Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. února 2012 o
dovolání, které podal obviněný JUDr. M. K. proti usnesení Vrchního soudu v
Olomouci ze dne 23. 5. 2011, sp. zn. 1 To 48/2007, jako soudu odvolacího v
trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 52 T 2/2005, t a k t
o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného JUDr. M. K. o d m í
t á .
Obviněný JUDr. M. K. podal dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze
dne 23. 5. 2011, sp. zn. 1 To 48/2007, jímž bylo podle § 257 odst. 1 písm. c),
§ 223 odst. 1 tr. ř. z důvodu uvedeného v § 11 odst. 1 písm. b) tr. ř.
zastaveno trestní stíhání pro skutek, spočívající v tom, že
poté, co jako společník a jednatel společnosti KAB, spol. s r. o., se sídlem v
B., s předmětem činnosti koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej,
spolurozhodl na valné hromadě konané dne 24. 11. 1994 o založení společnosti
CENTRUM KAB, a. s., se sídlem v B., s předmětem činnosti koupě zboží za účelem
jeho dalšího prodeje a prodej, a o vložení nepeněžitého vkladu – nemovitosti
obchodního domu ve vlastnictví společnosti KAB, spol. s r. o., v hodnotě
73.002.106,- Kč do zakládané akciové společnosti,
dne 25. 2. 1995, tj. v době, kdy ve společnosti CENTRUM KAB, a. s., zastával
funkci člena představenstva, uzavřel za společnost KAB, spol. s r. o., smlouvu
o nájmu nebytových prostor, kterou za společnost CENTRUM KAB, a. s., na jeho
výzvu podepsal Ing. V. M., jíž společnost CENTRUM KAB, a. s., pronajala na dobu
neurčitou společnosti KAB, spol. s r. o., nebytové prostory obchodního domu,
který tato společnost dříve vlastnila, za roční nájemné v roce 1995 ve výši
9.500.000,- Kč a v roce 1996 ve výši 18.200.000,- Kč,
dne 24. 4. 1995 na valné hromadě společnosti KAB, spol. s r. o., rozhodl jako
jednatel a společník o prodeji akcií společnosti CENTRUM KAB, a. s., ve
jmenovité hodnotě 73.000.000,- Kč, které získala společnosti KAB, spol. s r.
o., za vklad nemovitosti do akciové společnosti - sobě, jako fyzické osobě - a
to za kupní cenu 1,- Kč za akcii v hodnotě 1.000,- Kč, čímž společnost KAB,
spol. s r. o., zbavil podstatné části jejího majetku,
kvalifikovaný jako trestný čin zneužívání informací v obchodním styku podle §
128 odst. 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších
předpisů, účinný do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zák.“).
Jedná se o rozhodnutí soudu druhého stupně vydané na podkladě odvolání
obviněného proti rozsudku Krajského soudu v Brně jako soudu prvního stupně ze
dne 6. 6. 2007, sp. zn. 52 T 2/2005, jímž byli spoluobvinění JUDr. M. K. a
JUDr. J. B. uznáni vinnými trestným činem zneužívání informací v obchodním
styku podle § 128 odst. 2, 4 tr. zák., a uložen jim trest odnětí svobody v
trvání pěti roků, pro jehož výkon byli zařazeni do věznice s ostrahou podle §
39a odst. 2 písm. c) tr. zák. Zároveň byl oběma obviněným uložen podle § 49
odst. 1 tr. zák. a § 50 odst. 1 tr. zák. trest zákazu činnosti spočívající v
zákazu výkonu funkcí statutárních orgánů v obchodních společnostech a
družstvech s předmětem činnosti nákup zboží za účelem jeho dalšího prodeje a
prodej na dobu pěti let a každému z obviněných podle § 53 odst. 1 tr. zák.
peněžitý trest ve výměře dva miliony korun a pro případ, že by peněžitý trest
nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil soud prvního stupně podle § 54 odst.
3 tr. zák. náhradním trestem odnětí svobody v trvání jednoho roku. Dále soud
prvního stupně rozhodl podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 2 tr. ř. o nárocích
poškozených na náhradu škody. Proti tomuto rozsudku si podali odvolání oba
obvinění.
Napadené usnesení je již třetím rozhodnutím Vrchního soudu v Olomouci v řádném
odvolacím řízení, přičemž první z nich - rozsudek ze dne 12. 6. 2008, sp. zn. 1
To 48/2007, skončil ohledně obviněného JUDr. M. K. stejným výsledkem jako
rozhodnutí napadené tímto dovoláním, neboť jeho trestní stíhání bylo zastaveno
z důvodu promlčení s tím, že skutek byl posouzen jen podle základní trestní
sazby § 128 odst. 2 tr. zák. (Spoluobviněný JUDr. J. B. byl obžaloby zproštěn.)
Na podkladě dovolání nejvyšší státní zástupkyně podaného v neprospěch obou
obviněných rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 28. 1. 2009, sp. zn. 5 Tdo
1439/2008, jímž zrušil citovaný rozsudek Vrchního soudu v Olomouci a přikázal
tomuto soudu věc znovu projednat a rozhodnout, a to ohledně obou obviněných.
V dalším odvolacím řízení byl obviněný JUDr. M. K. rozsudkem Vrchního soudu v
Olomouci ze dne 9. 7. 2009, sp. zn. 1 To 48/2007, uznán vinným trestným činem
zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2, 4 tr. zák. a za
použití § 40 odst. 1 tr. zák. byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání
čtyř roků se zařazením do věznice s dozorem. Dále mu byl uložen trest zákazu
činnosti a peněžitý trest. I tento rozsudek obviněný napadl dovoláním, o němž
Nejvyšší soud rozhodl usnesením ze dne 28. 4. 2010, sp. zn. 5 Tdo 317/2010,
tak, že dovolání obviněného JUDr. M. K. odmítl jako zjevně neopodstatněné podle
§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (Stejně rozhodl o dovolání spoluobviněného JUDr.
J. B.).
Proti citovanému rozhodnutí dovolacího soudu podal obviněný JUDr. M. K. ústavní
stížnost, na jejímž podkladě rozhodl Ústavní soud České republiky nálezem ze
dne 16. 3. 2011, sp. zn. I. ÚS 2227/10, jímž zrušil usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 28. 4. 2010, sp. zn. 5 Tdo 317/2010, a rozsudek Vrchního soudu v
Olomouci ze dne 9. 7. 2009, sp. zn. 1 To 48/2007.
V dalším odvolacím řízení Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 23. 5. 2011,
sp. zn. 1 To 48/2007, zastavil podle § 257 odst. 1 písm. c) a § 223 odst. 1 tr.
ř. trestní stíhání obviněného JUDr. M. K. pro skutek, ve kterém byl spatřován
trestný čin zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2 tr.
zák., z důvodu jeho promlčení podle § 11 odst. 1 písm. b) tr. ř., jak je
citováno v úvodu tohoto rozhodnutí, proti němuž směřuje dovolání obviněného
JUDr. M. K., podané prostřednictvím obhájce JUDr. Miloslava Petržely. Dovolatel
uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném
nesprávném hmotně právním posouzení.
Obviněný v úvodu svého mimořádného opravného prostředku vyslovil přesvědčení,
že skutek byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin zneužívání
informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2 tr. zák., ačkoli se o žádný
trestný čin nejedná. Obsáhle citoval části odůvodnění nálezu Ústavního soudu, s
nimiž se podle jeho přesvědčení Vrchní soud v Olomouci v napadeném rozhodnutí
vůbec nevypořádal. Pokud by náležitým způsobem respektoval názory vyslovené
Ústavním soudem, nemohl podle obviněného dovodit jeho trestní odpovědnost za
jednání, která jsou předmětem trestního stíhání. Zásadní pochybení spatřoval
obviněný v tom, že soud nepřihlédl k vlastnické struktuře dotčených obchodních
společností, tj. KAB, spol. s r. o., a CENTRUM KAB, a. s. Otázku soudního
výkladu ohledně rozdílnosti majetku společnosti a jejích společníků, považoval
stejně jako předtím Ústavní soud za tzv. „notorietu“, avšak z hlediska naplnění
materiální stránky trestného činu bylo povinností soudu přihlédnout k dané
struktuře majetku. Vyslovil názor, že i kdyby on a jeho společník JUDr. J. B.
jako jednatelé společnosti KAB, spol. s r. o., a současně akcionáři společnosti
CENTRUM KAB, a. s., způsobili úkor první ze společností, nemohl by čin
dosahovat potřebného stupně společenské nebezpečnosti právě díky jejich
vlastnickým vztahům v obou společnostech. Napadenému rozhodnutí obviněný rovněž
vytýkal nedostatečné odůvodnění, z něhož nevyplývají úvahy, jimiž se při svém
posledním rozhodnutí řídil, zejména ve vztahu k otázkám vzniku úkoru, resp.
prospěchu, nevýhodnosti nájemní smlouvy, pokud nebyla plněna, a opět i k
vlastnické struktuře. Tento pojem obviněný akcentoval v celém svém podání, a
tvoří v podstatě zásadní argument, jímž odmítl svou trestní odpovědnost v dané
věci. Závěrem ještě citoval vyjádření Ústavního soudu ke smyslu tzv.
„tunelování“ majetku firmy, za něž má být považováno vyvedení majetku mimo
dosah věřitele, což nemohl být případ obviněného právě z důvodu totožnosti
vlastníků obou společností a rovněž proto, že pohledávky věřitele byly
zajištěny zástavním právem váznoucím na nemovitostech, o něž se jedná.
Obviněný JUDr. M. K. proto navrhl, aby dovolací soud zrušil v souladu s § 256k
odst. 1 tr. ř. napadené rozhodnutí odvolacího soudu a sám rozhodl podle § 265m
tr. ř. ve věci rozsudkem o zproštění obviněného obžaloby podle § 226 písm. a)
tr. ř., nebo aby věc přikázal podle § 265l odst. 1 tr. ř. odvolacímu soudu k
novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší soud nejprve zjistil, že obviněný JUDr. M. K. podal dovolání jako
oprávněná osoba prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr.
ř.), v zákonné lhůtě a u příslušného soudu (§ 265e odst. 1 tr. ř.), proti
rozhodnutí, proti němuž je obecně přípustné /§ 265a odst. 2 písm. c) tr. ř./ a
podání obsahuje náležitosti ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Na podkladě obsahu
konkrétních námitek pak Nejvyšší soud posoudil dovolání jako zčásti
nepřípustné, a to v rozsahu výhrad směřujících proti odůvodnění napadeného
usnesení, neboť ustanovení § 265a odst. 4 tr. ř. výslovně nepřipouští dovolání
jen proti důvodům rozhodnutí. Části svých námitek se obviněný ocitl mimo
vymezené dovolací důvody, a pokud jde o materiální podmínku trestnosti činu,
jejíž neexistence se obviněný domáhal a která za určitých podmínek může naplnit
uplatněný dovolací důvod, shledal jeho výhrady Nejvyšší soud nedůvodnými.
Důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je určen k nápravě vad
spočívajících na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. Vada vytčená prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu
tak musí spočívat v nesprávné aplikaci hmotného práva, nejtypičtěji trestního
zákona, na zjištěný skutkový základ. Nejčastěji tak půjde o případy, kdy
skutek, pro který byl obviněný odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu,
než jak jej soudy kvalifikovaly, event. se nejedná o žádný z trestných činů.
Soudní výklad tohoto dovolacího důvodu tak nepřipouští námitky vytýkající
nesprávné, ať již neúplné či odlišné, skutkové zjištění nebo vadný způsob
dokazování. Takové výhrady netvoří základ žádného v zákoně taxativně vymezených
dovolacích důvodů. Dovolací soud tak je při rozhodování v dovolacím řízení
vázán konečným skutkovým zjištěním, k němuž dospěly soudy nižších stupňů.
Stěžejní část svého podání obviněný věnoval citaci rozhodnutí Ústavního soudu,
přičemž vytkl vrchnímu soudu, že se neřídil právním názorem v tomto nálezu
vysloveným. Ačkoli se nejedná o výhrady, jež by mohly naplňovat důvod dovolání
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., považuje Nejvyšší soud za vhodné
upozornit na nesprávnou interpretaci Ústavním soudem vyslovených úvah, jíž se
dovolatel dopustil. Z odůvodnění nálezu Ústavního soudu rozhodně nevyplývá, že
majetková účast obviněného JUDr. M. K. a původně spoluobviněného JUDr. J. B. ve
společnostech KAB, spol. s r. o., a CENTRUM KAB, a. s., vylučuje, aby vklad
majetku jedné společnosti do druhé z nich oproti získání akcií založilo trestní
odpovědnost za trestný čin podle § 128 tr. zák. Takového posouzení se naopak
domáhal obviněný již ve své ústavní stížnosti. Nato Ústavní soud reagoval (na
str. 11 cit. nálezu, nikoli 17) poznámkou o obecné přijatelnosti výkladu
Nejvyššího soudu týkajícího se rozlišování majetku právnické osoby a jejích
společníků či akcionářů, a dokonce tento výklad označil za „notorietu“, tj.
skutečnost, ohledně níž v praxi není třeba provádět dokazování a je obecně
přijímána. Pokud jde o nedostatek vyjádření majetkové struktury dotčených
obchodních společností, ani Ústavní soud nevyjádřil konkrétní výsledek, k němuž
by takový postup soudů měl vést, pouze vznesl výhrady k nedostatečnému
odůvodnění této otázky ve stížností napadených rozhodnutí obecných soudů.
Naopak v závěru svého nálezu Ústavní soud nevyloučil možnost spáchání popsané
trestné činnosti, avšak soudům uložil ve vztahu ke kvalifikované skutkové
podstatě ustanovení § 128 tr. zák. vypořádat se s jím konstatovanými „ústavně
právními deficity“ napadených rozhodnutí, tj. především k „vlastnické
struktuře“.
Z odůvodnění napadeného usnesení Vrchního soudu v Olomouci je naprosto zřejmé,
že v rámci napadeného rozhodnutí akceptoval názor Ústavního soudu, přihlédl k
těm okolnostem, které v jeho předcházejícím rozhodnutí založily použití
přísnější trestní sazby trestného činu zneužívání informací v obchodním styku
podle § 128 odst. 4 tr. zák., a ze skutkových zjištění také vypustil část
týkající se výše získání prospěchu velkého rozsahu. Správně přitom upozornil na
to, že při minulém odsouzení bylo obviněnému přičítáno získání prospěchu
velkého rozsahu, ten byl ale stanoven jako rozdíl mezi cenou předmětných
nemovitostí bez zohlednění zástavního práva a výší nesplaceného úvěru včetně
příslušenství. Znak prospěchu tak byl dovozen z toho, že původní vlastník
společnost KAB, spol. s r. o., mohl prodejem získat tento finanční rozdíl i po
uspokojení zástavního věřitele, a v důsledku převodu nemovitého majetku se této
výhody, resp. prospěchu, dostalo společnosti CENTRUM KAB, a. s., nakonec pak
samotným obviněným. Nicméně přesto odvolací soud v napadeném rozhodnutí odkazem
na právní názor Ústavního soudu neučinil součástí svých skutkových zjištění tu
část jednání obviněného, jež spočívala v převodu akcií a způsobení prospěchu
velkého rozsahu (viz str. 18 napadeného rozhodnutí). Potud se tedy výhrady
obviněného míjí s obsahem napadeného usnesení a nelze jim přiznat opodstatnění.
Podle názoru Nejvyššího soudu lze takový postup vrchního soudu při hodnocení
obsahu provedeného dokazování považovat za přijatelný především v relaci názorů
vyslovených v dané věci v nálezu Ústavního soudu.
Námitky obviněného ohledně začlenění uzavření smluv o nájmu předmětných
nemovitostí do popisu skutku v napadeném rozhodnutí vychází z obviněným
tvrzeného nedostatečného odůvodnění napadeného rozhodnutí. K tomu lze nad rámec
(viz § 265a odst. 4 tr. ř.) pouze připomenout úvahy vyjádřené odvolacím soudem
na str. 15 a 16 usnesení, v nichž naprosto srozumitelně vysvětluje důvody
vzniku úkoru na straně společnosti KAB, spol. s r. o. Jestliže tato obchodní
společnost byla zbavena svého v podstatě jediného majetku, který byl nezbytný
pro výkon její podnikatelské činnosti, a byla nucena následně přistoupit na pro
ni nevýhodné nájemní smlouvy, není třeba mít jakoukoli pochybnost, že takový
důsledek byl pro ni úkorný. Existence poškozujícího následku spočívá již v
samotné změně struktury majetku a ve zjevné nevýhodnosti postavení nájemce a
vlastníka. Samotná skutečnost, že fakticky nebylo požadované plnění z nájemních
smluv realizováno, našla svůj odraz v právní kvalifikaci skutku pouze podle
základní skutkové podstaty trestného činu podle § 128 odst. 2 tr. zák., nikoli
také podle přísnější trestní sazby. Proto vrchní soud naprosto správně učinil
součástí protiprávního jednání obviněného i uzavření nájemních smluv, jimž
předcházelo vložení nemovitého majetku do základního kapitálu nově zakládané
akciové společnosti.
Jak již Nejvyšší soud zmínil v úvodu svého usnesení, je z obsahu mimořádného
opravného prostředku obviněného JUDr. M. K. zřejmé, že veškeré jeho výhrady, ať
již k nájemním smlouvám či zohlednění „vlastnické struktury“ v obou obchodních
společnostech, jsou vedeny za účelem zpochybnění naplnění materiální podmínky
trestnosti činu podle § 128 odst. 2 tr. zák. Přestože vrchní soud v napadeném
usnesení explicitně nezmínil existenci společenské nebezpečnosti jednání
obviněného, ohledně něhož rozhodl o zastavení trestního stíhání, nelze jeho již
citované úvahy vykládat jinak, než že skutek popsaný ve výroku usnesení
dosahuje vyššího než nepatrného stupně nebezpečnosti pro společnost, jak
vyžadovalo ustanovení § 3 odst. 2 tr. zák. Především na straně 16 a 17
napadeného rozhodnutí soud hodnotil jednotlivé dispozice s majetkem obchodní
společnosti KAB, spol. s r. o., jež byla zbavena svého v podstatě jediného
majetku, prostřednictvím něhož mohla naplnit účel své podnikatelské činnosti,
dále samotné založení společnosti CENTRUM KAB, a. s., která nevyvíjela jinou
obchodní činnost, než pronájem majetku jeho původnímu vlastníku. Vrchní soud
proto vyslovil jasný závěr, že takové dispozice s majetkem obchodní společnosti
KAB, spol. s r. o., bylo vůči ní úkorné, přesáhlo rámec běžných obchodních
transakcí, a je třeba je postihnout podle ustanovení trestního zákona, které je
k takovému druhu smluvních ujednání přímo určeno.
Nejvyšší soud se k otázce naplnění materiální stránky trestného činu vyslovil
velice podrobně ve svém posledním rozhodnutí v dané věci, kdy shledal dokonce
podmínky pro použití přísnější trestní sazby ve smyslu § 88 odst. 1 tr. zák.
