5 Tdo 1502/2014

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. prosince 2015 o

dovolání, které podal obviněný JUDr. J. T., proti rozsudku Vrchního soudu v

Praze ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 9 To 10/2014, který rozhodl jako soud

odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 40 T

3/2011, t a k t o :

Podle § 265j tr. řádu se dovolání obviněného JUDr. J. T. z a m í t á .

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2013, sp. zn. 40 T

3/2011, byli obvinění JUDr. J. T. a Ing. M. P., DiS., za jednání uvedené ve

výroku o vině tohoto rozsudku uznáni vinnými trestným činem zneužívání

pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), c)

zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění účinném do 31. 12. 2009. (dále

jen „tr. zákon“), dílem dokonaným a dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle §

8 odst. 1 a § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), c) tr. zákona, dále

pokusem trestného činu pletich při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 8

odst. 1 a § 128a odst. 1, odst. 2 písm. a), b) tr. zákona a pokusem trestného

činu poškozování finančních zájmů Evropských společenství podle § 8 odst. 1 a §

129a odst. 1, odst. 4 písm. b), c) tr. zákona. Obviněnému JUDr. J. T. byl podle

§ 158 odst. 2 a § 35 odst. 1 tr. zákona uložen úhrnný trest odnětí svobody v

trvání tří let, jehož výkon soud prvního stupně podmíněně odložil podle § 60a

odst. 1, 2 a § 58 odst. 1 tr. zákona na zkušební dobu pěti let za současného

vyslovení dohledu nad obviněným. Dále mu byl podle § 49 odst. 1 tr. zákona

uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu zaměstnání a

podnikatelské činnosti v souvislosti s implementací regionálních operačních

programů, hodnocením projektových žádostí o dotaci a čerpáním dotací ze

strukturálních fondů Evropské unie, státního rozpočtu a rozpočtu krajů, a to na

dobu pěti let.

Proti tomuto rozsudku podali odvolání oba obvinění i státní zástupkyně

Vrchního státního zastupitelství v Praze v neprospěch obou obviněných. Vrchní

soud v Praze rozhodl rozsudkem z podnětu odvolání státní zástupkyně a

obviněného Ing. M. P., DiS., podle § 258 odst. 1 písm. b), d) tr. řádu tak, že

napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu, a podle § 259 odst. 3 tr. řádu znovu

rozhodl. Obviněného JUDr. J. T. uznal vinným trestným činem zneužívání

pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) tr.

zákona, dále trestným činem pletich při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle

§ 128a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákona a trestným činem poškozování

finančních zájmů Evropských společenství podle § 129a odst. 1, odst. 4 písm. b)

tr. zákona dílem dokonaným a dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle § 8 odst.

1 a § 129a odst. 1, odst. 4 písm. c) tr. zákona. Odvolací soud uložil

obviněnému JUDr. J. T. podle § 158 odst. 2 a § 35 odst. 1 tr. zákona úhrnný

trest odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon podmíněně odložil podle §

60a odst. 1, 2 a § 58 odst. 1 tr. zákona na zkušební dobu pěti roků za

současného vyslovení dohledu nad obviněným. Rovněž mu stejně jako soud prvního

stupně uložil podle § 49 odst. 1 tr. zákona trest zákazu činnosti spočívající v

zákazu výkonu zaměstnání podnikatelské činnosti v souvislosti s implementací

regionálních operačních programů, hodnocením projektových žádostí o dotaci a

čerpáním dotací ze strukturálních fondů Evropské unie, státního rozpočtu a

rozpočtu krajů na dobu deseti roků.

Vrchní soud v Praze dále rozhodl tak, že obviněného Ing. M. P., DiS., podle §

226 písm. b) tr. řádu zprostil v celém rozsahu obžaloby státní zástupkyně

Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 5. 9. 2011, sp. zn. 9 VZV

3/2010.

JUDr. J. T. se podle rozsudku soudu druhého stupně výše uvedených trestných

činů dopustil tím, že

v době od 27. 3. 2009, kdy Regionální radou regionu soudržnosti Jihozápad (dále

jen „Regionální rada“) byla vyhlášena veřejná soutěž pod názvem Pátá výzva k

předkládání žádostí o dotace (dále jen „Pátá výzva“) z Regionálního operačního

programu NUTS II Jihozápad (dále jen „ROP Jihozápad“), do 6. 11. 2009, kdy

výbor Regionální rady schválil výsledný seznam projektů ke schválení,

jako osoba odpovědná za provedení Páté výzvy ROP Jihozápad, a to v postavení

ředitele úřadu Regionální rady se záměrem zasahovat do procesu věcného

hodnocení podaných žádostí a projektů zejména proto, aby soutěžní projekty

podané v rámci Plzeňského a Jihočeského kraje celkově čerpaly srovnatelný objem

peněz z finanční částky alokované pro Pátou výzvu ROP Jihozápad v celkové výši

3 745 963 014,48 Kč, čímž chtěl zajistit podporu zástupců obou krajů při

hlasování ve výboru Regionální rady o výsledném seznamu projektů ke schválení,

ačkoli věděl, že je nutné postupovat v souladu s účinnou verzí Operačního

manuálu a Příručkou kontrolora, jednal v rozporu se závazným postupem upraveným

ve výše uvedených dokumentech, když:

- s využitím Interního sdělení ředitele úřadu Regionální rady ze dne 17. 3.

2008 (dále jen „Interní sdělení“) omezil nezávislost a objektivitu hodnotitelů

při provádění věcného hodnocení projektů tím, že povolil, aby hlavní a vedlejší

hodnotitel navzájem konzultovali své výsledky a usnesli se na společném

konsensu v podobě bodového hodnocení, čímž změnil závazný postup stanovený v

kapitole 10 Operačního manuálu,

- v době od 19. 8. 2009 do 16. 10. 2009 organizoval činnost podřízených

pracovníků tak, aby výsledky věcného hodnocení projektů nebyly hodnotiteli po

provedení hodnocení vloženy do předepsaného informačního systému MONIT 7+, ale

byly vkládány výlučně do jiného s vědomím obviněného záměrně vytvořeného

informačního systému, který umožňoval provádění změn věcného hodnocení a byl

schopen vypočítat výsledné bodové hodnocení jednotlivých projektů a sestavit

jejich vzájemné pořadí,

- pověřil podřízené Ing. M. P., Dis., a Ing. M. S., aby nejméně jednou v týdnu

zpracovávali a k jeho rukám zasílali průběžné pořadí již ohodnocených projektů,

čímž získal souhrnnou informaci o výsledcích věcného hodnocení projektů, ačkoli

taková sestava měla být generována výhradně s využitím informačního systému

MONIT 7+,

- aniž by měl jakýkoli podnět od pověřených hodnotitelů, uložil vybraným

externím hodnotitelům, aby každý odborně posoudil 17 projektů a v rámci toho

provedl celé věcné hodnocení projektů, a pověřeným hodnotitelům nařídil využít

posudky externích hodnotitelů jako odborné stanovisko pro jejich postup při

věcném hodnocení,

dne 9. 10. 2009, rovněž v rozporu se závazným postupem upraveným v Operačním

manuálu a Příručce kontrolora, zasahoval do procesu věcného hodnocení projektů

tím, že na základě souhrnné informace o výsledném pořadí projektů, která

nasvědčovala tomu, že projekty z obvodu Jihočeského kraje budou v celkovém

výsledku úspěšnější než projekty z Plzeňského kraje, před vložením bodového

hodnocení jednotlivých projektů do informačního systému MONIT 7+ určil celkem

dvacet projektů (10 z Jihočeského kraje a 10 z Plzeňského kraje), jejichž věcné

hodnocení bylo již ukončeno (pozn. ohledně popisu jednotlivých projektů

Nejvyšší soud odkazuje na přesné znění tzv. skutkové věty napadeného rozsudku),

a rozhodl, že dne 12. 10. 2009 budou tyto projekty z důvodu tzv. objektivizace

hodnoceny „kontrolně“ znovu, ačkoliv Operační manuál ani Příručka kontrolora

žádný takový zásah do jednou ukončeného věcného hodnocení neumožňuje, přičemž

věděl, že změna v osobě hodnotitele se s velkou pravděpodobností promítne do

výsledku hodnocení a že i malá změna hodnocení může mít zejména u hraničních

projektů vliv na podporu těchto projektů, a svým výběrem záměrně zvýhodnil

projekty z Plzeňského kraje na úkor projektů z kraje Jihočeského, když do něj

zařadil projekty tak, že případná změna v důsledku "kontrolního" hodnocení

mohla reálně prospět u projektů z Jihočeského kraje pouze jednomu projektu z

deseti, zatímco v případě projektů z Plzeňského kraje mohla prospět sedmi

projektům z deseti,

dne 12. 10. 2009 tzv. objektivizaci také zorganizoval, přičemž byla prováděna

hodnotiteli úřadu Regionální rady z územního pracoviště České Budějovice a

Plzeň, přičemž v průběhu tohoto hodnocení byl informován o jeho vývoji a

sledoval, jak se toto hodnocení promítá do celkového postavení projektů, když

výsledkem tohoto „kontrolního“ hodnocení byla změna věcného hodnocení u pěti z

dvaceti projektů vybraných do tzv. objektivizace (pozn. ohledně změn v bodovém

hodnocení jednotlivých projektů Nejvyšší soud odkazuje na přesné znění tzv.

skutkové věty napadeného rozsudku), dále téhož dne umožnil snížení bodového

hodnocení projektu žadatele městyse M.,

poté dne 13. 10. 2009 povolil vložení dat do informačního systému MONIT 7+, a

to se změnami, ke kterým došlo v důsledku tzv. objektivizace a dalších

nepřípustných zásahů, čímž způsobil, že:

- v důsledku tzv. objektivizace byly vyřazeny projekty žadatelů obce V. a

Bohemia JazzFest, o. p. s.,

- v důsledku nepřípustných změn bezprostředně navazujících na tzv.

objektivizaci byly vyřazeny projekty žadatelů města T. a městyse M.,

dále dne 16. 10. 2009 prostřednictvím svých podřízených předložil členům výboru

Regionální rady výslednou sestavu dat z informačního systému MONIT 7+ seznam

projektů ke schválení, jako podklad k námitkovému řízení, ve kterém umožnil i

podíl hodnotitelů z oddělení administrace žádostí při prošetřování námitek

proti výsledkům věcného hodnocení, ačkoli podle Operačního manuálu byli k

prošetření námitek příslušní výlučně referenti oddělení metodického řízení

úřadu Regionální rady,

sestavu projektů upravenou o výsledky námitkového řízení předložil

prostřednictvím svých podřízených výboru Regionální rady jako nový seznam

projektů ke schválení jako podklad pro jednání dne 6. 11. 2009, kdy na jeho

základě bylo přijato rozhodnutí o schválení výběru projektů k realizaci, ačkoli

věděl, že tato sestava projektů obsahuje množství nesprávných a nepřípustným

způsobem vytvořených údajů, v jejichž důsledku je nový seznam projektů ke

schválení nesprávný, a že na základě takto schváleného seznamu dojde k

nesprávnému použití finančních prostředků v celkové výši 3 732 822 620,20 Kč, z

toho z rozpočtu Evropského společenství ve výši 3 430 161 326,70 Kč a ze

státního rozpočtu České republiky ve výši 302 661 293,50 Kč,

přičemž pouze na základě nahlášené nesrovnalosti ze strany policejního orgánu

nedošlo k použití finančních prostředků z uvedených rozpočtů, a Regionální

radě, jako řídícímu orgánu ROP Jihozápad, nebyly převedeny finanční prostředky

na financování schválených projektů Páté výzvy, a to zcela mimo vůli

obviněného, který vědomě jednal v rozporu s článkem 60 nařízení Rady (ES) č.

1083/2006 ze dne 11. 7. 2006 i s účinnou verzí Operačního manuálu, současně

bezprostředně směřoval k porušení rozpočtové kázně ve smyslu § 22 odst. 1 písm.

c) zákona č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, ve

znění pozdějších předpisů, a porušil základní povinnosti úředníka, jak je

ukládá § 16 odst. 1 písm. b) zákona č. 312/2002 Sb., o úřednících územních

samosprávných celků, ve znění pozdějších předpisů, který se ve smyslu § 17

odst. 6 zákona č. 248/2000 Sb., o podpoře regionálního rozvoje, ve znění

pozdějších předpisů, vztahuje i na zaměstnance Regionální rady,

když přímým důsledkem jednání obviněného bylo pozastavení všech plateb a

certifikace výdajů ROP Jihozápad, současně nebyly uzavřeny smlouvy se žadateli

vítězných projektů podle výsledného seznamu projektů schváleného k financování

výborem Regionální rady dne 6. 11. 2009 a následně byly přehodnoceny všechny

projekty Páté výzvy z ROP Jihozápad.

Rozsudek soudu druhého stupně napadl obviněný JUDr. J. T. dovoláním, a

to prostřednictvím svých obhájců JUDr. Jaroslavy Krybusové a Mgr. Petra

Smejkala. Obviněný uplatnil tento mimořádný opravný prostředek z důvodu

uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.

V úvodu dovolatel upozornil na porušení jeho práva na spravedlivý proces.

Uvedl, že v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s

vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádném případě nevyplývají, je

takové rozhodnutí v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod i

s čl. 1 Ústavy České republiky. Po shrnutí dosavadního průběhu trestního řízení

obviněný rozdělil své námitky do tří skupin, přičemž do první z nich zařadil

výhrady směřující proti, podle jeho názoru, závažným procesním vadám, jejichž

důsledkem bylo nesprávné rozhodnutí ve věci. Zpochybnil samotné zahájení

trestního řízení, k němuž došlo z podnětu, který s projednávanou věcí vůbec

nesouvisel, navíc odvolací soud porušil podle obviněného ustanovení § 263 odst.

