5 Tdo 1513/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21.
prosince 2005 o dovolání podaném obviněnou JUDr. J. Š.-S., proti usnesení
Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. 10 To 452/2004,
jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp.
zn. 2 T 108/2003, t a k t o :
Podle § 265k odst. 1 tr. ř. s e z r u š u j í usnesení Krajského soudu v
Hradci Králové ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. 10 To 452/2004, a rozsudek Okresního
soudu v Jičíně ze dne 16. 2. 2004, sp. zn. 2 T 108/2003.
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. s e z r u š u j í také další rozhodnutí na
zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. s e Okresnímu soudu v Jičíně p ř i k a z u j e ,
aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Rozsudkem Okresního soudu v Jičíně ze dne 16. 2. 2004, sp. zn. 2 T 108/2003,
byla obviněná JUDr. J. Š.-S. uznána vinnou trestným činem porušení povinnosti v
řízení o konkursu a vyrovnání podle § 126 tr. zák. účinného do 30. 4. 2000 a
byl jí podle téhož ustanovení uložen trest odnětí svobody v trvání šesti
měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák.
podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho a půl roku. Podle § 229
odst. 1 tr. ř. bylo současně rozhodnuto o náhradě škody.
Krajský soud v Hradci Králové jako soud druhého stupně rozhodl usnesením ze dne
8. 3. 2005, sp. zn. 10 To 452/2004, o zamítnutí odvolání obviněné podle § 256
tr. ř.
Shora citované usnesení Krajského soudu v Hradci Králové napadla obviněná JUDr.
J. Š.-S. dovoláním podaným prostřednictvím obhájce ve lhůtě uvedené v § 265e
odst. 1 tr. ř. z důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.,
neboť bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku,
jímž byla obviněná uznána vinnou a byl jí uložen trest, a v řízení
předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.,
neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném
nesprávném hmotně právním posouzení.
Podle názoru obviněné okresní i krajský soud nesprávně hmotně právně posoudily
předběžnou otázku týkající se vlastnictví osobního automobilu a vyřešení této
předběžné otázky mělo zásadní význam na rozhodnutí o vině. Vlastníkem
předmětného automobilu až do doby úplného splacení leasingových splátek byla
leasingová společnost Š. F. s.r.o. Úpadce tedy automobil v době prohlášení
konkursu nevlastnil a ani obviněná nemohla vlastnické právo k vozu převést na
třetí osobu. Nemůže proto obstát výrok okresního soudu, že obviněná prodala
automobil poškozenému. Obviněná byla osobou, která od počátku platila
leasingové splátky na automobil. Vlastnické právo k němu proto po ukončení
leasingu přešlo na obviněnou a nikoliv na úpadce. Nestalo se tedy součástí
konkursní podstaty a na této skutečnosti nic nemění zápis v centrální evidenci
vozidel, která je pouhou formální registrací uživatelů vozidel. Pro
vlastnictví je rozhodující konkrétní smluvní vztah, o vylučovací žalobě
obviněné přitom dosud nebylo rozhodnuto. Obviněná jakožto vlastník automobilu
byla oprávněna vozidlo prodat či směnit a na tomto nemohly nic změnit následně
uzavřené dohody s poškozeným nebo fakt, že obviněná převáděla vlastnické právo
k automobilu na základě plné moci vystavené úpadcem. Tento postup byl nezbytný
z hlediska formálního vedení úpadce jako vlastníka vozidla v příslušné
evidenci.
V další části dovolání obviněná namítla, že i kdyby soudy dospěly k závěru, že
se obviněná nestala vlastníkem vozidla, nedopustila se trestného jednání. Pokud
k převodu vozidla došlo na základě plné moci, byl za předmětné jednání
odpovědný úpadce Ing. B. C. a nikoliv obviněná, která plnila jeho příkazy na
základě ústně uzavřené příkazní smlouvy, o jejíž existenci svědčí plná moc.
Právní úkon tedy činil úpadce. Dovolatelka dále namítla, že i kdyby předmětné
vozidlo patřilo do konkursní podstaty, nebyla konkursní podstata nijak zkrácena
a nedošlo ani k maření nebo hrubému ztěžování výkonu funkce správce konkursní
podstaty. Kdyby totiž nedošlo k převodu vlastnického práva k předmětnému
automobilu na poškozeného, musel by správce konkursní podstaty vynaložit na to,
aby se vůz stal její součástí, částku nejméně ve výši nedoplacených splátek
leasingu. Pokud by tak neučinil, nepřešlo by vlastnické právo k automobilu na
úpadce a nestalo by se tak součástí konkursní podstaty. Poškozený poskytl
protihodnotou za předmětný automobil kromě doplacení leasingových splátek také
svůj osobní automobil Škoda Favorit. Kdyby se předmětný vůz Škoda Felicia Combi
stal součástí konkursní podstaty úpadce, patřilo by do ní také vozidlo Škoda
Favorit. Poškozený se zavázal doplatit leasingové splátky na automobil Škoda
Felicia Combi, proto nemohla být ohrožena konkursní podstata. Hodnota tohoto
automobilu totiž odpovídala hodnotě automobilu Škoda Favorit s připočtením
všech leasingových splátek uhrazených poškozeným. V případě, že by nedošlo k
dalšímu hrazení leasingových splátek, zůstalo by předmětné vozidlo ve
vlastnictví společnosti Š. F. s.r.o. v důsledku uplatnění sankčních opatření.
Celkem 6 splátek ve výši 49 642,20 Kč bylo po prohlášení konkursu zaplaceno z
prostředků nepatřících do konkursní podstaty a tato částka by musela být z
podstaty vynaložena, aby automobil mohl být její součástí. Obviněná od počátku
platila leasingové splátky na předmětný automobil a bez tohoto přičinění by
automobil do konkursní podstaty nepatřil. Protože konkursní podstata nebyla
zmenšena, postrádalo jednání obviněné potřebnou společenskou nebezpečnost. Od
doby spáchání činu do zahájení trestního stíhání navíc uplynula doba
přesahující čtyři roky a nezbývalo příliš času, aby došlo k promlčení trestního
stíhání. Také z tohoto důvodu je stupeň společenské nebezpečnosti jednání
obviněné nepatrný. Z těchto důvodů dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud
zrušil napadené rozhodnutí, jakož i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc
přikázal tomuto soudu k novému projednání.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství využila svého práva
vyjádřit se k podanému dovolání a v písemném vyjádření uvedla, že předmětné
vozidlo bylo vlastnictvím Ing. B. C. a tedy i součástí konkursní podstaty. Není
také pochyb, že úplné a správné zjištění majetku patřícího do konkursní
podstaty bylo v daném případě ohroženo. Zkrácení tohoto majetku potom není
obviněné kladeno za vinu. Protože ani námitka nepatrné společenské
nebezpečnosti skutku stejně jako námitka nedostatku speciálního subjektu
nejsou důvodné, navrhla státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství,
aby Nejvyšší soud dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako
zjevně neopodstatněné a učinil tak podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v
neveřejném zasedání.
Obviněná je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání
dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně
dotýká.
Z hlediska naplnění podmínek přípustnosti dovolání uvedených v § 265a tr. ř.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm.
h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné
rozhodnutí soudu ve věci samé a směřuje proti usnesení, jímž byl zamítnut řádný
opravný prostředek proti rozhodnutí uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř.
Dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě u příslušného soudu (§ 265e odst. 1 tr.
ř.) a obsahuje náležitosti ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř.
Dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen z důvodů uvedených v
ustanovení § 265b tr. ř., proto bylo jako další třeba zabývat se otázkou, zda
formálně citované dovolací důvody, v podání označené jako důvody podle § 265b
odst. 1 písm. g), l) tr. ř., lze také z obsahového hlediska považovat za důvody
uvedené v tomto ustanovení zákona.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. Předpokladem jeho uplatnění je námitka nesprávné
aplikace ustanovení hmotného práva, tedy hmotně právního posouzení skutku nebo
hmotně právního posouzení jiné skutkové okolnosti. Nejvyšší soud je v řízení o
dovolání zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního, příp.
druhého stupně. V návaznosti na zjištěný skutkový stav zvažuje jeho hmotně
právní posouzení.
Nejvyšší soud shledal, že námitky uplatněné v dovolání zpochybňují hmotně
právní posouzení učiněná soudy obou stupňů, ať již v rámci rozhodnutí o
předběžné otázce týkající se vlastnictví předmětného vozidla či jiných právních
závěrů, na základě kterých soudy dospěly k přesvědčení, že obviněná mařila
resp. hrubě ztěžovala výkon funkce správce konkursní podstaty. Z obsahového
hlediska tak uplatněné námitky naplnily dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. a dovolací soud je posoudil jako důvodné.
Obviněná byla uznána vinnou trestným činem porušení povinnosti v řízení o
konkursu a vyrovnání podle § 126 tr. zák. účinného do 30. 4. 2000. Toho se
dopustil, kdo po prohlášení konkursu mařil nebo hrubě ztěžoval výkon funkce
správce konkursní podstaty a tím ohrozil úplné a správné zjištění majetku
patřícího do konkursní podstaty nebo zpeněžení tohoto majetku. Za hrubé
ztěžování (kterého se podle závěru odvolacího soudu měla v posuzovaném případě
obviněná dopustit), je třeba považovat jednání pachatele, kterým vytvoří
podmínky, v jejichž důsledku je k výkonu funkce správce konkursní podstaty z
hlediska úplného a správného zjištění majetku patřícího do konkursní podstaty
nebo ke zpeněžení tohoto majetku třeba vynaložit podstatně více energie, času a
prostředků, než by jinak bylo zapotřebí. Pachatelem trestného činu podle § 126
odst. 1 tr. zák. může být v zásadě kdokoli, neboť zákon nestanoví speciální
požadavky na subjekt tohoto trestného činu. Nejčastěji jím bude úpadce, který
neplní povinnost sestavit a předložit soudu seznam svého majetku a závazků.
Může jím být i osoba, která má věc náležející do konkursní podstaty ve svém
držení a úmyslně neoznámí správci konkursní podstaty, že tuto věc má, a
neumožní mu, aby věc mohl prohlédnout, ocenit, zapsat do soupisu a zpeněžit,
případně ji na výzvu správce nevydá.
Podle výroku rozsudku soudu prvního stupně se obviněná dopustila jednání
spočívajícího v tom, že „na základě plné moci vystavené Ing. B. C., prodala dne
7. 9. 1998 K. S., osobní motorové vozidlo zn. Škoda Felicia Combi přesto, že
věděla, že uvedené vozidlo je evidováno na úpadce Ing. B. C., na kterého byl
dne 24. 3. 1998 pod sp. zn. 37 K 15/97 Krajským soudem v Hradci Králové
prohlášen konkurs, kdy o uvedeném prodeji neinformovala správkyni konkursní
podstaty Mgr. M. V.
Okresní soud v odůvodnění rozhodnutí konstatoval (viz str. 3 rozsudku), že v
březnu 1998 byl na majetek Ing. B. C. (již podruhé) prohlášen konkurs. Obviněná
byla o průběhu konkursního řízení informována. Přesto kontaktovala K. S.,
kterému se prokázala plnou mocí a navrhla mu výměnu vozidla Škoda Favorit za
vozidlo Ing. B. C. Škoda Felicia Combi (viz str. 2 rozsudku). Dohodli se na
tom, že K. S. doplatí leasingové splátky a vozidlo na něj bude poté převedeno.
Tak se také stalo a po dobu asi šesti měsíců platil leasingové splátky K. S.
Celou záležitost projednávala na základě plné moci obviněná.
Také krajský soud v napadeném usnesení na straně 3 vycházel ze zjištění, že
obviněné bylo v době páchání činu známo, že na majetek úpadce Ing. B. C. byl
prohlášen konkurs. K prodeji vozidla došlo 7. 9. 1998 a dříve uzavřená dohoda
byla nepojmenovanou smlouvou, na základě které nebylo převáděno vlastnické
právo, neboť vozidlo bylo do této doby ve vlastnictví leasingové společnosti.
Dne 7. 9. 1998 byl leasing ukončen a vlastníkem vozidla se stal Ing. B. C.
Téhož dne byl vůz prodán K. S. a obviněná věc vyřizovala na základě plné moci.
Odvolací soud konstatoval (str. 4 usnesení), že otázka vlastnictví automobilu
se přímo vztahuje k posouzení viny obviněné ve smyslu § 9 odst. 1 tr. ř.
Předmětný automobil podle jeho názoru patřil do konkursní podstaty a obviněná o
tom dobře věděla. Přesto správkyni konkursní podstaty zatajila existenci
vozidla a jeho příslušnost do konkursní podstaty a naopak vozidlo prodala.
Obviněná navíc probíhající konkursní řízení všemožně ztěžovala a prodej byl
součástí celkově negativního přístupu obviněné k tomuto řízení.
Nejvyšší soud shledal, že popsaný skutkový stav neumožňuje nepochybný závěr o
naplnění skutkové podstaty trestného činu porušení povinnosti v řízení o
konkursu a vyrovnání, neboť z něj není zřejmé naplnění znaku majetku patřícího
do konkursní podstaty. Nesprávný, resp. přinejmenším předčasný s ohledem na
dosavadní skutková zjištění, je totiž právní závěr soudů dříve rozhodujících,
podle něhož předmětné osobní motorové vozidlo bylo v době prodeje součástí
konkursní podstaty. V tzv. skutkové větě rozsudku okresního soudu je uvedeno,
že obviněná na základě plné moci prodala dne 7. 9. 1998 osobní motorové
vozidlo, přestože věděla, že je evidováno na úpadce, na jehož majetek (nikoli
na něho) byl dne 24. 3. 1998 prohlášen konkurs. Tato zjištění zcela pomíjí
skutečnost, že předmětné vozidlo bylo v době prohlášení konkursu toliko v
držení úpadce, byl tudíž jeho pouhým držitelem na základě leasingové smlouvy, a
nikoli jeho vlastníkem.
Převzetím vozidla nájemcem se totiž podle článku VII. Všeobecných podmínek
finančního pronájmu vozidel u společnosti Š. F. s.r.o. vozidlo stává
vlastnictvím společnosti. Nájemce nesmí vozidlo po dobu trvání leasingové
smlouvy rovněž zcizit, tzn. prodat, darovat ani pronajmout. Nemohlo se tedy bez
dalšího stát součástí konkursní podstaty. Ve výroku rozhodnutí přitom chybí
jiné zjištění, z něhož by bylo možno dovodit přechod vlastnictví k vozidlu na
úpadce a fakt, že prodej později realizovaný obviněnou se týkal majetku
patřícího do konkursní podstaty. Údaj, že vozidlo bylo evidováno na úpadce
taktéž nevypovídá o jeho náležitosti do konkursní podstaty, která je založena
výhradně na základě vlastnického práva k majetku, jež se prohlášením konkursu
stává konkursní podstatou. Skutkové zjištění uvedené ve výroku rozsudku soudu
prvního stupně, podle kterého obviněná o uvedeném prodeji neinformovala
správkyni konkursní podstaty, ztrácí opodstatněnost z důvodu, že není zřejmý
vztah zmíněného prodeje k majetku konkursní podstaty. Z hlediska požadavku
určitosti odsuzujícího výroku tedy rozsudek soudu prvního stupně nemůže obstát,
neboť z něj nelze usuzovat na naplnění znaku skutkové podstaty trestného činu.
Za situace, kdy ve výroku odsuzujícího rozsudku by zcela absentovalo vyjádření
některého ze znaků skutkové podstaty trestného činu, není možné jeho existenci
pouze dovozovat z odůvodnění rozhodnutí (srov. např. nález Ústavního soudu sp.
zn. IV. ÚS 182/04, usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 954/2002 a sp. zn. 5
Tdo 1328/2003). V odůvodnění takového rozhodnutí by totiž nebyly podrobněji
rozvedeny údaje obsažené již v jeho výrokové části, ale byly by teprve zde
(poprvé) uvedeny okolnosti rozhodné pro závěr o spáchání trestného činu.
Nejvyšší soud však potřebná zjištění, ze kterých by bez důvodných pochybností
bylo možno dovodit, že vozidlo, převáděné obviněnou na poškozeného, bylo
součástí konkursní podstaty, resp. majetku Ing. B. C. v době prohlášení
konkursu, neshledal ani v odůvodnění rozhodnutí odsuzujícího rozsudku. Na tomto
místě je třeba zdůraznit, že v odůvodnění rozhodnutí by bylo možno přihlížet
toliko k popisu skutečností, které vzaly soudy za prokázané, nikoli k té jeho
části, v níž jsou reprodukovány svědecké výpovědi či konstatován obsah jiných
provedených důkazů.
Konkursní podstata je ve smyslu § 6 odst. 2 zák. č. 328/1991 Sb., o konkursu a
vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, majetek podléhající konkursu –
majetek, který patřil dlužníkovi v den prohlášení konkursu a kterého nabyl za
konkursu. V daném případě byl na majetek úpadce prohlášen konkurs dne 24. 3.
1998. Tohoto dne byla vlastníkem vozu nepochybně leasingová společnost. K
ukončení leasingové smlouvy a následnému přechodu vlastnického práva k
automobilu na úpadce došlo až dne 7. 9. 1998, tedy až po uhrazení všech
leasingových splátek. Předcházející březnová ujednání mezi obviněnou a K. S.
odvolací soud vyhodnotil jako innominátní smlouvu, která na vlastnictví vozu
neměla vliv. Odvolací soud dále na straně 3 a 4 napadeného usnesení
konstatoval, že ve smyslu § 9 odst. 1 tr. ř. sám posoudil otázku vlastnictví
předmětného vozidla tak, že po ukončení leasingu dne 7. 9. 1998 se vlastníkem
vozu stal Ing. B. C. a protože se tak stalo až po prohlášení konkursu na jeho
majetek, patřil do konkursní podstaty i automobil. Odvolací soud v rámci
právního posouzení této zásadní předběžné otázky však zcela pominul zákonnou
úpravu konkursního řízení, konkrétně ustanovení o účincích prohlášení konkursu
podle zákona č. 328/1991 Sb., ve znění účinném v rozhodné době, tj. ve znění
novely provedené zákonem č. 12/1998 Sb., (dále jen ZKV).
Podle § 14 odst. 1 písm. a) ZKV oprávnění nakládat s majetkem podstaty přechází
na správce, podle odst. 2 tohoto ustanovení platí, že jestliže smlouva o
vzájemném plnění nebyla ještě v době prohlášení konkursu splněna ani úpadcem,
ani druhým účastníkem smlouvy, anebo byla splněna jen částečně, každá smluvní
strana může od smlouvy odstoupit. Konečně pak i ustanovení § 14a odst. 1 ZKV
mimo jiné stanoví, že prohlášením konkursu přechází na správce oprávnění
vykonávat práva a plnit povinnosti, které podle zákona a jiných právních
předpisů jinak přísluší úpadci, jestliže souvisí s nakládáním s majetkem
patřícím do podstaty. Z této zákonné úpravy konkursního řízení tedy vyplývá, že
v době prohlášení konkursu na majetek Ing. B. C., jehož obviněná na základě
plné moci zastupovala, měl do smluvního vztahu se společností Š. F. s.r.o.,
jehož předmětem byl finanční leasing automobilu zn. Škoda Felicia Combi,
vstoupit správce konkursní podstaty. V daném případě byla touto správkyní
jmenována svědkyně Mgr. M. V. Bylo by pouze na jejím uvážení a rozhodnutí, zda
bude pokračovat za úpadce v nájemní smlouvě, tj. bude splácet leasingové
splátky, aby se jejich úhradou ve smluvené výši mohlo vozidlo stát součástí
konkursní podstaty, nebo smlouvu vypoví, jak jí umožňuje citované ustanovení §
14 odst. 2 ZKV. V tomto ohledu zůstalo napadené rozhodnutí neúplné a právní
názor odvolacího soudu ohledně vlastnictví k vozidlu je zjevně nesprávný.
Odpovídající skutková zjištění, jež nejsou obsažena v odsuzujícím rozsudku, a
to ani v jeho výrokové části, ani v odůvodnění spolu s vadným posouzením právní
otázky vlastnictví předmětného automobilu tak tvoří podstatné vady napadeného
rozhodnutí, jež uplatnila dovolatelka ve svém mimořádném opravném prostředku.
Jako trestný čin byl tedy posouzen skutek, který neobsahuje všechny formální
znaky skutkové podstaty podle § 126 tr. zák. Nejvyšší soud proto shledal podané
dovolání důvodným a zrušil usnesení odvolacího soudu. Protože vady vytýkané
dovoláním byly i součástí řízení předcházejícího napadenému usnesení včetně
rozhodnutí soudu prvního stupně, musel Nejvyšší soud současně zrušit i
odsuzující rozsudek Okresního soudu v Novém Jičíně.
Na další pochybení v rozsudku okresního soudu poukázal již soud odvolací. V
tzv. právní větě výroku rozsudku je uvedeno, že obviněná „mařila nebo hrubě
ztěžovala výkon funkce správce konkursní podstaty“. Není zřejmé, zda je
obviněné kladeno za vinu naplnění obou alternativ daného trestného činu či
pouze některé z nich. Přestože krajský soud konstatoval, že obviněná popsaným
jednáním mohla toliko hrubě ztěžovat výkon funkce správce konkursní podstaty,
zůstal odsuzující výrok rozsudku soudu prvního stupně v tomto ohledu vadný a je
třeba v případě nového odsuzujícího rozsudku odstranit zjištěné pochybení.
Napadené rozhodnutí ve věci je zatíženo vadou uvedenou v § 265b odst. 1 písm.
l) tr. ř., neboť v řízení předcházejícím vydání usnesení o zamítnutí řádného
opravného prostředku byla dána vada odpovídající dovolacímu důvodu podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozsudek soudu prvního stupně spočíval na
nesprávném právním posouzení skutku. Obviněná ve svém dovolání uplatnila oba z
uvedených dovolacích důvodů včetně konkrétních námitek, jež je naplňovaly.
Dovolací soud proto zrušil podle § 265k odst. 1 tr. ř. jak usnesení Krajského
soudu v Hradci Králové ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. 10 To 452/2004, tak i
rozsudek Okresního soudu v Jičíně ze dne 16. 2. 2004, sp. zn. 2 T 108/2003.
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. bylo nutno zrušit také další rozhodnutí na zrušená
rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. dovolací soud přikázal Okresnímu
soudu v Jičíně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Věc se tak vrací do stadia řízení u soudu prvního stupně. Okresní soud bude
muset v dalším řízení odstranit nedostatky v právním posouzení skutkového stavu
věci a po eventuelním doplnění dokazování bude muset tento stav jednoznačně
popsat tak, aby bylo možno usuzovat o naplnění formálních znaků trestného činu
porušení povinnosti v řízení o konkursu a vyrovnání podle § 126 tr. zák.
obviněnou a to v konkrétní alternativě, jež obsahuje trestní zákon. Teprve na
základě jednoznačně popsaných skutkových okolností bude následně třeba učinit
právní závěry ohledně kvalifikace zjištěného skutku podle příslušného
ustanovení trestního zákona a eventuelně rozhodnout o vině a trestu obviněné.
Je třeba zdůraznit, že v učiněném rozhodnutí Nejvyšší soud nevyslovil názor, že
obviněná znaky daného trestného činu svým jednáním nemohla naplnit vůbec. Pokud
soud prvního stupně dospěje k závěru, že předmětné vozidlo bylo součástí
konkursní podstaty úpadce a uvede tomu odpovídající skutková zjištění, závěr o
spáchání trestného činu není vyloučen a může přicházet v úvahu, byť na podkladě
pozměněných skutkových zjištění. Skutkovou podstatu trestného činu by po
formální stránce například mohlo naplňovat jednání obviněné spočívající v
zatajení existence vozidla resp. nájemní smlouvy mezi úpadcem a společností Š.
F. s.r.o. Za daného skutkového stavu se však nedá předjímat eventuelní trestní
odpovědnost obviněné za konkrétní jednání, jež by mohlo být předmětem daného
trestního řízení při respektování zásady totožnosti skutku.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 21. prosince 2005
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová