5 Tdo 1577/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17.
prosince 2008 o dovolání, které podal obviněný M. Č. , proti usnesení
Krajského soudu v Brně ze dne 24. 7. 2008, sp. zn. 9 To 300/2008, jako soudu
odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 3 T
201/2007, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání o d m í t á .
Obviněný M. Č. byl rozsudkem Okresního soudu v Třebíči ze dne 7. 4. 2008, sp.
zn. 3 T 201/2007, uznán vinným trestným činem poškozování věřitele podle § 256
odst. 1 písm. a) tr. zák., kterého se dopustil skutkem spočívajícím v tom, že
jako jednatel obchodní společnosti M. G. , s. r. o., se sídlem v T. , snížil
disponibilní zdroje této obchodní společnosti tím, že odčerpal ve vlastní
prospěch její finanční prostředky ve výši 100 000,- Kč, protože dne 14. 10.
2004 uhradil uvedenou peněžní částku jako svůj osobní závazek vůči obchodní
společnosti P. T. , s. r. o., který nesouvisel s činností obchodní společnosti
M. G. , s. r. o. Tím obviněný společně s již odsouzeným M. M. zčásti zmařil
uspokojení pohledávek věřitelů posledně jmenované obchodní společnosti, a to
obchodních společností C. L. , a. s., se sídlem v Č. B. , P. s – L. , spol. s
r. o., se sídlem v Z. , a bankovního domu S. H. , se sídlem v H. , R. ,
jejichž pohledávky dosahovaly celkové výše 670 644,90 Kč a 3 164,15 EURO.
Za tento trestný čin byl obviněný M. Č. odsouzen podle § 256 odst. 1 tr.
zák. k trestu odnětí svobody v trvání 3 měsíců, jehož výkon mu byl podle § 58
odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1
roku. Postupem podle § 229 odst. 1 tr. řádu bylo rozhodnuto též o náhradě škody.
Proti citovanému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný M. Č. odvolání,
které Krajský soud v Brně usnesením ze dne 24. 7. 2008, sp. zn. 9 To 300/2008,
podle § 256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.
Obviněný M. Č. podal dne 3. 11. 2008 prostřednictvím svého obhájce proti
tomuto usnesení Krajského soudu v Brně (byť ho ve svém dovolání nesprávně
označuje jako rozsudek) dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v § 265b
odst. 1 písm. g) tr. řádu. Podle názoru obviněného jsou závěry soudů nižších
stupňů, pokud se opírají o znalecký posudek Ing. Z. J. , účelové a obecné. S
poukazem na nález Ústavního soudu ve věci vedené pod sp. zn. I. ÚS 49/2006
obviněný vytýká soudům nižších stupňů, že postupovaly při hodnocení uvedeného
důkazu nekriticky. Jak dále obviněný zdůraznil, peněžní částka ve výši 100
000,- Kč, kterou uhradil ve prospěch obchodní společnosti P. T. , s. r. o.,
jako svůj soukromý dluh vůči ní, byla podmínkou k tomu, aby tato obchodní
společnost zaplatila pohledávku vůči obchodní společnosti M. G. , s. r. o., ve
výši 300 000,- Kč. Podle obviněného byla zmíněná částka ve výši 100 000,- Kč
vyplacena jako jeho odměna za výkon funkce jednatele a měl na ni ze zákona
nárok, přičemž obviněný nesouhlasí se závěrem soudů nižších stupňů, pokud
zpochybnily jeho nárok na tuto odměnu i její vyplacení s poukazem na
skutečnost, že v účetnictví obchodní společnosti M. G. , s. r. o., nebyl o tom
založen důkaz. Zjištěný skutkový stav podle názoru obviněného umožňuje posoudit
spáchaný skutek jako trestný čin zvýhodňování věřitele podle § 256a tr. zák.,
neboť peněžní částku ve výši 100 000,- Kč obviněný nezcizil, ale použil ji na
zaplacení své pohledávky vůči obchodní společnosti M. G. , s. r. o., jako
dlužníkovi. Obviněný považuje závěry soudů nižších stupňů za nesprávné, protože
v podstatě vylučují možnost, aby si jednatel vyplatil odměnu bez současného
poškození věřitele.
Závěrem svého dovolání obviněný M. Č. navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k
odst. 1 tr. řádu zrušil rozsudek (správně usnesení) Krajského soudu v Brně ze
dne 24. 7. 2008, sp. zn. 9 To 300/2008, a jemu předcházející rozsudek Okresního
soudu v Třebíči ze dne 7. 4. 2008, sp. zn. 3 T 201/2007, a aby přikázal věc k
novému projednání a rozhodnutí, aniž by výslovně označil příslušný soud, který
má věc opětovně projednat a rozhodnout.
Nejvyšší státní zástupkyně se vyjádřila k dovolání obviněného M. Č.
prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství.
Podle jejího názoru z obsahu podaného dovolání vyplývá, že obviněný uplatnil
pouze námitky, které směřují proti způsobu, jakým byly hodnoceny provedené
důkazy, a proti správnosti skutkových zjištění. Obviněný tedy uplatnil dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu jen formálně, neboť svými
námitkami brojil výlučně proti správnosti skutkových zjištění soudů. Jak dále
státní zástupkyně připomněla, soudy obou stupňů opřely svá skutková zjištění o
konkrétní skutečnosti, které vyplývají z provedených důkazů, a z nich následně
dospěly ke správným právním závěrům o odpovědnosti obviněného za trestný čin
poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a) tr. zák. Státní zástupkyně
proto ve svém vyjádření navrhla, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného
podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný M. Č. podal dovolání
jako oprávněná osoba [§ 265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinil tak
prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§
265e tr. řádu), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání
obecně přípustné [§ 265a odst. 2 písm. h) tr. řádu], a podané dovolání obsahuje
stanovené náležitosti (§ 265f odst. 1 tr. řádu).
Pokud jde o dovolací důvod, obviněný M. Č. opírá jeho existenci o ustanovení
§ 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním
posouzení. K jeho výkladu Nejvyšší soud připomíná, že dovolací důvod podle
citovaného ustanovení je naplněn jen tehdy, jestliže skutek, pro který byl
obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v
něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného
činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že
rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda
je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná.
Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit
pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného
ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
Obviněný M. Č. však s poukazem na uplatněný dovolací důvod zčásti zpochybnil
některé rozhodné skutkové okolnosti, zejména pak zjištění soudů nižších stupňů
týkající se okolností vyplacení částky ve výši 100 000,- Kč, a dále obviněný
vytkl i nedostatečné hodnocení důkazu v podobě znaleckého posudku, především v
souvislosti s naplněním subjektivní stránky trestného činu poškozování věřitele
podle § 256 odst. 1 písm. a) tr. zák. Těmito námitkami tedy podle názoru
Nejvyššího soudu obviněný v podstatě zpochybňuje skutkové závěry soudů nižších
stupňů, přičemž tvrzení o neúplnosti či nesprávnosti skutkových zjištění,
případně námitka směřující proti způsobu hodnocení důkazů nespadá pod dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jak byl výše vymezen, protože
taková případná vada by mohla být jen procesní povahy, ale nemá charakter vady
spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném
hmotně právním posouzení (k tomu viz ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu
vyjádřenou např. v materiálu publikovaném pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr.
nebo v jeho usnesení ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002, publikované pod
č. T 420. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydává
Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002). Nejvyšší soud tudíž nemohl přihlížet k
uvedeným námitkám obviněného.
Z téhož důvodu proto neobstojí ani námitka obviněného M. Č. , v níž s poukazem
na nález Ústavního soudu ze dne 20. 5. 2008, sp. zn. I. ÚS 49/06, soudům obou
stupňů vytýká nesprávné hodnocení znaleckého posudku, resp. namítá neúplnost a
dílčí nesprávnost tohoto posudku, a v návaznosti na uvedené výhrady poukazuje
na porušení pravidla „in dubio pro reo“. Navíc obdobnými argumenty obviněného
uplatněnými proti stejnému důkaznímu prostředku (znaleckému posudku) se
podrobně zabývaly a náležitě se s nimi vypořádaly již soudy nižších stupňů.
