5 Tdo 1510/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16.
května 2007 o dovolání, které podal obviněný Ing. F. M., proti usnesení
Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 16. 5. 2006, sp. zn. 55
To 200/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v
Přerově pod sp. zn. 4 T 158/2005, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání o d m í t á .
Obviněný Ing. F. M. byl rozsudkem Okresního soudu v Přerově ze dne 21. 2. 2006,
sp. zn. 4 T 158/2005, uznán vinným trestným činem porušování povinnosti při
správě cizího majetku podle § 255a odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., kterého se
dopustil tím, že v době od 10. 7. 2000 do 25. 11. 2000 jako vedoucí závodu
obchodní společnosti I. P., s. r. o., ačkoli se podle pracovní smlouvy zavázal,
že bude přidělenou práci vykonávat svědomitě a řádně podle svých nejlepších
schopností a znalostí a při tom se bude řídit pokyny svých vedoucích, celkem v
80 případech prodal zboží obchodní společnosti U. – CH., s. r. o., v celkové
hodnotě 8 658 302,- Kč, ačkoli podle nařízení vedení obchodní společnosti I.
P., s. r. o., mohl obchodovat s obchodní společností U. – CH., s. r. o., z
důvodu její předešlé špatné platební morálky pouze za hotové peníze. Popsaným
jednáním tedy obviněný porušil jemu uloženou povinnost, když obchodní
společnost U. – CH., s. r. o., neuhradila za dodané a vyfakturované zboží ke
škodě obchodní společnosti I. P., s. r. o., částku ve výši 8 339 566,70 Kč.
Za výše uvedený trestný čin byl obviněnému Ing. F. M. uložen podle § 255a odst.
2 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání 1 roku, jehož výkon mu byl podle § 58
odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na dobu 2 roky.
Citovaný rozsudek Okresního soudu v Přerově napadl obviněný Ing. F. M.
odvoláním, které Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci usnesením ze dne
16. 5. 2006, sp. zn. 55 To 200/2006, zamítl podle § 256 tr. řádu jako
nedůvodné. Opis usnesení odvolacího soudu byl obviněnému a jeho obhájkyni
doručen dne 15. 9. 2006 a příslušnému státnímu zastupitelství dne 13. 9. 2006.
Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci podal
obviněný Ing. F. M. prostřednictvím své obhájkyně dne 15. 11. 2006 dovolání,
které opřel o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Podle
názoru obviněného soud prvního stupně nekonkretizoval ve výroku o vině
důležitou povinnost, kterou měl svým jednáním porušit. Jestliže soudy nižších
stupňů považovaly za porušení této povinnosti pouze všeobecné ujednání v
pracovní smlouvě, které spočívá v řádném plnění povinností a dodržování pokynů
zaměstnavatele, je takové hodnocení podle obviněného nesprávné. V této
souvislosti se obviněný domnívá, že ústní pokyn zaměstnavatele, z něhož
vycházely soudy obou stupňů při hodnocení jeho jednání, nebyl konkrétní a
určitý, což údajně vyplývá i z provedeného dokazování. Jak dále obviněný
zdůraznil, zásadní odpovědnost za chod obchodní společnosti I. P., s. r. o.,
měl její jednatel, který mohl s ohledem na příslušné informace o jejím
hospodaření zamezit dalšímu obchodování, a tím i vzniku škody. Obviněný
považuje přístup jednatele uvedené obchodní společnosti v otázce vymáhání dluhu
od obchodní společnosti U. – CH., s. r. o., za velmi liknavý, a proto nelze
tuto skutečnost vykládat k tíži obviněného.
Závěrem svého dovolání obviněný Ing. F. M. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil
usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci, ze dne 16. 5. 2006,
sp. zn. 55 To 200/2006, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Přerově
ze dne 21. 2. 2006, sp. zn. 4 T 158/2005.
Nejvyšší státní zástupkyně se vyjádřila k dovolání obviněného Ing. F. M.
prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství.
Podle jeho názoru vycházejí námitky obviněného především z odlišného skutkového
základu. Dále státní zástupce zdůrazňuje, že obviněný svým jednáním nepochybně
porušil jednak smluvní povinnost, která pro něho vyplývala z pracovní smlouvy,
jednak zákonnou povinnost podle ustanovení § 73 odst. 1 písm. a) zákoníku
práce. Svou argumentaci státní zástupce založil především na usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. 5 Tdo 1102/2006, z něhož vyplývá,
že při posuzování formální stránky trestného činu porušování povinnosti při
správě cizího majetku je nerozhodné, v jakém zákoně je uvedena povinnost
opatrovat nebo spravovat cizí majetek. Takový výklad podle státního zástupce
dopadá i na posuzovanou věc.
Závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl
dovolání obviněného Ing. F. M. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako
zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný Ing. F. M. podal dovolání
jako oprávněná osoba [§ 265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinil tak
prostřednictvím svého obhájce (§ 265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném
místě (§ 265e tr. řádu), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je
dovolání obecně přípustné [§ 265a odst. 2 písm. h) tr. řádu], a podané dovolání
obsahuje stanovené náležitosti (§ 265f odst. 1 tr. řádu).
Pokud jde o dovolací důvod, obviněný Ing. F. M. opírá jeho existenci o
ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním
posouzení. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že citovaný dovolací důvod je
naplněn pouze tehdy, pokud skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen,
vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších
stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní
posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění
neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec
trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném
nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit jen tehdy, jestliže byla
určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než
jaké na ni dopadalo.
Jak uvádí obviněný Ing. F. M. ve svém dovolání, soudy nižších stupňů údajně
nedostatečně posoudily povinnost, kterou měl svým jednáním porušit. Podle
názoru obviněného mu jeho zaměstnavatel neuložil žádnou konkrétní smluvní
povinnost, neboť se v posuzovaném případě jednalo pouze o neurčitý a
nekonkrétní pokyn nadřízeného.
S tímto názorem obviněného se Nejvyšší soud neztotožňuje. V obecné rovině je
třeba připomenout, že trestného činu porušování povinnosti při správě cizího
majetku podle § 255a odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., jehož spácháním byl obviněný
Ing. F. M. uznán vinným, se dopustí ten, kdo z vědomé nedbalosti způsobí jinému
škodu velkého rozsahu tím, že poruší podle zákona mu uloženou nebo smluvně
převzatou důležitou povinnost při opatrování nebo správě cizího majetku.
Opatrováním cizího majetku se zde rozumí taková míra ochrany cizího majetku,
která zamezuje jeho částečnému nebo úplnému znehodnocení. Naproti tomu
povinnost spravovat cizí majetek v sobě zahrnuje aktivní přístup správce v péči
o cizí majetek, který ovšem nesmí vést ke stavu, jehož výsledkem by bylo
znehodnocení či zcizení tohoto majetku. Důležitá povinnost opatrovat nebo
spravovat cizí majetek, jejíž porušení je trestným činem podle § 255a tr. zák.,
může být pachateli uložena zákonem nebo ji může převzít smlouvou. V obecné
rovině se za povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek, která je uložena
podle zákona, považuje povinnost vyplývající přímo z určitého zákonného
ustanovení, např. povinnost rodičů ve vztahu k majetku jejich dětí podle § 37a
zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, povinnost člena
představenstva akciové společnosti ve vztahu k majetku této společnosti podle §
192 odst. 1 a § 194 odst. 5 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění
pozdějších předpisů (viz k tomu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2006,
sp. zn. 5 Tdo 1224/2006, publikované pod č. T 964. v sešitu 33 Souboru
trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného v Nakladatelství C. H. Beck,
Praha 2007) nebo povinnost uložená zaměstnanci ve vztahu k majetku jeho
zaměstnavatele podle § 73 odst. 1 písm. d), resp. § 74 písm. g) zákona č.
65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (platného do 31. 12.
2006), a podle § 301 písm. d) a § 302 písm. g) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník
práce (účinného od 1. 1. 2007). Pokud jde o smluvně převzatou povinnost
opatrovat nebo spravovat cizí majetek, její vznik je podmíněn existencí smlouvy
mezi pachatelem a druhou smluvní stranou, přičemž podkladem takové smlouvy
zpravidla bývá rovněž příslušné zákonné ustanovení, z něhož vyplývá důležitá
smluvní povinnost. Pro obě alternativy pak platí, že k trestní odpovědnosti se
podle § 255a odst. 1 tr. zák. vyžaduje, aby porušená zákonem uložená nebo
smluvně převzatá povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek byla
povinností důležitou.
K tomu, kdy jde o důležitou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek,
však trestní zákon neposkytuje žádné bližší směrnice a pro rozlišení, kdy se
jedná o důležitou povinnost a kdy nikoli, je vždy rozhodující individuální
posouzení určité povinnosti v každém konkrétním případě. Nestačí tedy porušení
jakékoli povinnosti, i když se týká opatrování nebo správy cizího majetku (jako
je tomu v ustanovení § 255 odst. 1 tr. zák.), ale musí jít o povinnost, která
je z tohoto hlediska významnější. Za důležitou povinnost bude proto třeba
považovat takovou povinnost, jejíž porušení je s ohledem na charakter a význam
povinnosti zpravidla spojeno s nebezpečím vzniku citelných škod na cizím
opatrovaném nebo spravovaném majetku, jestliže tedy jejím porušením může snadno
dojít k uvedenému škodlivému následku. Mohlo by jít o povinnost směřující přímo
k tomu, aby se předešlo vzniku škody na cizím opatrovaném nebo spravovaném
majetku, např. povinnost zabezpečit ochranu majetku před jeho poškozením,
znehodnocením či odcizením, povinnost obezřetně nakládat se svěřeným majetkem,
povinnost učinit včas vhodná opatření ke zhodnocení majetku apod. Není
vyloučeno, aby byla taková povinnost součástí širšího okruhu povinností
spojených s hospodařením či nakládáním s cizím majetkem. Důležitost povinnosti
při opatrování nebo správě cizího majetku ve smyslu § 255a odst. 1 tr. zák. pak
může vyplývat i z toho, zda a jaká práva a povinnosti k témuž majetku
vykonávaly nebo měly vykonávat jiné osoby a jaký význam pro způsobení škody
mělo případné porušení jejich povinností.
V posuzované věci dospěly soudy nižších stupňů k závěru, podle něhož obviněný
Ing. F. M. porušil povinnost konkretizovanou ústním pokynem svého
zaměstnavatele, tj. obchodní společnosti I. P., s. r. o., a spočívající v tom,
aby dále obchodoval s dlužníkem svého zaměstnavatele, tj. s obchodní
společností U. – CH., s. r. o., pouze na základě hotovostního platebního styku,
přičemž v důsledku porušení této povinnosti obviněným vznikla na majetku jeho
zaměstnavatele škoda ve výši přesahující 8 milionů Kč, protože za zboží z
majetku obchodní společnosti I. P., s. r. o., které byl obviněný jinak oprávněn
prodávat, obchodní společnost U. – CH., s. r. o., nezaplatila kupní cenu v
uvedené výši. K tomu Nejvyšší soud připomíná závěry vyplývající z jeho
judikatury k ustanovení § 255 odst. 1 tr. zák., podle nichž zákonný znak
trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku obsažený v
citovaném ustanovení a spočívající v tom, že pachatel „poruší podle zákona mu
uloženou nebo smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí
majetek“, lze naplnit i porušením povinností obsažených v ustanoveních § 73
odst. 1 písm. d) a § 74 písm. g) zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění
pozdějších předpisů, resp. s účinností od 1. 1. 2007 v ustanoveních § 301 písm.
d) a § 302 písm. g) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce. Tuto obecnou
povinnost zaměstnance (popřípadě vedoucího zaměstnance) při ochraně majetku
zaměstnavatele a hospodaření s ním je však třeba vždy posuzovat na základě jeho
postavení vyplývajícího z pracovní smlouvy či z jiného právního aktu, neboť
nelze dovodit, že by zákoník práce z hlediska uvedeného zákonného znaku dopadal
obecně na všechny zaměstnance a na veškerý majetek zaměstnavatele, s nímž
přicházejí do styku. Jestliže je pachatel povinen a oprávněn pečovat o určitý
majetek zaměstnavatele a nakládat se svěřenými hodnotami (např. uzavírat
obchodní smlouvy), pak se jeho povinnost podle § 73 odst. 1 písm. d), případně
též podle § 74 písm. g) zákona č. 65/1965 Sb., ve znění pozdějších předpisů,
[resp. s účinností od 1. 1. 2007 podle § 301 písm. d) a § 302 písm. g) zákona
č. 262/2006 Sb.] stává konkrétní povinností, jejíž porušení zakládá výše
uvedený zákonný znak trestného činu porušování povinnosti při správě cizího
majetku podle § 255 odst. 1 tr. zák. (viz usnesení velkého senátu trestního
kolegia Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2007, sp. zn. 15 Tdo 1316/2006,
publikované pod č. T 986. v sešitu 35 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího
soudu, vydávaného v Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2007).
Uvedené závěry dopadají i na posuzovaný skutek obviněného Ing. F. M., protože
je nepochybné, že obviněný měl zákonem uloženu i smluvně převzatu povinnost
spravovat majetek obchodní společnosti I. P., s. r. o., jako svého
zaměstnavatele. Tato povinnost vyplývala jednak z již citovaných ustanovení §
73 odst. 1 písm. d) a § 74 písm. g) zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve
znění pozdějších předpisů (platného do 31. 12. 2006), a jednak z pracovní
smlouvy obviněného uzavřené s tímto zaměstnavatelem. Jak je totiž zřejmé z
obsahu trestného spisu vedeného u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 4 T
158/2005 (viz jeho č. l. 39), obviněný uzavřel dne 29. 4. 1996 pracovní smlouvu
s obchodní společností I. P., s. r. o., v níž se mimo jiné zavázal (viz čl. II.
odst. 1 této smlouvy), že se při výkonu sjednaného druhu práce bude řídit
pokyny svých vedoucích. Toto smluvní ujednání přitom vyplývalo z ustanovení §
73 odst. 1 písm. a) zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších
předpisů (platného do 31. 12. 2006), podle něhož jsou zaměstnanci povinni
zejména pracovat svědomitě a řádně podle svých sil, znalostí a schopností,
plnit pokyny nadřízených vydané v souladu s právními předpisy a dodržovat
zásady spolupráce s ostatními zaměstnanci. Zmíněným ústním pokynem, který se
vztahoval k hospodaření s majetkem poškozené obchodní společnosti, tj. k
prodeji jejího zboží jen za hotové peníze, byly obviněnému jen konkretizovány
uvedené povinnosti vyplývající jak přímo ze zákoníku práce, tak i z uzavřené
pracovní smlouvy. Na podkladě tohoto závěru lze tedy konstatovat, že pokud
obviněný vykonával funkci vedoucího závodu obchodní společnosti I. P., s. r.
o., a z tohoto důvodu byl oprávněn činit obchodněprávní úkony, a nakládat tak
se zbožím uvedené obchodní společnosti, měl tím uloženu povinnost spravovat
cizí majetek, tedy majetek jmenované obchodní společnosti.
Nejvyšší soud nemá pochybnosti ani o tom, zda povinnost, jejíž porušení bylo
obviněnému Ing. F. M. kladeno za vinu, je důležitou povinností ve smyslu § 255a
odst. 1 tr. zák. Povinnost obviněného konkretizovaná ústním pokynem
statutárního orgánu jeho zaměstnavatele, aby obviněný prodával zboží z majetku
obchodní společnosti I. P., s. r. o., kupující obchodní společnosti U. – CH.,
s. r. o., jen za hotové peníze, primárně směřovala právě k tomu, aby se
zabránilo vzniku škody na majetku prodávající obchodní společnosti, vůči níž
měla kupující obchodní společnost značné nezaplacené dluhy z dřívějšího
obchodního styku (ve výši přesahující 5 milionů Kč), takže bezprostředně
hrozilo další prohlubování tohoto stavu. K tomu také velmi snadno došlo, když
obviněný bezdůvodně nerespektoval uvedenou povinnost, jejíž význam byl zcela
zřejmý a klíčový pro vznik škody velkého rozsahu na majetku poškozené obchodní
společnosti. Navíc nikdo další neměl obdobnou povinnost, která měla zabránit
vzniku škody, takže to bylo jedině porušení povinnosti obviněného, jež je
hlavní příčinou způsobené škody, protože kdyby prodával zboží obchodní
společnosti U. – CH., s. r. o., jen za hotové peníze, poškozená obchodní
společnost I. P., s. r. o., by obdržela do svého majetku odpovídající
protihodnotu za prodané zboží, resp. toto zboží by neprodala a ponechala si ho
ve svém majetku nebo by ho prodala jinému kupujícímu způsobilému zaplatit kupní
cenu. Je tedy zřejmé, že v posuzované věci obviněný porušil důležitou povinnost
při správě cizího majetku a neučinil taková opatření, jimiž by se zamezilo
vzniku škody na tomto cizím majetku.
Na výše uvedeném závěru nemění nic ani skutečnost, jestliže pokyn, na jehož
základě byla obviněnému konkretizována povinnost dále obchodovat s určitým
dlužníkem svého zaměstnavatele pouze na základě hotovostního platebního styku,
učinil zaměstnavatel v ústní formě. Nejvyšší soud proto neakceptoval ani
námitku obviněného Ing. F. M., podle které tento ústní pokyn údajně nebyl
dostatečně konkrétní. Jak vyplývá z obsahu tohoto právního úkonu, zcela
vyhovuje ustanovení § 240 odst. 2 zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve
znění pozdějších předpisů (platného do 31. 12. 2006), protože z něj bylo
jednoznačně patrné, co se obviněnému přikazuje a proč a na jaké případy se
tento příkaz vztahuje.
Nejvyšší soud rovněž neakceptoval další dovolací námitku obviněného Ing. F. M.,
podle které měl zásadní odpovědnost za chod obchodní společnosti I. P., s. r.
o., její jednatel, jehož údajnou nečinnost nelze přičítat k tíži obviněného. K
tomu Nejvyšší soud připomíná, že pachatelem trestného činu porušování
povinnosti při správě cizího majetku podle § 255a tr. zák. může být také osoba,
která je v pracovněprávním vztahu k poškozenému a jejíž povinnost opatrovat
nebo spravovat majetek zaměstnavatele vyplývá z pracovní smlouvy, z manažerské
smlouvy apod. Pokud tedy soudy nižších stupňů vyvodily na základě jimi
zjištěného skutkového stavu trestní odpovědnost pouze ve vztahu k obviněnému,
nelze tento závěr zpochybnit toliko s poukazem na odpovědnost statutárního
orgánu jmenované obchodní společnosti, jak to ve svém dovolání učinil obviněný.
Statutární orgán obchodní společnosti, tj. konkrétně jednatel společnosti s
ručením omezeným, sice má obecně také povinnost opatrovat a spravovat majetek
této obchodní společnosti (viz zejména § 134, § 135 odst. 2 a § 194 odst. 5
zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů), ale
rozhodně nemůže nést odpovědnost za jakékoli porušení stejné povinnosti, jejímž
nositelem jsou jiné osoby, zejména pokud jim statutární orgán konkretizoval
jejich povinnost tak, aby nevznikla škoda. Navíc, jak vyplývá z odůvodnění
rozsudku soudu prvního stupně (viz jeho str. 6), zabýval se tento soud i
odpovědností jednatele obchodní společnosti I. P., s. r. o., Ing. J. K. za
obchodování s obchodní společností U. – CH., s. r. o., a dokonce dovodil i jeho
spoluzavinění za způsobený škodlivý následek a přihlédl k němu. Přitom ani
spoluodpovědnost jiné osoby nevylučuje trestní odpovědnost obviněného, a to bez
ohledu na skutečnost, zda taková jiná osoba byla rovněž trestně stíhána či
nikoli. O trestní odpovědnosti Ing. J. K. však soudy nižších stupňů v souladu s
obžalovací zásadou (§ 2 odst. 8, § 220 odst. 1 tr. řádu) nemohly rozhodovat,
protože nebyl obžalován, takže ani Nejvyšší soud nemohl tuto otázku učinit
předmětem svého posouzení v dovolacím řízení.
Nejvyšší soud tak konstatuje, že obviněný Ing. F. M. se posuzovaným skutkem
dopustil trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §
255a odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., jak správně rozhodl Okresní soud v Přerově,
a s jeho závěry se důvodně ztotožnil i Krajský soud v Ostravě – pobočka v
Olomouci, proti jehož usnesení směřuje dovolání obviněného. Podané dovolání je
proto zjevně neopodstatněné.
Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že
obviněný Ing. F. M. podal dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyl naplněn
uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Protože však
jeho dovolání bylo opřeno o námitky, které by za jiných okolností mohly být
dovolacím důvodem podle citovaného zákonného ustanovení, ale tyto námitky
Nejvyšší soud neshledal z výše uvedených důvodů opodstatněnými, odmítl dovolání
podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, přičemž
nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost
řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové
přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba
opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo
dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle § 265r odst. 7 tr. řádu.
Podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout tímto
způsobem o dovolání obviněného Ing. F. M. v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s
výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. řádu).
V Brně dne 16. května 2007
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y