6 a 7 tr. řádu, a rozhodl o zrušení a vrácení věci soudu prvního stupně pouze

po třech týdnech, co měl k dispozici velmi rozsáhlý spisový materiál. Tento

soud rovněž provedl velmi podrobné dokazování, čímž v rozporu s § 263 odst. 6

tr. řádu nahrazoval činnost soudu prvního stupně. Navíc hodnotil důkazy, které

před ním nebyly vůbec provedeny, zcela jiným způsobem, než jak předtím učinil

soud prvního stupně, a porušil tak ustanovení § 263 odst. 7 tr. řádu. Pro

příklad obviněný poukázal na čtení výpovědi svědků vyslechnutých v přípravném a

v hlavním líčení, z nichž vrchní soud dovodil jiná skutková zjištění, než soud

prvního stupně. Podle obviněného je však takový procesní postup vyloučen. Je

totiž nepřípustné, aby za situace, kdy byla přečtena výpověď vyslechnutého

svědka namísto provedení jeho osobního výslechu v rámci veřejného zasedání,

následně soud druhého stupně změnil skutkový závěr z takového důkazu

vyplývající. Na podporu svých tvrzení odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze

dne 12. 9. 2001, sp. zn. 4 Tz 184/2001, publikovaný pod č. T 281 v Souboru

trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 11, který vydávalo Nakladatelství

C. H. Beck, Praha.

Další závažnou procesní vadu dovolatel spatřoval v porušení svého práva na

obhajobu zakotveného v § 33 odst. 1 tr. řádu, k němuž došlo tím, že v průběhu

své výpovědi před odvolacím soudem byl opakovaně přerušován předsedkyní senátu

a následně byl i okřiknut členem senátu, přestože využíval své právo podle §

214 tr. řádu vyjádřit se k provedenému důkazu.

Podle názoru obviněného odvolací soud rovněž porušil ustanovení § 259

odst. 5 písm. a) tr. řádu, když ho de facto uznal vinným z jednání popsaného v

obžalobě, pro které byl soudem prvního stupně obžaloby zproštěn (jednání bylo z

výroku rozhodnutí soudu prvního stupně vypuštěno). Takový postup je však podle

dovolatele v rozporu s výše uvedeným ustanovením trestního řádu i s rozsudkem

Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 2. 2000, sp. zn. 1 To 168/99. Navíc v

důsledku porušení § 259 odst. 5 písm. a) tr. řádu je rozsudek odvolacího soudu

tzv. překvapivým rozhodnutím, čímž bylo zasaženo do práva obviněného na

obhajobu, protože neměl dostatečnou možnost připravit se na podstatnou změnu

skutkového stavu a právní kvalifikace.

Dovolatel dále upozornil na porušení § 99 odst. 2 tr. řádu. Odvolací soud toto

ustanovení nerespektoval, když vyslechl svědky, kteří sice byli povinnosti

mlčenlivosti zproštěni, nicméně bylo tak učiněno orgánem, který k tomu nebyl

příslušný. Z tohoto důvodu je třeba všechny výpovědi svědků, kteří byli vázáni

mlčenlivostí, považovat za procesně nepoužitelné.

Vrchním soudem v Praze bylo rozhodnuto o tom, že místně příslušným soudem pro

rozhodnutí věci v prvním stupni je Městský soud v Praze. Obviněný však s

rozhodnutím vrchního soudu nesouhlasí; má za to, že ve věci rozhodoval místně

nepříslušný soud prvního stupně, což vedlo k porušení jeho práva na zákonného

soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Dovolatel uplatnil rovněž námitku týkající se tzv. opomenutých důkazů.

Konstatoval, že odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí nezohlednil některé

důkazy, ačkoliv byly řádně provedeny. Mělo se jednat o stanovisko Evropské

komise k procesu objektivizace, auditní zprávu ..., zápisy z porad vedení a

výslech svědků MUDr. P. Z. a RNDr. J. Z.

Druhou skupinu dovolacích námitek obviněný JUDr. J. T. označil za nesprávná

skutková zjištění, která jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Nejprve

obecně konstatoval, že v rozhodnutí odvolacího soudu absentuje jakékoli

zhodnocení většiny důkazů, které provedl soud prvního stupně. Dále nedošlo ke

srovnání skutkových zjištění soudu prvního stupně se zjištěními odvolacího

soudu, přičemž požadavek takovéto komparace je dovozován z konstantní

judikatury Nejvyššího soudu (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 9.

2001, sp. zn. 4 Tz 184/2001, publikovaný pod č. T 281 v Souboru trestních

rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 11, který vydávalo Nakladatelství C. H.

Beck, Praha). V napadeném rozsudku rovněž chybí odůvodnění toho, proč odvolací

soud dospěl k jiným skutkovým závěrům než soud prvního stupně. Obviněný má za

to, že absence hodnocení výslechu svědků z ostatních Regionálních operačních

programů a dalších poskytnutých důkazů, které svědčily především ve prospěch

dovolatele, je závažným pochybením odvolacího soudu. Tento soud ve svých

hodnotících úvahách zcela opomenul roli politiků či podřízených zaměstnanců.

Vzhledem k tomu, že nebyly splněny zákonné nároky na odůvodnění rozsudku, které

jsou upraveny v ustanovení § 125 odst. 1 tr. řádu, je napadené rozhodnutí zcela

zjevně nepřezkoumatelné.

Obviněný JUDr. J. T. odmítl akceptovat skutkový stav ohledně Interního sdělení

v takové podobě, jak ho prezentoval odvolací soud ve svém rozhodnutí, kdy podle

jeho názoru jsou tato zjištění v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Soud

druhého stupně zcela pominul datum vydání tohoto Interního sdělení, zásadní

stanoviska a kontrolní závěry „nadřízených“ orgánů. Obviněný rovněž zdůraznil

závěr soudu prvního stupně v této věci, kdy mu nebylo prokázáno, že by měl

vědomost o zneužívání tohoto Interního sdělení ze strany podřízených pracovníků.

Podle obviněného zcela ve věci absentují důkazy týkající se tzv.

specifického úmyslu, přičemž si soud druhého stupně dokonce protiřečí, kdy v

odůvodnění svého rozhodnutí označuje naplnění specifického úmyslu v motivaci

obviněného docílit za pomoci manipulace s metodickými postupy schválení méně

kvalitních projektů na úkor těch, které by potenciálně uspěly. Naopak ve

skutkové větě je uvedeno, že motivací obviněného mělo být docílení schválení

seznamu projektů a čerpání srovnatelného množství finančních prostředků oběma

kraji. Soud druhého stupně zcela opomenul výsledky přehodnocení Páté výzvy,

které naopak takový záměr (tj. záměr zvýhodnit méně kvalitní projekty na úkor

potenciálně úspěšných) vyvracely, když výsledky následného přehodnocení jsou až

na jedinou výjimku shodné s výsledky tzv. objektivizace.

Ve vztahu k projektu žadatele městyse M. obviněný upozornil na skutečnost, že

ze svědecké výpovědi hlavní hodnotitelky vyplývá, že ke snížení hodnocení u

výše uvedeného projektu došlo pouze na základě jejího vlastního myšlenkového

pochodu. Jakákoli role obviněného ve vztahu k věcnému hodnocení tohoto projektu

je absolutně nulová. Skutková zjištění učiněná odvolacím soudem jsou tak v

extrémním rozporu s výše uvedeným důkazem.

Obviněný nesouhlasil ani se závěrem odvolacího soudu, že uložil vybraným

externím hodnotitelům odborně posoudit projekty, aniž by měl jakýkoliv podnět

od pověřených hodnotitelů. V této souvislosti upozornil na skutečnost, že ze

svědeckých výpovědí českobudějovických hodnotitelů vyplývá, že oni přibrání

těchto externích hodnotitelů po svých nadřízených sami požadovali.

V poslední části dovolání se obviněný zabýval nesprávným právním posouzením

skutku jako trestného činu. V rámci této skupiny námitek se nejprve vrátil k

subjektivní stránce trestného činu. Podle jeho názoru nelze z tvrzeného

metodického pochybení dovodit, že chtěl docílit toho, aby oba kraje čerpaly

srovnatelné finanční prostředky z Páté výzvy. Odvolací soud tak vycházel z

nesprávné premisy, že vědomé porušení metodických postupů automaticky pokrývá

nejen úmysl spáchat dané trestné činy, ale také onen specifický „druhý“ úmysl

zjednat jinému prospěch nebo způsobit jinému škodu, jak je vyžadováno u

trestných činů pletichy při veřejné soutěži a zneužívání pravomoci veřejného

činitele. Podle obviněného motiv, je-li podmínkou trestnosti, musí být (až na

výjimky) veden úmyslem přímým, nepostačuje pouhé srozumění s následkem jednání.

Je přesvědčen o tom, že jím zvolené postupy nevybočily z rámce metodických

postupů, resp. z evropské legislativy. Vždy se pouze snažil eliminovat

subjektivní pochybení jednotlivých hodnotitelů, a to vydáváním opatření, čímž

jen plnil své povinnosti ředitele úřadu.

Odvolací soud podle obviněného nesprávně dovodil, že Interním sdělením došlo k

zásadní změně v postupech nastavených Operačním manuálem, a že takové změny

nelze učinit. Dovolatel je přesvědčen, že vzhledem k tomu, že Operační manuál

otázku zásadních změn neřeší, jsou takové změny naopak možné. Rovněž z textu

Interního sdělení nijak nevyplývá, že by umožňovalo hodnocení pouze jedním

hodnotitelem. Pravidlo „čtyř očí“ nevyžaduje pouze a jen nezávislé posouzení

dvěma hodnotiteli, nýbrž to znamená, že na činnost jednoho zaměstnance dozírá

(kontroluje ji) zaměstnanec další. To však přesně odpovídá postupu, který byl

obsahem Interního sdělení.

Dovolatel také odmítl závěr soudu druhého stupně, že podle Operačního manuálu

nemohl ze své funkce disponovat průběžnými výsledky hodnocení, které byly

obsahem tzv. souhrnné excelové tabulky. Vzhledem k tomu, že byl odvolacím

soudem označen za osobu odpovědnou za řádné provedení Páté výzvy, bylo by

absurdní znemožnit mu kontrolovat její průběh. Navíc, aby mohl nést odpovědnost

stanovenou v ustanovení § 89 odst. 9 tr. zákona, musí být vybaven potřebnou

pravomocí, která mu umožňuje uvedené úkoly plnit. Zpráva o auditu ... obsahuje

závazné doporučení realizovat namátkovou kontrolu vybraných projektových složek

ze strany vedoucích zaměstnanců. Proto jeho informační a kontrolní aktivita,

která vycházela z tohoto závazného doporučení, nemůže být považována za

protiprávní. Obviněný rovněž upozornil na skutečnost, že tvrzený úmysl

manipulovat hodnocením prostřednictvím tzv. objektivizace ve prospěch projektů

z Plzeňského kraje je v rozporu se zjištěným faktem, že jakýkoli zásah do

hodnocení ze strany obviněného byl odvolacím soudem vyloučen.

Nesprávně byla po právní stránce posouzena i protiprávnost užívání excelových

tabulek k hodnocení konkrétního projektu. Tyto excelové tabulky byly „formuláři

věcného hodnocení projektů“, které jsou specifikovány v příloze č. 13

Operačního manuálu. Hodnotitelé tak postupovali zcela v souladu s tímto

dokumentem.

Obviněný konstatoval, že jeho jednání spočívající v přibrání externích

hodnotitelů do procesu věcného hodnocení projektů a samotný průběh námitkového

řízení sice odvolací soud zahrnul do tzv. skutkové věty napadeného rozsudku, na

straně 49 napadeného rozsudku však uvedl, že tyto instituty samy o sobě nemají

trestněprávní relevanci. Dovolatel je přesvědčen, že se jedná o právní vadu

rozsudku.

V rámci další výhrady nazvané „nesprávná právní kvalifikace jednání“, obviněný

nejprve namítl, že výzvy v rámci Regionálních operačních programů nebyly nikdy

koncipovány jako veřejné soutěže. Rovněž nesouhlasil s názorem odvolacího

soudu, že již pouhé zařazení projektu do kontrolního vzorku pro tzv.

objektivizaci znamená zjednání výhodnějších podmínek ve smyslu § 128a tr.

zákona. Poukázal na skutečnost, že to nebyl on, kdo seznam projektů ke

schválení předložil výboru Regionální rady. Navíc výše uvedený seznam

nenaplňuje znaky „dokladu“ vztahujícího se k výdajům souhrnného rozpočtu

Evropských společenství. Také není pravdou, že schválení tohoto seznamu

bezprostředně směřovalo k přímé realizaci konkrétních projektů. Dovolatel

podotkl, že ve vztahu k trestnému činu podle § 158 tr. zákona sice byl formálně

v postavení veřejného činitele ve smyslu § 89 odst. 9 tr. zákona, avšak nebyl

naplněn materiální znak tohoto činu ve vztahu k projednávané věci. Obviněný

nevyhlašoval samotnou výzvu k předkládání žádostí o dotace ani neschvaloval

výběr projektů k realizaci. To činil výbor Regionální rady, který (na rozdíl od

něho) k tomu měl pravomoc stanovenou v ustanovení § 16e odst. 1 písm. e) zákona

č. 248/2000 Sb.

Odvolací soud se podle názoru obviněného nevypořádal s posouzením stupně

nebezpečnosti pro společnost a dostal se tak do rozporu s ustanovením § 3 tr.

zákona, když nehodnotil veškeré okolnosti, míru účasti dalších osob a užívání

vytýkaných metodických postupů v ostatních Regionálních operačních programech.

Tyto okolnosti soud neposuzoval objektivně s ohledem na všechny okolnosti, ani

specificky vůči každému z trestných činů, za něž byl odsouzen. Odvolací soud

došel k závěru, že tzv. objektivizací došlo pouze k nápravě chyb v hodnocení

konkrétních projektů. Potom by však společenská nebezpečnost jeho jednání

spočívala pouze v aplikaci kontrolní činnosti. Obviněný dále vyjmenoval

konkrétní okolnosti snižující stupeň společenské nebezpečnosti pod nepatrnou

míru.

V závěru svého dovolání obviněný odvolacímu soudu vytkl, že u trestného činu

podle § 129a tr. zák. uvedl, že předmětná škoda by nastala pouze hypoteticky,

neboť celá alokace v rámci Páté výzvy by byla do regionu Jihozápad stejně

rozdělena, pouze okruh vítězných projektů by byl s určitostí rozdílný, přestože

by se v převažujícím objemu pravděpodobně překrýval. Přesto soud na straně 55

svého rozsudku dospěl k částce 700 milionů Kč, což je zcela mimo učiněná

skutková zjištění i správné právní posouzení škodlivého následku. Navíc žádný z

oslovených subjektů škodu nevyčíslil. Rovněž sama Evropská unie, jejíž finanční

zájmy měly být trestným činem podle § 129a tr. zákona poškozeny, ve svých dvou

stanoviscích deklarovala, že postup dovolatele v rámci tzv. objektivizace byl

dobrou praxí. Co se týče zvlášť závažného následku, obviněný je přesvědčen, že

nespokojenost na vnitrostátní úrovni byla způsobena zejména nekonzistentním

přístupem Ministerstva financí, nikoli postupem dovolatele. Taktéž nedůvěra na

mezinárodní úrovni je pouze hypotetická, a její vyvolání je dokonce vyvráceno

stanovisky odpovědných pracovníků Evropské komise.

S ohledem na výše uvedené proto obviněný JUDr. J. T. navrhl, aby

Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a zprostil jej obžaloby,

eventuálně aby zrušil rozhodnutí soudu druhého stupně a přikázal tomuto soudu

věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil prostřednictvím

státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství JUDr. Pavla

Kučery (dále jen „státní zástupce“). Ten se nejprve zabýval prvním okruhem

námitek, tedy závažnými procesními vadami. V rámci výhrady o nestandardním

průběhu trestního řízení a porušení ustanovení § 263 odst. 6 a 7 tr. řádu

konstatoval, že nejde o námitku podřaditelnou pod některý z taxativně

vymezených dovolacích důvodů. Navíc okolnosti, jimiž obviněný argumentoval,

nesvědčí o jakémkoli nestandardním postupu orgánů činných v trestním řízení.

Pokud by mělo být dokazování soudem druhého stupně „diskvalifikováno“, muselo

by být provedeno v nezvykle širokém rozsahu, ale zároveň by dokazování muselo

být obtížně proveditelné, aby znamenalo nahrazování činnosti soudu prvního

stupně. Tak tomu však v této věci podle přesvědčení státního zástupce nebylo.

Nedůvodné je též tvrzení, že došlo k porušení ustanovení § 263 odst. 7 tr.

řádu. Pokud odvolací soud některé důkazy hodnotil odlišně od soudu prvního

stupně, pak se jednalo o důkazy, které buďto sám nově provedl anebo je

zopakoval. Námitku porušení práva na obhajobu ve smyslu § 33 odst. 1 tr. řádu

nelze rovněž podřadit pod žádný ze zákonných dovolacích důvodů a postrádá

důvodnost i v obecné rovině. Pokud se obviněný vyjadřoval k jiným než

relevantním okolnostem, byl zásah předsedkyně senátu zcela namístě. Nadto právo

vyjádřit se k provedeným důkazům podle § 214 tr. řádu nelze směšovat s výpovědí

jako takovou, jak činí obviněný. K porušení ustanovení § 259 odst. 5 písm. a)

tr. řádu nedošlo, neboť rozšíření výroku o vině neznamená, že odvolací soud

uznal obviněného vinným skutky, pro něž byl rozhodnutím soudu prvního stupně

zproštěn. V tomto případě nelze uvažovat ani o tzv. překvapivém rozhodnutí.

Jednání, jímž byl dovolatel uznán vinným, bylo popsáno v obžalobě, tudíž měl

obviněný dostatečný časový prostor pro přípravu a uplatnění své obhajoby. V

otázce porušení § 99 odst. 2 tr. řádu se státní zástupce ztotožnil se

stanoviskem soudu druhého stupně. Výhradou porušení práva na zákonného soudce

se obviněný fakticky domáhá dovolacího přezkumu procesního usnesení, což je v

dovolacím řízení nepřípustné. K otázce tzv. opomenutých důkazů se státní

zástupce vyjádřil v tom směru, že za situace, kdy soud nepovažuje určitý důkaz

za právně významný pro rozhodnutí, nelze označit absenci jeho výslovného

hodnocení v odůvodnění rozhodnutí za tzv. opomenutý důkaz. Navíc není pravdou,

že by se odvolací soud o důkazech, které obviněný označil za opomenuté, v

odůvodnění rozhodnutí vůbec nezmínil.

V rámci druhé skupiny námitek státní zástupce konstatoval, že výhrady

obviněného, ze kterých dovozuje existenci tzv. extrémního rozporu, neobstojí.

Ve skutečnosti se dovolatel domáhá pouze toho, aby Nejvyšší soud opětovně

hodnotil důkazy, resp. se snaží o prosazení vlastního pohledu na jejich obsah a

odlišné představy o skutkovém ději. To je však v dovolacím řízení nepřípustné.

Výjimkou by byla pouze situace, kdy skutková zjištění odvolacího soudu by

neměla vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, nebo by jeho zjištění

vůbec z těchto důkazů nevyplývala. Taková situace však v dané věci nenastala,

neboť skutkové závěry soudu mají v provedených důkazech oporu.

Poslední skupinu námitek, k níž se státní zástupce vyjádřil, tvořily výhrady

nesprávného právního posouzení skutku jako trestného činu. Státní zástupce

nejprve označil za nepravdivé tvrzení dovolatele, že by odvolací soud svůj

závěr o trestní odpovědnosti obviněného ztotožnil s pouhým porušením

metodických postupů, což je patrné např. z odůvodnění napadeného rozsudku na

straně 51. Navazující námitky dovolatele, tedy že se odvolací soud nevypořádal

s důvody přijatých opatření obviněným, nehodnotil řádně otázku porušení

metodiky a že obviněný jednal po právu a v dobré víře, jsou výhrady zjevně

vycházející z jiného než soudem zjištěného skutkového stavu, a jako takové je

nelze podřadit k žádnému ze zákonných dovolacích důvodů. Pro další skupinu

námitek (týkající se nesprávného právního posouzení Interního sdělení, tzv.

objektivizace, používání excelových tabulek a přibrání externích hodnotitelů a

průběhu námitkového řízení) je příznačné, že obviněný vytrhává z kontextu

určité jednotlivé jevy a následně se pokouší izolovaně hodnotit jejich

protiprávnost. Avšak v trestním řízení nejde primárně o posuzování

protiprávnosti izolovaných jevů, ale o protiprávnost určitého právně

relevantního jednání v kontextu s ostatními skutečnostmi. Rozhodná je

protiprávnost jednání jako takového, nikoli jeho jednotlivých složek, které

samy o sobě nemusí být závadné. V rámci těchto námitek obviněný činil závěry o

nezávadnosti jednotlivých prvků, a to na základě vlastního hodnocení důkazů a

své vlastní konstrukce skutkového stavu. K takto formulovaným námitkám však

nelze v dovolacím řízení přihlížet. Státní zástupce se ztotožnil s právním

názorem odvolacího soudu i ohledně naplnění materiálního znaku trestné činnosti

a právního posouzení škody a škodlivého následku; v dalším odkázal na

příslušnou část odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně.

Na závěr státní zástupce konstatoval, že v tomto případě nelze dovodit

existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním

posouzením věci. Naopak z napadeného rozhodnutí vyplývá, že odvolací soud

postupoval v souladu s pravidly obsaženými v § 2 odst. 5, 6 tr. řádu a

odůvodnění rozhodnutí splňuje požadavky zakotvené v § 125 odst. 1 tr. řádu.

Proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e)

tr. řádu jako zjevně neopodstatněné.

Obviněný využil možnosti reagovat na obsah vyjádření státního zástupce

Nejvyššího státního zastupitelství; neuvedl však jiné stanovisko, než jaké

zaujal k vytýkaným vadám ve svém dovolání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve zjistil, že byly splněny všechny

formální a obsahové podmínky k podání dovolání, přestože výslovně nenapadl

výrok o trestu uložený napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze, lze dovodit,

že námitkami proti výroku o vině, kterou popírá, vyjadřuje svůj jednoznačný

nesouhlas i s uloženým trestem.

V projednávané věci obviněný uplatnil důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm.

g) tr. řádu, tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku

nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jeho prostřednictvím je možné

namítat, že skutek, jímž byl obviněný uznán vinným, naplňuje znaky jiného

trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, eventuálně

nenaplňuje znaky žádného trestného činu. O jiné nesprávné hmotněprávní

posouzení jde tam, kde soudy posoudily určitou skutkovou okolnost podle jiného

ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo. V rámci řízení o dovolání,

které je mimořádným opravným prostředkem, jímž lze zvrátit již pravomocné

rozhodnutí soudu, není možné se dožadovat změny skutkových zjištění soudů

nižších stupňů. Nejvyšší soud je při projednání dovolání zásadně vázán

skutkovým stavem, který se stal podkladem pro napadené rozhodnutí, a je

vyjádřen ve výroku o vině. Otázka rozsahu dokazování i způsobu hodnocení

jednotlivých provedených důkazů soudy tak nemůže být předmětem dovolacího

přezkumu. Jedná se o procesní postup soudů upravený v ustanoveních § 2 odst. 5,

6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 a násl. tr. řádu. Přestože některé

procesní vady lze napravovat v rámci dovolacího řízení, musí být dovolatelem

vytýkány prostřednictvím jiných důvodů dovolání [např. § 265b odst. 1 písm. a),

b), c), d), e), f) a l) tr. řádu.], nikoli důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g)

tr. řádu.

Jak je patrné z reprodukce obsahu dovolání, obviněný JUDr. J. T. uplatnil

jediný dovolací důvod definovaný v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.

Přestože jeho vymezení, jak je vyloženo shora, zákon poměrně zřetelně definuje,

některé z dovolatelem uvedených námitek stojí zcela mimo jeho rámec. Jedná se

především o výhrady uvedené v první části dovolání, které dovolatel souhrnně

označil jako „závažné procesní vady“, jejichž důsledkem bylo nesprávné

rozhodnutí ve věci. Naproti tomu obviněný ve svém mimořádném opravném

prostředku uvedl i námitky, které odpovídaly deklarovanému dovolacímu důvodu.

Tyto výhrady potom založily přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu, jak je

definována v ustanovení § 265i odst. 3 tr. řádu.

Nejvyšší soud se nejprve vyjádří k první skupině námitek, ve které dovolatel

vytýká závažné procesní vady, jejichž důsledkem mělo dojít k nesprávnému

rozhodnutí ve věci. Jak již bylo uvedeno výše, jedná se o výhrady výlučně

procesní povahy, jimiž obviněný poukazuje na údajná porušení procesních

ustanovení. Žádná z nich proto nespadá pod deklarovaný dovolací důvod § 265b

odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť nesměřuje proti hmotněprávnímu posouzení

skutku či jiné skutkové okolnosti. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud není

povinen na základě takto formulovaných námitek přezkoumat napadené rozhodnutí,

poskytne k nim pouze stručné vyjádření.

Nejvyšší soud podotýká, že výhrada obviněného, ve které namítá nestandardní

trestního řízení spočívající v rychlosti, s jakou odvolací soud zrušil původní

zprošťující rozsudek soudu prvního stupně, je zcela irelevantní ve vztahu k

napadenému rozsudku či k řízení napadenému rozsudku předcházejícímu. Městský

soud v Praze, který ve věci rozhodoval jako soud prvního stupně, nejprve

rozhodl rozsudkem ze dne 17. 7. 2012 tak, že obviněného JUDr. J. T. zprostil

obžaloby v celém rozsahu. Na podkladě odvolání státní zástupkyně Vrchního

státního zastupitelství v Praze Vrchní soud v Praze jako soud odvolací, tento

rozsudek zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k novému projednání a

rozhodnutí. Následně soud prvního stupně rozhodl o vině obviněného rozsudkem ze

dne 27. 9. 2013 tak, jak je popsáno v úvodu tohoto rozhodnutí. Odvolací soud

tento rozsudek opět zrušil, a po doplnění dokazování rozhodl ve věci sám

rozsudkem dne 25. 6. 2014, přičemž obviněného uznal vinným pro skutek, který je

ve stručnosti popsán výše. Je nutné upozornit na skutečnost, že námitka

obviněného se netýká napadeného rozhodnutí, nýbrž citovaného usnesení soudu

druhého stupně v dané věci, jímž v prvním odvolacím řízení věc zrušil a vrátil

soudu prvního stupně. Čistě teoreticky by se tato námitka mohla týkat řízení,

které předcházelo napadenému rozhodnutí. Řízením předcházejícím napadenému

rozhodnutí se rozumí procesní postup orgánů činných v trestním řízení, který

vyústil v rozhodnutí, proti němuž směřuje dovolání. Je to nejenom řízení

bezprostředně předcházející napadenému rozhodnutí, ale i řízení vzdálenější za

podmínky, že jde o řízení v téže věci a že jím bylo nebo mohlo být ovlivněno

napadené rozhodnutí (viz Šámal, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. 7.

vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3249). Avšak v souladu s výše uvedeným je

třeba učinit závěr, že vzhledem k tomu, že následující rozhodnutí soudu prvního

stupně, kterým byl obviněný uznán vinným, bylo zrušeno Vrchním soudem v Praze,

není mezi předchozím rozhodnutím odvolacího soudu (kterým původní rozhodnutí

soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí) a

napadeným rozhodnutím odvolacího soudu žádná souvislost. Tímto „vzdálenějším

řízením“ proto nemohl být napadený rozsudek zásadním způsobem ovlivněn; námitka

obviněného je tak neopodstatněná.

Dále Nejvyšší soud konstatuje, že tvrzení dovolatele týkající se rozsáhlého

dokazování jsou vnitřně rozporná, neboť na jednu stranu obviněný označil

dokazování provedené odvolacím soudem za příliš rozsáhlé, na druhé straně však

tomuto soudu vytkl provedení pouhých tří nových důkazů. Nejvyšší soud souhlasí

s názorem státního zástupce, že dokazování provedené soudem druhého stupně

(popsané na straně 39 rozhodnutí odvolacího soudu) nelze považovat za obtížně

proveditelné, které by nahrazovalo činnost soudu prvního stupně. Procesním

postupem Vrchního soudu v Praze proto nemohlo v žádném případě dojít k

dovolatelem namítanému porušení § 263 odst. 6 tr. řádu.

Stejně tak je nutné odmítnout tvrzení obviněného o tom, že důkazy, které v

průběhu veřejného zasedání soud druhého stupně sám neprovedl, tento soud

hodnotil zcela jiným způsobem než soud prvního stupně. Z protokolu o průběhu

veřejného zasedání je totiž zřejmé, že v rámci dokazování odvolací soud z větší

části zopakoval důkazy, které již v hlavním líčení provedl soud prvního stupně;

nově pak byly čteny listinné důkazy. Za této situace si Vrchní soud v Praze

vytvořil podmínky pro vlastní zhodnocení zopakovaných či nově provedených

důkazů, a to jednak samostatně a jednak v návaznosti na důkazy provedené a

zhodnocené soudem prvního stupně. Jedná se o procesní postup, který může soud

druhého stupně zvolit v případech, kdy se hodlá, byť jen částečně, odchýlit od

skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně. V projednávané věci se

nejednalo o natolik zásadní změnu v podstatných skutkových okolnostech, aby

nebylo možné při zohlednění principu apelačního, jímž je ovládán trestní

proces, učinit dílčí změny skutkového stavu věci. Vrchní soud v Praze také

následně v odůvodnění napadeného rozsudku dostatečně srozumitelným způsobem

vysvětlil důvody, které jej vedly k určitým odchylkám od zjištění Městského

soudu v Praze, a vyzdvihl zásadní skutečnosti, které se staly součástí jednání

obviněného popsaného ve výroku o vině. V dané věci proto byly splněny podmínky

uvedené v § 263 odst. 7, resp. § 259 odst. 3 tr. řádu pro změnu či doplnění

skutkových zjištění odvolacím soudem (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu

ze dne 13. 11. 1996, sp. zn. 2 Tzn 187/96, publikovaný pod č. 20/1997 Sbírky

soudních rozhodnutí a stanovisek).

V souvislosti s výslechem obviněného při veřejném zasedání, kdy mělo dojít k

porušení jeho práva na obhajobu podle § 33 odst. 1 tr. řádu, Nejvyšší soud

souhlasí s názorem státního zástupce, že usměrnění obviněného v průběhu jeho

výpovědi je zcela na místě, pokud se vyjadřuje k jiným než relevantním

okolnostem případu. Obviněným vytýkané zkrácení jeho práva na obhajobu se však

vztahuje zjevně na tu část veřejného zasedání, kdy byl předsedkyní odvolacího

senátu vyzván, zda se chce vyjádřit k provedeným důkazům. Nejvyšší soud zjistil

ze zvukového záznamu pořizovaném z veřejného zasedání konaného dne 29. 5. 2014

zachyceném na zvukovém nosiči, jenž je součástí trestního spisu, že obviněnému

byla poskytnuta možnost vyjádřit se k výpovědím svědků i obsahu čtených listin

podle § 214 tr. řádu. Byl sice několikrát předsedkyní senátu napomenut, a to

když opakoval již jednou položené a zodpovězené otázky, vždy však způsobem i

formou, které odpovídají pravidlům řízení průběhu veřejného zasedání a rovněž

při zachování obecných zásad korektnosti a slušnosti. Je tak možné uzavřít, že

nebylo porušeno právo obviněného na obhajobu podle § 33 odst. 1 tr. řádu.

Obviněný dále v dovolání prosazoval (nesprávný) názor, že došlo k porušení

ustanovení § 259 odst. 5 písm. a) tr. řádu, když byl odvolacím soudem uznán

vinným z jednání, které bylo z výroku rozhodnutí soudu prvního stupně

vypuštěno, a byl tedy ohledně tohoto jednání obžaloby zproštěn. Dále

argumentoval odkazem na rozsudek Vrchního soudu v Olomouci. Především je nutné

zdůraznit, že samotné vypuštění určité části jednání ze skutkové věty výroku o

vině, resp. určitých skutkových okolností, nemá za důsledek zproštění

obviněného obžaloby ohledně této jeho části (nakonec rozsudek Městského soudu v

Praze ze dne 27. 9. 2013 neobsahuje žádný výrok o zproštění obviněného JUDr. J. T. obžaloby ani její části). Předmětem výroku o vině rozhodnutí soudů obou

stupňů zůstal totožný skutek. Odvolací soud v odsuzujícím výroku napadeného

rozsudku popsal skutková zjištění v širším rozsahu, a to zcela v souladu s tzv. skutkovou větou uvedenou v obžalobě, která měl na základě provedeného

dokazování za prokázaná a významná pro vyjádření všech rozhodných skutečností

zakládajících protiprávnost trestných činů. Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci

ze dne 3. 2. 2000, sp. zn. 1 To 168/99, na který dovolatel odkázal, se týká

zcela jiné procesní situace. Jedná se zde o to, jakým způsobem má soud

rozhodnut, když shledá, že jednání posuzované v obžalobě jako jeden trestný

čin, resp. jeden skutek, je třeba posoudit jako dva samostatné skutky. V tomto

případě však odvolací soud nedospěl k názoru, že jednání obviněného vykazuje

znaky více samostatných skutků; pouze vyjádřil určité okolnosti, které umožňují

větší přehled a vzájemné souvislosti s konkrétními úkony obviněného, v nichž je

spatřováno protiprávní jednání. Žádným způsobem však tato změna v popisu skutku

nevedla k deformaci či podstatné změně té části skutkových zjištění soudu

prvního stupně, která je rozhodující z hlediska naplnění znaků skutkových

podstat konkrétních trestných činů, jimiž byl obviněný uznán vinným. Vrchní

soud v Praze tedy neporušil zákaz reformationis in peius, neboť ten mu podle

platné soudní praxe nebrání v tom, aby i v případech, kdy rozhoduje z podnětu

odvolání podaného výlučně ve prospěch obviněného, doplnil ve výroku svého

rozsudku popis rozhodných skutkových zjištění tak, aby v něm byly obsaženy též

skutečnosti odpovídající zákonným znakům skutkové podstaty trestného činu, za

něž byl obviněný odsouzen již rozsudkem soudu prvního stupně, samozřejmě pokud

se takové doplnění neprojeví zpřísněním právní kvalifikace či zvětšením rozsahu

a závažnosti následků apod. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2006, sp. zn. 11 Tdo 1158/2005, publikované pod č. 38/2006-II. Sbírky soudních

rozhodnutí a stanovisek). Navíc však je nutné připomenout, že v projednávané

věci podala řádný opravný prostředek též státní zástupkyně Vrchního státního

zastupitelství v Praze, a to mj. v neprospěch obviněného JUDr. J. T., přičemž

její odvolací námitky směřovaly také proti zúžení rozsahu žalovaného jednání

soudem prvního stupně. V tomto smyslu tudíž nebyl soud druhého stupně u

obviněného JUDr. J. T.

omezen zásadou zákazu změny k horšímu zakotvenou v § 259

odst. 5 písm. a) tr. řádu, jak dovolatel tvrdí, naopak soud postupoval v

souladu s odstavcem 4 tohoto ustanovení.

Napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze nelze považovat ani za tzv.

překvapivé rozhodnutí. Dovolatel se domnívá, že byl omezen ve svém právu na

obhajobu, protože neměl dostatečnou možnost připravit se na podstatnou změnu

skutkového stavu a jeho právní kvalifikace. V návaznosti na výše uvedené je

možné pouze zopakovat, že skutková věta byla v napadeném rozsudku rozšířena

pouze o ta jednání, resp. určité skutkové okolnosti, které byly součástí podané

obžaloby a byly předmětem dokazování jak v průběhu přípravného řízení, tak v

hlavním líčení před soudem prvního stupně. Proto nelze námitce dovolatele v

žádném ohledu vyhovět. Nadto u obviněného JUDr. J. T. nedošlo ani k podstatné

změně právní kvalifikace u žádného z trestných činů, jejichž naplnění soud

shledal. Naopak ve skutku, jak je popsán ve výroku o vině napadeného rozsudku,

odvolací soud neshledal naplnění kvalifikačních znaků u dvou trestných činů,

jak podle § 158 odst. 2 písm. a) a c) tr. zákona, tak ani podle § 128 odst. 2

písm. b) tr. zákona. Ve výsledku je současné postavení obviněného z hlediska

použité právní kvalifikace pro něho příznivější.

Výhradě obviněného týkající se výslechu svědků, kteří byli zproštěni

mlčenlivosti nepříslušným orgánem, lze přisvědčit pouze do určité míry. Obviněný ve svém dovolání správně odkázal na ustanovení § 16 odst. 1 písm. j)

zákona č. 312/2002 Sb., o úřednících samosprávných celků, ve znění pozdějších

předpisů (dále jen „zákon o úřednících ÚSC“), protože na postavení, práva a

povinnosti zaměstnanců Regionální rady se vztahují ustanovení zákona o

úřednících územních samosprávných celků obdobně podle § 17 odst. 6 zákona č. 248/2000 Sb., o podpoře regionálního rozvoje, ve znění pozdějších předpisů. Podle výše uvedeného ustanovení je úředník povinen v rozsahu stanoveném

zvláštními právními předpisy zachovávat mlčenlivost o skutečnostech, které se

dozvěděl při výkonu zaměstnání a v souvislosti s ním; to neplatí, pokud byl

povinnosti mlčenlivosti zproštěn; povinnosti zachovávat mlčenlivost může

úředníka zprostit vedoucí úřadu, jím pověřený vedoucí úředník nebo příslušný

správní úřad podle zvláštních právních předpisů, nestanoví-li zvláštní právní

předpis jinak. Dále obviněný dovodil, že ke zproštění povinnosti byl v tomto

případě příslušný ředitel úřadu Regionální rady (tj. vedoucí úřadu), nikoli

výbor Regionální rady. K tomu však Nejvyšší soud dodává, že ředitelem úřadu

Regionální rady byl právě obviněný JUDr. J. T. Bylo tudíž vyloučeno, aby on,

popř. jím pověřený vedoucí úředník, byl osobou příslušnou k rozhodnutí o

zproštění mlčenlivosti (bývalých) podřízených zaměstnanců. Platná právní úprava

však umožňuje zproštění této povinnosti příslušným správním úřadem. Podle § 63

odst. 1 zákona č. 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a o

bezpečnostní způsobilosti, ve znění pozdějších předpisů, může v řízení před

orgánem státu, na žádost tohoto orgánu, odpovědná osoba orgánu státu, do jehož

oblasti věcné působnosti utajovaná informace náleží, fyzickou osobu zprostit

povinnosti zachovávat mlčenlivost. Podle § 2 písm. e) výše uvedeného zákona se

pro účely tohoto zákona rozumí odpovědnou osobou u právnických osob neuvedených

v bodech 6 až 11 statutární orgán. Dále podle § 16f odst. 2 zákona o podpoře

regionálního rozvoje je předseda statutárním orgánem Regionální rady a

zastupuje ji navenek. Ze své činnosti je odpovědný výboru. Na základě uvedeného

vymezení kompetencí byl orgánem příslušným ke zproštění povinnosti mlčenlivosti

zaměstnanců Regionální rady předseda Regionální rady. Nicméně sama skutečnost,

že o zproštění povinnosti rozhodl nepříslušný orgán, automaticky neznamená, že

toto pochybení při opatřování důkazu automaticky způsobuje jeho nepoužitelnost. V souladu s názorem Ústavního soudu, který se k této otázce vyjádřil např. ve

svém nálezu ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 761/14, Nejvyšší soud uvádí, že

vždy je třeba mj. konkrétně posuzovat, jak intenzivní bylo dané pochybení a zda

vůbec bylo způsobilé proces provádění důkazu ovlivnit. V tomto případě sice

došlo ke zproštění povinnosti mlčenlivosti nepříslušným orgánem (tj.

výborem

Regionální rady), na druhou stranu je však předseda Regionální rady, který byl

podle citované právní úpravy k tomuto zproštění mlčenlivosti příslušný, ze své

činnosti odpovědný právě tomuto výboru. Proto vzhledem k tomu, že o zproštění

povinnosti rozhodl orgán fakticky nadřízený příslušnému orgánu, jeví se

vytýkaná námitka jako irelevantní a výše popsané pochybení nemohlo samo o sobě

způsobit nepoužitelnost důkazů výpověďmi svědků.

Dovolatel dále namítl porušení práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1

Listiny základních práv a svobod. Obviněný nesouhlasí s rozhodnutím Vrchního

soudu v Praze, kterým byla určena místní příslušnost soudu prvního stupně, a

lze tak odkázat na jeho odůvodnění. K tomu Nejvyšší soud pouze ve stručnosti

dodává, že tato námitka je zcela mimo obsah dovolacího důvodu podle § 265b

odst. 1 písm. g). Takto formulovaná námitka by se navíc nedala podřadit ani pod

dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. a) tr. řádu, v jehož rámci je za splnění

dalších podmínek možné vytýkat pouze věcnou, nikoli místní nepříslušnost soudu.

Navíc, jak správně konstatoval státní zástupce ve svém vyjádření, touto

námitkou se obviněný fakticky domáhá přezkumu procesního usnesení v dovolacím

řízení. Takový postup však trestní řád neumožňuje.

Ústavní soud vymezil v rámci své rozhodovací činnosti (např. usnesení Ústavního

soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, publikované pod č. 22 ve

svazku 38, str. 579, Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu) zobecňující

podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za

následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů

spravedlivého procesu. Může to být případ tzv. opomenutých důkazů, kdy buďto

bylo účastníky řízení navrženo provedení důkazu, přičemž návrh na toto

provedení byl soudem bez odůvodnění zamítnut, popř. zcela opomenut, popřípadě

situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění rozhodnutí

zohledněny při ustálení jeho skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem

svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny. Právě na tuto druhou

situaci poukazuje obviněný ve svém dovolání. Nejvyšší soud však nemůže tuto

námitku akceptovat, a to z následujících důvodů. Obviněný za tzv. opomenutý

důkaz nejprve označil stanovisko Evropské komise k procesu objektivizace, kdy

konstatoval, že tento důkaz sice byl proveden, nicméně v odůvodnění rozhodnutí

ho odvolací soud „doslova odbyl“. K tomu Nejvyšší soud dodává, že s tímto

důkazem se odvolací soud vypořádal na straně 47 napadeného rozsudku. Obviněný v

tomto případě pouze nesouhlasí se způsobem, jakým byl tento důkaz soudem

zhodnocen a dovozuje z něho jiné závěry odlišné od soudu druhého stupně. Jak

srozumitelně vyložil odvolací soud, podstata výhrad, které obviněný navíc

uplatnil již ve svém řádném opravném prostředku, spočívá v tom, že uvedené

stanovisko vychází z obecných informací o řádném procesu objektivizace, aniž by

však navazovalo na konkrétní činnost obviněného, která mu byla obžalobou

kladena za vinu. Jeho závěry tudíž nemohou samy o sobě svědčit o přijatelném či

akceptovatelném konání obviněného, neboť je třeba zohlednit celý proces

realizace Páté výzvy ROP Jihozápad, o který se v dané věci jedná.

Dále co se týče obviněným zmiňované auditní zprávy ..., ta nebyla obviněným v

odvolacím řízení navržena k doplnění dokazování. Dovolatel však navrhl

provedení auditní zprávy ... ze dne 29. 9. 2008, tedy zcela jiného důkazu (viz

výčet důkazů k doplnění dokazování uvedený na straně 34 rozhodnutí odvolacího

soudu). Obviněný dále zmínil zápisy z porad vedení, kdy tento důkaz byl podle

obviněného proveden, avšak dále není v rozhodnutí nikde zmíněno, jaká konkrétní

zjištění z tohoto důkazu vyplývají. Podle dovolatele má tento důkaz význam ve

vztahu ke skutkovému zjištění, zda obviněný věděl o tom, že některé projektové

žádosti jsou hodnoceny pouze jedním hodnotitelem. K tomu Nejvyšší soud uvádí,

že je sice pravdou, že odvolací soud nikde v odůvodnění svého rozhodnutí

nerozvedl, jaké skutkové okolnosti z takto provedeného důkazu vyplývají,

nicméně k otázce vědomosti obviněného o tom, že v praxi hodnotil pouze jeden

hodnotitel namísto dvou, se odvolací soud velmi obsáhle vyjádřil na straně 44

až 45 svého rozsudku. Naprosto přesvědčivě, v návaznosti na veškeré důkazy, z

nichž tento svůj závěr učinil, odvolací soud poukázal na souběh několika

rozhodných skutečností, jež konkrétně označil, a z nichž vyplynulo, že obviněný

rozdílné způsoby hodnocení (včetně provedení této činnosti pouze jedním

hodnotitelem) znal a tuto praxi respektoval, resp. ji v podstatě sám zavedl. V

poslední řadě obviněný za tzv. opomenutý důkaz označil výslech svědků MUDr. P.

Z. a RNDr. J. Z. Avšak stejně jako v případě zprávy o auditu č. ..., nebyl

výslech výše uvedených svědků obviněným vůbec navržen k doplnění dokazování,

proto jeho neprovedení nelze považovat za tzv. opomenutý důkaz.

V rámci druhé skupiny dovolacích námitek obviněný poukazoval na tzv. extrémní

rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Nejvyšší soud nejprve

podotýká, že výhrady, které byly součástí reprodukce dovolání v úvodu tohoto

rozhodnutí, nelze považovat za správné. Obviněný totiž odvolacímu soudu vytkl,

že nedošlo ke srovnání skutkových zjištění soudů obou stupňů, kdy navíc soud

druhého stupně dostatečně neodůvodnil, proč dospěl k jiným skutkovým závěrům

než soud prvního stupně. K tomu může Nejvyšší soud pouze odkázat na konkrétní

argumentaci odvolacího soudu, která vyvrací uvedené tvrzení. Na straně 38 až 39

napadeného rozhodnutí se odvolací soud věnoval zhodnocení rozsudku soudu

prvního stupně, přičemž poukázal i na jeho nedostatky, které vedly k jeho

kasaci. Dále na straně 50 a násl. odvolací soud odůvodnil, na základě jakých

skutečností dospěl k odlišným závěrům ohledně kvalifikačních znaků způsobení

škody a opatření neoprávněného majetkového prospěchu. Na straně 56 a násl.

potom rozebral jednotlivé skutečnosti, které byly důvodem pro přijetí odlišného

názoru o vině u spoluobviněného Ing. M. P. Kromě toho není pravdou, že by

odvolací soud ve svých hodnotících úvahách opomenul roli politiků či

podřízených zaměstnanců, jak tvrdil obviněný ve svém dovolání. V části

odůvodnění věnující se výroku o trestu odvolací soud konstatoval, že ve

prospěch obviněného zohlednil okolnosti, za nichž byla trestná činnost

spáchána, a přihlédl i k tehdy aktuální situaci vázané na rychlé ukončení

veřejné soutěže, aby mohly být využity nabízené finanční prostředky, a že v

této souvislosti byl na obviněného vyvíjen politický tlak s různými zájmovými

požadavky. Nicméně (správně) odvolací soud současně zdůraznil, že i přes tyto

okolnosti byl obviněný povinen všem těmto požadavkům čelit, což sice nemuselo

být v každodenní praxi jednoduché, nicméně měl jednat nekompromisně a především

měl být schopen v obtížné situaci obstát; rozhodně nemohl řešit danou situaci

postupem, který překročil zákonné meze.

Obviněný po tomto obecném úvodu vznesl námitku, která se týkala skutkových

zjištění ohledně Interního sdělení ředitele ze dne 17. 3. 2008. K datu vydání

tohoto Interního sdělení Nejvyšší soud podotýká, že i když bylo vydáno v době

Druhé výzvy, provedené důkazy svědčí o tom, že v době realizace Páté výzvy bylo

v praxi rovněž aplikováno (viz rozhodnutí odvolacího soudu na straně 41 až 42).

Navíc, jak konstatoval odvolací soud na straně 44, obviněný jím přímo nastavil

různorodou praxi vadného hodnocení jednotlivých projektů, včetně hodnocení

pouze jedním hodnotitelem v rámci Páté výzvy. Odvolací soud vzal v rámci

hodnocení důkazů v úvahu i stanoviska a kontrolní závěry „nadřízených“ orgánů

(viz rozhodnutí odvolacího soudu na straně 43). Proto nelze přisvědčit

obviněnému, že tyto důkazy byly odvolacím soudem zcela opomenuty. Dovolatel

pouze nesouhlasil se způsobem, jakým soud druhého stupně tyto důkazy hodnotil,

přičemž se snažil o prosazení takových skutkových závěrů, které by svědčily v

jeho prospěch. K závěru o prokázání vědomosti obviněného o zavedené praxi

podřízených pracovníků se odvolací soud velmi podrobně vyjádřil na straně 44 až

45, jak již bylo výše zmíněno. Kromě toho obviněný ve svém dovolání uvedl, že

odvolací soud došel k závěru o všeobecné vědomosti ohledně porušování Interního sdělení na úřadu Regionální rady a namítl, že odvolací soud

neoznačil žádný důkaz, že toto porušování Interního sdělení bylo známo i

obviněnému. Nad rámec správných úvah soudu druhého stupně je možné zdůraznit,

že součástí jeho protiprávního jednání v tomto případě neučinil odvolací soud

porušování Interního sdělení, jak dovodil obviněný, ale naopak samotný obsah

tohoto sdělení. Jímž totiž byla přímo nastavena nesprávná praxe způsobu a

průběhu hodnocení projektů Páté výzvy (ohledně popisu jednotlivých způsobů

realizace Interního sdělení Nejvyšší soud odkazuje na stranu 42 napadeného

rozhodnutí).

Trestné činy zneužívání pravomoci veřejného činitele a pletichy při veřejné

soutěži a veřejné dražbě musí být spáchány v úmyslu způsobit jinému škodu nebo

opatřit sobě či jinému prospěch. Odvolací soud v tzv. skutkové větě napadeného

rozhodnutí uvedl, že obviněný jednal se záměrem zasahovat do procesu věcného

hodnocení zejména proto, aby soutěžní projekty podané v rámci Plzeňského a

Jihočeského kraje celkově čerpaly srovnatelné množství z finanční částky

alokované pro Pátou výzvu ROP, čímž chtěl zajistit podporu zástupců obou krajů

při hlasování ve výboru Regionální rady o výsledném seznamu projektů ke

schválení. Dále se na straně 52 soud vyjádřil v tom smyslu, že specifický úmysl

je v tomto případě dán snahou obviněného účelově zasahovat do hodnocení

soutěžních projektů ve veřejné soutěži a tím logicky ohrozit potenciálně

úspěšné žadatele ztrátou nároku na dotaci a naopak zvýhodnit ty projekty, které

by na dotaci za regulérních podmínek nedosáhly. Podle obviněného jsou tato

tvrzení odvolacího soudu o naplnění specifického úmyslu rozporná. Nejvyšší soud

však jeho názor nesdílí.

K docílení toho, aby oba regiony, tj. Plzeňský a Jihočeský kraj, čerpaly

srovnatelné množství finančních prostředků, jak je uvedeno v tzv. skutkové větě

napadeného rozhodnutí, obviněný zasáhl do hodnocení soutěžních projektů ve

veřejné soutěži, čímž vědomě vytvořil situaci, kdy mohly být schváleny méně

kvalitní projekty na úkor těch, které by potenciálně uspěly. Nejvyšší soud

upozorňuje na to, že na speciální úmysl rovněž poukazuje skutečnost, že

dovolatel do tzv. objektivizace záměrně vybral projekty s neadekvátním

vzájemným poměrem hodnocení mezi oběma kraji a tím již předem zvýhodnil

Plzeňský kraj (viz tzv. skutková věta na straně 6 rozhodnutí odvolacího soudu).

Jinak řečeno, obviněný tímto výběrem projektů do tzv. objektivizace výrazně

ovlivnil její průběh, neboť záměrně vytvořil předpoklad vyšší úspěšnosti

plzeňských projektů na úkor jihočeských (strana 46 rozhodnutí odvolacího

soudu). Argumentace obviněného, že pro udržitelnost specifického úmyslu musel

odvolací soud opomenout výsledky přehodnocení Páté výzvy, které naopak

vyvracely záměr zvýhodnit méně kvalitní projekty na úkor potenciálně úspěšných,

není ve smyslu rozhodnutí soudu druhého stupně opodstatněná. Jak uvedl odvolací

soud na straně 51 rozsudku, není možné spolehlivě zjistit, zda škodlivé

následky nastaly v příčinné souvislosti s provedenou objektivizací. Jediným

vodítkem by mohlo být srovnání výsledků po tzv. objektivizaci s výsledky

následného přehodnocení Páté výzvy. Protože však proces nového hodnocení

přihlášených projektů proběhl již za částečně změněné metodiky a za účasti

jiných hodnotitelů, tj. za jiných podmínek, nelze tento postup, tj. srovnání

vítězných a vyřazených projektů, použít. Vzhledem k tomu, že výsledky

přehodnocení Páté výzvy byly nezpůsobilé k tomu, aby z nich odvolací soud mohl

nadále vycházet, nebylo by správné k nim přihlížet ani ve vztahu k prokázání či

neprokázání specifického úmyslu. Kromě toho obviněný při své obhajobě upozornil

na srovnání výsledků tzv. objektivizace s výsledky přehodnocení Páté výzvy,

avšak v této souvislosti je opět možné poukázat na velmi podrobné odůvodnění k

procesu objektivizace i konkrétního osobního podílu na ní včetně zavedení

nerovnosti mezi přihlašovateli díky výběru projektů, resp. jejich vzorků již

obodovaných hodnotiteli. V tomto případě však nejsou důležité ani tak výsledky

této tzv. objektivizace, jako skutečnost, že k ní bylo vůbec přistoupeno

způsobem, který (účelově) umožnil nepřípustnou manipulaci tzv. vítězných

projektů bez respektu k jejich skutečné kvalitě a přínosu z hlediska zájmu

čerpání finančních prostředků na jejich realizaci.

Námitku týkající se projektu žadatele městyse M. obviněný uplatnil již v rámci

odvolacího řízení a soud druhého stupně se k ní dostatečným způsobem vyjádřil

na straně 47 svého rozhodnutí. Odvolací soud zde uvedl, že i přes to, že tento

projekt nebyl zařazen do tzv. objektivizace, kroky, které byly ohledně tohoto

projektu učiněny, logicky zapadají do smyslu tzv. objektivizace, jejího zadání

a zjištěných postupů. Jejich realizaci umožnil systém, který obviněný nastavil,

a proto i tyto projektové změny zůstaly součástí výroku o vině, neboť potvrzují

zjištěný úmysl obviněného při nařízení tzv. objektivizace. V rámci této výhrady

tak dovolatel pouze nesouhlasí se způsobem hodnocení důkazů soudem druhého

stupně a ocitl se znovu mimo rámec dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm.

g) tr. řádu.

Poslední z této skupiny námitek byla výhrada dovolatele týkající se užití

externích hodnotitelů. Obviněný zde odkázal na svědecké výpovědi

českobudějovických hodnotitelů, ze kterých má vyplývat, že sami požadovali

přizvání dalších tzv. externích hodnotitelů po svých nadřízených. Obviněný

trval na své obhajobě, že z tohoto popudu vybral příslušné experty a jednal v

souladu Operačním manuálem. Nejvyšší soud je však přesvědčen, že i kdyby tak

skutečně obviněný učinil na základě podnětu pověřených hodnotitelů, jak

požaduje Operační manuál, nemělo by to žádný vliv na jeho trestní odpovědnost.

To je dáno jednak tím, že užití externích hodnotitelů sice bylo zřejmou

odchylkou od Operačního manuálu, (jak uzavřel odvolací soud na straně 49 svého

rozhodnutí), nicméně toto jednání samo o sobě nemá trestněprávní relevanci.

Navíc je pro tento případ podstatná spíše okolnost, že obviněný nařídil

pověřeným hodnotitelům využít posudky externích hodnotitelů jako odborné

stanovisko pro jejich postup při věcném hodnocení, přitom stanovisko tohoto

externího hodnotitele má pro hodnotitele pouze doporučující charakter (viz

kapitola 10 bodu 6 Operačního manuálu). Na závěr této skupiny námitek tak může

Nejvyšší soud pouze stručně konstatovat, že v žádném z vytýkaných případů

nedošlo k situaci, kdy skutková zjištění odvolacího soudu by neměla žádnou

obsahovou vazbu na provedené důkazy, nebo by při jejich interpretaci došlo k

jakékoli deformaci, jež by mohla mít za následek nesprávná skutková zjištění a

jejich následné právní posouzení.

V závěrečné části svého dovolání se obviněný JUDr. J. T. zabýval nesprávným

právním posouzením skutku jako trestných činů, jimiž byl uznán vinným. Nejprve

se vrátil k již uplatněnému tvrzení o neprokázání subjektivní stránky a tzv.

druhého úmyslu u trestných činů zneužívání pravomoci veřejného činitele a

pletich při veřejné soutěži a veřejné dražbě. Namítl, že z žádného jeho

metodického pochybení nelze dovodit, že chtěl docílit čerpání srovnatelných

finančních prostředků oběma kraji. Navíc odvolací soud spojil úmysl se

specifickým úmyslem, jako by vědomé porušení metodiky bylo automaticky vedeno

motivem někoho zvýhodnit či znevýhodnit. Jak již vyjádřil Nejvyšší soud v

předešlé části svého rozhodnutí, soud druhého stupně dovodil pohnutku

obviněného týkající se jeho snahy zmanipulovat nejen výsledky hodnotitelské

práce k tomu určených osob, ale samotný průběh hodnocení soutěžních projektů,

důsledkem čehož byla logicky narušena rovnost mezi jednotlivými projekty. Ta

potom mohla ohrozit ty žadatele, resp. soutěžitele, jež by za „normálních“

okolností uspěly v procesu hodnocení, a na druhé straně muselo dojít ke

zvýhodnění projektů, jež by při běžném stavu věcí nedosáhly dostatečného počtu

bodů a neuspěly by s požadavkem na jejich financování z dotačních prostředků.

Soud druhého stupně při svých úvahách nevycházel pouze z porušení nastavených

metodických postupů (viz rozhodnutí odvolacího soudu na straně 47 a 50).

Dovolatel potom zcela zjevně rozporoval zjištěný skutkový stav, když tvrdil, že

jím zvolené postupy nikdy nezákonným způsobem nevybočily z rámce metodických

pravidel, kdy jednotlivá opatření sloužící k eliminaci subjektivních pochybení

hodnotitelů patřila mezi jeho povinností ředitele úřadu. Vzhledem k tomu, že

takto formulované námitky nespadají pod deklarovaný dovolací důvod § 265b odst.

1 písm. g) tr. řádu, Nejvyšší soud se jimi nebude více zabývat.

Obviněný se v této souvislosti dotkl i právní otázky posuzování pohnutky jako

fakultativního znaku subjektivní stránky trestného činu. Vyslovil názor, že

motiv (pohnutka), je-li podmínkou trestnosti, musí (až na výjimky) být veden

(a) úmyslem přímým. K naplnění znaků „v úmyslu způsobit jinému škodu či opatřit

sobě nebo jinému neoprávněný prospěch“, které obsahují obě skutkové podstaty

trestných činů podle § 158 a 128a tr. zákona, nepostačuje podle obviněného

pouhé srozumění pachatele s jejich naplněním. Nejvyšší soud souhlasí s tvrzením

dovolatele, že odvolací soud na straně 49 formuloval specifický úmysl jako

úmysl nepřímý: „obviněný minimálně věděl, že svým jednáním může ohrozit úspěšné

projekty a jejich žadatelům způsobit škodu ve prospěch těch méně kvalitních,

kterým by tím opatřil neoprávněný prospěch, a pro případ, že k takovým

následkům dojde, byl s tím srozuměn“. V tomto smyslu však naprosto správně a v

souladu s právní teorií i soudní praxí soud vyložil konkrétní zjištěné

okolnosti, jež jsou významné pro naplnění znaků tohoto tzv. specifického úmyslu

jako znaku subjektivní stránky obou označených trestných činů. Nejvyšší soud

připomíná názory právní nauky k tomuto fakultativnímu znaku, který je jednou z

podmínek trestnosti obou trestných činů podle § 158 a 128a tr. zákona. Pohnutkou (motivem) pachatele je vnitřní podnět, který ho vedl k rozhodnutí

spáchat trestný čin. Většinou není znakem skutkové podstaty trestného činu, má

význam zejména pro správné posouzení závažnosti činu a uplatní se při výměře

trestu, může být i okolností polehčující [§ 41 písm. c) tr. zákona], nebo

přitěžující [§ 42 písm. a) tr. zákona]. Jestliže ovšem některá pohnutka je

znakem skutkové podstaty trestného činu, je k naplnění této skutkové podstaty

nutná (viz Jelínek, J. a kol.: Trestní právo hmotné. 1. vydání. Praha: Leges,

2009, 231 s.). Jiný odborný pramen k otázce pohnutky mj. uvádí, že pokud ji

zákon klade mezi obligatorní znaky určité skutkové podstaty, činí tak např. slovy „pro výkon jejich povinnosti“, stejně se interpretují výrazy „v úmyslu“,

kdy pohnutka zároveň odlišuje speciální skutkovou podstatu od obecné. Přiléhavější je v těchto případech označení takového znaku jako specifickém

úmyslu (dolus coloratus). Jde o motiv, který je přímo obsažen v úmyslu, přičemž

motiv (pohnutka) nemusí být vždy nutně spojen pouze s úmyslem přímým, ale lze

si představit i úmysl eventuální (srov. Kratochvíl, V. a kol. Trestní právo

hmotné. Obecná část. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, 300 až 301 s.). Ve

vztahu k druhu úmyslu je odlišná situace u dalšího z fakultativních znaků

subjektivní stránky trestného činu, tzv. cíle (účelu), jímž se rozumí vše

trestněprávně relevantní, o co pachatel usiloval, aby svým činem vyvolal. Tento

znak tvoří součást skutkových podstat trestných činů braní rukojmí podle § 234a

tr. zákona, vyzvědačství podle § 105 tr. zákona a ohrožení utajované

skutečnosti podle § 106 tr. zákona (nyní ustanovení § 174, 316 a 317 tr. zákoníku).

Již vzhledem k jeho smyslu je zřejmé, že zákon vyžaduje výlučně

přímý úmysl, neboť pachatel se dopouští trestného činu „s cílem“ (za účelem),

aby tohoto následku dosáhl. V těchto případech je tedy zřejmé, že by naplnění

eventuálního úmyslu nepostačovalo k naplnění cíle jako podmínky trestnosti

(srov. Kratochvíl, V. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, 300 až 301 s.). Nakonec je možné znovu připomenout i

další výkladové pravidlo, jež se váže ke způsobenému následku subjektivně

svázaného pohnutkou, podle něhož k dokonání činu, jehož jedním ze znaků je i

specifický úmysl spočívající ve způsobení škody jinému nebo opatření

neoprávněného prospěchu pachateli nebo jinému, není nutné, aby uvedené následky

skutečně nastaly (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákon. Komentář - díl I. 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, 996 s.).

Z uvedených důvodů nemohl Nejvyšší soud přijmout jako oprávněnou námitku

obviněného týkající se závěru odvolacího soudu ohledně formy úmyslu ve vztahu k

pohnutce, resp. specifickému znaku skutkových podstat trestných činů podle §

158 a 128a tr. zákona, která sice byla podřaditelná uplatněnému dovolacímu

důvodu, avšak vycházela z nesprávného právního názoru.

Obviněný JUDr. J. T. spatřoval rovněž vadu v právním posouzení obsahu Interního

sdělení ředitele ze dne 17. 3. 2008. Nejvyšší soud se již v předcházející části

svého rozhodnutí zabýval tímto vnitřním předpisem, resp. časovou souvislostí

Interního sdělení s Pátou výzvou, a proto je možné na přijaté stanovisko

odkázat. Dále dovolatel vyslovil nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, že

nebyl oprávněn činit zásadní změny v postupech nastavených Operačním manuálem,

k čemuž došlo právě vydáním Interního sdělení. Je totiž přesvědčen o tom, že

Operační manuál naopak takové změny v postupech umožňoval. Nejvyšší soud

podotýká, že dovolatel se prostřednictvím této výhrady opětovně ocitl mimo

rámec vad hmotněprávního posouzení skutku, na něž dopadá důvod dovolání podle §

265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť se fakticky domáhá přehodnocení důkazů a

zjištění takového skutkového stavu, který by byl pro jeho osobu příznivější.

Podle obviněného nevyplývá z textu Interního sdělení, že hodnocení může provést

pouze jeden hodnotitel. Nejvyšší soud se přiklání k závěru odvolacího soudu,

podle něhož Interní sdělení nastavilo rozkolísanou praxi pro hodnotitele

jednotlivých projektů. Fakticky bylo realizováno třemi způsoby (jednotlivé

způsoby realizace Interního sdělení jsou rozvedeny na straně 42 napadeného

rozsudku soudu druhého stupně), přičemž jednou z variant bylo hodnocení jen

jedním hodnotitelem. Jak Nejvyšší soud výše zmínil, obviněný zavedenou praxi

znal a také ji respektoval, jak vyplývá z více okolností uvedených na straně 44

rozhodnutí odvolacího soudu. Obviněný tedy v rámci svých dovolacích argumentů

prakticky opakuje svou obhajobu, s níž se odvolací soud důsledně vypořádal, a

odmítá skutkový stav, jak byl tímto soudem zjištěn. Srozumitelným a

přesvědčivým způsobem je v napadeném rozsudku vyjádřeno, že obsahem Interního

sdělení, které umožňovalo konzultace výsledků bodového hodnocení hlavního a

vedlejšího hodnotitele a usnesení se na společném konsenzu bodového hodnocení,

došlo k hluboké změně systému nastaveného Operačním manuálem. Navíc tím, že

mohli dva hodnotitelé konzultovat své výsledky a usnést se na bodovém konsenzu,

se z nezávislého a objektivního hodnocení stal společný hodnotící proces a

společné kolektivní rozhodnutí o bodovém hodnocení projektů. To je však zcela v

rozporu se zásadou „čtyř očí“. Požadavek aplikace tohoto pravidla je výslovně

formulován tak, že hodnocení provádějí určení hodnotitelé nezávisle na sobě

(viz Operační manuál, kapitola 10 – Administrativní procesy). Naproti tomu

Interní sdělení jde zcela proti tomuto principu a je tak očividně v rozporu s

výslovným zájmem nezávislého posouzení soutěžních projektů dvěma osobami tak,

aby se dosáhlo objektivnějšího hodnocení jak z hlediska vynaložených nákladů,

tak zejména z hlediska přínosu a užitku, jaké by realizace určitého záměru

znamenala v daném regionu.

Námitka obviněného, že byl z titulu své funkce oprávněn kontrolovat

průběh Páté výzvy, a za tímto účelem mohl (či dokonce měl) disponovat s

průběžnými výsledky hodnocení, svědčí o zřejmém odmítnutí hodnocení procesu

tzv. objektivizace Vrchním soudem v Praze. Tento soud přitom velice pečlivě a

naprosto srozumitelně vyjádřil své úvahy o nesprávném a zjevně účelovém

ovlivnění tzv. objektivizace jednotlivých projektů, k němuž došlo z iniciativy

obviněného (srov. strany 45 až 46 rozsudku odvolacího soudu). Soud druhého

stupně zdůraznil především skutečnost, že podstatou tzv. objektivizace nebyla

kontrola, jak opakovaně tvrdil obviněný, ale opětovné hodnocení malého vzorku

soutěžících projektů, jejichž výběr provedl sám obviněný. Proto tvrzení

dovolatele, že tzv. objektivizace byla jen manažerská kontrola, kterou byl

oprávněn nařídit na základě závazného doporučení obsaženého v auditní

zprávě ..., směřuje výlučně proti skutkovému stavu, jak byl zjištěn soudem

druhého stupně. Úspěšná nemůže být ani výhrada obviněného ohledně určitého

rozporného posouzení procesu tzv. objektivizace odvolacím soudem. Přestože

obviněný neprováděl samotné bodové hodnocení vybraných projektů, nastavil

pravidla, včetně již zmíněného Interního sdělení ředitele ze dne 17. 3. 2008,

která nerespektovala nařízený postup podle Operačního manuálu, a to již

samotným výběrem projektů ve prospěch Plzeňského kraje, kdy v době krátce před

skončením určené lhůty nezajistil zadokumentování konkrétních výstupů

hodnotitelů druhého regionu, čímž porušil zájem na transparentnosti a

objektivitě průběhu tohoto tzv. křížového hodnocení vybrané části soutěžících

projektů. V podrobnostech je možné poukázat na již uvedenou část odůvodnění

rozsudku Vrchního soudu v Praze, s jehož úvahami se ztotožnil i Nejvyšší soud.

Okolnost, že užívání excelových tabulek sloužících k hodnocení

konkrétních projektů je zcela v souladu s Operačním manuálem, je výhradou,

kterou dovolatel již jednou uplatnil v rámci svého řádného opravného prostředku

a soud druhého stupně se jí dostatečně zabýval a odmítl způsobem, který nenese

žádné známky nesprávné interpretace provedených důkazů (srov. strany 48 a 49

rozsudku odvolacího soudu). Obviněný setrvává na svém pohledu na způsob

používání informačního systému MONIT 7+, resp. využívání excelových tabulek a

zadávání bodů podle výsledného hodnocení způsobem, který umožnil obviněnému

získat přehled o průběžném stavu bodů u již posouzených projektů. Těchto

informací pak právě mohl využít při vlastním výběru konkrétních soutěžitelů do

tzv. objektivizace, jak již bylo naznačeno. U této námitky by Nejvyšší soud rád

upozornil především na to, že obviněný vytrhává jednotlivé skutečnosti z

kontextu celého případu. V průběhu trestního řízení bylo prokázáno, že v praxi

byly po celou dobu věcného hodnocení projektů využívány excelové tabulky, a to

jednak tabulky určené k hodnocení konkrétních projektů a jednak souhrnná

tabulka, která byla obviněnému průběžně zasílána. Avšak takto nastavený systém,

kdy obviněný měl k dispozici průběžné informace o pořadí již ohodnocených

projektů, napomohl dovolateli k deformování celého hodnotícího procesu a

vytvořil tak prostor pro účelovou manipulaci s bodovými výsledky, jak bylo

uvedeno odvolacím soudem na straně 49. Také tento druh výhrad obviněného se

týká výlučně procesu hodnocení důkazů soudem druhého stupně, a nelze je

zahrnout pod vady v použití hmotného práva ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g)

tr. řádu.

V reakci na další výhradu dovolatele Nejvyšší soud uvádí, že jednání obsažená

ve skutkové větě rozsudku odvolacího soudu, která se týkají přibrání externích

hodnotitelů a průběhu námitkového řízení, sice sama o sobě nejsou relevantní ve

vztahu k naplnění znaků skutkových podstat jednotlivých trestných činů, nicméně

se jedná o okolnosti charakterizující celý průběh realizace tzv. Páté výzvy a

spadají do celého komplexu zásahů obviněného, které ve svém výsledku znamenaly

porušení platných pravidel a nabyly formy i intenzity protiprávnosti ve smyslu

skutkových podstat všech trestných činů, za něž byl obviněný odsouzen. Nelze

proto považovat jejich zahrnutí do popisu skutkových okolností výroku o vině za

vadné či dokonce nezákonné (srov. již citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne

18. 1. 2006, sp. zn. 11 Tdo 1158/2005, publikované pod č. 38/2006 Sbírky

soudních rozhodnutí a stanovisek).

Další soubor dovolacích námitek označil obviněný za nesprávnou právní

kvalifikaci jednání, přičemž uplatnil několik dílčích výhrad, na které bude

Nejvyšší soud stručně reagovat. Úvodem je však nutné poznamenat, že zčásti

obviněný opět zopakoval výhrady použité v jeho odvolání, s nimiž se soud

druhého stupně dostatečným způsobem vypořádal a vysvětlil jejich nedůvodnost.

Jiné námitky směřují svou formulací nikoli proti právnímu posouzení skutku,

nýbrž proti samotnému skutkovému zjištění odvolacího soudu, a nejsou proto

způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.

Otázkou povahy výzev v rámci operačních programů, které podle obviněného nebyly

nikdy koncipovány jako veřejné soutěže, se opět pečlivě zabýval odvolací soud,

vyhodnotil ji zcela v souladu s právní úpravou i soudní judikaturou (srov.

usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. 5 Tdo 572/2009,

publikované pod č. T 1208 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu,

sešit 57, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha). Na doplnění správné

úvahy odvolacího soudu vyjádřené na straně 53 napadeného rozhodnutí, je možné

připomenout judikaturní výklad pojmu veřejná soutěž jako znaku objektivní

stránky trestného činu pletich při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle §

128a odst. 1 tr. zákona. Z hlediska podmínek trestnosti totiž může jít o

jakoukoli veřejnou soutěž, která splňuje dva základní předpoklady, s to veřejné

vyhlášení a účast neomezeného okruhu subjektů. Uvedená skutková podstata totiž

nemá tzv. blanketní nebo odkazování dispozici, to znamená, že neodkazuje na

konkrétní právní institut definovaný mimotrestními právními normami, např.

obchodní veřejná soutěž prováděná podle § 281 až § 288 zákona č. 513/1991 Sb.,

obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, nebo veřejná soutěž podle §

847 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12.

2013, nyní též veřejná soutěž o nejvhodnější nabídku podle § 1772 až 1779

zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. V projednávané věci je proto zřejmé,

že tzv. Pátá výzva, v jejímž rámci byla neomezenému počtu subjektů veřejně

vyhlášena soutěž o přidělení dotačních prostředků na realizaci jimi navržených

projektů, splňovala znak „veřejné soutěže“ jako jednoho ze znaků skutkové

podstaty trestného činu pletich při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle §

128a odst. 1 tr. zákona.

Dále obviněný nesouhlasil s názorem odvolacího soudu, že již pouhé zařazení

projektů do kontrolního vzorku pro tzv. objektivizaci (lépe řečeno způsob

jejich výběru) znamená zjednání výhodnějších podmínek ve smyslu § 128a tr.

zákona, čímž opět fakticky odmítá skutkový stav, jak je popsán v tzv. skutkové

větě výroku rozsudku odvolacího soudu. Ke zvýhodnění či znevýhodnění žadatelů

došlo právě výběrem jednotlivých projektů obviněným, který tak učinil na

základě výsledků průběžného bodového hodnocení, jež měl k dispozici před jeho

ukončením. Bylo prokázáno, že tyto projekty byly vybrány tak, že případná změna

v důsledku "kontrolního" hodnocení mohla reálně prospět projektům z Jihočeského

kraje pouze u jednoho z deseti, zatímco v případě projektů z Plzeňského kraje u

sedmi z deseti (viz strana 6 tzv. skutkové věty napadeného rozsudku), kdy

takovým výběrem chtěl obviněný docílit srovnatelného čerpání finančních

prostředků v rámci obou krajů.

Obviněný rovněž poznamenal, že to nebyl on, kdo seznam projektů ke schválení

předložil výboru Regionální rady. Nutno však podotknout, že taková skutečnosti

ani není ve skutkové větě tvrzena. Na straně 9 napadeného rozsudku je uvedeno,

že dne 16. 10. 2009 obviněný prostřednictvím svých podřízených předložil členům

výboru Regionální rady seznam projektů ke schválení. Dovolatel tak zjevně

nevychází ze skutkové věty, která je součástí napadeného rozsudku.

Obviněný následně zopakoval již jednou uplatněnou námitku, že seznam projektů

ke schválení nenaplňuje znaky dokladu vztahujícího se k výdajům souhrnného

rozpočtu Evropských společenství. Podle důvodové zprávy k zákonu č. 122/2008

Sb., kterým se mění zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších

předpisů, a zákon č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění

pozdějších předpisů, se dokladem rozumí jakákoli listina, jejíž předložení je

zapotřebí pro účely získání finančních prostředků z rozpočtu Evropských

společenství nebo rozpočtů spravovaných Evropskými společenstvími nebo jejich

jménem. Může se tedy jednat např. o žádost o poskytnutí dotace, žádost o

platbu, čestné prohlášení, podklady k veřejné zakázce nebo o výpis z obchodního

či trestního rejstříku apod. Je zřejmé, že důvodová zpráva má tendenci ke spíše

širšímu výkladu tohoto pojmu. Odvolací soud na straně 54 napadeného rozsudku na

výše uvedené vymezení odkázal a rozvedl další skutečnosti, na základě kterých

byla námitka dovolatele spolehlivě vyvrácena.

Obviněný rovněž nepřesně interpretoval část odůvodnění napadeného rozsudku,

když uvedl, že podle odvolacího soudu schválení seznamu projektů bezprostředně

směřuje k přímé realizaci konkrétních projektů. Soud druhého stupně však

netvrdil, že samotné schválení seznamu projektů přímo povede k realizaci

konkrétních projektů, nýbrž že po jeho schválení budou následovat kroky k přímé

realizaci projektů. Tedy až po splnění dalších náležitostí bude možné

přistoupit k faktickému naplnění záměru vytčeného příslušným projektem, včetně

čerpání dotační podpory z prostředků Evropských společenství.

V poslední dílčí výhradě dovolatel zopakoval již v odvolání uplatněný nesouhlas

s právním názorem, který přijaly soudy obou stupňů, týkající se jeho postavení

jako veřejného činitele. Obviněný uvedl, že ve vztahu k trestnému činu podle §

158 tr. zákona nebyly naplněny veškeré znaky charakterizující veřejného

činitele, protože neměl pravomoc schválit výběr projektů k realizaci. Tato

pravomoc přísluší podle § 16e odst. 1 písm. e) zákona č. 248/2000 Sb., o

podpoře regionálního rozvoje, ve znění pozdějších předpisů, výboru Regionální

rady. Nad rámec argumentů, z nichž odvolací soud správně dovodil postavení

obviněného jako veřejného činitele ve smyslu ustanovení § 89 odst. 9 tr. zákona

(viz strana 53 napadeného rozsudku), je možné napadené rozhodnutí doplnit o

názory vyjádřené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 8 Tdo

1376/2013. Obviněný v této věci vystupoval mj. ve srovnatelném funkčním

zařazení jako dovolatel, tj. v postavení ředitele úřadu Regionální rady regionu

soudržnosti Severozápad. Senát Nejvyššího soudu 8 Tdo ve vztahu k otázce

charakteru tohoto funkčního zařazení přijal výklad, podle něhož ačkoli je to

výbor Regionální rady, kdo jedná, rozhoduje a schvaluje např. výběr projektů,

kterým Regionální rada nakonec poskytne dotaci či návratnou finanční výpomoc,

odborné, organizační a technické zázemí pro rozhodování výboru poskytuje

prostřednictvím svých úředníků úřad Regionální rady a prakticky (v materiálním

slova smyslu) se tak výrazným způsobem podílí na rozhodovací činnosti výboru.

Obviněný byl v pozici ředitele úřadu Regionální rady, vykonával řídící

pravomoci nad všemi zaměstnanci, kontroloval jejich činnost apod. Ačkoli

uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu posuzovalo znak pachatele – úřední osoby

podle nové právní úpravy účinné od 1. 1. 2010, tj. trestního zákoníku, který

definuje úřední osobu v ustanovení § 127, lze jeho závěry použít i na situaci

obviněného JUDr. J. T., jehož trestná činnost je souzena podle zákona účinného

v době spáchání. Přestože došlo ke změně pojmů (místo veřejného činitele podle

§ 89 odst. 9 tr. zákona je nově zaveden pojem úřední osoba definovaná v § 127

tr. zákoníku), základní vymezení a charakteristika osob v takovém postavení

nedoznala výraznějších změn. Odvolací soud správně odkázal na Organizační řád

Úřadu Regionální rady, kde je stanoveno, že ředitel úřadu vykonává hlavní

řídící činnosti související s koncepčním řízením implementace programu a je

garantem dodržování Etického kodexu zaměstnanců Regionální rady. Je nesporné,

že hodnotící proces Páté výzvy probíhal pod vedením obviněného, který

rozhodoval o jeho dílčích postupech. Je možné uzavřít, že obviněný JUDr. J. T.

v postavení ředitele úřadu Regionální rady vykonával důležitou veřejnou funkci

a rozhodovací činnost s tímto výkonem spojenou a používal při tom pravomocí,

které mu byly v rámci odpovědnosti za tuto funkci svěřeny. Splnil tak podmínku

speciálního subjektu jako jednu z podmínek trestnosti trestného činu zneužívání

pravomoci veřejného činitele podle § 158 tr. zákona za použití § 89 odst. 9 tr.

zákona.

Obviněný v rámci právních vad napadeného rozsudku vytkl dále odvolacímu soudu,

že se důsledně nezabýval materiální podmínkou trestnosti činu, a to stupněm

nebezpečnosti činů pro společnost. Současně nezohlednil účast dalších osob na

procesu realizace páté výzvy a skutečnost, že vytýkané metodické postupy byly

využívány i v dalších Regionálních operačních programech. Opět je nutné

zdůraznit, že jde o opakování vad, které obviněný vytýkal již ve svém odvolání,

resp. v rámci své obhajoby od počátku trestního řízení. Navíc není pravdivé

tvrzení dovolatele, že se odvolací soud stupněm společenské nebezpečnosti

trestných činů ve smyslu zásad uvedených v § 3 odst. 4 tr. zákona vůbec

nezabýval. Jednotlivé úvahy, které vedly soud druhého stupně k závěru, že byla

naplněna materiální stránka trestných činů, jsou podrobně a pečlivě vyjádřeny

na stranách 55 až 56 napadeného rozsudku a Nejvyšší soud na ně v dalším

odkazuje. Obviněným tvrzená skutečnost, jež ani nebyla předmětem dokazování v

této věci, podle níž se i v jiných Regionálních operačních programech postupuje

obdobným způsobem, není relevantní ve vztahu k trestní odpovědnosti obviněného.

Pokud snad i v rámci realizace jiných projektů či výzev dochází k obcházení či

nedodržování zákonných postupů, neznamená to automaticky, že jde o jednání

správné či dokonce o jednání respektující zákon! Pravidla nastavená nejen

vnitrostátním právním řádem, ale též příslušnými normami, směrnicemi či

stanovisky orgánů Evropské unie, jsou namířena proti všem, kteří jejich

porušováním ohrožují finanční zájmy Unie (srov. např. čl. 325 Smlouvy o

fungování Evropské unie, dále čl. 1 a čl. 3 Úmluvy o ochraně finančních zájmů

Evropských společenství ze dne 26. 7. 1995). Pokud dojde k překročení přijatých

opatření a právních norem v intenzitě, která již dosahuje kriminálního činu, je

na místě vyvození trestní odpovědnosti všech pachatelů. Tento způsob obhajoby

tedy nemůže obviněného JUDr. J. T. vyvinit ze spáchání trestných činů, za něž

byl odsouzen, navíc soud je vázán zásadou obžalovací a může posuzovat vinu a

trest vždy u pachatele, na něhož je podána obžaloba.

K míře případné účasti jiných osob na nezákonném jednání obviněného Nejvyšší

soud pouze stručně dodává, že i tady je na místě připomenout obžalovací zásadu

zakotvenou v ustanovení § 2 odst. 8 tr. řádu, která pouze státnímu zástupci

dává oprávnění postavit konkrétní osobu před soud. Přestože odvolací soud podle

odůvodnění svého rozsudku v rámci svých úvah zohlednil mj. skutečnost, že na

obviněného byl v průběhu realizace veřejné soutěže vyvíjen určitý politický

tlak, zcela správně zdůraznil, že samotná náročnost pozice, obviněného, který

byl zcela jistě vystaven nátlaku okolí a nejrůznějším politickým zájmům, nemůže

a ani nesmí ospravedlnit úmyslnou deformaci zásad, které mají sloužit jako

záruka transparentního a nestranného přerozdělení veřejných prostředků. Na

tomto místě je třeba ještě podtrhnout značnou míru zodpovědnosti, kterou na

sebe vezme každý, kdo přijme postavení řídící osoby v instituci, jejímž hlavním

úkolem je zajištění řádného a účelného přerozdělování velmi vysokých finančních

částek. Taktéž obviněný musel reálně předpokládat, že součásti výkonu funkce,

již dobrovolně přijal, mohou být určité snahy ovlivnit rozhodování v rámci

hodnocení předložených projektů a musel být připraven jim odolávat. Právě od

každého jedince s tak vysokým stupněm zodpovědnosti je nutné očekávat

nadprůměrnou schopnost nepodléhat osobním či regionálním zájmům, které by mohly

narušit řádný proces investování finančních prostředků ze státního rozpočtu i z

rozpočtu Evropské unie. Bylo na něm, aby prosazoval a s veškerou snahou

zajistil řádné čerpání finančních prostředků na základě objektivního hodnocení

vybraných projektů natolik transparentním způsobem, aby nedošlo k ohrožení

zájmů jak České republiky, tak i Evropských společenství.

Podle obviněného měla být motivem žalovaného jednání jeho snaha eliminovat

subjektivní pochybení jednotlivých hodnotitelů. Zvolenými opatřeními však došlo

k porušení důležitých zájmů chráněných předpisy veřejného práva, jako jsou

trestní zákon, závazné předpisy Evropských společenství apod. Zcela nepřesné a

zavádějící je potom tvrzení obviněného, že podle názoru odvolacího soudu došlo

tzv. objektivizací pouze k nápravě chyb v hodnocení konkrétních projektů. Soud

druhého stupně na stranách 45 až 47 velmi obsáhle vyložil, jakou povahu tzv.

objektivizace měla, především zdůraznil, že se nejednalo o pouhou kontrolu či

nápravu chyb. Společenská nebezpečnost jednání obviněného potom logicky

nespočívá v aplikaci kontrolní činnosti již proto, že v případě tzv.

objektivizace o žádnou kontrolní činnost nešlo. Obviněný následně vyjmenoval

okolnosti, které podle jeho názoru snižují stupeň společenské nebezpečnosti.

Uvedl nejprve okolnosti, které byly výslovně zmíněny odvolacím soudem v

napadeném rozhodnutí a které soud druhého stupně zohlednil v jeho prospěch.

Další okolnosti, jako např. účast dalších osob na procesu hodnocení Páté výzvy,

obsah dvou stanovisek Evropské komise, výsledky přehodnocení Páté výzvy atd.

jsou již obsahem samotného dovolání. Fakticky se tak obviněný domáhá

přehodnocení provedených důkazů Nejvyšším soudem tak, aby ve svém výsledku

znamenaly zlepšení postavení obviněného, resp. jeho beztrestnost. Jak však bylo

výše zmíněno, takový postup není v dovolacím řízení možný.

V závěru svého dovolání se obviněný JUDr. J. T. věnoval právnímu posouzení

škody a škodlivého následku. Pro přehlednost Nejvyšší soud uvádí, že odvolací

soud došel k závěru, že obviněný svým jednáním umožnil nesprávné použití celé

dotační sumy alokované pro Pátou výzvu z rozpočtu Evropských společenství (tj.

částky přesahující 3,4 miliardy Kč). Ke způsobení tohoto škodlivého následku

však nakonec nedošlo, neboť díky zásahu policejních orgánů nebyly na uvedenou

soutěž čerpány žádné dotační prostředky. Čin tak nebyl dokonán ve vztahu ke

způsobení škody ustanovení § 129a odst. 4 písm. c) zůstal ve stádiu pokusu.

Obviněný následně poukázal na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, že

předmětná škoda by nastala pouze hypoteticky, neboť celá alokace v rámci Páté

výzvy by byla do regionu Jihozápad stejně rozdělena. Následně soud druhého

stupně dospěl k částce 700 milionů Kč, což je podle obviněného zcela mimo

zjištěný skutkový stav a jde proto o nesprávné právní posouzení. Nejvyšší soud

konstatuje, že následné úvahy odvolacího soudu uvedené na straně 55 až 56

napadeného rozsudku týkající se hypotetického vzniku škody velkého rozsahu

slouží pouze k odůvodnění změny v právním posouzení skutku jako dílem

dokonaného trestného činu poškozování finančních zájmů Evropských společenství

podle § 129a odst. 1, 4 písm. b) tr. zákona a dílem nedokonaného ve stadiu

pokusu podle § 8 odst. 1 a § 129a odst. 1, 4 písm. c) tr. zákona. Obžaloba se

totiž domáhala přísnější právní kvalifikace tohoto trestného činu též podle

odstavce 5 citovaného ustanovení. Soud druhého stupně v této části odůvodnění v

podstatě vyložil, proč neshledal naplnění materiální podmínky použití

kvalifikačního znaku škody velkého rozsahu ve smyslu § 88 odst. 1 tr. zákona. Pokud současně odvolací soud vycházel z

rozsahu škodlivého následku ve výši cca 700 milionů Kč, k jehož způsobení

bezprostředně směrovalo protiprávní jednání obviněného, vycházel při jeho

určení z hodnoty dotačních prostředků, jež by čerpaly projekty, v jejichž

prospěch byla ukončena obviněným zmanipulovaná soutěž, a přitom v následném

procesu nového hodnocení již nedosáhly na požadované finanční prostředky, neboť

nebyly vybrány příslušnými hodnotiteli, resp. schváleny usnesením č. … výboru

Regionální rady regionu soudržnosti Jihozápad z 21. 5. 2011. Nejedná se tudíž o

zcela hypotetický odhad škody, který by neměl žádnou oporu v provedených

důkazech, jak namítl obviněný.

Žádný vliv na trestní odpovědnost obviněného, resp. hmotněprávní posouzení

skutku nemohla mít obviněným zdůrazněná skutečnost, že žádný z oslovených

subjektů v průběhu trestního řízení nevyčíslil škodu, a podle jeho přesvědčení

bylo ve stanoviscích Evropské komise deklarováno, že postup obviněného v rámci

tzv. objektivizace byl dobrou praxí. K této výhradě se odvolací soud rovněž

vyjadřoval na straně 51 napadeného rozsudku tak, že v řízení nebylo prokázáno,

že některým soutěžitelům skutečně vznikla škoda a jiným byl opatřen neoprávněný

prospěch. Na podporu jeho argumentů Nejvyšší soud připomíná zásadní výkladovou

tezi tzv. specifického úmyslu, která vychází z charakteru pohnutky, pokud je

obligatorním znakem určité skutkové podstaty, a je formulována např. „v úmyslu

způsobit jinému škodu“, tudíž k dokonání takového činu není třeba, aby škoda

skutečně vznikla (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákon, Komentář – díl I. 6.

vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, 996 s.). Ke stanoviskům Evropské komise se

odvolací soud vyjádřil na straně 47 svého rozsudku, přičemž, jak již bylo v

tomto rozhodnutí zmíněno, dospěl k závěru, že obě stanoviska byla vypracována

na základě zadání, která izolovaně a zkresleně popsala jeden dílčí problém. V

projednávané věci však bylo nutné posuzovat celý souhrn postupných kroků v

rámci realizace Páté výzvy, které činil sám obviněný nebo na podkladě jeho

pokynů či jím zpracovaného Interního sdělení ze 17. 3. 2008 zaměstnanci či

další osoby (hodnotitelé). Oslovený orgán Evropské unie tak neměl k dispozici

všechny podklady, z nichž by čerpal relevantní informace o vývoji procesu

veřejné soutěže a zejména způsobu tzv. objektivizace, jež měla stěžejní význam

pro posouzení její regulérnosti. V podrobnostech je možné opět odkázat na

rozsudek soudu druhého stupně a též na příslušné části dovolacího rozhodnutí.

Navíc je třeba opět připomenout, že se jedná o námitky, jimiž obviněný projevil

nesouhlas s hodnocením důkazů soudem druhého stupně, opakuje svou dosavadní

obhajobu, čímž se ocitá mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu.

Ani námitka obviněného týkající se zvlášť závažného následku není výhradou

důvodnou. Způsobení zvlášť závažného následku se váže k trestnému činu

zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 tr. zákona, respektive je

kvalifikačním znakem obsaženým v odstavci 2 písm. c) tohoto ustanovení.

Obviněný svým tvrzením, že nespokojenost na vnitrostátní úrovni byla způsobena

jinými okolnostmi než jednáním dovolatele, odporuje soudy zjištěnému skutkovému

stavu. Rovněž názor dovolatele, že stanoviska odpovědných pracovníků Evropské

komise vyvrací závěr odvolacího soudu o stavu nedůvěry na mezinárodní úrovni,

pouze směřuje proti odlišnému hodnocení provedených důkazů a není tak námitkou,

která by obsahově odpovídala uplatněnému dovolacímu důvodu § 265b odst. 1 písm.

g) tr. řádu. Není sporu o tom, že nesprávné čerpání finančních prostředků z

rozpočtu Evropské unie nevrhá dobré světlo na spolehlivost České republiky jako

jednoho z členských států, který přijímá, či může přijímat, poměrně značný

objem peněz, jež mají být investovány v různých oblastech veřejného života a na

zlepšování životních podmínek všech obyvatel. Byť je samotný proces čerpání

finančních zdrojů mnohdy zatížen poměrně úzkými formálními mantinely, je v

zájmu českého státu, aby vyhověl všem předepsaným požadavkům tak, aby peníze

byly využity ke zlepšování kvality života, vzdělávání, infrastruktury a dalších

oblastí fungování státu a jeho občanů. Na osoby, které se podílejí na zajištění

řádného čerpání těchto prostředků, jsou kladeny poměrně vysoké nároky nejen z

pohledu jejich schopností odborných, ale též morálních či osobnostních, neboť

nesou značnou odpovědnost, a v případě jejich selhání, může dojít k nemalým

škodlivým následkům nejen v majetkové sféře státu či jeho regionů a obyvatel.

Navíc zákonný znak způsobení zvlášť závažného následku je naplněn i dalšími

okolnostmi. Jedná se o skutečnost, že jednání obviněného zpochybnilo výsledky

celé Páté výzvy, kdy muselo dojít k jejímu zrušení a následnému opakování. Jak

uvedl odvolací soud na straně 52 svého rozhodnutí, veřejné soutěže se účastnilo

přes 600 subjektů, na které důsledky nezákonného jednání přímo dopadly.

Opakování tzv. Páté výzvy mělo za důsledek časové zpoždění celého projektu a

došlo i k navýšení nákladů na jeho zajištění a provedení. Proto ani Nejvyšší

soud neshledal žádné pochybení v právním závěru odvolacího soudu o naplnění

tohoto kvalifikačního znaku způsobení zvlášť závažného následku.

Nejvyšší soud poté, co v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání přezkoumal

zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i řízení

napadené části rozhodnutí předcházející, neshledal žádnou z vytýkaných vad

spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném

hmotněprávním posouzení ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm.

g) tr. řádu. Proto zamítl dovolání obviněného JUDr. J. T. podle § 265j tr. řádu

jako nedůvodné. Vzhledem ke splnění procesních podmínek předpokládaných v

ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. řádu rozhodl Nejvyšší soud v neveřejném

zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou

obnovy řízení opravný

prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 16. prosince 2015

JUDr.

Blanka Roušalová

předsedkyně senátu