Pokud jde o zmíněné pravidlo „in dubio pro reo“, podle kterého by měly soudy
postupovat v pochybnostech (o skutkových zjištěních) ve prospěch obviněného,
jedná se rovněž o institut procesního práva, jehož případné porušení není
způsobilé založit existenci hmotně právního dovolacího důvodu podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. řádu, o který obviněný opírá své dovolání.
Dále se Nejvyšší soud zabýval těmi dovolacími námitkami obviněného M. Č. ,
které sice již odpovídají citovanému dovolacímu důvodu, ale jsou
neopodstatněné. Takovou dovolací námitkou je zejména tvrzení obviněného, podle
něhož soudy obou stupňů údajně neposoudily pečlivě otázku odčerpání peněžních
prostředků z majetku obchodní společnosti M. G. , s. r. o., když popis
rozhodných skutkových zjištění svědčí podle názoru obviněného spíše o naplnění
skutkové podstaty trestného činu zvýhodňování věřitele podle § 256a tr. zák.
K tomu Nejvyšší soud připomíná, že pro naplnění objektivní stránky trestného
činu poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a) tr. zák., jehož
spácháním byl obviněný M. Č. uznán vinným, se vyžaduje, aby pachatel jako
dlužník (nebo jednající za dlužníka ve smyslu § 90 odst. 2 tr. zák.) učinil
určité dispozice se svým majetkem s cílem vyhnout se plnému nebo alespoň
částečnému uspokojení pohledávky svého věřitele z majetku, s nímž pachatel
takto nakládal. Jednání pachatele zde tedy představuje zmenšení aktiv
dlužníkova majetku, z něhož by mohla být alespoň částečně uspokojena pohledávka
věřitele. Jde o skutečné (nikoli jen účetní) snížení hodnoty majetku dlužníka,
tj. o reálné zmenšení jeho rozsahu o ty majetkové hodnoty, z kterých by bylo
možné dosáhnout uspokojení pohledávky věřitele, a to i jejich případným
převodem, prodejem apod. Způsoby, jimiž se pachatel jako dlužník zbavuje svého
majetku, nemusejí být samy o sobě trestnými činy; trestným činem poškozování
věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a) tr. zák. se stávají vzhledem k
nepříznivým důsledkům, které mají pro uspokojení pohledávky věřitele.
Jak je v posuzované věci patrné z rozhodných skutkových zjištění vyjádřených v
popisu skutku ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně a podrobněji
rozvedených v jeho odůvodnění, obviněný M. Č. jako jednatel obchodní
společnosti M. G. , s. r. o., která byla dlužníkem vyjmenovaných tří věřitelů,
si počínal v postavení odpovídajícím ustanovení § 90 odst. 2 tr. zák. právě
takovým způsobem, který byl uveden výše a je charakteristický pro naplnění
objektivní stránky trestného činu poškozování věřitele podle § 256 odst. 1
písm. a) tr. zák. Obviněný totiž použil peněžní prostředky jmenované obchodní
společnosti ve výši 100 000,- Kč k tomu, aby jimi uhradil svůj osobní dluh vůči
obchodní společnosti P. T. , s. r. o., (vzniklý v souvislosti s výstavbou
rodinného domu obviněného) aniž by do majetku obchodní společnosti M. G. , s.
r. o., obdržel jakoukoli majetkovou protihodnotu použitelnou k uspokojení
věřitelů této obchodní společnosti. Tím obviněný nepochybně zcizil část (svého)
majetku, tj. majetku dlužníka, jehož jménem jako statutární orgán jednal.
Na tomto závěru nemůže nic změnit ani tvrzení obviněného v podaném dovolání,
podle něhož bylo údajně zaplacení peněžní částky ve výši 100 000,- Kč ve
prospěch obchodní společnosti P. T. , s. r. o., podmínkou k tomu, aby tato
obchodní společnost jako dlužník zaplatila svůj dluh ve prospěch obchodní
společnosti M. G. , s. r. o., ve výši 300 000,- Kč. I kdyby tomu tak bylo (což
ovšem svědek Ing. L. B. vyloučil), stejně by v majetku posledně jmenované
obchodní společnosti chyběla peněžní částka ve výši 100 000,- Kč, kterou z něj
obviněný odčerpal ve svůj prospěch bez odpovídajícího protiplnění, protože
peněžní částku ve výši 300 000,- Kč by i tak jako splatnou pohledávku musela
uhradit obchodní společnost P. T. , s. r. o., do majetku obchodní společnosti
M. G. , s. r. o., a bylo ostatně povinností obviněného, aby jako jednatel tuto
pohledávku vymáhal.
O správnosti použité právní kvalifikace svědčí podle Nejvyššího soudu i
skutečnost, že obviněný M. Č. se dopustil posuzovaného skutku v postavení
jednatele obchodní společnosti M. G. , s. r. o., tedy jako osoba oprávněná
jednat jménem této právnické osoby ve všech věcech (§ 13 odst. 1, 2, § 133
odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů,
§ 20 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších
předpisů). Nejvyšší soud s poukazem na svou judikaturu (k tomu viz usnesení ze
dne 26. 4. 2007, sp. zn. 5 Tdo 440/2007, publikované pod č. T 1014. v sešitě 38
Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydává Nakladatelství C. H. Beck,
Praha 2007) pak připomíná, že pachatelem trestného činu poškozování věřitele
podle § 256 odst. 1 tr. zák. sice může být jen konkrétní subjekt, tj. pachatel
se zvláštní vlastností (§ 90 odst. 1 tr. zák.), a to dlužník, který jedná ke
škodě svých věřitelů a zmaří uspokojení jejich pohledávek. Je-li ovšem takovým
dlužníkem právnická osoba (např. obchodní společnost), může být pachatelem –
mimo jiné – fyzická osoba, která je statutárním orgánem takové právnické osoby
a v souvislosti s tímto svým postavením činila právní či jiné úkony za
právnickou osobu, jimiž alespoň částečně zmařila uspokojení pohledávek věřitelů
právnické osoby (§ 90 odst. 2 tr. zák.).
Nejvyšší soud neakceptoval ani námitku obviněného M. Č. , pokud naznačoval
možnost posoudit skutkový stav z hlediska případné odpovědnosti za trestný čin
zvýhodňování věřitele podle § 256a odst. 1 tr. zák. Jak vyplývá z dosavadní
judikatury, zmaření uspokojení věřitele jednáním uvedeným v § 256a tr. zák. je
ve vztahu speciality k poškozování věřitele podle § 256 tr. zák., a proto je
jednočinný souběh trestných činů podle těchto ustanovení vyloučen (viz
rozhodnutí publikované pod č. 6/2005-II. Sb. rozh. tr.). K trestní odpovědnosti
za trestný čin zvýhodňování věřitele podle § 256a tr. zák. se vyžaduje – na
rozdíl od trestného činu poškozování věřitele podle § 256 tr. zák. – mnohost
věřitelů a stav platební neschopnosti dlužníka. Dalším podstatným znakem, který
odlišuje oba tyto trestné činy, je skutečnost, že u trestného činu zvýhodňování
věřitele podle § 256a tr. zák. se nemění celkový stav majetku dlužníka, tj.
nedochází k jeho skutečnému či zdánlivému zmenšování, ale pachatel použije
tento majetek nerovnoměrně k uspokojení jen některého věřitele na úkor jiného
věřitele (viz N., O., V., R. a kol. Trestní právo hmotné – II. Zvláštní část.
P.: ASPI, a. s., 2007, s. 134). Jak mimo jiné vyplývá z provedeného dokazování
v posuzované věci, obchodní společnost M. G. , s. r. o., jejímž jménem jednal
obviněný, sice byla ve stavu platební neschopnosti a měla více věřitelů (viz č.
l. 337 trestního spisu), ovšem sama nebyla v postavení dlužníka vůči obchodní
společnosti P. T. , s. r. o., která naopak dlužila obchodní společnosti M. G.
, s. r. o.
Jestliže tedy obviněný M. Č. zaplatil obchodní společnosti P. T. , s. r. o.,
na úhradu svého osobního dluhu peněžní částku ve výši 100 000,- Kč a použil k
tomu peníze z majetku obchodní společnosti M. G. , s. r. o., činil tak v
rozporu s právy jejích věřitelů na uspokojení existujících a splatných
pohledávek. Obchodní společnost P. T. , s. r. o., však nebyla věřitelem
obchodní společnosti M. G. , s. r. o., takže ji obviněný tímto způsobem nemohl
zvýhodnit ve smyslu § 256a odst. 1 tr. zák. Jak totiž bylo už výše vyloženo,
trestný čin zvýhodňování věřitele může spáchat jen dlužník nacházející se v
platební neschopnosti (resp. fyzická osoba jednající za takového dlužníka,
který je právnickou osobou, ve smyslu § 90 odst. 2 tr. zák.), který zmaří
uspokojení svého věřitele tím, že zvýhodní jiného, ale rovněž svého věřitele.
Kdyby takový dlužník uspokojil, byť na úkor svého věřitele, pohledávku věřitele
jiné osoby, nikoli svého věřitele, nemohlo by jít o žádné jeho „zvýhodnění“,
ale jen o některou z alternativ poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm.
a) tr. zák.
V této souvislosti neobstojí ani tvrzení obviněného M. Č. , podle něhož
peněžní částka ve výši 100 000,- Kč, o kterou jde, představovala odměnu
obviněného jako jednatele obchodní společnosti M. G. , s. r. o. Trestného činu
zvýhodňování věřitele podle § 256a odst. 1 tr. zák. se sice může dopustit i
jednatel společnosti s ručením omezeným, která má více věřitelů a není schopna
plnit své splatné závazky, jestliže jednatel jako jeden z věřitelů této
obchodní společnosti z jejího majetku plně uspokojí svou pohledávku vůči ní, a
tím zmaří uspokojení pohledávek ostatních jejích věřitelů (viz přiměřeně
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2007, sp. zn. 5 Tdo 204/2007,
publikované pod č. T 1013. v sešitě 38 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu,
který vydává Nakladatelství C. H. Beck, P. 2007).
V trestní věci obviněného M. Č. však neexistovaly takové skutkové okolnosti,
které by odůvodňovaly uvedenou právní kvalifikaci posuzovaného skutku jako
trestného činu zvýhodňování věřitele podle § 256a odst. 1 tr. zák., neboť – jak
již Nejvyšší soud výše konstatoval – soudy nižších stupňů dospěly k
jednoznačnému skutkovému závěru, podle něhož si obviněný nevyplatil žádnou
odměnu jednatele, ale v úmyslu zmařit uspokojení pohledávek věřitelů obchodní
společnosti M. G. , s. r. o., resp. při srozumění se způsobením tohoto
následku, zcizil část jejího majetku ve svůj prospěch, tj. na financování
stavby svého rodinného domu. Obviněný tedy jednal v rozporu se svou povinností
nakládat s předmětnými peněžními prostředky způsobem, který neohrožuje
majetkové zájmy věřitelů jmenované obchodní společnosti.
Z těchto důvodů tedy považuje Nejvyšší soud námitku obviněného M. Č. , kterou
zpochybnil správnost posouzení objektivní stránky trestného činu poškozování
věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a) tr. zák., jímž byl uznán vinným, částečně
za neopodstatněnou a částečně za takovou, kterou se obviněný domáhá jiného
hodnocení provedených důkazů a odlišných skutkových zjištění. Navíc je třeba
zdůraznit, že s obdobnou argumentací obviněného se již vypořádaly soudy nižších
stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí (viz zejména str. 4 rozsudku soudu prvního
stupně, resp. str. 2 a 3 usnesení odvolacího soudu).
Nejvyšší soud na podkladě všech uvedených skutečností dospěl k závěru, že
obviněný M. Č. podal proti napadenému usnesení Krajského soudu v Brně
dovolání, které sice zčásti vycházelo z námitek, jež odpovídají uplatněnému
dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale tyto námitky
nebyly shledány opodstatněnými. Nejvyšší soud proto odmítl dovolání obviněného
podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, přičemž
nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost
řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové
přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba
opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo
dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle § 265r odst. 7 tr. řádu.
Přitom obviněný ve svém dovolání do značné míry jen opakoval námitky, s nimiž
se už dostatečně zabývaly a náležitě vypořádaly soudy nižších stupňů.
Podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud tímto způsobem
rozhodnout o dovolání i v neveřejném zasedání, proto tak učinil.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek
s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. řádu).
V Brně dne 17. prosince 2008
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y