatel
ví, že má plnit vyživovací povinnost, ale bez přiměřených důvodů spoléhá, že ji
plnit nemusí, je třeba se v každém jednotlivém případě zabývat výslovně i
povahou zavinění a v rozsudečném výroku (v tzv. právní větě) výslovně uvést,
zda se pachatel dopustil trestného činu úmyslně nebo z nedbalosti (srov. ŠÁMAL,
P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H.
Beck, 2012, s. 1922).
19. Vyživovací povinnost rodičů k dětem je zákonnou povinností upravenou
zákonem č. 89/2012 Sb., občanským zákoníkem, v platném znění (dále „obč.
zákoník“), v § 910 až 923 obč. zákoníku, podle nichž výživné lze přiznat,
jestliže oprávněný není schopen sám se živit (§ 911 obč. zákoníku). Nezletilé
dítě, které není plně svéprávné, má právo na výživné, i když má vlastní
majetek, ale zisk z majetku spolu s příjmem z výdělečné činnosti nestačí k jeho
výživě (§ 912 obč. zákoníku). Podle § 913 obč. zákoníku pro určení rozsahu
výživného jsou rozhodné odůvodněné potřeby oprávněného a jeho majetkové poměry,
jakož i schopnosti, možnosti a majetkové poměry povinného (odst. 1). Při
hodnocení schopností, možností a majetkových poměrů povinného je třeba také
zkoumat, zda se povinný nevzdal bez důležitého důvodu výhodnějšího zaměstnání
či výdělečné činnosti nebo majetkového prospěchu, popřípadě zda nepodstupuje
nepřiměřená majetková rizika. Dále je třeba přihlédnout k tomu, že povinný o
oprávněného osobně pečuje, a k míře, v jaké tak činí; přihlédne se popřípadě i
k péči o rodinnou domácnost (odst. 2). V § 914 obč. zákoníku je stanoveno, že
je-li více osob povinných, které mají vůči oprávněnému stejné postavení,
odpovídá rozsah vyživovací povinnosti každé z nich poměru jejích majetkových
poměrů, schopností a možností k majetkovým poměrům, schopnostem a možnostem
ostatních.
20. Výživné (na rozdíl od vyživovací povinnosti) není zákonem výslovně
definováno, je podle soudní praxe vykládáno jako výdaje na zabezpečování potřeb
mezi subjekty rodinně právního vztahu. Výživným pro dítě je míněno uspokojování
všech životních potřeb pro jeho všestranný rozvoj po stránce fyzické a duševní,
může být plněno zásadně poskytováním pravidelně se opětujících peněžních dávek,
může však spočívat i v poskytování určitých naturálních plnění (např. bydlení)
a zejména také v zabezpečování osobní péče o osobu oprávněnou a o společnou
domácnost. Pro určení výše výživného k nezletilým dětem jsou rozhodné reálné
výdělečné schopnosti a možnosti každého z rodičů, jež jsou dány nejen jejich
subjektivními vlastnostmi (fyzickou zdatností, vzděláním, pracovní zkušeností),
ale i okolnostmi objektivního rázu, zejména existencí pracovních příležitostí
přiměřených uvažovaným vlastnostem rodičů [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu
ČSSR ze dne 30. 9. 1968, sp. zn. 1 Cz 27/68 (uveřejněné pod č. 5/1969 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek)].
21. Při posuzování trestní odpovědnosti pachatele za neplnění zákonné
povinnosti vyživovat nebo zaopatřovat jiného ve smyslu § 196 tr. zákoníku není
trestní soud vázán rozhodnutím vydaným v občanském soudním řízení, jímž byla
stanovena tato povinnost, včetně rozsahu výživného, nýbrž je povinen vycházet
primárně z vlastních zjištění učiněných v předmětném trestním řízení. Ačkoli
vyhodnocení skutečných schopností, možností a majetkových poměrů obviněného v
rozhodné době je nutné řešit v rámci předběžné otázky podle § 9 odst. 1 tr. ř.,
rozhodnutí soudu vydaná v občanskoprávním řízení však orgán činný v trestním
řízení nemůže z hlediska posuzování okolností důležitých pro rozhodnutí o vině
zcela pominout, ale musí je zhodnotit jako důkaz postupem podle § 2 odst. 6 tr.
ř. [srov. rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 4. 2004,
sp. zn. 3 To 88/2004 (uveřejněný pod č. 17/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek)]. Na takto zjištěném základě pak musí soud posoudit, zda obviněný
měl reálnou možnost v inkriminovaném období plnit svou vyživovací povinnost
[viz přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 1991, sp. zn. 11 Tz
19/91 (uveřejněné pod č. 22/1992 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), nebo
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2007, sp. zn. 3 Tdo 1482/2006, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2006, sp. zn. 8 Tdo 1446/2006, či ze dne 19. 1.
2011, sp. zn. 8 Tdo 1588/2010].
22. Osobu, jejíž příjem spočívá pouze v sociálních dávkách na úrovni
životního minima, lze stíhat za trestný čin zanedbání povinné výživy podle §
196 odst. 1 tr. zákoníku za předpokladu, že byla prokázána schopnost takové
osoby i z těchto dávek plnit svoji vyživovací povinnost, případně že jí to
umožňovaly její ostatní majetkové poměry, a přesto tak zaviněně neučinila
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2001, sp. zn. 4 Tz 135/2001
(uveřejněný pod č. 9/2001-T 257 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího
soudu)].
23. Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že soudy obou stupňů
uvedené zásady dodržely a bylo správné, pokud soud prvního stupně sám výši
výživného upravil na částku 500 Kč měsíčně. Uvedená částka byla stanovena
především s ohledem na majetkové poměry obviněného a byla soudem v trestním
řízení snížena oproti rozhodnutí soudů v řízení občanskoprávním, ačkoli
vzhledem k věku a potřebám nezletilého (v posuzované době ve věku 5 let) se
jednalo o částku spíše symbolickou a v zásadě toliko vyjadřující, že zákonné
povinnosti vyživovat jiného, zvláště jedná-li se o nezletilé dítě, se nelze bez
dalšího zprostit, a to dokonce ani v případě, že obviněný se se svými příjmy
pohybuje na hranici životního minima či dokonce pod ní [srov. přiměřeně nález
Ústavního soudu ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 1996/12 (N 127/70 SbNU 177].
V rámci svých úvah se opíral mimo již naznačeného i o závěry rozsudku Okresního
soudu ve Vsetíně – pobočky ve Valašském Meziříčí ze dne 20. 5. 1999, sp. zn. 2
P 275/98, které v souladu se zjištěnou situací sám posuzoval (č. l. 63 až 65,
shodně též 309 až 311 spisu).
24. Soudem prvního stupně stanovený rozsah vyživovací povinnosti
koresponduje jak s možnostmi obviněného, byť velmi skromnými, tak i s jeho
nejen celkovými poměry, ale zejména s jeho osobními přístupy, především tím,
že, jak soudy shledaly, na svou zákonnou povinnost zcela rezignoval. Soudy
vzaly v potaz i to, že zdravotní problémy obviněného nebyly natolik závažné,
aby vylučovaly možnost najít si přiměřené zaměstnání, třeba i brigádní formou,
což však obviněný s poukazem na své dosažené vzdělání, zdravotní indispozice
(zákaz práce v noci a extrémně namáhavé fyzické práce) odmítal, v důsledku
čehož byl také sankčně vyřazen z evidence uchazečů o zaměstnání vedených Úřadem
práce České republiky. I přes veškerá svá tvrzení o špatné finanční situaci
obviněný věděl, že neplacením výživného se vystavuje riziku trestního stíhání,
soudních jednání vedených o úpravě poměrů se bez řádné omluvy neúčastnil (č. l.
15 spisu). Obviněný o svého syna nedbal ani jinak, vyjma zasílání dárků k
narozeninám a podobným výročím. O záměru obviněného nemít potřebné výdělky k
pokrytí vlastních potřeb, a tedy ani potřeb jeho nezletilých dětí svědčí i jeho
prohlášení učiněné v hlavním líčení před soudem prvního stupně, podle kterého
vzhledem k nařízeným exekucím pro částku dosahující výše celkem asi 1.400.000
Kč pro obviněného „není důvodné“ vydělávat si kupříkladu 10.000 Kč, neboť by mu
vše bylo stejně exekučně zabaveno (č. l. 89 spisu).
25. Nejvyšší soud při uvážení všech uvedených skutečností pokládá závěr
o úmyslném zavinění za správný a jen nad rámec přezkoumávaných rozhodnutí
doplňuje, že obviněný jednal v nepřímém úmyslu ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b)
tr. zákoníku, což odpovídá všem výše uvedeným a rozvedeným skutečnostem,
protože, ač si byl vědom své zákonné vyživovací povinnosti, jejího rozsahu i
výše, za posuzované období k rukám oprávněné osoby nic neuhradil a nevyvíjel
ani žádnou aktivitu směřující k narovnání nastalé situace. S ohledem na svoji
dosavadní zkušenost přitom věděl, že takovým jednáním může porušit zákon, a pro
případ, že takové porušení způsobí, s ním byl srozuměn.
26. Ze všech těchto důvodů soudy nepochybily, pokud čin, který je
obviněnému kladen za vinu, kvalifikovaly jako úmyslný přečin zanedbání povinné
výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku, a proto Nejvyšší soud na podkladě
uvedených závěrů shledal, že soudy obou stupňů posoudily skutečnosti významné z
hlediska jimi použité právní kvalifikace v souladu se zákonem, a protože tato
zjištění mohl učinit na základě napadených rozhodnutí a příslušného spisu, z
nichž je patrné, že napadená rozhodnutí ani řízení jim předcházející netrpí
vytýkanými vadami, dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle § 265i
odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
27. Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání i přesto, že obviněný s
takovým postupem nesouhlasil, neboť jeho souhlas v této věci při splnění
podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. této formě rozhodnutí nebránil.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 30. 3. 2016
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu
*) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 218/2003 Sb.