Snad jen pro připomenutí lze zopakovat, že v daném případě je nutné posuzovat
jednotlivé kroky obviněného ve vztahu k majetkovým dispozicím v obou obchodních
společnostech v jejich souhrnu, a pak přichází v úvahu pouze jediná motivace,
tj. vyvedení majetku ze společnosti s ručením omezeným bez adekvátní finanční
náhrady, snaha o zatížení této společnosti o nájemné, přičemž poté, co se
takový záměr ukázal jako nereálný, došlo k prodeji obchodních podílů v této
společnosti na osoby, které rozhodně nebyly způsobilé v podnikání pokračovat.
Skutečnost, že obviněný byl současným vlastníkem obchodního podílu i akcionářem
nové společnosti, do níž byly nemovitosti vloženy, nemůže sama o sobě vyloučit
možnost trestního postihu citovaných majetkových dispozic, neboť nelze
přehlédnout existenci ještě jiných věřitelů, nejen zástavního, který se mohl
uspokojit právě prodejem předmětu zástavy. Samotné konkursní řízení, jež bylo
prohlášeno na majetek společnosti KAB, spol. s r. o., již svědčí o tom, že tato
společnost jako dlužník nebyla schopna plnit své splatné závazky i vůči jiným
věřitelům, jichž se právě dotýká vyvedení jediného majetku obviněným a jeho
společníkem. Rozhodně tak nelze změnu majetkové struktury společnosti vykládat
zjednodušeně tak, jak činí dovolatel, tj. jakoby se dotýkala pouze jeho osoby,
a dovodit tak absenci společenské nebezpečnosti činu, který mu byl kladen za
vinu.
Nakonec je možné ještě zdůraznit, že samotné ustanovení § 128 odst. 2 tr. zák.
předpokládá mj. i majetkovou účast pachatele v nejméně dvou podnicích nebo
organizacích. Tato skutková podstata postihuje tzv. selftrading, tj.
obchodování ve svůj prospěch v souvislosti se zneužíváním postavení ve dvou
nebo více ekonomických subjektech. Pachatelem pak může být nejen pracovník, ale
i člen orgánu, společník, podnikatel nebo účastník na podnikání dvou nebo více
organizací se stejným nebo podobným předmětem činnosti. Soudní judikatura
týkající se nutnosti rozlišovat majetek právnické osoby a jejích společníků či
akcionářů a členů statutárních orgánů byla vytvořena mj. k vysvětlení této
otázky, která nebyla zcela zřetelná z nové právní úpravy a k níž bylo nutné
zaujmout jasné stanovisko. K opakovaným námitkám obviněného o tom, že jeho
činem nebyl nikdo poškozen, Nejvyšší soud odkazuje na podrobnější vysvětlení
konkrétních okolností daného případu na str. 11 svého předcházejícího usnesení
z 28. 4. 2010. Právě ustanovení § 128 tr. zák. je určeno k ochraně těch
subjektů, kterým vznikne úkor v důsledku jednání osob, které zneužijí svého
postavení ve dvou a více organizacích především v oblasti konkurence v obchodní
činnosti a uzavřou či dají popud k uzavření smlouvy, jež by jeden z nich
znevýhodnila. Pro naplnění základní skutkové podstaty podle § 128 odst. 2 tr.
zák. pak není nutný vznik škody, který je znakem až kvalifikovaných skutkových
podstat tohoto činu.
Nejvyšší soud z uvedených důvodů shledal, že dovolání obviněného JUDr. M. K. v
části, v níž směřovalo proti důvodům napadeného rozhodnutí, nebylo přípustné.
Pokud obviněný uplatnil námitku proti vadnému právnímu posouzení skutku jako
trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2 tr.
zák., posoudil ji Nejvyšší soud jako nedůvodnou poté, co shledal naplněnou
materiální stránku tohoto trestného činu. Napadené rozhodnutí Vrchního soudu v
Olomouci není zatíženo vadou, která byla dovoláním vytýkána, a Nejvyšší soud
proto odmítl dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst.
1 písm. e) tr. ř. Podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak mohl Nejvyšší soud
učinit v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s
výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 22. února 2012
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová