5 Tdo 1523/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. prosince 2008 o
dovolání podaném obviněným P. T. , proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze
dne 29. 4. 2008, sp. zn. 10 To 84/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci
vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 3 T 125/2003, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .
Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 19. 10. 2004, sp. zn. 3 T 125/2003,
byl obviněný P. T. uznán vinným trestným činem poškozování věřitele podle §
256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák., který spáchal ve spolupachatelství
podle § 9 odst. 2 tr. zák. se spoluobviněným L. M. , o jehož vině a trestu bylo
tímto rozsudkem rovněž rozhodnuto. Za uvedený trestný čin byl obviněnému P.
T. podle § 256 odst. 4 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání tří a
půl roku, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s
dozorem. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byli poškození odkázáni se svými nároky na
náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání oba obvinění,
přičemž Krajský soud v Praze usnesením ze dne 13. 9. 2005, sp. zn. 10 To
176/2005, obě odvolání zamítl podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná. Proti tomuto
rozhodnutí odvolacího soudu podal dovolání pouze obviněný P. T. Nejvyšší
soud na podkladě tohoto mimořádného opravného prostředku zrušil napadené
usnesení Krajského soudu v Praze, a to i ohledně spoluobviněného L. M. a
přikázal odvolacímu soudu trestní věc znovu projednat a rozhodnout. Učinil tak
usnesením ze dne 17. 8. 2006, sp. zn. 5 Tdo 762/2006. Po novém projednání věci
Krajský soud v Praze opětovně rozhodl o podaných odvoláních rozsudkem ze dne 5.
12. 2006, sp. zn. 10 To 345/2006, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř.
zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu, a podle § 259 odst. 3 písm. a) tr. ř.
nově rozhodl tak, že obviněné P. T. a L. M. uznal vinnými trestným činem
poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák., za který
obviněnému P. T. podle § 256 odst. 4 tr. zák. uložil trest odnětí svobody v
trvání tří roků, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do
věznice s dozorem, a obviněnému L. M. podle § 256 odst. 4 tr. zák. a § 35
odst. 2 tr. zák. uložil souhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou roků a
šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen
do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výkon o trestu rozsudku Krajského
soudu v Brně ze dne 17. 9. 2001, sp. zn. 40 T 17/2000, ve spojení s rozsudkem
Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 1. 2002, sp. zn. 5 To 48/2001, ohledně
obviněného L. M. , dále výrok o trestu trestního příkazu Okresního soudu v
Třebíči ze dne 6. 4. 1999, sp. zn. 3 T 193/1999, jakož i všechna další
rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž
došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byli poškození
odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Praze podal obviněný P. T.
prostřednictvím svého obhájce dovolání, o němž rozhodl Nejvyšší soud usnesením
ze dne 6. 2. 2008, sp. zn. 5 Tdo 1497/2007, tak, že napadený rozsudek Krajského
soudu v Praze zrušil ohledně obviněného P. T. a tomuto soudu přikázal věc
znovu projednat a rozhodnout. Nejvyšší soud tak rozhodl na podkladě důvodu
dovolání uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., neboť shledal
opodstatněnou námitku obviněného P. T. o porušení ustanovení o přítomnosti
tohoto obviněného ve veřejném zasedání před odvolacím soudem. Ostatní výtky,
které obviněný podřadil pod důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
v uvedeném rozhodnutí, označil Nejvyšší soud za nedůvodné.
Krajský soud v Praze opětovně projednal odvolání obviněného P. T. proti
rozsudku Okresního soudu v Příbrami a rozhodl rozsudkem ze dne 29. 4. 2008, sp.
zn. 10 To 84/2008, tak, že jej uznal vinným trestným činem poškozování věřitele
podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák. (přičemž nově vymezil skutek ve
výroku o vině) a obviněnému uložil podle § 256 odst. 4 tr. zák. trest odnětí
svobody v trvání tří let, pro jehož výkon jej zařadil podle § 39a odst. 3 tr.
zák. do věznice s dozorem.
Obviněný P. T. napadl tento rozsudek Krajského soudu v Praze dovoláním
prostřednictvím obhájce ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. z důvodu
uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy proto, že rozhodnutí spočívá
na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním
posouzení. Z obsahu jeho mimořádného opravného prostředku je zjevné, že
rozhodnutí odvolacího soudu napadl v rozsahu výroků o vině i o trestu.
