5 Tdo 1642/2016

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 9. 2018 o dovolání,

které podal obviněný T. Z., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20.

7. 2016, sp. zn. 9 To 227/2016, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní

věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 2 T 10/2016, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného T. Z. odmítá.

I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů

1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 3. 5. 2016, sp. zn. 2 T

10/2016, byl obviněný T. Z. (dále též „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným

přečinem porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, 2

písm. a), b) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších

předpisů (dále ve zkratce jen „tr. zákoník“). Za tento přečin mu byl podle §

220 odst. 2 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 9 měsíců, který

mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na

zkušební dobu v trvání 18 měsíců. Podle § 67 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a §

68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl současně uložen peněžitý trest ve výměře 200

denních sazeb po 500 Kč, celkem tedy 100 000 Kč, a podle § 69 odst. 1 tr.

zákoníku mu byl pro případ, že by nebyl peněžitý trest ve stanovené lhůtě

vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 3 měsíců. Dále mu byla

podle § 228 odst. 1 tr. řádu uložena povinnost k náhradě škody, zaplatit

poškozené České republice – Ministerstvu financí České republiky částku ve výši

1 464 399 Kč.

2. Podle rozsudku soudu prvního stupně se obviněný uvedeného trestného

činu dopustil (zjednodušeně uvedeno) následujícím způsobem. V postavení

náměstka ministra financí, tedy vedoucího zaměstnance Ministerstva financí

České republiky (dále také jen jako „MF“ nebo „ministerstvo“), do jehož svěřené

sekce spadala mimo jiné i oblast státního dozoru nad sázkovými hrami a

loteriemi, za kterou odpovídal ministrovi financí, v jejímž rámci rozhodoval o

zásadních otázkách v okruhu působnosti této sekce a bezprostředně řídil

ředitele jemu podřízených odborů, vedoucí samostatných oddělení a zaměstnance

svého sekretariátu, dne 25. 4. 2013 nepostupoval v souladu s nálezem Ústavního

soudu ze dne 2. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 6/13, vyhlášeným dne 11. 4. 2013,

rozeslaným dne 30. 4. 2013 v částce č. 50/2013 Sb. (Sbírky zákonů) a

publikovaným pod č. 112/2013 Sb., posléze uveřejněným pod č. 49/2013 ve svazku

č. 69 na str. 31 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále ve zkratce jen

„Sb. n. a u.“) – dále ve zkratce též jen „nález“ (nebude-li výslovně uvedeno

jinak). Tímto nálezem bylo dnem vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů zrušeno

ustanovení čl. II bodu 4 zákona č. 300/2011 Sb., kterým se mění zákon č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách, ve znění pozdějších

předpisů (ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně byl uvedený právní

předpis, jehož část byla rušena, nepřesně citován jako zákon o loteriích a

jiných podobných hrách). S tímto nálezem se obviněný v rámci výkonu své funkce

bezprostředně po jeho vyhlášení seznámil. Z nálezu jednoznačně vyplývala pro

ministerstvo úřední povinnost přistoupit co nejdříve k zahájení správních

řízení ve všech případech, v nichž byla povolení vydaná ministerstvem na

provozování interaktivních videoloterijních terminálů v rozporu s obecně

závaznými vyhláškami obcí. Ke stejnému závěru dospěl i Odbor 34 – státní dozor

nad sázkovými hrami a loteriemi ve svém stanovisku a návrhu ze dne 15. 4. 2013

nazvaném „Informace pro náměstka“, v němž tento odbor analyzoval dopady

citovaného nálezu, zejména pak navrhoval zahájit do 30 dnů od vyhlášení nálezu

správní řízení ke zrušení všech vydaných povolení k provozování sázkových a

loterijních her, které byly vydány v rozporu s obecně závaznými vyhláškami

obcí. Obviněný i přesto zcela nadbytečně v referátníku č. j. MF-53639/2013/07,

ze dne 23. 4. 2013, sám inicioval zadání veřejné zakázky malého rozsahu na

právní analýzy týkající se postupu po vyhlášení předmětného nálezu a požádal

finanční odbor ministerstva o finanční zajištění peněžních prostředků na tyto

veřejné zakázky. Konkrétně šlo o veřejnou zakázku v ceně 381 500 Kč zadanou

obecně prospěšné společnosti Institut kontroly o. p. s. (dále též ve zkratce

jen „IK” nebo „Institut”), s níž následně obviněný za ministerstvo uzavřel

smlouvu dne 26. 4. 2013 s termínem plnění do 29. 4. 2013.

Předmětem této

zakázky bylo zpracování právní analýzy alternativ postupu ministerstva po

vydání zmíněného nálezu, jejímž cílem bylo posoudit, jaké alternativy postupu

ministerstva přicházejí po vydání tohoto nálezu v úvahu s ohledem na platnou

právní úpravu, jakož i rozpracovat argumentaci svědčící pro a proti uplatnění

jednotlivých alternativ. Dále šlo o veřejnou zakázku v ceně 1 082 899,18 Kč

obchodní společnosti WEIL, GOTSHAL & MANGES s. r. o. advokátní kancelář (dále

též ve zkratce jen „Weil“), s níž následně obviněný za ministerstvo uzavřel

smlouvu dne 26. 4. 2013 s termínem plnění do 31. 5. 2013. Jejím předmětem bylo

analyzovat způsob zahájení případných správních řízení ministerstvem ve věci

provozu interaktivních videoloterijních terminálů u provozovatelů a povolení,

kterých se předmětný nález dotýkal, analyzovat lhůty pro zahájení uvedených

správních řízení a pro vydání rozhodnutí podle příslušných právních předpisů a

případných důsledků jejich nedodržení ze strany ministerstva, dále analyzovat

možnosti zahraniční majetkové účasti provozovatelů uvedených terminálů a obecné

možnosti případného postupu takových provozovatelů proti ministerstvu podle

mezinárodních smluv o podpoře a ochraně investic ČR. Následně po vypracování

obou právních analýz dal pokyn k úhradě vystavených faktur, a to faktury č. 1300002309 obecně prospěšné společnosti IK na částku 381 500 Kč a splatné dne

5. 7. 2013 a faktury č. 1300002392 advokátní kanceláře Weil na částku 1 082

899,18 Kč a splatné dne 11. 7. 2013, tedy zadal příkaz k úhradě celkové částky

ve výši 1 464 399,18 Kč, peníze byly posléze ministerstvem v termínu splatnosti

uhrazeny. Obviněný tak učinil, ačkoliv věděl, že uvedený nález byl pro

ministerstvo závazný, právní výklad jednoznačný, další postup vyplýval ze

zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů, a ze

zákona č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách, ve znění

pozdějších předpisů (dále ve zkratce též jen „ZoL“ nebo „loterijní zákon“; ve

skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně byl loterijní zákon

nesprávně označován jako zákon č. 300/2011 Sb., který byl ovšem pouhou novelou

loterijního zákona, jak již bylo shora uvedeno), a vyplýval i z předchozí

judikatorní praxe Ústavního soudu, zejména z nálezu ze dne 27. 9. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 22/11, a nálezu ze dne 7. 9. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 56/10. S ohledem na

závěry v této věci určujícího nálezu Ústavního soudu (sp. zn. Pl. ÚS 6/13) a

stanovisko prezentované Odborem 34 - státním dozorem nad sázkovými hrami a

loteriemi musel obviněný vědět, že zadané analýzy nemohou změnit závaznost

rozhodnutí Ústavního soudu ČR a nevnesou do uvedené problematiky žádné nové

závěry, které by ministerstvu umožňovaly jiný než zmíněným nálezem Ústavního

soudu presumovaný postup v podobě iniciace správních řízení, jejichž výsledkem

bude zrušení všech vydaných povolení k provozování sázkových a loterijních her,

které byly v rozporu s obecně závaznými vyhláškami obcí.

Obviněný musel také

vědět, že zpracování těchto analýz je neúčelné, nehospodárné a zcela

nadbytečné, což se nakonec potvrdilo, neboť analýzy zpracované oběma subjekty

pouze zrekapitulovaly a rozvedly závěry Ústavní soudu ČR. Navíc obviněný věděl,

že Odbor 34 - státní dozor nad sázkovými hrami a loteriemi je schopen

vypracovat obdobné analýzy vlastními silami, neboť i v té době na tomto odboru

působilo dostatečné množství právníků specializujících se na danou oblast. Obviněný z uvedených důvodů nepostupoval s odbornou péčí a svým jednáním

porušil při hospodaření s majetkem státu povinnost uloženou v § 14 a § 47

zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v

právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce jen „MajČR“),

využívat majetek státu, v tomto případě peněžní prostředky, účelně a hospodárně

k plnění funkcí státu a k výkonu stanovených činností. Současně svým jednáním

porušil pravidla rozpočtové kázně vyplývající z § 44 odst. 1 písm. f) a § 45

odst. 2 zák. č. 218/2000 Sb., rozpočtových pravidlech, ve znění pozdějších

předpisů (dále ve zkratce jen „RozPr“), neboť byl povinen plnit určené úkoly

nejhospodárnějším způsobem. Porušil též ustanovení § 301 písm. d) a § 302 písm. f) a g) zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů

(dále ve zkratce jen „ZPr“), podle nichž byl povinen řádně hospodařit s

prostředky svěřenými mu zaměstnavatelem a střežit a ochraňovat majetek

zaměstnavatele před poškozením, ztrátou, zničením a zneužitím a nejednat v

rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele, dále měl jako vedoucí zaměstnanec

zabezpečovat dodržování právních a vnitřních předpisů a zabezpečovat přijetí

opatření k ochraně majetku zaměstnavatele. Současně porušil zvlášť uloženou

povinnost vyplývající pro něho z vnitřních předpisů ministerstva, a to čl. 35

odst. 2 písm. h) a i) pracovního řádu ministerstva č. j. 30/114024/2006 ze dne

16. 3. 2007, podle něhož byl povinen provádět soustavně a důsledně všechna

opatření potřebná k ochraně majetku, s nímž ministerstvu přísluší hospodařit a

dále zabezpečovat v jím řízeném útvaru nejvyšší hospodárnost při nakládání se

svěřeným hmotným i nehmotným majetkem, s nímž ministerstvu přísluší hospodařit,

dále čl. 7 směrnice ministerstva č. 5/2010, č. j. 54/39713/2010, podle kterého

byl povinen spravovat majetek ministerstva účelně a hospodárně a mimo jiné dbát

na to, aby nebyl neodůvodněně snižován jeho rozsah či hodnota, a čl. 10 odst. 1

písm. a), b) a d) směrnice ministerstva č. 2/2013, č. j. MF-25326/2013/54,

podle kterého jako příkazce navrhovaných operací (zadání obou veřejných

zakázek) odpovídal za to, že tyto operace splňují podmínky nezbytnosti k

zajištění stanovených úkolů, že tyto operace jsou správné ve vztahu k dodržení

právních předpisů a splňují dodržení kritérií pro hospodárný, efektivní a

účelný výkon veřejné správy, které jsou stanoveny právními předpisy nebo jinými

normami.

Iniciací a zadáním obou veřejných zakázek a uzavřením smluv s obecně

prospěšnou společností IK a advokátní kanceláří Weil způsobil škodu České

republice zastoupené ministerstvem v celkové výši 1 464 399,18 Kč.

3. Proti uvedenému rozsudku podal obviněný T. Z. odvolání, o kterém

rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 20. 7. 2016, sp. zn. 9 To

227/2016, tak, že jej podle § 256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.

II. Dovolání obviněného

4. Proti uvedenému usnesení soudu druhého stupně (v podání opakovaně

nesprávně označovanému jako rozsudek) podal obviněný T. Z. prostřednictvím

svého obhájce dovolání z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g) a l) v

druhé alternativě tr. řádu.

5. Obviněný uvedl, že soudy nižších stupňů zjištěný skutek nesprávně

právně posoudily. Sice totiž aplikovaly správné právní normy, avšak chybně je

vyložily. Podle právního názoru soudů nižších stupňů se povinnost péče

obviněného (jako náměstka ministra financí) o majetek České republiky, resp.

ministerstva jakožto jeho zaměstnavatele, zužuje toliko na bezmyšlenkovité

šetření a zamezování jakémukoli výdaji, s čímž obviněný nesouhlasil. Právní

povinnosti náměstka ministra (a vůbec jakéhokoli řádného hospodáře) zahrnují i

vynaložení výdajů v zájmu předcházení jiným pozdějším ztrátám a nákladům,

zejména pokud by ony pozdější ztráty byly vyšší než tento prvotní prevenční

výdaj, šlo tak z jeho strany o dodržení tzv. prevenční povinnosti. V této

spojitosti dovolatel zmínil konkrétně tyto povinnosti: plnit určené úkoly

nejhospodárnějším způsobem (§ 45 odst. 2 RozPr), využívat majetek účelně a

hospodárně k plnění funkcí státu a k výkonu stanovených činností (§ 14 odst. 1

MajČR), jednat ohledně majetku s odbornou péčí (§ 47 odst. 1 MajČR), řádně

hospodařit se svěřenými prostředky a střežit a ochraňovat majetek

zaměstnavatele před poškozením, ztrátou, zničením a nejednat v rozporu s

oprávněnými zájmy zaměstnavatele, zabezpečovat přijetí opatření k ochraně

majetku zaměstnavatele (§ 301 a § 302 ZPr), přičemž tyto povinnosti jsou

obdobně formulované ve vnitřních předpisech ministerstva. Zdůraznil, že jeho

povinností jako náměstka bylo střežit majetek státu v širších souvislostech,

včetně předvídání možných dopadů, a to jak právních, tak majetkových. Jestliže

bylo úkolem ministerstva předčasně náhle zrušit vydaná povolení k provozu

interaktivních videoloterijních terminálů podle loterijního zákona, jednalo se

o situaci do té doby bezprecedentní s potenciálem řady negativních právních i

majetkových dopadů na stát.

6. Motivem jeho jednání nikdy nebyla polemika o tom, zda je nález

Ústavního soudu závazný a zda je nutné dotčená povolení zrušit. Povinností

obviněného jako náměstka ministra bylo předvídat i možné hrozby a rizika a

těmto negativním dopadům, pokud možno, zamezit. Zdůraznil, že péče řádného

hospodáře nese i nutné výdaje, které právě eliminují budoucí nebezpečí, čímž se

předchází pozdějšímu riziku. Primárně je třeba možná rizika nejprve

identifikovat. A právě takto komplexně postupoval i dovolatel, když zadal pro

ministerstvo zpracování dvou právních analýz, jednak od obecně prospěšné

společnosti IK, což je společnost obsazená učiteli z právnických fakult a

jinými vysoce erudovanými odborníky, jednak od advokátní kanceláře Weil, která

byla právě na základě předchozího výběrového řízení vybrána k poskytování

právních služeb tohoto typu pro ministerstvo.

7. Dovolatel měl za to, že soudy nižších stupňů svými závěry zpochybnily

funkci náměstka ministra, jehož postavily do role řadového úředníka –

referenta, který má bez hlubšího přemýšlení zahájit řízení o zrušení dříve

vydaných povolení a o nic víc se nestarat. Nikdy neřešil otázku, zda je nález

Ústavního soudu závazný. Zadané analýzy měly řešit zejména otázky týkající se

účastenství ve správních řízeních o zrušení povolení, platnosti povolení

vydaných v rozporu s obecně závaznými vyhláškami obcí (zda jsou neplatné ex

lege, nebo teprve rozhodnutím o jejich zrušení), dopadu derogačního nálezu

Ústavního soudu na již probíhající řízení o vydání povolení k provozování

hracích zařízení, využití institutu předběžného opatření v řízeních o zrušení

povolení, otázky lhůt, možnosti obrany České republiky v případných

mezinárodních arbitrážích, přičemž žádnou z těchto otázek explicitně neřešila

ani příslušná judikatura Ústavního soudu, ani jazykové znění příslušných zákonů

a jedná se mnohdy o složitou právní argumentaci, pro kterou se běžně v praxi

vyžadují externí právní analýzy. Dovolatel proto nesouhlasil s tím, že by

zadané právní analýzy byly nadbytečné a že by pouze zrekapitulovaly závěry

nálezu Ústavního soudu, ani s tím, že musel vědět, že tento nález je pro ně

závazný a že je nutno zahájit řízení o zrušení povolení odporujících obecně

závazným vyhláškám obcí. Tato témata zdaleka nebyla primární pro zpracované

právní analýzy, což dokládá jasně jejích obsah, ovšem tyto analýzy nebyly vůbec

jako důkaz provedeny. Obviněný nikdy neměl možnost závěry z analýz aplikovat a

obhájit tím jejich potřebnost, neboť došlo k jeho odvolání z funkce ke dni 16.

7. 2013 v důsledku změn ve vládě (byla jmenována úřednická vláda Jiřího

Rusnoka).

8. Obviněný považoval za nesporné (což akceptoval i soud prvního stupně

na str. 15 odůvodnění svého rozsudku), že zadání právních analýz Institutu a

advokátní kanceláře Weil bylo zcela v souladu se směrnicí ministra financí č.

11/2006, o zadávání veřejných zakázek na Ministerstvu financí, a směrnicí

ministra financí č. 7/2007 ve znění pozdějších dodatků, o využívání některých

externích právních služeb na Ministerstvu financí. A i přesto soudy dospěly k

závěrům o jeho trestní odpovědnosti, čímž absolutně popřely smysl předpisů

upravujících zadávání externích analýz v režimu veřejných zakázek. Dovolatel

byl proto přesvědčen, že jeho jednání postrádalo protiprávnost, která je nutným

znakem každého trestného činu, protože jednal v souladu se speciálními normami

upravujícími tuto činnost, i když se vzniklý následek mohl poté jevit jako

škodlivý. Vyhověl i pravidlům, která mají vyloučit možnost zadávání

nadbytečných analýz a jiných stanovisek, speciální normy doplňující obecná

pravidla pro hospodaření s majetkem (soudy nižších stupňů citované zákony o

rozpočtových pravidlech, o majetku ČR, zákoník práce, ale i soudy opomenutý

Organizační řád Ministerstva financí, č. j. 30/129 001/2010, ve znění

pozdějších dodatků, pracovní řád Ministerstva financí, č. j. 30/114 024/2006, a

další). Zdůraznil, že jeho jednání při zadání oněch dvou právních analýz nebylo

a nemohlo být protiprávní. Analogicky v tomto směru odkázal na rozsudek

Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2000, sp. zn. 5 Tzn 97/2000.

9. Obviněný dále vyjádřil názor, že se nabízí i právní kvalifikace s

odkazem na okolnosti vylučující protiprávnost, konkrétně výkon práv a plnění

povinnosti (výkon povolání). Tvrzení, že předmětné právní analýzy jsou

nadbytečné, by sotva někdo kategoricky vyslovil ihned po vyhlášení nálezu

Ústavního soudu, v řadách kompetentních pracovníků ministerstva v těch dobách

panoval zmatek a spolehlivě identifikovat všechny možné souvislosti si

netroufal nikdo. Obviněný se zadáním analýz v souladu s požadavkem péče řádného

hospodáře řídil rčením „dvakrát měř, jednou řež“.

10. Za porušení práva na spravedlivý proces obviněný považoval

skutečnost, že byl odsouzen pouze za zadání analýz, aniž by se soudy zabývaly

jejich obsahem a byly provedeny k důkazu. Soudy nižších stupňů pouze

konstatovaly, že analýzy jsou založeny ve spise. K tomu obviněný znovu

zdůraznil, že obsahem těchto analýz nebyla odpověď na bazální otázku, zda je

obsah nálezu právně závazný či nikoli, neboť odpověď na ni vyplývá již ze

samotné Ústavy.

11. Dovolatel dále soudům nižších stupňů vytknul, že se řádně nezabývaly

subjektivní stránkou trestného činu. Za nedostatečné považoval jejich

konstatování, že jednal v nepřímém úmyslu, neboť přinejmenším musel být smířen

s tím, že zadáním předmětných zakázek a úhradou jejich ceny způsobí České

republice – Ministerstvu financí škodu ve výši zaplacené odměny (ceny). Takový

závěr postrádá vnitřní logiku provázanou se zjištěným skutkovým stavem a není

přesvědčivý. Soudy nižších stupňů rezignovaly na důsledné zjišťování skutečného

(primárního, přímého) úmyslu obviněného. Pokud soud prvního stupně dovodil, že

takto obviněný jednal ve snaze o oddálení správních řízení o zrušení vydaných

povolení, a tím upřednostňoval soukromé zájmy provozovatelů hazardních her na

dosažení zisku, pak dovolatel namítl, že toto tvrzení nemělo oporu v jediném

provedeném důkazu, a pokud by tomu tak opravdu bylo, pak se tyto úvahy soudu

měly projevit ve výroku o vině, když je nepochybné, že takovýto skutek by

naplňoval znaky trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329

odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Dovolatel zdůraznil, že jeho jediným cílem bylo

předejít majetkovým škodám a chybným procesním postupům v důsledku náhlé a

složité situace, úmysl způsobit škodu na cizím majetku rozhodně neměl, naopak

se svým jednáním majetkovým škodám a chybným procesním postupům snažil vyhnout.

Nelze tedy v jeho jednání spatřit ani nepřímý úmysl způsobit škodu na cizím

majetku.

12. Nepřípadné bylo podle dovolatele i zjednodušení tvrzení o

nemožnosti mezinárodních arbitráží. Tuto úvahu předestřel v předmětném nálezu

Ústavní soud, nicméně toliko jako obiter dictum, tedy mimo meritum projednávané

věci. Hrozba mezinárodních arbitráží byla podrobně vysvětlena právě v analýze

zpracované advokátní kanceláří Weil a následná praxe také potvrdila, že se

nejednalo o pouhou spekulaci. Zákaz zahraniční majetkové účasti v právnických

osobách s povolením k provozování loterií a jiných podobných her není

absolutní, což vyplývá ostatně z textu § 4 odst. 4 ZoL. Poukázal na skutečnost,

že nelze vyloučit případy, kdy nositelem zrušovaného povolení bude právnická

osoba, která v pomyslné třetí generaci své vlastnické struktury bude mít

zahraniční osobu. Mezinárodní smlouvy o ochraně investic přitom standardně

poskytují ochranu subjektům bez ohledu na případné řetězení korporací, tedy i

pro korporace, kde je zahraniční kapitál přítomen teprve ve vzdálenějším stupni

vlastnické struktury té které obchodní korporace. Jako příklad uvedl rozhodnutí

Václava Klause, č. j. FKPR 3841/2010, ze dne 9. 6. 2010, v němž upozornil právě

na riziko arbitrážních sporů v důsledku zkrácení platnosti vydaných povolení k

provozu výherních hracích zařízení. Shodně na toto nebezpečí upozorňovala

Poslanecká sněmovna v řízení před Ústavním soudem předcházejícím vynesení

předmětného nálezu.

13. K právní kvalifikaci podle § 220 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku

uvedl, že ve funkci náměstka ministra financí nebyl osobou, která měla ve

vztahu k majetku zvlášť uloženou povinnost hájit zájmy poškozeného podle § 220

odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, neboť tuto zvláštní právní kvalifikaci nelze

dovozovat z obecné neboli generální povinnosti jednat s odbornou péčí nebo

počínat si hospodárně (k tomu odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5

Tdo 77/2014, nebo rozhodnutí č. 28/1992 Sb. rozh. tr.).

14. Dále obviněný poukázal na „extrémní rozpor naříkaného soudního

řízení s právem na spravedlivý proces“ a uplatnil i námitky skutkového a

procesního charakteru. Namítl, že odsuzující rozsudek ve spojení s napadeným

usnesením odvolacího soudu stojí výlučně na zjištění, že zadal a zaplatil ke

škodě na majetku České republiky – Ministerstva financí zpracování dvou

externích právních analýz, avšak tyto dvě analýzy nikdy nebyly v trestním

řízení jako důkaz provedeny a následně soudem podle § 2 odst. 6 tr. řádu

zhodnoceny. Konstatování, že tyto analýzy jsou založeny ve spise, považoval pro

účely utváření závěrů o skutkovém ději za bezvýznamné. Tutéž námitku uplatnil

ve vztahu k usnesení vlády ve stupni utajení „vyhrazené“. Skutečnost, že se

jednalo o utajovanou informaci nebrání jejímu použití v trestním řízení jako

důkazu ve smyslu § 51b a § 200 tr. řádu, přitom obviněný toto usnesení

považoval za podstatné, neboť legalizuje a legitimizuje jeho postup v dané

věci.

15. Brojil také proti hodnocení důkazů, jež podle něj nebyly hodnoceny

jednotlivě i ve vzájemné souvislosti, ale účelově byly vybrány pouze výpovědi

zapadající do konstrukce skutku zvoleného obžalobou. Svědci O. Z., a K. B. v

rozhodné době ani na ministerstvu nepůsobili, nemohli tedy k situaci vyvolané

derogačním nálezem Ústavního soudu cokoli věcného uvést. M. P. a J. Ř. potom

nenesli v nastalé situaci žádnou rozhodovací odpovědnost, což jejich úsudek

značně zkresluje. Naopak svědci M. K. a R. Š. jednoznačně uvedli, že postup

obviněného ve věci zadání dvou právních analýz byl legální i legitimní a v

nastalé situaci i žádoucí. Tyto výpovědi však byly zcela pominuty.

16. Z výše uvedených důvodů proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud

napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a podle § 265m tr. řádu sám rozhodl

tak, že obviněného zcela zprostí obžaloby, aniž by uvedl z jakého důvodu,

případně aby věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí

(aniž by v obou případech současně žádal zrušení též rozsudku soudu prvního

stupně).

III. Vyjádření k dovolání

17. K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího

státního zastupitelství. Uvedl, že s výjimkou závěrečné části dovolání, ve

které dovolatel brojil proti procesním postupům soudů nižších stupňů při

provádění důkazů a proti hodnocení svědeckých výpovědí, uplatněné dovolací

námitky formálně deklarovaným dovolacím důvodům obsahově odpovídaly, avšak

státní zástupce je nepovažoval za důvodné.

18. Státní zástupce upozornil, že dovolateli nebylo v trestním řízení

vytýkáno, že by nesměl učinit žádný výdaj z finančních prostředků v majetku

České republiky, ale že v daném konkrétním případě tyto výdaje učinil zbytečně.

Státní zástupce poukázal na to, že obviněný měl k dispozici návrh zpracovaný

kvalifikovanými pracovníky Odboru 34 - státního dozoru nad sázkovými hrami a

loteriemi ze dne 15. 4. 2013, v němž tento odbor analyzoval dopady předmětného

nálezu Ústavního soudu, zejména pak navrhoval zahájit do 30 dnů od jeho

vyhlášení správní řízení ke zrušení všech vydaných povolení k provozování

sázkových a loterijních her, které byly vydány v rozporu s obecně závaznými

vyhláškami obcí. Správní řízení ke zrušení všech vydaných povolení k

provozování sázkových a loterijních her odporujících obecně závazným vyhláškám

obcí tedy bylo nutno zahájit i v případě, že by snad Ústavní soud postupoval v

duchu zásady „fiat iustitia, pereat mundus“ (volně přeloženo: „Ať zvítězí

spravedlnost, i kdyby měl zhynout celý svět“ - pozn. Nejvyššího soudu) a

nepřihlížel ke všem možným praktickým dopadům svého rozhodnutí, např. pokud jde

o enormní počet správních řízení nálezem vyvolaných nebo o dovolatelem tvrzenou

možnost arbitrážních řízení. Závěry dovolatelem vyžádaných externích analýz

nemohly na nutnosti správní řízení zahájit nic změnit. Obviněnému podle

státního zástupce nic nebránilo, aby inicioval posouzení těchto otázek k tomu

kvalifikovanými pracovníky ministerstva, kteří by tak bez nutnosti vynaložení

dalších nákladů učinili v rámci plnění svých pracovních povinností. V tomto

směru lze odkázat na zjištění soudu prvního stupně, podle kterého dovolatel

věděl, že Odbor 34 – státní dozor nad sázkovými hrami a loteriemi je schopen

vypracovat obdobné analýzy vlastními silami, neboť i v té době na tomto odboru

působilo dostatečné množství právníků specializujících se na danou oblast.

Státní zástupce tedy vyslovil přesvědčení, že pokud dovolatel za této situace

nechal k posouzení otázek dalšího postupu Ministerstva financí po vyhlášení

předmětného nálezu zpracovat externí analýzy, za které bylo nutno vynaložit

nikoli zanedbatelné finanční prostředky z majetku státu, pak šlo o výdaj

neúčelný a zbytečný. Tím obviněný porušil zákonnou povinnost spravovat cizí

majetek.

19. K naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu

porušení povinnosti při správě cizího majetku státní zástupce uvedl, že lze v

obecné rovině přisvědčit tomu, že nepřímý úmysl podle § 15 odst. 1 písm. b) tr.

zákoníku, který soudy nižších stupňů u obviněného shledaly, předpokládá, že

způsobení trestněprávně relevantního následku nebylo primárním cílem pachatele.

Do určité míry lze dovolateli dát za pravdu i v tom, že úvahy odvolacího soudu

týkající se subjektivní stránky trestného činu byly značně strohé a zčásti šlo

pouze o obecnou citaci znaků nepřímého úmyslu. Neúplnost odůvodnění soudního

rozhodnutí ovšem nemůže být sama o sobě důvodem pro jeho zrušení. Podle názoru

státního zástupce jednání dovolatele evidentně směřovalo k tomu, aby bez ohledu

na jednoznačné odborné stanovisko Odboru 34 ministerstva financí nebyla

zahajována správní řízení ke zrušení všech vydaných povolení k provozování

sázkových a loterijních her, které byly vydány v rozporu s obecně závaznými

vyhláškami obcí, resp. aby zahájení těchto řízení bylo alespoň oddáleno. Ať už

byly motivy obviněného jakékoliv, musel si být vědom skutečnosti, že externí

právní analýzy nemohou „eliminovat“ důsledky předmětného nálezu Ústavního

soudu, ani ovlivnit potřebu správní řízení zahájit. Obviněný musel být

minimálně smířen s tím, že nepostupuje s péčí řádného hospodáře, že analýzy

budou zpracovány a zaplaceny zbytečně a že v důsledku jeho jednání vznikne na

majetku státu škoda, kterou představovalo zmenšení majetku státu z důvodu

zbytečných výdajů vynaložených na externí posudky.

20. Bezpředmětná byla námitka, podle které obviněný jednal v souladu s

interními normami ministerstva upravujícími zadávání veřejných zakázek.

Dodržení formálních postupů stanovených obecně závaznými i interními předpisy

pro zadání veřejné zakázky nevylučuje, že veřejná zakázka jako taková může být

zadána nehospodárně, resp. zbytečně. Rovněž polemika dovolatele o možnosti,

resp. nemožnosti mezinárodních arbitráží nebyla pro věc podstatná. Předmětný

nález bylo potřeba respektovat, i kdyby nějaké hypotetické nebezpečí arbitráží

iniciovaných dotčenými zahraničními subjekty skutečně hrozilo. Na tom nemohly

externí právní analýzy nic změnit. Navíc Ústavní soud přímo v odůvodnění

předmětného nálezu označil obavy státu ze zahájení sporů podle mezinárodních

dohod o podpoře a ochraně investic za spekulativní a poukázal na skutečnost, že

zahájení arbitráží zahraničními provozovateli je s ohledem na ustanovení § 4

odst. 4 loterijního zákona vyloučeno.

21. Dále se státní zástupce vyjádřil k poukazu dovolatele na okolnost

vylučující protiprávnost spočívající ve výkonu práv a plnění povinnosti. Z

toho, že obviněný byl oprávněn nakládat s majetkem státu, se kterým

ministerstvu přísluší hospodařit, nevyplývalo, že by tak mohl činit způsobem

vedoucím k bezdůvodnému úbytku tohoto majetku. Pokud dovolatel poukázal na

přípustné riziko podle § 31 tr. zákoníku, pak toto ustanovení se týká

přípustného rizika při takových činnostech, jako je zavádění nových dosud

nevyzkoušených výrobků a technologií do praxe apod. Státní zástupce považoval

za značně sporné, zda vůbec lze toto ustanovení vztáhnout na takové činnosti,

jako je nakládání s majetkem státu. V předmětné trestní věci nebyla splněna

prakticky žádná z podmínek v § 31 odst. 1 tr. zákoníku uvedených, když

dovolatel jednal mimo jiné v rozporu s informacemi, které měl k dispozici

(zejména ze stanoviska Odboru 34 ministerstva). Oddálení zrušení povolení na

provozování interaktivních videoloterijních terminálů, která odporovala obecně

závazným vyhláškám obcí, nelze ani pokládat za „společensky prospěšný výsledek“

atd.

22. Za důvodné nepovažoval státní zástupce ani námitky týkající se

použití právní kvalifikace podle § 220 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. V

předmětné trestní věci byla povinnost obviněného hájit majetkové zájmy státu

zdůrazněna v řadě interních předpisů v tzv. skutkové větě citovaných, přičemž

pracovní řád ministerstva je interním předpisem vydaným na základě zákona (§

305 a § 306 ZPr). S přihlédnutím k postavení ministerstva financí jako

ústředního orgánu státní správy zajišťujícího mimo jiné hospodaření s majetkem

státu lze vycházet z toho, že obviněný byl osobou, z jejíhož funkčního

postavení plynulo, že jejím hlavním úkolem byla ochrana zájmů poškozeného, tj.

České republiky, tedy byl osobou uvedenou v § 220 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku.

23. Proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle §

265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl, neboť jde o dovolání zjevně

neopodstatněné. Současně souhlasil, aby Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném

zasedání i pro případ jiného rozhodnutí.

III. Replika dovolatele

24. Vyjádření státního zástupce bylo zasláno k replice obviněnému, který

tohoto práva využil. Obviněný státnímu zástupci vytkl, že se ve svém vyjádření

nezabýval problematikou neprovedení a nehodnocení stěžejního důkazu – externích

analýz. Tím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, neboť celá

konstrukce o jeho vině byla založena na nadbytečnosti předmětných analýz. Tyto

listinné důkazy nebyly nikdy předloženy stranám k nahlédnutí postupem podle §

213 tr. řádu a nebyly ani soudem hodnoceny.

25. V další části svého podání se vyjádřil k možnostem Odboru 34

ministerstva. Tvrzení, že interní sdělení ze dne 15. 4. 2013 bylo plně

dostačující a následné právní analýzy byly nadbytečnými, je leda důkazem toho,

že žádný z orgánů činných v trestním řízení do předmětných právních analýz

doposud nenahlédl. Podotkl, že v samotném sdělení Odboru 34 bylo uvedeno, že

nález Ústavního soudu je závazný a že je nutné zahájit správní řízení o zrušení

povolení vydaných v rozporu s obecně závaznými vyhláškami. Dále se v něm

výslovně uvádí, že na nastalou situaci se bude třeba náležitě připravit a bude

velmi těžké v rámci personálních kapacit odboru plnit další úkoly. Tento stav

byl rovněž potvrzen některými svědky, jejichž výpovědi soudy nižších stupňů

přehlédly.

26. Neopominutelná byla podle jeho přesvědčení i otázka dopadu na možné

zahraniční investice. Tato problematika nespadala do kompetence Odboru 34,

nýbrž Odboru mezinárodně-právního, jehož ředitel, svědek R. Š., výslovně uvedl,

že požádal obviněného, aby si nechal pro tuto agendu vypracovat externí

posudek.

27. Obviněný nesouhlasil s názorem státního zástupce, že obviněný snad

měl zadáním externích posudků snahu oddalovat důsledky plynoucí z uvedeného

nálezu. Jednalo se o ničím nepodložené tvrzení, které bylo navíc vyvráceno

časovou posloupností zadáním a vyhotovením analýz v krátkém časovém horizontu.

Obviněný zdůraznil, že sledoval jediný cíl, a to ochranu majetku a pověsti

České republiky.

28. Obviněný měl za to, že pokud splnil požadavky na zadávání veřejných

zakázek, pak musel nutně splnit i obecný požadavek počínat si hospodárně a

chránit majetek ČR. Upozornil také na výpověď tehdejšího ministra financí,

svědka M. K., který potvrdil, že obviněnému uložil zadání ke zpracování posudku

(viz hlavní líčení ze dne 3. 5. 2016).

29. V dalších podrobnostech odkázal na své dovolání. K otázce

mezinárodních arbitráží dodatečně upozornil také na probíhající arbitráž, v

níže je Česká republika žalovaná kyperskou společností.

IV. Posouzení důvodnosti dovolání

a) Obecná východiska

30. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální

podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a

opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označenému dovolacímu důvodu.

31. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na

rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z

taxativně vymezených důvodů v § 265b odst. l písm. a) až l) tr. řádu, resp. v §

265b odst. 2 tr. řádu. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom

nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba,

aby námitky dovolatele takovému důvodu svým obsahem odpovídaly.

32. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu je naplněn

tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného

prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až

g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové

rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání

uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu. V daném případě obviněný

napadl dovoláním usnesení odvolacího soudu, kterým bylo zamítnuto jeho

odvolání. Jde tedy o rozhodnutí uvedené v § 265a odst. 2 písm. h) tr. řádu,

přičemž podle dovolatele v řízení mu předcházejícím byl dán dovolací důvod

podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť rozhodnutí soudu prvního stupně

spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Podstatou námitek dovolatele je

tak důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.

33. Obecně lze konstatovat, že dovolání z důvodu uvedeného v § 265b

odst. 1 písm. g) tr. řádu je možno podat, jestliže rozhodnutí spočívá na

nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním

posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva

hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních

odvětví. Podstatou je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na

skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Dovolací důvod podle §

265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který

byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký

v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného

činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná

skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy

nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly

naplněny všechny jeho zákonné znaky. Tento dovolací důvod ovšem nespočívá v

případném procesním pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel

sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl

vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně

vyhodnotily odlišně od názoru dovolatele. Dovolání s poukazem na citovaný důvod

tudíž nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy,

jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v

jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný

opravný prostředek a je tudíž určeno k nápravě pouze závažných právních vad

pravomocných rozhodnutí.

b) K námitkám nesprávného právního posouzení skutku

34. Obviněný namítal rozhodnutím soudů nižších stupňů více pochybení.

Primárně měl za to, že jednání, které je mu kladeno za vinu, nemůže být

trestným činem porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst.

1 tr. zákoníku, protože nebyly naplněny znaky objektivní stránky skutkové

podstaty tohoto trestného činu, především nedošlo k vadnému spravování či

opatrování majetku České republiky. Pokud už bylo jeho jednání považováno za

(obecně) protiprávní, s čímž ovšem nesouhlasil, byla podle něj naplněna jedna z

okolností vylučujících protiprávnost, a sice přípustné riziko. Pokud by snad

jeho jednání bylo považováno za protiprávní a naplňující znaky objektivní

stránky skutkové podstaty trestného činu porušení povinnosti při správě cizího

majetku, nebyl podle obviněného naplněn znak zavinění v požadované úmyslné

formě. Obviněný dále též namítal, že ani nebyl osobou, která má zvlášť uloženou

povinnost hájit zájmy poškozené České republiky.

35. Jednání obviněného ve zkratce spočívalo v tom, že jako náměstek

ministra financí zcela nedůvodně a nehospodárně zadal vypracování dvou právních

analýz jako úplatné právní služby od externích subjektů, za což jim v souhrnu

nechal zaplatit 1 464 399,18 Kč. Přitom tyto analýzy nebyly vůbec potřeba,

protože ministerstvo nemohlo jednat jinak, než postupovat podle předmětného

nálezu Ústavního soudu, z něhož postup vyplýval jednoznačně a nepochybně a

navíc mělo ministerstvo k dispozici vlastní zaměstnance, kteří mohli takové

analýzy vypracovat v rámci plnění svých pracovních úkolů (což ostatně též Odbor

34 učinil). Obviněný tímto postupem způsobil České republice zastoupené

ministerstvem škodu ve shora uvedené výši.

36. Trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §

220 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo poruší podle zákona mu uloženou

nebo smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek, a tím

jinému způsobí škodu nikoli malou, okolností podmiňující použití vyšší trestní

sazby, jež je uvedena v § 220 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, naplní pachatel,

spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 jako osoba, která má zvlášť uloženou

povinnost hájit zájmy poškozeného, v § 220 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku je

zase uvedena jako zvlášť přitěžující okolností způsobení takovým činem značné

škody.

37. Nejvyšší soud předně souhlasí se soudy nižších stupňů, že obviněný

naplnil znaky objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu porušení

povinnosti při správě cizího majetku, neboť skutečně porušil zákonem uloženou

povinnost spravovat majetek České republiky čímž způsobil na majetku České

republiky značnou škodu.

38. Ústavní soud se v předmětném nálezu (sp. zn. Pl. ÚS 6/13) zabýval

klíčovou otázkou věcného souladu napadeného ustanovení čl. II bodu 4. zákona č. 300/2011 Sb., jímž se měnil loterijní zákon, s ústavním pořádkem, tedy tím, zda

tato norma, jež ve spojení s postupem ministerstva dočasně omezovala možnost

obcí regulovat provoz interaktivních videoloterijních terminálů prostřednictvím

obecně závazných vyhlášek, protiústavně zasahovala do ústavně garantovaného

práva obcí na samosprávu ve smyslu (zejména) ustanovení čl. 8, čl. 100 odst. 1

a čl. 104 odst. 3 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy České republiky, ve

znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce jen „Ústava“), která zaručují

samosprávu obcím jako územním samosprávným celkům a svěřují jim pravomoc

regulovat otázky spadající do jejich samostatné působnosti prostřednictvím

vydávání obecně závazných vyhlášek. Ústavní garance práva obcí na samosprávu

tvoří v kontextu ústavního pořádku klíčovou složku vertikální dělby moci a

některými autory jsou dokonce řazeny mezi podstatné náležitosti demokratického

právního státu (srov. k tomu např. Bahýľová, L., Filip, J., Molek, P.,

Podhrázký, M., Šimíček, V., Vyhnánek, L. Ústava České republiky: Komentář. Praha: Linde, 2010, str. 140 - 141). Ústavní soud dospěl v bodě 33. a 34. odůvodnění svého nálezu k závěru, že součástí práva na samosprávu ve smyslu

ustanovení čl. 8, čl. 100 odst. 1 i čl. 104 odst. 3 Ústavy a ve smyslu nyní již

ustálené judikatury Ústavního soudu je také možnost obcí prostřednictvím

vydávání obecně závazných vyhlášek regulovat provoz interaktivních

videoloterijních terminálů na svém území. K tomu Ústavní soud zdůraznil, že

ústavní rozměr práva na samosprávu pochopitelně nelze měnit obyčejným zákonem

(srov. ustanovení čl. 9 odst. 1 Ústavy). Jako zcela lichý tudíž musel být

odmítnut argument, podle něhož byla možnost usměrňovat na svém území provoz

interaktivních videoloterijních terminálů obcím svěřena (dána) až přijetím

zákona č. 300/2011 Sb. Pokud tedy napadené ustanovení možnost obcí regulovat

provoz interaktivních videoloterijních terminálů, byť jen dočasně, avšak po

dobu nikoliv nevýznamnou, vylučovalo (suspendovalo), jednalo se o zásah do

ústavně garantovaného práva na samosprávu a tento zásah nesledoval legitimní

cíl. Za legitimní cíl napadené úpravy nelze konečně podle Ústavního soudu

považovat ani údajné obavy státu z hrozících arbitrážních sporů. Tvrzení, podle

něhož by rušení (či změna) vydaných povolení k provozování interaktivních

videoloterijních terminálů mohlo vyústit v zahájení sporů podle mezinárodních

dohod o podpoře a ochraně investic, není nijak podloženo a jedná se o pouhou

spekulaci. Navíc je třeba připomenout, že pokud by se mělo jednat o arbitráže

zahájené podle mezinárodních smluv na ochranu investic, mohli by řízení

iniciovat toliko zahraniční provozovatelé, což je však s ohledem na ustanovení

§ 4 odst.

4 ZoL prakticky vyloučeno, neboť podle uvedeného ustanovení povolení

k provozování loterií a jiných podobných her může být vydáno pouze právnické

osobě, která má sídlo na území České republiky a nelze je vydat tuzemské

právnické osobě se zahraniční majetkovou účastí ani právnické osobě, ve které

má tato společnost majetkovou účast.

39. Tyto závěry Ústavního soudu v uvedeném nálezu vycházejí z jeho

předchozí judikatury k této problematice, citované rovněž ve skutkové větě

rozsudku soudu prvního stupně. Ústavní soud již v nálezu ze dne 7. 9. 2011, sp.

zn. Pl. ÚS 56/10, uveřejněném pod č. 293/2011 Sb., posléze publikovaném pod č.

151/2011 ve svazku č. 62 na str. 315 Sb. n. a u., a ze dne 27. 9. 2011, Pl. ÚS

22/11, uveřejněném pod č. 328/2011 Sb., posléze publikovaném pod č. 169/2011 ve

svazku č. 62 na str. 489 Sb. n. a u., uvedl, že je na Ministerstvu financí, aby

zajistilo respekt k této obecní regulaci prostřednictvím nástrojů, které mu

poskytuje správní řád a samotný loterijní zákon v ustanovení § 43 odst. 1, jež

stanoví povinnost orgánu, který loterii nebo jinou podobnou hru povolil, zrušit

povolení, jestliže nastanou nebo dodatečně vyjdou najevo okolnosti, pro které

by nebylo možné loterii nebo jinou podobnou hru povolit (srov. bod 40. nálezu

Ústavního soudu ze dne 27. 9. 2011, Pl. ÚS 22/11). Také tam bylo uvedeno, že

obec není oprávněna nerespektování obecně závazné vyhlášky sankcionovat vůči

provozovatelům, dokud disponují platnými rozhodnutími Ministerstva financí,

neboť jednají v důvěře v existující a dosud platné akty státu (rozhodnutí o

povolení vydaná Ministerstvem financí). Pokud však Ministerstvo financí v

návaznosti na existující obecně závazné vyhlášky nezahájí přezkumná řízení,

porušovalo ústavně zaručené právo obcí na územní samosprávu. V těchto řízeních,

jak Ústavní soud uvedl v předchozích nálezech i v předmětném nálezu (sp. zn.

Pl. ÚS 6/2013), bude třeba existenci povolení posoudit i s ohledem na další

ústavně vymezené principy, avšak v zásadě platí, že provozovatelé těchto

zařízení si museli být vědomi existence ustanovení § 43 ZoL, tedy skutečnosti,

že jim může být povolení zrušeno v podstatě kdykoliv, nastanou-li v průběhu

platnosti povolení okolnosti vylučující provoz těchto zařízení. Shodný závěr

dovodil Ústavní soud také ve svém nálezu ze dne 7. 9. 2011, sp. zn. Pl. ÚS

56/10, v němž v bodě 43. je výslovně uvedeno, že Ministerstvo financí je

povinno ze zákona zahájit řízení o přezkumu těchto povolení a postupovat v

intencích § 43 odst. 1 ZoL, jakmile zjistí kolizi vydaných povolení s obsahem

obecně závazných vyhlášek. Toto ustanovení totiž předpokládá zrušení vydaných

povolení nejen v případě, kdy vyjdou dodatečně najevo skutečnosti, pro které by

nebylo možno loterii či jinou hru povolit, ale také tehdy, pokud tyto

skutečnosti nastanou i po vydání povolení. Pokud tak Ministerstvo financí

nepostupovalo, zasáhlo do ústavního práva na územní samosprávu obcí. Ústavní

soud proto předeslal, že v takovém případě by mohl přikročit nejen k

individuální ochraně dotčených obcí například v řízeních o komunálních

ústavních stížnostech, ale jak již bylo shora uvedeno, též by musel vážit, zda

je samotné rozdělení pravomocí mezi stát a územní samosprávu v této oblasti,

resp. svěření rozhodování o povolení umístit provozovnu loterie či jiné hry na

území obce Ministerstvu financí, ústavně konformní z pohledu zaručeného práva

na územní samosprávu.

40. Bylo třeba zdůraznit, že obviněný byl shledán vinným za jednání

spočívající v zadání právních analýz, u nichž bylo od počátku zřejmé s ohledem

na předmět jejich zadání, že ve věci nepřinesou žádné nové poznatky, které by

navíc nemohly být získány od vlastních odborníků na danou problematiku

pracujících na ministerstvu. V každém případě bylo nutno zahájit správní řízení

o zrušení povolení vydaných ministerstvem, neboť tato povolení se dostala do

kolize s obecně závaznými vyhláškami obcí. K rušení muselo dojít i bez ohledu

na případné nepříznivé dopady zrušení povolení z hlediska možných mezinárodních

arbitráží od subjektů provozujících interaktivní videoloterijní terminály.

Pokud by ministerstvo, nerespektovalo citované nálezy Ústavního soudu, popíralo

by ústavní právo obcí na samosprávu, což by v právním státě bylo nepřípustné.

41. Obviněným zadané právní analýzy měly odpovědět na otázky dalšího

postupu ministerstva financí týkající se zahájení správních řízení a lhůt,

které však pro ministerstvo jakožto orgán veřejné moci vyplývají přímo ze

správního řádu a zpracování jakýchkoli analýz soukromoprávními subjekty bylo

tedy nadbytečné. Pokud obviněný namítal, že postupoval při zadávání těchto

veřejných zakázek zcela v souladu s vnitřními předpisy ministerstva financí,

pak je namístě zdůraznit, že mu není kladeno za vinu, že by tak neučinil

(nebylo mu kladeno za vinu spáchání trestných činů ve spojitosti s manipulacemi

při zadání veřejných zakázek, jako jsou trestné činy uvedené v § 256 či § 257

tr. zákoníku). Ovšem dodržení předpisů o zadávání veřejných zakázek

upravujících pouze procesní postup při jejich zadávání sám o sobě nevypovídá o

účelnosti (potřebnosti) veřejné zakázky. Podstata jednání obviněného, které je

mu kladeno za vinu, spočívá právě v neúčelnosti a nadbytečnosti těchto právních

analýz. Nepřípadný je v této otázce i jeho odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu

ze dne 24. 5. 2000, sp. zn. 5 Tzn 97/2000. Skutková situace, která byla

předmětem tohoto rozhodnutí, byla naprosto odlišná od situace obviněného.

Nejvyšší soud dospěl v tomto rozhodnutí k právnímu závěru, že rozhodne-li

nejvyšší orgán právnické osoby nebo její kolektivní statutární orgán o prodeji

majetku této právnické osoby se znalostí všech významných okolností za cenu,

která se tvoří dohodou mezi prodávajícím a kupujícím a není nijak regulovaná

(za smluvní cenu), nelze fyzické osobě jako členu statutárního orgánu, která

byla vázána rozhodnutím uvedených orgánů a prodej za takovou cenu skutečně

realizovala, klást za vinu, že nedosáhla ceny příznivější. To neplatí, byl-li

člen statutárního orgánu zavázán rozhodnutím příslušného orgánu právnické osoby

k tomu, aby dosáhl co nejvyšší kupní ceny, nebo jestliže člen statutárního

orgánu neupozornil příslušný orgán právnické osoby na možnost dosáhnout

podstatně příznivější ceny, resp. tuto cenu v uzavřené smlouvě nedosáhl, ač to

bylo možné, a tím si počínal nehospodárně ve vztahu ke spravovanému majetku.

42. Obviněný však v nyní projednávaném případě byl naopak vázán názorem

Ústavního soudu a jeho povinností bylo zařídit zahájení správních řízení za

účelem zrušení povolení vydaných v rozporu s obecně závaznými vyhláškami obcí,

a to primárně s maximálním možným využitím (personálních) kapacit Ministerstva

financí. Jak vyplynulo z výpovědi M. Š., tehdejšího ředitele legislativního

odboru ministerstva, obviněný jeho odbor s žádostí o vypracování předmětných

analýz neoslovil. Na danou problematiku se specializoval Odbor 34 – státní

dozor nad loteriemi a sázkovými hrami, jehož tehdejší ředitel, svědek J. Ř.,

uvedl, že o předmětné právní analýzy jeho odbor požádán nebyl. Za obviněným

přišli s návrhem konkrétního řešení dané problematiky spojené s vyhlášením

zmíněného nálezu Ústavního soudu a obviněný rozhodl, že si chce nejprve nechat

zpracovat stanovisko od externích subjektů. Po vyhlášení předmětného nálezu

však Odbor 34 postupoval podle tohoto navrženého postupu, tedy nečekal na

výsledky jednotlivých analýz a zahájil správní řízení o zrušení vydaných

povolení. Nadbytečnost právních analýz pak vyplynula i z výpovědí svědků O. Z.,

M. P. a svědka K. B.

43. Dále bylo třeba zdůraznit, že obviněný měl dostatek času připravit

se i případně před vyhlášením nálezu, jak po něm reagovat a postupovat. Jakožto

náměstek ministra financí, do jehož svěřené sekce spadala i oblast státního

dozoru nad sázkovými hrami a loteriemi, si byl dozajista vědom probíhajícího

řízení u Ústavního soudu a vzhledem ke svému vzdělání a profesním zkušenostem

musel také vědět, že výsledkem řízení u Ústavního soudu může být skutečnost, že

dojde ke zrušení ústavní stížností napadaného ustanovení. K tomuto výsledku

ostatně směřoval i dosavadní vývoj judikatury Ústavního soudu. Jak uvedl

Ústavní soud v předmětném nálezu i starší judikatura Ústavního soudu vykládala

právo obcí na samosprávu (a to zejména ve vztahu k výkonu jejich pravomoci

vydávat obecně závazné vyhlášky) poměrně restriktivně.

44. Nálezem ze dne 11. 12. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 45/06, uveřejněným pod

č. 20/2008 Sb., posléze publikovaném pod č. 218/2007 ve svazku č. 47 na str.

871 Sb. n. a u., však došlo k explicitnímu přehodnocení dřívější judikaturní

praxe a nastolení nového a z hlediska obcí mnohem příznivějšího přístupu.

Ústavní soud tehdy konstatoval, že po tehdejších patnácti letech existence

Ústavy obsahující ústavní garanci práva na územní samosprávu se již obsah práva

obcí na samosprávu ustálil a stal se součástí širšího právního povědomí. V

tomto kontextu poukázal zejména na normativní řešení obsažené v ustanovení § 10

zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, ve znění pozdějších předpisů, jež věcně

vymezilo oblasti, v nichž mohou obce vydávat obecně závazné vyhlášky a jehož

hranice upřesnila i bohatá judikatura Ústavního soudu.

45. Následně Ústavní soud v nálezu ze dne 7. 9. 2011, sp. zn. Pl. ÚS

56/10, uzavřel, že s ohledem na ústavní garance práva na samosprávu není možné

vycházet při jeho vymezení pouze ze znění zákona, neboť právo na samosprávu má

(bez ohledu na výhradu zákona) i materiální aspekt (resp. vlastní ústavní

obsah). Prováděcí zákon proto nemůže obsah ústavně garantovaného práva na

územní samosprávu vyprázdnit či fakticky eliminovat. Podle tohoto nálezu

rozhodování o tom, zda a kde se mohou na území obcí vyskytovat provozovny

loterií a jiných podobných her (včetně interaktivních videoloterijních

terminálů), je otázkou místního pořádku a jako takové spadá do samostatné

působnosti obcí, jimž je regulace těchto záležitostí ústavně garantována.

46. V návaznosti na to Ústavní soud posléze v již zmíněném nálezu ze dne

27. 9. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 22/11, konstatoval, že je v kontextu právní úpravy

regulace hazardu povinností Ministerstva financí zajistit respekt k ústavně

zaručenému právu na samosprávu.

47. Z uvedeného přehledu judikatury a z historického kontextu tak měl

obviněný vzhledem ke své funkci a s ohledem na výkon svých pravomocí vědět, že

ke zrušení čl. II. bodu 4 zákona č. 300/2011 Sb. může dojít, minimálně takové

rozhodnutí Ústavního soudu zase tak překvapivé nebylo, aby na něj nemohlo být

ministerstvo připraveno, jak se snažil prezentovat obviněný. Ústavnímu soudu

totiž byla dne 20. 6. 2012 doručena ústavní stížnost města Klatovy směřující

proti jinému zásahu Ministerstva financí, se kterou stěžovatel spojil ve smyslu

ustanovení § 74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších

předpisů (dále ve zkratce jen „ZÚS“), návrh na zrušení ustanovení čl. II bodu

4. zákona č. 300/2011 Sb., jímž se měnil loterijní zákon. Čtvrtý senát

Ústavního soudu dospěl k závěru, že uplatněním napadeného ustanovení zákona

nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti, ústavní stížnost

nepovažoval za zjevně neopodstatněnou, naopak konstatoval, že návrhem na

zrušení napadeného ustanovení je třeba se zabývat věcně, a proto usnesením ze

dne 16. 1. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2315/12, přerušil řízení o ústavní stížnosti a

postoupil návrh stěžovatele na zrušení napadeného ustanovení plénu Ústavního

soudu. Odpovědné osoby na Ministerstvu financí (včetně obviněného) měly tedy

dostatek času i možností předem uvážit možné alternativy, které by přicházely v

úvahu ve spojitosti s případným rozhodnutím Ústavního soudu o zrušení

napadeného ustanovení, což bylo možno s určitou vyšší mírou pravděpodobnosti

očekávat i vzhledem k postupu čtvrtého senátu Ústavního soudu, stejně tak byl

dostatek času se na takové rozhodnutí připravit, což mohlo být primárně

zajištěno zaměstnanci příslušných odborů. Teprve pokud by vyvstaly konkrétní

nezodpovězené otázky, které by nedokázalo ministerstvo vyřešit vlastními silami

(jakkoliv se to v této oblasti nejeví jako pravděpodobné), ale bylo by třeba

využít externích zdrojů, nastal by prostor pro zadání externích analýz s již

konkrétně položenými dotazy.

48. Ani Nejvyšší soud ve shodě se soudy nižších stupňů, na jejichž

odůvodnění vlastních rozhodnutí tímto odkazuje, tak nepovažuje postup zvolený

obviněným, který je mu v tomto řízení kladen za vinu, za účelný, smysluplný a

důvodný, naopak vedl ke zcela nehospodárnému a zbytečnému vynaložení finančních

prostředků státu za zcela nepotřebné služby, čímž byla státu způsobena značná

škoda, kterou tvoří celá neúčelně vynaložená částka.

49. Pokud dovolatel namítal, že nebyl osobou, která má zvlášť uloženou

povinnost hájit zájmy poškozeného, pak je třeba uvést, že obviněný jednal jako

náměstek ministra financí. Osobou, která má zvlášť uloženou povinnost hájit

zájmy poškozeného, je podle odborné literatury (srov. Šámal, P., a kol. Trestní

zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str.

2194) ten, u něhož z pracovního, funkčního nebo služebního postavení nebo

jiného právního vztahu plyne, že jeho hlavním úkolem je péče o zabezpečování a

ochranu zájmů poškozeného. Odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů týkající

se tohoto znaku byla sice poněkud stručná, nicméně správná.

50. Obviněný byl náměstkem ministra financí, již z toho a z jeho

pracovního zařazení bylo zřejmé, že jeho hlavní úlohou (jakožto vysoce

postaveného úředníka ústředního orgánu státní správy zajišťujícího především

hospodaření s finančními prostředky státu) bylo zabezpečovat a chránit zájmy

poškozené České republiky. Kromě všech zákonných předpisů uvedených ve skutkové

větě výroku rozsudku soudu prvního stupně (viz narativní část shora – tj.

zákoníku práce, rozpočtových pravidel, zákona o majetku České republiky a jejím

vystupování v právních vztazích) vyplývala tato jeho povinnost (jak je ostatně

též uvedeno přímo ve skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně) z čl.

35 odstavce 2 písm. h) a i) pracovního řádu ministerstva č. j. 30/114 024/2006

ze dne 16. 3. 2007, podle kterého byl obviněný povinen provádět soustavně a

důsledně všechna opatření potřebná k ochraně majetku, s nímž ministerstvu

přísluší hospodařit a dále zabezpečovat v jím řízeném útvaru nejvyšší

hospodárnost při nakládání se svěřeným hmotným i nehmotným majetkem, s nímž

ministerstvu přísluší hospodařit, dále z čl. 7 směrnice ministerstva č. 5/2010,

č. j. 54/39 713/2010, podle kterého byl povinen spravovat majetek ministerstva

účelně a hospodárně a mimo jiné dbát na to, aby nebyl neodůvodněně snižován

jeho rozsah či hodnota, a z čl. 10 odst. 1 písm. a), b) a d) směrnice

ministerstva č. 2/2013, č. j. MF-25326/2013/54, podle kterého jako příkazce

navrhovaných operací odpovídal, že tyto operace splňují podmínky nezbytnosti k

zajištění stanovených úkolů, že tyto operace jsou správné ve vztahu k dodržení

právních předpisů a splňují dodržení kritérií pro hospodárný, efektivní a

účelný výkon veřejné správy, které jsou stanoveny právními předpisy nebo jinými

normami.

51. Obviněným zmiňované usnesení Nejvyššího soudu dne 26. 2. 2016, sp.

zn. 5 Tdo 77/2014, nebylo na nyní posuzovanou věc aplikovatelné, neboť se

zabývalo naplněním tohoto kvalifikačního znaku u starosty obce, přičemž

Nejvyšší soud zde dospěl k závěru, že práva a povinnosti starosty jsou obsaženy

především v ustanoveních § 103 odst. 3 až 5 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích,

ve znění pozdějších předpisů, přičemž s ohledem na jejich charakter a okruh je

zřejmé, že hlavním úkolem starosty není jen péče o majetek obce, protože není

jakýmsi jejím hospodářem, ale vykonává celou řadu dalších práv a povinností v

různých (i nemajetkových) oblastech působnosti obce.

52. Naproti tomu obviněný byl vysoce postaveným úředníkem Ministerstva

financí a jeho primární odpovědností bylo zajištění náležitého hospodaření s

majetkem státu, jak mu bylo uloženou řadou zákonných norem i interních

předpisů. Těžko si představit jiného služebníka státu, u něhož by bylo označení

za „osobu, která má zvlášť uloženou povinnost hájit zájmy poškozeného,“ jímž

byla Česká republika, přiléhavější, než je tomu u náměstka ministra financí.

53. Z výše uvedeného je zřejmé, že obviněný T. Z. byl skutečně osobou,

která má zvlášť uloženou povinnost hájit zájmy poškozeného, a proto byl naplněn

i znak podmiňující použití vyšší trestní sazby uvedený v § 220 odst. 2 písm. a)

tr. zákoníku.

54. V další části dovolání obviněný namítl, že jednal za podmínek

přípustného rizika jako trestním zákoníkem předvídané okolnosti vylučující

protiprávnost.

55. Podle ustanovení § 31 odst. 1 tr. zákoníku trestný čin nespáchá, kdo

v souladu s dosaženým stavem poznání a informacemi, které měl v době svého

rozhodování o dalším postupu, vykonává v rámci svého zaměstnání, povolání,

postavení nebo funkce společensky prospěšnou činnost, kterou ohrozí nebo poruší

zájem chráněný trestním zákonem, nelze-li společensky prospěšného výsledku

dosáhnout jinak.

56. Obviněný blíže nespecifikoval, jakými konkrétními okolnostmi

považoval jednotlivé znaky přípustného rizika za naplněné, nicméně lze plně

souhlasit se státním zástupcem, že podmínky uvedeného ustanovení splněny

rozhodně nebyly, na jeho vyjádření je tak možno odkázat. Pouze ve stručnosti

lze uvést, že obviněný nejednal v souladu s dosaženým stavem poznání, neboť měl

k dispozici předmětný nález Ústavního soudu a stanovisko a návrh Odboru 34

ministerstva. Stejně tak je možno polemizovat o tom, co mělo být v daném

případě oním společensky prospěšným výsledkem, jímž nepochybně nebylo

prodlužování provozování videoloterijních terminálů v rozporu s nálezem

Ústavního soudu. Podle odborné literatury (viz např. Šámal, P., a kol. Trestní

zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str.

426-428) totiž podstata přípustného rizika spočívá v tom, že nové technologie a

nové poznatky vědy je nakonec vždy třeba vyzkoušet v praxi, přičemž mnohdy je

zavádění nových technologií a výrobků spojeno s určitým rizikem, neboť bez

rizika není možné poznat dosud nepoznané, není možný vědecko-technický pokrok.

Obdobně je tomu i při jiné společensky prospěšné činnosti (např. ve sportu).

Riziko musí být podstoupeno za účelem dosažení společensky nutných či

potřebných a užitečných hodnot, očekávaný výsledek musí být rentabilní ze

společenského hlediska. Žádný z těchto znaků však jednání obviněného nevykazuje.

57. Část dovolací argumentace obviněného spočívala v tvrzení, že

obviněný nejednal zaviněně, nenaplnil tak obligatorní znak subjektivní stránky

skutkové podstaty trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku.

Obviněný namítal, že jednal v nejlepším úmyslu a s cílem majetek České

republiky naopak ochránit, rozhodně na něm nechtěl způsobit žádnou škodu, s níž

nebyl ani srozuměn. Soudy nižších stupňů naopak dospěly k závěru, že obviněný

jednal přinejmenším s úmyslem nepřímým podle § 15 odst. 1 písm. b) tr.

zákoníku, protože byl srozuměn (smířen) s tím, že zadáním právních analýz k

uvedenému předmětu může porušit zájem chráněný zákonem, konkrétně s péčí

řádného hospodáře spravovat majetek České republiky, se kterým mu v rámci jeho

funkce náměstka ministra financí příslušelo hospodařit (viz str. 7-8 odůvodnění

usnesení odvolacího soudu).

58. Objektivní stránka skutkové podstaty trestného činu porušení

povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1 tr. zákoníku byla v

daném případě naplněna tím, že obviněný jako označený pachatel tohoto činu

porušil podle zákona mu uloženou povinnost spravovat cizí majetek a tím

poškozené České republice způsobil škodu značnou. Zavinění jako znak

subjektivní stránky dané skutkové podstaty se musí vztahovat na všechny

objektivně-deskriptivní znaky této skutkové podstaty, resp. též na znaky

normativní, u nichž ovšem postačí laická představa. Uvedená skutková podstata

přitom nepředpokládá, že takovým jednáním dojde k obohacení pachatele či jiné

osoby, a proto se ani k tomu znaku nežádá zavinění (šlo by totiž o jiný

majetkový obohacovací trestný čin), stejně tak uvedená skutková podstata nežádá

ani další fakultativní znaky subjektivní stránky, jakými jsou například motiv,

cíl, pohnutka, úmysl přesahující objektivní stránku apod. Proto nebylo nutné

zjistit a ve skutkové větě výslovně uvést skutečnou motivaci obviněného, proč

uvedeným nesprávným způsobem nakládal s majetkem poškozené České republiky, zda

byl veden snahou prospět externím subjektům a zadat jim velmi dobře honorovanou

zakázku, zda motivací byla snaha prodloužit fungování videoloterijních

terminálů ku prospěchu jejich provozovatelů v rozporu se zájmy obcí, jak

naznačoval státní zástupce, případně byl veden jinými, dosud nezvažovanými

motivy. Obviněný nebyl stíhán pro trestný čin zneužití pravomoci úřední osoby,

u něhož je takových zjištění potřeba, aby bylo posouzeno, nakolik byl naplněn

znak úmyslu přesahujícího objektivní stránku, a sice úmyslu způsobit jinému

škodu nebo jinou závažnou újmu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný

prospěch. Stejně tak nebylo obviněnému kladeno za vinu nějaké korupční jednání,

u něhož by taková motivace byla též významná. V daném případě trestného činu

porušení povinnosti při správě cizího majetku ovšem není motiv obviněného

podstatný, neboť žádný takový znak zákonodárce v daném ustanovení nevyžaduje.

59. Důležité v posuzovaném případě bylo, že obviněný jednal vědomě

protiprávně, že jeho úmyslné zavinění se vztahovalo na všechny shora popsané

znaky objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu porušení povinnosti

při správě cizího majetku, tedy na jednání, následek a kauzální nexus. Dokonce

lze uvést, že závěry soudů nižších stupňů byly pro obviněného velmi příznivé,

pokud soudy uzavřely, že obviněný jednal s úmyslem nepřímým. Věděl-li totiž

obviněný, že uvedené analýzy jsou zcela nepotřebné a finanční prostředky státu

na ně byly vynaloženy neúčelně, pak měl být konstatován spíše úmysl přímý. Při

vědomí nutnosti určitého důsledku lze uvažovat jen o úmyslu přímém, neboť ví-li

pachatel, že určité jednání povede nezbytně k určitému následku, nemůže se

zároveň bránit tím, že takový důsledek nechtěl (srov. například Solnař, V.

Systém československého trestního práva. Základy trestní odpovědnosti. Praha:

Academia, 1972, str. 222; Šámal, P., a kol. Trestní zákoník I. Komentář § 1 až

139. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 221). Při závěru, že obviněný si

byl vědom nepotřebnosti uvedených analýz, musel si zároveň být vědom i

neúčelnosti vynaložení finančních prostředků za ně, tedy věděl, že tím nutně

způsobí škodu na spravovaném majetku. Pokud tedy soudy nižších stupňů uzavřely,

že obviněný jednal s úmyslem nepřímým, neboť pouze věděl o možnosti (nikoli

nutnosti), že svým jednáním trestněprávně relevantní následek může způsobit, a

pro ten případ s tím byl srozuměn, neboť nepočítal s žádnou konkrétní

okolností, pro kterou by takový následek neměl nastat, rozhodly ve prospěch

obviněného. Soud dovolací i s ohledem na shora uvedený rozbor takový postup

akceptuje, neboť v dovolacím řízení probíhajícím toliko z podnětu obviněného

již nemůže dojít ke zhoršení jeho postavení (byť třeba jen tím, že by bylo

uvažováno o zpřísnění formy zavinění), protože platí tzv. zákaz reformationis

in peius (zákaz změny k horšímu).

60. Pokud obviněný argumentoval překvapivostí nálezu Ústavního soudu a

zcela nečekanou nastalou situací, kterou byli všichni zaskočeni, pak ani v této

části jeho námitek mu nelze přisvědčit. Obsahem přechodného ustanovení čl. II.

bod 4. zákona č. 300/2011 Sb., kterým se měnil zákon č. 202/1990 Sb., o

loteriích a jiných podobných hrách, ve znění pozdějších předpisů, a další

související zákony, bylo, že „na povolení, která byla vydána podle § 2 písm.

i), j) a podle § 50 odst. 3 zákona o loteriích a jiných podobných hrách, ve

znění účinném před 1. lednem 2012, se zmocnění obce vydávat obecně závaznou

vyhlášku nevztahuje do 31. prosince 2014; totéž platí pro ustanovení § 50 odst.

5 zákona o loteriích a jiných podobných hrách, ve znění účinném od 1. ledna

2012. Dobu platnosti těchto povolení omezí Ministerstvo financí tak, aby jejich

platnost skončila nejpozději dnem 31. prosince 2014, budou-li tyto loterie a

jiné podobné hry provozovány v rozporu s obecně závaznou vyhláškou obce nebo v

rozporu s ustanovením § 50 odst. 5 zákona o loteriích a jiných podobných hrách,

ve znění účinném od 1. ledna 2012.“ Po zrušení tohoto ustanovení Ústavním

soudem tedy došlo pouze k té změně, že povolením odporujícím obecně závazným

vyhláškám obce bylo nutné nejenom krátit dobu jejich platnosti, ale rovnou je

zrušit. Ústavní soud taktéž v odůvodnění svého nálezu pod bodem 42. uvedl, že

za legitimní očekávání nelze považovat předpoklad provozovatelů interaktivních

videoloterijních terminálů, že správní praxe ministerstva spojená s opomíjením

práva obcí na samosprávu bude pokračovat. Je tedy zřejmé, že rozhodnutí

Ústavního soudu nebylo natolik překvapivým a zakládajícím zcela novou a

nečekanou situaci, jak se snažil prezentovat obviněný. Ostatně ze shora

uvedeného přehledu judikatury Ústavního soudu vyplývá spíše pravý opak, že

takové rozhodnutí Ústavního soudu se dalo zcela důvodně předpokládat, navíc s

podobnou argumentací se v této věci město Klatovy s ústavní stížností již rok

předtím obrátilo na Ústavní soud, jehož čtvrtý senát ústavní stížnost neodmítl,

naopak ji předložil k rozhodnutí plénu Ústavního soudu, jak bylo konstatováno

shora. I z tohoto pohledu tak rozhodnutí Ústavního soudu předmětným nálezem

postrádá prvek překvapivosti, naopak řádný hospodář měl s takovým scénářem

počítat. Platí to zvláště tehdy, pokud obviněným i v tomto trestním řízení

uplatňovaná obrana (jako např. hrozba mezinárodních arbitráží – viz níže) byla

již samotným Ústavním soudem zvažována a nebyla důvodem pro zvolení jiného

postupu.

61. Neobstojí ani námitka obviněného, že se obával možnosti

mezinárodních arbitráží. Předně bylo nutno zdůraznit, že i kdyby ze zadaných

analýz opravdu vyplynulo, že zde jisté riziko mezinárodních arbitráží je, nic

by to nezměnilo na závaznosti nálezu Ústavního soudu a na nutnosti předmětná

povolení zrušit. Ostatně Ministerstvo financí upozornilo na hrozbu vzniku sporů

(iniciovaných provozovateli interaktivních videoloterijních terminálů)

týkajících se ochrany práv podle mezinárodních dohod o podpoře a ochraně

investic již v průběhu řízení před Ústavním soudem, který přijal svoje

rozhodnutí po zvážení i této argumentace. Konkrétně v bodě 43 odůvodnění svého

nálezu Ústavní soud uvedl, že „tvrzení, podle něhož by rušení (či změna)

vydaných povolení k provozování interaktivních videoloterijních terminálů mohlo

vyústit v zahájení sporů podle mezinárodních dohod o podpoře a ochraně

investic, není nijak podloženo a jedná se o pouhou spekulaci. Navíc je třeba

připomenout, že pokud by se mělo jednat o arbitráže zahájené podle

mezinárodních smluv na ochranu investic, mohli by řízení iniciovat toliko

zahraniční provozovatelé, což je však s ohledem na ustanovení § 4 odst. 4

loterijního zákona vyloučeno.“ Podle tohoto ustanovení (§ 4 odst. 4 ZoL)

povolení k provozování loterií a jiných podobných her mohlo být vydáno pouze

právnické osobě, která má sídlo na území České republiky. Povolení nelze vydat

tuzemské právnické osobě se zahraniční majetkovou účastí ani právnické osobě,

ve které má tato společnost majetkovou účast. Ustanovení věty druhé se

nevztahovalo na sázkové hry podle § 2 písm. i) ZoL. Sázkovými hrami ve smyslu

tohoto ustanovení se rozuměly sázkové hry provozované ve zvláště k tomu

určených hernách (kasinech), a to i za pomoci mechanických zařízení, při nichž

není předem určen počet účastníků a ani není známa výše vsazených částek jedné

hry, například ruleta, kostky, karetní hry, kdy sázející hrají proti

provozovateli kasina, případně další hry schválené v herním plánu, jakož i

varianty těchto her. Zatímco videoloterijní terminál (dále ve zkratce jen

„VLT“) je výherní terminál, který je propojený do sítě automatů, jež se

dohromady skládá na Jackpot pro vítěze. VLT je velmi podobný digitálnímu typu

výherního automatu a na první pohled se pravidly ani samotnou hratelností

neliší. Podstatný rozdíl je ovšem v tom, že VLT automaty jsou propojeny do

větší sítě. Toto propojení se uplatňuje při výplatě Jackpotů, na který se

skládají všichni hráči, kteří na VLT automatech v dané síti hrají (viz např. www.encyklopediehazardu.cz). Je tedy zřejmé, že obavy obviněného byly pouze v

teoretické rovině a bylo by nutné vycházet z předpokladu, že by se nějakému

zahraničnímu subjektu podařilo toto zákonné ustanovení obejít. Otázkou je, zda

by vůbec takovýto subjekt byl oprávněn dovolávat se za těchto okolností svých

práv.

Zodpovězení na tyto otázky však nebylo podstatné pro závěr o naplnění

subjektivní stránky, a to alespoň ve formě nepřímého úmyslu u obviněného, jehož

povinností bylo být s předmětnou problematikou obeznámen a na závěry plynoucí z

nálezu Ústavního soudu adekvátně reagovat.

62. Lze tak uzavřít, že ani Nejvyšší soud ve shodě se soudy nižších

stupňů, na jejichž rozhodnutí a jejich odůvodnění lze odkázat, nemá pochybnosti

o tom, že vynaložení prostředků státu ve výši dosahující téměř 1,5 milionu Kč

na zpracování nepotřebných a neúčelných analýz bylo zjevně nesprávné a v

rozporu s povinnostmi obviněného spravovat svěřený majetek státu s péčí řádného

hospodáře, jež mu vyplývaly ze shora uvedených ustanovení více zákonů a byly

konkretizovány i v interních předpisech ministerstva. Obviněný jednal úmyslně,

a sice s úmyslem nepřímým, neboť věděl o možnosti, že svým protiprávním

jednáním může způsobit škodu, a pro ten případ s tím byl srozuměn.

c) Námitky neodpovídající uplatněným dovolacím důvodům

63. Obviněný v (závěrečné) části své dovolání opřel o ustanovení § 265b

odst. 1 písm. g) tr. řádu, avšak, jak si byl též vědom, tato část jím užité

argumentace neodpovídala uplatněnému dovolacímu důvodu, jak byl vymezen shora,

a nelze ji podřadit ani pod žádný jiný dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1

nebo 2 tr. řádu. Dovolání obviněného totiž v této části napadá zjištěný

skutkový stav soudy nižších stupňů. Vytýkal-li dovolatel chybnou aplikaci

hmotněprávních ustanovení, vázal je ve značné míře na posouzení jiného než

soudy nižších stupňů zjištěného skutkového stavu, takže ve skutečnosti nešlo o

výtky nesprávného právního posouzení správně zjištěného skutku. Šlo o námitky

skutkového a procesního charakteru s odkazem na tzv. extrémní rozpor mezi

skutkovými závěry učiněnými soudy nižších stupňů a obsahem provedených

důkazních prostředků, resp. na právo na spravedlivý proces a právo na obhajobu.

64. Pouze pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že dovolání je mimořádný

opravný prostředek určený k nápravě závažných právních vad pravomocných

rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého

stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí. S ohledem na zásady vyplývající

z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces může Nejvyšší soud

zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním jen zcela

výjimečně, pokud to je odůvodněno extrémním rozporem mezi skutkovými zjištěními

soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor je dán zejména tehdy, jestliže

skutková zjištění soudů nemají žádnou obsahovou návaznost na provedené důkazy,

jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z provedených důkazů při žádném z

logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů

jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato

zjištění učiněna, apod. Rovněž z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že je

nezbytná návaznost mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na

straně jedné a právními závěry na straně druhé. Z odůvodnění rozhodnutí musí

vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na

straně jedné a právními závěry na straně druhé. Pouze v případě, pokud by bylo

zjištěno, že právní závěry soudu jsou v extrémním nesouladu s vykonanými

skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění

soudního rozhodnutí nevyplývají, je nutno takové rozhodnutí považovat za

rozporné s čl. 90 Ústavy a s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

65. V tomto směru je třeba připomenout, že dokazování je doménou

především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem druhého

stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání. Dokazování je

ovládáno zásadami jeho se týkajícími, a to zásadou vyhledávací,

bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny.

Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem

bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní

důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky. Zásada

bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli,

soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho

nositelem (pramenem důkazu). Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu

orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod

bezprostředním dojmem z provedených důkazů. I odborná literatura (např.

Jelínek, J. a kol. Trestní právo procesní. 5. vydání. Praha: Leges, 2018, str.

170 a násl.) uznává, že nejlepší cestou pro správné rozhodnutí je zhodnocení

skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v

osobním kontaktu. Bylo tak věcí soudů nižších stupňů, kterému důkazu uvěří a

proč, pokud se budou řídit zásadami pro hodnocení důkazů a závěr nebude

postrádat logiku, naopak bude tvořit ucelený a logický závěr, jenž řádně

odůvodní, jako to bylo v posuzované věci.

66. Dovolací soud je tedy zásadně vázán skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů,

která není v rámci řízení o dovolání povolán přezkoumávat. Nejvyšší soud totiž

není obecnou třetí instancí, která by byla zaměřena i na přezkum správnosti a

úplnosti skutkových zjištění, takto nebylo postavení Nejvyššího soudu v rámci

řízení o dovolání zákonodárcem zamýšleno, ostatně Nejvyšší soud ani dokazování

v dovolacím řízení zásadně neprovádí (§ 265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by

zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu,

nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů, což samo o sobě ospravedlňuje

jejich restriktivní výklad Nejvyšším soudem.

67. Z konstantní judikatury Nejvyššího soudu přitom vyplývá, že dovolací

soud zpravidla odmítne dovolání jako zjevně neopodstatněné, opakuje-li obviněný

v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního

stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy nižších stupňů v dostatečné

míře a správně vypořádaly (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002,

sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované pod č. T 408. ve svazku 17 Souboru

rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha

2002), což se (zčásti) stalo i v posuzované věci.

68. Nejvyšší soud nezjistil ani namítané porušení základních práv

obviněného, a sice práva na spravedlivý proces. Nejvyšší soud přitom

interpretoval a aplikoval uvedené podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel

maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a

základních svobod, Listinou základních práv a svobod, a v neposlední řadě též

judikaturou Ústavního soudu (srov. zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze

dne 4. března 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, vyhlášené jako sdělení Ústavního

soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněné pod st. č. 38/14 ve svazku č. 72 na str.

599 Sb. n. a u.). Právě z těchto uvedených hledisek se tedy Nejvyšší soud

zabýval naplněním dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a

některými skutkovými otázkami a hodnocením důkazů soudy nižších stupňů ve

vztahu k právnímu posouzení jednání obviněné. V té souvislosti považuje

Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že i Ústavní soud výslovně ve svém stanovisku

konstatoval, že jeho názor, „… podle kterého nelze nesprávné skutkové zjištění

striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace … však neznamená, že by

Nejvyšší soud v každém případě, kdy dovolání obsahuje argumentaci ve vztahu ke

skutkovým zjištěním, musel považovat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm.

g) tr. řádu za prima facie naplněný. … Je totiž jediným oprávněným orgánem,

kterému v tomto stadiu přísluší posuzovat naplnění konkrétního dovolacího

důvodu (viz § 54 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci J. a

ostatní proti České republice ze dne 13. října 2011, č. stížnosti 12579/06,

19007/10 a 34812/10), a toto posouzení je závaznou podmínkou pro případné

podání ústavní stížnosti (ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním

soudu)“ [srov. bod 23 shora označeného stanoviska pléna Ústavního soudu].

69. V daném případě však dovolací soud takový nesoulad (natož extrémní)

neshledal. Nejde totiž o tento případ, pokud soudy nižších stupňů provedly

dokazování a po zhodnocení všech provedených důkazů se přiklonily verzi

obžaloby podporované jednou skupinou důkazů, naopak nesouhlasily s verzí

obhajoby podporované jinou skupinou důkazů, je-li z rozhodnutí patrné, proč tak

učinily.

70. Obviněný brojil proti tomu, že se orgány činné v trestním řízení

nezabývaly obsahem dotčených právních analýz, ačkoliv byl za jejich nadbytečné

pořízení odsouzen. Rovněž tvrdil, že nebyly tyto expertízy provedeny jako důkaz

a poté ani řádně hodnoceny. Soud prvního stupně v rámci provádění důkazů

předložil stranám listinné důkazy, mimo jiné i smlouvu o zpracování právní

analýzy s obecně prospěšnou společností IK ze dne 26. 4. 2013, jíž se zabýval

na str. 8 až 9 odůvodnění svého rozsudku, kde rozvedl, co bylo předmětem této

smlouvy. Šlo o právní analýzu alternativ postupu ministerstva po vydání nálezu

Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/13, jejímž cílem bylo dospět k závěrům o tom,

jaké alternativy postupu ministerstva přicházejí po vydání tohoto nálezu

Ústavního soudu v úvahu s ohledem na platnou právní úpravu, a rozpracovat

argumentaci svědčící pro a proti uplatnění jednotlivých alternativ, zda a jakým

způsobem vést správní řízení o zrušení či změně vydaných povolení k provozování

loterií a jiných podobných her, zda ke zrušení či změně povolení dochází přímo

v důsledku nálezu Ústavního soudu, případně zda iniciovat další změnu zákona. Dále byla k důkazu provedena smlouva o poskytování právních služeb ze dne 26. 4. 2013 s advokátní kanceláří Weil, z níž byl v odůvodnění rozsudku soudu

prvního stupně na str. 9 citován čl. 1 této smlouvy, v němž byl deklarován

závazek uvedené advokátní kanceláře analyzovat způsob zahájení případných

správních řízení ministerstvem ve věci provozu interaktivních vidoeloterijních

terminálů u provozovatelů a povolení, kterých se předmětný nález Ústavního

soudu dotýká, analyzovat lhůty pro zahájení uvedených správních řízení a pro

vydání rozhodnutí podle příslušných právních předpisů a případných důsledků

jejich nedodržení ze strany ministerstva, a analyzovat možnosti zahraniční

majetkové účasti provozovatelů uvedených terminálů a obecné možnosti případného

postupu takových provozovatelů proti ministerstvu podle mezinárodních smluv o

podpoře a ochraně investic ČR. Soudem prvního stupně bylo dále konstatováno, že

zpracované právní analýzy jsou součástí spisu. Z výše uvedených předmětů smluv

o poskytnutí právních služeb bylo zřejmé, jakou službu obviněný u uvedených

subjektů objednal, co bylo předmětem těchto analýz, ze zadání úkolů lze též

usoudit na potřebnost a účelnost takových analýz, není třeba posuzovat, nakolik

uvedené externí subjekty splnily toto zadání, tedy není ani nezbytně třeba tyto

analýzy k důkazu provádět. Obviněnému totiž nebylo kladeno za vinu, že nechal

proplatit nekvalitně provedené služby externími subjekty a nechránil tak

majetek České republiky, ale že objednal u externích subjektů zcela nepotřebné

služby, což jednoznačně vyplývá z uvedených dvou smluv, které byly jako

listinný důkaz provedeny. Obviněný totiž měl k dispozici vlastní odborný

aparát, který byl plně způsobilý k vyřešení uvedených otázek, měl k dispozici

sdělení Odboru 34 (tzv. Informace pro pana náměstka), v němž byl nastíněn možný

postup po vydání zmíněného nálezu Ústavního soudu a v němž byla uvedena

doporučení pro další postup.

Souhlasit lze i s další částí odůvodnění rozsudku

soudu prvního stupně (na str. 14), že právní analýzy měly primárně odpovědět na

otázky týkající se dalšího postupu ministerstva, zejména ve vztahu k zahájení

správních řízení a ke lhůtám, které pro ministerstvo vyplývají ze správního

řádu. Tedy těmito analýzami měly být řešeny základní otázky postupu orgánu

veřejné moci (veřejné správy) v režimu správního řízení, na které však ze

samotné věcné podstaty není nutné nechávat zpracovávat právní analýzy

soukromoprávními subjekty za stotisícové částky. Otázky, jež měly být

zodpovězeny, se týkaly samého základu činnosti ministerstva na úseku dozoru nad

loteriemi a sázkovými hrami. Z výše uvedeného vyplynulo, že soudům při

rozhodování ve věci byl známý obsah, resp. předmět dotčených právních analýz,

který byl soudy nižších stupňů logicky a zcela dostatečně zhodnocen.

71. Nejvyšší soud tak neshledal rozpor (natožpak extrémní) mezi

skutkovými zjištěními Obvodního soudu pro Prahu 1, která v napadeném usnesení

akceptoval také Městský soud v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na

straně druhé. Skutková zjištění soudů nižších stupňů mají odpovídající

obsahovou vazbu na provedené důkazy, soudy své hodnotící úvahy jasně, přehledně

a logicky vysvětlily, aniž při tom vybočily z mezí volného hodnocení důkazů

podle § 2 odst. 6 tr. řádu. Pouhý nesouhlas obviněného s tímto hodnocením a se

skutkovými závěry obou nižších soudů není dovolacím důvodem (srov. usnesení

Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2009, sp. zn. 7 Tdo 224/2009). Nejvyšší soud

proto konstatoval, že soudy nižších stupňů opřely svá rozhodnutí o spolehlivé

důkazy, které jim umožnily náležitě zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou

důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí (§

2 odst. 5 tr. řádu). Hodnocení provedených důkazů bylo v odůvodnění rozhodnutí

soudů nižších stupňů podrobné a pečlivé a současně poskytuje dostatečný podklad

pro kontrolu správnosti skutkových zjištění (str. 8 – 14 odůvodnění rozsudku

soudu prvního stupně a str. 6 – 8 odůvodnění usnesení soudu odvolacího).

V. Závěrečné shrnutí

72. Nejvyšší soud s ohledem na shora popsaná zjištění a právní závěry

uzavřel, že dovolání obviněného T. Z. se sice z větší části opíralo o námitky,

které formálně odpovídaly uplatněným dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1

písm. g) a l) tr. řádu, ovšem obsahově byly Nejvyšším soudem shledány jako

neopodstatněné. Proto Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i

odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, aniž by přezkoumával

zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí nebo jemu předcházejícího

řízení. Podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu tak Nejvyšší soud učinil v

neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení

opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 26. 9. 2018

JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph.D.

předseda senátu