5 Tdo 1466/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26.
listopadu 2008 o dovolání, které podal obviněný P. S. , proti usnesení
Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 4. 2008, sp. zn. 23 To
104/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v
Českých Budějovicích pod sp. zn. 1 T 89/2002, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání o d m í t á .
Obviněný P. S. byl rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne
21. 11. 2007, sp. zn. 1 T 89/2002, uznán vinným trestným činem porušování
povinnosti při správě cizího majetku podle 255a odst. 1 tr. zák., kterého se
dopustil se spoluobviněným M. S. tím, že nejméně v době od 12. 6. 2000 do 5.
12. 2000 v Č. B. jako zaměstnanec obchodní společnosti 3. – A. A. A. , s. r.
o., se sídlem v Ř., H., s místem výkonu práce v prodejně této obchodní
společnosti v K. u. v Č. B. a se sjednanou hmotnou odpovědností převzal k
prodeji z majetku obchodní společnosti 3. – A. A. A., s. r. o., různé zboží
jako mobilní telefony, příslušenství k mobilním telefonům a další zboží v
celkové hodnotě nejméně 593 903,- Kč uvedené na převodkách a toto zboží po
jeho převzetí nezanesl do skladové evidence prodejny a následně převzaté zboží
nevyúčtoval ani nepředal zaměstnavateli, čímž způsobil obchodní společnosti 3.
– A. A. A., s. r. o., celkovou škodu ve výši nejméně 593 903,- Kč.
Za tento trestný čin byl obviněnému P. S. uložen podle § 255a odst. 1 tr.
zák. trest odnětí svobody v trvání 3 měsíců, jehož výkon mu byl podle § 58
odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1
roku. Postupem podle § 229 odst. 1 tr. řádu bylo rozhodnuto též o nároku
poškozené obchodní společnosti 3. – A. A. A. , s. r. o., na náhradu škody.
Soud prvního stupně rozhodl rovněž o vině a trestu spoluobviněného M. S.
Citovaný rozsudek soudu prvního stupně napadli obviněný P. S. a poškozená
obchodní společnost odvoláními, o nichž rozhodl Krajský soud v Českých
Budějovicích usnesením ze dne ze dne 18. 4. 2008, sp. zn. 23 To 104/2008, tak,
že obě odvolání podle § 256 tr. řádu zamítl jako nedůvodná.
Obviněný P. S. podal prostřednictvím svého obhájce dne 9. 7. 2008 proti
tomuto usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích dovolání, které opřel o
dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Podle názoru
obviněného se soudy nižších stupňů nevypořádaly správně s posouzením formy
zavinění ve vztahu k jeho jednání, když své závěry ohledně subjektivní stránky
trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255a
odst. 1 tr. zák. soudy učinily jen ve vztahu k vzniklé škodě. Jak dále obviněný
zdůraznil, citované ustanovení trestního zákona spojuje nedbalostní zavinění
pouze se způsobeným následkem v podobě značné škody, přičemž ohledně jednání,
které vedlo ke vzniku tohoto následku, musí být u pachatele zavinění ve formě
úmyslu. Obviněný rovněž vytýká soudům obou stupňů, že popis rozhodných
skutkových okolností ve skutkové větě obsažené ve výroku o vině v rozsudku
soudu prvního stupně neumožňuje závěr o naplnění znaků objektivní stránky
zmíněného trestného činu, přičemž na jejich podkladě nelze dovodit ani
příčinnou souvislost popsaného jednání se způsobenou škodou. Podle obviněného
tyto nedostatky v posouzení objektivní stránky trestného činu v podstatě
neumožňují zjistit, zda obviněný svým jednáním porušil též „důležitou“
povinnost ve smyslu § 255a odst. 1 tr. zák. anebo jen „obyčejnou“ povinnost.
Obviněný zaměřil své výhrady také proti závěru soudů nižších stupňů, které
údajně posoudily jeho čin jako spáchaný ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2
tr. zák., ač to je možné jen u úmyslných trestných činů. Přitom rozsudek soudu
prvního stupně fakticky vychází pouze z tzv. souběžného pachatelství, jemuž
ovšem neodpovídá skutečnost, že oběma obviněným je kladeno za vinu způsobení
škody v celé zjištěné výši. Obviněný pak částečně zpochybnil i skutkové závěry
týkající se škody na majetku poškozené obchodní společnosti, protože podle jeho
názoru znalec z oboru elektroniky, odvětví výpočetní techniky, nevyloučil
následnou manipulaci s daty v počítači, do kterého obviněný vkládal údaje ze
skladové evidence.
Závěrem svého dovolání obviněný P. S. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil
napadené usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 4. 2008,
sp. zn. 23 To 104/2008, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v
Českých Budějovicích ze dne 21. 11. 2007, sp. zn. 1 T 89/2002, a aby přikázal
věc tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupkyně se vyjádřila k dovolání obviněného P. S.
prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství.
Podle jejího názoru je zásadním nedostatkem výroku o vině v rozsudku soudu
prvního stupně skutečnost, že vychází ze spolupachatelství obou obviněných,
ačkoli byli uznáni vinnými trestným činem porušování povinnosti při správě
cizího majetku podle § 255a odst. 1 tr. zák., u něhož je taková forma trestné
součinnosti vyloučena. Proto státní zástupkyně přisvědčila tvrzení obviněného,
podle něhož odůvodnění (ve skutečnosti ovšem obviněný ve svém dovolání
poukazuje na tzv. skutkovou větu) odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně
vychází ze souběžného pachatelství, ovšem argumenty v něm vyjádřené neumožňují
přijmout takový závěr. Státní zástupkyně totiž s odkazem na konstatování v
odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, že přes všechny provedené důkazy se
nepodařilo objasnit, jakou měrou se mohl každý z obviněných podílet na
spáchaném trestném činu, považuje za vyloučené, aby mohl být skutek
kvalifikován jako nedbalostní trestný čin porušování povinnosti při správě
cizího majetku podle § 255a odst. 1 tr. zák.
Podle názoru státní zástupkyně jsou skutková zjištění v posuzované věci vnitřně
rozporná, neodpovídají právním závěrům vyjádřeným v rozsudku soudu prvního
stupně a neposkytují dostatečný podklad ani pro rozhodnutí o zproštění obžaloby
obou obviněných postupem podle § 226 písm. b) tr. řádu. Jak dále státní
zástupkyně zdůraznila, pro závěr o souběžném pachatelství je třeba opatřit
další důkazy, na jejichž základě by bylo možné rozlišit podíl obou obviněných
na trestném následku způsobeném jejich jednáním. Za takový důkaz přitom státní
zástupkyně považuje zejména zjištění, kdo z obviněných a v jakém rozsahu
fyzicky přebíral zboží specifikované ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního
stupně, a pokud takto převzaté zboží kterýkoliv z obviněných nezanesl do
počítačové účetní evidence, pak pouze ve vztahu k tomuto zboží měl povinnost je
vyúčtovat a předat svému zaměstnavateli.
Tímto způsobem doplněná rozhodná skutková zjištění by podle státní zástupkyně s
ohledem na celkovou výši způsobené škody mohla vést k závěru, že nebyl naplněn
zákonný znak spočívající ve způsobení „značné škody“ obsažený ve skutkové
podstatě trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku ve
smyslu § 255a odst. 1 tr. zák., takže by přicházelo v úvahu vydání
zprošťujícího rozsudku postupem podle § 226 písm. b) tr. řádu. Podle názoru
státní zástupkyně lze stejné závěry vztáhnout i na obviněného M. S. , neboť mu
prospívá tzv. beneficium cohaesionis ve smyslu § 261 tr. řádu.
Proto závěrem svého vyjádření státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud
shledal dovolání obviněného P. S. důvodným, aby podle § 265k odst. 1, 2 tr.
řádu zrušil v celém rozsahu napadené rozhodnutí, jakož i rozhodnutí jemu
předcházející, a to s přiměřeným použitím ustanovení § 261 tr. řádu i ve vztahu
k obviněnému M. S., a dále aby podle § 265l odst. 1 tr. řádu přikázal věc
Okresnímu soudu v Českých Budějovicích k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný P. S. podal dovolání
jako oprávněná osoba [§ 265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinil tak
prostřednictvím svého obhájce (§ 265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném
místě (§ 265e tr. řádu), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je
dovolání obecně přípustné [§ 265a odst. 2 písm. h) tr. řádu], a podané dovolání
obsahuje stanovené náležitosti (§ 265f odst. 1 tr. řádu).
Pokud jde o dovolací důvod, obviněný P. S. opírá jeho existenci o ustanovení
§ 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním
posouzení. K jeho výkladu Nejvyšší soud připomíná, že dovolací důvod podle
citovaného ustanovení je naplněn jen tehdy, jestliže skutek, pro který byl
obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v
něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného
činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že
rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda
je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná.
Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit
pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného
ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
V rámci svých dovolacích námitek však obviněný P. S. částečně zpochybnil
správnost a úplnost rozhodných skutkových zjištění týkajících se následku jeho
trestného činu, resp. celkové výše způsobené škody. Tyto pochybnosti obviněný
dovodil zejména ze skutečnosti, že znalec z oboru elektroniky, odvětví
výpočetní techniky, nevyloučil následnou manipulaci s daty v počítači, do
kterého obviněný vkládal údaje ze skladové evidence. Uplatněný dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu ovšem může být naplněn jen právní
(nikoli skutkovou) vadou, a to takovou, která má hmotně právní (nikoli
procesní) charakter. Jestliže tedy obviněný ve svém dovolání v uvedeném směru
poukazoval na nesprávné hodnocení některých důkazů nebo na odlišné skutečnosti,
jež z nich vyvozoval, jde o námitku, která nemůže založit existenci citovaného
hmotně právního dovolacího důvodu ani zpochybnit správnost právní kvalifikace
posuzovaného skutku jako trestného činu porušování povinnosti při správě cizího
majetku podle § 255a odst. 1 tr. zák. (k tomu viz ustálenou judikaturu
Nejvyššího soudu vyjádřenou např. v materiálu publikovaném pod č. 36/2004, s.
298, Sb. rozh. tr. nebo v jeho usnesení ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo
482/2002, publikované pod č. T 420. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího
soudu, který vydává Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002). Proto Nejvyšší soud
nemohl nijak přihlížet k uvedeným výhradám obviněného.
Dále se Nejvyšší soud zabýval těmi dovolacími námitkami obviněného P. S.,
které sice již odpovídají dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
řádu, avšak jsou neopodstatněné. Obviněný zpochybnil správnost právní
kvalifikace jím spáchaného skutku posouzeného jako trestný čin porušování
povinnosti při správě cizího majetku podle § 255a odst. 1 tr. zák., přičemž
podle jeho názoru soudy nižších stupňů neučinily správné závěry ohledně
subjektivní a objektivní stránky tohoto trestného činu.
Nejvyšší soud především neshledal důvodnou námitku obviněného P. S. , pokud se
domnívá, že ustanovení § 255a odst. 1 tr. zák. spojuje nedbalostní zavinění
pouze se způsobením následku (účinku) v podobě značné škody na cizím majetku,
přičemž ohledně jednání, které vedlo k tomuto následku (účinku), musí být dáno
u pachatele zavinění ve formě úmyslu. Tento názor obviněného sice vychází z
odborné literatury, v níž se ovšem poukazuje na problematickou formulaci
citovaného ustanovení, která by mohla nasvědčovat uvedenému výkladu, nicméně
závěr o nutnosti úmyslného porušení důležité povinnosti opatrovat nebo
spravovat cizí majetek je v literatuře vyjádřen jen s určitou mírou
pochybností, nikoli snad kategoricky (srov. Š. , P., P., F., R., S. Trestní
zákon. Komentář. II. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha: C. H.
Beck, 2004, s. 1542, kde se mimo jiné konstatuje: „... by zde proto trestnost
měla být podmíněna úmyslným porušením uvedené povinnosti ...“). V soudní praxi
však nyní převládl právní názor, podle něhož u trestného činu porušování
povinnosti při správě cizího majetku podle 255a odst. 1 tr. zák. se zavinění z
vědomé nedbalosti [§ 5 písm. a) tr. zák.] vztahuje nejen k následku, resp. k
účinku spočívajícímu ve způsobení značné škody, ale i k jednání pachatele
včetně porušení důležité povinnosti při opatrování nebo správě cizího majetku
uložené pachateli podle zákona nebo jím smluvně převzaté (viz usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2008, sp. zn. 5 Tdo 747/2008, publikované v
Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydává Nakladatelství C.
H. Beck, Praha 2008). Zmíněný závěr se přitom opírá o gramatický, logický,
historický a teleologický výklad citovaného ustanovení, resp. vychází z jeho
slovní formulace „způsobí značnou škodu tím, že poruší podle zákona mu uloženou
nebo smluvně převzatou důležitou povinnost při opatrování nebo správě cizího
majetku“. Trestní zákon výslovně uvozuje skutkovou podstatu trestného činu
porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255a odst. 1 tr. zák.
slovy „Kdo z vědomé nedbalosti [§ 5 písm. a) tr. zák.] ...“, která se z
hlediska dalšího textu tohoto ustanovení týkají celé základní skutkové podstaty
uvedeného trestného činu, takže s ohledem na ustanovení § 3 odst. 3 tr. zák. se
nedbalostní forma zavinění vztahuje nejen k následku (účinku), ale i k jednání
jako dalšímu znaku objektivní stránky trestného činu.
Ohledně zákonem vyžadované formy zavinění lze v tomto případě odkázat též na
dosavadní výklad ustanovení § 223 tr. zák., které se sice týká nedbalostní
formy trestného činu ublížení na zdraví, avšak formulace jeho skutkové podstaty
z hlediska nedbalostního zavinění je obdobná jako u trestného činu porušování
povinnosti při správě cizího majetku podle § 255a odst. 1 tr. zák., byť se
vztahuje k oběma formám nedbalosti podle § 5 písm. a) i b) tr. zák. Rovněž u
trestného činu ublížení na zdraví podle § 223 tr. zák. zákonodárce použil
formulaci „Kdo jinému z nedbalosti ublíží na zdraví tím, že poruší důležitou
povinnost …“ a podstatné zde je, že podle ustálené soudní praxe se nedbalost
pachatele vztahuje nejen k vlastnímu ublížení na zdraví jako následku, resp.
účinku, ale vždy i k jednání pachatele, a to včetně porušení důležité
povinnosti. Zákon tedy předpokládá nedbalostní formu zavinění ve smyslu § 5 tr.
zák. jak pro jednání vyžadované ustanovením § 223 tr. zák., tak i pro následek
(účinek) v něm uvedený. Přitom jde v obou srovnávaných případech (tj. u
trestných činů podle § 223 tr. zák. a § 255a odst. 1 tr. zák.) o poruchové
delikty. Rozhodným u nich je, zda pachatel věděl (nebo u § 223 tr. zák. i vědět
mohl a měl), že při porušení zákonem specifikované důležité povinnosti způsobí
z nedbalosti (u trestného činu podle § 255a odst. 1 tr. zák. jen z vědomé
nedbalosti) následek uvedený v příslušné skutkové podstatě zvláštní části
trestního zákona.
Správnost tohoto závěru podporuje i výklad ustanovení § 255a odst. 1 tr. zák. z
hledisek logických, historických a teleologických. Zákonodárce totiž v
ustanovení § 3 odst. 3 tr. zák. rozlišuje základní skutkové podstaty pouze na
úmyslné a nedbalostní (arg. „K trestnosti činu se vyžaduje …“) a nepředpokládá
u jedné základní skutkové podstaty kombinaci zavinění úmyslného a
nedbalostního; jinak je tomu jen u tzv. kvalifikovaných skutkových podstat (§ 6
tr. zák.). Jestliže by Nejvyšší soud akceptoval výklad obviněného P. S. ,
podle něhož zavinění z vědomé nedbalosti se vztahuje pouze ke způsobení značné
škody, a nikoli již k dalším znakům skutkové podstaty trestného činu porušování
povinnosti při správě cizího majetku podle § 255a odst. 1 tr. zák., pak by se
citovaná skutková podstata téměř shodovala s kvalifikovanou skutkovou podstatou
trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255
odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., kde se rovněž vyžaduje úmyslné porušení
povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek (nikoli ovšem důležité
povinnosti), avšak ke způsobení značné škody postačí ve smyslu § 6 písm. a) tr.
zák. zavinění z nedbalosti [a to i nevědomé podle § 5 písm. b) tr. zák.].
Přitom je v ustanovení § 255 odst. 2 tr. zák. podstatně přísnější sazba trestu
(odnětí svobody na 6 měsíců až 5 let) než u trestného činu podle § 255a odst. 1
tr. zák. (odnětí svobody až na 6 měsíců), což může být jen stěží odůvodněno
pouze tím, že úmysl u trestného činu podle § 255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák.
musí směřovat též ke způsobení škody v rozsahu škody nikoli malé (nejméně ve
výši 25 000 Kč) při jinak obecně závažnějších okolnostech u trestného činu
podle § 255a odst. 1 tr. zák. spočívajících v porušení důležité povinnosti a ve
vědomé nedbalosti ve vztahu ke způsobení značné škody (nejméně ve výši 500 000
Kč). Nejvyšší soud navíc připomíná, že ustanovení § 255a tr. zák. bylo do
trestního zákona zavedeno jeho novelou provedenou zákonem č. 105/2000 Sb. v
souvislosti s novelou zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění
pozdějších předpisů, a to jako nedbalostní alternativa trestného činu
porušování povinnosti při správě cizího majetku ve vztahu k jeho úmyslné formě
vyjádřené v ustanovení § 255 tr. zák., když takto se první z citovaných
ustanovení chápe i v uznávané odborné literatuře (srov. N. , O., V., R. a kol.
Trestní právo hmotné – II. Zvláštní část. 5. vydání. P.: ASPI, a. s., 2007,
str. 130 a 131) a v judikatuře (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7.
2008, sp. zn. 5 Tdo 747/2008, publikované pod č. T 1122. v sešitu 49 Souboru
trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydává Nakladatelství C. H. Beck,
Praha 2008).
Jak přitom v posuzované věci vyplývá z popisu skutku uvedeného ve výroku o vině
v rozsudku soudu prvního stupně, obviněný P. S. (společně s obviněným M. S.)
– stručně vyjádřeno – převzal zboží konkretizované v popisu skutku, toto zboží
náležitě nezavedl do skladové evidence, nevyúčtoval ho a ani nepředal
vlastníkovi, kterým zde byla obchodní společnost 3. – A. A. A. , s. r. o.,
čímž jí způsobil škodu ve výši 593 903,- Kč. Na podkladě těchto rozhodných
skutkových zjištění lze podle Nejvyššího soudu učinit závěr o tom, že obviněný
postupoval způsobem, který svědčí o zanedbání povinné míry opatrnosti při
plnění jeho pracovních povinností zakotvených v pracovní smlouvě ze dne 30. 4.
2000 (viz její čl. II bod 9.) a v dohodě o hmotné odpovědnosti ze dne 1. 5.
2000 (viz její čl. I bod 1.). Obviněnému tedy nebránila žádná objektivní
překážka v tom, aby jednal způsobem požadovaným v uvedených smlouvách a aby
dodržel své povinnosti při opatrování nebo správě cizího majetku, tj. svěřeného
zboží svého zaměstnavatele. Systém skladování zboží a jeho evidence byly ve
všech organizačních složkách shora jmenované obchodní společnosti stejné,
přičemž z rozhodných skutkových okolností nevyplývá, že by se snad v tomto
systému běžně vyskytovaly natolik závažné nedostatky, které by objektivně
bránily v provádění správných pracovních postupů týkajících se vedení skladové
evidence (viz např. svědecká výpověď svědka M. L. na č. l. 1096 trestního
spisu). Obviněný tedy mohl jednoznačně předvídat protiprávní následek v podobě
vzniku škody na opatrovaném, resp. spravovaném majetku, pokud si důsledně
nepočínal způsobem odpovídajícím pracovní smlouvě a dohodě o hmotné
odpovědnosti, a jestliže v důsledku svého pasivního postoje bez přiměřených
důvodů spoléhal na to, že nedojde k takovému následku. V odůvodnění
odsuzujícího rozsudku (viz jeho str. 24) přitom Okresní soud v Českých
Budějovicích též vyložil, proč u obou obviněných neshledal zavinění ve formě
úmyslu, a tedy ani trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 3 písm. c)
tr. zák., jak skutek původně kvalifikovala obžaloba, a z čeho soud dovozuje
vědomou nedbalost obviněných.
S ohledem na shora konstatované argumenty proto Nejvyšší soud nemohl akceptovat
ani ty námitky obviněného P. S. , kterými zpochybnil existenci zavinění ve
vztahu ke způsobené škodě na majetku poškozené obchodní společnosti 3. – A.
A. A., s. r. o. Popsané okolnosti totiž podle názoru Nejvyššího soudu
jednoznačně svědčí o zavinění ve formě vědomé nedbalosti [§ 5 písm. a) tr.
zák.], které charakterizuje subjektivní stránku trestného činu porušování
povinnosti při správě cizího majetku podle § 255a odst. 1 tr. zák., tedy že
obviněný věděl o možnosti vzniku značné škody na opatrovaném, resp. spravovaném
majetku jmenované obchodní společnosti v důsledku nedbalostního porušení
důležité smluvní povinnosti spočívající v péči o tento majetek, avšak bez
přiměřených důvodů spoléhal na to, že tato škoda nevznikne.
Nejvyšší soud proto považuje námitky obviněného P. S. , které zaměřil proti
správnosti posouzení subjektivní stránky spáchaného trestného činu, za
nedůvodné. Dále se Nejvyšší soud zabýval těmi výhradami obviněného, jimiž
zpochybnil naplnění objektivní stránky trestného činu, pro který byl stíhán a
odsouzen. Podle názoru obviněného popis rozhodných skutkových okolností
neumožňuje učinit závěr o naplnění jednotlivých znaků objektivní stránky
trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255a
odst. 1 tr. zák. a neodůvodňuje ani příčinnou souvislost mezi popsaným jednáním
a způsobenou škodou.
K tomu Nejvyšší soud připomíná, že objektivní stránka trestného činu porušování
povinnosti při správě cizího majetku podle § 255a odst. 1 tr. zák. spočívá ve
způsobení značné škody, k níž dojde v důsledku porušení důležité povinnosti při
správě nebo opatrování cizího majetku, která byla pachateli uložena podle
zákona nebo jím převzata smlouvou. Opatrováním cizího majetku se přitom rozumí
taková míra ochrany cizího majetku, která zamezuje jeho částečnému nebo úplnému
znehodnocení. S povinností opatrovat cizí majetek pak souvisí i povinnost
spravovat cizí majetek, která předpokládá aktivní přístup správce k péči o
takový majetek. Správce cizího majetku se však musí vyvarovat těch právních
dispozic, které by směřovaly ke znehodnocení či odcizení tohoto majetku. Jak
vyplývá z rozhodných skutkových zjištění, která v posuzované věci učinily soudy
nižších stupňů, obviněný P. S. byl zaměstnancem obchodní společnosti 3. –
A. A. A. , s. r. o., přičemž jeho povinnosti jako zaměstnance konkretizovala
pracovní smlouva ze dne 30. 4. 2000 a dohoda o hmotné odpovědnosti ze dne 1. 5.
2000. Je tedy nepochybné, že v tomto postavení byl obviněný jako zaměstnanec
povinen opatrovat a spravovat majetek jmenované obchodní společnosti jako svého
zaměstnavatele.
Pokud jde o posouzení otázky, zda obviněný P. S. měl zákonem uloženou nebo
smluvně převzatou důležitou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek
podle § 255a odst. 1 tr. zák., je třeba při jejím řešení vycházet z konkrétních
skutkových okolností. Dosavadní judikatura považuje za důležitou povinnost v
uvedeném smyslu takovou povinnost, jejíž porušení je s ohledem na charakter a
význam povinnosti zpravidla spojeno s nebezpečím vzniku značných škod na cizím
opatrovaném nebo spravovaném majetku, jestliže tedy porušením takové povinnosti
může snadno dojít k uvedenému škodlivému následku na cizím majetku (srov.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2007, sp. zn. 5 Tdo 1510/2006,
publikované v sešitě 37 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který
vydává Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2007). Důležitost povinnosti při
opatrování nebo správě cizího majetku ve smyslu § 255a odst. 1 tr. zák. může
vyplývat i z toho, zda je plnění takové povinnosti svěřeno jedné anebo více
osobám, zda jde o povinnost, jejíž porušení má pravidelně vliv na rozsah a
kvalitu opatrovaného a spravovaného majetku, resp. jaký význam pro způsobení
škody mělo případné porušení takové povinnosti.
Jak přitom vyplývá z popisu rozhodných skutkových zjištění obsažených ve výroku
o vině v rozsudku soudu prvního stupně a blíže rozvedených v odůvodnění tohoto
rozsudku, obviněný P. S. jednal zejména v rozporu s povinnostmi zaměstnance
vykonávat sjednaný druh práce řádně, odpovědně a podle pokynů zaměstnavatele
(viz čl. II bod 9. pracovní smlouvy ze dne 30. 4. 2000 zařazené na č. l. 74
trestního spisu) a v rozporu s dohodou o hmotné odpovědnosti spočívající mimo
jiné v odpovědnosti za majetkové hodnoty, které zaměstnanec převezme při své
činnosti v provozovně nebo na pracovišti (viz čl. I bod 1. dohody o hmotné
odpovědnosti ze dne 1. 5. 2000 zařazené na č. l. 76 trestního spisu). Podle
názoru Nejvyššího soudu šlo o povinnosti převzaté obviněným na podkladě
smlouvy, přičemž povaha těchto povinností jednoznačně svědčí o jejich
důležitosti, neboť v důsledku jejich porušení může obvykle a velmi snadno
vzniknout škoda na opatrovaném nebo spravovaném majetku, která také v
posuzované věci skutečně nastala. Navíc, jak vyplynulo ze svědecké výpovědi D.
Š. , jednatele poškozené obchodní společnosti 3. – A. A. A. , s. r. o.,
povinností jednotlivých prodejců v provozovnách bylo překontrolovat zboží po
příjezdu spediční služby a následně ho zavést do počítačové evidence (viz str.
9 rozsudku soudu prvního stupně), což obviněný (a též spoluobviněný M. S. )
prokazatelně důsledně neučinil, aniž mu v tom cokoli bránilo.
S ohledem na tyto skutečnosti je tedy zřejmé, že v posuzované věci obviněný P.
S. porušil důležitou povinnost při opatrování, resp. správě cizího majetku,
neboť nepostupoval v souladu se shora uvedenými povinnostmi, které převzal
smlouvou a které směřovaly právě k zamezení vzniku značné škody na cizím
majetku, jež byla způsobena v důsledku jednání obviněného. Z těchto důvodů
nepovažuje Nejvyšší soud za správné ani tvrzení obviněného, podle něhož v
případě zmíněných povinností nebylo možné zjistit, zda se jednalo o „důležitou“
povinnost nebo o povinnost „běžnou“. Přitom soudy nižších stupňů se zabývaly
povahou povinností uložených obviněnému a dospěly k závěru (viz str. 24
rozsudku soudu prvního stupně, resp. odkaz odvolacího soudu na tyto závěry na
str. 3 jeho usnesení), že obviněný porušil povinnost, kterou lze považovat za
důležitou povinnost ve smyslu § 255a odst. 1 tr. zák. Takový závěr pak odpovídá
jednak charakteru a významu povinností obviněného, které měl ve vztahu k
majetku obchodní společnosti 3. – A. A. A. , s. r. o., jako jeho
zaměstnavateli, a jednak je v souladu s již zmíněnou judikaturou k výkladu
otázky, kdy jde o důležitou povinnost při opatrování nebo správě cizího majetku
ve smyslu posledně citovaného ustanovení (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne
16. 5. 2007, sp. zn. 5 Tdo 1510/2006, publikované v Souboru trestních
rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydává Nakladatelství C. H. Beck, Praha
2007).
Nejvyšší soud nemohl akceptovat ani argumentaci obviněného P. S. , na jejímž
podkladě ve vztahu k předmětnému skutku uvedenému ve výroku o vině v rozsudku
soudu prvního stupně zpochybnil naplnění znaku trestného činu porušování
povinnosti při správě cizího majetku podle § 255a odst. 1 tr. zák.
spočívajícího ve způsobení značné škody na majetku obchodní společnosti 3. –
A. A. A. , s. r. o.
K tomu Nejvyšší soud připomíná, že škodou se obecně v právní teorii a soudní
praxi rozumí újma, která nastala v majetkové sféře poškozeného a je objektivně
vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi, a kterou tedy lze nahradit
poskytnutím majetkového plnění především v podobě peněz, nedojde-li k naturální
restituci. Přitom se rozlišuje skutečná škoda a ušlý zisk (viz § 442 odst. 1
zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, § 379
zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů). Za
skutečnou škodu se pak považuje újma spočívající ve zmenšení majetkového stavu
poškozeného a reprezentující majetkové hodnoty, které bylo nutno vynaložit, aby
došlo k uvedení věci do předešlého stavu. Ušlým ziskem je nenastalé zvětšení
(rozmnožení) majetku poškozeného, které bylo možno důvodně očekávat s ohledem
na pravidelný běh věcí, kdyby zde nebylo škodné události (srov. stanovisko pod
č. 55/1971, str. 151, Sb. rozh. obč. a zhodnocení pod č. II/1962, str. 28, Sb.
rozh. tr.). Škoda se tedy i v trestním právu chápe obdobně jako v těch
odvětvích práva, která upravují majetkové a závazkové vztahy včetně
odpovědnosti za škodu, tj. v právu občanském nebo obchodním, protože trestní
zákon ani trestní řád nijak specificky nedefinují pojem „škoda“ pro účely
trestní odpovědnosti a trestního stíhání.
V trestní věci obviněného P. S. soudy nižších stupňů postupovaly v souladu
se shora popsaným výkladem, pokud dospěly k závěru, že jednání obviněného bylo
v příčinné souvislosti se vznikem značné škody, za kterou se považuje ve smyslu
§ 89 odst. 11 tr. zák. škoda dosahující částky nejméně ve výši 500 000,- Kč.
Jak je totiž zřejmé z rozhodných skutkových zjištění, v důsledku jednání obou
obviněných (tedy obviněných P. S. a M. S. ) došlo k úbytku v majetkové sféře
poškozené obchodní společnosti 3. – A. A. A. , s. r. o., který by nenastal,
kdyby obvinění neporušili své důležité povinnosti při opatrování nebo
spravování jejího majetku vyplývající z pracovní smlouvy a z dohody o hmotné
odpovědnosti.
Ze všech shora rozvedených důvodů proto Nejvyšší soud neshledal důvodnými
námitky obviněného P. S. , kterými vytýkal soudům nižších stupňů nesprávné
posouzení objektivní stránky trestného činu porušování povinnosti při správě
cizího majetku podle § 255a odst. 1 tr. zák., jehož spácháním byl uznán vinným.
Nejvyšší soud se pak neztotožnil ani s námitkou obviněného P. S. , pokud soudu
prvního stupně vytýká posouzení spáchaného skutku jako souběžného pachatelství
(i se spoluobviněným M. S. ), ačkoli podle tzv. skutkové věty údajně jde o
spolupachatelství ve smyslu § 9 odst. 2 tr. zák., které ovšem není možné u
trestného činu spáchaného z nedbalosti. Takový závěr má podle obviněného vliv
též na posouzení znaku spočívajícího ve způsobení „značné škody“ obsaženého v
ustanovení § 255a odst. 1 tr. zák., který by v případě tzv. souběžného
pachatelství nebyl naplněn.
K této námitce Nejvyšší soud uvádí následující. Jak vyplývá z podstaty
spolupachatelství ve smyslu § 9 odst. 2 tr. zák. i z dosavadní judikatury (viz
např. rozhodnutí pod č. 57/1970 Sb. rozh. tr.), spolupachatelství je skutečně
možné jen u úmyslného trestného činu, protože vyžaduje úmysl spolupachatelů
spáchat trestný čin jejich společným jednáním (tzv. společný úmysl). Tento
závěr respektovaly v posuzované věci i soudy nižších stupňů, byť v úvodní části
popisu skutku ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně zůstala slova
„společným jednáním“, což lze považovat jen za administrativní nedopatření
způsobené patrně původní formulací skutku v podané obžalobě, která v něm
spatřovala úmyslný trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 3 písm. c)
tr. zák., jehož spáchání je možné i společným jednáním, tj. ve
spolupachatelství ve smyslu § 9 odst. 2 tr. zák. U trestného činu spáchaného z
nedbalosti, tedy též u trestného činu porušování povinnosti při správě cizího
majetku podle § 255a odst. 1 tr. zák., jehož spácháním byl obviněný P. S.
uznán vinným, se mohou vyskytnout pouze případy podobné spolupachatelství a
spočívající v tom, že dvě nebo více osob jednáním směřujícím k beztrestnému
následku způsobí následek sice nezamýšlený, ale zaviněný z nedbalosti. V
takovém případě se odpovědnost za celý způsobený následek posuzuje u každého
pachatele samostatně na základě toho jednání, které sám spáchal, nikoliv jako
spolupachatelství na základě společného jednání (viz rozhodnutí publikované pod
č. 50/1968-I. Sb. rozh. tr.). Každému pachateli nedbalostního trestného činu
spáchaného v tzv. souběžném pachatelství lze tedy přičítat podle okolností
odpovědnost za celý následek, jakoby jej způsobil sám, přestože všichni
zúčastnění se posuzují jako samostatní pachatelé, nikoli jako spolupachatelé
(srov. S. , V. Systém československého trestního práva. Základy trestní
odpovědnosti. P. : A. , 1972, str. 289 a 290; přiměřeně též rozhodnutí pod č.
51/1956 Sb. rozh. tr.). O stejnou situaci jde i v posuzovaném případě
spoluobviněných P. S. a M. S. Jednání obou obviněných, byť nemůže jít o
spolupachatele, se totiž navzájem prolínalo, časově i věcně souviselo, takže
každý z obviněných přispěl svým dílem ke způsobení celého škodlivého následku,
a odpovědnost obviněných tudíž nelze uměle dělit podle toho, jak se každý z
nich konkrétním způsobem podílel na vzniku škody na majetku poškozené obchodní
společnosti 3. – A. A. A. , s. r. o. Přitom oba obvinění obhospodařovali
tento majetek společně, aniž měl každý z obviněných vyčleněny konkrétní
majetkové hodnoty, které by snad byly svěřeny jen jemu samotnému a s nimiž by
jen on sám disponoval.
U obviněného P. S. to znamená, že pokud jednal způsobem uvedeným ve výroku o
vině v rozsudku soudu prvního stupně a stejným způsobem, tedy v rozporu se
svými povinnostmi zakotvenými v pracovní smlouvě ze dne 30. 4. 2000 a v dohodě
o hmotné odpovědnosti ze dne 1. 5. 2000 jednal i obviněný M. S. , lze oběma
obviněným přičíst protiprávní následek, resp. účinek v podobě škody na cizím
majetku v celé výši 593 903,- Kč, která odpovídá značné škodě ve smyslu § 89
odst. 11 a § 255a odst. 1 tr. zák., přestože nejde a nemůže jít o
spolupachatelství ve smyslu § 9 odst. 2 tr. zák. Oba obvinění pak podle názoru
Nejvyššího soudu navzájem věděli o porušování svých smluvních povinností,
přičemž neučinili nic, co by zabránilo vzniku značné škody na cizím
opatrovaném, resp. spravovaném majetku. Naopak jednání obviněných lze označit
za lehkovážné a nezodpovědné. Za těchto okolností oba obvinění spoléhali na to,
že nenastane uvedený protiprávní následek (resp. účinek), ačkoli pro takový
postoj neexistovaly objektivní důvody. Způsob skladové evidence a vyúčtování
zboží byl totiž u poškozené obchodní společnosti 3. – A. A. A. , s. r. o.,
nastaven jednoznačně, a pokud došlo k nějakým potížím v elektronické evidenci,
mohli je obvinění překlenout jiným způsobem bez ohrožení opatrovaného nebo
spravovaného majetku. V této souvislosti proto nelze akceptovat ani názor
státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství vyslovený v jejím
vyjádření k dovolání obviněného, kterým zpochybnila správnost závěrů soudů
nižších stupňů a založila ho zejména na údajných vadách v jimi provedených
skutkových zjištěních. Zmíněný názor státní zástupkyně totiž jednak neodpovídá
hmotněprávní povaze uplatněného dovolacího důvodu a zejména zcela pomíjí
teoretická i judikatorně ustálená východiska zaujatá k této otázce, která
Nejvyšší soud formuloval výše. Navíc právním závěrům soudů nižších stupňů
odpovídají i zjištěné rozhodné skutkové okolnosti, takže námitka obviněného
založená na opačném tvrzení je neopodstatněná.
Nejvyšší soud na podkladě všech uvedených skutečností dospěl k závěru, že
obviněný P. S. podal proti napadenému usnesení Krajského soudu v Českých
Budějovicích dovolání, které sice převážně vycházelo z námitek, jež odpovídají
uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale tyto
námitky nebyly shledány opodstatněnými. Nejvyšší soud proto odmítl dovolání
obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné,
přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani
správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez
takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo
třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení
nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle § 265r odst. 7 tr. řádu.
Podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout tímto
způsobem o dovolání obviněného P. S. v neveřejném zasedání, proto tak učinil.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný
prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. řádu).
V Brně dne 26. listopadu 2008
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y