Pokud jde o konkrétní námitky, jimiž obviněný argumentoval ve svém dovolání,
jsou v podstatě totožné s námitkami, které uplatňoval ve svém předcházejícím
mimořádném opravném prostředku v rámci téhož dovolacího důvodu. Vadu
nesprávného hmotně právního posouzení totiž spatřoval v určení výše škody, jež
je znakem kvalifikované skutkové podstaty trestného činu, jímž byl uznán
vinným. Domáhal se nejen přezkoumání výše pohledávek jednotlivých věřitelů,
jejichž uspokojení mělo být zkráceno, ale i zjištění reálné hodnoty majetku,
který jím byl zcizen. Dále spatřoval rozpor v postupu odvolacího soudu při
posuzování „Smlouvy o odkoupení aktiv a pasiv“, již uzavřel s původně
spoluobviněným L. M. Na jedné straně totiž podle jeho přesvědčení soud tento
úkon považoval za zcela účelový, jehož pravým smyslem bylo právě vyvedení
majetku ze společnosti E. T. , s. r. o., (předtím E. P. , s. r. o.) a jeho
získání ve prospěch obviněným nově založené společnosti E. P. , s. r. o.
Podle názoru obviněného krajský soud pochybil právě v tom, že na jedné straně
uvedenou smlouvu hodnotil jako fingovanou (zastírající pravý účel účastníků
smlouvy), avšak na straně druhé při určení výše hodnoty převáděného majetku
vycházel z kupních cen v této smlouvě dohodnutých. V další části svého dovolání
obviněný poukazoval na další vývoj podnikání společnosti E. P. , s. r. o.,
která se podle názoru znalkyně přibrané v jiné trestní věci obviněného
vyjádřila ke stavu hospodaření této obchodní společnosti tak, že již v podstatě
v roce 2001 měl být podán návrh na konkurs. Závěrem obviněný shrnul své výhrady
proti rozhodnutí odvolacího soudu tak, že pro správné právní posouzení věci je
nutné řádné ocenění převáděného majetku ve smyslu ustanovení § 89 odst. 12 tr.
zák. a rovněž určení možnosti zpeněžení tohoto majetku, jež by mohl být použit
k uspokojení věřitelů. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek
i vadné řízení jemu předcházející a věc vrátil k došetření do stadia před
zahájením trestního stíhání, nebo aby Nejvyšší soud ve věci sám rozhodl a
zprostil obviněného obžaloby.
Nejvyšší státní zástupkyně využila svého práva podle § 265h odst. 2 tr. ř.
vyjádřit se písemně k dovolání a učinila tak prostřednictvím státního zástupce
činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten především poukázal na to, že
obviněný svým dovoláním v zásadě brojí proti závěrům vyjádřeným v rozhodnutí
Nejvyššího soudu o jeho předchozím dovolání v této věci. Připomněl zásadu
uplatňovanou v trestním řízení, že soud je vázán vlastním rozhodnutím v
konkrétní věci, a napadené rozhodnutí označil za správné. Navrhl, aby Nejvyšší
soud podané dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i
odst. 1 písm. e) tr. ř.
Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání
dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně
dotýká.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2
písm. a) tr. ř., bylo podáno v zákonné lhůtě u soudu, který ve věci rozhodl v
prvním stupni (§ 265e odst. 1 tr. ř.) a splňuje náležitosti uvedené v § 265f
odst. 1 tr. ř.
Případy, na které dopadá důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.,
nastávají tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Podstatou právního
posouzení skutku jako posouzení hmotně právního je aplikace hmotného práva, tj.
trestního zákona, na skutkový stav, který zjistil soud. V dovolacím řízení je
tak možné přezkoumávat jen skutek, který byl zjištěn soudem, nikoli ten, jehož
zjištění se domáhá dovolatel. Prostřednictvím citovaného dovolacího důvodu tedy
nelze namítat vady provádění či hodnocení důkazů a zpochybňovat správnost
učiněných skutkových závěrů, neboť v takovém případě by se jednalo o námitky
vadné aplikace předpisů trestního práva procesního (viz zejména § 2 odst. 5, 6
tr. ř., § 89 a násl. tr. ř., § 207 a násl. tr. ř. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). V
řízení o dovolání se tak nelze domáhat změny v hodnocení důkazů a ve skutkových
závěrech, na provedených důkazech založených.
Nejvyšší soud podané dovolání obviněného posoudil jako zjevně neopodstatněné.
S ohledem na zákonné vymezení podmínek pro uplatnění důvodu dovolání podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se Nejvyšší soud nemohl zabývat tou částí dovolání
obviněného, v níž projevil nesouhlas s obsahem provedeného dokazování a jeho
rozsahem, stejně tak se obviněný ocitl mimo rámec důvodů dovolání svou
polemikou se způsobem, jakým soudy hodnotily provedené dokazování. Nejvyšší
soud neshledal rozpor mezi obsahem důkazů, na jejichž podkladě především
odvolací soud učinil svůj skutkový závěr, a tím, jak věc právně posoudil. Co se
týká dovolací argumentace, na jejímž podkladě bylo možno napadený rozsudek
krajského soudu přezkoumat, odpovídaly formálně deklarovanému důvodu dovolání
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. námitky proti způsobu stanovení výše
škody.
Tyto právně relevantní námitky se převážně obsahově shodovaly s námitkami z
předchozího dovolání obviněného P. T. , o němž rozhodl Nejvyšší soud usnesením
ze dne 6. 2. 2008, sp. zn. 5 Tdo 1497/2007. V odůvodnění citovaného usnesení
dovolací soud na tyto nyní se opakující výhrady proti stanovení výše škody
reagoval, jasně a podrobně vysvětlil, proč je shledal již v předchozím řízení o
mimořádném opravném prostředku obviněného nedůvodnými. (Nejvyšší soud
připomíná, že důvodem pro zrušení rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5.
12. 2006, sp. zn. 10 To 345/2006, byla procesní vada.) Už s ohledem na vázanost
svým vlastním právním názorem vysloveným Nejvyšším soudem jako soudem dovolacím
v téže věci (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2004, sp. zn. 15 Tdo
44/2004, uveřejněné pod č. 686 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu
vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, svazek 5/2004) se Nejvyšší soud nemohl k
otázce určení výše škody vyjádřit odlišným způsobem a pro stručnost na své
usnesení ze dne 6. 2. 2008 odkazuje.
Nad rámec výkladu k výši škody ze svého předchozího rozhodnutí Nejvyšší soud
nemohl přisvědčit ani té námitce obviněného, jíž se domáhal stanovení výše
škody podle hledisek uvedených v ustanovení § 89 odst. 12 tr. zák. Podmínky
určení škody podle citovaného ustanovení se uplatní v případech, kde byla
předmětem útoku určitá věc (srov. formulaci tohoto zákonného ustanovení). Tak
tomu ale v dané trestní věci nebylo, neboť trestnou činností obviněného byla
zasažena majetková práva jednotlivých věřitelů a předmětem útoku trestného činu
se stala práva věřitelů na splnění závazků obchodní společnosti E. P. , s. r.
o., resp. její právní nástupce společnost E. , s. r. o., se sídlem v T.
Vzhledem k tomu, že hodnota převáděného majetku byla podle hodnocení krajského
soudu (viz str. 13 napadeného rozsudku) nižší než hodnota pohledávek věřitelů,
odpovídá škoda způsobená trestným činem obviněného hodnotě zcizeného majetku,
jež by mohl být použit k uspokojení pohledávek věřitelů (srov. č. 36/2007-III.
Sb. rozh. tr.).
Pro úplnost pak Nejvyšší soud poukazuje na právní bezvýznamnost obhajoby
obviněného, pokud se hájil tím, že společnost E. P. , s. r. o., v jejíž
prospěch byl vyveden majetek z předlužené společnosti E. P. , s. r. o., se
sama potýkala s existenčními problémy a již v roce 2001 měl být podle znalkyně
Ing. P. C. podán návrh na prohlášení konkursu společnosti E. P. , s. r. o. Z
pohledu trestního práva je totiž pro právní úvahy o naplnění zákonných znaků
příslušné skutkové podstaty rozhodující skutkový stav v době spáchání trestného
činu a ke skutečnostem nastalým po jeho dokonání již orgány činné v trestním
řízení zásadně nemohou přihlížet, navíc v daném případě byl skutek spáchán v
roce 1998. To, že další podnikání obviněného v nově založené společnosti, do
níž neoprávněně převedl majetek, bylo neúspěšné, nemohlo ovlivnit trestnost
činu, který je předmětem tohoto trestního řízení.
Pokud tedy jde o právní námitky obviněného P. T. , jež uplatnil ve svém
dovolání ve vztahu k právnímu posouzení skutku, neshledal je Nejvyšší soud
opodstatněnými. Ostatními námitkami uplatněnými obviněným v dovolání se
Nejvyšší soud nemohl zabývat, neboť neodpovídaly zákonnému vymezení důvodu
dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolání obviněného proto jako
zjevně neopodstatněné odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Za podmínek §
265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy
řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 17. prosince 2008
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová